PRÁVNICKÁ FAKULTA MASARYKOVY UNIVERZITY OBOR PRÁVO KATEDRA OBČANSKÉHO PRÁVA Odpovědnost za škodu způsobenou zvířetem a na zvířeti Diplomová práce Jana Komárkova 2012/2013 „Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Odpovědnost za škodu způsobenou zvířetem a na zvířeti zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použila k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury." 2 Poděkování Ráda bych poděkovala doc. JUDr. Kateřině Ronovské, Ph.D. za odborné vedení a rady při zpracovávání této diplomové práce. Dále bych ráda poděkovala své rodině za podporu během celého mého studia. 3 ABSTRAKT Tato diplomová práce se zabývá podrobnou analýzou právního rámce pro odpovědnost za škodu způsobenou zvířetem a na zvířeti, a to z pohledu soukromoprávního; veřejnoprávním aspektům je pozornost věnována pouze okrajově. V práci jsou nejprve vymezeny základní pojmy a právní status zvířete, dále je teoreticky rozebrána odpovědnost za škodu, poté odpovědnost za škodu způsobenou zvířetem a na závěr odpovědnost za škodu způsobenou na zvířeti. Diplomová práce provádí komparaci právní úpravy v účinném občanském zákoníku a v novém občanském zákoníku. ABSTRACT This dissertation offers a detailed analysis of the legal framework of the liability for damage caused by an animal and on an animal from the perspective of private law; the aspects of the public law are discussed only marginally. At the beginning of the thesis, the basic concepts and the legal status of an animal are defined. Then the concept of liability for damage is analyzed theoretically followed by the analysis of the liability for damage caused by an animal, and finally, liability for damage caused to an animal is discussed. The dissertation compares the legislation in the current Civil Code and the new Civil Code of the Czech Republic. KLÍČOVÁ SLOVA Odpovědnost za škodu, náhrada škody, zvíře, protiprávnost, škoda, příčinná souvislost, zavinění, zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník v aktuálním znění, zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník KEYWORDS Liability for damage, compensation for damage, the animal, illegality, damage, causality, fault, act no. 40/1964 Sb., Civil Code in the current wording, act no. 89/2012 Sb., Civil Code 4 OBSAH ÚVOD 7 1 VYMEZENÍ ZÁKLADNÍCH POJMŮ 9 1.1 ZVÍŘE 9 1.2 ŽIVOČICH 11 1.3 ZVĚŘ 12 1.4 ODPOVĚDNOST Z A ŠKODU 13 2 PRÁVNÍ STATUS ZVÍŘETE 14 2.1 VĚC 14 2.2 PRÁVNÍ STATUS ZVÍŘETE V ÚČINNÉM OBČANSKÉM ZÁKONÍKU 15 2.3 PRÁVNÍ STATUS ZVÍŘETE V N O V É M OBČANSKÉM ZÁKONÍKU 15 2.4 ZVÍŘE J A K O PŘEDMĚT VLASTNICTVÍ 17 2.5 SHRNUTÍ 18 3 ODPOVĚDNOST ZA ŠKODU 19 3.1 K O N C E P C E OBČANSKOPRÁVNÍ ODPOVĚDNOSTI 19 3.2 SUBJEKT ODPOVĚDNOSTI Z A ŠKODU 21 3.3 PŘEDPOKLADY V Z N I K U ODPOVĚDNOSTI Z A ŠKODU 23 3.3.1 PROTIPRÁVNOSŤ 23 3.3.2 ŠKODA 29 3.3.3 PRÍČTNNÁ SOUVISLOST 30 3.3.4 ZAVINĚNÍ 32 3.4 O B S A H , R O Z S A H A ZPŮSOB NÁHRADY ŠKODY 34 3.4.1 O B S A H NÁHRADY ŠKODY 34 3.4.2 R O Z S A H NÁHRADY ŠKODY 35 3.4.3 ZPŮSOB NÁHRADY ŠKODY 38 3.5 POVLNNOST K NÁHRADĚ ŠKODY V NOVÉM OBČANSKÉM ZÁKONÍKU 40 3.6 SHRNUTÍ 41 4 ODPOVĚDNOST ZA ŠKODU ZPŮSOBENOU ZVÍŘETEM 42 4.1 ODPOVĚDNOST Z A ŠKODU ZPŮSOBENOU ZVÍŘETEM V ÚČINNÉM OBČANSKÉM ZÁKONÍKU 42 4.1.1 ODPOVĚDNOST Z A ŠKODU P O D L E § 420 ÚČINNÉHO OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU 42 5 4.1.2 ODPOVĚDNOST Z A ŠKODU P O D L E DALŠÍCH U S T A N O V E N I ÚČINNÉHO OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU 48 4.2 ODPOVĚDNOST Z A ŠKODU ZPŮSOBENOU ZVÍŘETEM V N O V É M OBČANSKÉM ZÁKONÍKU 52 4.3 ODPOVĚDNOST Z A ŠKODU ZPŮSOBENOU ZVÍŘETEM P O D L E JINÝCH PRÁVNÍCH PŘEDPISŮ 58 4.3.1 ODPOVĚDNOST Z A ŠKODU ZPŮSOBENOU ZVĚŘÍ 58 4.3.2 ODPOVĚDNOST Z A ŠKODU ZPŮSOBENOU VYBRANÝMI ZVLÁŠTĚ CHRÁNĚNÝMI ŽIVOČICHY 60 4.3.3 ODPOVĚDNOST Z A ŠKODU P O D L E OBCHODNÍHO ZÁKONÍKU, ZÁKONÍKU PRÁCE 61 4.3.4 TRESTNĚPRÁVNÍ ODPOVĚDNOST 61 4.4 SHRNUTÍ 63 5 ODPOVĚDNOST ZA ŠKODU ZPŮSOBENOU NA ZVÍŘETI 65 5.1 ODPOVĚDNOST Z A ŠKODU ZPŮSOBENOU N A ZVÍŘETI V ÚČINNÉM OBČANSKÉM ZÁKONÍKU 65 5.2 ODPOVĚDNOST Z A ŠKODU ZPŮSOBENOU N A ZVÍŘETI V N O V É M OBČANSKÉM ZÁKONÍKU 69 5.3 ODPOVĚDNOST VETERINÁŘE Z A ŠKODU ZPŮSOBENOU N A ZVÍŘETI 71 5.4 ODPOVĚDNOST Z A ŠKODU ZPŮSOBENOU N A ZVÍŘETI P O D L E jrNÝCH PRÁVNÍCH PŘEDPISŮ 75 5.4.1 ODPOVĚDNOST Z A ŠKODU ZPŮSOBENOU N A ZVĚŘI 75 5.4.2 ODPOVĚDNOST Z A ŠKODU ZPŮSOBENOU N A RYBÁCH 76 5.4.3 ODPOVĚDNOST Z A ŠKODU ZPŮSOBENOU N A VČELÁCH 77 5.4.4 ODPOVĚDNOST Z A ŠKODU P O D L E OBCHODNÍHO ZÁKONÍKU, ZÁKONÍKU PRÁCE 79 5.4.5 TRESTNĚPRÁVNÍ ODPOVĚDNOST 79 5.5 SHRNUTÍ 79 ZÁVĚR 81 RESUMÉ 83 POUŽITÁ LITERATURA 85 6 ÚVOD Odpovědnost za škodu je jedním ze základních institutů soukromého práva. Problematika civilněprávní odpovědnosti a s ní související pojmy delikt a náhrada škody jsou tématem mnoha odborných prací, nicméně otázka odpovědnosti za škodu způsobenou zvířetem a na zvířeti zůstává mimo zájem odborné veřejnosti. A to i přesto, že zvířata jsou často předmětem vlastnictví, samy mohou svému okolí škodu působit a škoda může být způsobena i na nich. Otázka odpovědnosti za škodu způsobenou zvířetem byla tvůrci nového občanského zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) považována za natolik důležitou, že do nového občanského zákoníku byla zařazena jako zvláštní případ odpovědnosti za škodu. Téma diplomové práce bylo zvoleno vzhledem k jeho aktuálnosti (nový občanský zákoník v této otázce přinese konečně výslovnou právní úpravu) a také vzhledem k tomu, že chov zvířat je v České republice rozšířen nejen jako hospodářský, ale i v podobě zájmového chovu v domácnostech. Cílem diplomové práce je zhodnocení současné soukromoprávní úpravy a jejích modifikací dle veřejnoprávních předpisů, její srovnání s úpravou podle nového občanského zákoníku a upozornění na případné problémy, které mohou v souvislosti s aplikací nového občanského zákoníku nastat. Vzhledem k všeobecně prezentované snaze nového občanského zákoníku oprostit se od dosavadní právní úpravy a přinést kvalitní úpravu soukromoprávních institutů, tato práce vychází z hypotézy, že nový občanský zákoník přinese i v otázce odpovědnosti za škodu způsobenou zvířetem a na zvířeti výrazné změny oproti současné situaci. V současné době sice chybí výslovná právní úprava v případě odpovědnosti za škodu způsobenou zvířetem a na zvířeti, vzhledem k tomu, že ale tato otázka není předmětem odborných diskusí, je možné si jako hypotézu stanovit neočekávání problémů při posuzování otázky odpovědnosti za škodu způsobenou zvířetem a na zvířeti v současné rozhodovací praxi. Základní metodou užitou při tvorbě této diplomové práce je komparace. V této práci bude využívána komparace historická, kterou se obecně rozumí srovnávání současného práva určitého státu s jeho právem minulým.1 Zde předmětem srovnání bude účinný občanský zákoník (zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů) a nový občanský zákoník. Další metodou, která bude v této práci využita, je analýza, a to především v rámci výkladu judikatury a jednotlivých ustanovení nového občanského zákoníku. Na analýzu bude navazovat metoda abstrakce a dedukce, a to především v podobě zobecnění závěrů judikaturou dosažených. Práce je členěna do pěti kapitol. V úvodní kapitole jsou nejprve vymezeny základní pojmy zvíře, živočich, zvěř a odpovědnost za škodu. Poté následuje kapitola zabývající se koncepčními otázkami, zde bude především rozebrán právní status zvířete v účinném občanském zákoníku a v novém občanském zákoníku. 1 KNAPP, Viktor. Velké právní systémy: úvod do srovnávací právní vědy, 1. vyd. Praha: nakladatelství C. H. Beck, 1996, 248 s. ISBN 80-7179-089-3, s. 27. 7 Třetí kapitola je teoretická a zabývá se otázkou odpovědnosti za škodu obecně. V této kapitole bude provedena komparace právní úpravy odpovědnosti za škodu v účinném a v novém občanském zákoníku. Nejprve zde bude stručně zmíněna otázka koncepce občanskoprávní odpovědnosti a odpovědného subjektu. Poté budou komparativně rozebrány předpoklady odpovědnosti za škodu. Následovat bude podkapitola o obsahu, rozsahu a způsobu náhrady škody a na závěr bude zařazeno stručné shrnutí změn, které přinese v otázce odpovědnosti za škodu nový občanský zákoník. Čtvrtá a pátá kapitola budou věnovány rozboru právní úpravy odpovědnosti za škodu způsobenou zvířetem, respektive na zvířeti. V těchto kapitolách bude nejprve rozebrána odpovědnost podle účinného občanského zákoníku, včetně aktuální rozhodovací činnosti soudů, a poté úprava odpovědnosti za škodu způsobenou zvířetem, resp. na zvířeti v novém občanském zákoníku. Na závěr každé kapitoly budou stručně zmíněny nejvýznamnější další právní předpisy, které upravují odlišnosti v případě odpovědnosti za škodu způsobenou zvířetem, resp. na zvířeti. Jiné právní předpisy upravující otázku odpovědnosti za škodu způsobenou zvířetem, resp. na zvířeti budou zmíněny pouze okrajově, těžiště této diplomové práce leží v občanskoprávní úpravě. Také trestněprávní souvislosti budou zmíněny velice stručně. Větší prostor by si zajisté zasloužil i rozbor koncepce občanskoprávní odpovědnosti v novém občanském zákoníku, nicméně tato otázka je velice teoretická a vzhledem k zaměření této práce i nepříliš podstatná. Vzhledem k předepsanému rozsahu diplomové práce nebude zařazena ani komparace jednotlivých zvláštních odpovědností v účinném a novém občanském zákoníku, podle nichž může být odpovědnost za škodu způsobnou zvířetem, resp. na zvířeti posuzována. Veškeré právní předpisy citované v této práci budou vždy uváděny v právním stavu k 1. 1. 2013. 8 1 VYMEZENÍ ZÁKLADNÍCH POJMŮ Škoda způsobená zvířetem a škoda způsobená na zvířeti jsou témata, která lze zařadit pod širší problematiku, a to odpovědnost obecně. Odpovědnost za způsobenou škodu je institut soukromého práva a jako takový je upraven především v občanském zákoníku. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „účinný občanský zákoník" nebo „OZ"), který je platný a účinný do 31. 12. 2013,2 ale neobsahuje speciální úpravu odpovědnosti za škodu způsobenou zvířetem nebo úpravu odpovědnosti za škodu způsobenou na zvířeti. Občanský zákoník ani pojem zvíře nedefinuje. Vzhledem k tomu, že vymezení pojmu zvíře je pro tuto práci zásadní, bude v této podkapitole vymezen nejenom pojem zvíře, ale také další v zákonech užívaná obecná označení pro příslušníky živočišné říše. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „nový občanský zákoník" nebo „NOZ"), účinný od 1. 1. 2014,3 přinese v budoucnu řadu změn, jednou z nich je i změna dosavadní terminologie, proto zde bude vymezen termín odpovědnost za škodu. 1.1 ZVÍŘE Jak je již výše řečeno, pojem zvíře účinný občanský zákoník nevymezuje. Definici pojmu zvíře nenajdeme ani v jiných právních předpisech z oblasti soukromého práva. Je ale možné tvrdit, že zvíře j e v občanském právu vnímáno v šíři, která v nejobecnější rovině zahrnuje organismy, které jsou zpravidla schopné pohybu z místa na místo a přijímají organickou potravu (tedy v šířce, kterou obecné jazykové vyjádření přiznává pojmu živočich).4 Pojem zvíře je vymezen pouze v zákoně č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon na ochranu zvířat proti týrání"). Pro účely tohoto zákona je pojem zvíře definován jako „každý živý obratlovec, kromě člověka, nikoliv však plod nebo embryo. "5 Zákon na ochranu zvířat proti týrání tedy za zvíře nepovažuje bezobratlé, i když ti představují naprostou většinu druhů živočišné říše.6 Zákon na ochranu zvířat proti týrání pro své účely dále zvířata rozlišuje na několik kategorií, konkrétně rozlišuje zvíře volně žijící, zvíře v lidské péči, hospodářské zvíře, zvíře v zájmovém chovu (a v rámci něho zvíře vyžadující zvláštní péči), handicapované zvíře, toulavé zvíře, opuštěné zvíře a pokusné zvíře. 2 § 3080 a § 3081 zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 1. 1. 2013]. 3 § 3081 zákona č. 89/2012 Sb. 4 PSUTKA, Jindřich. Odpovědnost za ekologické škody v občanském právu, 1. vyd. Praha: nakladatelství Wolters Kluwer ČR, a.s., 2011, 436 s. ISBN 978-80-7357-559-5, s. 191. 5 § 3 písm. a) zákona č. 246/1992 Sb. na ochranu zvířat proti týrání, ve znění pozdějších předpisů. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 1. 1. 2013], 6 S účinností od 1. 1. 2013 zákon o ochraně zvířat proti týrání rozšiřuje pro účely pokusů definici pojmu pokusné zvíře i na některé bezobratlé. Konkrétně se za pokusné zvíře nově považují živí hlavonožci, viz § 3 písm. j) zákona č. 246/1992 Sb. 9 Také Právnický slovník pojem zvíře vysvětluje jako „obratlovce kromě člověka, nikoli však plody (féty) nebo embrya'''1 a přímo tak odkazuje na definici obsaženou v zákoně na ochranu zvířat proti týrání. Zákon č. 166/1999 Sb., o veterinární péči a o změně některých souvisejících zákonů (veterinární zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „veterinární zákon") sice s pojmem zvíře pracuje, ale přímo tento pojem nedefinuje. Veterinární zákon si vymezuje až pojmy hospodářské zvíře, jateční zvíře a zvíře podezřelé z nákazy. I další veřejnoprávní předpisy sice s pojmem zvíře pracují, ale nevymezují ho. Nový občanský zákoník bude nově pojem zvíře vymezovat, a to jako „smysly nadaného živého tvora"9 Bude tedy pojem zvíře chápat siřeji než zákon na ochranu zvířat proti týrání. Toto vymezení pokrývá v podstatě všechny představitele živočišné říše včetně bezobratlých. Vymezení v novém občanském zákoníku jistě odpovídá obecnému chápání pojmu zvíře a tomu jak je, v nejobecnější rovině, pojem zvíře chápán i v účinném občanském zákoníku. Nový občanský zákoník dále rozlišuje několik kategorií zvířat. Především rozlišuje zvířata na divoká a domácí. Za divoká považuje zvířata, která patří k nedomestikovánému druhu, tedy druhu, který žije zcela nebo převážně ve volné přírodě. Domácí zvířata jsou naopak zvířata, jejichž druh žije zcela nebo převážně s člověkem. Dále rozlišuje zvířata bez pána, zajatá zvířata (divoká zvířata chovaná člověkem), zkrocená zvířata (zvířata, kterým se nebrání ve volném pohybu, ale která si na svého vlastníka natolik zvykla, že se u něho dobrovolně zdržují) a nakonec zvířata chovaná. Pro účely chovu se dále zvířata rozlišují na hospodářská a zvířata v zájmovém chovu.1 0 Také mluví i o zvířeti opuštěném, důvodová zpráva ale opuštěné zvíře nepovažuje za další kategorii zvířat." Nový občanský zákoník tedy upravuje do budoucna šest kategorií zvířat. Tyto kategorie však zákon výslovně nevymezuje, pouze o nich mluví ve vztahu k otázce přivlastňování a nálezu,1 2 případně v souvislosti s některými pozemkovými služebnostmi.1 3 Pokud by se tyto kategorie zvířat měly vymezit, bylo by toto vymezení velmi podobné jako v zákoně na ochranu zvířat proti týrání. Nový občanský zákoník zde však zavádí vlastní odlišnou terminologii (například zvíře divoké lze zaměnit s volně žijícím živočichem podle zákona na ochranu zvířat proti týrání). 7 HENDRYCH, Dušan a kol. Právnický slovník, 3. podstatně rozšířené vydání, Praha: nakladatelství C. H. Beck, 2009, 1459 s. ISBN 978 80-7400-059-1. s. 1431. 8 § 3 odst. 1 písm. c), d), í) zákona č. 166/1999 Sb. o veterinární péči a o změně některých souvisejících zákonů (veterinární zákon), ve znění pozdějších předpisů. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 1. 1. 2013]. 9 § 494 zákona č. 89/2012 Sb. 1 0 ELIÁŠ, Karel a kol. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem, 1. vyd. Ostrava: nakladatelství Sagit, 2012, 1119 s. ISBN 978-80-7208-922-2, s. 227-228. 1 1 Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. In: ASPI [právní informační systém], Wolters Kluwer ČR [cit. 26. 11. 2012]. 1 2 § 1045 anásl. zákona č. 89/2012 Sb. 1 3 § 1274 anásl. zákona č. 89/2012 Sb. 10 Pro účely této práce lze pojem zvíře chápat stejně jako v novém občanském zákoníku, tedy široce jako smysly nadaného živého tvora, v podstatě tedy každého příslušníka živočišné říše. Občanský zákoník je předpisem obecným a nerozlišuje v případě odpovědnosti to, které zvíře škodu způsobilo. Pokud tedy budou splněny podmínky pro vznik odpovědnosti za škodu, bude zde tato odpovědnost nastupovat. Je tedy teoreticky možné odpovídat i za škodu způsobenou některým z bezobratlých. Ovšem tato odpovědnost je velice nepravděpodobná. V praxi se v naprosté většině případů bude uplatňovat odpovědnost za škody způsobené především savci a ptáky. V této práci budou v konkrétních příkladech uváděny zvířecí druhy, které škody působí nejčastěji. Typickým příkladem savce, který svému okolí často způsobuje škody a u něhož lze určit odpovědný subjekt, je pes. Škody způsobené psy jsou často i předmětem rozhodování českých soudů (například rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 7. 2012, sp. zn. 25 Cdo 3846/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 25 Cdo 3117/2006, 25 Cdo 2432/2008), a to nejen v civilním řízení. Jako další typický příklad zvířete působícího škodu lze uvést koně nebo skot. Zvláštní právní předpisy někdy upravují pro své potřeby odpovědnost odlišně. Pokud tuto zvláštní úpravu odpovědnosti obsahují, většinou také vymezují zvláštní podmínky pro její vznik. Například zákon č. 449/2001 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o myslivosti") upravuje zvláštní odpovědnost za škodu způsobenou zvěří. V případě, kdy některý zvláštní předpis tedy dopadá jen na škody způsobené některými zvířaty, bude toto u konkrétního zákona uvedeno, ale jinak bude pojem zvíře chápán obecně jako každý živý tvor. 1.2 ŽIVOČICH Dalším pojmem, který je někdy v obecné řeči používán i jako synonymum pojmu zvíře, je pojem živočich. Také pojem živočich není v účinném občanském zákoníku vymezen a nebude vymezen ani v novém občanském zákoníku. Z pohledu čistě jazykového je pojem živočich širší než pojem zvíře. Pojem živočich je užíván především ve veřejném právu a konkrétně v právní úpravě ochrany přírody, kde je užíván pojem užší - volně žijící živočich. Český právní řád zná několik vzájemně se částečně lišících definic pojmu volně žijící živočich. Zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně přírody a krajiny") pracuje s pojmem volně žijící živočich, který vymezuje jako Jedince živočišného druhu, jehož populace se udržují v přírodě samovolně, a to včetně jedince odchovaného v lidské péči vypuštěného v souladu s právními předpisy do přírody. " 1 4 Také zákon č. 100/2004 Sb., o ochraně druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin regulováním obchodu s nimi a dalších opatřeních k ochraně těchto druhů a o změně některých zákonů (zákon 1 4 § 3 odst. 1 psím. d) zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 1. 1. 2013], 11 o obchodování s ohroženými druhy), ve znění pozdějších předpisů, si pro své účely vymezuje pouze pojem volně žijící živočich, a to jako Jedince živočišného druhu, jestliže se populace tohoto druhu v přírodě udržují anebo udržovaly samovolně, včetně druhu v přírodě nezvěstného nebo v přírodě vyhynulého, a to i v případě chovu jedince v lidské péči nebo jiného ovlivňování jeho vývoje člověkem. " 1 5 Je tedy patrné, že obě tyto definice jsou si podobné, pro obě je základem vymezení pojmu živočich jako jedinec živočišného druhu. Zákon č. 115/2000 Sb., o poskytování náhrad škod způsobených vybranými zvláště chráněnými živočichy, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o poskytování náhrad škod") si sám ani pojem živočich nevymezuje, odkazuje přímo na zákon o ochraně přírody a krajiny a jeho vymezení zvláště chráněného živočicha.1 6 V zákonech tedy vymezení obecného pojmu živočich nenalezneme, i když je možné toto vymezení nepřímo ze zákonných definic vyvodit. Ze všeho výše uvedeného je zřejmé, že pojem živočich je pojmem širším než pojem zvíře podle zákona na ochranu zvířat proti týrání. Z vymezení volně žijícího živočicha v zákoně o ochraně přírody a krajiny lze vyvodit, že za živočicha obecně je považován jedinec živočišného druhu. Pojem živočich tedy zahrnuje všechny představitele živočišné říše, nejen obratlovce, ale i bezobratlé a mikroorganismy - zahrnuje tedy všechny organismy schopné pohybu z místa na místo a schopné přijímat organickou potravu. Pojem živočich se v zásadě používá k označení volně žijících zvířat (ve smyslu jakéhokoli živého tvora). 1.3 ZVĚŘ Dalším možným označením příslušníků živočišné říše je pojem zvěř. Tento pojem je užíván v zákoně o myslivosti. Zvěří se podle zákona o myslivosti rozumí „obnovitelné přírodní bohatství představované populacemi druhů volně žijících živočichů uvedených § 2 písm. c) a d)"11 Zvěří jsou tedy vyjmenované druhy živočichů, v § 2 písm. c) a d) zákona o myslivosti jsou výlučně uvedeny druhy savců a ptáků,1 8 čili pouze obratlovci. Zvěř je tedy současně živočichem (dle zákona na ochranu přírody a krajiny) i zvířetem (dle zákona na ochranu zvířat proti týrání), se specifiky (i v otázce odpovědnosti), která vyplývají z toho, že je zákonem o myslivosti řazena mezi zvěř. Zvěř lze tak označit za zvíře uvedené v zákoně o myslivosti. 1 5 Viz § 2 písm. a) zákona č. 100/2004 Sb., o ochraně druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin regulováním obchodu s nimi a dalších opatřeních k ochraně těchto druhů a o změně některých zákonů (zákon o obchodování s ohroženými druhy), ve znění pozdějších předpisů. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 1. 1. 2013], 1 6 § 1 odst. 1 zákona č. 115/2000 Sb., o poskytování náhrad škod způsobených vybranými zvláště chráněnými živočichy, ve znění pozdějších předpisů. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 1. 1. 2013]. 1 7 § 2 písm. b) zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 1. 1. 2013]. 1 8 § 2 písm. c) a d) zákona č. 449/2001 Sb. 12 1.4 ODPOVĚDNOST ZA ŠKODU Pojem odpovědnost je v současné době většinou vymezován jako zvláštní druh právní povinnosti.19 Odpovědnost za škodu je pak možné vymezit jako povinnost nahradit způsobenou škodu. Účinný občanský zákoník užívá právě pojem odpovědnost za škodu. Samotný pojem odpovědnost je nicméně předmětem diskusí již řadu let. V současné době panuje většinová shoda na pojetí odpovědnosti jako sekundární právní povinnosti. Nový občanský zákoník ale chce tuto koncepci odpovědnosti do budoucna opustit (otázka koncepce občanskoprávní odpovědnosti bude rozebrána v další kapitole). Vzhledem ke změně koncepce a názorové nejednotnosti na vymezení tohoto pojmu, nový občanský zákoník ve většině případů pojem odpovědnost nahradil pojmem povinnost (i když ne vždy), odpovědnost za škodu j e v novém občanském zákoníku nazývána povinností k náhradě škody. Kvůli terminologické jednotě této práce bude nicméně nadále pojem odpovědnost za škodu užíván k označení odpovědnosti za škodu podle účinného občanského zákoníku i povinnosti k náhradě škody podle nového občanského zákoníku. 1 9 FIALA, Josef, KINDL, Milan a kol. Občanské právo hmotné, Plzeň: nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2007, 718 s. ISBN 978-80-7380-058-1, s. 580. 13 2 PRÁVNÍ STATUS ZVÍŘETE I živé zvíře je předmětem právních vztahů. Jeho právní status v současné době není v občanském zákoníku výslovně upraven. V otázce právního statutu zvířete je podstatné především to, zda je zvíře považováno za předmět právních vztahů, kam j e v rámci dělení předmětu právních vztahů zařazeno a jaká jsou omezení při nakládání se zvířetem. Předtím, než bude v této práci řešena otázka odpovědnosti, by tedy mělo být odpovězeno na to, zdaje zvíře považováno za věc či nikoli. 2.1 VĚC Nejprve je vhodné zmínit se o tom, co je v českém právním řádu považováno za věc v právním smyslu. Definice věci, ani bližší vymezení tohoto pojmu, v účinném občanském zákoníku zařazena není. Účinný občanský zákoník pouze v § 118 stanovuje, že předmětem občanskoprávních vztahů jsou „věci, a pokud to jejich povaha připouští, práva a jiné majetkové hodnoty. "20 Občanskoprávní doktrínou i praxí je věc v právním smyslu tradičně vymezována jako ovladatelný hmotný předmět či jako ovladatelná přírodní síla, pokud slouží potřebám lidí (má užitnou hodnotu).21 Věc v právním smyslu má tedy dva základní znaky, musí být ovladatelná a užitečná. Otázka užitečnosti je nicméně v teorii často předmětem diskuse. Nový občanský zákoník již pojem věc vymezuje. Nově bude za věc v právním smyslu považováno „vše, co je rozdílné od osoby a slouží potřebě lidí."23 Vymezení věci v právním smyslu bude tedy širší než dnes. Věc v právním smyslu bude zahrnovat věci hmotné i nehmotné, přičemž za věci nehmotné nový občanský zákoník označuje „práva, jejichž povaha to připouští, a jiné věci bez hmotné povahy. "24 Nový občanský zákoník zachovává rozdělení věcí na movité a nemovité. Stejně jako účinný občanský zákoník vymezuje pouze věci nemovité. Za nemovitosti nový občanský zákoník označuje i některá práva (věcná práva k nemovitým věcem a práva, která za nemovité věci zákon prohlásí). Ostatní věci (hmotné i nehmotné) pak jsou věcmi movitými.2 5 Věcí v právním smyslu zůstanou i nadále pouze objekty pro člověka užitečné a ovladatelné. Obě tyto kategorie je třeba chápat jako objektivní.2 6 § 118 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 1. 1. 2013]. 2 1 ŠVESTKA, Jiří a kol. Občanský zákoník: komentář, 1. vyd. Praha: nakladatelství C. H. Beck, 2008, 2 sv. (2293 s.), ISBN 978-80-7400-004-1, s. 637. 2 2 Viz KINDL Milan. Musí být věci užitečné (a zcela ovladatelné)?. In: DVOŘÁK, Jan, KINDL Milan. Pocta Martě Knappové k 80. narozeninám, 1. vyd. Praha: nakladatelství ASPI, 2005, 472 s., s. 205-210. ISBN 80-7357-133-1; ELIÁŠ, Karel. Věc jako pojem soukromého práva. Právní rozhledy. 2007, roč. 15, č. 4, s. 119-126. ISSN 1210-6410. 2 3 § 489 zákona č. 89/2012 Sb. 2 4 § 496 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb. 2 5 § 498 zákona č. 89/2012 Sb. 2 6 ELIÁŠ a kol. 2012 op. cit, s. 224. 14 2.2 PRÁVNÍ STATUS ZVÍŘETE V ÚČINNÉM OBČANSKÉM ZÁKONÍKU Účinný občanský zákoník neupravuje právní status zvířete, neřeší, zda jsou věcí v právním smyslu i živá zvířata. Za současné právní úpravy bylo doktrínou dovoženo, že zvířata se považují za věci movité. Živá zvířata tedy mohou být předmětem vlastnictví, prodeje, darování, vlastník zvířete může být činěn odpovědným za škodu způsobenou zvířetem.2 7 Živá zvířata jsou jistě hmotná, mohou být pro člověka užitečná a alespoň některá mohou být ovladatelná (užitečnost a ovladatelnost musí být posuzovány objektivně, tedy zda existuje možnost zvíře ovládnout a zda může být nějak užitečné). Živá zvířata tak splňují definiční znaky věci, a proto byla právní teorií pod pojem věci zařazena. Občanský zákoník věci dělí na movité a nemovité, definuje ale pouze věci nemovité (pozemky a stavby spojené se zemí pevným základem).2 8 Za movité věci je pak považováno vše, co nelze zařadit pod nemovitosti, tedy i zvířata. Zařazení zvířete mezi věci bylo nutné i z toho pohledu, že občanský zákoník předmět právních vztahů vymezuje taxativně,2 9 a pokud by zvíře nebylo považováno za věc, nemohlo by beze změny tohoto výčtu být považováno za předmět právních vztahů. I když je zvíře podle současné právní úpravy považováno za věc, nelze na něj ani dnes aplikovat všechna ustanovení o věcech. Některé předpisy z oblasti veřejného práva totiž stanovují speciální požadavky pro zacházení se zvířaty - především již zmíněný zákon na ochranu zvířat proti týrání či sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 19/2000 Sb. m. s., o sjednání Evropské dohody o ochraně zvířat v zájmovém chovu (dále jen „Evropská dohoda o ochraně zvířat v zájmových chovech"). Podle občanskoprávní teorie je například možné věc opustit a tím se zbavit vlastnictví k této věci. Opuštění zvířete je však zákonem na ochranu zvířat proti týrání zakázáno, protože je to považováno za týrání.3 0 Vlastník zvířete by se tak opuštěním zvířete vystavoval veřejnoprávnímu postihu za týrání zvířete. Lze tedy říci, že opuštění zvířete není pro rozpor s veřejnoprávními předpisy možné. 2.3 PRÁVNÍ STATUS ZVÍŘETE V NOVÉM OBČANSKÉM ZÁKONÍKU Nový občanský zákoník bude na rozdíl od účinného obsahovat ustanovení upravující právní postavení zvířete. V § 494 stanovuje: „Živé zvíře má zvláštní význam a hodnotu již jako smysly nadaný živý tvor. Živé zvíře není věcí a ustanovení o věcech se na živé zvíře použijí obdobně jen 2 7 ŠVESTKA a kol. 2008 op. cit., s. 641. 2 8 § 119 zákona č. 40/1964 Sb. 2 9 § 118 zákona č. 40/1964 Sb.: „(1) Předmětem občanskoprávních vztahůjsou věci, a pokud tojejich povaha připouští, práva nebo jiné majetkové hodnoty. (2) Předmětem občanskoprávních vztahů mohou být též byty nebo nebytové prostory." 3 0 § 4 odst. 1 písm. s) zákona č. 246/1992 Sb. 15 v rozsahu, ve kterém to neodporuje jeho povaze.'31 Nový občanský zákoník tedy výslovně stanovuje, že zvíře se nadále nebude považovat za věc, musí proto obsahovat úpravu nakládání se zvířaty. Toto vyřešil odkazem na ustanovení o věcech. Samozřejmě nebude možné užít všechna ustanovení o věcech, ale jen ta, která nebudou odporovat povaze zvířete jako smysly nadaného živého tvora. Tato ustanovení se mají užít obdobně. Pojem „obdobně" není právním řádem definován, ovšem legislativní pravidla vlády3 2 stanovují, že slovo „obdobně" ve spojení s odkazem na jiné ustanovení téhož nebo jiného právního předpisu vyjadřuje, že toto ustanovení se vztahuje na vymezené právní vztahy v plném rozsahu. Na zvíře se tedy užijí ustanovení o věcech, která neodporují jeho povaze živého tvora stejně jako na věci. Je otázkou, která z ustanovení o věcech nebude možné použít a zda se tedy změní i nakládání se zvířaty oproti dnešní situaci. Předně jistě nepůjde užít ustanovení, která jsou v rozporu s předpisy na ochranu zvířat. Toto ale samozřejmě není bez sankce ze strany veřejnoprávních orgánů možné ani podle účinné právní úpravy. Povaze živého tvora nebudou určitě odporovat ustanovení o vlastnictví s výjimkou práva vlastníka věc zničit a opustit (usmrtit či opustit zvíře bude možné pouze při dodržení pravidel stanovených jinými právními předpisy). Živé zvíře bude nadále moci být předmětem kupní či darovací smlouvy. I v budoucnu bude vlastník zvířete odpovídat za škodu jím způsobenou a bude moci naopak vymáhat škodu způsobenou na zvířeti. Podle důvodové zprávy ale nebude například možno použít jako zástavu živého psa lpícího na svém pánovi s tím, že bude pes předán zástavnímu věřiteli jako osobě zvířeti cizí a pes tak bude vystaven stresu.33 Toto však bude platit pouze ve vztahu ke zvířatům, která mají ke svému vlastníkovi určitý vztah, například stádo krav jistě půjde stále prodat v exekuci či předat zástavnímu věřiteli. Oproti dnešnímu stavu tedy dojde jen k nepatrnému posunu. Ve vztahu ke zvířeti nebude možné užít některá ustanovení, která nejsou v rozporu s předpisy na ochranu zvířat (především výše zmíněné omezení u zástavního práva a dražby). Tento posun nebude nijak výrazný a navíc se bude muset zohledňovat, o jaké zvíře se jedná, protože povaze různých zvířat mohou odporovat různé způsoby nakládání. Nově bude občanský zákoník obsahovat i některá ustanovení týkající se pouze zvířat, například náhrada škody při poranění zvířete.3 4 Posun ve vnímání zvířete v novém občanském zákoníku není dán změnou v nakládání se zvířetem, protože zde dojde pouze ke kosmetickým změnám. Je dán snahou deklarovat zvláštní povahu zvířete. Tento trend je patrný i v zahraničních právních úpravách. K opuštění pojetí zvířete jako věci došlo v posledních letech v řadě zahraničních právních úprav, například v Německu, 3 1 § 494 zákona č. 89/2012 Sb. 32 Legislativní pravidla vlády [online]. Vláda České republiky [cit. 26. 11. 2012]. Dostupné z: http://www.vlada.cz/cz/ppov/lrv/dokumenty/legislativni-pravidla-vlady-91209/ 3 3 Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb. op. cit. 3 4 § 2970 zákona č. 89/2012 Sb. 16 Rakousku, Polsku. Tento posun v občanskoprávní úpravě, označovaný jako dereifikace zvířat, je veden etikou ochrany zvířat a ekologickými hledisky. 5 Je otázkou, zda je dereifikace zvířat potřeba. Nestačilo by pouze stanovit zvířata jako zvláštní kategorii věcí? Či stanovit, že živé zvíře je věc, ale ustanovení o věcech se na něj použijí jen v rozsahu, ve kterém to neodporuje povaze zvířete jako živého tvora?36 Deklarace zvláštní povahy zvířete totiž nezajistí zvířatům lepší nakládání. I v budoucnu budou klíčové pro ochranu zvířat veřejnoprávní předpisy. 2.4 ZVÍŘE JAKO PŘEDMĚT VLASTNICTVÍ Zvíře obecně je předmětem právních vztahů a může tedy být i předmětem vlastnictví. Ne všechna zvířata ale mohou být předmětem vlastnictví. Zvířata lze dělit na „zvířata v lidské péči", která jsou předmětem majetkových vztahů (kupní smlouvy, darování, odpovědnosti za škodu) a volně žijící živočichy, kteří jsou věcí ničí (res nullius).3 7 Právní postavení volně žijících živočichů není nikde vyjádřeno výslovně, že se jedná o zvířata, která nejsou předmětem vlastnictví lze vyvodit například ze zákona o myslivosti nebo zákona č. 99/2004 Sb., o rybníkářství, výkonu rybářského práva, rybářské stráži, ochraně mořských rybolovných zdrojů a o změně některých zákonů (zákon o rybářství), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o rybářství"). Podle těchto zákonů vzniká vlastnické právo ke stanoveným druhům zvířat až jejich ulovením (prisvojením si). Obecně si věc ničí (tedy i zvíře volně žijící) může přisvojit kdokoli, veřejnoprávní předpisy ale toto značně omezují, zvěř si dle zákona o myslivosti může přisvojit pouze osoba oprávněná k výkonu mysliveckého práva a ryby pouze osoba oprávněná k výkonu rybářského práva.3 V případě zvířat, která jsou předmětem vlastnictví, lze otázku odpovědnosti řešit podle obecných pravidel o odpovědnosti, kdy za škodu jimi způsobenou odpovídá zpravidla jejich vlastník. V případě volně žijících živočichů, ale nelze obecně dovodit odpovědnost konkrétního subjektu, protože tato zvířata jsou bez majitele. Proto zvláštní zákony stanovují speciální úpravy odpovědnosti, například za škody způsobené zvěří (zákon o myslivosti) nebo za škody způsobené vybranými zvláště chráněnými živočichy (zákon o poskytování náhrad škod). 3 5 ELIÁŠ a kol. 2012 op. cit, s. 226. 3 Viz Ivo Remunda ve svém článku: REMUNDA, Ivo. Živé zvíře opravdu není věc?. Právní rozhledy. 2011, roč. 19, č. 15, s. 560-561. ISSN 1210-6410. 3 7 PRCHALOVÁ, Jana. Právní ochrana zvířat, Praha: nakladatelství Linde Praha, 2009, 327 s. ISBN 978-80- 7201-763-8, s. 16. 3 8 § 2 písm. h) zákona č. 449/2001 Sb.; § 2 písm. í) zákona č. 99/2004 Sb., o rybníkářství, výkonu rybářského práva, rybářské stráži, ochraně mořských rybolovných zdrojů a o změně některých zákonů (zákon o rybářství), ve znění pozdějších předpisů. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 1. 1. 2013]. 17 V této práci bude nadále obecně rozebírána odpovědnost za škodu způsobenou zvířaty a na zvířatech, která jsou předmětem vlastnictví, odpovědnost za škodu způsobenou zvířaty a na zvířatech, která jsou věcí ničí, bude rozebrána v samostatných podkapitolách této práce. 2.5 SHRNUTÍ Podle současné právní úpravy je zvíře považováno za věc, což bylo dovoženo doktrínou. Podle nového občanského zákoníku již zvíře za věc považováno nebude, ale nadále se na něj bude vztahovat většina ustanovení o věcech. I když tedy formálně dojde k naprosto odlišnému vnímání zvířete v českém právním řádu, fakticky se situace oproti dnešní situaci výrazně nezmění. Zvíře nadále bude předmětem právních vztahů a nakládání se zvířetem bude omezeno především předpisy na ochranu zvířat. Vlastník zvířete (i jiná osoba) bude odpovědný za škodu způsobenou zvířetem a naopak bude moci po škůdci vymáhat škodu způsobenou na zvířeti. Přínosem změny pojetí zvířete bude především deklarace toho, že zvíře je živý, cítící tvor. Alespoň u některých zvířat pak bude zohledňován citový vztah zvířete k vlastníkovi. Přínosné také bude zařazení některých ustanovení týkajících se výslovně zvířat, a to především v oblasti odpovědnosti a náhrady škody. Naopak jako negativní v nové právní úpravě lze vnímat rozdělení zvířat na několik kategorií s rozdílnými pravidly pro nakládání, což právní úpravu znepřehlední a přinese do budoucna jisté interpretační problémy.3 9 Například zkrocené zvíře, které vlastník nestíhá, si lze přivlastnit.4 0 Ovšem co znamená, že vlastník zvíře nestíhá, již bude muset vyložit judikatura. Za nepříliš vhodné lze také označit zavedení nové terminologie odlišné od úpravy ve zvláštních zákonech (hlavně v zákoně na ochranu zvířat proti týrání). 3 9 Například KŘEČEK, Stanislav. Zamyšlení nad návrhem nového občanského zákoníku. Bulletin advokácie. 2008, č. 9, s. 19-21, ISSN 1210-6348. 4 0 § 1047 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. 18 3 ODPOVĚDNOST ZA ŠKODU Odpovědnost za škodu způsobenou zvířetem a odpovědnost za škodu způsobenou na zvířeti představují zvláštní případy odpovědnosti za škodu. Z tohoto důvodu mají společné znaky, které budou vyloženy v této kapitole. Také zde budou obecně rozebrány změny v úpravě odpovědnosti za škodu, které přinese nový občanský zákoník. V této kapitole bude nejprve podán výklad o pojmu občanskoprávní odpovědnost, o odpovědném subjektu a o předpokladech odpovědnosti za škodu. Dále zde bude také zařazen výklad o obsahu, způsobu a rozsahu náhrady škody. Tento výklad bude vždy podán obecně, ve vztahu k úpravě v účinném občanském zákoníku a k úpravě v novém občanském zákoníku. 3.1 KONCEPCE OBČANSKOPRÁVNÍ ODPOVĚDNOSTI Odpovědnost za škodu je pouze jedním z druhů občanskoprávní odpovědnosti.4 1 Pojmu občanskoprávní odpovědnost byla v právní vědě ve druhé polovině 20. století věnována značná pozornost. Ke shodě na koncepci občanskoprávní odpovědnosti však nedošlo.4 2 V učebnicích občanského práva je pro zjednodušení uváděn převažující názor na koncepci občanskoprávní odpovědnosti jako sekundární (následné) povinnosti, která vzniká v důsledku porušení primární povinnosti,43 ale již bez zohlednění rozdílů v chápání této koncepce mezi jednotlivými autory. Právní teorie nabízí několik výkladů pojmu právní odpovědnost. Obecně lze rozlišit tři základní druhy koncepcí. Podle první z nich je odpovědnost považovaná za hrozbu sankcí, odpovědnost zde vzniká současně se vznikem povinnosti. Podle další koncepce je odpovědnost sekundární povinnost, která vzniká v důsledku porušení primární povinnosti, odpovědnost je zde, zjednodušeně řečeno, považována za sankci samotnou. Třetí koncepce rozděluje odpovědnost na dvě fáze; fáze primární působí preventivně, tedy jako potenciální sankce za porušení povinnosti či za vznik právně významné události, která může škodní následky vyvolat, fáze sekundární je pak představována sankčním opatřením (tedy povinností vzniklou škodu nahradit).44 Jak již bylo výše řečeno, mezi právními teoretiky převládá druhá koncepce, tedy považování odpovědnosti za sekundární povinnost, která vzniká v důsledku porušení primární povinnosti (tzv. sankční pojetí právní odpovědnosti). Pro tuto koncepci je charakteristické, 4 1 Účinný občanský zákoník rozeznává tři druhy občanskoprávní odpovědnosti: odpovědnost za škodu, odpovědnost za vady a odpovědnost za prodlení. V občanském zákoníku k nim je v části šesté ještě přiřazeno bezdůvodné obohacení, ačkoli toto může být získáno i v dobré víře (někdy se proto nazývá kvazidelikt). viz KNAPPOVA, Marta, ŠVESTKA, Jiří a kol. Občanské právo hmotné, Svazek L, 3. aktualizované a doplněné vydání, Praha: nakladatelství ASPI Publishong, s.r.o., 2002, 471 s. ISBN 80-86395-28-6, s. 223. 4 2 HURDIK, Jan. Institucionální pilíře soukromého práva v dynamice vývoje společnosti, 1. vyd. Praha: nakladatelství C. H. BECK, 2007, 119 s. ISBN 978-80-7179-379-3, s. 80-84. 4 3 Viz KNAPPOVA, ŠVESTKA a kol. 2002 op. cit., s. 222; FIALA, KINDL a kol 2007 op. cit., s. 580. 4 4 ZARYBNICKA, Jana, SCHELLE, Karel. Pojištění odpovědnosti za škodu 0iistorie a současnost), 1. vyd. Ostrava: nakladatelství KEY Publishing s.r.o., 2010, 220 s. ISBN 978-80-7418-061-3, s. 56-57. 19 že „odpovědnost chápe důsledně jako nepříznivý právní následek protiprávního jednání a odmítá možnost, že by právní odpovědnost mohla existovat v době před porušením právní povinnosti. "45 Mezi jednotlivými právními teoretiky je ale chápání této koncepce rozdílné, důvodem je především rozdílné chápání pojmu sankce a z toho plynoucí rozdílné chápání vztahu odpovědnosti a sankce.46 Za významné představitele sankčního pojetí právní odpovědnosti lze označit například Martu Knappovou,47 Jiřího Švestku4 8 nebo Josefa Macura4 9 Pojem občanskoprávní odpovědnosti jako právní pojem tedy není právní teorií vnímán jednotně, panuje pouze většinová shoda na sankčním pojetí občanskoprávní odpovědnosti. K pojmu odpovědnost je třeba zmínit ještě to, že odpovědnost je i pojem obecného jazyka, navíc pojem mnohovýznamový. J. Handlar rozlišuje dva základní významy slova odpovědnost odpovědnost jako vědomí nutnosti provést určitý úkon a odpovědnost jako přičitatelnost něčeho někomu.5 0 V textu účinného občanského zákona je pak pojem odpovědnost užíván v některých případech i v obecném významu. Nový občanský zákoník opouští pojetí odpovědnosti jako sekundární povinnosti, a naopak se přiklání k pojetí právní odpovědnosti jako odpovědnosti zajednání, zato, že se člověk chová řádně, po právu a plní své povinnosti. Z tohoto důvodu také pojem odpovědnost používá pouze omezeně. 1 Už samotná důvodová zpráva ale problém koncepce právní odpovědnosti v novém občanském zákoníku spíše zhoršuje, když deklaruje opuštění odpovědnosti jako hrozby sankce, což je ale právě typické pro koncepci primární povinnosti, k níž se naopak důvodová zpráva hlásí. Otázka koncepce právní odpovědnosti v novém občanském zákoníku není tedy zcela jasná a již nyní je předmětem diskusí.5 2 Závěrem je k otázce koncepce občanskoprávní odpovědnosti vhodné dodat, že pojem odpovědnosti není čistě soukromoprávním pojmem, ale operuje s ním celý právní řád. Přičemž HANDLAR, Jiří. Právní odpovědnost - netradiční zamyšlení nad tradičním pojmem. Právník. 2004, roč. 143, č. 11, s. 1041-1065. ISSN 0231-6625. 4 6 Tamtéž. 4 7 M. Knappová občanskoprávní odpovědnost považuje za podmnožinu pojmu civilní sankce, tedy z různých případů občanskoprávních sankcí má dle jejího názoru charakter občanskoprávní odpovědnosti pouze jediná (konkrétně vznik nové, sekundární povinnosti). Podrobněji KNAPPOVÁ, Marta. Povinnost a odpovědnost v občanském právu, l.vyd. Praha: nakladatelství EUROLEX BOHEMIA s.r.o., 2003, 319 s. ISBN 80-86432- 55-6, s. 217-241. 4 8 J. Švestka pojem sankce a občanskoprávní odpovědnost užívá jako synonyma. Nepříznivý právní následek předvídaný sankční složkou právní normy lze podle něho nazvat občanskoprávní odpovědnost neboli občanskoprávní sankce. Podrobněji ŠVESTKA, Jiří. Odpovědnost za škodu podle občanského zákoníku, 1. vyd. Praha: nakladatelství Academia, 1966, 320 s. ISBN neuvedeno, s. 33-42. 4 9 J. Macur ztotožňuje odpovědnost s právní sankcí, ale naprostou shodu mezi nimi nenalézá. Všechny sankce považuje za stejné a všechny mají dle jeho názoru formu subjektivní povinnosti. Sankce je ale podle něho ustanovením objektivního práva, kdežto odpovědnost považuje za právní postavení subjektu. Podrobněji MACUR, Josef. Odpovědnost a zavinění v občanském právu, l.vyd. Brno: Universita J. E. Purkyně v Brně, 1980, 217 s. ISBN neuvedeno, s. 51-63. 5 0 HANDLAR 11/2004 op. cit. 5 1 Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb. op. cit. 5 2 Podrobněji PRAŽÁK, Pavel. Má institut právní odpovědnosti v návrhu nového občanského zákoníku jasnou koncepci. Právní rozhledy. 2012, roč. 20, č. 3, s. 101-105. ISSN 1210-6410. 20 v současné době je v rámci celého právního řádu odpovědnost chápána jako sekundární povinnost vznikající v důsledku porušení primární povinnosti. Snaha, aby v novém občanském zákoníku byla odpovědnost chápána naprosto odlišně než v ostatních částech práva, je zcela v rozporu s principem jednoty právního řádu.5 3 3.2 SUBJEKT ODPOVĚDNOSTI ZA ŠKODU Subjekty odpovědnosti za škodu lze dělit na fyzické osoby, právnické osoby a stát (případně územní samosprávné celky v samostatné působnosti). Způsobilost subjektu je jedním ze základních předpokladů každé odpovědnosti za škodu. Právní způsobilost subjektu se rozpadá do tří částí způsobilost k právům a povinnostem, způsobilost k právním úkonům a deliktní způsobilost. Deliktní způsobilost, tedy způsobilost k zaviněným protiprávním úkonům, znamená způsobilost vlastními zaviněnými protiprávními úkony založit svou odpovědnost. Je nutná tam, kde se k odpovědnosti za škodu vyžaduje zavinění jako jeden z předpokladů vzniku odpovědnosti. Účinný občanský zákoník v § 420 odst. 3 zavinění presumuje, a to nikoli pouze ve vztahu k fyzickým osobám, ale ve vztahu ke každému.5 4 Zavinění je tedy presumováno i ve vztahu k právnické osobě (a státu, protože v soukromoprávních vztazích stát vystupuje jako právnická osoba). Fyzická osoba nabývá způsobilost k právům a povinnostem narozením, způsobilost k právním úkonům a deliktní způsobilost nabývá postupně, v plném rozsahu pak zletilostí. Deliktně způsobilí ale mohou být i nezletilí a osoby stižené duševní poruchou, pokud jsou schopni „ovládnout své jednání a posoudit jeho následky. "55 Právnická osoba nabývá deliktní způsobilost současně se vznikem právní subjektivity.5 Nový občanský zákoník okamžik nabývání právní způsobilosti nemění, mění ale terminologii, když způsobilost k právům a povinnostem nově nazývá právní osobnost a způsobilost k právním úkonům nazývá svéprávnost.5 7 Za škodu způsobenou zvířetem je dnes ve většině případů odpovědný „chovatel", tedy osoba, která o zvíře fakticky pečuje. Osoba chovatele může být odlišná od osoby vlastníka zvířete, i když ve většině případů bude chovatel zároveň vlastníkem. Chovatel a vlastník mohou být odlišní například v případě, že rodiče zakoupí svému nezletilému dítěti zvíře a dítě se o toto zvíře stará i poté, co dosáhne zletilosti, pouze nedojde oficiálně ke změně vlastníka. Evropská dohoda o ochraně zvířat v zájmových chovech i zákon na ochranu zvířat proti týrání podmiňují nabytí 5 3 Viz LAVICKÝ, Petr. Kritické poznámky ke koncepci návrhu občanského zákoníku. Právní rozhledy. 2007, roč. 15, č. 23, s. 848-859. ISSN 1210-6410. 5 4 ŠVESTKA, Jiří, DVORAK, Jan a kol. Občanské právo hmotné, Svazek II, 5. aktualizované vydání, Praha: nakladatelství ASPI Publishong, s.r.o., 2009, 550 s. ISBN 978-80-7357-466-6, s. 420-425. 5 5 § 422 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb. 5 6 FIALA a kol. 2002 op. cit., s. 357. 5 7 § 15 zákona č. 89/2012 Sb. 21 vlastnického práva ke zvířeti v zájmovém chovu věkem, pokud by vlastnictví měla nabýt osoba mladší 16-ti let (resp. 15-ti let) je vyžadován souhlas rodičů.5 8 Omezení nabývání vlastnictví ke zvířeti v případě úplatného převodu bylo původně zakotveno i do návrhu nového občanského zákoníku, nakonec ale toto ustanovení bylo vypuštěno.5 9 Pokud by chovatelem zvířete bylo nezletilé dítě, především mladší, mohla by nastupovat zároveň s odpovědností dítěte, jako chovatele, nebo i samostatně (v případě, že dítě nebude dosud deliktně způsobilé) odpovědnost rodičů, a to podle § 422 účinného občanského zákoníku. S ohledem na § 415 účinného občanského zákoníku může být odpovědným subjektem za škodu způsobenou zvířetem v podstatě každý, kdo se zvířetem nakládá způsobem, při kterém vznikne škoda.6 0 Oprávněným subjektem pak může být kdokoli, komu vznikne škoda. Nový občanský zákoník v případě odpovědnosti za škodu způsobenou zvířetem přinese změnu v odpovědném subjektu. Za škodu způsobenou zvířetem bude odpovídat jeho vlastník. Pokud je chovatel osoba odlišná od vlastníka nebo vlastník zvíře svěřil jiné osobě, odpovídá chovatel nebo osoba, které bylo zvíře svěřeno společně a nerozdílně s vlastníkem.6 1 V případě zvláštních zákonů upravujících odpovědnost za škodu způsobenou zvířetem bývá odpovědný subjekt specifikován konkrétně. Například v případě odpovědnosti za škodu způsobenou zvěří dle zákona o myslivosti, může odpovědným subjektem být pouze uživatel honitby. V případě, že škody způsobí zvěř uniklá z obory, je odpovědným subjektem uživatel obory.62 Také oprávněný subjekt bývá v případě těchto zvláštních právních předpisů specifikován konkrétně. Zákon o myslivosti omezuje oprávněné subjekty pouze na osoby, kterým vznikla škoda na stanovených zemědělských a lesních pozemcích (pokud jsou honebními pozemky) a na stanovených zemědělských plodinách a porostech a lesních porostech.63 Odpovědnost za škodu způsobenou zvěří bude blíže rozebrána v samostatné podkapitole této práce. V případě odpovědnosti za škodu způsobenou na zvířeti může být odpovědným subjektem kdokoli. Oprávněným subjektem pak je ten, komu vznikne škoda, ve většině případů tedy vlastník zvířete. 5 8 ČI. 6 sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 19/2000 Sb. m. s., o sjednání Evropské dohody o ochraně zvířat v zájmovém chovu. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 1. 1. 2013]: § 13 odst. 4 zákona č. 246/1992 Sb. 5 9 § 40 návrhu občanského zákoníku - verze 03. 06. 2007. Časové mezníky přípravy nového občanského zákoníku [online]. Nový občanský zákoník [cit. 28. 2. 2013]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/cz/legislativni-proces.html 6 0 BRABEC, Stanislav. Odpovědnost za škodu způsobenou chovaným zvířetem. Právní rádce. 2009, roč. 17, č. 6, s. 16-24. ISSN 1210-4817. 6 1 § 2933 zákona č. 89/2012 Sb. 6 2 § 52 zákona č. 449/2001 Sb. 6 3 § 52 a násl. zákona č. 449/2001 Sb. 22 3.3 PŘEDPOKLADY VZNIKU ODPOVĚDNOSTI ZA ŠKODU K tomu, aby subjekt mohl být odpovědný za způsobenou škodu, musí být mimo jiné naplněny předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu. Těmito předpoklady jsou protiprávnost (nebo alternativně zákonem stanovená kvalifikovaná událost vyvolávající škodu), škoda, příčinná souvislost mezi protiprávností a vznikem škody a zavinění. První tři předpoklady jsou objektivní a musí být naplněny vždy. Zavinění je subjektivní a nemusí být naplněno vždy. V případě, že je ke vzniku odpovědnosti zavinění vyžadováno, jedná se o odpovědnost subjektivní, v opačném případě se jedná o odpovědnost objektivní (tedy bez ohledu na zavinění). Obecná odpovědnost za škodu způsobenou zaviněným protiprávním úkonem je odpovědností subjektivní, objektivní odpovědnost nastává pouze ve zvlášť stanovených případech.6 4 Naplnění předpokladů protiprávnosti, vzniku škody a příčinné souvislosti musí prokazovat poškozený. Poškozený musí dokazovat nejen vznik škody, ale i její výši. Naproti tomu zavinění je presumováno (předpokládáno), poškozený ho tedy nemusí dokazovat. Presumováno je ale pouze zavinění ve formě nevědomé nedbalosti. V případě, že by ke vzniku odpovědnosti bylo vyžadováno zavinění ve formě úmyslu, musel by tento úmysl prokazovat poškozený. Při presumováném zavinění je na straně škůdce připuštěna možnost vyvinění (exkulpace).65 3.3.1 PROTIPRÁVNOST Základním předpokladem odpovědnosti za škodu je porušení právní povinnosti. Porušení právní povinnosti může spočívat buď v protiprávním úkonu, nebo v zákonem kvalifikované události. Protiprávní úkon lze definovat jako projev lidské vůle, který j e v rozporu s objektivním právem. Tento projev vůle může spočívat v aktivním chování (komise) nebo v opomenutí (omise).66 Protiprávnost je objektivní předpoklad vzniku odpovědnosti, splnění tohoto předpokladu musí prokazovat poškozený. Protiprávnost je třeba přísně odlišovat od zavinění jakožto kategorie subjektivní, protiprávnost je objektivní vztah, který existuje mimo vědomí a vůli jednajícího a spočívá v rozporu určitého chování s objektivním právem. Naproti tomu zavinění je vnitřní psychický vztah vědomí a vůle subjektu kjeho vlastnímu protiprávnímu jednání a výsledku tohoto jednání. "6? Účinný občanský zákoník upravuje otázku protiprávnosti formulací: „Každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti. "6H Není tedy rozhodné, zda porušení právní povinnosti vyplývá ze smlouvy (smluvní odpovědnost) nebo ze zákona (deliktní odpovědnost). 6 4 ŠVESTKA, DVOŘÁK a kol. 2009 op. cit., s. 381-387. 6 5 FIALA, Josef, KINDL, Milan. Občanský zákoník: komentář, 1. vyd. Praha: nakladatelství Wolters Kluwer Česká republika, 2009, 2 sv. (1618 s.), ISBN 978-80-7357-395-9, s. 660-661. 6 6 ŠVESTKA a kol. 2008 op. cit., s. 1203. 6 7 FIALA a kol. 2002 op. cit., s. 350. 6 8 § 420 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. 23 Účinný občanský zákoník upravuje odpovědnost obecně bez ohledu na to, z jakého titulu protiprávnost vyplývá. Nový občanský zákoník naproti tomu odpovědnost smluvní a deliktní rozlišuje. Porušení smluvního právního vztahu spatřuje v porušení povinnosti ze smlouvy stranou této smlouvy.6 9 Deliktní odpovědnost pak spojuje s porušením povinnosti stanovené zákonem. U porušení povinnosti stanovené zákonem nový občanský zákoník rozlišuje zásah do absolutního práva poškozeného a jiného práva poškozeného.7 0 Důvodová zpráva toto oddělení zdůvodňuje povahou dotčených práv, kdy absolutní právo působí proti každému, zatímco relativní právo působí jen mezi stranami.71 Toto dělení je ale pouze jistou deklarací rozdílu mezi absolutními a ostatními právy, fakticky nebude mít žádný význam, porušení absolutních i ostatních práv je upraveno v jednom paragrafů a následkem vždy bude povinnost nahradit vzniklou škodu (za splnění předpokladů vzniku právní odpovědnosti). Rozdíl mezi smluvní a deliktní odpovědností za škodu spočívá v tom, že v případě smluvní odpovědnosti se nevyžaduje zavinění. U deliktní odpovědnosti je naopak zavinění presumováno ve formě nedbalosti.72 Smluvní i deliktní odpovědnost jsou upraveny společně, při určování škody a její náhrady nehraje rozlišování vliv. Formálně je dělení zohledňováno v případě otázky protiprávnosti, a to původu této protiprávnosti, ale její následky v podobě vzniku odpovědnosti jsou v obou případech stejné. V případě protiprávnosti lze rozlišovat protiprávnost plynoucí z toho, že byl porušen nebo ohrožen chráněný statek (tedy protiprávnost z účinku) a protiprávnost plynoucí přímo zjednání samotného (protiprávnost zjednání). V případě porušení obecné prevenční povinnosti je rozhodující, zda škůdce jednal určitým způsobem (tedy protiprávnost z jednání).7 3 Protiprávnost je dnes nejčastěji dovozována z porušení obecné prevenční povinnosti stanovené v § 415 účinného občanského zákoníku.7 4 Toto ustanovení má pouze subsidiární povahu a je možné ho užít pouze tehdy, pokud neexistuje právní norma ukládající určité chování. § 415 účinného občanského zákoníku je využíván i v případě stanovení protiprávnosti u škody způsobené zvířetem. Pro posouzení protiprávnosti j e v případě škody způsobené zvířetem podstatné, zda majitel zvířete učinil vše proto, aby vzniku škody zabránil („...není proto rozhodující, jakým způsobem byla zábrana (znemožňující únik zvířete) vybudována, nýbrž to, že w § 2913 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. 7 0 § 2910 zákona č. 89/2012 Sb. 7 1 Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb. op. cit. 7 2 VLASÁK, Michal. Odpovědnost za škodu v evropském a českém kontextu. Právní fórum. 2009, roč. 6, č. 5, s. 179-184. ISSN 1214-7966. 7 3 PETROV, Jan. Protiprávnost a obecná prevenční povinnost. Právní rozhledy. 2007, roč. 15, č. 20, s. 745- 749, ISSN 1210-6410. 7 4 § 415 zákona č. 40/1964 Sb.: „Každý je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí. " 24 zvíře ze zábrany uniklo, pohybovalo se po veřejné komunikaci a v důsledku střetu s automobilem poškozeného, způsobilo na vozidle škodu"1 ). I v novém občanském zákoníku bude obecná prevenční povinnost zachována, i když nebude patrně vykládána tak široce jako podle současné právní úpravy. Podle nového občanského zákoníku bude každý povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám, pokud to budou vyžadovat okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života.7 6 Naproti tomu podle účinného občanského zákoníku je každý povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám za žádné situace. V budoucnu by se mimo jiné mělo posuzovat „do jaké míry jsou preventivní opatření pro konajícího dosažitelná nebo nákladná"11 Pokud by toto bylo zohledňováno v případě výše zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu, nebyl by majitel psa patrně odpovědný z důvodu neexistence protiprávnosti. Protiprávnost by nebylo možno dovodit automaticky z ustanovení 0 prevenční povinnosti, nově by měly být zohledňovány okolnosti, za nichž k útěku zvířete došlo, a zda bylo vůbec zajištění zvířete dosažitelné v daném případě. Skutečná šíře obecné prevenční povinnosti podle nového občanského zákoníku bude stanovena až judikaturou na základě výkladu výrazu „okolnosti případu a zvyklosti soukromého života." Odpovědnost za škodu způsobenou zvířetem však bude upravena jako zvláštní případ odpovědnosti a protiprávnost se tak bude posuzovat podle této zvláštní úpravy. Vlastník zvířete bude podle nové právní úpravy odpovědný za způsobenou škodu i v případě, že mu zvíře uprchlo nebo se zatoulalo.78 Vlastník, a s ním případně společně a nerozdílně osoba, které bylo zvíře svěřeno, tak bude odpovídat za škodu vždy, bez ohledu na to, zda zanedbal své povinnosti při zabezpečení zvířete. Protiprávnost v tomto případě bude plynout ze samotného vzniku škody, nebude vyžadováno porušení určité zákonné (či smluvní) povinnosti. Protiprávnost je jedním z předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu. V účinném občanském zákoníku je dnes zakotvena široká prevenční povinnost. Prevenční povinnost zůstane zachována 1 v novém občanském zákoníku, ale nebude patrně tak široká jako dnes. Skutečná šíře obecné prevenční povinnosti podle nového občanského zákoníku bude stanovena až judikaturou. 3.3.1.1 O K O L N O S T I VYLUČUJÍCÍ PROTIPRÁVNOST Jedním z předpokladů odpovědnosti za škodu je existence protiprávnosti. Někdy ale nelze hovořit o protiprávnosti úkonu i přesto, že se takový úkon jako protiprávní jeví. V takovém případě se 7 5 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 4. 2004, sp. zn. 25 Cdo 972/2003. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 4. 12. 2012], 7 6 § 2900 zákona č. 89/2012 Sb.: ,,Vyžaduji-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života, je každý povinen počínat si při svém konání tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo na vlastnictvíjiného. " 1 1 ELIÁŠ a kol. 2012 op. cit, s. 1024. 7 8 § 2933 zákona č. 89/2012 Sb. 25 jedná o situace, kdy je dána některá z okolností vylučujících protiprávnost. Občanský zákoník výslovně neupravuje všechny okolnosti, které protiprávnost vylučují, jejich výčet je podáván doktrínou. V právní teorii bývají za okolnosti vylučující protiprávnost označovány výkon subjektivního práva nebo plnění zákonné povinnosti, svépomoc, jednání v krajní nouzi, jednání v nutné obraně, svolení poškozeného, případně přípustné riziko a oprávněné použití zbraně.7 9 V případě plnění (zákonné) povinnosti jde o případy, kdy povinnost určitého chování vyplývá přímo ze zákona. Tato povinnost může vyplývat z předpisů různých právních odvětví a zpravidla bývá spojena s určitou funkcí nebo výkonem povolání.8 0 Účinný ani nový občanský zákoník tuto okolnost neupravují. Výkon subjektivního práva vylučuje protiprávnost za předpokladu, že směřuje k zákonem sledovanému cíli, j e v souladu s dobrými mravy a bez právního důvodu nezasahuje do práv a oprávněných zájmů jiných. Při výkonu práva v rozporu s těmito zásadami může nastat odpovědnost za škodu způsobenou úmyslným jednáním proti dobrým mravům.8 1 Zvláštní případ výkonu práva pak představuje oprávněné použití zbraně. Ten, kdo užije zbraň oprávněně a v mezích stanovených právními předpisy, neodpovídá za škodu, kterou takto způsobí. Typickým příkladem oprávněného užití zbraně je oprávnění myslivecké stráže a dalších subjektů stanovených zákonem o myslivosti.82 V případě, kdy jsou splněny podmínky stanovené zákonem o myslivosti, pak myslivecká stráž neodpovídá za škodu způsobenou například na usmrceném psovi. Další okolností vylučující protiprávnost je svépomoc. Svépomoc představuje dovolenou ochranu vlastnického práva, pokud není po ruce vhodnější nástroj ochrany, a musí splňovat zákonné meze stanovené obecně v občanském zákoníku. V současné době je svépomoc upravena v § 6 účinného občanského zákoníku. Podle tohoto ustanovení může subjekt zásah do svého práva sám odvrátit, pokud se jedná o neoprávněný bezprostřední zásah, a odvracení musí být provedeno přiměřeným způsobem. Odvracení zásahu zde musí, na rozdíl od krajní nouze a nutné obrany, provést sám poškozený a musí jej provést objektivně přiměřeným způsobem. Nový občanský zákoník bude svépomoc upravovat v § 14.83 Nově výslovně stanovuje možnost svépomoci jen v případě, že by zásah veřejné moci přišel pozdě. Oproti účinnému občanskému zákoníku se přiměřenost použitých prostředků bude nově posuzovat podle toho, jak by se přiměřenost jevila 7 9 ŠVESTKA, DVOŘÁK a kol. 2009 op. cit., s. 391 - 398. 8 0 Tamtéž, s. 391. 8 1 FIALA a kol. 2002 op. cit., s. 351. 8 2 § 14 odst. 1 písm. e) zákona č. 449/2001 Sb.: Myslivecká stráž je oprávněna „usmrcovat v honitbě toulavé psy, kteří mimo vliv svého vedoucího ve vzdálenosti větší než 200 m od nejbližší nemovitosti sloužící k bydlení pronásledují zvěř. " 8 3 § 14 zákona č. 89/2012 Sb.: „(1) Každý si může přiměřeným způsobem pomoci k svému právu sám, je-li jeho právo ohroženo aje-li zřejmé, že by zásah veřejné moci přišel pozdě. (2) Hrozí-li neoprávněný zásah do práva bezprostředně, může jej každý, kdo je takto ohrožen, odvrátit úsilím a prostředky, které se osobě vjeho postavení musí jevit vzhledem k okolnostem jako přiměřené. Směřuje-li však svépomoc jen k zajištění práva, které by bylo jinak zmařeno, musí se ten, kdo k ní přikročil, obrátit bez zbytečného odkladu na příslušný orgán veřejné moci." 26 osobě v daném postavení. Nově se dále stanovuje povinnost obrátit se na příslušný orgán veřejné moci v případě, že svépomoc směřovala pouze k zajištění práva (například v případě zadržení zloděje). Svolení poškozeného vylučuje protiprávnost v případě, že splňuje náležitosti stanovené obecně pro právní úkon, je dáno osobou způsobilou k tomuto úkonu a je dáno před jednáním (nebonejpozději současně sjednáním) vedoucím ke vzniku škody. Souhlas může být dán jen k zásahům do těch subjektivních práv, o nichž může poškozený bez omezení rozhodovat.84 KRAJNÍ N O U Z E A NUTNÁ O B R A N A Nejvýznamnější okolnosti vylučující protiprávnost jsou krajní nouze a nutná obrana. Jsou to především instituty trestního práva, svůj význam ale mají i v právu soukromém. Nutná obrana může směřovat pouze proti bezprostředně hrozícímu nebo trvajícímu útoku jiné osoby. Naproti tomu v krajní nouzi lze jednat v případě, že existuje přímo hrozící nebezpečí, které nemusí být vyvoláno jednáním člověka, ale může být například i výsledkem působení přírodních sil.8 5 V obou případech jsou stanoveny podmínky, za nichž nastupuje nutná obrana nebo krajní nouze. V případě jejich překročení se jedná o exces a jednajícímu subjektu vzniká odpovědnost nahradit škody jednáním způsobené. Jednání v krajní nouzi musí splňovat podmínky uvedené v § 418 odst. 1 účinného občanského zákoníku.8 6 Tyto podmínky jsou existence bezprostředně hrozícího nebezpečí, které jednající sám nevyvolal a není povinen jej snášet, nebezpečí nelze odvrátit jinak (tzv. zásada subsidiarity) a způsobený následek nesmí být zřejmě stejně závažný nebo závažnější než ten, který hrozil (tzv. zásada proporcionality). V krajní nouzi může jednat každý, tedy nejen osoba, které nebezpečí hrozí. Za škodu způsobenou jednajícím v krajní nouzi odpovídá z občanskoprávního hlediska ten, kdo stav krajní nouze vyvolal.8 7 Nový občanský zákoník krajní nouzi definuje následovně: „Kdo odvrací od sebe nebo odjiného přímo hrozící nebezpečí újmy, není povinen k náhradě újmy tím způsobené, nebylo-li za daných okolností možné odvrátit nebezpečí jinak nebo nezpůsobí-li následek zjevně stejně závažný nebo ještě závažnější než újma, která hrozila, ledaže by majetek i bez jednání v nouzi podlehl zkáze. To neplatí, vyvolal-li nebezpečí vlastní vinou sám jednající."88 Nový občanský zákoník tedy podmínky krajní nouze oproti současné úpravě nemění, změnila se pouze formulace. 8 4 POKORNÝ, Milan, HOCHMAN, Josef. Odpovědnost za škodu v právu občanském a pracovním, 3. aktualizované a doplněné vydání, Praha: nakladatelství Linde Praha, a.s., 2008, 319 s. ISBN 978-80-7201- 722-5, s. 18. 8 5 Tamtéž. 8 6 § 118 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb.: „Kdo způsobil škodu, když odvracel přímo hrozící nebezpečí, které sám nevyvolal, není za ni odpovědný, ledaže bylo možno toto nebezpečí za daných okolností odvrátitjinak anebojestliže je způsobený následek zřejmě stejně závažný neboještě závažnější než ten, který hrozil." 8 7 ŠVESTKA, DVOŘÁK a kol. 2009 op. cit., s. 395. 8 8 § 2906 zákona č. 89/2012 Sb. 27 Nutná obrana je upravena v § 418 odst. 2 účinného občanského zákoníku. Podmínky jednání jsou přímo hrozící nebo trvající protiprávní útok a obrana nesmí být zjevně nepřiměřená. V nutné obraně nemusí jednat pouze napadený, v jeho prospěch může zasáhnout i třetí osoba. Podmínkou je protiprávní útok, tedy obvykle lidské jednání, není ale vyloučen ani útok v podobě opomenutí. Obrana pak nesmí být zjevně nepřiměřená, tento požadavek přiměřenosti nesplývá s požadavkem proporcionality (úměrnosti) útoku. Skoda způsobená v nutné obraně tak může být i větší než ta, která při útoku hrozila. Nepoměr obrany a útoku nesmí pouze být očividný. Nepřiměřenost obrany se posuzuje podle objektivního hlediska. Obrana navíc nemusí být pouze pasivní, tedy mít podobu odvracení útoku, ale může být i aktivní, nepřekročí-li podmínky nutné obrany. Podmínkou nutné obrany není ani skutečnost, že útok nebylo možno odvrátit jinak (neplatí zásada subsidiarity).90 Nový občanský zákoník nutnou obranu upravuje v § 2905: „Kdo odvrací od sebe nebo odjiného bezprostředně hrozící nebo trvající protiprávní útok a způsobí přitom útočníkovi újmu, není povinen k její náhradě. To neplatí, je-li zjevné, že napadenému hrozí vzhledem k jeho poměrům újma jen nepatrná nebo obrana je zcela zjevně nepřiměřená, zejména vzhledem k závažnosti újmy útočníka způsobené odvracením útoku." Také v případě nutné obrany nový občanský zákoník zásadně dosavadní úpravu nemění. Nově výslovně omezuje vyloučení protiprávnosti pouze na újmu způsobenou útočníkovi. Ve vztahu k újmě způsobené odvracením útoku třetí osobě se bude nadále postupovat stejně jako u krajní nouze. Tedy za škodu třetí osobě bude odpovídat ten, kdo potřebu obrany vyvolal. Nově bude vyžadována přiměřenost obrany v případě, že hrozila pouze nepatrná újma. Míra hrozící újmy by se měla posuzovat podle poměrů napadeného.9 1 Zcela nově pak nový občanský zákoník zavádí při posouzení nutné obrany a krajní nouze subjektivní prvek spočívající v tom, jak danou situaci vnímala jednající osoba. „Při posouzení, zda někdo jednal v nutné obraně, anebo v krajní nouzi, se přihlédne i k omluvitelnému vzrušení mysli toho, kdo odvracel útok nebojiné nebezpečí. "92 Okolnosti vylučující protiprávnost mohou hrát významnou roli především v případě odpovědnosti za škodu způsobenou na zvířeti. Za poranění nebo usmrcení zvířete nebude odpovídat osoba, která se pouze bránila útoku zvířete. Podle okolnosti, zda k útoku zvířete došlo z podnětu člověka či bez něj, se pak bude rozlišovat, zda jde o nutnou obranu nebo krajní nouzi. Situace, kdy je zvíře člověkem poštváno, se považuje za útok samotné osoby a zvíře je pouze živým nástrojem útoku, obránce se zbaví odpovědnosti za škodu na základě nutné obrany. Pokud § 418 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb.: „Neodpovídá za škodu, kdoji způsobil v nutné obraně proti hrozícímu nebo trvajícímu útoku. O nutnou obranu nejde, byla-li zřejmě nepřiměřená povaze a nebezpečnosti á/oku." 9 0 ŠVESTKA, DVOŘÁK a kol. 2009 op. cit., s. 392-394; HALA, Josef, KINDL, Milan a kol. Občanské právo hmotné, Plzeň: nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2007, 718 s. ISBN 978-80-7380-058-1, s. 588-590. 9 1 ELIÁŠ a kol. 2012 op. cit., s. 1026-1027. 9 2 § 2907 zákona č. 89/2012 Sb. 28 zvíře svému majiteli uteče a někoho napadne, pak zde půjde o přímo hrozící nebezpečí a obránce nebude odpovědný na základě krajní nouze. Protiprávnost jako jeden z předpokladů odpovědnosti za škodu je především teoretickým problémem. V účinném občanském zákoníku otázka protiprávnosti upravena není, nový občanský zákoník pak pouze deklaruje rozdíl mezi protiprávností vyplývající z porušení zákonného ustanovení nebo z porušení smlouvy. Praktický význam má především otázka okolností vylučujících protiprávnost. Některé tyto okolnosti jsou v účinném i novém občanském zákoníku výslovně upraveny, mezi oběma úpravami nedošlo k obsahovým změnám, nová úprava doznala spíše formulačních změn. 3.3.2 ŠKODA Dalším z předpokladů vzniku odpovědnosti je existence škody. Účinný občanský zákoník sám tento pojem nevymezuje. V právní teorii je škoda vymezována jako újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, jímž jsou peníze.9 3 Nový občanský zákoník již pojem škoda vymezuje, a to jako újmu na jmění.9 4 Účinný občanský zákoník pod pojem škody nezahrnuje nemajetkovou újmu, nemajetková újma se nahrazuje jen v případech zvlášť stanovených zákonem (újma na zdraví a na životě). Také nový občanský zákoník obecnou náhradu nemajetkové újmy neobsahuje, podle § 2894 odst. 2 „nebyla-li povinnost odčinit jinému nemajetkovou újmu výslovně ujednána, postihuje škůdce, jen stanoví-li to zvlášť zákon." Ovšem situace, kdy poškozenému vznikne právo na náhradu nemajetkové újmy, jsou v novém občanském zákoníku pojaty siřeji než v účinné právní úpravě. V doktríně se lze v poslední době setkat také s pojmem škoda ,jako taková", která představuje další kategorii škody vedle škody majetkové a nemajetkové. Skoda ,jako taková" je chápána jako „újma spočívající v samotném zásahu do tělesné integrity nebo do svobody, důstojnosti nebo soukromí. Zásah do pověsti určité osobyje škodou „jako takovou " za podmínky, že tak stanoví národní právo"95 Skoda ,jako taková" tedy zahrnuje především to, co je v účinném občanském zákoníku zahrnuto do ochrany osobnosti. Osobnostním právům je již dnes ochrana poskytována, ovšem nezávisle na právní úpravě deliktní odpovědnosti. Nový občanský zákoník v rámci deliktní odpovědnosti upravuje způsob a rozsah náhrady při zásahu do osobnostních práv.9 6 KOBLIHA, Ivan a kol. Náhrada škody: podle občanského a obchodního zákoníku, zákoníku práce, v oblasti průmyslového vlastnictví a podle autorského práva: praktická příručka, 1. vyd. Praha: nakladatelství Leges, 2012, 390 s. ISBN 978-80-87212-97-4, s. 34-35. 9 4 § 2894 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. 9 5 PELIKÁNOVÁ, Irena. Odpovědnost za škodu - trendy a otázky, malý náhled do osnovy nového občanského zákoníku. Bulletin advokácie. 2011, č. 3, s. 15-23. ISSN 1210-6348. 9 6 § 2956 a § 2957 zákona č. 89/2012 Sb. 29 Škodu, jakožto majetkovou újmu, lze v teorii třídit podle různých hledisek. Škodu lze dělit na osobní a majetkovou podle toho, zda došlo k zásahu do osobnostního statku či do majetkové sféry poškozeného; dále na škodu smluvní a mimosmluvní podle toho, zda ke škodě došlo porušením smluvní či mimosmluvní povinnosti; a především na škodu skutečnou a ušlý zisk.9 7 Základním je třídění škody na škodu skutečnou a ušlý zisk. Toto dělení účinný občanský zákoník upravuje (§ 442 OZ) a beze změny je převzato i do nového občanského zákoníku (§ 2952 věta první NOZ). Občanský zákoník stojí na zásadě plné náhrady majetkových škod. Škoda skutečná spočívá ve zmenšení majetku poškozeného, představuje majetkové hodnoty, které je nutné vynaložit na uvedení věci do předešlého stavu. Ušlý zisk je naopak to, o co se mohl majetek poškozeného zvětšit při obvyklém sledu událostí.9 8 Skutečnou škodu i ušlý zisk musí poškozený prokazovat. Především v případě ušlého zisku může mít poškozený s prokazováním značné potíže. V účinném občanském zákoníku tento problém řešen není. Problémy s dokazováním ušlého zisku byly zohledněny až v zákoně č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obchodní zákoník"). Obchodní zákoník umožňuje požadovat místo skutečně ušlého zisku náhradu zisku dosahovaného zpravidla v poctivém obchodním styku, tedy abstraktní ušlý zisk.9 9 Ovšem i tento abstraktní ušlý zisk musí poškozený prokazovat. Nový občanský zákoník problémy s dokazováním výše škody a ušlého zisku již řeší, když nově umožňuje soudu v případě, že nelze škodu přesně určit, stanovit ji podle spravedlivého uvážení jednotlivých okolností případu.1 0 0 S pojmem škoda úzce souvisí i otázka obsahu, rozsahu a způsobu náhrady škody, které budou rozebrány v samostatné podkapitole. Škoda, jako jeden z předpokladů odpovědnosti za škodu v sobě zahrnuje řadu institutů a je v občanském zákoníku upravena podrobně. Nový občanský zákoník pak v otázce škody, obsahu, rozsahu a způsobu náhrady škody zavádí podstatné změny oproti účinné právní úpravě. 3.3.3 PŘÍČINNÁ SOUVISLOST Dalším nezbytným předpokladem vzniku odpovědnosti za škodu je příčinná souvislost (neboli kauzální nexus) mezi porušením právní povinnosti (případně existencí škodní události) a vznikem škody. Příčinná souvislost je objektivním a nezbytným předpokladem vzniku odpovědnosti za škodu. Nestačí pouhá domněnka příčinné souvislosti, je třeba ji vždy dokázat. Důkazní břemeno nese poškozený, otázka příčinné souvislosti je otázkou skutkovou. „Z hlediska existence příčinné souvislosti jako jednoho ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu nestačí pouhé 9 7 ŠVESTKA, DVOŘÁK a kol. 2009 op. cit., s. 398-406. 9 8 POKORNÝ, HOCHMAN 2008 op. cit., s. 19. 9 9 § 381 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 31. 1. 2012 ]. 1 0 0 § 2955 zákona č. 89/2012 Sb. 30 připuštění možnosti vzniku škody v důsledku protiprávního jednání, neboť příčinná souvislost musí být prokázána. "W1 V tomto případě se jednalo o škodu na hospodářských zvířatech usmrcených psy. Žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně příčinné souvislosti, protože pouhá skutečnost, že žalovanému psi utíkali a v minulosti již napadli hospodářská zvířata, nestačí k prokázání příčinné souvislosti v konkrétním případě.1 0 2 Pro posouzení příčinné souvislosti je podstatná především věcná souvislost, nikoli časová, ta může posloužit jako vodítko.1 0 3 V případě příčinné souvislosti je základní otázkou podle jakých kritérií se určí konkrétní okolnosti vedoucí ke vzniku škody. Soud vždy musí určit právně významné příčinné souvislosti a pouze k nim se přihlíží. Mohou nastat i situace, kdy existují dvě či více právně významné příčiny vzniku škody. V odborné literatuře se rozvinuly dvě základní teorie, a to teorie podmínky (ekvivalentnosti) a teorie adekvátní příčinné souvislosti.104 Účinný občanský zákoník obecné pravidlo pro určení příčinné souvislosti neobsahuje. I nový občanský zákoník na obecnou úpravu příčinné souvislosti rezignuje a vůbec ji nezmiňuje. Absence úpravy příčinné souvislosti v novém občanském zákoníku se v odborné literatuře setkala s kritikou,1 0 5 různí autoři zároveň obvykle navrhují inspirovat se při její úpravě Principy evropského deliktního práva (PETL - Principles of European Tort Law). Principy PETL se věnují úpravě příčinné souvislosti podrobně, hlava III. těchto principů je dokonce nazvána příčinná souvislost. Základem celé úpravy v těchto principech je článek 3:101 stanovující: „Jednání nebo opomenutí (dále jen jednání) je příčinnou škody poškozeného, jestliže by při neexistenci takového jednání škoda nevznikla."106 V praxi otázka příčinné souvislosti většinou významné potíže nečiní, ovšem i ona je předmětem rozhodování Nejvyššího soudu. Také ve vztahu k otázce škody způsobené zvířetem byla otázka příčinné souvislosti soudy řešena. Nejvyšší soud se například zabýval otázkou příčinné souvislosti v případě srážky dobytka s nákladním automobilem. V řešeném případě došlo k útěku stáda krav z oplocené pastviny, což majitel oznámil policii a hasičům. Později téhož dne došlo k vniknutí krav na vozovku a srážce s projíždějícími automobily, při níž žalobci vznikla škoda. Žalovaný argumentoval absencí příčinné souvislosti z důvodu nedostatečné aktivity policie a hasičů, kteří nezabránili střetu dobytka s vozidlem. Nejvyšší soud ale existenci příčinné souvislosti dovodil. ,1 kdyby nějaká další skutečnost spolupůsobila či mohla přispět ke vzniku škody, příčinná souvislost mezi škodnou událostí a způsobenou škodou se nepřerušuje, pokud tato původní škodná událost zůstává tou skutečností, bez níž by k následku nedošlo. ... K přerušení příčinné souvislosti 1 0 1 Nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. II. ÚS 2682/11. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 12. 2. 2013]. 1 0 2 Tamtéž. 1 0 3 ŠVESTKA a kol. 2008 op. cit., s. 1205. 1 0 4 ŠVESTKA, DVOŘÁK a kol. 2009 op. cit., s. 406-413. 1 0 5 Podrobněji: PELIKÁNOVÁ 2011 op. cit.; TICHÝ, Luboš, HRÁDEK, Jiří. Deliktní právo v návrhu občanského zákoníku. Právnífórum. 2012, roč. 9, č. 1, s. 6-21. ISSN 1214-7966. 1 0 6 Principles of european tort law. European Group on Tort Law [online]. 2005 [cit. 1. 2. 2013]. Dostupné z: http://civil.udg.edu/php//index.php?id=287 31 dochází jen za situace, že nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která způsobila vznik škody bez ohledu na původní škodnou událost. "I0? 3.3.4 ZAVINĚNÍ Posledním z předpokladů odpovědnosti za škodu je zavinění. Zavinění je jako jediné subjektivním předpokladem, který zároveň nemusí být naplněn vždy. Tam, kde je dána odpovědnost bez ohledu na zavinění, není existence tohoto předpokladu právně relevantní. Zavinění je obecně chápáno jako psychický vztah škůdce k vlastnímu jednání a k vzniklé škodě. Skládá se ze dvou složek, a to rozumové (vědomost) a volní (vůle). Podle přítomnosti těchto dvou složek se pak zavinění rozlišuje na úmysl a nedbalost.108 Zavinění není občanským právem přímo vymezováno, v souladu s požadavkem jednotnosti právního řádu je vymezení zavinění přebíráno z trestního práva. Podle kombinace volní a rozumové složky je možné rozlišovat úmysl přímý (věděl, že může způsobit škodu a také ji způsobit chtěl) a nepřímý (věděl a se škodlivým následkem byl srozuměn) a nedbalost vědomou (věděl, ale spoléhal, že nezpůsobí) a nevědomou (nevěděl, ale vzhledem k okolnostem to vědět mohl a měl).1 0 9 V oblasti odpovědnosti za škodu má rozlišování úmyslu a nedbalosti význam například z hlediska promlčení (úmyslně způsobená škoda má delší promlčecí lhůtu), z hlediska možnosti soudu snížit náhradu škody (moderační právo může soud využít, pouze pokud byla škoda způsobena nedbalostí) nebo i při naplnění podmínek skutkové podstaty (u některých skutkových podstat je vyžadováno zavinění ve formě úmyslu - např. škoda způsobená úmyslným jednáním proti dobrým mravům). Účinný občanský zákoník zavinění presumuje, a to v podobě nevědomé nedbalosti.110 Při této presumpci volí konstrukci, kdy rovnou upravuje možnost vyvinění (exkulpace). Také nový občanský zákoník bude zavinění v podobě nedbalosti presumovat, ale pouze v případě porušení zákonné povinnosti.111 I když nový občanský zákoník výslovně možnost exkulpace neupravuje, škůdce bude mít nadále možnost zbavit se odpovědnosti za způsobenou škodu, pokud prokáže, že škodu nezavinil ani v nevědomé nedbalosti. Jak již bylo řečeno výše, nový občanský zákoník rozlišuje porušení zákonné a smluvní povinnosti. V případě porušení smluvní povinnosti pak není zavinění vyžadováno. Proto se škůdce Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4841/2009. In: Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 1. 2. 2013]. Dostupné z: http://www.beck-online.cz/ 1 0 8 ŠVESTKA a kol. 2008 op. cit, s. 1207-1208. 1 0 9 FIALA a kol. 2002 op. cit, s. 355-356. 1 1 0 § 420 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb.: „Odpovědnosti se zprostí ten, kdo prokáže, že škodu nezavinil." 1 1 1 § 2911 zákona č. 89/2012 Sb.: „Způsobí-li škůdce poškozenému škodu porušením zákonné povinnosti, má se za to, že škodu zavinil z nedbalosti." 32 ani nemůže z povinnosti k náhradě škody vyvinit. V případě porušení smluvní povinnosti má pouze možnost zproštění se odpovědnosti (liberace) v zákonem stanovených případech. Jelikož je zavinění v podobě nedbalosti presumováno, nemusí jej poškozený prokazovat, pokud ale zákon vyžaduje zavinění v podobě úmyslu (nebo se poškozený dovolává úmyslu na straně škůdce) musí tento úmysl prokazovat. V případě nedbalosti se pak důkazní břemeno obrací a je to škůdce, kdo musí prokazovat neexistenci zavinění v podobě nedbalosti, pokud se této neexistence dovolává. Podle účinné právní úpravy se v případě škody způsobené zvířetem i na zvířeti posuzuje naplnění předpokladů odpovědnosti obvykle podle obecné úpravy odpovědnosti, většinou podle § 420 OZ. V obou případech je tak požadováno zavinění, které je v podobě nedbalosti presumováno. Nový občanský zákoník úpravu mění. V případě škody způsobené na zvířeti neobsahuje zvláštní právní úpravu, v případě otázky zavinění bude ale nutné rozlišovat, zda ke škodě došlo porušením zákonné nebo smluvní povinnosti. Naopak škodu způsobenou zvířetem upravuje výslovně jako zvláštní případ odpovědnosti. V případě škody způsobené zvířetem se jedná o objektivní odpovědnost, zavinění tedy není vyžadováno. V § 2934 pak upravuje možnost liberace, tuto možnost ale omezuje pouze na domácí zvířata a přiznává j i pouze osobě, která domácí zvíře užívá k výdělečné činnosti, nebo jako pomocníka osobě zdravotně postižené či osobě, jíž vlastník domácí zvíře svěřil. K otázce zavinění je na závěr třeba zmínit spoluzavinění poškozeného a možnost poměrného snížení povinnosti náhrady škody. Účinný občanský zákoník spoluzavinění upravuje v § 441: „Byla-li škoda způsobena také zaviněním poškozeného, nese škodu poměrně; byla-li škoda způsobena výlučně jeho zaviněním, nese ji sám" Východiskem úvah pro zavedení tohoto ustanovení je skutečnost, že škoda nemusí být pouze výsledkem jednání škůdce, ale může se na jejím vzniku podílet i poškozený. Při poměrném rozdělení škody pak jde o určení vzájemného vztahu jednání škůdce a poškozeného, vychází se z míry zavinění každého z nich.1 1 2 Spoluzavinění bude upraveno i v novém občanském zákoníku, nově bude doplněno pravidlo, podle něhož se nepřihlíží k zanedbatelnému podílu na zavinění škody.1 1 3 Ustanovení § 441 OZ i § 2918 NOZ vyžaduje pro spoluzavinění poškozeného jednání zaviněné (aktivní jednání i opomenutí). Některé zvláštní případy odpovědnosti jsou upraveny jako objektivní, tedy nevyžadující zavinění. V případech objektivních odpovědností někdy zákon jako liberační důvod stanuje okolnost, že škoda vznikla vlastním jednáním poškozeného. V tomto liberačním případě jde objektivně posuzované jednání poškozeného bez ohledu na zavinění. Liberační důvod spočívající v jednání poškozeného se tedy liší od spoluzavinění vtom, že 1 1 2 Podrobněji KOSTÍK, Radim. Spoluzavinění poškozeného v soudní judikatuře. Právnífórum. 2011, roč. 8, č. 4, s. 166-170. ISSN 1214-7966. 1 1 3 § 2918 zákona č. 89/2012 Sb. 33 nevyžaduje zavinění na straně poškozeného. Nicméně i v případech objektivní odpovědnosti je možné postupovat podle § 441 OZ a rozhodnout o spoluzavinění poškozeného.1 1 4 Otázka spoluzavinění může být významná i v případě škod způsobených zvířetem či na zvířeti. Například v případě pokousání psem by se dle mého názoru mělo zohledňovat i chování poškozeného k psovi, který ho napadl, protože ve chvíli, kdy poškozený psa k útoku vyprovokuje, není spravedlivé, aby majitel psa nesl celou tíži náhrady škody. 3.4 OBSAH, ROZSAH A ZPŮSOB NÁHRADY ŠKODY S pojmem škoda úzce souvisí i otázka náhrady škody. Obsah náhrady škody vyjadřuje, jaká škoda se hradí, rozsahem náhrady škody se rozumí výše této náhrady a způsob náhrady vyjadřuje, zda se škoda hradí v penězích nebo uvedením do předešlého stavu. 3.4.1 OBSAH NÁHRADY ŠKODY Obsah náhrady škody v sobě zahrnuje dělení škody na majetkovou a nemajetkovou, škodu přímou a nepřímou, škodu skutečnou a ušlý zisk, případně škodu mimořádnou, nepředvídatelnou či cenu zvláštní obliby.1 1 5 Majetková a nemajetková škoda, stejně jako škoda skutečná a ušlý zisk jsou rozebrány výše. Škodu přímou a nepřímou občanský zákoník neupravuje, ani neposkytuje vodítko pro jejich rozlišování. Nepřímou škodou se zpravidla rozumí „majetková újma vzniklá třetí osobě proto, že poškozeného zasáhla škodná událost, a v důsledku vztahu této osoby k poškozenému. "116 Protože se nejedná o škodu, která by přímo vznikla poškozenému, nemůže ji ten vůči škůdci sám uplatňovat. Výjimkou budou situace, kdy je poškozený povinen uhradit třetí osobě například smluvní pokutu z důvodu nesplnění vlastního závazku k této osobě, který nemohl splnit v důsledku škodné události. Ovšem podle účinného občanského zákoníku se uhrazená smluvní pokuta pro poškozeného stane škodou teprve po jejím uhrazení, samotná pohledávka za škodu považována není. V novém občanském zákoníku dojde v tomto ohledu k posunu, škůdce bude mít povinnost poškozeného dluhu zprostit nebo mu poskytnout náhradu.1 1 7 Nicméně i účinný občanský zákoník upravuje náhradu škody, kterou lze za nepřímou škodu označit, především se jedná o jednorázovou náhradu 1 1 4 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. 25 Cdo 890/2000. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 14. 2. 2013], 1 1 5 ELIÁŠ, Karel. Obsah, způsob a rozsah náhrady škody I. Právní rádce. 2007, roč. 15, č. 12, s. 4-12. ISSN 1210-4817. 1 1 6 Tamtéž. 1 1 7 § 2952 věta druhá zákona č. 89/2012 Sb.: „Záleží-li skutečná škoda ve vzniku dluhu, má poškozený právo, aby ho škůdce dluhu zprostil nebo mu poskytl náhradu. " 34 pozůstalým za usmrcení osoby jim blízké a náklady na výživu pozůstalých. Nový občanský zákoník pak bude umožňovat i hrazení nepřímé škody při porušení smluvní povinnosti.11 Škodu nepředvídatelnou lze vymezit jako škodu, s jejímž vznikem nemohl škůdce počítat, jejíž vznik nepředpokládal. Pokud jde o škodu nepředvídatelnou, účinný občanský zákoník neomezuje náhradu škody pouze na předvídatelnou škodu. Obchodní zákoník na rozdíl od občanského upravuje u smluvní odpovědnosti limitaci náhrady škody pouze na škodu předvídatelnou.1 1 9 Někdy lze nalézt i úvahy o využitelnosti § 379 obchodního zákoníku v občanském právu.1 2 0 Omezovat škodu na předvídatelnou ale není nutné již s ohledem na obecný požadavek zavinění. V případě, kdy škůdce prokáže, že škodu nemohl předvídat, prokáže tak, že nemohl jednat ani v nevědomé nedbalosti a z odpovědnosti se vyviní. Pokud jde o případy objektivní odpovědnosti, zákon pro ně stanovuje jiné korekce.1 1 Cenu zvláštní obliby lze definovat jako mimořádnou cenu, při které se zohledňují i nemajetkové aspekty, především osobní vztah poškozeného k věci. Cena zvláštní obliby tak plní i satisfakční funkci a určuje se obdobným postupem jako nemajetková újma.1 2 2 Cena zvláštní obliby bude upravena v novém občanském zákoníku.1 2 3 V souvislosti s tímto novým institutem se objevují i úvahy o pronikání prvků sankční náhrady škody do českého právního řádu.1 Podle účinného občanského zákoníku se dnes nahrazuje vždy škoda majetková a nemajetková újma, jen pokud tak zákon stanoví, hradí se škoda skutečná i ušlý zisk a obecně pouze škoda přímá. Nový občanský zákoník pak bude umožňovat hradit i škodu nepřímou (v případě porušení smluvní povinnosti) a cenu zvláštní obliby. 3.4.2 ROZSAH NÁHRADY ŠKODY Rozsah náhrady škody určuje, do jaké výše se škoda hradí. U škod na věcech je tedy podstatné, z jaké ceny se vychází a dále co vše je v rámci náhrady škody hrazeno. S rozsahem náhrady škody souvisí i otázka bezdůvodného obohacení, způsob určování ušlého zisku, limitace náhrady škody a případně moderace výše náhrady. § 2913 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb.: ,,Poruší-li strana povinnost ze smlouvy, nahradí škodu z toho vzniklou druhé straně nebo i osobě, jejímuž zájmu mělo splnění ujednané povinnosti zjevně sloužit." 1 1 9 § 379 zákona č. 513/1991 Sb. 1 2 0 Viz ŠVESTKA, DVOŘÁK a kol. 2009 op. cit, s. 401. 1 2 1 ELIÁŠ, Karel. Obsah, způsob a rozsah náhrady škody I. Právní rádce. 2007, roč. 15, č. 12, s. 4-12. ISSN 1210-4817. 1 2 2 VLASÁK, Michal. Vybrané otázky práva civilních deliktů v novém občanském zákoníku na pozadí PETL. Právní rozhledy. 2012, roč. 20, č. 15-16, s. 561-567. ISSN 1210-6410. 1 2 3 § 2969 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb.: ,,Poškodil-li škůdce věc ze svévole nebo škodolibosti, nahradí poškozenému cenu zvláštní obliby." 1 2 4 Podrobněji KÜHN, Zdeněk. Má mít náhrada škody v soukromém právu sankční funkci? In: HAVEL, Bohumil, PIHERA, Vlastimil. Soukromé právo na cestě, Plzeň: nakladatelství Aleš Čeněk, 2010, s. 203-216. ISBN 978-80-7380-265-3; KUHN, Zdeněk. Má mít náhrada škody v soukromém právu sankční funkci?. Jiné právo [online]. 2007 [cit. 31. 1. 2013]. Dostupné z: http://jinepravo.blogspot.cz/2007/10/m-mt-nhrada-kody- v-soukromm-prvu-sankn.html 35 Občanský zákoník při určování výše škody rozlišuje, zda se jedná o škody na majetku či na zdraví. Při určování výše škody na věci se vychází z ceny v době poškození.1 2 5 Zákon nestanovuje, co touto cenou je, typicky její míněna cena obvyklá, tedy cena, za níž se daná věc obvykle prodává. Nový občanský zákoník bude při určování výše škody vycházet ze stejného pravidla, nově se ale bude zohledňovat, co musel poškozený k obnovení nebo nahrazení funkce věci účelně vynaložit.1 2 6 Nový občanský zákoník tak bude umožňovat poskytnout náhradu škody i v případech, kdy je dnes tato náhrada přiznávána pouze omezeně s poukazem na bezdůvodné obohacení. Současná rozhodovací praxe soudů stále setrvává na principu, že škůdce při výměně opotřebované věci za novou není povinen hradit celou výši nákladů, protože by na straně poškozeného došlo k bezdůvodnému obohacení. „Pn stanovení náhrady škody vzniklé na věci použité a částečně opotřebované musí být přihlédnuto k obecné ceně věci v době poškození a k rozsahu poškození, a od částky vyjadřující náklady na opravu věci musí být odečtena částka odpovídající zhodnocení věcí její opravou oproti původnímu stavu; zda poškozený věc skutečně opravil či nikoliv, není podstatné"121 V rozhodovací činnosti především Ústavního soudu lze již dnes zaznamenat odklon od této ustálené judikatury. V rozhodnutí, kde Ústavní soud řešil otázku náhrady škody v případě opravy havarovaného automobilu, připustil možnost vzniku bezdůvodného obohacení, ale především dospěl k názoru, že nelze přenášet tíži nákladů na opravu na poškozeného. „ ... rozsah náhrady v penězích musí zohledňovat výši veškerých jím vynaložených prostředků nutných k obnovení provozuschopnosti vozidla, tedy původního majetkového stavu. S ohledem na možný vznik bezdůvodného obohacení v důsledku opravy je pochopitelně nutné zvažovat i účelnost a nezbytnost nákladů vynaložených na uvedení poškozené věci do původního stavu."m I když již dnes dochází k odklonu od dosavadní praxe určování náhrady škody, lze ustanovení v novém občanském zákoníku jen uvítat. Současná praxe, kdy byla výše náhrady omezována s poukazem na bezdůvodné obohacení, poškozeného značně znevýhodňovala oproti škůdci a v podstatě tak utrpěl škodu dvakrát. Občanský zákoník sice mluví pouze o škodě na věci, ale škoda může jistě vzniknout i na různých majetkových právech nebo hodnotách. Při určování náhrady je nutné aplikovat ustanovení týkající se věcí analogicky.129 V případě škody vzniklé poraněním či usmrcením zvířete se bude při určování výše náhrady škody také postupovat podle ustanovení o náhradě škody na věcech. Současná úprava, podle níž se 1 2 5 § 443 zákona č. 40/1964 Sb. 1 2 6 § 2969 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. 1 2 7 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 4. 2004, sp. zn. 25 Cdo 972/2003. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 4. 12. 2012]. 1 2 8 Nález Ústavního soudu ČR ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. II. ÚS 2221/07. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 31. 1. 2013]. 1 2 9 ELIÁŠ, Karel. Obsah, způsob a rozsah náhrady škody II. Právní rádce. 2008, roč. 16, č. 1, s. 4-9. ISSN 1210-4817. 36 hradí cena v době poškození, je bez obtíží použitelná u zvířat hospodářských. Naopak pro oceňování zvířat v zájmovém chovu je často nevhodná. Nejvíce je toto patrné u typických domácích mazlíčků, kterými jsou psi a kočky. U psů lze bez problémů určit obvyklou cenu pouze u štěňat s „papíry", u dospělého psa, pokud se nejedná o psa vhodného pro chov, je částka, za kterou by psa bylo možno prodat většinou zanedbatelná. Navíc se v rámci přiznané náhrady škody nezohledňují náklady na výchovu psa a čas, který mu majitel věnoval. V tomto směru přináší nový občanský zákoník pozitivní změnu alespoň v podobě možnosti přiznat tzv. cenu zvláštní obliby (ve stanovených případech). V případě poranění zvířete účinný občanský zákoník zvláštní právní úpravu neobsahuje. Také zde mohou nastat problémy v otázce bezdůvodného obohacení například majitele psa, i když to většinou nebude moc pravděpodobné, veterinární zákroky obvykle hodnotu psa nezvýší. Škůdce spíše bude namítat to, že určité zákroky nebyly bezpodmínečně nutné, tedy nedostatek příčinné souvislosti. Nový občanský zákoník otázku náhrady nákladů na léčení zvířete upravuje. Nově bude škůdce při poranění zvířete hradit účelně vynaložené náklady spojené s péčí o zdraví zraněného zvířete. Výslovně bude stanoveno, že náklady jsou účelné, přestože výrazně převyšují cenu zvířete, pokud by je vynaložil rozumný chovatel.130 Léčení zvířete tak nebude limitováno jeho obvyklou cenou. Náhrada škody u újmy na zdraví podle účinného občanského zákoníku představuje především jednorázovou náhradu bolestného a ztížení společenského uplatnění. Obě tyto náhrady jsou poskytovány podle tabulek stanovených vyhláškou ministerstva zdravotnictví. Náhradu za usmrcení pozůstalým pak stanovuje občanský zákoník paušálními částkami.1 3 1 Úprava v novém občanském zákoníku opouští tabulky či bodové ohodnocení. Namísto pevně určených částek se bude náhrada určovat s přihlédnutím ke všem okolnostem případu, případně bude možné výši stanovit podle zásad slušnosti.1 3 2 Při újmě na zdraví se také hradí ztráta na výdělku a účelně vynaložené náklady léčení. I zde tak došlo v novém občanském zákoníku ke změnám oproti současné právní úpravě.1 3 3 V souvislosti s rozsahem náhrady škody je také nutné zmínit možnost limitace náhrady škody. Limitace škody představuje možnost účastníků právního vztahu dohodnout se na vyloučení či omezení povinnosti náhrady škody.1 3 4 V občanském zákoníku možnost limitace náhrady škody výslovně upravena není, nicméně vzhledem k tomu, že „dohoda, kterou se někdo vzdává práv, jež mohou v budoucnosti teprve vzniknout, je neplatná 5 je v zásadě možnost limitace náhrady škody u o § 2970 zákona č. 89/2012 Sb. 1 3 1 § 444 zákona č. 40/1964 Sb. 1 3 2 § 2958 zákona č. 89/2012 Sb. 1 3 3 Podrobněji například: BERKOVÁ, Zuzana. Způsob a rozsah náhrady škody v návrhu občanského zákoníku. Právnífórum. 2011, roč. 8, č. 11-12, s. 497-503. ISSN 1214-7966. 1 3 4 SVEJKOVSKÝ, Jaroslav. Náhrada škody - závazky z deliktů. Bulletin advokácie. 2011, č. 5, s. 34-36. ISSN 1210-6348. 1 3 5 § 574 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb. 37 vyloučena. Nový občanský zákoník možnost limitace škody upravuje, ovšem s omezeními. nepřihlíží se k ujednání, které předem vylučuje nebo omezuje povinnost k náhradě újmy způsobené člověku na jeho přirozených právech, anebo způsobené úmyslně nebo z hrubé nedbalosti; nepřihlíží se ani k ujednání, které předem vylučuje nebo omezuje právo slabší strany na náhradu jakékoli újmy. V těchto případech se práva na náhradu nelze ani platně vzdát."136 Na závěr je vhodné zmínit ještě otázku moderace náhrady škody. Moderace představuje možnost soudu mimořádně snížit výši náhrady, zejména se zřetelem k majetkovým poměrům škůdce a k okolnostem případu.1 3 7 Možnost moderace účinný občanský zákoník upravuje, lze j i uplatnit pouze, pokud je škůdcem fyzická osoba a pouze u škody způsobené z nedbalosti.138 Nový občanský zákoník toto ustanovení převzal beze změn, doplňuje ho ale o nemožnost moderace, pokud škodu způsobil příslušník určitého stavu porušením odborné péče.1 3.4.3 ZPŮSOB NÁHRADY ŠKODY Náhradu škody lze provést dvěma způsoby, uvedením do původního stavu (naturální restituce) či poskytnutím peněžité náhrady (relutární restituce či pekuniární kondemnace), případně jejich kombinací. Účinný občanský zákoník upřednostňuje poskytnutí peněžní náhrady, naproti tomu nový občanský zákoník se vrací ke způsobu náhrady uvedením do původního stavu.1 0 § 442 odst. 2 občanského zákoníku stanovuje: „Skoda se hradí v penězích; požádá-li však o to poškozený a je-li to možné a účelné, hradí se škoda uvedením do předešlého stavu." Pokud tedy poškozený výslovně neprohlásí, že požaduje náhradu uvedením do původního stavu, je mu náhrada přiznána v penězích. Náhrada uvedením do původního stavu ale nemusí být poškozenému přiznána i přesto, že o ni požádal. Účinný občanský zákoník její přiznání omezuje požadavkem účelnosti a možnosti. Možnost představuje kategorii objektivní, tedy zda reálně lze uvést věc do původního stavu. Účelnost je pak posuzována z hlediska hospodárnosti (v obchodním zákoníku je požadavek účelnosti nahrazen podmínkou obvyklosti). Při rozhodování o přiznání náhrady v podobě uvedení do původního stavu je pak soudy zohledňována i nákladnost případné opravy, což ale znevýhodňuje poškozeného.1 4 1 § 2951 odst. 1 nového občanského zákoníku stanovuje: „Skoda se nahrazuje uvedením do předešlého stavu. Není-li to dobře možné, anebo žádá-li to poškozený, hradí se škoda v penězích." Podle nové úpravy bude, pokud poškozený nepožádá o určitý způsob náhrady škody, 1 3 6 § 2898 zákona č. 89/2012 Sb. 1 3 7 ELIÁŠ, Karel. Obsah, způsob a rozsah náhrady škody II. Právní rádce. 2008, roč. 16, č. 1, s. 4-9. ISSN 1210-4817. 1 3 8 § 450 zákona č. 40/1964 Sb. 1 3 9 § 2953 zákona č. 89/2012 Sb. 1 4 0 VLASÁK, Michal. Opustí občanský zákoník princip pekuniární kondemnace?. Právní rozhledy. 2008, roč. 16, č. 2, s. 62-66. ISSN 1210-6410. 1 4 1 BERKOVÁ, Zuzana. Způsob a rozsah náhrady škody v návrhu občanského zákoníku. Právní fórum. 2011, roč. 8, č. 11-12, s. 497-503. ISSN 1214-7966. 38 přiznávána náhrada v podobě uvedení do původního stavu. Na škůdce tak mají být přeneseny veškeré starosti s odčiněním škody, včetně časových ztrát, starostí a úsilí, což by mělo vést ke zlepšení postavení poškozeného. Neznamená to ale, že škůdce musí náhradu provést osobně, může jí pověřit třetí osobu.1 4 2 Při rozhodování o náhradě v podobě uvedení do původního stavu by soud nově měl posuzovat pouze objektivní možnost provedení takové náhrady, nikoli ale již její účelnost či obvyklost. Zneužití ze strany poškozeného by měla bránit ustanovení obsažená v obecné části.1 4 3 Především tedy soud bude posuzovat, zda požadavek náhrady v podobě uvedení do předešlého stavu, není v rozporu s dobrými mravy. Způsob náhrady škody v podobě peněžité byl do naší právní úpravy zaveden až novelou účinného občanského zákoníku v roce 1991, do té doby byla upřednostňována náhrada v podobě uvedení do původního stavu. Nový občanský zákoník se tak vrací zpět k podobě náhrady, která u nás platila v minulosti. Tímto návratem jde ale paradoxně proti směru vývoje způsobu náhrady škody v Evropě představovaného projektem principů PETL, na něž se jako na inspirační zdroj odvolává i důvodová zpráva k novému občanskému zákoníku.1 4 4 Článek 10:101 principů PETL, který upravuje způsob náhrady škody, stanovuje, že náhrada škody je peněžní platba, která má nahradit poškozenému škodu, navrátit ho do stavu, pokud to jen penězi jde, ve kterém by byl, pokud by škodlivé jednání nebylo spácháno. V článku 10:104 je pak jako podpůrná možnost na požádání poškozeného upravena naturální restituce, podmínkou je možnost takové nápravy a to, že nepředstavuje příliš velké břemeno pro druhou stranu.145 Způsob náhrady škody podle principů PETL se tedy značně podobá současné české právní úpravě. Pokud jde o způsob náhrady škody, v případě škody způsobené zvířetem se pro povinného příliš nezmění, i nadále budou nejspíše upřednostňovány peněžité náhrady. V případě škody na zvířeti jeho poraněním může být nová úprava pro majitele zvířete výhodnější v případě, že škůdce svou povinnost náhrady škody splní okamžitě a zajistí jeho veterinární ošetření. V takovém případě by náklady na léčbu představovaly pohledávku přímo za škůdcem a majitel psa by se nemusel zabývat jednáním s veterinářem. V případě, kdy škůdce nesplní svou povinnost k náhradě okamžitě, ale naturální restituce ztrácí zcela smysl, protože poškozený nemůže s léčbou zvířete čekat, než mu bude nárok přiznán soudem. V tomto případě bude poškozený vymáhat vždy peněžitou náhradu částky, kterou na léčení zvířete vynaložil. Ohledně způsobu náhrady škody nový občanský zákoník volí opačnou úpravu než účinný občanský zákoník. Prakticky ale k významné změně v rozhodování soudů nejspíše nedojde, protože poškození budou nadále požadovat především peněžitou náhradu. Peněžitá náhrada je totiž mnohem lépe vynutitelná v případě, že škůdce neplní svůj závazek dobrovolně, a není třeba 1 4 2 ELIÁŠ, Karel. Jak hradit škodu?. Právní rozhledy. 2008, roč. 16, č. 7, s. 258-260. ISSN 1210-6410. 1 4 3 ELIÁŠ a kol. 2012 op. cit, s. 1046. 1 4 4 Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb. op. cit. 1 4 5 Principles of european tort law. [online]. European Group on Tort Law 2005 [cit. 31. 1. 2013]. Dostupné z: http://civil.udg.edu/php//index.php?id=287 39 součinnost se škůdcem. Navíc poškozený většinou nebude mít důvěru v to, že škůdce provede nápravu kvalitně. 3.5 POVINNOST K NÁHRADĚ ŠKODY V NOVÉM OBČANSKÉM ZÁKONÍKU Jednotlivé rozdíly, které přinese nový občanský zákoník, byly rozebrány v této kapitole výše, tato podkapitola má za cíl, za účelem komplexního představení nové úpravy, pouze obecné shrnutí nejpodstatnějších rozdílů. Nový občanský zákoník upravuje odpovědnost za škodu v části čtvrté, hlavě třetí nazvané závazky z deliktů. V otázce náhrady škody spíše doplňuje a zpřesňuje současnou úpravu, než že by ji zcela měnil. Na první pohled je patrná změna terminologie. Nový občanský zákoník se snaží termínu odpovědnost vyhnout a nahrazuje jej termínem povinnost k náhradě škody. Také zavádí naprosto odlišnou formulaci jednotlivých ustanovení, i když často bez obsahových změn. Dalším rozdílem oproti současné právní úpravě, již rozebraným výše, je deklarovaná změna koncepce odpovědnosti za škodu. Za koncepční změnu lze označit opuštění jednotného pojetí deliktu a rozlišování deliktu způsobeného porušením zákonné a smluvní povinnosti. Rozdíl mezi smluvní a mimosmluvní povinností k náhradě škody je především v otázce zavinění (rozebráno výše) a v podmínění náhrady škody její předvídatelností. Nový občanský zákoník v případě porušení smluvní povinnosti přiznává nárok na náhradu škody i třetí osobě. Ochrana třetích osob ale nemůže být neomezená, protože škůdce by při uzavírání smlouvy nemohl odhadnout rizika. V případě náhrady škody třetí osobě je tak stanoven požadavek předvídatelností vzniku této škody.1 4 6 Podstatnou změnu do budoucna představuje i způsob náhrady škody, a to nejen upřednostnění naturální restituce, ale i naprosté opuštění tabulkového ohodnocení nemajetkové újmy. Pokud jde o obsah náhrady škody, i nadále se obecně bude hradit pouze škoda majetková, nemajetková újma jen pokud tak stanoví zákon, nicméně případy, kdy bude hrazena, jsou oproti současné úpravě rozšířeny. Nový občanský zákoník zavádí některé nové skutkové podstaty zvláštních případů odpovědnosti. Zcela nově například bude upravena škoda způsobená zvířetem, škoda způsobená osobou s nebezpečnými vlastnostmi nebo škoda způsobená informací či radou, do občanského zákoníku bude přesunuta úprava odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku. Podstatných změn dozná i úprava odpovědnosti za škodu způsobenou provozní činností a provozem zvlášť nebezpečným. Pro úplnost je vhodné dodat, že do této hlavy je zařazena i úprava odpovědnosti za škodu způsobenou zneužitím a omezením soutěže. § 2913 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. 40 Nový občanský zákoník v oblasti odpovědnosti za škodu sice nezavádí pro praxi výrazné revoluční změny, nicméně vzhledem k rozsahu a často i komplikované formulaci jednotlivých ustanovení bude jeho aplikace zpočátku jistě provázena komplikacemi. Na závěr je pak k novému občanskému zákoníku vhodné zmínit přechodná ustanovení. Obecně se novým občanským zákoníkem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti.1 4 7 V případě odpovědnosti je nutno rozlišovat odpovědnost vzniklou porušením zákonné povinnosti a porušením smlouvy. V případě smluv se řídí právní poměry vzniklé před účinností nového občanského zákoníku, včetně práv a povinností z porušení smlouvy uzavřené před touto účinností, dosavadními právními předpisy. Strany se ale mohou dohodnout, že jejich vzájemná práva a povinnosti se od účinnosti nového občanského zákoníku budou řídit tímto zákoníkem.1 V případě porušení povinnosti stanovené právním předpisem, k níž došlo před účinností nového občanského zákoníku, se právo na náhradu škody posuzuje podle dosavadních právních předpisů. V případě, že bude o právu na náhradu škody rozhodováno po účinnosti, může soud na návrh poškozeného v případě mimořádných důvodů přiznat poškozenému náhradu nemajetkové újmy podle nového občanského zákoníku.1 4 9 V oblasti odpovědnosti za škodu jsou přechodná ustanovení upravena vhodně, problematická situace by mohla nastat pouze v případě nejasnosti ohledně okamžiku porušení právní povinnosti, což je ale otázka skutková. 3.6 SHRNUTÍ Odpovědnost za škodu způsobenou zvířetem a odpovědnost za škodu způsobenou na zvířeti nejsou v účinné právní úpravě výslovně upraveny. Nový občanský zákoník přináší změnu pouze v případě škody způsobené zvířetem a v otázce náhrady škody při poranění zvířete, v ostatních situacích se i nadále bude postupovat podle obecné úpravy odpovědnosti za škodu, která byla nastíněna výše. Jednotlivé předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu v novém občanském zákoníku nedoznají výrazných změn. V případě protiprávnosti budou nově při posuzování obecné prevenční povinnosti zohledňovány okolnosti případu a měla by být posuzována úžeji než dnes. Zavinění a příčinná souvislost žádné změny nedoznají. Jediné v čem tedy dojde k posunu je otázka škody, a to její náhrady, mění se hlavně způsob náhrady škody, když bude upřednostňována naturální restituce, a v případě nemajetkové újmy i její rozsah. § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb. § 3079 zákona č. 89/2012 Sb. 41 4 ODPOVĚDNOST ZA ŠKODU ZPŮSOBENOU ZVÍŘETEM Zvířata jsou společníky člověka již od dávné minulosti, dodnes ale člověk není schopen předvídat jejich reakce a hlavně plně ovládat veškeré jejich chování. V důsledku chování zvířat může docházet i k velmi vysokým škodám. V případě, že se jedná o zvířata, která jsou předmětem vlastnictví, nese pak jejich vlastník (či chovatel) odpovědnost za vzniklou škodu. V praxi zvířata nejčastěji způsobí škodu při dopravní nehodě nebo napadením člověka, tyto situace jsou také českými soudy řešeny nejčastěji. V této kapitole bude podrobně rozebrána otázka odpovědnosti za škodu způsobenou zvířetem. Nejprve bude řešena odpovědnost podle účinného občanského zákoníku, poté podle nového občanského zákoníku a na závěr podle zvláštních právních předpisů, které upravují otázku odpovědnosti za škodu způsobenou zvířetem, které není předmětem právních vztahů (je věcí res nullius). Pouze velice okrajově bude zmíněna možnost souběhu odpovědnosti za škodu a trestní odpovědnosti. 4.1 ODPOVĚDNOST ZA ŠKODU ZPŮSOBENOU ZVÍŘETEM V ÚČINNÉM OBČANSKÉM ZÁKONÍKU Naprostá většina případů odpovědnosti za škodu způsobenou zvířetem je řešena podle občanského zákoníku a v rámci něho pak podle obecného ustanovení o odpovědnosti za škodu způsobenou jinému zaviněným protiprávním úkonem. Účinný občanský zákoník totiž zvláštní právní úpravu odpovědnosti za škodu způsobenou zvířetem neobsahuje. § 420 OZ ale není jediným, podle něhož může vlastník zvířete odpovídat zajím způsobenou škodu. Předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu byly teoreticky rozebrány v předchozí kapitole, těmito předpoklady jsou protiprávnost (či škodná událost), příčinná souvislost, vznik škody a většinou presumované zavinění. V případě odpovědnosti za škodu způsobenou zvířetem je podstatný především předpoklad protiprávnosti. 4.1.1 ODPOVĚDNOST ZA ŠKODU PODLE § 420 ÚČINNÉHO OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU § 420 odst. 1 OZ stanovuje: „Každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti." V § 420 odst. 3 OZ je pak upraveno presumované zavinění. Obecná odpovědnost za škodu způsobenou jinému zaviněným protiprávním úkonem je tedy subjektivní odpovědností, poškozený nemusí zavinění prokazovat. Naopak je to škůdce, kdo prokazuje, že škodu nezavinil v případě, že se chce vyvinit. Ke vzniku odpovědnosti je vyžadováno porušení právní povinnosti, 42 které je ve většině případů škod způsobených zvířaty dovozováno z nedodržení obecné prevenční povinnosti. § 415 OZ stanovuje: „Každý je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí." V případě odpovědnosti za škodu způsobenou zvířetem je tato prevenční povinnost vykládána velice široce. Forma prevenčních opatření k zabránění vzniku škody a k tomu, aby majitel měl nad zvířetem dozor, záleží pouze na majiteli. Žádný právní předpis majitelům zvířat nestanoví, jak má zvíře zajistit. Pouze v případě pohybu se psem na veřejných prostranstvích některé obce stanovují obecně závaznou vyhláškou povinnost mít psa na vodítku, popřípadě opatřeného náhubkem. V případech, kdy škodu způsobí zvíře, které svému majiteli uniklo, české soudy dovozují porušení obecné prevenční povinnosti z toho, že se zvířeti podařilo uniknout bez ohledu na to, jak bylo zabezpečeno, jestliže právní předpis neurčuje podmínky pro zabezpečení zvířete proti úniku, odpovídá chovatel za škodu, kterou zvíře uniklé na veřejnou komunikaci způsobilo, a to bez ohledu na to, jakou formu prevenčního opatření směřujícího k náležitému dozoru nad svým zvířetem zvolil."150 Majitel odpovídá za škodu způsobenou zvířetem i v případě, kdy úniku zvířete v podstatě nešlo zabránit. Porušení prevenční povinnosti soud dovodil i tehdy, když majiteli, který byl se svým koněm na vyjížďce, tento kůň utekl poté, co byl atakován jiným koněm a majiteli se vytrhl, až když byl majitel druhým koněm nakopnut. Podle soudu majitel porušil prevenční povinnost tím, že svému koni umožnil volný pohyb bez dozoru. V daném případě nebyly ani shledány důvody pro vyvinění majitele. Majitel si podle soudu počínal nedbale, protože neodůvodněně spoléhal na to, že situaci zvládne a že k útoku jiného koně nedojde.151 V tomto případě se závěry soudu nesouhlasím, majitel sice mohl předpokládat, že ke splašení koně dojít může, ale již těžko mohl předpokládat, že sám bude napaden jiným koněm a v důsledku toho jeho kůň uprchne. V tomto případě byla prevenční povinnost vyložena opravdu příliš široce a majitel odpovídal v podstatě za škodnou událost nikoli za protiprávnost. Ze stejného důvodu bych na straně majitele neshledala ani zavinění, protože takovouto situaci skutečně nemohl předpokládat. Zajímavá je v tomto případě otázka příčinné souvislosti, škoda totiž souvisela spíše s chováním druhého jezdce a především jeho koně, pokud by druhý jezdec svého koně zvládl, ke škodě by nedošlo. V případě škod způsobených zvířetem, které svému majiteli uniklo, se tak dá v podstatě mluvit o tom, že zde není vyžadována protiprávnost, ale stačí škodná událost, protože za porušení prevenční povinnosti je považován již únik zvířete bez ohledu na to, jak k tomuto úniku došlo. Výklad obecné prevenční povinnosti je v tomto případě, podle mého názoru, příliš široký, protože protiprávnost by soudem byla dovožena i v případě, kdyby útěk zvířete zavinila třetí osoba 1 5 U 25 Cdo 972/2003 op. cit. 1 5 1 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 1. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1094/2001. In: Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 12. 2. 2013]. Dostupné z: http://www.beck-online.cz/ 43 (nedbalostně i úmyslně). Majitel by se odpovědnosti mohl zprostit pouze tím, že by prokázal, že škodu nezavinil ani z nevědomé nedbalosti. Toto ale v případě, kdy únik zvířete zaviní třetí osoba svou nedbalostí, bude velice složité. Soud by patrně (samozřejmě podle konkrétních okolností) došel k závěru, že majitel měl vědět, že zvíře může uniknout, pokud za sebou třetí osoba například nezavře dveře. V případě nedbalosti třetí osoby by tak spíše přicházelo v úvahu spoluzavinění, ale pouze pokud bude možné na straně třetí osoby prokázat protiprávnost. Ani v případě úmyslu ale nebude mít majitel zvířete situaci snadnou, protože bude muset prokazovat jednání třetí osoby a to, že tomuto jednání nemohl zabránit. Obsah prevenční povinnosti pak vždy souvisí s místem, na němž se vlastník se zvířetem nachází. Odlišné povinnost majitele zvířete stíhají v soukromí a na místě, kde je zvýšený výskyt osob. Na veřejném prostranství lze objektivně předpokládat možnost kontaktu zvířete s cizími osobami a tím i možnost vzniku škody. Preventivní opatření ale nelze omezit pouze na veřejná místa, tato povinnost stíhá majitele i v soukromých prostorech.152 V případě, kdy se vlastník nachází se svým psem na veřejném prostranství, kde je větší koncentrace osob a pohybují se zde i děti, je porušením jeho prevenční povinnosti, pokud nechá psa vedle sebe ležet bez vodítka a náhubku, i když je pes v jeho bezprostřední blízkosti. Vlastník zvířete je povinen ho zajistit tak, aby zabezpečil ochranu okolí a zabránil možnému kontaktu psa s dalšími osobami. Soudy například projednávaly případ napadení dítěte psem. Majitel byl se svým psem na místě, které bylo využíváno jako pláž, pes ležel bez vodítka a náhubku vedle svého majitele. Na daném místě se nacházelo se svou matkou i napadené dítě, to se přiblížilo k psovi ležícímu vedle majitele natolik, že se pes patrně lekl a poranil dítě v obličeji. Majitel byl shledán odpovědným podle § 420 OZ.1 5 3 V jiném projednávaném případě bylo dítě pokousáno psem v bytě majitele psa. Dítě zde bylo na návštěvě se svou matkou, po celou dobu návštěvy se pes volně pohyboval po bytě. „Obsah prevenční povinnosti chovatele psa úzce souvisí s konkrétními okolnostmi, zejména s místem, kde se chovatel se zvířetem nachází. I v případě, že ke škodní události nedošlo na veřejném místě, nýbrž vjeho vlastním bytě, kde lze oprávněně předpokládat menší riziko vzniku škody, vyžaduje přítomnost cizích osob, zejména dítěte, jehož jednání a reakce mohou být neočekávané a iracionální, od chovatele zvýšenou pozornost. "I5 Obsah prevenční povinnosti je tedy českými soudy obecně vykládán tak, že majitel je povinen vždy zajistit, aby ke škodě způsobené zvířetem nedošlo. Splnění této povinnosti je soudy posuzováno objektivně, zda v daném případě mohlo být 1 5 2 KOSTÍK Radim. Zvíře jako původce škody. In: KOTÁSEK, Josef a kol. Dny práva 2011-Days of Law 2011, Zvíře (živočich) jako předmět právních vztahů, Brno: Masarykova univerzita, 2012, s. 114-125. ISBN 978-80-210-5920-7. 1 5 3 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 25 Cdo 3117/2006, 25 Cdo 2432/2008. In: Beckonline [právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 18. 11. 2012]. Dostupné z: http://www.beck-online.cz/ 1 5 4 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 3. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3516/2007. In: Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 12. 2. 2013]. Dostupné z: http://www.beck-online.cz/ 44 učiněno něco, aby se vzniku škody zabránilo. Otázka zavinění, která s protiprávností úzce souvisí, je pak posuzována samostatně. Může nastat i situace, kdy objektivně bude možné škodě předejít, tedy bude porušena obecná prevenční povinnost, ale majitel zvířete se odpovědnosti zprostí, protože o této možnosti nemohl vědět. Vlastník zvířete je tím, kdo zvíře zná většinou nejlépe a je obvykle schopen předvídat jeho reakce. Měl by předpokládat, že může dojít k nebezpečnému chování zvířete a měl by být připraven takovou situaci zvládnout. Musí proto vždy zohlednit situaci na místě, kde se se zvířetem nachází, a přizpůsobit tomu své chování. Se závěry soudů, že v obou výše zmíněných případech majitelé psů porušili obecnou prevenční povinnost, souhlasím. Chování zvířat je často nepředvídatelné, zvířata mohou reagovat i na podněty, které člověk nezachytí. Majitel by měl s touto možností vždy počítat a přizpůsobit proto své chování. Okolnost, že zvíře je cvičené a nikdy se neprojevilo agresivně či nebezpečně, je pro posouzení odpovědnosti za škodu bezvýznamná.1 5 5 Poranění cizí osoby zvířetem nemusí být pouze projevem jeho agresivity, zvíře může jednat nebezpečně pro své okolí i v případě, že se cítí cizí osobou ohroženo. Vzhledem k síle některých zvířat může škodu způsobit i pouhé varování, kdy zvíře dává najevo svou sílu, ale neužije ji plně. V obou výše zmíněných případech by pes jistě dítě dokázal i usmrtit, pokud by chtěl. Příčinná souvislost a škoda byly dostatečně rozebrány v předchozí kapitole, v případě škody způsobené zvířetem zde nejsou oproti obecné odpovědnosti specifika. U otázky zavinění bude naopak vhodné se podrobněji zmínit o možnosti vyvinění. Obecná odpovědnost za škodu způsobenou jinému zaviněným protiprávním úkonem je odpovědností subjektivní, jedním z předpokladů této odpovědnosti je tedy zavinění. Zavinění poškozený nemusí prokazovat, je presumované (v podobě nedbalosti). Ke vzniku odpovědnosti stačí i zavinění v podobě nevědomé nedbalosti. Škůdce se vyviní, pokud prokáže, že vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům nemohl a neměl vědět, že svým jednáním může způsobit škodu. Obecně se škůdce může vyvinit, prokáže-li, že škoda vznikla jednáním poškozeného či třetí osoby nebo náhodou, k níž nedal podnět. Vzhledem k tomu, že vlastník zvířete musí v každé situaci počítat s možností nepředvídatelného chování zvířete a musí ho být připraven zvládnout, je vyvinění v případě škody způsobené zvířetem velice složité. Zavinění navíc není možné zužovat pouze na otázku zavinění konkrétní situace, vztahuje se i k povinnosti určité situace předpokládat. „Nejde-li o neodvratitelnou náhodu (vis maior), nelze otázku zavinění vzniku škody způsobené neovladatelným zvířetem zužovat jen na zavinění vzniku konkrétní situace, jež mohla změnu v chování zvířete vyvolat. Je-li neovladatelnost obecně známým projevem chování zvířete v určitých situacích, přičemž možnost takové změny v chování zvířete nelze a priori vyloučit, je vlastník povinen s ohledem na povahu a dosavadní chování konkrétního 1 5 5 Viz 25 Cdo 3516/2007 op. cit. 45 zvířete změnu v jeho chování v některých případech předpokládat. " V tomto případě se jednalo o situaci, kdy si žalovaná vyjela s koněm na projížďku, při níž se kůň splašil, žalovanou shodil a vběhl na silnici, kde se střetl s osobním automobilem. Pro posouzení odpovědnosti za vzniklou škodu nebylo podstatné, zda byl kůň v době střetu bez jezdce, ale to jak se na silnici dostal. V případě koní je podle soudu obecně známé, že se plaší i bez zjevného důvodu. Žalovaná proto měla vědět, že ke splašení koně může dojít.1 5 7 Škůdce se tedy nemůže vyvinit s poukazem na nečekané chování zvířete, které bylo způsobeno náhodou, protože s nepředvídatelným chováním musí počítat vždy. Kromě náhody, k níž škůdce nedal podnět, se může majitel zvířete vyvinit, pokud prokáže, že škodu zcela zavinila jiná osoba nebo poškozený. V naprosté většině případů ale nedojde na straně majitele zvířete k plnému vyvinění, odpovědnost je mezi majitele zvířete a poškozeného (či třetí osobu) dělena. A to proto, že majitel je ten, kdo má povinnost své zvíře vždy zabezpečit tak, aby nemohlo způsobit škodu. Pokud tedy majitel například zvíře svěří do dočasného opatrování osobě, která nemá předpoklady k tomu, aby zvíře náležitě zajistila (například nemá s chovem daného druhu žádné zkušenosti), soud zde dovodí spoluzavinění majitele, protože ten měl předpokládat, že daná osoba zvíře nebude schopna zvládnout. U osoby jíž bylo zvíře dočasně svěřeno, pak bude zavinění spočívat již na okolnosti, že zvíře převzala, i když nebyla schopna je náležitě opatrovat. Také v případech, kdy třetí osoba svým jednáním například umožní útěk zvířete, bude majitel většinou spoluodpovědný, protože neměl své zvíře náležitě zajištěné. Plně by se majitel vyvinil pouze v případě, že by třetí osoba musela při vypuštění zvířete překonat například zamčenou branku. V případě, že je vstupní branka na oplocený pozemek pouze uzavřena klikou ale nikoli uzamčena, není to pro třetí osobu žádná překážka a majitel tak nemá zvíře dostatečně zabezpečené. Stejně je odpovědnost majitele posuzována v případě, že zvíře poraní osobu, která pronikla do místa, kde se zvíře nachází. S takto zúženou možností vyvinění se na straně majitele zvířete nesouhlasím. Podle mého názoru by pro otázku spoluzavinění mělo být podstatné, zda zvíře bylo zabezpečeno tak, aby bez zásahu třetí osoby nebylo schopno škodu způsobit, nikoli to, zda se ke zvířeti mohla bez obtíží dostat třetí osoba. A již vůbec nesouhlasím s odpovědností majitele v případě, že si poškozený škodu v podstatě způsobí sám tím, že vnikne bez souhlasu majitele do prostoru, kde se zvíře nachází. Domnívám se, že lze za dostatečné zajištění považovat, pokud se zvíře nachází na oploceném soukromém pozemku bez ohledu na technické překážky, které brání třetí osobě na pozemek vniknout. Při posuzování nedbalosti majitele zvířete by se mělo vycházet z toho, že majitel očekává od ostatních osob jednání, které je v souladu s právem. Vstup na soukromý pozemek bez povolení jistě takovým chováním není. Majitel by proto neměl nést ani Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 25 Cdo 5030/2007. In: Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 12. 2. 2013]. Dostupné z: http://www.beck-online.cz/ 1 5 7 Tamtéž. 46 spoluodpovědnost za škodu, kterou si osoba způsobí svým protiprávním jednáním, i když jí toto jednání mohl přinejmenším ztížit. Pokud jde o spoluzavinění poškozeného, je posuzováno podle § 441 OZ: „Byla-li škoda způsobena také zaviněním poškozeného, nese škodu poměrně; byla-li škoda způsobena výlučně jeho zaviněním, nese ji sám." Jednání poškozeného se pak posuzuje stejně jako jednání škůdce, musí tedy být naplněny všechny předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu. Například v případě dopravních nehod je obvykle spoluzavinění poškozeného dovozováno z překročení předepsané rychlosti.1 Naopak v případech ublížení na zdraví zvířetem je spoluzavinění posuzováno spíše restriktivně. „Spoluzavinění na újmě na zdraví, kterou způsobil pes pokousáním, nelze spatřovat samo o sobě v tom, že poškozený při chůzi po veřejně přístupné cestě vstoupil do prostoru, v němž se mohl pohybovat pes uvázaný na vodítku."159 V daném případě byl poškozený pokousán psy, kteří byli uvázáni na vodítku, ale nebyli opatřeni náhubky. Majitel se psy seděl v zahrádce restaurace, okolo procházel poškozený. Majitel psů porušil prevenční povinnost, protože nezajistil psy natolik, aby poškozeného nezranili. Poškozený psy žádným způsobem nedráždil, k útoku příčinu podle soudu nezavdal a jeho spoluzavinění tak nebylo shledáno.1 6 0 Závěr dovozený soudy byl v tomto případě podle mého názoru správný. Osoba jdoucí po veřejně přístupné cestě nemá možnost zjistit, na jak dlouhém vodítku je pes připoután a ani to po ní nelze vyžadovat. Je to majitel, kdo má vzít v potaz místo, kam psa přivazuje, a zajistit, aby se nemohl přiblížit k procházejícím osobám. Na druhou stranu by poškozený měl nést spoluzavinění (nebo i plnou odpovědnost), pokud se přiblíží do těsné blízkosti zvířete, tedy do prostoru, kde je zcela jasné, že se v něm zvíře může pohybovat. V případě ublížení na zdraví zvířetem je podle mého názoru pro otázku spoluzavinění podstatné, jak se poškozený ke zvířeti chová, pokud zvíře žádným způsobem nedráždí a nepřibližuje se k němu natolik, aby se zvíře cítilo ohroženo, škodu nespoluzavinil. V případě škod způsobených ublížením na zdraví malému dítěti spoluzavinění na straně dítěte nepřichází v úvahu, protože u malého dítěte nelze dovodit zavinění (to vždy bude samozřejmě záviset na věku, rozumové a volní vyspělosti dítěte). Naopak je v takovém případě uvažováno spoluzavinění rodičů, kteří zanedbali náležitý dohled. Osoba vykonávající dohled nad nezletilým zanedbá svou povinnost, pokud neučiní dostatečná opatření k zabránění kontaktu dítěte se zvířetem. Spoluzavinění rodičů se ale neposuzuje podle § 441 OZ, nýbrž podle § 438 OZ. V případě spoluzavinění rodičů by soud patrně postupoval podle § 438 odst. 2 O Z 1 6 1 a rozhodl o poměrech odpovědnosti majitele zvířete a rodičů. V případě starších dětí pak může nastat 1 5 8 Např. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1321/2001. In: Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 13. 2. 2013]. Dostupné z: http://www.beck-online.cz/ 1 5 9 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3896/2007. In: Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 13. 2. 2013]. Dostupné z: http://www.beck-online.cz/ 1 6 0 25 Cdo 3896/2007 op. cit. 1 6 1 § 438 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb.: „Vodůvodněných případech může soud rozhodnout, že ti, kteří škodu způsobili, odpovídají za ni podle své účasti na způsobení škody. " 47 i kombinace odpovědnosti majitele zvířete spolu se spoluzaviněním na straně dítěte a na straně rodičů. Pokud jde o poměry odpovědnosti, nelze tento poměr stanovit exaktním způsobem, uplatňuje se zde proto volná úvaha soudu založená na zhodnocení všech okolností konkrétního případu.1 6 2 Především se tedy musí zohlednit místo, kde ke škodě došlo a objektivní možnost škodě zabránit. Například ve výše zmíněném případě 25 Cdo 3516/2007 bylo spoluzavinění matky shledáno z 1/3, protože k napadení dítěte psem došlo v bytě majitele a matka tak měla oproti majiteli zvířete menší možnosti, jak škodě zabránit, nicméně její spoluzavinění shledáno bylo, protože možnost zabránit kontaktu dítěte a psa jistě měla (mohla například požadovat, aby byl pes po dobu návštěvy uzavřen v jiné místnosti). Odpovědnost za škodu způsobenou zvířetem není v účinném občanském zákoníku upravena jako zvláštní odpovědnost. Ve většině případů je tak odpovědnost posuzována podle § 420 OZ, tedy obecné odpovědnosti za škodu způsobenou zaviněným protiprávním úkonem. V případě škod způsobených zvířaty je vůči majiteli zvířete toto ustanovení vykládáno přísně. Protiprávnost je v naprosté většině případů dovožena již z toho, že vznikla škoda. V praxi tak většinou stačí existence škodné události, i když formálně se musí protiprávnost prokazovat. Zavinění je v podobě nedbalosti presumováno, k existenci odpovědnosti stačí nedbalost nevědomá a je na škůdci, aby se vyvinil, což je ale vzhledem k výkladu nevědomé nedbalosti velice složité, jelikož vlastník má předpokládat i neočekávané chování zvířete. V praxi je ustanovení § 420 OZ na škody způsobené zvířaty aplikováno konstantně a rozhodování soudů je tak předvídatelné. Odpovědnost postihující majitele zvířat je vykládána přísně, osobně bych spíše uvítala větší zohledňování konkrétních okolností, především otázku chování poškozeného. V případech, kdy poškozený se zvířaty přichází do kontaktu dobrovolně (sám vstoupí do místa, kde se zvíře nachází...), by u něho mělo být spoluzavinění konstatováno. 4.1.2 ODPOVĚDNOST ZA ŠKODU PODLE DALŠÍCH USTANOVENÍ ÚČINNÉHO OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU Ustanovení § 420 OZ o obecné odpovědnosti za škodu způsobené zaviněným protiprávním úkonem není jediným, podle kterého může majitel zvířete odpovídat za způsobenou škodu. V případě, že majitel zvířete je podnikatel a zvíře chová v rámci své podnikatelské činnosti, přichází v úvahu odpovědnost za škodu způsobenou jinému provozní činností. Dále je možná odpovědnost za škodu způsobenou provozem dopravního prostředku. V případě, že se jedná o podnikatele v oblasti dopravy, je pro vznik odpovědnosti nerozhodné, zda se jedná o motorový či nemotorový dopravní prostředek. Teoreticky by bylo možné uvažovat i o odpovědnosti za poškození, ztrátu či zničení věci, která je předmětem závazku, pokud mezi vlastníkem zvířete a poškozeným byla uzavřena smlouva, jejíž součástí bylo převzetí věci. 1 6 2 25 Cdo 3516/2007 op. cit. 48 § 420a OZ upravuje odpovědnost za škodu způsobenou jinému provozní činností, tedy odpovědnost provozovatele způsobenou jiné osobě provozem. Provozní činnost lze vymezit jako soustavnou činnost spjatou s určitým provozem, který řídí podnikatel (právnická i fyzická osoba). Obvykle se jedná o činnost, která tvoří předmět činnosti daného podnikatele, je nerozhodné, zda se jedná o činnost povolenou či nikoli. Pod právní režim podle tohoto ustanovení spadají jen provozy, u nichž není odpovědnost za škodu upravena zvlášť.1 6 3 Předpoklady pro vznik této odpovědnosti jsou existence škodné události (nemusí tedy být protiprávnosť), škoda a příčinná souvislost. Není vyžadováno zavinění, jedná se tedy o odpovědnost objektivní. Občanský zákoník obsahuje taxativní výčet toho, co je považováno za škodu vyvolanou provozní činností. Jelikož se jedná o odpovědnost objektivní, není na straně odpovědného subjektu možné vyvinění, ale pouze liberace. Zproštění odpovědnosti musí být zákonem umožněno a musí být stanoveny konkrétní liberační důvody. V případě odpovědnosti za škodu způsobenou provozem jsou stanoveny dva liberační důvody. „Odpovědnosti za škodu se ten, kdo ji způsobil, zprostí, jen prokáže-li, že škoda byla způsobena neodvratitelnou událostí nemající původ v provozu anebo vlastním jednáním poškozeného."164 Odpovědnost za škodu způsobenou provozní činností přichází v úvahu, protože chov zvířat je často realizován v rámci výkonu podnikatelské činnosti. Nemusí se jednat pouze o zemědělskou výrobu, může jít i o chov například koní (v této zemi nejsou koně obvykle chováni na maso, ale například k tomu, aby jejich majitel nabízel možnost vyjížděk). Odpovědnost za škodu způsobenou provozní činností byla soudy dovožena kupříkladu v případě škody vzniklé střetem krávy a motorového vozidla. Žalovaná společnost byla vlastníkem krav, které chovala na oplocených pastvinách. Krávy z této pastviny unikly a dostaly se na dálnici, kde došlo ke střetu s dopravním prostředkem žalobce. Soud dospěl k závěru, že žalovaná, provozující podnikatelskou činnost v zemědělské výrobě (mj. chov dobytka), odpovídá za škodu podle § 420a OZ, neboť škoda byla vyvolána zvláštní povahou provozní činnosti žalované. Unik krav z pastvin patří k obvyklým projevům zvířete a nelze ho vyloučit. Jelikož se jedná o odpovědnost objektivní a za škodnou událost, nemusí zde být pochybení při zajištění zvířat.1 6 5 V případě dopravních nehod způsobených srážkou se zvířetem je ve výsledku nerozhodné, zda jde o odpovědnost podle § 420 nebo § 420a OZ. Jak bylo již vyloženo výše, v případě obecné odpovědnosti podle § 420 OZ je protiprávnost dovožena již ze samotné skutečnosti, že zvíře dokázalo uniknout, zavinění je presumováno a exkulpace je téměř nemožná. Jiný případ projednávaný českými soudy souvisel s chovem koní. V projednávaném případě došlo k úrazu žalobkyně pádem z koně při rekreační vyjížďce organizované žalovanými.1 6 6 1 6 3 ŠVESTKA, DVOŘÁK a kol. 2009 op. cit., s. 456-457. 1 6 4 § 420a odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb. 1 6 5 25 Cdo 4841/2009 op. cit. 1 6 6 Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 8. 2008, sp. zn. 25 Cdo 22/2008. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 14. 2. 2013]. 49 Odpovědnost podle § 420a OZ se uplatnila, jelikož vyjížďky na koních souvisely s podnikatelskou činností žalovaných a jednalo se tak o provozní činnost. V tomto případě se soudy zabývaly i otázkou liberace. Soudy došly k závěru, že škoda byla zčásti způsobena i jednáním poškozené, která vědomě podstoupila riziko jízdy na koni, i když byla nezkušená jezdkyně. Jednání poškozené je objektivně posuzované, bez ohledu na zavinění, důležité je pouze to, zda a nakolik toto jednání vedlo ke vzniku škody. Úplnou liberaci žalovaných soud nedovodil, protože jednání poškozené bylo jen jednou z příčin a další příčina spočívala v provozní činnosti žalovaných.1 6 7 S částečnou liberaci na straně žalovaných v tomto případě souhlasím. Zalobkyně se vyjížďky zúčastnila dobrovolně a měla tedy sama posoudit veškerá rizika, která jí hrozí. V případě, že by žalovaný poškozenou řádně poučil o všech rizicích a instruoval ji, jak se má v jednotlivých situacích chovat, bych nebyla ani proti úplné liberaci. V případech, kdy se jedná o podnikatelskou činnost, je posuzování odpovědnosti podle § 420a OZ pro poškozeného výhodné, protože nemusí prokazovat protiprávnost a škůdce se může liberovat pouze ve výslovně stanovených případech. Podnikatel má být profesionál, má tedy nést za své jednání i plnou odpovědnost. Dalším ustanovením, podle něhož je možné posuzovat odpovědnost za škodu způsobenou zvířetem, je odpovědnost za škodu způsobenou provozem dopravního prostředku. „Fyzické a právnické osoby provozující dopravu odpovídají za škodu vyvolanou zvláštní povahou tohoto provozu."168 Událost vyvolaná zvláštní povahou provozu dopravního prostředku znamená okolnost vlastní provozu tohoto dopravního prostředku, která je způsobilá vyvolat závažnou škodu vzhledem ke své zvýšené nebezpečnosti pro okolí.1 6 9 Osoba, která provozuje dopravuje odpovědna za škodu bez ohledu na to, jaký dopravní prostředek využívá (může tedy jako dopravní prostředek užívat i zvířata), není ani rozhodné, zdaje doprava provozována hromadně či jednotlivě. Jiné osoby, které neprovozují dopravu, odpovídají, pouze pokud byla škoda způsobena motorovým vozidlem, plavidlem či lodí. Tyto osoby tak nemohou odpovídat za škodu způsobenou zvířetem, které využily k soukromé dopravě, podle ustanovení o odpovědnosti za škodu způsobenou provozem dopravního prostředku, ale odpovídají podle obecné odpovědnosti za škodu způsobenou zaviněným protiprávním úkonem. Odpovědnost za škodu způsobenou provozem dopravního prostředku je opět odpovědností za škodnou událost a objektivní. I v tomto případě zákon upravuje liberační důvody. Odpovědnosti se osoba zprostí, pokud prokáže, že škodě nemohlo být zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze požadovat a odpovědnosti se nikdy nelze zprostit, pokud byla škoda způsobena okolnostmi, které mají původ v provozu.1 7 0 Například za situace, kdy je doprava provozována pomocí kočáru taženého koňmi a dojde ke škodě, protože se koně splašili, tak nebude liberace 1 6 7 25 Cdo 22/2008 op. cit. 1 6 8 § 427 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. 1 6 9 ŠVESTKA, DVOŘÁK a kol. 2009 op. cit., s. 492. 1 7 0 § 428 zákona č. 40/1964 Sb. 50 možná, protože splašení koní je událost, která je u koní obvyklá a škoda tak vznikla za okolnosti, která má původ v provozu. I v dnešní době se lze setkat s dopravou provozovanou pomocí zvířat, nicméně tento způsob dopravy není příliš častý. Také proto se v současné rozhodovací činnosti soudů případy odpovědnosti za škodu způsobenou provozem dopravního prostředku, kterým je zvíře, nevyskytují. Posuzovat odpovědnost za škodu způsobenou zvířetem využitým jako dopravní prostředek podle ustanovení o zvláštní odpovědnosti je správné. Není zde jediný důvod, proč by měl být provozovatel (obvykle majitel zvířete) zvýhodněn proti jiným provozovatelům tím, že bude odpovídat podle ustanovení o obecné odpovědnosti za škodu způsobenou zaviněným protiprávním úkonem. Zvíře je sice v dnešní době již neobvyklý dopravní prostředek, ale stále to je dopravní prostředek (pokud je tak využíváno). Na závěr je vhodné zmínit, že odpovědnost za škodu v účinném občanském zákoníku je upravena společně pro případ zákonné i smluvní odpovědnosti. V případě posuzování odpovědnosti se vždy musí přihlížet k tomu, zda mezi stranami nebyl sjednán závazek a případně, jaký je obsah tohoto závazku. V rámci úpravy závazkového práva pak mohou být zakotvena určitá specifika pro případ odpovědnosti založené porušením smluvního závazku. Soudy se tak v případě sporu musí přednostně vypořádat s otázkou, zda mezi stranami byl platně uzavřen určitý závazek, jehož porušením došlo ke škodě. V případě, že ano, posuzuje se odpovědnost podle úpravy tohoto smluvního vztahu, v případě, že ne, postupuje se podle úpravy odpovědnosti za škodu. Pokud jde o specifika v případě určitých smluvních závazků, lze zmínit například odpovědnost za škodu způsobenou provozem dopravního prostředku. V tomto případě se musí zohlednit, zda mezi škůdcem a poškozeným nebyla uzavřena smlouva o přepravě. Pokud byla, upravuje účinný občanský zákoník v ustanoveních § 763 a § 764 specificky určité nároky v rámci odpovědnosti za škodu. Dle § 763 odst. 2 OZ: ,fři nepravidelné přepravě osob je dopravce povinen nahradit škodu vzniklou cestujícímu tím, že přeprava nebyla provedena včas; podmínky a rozsah náhrady stanoví přepravní řády." Toto ustanovení zakládá nárok cestujícího na specifickou náhradu škody, a to na náhradu škody, která mu vznikne tím, že přeprava neproběhla včas. Takovouto škodu by cestující podle obecných ustanovení o odpovědnosti za škodu způsobenou provozem dopravního prostředku patrně nebyl schopen vymoci. Byl by zde nejspíše dovožen nedostatek příčinné souvislosti. Dle § 763 odst. 1 OZ: „Při pravidelné přepravě osob stanoví přepravní řády, jaká práva má cestující vůči dopravci, jestliže přeprava nebyla provedena včas." V případě pravidelné přepravy jsou specifické nároky cestujícího z titulu odpovědnosti za škodu upraveny jednotlivými přepravními řády. Pravidelná přeprava ale v případě přepravy prováděné pomocí zvířat není moc pravděpodobná, zvířata jsou spíše využívána k přepravě nepravidelné, hlavně v podobě různých zážitkových jízd a jednorázových projížděk, například v kočáře taženém koňmi. Práva podle obou těchto odstavců musí cestující uplatnit bez zbytečného odkladu, 51 nejpozději do šesti měsíců. Je zde tedy speciálně upravena preklusivní lhůta (obecná promlčecí lhůta pro případy nároků z odpovědnosti za škoduje upravena v § 106 OZ). Odpovědnost za škodu způsobenou zvířetem je nejčastěji posuzována podle § 420 OZ, vždy se ale musí zohlednit všechny okolnosti případu a posoudit, zda na danou situaci nedopadá některý ze zvláštních případů odpovědnosti za škodu. Odpovědnost za škodu způsobenou zvířetem je vykládána konstantně. Speciální právní úprava tak není do budoucna naprosto nezbytná. Přesto se autoři nového občanského zákoníku rozhodli tuto odpovědnost upravit výslovně. 4.2 ODPOVĚDNOST ZA ŠKODU ZPŮSOBENOU ZVÍŘETEM V NOVÉM OBČANSKÉM ZÁKONÍKU Nový občanský zákoník v případě odpovědnosti za škodu způsobenou zvířetem přináší významnou změnu. V budoucnu bude tato odpovědnost posuzována podle zvláštní úpravy odpovědnosti. Odpovědnost za škodu způsobnou zvířetem (nový občanský zákoník nazývá povinnost nahradit škodu způsobenou zvířetem) bude v novém občanském zákoníku upravena v ustanoveních § 2933 až § 2935, je tedy zařazena mezi zvláštními případy odpovědnosti. Důvodová zpráva k daným ustanovením je naprosto nedostatečná, pouze konstatuje, že nová úprava odpovídá standardům kontinentálního práva a respektuje zvláštní případy upravené speciálními zákony.1 7 1 Odpovědnost za škodu způsobenou zvířetem není jediná zvláštní odpovědnost upravená v novém občanském zákoníku. Zvláštní odpovědnost má vždy přednost před obecnou, vzájemný vztah zvláštních odpovědností ale není upraven. Jednotlivé zvláštní odpovědnosti jsou si rovny, škůdce může svým jednáním naplnit současně předpoklady více zvláštních odpovědností a jeho jednání tak může být posouzeno podle více ustanovení. I nadále tedy bude přicházet v úvahu i odpovědnost za škodu způsobenou provozní činností či provozem dopravního prostředku. V této podkapitole bude ale rozebrána pouze zvláštní odpovědnost za škodu způsobenou zvířetem, protože v budoucnu se patrně bude otázka odpovědnosti posuzovat především podle tohoto ustanovení. § 2933 NOZ stanovuje: „ Způsobí-li škodu zvíře, nahradí ji jeho vlastník, ať již bylo pod jeho dohledem nebo pod dohledem osoby, které vlastník zvíře svěřil, anebo se zatoulalo nebo uprchlo. Osoba, které zvíře bylo svěřeno nebo která zvíře chová nebo jinak používá, nahradí škodu způsobenou zvířetem společně a nerozdílně s vlastníkem." Vzhledem k zařazení tohoto ustanovení je jasné, že musí mít oproti obecné odpovědnosti určitá specifika v jednotlivých předpokladech. Z textu paragrafu jasně vyplývá, že není vyžadováno zavinění, jedná se tedy o odpovědnost objektivní. Také se zde nemluví o požadavku porušení zákonné či smluvní povinnosti, není tedy vyžadována ani protiprávnost, stačí škodná událost. Ke vzniku odpovědnosti za škodu jsou tedy 1 Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb. op. cit. 52 vyžadovány tyto předpoklady: existence škodné události, příčinná souvislost a škoda. Poškozený tak bude mít oproti dnešku snazší důkazní pozici. Do budoucna bude vždy odpovědnou osobou vlastník zvířete, odpovídat bude i za situace, kdy zvíře svěřil jiné osobě. Osoba, které bylo zvíře svěřeno, pak s vlastníkem bude odpovídat společně a nerozdílně. Tato úprava podle mého názoru není nejvhodnější s ohledem na možnost svěřit zvíře za úplatu do opatrování a péče i profesionálům (například koně mají vlastníci často ustájeny u jiných osob, které se jim za úplatu o koně starají, nebo je zvíře předmětem nájmu). Vlastník ale za škodu bude odpovídat i tehdy, pokud zvíře svěří profesionálovi, kde může důvodně předpokládat, že tato osoba má všechny potřebné vlastnosti a schopnosti k řádnému opatrování a zajištění zvířete. Vlastník navíc ani často nemůže ovlivnit, jak je jeho zvíře zabezpečeno a kde se v daný okamžik nachází. V takovémto případě je i sporné, zda by vlastník zvířete měl vůči osobě, jíž zvíře svěřil, právo na náhradu škody spočívající v tom, co byl povinen nahradit jiné osobě. Pokud by byl součástí smlouvy o svěření zvířete i závazek zabezpečit zvíře tak, aby nemohlo působit škodu, mohl by požadovat náhradu škody z titulu odpovědnosti z porušení smluvní povinnosti. Pokud by ale toto součástí smlouvy nebylo, bylo by vymáhání náhrady toho, co sám zaplatil poškozenému, obtížné. Musel by to, co sám uhradil, následně vymáhat podle ustanovení § 2917 NOZ.1 7 2 Majitel zvířete má podle tohoto ustanovení možnost regresu proti osobě, které zvíře svěřil, ovšem bude muset prokazovat, že tato osoba škodu způsobila. Toto by prokazoval stejně jako v případě obecné odpovědnosti, musel by dokazovat protiprávnost na straně osoby, které zvíře svěřil (zavinění je i nadále presumováno). Protiprávnost by patrně prokazoval porušením obecné prevenční povinnosti, ta ale má být podle nového občanského zákoníku posuzována úžeji než dnes. Navíc i v případě, že by ujednání o zabezpečení zvířete součástí smlouvy bylo, zavazovalo by pouze strany smlouvy, poškozený by škodu stejně vymáhal po vlastníkovi (případně po vlastníkovi a opatrovníkovi zvířete společně a nerozdílně). Majitel zvířete by musel tento nárok po osobě, jíž zvíře svěřil, vymáhat až následně. Tento postup je ale zdlouhavý a navíc rostou náklady, především v případě, kdy jsou oba nároky vymáhány soudně. Vhodnější by podle mého názoru bylo ustanovení, že za škodu odpovídá majitel a pokud zvíře svěřil jiné osobě, odpovídá tato osoba. Majitel by měl s touto osobou odpovídat společně a nerozdílně v případě, kdyby zvíře svěřil osobě, která nemá dostatečné předpoklady k jeho opatrování. Touto úpravou by tak v podstatě zůstal zachován dnešní stav ohledně odpovědného subjektu, který se mi zdá vhodnější než odpovědnost majitele za každé situace. Odpovědnost majitele za škodu způsobenou zvířetem bez ohledu na to, zda měl zvíře pod dohledem či se zatoulalo nebo uprchlo, odpovídá pojetí dnešní odpovědnosti, kterou dovodila judikatura. V současné době je majitel, jak je již výše rozebráno, odpovědný za škodu, kterou 1 7 2 § 2917 zákona č. 89/2012 Sb.: „Kdo je povinen k náhradě škody způsobené jinou osobou, má proti ní postih." 53 způsobilo jeho zvíře i v případě, že mu uteklo. Na straně majitele je dovožena protiprávnost spočívající v porušení obecné prevenční povinnosti, když nad zvířetem zanedbal náležitý dohled. Zanedbání dohledu plyne z toho, že se zvířeti podařilo utéci. Ohledně odpovědnosti za zvíře, které majiteli uteklo, se tak do budoucna výsledek nezmění, majitel bude odpovědný. Nově ale již nebude posuzována protiprávnost a nebude možné vyvinění. V případě odpovědnosti za škodu způsobenou zvířetem, které uteklo, se mi nelíbí, že není a ani v budoucnu nebude zohledňováno, jak a proč zvíře uniklo. Dnes má alespoň majitel zvířete možnost vyvinit se, pokud prokáže, že škodu způsobila třetí osoba tím, že zvířeti umožnila útěk a on jí v tom nemohl zabránit, tedy se nedopustil ani nevědomé nedbalosti. Podle nového občanského zákoníku je ale jeho odpovědnost objektivní, vyvinění není možné a tato situace není stanovena ani jako liberační důvod. Vhodnější by tak byla úprava, kdyby majitel zvířete byl odpovědný i za škodu způsobenou zvířetem, které mu uniklo, ale v případě, že by tento únik umožnila svým zaviněným protiprávním jednáním jiná osoba, odpovídala by tato osoba. Navrhuji jen omezení na zaviněné protiprávní jednání třetí osoby tak, aby se krylo s následným regresem, který by mohl majitel zvířete uplatňovat. Vlastník zvířete je ten, kdo má zvíře zajistit, proto by nebylo vůči třetí osobě spravedlivé, kdyby ji stíhala odpovědnost za každý útěk zvířete, který souvisel s jejím chováním či jednáním. Na druhé straně, pokud bude třetí osoba chtít zvířeti umožnit útěk, patrně se jí to i přes pečlivé zabezpečení zvířete podaří. Majitel by měl podle nového občanského zákoníku vůči této osobě možnost regresu, tento by ale mohl uplatňovat teprve poté, co by jemu samotnému vznikla škoda. Podle účinné právní úpravy by majiteli zvířete tato škoda vznikla až uhrazením částky poškozenému. Nový občanský zákoník sice stanovuje v § 2952, že škodou je i dluh, nicméně i tento dluh musí vzniknout a hlavně být v konkrétní výši. Pokud by tak majitel zvířete svou odpovědnost neuznal a spor by řešil soud, byla by konkrétní výše dluhu známa až pravomocným rozsudkem. Pokud by majitel zvířete musel uplatňovat regres u soudu, proběhla by opět dvě soudní řízení, což je podle mne zbytečné. V případě, že by byl uplatňován regres, by soud posuzoval i otázku spoluzavinění na straně majitele zvířete. Pokud by za škodu odpovídala pouze třetí osoba, která útěk zvířete umožnila, nebylo by možné spoluzavinění majitele zohlednit, což ale v případech, kdy třetí osoba umožnila útěk zvířete z nedbalosti, nepovažuji za vhodné. V těchto případech by totiž většinou měl na útěku zvířete svou nedbalostí podíl i majitel. V úvahu by tak opět přicházel regres, jen v opačném gardu. Proto bude nejvhodnější jejich společná odpovědnost s tím, že bych doporučovala postup podle § 2915 odst. 2 NOZ a rozhodnutí o poměru jejich účasti na škodlivém následku. Pokud ale třetí osoba únik zvířete umožnila úmyslně, měla by odpovídat sama. Úmysl na straně třetí osoby či její nedbalostní zaviněné jednání by tak v podstatě byly liberačními důvody majitele zvířete, proto by to byl on, kdo by měl největší zájem na jejich prokázání. Pokud by se těchto důvodů dovolával 54 poškozený, nesl by důkazní břemeno sám (pro poškozeného by navíc bylo vždy výhodné mít dva společně odpovědné subjekty). Z výše uvedených důvodů proto navrhuji následující znění § 2933: 1) Způsobí-li škodu zvíře, nahradí ji jeho vlastník, ať již bylo pod jeho dohledem anebo se zatoulalo či uprchlo. 2) Pokud zvíře bylo svěřeno pod dohled jiné osoby, nese povinnost k náhradě škody způsobené zvířetem tato osoba. Vlastník odpovídá společně a nerozdílně s osobou, které zvíře svěřil, pokud zvíře svěřil osobě bez dostatečných předpokladů k jeho opatrování. 3) V případě, že únik zvířete umožnila svým zaviněným protiprávním jednáním třetí osoba, nese povinnost k náhradě škody tato osoba společně a nerozdílně s majitelem. Pokud třetí osoba únik zvířete umožnila úmyslně, nese povinnost k náhradě škody sama. Jelikož se v případě odpovědnosti za škodu způsobenou zvířetem jedná o odpovědnost objektivní, není zavinění vyžadováno. Škůdce se může pouze zprostit odpovědnosti v zákonem stanovených případech. Možnost liberace nový občanský zákoník upravuje v § 2934 a § 2935. § 2934 NOZ stanovuje: „Slouží-li domácí zvíře vlastníku k výkonu povolání či k jiné výdělečné činnosti nebo k obživě, anebo slouží-li jako pomocník pro osobu se zdravotním postižením, zprostí se vlastník povinnosti k náhradě, prokáže-li, že při dozoru nad zvířetem nezanedbal potřebnou pečlivost, anebo že by škoda vznikla i při vynaložení potřebné pečlivosti. Za týchž podmínek se povinnosti k náhradě zprostí i ten, komu vlastník zvíře svěřil.." Možnost liberace podle § 2934 NOZ nedopadá na všechny vlastníky zvířat a na všechny druhy zvířat. Odpovědnosti se lze zprostit pouze v případě škody způsobené domácím zvířetem. Domácí zvíře nový občanský zákoník nevymezuje, je jím myšleno zvíře, jehož druh žije zcela nebo převážně s člověkem. Kategorie domácích zvířat se ale nekryje s kategorií chovaných zvířat (hospodářských či chovaných v zájmovém chodu), chovaným zvířetem totiž může být i zvíře divoké.1 7 3 Která zvířata budou v praxi považována za domácí, bude muset vyřešit judikatura, jistě jím bude například pes nebo kočka. Důvod pro omezení možnosti liberace jen v případě chovu domácích zvířat důvodová zpráva nevysvětluje. Vzhledem k omezení subjektů, které se mohou liberovat, jím patrně byl záměr umožnit liberaci jen v případě chovu zvířat, která jsou hospodářsky přínosná. Ovšem hospodářský přínos mohou mít i zvířata divoká (tedy zvířata, jejichž druhy s člověkem převážně nežijí). Nelze ani říci, že domácí zvířata jsou méně nebezpečná (takový kůň je jistě schopen způsobit větší škodu než lasice). Pro omezení možnosti liberace pouze na domácí zvířata tak nevidím žádný rozumný důvod. Nový občanský zákoník bude liberaci umožňovat pouze osobám, kterým zvíře slouží k výkonu povolání či jiné výdělečné činnosti nebo k obživě, dále osobám se zdravotním ELIÁŠ a kol. 2012 op. cit, s. 226-228. 55 postižením, kterým zvíře slouží jako pomocník, a nakonec osobám, kterým bylo zvíře svěřeno. Liberace tedy vůbec nepřichází v úvahu u majitelů, kteří zvířata chovají pro osobní potěšení. § 2934 NOZ tak liberaci umožňuje pouze osobám, kterým zvíře slouží k hospodářské činnosti, postiženým a osobám, kterým bylo zvíře svěřeno ale pouze v případě, že se jednalo 0 domácí zvířata. V případě vlastníka domácího zvířete, který ho nevyužívá k výdělečné činnosti, a jakéhokoli vlastníka divokého zvířete není liberace podle § 2934 NOZ možná. Nelze říci, že v jejich případě se jedná o odpovědnost absolutní, protože nový občanský zákoník upravuje liberaci 1 v následujícím paragrafu. Přiznání možnosti liberace podle § 2934 NOZ jen osobám využívajícím zvíře k výdělečné činnosti je motivováno patrně hospodářskými přínosy jejich činnosti. Majitelé zvířat, kteří je chovají jen pro své potěšení, naopak mají nést riziko spojené s chovem zvířat vždy. Pokud ale někomu zvíře slouží k výdělečné činnosti, měla by tato osoba být profesionál a podle mého názoru tedy dodržovat naopak přísnější požadavky na zajištění bezpečnosti svého okolí. Liberace podle § 2934 NOZ je poměrně široká, odpovědnosti se vlastník (kterému to zákon umožňuje) zprostí, pokud prokáže, že při dozoru nad zvířetem zachoval potřebnou pečlivost, anebo že by škoda vznikla i při vynaložení potřebné pečlivosti. Zachování potřebné pečlivosti se v podstatě dá přirovnat k požadavku na dodržení obecné prevenční povinnosti a neexistenci zavinění. Liberační důvody tak odpovědnost za škodu způsobenou zvířetem fakticky zužují do šíře obecné odpovědnosti. Naplnění liberačních důvodů ale musí prokazovat majitel zvířete, který se jich dovolává. Formulaci liberačních důvodů v § 2934 NOZ nepovažuji za ideální. Pro jejich umožnění pouze v případě chovu domácích zvířat nevidím dostatečné důvody. Také bych mezi liberační důvody výslovně zařadila možnost liberace v případě, že škoda vznikla v souvislosti s chováním poškozeného. I přesto, že tento liberační důvod není upraven, je možné i v případě zvláštních odpovědností postupovat podle ustanovení o spoluzavinění poškozeného, ale zde se bude muset prokazovat protiprávnost a zavinění na straně poškozeného. Vhodnější by se mi tak jevilo upravit zavinění poškozeného jako liberační důvod a posuzovat ho tak objektivně, bez ohledu na zavinění na straně poškozeného. Dle mého názoru by bylo i vhodnější přiznat možnost liberace všem vlastníkům, aby v případě odpovědnosti za škodu způsobenou zvířetem byl jeden právní režim pro všechny vlastníky. Z výše uvedených důvodů bych navrhovala toto znění § 2934: Vlastník zvířete se povinnosti k náhradě škody zprostí, prokáže-li, že při dozoru nad zvířetem nezanedbal potřebnou pečlivost, anebo že by škoda vznikla i při vynaložení potřebné pečlivosti. Dále se povinnosti k náhradě zprostí, prokáže4i, že škoda byla způsobena vlastním jednáním poškozeného. Za týchž podmínek se povinnosti k náhradě zprostí i ten, komu vlastník zvíře svěřil. Další liberační důvod nový občanský zákoník upravuje v § 2935 odst. 1: „Odňala-li třetí osoba svémocně zvíře vlastníku nebo osobě, které vlastník zvíře svěřil, nahradí třetí osoba škodu způsobenou zvířetem sama, prokáže-li vlastník nebo osoba, které vlastník zvíře svěřil, že odnětí 56 nemohli rozumně zabránit; jinak společně a nerozdílně s nimi." V odstavci 2 je pak stanoveno: „Kdo zvíře svémocně odňal, nemůže se zprostit povinnosti k náhrade" § 2935 NOZ je tak kombinací zvláštní úpravy odpovědnosti za škodu způsobenou zvířetem a liberačního důvodu na straně majitele zvířete. Osoba, která se nedovoleně zmocní zvířete, odpovídá za škodu tímto zvířetem způsobenou. Této odpovědnosti se nemůže zprostit, ve vztahu k třetí osobě, která vlastníkovi svémocně odňala zvíře, se tedy jedná o odpovědnost absolutní. Tato třetí osoba odpovídá buď sama, nebo společně a nerozdílně s vlastníkem či osobou, které bylo zvíře svěřeno, a to podle toho, zda vlastník prokáže liberační důvod. Vlastník či osoba, které bylo zvíře svěřeno, se odpovědnosti zprostí, pokud prokáže, že odebrání zvířete nemohla rozumně zabránit. Vlastník zvířete zde v podstatě prokazuje, že nezanedbal zabezpečení zvířete. Je ale otázka, jak bude obrat „odnětí nemohli rozumně zabránit" vykládán. Je rozumným opatřením, když je zvíře v uzavřeném, ale neuzamčeném prostoru? Je rozumným opatřením oplocení pozemku, na němž se zvíře nachází, obyčejným pletivem, které lze překonat pouhými štípacími kleštěmi? Osobně bych v případě, kdy se zvířete nedovoleně zmocní třetí osoba, vůbec odpovědnost majitele nestanovovala. Třetí osoba se zvířete zmocňuje za situace, kdy ví, že ke zvířeti nemá žádné právo, často se tedy dopouští i trestného činu (bude záležet na ceně odňatého zvířete). Nevidím proto jediný důvod, proč by měl majitel prokazovat, že učinil rozumná opatření, aby třetí osobě znemožnil se zvířete zmocnit. Vhodnějším se mi jeví takovéto znění § 2935: Odňala-li třetí osoba svémocně zvíře vlastníku nebo osobě, které vlastník zvíře svěřil, nahradí třetí osoba škodu způsobenou zvířetem sama, této povinnosti k náhradě se nemůže zprostit. Na závěr je možné dodat, že úprava odpovědnosti za škodu způsobenou zvířetem jako zvláštní odpovědnosti není ani v českém právním prostředí novinkou. Ustanovení o této odpovědnosti obsahoval již císařský patent č. 946/1811 Sb. z. s., obecný zákoník občanský, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ABGB"). V § 1320 ABGB bylo stanoveno: „Poškodilo-li někoho zvíře, odpovídá za to ten, kdoje k tomu popouzel, dráždil nebo opomenulje opatrovali. Kdo zvíře chová, odpovídá, nedokáže-li, že se postaral o potřebné opatrování a dohled."114 Toto ustanovení je inspirativní především v tom, že za škodu způsobenou zvířetem odpovídá v případě, že vydrážděné zvíře způsobí škodu třetí osobě (nebo i svému majiteli), především osoba, která zvíře dráždila. Dnes by mohla osoba, která zvíře vydráždila odpovídat rovnou sama podle ustanovení o obecné odpovědnosti za škodu způsobené jinému zaviněným protiprávním úkonem. Podle nového občanského zákoníku ale bude odpovídat majitel zvířete a teprve následně bude muset uplatňovat regres proti této osobě. Do svého návrhu § 2933 bych doplnila odstavec čtvrtý Císařský patent č. 946/1811 Sb. z. s., obecný zákoník občanský, ve znění předpisů jej měnících a doplňujících ke dni 1. 1. 1925. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 17. 2. 2013], 57 znějící: Za škodu způsobenou zvířetem, které bylo vydrážděno, nese povinnost k náhradě osoba, která jej vydráždila. Nový občanský zákoník bude odpovědnost za škodu způsobenou zvířetem upravovat jako zvláštní druh odpovědnosti, a to odpovědnosti objektivní a bez protiprávnosti. Vůči majiteli zvířete je tato odpovědnost z mého pohledu upravena příliš široce. V určitých případech považuji za vhodnější upravit rovnou odpovědnost jiných osob než majitele místo následného vypořádávání pomocí ustanovení o regresu. Oproti budoucí úpravě bych také rozšířila možnosti liberace. 4.3 ODPOVĚDNOST ZA ŠKODU ZPŮSOBENOU ZVÍŘETEM PODLE JINÝCH PRÁVNÍCH PŘEDPISŮ Občanský zákoník není jediným právním předpisem, podle něhož je odpovědnost za škodu způsobenou zvířetem posuzována. Odpovědnost za škodu může být posuzována podle řady předpisů z oblasti soukromého (především obchodní zákoník) i veřejného práva. Občanský zákoník pak ve vztahu k těmto jiným právním předpisům obvykle plní roli obecné právní úpravy. Občanský zákoník se tak používá, pokud zvláštní právní předpisy nestanoví úpravu speciální nebo užití občanského zákoníku nevyloučí. V případě škody způsobené zvířaty je ze zvláštních právních předpisů podstatná především úprava v zákoně o myslivosti v případě škody způsobené zvěří a v zákoně o poskytování náhrad škod v případě škod způsobených vybranými zvláště chráněnými živočichy. Dále zde bude zmíněna odpovědnost podle obchodního zákoníku a zákoníku práce. Na závěr zde bude zmínka o trestněprávní odpovědnosti. 4.3.1 ODPOVĚDNOST ZA ŠKODU ZPŮSOBENOU ZVĚŘÍ V případě škod způsobených zvěří je třeba prvně zmínit otázku vlastnictví. Podle § 2 písm. h) zákona o myslivosti vzniká vlastnické právo ke zvěři originálně jejím prisvojením (v případě uhynulé nebo ulovené zvěře). Z toho lze vyvodit, že živá zvěř je věcí ničí. V případě opětovného vypuštění ulovené zvěře se pak jedná o derelikci. Vypuštěná zvěř se opět stane věcí ničí.1 7 5 V případě zvěře v oborách naopak Nej vyšší soud došel k závěru, že zvěř v uzavřené oboře je předmětem vlastnictví toho, kdo ji koupil nebo vyšlechtil.1 7 6 Jelikož se v případě zvěře v honitbě jedná o věc ničí, není zde vlastník, který by byl odpovědný za způsobené škody. Proto zákon o myslivosti upravuje odpovědnost za škodu speciálně, a to v § 52. 1 7 5 ZEMANDL, Ondřej. Zvěř jako předmět právních vztahů. In: KOTÁSEK, Josef a kol. Dny práva 2011Days of Law 2011, Zvíře (živočich) jako předmět právních vztahů, Brno: Masarykova univerzita, 2012, s. 221-227. ISBN 978-80-210-5920-7. 1 7 6 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 980/2005. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 21. 2. 2013]. 58 Podle § 52 odst. 1 písm. b) zákona o myslivosti je povinen škodu způsobenou zvěří hradit uživatel honitby.177 Uživatel honitby hradí škodu vzniklou pouze na stanovených pozemcích, které jsou součástí honitby, a jejich vybraných porostech. Uživatel honitby tedy neodpovídá za žádnou škodu vzniklou na nehonebních pozemcích či jejich porostech. Pokud škodu způsobila zvěř uniklá z obory, je škodu povinen nahradit uživatel honitby.178 Uživatel honitby je obvykle i vlastníkem zvěře v oboře chované. Odpovědnost uživatele obory je odpovědností objektivní, lze sejí zprostit, pokud uživatel prokáže, že zvěř unikla kvůli poškození obory, k němuž došlo neodvratitelnou událostí nebo osobou, za kterou nenese odpovědnost. Zákon dále stanovuje v § 53 a § 54 řadu výjimek z povinnosti náhrady škody (uživatel honitby například nehradí škody v případě, kdy vlastník, popřípadě nájemce honebního pozemku neučiní přiměřená opatření k zabránění škod působených zvěří). Také pro případ uplatnění náhrady škody zákon o myslivosti obsahuje speciální úpravu v § 55. Na uplatnění škod jsou stanoveny poměrně krátké preklusivní lhůty (v případě škod na zemědělských pozemcích či plodinách 20 dnů od vzniku škody). Tyto preklusivní lhůty byly i předmětem přezkumu Ústavního soudu. Ten dospěl k závěru, že krátké lhůty nejsou protiústavní. Pokud vlastník pozemku obhospodařuje pozemek, sleduje také pravidelně stav výpěstků, a proto je lhůta přiměřená.1 7 9 V případě odpovědnosti za škodu způsobenou zvěří je vhodné zmínit i ručení členů mysliveckého spolku. V případě, kdy uživatelem honitby je myslivecký spolek, ručí jeho členové za závazek k náhradě škody společně a nerozdílně (§ 52 odst. 2). Podle Ústavního soudu toto ustanovení musí být vykládáno tak, že ručí členové za závazky podle poměrů výměr honebních pozemků.1 0 V případech, kdy škodu způsobí zvěř, jejíž početní stavy nemohou být lovem regulovány, odpovídá za škodu místo uživatele honitby stát.1 8 1 Poskytování těchto náhrad je upraveno v zákoně o poskytování náhrad škod. V tomto zákoně je také upraven jeho poměr k zákonu o myslivosti. Byla-li poskytnuta náhrada škody podle tohoto zákona, nelze poskytnout náhradu škody podle zákona o myslivosti a naopak.182 § 52 odst. 1 písm. b) zákona 449/2001 Sb.: „Uživatel honitbyje povinen hradit... škodu, kterou v honitbě na honebních pozemcích nebo na polních plodinách dosud nesklizených, vinné révě, ovocných kulturách nebo na lesních porostech způsobila zvěř." 1 7 8 § 52 odst. 3 zákona č. 449/2001 Sb. 1 7 9 Nález Ústavního soudu ČR ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 34/03. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 21. 2. 2013]. 1 8 0 Tamtéž. 1 8 1 § 54 odst. 2 zákona č. 449/2001 Sb. 1 8 2 § 11 odst. 3 zákona č. 115/2000 Sb. 59 4.3.2 ODPOVĚDNOST ZA ŠKODU ZPŮSOBENOU VYBRANÝMI ZVLÁŠTĚ CHRÁNĚNÝMI ŽIVOČICHY Odpovědnost za škodu způsobenou vybranými zvláště chráněnými živočichy je upravena v zákoně 0 poskytování náhrad škod. V těchto případech se jedná o odpovědnost za škodu způsobenou pouze některými stanovenými druhy živočichů. Těchto vybraných druhů živočichů je v současné době sedm, nejčastěji je pak řešena náhrada škody způsobené vydrou říční a kormoránem velkým.1 3 Pokud jde o kormorána velkého, bude súčinností k 1. 4. 2013 vyřazen ze seznamu zvláště chráněných živočichů a z tohoto důvodu také přestane být poskytována náhrada za jím způsobené škody.1 8 4 Nehradí se škoda způsobená jedinci vybraných druhů, kteří jsou chováni v zajetí (§ 5 odst. 2 písm. a). Poskytování náhrady škody způsobené vybranými zvláště chráněnými živočichy je značně omezeno. Poskytuje se pouze náhrada skutečné škody, nikoli ušlého zisku. Náhrada se poskytuje pouze za stanovené škody a pouze za splnění stanovených podmínek. Opět jsou na uplatnění škody stanoveny speciální preklusivní lhůty.1 8 5 Odpovědným subjektem je v případě těchto škod stát. Skoda se musí nejprve oznámit orgánu ochrany přírody a poté se musí uplatňovat u místně příslušného krajského úřadu. Stát není vlastníkem volně žijících živočichů, ti jsou věcí ničí. Stát poskytuje náhrady stanovených škod z důvodu ochrany vybraných druhů, aby se předešlo jejich nelegálnímu vybíjení.1 Náhrady škod poskytuje stát za podmínek, v rozsahu a způsobem, které jsou stanoveny zákonem o poskytování náhrad škod. Občanský zákoník je tak možné využít pouze v případě, kdy něco zákon o poskytování náhrad škod neupravuje vůbec. Není tak například možné požadovat 1 náhradu ušlého zisku podle občanského zákoníku, protože zákon o poskytování náhrad škod přiznává náhradu pouze skutečné škody. Pokud jde o škodu na zdraví, odkazuje zákon o poskytování náhrad škod na občanský zákoník, pro případ úmrtí ale již obsahuje vlastní úpravu, škody na majetku se pak stanoví podle vyhlášky vydané ministerstvem životního prostředí.1 8 7 Informace poskytnuté Ministerstvem financí v roce 2012 - Dotazy veřejnosti dle zákona č. 106/1999 Sb. [online]. Ministerstvo životního prostředí [cit. 21. 2. 2013]. Dostupné z: http://www.mfcr.cz/cps/rde/xchg/mfcr/xsl/info_zadost.html?year=2012; TOMÁŠKOVÁ, Lenka. Zákon č. 115/2000 Sb. nástroj k odstraňování konfliktů mezi ochranou přírody a hospodařícími subjekty. Ochrana přírody [online]. 2009 [cit. 21. 2. 2013]. Dostupné z: http://www.casopis.ochranaprirody.cz/clanky/zakon-c- 115-2000-sb.html 1 8 4 Vyhláška č. 395/1992 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona České národní rady č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění k 1. 4. 2013. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 1. 1. 2013]. 1 8 5 Zákon č. 115/2000 Sb. 1 8 6 Důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona o poskytování náhrad škod způsobených vybranými zvláště chráněnými živočichy. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 21. 2. 2013], 1 8 7 Viz vyhláška č. 360/2000 Sb., o stanovení způsobu výpočtu výše náhrady škody způsobené vybranými zvláště chráněnými živočichy na vymezených domestikovaných zvířatech, psech sloužících k jejich hlídání, rybách, včelstvech, včelařském zařízení, nesklizených polních plodinách a na lesních porostech. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 1. 1. 2013], 60 Poskytování náhrad škod způsobených vybranými zvláště chráněnými živočichy je celkově dosti omezeno. Na náhradu škody dosáhne jen málo subjektů, ale celkově vyplacené částky jistě nejsou zanedbatelné. Vyřazením kormorána velkého ze seznamu zvláště ohrožených druhů pak výši poskytovaných náhrad ještě velmi výrazně sníží. Náhrada alespoň některých škod je jistě vhodná, aby stanoveným druhům živočichů mohla být poskytnuta potřebná ochrana. 4.3.3 ODPOVĚDNOST ZA ŠKODU PODLE OBCHODNÍHO ZÁKONÍKU, ZÁKONÍKU PRÁCE Občanský zákoník není jediný soukromoprávní předpis upravující odpovědnost za škodu, je ale obecným právním předpisem pro případ, že speciální právní předpisy otázku odpovědnosti neupravují komplexně. Pouze pro úplnost této práce je tak vhodné zmínit, že odpovědnost za škodu způsobenou zvířetem může být založena například i podle ustanovení obchodního zákoníku či zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce"). V případě obchodního zákoníku platí totéž, co bylo řečeno již u odpovědnosti podle účinného občanského zákoníku. V případě vzniku škody musí být zohledněno, zda mezi škůdcem a poškozeným vznikl určitý smluvní závazkový vztah a zda je škoda následkem porušení tohoto závazku. V případě, že by zde smluvní vztah byl, musí se postupovat podle úpravy odpovědnosti v obchodním zákoníku a pouze otázky neupravené tímto zákonem posuzovat podle občanského zákoníku. K obchodnímu zákoníku je vhodné dodat, že se účinností nového občanského zákoníku přestane být obchodní zákoník účinný a dojde k sjednocení úpravy závazkových vztahů. Také v rámci pracovněprávních vztahů může dojít ke škodě, která byla způsobena zvířetem. Například v případě zaměstnance zoologické zahrady, který byl poraněn zvířetem, se jedná o pracovní úraz, jeho nároky pak budou posuzovány podle ustanovení o pracovním úrazu. V případě, že by poraněný nebyl zaměstnanec ale návštěvník, jednalo by se o odpovědnost za škodu podle občanského zákoníku (v případě zoologické zahrady by odpovědnost byla posuzována podle ustanovení o odpovědnosti za škodu způsobenou provozem). 4.3.4 TRESTNĚPRÁVNÍ ODPOVĚDNOST Odpovědnost za škodu není jedinou odpovědností, která může být v souvislosti se škodou způsobenou zvířetem uplatňována. Často dochází k souběhu s trestněprávní odpovědností. Škody způsobené zvířaty jsou obvykle posuzovány jako trestný čin ublížení na zdraví (obvykle z nedbalosti), případně trestný čin poškození cizí věci. Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník") si pojem věc vymezuje sám, toto vymezení se v podstatě kryje s vymezením věci 61 v účinném občanském zákoníku. Nový občanský zákoník pojetí věci značně rozšiřuje, v praxi by ale problémy příliš nastat neměly. To co spadá pod širší pojetí věci ve smyslu nového občanského zákoníku, trestní zákoník zahrnuje pod pojmy „věc" (jako res corporales) a ,jiná majetková hodnota" (jako res incorporales).1 Pokud jde o živé zvíře, trestní zákoník je nepovažuje za věc v právním smyslu s ohledem na to, že zvíře je živý tvor, který pociťuje bolest a utrpení a je proto třeba zvláštní úprava zajišťující jeho ochranu.189 V tomto ohledu trestní zákoník opustil pojetí zvířete jako věci uplatňované v účinném občanském zákoníku a odpovídá úpravě obsažené v novém občanském zákoníku. Protože ale zvíře je předmětem právních vztahů, je stanoveno, že ustanovení o věcech se vztahují v r ,v 190 i na živa zvířata. Za škodu způsobenou zvířetem samozřejmě není trestně odpovědné zvíře. Pachatel bude i nadále odpovídat jako pachatel přímý, zvíře zůstane pouze nástrojem, protože na zvíře se i v budoucnu budou vztahovat v trestním právu (a nejen tam) ustanovení o věcech. Pokud jde o odpovědný subjekt, může jím být nejen vlastník psa, ale také osoba, které bylo zvíře svěřeno, případně oba.1 9 1 V některých případech tedy majitel zvířete nebude trestně odpovědný, ale podle nového občanského zákoníku bude povinen nahradit vzniklou škodu, i když trestně odpovědnou bude shledána osoba, které bylo zvíře svěřeno. Toto nepovažuji za úplně vhodné, protože v rámci adhezního řízení bude poškozený požadovat náhradu škody po osobě, jíž bylo zvíře svěřeno, ale v případě, kdy bude odkázán do civilního řízení, bude muset náhradu škody vymáhat nejen po osobě, jíž bylo zvíře svěřeno, ale i po majiteli. Navíc situaci, kdy trestněprávně a občanskoprávně odpovídají různé subjekty, je značně neobvyklá, pokud jsou splněny podmínky pro obě tyto odpovědnosti, měl by být odpovědným v obou případech stejný subjekt. Pokud jde o trestní odpovědnost, nebude se uplatňovat vždy. I v případě trestního práva může být protiprávnost posuzována podle § 415 OZ. Nezajištění dostatečného zabezpečení zvířete je opomenutím ve smyslu trestního zákoníku (tedy opomenutí zvláštní povinnosti, která je stanovena jako povinnost právní).1 Trestní právo je ale chápáno jako ultima ratio, má být tedy využíváno pouze, pokud jiné prostředky právního řádu jsou zjevně neúčelné. Závěr, že z § 415 OZ plyne zákaz jakéhokoli jednání, které může způsobit škodu, je nepřípustným rozšířením trestní 1 8 8 KRATOCHVIL, Vladimír. K pojmu věc v právním smyslu v návrhu nového občanského zákoníku a v plamem trestním zákoníku. Právní rozhledy. 2011, roč. 19, č. 19, s. 706-710. ISSN 1210-6410. 1 8 9 ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník, komentář, 2. vyd. Praha: nakladatelství C. H. BECK, 2012, 2 sv. (3586 s.). ISBN 978-80-7400-428-5, s. 1400-1401. 1 9 0 § 134 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 1. 1. 2013], 1 9 1 Podrobněji PÚRY, František. K trestní odpovědnosti majitele psa za ublížení na zdraví způsobené útokem psa. Právní zpravodaj. 2003, roč. 4, č. 3, s. 11-13. ISSN 1212-8694. 1 9 2 Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 8 Tdo 673/2007. In: Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 22. 2. 2013]. Dostupné z: http://www.beck-online.cz/ 62 represe. Naplnění subjektivní stránky trestného činu tak nelze dovodit jen z toho, že nastala škoda na hodnotě trestním právem chráněné. 4.4 SHRNUTÍ Pokud jde o škody způsobené zvířetem, účinný občanský zákoník výslovnou právní úpravu neobsahuje, praxe si nicméně se vzniklými problémy poradila a případy jsou posuzovány konstantním způsobem. Nový občanský zákoník v tomto ohledu přináší změnu, když obsahuje výslovnou úpravu. Tato právní úprava do značné míry reaguje na závěry dovozované soudy, pro vznik odpovědnosti nově nebude vyžadována protiprávnost, postačující bude vznik škodné události. Obecné soudy totiž protiprávnost již dnes dovozovaly velice široce z porušení obecné prevenční povinnosti. Nově bude navíc odpovědnost za škodu způsobenou zvířetem posuzována jako objektivní. Tento posun tak pouze vyjadřuje skutečnost, že chov zvířat je obecně riziková činnost a majitel zvířete by měl nést případné následky. Nicméně odpovědnost upravená v novém občanském zákoníku se mi zdá až příliš široká. Souhlasím s tím, že chov zvířat je činnost pro okolí vždy určitým způsobem riziková a vzniklé škody by tedy neměly být připisovány náhodě. Avšak s odpovědností majitele zvířete bez ohledu na chování a zásahy třetích osob nesouhlasím, měly by být zohledňovány všechny okolnosti případu, především chování poškozeného a třetích osob, například to, zda zvíře někdo z nich nevydráždil k útoku. V případech kdy bude odpovídat majitel zvířete, ale ke škodě došlo v souvislosti s činností jiné osoby, bude moci majitel zvířete po této osobě vymáhat náhradu toho, co za ni uhradil. Pokud ale budou i regresní nároky uplatňovány u soudu, povede to zbytečně ke zvýšení počtu řešených sporů. Navíc ne vždy musí být majitel při vymáhání svého nároku úspěšný a v takovém případě by nesl náklady na náhradu škody sám i přesto, že vznik škody nemohl žádným způsobem ovlivnit. Zájem poškozeného je tak stavěn nad zájem majitele zvířete. Toto je odůvodňováno tím, že chov zvířat je obecně považován za rizikovou činnost. V nové právní úpravě mi také mezi liberačními důvody chybí chování poškozeného. Bude samozřejmě možné posuzovat spoluzavinění poškozeného podle obecných ustanovení, ale v takovém případě musí škůdce prokazovat protiprávnost a spoluzavinění na straně poškozeného. Vzhledem k šíři jeho odpovědnosti bych uvítala spíše objektivní posuzování jeho chování. Navíc možnost liberace jez mého pohledu nevhodně umožněna pouze osobám chovajícím domácí zvířata v rámci hospodářské činnosti či jako pomocníka osobě postižené. 1 9 3 Nález Ústavního soudu ČR ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 2278/07. In: Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 22. 2. 2013]. Dostupné z: http://www.beck-online.cz/ 63 V rozhodovací činnosti soudů není otázka náhrad škod způsobených zvířetem soudy příliš častá. Jedním z důvodů může být i skutečnost, že majitel zvířete se může pro případ vzniku škody pojistit (například v rámci tzv. pojištění domácnosti1 9 4 ). Pokud jde o odpovědnost podle zvláštních právních předpisů, ta má před úpravou v občanském zákoníku přednost. Toto se nezmění ani poté, co účinnosti nabude nový občanský zákoník. Ten sice otázku odpovědnosti za škodu způsobenou zvířetem výslovně upravuje, ale do působnosti zvláštních zákonů nezasahuje, k nim bude nadále obecným právním předpisem a bude se užívat, pouze pokud zvláštní zákony nebudou obsahovat vlastní úpravu. 1 9 4 Pojištění odpovědnosti za škodu občana [online]. Česká pojišťovna [cit. 23. 2. 2013]. Dostupné z: http://www.ceskapojistovna.cz/p7pojisteni-odpovednosti-za-skodu-obcana 64 5 ODPOVĚDNOST ZA ŠKODU ZPŮSOBENOU NA ZVÍŘETI Zvířata jsou v současné době považována za věci. Nový občanský zákoník sice deklaruje, že zvířata do budoucna nebudou považována za věci, ale i nadále se na ně budou užívat ustanovení o věcech. Se zvířaty je tak možné nakládat stejně jako s věcmi, zvířata mohou být předmětem vlastnictví i řady závazků. Pokud jsou předmětem vlastnictví, může být vlastníkovi jejich usmrcením či poraněním způsobena škoda. Odpovědnost za škodu způsobenou na zvířeti není upravena jako zvláštní případ odpovědnosti. Nebylo by to ani vhodné, jelikož zvířata mohou být předmětem celé řady nejrůznějších závazků a škoda na nich může vzniknout z řady důvodů. Zvláštní úprava odpovědnosti pro případy škod lišících se pouze předmětem, by byla příliš kasuistická a činila by právní řád značně nepřehledným. Ani nový občanský zákoník zvláštní úpravu této odpovědnosti nezakotvil, nově pouze obsahuje speciální pravidlo pro určování výše náhrady škody při poranění zvířete. V případě škody způsobené na zvířeti se tak mohou uplatnit různé odpovědnosti podle konkrétní situace, při níž ke škodě na zvířeti došlo. Tato práce nemá za cíl rozbor a srovnání jednotlivých obecných ani zvláštních odpovědností účinného a nového občanského zákoníku. Tato kapitola se tak omezí v případě účinného občanského zákoníku pouze na rozbor konkrétních případů z rozhodovací činnosti soudů a specifika v případě odpovědnosti veterináře. Ve vztahu k novému občanskému zákoníku pak bude rozebráno především nové ustanovení o výši náhrady škody. Dále zde budou zmíněny odpovědnosti za škody způsobené na zvířeti upravené zvláštními právními předpisy. 5.1 ODPOVĚDNOST ZA ŠKODU ZPŮSOBENOU NA ZVÍŘETI V ÚČINNÉM OBČANSKÉM ZÁKONÍKU Protože zvíře je považováno za věc, posuzuje se škoda způsobená na zvířeti vždy podle okolností vzniku škody. V případě škody vzniklé na zvířeti může škůdce podle situace, za níž ke škodě došlo, odpovídat podle ustanovení o obecné odpovědnosti za škodu způsobenou zaviněným protiprávním úkonem. V případě, že se bude jednat o škodu vniklou v souvislosti s podnikatelskou činností, přichází v úvahu odpovědnost za škodu způsobenou provozní činností. Ke škodě na zvířeti může dojít také při provozu dopravního prostředku nebo při plnění závazku, jehož předmětem je zvíře. Nelze vyloučit ani odpovědnost za škodu způsobenou na vnesených nebo odložených věcech či odpovědnost za škodu způsobenou provozem zvlášť nebezpečným. Skoda na zvířeti může být způsobena i zvláštní povahou přístroje nebo věci užité k plnění závazku. I v případě škody způsobené na zvířeti je nutno zohledňovat, zda mezi stranami nedošlo k uzavření smluvního závazku a zda tedy na danou situaci nedopadá právní úprava určitého smluvního typu. 65 Stejně jako v případě škody způsobené zvířetem bude většina případů posuzována podle ustanovení § 420 OZ. Předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu způsobenou zaviněným protiprávním úkonem byly dostatečně rozebrány výše. Podle tohoto ustanovení škůdce odpovídá za škodu způsobenou úmyslně i nedbalostně. Příkladem škody na zvířeti, za niž bude škůdce odpovídat podle tohoto ustanovení, může být například situace, kdy škůdce rozmisťuje po okolí otrávené návnady a zvířata, která je pozřou, pak uhynou či mají zdravotní problémy. Stejně by mohl odpovídat i návštěvník zoologické zahrady, který i přes zákaz krmí zvířata, pokud by jim dal neúmyslně (ale i úmyslně) něco, po čem by uhynula. Na vesnicích pak donedávna byly běžné škody způsobené zvířetem na zvířeti, například pes zakousl sousedovi slepici. I tento případ by byl posuzován podle § 420 OZ. Soudy například řešily otázku odpovědnosti za úmrtí koně, který byl dán do nájmu. V projednávaném případě soud smlouvu shledal jako absolutně neplatnou a otázku odpovědnosti tak posuzoval podle § 420 OZ. Protiprávnost jednání žalovaného (v tomto případě nájemce) byla dovožena z porušení obecné prevenční povinnosti, protože dostatečně nezabezpečil péči o svěřené zvíře a navíc koně přetěžoval, toto jednání bylo v příčinné souvislosti se vznikem škody spočívajícím v úhynu koně.1 9 5 V jiném případě se soudy zabývaly otázkou odpovědnosti za škodu způsobenou úhynem koně poraněného při dostihových závodech. Kůň se účastnil dostihového závodu, při něm shodil jezdce, následně vybočil z tratě a narazil do zakončení zábradlí můstku. V důsledku zranění musel být utracen. Také v tomto případě byla odpovědnost posuzována podle § 420 OZ. Předpoklad protiprávnosti byl v tomto případě dovožen z porušení ustanovení zákona na ochranu zvířat proti týrání (v tehdejším znění) a z porušení Rádu Jockey clubu CR. Žalovaný porušil povinnost dbát o úpravu závodiště tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví osob či závodních koní.1 9 6 Případy odpovědnosti za škodu způsobenou na zvířeti řešené podle ustanovení § 420 OZ jsou posuzované v souladu s ustáleným výkladem tohoto ustanovení dovozeným v případech odpovědností za škody na jiných věcech než zvířatech. V případě škody na zvířatech může být specificky posuzována otázka protiprávnosti. V případě škod na zvířatech nemusí být dovozována pouze z ustanovení o obecné prevenční povinnosti, ale například i z porušení zákona na ochranu zvířat proti týrání. I v případech škody způsobené na zvířeti přichází v úvahu odpovědnost za škodu způsobenou provozem podle § 420a OZ. Tyto škody budou posuzovány naprosto stejně jako škody na kterémkoli jiném majetku. Soudy například řešily spor o náhradu škody způsobené úhynem dobytka zasaženého elektrickým proudem. Příčinou vzniku škody bylo přerušení vodiče elektrického napětí na budově, kde byla zvířata ustájena. Dodavatel elektrické energie byl uznán 1 9 5 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 546/2004. In: Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 12. 2. 2013]. Dostupné z: http://www.beck-online.cz/ 1 9 6 Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 10. 2011 sp. zn. 25 Cdo 661/2011. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 14. 2. 2013], 66 odpovědným podle § 420a OZ, protože výroba a rozvod energie je pro okolí zdrojem zvýšeného nebezpečí plynoucího ze specifické podoby provozu. V tomto případě byl uznán částečný liberační důvod, protože poškozený zanedbal údržbu, když neprovedl uzemnění nulového vodiče.1 9 7 Skoda na zvířeti může být způsobena i provozem dopravního prostředku. Usmrcené kočky či jiná zvířata podél silnic nejsou žádnou výjimkou. Vymáhání většiny takto způsobených škod je ale často problematické. Pokud nedojde z důvodu srážky se zvířetem k dopravní nehodě, je škůdce v podstatě nezjistitelný. Navíc, i v případě, že by se majiteli zvířete podařilo zjistit, kdo jeho zvíře usmrtil či poranil, neunesl by patrně důkazní břemeno. Na straně škůdce by totiž neexistovala protiprávnost (pokud zrovna v okamžiku vzniku škody neporušoval dopravní předpisy). Navíc zvíře se na vozovce vůbec nemělo vyskytovat, proto by zde vždy bylo minimálně spoluzavinění majitele zvířete. Pokud jde o situace, kdy vinou srážky zvířete s dopravním prostředkem dojde k dopravní nehodě, může zde nastat kombinace odpovědnosti za škodu způsobenou zvířetem na straně majitele zvířete (posuzované podle § 420 OZ) a odpovědnosti za škodu způsobenou provozem dopravního prostředku podle § 427 OZ na straně řidiče. „Dojde-li ke střetu zvířete s dopravním prostředkem při jeho provozu, řídí se odpovědnost za škodu vzniklou usmrcením zvířete a odpovědnost za poškození vozidla odlišnými právními režimy, i když obě újmy mají základ ve společné škodné události. Zatímco za poškození dopravního prostředku odpovídá chovatel zvířete podle zásad obsažených v ustanoveních § 415 a § 420 ObčZ, za usmrcení zvířete odpovídá provozovatel dopravního prostředku podle zásad uvedených v § 427 odst. 1, 2 anásl. ObčZ."m V tomto projednávaném případě došlo k dopravní nehodě poté, co pes žalovaných vběhl do jízdní dráhy projíždějícího vozidla. Žalovaní namítali spoluzavinění na straně žalobce spočívající v překročení povolené rychlosti. Odpovědnost za škodu způsobenou na zvířeti provozem dopravního prostředku může nastat také v případě, že se zvíře nachází v dopravním prostředku. V takovémto případě se se zvířetem nakládá stejně jako s jakoukoli jinou věcí. Provozovatel odpovídá podle § 429 OZ nejen za škodu na zdraví, ale i za škodu na věcech. V případě škody na zvířeti může být odpovědnost založena i podle ustanovení o odpovědnosti za škodu na převzaté věci podle § 421 OZ: „Každý, kdo odjiného převzal věc, jež má být předmětem jeho závazku, odpovídá zajejí poškození, ztrátu nebo zničení, ledaže by ke škodě došlo ijinak." V případě zvířat se takovýto závazek typicky sjednává například u koní. Kůň je zvíře náročné na prostor i péči a řada majitelů se tak o něho nemůže osobně starat a mít ho u sebe. Rada stájí tak nabízí za sjednanou odměnu ustájení a péči o koně. V případě závodních koní je pak dohoda doplněna i o závazek tréninku. Dalším příkladem odpovědnosti podle tohoto ustanovení 1 9 7 25 Cdo 890/2000 op. cit. 1 9 8 Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 9. 1998 sp. zn. 23 Co 465/97. In: Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 15. 2. 2013]. Dostupné z: http://www.beck- online.cz/ 67 mohou být „zvířecí hotely", tedy služby pro majitele představující možnost dočasně nechat zvíře za úplatu v péči jiné osoby. Soudy například řešily spor o náhradu škody za zranění a úhyn koně, který byl předmětem smlouvy o tréninku a celkové péči. Kůň se zranil ve výběhu, když si poranil břišní dutinu o ocelový kůl, který byl součástí ohrady. V daném sporu bylo součástí smlouvy ujednání o omezení odpovědnosti pouze na případy zaviněné osobou, která koně převzala. Toto ujednání bylo shledáno absolutně neplatným pro rozpor se zákonem (§ 421 OZ byl označen za kogentní, proto jeho aplikaci nebylo možno smluvně vyloučit).1 9 9 V souvislosti s tímto případem je vhodné zmínit možnost vzdání se práva. Ujednání o omezení odpovědnosti soud označil za kogentní, toto ujednání bylo neplatné i pro rozpor s ustanovením § 574 odst. 2 OZ, podle něhož jsou ujednání o vzdání se práv, která vzniknou v budoucnu neplatná. Nový občanský zákoník ovšem toto pravidlo nepřejal, ale naopak do budoucna bude vzdání se práva až na stanovené výjimky možné. Nově se nebude přihlížet pouze k ujednáním, která předem vylučují, omezují povinnost k náhradě újmy způsobené na přirozených právech, anebo způsobené úmyslně či z hrubé nedbalosti.200 V projednávaném případě by pak záleželo na konkrétních okolnostech, zda na straně subjektu, který koně převzal do péče, došlo k hrubé nedbalosti (úmysl v tomto případě je velice nepravděpodobný). Pokud by jednání žalovaného nebylo označeno za hrubou nedbalost, bylo by ujednání o vzdání se práva možné. Pro úplnost dodávám, že ustanovení o odpovědnosti za škodu na převzatých věcech bylo do nového občanského zákoníku převzato beze změn. Na závěr je vhodné zmínit odpovědnost za škodu způsobenou okolnostmi, které mají původ v povaze přístroje nebo jiné věci, jichž bylo při plnění závazku použito podle § 421a OZ. Tato odpovědnost přichází v úvahu hlavně v souvislosti s poskytováním veterinární péče, proto bude blíže rozebrána v souvislosti s odpovědností veterináře. S odpovědností za škodu způsobenou na zvířeti souvisí i otázka náhrady škody. Obsah, rozsah a způsob náhrady škody byly teoreticky rozebrány výše. Účinný občanský zákoník neobsahuje speciální pravidla pro případ náhrady škody na zvířeti. Skoda se tak bude hradit stejně, jako škoda na jakékoli jiné věci. Hradí se tedy pouze škoda přímá a v penězích, uvedením do původního stavu jen pokud o to poškozený požádá. V případě usmrcení zvířete se hradí škoda ve výši obvyklé ceny zvířete v době jeho usmrcení. V případě hospodářských zvířat toto nebude problém, ale u domácích mazlíčků typu pes nebo kočka bez průkazu původu bude tato cena zanedbatelná, nezohledňuje se vztah majitele ke zvířeti. V případě poranění zvířete se hradí škoda opět ve výši ceny obvyklé. Náklady na léčbu ale mohou být i větší než cena zvířete, majitel tak nemusí získat plnou náhradu způsobené škody. 1 9 9 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 6. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2109/2003. In: Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 15. 2. 2013]. Dostupné z: http://www.beck-online.cz/ 2 0 0 § 2898 zákona č. 89/2012 Sb. 68 V případě odpovědnosti za škodu způsobnou na zvířeti není v účinném občanském zákoníku žádné zvláštní ustanovení. Náhrada škody může být uplatňována podle celé řady ustanovení, záleží vždy na okolnostech, za nichž ke vzniku škody došlo. Případů odpovědnosti řešených soudy v dnešní době není moc, ale lze nalézt rozhodnutí podle celé řady ustanovení. 5.2 ODPOVĚDNOST ZA ŠKODU ZPŮSOBENOU NA ZVÍŘETI V NOVÉM OBČANSKÉM ZÁKONÍKU Ani nový občanský zákoník odpovědnost za škodu způsobenou na zvířeti jako zvláštní druh odpovědnosti neupravuje. I nadále se tedy v případě posuzování této odpovědnosti bude postupovat podle úpravy obecné odpovědnosti i odpovědností zvláštních. Pro určení, podle kterého ustanovení o odpovědnosti se bude odpovídat, bude i nadále rozhodující to, jak ke škodě došlo. Zvolené řešení považuji za správné. Pokud by měla být zvláštní právní úprava jen proto, že škoda vznikla na specifické věci, byl by právní předpis příliš kasuistický a nepřehledný. Jaká věc byla poškozena, je podstatné pouze pro otázku jaká škoda a do jaké výše se bude hradit. Pro posouzení naplnění předpokladů odpovědnosti není podstatné, co bylo poškozeno, je podstatné pouze, zda došlo ke škodě. Cílem této práce není podrobná analýza rozdílů v úpravách jednotlivých odpovědností v účinném a v novém občanském zákoníku. Obecné rozdíly v odpovědnosti byly rozebrány výše. V případě zvláštních odpovědností je pro účely této práce dostačující konstatování, že nový občanský zákoník jednotlivé zvláštní odpovědnosti, které v případě škody na zvířeti přichází v úvahu, výrazně nemění. Některé zvláštní odpovědnosti zůstaly obsahově beze změny (například odpovědnost za škodu na převzaté věci), u ostatních došlo k formulačnímu zpřesnění (například odpovědnost za škodu způsobenou vadou věci užité ke splnění závazku).2 0 1 V případě škody způsobené na zvířeti nový občanský zákoník přináší změny ve způsobu a rozsahu náhrady škody. Obecné změny ve způsobu a rozsahu náhrady škody byly již rozebrány výše, zde se proto omezím pouze na zvláštní ustanovení o náhradě škody při poranění zvířete upravené v § 2970 NOZ. § 2970 NOZ stanovuje: „Při poranění zvířete nahradí škůdce účelně vynaložené náklady spojené s péčí o zdraví zraněného zvířete tomu, kdo je vynaložil; požádá-li o to, složí mu škůdce na tyto náklady přiměřenou zálohu. Náklady spojené s péčí o zdraví nejsou neúčelné, i když podstatně převyšují cenu zvířete, pokud by je vynaložil rozumný chovatel v postavení poškozeného." Tuto novou právní úpravu hodnotím jednoznačně pozitivně. Podle účinného občanského zákoníku se i v případě poranění zvířete hradí náhrada pouze ve výši obvyklé ceny zvířete v době 2 0 1 BĚLOHLÁVEK, Alexander J., ČERNÝ, Filip a kol. Nový občanský zákoník. Srovnání dosavadní a nové občanskoprávní úpravy včetně předpisů souvisejících, 1. vyd., Plzeň: nakladatelství Aleš Čeněk, 2012, 830 s., ISBN 978-80-7380-413-8, s. 447-455. 69 jeho poranění. Majitel tak často náklady léčby hradil ze svých prostředků a byla mu tak vlastně škoda způsobena dvakrát. Nově již obvyklá cena zvířete nebude podstatná, majitel bude moci požadovat i náhradu vyšší. Výše nákladů je omezena pouze jejich účelností, přičemž účelné jsou i pokud převyšují podstatně cenu zvířete, pokud by je vynaložil ve stejném postavení rozumný chovatel. Při posuzování účelnosti bych se přiklonila k výkladu užívanému dnes v případech hrazení nákladů na léčbu člověka. Za účelné by se tak měly považovat veškeré náklady, které mohly přispět ke zlepšení zdravotního stavu zvířete. V případě, že se v průběhu léčby ukáže, že zvíře nelze vyléčit a vhodnější je jeho usmrcení, jsou pak účelnými náklady na léčbu i náklady na jeho utracení. Zda by náklady vynaložil rozumný chovatel, se bude posuzovat objektivně. Při posuzování vynaložených nákladů se tak patrně stejně bude vycházet především z hodnoty zvířete, protože rozumný chovatel by se rozhodoval i podle jiných okolností, než je jeho vztah k poraněnému zvířeti, což ale ne každý majitel bude schopen. Mělo by se tak podle mého názoru zároveň přihlížet k tomu, jaký vztah majitel ke zvířeti má a hlavně o jaké zvíře se jedná. V případě hospodářských zvířat rozumný majitel často spíše zvíře nechá utratit a zakoupí nové. V případě zvířat chovaných jako domácí mazlíčci má ale chovatel ke zvířeti citový vztah, proto jistě bude ochoten na jeho léčbu vynaložit větší finanční prostředky. Nová právní úprava také výslovně zakotvuje, že právo na náhradu škody při poranění zvířete má nejen majitel, škoda se hradí tomu, kdo náklady na léčbu vynaložil. V účinném občanském zákoníku toto výslovně řešeno nebylo, pokud tak náklady na léčbu zvířete vynaložil někdo jiný než majitel zvířete, musel je vymáhat po majiteli a ten po škůdci. Osobě, která náklady vynaložila, totiž poraněním zvířete nemohla vzniknout škoda, když nebyla vlastníkem zvířete. Skoda vznikla majiteli a pouze ten ji mohl vymáhat. Osoba, která náklady vynaložila, je mohla vymáhat pouze po majiteli, protože ten se na její úkor obohatil. Tyto případy mohly přicházet v úvahu především v situacích, kdy majitel zvíře svěřil jiné osobě a nacházel se v jiném místě než zvíře. V případě poranění zvířete a potřebě okamžité veterinární péče tak náklady musel hradit ten, kdo měl zvíře v daný okamžik u sebe a následně se musel s majitelem vyrovnávat. Nový občanský zákoník tak v tomto případě vhodně zavádí úpravu analogickou náhradě škody na zdraví člověka. V případě škody na zdraví se náklady léčby hradí tomu, kdo je vynaložil, například v případě poranění dítěte náklady na léčbu obvykle vynaloží rodiče. Novou právní úpravu náhrady škody při poranění zvířete lze hodnotit pozitivně. Hlavní pozitivum spočívá v tom, že je opuštěno nahrazení škody pouze do výše obvyklé ceny zvířete. Pozitivní je také možnost požadovat zálohu na vynaložené náklady. V některých případech náklady na léčbu mohou dosahovat vysokých částek, a tak je možnost záloh jistě vhodná. Náklady na léčbu se navíc vynakládají postupně a vymáhány tak mohou být až po dlouhé době od poranění zvířete. 70 Pokud jde o případy odpovědnosti za škodu způsobenou usmrcením zvířete, nový občanský zákoník zvláštní úpravu způsobu a rozsahu škody neobsahuje. V případě náhrady škody způsobené usmrcením zvířete se tak postupuje podle úpravy o náhradě škody na věcech. Zvíře sice není považováno za věc, ale ustanovení o věcech se na něho analogicky užijí, pokud to neodporuje povaze zvířete jako živého tvora, což v případě náhrady škody jistě neodporuje. Pokud jde o způsob náhrady škody, v případě usmrcení zvířete uvedení do předchozího stavu možné není, proto se škoda bude vždy hradit v penězích. Při určení výše škody způsobené usmrcením zvířete se pak nadále bude vycházet z jeho ceny v době poškození. Na případy usmrcení zvířete bude aplikovatelné i pravidlo o ceně zvláštní obliby. Cena zvláštní obliby se nahrazuje v případě, kdy škůdce poškodil věc ze svévole nebo škodolibosti.2 0 2 O svévoli či škodolibosti je ale možné mluvit pouze v případě úmyslu. Svévole směřuje ke způsobení škody, škůdce má potěšení z toho, že škodí, na osobě poškozeného mu nezáleží. Škodolibost naopak směřuje k osobě poškozeného, škůdce má potěšení z toho, že škodu působí konkrétní osobě.2 0 3 Ani cena zvláštní obliby tak ve všech případech nezabrání tomu, aby poškozený na náhradě škody nedostal téměř nic (například v případě nedbalostního usmrcení sousedovy kočky bez průkazu původu). Úprava v novém občanském zákoníku v případě škody na zvířeti přináší změnu pouze u náhrady škody při poranění zvířete. Tato změna je ale jednoznačně pozitivní. V případě usmrcení zvířete se situace oproti dnešní právní úpravě nezmění. Otázka odpovědnosti za škodu na zvířeti se nadále bude posuzovat podle právních úprav různých odpovědností. Vždy bude záležet na okolnostech, za nichž ke škodě došlo. 5.3 ODPOVĚDNOST VETERINÁŘE ZA ŠKODU ZPŮSOBENOU NA ZVÍŘETI Veterinární lékaři jsou osoby s odbornými znalostmi ohledně péče o zdravotní stav zvířat. Povinnosti a postavení veterinářů jsou stanoveny veterinárním zákonem a zákonem č. 381/1991 Sb., o Komoře veterinárních lékařů České republiky (dále jen „zákon o Komoře veterinárních lékařů"). Soukromí veterinární lékaři mohou své služby nabízet majitelům zvířat, právní vztah s těmito osobami je pak vztahem smluvním. Veterinární zákon i zákon o Komoře veterinárních lékařů jsou předpisy veřejnoprávní, neupravují vztah veterináře k majiteli zvířete, které je předmětem ošetření, neupravují tedy ani otázku odpovědnosti za případné způsobené škody. Otázka odpovědnosti je pak posuzována podle občanského zákoníku. Účinný ani nový občanský zákoník speciální právní úpravu odpovědnosti veterináře neobsahuje. V případě veterinárního lékaře přichází podle účinného občanského zákoníku v úvahu obecná odpovědnost za škodu způsobenou zaviněným protiprávním úkonem (§ 420) a odpovědnost § 2969 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb. ELIÁŠ a kol. 2012 op. cit, s. 1047. 71 za škodu způsobenou povahou užitého přístroje nebo věci (§ 421a). Na první pohled by se zdálo jako vhodné i ustanovení o odpovědnosti za škodu na převzaté věci podle § 421 OZ či odpovědnosti za škodu způsobenou provozní činností (§ 420a OZ), jak ale dovodil Nejvyšší soud, toto ustanovení nelze kvůli specifikům veterinárního úkonu užít. Veterinární úkon je svou povahou shodný s činností lékaře, obojí je natolik specifická činnost, že je nelze podřadit pod objektivní odpovědnost za škodu způsobenou provozní činností, protože by se v důsledku jednalo o objektivní odpovědnost za výsledek poskytnuté služby, tedy za vyléčení. Totéž platí i pro odpovědnost podle § 421 OZ. Odpovědnost za výsledek poskytnutého veterinárního úkonu nepřichází v úvahu kvůli existenci mnoha faktorů ovlivňujících průběh léčby. Specifikem v případě veterináře je především povinnost poskytnout odbornou pomoc podle § 62 veterinárního zákona.2 0 4 Podle veterinárního zákona může soukromý veterinář odmítnout poskytnout naléhavou odbornou pomoc, pouze pokud by bylo ohroženo jeho zdraví a tomuto ohrožení by nebylo možné předejít nebo zabránit. Veterinář může podle zákona od smlouvy o provedení veterinárního úkonu odstoupit, pokud chovatel neposkytne potřebnou součinnost, ale musí stejně zvířeti poskytnout neodkladnou péči, aby nedošlo k jeho utrpení či poškození, kterému by poskytnutím péče bylo možno zabránit.2 0 5 Z veterinárního zákona je tedy možno dovodit, že vztah veterináře a majitele zvířete je sice vztahem smluvním, ale veterinář má v některých případech povinnost poskytnout zvířeti péči i bez uzavření smlouvy. Veterinář si tak nemůže vybrat, která zvířata bude léčit, musí poskytnout péči všem, i těm, která již není možné vyléčit, ale je poskytnutím péče možné snížit jejich utrpení. Pokud by veterinář odpovídal podle § 420a či § 421 OZ, odpovídal by vždy za výsledek, tedy i za uzdravení zvířete, u kterého to již není možné. Takovýto výklad by vedl pouze k tomu, že by veterinární praxi nevykonával nikdo, jelikož by to bylo ekonomicky neúnosné. V případě veterinárního lékaře tak přichází v současné době v úvahu odpovědnost podle § 420 a § 421a OZ. Nový občanský zákoník samozřejmě přináší změny v jednotlivých případech odpovědnosti, nicméně i nadále bude závěr dovozený Nejvyšším soudem správný. Změny v jednotlivých odpovědnostech přicházejících v úvahu v novém občanském zákoníku nejsou příliš výrazné. Obecná odpovědnost bude do budoucna rozdělena na povinnost k náhradě škody způsobené porušením zákonné a smluvní povinnosti, v případě zákonné povinnosti bude zavinění nadále presumováno a v případě smluvní odpovědnosti nebude vyžadováno, bude se tedy jednat o odpovědnost objektivní (§ 2910 až § 2913 NOZ). Odpovědnost za škodu způsobenou povahou přístroje nebo věci zůstává v základním principu zachována, dochází ale k jejímu rozšíření, a to o případy, kdy věc způsobí škodu sama od sebe (§ 2936-2938 NOZ). V případě odpovědnosti za škodu způsobenou provozní činností dojde ke zpřesnění ustanovení a ke změně liberačních důvodů, nově se odpovědnosti zprostí ten, kdo prokáže vynaložení veškeré péče, kterou 2 0 4 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4693/2008. In: Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 15. 2. 2013]. Dostupné z: http://www.beck-online.cz/ 2 0 5 § 62 zákona č. 166/1999 Sb. 72 lze rozumně požadovat, aby ke škodě nedošlo (§ 2924 NOZ). V případě odpovědnosti za škodu na převzaté věci ke změnám nedojde (§ 2944 NOZ). Nový občanský zákoník tak v ustanoveních přicházejících v úvahu pro posouzení odpovědnosti veterináře nezavádí žádné změny, které by odůvodňovaly odchýlení od dosavadního názoru Nejvyššího soudu. I v budoucnu tak bude odpovědnost posuzována podle ustanovení o obecné odpovědnosti a o odpovědnosti za škodu způsobenou užitou věcí. Se závěry Nejvyššího soudu se v případě odpovědnosti veterináře dá plně souhlasit. Veterinář bude odpovídat za škodu způsobenou povahou užitého přístroje či věci v případě, že k léčbě přístroj užije a dojde k neočekávaným následkům v podobě škody na zvířeti. Této odpovědnosti se nemůže zprostit. Použitý přístroj majitel zvířete ovlivnit nemůže a zároveň veterinář je ten, kdo má z použití přístroje prospěch (finanční odměna za provedenou léčbu), riziko užití nevhodného či porouchaného přístroje tak správně stíhá jeho. V případech, kdy nedojde k užití přístroje nebo škoda není způsobena okolnostmi, které mají původ v povaze užitého přístroje, bude veterinář odpovídat podle obecného ustanovení o odpovědnosti za škodu způsobenou zaviněným protiprávním úkonem. Protiprávnost bude v tomto případě dovozována buď z porušení právní povinnosti při poskytování veterinární péče (například § 66 veterinárního zákona - povinnosti ohledně využívání veterinárních přípravků) nebo z porušení obecné prevenční povinnosti, konkrétně z toho, že veterinář má vždy postupovat v souladu s posledními vědeckými poznatky ohledně léčby zvířat. Do budoucna pak veterináře bude stíhat povinnost k náhradě škody způsobené porušením smluvní povinnosti. Vztah k majiteli zvířete je totiž vztahem smluvním, daná smlouva pak musí být vykládána jako závazek poskytnout zvířeti vhodnou zdravotní péči, tedy nikoli závazek vyléčit. Veterinář tak bude objektivně odpovídat za to, zda jeho postupy byly v souladu s poznáním v daném oboru. Také otázka odpovědnosti veterináře byla českými soudy posuzována. Například ve výše zmíněném rozhodnutí 25 Cdo 4693/2008 soud posuzoval otázku veterináře za úhyn kocoura v průběhu ošetření. Zalobkyně požadovala, aby byla odpovědnost posuzována podle § 421 OZ, což soudy z výše uvedených důvodů odmítly. Odpovědnost byla posuzována podle § 420 a § 421a OZ. V případě odpovědnosti podle § 420 OZ zalobkyně neprokázala porušení právní povinnosti na straně lékaře a neprokázala ani, že úhyn byl způsoben okolnostmi majícími původ v použitém přístroji. Žaloba tak byla zamítnuta.2 0 6 S tímto rozhodnutím naprosto souhlasím, vzhledem k popsanému stavu kocoura (zemřel na zástavu srdce v důsledku ledvinového selhání a rozvratu metabolismu) by bylo jeho vyléčení asi nemožné. Veterinář postupoval řádně, péči nezanedbal a bylo by tedy nespravedlivé, aby nesl následky, kterým patrně nemohl zabránit. V jiném případě soud posuzoval odpovědnost za úhyn březí klisny. Žalovaný aplikoval březí klisně přípravek, u klisny se ale projevil anafylaktický šok a došlo k jejímu úhynu. Soud opět 25 Cdo 4693/2008 op. cit. 73 posuzoval odpovědnost podle § 420 i § 421a OZ. V tomto případě došel k závěru, že odpovědnost podle § 420 OZ nevznikla, protože žalovaný neporušil žádnou svou právní povinnost. Naopak odpovědnost podle § 421a OZ soud shledal. V případě odpovědnosti podle § 421a OZ není třeba zavinění ani protiprávnost, stačí škodná událost, která v tomto případě prokazatelně nastala. Na základě znaleckého posudku pak soud došel k závěru, že mezi podáním přípravku a úhynem byla příčinná souvislost.207 Anafylaktický šok je jistě okolnost, která má původ v povaze léku. Je bohužel často neočekávaná, ale možnost takové reakce organismu existuje. Odpovědnosti za škodu způsobenou okolnostmi majícími původ v povaze užitého léku se veterinář nemůže zprostit, na posouzení odpovědnosti by tak neměla vliv ani okolnost, že stejný lék byl zvířeti již v minulosti bez problémů aplikován. Jako poslední je možné zmínit i mediálně známý případ úhynu „nejmenšího psa na světě". Majitelka psa žalovala veterináře o náhradu škody za úhyn jejího psa, tvrdila, že důvodem bylo podání léku na chronickou rýmu. Během dokazování bylo zjištěno, že psovi byl podán lék nevhodný pro psy. Soud prvního stupně posuzoval odpovědnost podle § 421a OZ, odvolací soud pak podle § 420 OZ, protože lék nebyl aplikován správně (nebyl určený pro psy a byl nevhodně naředěn). Nebyla tak podle odvolacího soudu možná odpovědnost podle § 421a OZ, protože škoda nespočívala na okolnosti mající původ v povaze léku, ale spočívala v porušení právní povinnosti veterináře při aplikaci léku. Nicméně oba soudy došly k závěru, že v daném případě neexistovala příčinná souvislost. Pes uhynul až téměř po 15 měsících od aplikace léku a hlavní příčinou zhoršení jeho zdravotního stavu byly vrozené vady.2 0 8 V tomto případě je zajímavá hranice, kterou soud stanovil mezi odpovědností podle § 420 a § 421a OZ. Obecně by se dalo říci, že podle § 421a OZ veterinář odpovídá pouze, pokud přístroj nebo lék užil správně, v ostatních případech pak odpovídá podle ustanovení o obecné odpovědnosti. Toto ale může být pro poškozeného nevýhodné, paradoxně v případě, kdy veterinář přístroj či lék neužije správně, bude muset poškozený nést větší důkazní břemeno. Bude muset prokazovat protiprávnost (v tomto případě asi nebude problém s ohledem na širokou prevenční povinnost) a hlavně veterinář se bude moci zkoušet vyvinit. Podle mého názoru by v tomto případě bylo vhodnější posuzovat odpovědnost podle § 421a OZ. I nesprávné ovládání přístroje je jistě okolnost, která má původ v povaze tohoto přístroje, nakládání s přístrojem nelze oddělit od jeho povahy (tedy funkcí, možností ovládání...). Totéž platí i pro lék, užitá dávka vždy souvisí s povahou léku, jeho zdravotními vlivy. V případě veterinářů není speciální právní úprava potřebná ani vhodná. Činnost veterinářů a lékařů je sice značně specifická, ale v případě posuzování odpovědnosti zde žádná specifika oproti jiným činnostem nejsou. Pouze v případě odpovědnosti veterináře podle § 421a OZ je rozhodné 2 0 7 Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1897/2008. In: Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 16. 2. 2013]. Dostupné z: http://www.beck-online.cz/ 2 0 8 Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2815/2007. In: Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 16. 2. 2013]. Dostupné z: http://www.beck-online.cz/ 74 především prokázání příčinné souvislosti. Při posuzování jsou často potřebné odborné znalosti, proto soudy obvykle vycházejí z provedených znaleckých posudků. 5.4 ODPOVĚDNOST ZA ŠKODU ZPŮSOBENOU NA ZVÍŘETI PODLE JINÝCH PRÁVNÍCH PŘEDPISŮ Stejně jako v případě škod způsobených zvířetem, není ani v případě škod způsobených na zvířeti občanský zákoník jediným právním předpisem, podle něhož bude tato odpovědnost posuzována. Občanský zákoník v oblasti odpovědnosti za škodu způsobenou na zvířeti opět plní roli obecné právní úpravy. V případě škody způsobené na zvířeti je ve zvláštních právních předpisech významná především úprava odpovědnosti za škodu způsobenou na zvěři obsažená v zákoně o myslivosti. Dále je vhodné zmínit i otázku náhrady škody způsobené na rybách a na včelách. Velmi krátce bude také zmíněna otázka odpovědnosti podle obchodního zákoníku, zákoníku práce a trestního zákoníku. 5.4.1 ODPOVĚDNOST ZA ŠKODU ZPŮSOBENOU NA ZVĚŘI Jak již bylo řečeno výše, zvěř je věcí ničí (s výjimkou zvěře v oborách). Jelikož zde není vlastník, chybí podle obecné úpravy subjekt oprávněný k náhradě vzniklé škody. Proto zde musí být zvláštní právní předpis, který stanoví, kdo je subjektem oprávněným k náhradě škody. Tímto zákonem je zákon o myslivosti, náhrada škod způsobených na zvěři je upravena v § 56. Zákon o myslivosti stanovuje, že na náhradu škody má nárok uživatel honitby. Za škodu odpovídá každý, kdo ji způsobil, zákon o myslivosti pak uvádí demonštratívni příklady toho, co se rozumí škodou na zvěři. Škodou na zvěři se rozumí například neoprávněný lov zvěře, v případě, že je takto ulovena zvěř o určité hodnotě, je zároveň naplněna skutková podstata trestného činu pytláctví. Za škodu na zvěři se považuje nejen přímé usmrcení či poranění zvěře, ale také poškození jejího životního prostředí či vypuštění živočichů narušujících přírodní rovnováhu. V těch případech, kdy není škoda způsobena přímo na zvěři, však bude mít oprávněný subjekt patrně problémy s unesením důkazního břemene ohledně příčinné souvislosti. Například poškození životního prostředí může mít celou řadu příčin a prokázat, že existuje podstatná příčinná souvislost například mezi vypuštěním závadných látek do ovzduší a úhynem konkrétních stromů jev podstatě nemožné. Pokud jde o způsob uplatňování škody, její určování a lhůty, zákon o myslivosti speciální právní úpravu neobsahuje a odkazuje na obecný předpis, kterým je občanský zákoník. 75 5.4.2 ODPOVĚDNOST ZA ŠKODU ZPŮSOBENOU NA RYBÁCH Ryby je stejně jako jiná zvířata možné považovat za zvířata ve smyslu občanského zákoníku. Pro určení subjektu oprávněného k náhradě škody je podstatné určení vlastnického práva. Zákon o rybářství upravuje dva různé instituty péče o ryby, jedním z nich je rybníkářství a druhým výkon rybářského práva. Tyto instituty se od sebe mimo jiné liší i otázkou vlastnictví ryb. Rybníkářstvím se rozumí „chov a lov ryb, popřípadě vodních organizmů v rybníce nebo ve zvláštním rybochovném zařízení, uskutečňovaný k zajištění produkce ryb a rybího masa, popřípadě produkce vodních organizmů nebo produkce rybí násady pro rybníky anebo pro zarybňování rybářských revírů."209 Rybníkářství je tedy možno považovat za hospodářskou činnost, zákon č. 252/1997 Sb., o zemědělství, ve znění pozdějších předpisů, označuje chov ryb za zemědělskou výrobu.2 1 0 Naproti tomu výkon rybářského práva je činnost v rybářském revíru spočívající v plánovitém chovu, ochraně, lovu a přisvojování si ryb, popřípadě vodních organizmů a není tedy podnikáním.2 1 1 V případě výkonu rybářského práva nabývá oprávněný subjekt ryby do svého vlastnictví až jejich uloveném, ryby v rybářských revírech jsou tedy věcí ničí. Naproti tomu ryby v rybnících jsou hospodářskými zvířaty a jsou ve vlastnictví rybníkáře.2 1 2 V případě ryb v rybnících je zde tedy vlastník, který může uplatňovat nároky na náhradu škody i podle občanského zákoníku. V případě ryb v rybářských revírech ale vlastník ryb neexistuje a není zde tedy obecně subjekt oprávněný k náhradě škody. Proto zákon o rybářství musí subjekt oprávněný k náhradě škody výslovně upravovat. V § 12 odst. 11 zákona o rybářství je stanoveno: „Za škodu způsobenou na rybí obsádce v rybářském revíru nebo na rybníku nebo ve zvláštních rybochovných zařízeních odpovídá osoba, která ji způsobila. K vymáhání škody je oprávněn uživatel rybářského revíru nebo rybnikár" Zákon o rybářství tak stanovuje, že oprávněným subjektem je buď uživatel rybářského revíru, nebo rybnikár, nárok na náhradu škody má tak i uživatel rybářského revíru, který není vlastníkem ryb v tomto revíru. Nárok na náhradu škody je pak vymáhán podle občanského zákoníku, zákon o rybářství zvláštní pravidla pro jejich uplatňování nestanovuje. Škody na rybách jsou i předmětem náhrady podle zákona o poskytování náhrad škod. Podle tohoto zákona jsou poskytovány pouze náhrady za škody způsobené kormoránem velkým § 2 písm. b) zákona č. 99/2004 Sb., o rybníkářství, výkonu rybářského práva, rybářské stráži, ochraně mořských rybolovných zdrojů a o změně některých zákonů (zákon o rybářství), ve znění pozdějších předpisů. In: CODEXIS [právní informační systém]. Auas Consulting [cit. 1. 1. 2013]. 2 1 0 § 2e odst. 3 písm. í) zákona č. 252/1997 Sb., o zemědělství, ve znění pozdějších předpisů. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 1. 1. 2013], 2 1 1 § 2 písm. f) zákona 99/2004 Sb. 2 1 2 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 4. 2004, sp. zn. 25 Cdo 540/2003. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 23. 2. 2013]; Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 4. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1307/2003. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 23. 2. 2013]. 76 nebo vydrou říční. Protože je hrazena pouze skutečná škoda, tedy to, o co se majetek poškozeného snížil, má na náhradu škody nárok pouze rybnikár, který je majitelem ryb. Ryby v rybářském revíru jsou věcí ničí, a proto nemůže uživateli rybářského revíru vzniknout škoda na majetku. Protože ale uživatel rybářského revíru má ze zákona stanovenou povinnost revír zarybňovat, dostává se do paradoxní situace, kdy na zarybnění prostředky vynakládá, ale nemá nárok na náhradu těchto prostředků od státu v případě, že škodu způsobili stanovení zvláště chránění živočichové. Je tak v mnohem horším postavení než rybnikár, který navíc ani povinnost i v ' ' ' 214 zarybnovani stanovenou nema. V případě náhrady škody uživateli rybářského revíru se nabízí zajímavá možnost využít závěrů z rozsudku Nejvyššího soudu, který byl sice vydán podle právní úpravy, která předcházela zákonu o poskytování náhrad škod, ale jeho závěry neodporují ani současné právní úpravě. Nejvyšší soud se totiž zabýval otázkou, co vše lze považovat za skutečnou škodu a došel k závěru, že skutečnou škodou „mohou být i náklady, které subjekt rybářského práva vynaložil ze svých prostředků na doplnění stavu ryb (zarybnění) ve vodních tocích, zvýšené ve srovnání s tím, kdy by nedošlo ke konzumaci ryb zvěří, jejíž početní stavy nemohou být lovem snižovány."215 5.4.3 ODPOVĚDNOST ZA ŠKODU ZPŮSOBENOU NA VČELÁCH Včely patří mezi bezobratlé živočichy, i je tak je možné považovat za zvířata ve smyslu v jakém je zvíře chápáno v soukromoprávních předpisech. Také jednotlivé včely je možno považovat za věci podle účinného občanského zákoníku, mohou tedy být předmětem vlastnictví a budou se na ně aplikovat příslušná ustanovení občanského zákoníku. V případě včel je však podstatné především vlastnictví celého včelstva, včelstvo je možné označit za věc hromadnou. Samotná existence jedné včely je totiž pro člověka prakticky bez významu. Navíc ani není dlouhodobě možná, protože včela potřebuje ke svému přežití být součástí včelího společenstva.2 1 6 Proto se zde nebudu zabývat otázkou škody způsobené usmrcením jedné včely. V tomto případě by vlastník včely mohl škodu vymáhat podle obecných ustanovení o odpovědnosti za škodu, ale patrně by nedokázal unést důkazní břemeno. Již jen prokázání, že usmrcená včela pochází z konkrétního včelstva, je v podstatě nemožná. 2 1 3 § 6 odst. 2 zákona č. 115/2000 Sb. 2 1 4 Podrobněji LUBOVSKÝ, Zbyněk. Právní povaha ryb v zákoně o rybářství a náhrada škody na rybách způsobená zvláště chráněnými živočichy. In: KOTÁSEK, Josef a kol. Dny práva 2011-Days of Law 2011, Zvíře (živočich) jako předmět právních vztahů, Brno: Masarykova univerzita, 2012, s. 221-227. ISBN 978- 80-210-5920-7. 2 1 5 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3206/2007. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 23. 2. 2013]. 2 1 6 ADAMOVÁ, Hana. Včely v soukromoprávních vztazích. In: KOTÁSEK, Josef a kol. Dny práva 2011Days of Law 2011, Zvíře (živočich) jako předmět právních vztahů, Brno: Masarykova univerzita, 2012, s. 221-227. ISBN 978-80-210-5920-7. 77 V případě škod na včelstvech bude náhrada škody vymáhána také podle občanského zákoníku, obvykle podle ustanovení o obecné odpovědnosti za škodu způsobenou jinému zaviněným protiprávním úkonem. Jedním z předpokladů odpovědnosti je pak protiprávnost. Protiprávnost může být v případě škod na včelách založena porušením obecné prevenční povinnosti (například pokud je škoda způsobena užitím přípravků na ošetření rostlin a jejich užití je provedeno v rozporu s pokyny na daném výrobku2 1 7 ) nebo podle zvláštních právních předpisů. Nejvýznamnějším z těchto zvláštních zákonů je zákon č. 326/2004 Sb., o rostlinolékařské péči a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon 0 rostlinolékařské péči"). V § 51 tohoto zákona jsou upraveny podmínky pro používání stanovených přípravků (nebezpečných nejen pro včely ale i pro zvěř nebo ryby, podle tohoto ustanovení je tedy možno posuzovat protiprávnost, pokud byla přípravkem způsobena škoda 1 na těchto zvířatech). Zákon o rostlinolékařské péči stanovuje speciální povinnosti pro osoby užívající ve venkovním prostředí prostředky nebezpečné pro včely. V případě výrobků nebezpečných pro včely musí podnikající fyzická nebo právnická osoba před jejich aplikací zjistit na obecním úřadě informace o včelstvech rozmístěných v okolí 5 kilometrů od místa aplikace přípravku a předem ji oznámit chovatelům včel a místně příslušným obecním úřadům.2 1 8 Na druhé straně je také stanovena povinnost pro chovatele včel, a to oznámit obecnímu úřadu rozmístění včelstev.2 1 9 Bez splnění této povinnosti by osoby aplikující přípravek nemohly zjistit, kde se v okolí včelstva nacházejí. Chovateli včel je dále stanovena povinnost při úhynu včel oznámit to neprodleně krajské veterinární správě, která v součinnosti s rostlinolékařskou správou provede místní šetření a případně zajistí odběr vzorků a jejich rozbor. I pokud chovatel včel tuto oznamovací povinnost nesplní, ale není dotčeno jeho právo na náhradu škody. Včasné oznámení chystané aplikace přípravku nevylučuje nárok na náhradu škody, protože protiprávnost může být naplněna i porušením jiné právní povinnosti (například užitím přípravku k danému ošetření nepovolenému či nevhodnému). Náhradu škody majitel včelstva vymáhá podle občanského zákoníku. Pokud by porušil svou oznamovací povinnost ohledně rozmístění včelstev, mohlo by to být zohledněno jako spoluzavinění. Škody na včelstvech a včelárskych zařízeních mohou být nahrazovány i podle zákona o poskytování náhrad škod, pokud byly způsobeny vybranými zvláště chráněnými živočichy. Podle tohoto zákona je ale poskytována pouze náhrada skutečné škody, tedy nikoli ušlého zisku za případný prodej medu či jiných včelích produktů. 2 1 7 ADAMOVÁ 2012 op. cit. 2 1 8 § 51 odst. 2 písm. a) zákona č. 326/2004 Sb., o rostlinolékařské péči a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 1. 1. 2013]. 2 1 9 § 51 odst. 4 zákona č. 326/2004 Sb. 2 2 0 § 51 odst. 5 zákona č. 326/2004 Sb. 78 5.4.4 ODPOVĚDNOST ZA ŠKODU PODLE OBCHODNÍHO ZÁKONÍKU, ZÁKONÍKU PRÁCE Také v případě odpovědnosti za škodu způsobenou na zvířeti platí to, co bylo řečeno výše u odpovědnosti za škodu způsobenou zvířetem. Občanský zákoník je právní předpis upravující odpovědnost obecně, v případech upravených zvláštními právními předpisy se pak používá subsidiárně pro řešení otázek zvláštním právním předpisem neupravených. Zvíře může být předmětem řady závazků mezi podnikateli, v případě porušení smlouvy se pak postupuje podle obchodního zákoníku. Zvíře také může být zbožím svěřeným zaměstnanci, pak zaměstnanec za škodu vzniklou na svěřeném zvířeti odpovídá podle zákoníku práce. 5.4.5 TRESTNĚPRÁVNÍ ODPOVĚDNOST I v případě škod na zvířeti se může vedle občanskoprávní odpovědnosti za škodu uplatnit trestněprávní odpovědnost. Jelikož se ustanovení o věcech vztahují i na živé zvíře, může být živé zvíře předmětem celé řady trestných činů, nejčastější patrně bude trestný čin poškození cizí věci. Soudy například řešily otázku spáchání trestného činu poškození cizí věci myslivcem, který usmrtil dva psy pobíhající v honitbě. V tomto případě soud došel k závěru, že myslivec trestně odpovědným není. Okolnost, že usmrtil cizího psa (tedy poškodil cizí věc) za podmínky, kdy k tomu byl oprávněn podle zákona o myslivosti, vylučuje protiprávnost, a tím i trestní odpovědnost.2 2 1 Také v případě škody na zvířeti platí, že trestní právo je ultima ratio, tedy pouze krajní prostředek právního řešení. Jelikož nejsou zvířata trestním zákoníkem považována za věci, obsahuje trestní zákoník i ustanovení, která zajišťují ochranu zvířete, a to i proti vlastníkovi. Především se jedná o trestný čin týrání zvířat a zanedbání péče o zvíře z nedbalosti, dále i například o trestný čin pytláctví. V případech, kdy trestně odpovědnou osobou není vlastník zvířete, může ten po osobě, která se daného trestného činu dopustila, vymáhat náhradu způsobené škody v adhezním řízení. Ve stejném postavení je i osoba oprávněná k náhradě škody podle zvláštních zákonů, i pokud není vlastníkem zvířete (například uživatel honitby). 5.5 SHRNUTÍ Odpovědnost za škodu způsobenou na zvířeti není dnes výslovně upravena a ani nový občanský zákoník v této otázce změny nepřináší. Jelikož pro otázku posouzení odpovědnosti není podstatné to, na čem byla škoda způsobena, ale jak a případně kým byla způsobena, není výslovná právní úprava ani potřebná. Dnes je zvíře považováno za věc a i v budoucnu se na něj budou ustanovení 2 2 1 Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 5. 1994, sp. zn. 8 To 160/94. In: Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 22. 2. 2013]. Dostupné z: http://www.beck-online.cz/ 79 o věcech vztahovat, škoda způsobená na zvířeti tak může být posouzena podle různých ustanovení o odpovědnosti. Situace ohledně odpovědnosti za škodu způsobenou zvířetem se tak do budoucnosti nezmění. Pokud k nějakým změnám dojde, půjde o změny v úpravách jednotlivých zvláštních případů odpovědností, které se budou týkat škod na všech možných věcech. V praxi je nejčastěji otázka odpovědnosti posuzována podle ustanovení o obecné odpovědnosti za škodu způsobenou zaviněným protiprávním úkonem, toto se jistě do budoucna nezmění. Pokud jde o určování výše náhrady škody, hradí se škoda ve výši obvyklé ceny, tedy stejně jako v případě jiných věcí. Nový občanský zákoník přináší v této otázce částečně změnu, obsahuje výslovnou právní úpravu v případě určování rozsahu náhrady škody při poranění zvířete. Tato právní úprava je jistě pozitivním krokem, protože náklady na léčbu poraněného zvířete budou moci v budoucnu i překročit hodnotu zvířete. Do budoucna může být problémem pouze posuzování, zda by dané náklady vynaložil rozumný chovatel. V případě, že dojde k usmrcení zvířete, bude se škoda hradit opět v ceně obvyklé. I nadále tedy nebude zohledňováno, kolik majitel zvířete vynaložil prostředků na výchovu zvířete nebo péči o jeho zdravotní stav. Pozitivem je alespoň možnost přiznat poškozenému tzv. cenu zvláštní obliby (ovšem pouze v případě, že škoda bude způsobena úmyslně). Pokud jde o případy posuzované soudy, není otázka odpovědnosti za škodu způsobenou na zvířeti nijak častým předmětem rozhodování. Jedním z důvodů bude patrně i problém s unesením důkazního břemene na straně poškozeného. Například v případě usmrcení koček, které se volně pohybují venku, je určení odpovědného subjektu velmi problematické. Dalším důvodem je pak často nízká výše škody, u malých zvířat bez průkazu původu je jejich obvyklá cena většinou zanedbatelná. V případě škod na zvířeti je podstatná otázka vlastnictví. V případě zvířat, která jsou věcí ničí, pak chybí subjekt oprávněný k náhradě škody, proto řada zvláštních právních předpisů otázku náhrady škody na vybraných druzích zvířat upravuje. Nový občanský zákoník se těchto zvláštních právních úprav nedotkne, nadále se bude užívat pouze, pokud zvláštní právní předpisy nestanoví jinak. Pokud jde o problémy právní úpravy odpovědnosti za škodu způsobenou na zvířeti, v současné rozhodovací činnosti soudů se významné problémy neobjevují, rozhodování je konstantní a předvídatelné. Pokud jde o nový občanský zákoník, problémy se mohou objevit spíše v souvislosti s obecnou úpravou odpovědnosti za škodu, která přináší oproti současné právní úpravě jisté změny. 80 ZÁVĚR V České republice v oblasti soukromého práva se nyní chystají významné změny v podobě zavedení nového občanského zákoníku. Změn se tak dočká i institut odpovědnosti za škodu. Odpovědnost, jako společensky žádoucí reakci subjektu právních vztahů na požadavek chovat se v souladu s právem, lze označit za pilíř právní regulace společnosti.2 2 2 Toto samo definuje odpovědnost jako jeden ze základních funkčních prvků systému práva. Otázka odpovědnosti za škodu způsobenou zvířetem a na zvířeti je pak specifickou výsečí tohoto základního prvku systému práva. Tato práce se snažila vytvořit určitý přehled poměrně rozsáhlého tématu odpovědnosti za škodu způsobenou zvířetem a na zvířeti. Vzhledem k aktuálnosti právních změn byla zvolena podoba komparace účinné a nové právní úpravy v této oblasti. Za nejvýznamnější závěry, k nimž bylo v této práci dospěno, lze označit skutečnost, že v případě odpovědnosti za škodu nový občanský zákoník nepřináší nijak převratné změny. V otázce předpokladů odpovědnosti nejsou změny nijak revoluční. Je zúžena prevenční povinnost, i nadále se bude hradit obecně pouze škoda majetková, nemajetková jen ve stanovených případech. Nový občanský zákoník také rezignoval na snahu obecně zakotvit právní úpravu příčinné souvislosti. V oblasti odpovědnosti za škodu nový občanský zákoník přinese nejvýraznější změnu v otázce způsobu náhrady škody, v budoucnu bude upřednostňována náhrada v podobě naturální restituce. Pokud jde o samotnou koncepci odpovědnosti za škodu, ta změn dozná, v budoucnu by měla být odpovědnost považována za hrozbu sankcí. Nicméně pro praxi je tato teoretická otázka nepodstatná. Pokud jde o samotnou odpovědnost za škodu způsobenou zvířetem, na první pohled zde dojde k radikální změně v podobě výslovné právní úpravy. Nicméně i přes absentující výslovnou právní úpravu si současná praxe s případy odpovědnosti za škodu způsobenou zvířetem poradila a posuzuje je konstantním způsobem. Současná judikatura otázku odpovědnosti za škodu způsobenou zvířetem posuzuje dosti široce, a to i přesto, že jedním z předpokladů odpovědnosti za škodu je protiprávnost. V praxi došlo širokým výkladem obecné prevenční povinnosti prakticky k posunu a obvykle bylo dostačující způsobení škodné události. Nový občanský zákoník toto převzal a absenci požadavku protiprávnosti doplnil o nevyžadování zavinění. V případě škody způsobené na zvířeti nová právní úprava přinese ještě menší změny, odlišně oproti současné situaci bude posuzována pouze otázka náhrady škody při poranění zvířete. Tento způsob náhrady škody nový občanský zákoník upraví výslovně. Pokud jde o právní úpravu, podle níž je odpovědnost za škodu způsobenou na zvířeti posuzována, je podstatné, jak škoda vznikla, nikoli na čem. Proto by úprava této odpovědnosti jako zvláštní odpovědnosti byla Podrobněji Hurdík 2007 op. cit., s. 77. 81 nevhodná. Odpovědnost za škodu způsobenou na zvířeti se dnes podle okolností posuzuje podle ustanovení jednotlivých odpovědností, toto se do budoucna nezmění. V případě posuzování odpovědnosti za škodu způsobenou zvířetem a na zvířeti se nesmí zapomínat na to, že do této otázky zasahuje i řada jiných právních předpisů než jen občanský zákoník. V prvé řadě musí být zohledněna trojkolejnost úpravy odpovědnosti za škodu v občanském zákoníku, obchodním zákoníku a zákoníku práce (do budoucna dvojkolejnost, když bude zrušen obchodní zákoník). Do otázky odpovědnosti za škodu způsobenou zvířetem a na zvířeti také zasahuje řada veřejnoprávních předpisů, především se jedná o zákon o myslivosti, zákon o poskytování náhrad škod a rybářský zákon. Tyto právní předpisy mají v oblasti své působnosti přednost před občanským zákoníkem. Uvedené závěry tak dávají odpověď na platnost hypotéz uvedených v úvodu této práce. Vzhledem k všeobecně prezentované snaze nového občanského zákoníku oprostit se od dosavadní právní úpravy a přinést kvalitní úpravu soukromoprávních institutů, tato práce vycházela z hypotézy, že nový občanský zákoník přinese i v otázce odpovědnosti za škodu způsobenou zvířetem a na zvířeti výrazné změny oproti současné situaci. Závěry, k nimž bylo v této práci dospěno, ale tuto hypotézu spíše vyvracejí. I když nový občanský zákoník proklamuje opuštění dosavadní právní úpravy, v otázce odpovědnosti za škodu způsobenou zvířetem a na zvířeti se situace oproti dnešku příliš nezmění. Zavádí sice výslovnou právní úpravu odpovědnosti za škodu způsobenou zvířetem, ale ta je do značné míry inspirována závěry dovozenými současnou judikaturou. Ve vztahu k majiteli zvířete dojde pouze ke zpřísnění při posuzování odpovědnosti za škodu způsobenou zvířetem. I přes absenci výslovné právní úpravy v současnosti v otázce odpovědnosti za škodu způsobenou zvířetem a na zvířeti byla jako další stanovena hypotéza neočekávání problémů při posuzování otázky této odpovědnosti v praxi. Závěry, k nimž bylo v této diplomové práci dospěno, tuto hypotézu potvrzují. Praxe si s otázkou odpovědnosti za škodu způsobenou zvířetem a na zvířeti poradila uspokojivě, případy jsou, jak vyplývá z rozebrané judikatury, posuzovány konstantně. Základem této práce bylo provedení komparace právní úpravy obsažené v účinném občanském zákoníku a v novém občanském zákoníku. Vzhledem k tomu, že úprava v novém občanském zákoníku je dosud neúčinná, není možné s jistotou říci, jaký bude výklad jednotlivých institutů. Osobně očekávám, že Nejvyšší soud bude, v případech, kdy to bude možné, vykládat jednotlivé instituty v souladu s dnešním výkladem. 82 RESUME The topic of this dissertation is the liability for the damage caused by an animal and the liability for the damage caused to an animal. The body of this work consists of the comparison of the legislation in the current Civil Code and in the new Civil Code of the Czech Republic. Furthermore, this work analyzes the case law of Czech courts. The thesis is divided into five major chapters. In the introduction, the basic concepts, such as "an animal" and "liability for damage", are described. The second chapter deals with conceptual issues; most importantly with the legal status of an animal in the current Civil Code and the legal status of an animal in the new Civil Code. A shift in the understanding of the term "thing" in the new Civil Code is also mentioned. In the last chapter, a subchapter on the animal as a subject of legal relations is included. The third chapter is theoretical. It deals with the issue of liability for damage in general. In this chapter, the legal adjustment of liability for damage in the current Civil Code and the legal adjustment of liability for damage in the new Civil Code are compared. At the beginning, the question of the concept of civil liability is briefly mentioned followed by a subchapter on the responsible entity. Furthermore the preconditions of liability are discussed comparatively. Preconditions of liability are illegality (or harmful event), damage, causality between the illegality and the damage and fault. A subchapter on the content, scope and method of compensation is also included. The last subchapter is a brief summary of the changes that the new Civil Code brings for the issue of liability for damage. The fourth chapter is devoted to analysis of the legal adjustment of liability for damage caused by an animal. In this chapter, the liability for damage caused by an animal according to the current Civil Code is described and examples of current decisions of the Czech courts are also included. The regulation of liability for damage caused by an animal according to the new Civil Code follows. At the ending of the chapter, the most important laws concerning the differences in case of the liability for damage caused by an animal are briefly mentioned. It is important to remember, that in the case concerning liability for damage caused by an animal a number of other laws play a role, and not only the Civil Code. These other laws are the law on hunting, the law on compensation of damages caused by selected specially protected species, the Commercial Code, the Labor Code and the Penal Code. The fifth chapter is devoted to an analysis of the legal adjustment of liability for damage caused to an animal. At the beginning of this chapter, liability for damage caused to an animal as described in the current Civil Code is discussed. A few examples of current case law of Czech courts are provided. The regulation of liability for damage caused to an animal in the new Civil Code follows, with a special attention paid to the legislation of compensation for damage in case of injury caused to an animal. The liability for damage caused by a veterinarian to an animal is 83 discussed in a separate subchapter. Liability for damage caused by veterinarians to animals is also assessed under the Civil Code. At the ending of the chapter some other laws touching upon liability for damage caused to an animal are briefly mentioned. These other laws are the law on hunting, the law on compensation of damage caused by selected specially protected species, Fisheries Act, the Plant Health Care, Commercial Code, the Labor Code and the Penal Code. This work is based upon the hypothesis that the new Civil Code brings significant changes in question of liability for damage. The authors of the new Civil Code labeled it as revolutionary. The new Civil Code should bring new elaborate legislation to replace the former one. But the conclusion of this dissertation indicates rather the opposite. The new Civil Code declares that the existing legislation should be abandoned. But in the issue of the liability for damage caused by an animal and to an animal, the situation does not change very much compared to the current situation. The new Civil Code introduces new explicit laws on liability for damage caused by an animal but it is inspired by the conclusions of case law. 84 POUŽITÁ LITERATURA KNIŽNÍ ZDROJE 1. BĚLOHLÁVEK, Alexander J., CERNY, Filip a kol. Nový občanský zákoník. Srovnání dosavadní a nové občanskoprávní úpravy včetně předpisů souvisejících, 1. vyd., Plzeň: nakladatelství Aleš Čeněk, 2012, 830 s., ISBN 978-80-7380-413-8. 2. BREJCHA, Aleš. Odpovědnost v soukromém a veřejném právu, 1. vyd. Praha: nakladatelství Codex Bohemia, 2000, 417 s. ISBN 80-85963-92-2. 3. DOUŠEK, Jiří. Pes v zrcadle předpisů, 2. doplněné a rozšířené vydání, Praha: vydavatelství LexisNexis CZ, 2004, 103 s. ISBN 80-86199-87-8. 4. ELIÁŠ, Karel a kol. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem, 1. vyd. Ostrava: nakladatelství Sagit, 2012, 1119 s. ISBN 978-80-7208-922-2. 5. FIALA, Josef a kol. Občanské právo hmotné, 3. opravené a doplněné vydání. Brno: Masarykova univerzita: Doplněk, 2002, 433 s. ISBN 80-7239-111-9. 6. FIALA, Josef, KINDL, Milan a kol. Občanské právo hmotné, Plzeň: nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2007, 718 s. ISBN 978-80-7380-058-1. 7. FIALA, Josef, KINDL, Milan. Občanský zákoník: komentář, 1. vyd. Praha: nakladatelství Wolters Kluwer Česká republika, 2009, 2 sv. (1618 s.), ISBN 978-80-7357-395-9. 8. HENDRYCH, Dušan a kol. Právnický slovník, 3. podstatně rozšířené vydání, Praha: nakladatelství C. H. Beck, 2009, 1459 s. ISBN 978 80-7400-059-1. 9. HOLUB, Milan, POKORNÝ, Milan, BIČOVSKÝ, Jaroslav. Občan a vlastnictví v českém právním řádu, Praha: nakladatelství Linde Praha, a.s., 2002, 335 s. ISBN 80-7201-348-3. 10. HURDIK, Jan. Institucionální pilíře soukromého práva v dynamice vývoje společnosti, 1. vyd. Praha: nakladatelství C. H. BECK, 2007, 119 s. ISBN 978-80-7179-379-3. 11. KNAPP, Viktor. Velké právní systémy: úvod do srovnávací právní vědy, 1. vyd. Praha: nakladatelství C. H. Beck, 1996, 248 s. ISBN 80-7179-089-3. 12. KNAPP, Viktor. Vědecká propedeutika pro právníky, 1. vyd. Praha: nakladatelství Eurolex Bohemia, 2003, 233 s. ISBN 80-86432-54-8. 13. KNAPPOVÁ, Marta. Povinnost a odpovědnost v občanském právu, 1. vyd. Praha: nakladatelství EUROLEX BOHEMIA s.r.o., 2003, 319 s. ISBN 80-86432-55-6. 85 14. KNAPPOVÁ, Marta, ŠVESTKA, Jiří a kol. Občanské právo hmotné, Svazek L, 3. aktualizované a doplněné vydání, Praha: nakladatelství ASPI Publishing, s.r.o., 2002, 471 s. ISBN 80-86395-28-6. 15. KOBLIHA, Ivan a kol. Náhrada škody: podle občanského a obchodního zákoníku, zákoníku práce, v oblasti průmyslového vlastnictví a podle autorského práva: praktická příručka, 1. vyd. Praha: nakladatelství Leges, 2012, 390 s. ISBN 978-80-87212-97-4. 16. KRATOCHVÍLOVÁ, Hana. Pes a paragraf, 1. vyd., Praha: nakladatelství Aleš Brejcha, 1997, 101 s. ISBN 80-7175-052-2. 17. MACUR, Josef. Odpovědnost a zavinění v občanském právu, l.vyd. Brno: Universita J. E. Purkyně v Brně, 1980, 217 s. ISBN neuvedeno. 18. POKORNÝ, Milan, HOCHMAN, Josef. Odpovědnost za škodu vprávu občanském a pracovním, 3. aktualizované a doplněné vydání, Praha: nakladatelství Linde Praha, a.s., 2008, 319 s. ISBN 978-80-7201-722-5. 19. POUPĚ, Jaroslav. Právo v rybářské praxi, 1. vyd., Praha: nakladatelství ORAC, 2004, 63 s. ISBN 80-86199-80-0. 20. PRCHALOVÁ, Jana. Právní ochrana zvířat, Praha: nakladatelství Linde Praha, 2009, 327 s. ISBN 978-80-7201-763-8. 21. PSUTKA, Jindřich. Odpovědnost za ekologické škody v občanském právu, 1. vyd. Praha: nakladatelství Wolters Kluwer ČR, a.s., 2011, 436 s. ISBN 978-80-7357-559-5. 22. SPURNÁ, Jana, DOUŠEK, Jiří. Zájmové chovy a ochrana zvířat, 1. vyd. Praha: nakladatelství LexisNexis CZ, 2004, 94 s. ISBN 80-86199-88-6. 23. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník, komentář, 2. vyd. Praha: nakladatelství C. H. BECK, 2012, 2. sv. (3586 s.). ISBN 978-80-7400-428-5. 24. ŠVESTKA, Jiří. Odpovědnost za škodu podle občanského zákoníku, 1. vyd. Praha: nakladatelství Academia, 1966, 320 s. ISBN neuvedeno. 25. ŠVESTKA, Jiří a kol. Občanský zákoník: komentář, 1. vyd. Praha: nakladatelství C. H. Beck, 2008, 2 sv. (2293 s.), ISBN 978-80-7400-004-1. 26. ŠVESTKA, Jiří, DVORAK, Jan a kol. Občanské právo hmotné, Svazek II., 5. aktualizované vydání, Praha: nakladatelství Wolters Kluwer ČR, a.s., 2009, 550 s. ISBN 978-80-7357-466-6. 27. ZÁRYBNICKA, Jana, SCHELLE, Karel. Pojištění odpovědnosti za škodu (historie a současnost), 1. vyd. Ostrava: nakladatelství K E Y Publishing s.r.o., 2010, 220 s. ISBN 978-80- 7418-061-3. 86 SBORNÍKY 1. ADAMOVA, Hana. Včely v soukromoprávních vztazích. In: KOTÁSEK, Josef a kol. Dny práva 2011-Days of Law 2011, Zvíře (živočich) jako předmět právních vztahů, Brno: Masarykova univerzita, 2012, s. 221-227. ISBN 978-80-210-5920-7. 2. ELIÁŠ, Karel. Náhrada škody v připravovaném návrhu českého občanského zákoníku. In: TICHY, Luboš. Vývoj práva deliktní odpovědnosti za škodu v České republice, Rakousku a Evropě: Sborník referátů z konference Právnické fakulty UK Praha, konané ve dnech 5. a 6. června 2004, l.vyd. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta v nakladatelství Vodnář, 2005, s. 64-74. ISBN 80-85889-63-3. 3. ELIÁŠ, Karel. Pojetí věci v právním smyslu v návrhu občanského zákoníku (Srovnávací studie). In: DVORAK, Jan, KINDL Milan. Pocta Martě Knappové k 80. narozeninám, 1. vyd. Praha: nakladatelství ASPI, 2005, s. 205-210. ISBN 80-7357-133-1. 4. KINDL, Milan. Musí být věci užitečné (a zcela ovladatelné)?. In: DVOŘÁK, Jan, KINDL Milan. Pocta Martě Knappové k 80. narozeninám, 1. vyd. Praha: nakladatelství ASPI, 2005, s. 205-210. ISBN 80-7357-133-1. 5. KOSTIK, Radim. Zvíře jako původce škody. In: KOTÁSEK, Josef a kol. Dny práva 2011Days of Law 2011, Zvíře (živočich) jako předmět právních vztahů, Brno: Masarykova univerzita, 2012, s. 114-125. ISBN 978-80-210-5920-7. 6. KUHN, Zdeněk. Má mít náhrada škody v soukromém právu sankční funkci? In: HAVEL, Bohumil, PIHERA, Vlastimil. Soukromé právo na cestě, Plzeň: nakladatelství Aleš Čeněk, 2010, s. 203-216. ISBN 978-80-7380-265-3. 7. LUBOVSKY, Zbyněk. Právní povaha ryb v zákoně o rybářství a náhrada škody na rybách způsobená zvláště chráněnými živočichy. In: KOTÁSEK, Josef a kol. Dny práva 2011-Days of Law 2011, Zvíře (živočich) jako předmět právních vztahů, Brno: Masarykova univerzita, 2012, s. 221-227. ISBN 978-80-210-5920-7. 8. PSUTKA, Jindřich. Obecná prevenční povinnost - současný stav a návrh občanského zákoníku. In: HAVEL, Bohumil, PIHERA, Vlastimil. Soukromé právo na cestě, Plzeň: nakladatelství Aleš Čeněk, 2010, s. 257-273. ISBN 978-80-7380-265-3. 9. ZEMANDL, Ondřej. Zvěř jako předmět právních vztahů. In: KOTÁSEK, Josef a kol. Dny práva 2011-Days of Law 2011, Zvíře (živočich) jako předmět právních vztahů, Brno: Masarykova univerzita, 2012, s. 221-227. ISBN 978-80-210-5920-7. 87 ODBORNÉ ČLÁNKY 1. BERKOVÁ, Zuzana. Způsob a rozsah náhrady škody v návrhu občanského zákoníku. Právní fórum. 2011, roč. 8, č. 11-12, s. 497-503. ISSN 1214-7966. 2. BEZOUŠKA, Petr. Návrh občanského zákoníku a jeho místo mezi evropskými kodexy. Právní rozhledy. 2008, roč. 16, č. 19, s. 711-717. ISSN 1210-6410. 3. BRABEC, Stanislav. Odpovědnost za škodu způsobenou chovaným zvířetem. Právní rádce. 2009, roč. 17, č. 6, s. 16-24. ISSN 1210-4817. 4. ELIÁŠ, Karel. Věc jako pojem soukromého práva. Právní rozhledy. 2007, roč. 15, č. 4, s. 119- 126. ISSN 1210-6410. 5. ELIÁŠ, Karel. Obsah, způsob a rozsah náhrady škody I. Právní rádce. 2007, roč. 15, č. 12, s. 4-12. ISSN 1210-4817. 6. ELIÁŠ, Karel. Obsah, způsob a rozsah náhrady škody II. Právní rádce. 2008, roč. 16, č. 1, s. 4- 9. ISSN 1210-4817. 7. ELIÁŠ, Karel. Jak hradit škodu?. Právní rozhledy. 2008, roč. 16, č. 7, s. 258-260. ISSN 1210- 6410. 8. ELISCHER, David. Náhrada nemateriálni újmy de lége ferenda s ohledem na současné trendy deliktního práva. Právník. 2008, roč. 147, č. 10, s. 1101-1107. ISSN 0231-6625. 9. FIALA, Josef a kol. Připomínky k návrhu občanského zákoníku. Právní zpravodaj. 2008, roč. 9, č. 12, s. 20-24. ISSN 1212-8694. 10. HANDLAR, Jiří. Několik poznámek ke koncepci odpovědnosti jako sekundárního právního vztahu. Právník. 2004, roč. 143, č. 2, s. 169-177. ISSN 0231-6625. 11. HANDLAR, Jiří. Právní odpovědnost - netradiční zamyšlení nad tradičním pojmem. Právník. 2004, roč. 143, č. 11, s. 1041-1065. ISSN 0231-6625. 12. HUL V A, Tomáš. Význam zavinění v souvislosti s civilními a veřejnoprávními delikty. Bulletin advokácie. 2007, č. 6, s. 24-32. ISSN 1210-6348. 13. KOSTIK, Radim. Spoluzavinění poškozeného v soudní judikatuře. Právní fórum. 2011, roč. 8, č. 4, s. 166-170. ISSN 1214-7966. 14. KRATOCHVÍL, Vladimír. K pojmu věc v právním smyslu v návrhu nového občanského zákoníku a v platném trestním zákoníku. Právní rozhledy. 2011, roč. 19, č. 19, s. 706-710. ISSN 1210-6410. 15. KŘEČEK, Stanislav. Zamyšlení nad návrhem nového občanského zákoníku. Bulletin advokácie. 2008, č. 9, s. 19-21. ISSN 1210-6348. 88 16. LAVICKÝ, Petr. Kritické poznámky ke koncepci návrhu občanského zákoníku. Právní rozhledy. 2007, roč. 15, č. 23, s. 848-859. ISSN 1210-6410. 17. MIKYSKA, Martin. Náhrada škody újmy na zdraví podle návrhu nového občanského zákoníku - krok kupředu nebo zpět?. Právní rozhledy. 2008, roč. 16, č. 22, s. 826-830. ISSN 1210-6410. 18. PELIKÁNOVÁ, Irena. Návrh občanskoprávní kodifikace z pohledu soudce soudu Evropských společenství. Právní fórum. 2006, roč. 3, č. 10, s. 341-354. ISSN 1214-7966. 19. PELIKÁNOVÁ, Irena. Odpovědnost za škodu - trendy a otázky, malý náhled do osnovy nového občanského zákoníku. Bulletin advokácie. 2011, č. 3, s. 15-23. ISSN 1210-6348. 20. PETROV, Jan. Protiprávnost a obecná prevenční povinnost. Právní rozhledy. 2007, roč. 15, č. 20, s. 745-749. ISSN 1210-6410. 21. PRAŽÁK, Pavel. Má institut právní odpovědnosti v návrhu nového občanského zákoníku jasnou koncepci. Právní rozhledy. 2012, roč. 20, č. 3, s. 101-105. ISSN 1210-6410. 22. PURY, František. K trestní odpovědnosti majitele psa za ublížení na zdraví způsobené útokem psa. Právní zpravodaj. 2003, roč. 4, č. 3, s. 11-13. ISSN 1212-8694. 23. REMUNDA, Ivo. Živé zvíře opravdu není věc?. Právní rozhledy. 2011, roč. 19, č. 15, s. 560- 561. ISSN 1210-6410. 24. SALAČ, Jaroslav. K otázce předpokladů odpovědnosti za škodu. 2004, roč. 12, č. 18, s. 681- 683. ISSN 1210-6410. 25. SPÁČIL, Jiří. Nad návrhem nového občanského zákoníku, zejména nad úpravou některých věcných práv. Právní zpravodaj, příloha Legislativa. 2003, roč. 4, č. 6, s. II-IV. ISSN 1212- 8694. 26. SVEJKOVSKY, Jaroslav. Náhrada škody - závazky z deliktů. Bulletin advokácie. 2011, č. 5, s. 34-36. ISSN 1210-6348. 27. STRAUS, Jaroslav. Nový občanský zákoník ještě jednou. Právní rozhledy. 2008, roč. 16, č. 24, s. 908-910. ISSN 1210-6410. 28. TICHY, Luboš, HRÁDEK, Jiří. Deliktní právo v návrhu občanského zákoníku. Právní fórum. 2012, roč. 9, č. 1, s. 6-21. ISSN 1214-7966. 29. VLASÁK, Michal. Opustí občanský zákoník princip pekuniární kondemnace?. Právní rozhledy. 2008, roč. 16, č. 2, s. 62-66. ISSN 1210-6410. 30. VLASÁK, Michal. Odpovědnost za škodu v evropském a českém kontextu. Právní fórum. 2009, roč. 6, č. 5, s. 179-184. ISSN 1214-7966. 31. VLASÁK, Michal. Vybrané otázky práva civilních deliktů v novém občanském zákoníku na pozadí PETL. Právní rozhledy. 2012, roč. 20, č. 15-16, s. 561-567. ISSN 1210-6410. 89 32. VLASTNÍK, Jiří. Některé připomínky k návrhu občanského zákoníku. Bulletin advokácie. 2011, č. 11, s. 30-36. ISSN 1210-6348. PRÁVNÍ PŘEDPISY 1. Sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 19/2000 Sb. m. s., o sjednání Evropské dohody o ochraně zvířat v zájmovém chovu. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 1. 1. 2013]. 2. Císařský patent č. 946/1811 Sb. z. s., obecný zákoník občanský, ve znění předpisů jej měnících a doplňujících ke dni 1. 1. 1925. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 17. 2. 2013]. 3. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 1. 1. 2013], 4. Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 1. 1. 2013], 5. Zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 1. 1. 2013], 6. Zákon č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, ve znění pozdějších předpisů. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 1. 1. 2013], 7. Zákon č. 252/1997 Sb., o zemědělství, ve znění pozdějších předpisů. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 1. 1. 2013]. 8. Zákon č. 166/1999 Sb., o veterinární péči a o změně některých souvisejících zákonů (veterinární zákon), ve znění pozdějších předpisů. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 1. 1. 2013]. 9. Zákon č. 115/2000 Sb., o poskytování náhrad škod způsobených vybranými zvláště chráněnými živočichy, ve znění pozdějších předpisů. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 1. 1. 2013], 10. Zákon č. 449/2001 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 1. 1. 2013], 11. Zákon č. 99/2004 Sb., o rybníkářství, výkonu rybářského práva, rybářské stráži, ochraně mořských rybolovných zdrojů a o změně některých zákonů (zákon o rybářství), ve znění pozdějších předpisů. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 1. 1. 2013]. 12. Zákon č. 100/2004 Sb., o ochraně druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin regulováním obchodu s nimi a dalších opatřeních k ochraně těchto druhů a o změně některých 90 zákonů (zákon o obchodování s ohroženými druhy), ve znění pozdějších předpisů. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 1. 1. 2013], 13. Zákon č. 326/2004 Sb., o rostlinolékařské péči a o změně některých souvisejících zákonů, věznění pozdějších předpisů. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 1. 1. 2013]. 14. Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 1. 1. 2013], 15. Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 1. 1. 2013], 16. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 1. 1.2013]. 17. Vyhláška č. 395/1992 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona České národní rady č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 1. 1. 2013], 18. Vyhláška č. 360/2000 Sb., o stanovení způsobu výpočtu výše náhrady škody způsobené vybranými zvláště chráněnými živočichy na vymezených domestikovaných zvířatech, psech sloužících k jejich hlídání, rybách, včelstvech, včelařském zařízení, nesklizených polních plodinách a na lesních porostech. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 1. 1. 2013]. SOUDNÍ ROZHODNUTÍ 1. Nález Ústavního soudu ČR ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 34/03. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 21. 2. 2013], 2. Nález Ústavního soudu ČR ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. II. ÚS 2221/07. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 31. 1. 2013], 3. Nález Ústavního soudu ČR ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 2278/07. In: Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 22. 2. 2013]. Dostupné z: http://www.beck- online.cz/ 4. Usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. II. ÚS 2682/11. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 12. 2. 2013]. 5. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. 25 Cdo 890/2000. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 14. 2. 2013], 91 6. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 25 Cdo 347/2000. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 31. 1. 2013], 7. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 1. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1094/2001. In: Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 12. 2. 2013]. Dostupné z: http://www. beck-online.cz/ 8. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 4. 2004, sp. zn. 25 Cdo 540/2003. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 23. 2. 2013], 9. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 4. 2004, sp. zn. 25 Cdo 972/2003. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 4. 12. 2012], 10. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 4. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1307/2003. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 23. 2. 2013]. 11. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 6. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2109/2003. In: Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 15. 2. 2013]. Dostupné z: http://www. beck-online.cz/ 12. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 546/2004. In: Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 12. 2. 2013]. Dostupné z: http://www. beck-online.cz/ 13. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 980/2005. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 21.2. 2013], 14. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 3. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3516/2007. In: Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 12. 2. 2013]. Dostupné z: http://www. beck-online.cz/ 15. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 6. 2008 sp. zn. 25 Cdo 3117/2006, 25 Cdo 2432/2008. In: Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 18. 11. 2012]. Dostupné z: http://www.beck-online.cz/ 16. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3206/2007. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 23. 2. 2013]. 17. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4693/2008. In: Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 15. 2. 2013]. Dostupné z: http://www. beck-online.cz/ 18. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4841/2009. In: Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 1. 2. 2013]. Dostupné z: http://www. beck-online.cz/ 92 19. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1321/2001. In: Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 13. 2. 2013]. Dostupné z: http://www. beck-online.cz/ 20. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2815/2007. In: Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 16. 2. 2013]. Dostupné z: http://www. beck-online.cz/ 21. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3896/2007. In: Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 13. 2. 2013]. Dostupné z: http://www. beck-online.cz/ 22. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 25 Cdo 5030/2007. In: Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 12. 2. 2013]. Dostupné z: http://www. beck-online.cz/ 23. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 8. 2008, sp. zn. 25 Cdo 22/2008. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 14. 2. 2013], 24. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1897/2008. In: Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 16. 2. 2013]. Dostupné z: http://www. beck-online.cz/ 25. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 7. 2012, sp. zn. 25 Cdo 3846/2010. In: Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 18. 11. 2012]. Dostupné z: http://www. beck-online.cz/ 26. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 10. 2011 sp. zn. 25 Cdo 661/2011. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 14. 2. 2013], 27. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 8 Tdo 673/2007. In: Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 22. 2. 2013]. Dostupné z: http://www. beck-online.cz/ 28. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 5. 1994, sp. zn. 8 To 160/94. In: Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 22. 2. 2013]. Dostupné z: http://www. beck-online.cz/ 29. Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 9. 1998 sp. zn. 23 Co 465/97. In: Beckonline [právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 15. 2. 2013]. Dostupné z: http://www. beck-online.cz/ 93 ELEKTRONICKÉ PRAMENY 1. Časové mezníky přípravy nového občanského zákoníku [online]. Nový občanský zákoník [cit. 28. 2. 2013]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/cz/legislativni-proces.html 2. Informace poskytnuté Ministerstvem financí v roce 2012 - Dotazy veřejnosti dle zákona č. 106/1999 Sb. [online]. Ministerstvo životního prostředí [cit. 21. 2. 2013]. Dostupné z: http://www. mfcr.cz/cps/rde/xchg/mfcr/xsl/info_zadost. html?year=2012 3. KUHN, Zdeněk. Má mít náhrada škody v soukromém právu sankční funkci?. Jiné právo [online]. 2007 [cit. 31. 1. 2013]. Dostupné z: http://jinepravo.blogspot.cz/2007/10/m-mt- nhrada-kody-v-soukromm-prvu-sankn.html 4. Legislativní pravidla vlády [online]. Vláda České republiky [cit. 26. 11. 2012]. Dostupné z: http://www.vlada.cz/cz/ppov/hv/dokumenty/legislativni-pravidla-vlady-91209/ 5. Principles of european tort law. [online]. European Group on Tort Law 2005 [cit. 31. 1. 2013]. Dostupné z: http://civil.udg.edu/php//index.php?id=287 6. Pojištění odpovědnosti za škodu občana [online]. Česká pojišťovna [cit. 23. 2. 2013], Dostupné z: http://www.ceskapojistovna.cz/p7pojisteni-odpovednosti-za-skodu-obcana 7. TOMÁŠKOVÁ, Lenka. Zákon č. 115/2000 Sb. nástroj k odstraňování konfliktů mezi ochranou přírody a hospodařícími subjekty. Ochrana přírody [online]. 2009 [cit. 21. 2. 2013]. Dostupné z: http://www.casopis.ochranaprirody.cz/clanky/zakon-c-l 15-2000-sb.html JINÉ PRAMENY 1. Důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona o poskytování náhrad škod způsobených vybranými zvláště chráněnými živočichy. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 21. 2. 2013]. 2. Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 26. 11. 2012]. 94