Masarykova univerzita Ekonomicko-správní fakulta Studijní obor: Hospodářská politika a mezinárodní vztahy 3 IVWI s GEOPOLITICKE SOUVISLOSTI ENERGETICKÉ ZÁVISLOSTI VYSPĚLÉHO SVĚTA NA ZDROJÍCH Z OBLASTI PERSKÉHO ZÁLIVU Geopolitical contexts of advanced countries4 energy dependence on resources from Persian Gulf Diplomová práce Vedoucí práce: Autor: Doc. PhDr. Břetislav Dančák, Ph.D. Bc. Michal CHALUPA Brno, 2012 Masarykova univerzita Ekonomicko-správní fakulta Katedra ekonomie Akademický rok 2011/2012 ZADANÍ DIPLOMOVÉ PRACE Pro: CHALUPA Michal Obor: Hospodářská politika a mezinárodní vztahy Název tématu: GEOPOLITICKÉ SOUVISLOSTI ENERGETICKÉ ZÁVISLOSTI VYSPĚLÉHO SVĚTA NA ZDROJÍCH Z OBLASTI PERSKÉHO ZÁLIVU Geopolitical contexts of advanced countries'energy dependence on resources from Persian Gulf Zásady pro vypracování Problémová oblast: Vojenské intervence Spojených států amerických v oblasti Perského zálivu, geopolitické aspekty operace Irácká svoboda, závislost vyspělého světa na exportu energetických surovin ze států Perského zálivu s důrazem na Saudskou Arábii, Irák a Írán Cíl práce: Na základě analýzy literatury geopoliticky odůvodnit vojenskou přítomnost Spojených států v Perském zálivu a jejich snahu o změnu režimu. Související cíl: Poukázat na závislost západního světa v otázkách prokázaných rezerv energetických surovin na Blízkém východě, analyzovat aktuální situaci v regionu a vyslovit závěr ohledně budoucího vývoje. Postup práce a použité metody: 1. Snaha o vyzdvihnutí geopoliticky významných faktorů sledovaných zemí. 2. Popis významných milníků sledované problematiky. 3. Geopolitická analýza vojenských operací Pouštní bouře a Irácká svoboda. 4. Komparace přístupu jednotlivých autorů k otázce změny vládnoucího režimu. 5. Přehled současné situace a nastínění budoucího vývoje v regionu. Rozsah grafických prací: Předpoklad cca 10 tabulek a grafů Rozsah práce bez příloh: 70 - 80 stran Seznam odborné literatury: • E H R E N B E R G , John. The Iraq papers. Oxford : Oxford University Press, 2010. 620 s. ISBN 9780195398588. • H E R A D S T V E I T , Daniel; H V E E M , Helge. Oil in the Gulf: obstacles to democracy and development. Aldershot, Hants, England : Ashgate, 2004. 180 s. ISBN 0754639681. • M E R R I L L , Dennis; P A T E R S O N , Thomas G. Major problems in American foreign relations : documents and essays. 6th ed. Boston : Houghton Mifflin, 2005. 590 s. ISBN 0618370390. • RITTER, Scott. Cíl Irán : pravda o plánech Bílého domu na změnu íránského režimu. 1. vyd. Praha : Mladá fronta, 2008. 237 s. ISBN 9788020417930. • S I M M O N S , Matthew. Twillight in the Desert. Hoboken : John Wiley & Sons, 2005. 422 s. ISBN047173876X. • T H O M P S O N , Alexander M . Channels of power: the UN Security Council and U.S. statecraft in Iraq. Ithaca : Cornell University Press, 2009. 261 s. ISBN 9780801447181. • Y E R G I N , Daniel. The prize : the epic questfor oil, money & power. New York : Free Press, 2009. 908 s. ISBN 9781439110126. Vedoucí diplomové práce: Doc. PhDr. Břetislav Dančák, Ph.D. Datum zadání diplomové práce: 4. 3. 2011 Termín odevzdání diplomové práce a vložení do IS je uveden v platném harmonogramu akademického roku. vedoucí katedry V Brně dne 4. 3. 2011 děkan Jméno a příjmení autora: Be. Michal Chalupa Název diplomové práce: Geopolitické souvislosti energetické závislosti vyspělého světa na zdrojích z oblasti Perského zálivu Název v angličtině: Geopolitical contexts of advanced countries' energy dependence on resources from Persian Gulf Katedra: Katedra ekonomie Vedoucí diplomové práce Doc. PhDr. Břetislav Dančák, Ph.D. Rok obhajoby: 2013 Anotace Diplomová práce se soustředí na tři státy z oblasti Perského zálivu, Saudskou Arábii, Irák a Írán. Smíchejme napětí mezi šíity a sunnity s významným vývozem energetických surovin a vznikne nesmírně zajímavé prostředí pro zkoumání širších geopolitických souvislostí. Operace „Irácká svoboda" je často prezentována jako válka o iráckou ropu - hypotéza této práce vidí odůvodnění americké invaze spíše ve snaze stabilizovat region, urovnat izraelsko-palestinské napětí, zvýšit bezpečnosti dodávek energetických surovin a podpořit stagnující vliv prozápadní Saudské Arábie. Ta se potýká s problémy udržení stávající úrovně ropné produkce a nárůstem šíitského vlivu v ostatních arabských státech. Annotation This Diploma thesis focuses on three countries from Persian Gulf, Saudi Arabia, Iraq and Iran. When we combine tensions between Shiites and Sunnis with significant export of energy resources, we get interesting background for geopolitical analysis. Operation "Iraqi freedom" is generally considered as oil-motivated war - hypothesis of this thesis tries to interpret American military campaign as endeavor to stabilize Persian Gulf, ease Israeli-Palestinian situation and increase energy security in terms of supply security. Another reason may be support of Saudi Arabia, following its loss of influence as compared with growth of Shiites' power in other Arabian countries. Klíčová slova Saudská Arábie, Irák, Írán, energetická bezpečnost, geopolitika, Irácká svoboda, ropa, změna režimu, vojenská intervence Key words Saudi Arabia, Iraq, Iran, energy security, geopolitics, Iraqi freedom, oil, regime change, military intervention Prohlašuji, že jsem diplomovou práci Geopolitické souvislosti energetické závislosti vyspělého světa na zdrojích z oblasti Perského zálivu vypracoval samostatně pod vedením Doc. PhDr. Břetislava Dančáka, Ph.D. a uvedl v ní všechny použité literární a jiné odborné zdroje v souladu s právními předpisy, vnitřními předpisy Masarykovy univerzity a vnitřními akty řízení Masarykovy univerzity a Ekonomicko-správní fakulty M U . V Brně, dne 1. prosince 2012 vlastnoruční podpis autora Na tomto místě bych rád poděkoval Doc. PhDr. Břetislavu Dančákovi, Ph.D. za cenné připomínky a odborné rady, kterými zejména v počátečních fázích přispěl k nasměrování mé diplomové práce správným směrem. Zároveň bych chtěl poděkovat své rodině a přítelkyni za vytvoření ideálního prostředí k napsání této práce. Obsah Úvod H 1. Relevantní geopolitické teorie 17 1.1 Mahanův pohled na námořní sílu 17 1.2 Mackinderův „Heartland" 18 1.3 Spykmanův „Rimland" 19 1.4 Teoretické poznatky období studené války 21 1.5 Současná americká debata o velké strategii 22 1.6 Shrnutí kapitoly 23 2. Historické milníky oblasti Perského zálivu 25 2.1 Svržení Mossadekovi vlády v Íránu 25 2.2 Suezská krize 26 2.3 První ropný šok (1973) 29 2.4 Druhý ropný šok (1979) 30 2.5 Irácko-íránská válka 32 2.6 Shrnutí kapitoly 34 3. Operace Pouštní bouře 35 3.1 Geopolitické souvislosti pádu Sovětského svazu 35 3.2 Saddámův vpád do Kuvajtu 36 3.3 Kuvajt jako ring mezinárodní politiky 37 3.4 Geopolitické důsledky Pouštní bouře 39 3.5 Shrnutí kapitoly 42 4. Operace Irácká svoboda 45 4.1 Předvečer vypuknutí Irácké svobody 45 4.2 Geopolitické aspekty Irácké svobody 46 4.2.1 Politické uklidnění regionu 46 4.2.2 Zvýšení globální bezpečnosti 48 4.2.3 Ovlivňování ropných producentů v Perském zálivu 50 4.2.4 Irák jako brána do arabského světa 53 4.2.5 Zvýšení globální energetické bezpečnosti 54 4.3 Blízká budoucnost oblasti Perského zálivu 57 4.4 Shrnutí kapitoly 59 Závěr 61 Seznam použitých zdrojů 65 Seznamy tabulek, grafů a obrázků 74 10 Úvod "Geographic facts do not change, but their meaning for foreign policy will." - Nicholas J. Spykman Diplomová práce se soustředí na zahraniční politiku Spojených států amerických vůči třem státům z oblasti Perského zálivu, které vynikají svým nerostným bohatstvím. Jedná se o Saudskou Arábii, Irák a Írán. Neopomenu ani menší státy, jakým je například Kuvajt. Jeho území si postupem času nárokoval jak šíitský Írán, tak sunnitský Irák. Je to právě náboženský aspekt, rozdělující islámský svět. Heterogenitu regionu se pokouší překonat mezinárodní spolupráce v podobě organizací jako je například Liga arabských států. Kombinací velkých zásob energetických surovin, náboženství a nevyřešené otázky panarabského hegemona vzniká nesmírně zajímavé podloží pro zkoumání mezinárodně-politických souvislostí. Není to pouze náboženství, které diverzifikuje arabské zájmy, jsou to také zájmy ekonomické - exportéři energetických surovin se těší nemalým zásobám a produkčním schopnostem, mnohdy s podporou nej vyspělejších těžebních, skladovacích a dopravních technologií. Ty jsou potřeba zejména v oblastech, jejichž výtěžnost se těší vysokým hodnotám po dlouhá desetiletí, během kterých naleziště „dospěla". Vtěžařském slova smyslu to znamená zvýšené náklady na udržení stávající výtěžnosti. Jako příklad mohu uvést saúdskoarabská naleziště, odkud pochází zhruba pětina světové nabídky ropy - produkci okolo 10 milionů barelů denně zabezpečuje zhruba stejné množství vody, které je injektováno do vrtů, aby se vyrovnal tlak v ložisku a vrt mohl dále sloužit svému účelu. Konkrétní případ Saudské Arábie vyzdvihuje Simmons1 , který váhá nad udržitelností současné úrovně produkce, nejen saudského království, ale všech producentů ropy. Simmons se tak řadí k dalším zastáncům strategického přístupu k energetické bezpečnosti, nahlížejíc na energetický trh jako na hru s nulovým součtem - zisk jednoho je ztráta druhého. Od tohoto se odvíjí podhoubí této práce - realismus sice určité části vědecké obce může připomínat archaickou vzpomínku na druhou polovinu minulého století, ale já v něm vidím několik nadčasových prvků, využitelných k vysvětlení chování států na globálním energetickém trhu. V oblasti Perského zálivu jsme již od začátku minulého století 1 Simmons, Twilight in the Desert, str. 22. 11 svědky střetávání světových velmocí - vše začalo Winstonem Churchillem, který se nebál v otázce pohonu britských lodí nahradit anglické uhelné pánve nalezišti ropy v tehdejších britských koloniích na území dnešního Iráku a Iránu.2 V meziválečné období zde na sebe narážely britské a sovětské snahy, stejně jako se během studené války Perský záliv proměnil v pomyslný tektonický zlom dvou dominantních bloků - západního a východního. V několika posledních letech se vliv v regionu pokouší získat hned několik ekonomických velmocí - Spojené státy a Rusko, nově i Čína a Indie. Shodou okolností jsou první tři stálými členy Rady bezpečnosti Organizace spojených národů, což se odrazilo v rozhodování o průběhu obou válek v Zálivu, tedy během operací Pouštní bouře (v letech 1990 - 1991) a Irácká svoboda (2003 - 2011). Právě na těchto klíčových událostech se pokusím demonstrovat skutečné důvody americké přítomnosti v regionu. Proč právě Spojené státy? Dlouhodobost jejich působení v Perském zálivu dovoluje sledovat trendy v přístupu k zahraniční politice vůči jednotlivým arabským producentům ropy. Američané o sobě tvrdí, že energetická bezpečnost jejich statuje vlastně přeneseně energetickou bezpečností celého světa.3 Proto pro účely této práce vystačím se ztotožněním zájmů vyspělého světa se zájmy americkými. Americká zahraniční politika je v současné době konfrontována s několika výzvami, dvě z nich přímo souvisí s oblastí Perského zálivu. Jedná se o íránské nerostné bohatství a řešení izraelsko-palestinské otázky. Ritter, Howard nebo Wolfowitz spatřují ve vojenských operacích v Perském zálivu základní kameny pro rozšíření amerického vlivu i v íránské islámské republice. Tato myšlenka je v pozdější kapitolách důkladně rozebrána. Argumentace se neopírá pouze o touhu ovládat významné naleziště energetických surovin, ale také o možnou diverzifikaci energetických zdrojů a postupné nahrazování ropy zemním plynem. Izraelsko-palestinská otázka rozdmýchává celý arabský svět a zhoršuje vyjednávači pozici Spojených států i jejich spojenců. I přes tento handicap má Washington poměrně silnou podporu u saudské královské rodiny, stejně jako kdysi v íránském vůdci nebo v 80. letech v Saddámu Hussajnovi. íránský šáh byl v roce 1979 po islamistické revoluci vyhnán ze země, irácký prezident se v 90.1etech svědomím dřívější podpory Spojených států pustil do vojenských operací 2 Yergin, Ensuring Energy Security, str. 69. 3 Kinzer, Overthrow. America 's Century ofRegime Changefrom Hawaii to Iraq, str. 286 nebo Zakaria, Postamerický svět, str. 15. 12 v okolních státech a stal se tak nepřípustným americkým spojencem - nabízí se otázka, zda-li nečeká podobný osud Saudskou Arábii, která už si jednou vyzkoušela, jaké to je být v opozici vůči Spojeným státům a zbytku světa. Saudský ropný meč namířený proti Izraeli a jeho spojencům vyvolal vlnu změn po celém světě a naznačil, jak podstatným energetickým zdrojem ropa je.4 Rok 2003 se nesl ve znamení zásadního předělu v oblasti Perského zálivu - Washington se rozhodl pro další vojenskou intervenci za účelem boje proti terorismu. Po afghánské „Trvalé svobodě" přišla na řadu operace „Irácká svoboda", která se do Perského zálivu pokusila zanést atmosféru americké dominance - o ropu zde šlo, ale nikoliv o iráckou.5 Místní naleziště podle zpráv Organizace zemí vyvážející ropu (zkráceně OPEC) překonala svůj produkční vrchol a infrastruktura vyžaduje pravděpodobně nerentabilní investice. Spojené státy se nezaměřily pouze na nepodstatný irácký podíl na energetickém trhu, ale rovnou se vojenskými operacemi pokoušely stimulovat tehdejších 40% celosvětové nabídky ropy6 - Irák je pouze kapkou v moři oproti obrovské výzvě v podobě íránského bohatství a upevnění role saudské rodiny, v podstatě rozhodující o krocích OPEC. Naneštěstí jdou íránské a saudské zájmy v několika bodech ostře proti sobě - ať už je to výše zmiňovaná izraelsko-palestinská otázka nebo kulturní rozdíly. Saudská Arábie vnímá Izrael do značné míry neutrálně - alespoň zahraniční politika je umírněná7 , kdežto Írán svou politiku v podstatě staví na touze vymazat židovský stát z mapy světa. Co se týče náboženství, perští šíité nedokážou snést arabské sunnity a tak je i náboženská úroveň nazírání zabarvena nesmířlivým tónem. íránský prezident Ahmadínežád popuzuje svými projevy nejen křesťany, ale také své arabské spojence - saudská rodina se od jeho zvolení netají podporou íránské opozice a obavami o prohloubení íránské izolace s okolním světem.8 Výše zmíněná fakta spoluvytváří atmosféru neustálého politického vývoje v Perském zálivu - optikou jasmínové revoluce, amerického vpádu do Iráku a Afghánistánu, íránského embarga nebo válečné operace Pouštní bouře se jedná o nesmírně zajímavou a dynamickou entitu, značně heterogenní v několika ohledech. Celkově je z dostupné literatury cítit snaha 4 Copaken, The Arab oil weapon of 1973-74 as a double-edged sword, str. 11. 5 Howard, Cíl Irán, str. 150. 6 Organization of the Petroleum Exporting Countries, 2001 OPEC Annual report, str. 26. 7 Ačkoliv mezi obyvateli můžeme pozorovat neskrývanou nenávist, dokonce na akademické půdě, viz Maitah, Zvláštnosti makroekonomické politiky zemí Blízkého východu, str. 22. 8 Beránek, Saudská Arábie : mezi tradicemi a moderností, str. 179. 13 celý arabský svět generalizovat a polepit nálepkami se společnými rysy, kterých popravdě moc není.9 Perský záliv nejen výše vyzdvihovanou dynamičností stojí za hlubší zkoumání a proto jsem již na začátku svého magisterského studia tíhnul k závěrečné práci, jejímž hlavním cílem bude poukázat na širší souvislosti působení amerických vojsk v oblasti na jednotlivé producenty energetických surovin a rozložení sil v Perském zálivu. Dostávám se tak do role kritika autorů, kteří odsuzují americké působení v Perském zálivu, a obhájce amerických vojenských misí v Iráku (Irácká svoboda i Pouštní bouře). Pokusím se vyzdvihnout záměry Spojených států, které se netýkaly ropy - na ty spousta kritiků zapomíná a označuje Iráckou svobodu jako válku o ropu. Na tuto kritiku odpovídám „Ano, Spojeným státům šlo také o ropné bohatství, ale...". Samotné „ale" spočívá v globální energetické bezpečnosti, kterou Američané vnímají odlišně než zbytek světa. Chtěl bych vzít v potaz i náboženské třecí plochy mezi arabským světem a židovským státem - Izrael mohl z americké vojenské přítomnosti velmi profitovat. V závěrečném oddílu práce bude zevrubně vysvětleno, s j akými představami izraelští představitelé pracovali v počátcích obou vojenských operací v Iráku. Rozhodně netvrdím, že postup americké administrativy ve všech otázkách Perského zálivu je správný - íránský režim je již dlouhou dobu trnem v oku Spojených států. Podle mého názoru se v íránské problematice pohybují jako slon v porcelánu. Mám na mysli zařazení Íránu do „osy zla" americkým prezidentem, ačkoliv se tehdejší umírněný íránský prezident Chatami snažil přesvědčit mezinárodní společenství o novém směřování islámské republiky na poli mezinárodní politiky.1 0 Írán se nyní nachází pod ekonomickým embargem Spojených států a států Evropské unie. Američané se snaží rozviklat současný íránský vládní režim a místní veřejné mínění, změna režimu je cílem jejich působení v regionu.11 Z potvrzení této hypotézy vychází vedlejší cíl této práce. Chomsky se v této otázce snaží jít proti proudu a, i když podle mého názoru často přehnaně, kritizuje Spojené státy za nadměrný imperialismus a snahu dosazovat 9 Tento postoj je zastává např. Barša, Západ a islamismus: střet civilizací, nebo dialog kultur?, str. 8 nebo Randall, United Statesforeign oil policy since World War I: for profit and security, str. 10. 1 0 Ježová, Dějiny Blízkého východu, str. 165. 1 1 Ritter, Cíl Írán, str. 233. 14 proamerické vůdce, kde je to možné. Mnoho autorů je v otázce změny režimu opačného názoru - vyzdvihují řešení otázek americké energetické bezpečnosti touto cestou, za všechny bych jmenoval Fawcett nebo Howarda.13 Samozřejmě zůstává ve hvězdách, zda-li by nová vláda byla prozápadní nebo by se snažila od Západu distancovat. Takový průběh můžeme sledovat v Iráku, kde se místní vláda snaží získat důvěru iráckého obyvatelstva díky absolutnímu popření jakékoliv spojitosti s Američany. Diplomová práce je obsahově rozdělena na tři hlavní oddíly, v prvním se zabývám relevantními geopolitickými teoriemi a přístupy k americké zahraniční politice. Ty následně aplikuji na stručném přehledu hlavních historických událostí v Perském zálivu, jejichž dopady mají návaznost na současné dění a splnění cílů závěrečné práce. Nosná část práce podrobně rozebírá souvislosti operace Irácká svoboda a možné důvody americké vojenské intervence. V závěru práce se pokusím stručně shrnout získané poznatky a svůj názor na danou problematiku, stejně jako předpokládaný budoucí vývoj politicko-ekonomického prostředí v oblasti Perského zálivu. Na konci každé kapitoly předkládám její stručné shrnutí, aby si čtenář dokázal utřídit myšlenky a zapamatoval si fakta podstatná pro pochopení dalšího textu. Myšlenky relevantních autorů jsem doplnil o názory kritické - často se pokusím o komparaci oponujících si názorů a následnou syntézu prvků, z mého pohledu nejblíže realitě. Zejména operace Irácká svoboda je velmi diskutabilní téma, u kterého jsem při studiu zdrojů mnohdy narážel na velmi subjektivně pojatá fakta, ať už z pohledu Iráku nebo Spojených států. Z mnoha jmen bych jmenoval Scotta Rittera, Roberta Kagana, Josepha Nye, Henry Kissingera, Johna Mearsheimera nebo Rogera Howarda. Od českých autorů se pokusím nasbírat zkušenosti odborníků na energetickou bezpečnost z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity. Abych více pronikl do problematiky arabských reálií, nečerpal jsem výhradně z akademických zdrojů. V tomto ohledu bych rád zmínil českého velvyslance v Iráku, Miroslava Belicu, který místy zastává razantní protiamerický postoj, ale opačný názor je také názorem a přínosem pro mou práci. Belica se pokouší nahlížet na fakta v širších souvislostech - o to mi v mé práci půjde především. 1 2 Chomsky, Hegemonie nebo přežití: americké tažení za globální nadvládou, str. 148. 1 3 Porovnej Fawcett, International Relations of the Middle East, str. 299 a Howard, Iránská ropa, str. 31-33. 15 16 1. Relevantní geopolitické teorie Než započnu rozebírat aktuální reálie Perského zálivu, je podstatné nastínit alespoň základní rysy podstatných teoretických poznatků. V úvahách geopolitických teoretiků j sem se vrátil až na začátek minulého století - již zakladatelé této vědní disciplíny si byli vědomi strategické důležitosti regionu Perského zálivu. Nutno podotknout, že některé myšlenky pochází z doby před prvními nálezy místního nerostného bohatství. Díky tomu získaly geopolitické teorie Halforda Mackindera, Nicholase Spykmana nebo Alfreda Mahana punc nadčasovosti, zejména druhá jmenovaná. V následujících podkapitolách jsem neopomněl ani novější úvahy George Kennana a Saula Cohena, poradce amerických prezidentů v letech klíčových pro dění v Perském zálivu. Ze současných teoretických proudů bych vyzdvihnul zejména americkou debatu o velké strategii po 11. září 2001, kde je pozorovatelné celé spektrum přístupů od zámořského vyvažování (John Mearsheimer) přes velmocenský koncert (John Hulsman) a multilaterální hegemonii (Joseph Nye) až po unilaterální hegemonii (Robert Kagan). Odpovědí na otázku jakým způsobem by se ve strategických oblastech měli Američané prosazovat je tedy celá řada. 1.1 Mahanův pohled na námořní sílu Alfred Thayer Mahan se ve své „The Influence of Sea Power upon History" (kniha vydaná 1890) zabýval politickým vlivem námořní moci, jakou roli hraje v mezinárodní politice kontrola strategicky důležitých bodů v podobě průlivů, průplavů nebo mysů. Námořní velmoc je konfrontována s velmocí suchozemskou, které je tímto limitována zejména v intencích obchodu a dopravy - pevninská doprava nemůže konkurovat rychlosti námořní a tak může stát disponující námořní mocí lépe generovat bohatství.1 4 Mahan analyzuje zejména námořní moc zemí jako Velká Británie, Nizozemí, Španělsko, Portugalsko či Francie, v různých dobách a podobách dominantní námořní mocnosti. Jako podmínky pro úspěšnou námořní sílu Mahan identifikuje geografické faktory (poloha, zeměpisné podmínky, rozsah teritoria a pobřeží), ale také faktory sociální a politické 1 4 Mahan, The Influence ofthe Sea Power Upon History, str. 25. 17 (charakter národa, typ vlády či populace). Základ námořní vojenské dominance zpravidla vychází z rozvinuté civilní a obchodní námořní přepravy, která vzniká dříve než složka vojenská.1 5 Přínosem Mahanových teoretických pouček je skloubení geografie a mezinárodní politiky. Nevznikla tak zatím nová vědní disciplína, ale byly položeny klíčové otázky následujícím geopolitickým teoretikům. 1.2 Mackinderův „Heartland" Halford Mackinder je mnohými považován za zakladatele geopolitiky, jako vědy zabývající se spojitostí politické vědy a geografie, díky své přednášce „The Geographical Pivot of History" z roku 1904. V ní přišel s pojmem „heartland" - pokud je území ohraničené Severním ledovým oceánem (ze severu), uralským pohořím (západní hranice), Kaspickým mořem (z jihu) a sibiřskými bažinami (východní hranice) ovládané jedním státem, pak má skvělé výchozí podmínky pro ovládnutí celého světa („světového ostrova").16 Obrázek č. 1: Geostrategické uspořádání světa podle Mackindera Pramen: . 1 5 Mahan, The Influence of the Sea Power Upon History, str. 29-52. 1 6 Venier. The Geographical pivot of history and early twentieth century geopolitical culture, str. 331. Th. Otford G«°í' 18 V kontextu doby, tehdejšího soupeření Velké Británie a Německa, se Mackinder obával spojení Německa a Ruska - Rusko nenaplňovalo potřebný potenciál, aby se stalo velmocí v mackinderovském slova smyslu. Naproti tomu Německo vykazovalo potřebnou technologickou dynamiku a pokud by došlo ke spojení obou států, mohly by diktovat celému světu. V cestě ke spojení jim však po první světové válce stály malé státy (Československo, Polsko, Maďarsko), spadající do tzv. vnitřního půlměsíce (viz obrázek č.l), který lemuje celý heartland (původně označovaný jako „pivot area" - klíčová oblast) - velmoc ovládající heartland se podle Mackindera musí zmocnit území vnitřního půlměsíce, aby získala přístup ke světovému oceánu a mohla tak konkurovat námořním velmocím.1 7 V tomto bodě Mackinder navazoval na Mahana a nabídl tak jistou protiváhu k námořní moci. Teorie heartlandu sice nebrala v potaz dynamičnost technologického pokroku (letecká síla nebo zbraně hromadného ničení), ale byla průlomem v geopolitickém myšlení. Mackinder poukázal pouze nepřímo na strategickou důležitost oblasti Perského zálivu, kde definoval pobřeží dnešního Kuvajtu a jižního Íránu jako součást vnitřního půlměsíce a neprostupné íránské hory jako jižní hranici heartlandu. Přínosem teorie pro tuto závěrečnou práci je idea ovládaného strategického území a inspirace myšlenkám dalších teoretiků. 1.3 Spykmanův „Rimland" Nicholas Spykman vychází z Mackinderovy myšlenky spojitosti politiky a geografie ve smyslu strategicky ovládaného území. Ve své práci „The Geography of Peace" tvrdí, že „geografie je nej významnější faktor utvářející zahraniční politiku, protože se vyznačuje nej větší stálostí (the most permanent)". Spykman vycházel z Mackinderova vidění světa, ale inspiroval se i Mahanem, když vnitřní půlměsíc označil jako Rimland, místo střetu námořní i pozemní moci. Proč právě zde? Rimland podle něj nabýval obrovské důležitosti díky své geografické poloze, přírodnímu bohatství a technologickému pokroku.1 8 Jedna ze tří geografických entit Rimlandu je přímo situována do oblasti Perského zálivu. Dugan, Mackinder and his critics reconsidered, str. 250-251. Spykman, The Geography of the Peace, str. 38-40. 19 Obrázek č.2: Spykmanův „Rimland" Pramen: . Z Mackinderovy teorie týkající se jádrové oblasti Spykman souhlasil s dobrými předpoklady pro obranu, nikoliv k expanzi, a soustředil se spíš na oblasti vnitřního půlměsíce.1 9 Spykmanovi se v podstatě povedlo nepřímo předpovědět několik konfliktů, definoval Rimland jako místo neustálého napětí v mezinárodních vztazích. Pozdější historický vývoj potvrdil jeho původní hypotézu - ať už se jedná o východní Evropu, Balkánský poloostrov, oblast Perského zálivu, území dnešního Afghánistánu, Vietnam nebo Korejský poloostrov, Rimland se v určitých časových obdobích vyznačoval neklidem. Mackinderův slavný výrok „Kdo ovládá východní Evropu, vládne Heartlandu - kdo ovládá Heartland, vládne Světovému ostrovu - kdo ovládá Světový ostrov, vládne světu." se Spykman pokusil reformulovat jako „Kdo ovládá Rimland, vládne Eurasii - kdo ovládá Eurasii, kontroluje osud světa.".2 0 Nepřímo to vedlo k ustanovení několika vojenských bloků v Rimlandu, vždy za účasti Spojených států. 1 9 Spykman, America's strategy in world politics: the United states and the balance of power, str. 457-460. 2 0 Spykman, The Geography of the Peace, str. 40. 20 Nezáleží tedy pouze na pásmu nárazníkových států mezi Německem a Ruskem, ale i na jihovýchodní Asii a státech Perského zálivu. Nutno dodat, že Spykmanovy myšlenky pochází z přelomu 30. a 40. let minulého století, kdy největší ropná pole ještě čekala na objevení. Přesto zde Velká Británie ještě před první světovou válkou zřizuje rafinační zařízení. Spykmanova teorie se stala teoretickým východiskem poradního sboru amerických představitelů v období studené války, tedy v období, ve kterém bylo nastartováno několik významných trendů v oblasti Perského zálivu, jejichž vliv je i v současnosti nezanedbatelný. 1.4 Teoretické poznatky období studené války Studená válka mezi Spojenými státy a Sovětským svazem se z amerického úhlu pohledu vyznačuje jedním slovem - zadržování. Autorem tohoto výrazu ve spojitosti se Sověty byl George Frost Kennan, jehož myšlenky výrazně inspirovaly tehdy vznikající Trumanovu doktrínu. Kennan zdůraznil expanzionistickou politiku sovětského režimu a nutnost zadržování šíření vlivu v oblastech výrazného strategického významu pro Spojené státy. Měl tím na mysli jak východní Evropu, tak i oblast Perského zálivu, ze které se po druhé světové válce pomalu začal vytrácet britský vliv. Kennan nevycházel z myšlenek některého ze svých předchůdců na poli geopolitické teorie, ale čerpal z vlastních zkušeností. Zadržování mělo probíhat zejména politickou a ekonomickou cestou, nikoliv vojenskou. Nejen v Kennanových úvahách byl tehdejší svět bipolárně rozdělen.2 1 Bipolární vidění se pokoušel v posledních letech studené války analyzovat i Saul Cohen. Ten došel k názoru, že svět není bipolární, ale multipolární. Odkazoval se tak na regionální konflikty uvnitř obou bloků, jak východního, tak západního, a vyzdvihl sovětsko-čínskou roztržku. I přes tyto konflikty dospěl Cohen k názoru, že období studené války bylo reprezentováno dynamickou rovnováhou multipolárního světového uspořádání. Cohen navázal na dřívější myšlenky spojitosti politiky a geografie a rozdělil svět na geostrategické regiony. Zároveň definoval tzv. pásmo otřesů („shatterbelt") kam zařadil mj. Irák, Saudskou Arábii a další státy Perského zálivu, kromě Íránu - ten se v jeho vidění měl stát středem samostatné geopolitické entity a jeho vliv na ostatní státy Perského zálivu měl postupně sílit.2 2 Cohen s touto myšlenkou přišel až v minulém desetiletí, to nic nemění na jejím přínosu pro analýzu současné íránské situace a využití v pozdějších kapitolách této práce. 2 1 Fawcett, International Relations ofthe Middle East, str. 108. 2 2 Cohen, Geopolitical realities and United Statesforeign policy, str. 24-25. 21 Obrázek č. 3: Naznačení Cohenova „pásma otřesů " Pramen: Fawcett, International Relations of the Middle East, str. 109. 1.5 Současná americká debata o velké strategii Teroristické útoky na Světové obchodní centrum v New Yorku 11.září 2001 vyvolaly v kruhu odborníků na mezinárodní vztahy otázku, kudy směřovat americkou zahraniční politiku. Čtyři základní přístupy se pohybují na škále od úplného multipolarismu (koncept zámořského vyvažování) až po hegemonismus (unilaterální hegemonie). Určitou formou kompromisu mezi těmito směry jsou myšlenky velmocenského koncertu a multilaterální hegemonie.23 Představitelé konceptu zámořského vyvažování jdou proti předpokladu nezastupitelnosti Spojených států ve vedení světa. Podle Johna Mearsheimera nebo Stephena Walta by se Američané neměli snažit za každou cenu mocensky ovlivňovat celý svět, ale soustředit se na domácí bezpečnost a vyvažovat mezinárodní politiku pouze v případě, pokud by hrozil 2 3 Dělení dle Barša, Císař, Anarchie a řád ve světové politice, str. 440. 22 vzestup nějaké regionální velmoci do pozice celosvětové velmoci. Otázky regionální bezpečnosti by tak měla řešit vždy pouze regionální velmoc.2 4 Na opačném názorovém pólu se nachází Robert Kagan nebo Charles Krauthammer, který označil Spojené státy za světového hegemona a začátek 90. let jako unipolární moment. Jediné pravděpodobné ohrožení americké pozice spatřoval ve zbraních hromadného ničení a silném růstu Cíny, která ale Spojeným státům bude moci konkurovat až během několika desetiletí.2 5 Myšlenka velmocenského koncertu se opírá o Kennanovu strategii zadržování a aplikuje ji na nové hrozby post-sovětské éry. John Hulsman nebo Michael Lind nesouhlasí s úplným stažením Spojených států ze světové scény, jak doporučuje Mearsheimer. Právě Američané by se měli diplomaticky a politicky podílet na „formování a udržování regionálních velmocenských koncertů".2 6 Zároveň by Spojené státy měly plně respektovat zásady multilaterálního uspořádání mezinárodních vztahů. S tím souhlasí zástupci čtvrtého názorového proudu, Joseph Nye nebo John Ruggie, zastánci multilaterální hegemonie. „Ti proti naturalistickému realismu síly kladou realismus kombinující sílu s konsenzem - tvrdou moc s měkkou". Syntéza idealismu (přesvědčení o multilaterálním řešení jakéhokoliv problému mezinárodních vztahů - soft power) a realismu (soupeření států a vytváření dynamické mocenské rovnováhy - hard power) tedy z pohledu Nye může fungovat.27 1.6 Shrnutí kapitoly V první kapitole jsem se věnoval pomyslnému základnímu kameni této diplomové práce. Vyzdvihl jsem některé teoretické příspěvky geopolitiky, na které budu v pozdějším textu odkazovat při popisu reálného historického vývoje sledovaných zemí. Jako tenká červená nit se první kapitolou prolínala spojitost politiky a geografie - geopolitické aspekty vyzdvihoval již Alfred Mahan, aniž by použil termín geopolitika, stejně tak Halford Mackinder nebo Nicholas Spykman. Pro druhou polovinu 20. století je charakteristická studená válka mezi Spojenými státy a Sovětským svazem - na jejím počátku Spykmanovy myšlenky rozvedl a aplikoval George Kennan. Bipolární vidění světa se v 60. a 70. letech minulého století pokusil revidovat Saul 2 4 Barša, Císař, Anarchie a řád ve světové politice, str. 438. 2 5 Krauthammer, The Unipolar Moment Revisited, str.6. 2 6 Lind, The American Way of Stratégy: U.S. Foreign Policy and The American Way ofLife, str. 257-258. 2 7 Barša, Císař, Anarchie a řád ve světové politice, str. 441. 23 Cohen, upozorňující na multipolaritu světového řádu. V posledních letech, zejména ve spojitosti sútoky na Světové obchodní centrum, se objevilo několik teoretických přístupů k realizaci americké zahraniční politiky, která by měla nabývat podob zámořského vyvažování, velmocenského koncertu, multilaterální hegemonie nebo unilaterální hegemonie. 24 2. Historické milníky oblasti Perského zálivu Následující kapitola se pokouší vyjmenovat střípky, které pro účely následujících kapitol pomohou vyskládat mozaiku historického vývoje Perského zálivu. Ty správné kontury jí dodává nerostné bohatství, díky jehož objevu se západní svět začal zajímat o pouštní království na arabském poloostrově. Následující podkapitoly stručně analyzují klíčové události spojené s oblastí Perského zálivu - svržení Mossadekovi vlády v Íránu (1953), Suezskou krizi (1956), oba ropné šoky (1973 a 1979) a irácko-íránskou válku (1980 - 1988). 2.1 Svržení Mossadekovi vlády v Íránu Prvním výraznějším poválečným konfliktem zájmů v ropném průmyslu se stalo svržení íránské vlády premiéra Mohammeda Mossadeka v roce 1953. íránský parlament v té době schválil znárodnění britské Anglo-Iranian Oil Company, jediného exportéra íránské ropy.2 8 Geopoliticky tvořil Írán přirozenou bariéru mezi oběma tehdejšími dominantními regionálními bloky - sovětským a britským. Zatímco Sověti mohli počítat s územím severně od Íránu, britská sféra vlivu zahrnovala bývalé provincie Otomanské říše západně od Íránu. Při pohledu na mapu okamžitě udeří do očí přístup ke Kaspickému i Ománskému moři - pro Sověty ideální příležitost, aby ovládli celou oblast „Heartlandu" a následně si podmanili celý svět.2 9 Mossadek nebyl přímo napojen na Sovětský svaz, ale jeho Nacionalistická strana vykazovala prvky levicového zaměření (v podstatě dnešní sociální demokracie), proto se západní svět se znárodněním ropného průmyslu obával o další šíření levicových myšlenek.3 0 Spojené státy si uvězněním Mossadeka připsaly jeden z prvních úspěchů při působení na vládnoucí struktury v zemích Středního východu. Je pravda, že tehdejší poválečné rozložení sil motivovalo Američany naklonit si v klíčové oblasti Perského zálivu co možná nejvíce států. To, co v padesátých letech táhlo Spojené státy na Střední východ, nebyl ani Izrael, ani tak ropa, ale strach ze Sovětského svazu - Rusové těžili z krize evropských velmocí ve východní Asii, Američané jim v obdobné expanzi do oblasti Perského zálivu chtěli v souvislosti s Kennanovou strategií zadržování zabránit.3 1 2 8 Kinzer, Overthrow, str. 118. 2 9 Fawcett, International relations of the Middle £ast, str. 108-110. 3 0 Suchý, Strategie zadržování v americké zahraniční politice, str. 82. 3 1 Ferguson, Colossus : vzestup a pád amerického impéria, str. 119. 25 V první kapitole jsem zdůraznil Kennanovu myšlenku využití ekonomické síly k zadržení Sovětského svazu - v šedesátých letech minulého století pětice amerických firem (Exxon, Chevron, Mobil, Gulf a Texaco) kontrolovala 60% tehdy prokázaných rezerv ropy Středního východu.3 2 Ale v mahanovském vidění světa jde kontrola nalezišť ruku v ruce s dohledem nad trasami lodí naložených strategickými surovinami. Symbolickým místem je Adenský záliv. Britové zde počátkem 20. století zřídili vojenskou základnu, jejíž posádka chránila lodě proplouvající Rudým mořem do Indie a jihovýchodní Asie. Velká Británie vyklidila základnu v 60. letech, aby se sem mohla vzápětí přesunout část amerického kontingentu.33 Přeneseně v tom můžeme sledovat geopolitický posun v rozložení sil - na Blízkém východě po druhé světové válce slábl britský a francouzský vliv, uvolnil se tak prostor Spojeným státům a Sovětskému svazu. Po několik dalších let z Perského zálivu stalo místo střetu obou bloků. 2.2 Suezská krize Již na sklonku druhé světové války, při setkání amerického prezidenta Roosevelta a saudsko-arabského krále Ibn Sauda, došlo k příslibu spolupráce na budování saudského ropného průmyslu americkými společnostmi - diplomacie otevřela dveře soukromému podnikání. Roosevelt se zároveň Ibn Saudovi zavázal, že v otázkách arabského území budou mít Arabové vždy hlavní slovo.3 4 Proto o tři roky později, při uznání existence izraelského státu všemi západními mocnostmi, pociťovali představitelé arabského světa křivdu. Saudský korunní princ Fajsal, který na schůzi Organizace spojených národů svým projevem varoval před zřízením židovského státu na arabské půdě, se nedočkal diplomatické podpory. Arabové vycítili, že se rozhoduje „o nich bez nich" a to v Egyptě zavdalo příčinu nástupu opozičních Svobodných důstojníků, v jejichž řadách se nacházel i pozdější prezident, Gamal Násir. Původně neutrální prezident zažádal několik zemí o půjčku na výstavbu Asuánské přehrady, která by výrazně pomohla zemědělskému sektoru, majoritnímu tvůrci egyptského 3 2 Ruťledge, Addicted to oil: America's relentless drive for energy security, str. 31. 3 3 Curtis, Web ofdeceit, str. 261 - 262. 3 4 Merrill, Paterson, Major problems in American foreign relations, str. 540. 26 domácího produktu. Egyptský prezident se nakonec rozhodl znárodnit strategicky významný Suezský průplav (do té doby vlastněný konsorciem britských a francouzských akcionářů) a získat prostředky na stavbu přehrady skrz plavební poplatky.35 Na tomto místě bych rád vysvětlil pojem „neutrálnost" ve spojitosti s tehdejším egyptským prezidentem. Původně chtěl vytvořit třetí protiváhu ke dvěma tehdejším blokům panarabská myšlenka se mu zdála natolik silnou, že by spojila Sunnity i šíity do jednoho integračního uskupení, ve kterém by Egypt hrál dominantní roli.3 6 Také saudská královská rodina usilovala o hegemonní postavení v panarabském světě. Za reprezentanta islámského náboženství se Saudská Arábie považovala díky faktu, že se nej posvátnější poutní místa všech Arabů, Mekka a Medina, nacházejí na saudském území.3 7 S egyptským prezidentem spojoval představitele Saudské Arábie společný nepřítel - izraelský stát, jenž se okamžitě po znárodnění Suezského průplavu chopil iniciativy, jakmile britská a francouzská vojska v roce 1956 zahájila ofenzivu proti Egyptu.3 8 Vojensky v té době nemohla žádná armáda arabského světa konkurovat britské, francouzské a hlavně izraelské. Arabská koalice si to moc dobře uvědomovala, proto se spoléhala i na nevojenské zbraně, ekonomické - ropné bohatství mělo posloužit jako nástroj vydírání. Nemám na mysli pouze fungování domácí ekonomiky západních států, které byly založeny na nesmírné energetické efektivitě levné ropy. Co je potřeba k uvedení vojenské mašinérie do chodu? Podle armádních tabulek 70% veškerého válečného proviantu tvoří nafta a další pohonné hmoty. Ropa je základním stavebním kamenem vojenské síly dané země i schopnosti ovlivnit chování dalších států.3 9 Velká Británie i Francie brzy po vyhlášení embarga pocítily nedostatek ropy, avšak Izrael, podporovaný ropnou produkcí Spojených států, nevykazoval žádné překážky v dalším vojenském snažení. Arabové v tomto podcenili tehdejší významnou produkci Spojených států, které se v té době nacházely na vrcholu těžebních možností (v anglicky psaném textu se Herzog, Arabsko-izraelske vdlky, str. 138. Merrill, Paterson, Major problems in American foreign relations, str. 546. Weston, Prophets and princes, str. 176-178. Brown, Oil, God and gold: the story of Aramco and the Saudi kings, str. 282. Hahn, Crisis and crossfire : the United States and the Middle East since 1945, str. 5. 27 můžeme setkat s pojmem „oil peak")4 0 Možná i proto embargo nemělo téměř žádný dopad na globální ceny ropy, jak naznačuje následující graf. Graf č.l: Vliv politických událostí na reálnou cenu ropy (měřeno hodnotou amerického dolaru z roku 2007)41 $100 $80 Crude Oil Prices 2007 Dollars $60 $40 $20 $0 OPEC 10 % Quota Increase Asian Econ Crisis Iran / Iraq War PDVSA Strike Iraq War Suez Crisis Iranian Revolution Yom Ktppur War Oil Embargo U.S. Price Controls 9/11 i i i i i i i i i i i i i i i i i i i i i i i i i i i i i i i i i i i i i i i i i i i i i i i i i i i i i i i i i i i i i i 47 49 51 53 55 57 59 61 63 65 67 69 71 73 75 77 79 81 83 85 87 89 91 93 95 97 99 01 03 05 07 48 50 52 54 56 58 60 62 64 66 68 70 72 74 76 78 80 82 84 86 88 90 92 94 96 98 00 02 04 06 08 W T R G Economics ©1998-2008 www.wtrg.com (479) 293-4081 A v g U.S. $24.98 - A v g World $27.00 Median U.S. & World $19.04 1947 • May 2008 U.S. 1st Purchase Price { Wellhead } "World Price" * Pramen: . Souvislosti s energetickou bezpečností se tímto obdobím začaly dostávat do popředí. Tento fakt zdůraznilo pokračující zestátňování ropných společností v zemích vyvážejících nezanedbatelné množství ropy. Ale také geopolitický konflikt mezi námořními velmocemi (západní civilizace) a euroasijským kontinentálním světem (východní blok včele se Sovětským svazem).42 Jako jediný význačnější výsledek Suezské krize bych zdůraznil pošramocení britsko-amerických vztahů a nárůst arabského sebevědomí, což mělo implikace v dalším vývoji situace v Perském zálivu. Mnoho autorů nebere v potaz, že s přibývající podporou Izraele se Západ přestával angažovat v jiných místech Blízkého východu. 4 0 Jordan, Taylor, Mazarr, American national security, str. 398. 4 1 Interaktivní graf dostupný na . 4 2 Cohen, Geopolitics of the world system, str. 330. 28 Takovým místem byl Libanon, kde docházelo k mocenskému střetu syrského vlivu (v podobě strany Baas) a frankofonní křesťanské opozice - Sýrie vycítila slabost svého souseda, kde vnitropolitická situace připomínala cokoliv, jen ne klidné vody. De facto okupace Libanonu na konci 50. let vytlačuje z Blízkého východu poslední špetku francouzského koloniálního vlivu.4 3 Arabské sebevědomí dále gradovalo a roku 1958 dochází k vyvrcholení nacionalistického cítění uvnitř arabského světa - zatímco v Jordánsku se puč proti mladému králi podařilo britským jednotkám odvrátit, v Iráku místní loutková vláda neustála pokus o převzetí moci. Do čela Iráku se dostávají představitelé politické strany Baas. Ta samá Baas vládla tou dobou i v sousední Sýrii a trochu paradoxně právě odtud pramenilo dlouholeté soupeření obou států.4 4 2.3 První ropný šok (1973) „Po většinu ropné éry byla těžba ropy soustředěna na globální sever - do Spojených států, Kanady, Evropy a evropské části carského Ruska či Sovětského svazu. Ještě v roce 1950 dvě třetiny ropné produkce pocházely z této oblasti."45 Ale podíl ostatních producentů vytrvale rostl, jak naznačuje následující tabulka. Tabulka č.l: Produkce ropy vybraných států v roce 1973 stát denní produkce ropy v mil. barelů Spojené státy americké 10,9 Sovětský svaz 8,7 Saudská Arábie 7,7 Irán 5,9 Pramen: BP Statistical Review of World Energy, 2011. Pnutí mezi arabským světem a západní civilizací se během suezské krize a následujícími roky zvětšilo. Arabové již dříve proklamovali územní nároky, nyní seje pokoušeli získat za pomoci syrské a egyptské vojenské síly, jejíž úder nasměrovali do prvních dnů židovského 4 3 Farouk, Sluglett, Irák od roku 1958, str. 53. 4 4 Randall. United Statesforeign oil policy since World War I: for profit and security., str. 37. 4 5 Krejčí v Energetická bezpečnost - geopolitické souvislosti, str. 188. 29 svátku Jom Kippur na podzim roku 1973. Nevojenská síla spočívala opět ve využití nerostného bohatství pro účely politického vyjednávání. Přerušení dodávek ropy se během Suezské krize z pohledu arabských ropných exportérů stalo nástrojem mezinárodních vztahů.4 7 Arabští exportéři spoléhali na důležitý fakt - i přes právě probíhající americký „oil peak" se Američané spoléhali na levnou arabskou ropu. Zejména sektor dopravy se během ropného embarga potýkal s minimálními možnostmi substituce ropy.4 8 OPEC přitom omezil svou produkci o pouhých 5%, aby „cena za barel ropy stoupla z 2,5 dolaru v roce 1973 na 11,65 dolaru v roce následujícím. Pokud v roce 1950 byla ropa zdrojem jedné čtvrtiny energie ve vyspělých zemích, pak v roce 1973 už to byla jedna polovina." Vzniklou situaci se pokusila krátkodobě vyřešit Kanada, která navýšila svůj vývoz na milion barelů ropy denně, což tvořilo téměř polovinu amerického ropného dovozu v roce 1973.49 Důvěra Spojených států v Saudskou Arábii byla zanedlouho opět obnovena, když dostala šanci poprvé využít své schopnosti „swing producer" (možnost krátkodobého navýšení produkce ropy) a vyvážit tak pokles globální nabídky ropy.5 0 Také společný zájem v podobě zadržování komunismu a sovětského vlivu se jevil podstatným faktorem v pozdější normalizaci vztahů Saudské Arábie a Spojených států. 2.4 Druhý ropný šok (1979) Zatímco v arabském světě doznívaly ozvěny ropného embarga, uvaleného Organizací zemí vyvážejících ropu, v Íránu vypukly nepokoje. Prozápadní režim se stále držel u moci, často ale za vydatné podpory tajné policie (v literatuře označované zkratkou SAVAK).5 1 Potlačování islámské kultury, zvyšování příjmové nerovnosti a neschopnost transformace ropné ekonomiky na diverzifikovanější národní hospodářství přestávalo být pro nacionálne smýšlející Araby snesitelné.5 2 4 6 Podrobněji Wanner, Krvavý Jom Kippur, str. 161. 4 7 Podrobněji Yergin, The prize : the epic questfor oil, money & power, str 577-581. 4 8 Copaken, The Arab oil weapon of 1973-74 as a double-edged sword, str. 5. 4 9 Zídek, Dějiny světového hospodářství, str. 120 a 121. 5 0 Cordesman, Saudi Arabia enters the twenty-first century, str. 473. 5 1 Rafizadeh, Witness : from the Shah to the secret arms deal, str. 134. 5 2 Kamrava, The modern Middle East, str. 146 - 148. 30 V roce 1979 vlivem revolučních změn utekl prozápadní íránský monarcha Rezá Pahlaví do evropského exilu a vedoucí úlohu po něm přebralo duchovenstvo v čele s ajatolláhem Chomejním. Základy politického systému nově ustavené íránské islámské republiky byly položeny právě v tomto období a téměř beze změny fungují dodnes. Islámská republika je sice reprezentována prezidentem, avšak skutečnou moc v zemi představuje nejvyšší ajatolláh, duchovní vůdce, volený na doživotí. Ten má právo jmenovat nejvyšší soudce, je vrchním velitelem ozbrojených sil a jmenuje Radu dohlížitelů, ve srovnání s českými podmínkami se jedná o jakýsi ústavní soud s rozšířenými pravomocemi.53 íránská islámská republika se ihned po svém ustavení začala vzpouzet mezinárodnímu společenství. Chomejní nazval Spojené státy „Velkým Satanem", Sovětský svaz odmítl jako spojence a na Izrael přivolal džihád, svatou válku muslimů proti jinověrcům.5 4 V předešlé kapitole jsem v tabulce č.l naznačoval íránskou ropnou produkci, 6 miliónů barelů ropy denně. Nezanedbatelné množství z nich bylo na exportováno na Západ, tedy tak tomu bylo v situaci prozápadně orientovaného Íránu. Chomejní rozhodl postupně utáhnout kohoutky, prodávat ropu pouze muslimům a nesponzorovat pohonnými hmotami nepřátelskou vojenskou mašinérii.5 5 Ostatní členy OPEC znepokojil íránský přístup a žádali opětovné navýšení produkce i exportu, Írán tyto požadavky odmítl. Na globálním ropném trhu při poklesu nabídky roste cena a tomu se chtějí všichni odběratelé vyhnout - hledal se někdo, kdo by zaplnil místo po íránském exportu. Spojené státy dosáhly oil peaku o pár let dřív (a nemohly tudíž navýšit produkční schopnosti), Sovětský svaz z ideologických důvodů odmítal prodávat ropu na Západ a tak se prostor na trhu pokoušela zaplnit Saudská Arábie. Krátkodobé navýšení produkce a maximální snaha o zachování cen ropy ale mělo na saudské vrty fatální následky, tedy alespoň tak se vyjadřuje Simmons, který v druhém ropném šoku vidí začátek současných problémů Saudské Arábie. Největší ropná ložiska, zejména Ghawar, podstatně navýšila výtěžnost. Saudi Aramco v roce 1979 produkovalo zhruba 10,5 milionu barelů denně, 10%-ní nárůst oproti roku 1978.56 Graf č.l napovídá, že k uklidnění situace na ropném trhu to nestačilo, v následující podkapitole nastíním zásadní důvod. Mendel, Islámská výzva : z dějin a současnosti politického islámu, str. 72. Halliday, The Middle East in international relations, str. 218. Fawcett, International relations of the Middle East, str. 46. Simmons, Twilight in the Desert, str. 63. 31 2.5 Irácko-íránská válka Saddám Husajn, zastávající post iráckého prezidenta od roku 1978, spatřoval budoucnost země ve zvyšování vzdělanosti a zlepšování sociálních poměrů. Díky výnosům z ropy se mu tyto cíle skrz sociální programy dařilo naplnit - životní úroveň Iráčanů se v prvních letech jeho funkčního období zvýšila.5 7 Saddám proto viděl v Iráku vzor pro ostatní arabské země a cítil povinnost zastřešit panarabské hnutí - převzít štafetu po stagnujícím arabském vůdci, Egyptu. Prosazení myšlenky panarabismu sebou muselo nutně přinést zbrojení. Saddám začal využívat přebytky z utržené ropy k vyzbrojovaní armády - k tomu mu dopomáhal Sovětský svaz (smlouva o dodávkách zbraní podepsána roku 1972) a Francie. Za zmínku stojí podpora Sovětského svazu, jejíž představitelé museli překousnout nejednu vnitropolitickou represi vůči Irácké komunistické straně.5 8 Panarabská hegemonie se v Saddámových očích neobešla ani bez jaderné zbraně. Napomohla mu Francie - v roce 1976 souhlasil (tehdy ještě jako druhý muž iráckého režimu) s výstavbou dvou jaderných reaktorů v Iráku. Mírový jaderný program je založen na obohacování uranu, stejně jako vojenský, avšak ten potřebuje vyšší úroveň obohacení. Po dokončení prvního reaktoru vyslal Izrael stíhací letouny a během několika minut byl Saddámův plán na civilní využití atomové energie pohřben. Izraelský útok byl tehdy mezinárodním společenstvím odsouzen, ale na sklonku operace Pouštní bouře američtí představitelé zmiňovali jeho opodstatněnost.5 9 Nebýt zničení jaderného reaktoru v Osiraku, Saddám by pravděpodobně patřil do jaderného klubu a měl diametrálně odlišnou vyjednávači pozici. Druhý aktér blížícího se ozbrojeného konfliktu, Írán, se nacházel uprostřed společenských změn - Spojené státy zde neudržely při životě prozápadní režim. Symbolem amerického neúspěchu se stalo několik rukojmích, kteří byli dva roky drženi islamisty na americké ambasádě v Teheránu.6 0 Neschopnost osvobodit rukojmí se Američanům ještě několikrát připomněla, zejména při vyjednávání o uskutečnění operace Pouštní bouře. Z geopolitického úhlu pohledu ztratily Spojené státy (potažmo celý Západ) svrhnutím šáha 5 7 Chomsky, Hegemonie nebo přežití: americké tažení za globální nadvládou, str. 163. 5 8 Farouk, Sluglett, Irák od roku 1958, str. 209. 5 9 Joch, Proč právě Irák?, str. 42. 6 0 Chomsky, Pirates and emperors, old and new, str. 113. 32 svou tradiční baštu zadržování komunismu. Na dovoz zbraní do Íránu bylo okamžitě uvaleno embargo, které íránští představitelé obcházeli díky nově navázaným obchodním stykům se Sovětským svazem. Před ním v oblasti Perského zálivu vyvstává zajímavé dilema podporovat Saddámův Irák (smlouva o dodávkách zbraní z roku 1952) nebo Chomejního Írán?6 1 Americkou optikou se hledal nový opěrný bod na Blízkém východě - výhodné geostrategické polohy Iráku si byli vědomi už Britové v meziválečném období.6 2 Saddám se navíc jevil jako kontrolovatelnější figurka na šachovnici mezinárodních vztahů v Perském zálivu - Joch přirovnává Saddáma ke zlomené ruce, Chomejního k infekci - pokračování šíitské revoluce u íránských sousedů bylo pro americké představitele nepředstavitelné.63 Samotný Saddám viděl v porevolučním Íránu snadné sousto, na kterém by posílil svou zem o další nerostné bohatství a zároveň dokázal zbytku arabského světa svou vojenskou moc. Z úhlu pohledu energetické bezpečnosti byla snaha o získání íránských pohraničních oblastí motivována rozsáhlými ropnými nalezišti a vidinou ovládnutí vodní cesty Satt al-Arab, která se vlévá do Perského zálivu - ústí této řeky je jediným místem, odkud se dala po moři vyvážet irácká ropa. Původně překvapivá irácká ofenzíva přes Chúzistán (íránská provincie, kterou si Irák přál nejvíce dostat pod svou kontrolu kvůli historickým nárokům, početnému arabskému obyvatelstvu a ropě) se hned v prvním roce konfliktu (1980) zastavila a přeměnila na vyčerpávající osmiletou zákopovou válku.6 4 Pro mou práci není ani tak podstatný průběh bojů, který je podrobně popsán v literatuře, ale spíš dopady irácko-íránské války. Jmenoval bych dva nej podstatnější - nárůst ceny ropy a deformace iráckého i íránského hospodářství. Cena ropy během prvních dvou let konfliktu dosáhla maxima (viz graf č.l, str. 30), po zbytek irácko-íránské války stagnovala. Deformací hospodářství mám na mysli irácké zadlužení a přesměrování výroby do vojenského sektoru, v Íránu došlo k poškození ropné infrastruktury na jihozápadě země. Vyšetřovatelé Organizace spojených národů také zjistili, že Irák na sklonku války použil velké množství chemických bojových látek. Tímto později argumentovali představitelé protiirácké koalice během operace Pouštní bouře. Chemické zbraně a zbraně hromadného ničení se pomalu, ale jistě, začínávaly Merrill, Paterson, Major problems in American foreign relations, str. 563. Farouk, Sluglett, Irák od roku 1958, str. 13. Joch, Proč právě Irák?, str. 46. Podrobněji o průběhu bojů Farouk, Sluglett, Irák od roku 1958, str. 298-306. 33 dostávat do agendy Organizace spojených národů a zahraniční politiky Spojených států. Zmenšila se tak původní geopolitická defenzivní jistota Američanů, které od okolního světa odděluje z obou stran oceán. Pocit nedotknutelnosti konvenčními zbraněmi vystřídala nejistota. 2.6 Shrnutí kapitoly Předešlé podkapitoly neměly za úkol vystihnout veškeré historické reálie Perského zálivu, ale působit jako stručný průvodce nej důležitějšími událostmi. Výše zmíněné mezníky spojuje jedna problematika - ropa a její využití v politickém vyjednávání nebo záminka k určitému jednání. V geopolitickém směřování oblasti Perského zálivu bych vyzdvihl pronikání vlivu Spojených států a Sovětského svazu do místních politických struktur, ve jménu strategie zadržování, jejíž nosná myšlenka vychází z práce Nicholase Spykmana a George Frosta Kennana. Další vývoj byl charakteristický dynamičností změn v aliancích - politický odklon Saudské Arábie od Západu během ropného embarga (1973) a následná snaha o stabilizaci globálního ropného trhu a výpomoc Spojeným státům (1979). Irácký režim v 60. a 70. letech spolupracoval se Sovětským svazem, který toužil po kontrole nerostného bohatství v Perském zálivu. Přesto byla výzbroj irácké armády během irácko-íránské války (80. léta) z části financována Spojenými státy, hledající svého reprezentanta zadržování Sovětského svazu na Středním východě. Írán byl po druhé světové válce po dlouhou dobu politicky prozápadně orientován a poté následoval zvrat v podobě vyhlášení islámské republiky (1979). Podstatné pro pozdější směřování zemí Perského zálivu byly ztráty z irácko-íránské války. Tento stav vedl k vojenské agresi namířené proti Kuvajtu a následné realizaci operace Pouštní bouře. 6 5 Karsh, The Iran-Iraq War, 1980-1988, str. 79-82. 34 3. Operace Pouštní bouře Irácko-íránskou válkou pošramocené vztahy v Perském zálivu dostaly na začátku 90.let další významnější trhlinu. V následujících podkapitolách nejprve stručně nastíním mezinárodní atmosféru tehdejší doby a pouze se dotknu důležitých událostí v průběhu konfliktu v letech 1990 a 1991. Zaměřím se hlavně na výsledek operace a dopady do systému mezinárodních vztahů a energetické bezpečnosti. 3.1 Geopolitické souvislosti pádu Sovětského svazu V roce 1985 se v Sovětském svazu dostal do čela vládnoucí komunistické strany mladý Michail Gorbačov, razící nový způsob myšlení v Kremlu. Ten získal podobu perestrojky (ekonomické reformy, restrukturalizace) a glasnosti (politická liberalizace). Gorbačov si byl vědom některých aspektů spolupráce s tehdej šími sovětskými satelity ve východní Evropě a nebyl nadále ochoten dotovat jejich ekonomiky levným zemním plynem (a méně i ropou) výměnou za loajalitu východnímu bloku.6 6 Komunistické režimy byly postupně vystřídány demokraticky zvolenými vládami v Polsku, Maďarsku, Německé demokratické republice, Bulharsku, Československu i Rumunsku. V listopadu téhož roku padl i jeden ze symbolů studené války - Berlínská zeď. O dva roky později se rozpadl Svaz sovětských socialistických republik a před Spojenými státy se vynořily nové výzvy, úkoly a překážky.6 7 V následující dekádě se Spojené státy těšily úloze hegemona. Sovětský svaz před svým rozpadem dlouho plnil pomyslnou druhou misku vah - americké dějiny jsou plné soupeření na poli mezinárodních vztahů, které hnalo dopředu americký technologický, společenský, kulturní a samozřejmě také ekonomický rozvoj. Kagan zmiňuje, že „Spojené státy díky tomu dosáhly kombinace národní bezpečnosti a mezinárodní dominance poprvé od dob podmanění Středozemního moře Římany. Dnešní mezinárodní systém není postaven na rovnováze sil, ale na americké hegemonii."68 Suchy, Reagan a rise zla,, str. 205. Merrill, Paterson, Major Problems in American foreign relations, str. 496-497. Ehrenberg, The Iraq papers, str. 15. 35 V druhé kapitole jsem zmínil americkou podporu Saddáma Husajna, odpůrce šíitské větve islámského náboženství - obavy z další šíitské revoluce se promítaly ještě dlouho v americkém přístupu k oblasti Perského zálivu, kde počátkem 90.let Sovětský svaz ztratil dlouholetého obchodního partnera, Írán.6 9 První prověrkou nově vzniklého uspořádání sil se měl stát válečný konflikt v Perském zálivu, do kterého se aktivní měrou zapojily i Spojené státy, snažící se vyplnit mocenské vakuum. 3.2 Saddámův vpád do Kuvajtu V předešlé kapitole jsem zmiňoval jistou formu sociálního státu, kterou se pokoušel Saddám Husajn zavést v Iráku. Snaha o zvýšení vzdělanosti a poskytování kvalitní zdravotní péče patřily mezi jeho priority. Zároveň jej ale panarabské myšlenky vedly k mohutným investicím do infrastruktury a vojenského sektoru. Rozpočtové přebytky z 60. let, díky výnosům z vývozu ropy, se staly minulostí - Irák se ke konci 70. let zadlužil relativně rychlým tempem, které ještě narostlo při vedení války se sousedním Íránem. Obyvatelstvo bylo po irácko-íránské válce vystaveno rozpočtovým škrtům a výroba byla dlouhodobě přesměrována z civilního do vojenského sektoru - došlo k nedostatku potravin a dalšího potřebného zboží. Oslabený Irák oslovil své věřitele s prosbou o odpuštění dluhů, bezvýsledně.7 0 Mezi nej významnější irácké věřitele patřil i Kuvajt, většinou Iráčanů pokládaný za iráckou provincii, násilně odtrženou britskou administrativou. „Po rozpadu Otomanské říše si Britové vymohli mandátní správu nad Irákem a zároveň vyhlásili svůj protektorát nad Kuvajtem. Hranici mezi dvěma územími Britové svévolně určili a zakotvili v tzv. Ukairském protokolu z roku 1922. Iráku přiřkli na jihu v podstatě jen bažinatý terén a mělčiny, kde Iráčané nemohli vybudovat takový moderní a rozsáhlý námořní přístav, aby se jejich země mohla stát plnohodnotným námořním státem."7 1 Pod irácko-kuvajtskou hranicí, v oblasti Jižní Rumalje, se nacházelo vydatné ložisko ropy, kde Kuvajťané údajně těžili pomocí horizontálních vrtů i v irácké části naleziště.7 2 Záminku 6 9 Šmíd, Vybrané konflikty o zdroje a suroviny, str. 70. 7 0 Porovnej Belica, Co nezavály písky Mezopotámie, stt. 14 (zvýšení vzdělanosti) a sti. 45 (situace na konci 80.1et) s Farouk, Sluglett, Irák od roku 1958, str. 319. 7 1 Belica, Co nezavály písky Mezopotámie, str. 15. 7 2 Thompson, Channels ofpower, str. 48. 36 k vojenské anexi Saddám už hledat nemusel, spíš s obavami vzhlížel k mezinárodnímu společenství a Spojeným státům a pokoušel se odhadnout jejich reakci na vpád do Kuvajtu. Náměstek amerického ministra zahraničí pro Blízký východ, který před Kongresem prohlásil, že „USA nemají žádné závazky ohledně obrany Kuvajtu a že USA nezamýšlejí bránit Kuvajt v případě napadení ze strany Iráku" tak dodal Iráčanům dostatek odvahy.73 Úryvek pochází z projevu z 31. července 1990, tedy pouhé dva dny před iráckou invazí, v době kdy už se vojenské jednotky formovaly na irácko-kuvajtské hranici. Obsazení ropných polí a přístupu k vodám Perského zálivu během několika hodin nemělo nic bránit. Poté se měla rozběhnout mírová jednání, která by potvrdila irácké územní nároky a požadavky na odpuštění zahraničního dluhu. 3.3 Kuvajt jako ring mezinárodní politiky Saddám Husajn ještě před vpádem do Kuvajtu počítal s nej pravděpodobnějším scénářem - obsazení celého území mělo vést nejdřív k diplomatickým snahám urovnat konfliktní situaci. Irácká vojska se podle tohoto plánu měla stáhnout, ale Jižní Rumalja a část kuvajtského mořského pobřeží měla být pod správou Iráku. Jordánský král Husajn (neoficiální zástupce západního světa) a palestinský vůdce Jásir Arafat se snažili zprostředkovat jednání, na základě kterých měl Kuvajt uznat územní nároky Iráku a odpustit mu i část dluhů. Cáru přes rozpočet ale Saddámovi udělal narychlo svolaný arabský summit v Káhiře, který skončil odsouzením irácké agrese.74 Krátce poté americký prezident George Bush st. prohlásil, že „Spojené státy nepřistoupí na jakýkoliv kompromis v otázce kuvajtské okupace"75 . Tehdejší atmosféra v mezinárodních vztazích mu dovolovala aplikovat multilaterální přístup. Bush st. v té chvíli „věřil, že je politicky výhodnější spolupracovat s Organizací spojených národů, než jednat na vlastní pěst"7 6 . Tento názor doplnil jeho poradní sbor, který tvrdil, že v zahrnutí Organizace spojených národů by Američané měli hledat spíš politické výhody, než-li vojenské. Spojené 7 3 Porovnej Belica, Co nezavály písky Mezopotámie, str. 16 a Yergin, The prize : the epic questfor oil, money & power, str. 752. 7 4 Yergin, The prize : the epic questfor oil, money & power, str. 753. 7 5 Merrill, Paterson, Major Problems in American foreign relations, str. 499. 7 6 Merrill, Paterson, Major Problems in American foreign relations, str. 500. 37 státy nutně potřebovali ještě jedno podstatné povolení - svolení arabských národů k přítomnosti amerických vojáků na arabské půdě. Ačkoliv se arabský summit vyslovil pro odsouzení irácké agrese, většina Arabů vnímala Saddáma jako „hrdinu arabského nacionalismu". Dokonce i tehdejší saudský král byl velmi znepokojen možnou přítomností amerických jednotek na svém území.7 7 Saudská královská rodina si nebyla jista, zda-li se nebude opakovat americký přístup z dob prezidenta Jimmyho Cartera, který v íránské poušti obrazně nechal shořet několik amerických vrtulníků při zachraňování členů americké ambasády v Tehránu. V živé paměti měla také americký přístup z dob prezidenta Ronalda Reagana, jehož jednotky opustili Bejrút po teroristických útocích, ve kterých zahynulo 241 amerických vojáků.7 8 „Saudského krále přesvědčili až satelitní snímky jižního Iráku, kde se shromažďovaly tanky a podpůrné jednotky, potenciálně připraveny na vpád do Saudské Arábie."7 9 Západní svět také nebyl jednotný v přístupu k Iráku, respektive měl dost vlastních problémů. Když si uvědomíme načasování, Němci čelili nákladům na znovu-sjednocení Spolkové republiky Německo a Německé demokratické republiky. Francouzi se netajili obchodními kontrakty s Irákem a požadovali splacení pohledávek. Zatímco nacionalistické tendence v Jugoslávii začínaly pomalu vřít, Sověti se smiřovali se ztrátou vlivu na východní Evropu a nechtěli podobný scénář opakovat na Středním východě.8 0 Gorbačov se zmínil Bushovi st. během příprav na operaci Pouštní bouře o jeho pohledu na americkou vojenskou přítomnost v Zálivu - „budu rád, až irácké jednotky opustí území Kuvajtu, stejně tak se budu cítit, až Američané opustí Saudskou Arábii". Se stejným znepokojením přišel i tehdejší syrský ministr obrany - „Spojené státy mají jisté úmysly, Sýrie zase své - tím nej důležitějším je osvobození Kuvajtu.... Američané si ale jistě chtějí podržet vliv v regionu a vytěžit arabskou ropu."8 1 Rozbor průběhu vojenských operací vynechám a v následující podkapitole se tudíž posunu až do poloviny 90. let, abych vyzdvihl geopolitické souvislosti a důsledky operace Pouštní bouře. 7 Thompson, Channels of power, str. 53. 8 Ehrenberg, The Iraq papers, str. 22. 9 Thompson, Channels of power, str. 54. 0 Kegley, Wittkopf, World politics : trend and transformation, str. 522-531. 1 Thompson, Channels of power, str. 57. 38 3.4 Geopolitické důsledky Pouštní bouře „Protiirácké cítění v arabských státech bylo opravdu cítit na každém kroku. Arabové nehledali chybu v běžných Iráčanech, spíš v Saddámovi."8 2 Takto na problematiku nahlížel i tehdejší američtí představitelé, kteří na půdě Organizace spojených národů prosazovali rezoluce namířené proti iráckému diktátorovi. Američané chtěli vytvořit pomocí embarga a sankcí v irácké společnosti takovou atmosféru, která by vedla k myšlenkám na svržení dosavadního režimu.8 3 Z politického úhlu pohledu by změna režimu znamenala obrovskou příležitost pro Spojené státy - vláda nakloněna mezinárodní spolupráci, podobně jak se podařilo rozšířit americkou sféru vlivu v několika zemích Latinské Ameriky a Karibského moře. Jenomže tehdy „nebyla v sázce budoucnost americké energetické bezpečnosti a celková politická situace panregionu".84 Po celá 90. léta byla Clintonova administrativa konfrontována se zvyšující se kritikou politiky namířené proti Iráku a arabskému panregionu - jedním z nej hlasitějších kritiků se stal Paul Wolfowitz, pozdější zastánce konceptu unilaterální hegemonie. Ten během operace Pouštní bouře zastával vysoký post na ministerstvu obrany a vycítil nedostatky řešení irácké situace. „Jednotliví aktéři krize v Perském zálivu přeci budou mít partikulární zájmy na iráckém vývozu, zejména ropném." Odtud vychází jeho kritika tehdejšího multilaterálního přístupu Rady bezpečnosti v otázce ekonomických sankcí namířených proti Iráku.8 5 Plnění rezolucí Rady bezpečnosti Spojených národů a kontroly zbrojních inspektorů byly pro Spojené státy alfou a omegou definitivního vítězstvím nad iráckým režimem. Bohužel se ale zamýšlené dopady rezolucí minuly účinkem. Irácké obyvatelstvo chudlo, irácký hrubý domácí produkt na hlavu se stále snižoval, rostla nezaměstnanost a negramotnost, ale režim uvnitř stále posiloval - již během stahování iráckých vojsk z Kuvajtu v roce 1991 přestál Saddám pokus o převrat.8 6 Belica, Co nezavály písky Mezopotámie, str. 46. Kissinger, Years of renewal, str. 579. Hahn, Crisis and crossfire : the United States and the Middle East since 1945, str. 121. Wolfowitz in Ehrenberg, The Iraq Papers, str. 21-22. Farouk, Sluglett, Irákod roku 1958, str. 333-335. 39 Kurdové, národnostní menšina v severních iráckých provinciích, doufali v podporu protiirácké koalice, která měla výraznou měrou pomoci při likvidaci Republikánských gard. Významní představitelé kurdských Iráčanů byli ale spíše konkurenty, než-li spojenci na cestě za společným cílem - samostatně existujícím, svrchovaným Kurdistánem. Možná také proto se spojenci v čele se Spojenými státy soustředili na Kuvajt a iráckou občanskou válku označovali jako domácí konflikt, do kterého se mezinárodnímu společenství nepřísluší míchat. Kurdské povstání bylo utopeno v krvi.8 7 Nepovedlo se ale zlomit kurdský odpor ke stávajícímu režimu a podlomit separatistické tendence. Ty se v dalších letech projevily vytvořením jakéhosi státu ve státu. Belica popisuje regulérní hraniční kontroly při vstupu na kurdské území nebo povolenky na pohyb po severním Iráku, nej důležitější ale je (ne)schopnost kurdských provincií sestavit vlastní vládnoucí struktury. Ty byly v 90. letech tvořeny dvěma dominantními politickými stranami (jedna z nich je v současné době vládnoucí iráckou stranou), obě obhajují kurdskou nezávislost, kurdské národní uvědomění.8 8 Co do náboženského rozložení sil a neklidu uvnitř irácké společnosti, o své slovo se v dozvucích Pouštní bouře hlásili také šíité - v Basře, městě s převážně šíitským obyvatelstvem, vypukly nepokoje během stahování iráckých vojsk. „Za křiku protirežimních a proíránských hesel začala likvidace vládních budov, obsazování policejních stanic a věznic, sekretariátů strany Baas a zabíjení baasistických funkcionářů."8 9 Toto povstání přišlo zároveň s výše zmíněnými nepokoji vKurdistánu. Co z této situace plynulo pro Spojené státy? Podpořit šíitské povstání a ohrozit svou budoucí pozici v Iráku, kde by vládl režim přátelský vůči Íránu? Šíitové se dočkali vyhlášení bezletové zóny (v podstatě patronací mezinárodního společenství) nad jižním územím Iráku až po zákroku Republikánských gard proti povstalcům.9 0 Proč protiirácká koalice nepodpořila kurdské ani šíitské povstání? Ehrenberg zdůvodňuje pomocí výroků Bushe st. nečinnost Spojených států a spojeneckých jednotek pravděpodobnou vnitřní nestabilitou Iráku, způsobenou zápasem o moc, který by byl hrozbou pro celou oblast Perského zálivu. Saddám zde sehrál roli tmelu irácké svrchovanosti. V souvislosti s tím se americké jednotky z Iráku stáhly tak brzy, jak jen mohly - arabský svět toleroval krátkou pozemní válku, netoleroval by už okupaci, k níž by v přeneseném slova smyslu zřejmě došlo. Kissinger, Years of renewal, str. 580. Belica, Co nezavály písky Mezopotámie, str. 103. Belica, Co nezavály písky Mezopotámie, str. 39. Brzezinski, Second chance : three presidents and the crisis of American superpower, str. 72. 40 Prodlužování pobytu amerických vojáků by se stalo pouhou vodou na mlýn protiamerických nálad v regionu. Záměr rychlého stáhnutí spojeneckých ozbrojených sil měl také naznačovat zájem o budoucí (popřípadě i nevojenskou) spolupráci v protiirácké koalici.9 1 Dalším důvodem pro rychlé stáhnutí vojsk byla deklarace mírových snah - dopravě skončeného konfliktu zasáhli i Palestinci, při operaci Pouštní bouře se bojovalo na dvou frontách. Podle mého názoru stála před Američany při plánování Pouštní bouře velká výzva jedním válečným konfliktem stabilizovat celý problematický region. Během operace Pouštní bouře na izraelská města dopadaly rakety typu Scud. Irácká odpalovací zařízení byla důmyslně ukrývána a přesouvána, proto trvalo více než několik týdnů, než došlo k jejich odhalení a likvidaci izraelským letectvem. Izrael během útoků tlačil na Spojené státy, aby zajistily bezpečnost židovskému státu, ale marně. Pro příští konání si tak odnáší ponaučení, že nej lepší je konat na vlastní pěst a nespoléhat se na spojenectví se Spojenými státy.9 2 Američané si také uvědomovali, že opět ztratili významného hráče v Perském zálivu (kdysi Írán, nyní Irák), na kterého měli nezanedbatelný vliv. V rámci soft power se tedy jejich snahy měly upnout na změnu iráckého režimu v loutkovou vládu, 9 3 která by vyrovnávala vliv Saudské Arábie. Mám na mysli jak arabský svět a panarabské cítění, tak i rozhodování o jednotném postupu zemí vyvážející ropu. Myslím, že právě v OPEC Spojené státy viděly efektivní nástroj, kterým by bylo možné udržovat stabilní cenu ropy na globálním trhu, jinými slovy zvýšit globální energetickou bezpečnost. V souvislosti s ní vyvstával ještě jeden otazník. Jaký bude při realizaci operace Pouštní bouře dopad na ceny ropy? O vyhlazení cenových výkyvů se postarala Saudská Arábie, hrající opět úlohu swing producer, když na několik měsíců navýšila produkci ropy, aby pokryla výpadky dodávek kuvajtské a zejména irácké ropy na světový trh.9 4 Saudský vliv se ale projevil pouze částečně - světové ceny ropy se na přelomu let 1990 a 1991 dočkaly růstu. 9 1 Ehrenberg, The Iraq papers, str. 27-29. 9 2 Podrobněji Ritter, Cíl Írán, str. 32-41. 9 3 Kohut, Bútorová, Stokes, Amerika proti světu, str. 144. 9 4 Kalicki, Goldwyn, Energy and security : toward a new foreign policy strategy, str. 204. 41 Podle valné většiny autorů se Američané v prvé řadě snažili o jakýsi precedens. Svět po skončení studené války potřeboval ukázat, že jakmile někde dojde k agresi nebo porušování mezinárodních smluv, Spojené státy se pokusí garantovat uklidnění celé situace ať už diplomatickou cestou nebo použitím vojenské síly. Dvojnásob to platí o území významném pro americkou energetickou bezpečnost a politické zájmy.9 5 Podkapitolu věnovanou důsledkům operace Pouštní bouře bych ukončil úryvkem z dopisu adresovanému americkému prezidentovi. „Dlouhé časové období, ve kterém nebyl zbrojním inspektorům umožněn vstup do celé řady iráckých zařízení zmenšuje pravděpodobnost prozrazení všech Saddámových tajemství.... a tato nejistota má závažný destabilizační efekt na celou oblast Středního Východu. Důrazně dodáváme, že pokud Saddám skutečně získá zbraně hromadného ničení (pokud budeme pokračovat v nastoleném trendu mezinárodní politiky, je jisté, že se tak stane), pak budou v ohrožení jak naše jednotky přítomné v oblasti Perského zálivu, tak i místní spojenci - Izrael, Saudská Arábie a další arabské státy. Nesmíme zapomínat na významný podíl světové nabídky ropy. Globální bezpečnost v 21. století se bude odvíjet od toho, jak se vypořádáme s touto hrozbou."96 Nutno dodat, že pod výše citovaný otevřený dopis se mimo jiné podepsali i Paul Wolfowitz, Elliot Abrams, Zalmay Khalizad nebo Robert Kagan - tedy myšlenkoví zastánci operace Irácká svoboda. Z tohoto dopisu bych vyzdvihl dvě myšlenky - globální energetická bezpečnost je odvozena od americké energetické bezpečnosti - Spojené státy cítily z pozice hegemona odpovědnost za celý západní svět a v jeho jménu tak také konaly. Tuto tezi podrobně vysvětlím při rozboru operace Irácká svoboda. Druhou myšlenkou je stabilizace situace v Perském zálivu, která je při naplňování první myšlenky Spojeným státům ku prospěchu nemám na mysli pouze volnou plavbu tankerů v Perském zálivu, ale daleko širší geopolitické spojitosti, které osvětlím v dalších podkapitolách této práce. 3.5 Shrnutí kapitoly Hlavní cíl třetí kapitoly spočíval v nástinu mezinárodní situace před a po skončení operace Pouštní bouře. Nejednalo se o pouhopouhý válečný konflikt s určitými aktéry a výsledky, ale o spouštěč několika trendů, které ovlivňují dění v Perském zálivu i v současnosti. Během 9 5 Telhami, The stakes : America in the Middle East, str. 149. 9 6 Ehrenberg, The Iraq papers, str. 25. 42 neklidného období po pádu Sovětského svazu došlo k irácké agresi vůči Kuvajtu, která byla odražena za pomoci protiirácké koalice, kterou tvořily i jinak názorově nesourodé státy. I přes neúspěch se irácký režim držel při životě a v následujících letech ustál rezoluce Rady bezpečnosti, ropné embargo a několik pokusů o převrat. Nastalá situace zvýšila napětí v oblasti Perského zálivu, konkrétně v Iráku došlo k rozporům mezi náboženskými a národnostními skupinami. Otázka svržení Saddáma Husajna se v západním světě vynořovala čím dál, tím častěji. Pokud by se v křesle iráckého prezidenta ocitl někdo prozápadně smýšlející, znamenalo by to obrovský posun v energetické bezpečnosti nejen Spojených států, ale celého světa. Paradoxní se jevil názor izraelských představitelů, kteří označili Saddáma Husajna za předvídatelného a čitelného v otázkách zahraniční politiky. Revoluce v Iráku by mohla přinést sice demokratickou, ale nestabilní vládu, nad jejíž politikou vůči Izraeli by se vznášel nejeden otazník. 43 44 4. Operace Irácká svoboda Názorná ukázka kontrastu veřejného mínění je pozorovatelná v porovnání operací Pouštní bouře a Irácká svoboda. Zatímco prvně jmenovaná dosáhla pověsti „čisté války"9 7 , naprosto opodstatněné a spravedlivé, Irácká svoboda již od začátku narážela na nesouhlas společnosti ve většině západních zemí. I přes to, že jednou z hlavních záminek se stal boj proti terorismu. V následujících podkapitolách nastíním atmosféru ve Spojených státech a následné kroky domácí i zahraniční politiky. Těžištěm této kapitoly i celé práce budou závěrečné podkapitoly, ve kterých nabídnu alternativní nahlížení na význam operace Irácká svoboda. 4.1 Předvečer vypuknutí Irácké svobody Po ukončení operace Pouštní bouře (začátek roku 1991) bylo hlavním cílem americké administrativy udržování platnosti rezolucí Rady bezpečnosti. Nadálé trvání ropného embarga patřilo mezi hlavní pilíře Clintonovy politiky vůči Iráku.9 8 To umožňovalo držet Irák v šachu a poskytnout prostor zbrojním inspektorům, kterým bylo se střídavými úspěchy udělováno povolení vstupu do klíčových vojenských objektů po celém iráckém území. „Embargo Organizace spojených národů mělo ale na Iráčany opačný účinek, než zamýšleli ti, kteří ho před pár lety v Radě bezpečnosti prosazovali. Iráčané necítili individuální odpovědnost za vpád do Kuvajtu. Prodlužování hospodářského embarga i po stažení z Kuvajtu chápali jako nespravedlnost, jako projev apriorního nepřátelství Západu vedeného Spojenými státy proti nim.... Saddámovo „čelení" sankcím a americké politice viděli jako domluvenou partii sloužící Spojeným státům ke zdůvodnění vojenské přítomnosti v Zálivu a udržení kontroly nad ropným byznysem."99 Tento odstavec nemá reprezentovat můj názor, spíš by měl opět upozornit na různorodost interpretace tehdejší situace. Přítomnost zbrojních inspektorů v jednom ze států v Perském zálivu souvisela se „strategií dvojího zadržování,, - k Iráku přibyl v průběhu druhého Clintonova prezidentského období ještě Irán. Před Clintonovým nástupcem, Bushem ml., stálo během jeho dvou prezidentských období několik politických překážek. „I přes kontroverzní prezidentské volby v roce 2000, 9 7 Taylor, War and the media : propaganda andpersuasion in the Gulfwar, str. 265. 9 8 Brzezinski, Second chance : three presidents and the crisis of American superpower, str. 130. 9 9 Belica, Co nezavály písky Mezopotámie, str. 146-147. 45 později rostoucí nesouhlas veřejnosti s iráckou válkou, celkový nesouhlas s jeho politikou anebo opoziční většinu v Kongresu ale dokázal prosadit svou zahraniční a obrannou politiku."1 0 0 Ačkoliv si američtí představitelé nechtěli připustit podobnost s nepopulární vietnamskou válkou, několik spojitostí tu bylo. Předně již během války v Afghánistánu panovalo obecné přesvědčení, že na druhém konci světa americké ozbrojené síly jednoduše „uvíznou" a intervence nenaplní ani zdaleka svůj cíl.1 0 1 4.2 Geopolitické aspekty Irácké svobody Spojitostí politiky a geografie se teoretikové mezinárodních vztahů zabývali již na začátku minulého století aniž by tušili, že pomyslný Rimland byl opravdu v posledních 70 letech naplněn politickým napětím, ať už na domácí nebo zahraniční úrovni. Američtí představitelé se pokoušeli pozměnit tento trend. Tato podkapitola je členěna na oddíly, reprezentující jednotlivé argumenty, kterými se pokouším vyvrátit tezi o jediném důvodu americké vojenské intervence v Iráku, ropě. 4.2.1 Politické uklidnění regionu Změna vládnoucího režimu v Iráku - do tohoto sousloví by se daly shrnout snahy Spojených států v Perském zálivu od konce operace Pouštní bouře. Izraelští představitelé se ale v této otázce měli na pozoru před těžko předvídatelnou (avšak demokraticky zvolenou) vládou. Arabský náhled na demokracii je poněkud zkreslený a nebylo jisté, zda-li demokratické uspořádání vedlo k umírnění agresivní protiizraelské rétoriky, kterou tehdy Saddám Husajn vedl. Když k tomu přičtu vysoký podíl šíitů na složení iráckého obyvatelstva, jsou důsledky změny režimu krajně nepředvídatelné.1 0 2 V souvislosti s rozdělením moci mezi náboženské a národnostní menšiny visel nad severními iráckými provinciemi velký otazník - co když se k výraznej Šímu podílu na centrální moci dostanou představitelé kurdské menšiny? Jak zareaguje Turecko, jehož Hook, Scott, U.S. foreign policy today: American renewal?, str. 43. Woodward, Bushova válka, str. 269. Chomsky, Intervence, str. 37. 46 představitelé Kurdy vytlačili na periferii vlivu? Jak zareaguje eventuelní nová irácká vláda složená z Kurdů? Změní výrazným způsobem politiku namířenou proti zemi, kterou Spojené státy dlouhá desetiletí považovaly za hradbu proti pronikání sovětského vlivu v černomořské oblasti?103 Zpět k Izraeli, Amos Gilad, vrchní představitel izraelské tajné služby, spatřoval v americké invazi „zázrak pro Izrael". Jiný vysoký vládní představitel, Efrem Halevy, přišel se zajímavou vizí, možným scénářem událostí navazujících na svržení Saddáma Husajna. Post-saddámovský Blízký východ by přišel o vzor svého protizápadního tažení, proto by se v Palestině dostali ke slovu místo radikálního Arafata umírnění vůdci, ochotní k vyjednávání s Izraelem. „Progresivní a prosperující Irák by znovu navázal přátelské vztahy s okolními státy a Sýrie, která by již necítila potřebu s Irákem soupeřit, by naopak pretrhala vztahy s Íránem. Írán by byl nucen opustit Libanon, z nějž by se stáhla i syrská vojska. To by vedlo k odzbrojení Hizballáhu a trvalému míru mezi Libanonem a Izraelem. Izolace teheránskeho režimu by samozřejmě vyústila v lidové povstání umírněné většiny v Íránu, která by smetla islámskou fundamentalistickou vládu, zlikvidovala jaderný arzenál a další zbraně hromadného ničení a zvolila mírové soužití s Izraelem." Z izraelského vedení se ale ozývaly pochybovačné hlasy, které se snažily držet nadšení na uzdě a podceňovaly pravděpodobnost takového scénáře - „americké válečné dobrodružství" se mohlo lehce zvrtnout a zvýšit napětí mezi Spojenými státy a muslimským světem, z čehož by tratil i Izrael.1 0 4 Stranou mezinárodních vztahů se v otázkách domácí vnitropolitické situace někteří autoři vyjadřují pro „reálnou šanci na nápravu politických i společenských vztahů a vybudování spravedlivého státního uspořádání. Vzhledem k absenci střední třídy, zdecimované saddámovským režimem, specifické politické kultuře utvářené řadou krvavých převratů vrcholící brutálním totalitním experimentem a poloze v komplikované geopolitické oblasti bylo jasné, že demokratizace Iráku bude více než složitým projektem a bude vyžadovat citlivou mezinárodní asistenci."105 Irácká domácí politická situace by se přitom v posledních 5 letech dala označit za relativně klidnou a zejména demokratickou - v orgánech irácké zákonodárné a výkonné moci 1 0 3 Fawcett, International relations of the Middle East, str. 48. 1 0 4 Ritter, Cilirän, str. 62. 1 0 5 Srovnej Maalouf, In the name of identity : violence and the need to belong, str. 108 a Ehrenberg, The Iraq papers, str. 380-381. 47 nacházíme zastoupení všech tři etnicko-náboženských skupiny obyvatelstva - sunnitů, šíitů (ministerstvo obrany a vnitra, ministerský předseda Núri al-Málikí) i Kurdů (prezident Džalál Talabání). Nej silnější politická strana, Spojená irácká aliance, vykazuje prvky šíitských myšlenek, ale obavy západního světa o vytvoření šíitské aliance mezi Irákem a Íránem se zatím nenaplnily a nic tomu nenasvědčuje ani do budoucna. Co ovšem stojí za povšimnutí jsou občasné vnitřní nepokoje, za kterými stojí šíitské milice. Policie i armáda trpí přílišnou navázaností na konfesní původ a sunnité zde hrají minimální roli, protože Spojené státy během dočasné koaliční správy (2003-2004) dbaly na „debaasizaci" a obsazovaly Kurdy a šíity do vládních funkcí, což mělo zajistit odstranění jakýchkoliv spojitostí současného a bývalého vládního režimu. V otázkách mezikonfesního napětí dochází při posledních parlamentních volbách (2010) k nastartování zajímavého trendu - vznikají nové politické strany sekularizovaného charakteru, dosahující prvních volebních úspěchů.1 0 6 Američanům se pomocí operace Irácká svoboda povedlo předat moc do demokraticky zvolených rukou, ale nedošlo k celkovému uklidnění regionu, jak předpovídali někteří izraelští představitelé. Současné napětí mezi Iránem a Spojenými státy i posledním rokem trvající občanská válka v Sýrii bohužel potvrzují spíš opačný trend a potvrzení Spykmanovy teorie. 4.2.2 Zvýšení globální bezpečnosti Oficiální záminkou realizace operace Irácká svoboda byl boj proti terorismu. Otázkou zůstává, zda-li americký postup v intencích hard power nebyl přehnaný. Chomsky vyjadřuje obavy z šíření protiamerických a protizápadních nápad v arabském světě - taková atmosféra je ideálním podhoubím pro nábor nových členů teroristickými skupinami. „Invaze do Iráku by nebezpečí islámského terorismu nezmírnila, naopak, celá situace by se v tomto ohledu ještě zhoršila."1 0 7 Na druhou stranu Dixon se zmiňuje o nutnosti brát v potaz, že baasistický režim patřil mezi tzv. „hard regimes", náchylnější k zneužití vojenské síly jako nástroje mezinárodních vztahů. Jedinou myslitelnou protireakcí je hard power - jakýkoliv pokus o aplikaci soft power 1 0 6 Ježová, Burgrová, Současný Blízký východ, str. 151-153. 1 0 7 Chomsky, Hegemonie nebo přežití: americké tažení za globální nadvládou, str. 158. 48 se mine účinkem. Změna režimu tedy musela proběhnout v rámci vojenské intervence, diplomatická cesta byla cestou neúspěchu, zejména v iráckém případě. Do Irácké svobody vstupovaly Spojené státy notně posílené bojovými zkušenostmi z operace Pouštní bouře několik autorů zmiňuje začátek nového tisíciletí v souvislosti s tzv. velkou strategií jako unipolární moment - americký vliv na globální dění se ale tímto přelomem začínal zmenšovat.1 0 9 Spojené státy od druhé světové války udržují obrovskou vojenskou sílu, podle mnoha analytiků schopnou vést ozbrojený konflikt současně na dvou bojištích.1 1 0 To si samozřejmě žádá vysoké náklady, které není současný americký daňový poplatník (otrávený vývojem jak v Iráku, tak v Afghánistánu) ochoten nést. Jakým způsobem budou Spojené státy dokazovat svůj globální vliv, pokud rozpočtovými škrty oslabují svou vojenskou moc? Spějí Spojené státy dneška k multilaterálnímu pohledu na mezinárodní vztahy? Budou více spoléhat na Organizaci spojených národů a spojeneckou vojenskou sílu?1 1 1 Proti tomuto systému kolektivní bezpečnosti se ozývají kritici. Mezinárodní instituce, prosazující pomocí „soft power" ve světě americké zájmy, potřebují nutně reformovat ve smyslu multipolární účinnosti. Zejména Organizace spojených národů již nedokáže čelit bezpečnostním a ekonomickým problémům současného světa.1 1 2 Mezi globální bezpečnostní problémy patří i snižování počtu zbraní hromadného ničení, chemických zbraní a členů jaderného klubu. Jaderná energetika vzbudila v dobách svých začátků velké naděje, stejně tak jako v následujících letech rozvířila pochyby nad bezpečností jak civilní, tak i vojenskou. V současné době již několik zemí světa, ať už oficiálně nebo neoficiálně, drží jaderné zbraně ve svém vojenském arzenálu. Írán by se pravděpodobně chtěl stát jednou z nich.1 1 3 Jaké k tomu mají Íránci důvody? Těch může být hned několik - výše jsem diskutoval snahu íránského režimu stát se panarabským hegemonem, minimálně významným hráčem v oblasti Perského zálivu. S tím souvisí vnímání vnějších hrozeb - sousední Pákistán a vzdálenější Indie od přelomu století jaderné zbraně vlastní. Afghánský režim se nevyznačuje 1 0 8 Hughes, Security studies : a reader, str. 251. 1 0 9 Kupchan, The end of the american era, str. 62-64. 1 1 0 Cooper, The breaking of nations, str. 45. 1 1 1 Srovnej Ikenberry, Liberal order and imperial ambition : essays on American power and world politics, str. 245 a Fukuyama, After the neocons : America at the crossroads, str. 163. 1 1 2 Fukuyama, America at the crossroads, str. 156 - 157. 1 1 3 Venter, Iran's nuclear option : Tehran's questfor the atom bomb, str. 156. 49 vnitropolitickou stabilitou, Irák na opačné světové straně taktéž - je nasnadě myslet na svrchovanost islámské republiky. Když už zmiňuji stávající režim, nemohu zapomenout na prestiž, jakou dané zemi přináší členství v jaderném klubu.1 1 4 Svou roli zde sehrávají i íránsko-americké vztahy - Spojené státy se snaží vytvářet určitou rovnováhu sil v oblasti Perského zálivu a islámská republika do těchto plánů nesedí. Možná právě proto je Írán často označován za hlavního sponzora terorismu. I v tomto bychom mohli spatřovat analogii na Iráckou svobodu, před jejímž vypuknutím se americká administrativa pokoušela nalézt důkazy, spojující Saddáma Husajna s teroristickými organizacemi.115 V otázce globální bezpečnosti tedy s Irákem zmizel z bezpečnostní mapy světa jeden otazník, který byl v následujících letech nahrazen Íránem. Existence zbraní hromadného ničení nebyla v Iráku prokázána, také proto jsem tento oddíl směřoval spíše íránským směrem. V íránském případu několik autorů spatřuje analogii amerického postupu v Iráku a staví se proti využití hard power. Bývalý generální tajemník Severoatlantické aliance, Javiera Solana se ke konkrétní problematice vyjádřil: „Chceme-li zajistit, aby Írán nikdy neměl jadernou zbraň, je jedinou zaručenou možností změnit jeho touhu takovou zbraní disponovat. A nej lepším způsobem, jak toho dosáhnout, je stále vyjednávání, nikoliv použití síly."1 1 6 4.2.3 Ovlivňování ropných producentů v Perském zálivu Právě ropu mnozí odpůrci Irácké svobody vyzdvihují jako hlavní důvod vojenské intervence - myslím, že tomu tak bylo, ale v úplně jiném slova smyslu. Ti kdo argumentují, že Američané chtěli získat (ať už přímou či nepřímou) kontrolu nad iráckým nerostným bohatstvím, přemýšlí realisticky a správně, ale nevidí celou záležitost v širším pohledu. V mém vidění se prosazují prvky idealismu - loutková vláda je ustavena za účelem ovládnutí domácích rezerv, tak rezerv celé Organizace zemí vyvážejících ropu. Kdo má největší slovo ohledně nastavení těžebních a exportních kvót? Největší producenti této organizace, Saudská Arábie, Venezuela, Irák, Írán, Spojené arabské emiráty a Kuvajt1 1 7 - 1 1 4 Rojčík, Hoder, Proliferace jaderných zbraní: problémoví aktéři, str. 100. 1 1 5 Howard, Iránská ropa, str. 35-37. 1 1 6 Solana, Poslední šance Iránu, [online]. 1 1 7 Organization of the Petroleum Exporting Countries, 2001 OPEC Annual report, str 21. 50 těchto šest zemí má velkou moc nad světovou cenou ropy. Zájmem nejen Spojených států, ale téměř všech ekonomik světa, je stabilní a pokud možno co nej nižší cena ropy, proto se Američané snaží získat vliv v každé z těchto zemí. V oblasti Perského zálivu hrají velkou roli i náboženské aspekty energetické bezpečnosti - „geografickou náhodou jsou největší zdroje ropy v převážně šíitských oblastech Středního východu: jižní Irák, přilehlé oblasti Saudské Arábie a Íránu, kde se nacházejí podstatné zásoby zemního plynu."1 1 8 Saudská Arábie jako celek sice oficiálně vyznává vahhábismus, ale na významné šíitské většině na severu země se shoduje řada autorů. Síité byli vždy trnem v oku americké zahraniční politice, hrozba ovládnutí významných energetických zdrojů stále trvá.1 1 9 V souvislosti se Saudskou Arábií si nemůžeme nevšimnout obrovského otazníku, který se vznáší nad budoucností těžby na arabském poloostrově. Nej rozsáhlejší arabské (a zároveň světové) naleziště ropy, Ghawar, je blízko poklesu výtěžnosti. Na jednu stranu důmyslný systém vodní injektáže zaručuje trvalý tlak v rezervoárech, na druhou stranu je zde potřeba obrovské množství vody - na denní produkci ropy zhruba stejný objem barelů vody.1 2 0 Pro lepší představu o vodní injektáži přikládám její schéma. V minulosti se za tímto účelem hojně používal oxid uhličitý, v současnosti dostává přednost voda. Obrázek č.4: Injektáž ropného vrtu 51 V předchozích kapitolách padla zmínka o zneužívání ropného bohatství k politickým účelům. Saudská Arábie během několika let prvního ropného šoku naprosto převrátila jakékoliv představy Američanů o energetické bezpečnosti. O několik roků později byl spor urovnán na diplomatické úrovni a ze saudských vládců se stali spojenci západního světa. Můžeme podobný průběh pozorovat i v íránském případě? Komparace se Saudskou Arábií je nasnadě, můžeme pozorovat hned několik společných rysů - obě země se touží stát arabským hegemonem, náboženství promlouvá do domácí i zahraniční politiky a nesouhlasí s existencí Izraele. Oproti tomu vyvstává zásadní rozdíl - Saudská Arábie tehdy vlastnila Saudi Aramco, Írán v současnosti rozdává koncese na průzkum a případnou těžbu ropy zahraničním firmám - íránský ropný průmysl se nachází v jiné fázi. Rozdělení sil v rozhodování Organizace zemí vyvážejících ropu hovoří ve prospěch Saudské Arábie a tak tomu bylo také během ropných šoků 70. let - íránští představitelé nemají tak silnou vyjednávači pozici.1 2 1 I přesto dokáží Íránci svého nerostného bohatství umně využívat při formování mezinárodních vztahů. Howard zmiňuje nápadnou spojitost - prezentace objevů nových íránských ropných nalezišť přišla vždy několik dní poté, co na povrch vyplavala nějaká podstatná politická otázka. Ať už se jedná o odhalení tajného programu na obohacování uranu, odmítnutí přístupu zbrojních inspektorů do strategických budov nebo vyjednávání s Evropskou unií na téma jaderné otázky, vždy jsou zřejmé zajímavé souvislosti s energetickou bezpečností západního světa. „Íránci jsou si plně vědomi politického štěpení, kterého mohou za pomoci svých přírodních zdrojů využít."1 2 2 Aktuální stav íránského ropného průmyslu vyžaduje zahraniční investice. Na mysli nemám pouze finanční zdroje, ale i know-how - Íránci disponují obrovskými zdroji, ale nedokáží je za současné technologie (poznamenané embargem) využít na 100%. Domácí investice jsou téměř vyloučené vzhledem k nastavení systému, ve kterém se příjmy z prodeje ropy okamžitě přemění na dotace směřující do výrobního nebo zemědělského sektoru.123 V kontextu aktuálního ekonomického soupeření Spojených států s Čínou se Írán stává výzvou z pohledu energetické bezpečnosti - zemní plyn má v americkém energetickém mixu 1 2 1 Axworthy, Dějiny Iránu : říše ducha - od Zarathuštry po současnost, str. 184-186. 1 2 2 Howard, Iránská ropa, str. 15. 1 2 3 Ježová, Burgrová, Současný Blízký východ, str. 169. 52 nemalé zastoupení, které ale stačí pokrýt domácími zdroji. Ovšem nejde ani tak o těžbu plynu, ale opět o širší souvislosti - z Íránu se opět stává místo střetu velmocí. 4.2.4 Irák jako brána do arabského světa Američtí neokonzervativci viděli v Iráku ideální odrazový můstek pro změnu v geopolitické mapě celého Perského zálivu. Irák reprezentoval zemi s určitou demokratickou minulostí, poměrně sekularizovanou. Jako požehnání brali obrovské zásoby ropy, jejíž vývoz mohl stimulovat domácí ekonomiku a veřejné mínění.1 2 4 Irák byl brán z geografického hlediska jako vstupní brána pro další působení amerického vlivu v regionu. Spojené státy se ale musely vypořádat s obtížně uchopitelnými vztahy arabského světa, který, jak Cohen uvádí, dlouhá desetiletí „utápí arabskou půdu v krvi v honu za hegemonem Perského zálivu." Opět se tu vynořuje přízrak Iráku druhé poloviny 20. století, jen v j iné podobě - ambiciózní Írán cítí příležitost vytvořit vlastní geopolitickou entitu, ve které by shromáždil státy Perského zálivu pod svým vedením. S tím scénářem přišel Cohen již na počátku 90.let a jeho myšlenka pomalu začíná krystalizovat do reálné podoby. 90. léta jsou v Íránu symbolem politického uvolnění a ekonomické stabilizace. Díky umírněnosti prezidentů Rafsandžáního (funkční období 1989 - 1997) a Chátamího (1997 - 2005) dochází ke snahám o budování zdravé občanské společnosti a liberalizaci hospodářství.1 2 5 íránská zahraniční politika v oblasti Perského zálivu je ale svázána historickými souvislostmi. Mám na mysli tenzi mezi arabskou a perskou civilizací. Pokud jsem v dřívějším textu o Saudské Arábii zmínil náboženské aspekty zahraniční politiky, pak to samé platí o Iránu. íránští duchovní vnímají státy s šíitskou náboženskou většinou (Bahrajn a Irák) jako možné cíle islámské revoluce - jediné co jim v tom brání, jsou sunnité u moci. Koneckonců vývoz islámské revoluce a snaha prosadit se na místo panarabského hegemona pobuřuje v posledních letech Saudskou Arábii, tradičního monarchistického oponenta - Írán je teokratickou republikou.1 2 6 Maalouf, Bray, In the name of identity : violence and the need to belong, str. 13. Ježová, Burgrová, Současný Blízký východ, str. 164. Fawcett, International relations of the Middle East, str. 178-180. 53 Saudská Arábie je americkou optikou považována za vhodný protipól íránským snahám o větší uznání mimo arabský svět. íránská protizápadní rétorika je opravdovou výzvou pro americké představitele, kteří v islámské republice vidí největší bezpečnostní hrozbu pro zemi, jejíž odstranění z mapy by uvítala většina Arabů, Izrael. Izraelské mírové snahy o stabilizaci regionu často naráží na přehnané íránské požadavky - Íránci cítí povinnost mluvit za radikální arabský svět a nenechají se ujít jakoukoliv příležitost k vyzdvihnutí svých vojenských možností a nenávisti vůči židovskému státu.1 2 7 Představitelé Spojených států doufali v určitou formu vlivu na rozhodování nové irácké vlády, kterou do křesel dostala Irácká svoboda. Významné diplomatické spojenectví Iráčanů a Američanů se nakonec nekonalo, když se za cílem udržení důvěry lidu a znovuzvolení irácká vláda distancovala od americké podpory. Zůstalo tedy pouze u nenaplněné geografické výhodnosti - Američané plánovali zejména u irácko-íránských hranic zřídit několik pevností pod záminkou ochrany iráckého obyvatelstva, ale iráčtí představitelé deklarovali plnou zodpovědnost za svrchovanost Iráku.1 2 8 V případě naplnění amerického scénáře by se výhodná geografická pozice mohla přetavit v politickou výhodu při vyjednávání s íránskými představiteli. 4.2.5 Zvýšení globální energetické bezpečnosti Oblast Perského zálivu patří mezi klíčová místa ve světě energetické bezpečnosti, proto jsou problémy místních ropných polí a dopravní infrastruktury problémy celého spotřebitelského světa. Jedním z takových problémů spočívá v limitovaných možnostech zpracování a vývozu irácké ropy, jejíž produkce nyní po strmém pádu významně roste.129 Obě potrubí přes Sýrii nejsou v provozu, kapacita ropných terminálů v Perském zálivu je omezená a funkční ropovod Kirkúk - Ceyhan ohrožují teroristé. Irácká domácí energetická bezpečnost je na tom ještě o něco hůř, když „čas od času chybí benzín a výroba elektřiny kryje jen o málo více než polovinu odhadovaných potřeb".1 3 0 Právě ekonomická a politická spolupráce se sousední Sýrií je pro Irák klíčová - současné nepokoje bohužel zmrazily veškeré soustředění na vyjednávání o rozšíření tranzitní kapacity ropovodů. Ehrenberg, The Iraq papers, str. 50. Hook, U.S. foreign policy : the paradox of world power, str. 415. Mezi roky 2005 a 2010 vzrostla z 1,8 milionu na 2,4 milionu barelů za den. Šlachta, Burda, Holeček, Ohniska napětí ve světě, str. 89. 54 Další problematikou je íránský přístup k vodám Perského zálivu. Terminály pro tankery se zkapalněným zemním plynem, směřující převážně do Cíny, Japonska nebo Indie, jsou důležitým prvkem v exportu energetických surovin. Nesmíme zapomínat ani na ropné terminály, ale ať už se jedná o tanker z jakékoliv země Perského zálivu, jedno je spojuje - na své cestě za odběrateli musí proplout Hormuzským průlivem.1 3 1 Hormuzský průliv se nachází mezi ománským výběžkem Arabského poloostrova a íránským pobřežím. Denně se tudy přepraví až 17 milionů barelů ropy, což představuje zhruba 38,5% veškeré po moři dopravované ropy. Tankerová doprava zároveň reprezentuje 93% ropy exportované z oblasti Perského zálivu. Tankery dále směřující do Indie, Japonska a Cíny, ale i do západní Evropy a Spojených států.1 3 2 Vzhledem k současného protizápadnímu cítění íránských představitelů a uvalením embarga na íránskou ropu je nasnadě možnost vojenského obsazení Hormuzského průlivu a vydírání západního světa, který odebírá významné množství energetických surovin z oblasti Perského zálivu - 18% ropných importů Spojených států (téměř 2,5 milionu barelů ropy denně) nebo 2,8 milionu barelů ropy směřujících každý den do evropských států.1 3 3 Jakou roli v těchto číslech hraje Írán? Spojené státy, vzhledem k ropnému embargu, nedováží žádnou iránskou ropu, zato u Evropské unie se donedávna jednalo o třetinu ropných importů z Perského zálivu.1 3 4 Aktuálně se k americkému embargu připojily i evropské státy. Co se týče západního světa, rád bych na tomto místě zmínil energetickou závislost Japonska, které se 80% svých importů spoléhá na oblast Perského zálivu. Druhým nej větším japonským dodavatelem je právě Írán.1 3 5 Tento fakt zvětšuje třecí plochy mezi japonskými energetickými zájmy a americkou zahraniční politikou, od druhé světové války považující japonské ostrovy za dominantní sféru vlivu a reprezentanta Západu ve východoasijském světě. Aktuální dění v Hormuzské úžině se vyznačuje obrovským napětím - Írán se pokouší dávat najevo nespokojenost se snahami Spojených států a Evropské unie. Tyto snahy podle íránských představitelů spočívají v naprosté ekonomické a politické izolaci islámské republiky od okolního světa.1 3 6 Analogický postup jsme mohli spatřovat i v iráckém případě, 1 3 1 O'Neil, Talmadge, Costs and Difficulties of Blocking the Strait ofHormuz, str.190. 1 3 2 Krejčí v Energetická bezpečnost - geopolitické souvislosti, str. 191. 133 British Petroleum [online] BP Statistical Review of World Energy. 1 3 4 BBC, What will be the impact of the EU ban on Iranian oil?, [online]. 1 3 5 Howard, Iránská ropa, str. 40-41. 1 3 6 Layne, America's Middle East Grand Strategy after Iraq, str. 6. 55 právě tento fakt vyzdvihuje několik autorů, Layne, Ritter, Kagan a další . Írán se tedy vydal, podobně jako Korejská lidově demokratická republika, cestou demonstrace vojenské síly. Přesunem armádního loďstva a dělostřeleckých baterií do oblasti Hormuzského průlivu dali íránští představitelé světu jasnou zprávu - v arabském světě se další země touží stát hegemonní mocí. Na otázky energetické bezpečnosti západní svět slyší, proto na sebe diplomatické útoky ze strany Spojených států nenechaly dlouho čekat.1 3 7 Při uzavření Hormuzského průlivu se nabízí hned několik transportních tras. Ať už by se jednalo o ropovod East-West nebo síť ropovodů vedoucí skrz irácké nebo jordánské území, pokaždé narážíme na limity potrubní dopravy - v omezeném objemu by se ropa dostala do terminálů na pobřeží Rudého nebo Středozemního moře, ale nestačilo by to na pokrytí stávajících potřeb ropných odběratelů.1 3 8 Také délka ropovodů (dobře zřejmou z následujícího obrázku) hraje svou roli v bezpečnost dodávek energetických surovin. Obrázek č.5: Vybrané ropovody a plynovody Perského zálivu (2011) Pramen:. 1 3 7 BBC, US warns Iran over threat to block oil route, [online] 1 3 8 O'Neil, Talmadge, Costs and Difficulties of Blocking the Strait ofHormuz, str. 192 56 Posledním regionálním energetickým problémem je napětí v Afghánistánu, kde se stále nedaří uklidnit situaci ani po navýšení kontingentu spojeneckých vojenských sil. V této práci ale nechci rozebírat komplexitu afghánské domácí politiky a situace, která ještě není ani zdaleka stabilizovaná. Irák na mě působí klidnějším dojmem, zejména když se jeho domácí politiky nedotkly události Jasmínové revoluce, podstatně měnící geopolitické směřování několika arabských zemí.1 3 9 V souvislosti s afghánským územím několik autorů vyzdvihuje obrovskou geostrategickou úlohu Transafghánského plynovodu, který by měl v budoucnu pohánět růst indického hospodářství turkmenským zemním plynem.1 4 0 Pokud bych měl zhodnotit úspěšnost předpokládaného zvýšení energetické bezpečnosti v oblasti Perského zálivu a po celém světě, realizací operace Irácká svoboda se nepovedlo přinést klid do Perského zálivu. Právě naopak - vojenská intervence rozdmýchala vlnu nesouhlasu s americkou zahraniční politikou namířenou proti zdrojům nejistoty dodávek energetických surovin. 4.3 Blízká budoucnost oblasti Perského zálivu Vzhledem k dynamickému vývoji regionu se mnoho autorů neodvažuje předpovídat směřování zemí Perského zálivu ani v několika málo následujících letech. Také cítím, že se v poslední podkapitole dostávám na tenký led, ale pokusím se stručně nastínit mantinely, mezi kterými by se významní hráči Perského zálivu mohli pohybovat. Obdoba jasmínové revoluce nehrozí ani v jedné ze sledovaných zemí - v Saudské Arábii, Iráku nebo Íránu. Ačkoliv teheránske demonstrace proti výsledkům posledních prezidentských voleb byly místy velmi bouřlivé, teokratický režim vzniklou situaci beze změny ustál.1 4 1 Západ by se rád větší měrou podílel na těžbě nerostného bohatství v oblasti Perského zálivu, ale v několika případech mu v tom brání politické aspekty - současná irácká vláda nechce být spojována se Spojenými státy, které jsou iráckým obyvatelstvem vnímány spíše negativně. Otázkou zůstává, zda-li udrží irácký ropný vývoz stávající západní směr (třetina exportu putuje do Spojených států, podle EIA zhruba 500 000 barelů ropy denně) nebo se obrátí na východ k Číně nebo Japonsku?142 Právě jejich vliv bude narůstat - japonská snaha o 1 3 9 Ježová, Burgrová, Současný Blízký východ, str. 159. 1 4 0 Batra, Natural gas pipelines: geopolitics, affordability, security dimension, str. 91. 1 4 1 Ježová, Burgrová, Současný Blízký východ, str. 172. 1 4 2 Jain, Japan 's energy security policy in an era of emerging competition in the Asia-Pacific, str. 36. 57 vytvoření kompromisu v energetických zájmech povede k přesměrování dovozu ropy od Íránu k Iráku. Čínská energetická politika razí realistickou linii a nebere v potaz politické aspekty - kde Západ upozorňuje na porušování lidských práv nebo neexistenci demokratických institucí, tam čínští představitelé mlčí a sledují výhradně obchodní zájmy.1 4 3 Saudskou Arábii a Irák tedy čeká relativně klidné období. Slovo „relativní" je namířeno směrem k Íránu, kde podle mého názoru vnitropolitická situace sice nepovede ke změně teokratického režimu, ale co do republikánských aspektů, politický systém dozná jedné zásadní změny - liberálně smýšlející poslanci se v posledních parlamentních volbách prosadili, což prakticky znemožňuje znovuzvolení Ahmádinežáda. To otvírá cestu umírněnému prezidentovi, který by mohl vyřešit některé ekonomické otázky současného Íránu. Nesmíme zapomínat na fakt, že nej vyšším velitelem íránských ozbrojených sil je současný nejvyšší ajatolláh Chameneí, který veřejně vyzývá k radikálnímu postoji ke Spojeným státům, avšak ne tak radikálním způsobem jako Ahmádinežád. Sice se taktéž vyjadřuje proti existenci židovského státu, ale hlavní rozdíl mezi dvěma nejmocnějšími muži íránské republiky spočívá v přístupu k jaderným zbraním - Chameneí je pokládá za neislámské, proto pravděpodobnost jejich získání klesá.1 4 4 Podle mého názoru právě tudy vede cesta - představitelé Spojených států se poučili z iráckého nezdaru a nebudou opakovat dlouhotrvající a nic neřešící embargo145 , nevýhodnou vojenskou intervenci a následné trápení při sestavování demokratické vlády. Spojené státy chápou Perský záliv jako oblast klíčovou pro svou energetickou bezpečnost, na kterou nahlížejí z globálního hlediska - co je nebezpečné pro ně, je nebezpečné pro celý svět, proto budou i nadále garantovat volnou plavbu tankerů skrz vojenskou přítomnost vHormuzském průlivu.1 4 6 Pro vývoj mezinárodních vztahů v oblasti Perského zálivu byla v minulém století charakteristická dynamičnost. Podle mého názoru se následující roky, zejména po íránských prezidentských volbách, ponesou ve znamení klidu, míru1 4 7 a ekonomického rozvoje. 1 4 3 Chen, Motivations behind China 's Foreign Oil Quest, str. 86. 1 4 4 Rojčík, Hoder, Proliferace jaderných zbraní: problémoví aktéři, str. 103. 1 4 5 Ritter, Cíl Írán, str. 22-23. 1 4 6 Randall, United Statesforeign oil policy since World War L, str. 305. 1 4 7 Otázku pravděpodobnosti vojenského konfliktu diskutují Klare, There Will Be Blood, str. 44-65 a Fettweis, No Blood for Oil, str. 66-77. 58 4.4 Shrnutí kapitoly Operaci Irácká svoboda se nedala upřít snaha o zvýšení bezpečnosti ve světě. Bohužel tato snaha přišla vniveč díky dopředu nepromyšlené strategii přinášející Američanům a jejím spojencům pověst, o kterou nikdo nestojí. Původně zamýšlené cíle v podobě uklidnění regionu Perského zálivu a Blízkého východu, pozitivního ovlivnění části nabídkové strany ropného trhu, zvýšení globální a energetické bezpečnosti, ale hlavně vytvoření pomyslné brány do arabského světa, se minuly účinkem. Reálné výsledky Irácké svobody se pouze v několika ohledech přibližují plánům Spojených států - situace v Iráku je sice poměrně stabilizovaná a vykazuje demokratické prvky, ale až delší časové období ukáže směřování Iráku v systému mezinárodních vztahů, prozatím se místní vlády snaží odpoutat od amerického vlivu. Podstatnými fakty se jeví minimální dopady Jasmínové revoluce na iráckou politickou scénu a postupné zvyšování životní úrovně obyvatel skrz sociální programy financované vývozem ropy. Demokratizace Iráku je během na dlouhou trať, nezbývá než věřit že současný politický systém bude dalším střípkem do mozaiky stabilního Perského zálivu. Vyšší stabilitu by mohly přinést nadcházející prezidentské volby v Íránu, které, s ohledem na nepokoje po posledních volbách, pravděpodobně vyhraje umírněnější prezident, nakloněný odvolání embarga a otevření islámské republiky světu. 59 60 Závěr Vývoj v oblasti Perského zálivu se již několik desetiletí vyznačuje významnou geopolitickou dynamikou. Všechny tři sledované země, Saudská Arábie, Irák i Írán, jsou charakterizovány neustálými přesuny mezi prozápadním směřováním zahraniční politiky a nepřátelstvím vůči Západu. Právě díky tomu je tak obtížné předpovědět budoucí situaci i při důkladné analýze současných trendů. V popisu historie jsem nešel do hloubky, abych postihl pouze významné trendy spojené s regionem Perského zálivu. Po první světové válce a nacionalistických tendencích přišla další světová válka a s ní další naděje na odpoutání od koloniálních mocností. Ty nechtěly nad strategicky významným územím ztratit kontrolu a podle toho také jednaly. Saudská Arábie v poválečné době začínala řešit, ve spolupráci se Spojenými státy, otázky rozvoje ropného průmyslu. Irák i Írán střídali spojenectví mezi oběma stranami studené války - irácká prozápadní vláda byla v roce 1958 vystřídána Svobodnými důstojníky, kteří úzce spolupracovali se Sovětským svazem a Francií, aby během irácko-íránského konfliktu využili podpory Spojených států. Írán byl až do islámské revoluce významným spojencem Spojených států, poté se během irácko-íránské války íránská zahraniční politika ubírala směrem spolupráce se Sovětským svazem. Do již tak dynamického vývoje vstoupily dva vojenské konflikty, ve kterých se přímo angažovaly Spojené státy. První válka v Perském zálivu (1990) se stala synonymem pro bleskovou válku, ale zároveň odstartovala několika trendů, které se naplno projevily jako záminka pro operaci Irácká svoboda (2003). V 90. letech se irácká vládní strana Baas držela, i přes hospodářské embargo a rozdmýchávání společenských nepokojů, při životě. Zamýšlená změna režimu byla tedy z pohledu americké administrativy neuskutečnitelná. Záminku další vojenské akci zavdal nový fenomén - boj proti terorismu. A právě teroristickými útoky na Světové obchodní centrum začala stěžejní časová perioda této práce, jejíž hlavní cíl spočíval v nastínění širších geopolitických souvislostí vojenské intervence americké armády, při které v Iráku došlo ke změně vládnoucího režimu. Tou mělo dojít ke zklidnění celého regionu Perského zálivu, zvýšení globální bezpečnosti, k možnosti ovlivňování ropných producentů v Perském zálivu. Zároveň američtí představitelé 61 v Iráku spatřovali pomyslnou bránu do arabského světa a možnost zvýšit regionální i celosvětovou energetickou bezpečnost. Jak jsem poznamenal v předešlém textu, k naplnění cílů Irácké svobody nedošlo. Co víc, oblast Perského zálivu a Blízkého východu zůstaly místy napětí v mezinárodních vztazích, zejména co se íránské zahraniční politiky a syrské občanské války týče. Úroveň globální bezpečnosti je trvale snižována pravděpodobným brzkým zařazením Íránu do jaderného klubu a irácká vláda se ukázala nebýt tak manipulovatelnou, jak by si Američané přáli ve vztahu k ovlivňování rozhodnutí OPEC. Ze stejného důvodu je již nemyslitelná americká vojenská přítomnost v Iráku, Spojené státy tak nemohou využít geografické a politické brány do zbytku arabského světa, zejména do Íránu a Sýrie geopolitické aspekty v pravém slova smyslu jsem sledoval zejména tímto. Všech pět geopolitických souvislostí bylo podmíněno změnou režimu. Izraelští představitelé přišli se zajímavou myšlenkou - svržení Saddáma Husajna by se okamžitě odrazilo v umírněnosti syrského režimu, který by již déle necítil potřebu soupeřit s Irákem a spolčovat se s Íránem. Írán by se bez syrské politické podpory byl nucen stáhnout z Libanonu - klid na izraelských hranicích by byl tedy nastolen jak na severu, tak jihu, v oblasti Palestinské samosprávy. Místní radikální vůdci by již nenacházeli na post-saddámovském Blízkém východě symbol zpupnosti vůči západním mocnostem a taktéž by umírnili svou zahraniční politiku. Izrael a s ním i celý region Perského zálivu by našli definitivní klid poté, co by Írán vlivem mezinárodní izolace (odstoupení Sýrie od spojenectví, ztráta vlivu nad situací v Libanonu) vystřídal fundamentální vládu za umírněnější představitele. Chronologie cílů měla fungovat jako domino, bohužel nepočítala s nepokoji v Sýrii a neustálé neutěšené situaci v Libanonu, o Íránu nemluvě. Vedlejší cíl této diplomové práce přeneseně spočíval v komparaci amerického přístupu k Iráku v 90.letech a současného vnímání Íránu. Spojené státy se snaží zviklat současný režim, jehož mediálně nej viditelnějším představitelem je íránský prezident, za pomoci hospodářského embarga. Ač mírový prostředek, nefunguje tak jak by si Američané přáli. Podle mého názoru Írán spěje, i bez amerického působení, k výměně prezidenta v nadcházejících prezidentských volbách - Ahmádinežád je částečně důvodem tenze v Perském zálivu a samotném Íránu. Zapomínat by se ale nemělo na nejmocnějšího muže islámské republiky - ajatolláh Chameneí se už několikrát před světem pokoušel obhajovat íránský jaderný program jako mírový, s umírněnějším prezidentem v zádech by to bylo snazší. Vzhledem k rozložení sil v íránském parlamentu se dá očekávat, že z dalších 62 prezidentských voleb vzejde takový prezident skutečně vzejde. Írán čekají díky nerostnému bohatství ekonomický růst - potřebuje k tomu jediné, zahraniční investice a know-how k dalšímu rozvoji těžby ropy a zemního plynu. Perský záliv je v posledních několika desetiletích svědkem napětí v mezinárodních vztazích, vojenských konfliktů a souboje velmocí. Klíčem k uvolnění celé situace leží v Íránu - aktuální hrozba blokády Hormuzského průlivu poukázala na důležitost umírněné zahraniční politiky islámské republiky. To mě obratem vrací do náboženské roviny - šíité v Iráku začínají nabývat na politické síle, ale obavy Spojených států nejsou podle mě na místě. Irácké parlamentní volby pravděpodobně nastartovaly nový trend sekularizace domácí politické scény. V procesu demokratizace Iráku je to velmi podstatným faktorem úspěchu. V posledních letech se množí pochybnosti nad zbývajícím množstvím ropy - všechny scénáře budoucího vývoje mají společného jmenovatele, ropu z Blízkého východu. Ať už do prokázaných zásob ropy odborníci počítají vysychající vrty v Severním moři, obrovské zásoby ruského černého zlata nebo nekonvenčně těžené kanadské ropné písky, pokaždé se počítá s regionem Perského zálivu. Několik analytiků, v kontextu rozvoje nekonvenční těžby v Kanadě, zastává názor, zda-li se Američané na Blízkém východě nesnaží zbytečně - zda-li by kanadský export nestačil na pokrytí amerických energetických potřeb. Naproti tomu se staví nesmírná energetická návratnost ropy z Blízkého východu v porovnání s kanadskými ropnými písky. Rozsah této diplomové práce mi bohužel nedává větší šanci postihnout veškerou problematikou do větší hloubky, jakou si jistě zaslouží. K dalšímu výzkumu bych doporučil blíže prozkoumat následky hospodářského embarga uvaleného na Irák po skončení operace Pouštní bouře nebo vliv kurdských separatistických tendencí na domácí politiku těsně po skončení operace Irácká svoboda. Budoucnost mezinárodních vztahů v Perském zálivu se dá, vzhledem k dynamičnosti celého regionu, předpovědět jen velmi těžko. Irák i Saudská Arábie relativně úspěšně vyřešily vnitřní nepokoje. V Íránu existuje živná půda pro změnu politické reprezentace demokratickou volbou, z čehož mohou profitovat i Spojené státy - umírněnější Írán zklidní oblast celého Perského zálivu. A přesně takový cíl Spojené státy v této, na energetické suroviny bohaté, oblasti sledují. 63 64 Seznam použitých zdrojů Knižní zdroje [I] AXWORTHY, Michael. Dějiny Iránu : říše ducha - od Zarathuštry po současnost. 1. vyd. Praha : Lidové noviny, 2009. 319 s. ISBN 9788071069942. [2] BAER, Robert. Sleeping with the devil : how Washington sold our soul for Saudi crude. 1st pbk. ed. New York : Three Rivers Press, 2004. 238 s. ISBN 1400052688. [3] BARSA, Pavel; CÍSAŘ, Pavel. Anarchie a řád ve světové politice. Vyd. 1. Praha: Portál, 2008, 559 s. ISBN 9788073670948. [4] BARSA, Pavel. Západ a islamismus : střet civilizací, nebo dialog kultur?. 1. vyd. Brno : Centrum pro studium demokracie a kultury, 2001. 188 s. ISBN 8085959968. [5] BELICA, Miroslav; BELICA, Tomáš. Co nezavály písky Mezopotámie: lekce z manipulace a servility : (Češi a Irák 1990-2010). 1. vyd. Epocha, 2011, 339 s. ISBN 978-807-4250-576. [6] BERANEK, Ondřej. Saudská Arábie: mezi tradicemi a moderností ; domácí politika, salafíjská ideologie a zahraniční vztahy. 1. vyd. Praha: Volvox Globator, 2007, 252 s. ISBN 978-807-2076-475. [7] BIBBY, John F; MAISEL, Louis S. Two parties-or more? : the american party system. 2nd ed. Boulder : Westview Press, 2003. 152 s. ISBN 0813340314. [8] BLOUET, Brian W. Global geostrategy : Mackinder and the defence of the West. London : Frank Cass Publishers, 2004. 256 s. ISBN 0714685755. [9] BROOKES, Peter. A devil's triangle : terrorism, weapons of mass destruction and rogue states. Lanham : Rowman & Littlefield, 2005. 257 s. ISBN 0742549526. [10] BROWN, Anthony C. Oil, God, and gold : the story of Aramco and the Saudi kings. Boston : Houghton Mifflin, 1999. 420 s. ISBN 0395592208. [II] BROŽ, Ivan. Arabsko-izraelské války: 1948-1973. 1. vyd. Praha: Epocha, 2005, 358 s. ISBN 80-863-2891-0. [12] BRZEZINSKI, Zbigniew. Second chance : three presidents and the crisis of American superpower. New York : Basic Books, 2007. 234 s. ISBN 9780465002528. [13] CABADA, Ladislav; SANC, David. Panregiony ve 21. století : vývoj a perspektivy mezinárodních makroregionů. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011. 431 s. ISBN 9788073803575. [14] CILEK, Václav a Martin KASIK. Nejistý plamen: Průvodce ropným světem. 1. vyd. Praha: Dokořán, 2007, 191 s. ISBN 978-80-7363-122-2. 65 [15] COHEN, Saul Bernard. Geopolitics of the world system. Lanham: Rowman, c2003, 435 s. ISBN 08-476-9907-2. [16] COOPER, Robert. The breaking of nations : order and chaos in the Twenty-first Century. London : Atlantic Books, 2004. 196 s. ISBN 9781843542315. [17] CORDESMAN, Anthony H. Saudi Arabia enters the twenty-first century : the political, foreign policy, economic, and energy dimensions. Westport, Conn. : Praeger, 2003. 588 s. ISBN 0275979989. [18] CURTIS, Mark. Web of deceit: Britain's real role in the world. London : Vintage, 2003, 512 s. ISBN 00-994-4839-4. [19] EHRENBERG, John. The Iraq papers. Oxford : Oxford University Press, 2010. 620 s. ISBN 9780195398588. [20] EICHLER, Jan. Mezinárodní bezpečnost na počátku 21. století. Praha : Ministerstvo obrany České republiky - AVIS, 2006. 303 s. ISBN 8072783262. [21] EICHLER, Jan. Terorismus a války na počátku 21. století. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2007, 352 s. ISBN 9788024613178. [22] FAROUK-SLUGLETT, Marion; SLUGLETT, Peter. Irák od roku 1958 : od revoluce kdiktatuře.. 1. vyd. Praha : Volvox Globator, 2003. 450 s. ISBN 8072075004. [23] FAWCETT, Louise LEstrange. International relations of the Middle East. New York: Oxford University Press, 2005, 356 s. ISBN 01-992-6963-7. [24] FERGUSON, Niall. Colossus : vzestup a pád amerického impéria. 1. vyd. v českém jazyce. Praha : Dokořán, 2005. 399 s. ISBN 8073630265. [25] F U K U Y A M A , Francis. After the neocons : America at the crossroads. London : Profile, 2006. 226 s. ISBN 1861979223. [26] F U K U Y A M A , Francis. America at the crossroads : democracy, power, and the neoconservative legacy. New Haven, Conn. : Yale University Press, 2006. 226 s. ISBN 0300113994. [27] GADDIS, John Lewis. The Cold War: a new history. New York: Penguin Press, 2005, 333 s. ISBN 15-942-0062-9. [28] GOMBAR, Eduard. Dramatický půlměsíc : Sýrie, Libye a Irán v procesu transformace. 1. vyd. Praha : Karolinum, 2001. 215 s. ISBN 8024603705. [29] HAHN, Peter L. Crisis and crossfire : the United States and the Middle East since 1945. 1st ed. Washington, D.C. : Potomac Books, Inc., 2005. 223 s. ISBN 1574888196. [30] HALLIDAY, Fred. The Middle East in international relations : power, politics and ideology. Cambridge, 2005. 374 s. ISBN 0521592402. 66 [31] HERADSTVEIT, Daniel; HVEEM, Helge. Oil in the Gulf: obstacles to democracy and development. Aldershot, Hants, England: Ashgate, 2004. 180 s. ISBN 0754639681. [32] HERZOG, Chaim. Arabsko-izraelské války : válka a mír na Blízkém východě od války za nezávislost v roce 1948 po současnost. 1. vyd. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2008. 617 s. ISBN 9788071069546. [33] HOOK, Steven W. U.S. foreign policy : the paradox of world power. 3rd ed. Washington, D.C. : CQ Press, 2011. 528 s. ISBN 9781604266092. [34] HOOK, Steven W; SCOTT, James. U.S. foreign policy today: American renewal?. Washington, D . C : CQ Press, c2012, 296 s. ISBN 978-160-8714-032. [35] HOURANÍ, Albert Habib; PELLAR, Simon. Dějiny arabského světa : od 7. století po současnost. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2010. 566 s. ISBN 9788074220593 [36] HOWARD, Roger. íránská ropa. 1. vyd. Praha : Deus, 2009, 189 s. ISBN 978-808- 7087-589. [37] HUGHES, Christopher W; LAI, Yew M . Security studies : a reader. Milton Park, Abingdon, Oxon, [England] : Routledge, 2011. 451 s. ISBN 9780415326001. [38] HUNTINGTON, Samuel P. Střet civilizací : boj kultur a proměna světového řádu. 1. vyd. Praha : Rybka Publishers, 2001. 447 s. ISBN 8086182495. [39] CHOMSKY, Noam. Intervence. 1. vyd. Praha : Euromedia Group - Knižní klub, 2008, 213 s. ISBN 978-802-4221-434. [40] CHOMSKY, Noam. Hegemonie nebo přežití: americké tažení za globální nadvládou. Praha: Mladá fronta, 2006. 344 s. Myšlenky, sv. 25. ISBN 80-204-1351-0. [41] CHOMSKY, Noam. Pirates and emperors, old and new : international terrorism in the real world. Cambridge, Mass. : South End Press, 2002. 233 s. ISBN 0896086852. [42] IKENBERRY, G. Liberal order and imperial ambition : essays on American power and world politics. 1st publ. Cambridge : Polity, 2006. 300 s. ISBN 0745636500. [43] JENTLESON, Bruce W. American foreign policy : the dynamics of choice in the 21st century. 2nd ed. New York : Norton, 2004. 693 s. ISBN 0393979342. [44] JEŽOVÁ, Michaela; BURGROVÁ, Helena. Současný Blízký východ : politický, ekonomický a společenský vývoj od druhé světové války do současnosti. 1. vyd. Brno : Barrister & Principal, 2011. 232 s. ISBN 97880874457. [45] JOCH, Roman. Proč právě Irák? : příčiny a důsledky konfliktu. 1. vyd. Praha : Mladá fronta, 2003. 163 s. ISBN 8020410244. 67 [46] JORDAN, Amos A; TAYLOR, William J; MAZARR, Michael J. American national security. 5th ed. Baltimore, Md. : Johns Hopkins University Press, 1999. 620 s. ISBN 0801859840. [47] KAGAN, Robert. The return of history and the end of dreams. 1st ed. New York: Knopf, 2008. ISBN 03-072-6923-X. [48] KALICKI, Jan H; GOLDWYN, David L. Energy and security : toward a new foreign policy strategy. Washington, D.C. : Woodrow Wilson Center Press, 2005. 604 s. ISBN 0801882788. [49] K A M R A V A , Mehran. The modern Middle East : a political history since the First World War. Berkeley : University of California Press, 2005. 497 s. ISBN 0520241495. [50] KARSH, Efraim. The Iran-Iraq War, 1980-1988. Oxford : Osprey Pub., 2002. 95 s. ISBN 1841763713. [51] KATZENSTEIN, Peter J; KEOHANE, Robert O. Anti-Americanisms in world politics. Ithaca : Cornell University Press, 2007. 351 s. ISBN 9780801445170. [52] KEDDIE, Nikki R; RICHARD, Yann. Modern Iran : roots and results of revolution. Updated ed. New Haven [Conn.] : Yale University Press, 2006. 408 s. ISBN 9780300121056. [53] KEGLEY, Charles W; WITTKOPF, Eugene R. World politics : trend and transformation. 8th ed. Boston : Bedford, 2001. 669 s. ISBN 0333945786. [54] KINZER, Stephen. Overthrow. America's Century of Regime Change from Hawaii to Iraq. Times Books, 2006. 384 s. ISBN 0-8050-7861-4. [55] KISSINGER, Henry. Bouřlivé roky. 1. vyd. v českém jazyce. Praha : BB art, 2004. 1167 s. ISBN 8073412063. [56] KISSINGER, Henry. Potřebuje Amerika zahraniční politiku?. 1. vyd. Praha : BB art, 2002. 252 s. ISBN 8072577360. [57] KISSINGER, Henry. Years of renewal. New York : Simon & Schuster, 1999. 1151 s. ISBN 0684855712. [58] KOHUT, Andrew; BÚTOROVÁ, Zora; STOKES, Bruce. Amerika proti svetu : v čom je iná a prečo ju nemajú radi. 1. vyd. Bratislava: Slovart, 2006. 255 s. ISBN 8080851034. [59] KUBAL, Michal; ŠULC, František; ŠÁMALOVÁ, Barbora. Válka o Irák: očima tří českých reportérů. 1. vyd. Praha : Volvox Globator, 2003, 453 s. ISBN 80-720-7506- 3. [60] KUPCHAN, Charles A. The end of the american era : U.S. foreign policy and the geopolitics of the twenty-first century. New York: Alfred A. Knopf, 2003. 391 s. ISBN 0375412158. 68 [61] LEWIS, Bernard. Dějiny blízkého východu. Praha: Lidové noviny, 1997, 383 s. ISBN 80-710-6191-3. [62] LEWIS, Bernard. Kde se stala chyba? : vliv Západu na Střední východ a jeho následná odpověď. 1. vyd. Praha : Volvox Globator, 2003. 214 s. ISBN 8072074784. [63] LIND, Michael. The American Way of Strategy: U.S. Foreign Policy and The American Way of Life, Oxford University Press, 2006. 304 s. [64] LIPPMAN, Thomas W. Inside the mirage : America's fragile partnership with Saudi Arabia. Boulder, Colo. : Westview Press, 2005. 396 s. ISBN 0813343135. [65] MAALOUF, Amin; BRAY, Barbara. In the name of identity : violence and the need to belong. 1st ed. New York : Arcade publishing, 2001. 164 s. ISBN 1559705930. [66] MAITAH, Mansoor. Zvláštnosti makroekonomické politiky zemí Blízkého východu. 1. vyd. Praha : Wolters Kluwer Česká republika, 2010, 158 s. ISBN 978-80-7357-608-0. [67] MENDEL, Miloš. Islámská výzva : z dějin a současnosti politického islámu. 1. vyd. Brno : Atlantis, 1994. 230 s. ISBN 8071080888. [68] MERRILL, Dennis; PATERSON, Thomas G. Major problems in American foreign relations : documents and essays. 6th ed. Boston : Houghton Mifflin, 2005. 590 s. ISBN 0618370390. [69] NÁLEVKA, Vladimír. Světová politika ve 20. století. 1. vyd. Praha : Aleš Skřivan ml., 2000. ISBN 80-902-2614-0. [70] NYE, Joseph S. The paradox of American power : why the world's only superpower can't go it alone. New York: Oxford University Press, 2003. 240 s. ISBN 0195161106. [71] Ó TUATHAIL, Gearóid; DALBY, Simon; ROUTLEDGE, Paul. The geopolitics reader. 2nd ed. London : Routledge, 2006. 302 s. ISBN 0415341477. [72] PAULY, Robert J. US foreign policy and the Persian Gulf: safeguarding American interests through selective multilateralism. Aldershot, Hants, England : Ashgate, 2005. 158 s. ISBN 9780754635338 [73] POHLY, Michael; DURAN, Chalid. Usáma bin Ládin : a mezinárodní terorismus. 1. vyd. Brno : Jota, 2001. 124 s. ISBN 8072171534. [74] POSNER, Gerald L. Secrets of the kingdom : the inside story of the Saudi-U.S. connection. New York : Random House, 2005. 254 s. ISBN 0812973100. [75] RAFIZADEH, Mansur. Witness : from the Shah to the secret arms deal: an insider's account of U.S. involvement in Iran. 1st ed. New York : William Morrow, 1987. 396 s. ISBN 0688073697. 69 [76] RANDALL, Stephen J. United States foreign oil policy since World War I: for profit and security. Montreal, Quebec: McGill-Queen's University Press, 2007. ISBN 978- 077-3529-236. [77] RASHID, Ahmed. Taliban: militant Islam, oil and fundamentalism in Central Asia. London: Yale University Press, 2001, 274 s. ISBN 03-000-8902-3. [78] RITTER, Scott. Cíl Irán : pravda o plánech Bílého domu na změnu íránského režimu. 1. vyd. Praha : Mladá fronta, 2008. 237 s. ISBN 9788020417930. [79] ROJCIK, Ondřej; HODER, Lukáš. Proliferace jaderných zbraní: problémoví aktéři. 1. vyd. Editor Petr Vilímek. Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2006, 120 s. ISBN 80-210-4119-6. [80] RUTLEDGE, Ian. Addicted to oil : America's relentless drive for energy security. London : I.B. Tauris, 2006. 271 s. ISBN 1845113195. [81] SCHULZE, Reinhard. Dějiny islámského světa ve 20. století. 1. vyd. Brno: Atlantis, 2007, 447 s. ISBN 978-807-1082-842. [82] SIMMONS, Matthew. Twillight in the Desert. Hoboken : John Wiley & Sons, 2005. 422 s. ISBN 047173876X. [83] SOULEEVIANOV, Emil; BELFER, Mitchell A. Terorismus : pokus o porozumění. Vyd. 1. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 2010. 345 s. ISBN 9788074190384. [84] SPYKMAN, Nicholas. America's strategy in world politics: the United states and the balance of power. New York: Harcourt, Brace and Co., cl942, 500 s. [85] SPYKMAN, Nicholas. The Geography of the Peace. New York: Harcourt, Brace and Co., cl944, 66 s. [86] SUCHY, Petr. Reagan a říše zla : vývoj americké zahraniční politiky a vztahů mezi supervelmocemi v letech 1981-1989. 1. vyd. Brno : Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK), 2004. 283 s. ISBN 8073250462. [87] SUCHY, Petr. Strategie zadržování v americké zahraniční politice : vznik a vývoj koncepce 1945-1953. 1. vyd. Brno : Mezinárodní politologický ústav M U , 2005. 144 s. ISBN 8021038039. [88] ŠLACHTA, Mojmír; BURDA, Tomáš; HOLEČEK, Milan. Ohniska napětí ve světě. 1. vyd. Praha : Kartografie Praha, 2007. 187 s. ISBN 9788070119266. [89] SMID, Tomáš. Vybrané konflikty o zdroje a suroviny. 1. vyd. Brno : Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2010. 216 s. ISBN 9788021053519. [90] TAYLOR, Philip M . War and the media : propaganda and persuasion in the Gulf war. 2nd ed. Manchester: Manchester University Press, 1998. 340 s. ISBN 0719055504. 70 [91] TELHAMI, Shibley. The stakes : America in the Middle East: the consequences of power and the choice for peace. Boulder: Westview, 2004. 222 s. ISBN 9780813342191. [92] THOMPSON, Alexander M . Channels of power : the UN Security Council and U.S. statecraft in Iraq. Ithaca: Cornell University Press, 2009. 261 s. ISBN 9780801447181. [93] VENTER, A l J. Iran's nuclear option : Tehran's quest for the atom bomb. 1st ed. Philadelphia : Casemate, 2005. 451 s. ISBN 1932033335. [94] WALLERSTEIN, Immanuel. Úpadek americké moci: USA v chaotickém světě. 1. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 2005, 286 s. ISBN 80-864-2944-X. [95] WALTON, C. Geopolitics and the great powers in the 21st century : multipolarity and the revolution in strategic perspective. New York, N Y : Routledge, 2007. 141 s. ISBN 9780415358538. [96] WANNER, Jan. Krvavý Jom Kippur : čtvrtá a pátá arabsko-izraelská válka ve světové politice. 1. vyd. Praha : Libri, 2002. 355 s. ISBN 8072771213. [97] WESTON, Mark. Prophets and princes : Saudi Arabia from Muhammad to the present. Hoboken, N.J. : Wiley, 2008. 620 s. ISBN 9780470182574. [98] WOODWARD, Bob. Bushova válka. 1. vyd. Praha : BB art, 2003. 348 s. ISBN 80- 7341-043-5. [99] YERGIN, Daniel. The prize : the epic questfor oil, money & power. New York : Free Press, 2009. 908 s. ISBN 9781439110126. [100] YOUNGS, Richard. Energy security : Europe's new foreign policy challenge. London : Routledge, 2009. 230 s. ISBN 9780415478045. [101] ZAKARIA, Fareed. Postamerický svět. 1. vyd. Praha : Academia, 2010. 249 s. ISBN 9788020018526. [102] ZÍDEK, Libor. Dějiny světového hospodářství. 2. rozš. vyd. Plzeň : Aleš Čeněk, 2009. 397 s. ISBN 9788073801847. Sborníky [103] Energetická bezpečnost - geopolitické souvislosti: (projekt Nadace CEZ). 1. vyd. Praha: Vysoká škola mezinárodních a veřejných vztahů Praha, 2008, 249 s. ISBN 978- 808-6946-917. [ 104] Perspektivy západní civilizace apět let globálního terorismu : sborník z konference. 1. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 2006. 119 s. ISBN 8021040033. 71 Odborné články [105] BATRA, Ravi K. 2009. Natural gas pipelines: geopolitics, affordability, security dimension. In: India's Energy Security, Ed. Noronha, Ligia a Sudarshan, Anant. New York: Routledge, 2009. pp 87-97. [106] COHEN, Saul B. Geopolitical realities and United States foreign policy. In: Political Geography, 2003. pp. 1-33. [107] COPAKEN, Robert R. The Arab oil weapon of 1973-74 as a double-edged sword. In: Sir William Luce Fellowship Paper No. 4, University of Durham, 2003. pp 1-13. [108] DUGAN, Arthur B. Mackinder and his critics reconsidered. In: The Journal of Politics. Vol. 24, University of South, 1962. pp 241-257. [109] FETTWEIS, Christopher J. No Blood for Oil: Why Resource Wars Are Obsolete. In: Energy Security Challenges for the 21st Century: A Reference Handbook. Ed. Luft, Gal a Korin, Anne. California: Praeger, 2009. pp 66-77. [110] CHEN, Shaofeng. Motivations behind China's Foreign Oil Quest: A Perspective form the Chinese Government and the Oil Companies. In: Journal of Chinese Political Science 13, 2008. pp 79-104. [Ill] JAIN, Purnendra. Japan's energy security policy in an era of emerging competition in the Asia-Pacific. In: Energy Security in Asia, Ed. Wesley, Michael. New York: Routledge, 2007. pp 28-42. [112] KLARE, Michael T. There Will Be Blood: Political Violence, Regional Warfare and the Risk of Great-Power Conflict over Contested Energy Sources. In: Energy Security Challenges for the 21st Century: A Reference Handbook. Ed. Luft, Gal a Korin, Anne. California: Praeger, 2009. pp 44-65. [113] KRAUTHAMMER, Charles. The Unipolar Moment Revisited. In: The National Interest. 2002. pp 5-17 [114] VENIER, Pascal. The Geographical pivot of history and early twentieth century geopolitical culture. In: The Geopolitical Journal, Vol. 170, No. 4. December 2004. pp 330-336. Internetové články a zdroje [115] BBC [on-line] What will be the impact of the EU ban on Iranian oil?. 2012, [cit. 2012- 04-10]. Dostupné na WWW: [116] BBC [on-line] US warns Iran over threat to block oil route. 2012, [cit. 2012-04-10]. Dostupné na WWW: 72 [117] British Petroleum [online] BP Statistical Review of World Energy, 2011, [cit. 2012- 03-22]. Dostupne na WWW: [118] CRAGIN, Kim R. Early History of Al-Qa'ida. The Historical Journal [online] Cambridge University Press, 2008. Dostupne na WWW: [119] LAYNE, Christopher. America's Middle East Grand Strategy after Iraq: The Moment for Offshore Balancing Has Arrived. International Studies Vol. 35 [online]. Cambridge University Press, 2009, [cit. 2012-04-10]. Dostupne na WWW: [120] M A H A N , Alfred. The Influence of the Sea Power Upon History. The Project Gutenberg, [online]. 1889, [cit. 2012-08-29]. Dostupne na WWW: [121] O'NEIL, William D; TALMADGE, Caitlin. Costs and Difficulties of Blocking the Strait of Hormuz. International Security Vol. 33 [on-line]. The MIT Press, 2008, [cit. 2012-04-10]. Dostupne na WWW: < http://www.istor.org/stable/40207146> [122] Organization of the Petroleum Exporting Countries [online] 2010 OPEC Annual report. 2011, [cit. 2012-02-09]. Dostupne na WWW: [123] YERGIN, Daniel. Ensuring Energy Security. Foreign Affairs Vol. 85 [online]. Council of Foreign Relations, 2006. Dostupne na WWW: < http://www.istor.org/stable/20031912> 73 Seznamy tabulek, grafů a obrázků Obrázek č. 1: Geostrategické uspořádání světa podle Mackindera 18 Obrázek č.2: Spykmanův „Rimland" 20 Obrázek č.3: Naznačení Cohenova „pásma otřesů" 22 Graf č. 1: Vliv politických událostí na reálnou cenu ropy 28 Tabulka č. 1: Produkce ropy vybraných států v roce 1973 29 Obrázek č.4: Injektáž ropného vrtu 55 Obrázek č.5: Vybrané ropovody a plynovody Perského zálivu (2011) 60 74