MASARYKOVA UNIVERZITA FILOZOFICKÁ FAKULTA Ústav české literatury a knihovnictví Český jazyk a literatura Bc. Kristýna Cimalová Styl prózy Radky Denemarkové Magisterská diplomová práce Vedoucí práce: Mgr. Jan Tlustý, Ph.D. 2014 Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury. Podpis autora práce 2 Ráda bych poděkovala vedoucímu své diplomové práce Mgr. Janu Tlustému, Ph.D., za jeho čas, cenné připomínky a odborné vedení. 3 Obsah 1. Úvod 6 2. Představení jednotlivých próz 8 2.1. A já pořád kdo to tluče 8 2.2. Peníze od Hitlera 9 2.3. Kobold 11 3. Jazyková vrstva 13 3.1. Mluva postav - příznakovost 13 3.2. Adjektiva 14 3.3. Oslovení 15 3.4. Verba 17 3.5. Germanismy 19 3.6. Onomatopoia 22 3.7. Jazyková ozvláštnení 23 3.8. Abstrakta 25 3.9. Jména postav a míst 25 3.10. Říkanky 27 4. Obrazná pojmenování a symboly 31 4.1. Psaní pomocí volných asociací 31 4.2. Obraznost 34 4.3. Metafory a metonymie 41 4.4. Symboly 46 5. Vnější kompozice a syntax 59 5.1. Vnější kompozice jednotlivých románů 59 5.1.1. Vnější kompozice - A já pořád kdo to tluče 59 5.1.2. Vnější kompozice - Peníze od Hitlera 62 5.1.3. Vnější kompozice Kobold 64 5.2. Syntax 68 6. Vnitřní kompozice 72 6.1. Vnitřní kompozice jednotlivých románů 72 6.1.1. Vnitřní kompozice - A já pořád kdo to tluče 72 6.1.2. Vnitřní kompozice - Peníze od Hitlera 77 6.1.3. Vnitřní kompozice - Kobold. O vodě 80 6.1.4. Vnitřní kompozice - Kobold. O ohni 86 4 6.2. Celková kompozice - výstavbové prvky textu opakující se v jednotlivých dílech 89 6.2.1. Iterační a paralelní princip 89 6.2.2. Kontrastní princip 94 6.2.3. Gradace a hyperbola 97 7. Závěr 100 8. LITERATURA 102 9. Anotace 108 5 1. Úvod Tato práce zkoumá autorský styl současné prozaičky Radky Denemarkové na třech knihách její volné trilogie A já pořád kdo to tluče (2005), Peníze od Hitlera (2006) a Kobold (2011). Knihy Radky Denemarkové zaujmou čtenáře svým barvitým a neobvyklým jazykem. Jako vzor práce věnující se autorskému stylu si bereme monografii Zdeňka Kožmína Styl Vančurovy prózy, která vyhovuje naší představě zabývat se jak literárněvědnou interpretací, tak specifickým jazykem autorky. Vysvětluje se v ní, že studie zkoumající styl stojí na pomezí jazykovědy a literární vědy, protože analýza stylu obsahuje jak aspekty literárně-interpretační, tak aspekty jazykové.1 Kožmín zkoumá Vančurův styl v několika vrstvách: v jazykové rovině (syntax, užití jazyka), v rovině kompoziční, z hlediska vypravěče a v rovině pojmenování (volený slovní materiál autora). Do jazykové výstavby patří podle Kožmína i metafory , synonyma, přirovnání, realizace vypravěčské techniky v jazykové výstavbě, apod. I podle Miroslava Červenky je v umění stylová výstavba plně integrována do výstavby významové.4 Styl zahrnuje i obsahové složky.5 Zkoumání autorova stylu tedy nutně vede i k interpretaci jeho děl. Prózy Radky Denemarkové budeme podrobovat analýze po jednotlivých vrstvách - v rovině lexikální, v rovině obrazného pojmenování, v rovině vnější kompozice a v rovině vnitřní kompozice jejích próz. Neustále je tak budeme i interpretovat. V první kapitole zaznamenáváme recepci analyzovaných děl a představujeme jednotlivá díla z hlediska děje. Vzhledem k následným častým citacím z próz usnadní představení postav a děje v této kapitole orientaci v celé práci. Kapitola Jazyková vrstva uvádí do problematiky autorčiny slovní zásoby jakožto základního materiálu, který používá k vytvoření literárního uměleckého díla. Zde se opíráme zejména o Kožmínův Styl Vančurovy prózy. V hodnocení slovní zásoby autorky jsou za užití kvantitativní metody analyzovány začátky prvních kapitol próz po nej výraznějších slovních druzích. Tato kapitola j e nejvíce jazykovedná, zabývá se germanismy či zvukomalebností slov a pracuje hojně se slovníky (zejména Slovník spisovného jazyka českého a Slovník nespisovné češtiny). Z oblasti stylistiky se věnuje také například „emoční zabarvenosti" jednotlivých slov. Se slovní zásobou Radky Denemarkové souvisí i její překladatelská profese, která je v této kapitole také zohledněna. 1 KOŽMÍN, Z.: Styl Vančurovy prózy. Brno: Universita J. E. Purkyně, 1968, s. 6. 2 Tamtéž, s. 20. 3 Tamtéž, s. 17. ČERVENKA, M.: Individuální styl a významová výstavba literárního díla. In: Styl a význam: studie o básnicích. Praha: Československý spisovatel, 1991, s. 255. 5 Tamtéž, s. 257. 6 Kapitola Obrazná pojmenování a symboly postihuje výrazný stylový příznak próz Denemarkové. Její texty se halí do básnických metafor a metonymií, které jsou v této kapitole klasifikovány dle druhů. Texty Denemarkové je také možné vnímat symbolicky, zejména díky návratnosti některých motivů. Pro jejich výklad užíváme rozličné lexikony symbolů. Kompozicí analyzovaných próz se zabýváme v posledních dvou kapitolách. Rozdělení kompozice na vnější a vnitřní se řídí podle knihy Daniely Hodrové -na okraji chaosua odpovídá i členění Františka Všetičky na architektoniku a kompozici literárního díla v užším slova smyslu.6 Kapitola zaměřená na vnější kompozici děl Denemarkové se z pohledu horizontálního členění zabývá tituly, podtituly, prology a epilogy, dedikacemi, motty a rozdělením knihy na kapitoly a odstavce. Tyto části textů tvoří tzv. rámec díla, který již může ovlivnit čtenářskou interpretaci. V kapitole věnované vnější kompozici se budeme okrajově věnovat také syntaxi jazyka Denemarkové, podle které se dají její prózy a překlady dobře identifikovat. Poslední kapitola se věnuje vnitřnímu pohledu na kompozici románů a novely Denemarkové a souvisí s teorií vyprávění. Sledujeme v ní syžety jednotlivých děl, z naratologie se věnujeme zejména aspektu času (využíváme Genettovy termíny analepse aprolepse). Zaměřujeme se také na obecné kompoziční principy denemarkovských próz, které vycházejí z Všetičkovy klasifikace.7 Diplomová práce se snaží postihnout autorský styl prozaičky Radky Denemarkové v několika rovinách jejích tří částí volné trilogie o středoevropském dvacátém století. Zkoumáním formální stránky stylového projevu autorky se ale pohled na její literární tvorbu nevyčerpáva a díla jsou zároveň interpretována. 6 VŠETIČKA, F.: Stavba prózy. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého, 1992. 7 Tamtéž. 7 2. Představení jednotlivých próz 2.1. A já pořád kdo to tluče Prvotina Radky Denemarkové vyšla v roce 2005. Je těžké určit, zda se jedná o román, či novelu. Tuto otázku řeší i Jiří Trávníček, neboť kniha je malého formátu, rozsahem do 200 stran, příběh je sevřen časovým obdobím několika měsíců, což by formálně splňovalo podmínky novely, avšak kníhaje prezentována jako román. Po zpochybnění označení žánru Jiřím Trávníčkem a vzhledem k malému rozsahu knihy jsme se ji rozhodli označovat v této práci jako novelu. Příběh je čtenáři podáván „zaobalen a rozkryt" díky doslovu Michala Jareše.9 Jana Čeňkova s nelibostí upozorňuje, že je v něm „kritikům podstrojováno hledání reálné inspirace díla".10 Narážky na skutečná divadla, režiséry a osobnosti z divadelního světa nutí čtenáře přemýšlet nad jejich předobrazy. Jareš čtenáře ale v doslovu naopak navádí k alegorickému chápání díla. Svět, ve kterém žijeme, označuje za jeviště divadla, v němž hrajeme své hry. Jiří Trávníček vytýká dílu A já pořád kdo to tluče přetíženost a schematičnost. „Jako by autorka usilovala o to propojit několik různých záměrů a nápadů v rámci jedné knížky}1 Kniha je podle něho „přetížena reflexí", v čemž mu musíme dát za pravdu. Novela působí, jako by se autorka nemohla rozhodnout, o čem chce psát. Děj Režisér Petr Buch přijíždí z Německa do Prahy, aby zinscenoval hru české dramatičky Birgit Stadtherrové. Zaujala jej totiž jedna její věta: „Co dělal tvůj otec, muž jménem Ralf Buch, za války?" Buch stojí o setkání s autorkou - chce zjistit, zda je jejich minulost propojena, když Birgit užila tuto větu ve své hře. K setkání ale nedojde. Birgit je vyšinutá a nemocná žena, trápí ji snad rakovina či schizofrenie. V závěru knihy umírá Birgit i Buch. Tajemství příběhu spočívá vtom, že Buch je Birgitin otec. Kdysi znásilnil její matku, která jej k tomu vyprovokovala právě otázkou, která se ptá na Buchovy činy spáchané v době druhé světové války. Nechtěnému dítěti se jeho matka celý život mstí. Nepoznamená to ale jen Birgit, následky psychického týrání se odrážejí i do jejích dalších vztahů. Birgit se rozpadne manželství, svých dětí se vzdá, vychovává je její sestra Johanka. Ta tvoří Birgitin protiklad: Johanku matka milovala a ona za to cítí před Birgit vinu. Stává se dobrotivým andělem jiných lidí - pomáhá ostatním řešit jejich těžké životní situace, naslouchá jim a odpouští. Celý příběh 8 TRÁVNÍČEK, J.: V této knize se toho sešlo nějak moc. Host, 2005, č. 7. S. 11-12. 9 ČEŇKOVA, J.: a já pořád kdo to tluče - a on (ďábel) na obruče... Host, 2005, č. 7, s. 70-71. 1 0 Tamtéž. 1 1 TRÁVNÍČEK, J.: V této knize se toho sešlo nějak moc. Host, 2005, č. 7. S. 11-12. 8 se odehrává v pokryteckém divadelním prostředí, ve kterém se předstírá nejen na jevišti. Přehlídku lidských eg a doutnajících konfliktů se snaží na uzdě udržet divadelní dramaturgyně Klamová. Děj je soustředěn do několika měsíců, během kterých soubor Birgitinu hru s režisérem Buchem nacvičuje. Premiéry se ale autorka hry ani její režisér neúčastní. Umírají nedlouho po sobě v následujících měsících. Nácvik inscenace je tak pro ně i závěrem jejich životů. 2.2. Peníze od Hitlera V roce 2006 vydala Radka Denemarková v nakladatelství Host svůj druhý román s názvem Peníze od Hitlera a podtitulem Letní mozaika. V roce 2007 za něj získala cenu 12 Magnesia Litera v kategorii próza. Porota na oceněné knize vyzdvihuje „velké temné aktuální téma hloubky antického dramatu" V několika posledních ročnících soutěže se vyskytlo u oceňovaných knih podobné populární historické téma - odsun Němců z poválečného Československa: v roce 2010 získala Knižní Klub Cenu čtenářů Kateřina Tučkova za román Vyhnání Gerty Schnirch, v roce 2007 Literu za prózu právě Radka Denemarková s románem Peníze od Hitlera. Literu za prózu 2006 obdržel Jiří Háj íček s knihou Selský baroko. Mezi rané knihy zabývající se odsunem Němců patří například Podzimní novely Vladimíra Kórnera, Pátým pádem od Václava Vokolka či Boží duha Jaroslava Durycha. Tyto knihy líčí - spíše než samotné příběhy lidí, kteří byli vyhnáni - krajinu Sudet těsně po odsunu, ve které ještě zůstávají „teplé" předměty po původních obyvatelích. Román Kateřiny Tučkové Vyhnání Gerty Schnirch vznikl v současné době (2009), odvažuje se už ale popsat samotné vyhnání a jeho následky pro hlavní hrdinku. Peníze od Hitlera nejsou tak docela knihou o odsunu Němců; vypráví spíše o tom, jaká atmosféra v naší zemi po těchto událostech zůstala a jak se s ní vypořádáváme my, autorčini současníci. Dají se zaslechnout hlasy, že tento román oproti Selskému baroku od Jiřího Hájíčka nerelativizuje vinu.1 4 Otázka viny jev Penězích od Hitlera na první pohled jasně rozřešena. Od počátku románu je očividné, že Gitu čeká marný boj. O jeho morálním vítězi téměř za celou dobu nezapochybujeme. Martin Pekárek ale zvažuje, zda sebespravedlivější náhled na Literární akademie: Mgr. Radka Denemarková, Ph.D., 2011 [22. 02. 2012]. Online: . 13 Magnesia Litera: Vítězové Magnesia Litera 2007. 2010 [22. 02. 2012]. Online: . 1 4 HORKÝ, P.: Splácet život utrpením. Pandora, č. 13, (2006), s. 173-174. 9 problematické téma automaticky dělá z knihy kvalitní literaturu. V závěru je pak pravda, za kterou si Gita tak urputně stojí, v jejích vzpomínkách přece jen zpochybněna. Kritika i čtenáři prijali knihu Peníze od Hitlera rozporuplně. Autorka v časopiseckých rozhovorech tyto rozdílné názory glosuje jako „hloupé a nestonané reakce vyhrocené do obou směrů. " 1 6 Přesto patří tento román v rámci současné české produkce k nejvýraznej ším uměleckým dílům.1 7 Děj Kniha Peníze od Hitlera ukrývá příběh ženy, kterou krutě postihly události 20. století. Židovka Gita Lauschmannová se coby šestnáctileté děvče vrací z koncentračního tábora do rodné vsi. Její rodina v táboře zahynula, a protože před válkou patřila k bohatým statkářům mluvícím německy, byla ve vesnici považována za Němce a po válce jí byl zabaven majetek. Obyvatelům Puklic, ze kterých se stali najednou páni s mocí rozhodovat o lidských osudech, je vracející se Gita na obtíž. Bývalí spoluobčané ji tak po návratu z koncentráku znovu málem umučí. K útěku za tetičkou do Prahy jí pomůže jen jedna osoba. Tou je těhotná žena - nová obyvatelkajejich stavení. Když oslaví pražská lékařka Gita Lauschmannová 75. narozeniny, jsou jí vyplaceny z Německa peníze jako odškodnění za příkoří způsobené nacisty židovské rodině. Gita se po letech vrací do Puklic s úmyslem postavit pomník svému otci, očistit jeho památku a zřídit v obci muzeum. Potomci novousedlíků se však bojí o svůj majetek, protože tuší, že na něj má Gita restituční právo, a tak proti ní začínají vést boj. Na stranu staré dámy se kloní ale lékař jménem Denis, syn ženy, která Gitu kdysi zachránila. Denis je prostředníkem dvou znepřátelených stran; pochází z Puklic, ale už v nich nežije, má tedy jistý odstup od problému. On jediný se na konci románu dozvídá od své matky, která chce ulevit svědomí, pravdu o poválečných událostech. S touto informací však už nestihne nijak naložit, protože stará lékařka Gita mezitím umírá. 1 5 PEKÁREK, M.: Jednou se stanu spisovatelkou. Protimluv, č. 3, roč. 5 (2006), s. 35-36. 1 6 DENEMARKOVÁ, R.: Pod hladinou. Reflex, roč. 21 (2010), č. 21, s. 86. 1 7 JANOUŠEK, P.: Radka Denemarková - Michal Lang: Peníze od Hitlera. Švandovo divadlo, premiéra 9.1. 2010. Tvar, roč. 21 (2010), č. 3, s. 3. 10 2.3. Kobold Román Kobold Radky Denemarkové vyšel v roce 2011 v nakladatelství Host. Obsahuje dva příběhy: první nese podtitul Přebytky něhy. O vodě. Druhý se jmenuje Přebytky lidí. O ohni. Přebytky něhy. O vodě Tento příběh vypráví historii jedné rodiny. Stará Judita vzpomíná na své dětství a rodiče. Její vzpomínky putují až k praprarodičům z matčiny strany: český krejčí, který se usadí ve Vídni, kde si otevře salon, nenávidí po špatných milostných zkušenostech sečtělé ženy. Jeho syn je velmi chytrý a jako student medicíny se dostane do Berlína. Zamiluje se tam do bohaté židovky, jejíž rodiče vněm vidí jen českého čeledína a se sňatkem nesouhlasí. Zamilovaní se ale vezmou a přestěhují se do Prahy. Mají rozmazlované dítě, holčičku Heliu, které poskytují nej lepší vzdělání. Jednoho dne se však Helia potká s Michaelem Koboldem a osudově se do něj zamiluje. Hellini rodiče se vztahem nesouhlasí, mladý pár ale čeká dítě Juditu, vypravěčku příběhu. Historie Koboldovy rodiny sahá do minulosti pouze k jeho rodičům. Zlomyslnou mlynárovu dceru znásilní cizinec, který se poblíž mlýna usadil. Mlynář jej přinutí vzít si dceru za ženu a odstěhovat se do města, kde se skandál ztratí. Muž spáchá sebevraždu a utopí se v řece. Michael Kobold od té doby žije ve městě už jen s matkou. Důležitou částí příběhu je dětství Judity - Koboldovy a Helliny dcery. Narodí se na sklonku první republiky, prožije protektorát a válku, dospívá za komunismu. Historické události tvoří jen jakýsi zběžný rámec příběhu. Judita nezůstane jedináčkem. Má dva bratry, dvojčata, kteří jsou v knize jmenováni pouze jako Mladší a Starší. V rodině, která navenek působí tak šťastně, probíhá ale psychické i fyzické týrání. Dospělá Judita postupně o bratry přichází, matka se ocitá v psychiatrické léčebně, Judita se snaží uchytit jako uklízečka v hotelích. Aby nad ní otec ztratil moc, vezme si za muže senilního doktora Broda, ctitele své matky, a uteče za železnou oponu až do Ameriky. Tam se vdá a má dceru, brzy však svou rodinu také opouští. Jako stará žena se vrací do Evropy, nejprve do Německa. Tam se Judita u jezera Wannsee zamýšlí nad svým životem a odhodláva se vrátit do města svého dětství. Příběh končí symbolicky její smrtí. Postava Judity splývá s řekou, v čemž můžeme vidět její vyrovnání se s nešťastným dětstvím. Fantastickými prvky, které se románem prolínají, a symbolickým koncem připomíná román díla magického realismu, který ve 40. letech 11 20. století zasáhl především latinskoamerickou literaturu, ovlivnil ale vyprávěnou prózu na celém světě.1 8 Přebytky lidí. O ohni Tato část románu Kobold vypráví příběh Justýny - vdovy na okraji společnosti, která s devíti dětmi živoří v bídě, ale přestojím dává láskyplnou péči. Justýna je po matce cikánka, jejím otcem je Kobold. Tmavší pleť ji společensky handicapuje a její boj se sociálními úřednicemi se zdá být marným a předem prohraným. Justýna bojuje o dávky a nakonec i o to, aby jí děti nebyly odebrány. Tajně ji miluje muž ze sousedství - znetvořený nekrofil a zaměstnanec pohřební služby Krvepolský. Miluje ji platonicky, snaží se jí přiblížit a spřátelit se s ní a jejími dětmi. Justýna si ale myslí, že jí dárky tajně posílá vedoucí sociálního úřadu a vyznává jí tak lásku. Tento muž za ní sice chodí, ale jen aby ukojil svou touhu, žádný cit k ní nechová. City se v tomto příběhu tedy míjejí. Justýna pátrá po své identitě - svého otce nikdy nepoznala, ví jen, že měl bílou kůži, a vztahuje k němu svou poslední naději. Doufá, že se díky jeho bílé kůži zařadí do společnosti a boj proti sociální nespravedlnosti bude snazší. Konec knihy je opět symbolický - anonymní výrostci zcela bezdůvodně zapálí dům, ve kterém Justýna se svými dětmi spí. Postavy tohoto příběhu umírají žehem - v ohni, na rozdíl od části románu O vodě, ve které postavy odchází ze světa utopením. Čin výrostků je motivován rasově. Příběh vypovídá o neutěšeném stavu naší současné společnosti. Der Brockhaus Literatur (Schriftsteller, Werke, Epochen, Sachbegriffe). Mannheim: F. A. Brockhaus, 2004. S. 508. (pfeklad KC) 12 3. Jazyková vrstva Zdeněk Kožmín uvádí do problematiky autorovy slovní zásoby a specifického jazyka v monografii Styl Vančurovy prózy. Na autorovi je volba pojmenování - jak přebásní do slov skutečnost, jakou slovní zásobu vybere.19 Na stylu Radky Denemarkové zaujme čtenáře právě dokonale zvládnutá práce s jazykem. Jazyk je základní materiál, který autor používá k vytvoření literárního uměleckého díla. V této kapitole budeme zkoumat kvalitu jazykového materiálu ve vybraných prózách Denemarkové. Podle Joanny Derdowské je jazyk, který Denemarková používá a který bychom mohli označit za „vypjatý", jen prostředkem popisujícím „hraniční duševní rozrušení postav. Potlačované šílenství až zoufalství postav se tak okolí jeví pouzejako cynismus. "20 Citát naznačuje myšlenku, že autorčin svérázný jazyk je jen prostředkem, který má čtenáře zaujmout, aby u něj dané téma románu našlo odezvu. Témata, která autorka zpracovává, jsou společensky zneklidňující. Protože se Radka Denemarková ale obává, že společnost je již neustálým přívalem podobných zpráv z médií „otupělá", píše své romány drásavým a emocemi nabitým jazykem. Doufá tak v oslovení větší skupiny čtenářů. 3.1. Mluva postav - příznakovost V románu Peníze od Hitlera je jazyk podřízen hlavní hrdince, která působí „vyšinutě"2 1 . Vyprávěné má působit co nejvíc emocionálně a sugestivně. „ Ta kniha měla čtenáře zasáhnout přímo a hraničně," nechává se slyšet autorka v jednom z rozhovorů.2 2 Přikládá-li Radka Denemarková jazyku svého románu významnou roli, osvětleme, jak jazyk v daném díle funguje. Způsob vyjadřování rozděluje postavy do dvou světů - vzdělané postavy mluví spisovným jazykem, patří k obyvatelům města a mají nad událostmi nadhled (lékařka Gita, lékař Denis, studentka práv Barbora). Obyvatelé vesnice oproti nim mluví hrubě, jednají krátkozrace a amorálně - spíše jim jde o vlastní prospěch než o spravedlnost a ideály. Mezi takovéto postavy patří obyvatelé Puklic - stará Denisova matka, prodavačka ze samoobsluhy nebo Ládínek Stolař. Martin Pekárek jazyk románu Peníze od Hitlera notně kritizuje. Vytýká mu, že nevyužil potenciál charakterizace postav nespisovným a spisovným jazykem. Jazyk 1 9 KOŽMÍN, Zdeněk. Styl Vančurovy prózy. Brno: Universita J. E. Purkyně, 1968, s. 150. 2 0 DERDOWSKA, J.: Nevím, kdo je Kobold [online]. 2005-2012 [cit. 20. května 2013]. Dostupné z: . 2 1 DENEMARKOVÁ, R.: Současná literatura je slepá ke kostlivcům, které má český národ ve skříni. Xantypa, roč. 16 (2010), s. 56-60. 2 2 Tamtéž. 13 jednotlivých postav, které nespisovnou češtinou mluví, se totiž neliší a postavy působí jako jednolitá masa. Otázkou je, zda šlo autorce o charakterizaci jednotlivých postav, nebo chtěla zobrazit pouze obecný dav Cechů bez rozlišení. Potom by výtky Martina Pekárka byly liché. My se přikláníme spíše k druhé možnosti. Podobně jsou postavy určovány svým sociálním zázemím a vyjadřováním v románu Kobold. Nespisovné zde mluví babička - Koboldova matka původem z vesnice, která se sice do města odstěhovala, ale chováním v ní zůstala. (...) a do vázy zastrčí čerstvé květiny. Krade je na okolních hrobech. „Nekradu, měním je za zvadlý ze smetiště. Mrtví s tim souhlasej. " / 23 „Pojďs námi, babi. " /„Nepudu se máchat k řece, ve který se utopil dědek. I v prvotině A já pořád kdo to tluče je jazyk postavy matky Birgit Stadtherrové, která se jeví být příčinou problémů hrdinky Birgit, nespisovný a vulgární: „Na co porád ten sráč kupuje takovejch knih?! Ať si je pučí z knihovny. Prolhaná je, jen co otevře tu svou křivou hubu. Kdo by s ní moh bejt, nikdo, každej by jí musel dát rovnou přes držku. Johance se směje, když si pustí Abbu, zato vonaje chytrá jak hejno lišek. "24 Často je to v prózách Denemarkové právě postava matky, která mluví nespisovným jazykem a se kterou se hlavní postava musí celý život poměřovat. 3.2. Adjektiva Mluví-li Erik Gilk o autorčině stylu v recenzi díla A já pořád kdo to tluče, přiznává, že je na prvotinu vyzrálý. Na novelu ale neexistují jen pozitivní ohlasy. Jiří Trávníček mluví na základě autorčiných her s jazykem dokonce až o „stylistickém narcismu": .26 Jako příklad uvádí nadbytek přídavných jmen v textu, působících jako prostředek rychlých charakterizací, 27 a tuto pohotovost autorky nazývá „dekoratérskými tahy". Jako příklad přídavných jmen použitých v textu uveďme výpis adjektiv ze začátku novely (první dvě strany 1. kapitoly; první strana je neúplná): Přiléhavý, háčkovaný, špinavý, zatažený, těžký, umorousaný, lednový, ospalý, permanentní, mohutný, mladý, pootevřený, křivý, znetvořený, tvarohovitý, pravý, těsný, krátký, bílý, nabobtnaly, fialovorudý, roztodivný, ovázaný, bílý, špinavý, oteklý, napjatý, 2 3 DENEMARKOVÁ, R.: Kobold. O ohni. Brno: Host, 2011, s. 85. V diplomové práci neužíváme u citovaných úryvků z primární literatury uvozovky, abychom nezaměňovali přímou řeč s citátem. Pokud v primárním zdroji uvozovky uvedeny jsou, jedná se o přímou řeč postavy. Citáty ze sekundární literatury uvádíme kurzívou v uvozovkách. 2 4 DENEMARKOVÁ, R.: A já pořád kdo to tluče: (temná komedie). Praha: Petrov, 2005, s. 125. 2 5 GILK, E.: Mnoho povyku pro prvotinu. Weles č. 3. 2005, s. 128-129. 2 6 TRÁVNÍČEK, J.: V této knize se toho sešlo nějak moc. Host, 2005, č. 7. S. 11-12. 2 7 Tamtéž. 14 vyhlazený, zatažený, odpudivý, zamyšlený, mlčící, zachumlaný, šedivý, zapomenutý, okolní, nebezpečný, nápadný, oprýskaný, studený, francouzský, fascinovaný, zářivý, novodobý, noční, ústřední, milenecký, letní, jediný, celý, divný, nesrozumitelný, mohutný, odpudivý, infantilní, nevyzpytatelný. Z 56 adjektiv užitých na prvních dvou stranách 1. kapitoly novely A já pořád kdo to tluče jich je 25 s negativním obsahovým nábojem. Adjektiva, která Denemarková volí, jsou vysoce účinná jak při charakterizaci postav, tak v popisu situace: Když si nakoupila noviny, zastavila se za otlučenými vchodovými dveřmi. Odemkla a rozevřela přeplněnou schránku. Pokud by do těchto vět nezačlenila autorka adjektiva otlučené, přeplněná, byla by věta neutrální: Když si nakoupila noviny, zastavila se za vchodovými dveřmi. Odemkla a rozevřela schránku. S užitými přídavnými jmény je popisovaná situace plastičtější. Otlučené vchodové dveře dávají tušit, že se o ně nikdo nestará a jsou hlavním vstupem do domu již delší čas. Čtenář si tak udělá představu o místě bydliště hlavní postavy. Dveře nejsou oprýskané nebo okopané, ale otlučené. Někdo do nich tedy tluče, buší - snad se někdo často pokouší dostat dovnitř domu, jedná se tedy o starší stavbu. Navíc adjektivum „otlučený" koresponduje se slovesem v titulu knihy: A já pořád kdo to tluče. Slovní spojení „přeplněná schránka" označuje poštovní box, který nikdo dlouho nevybíral, tudíž nebyl doma, či nejevil zájem o snahu světa navázat sním kontakt. Užitá adjektiva nepřímo charakterizují také hlavní postavu románu - Birgit Stadtherrovou, která v bytě s nevybranou schránkou za otlučenými dveřmi bydlí. 3.3. Oslovení V prózách Radky Denemarkové zaujmou čtenáře některá slova, která se vyskytují napříč jejími knihami. Jedním z nich je například časté oslovování ženy výrazem „děvenko". Setkáme se s ním v každém jejím díle. Například na úřadu sociálních věcí v románu Kobold (O ohni): „ Vždycky pro vás budu problematická rodina. Ať udělám cokoliv. " „ To není pravda, děvenko. Teď jste vůči mně hodně nespravedlivá."29 Z oslovení „děvenko" čiší převaha sociální úřednice nad Justýnou, které je toto pojmenování určeno. Zároveň cítíme ukřivděnost mluvčího, který je dohnán k emocionálně zabarvenému oslovení „děvenko", místo aby užil příjmení osoby. V románu Kobold (O vodě) je opět mezi postavou, která vyřkne slovo děvenka, a oslovovaným jakási negativní emoce, nerovný vztah: Lezu jí na DENEMARKOVÁ, R.: A já pořád kdo to tluče: (temná komedie). Praha: Petrov, 2005, s. 121. DENEMARKOVÁ, R.: Kobold. O ohni. Brno: Host, 2011, s. 54. 15 nervy. Chce mít setkání za sebou. Každé vyřčené slovo je důležité, děvenko. Stará Judita tak oslovuje v duchu mladší ženu, která jí ukazuje v Praze byty. Judita cítí, že mezi sebou mají nesoulad. „Děvenka" se vyskytuje i v prózách, které Denemarková překládala, a zná-li čtenář její českou tvorbu, slovo jej i v textu cizího autora zaujme. Jako kdyby Denemarková zanechala v cizí próze svůj podpis. Tak je tomu v knize Michaela Stavariče Mrtvorozená Eliška Frankensteinová: Říká, jestli náhodou nebudu taky jednou zjejích nadřízených, na to můžeš 31 vzít děvenko jed, že budu. Opět se jedná o oslovení ženy ženou, kdy mluvčí cítí nad oslovovanou převahu, zároveň ale strach z neznámé a potenciálně nebezpečné sokyně. Výmluvný je fakt, že sokyni tak oslovuje hlavní postava pouze v duchu. V této Stavařičově próze ale oslovení „děvenko" nemá vždy negativní nádech: Děvenko (musím se usmát, oslovujú se tak vždycky, když mi na něčem záleží), děvenko, poběžíš bytem poslepu, tma a prázdno, nic neuvidíš, vůbec nic, vejdeš do každého z pokojů, jak nejrychleji to jen půjde, oběhneš je, aniž se čehokoliv dotkneš, pospíšíš k dalšímu prahu, jen se ničeho nedotýkej. Z oslovení „děvenko" čiší v tomto případě jakási mateřskost a nadhled. Hlavní hrdinka v ukázce vysvětluje, že se tak oslovuje, věnuje-li se něčemu důležitému. V románu A já pořád kdo to tluče nahrazuje oslovení „děvenko " v mužském rodu slovo „hochu". Také z něj čiší převaha mluvčího nad osloveným. Empatická a taktní dramaturgyně Klamová touží odvrátit pozornost egocentrického režiséra od jeho vlastní osoby: „Co kdyby ses jednou pro změnu zaměřil na mě? S intenzitou, s jakou přemýšlím já o tobě, s intenzitou, s jakou tě stopujú v tvém labyrintu. Možná by ses, hochu, divil, moc divil. "3S V románu Peníze od Hitlera vyjadřuje oslovení „děvenko " pohrdání: Vyberu podlouhlý pohled. Záběry Puklic. Tvrdý rozkouskovaný obrázek jedné Bohem zapomenuté vesnice. Prodavačka mi odmítne dát obálku, ačkoliv je v ceně. „ To tam sice píšou, ale my to nevedeme. " Polib si, děvenko. A nepřej si, aby ses mi dostala na stůl. Rýpala jsem se celý život v cizích tělech.34 Tentokrát užívá toto oslovení stará dáma - lékařka - vůči mladší, drzé a neochotné prodavačce v obchodě. Oslovení „děvenko "je tak užito v sebeobraně jako reakce na aroganci. Úhrnem lze oslovení děvenko či hochu pojmout jako poznávací znak tématu, kterému se Denemarková ve svých prózách věnuje: tématu moci člověka nad druhým člověkem. 3 0 DENEMARKOVÁ, R.: Kobold. O vodě. Brno: Host, 2011, s. 80. 31 STAVARIČ, M.: Mrtvorozená Eliška Frankensteinová. V Praze: Labyrint, 2010, s. 29. 3 2 Tamtéž, s. 40. 3 3 DENEMARKOVÁ, R.: A já pořád kdo to tluče: (temná komedie). Praha: Petrov, 2005, s. 80. 3 4 DENEMARKOVÁ, R.: Peníze od Hitlera. [e-Book] Brno: Host, 2011. S. 86. 16 Zajímavou okolností je fakt, že postavy, které oslovují děvenko/hochu, jsou v každém případě starší ženy. Toto oslovení v sobě téměř vždy obsahuje negativní emoci. 3.4. Verba Dalším slovním druhem, který je natolik výrazný, že mu musí být také věnována náležitá pozornost, jsou slovesa. Pro vytvoření představy o tom, jaká slovesa Denemarková používá, uveďme jejich výčet hned z prvních stran jejích děl. Její knihy působí na čtenáře silným emočním nábojem, otevírají zamlčovaná témata a bývají často hodnoceny jako negativní či zneklidňující. Pokusíme se na ukázkách analyzovat podíl sloves na celkovém vyznění těchto próz. Pro vymezení emočního náboje sloves užíváme následující klíč. Negativní jsou buď slovesa s předponou ne-, nebo slovesa, která se svým sémantickým obsahem jasně vymezují v negativním slova smyslu. Počítáme k nim například také některá slovesa s předponou roz-. Slovesa s negativním emočním nábojem vyznačujeme ve výčtu červeně. Jako pozitivní jsou hodnocena zvukomalebná slovesa a také sémantický okruh slovesa milovat. Slovesa s pozitivním emočním nábojem vyznačujeme ve výčtu zeleně. Slovesa, která mohou být vnímána záporně či kladně podle kontextu, označujeme v této analýze za stylově neutrální. Neutrální slovesa zvýrazňujeme ve výčtu modře. A já pořád kdo to tluče - výčet sloves (první dvě strany 1. kapitoly; první strana je neúplná) : Sedět, nevyjít, sedět, spát, mít pootevřená ústa, padat, vysunout, odkrojit, stačit, roztrhnout, stočit, vyhýbat se, hnusit se, fascinovat, neodhodlat se vstát, přesednout si, dívat se, být opraven, spěchat, rozleptávat, napadat, být nápadný, projíždět, sedávat, číst si, zbývat, vydat, sedávat, rachotit, být, moct si sednout, dělat, vzpomenout si, vyslídit, nakukovat, sesednout se, kroužit, být, utopit, vidět, rozplakat se, být úzko, mít, mít, propadnout, stát, být, probudit se, plácat, vykřikovat, mumlat, vystrkovat, ošívat se, odtahovat se, snažit se dívat. Z výčtu 55 sloves jich má 14 negativní emoční náboj, tři jsou vyloženě kladná, zbytek sloves je stylově neutrálních. Negativní slovesa tu tvoří zhruba 25 % z jejich celkového počtu v ukázce. Peníze od Hitlera - výčet sloves (první dvě strany 1. kapitoly; první strana je neúplná)3 6 : 3 5 DENEMARKOVÁ, R.: A já pořád kdo to tluče: (temná komedie). Praha: Petrov, 2005, s. 19-20. 3 6 DENEMARKOVÁ, R.: Peníze od Hitlera. [e-Book] Brno: Host, 2011, s. 19-20. 17 Žít, bruslit, čekat, udělat, zašlápnout, vracet se, být domov, vyhýbat se, moctjít, rázovat, nemuset se bát, bát se, vytušit, vláčet se, nechávat ošlehávat, řezat, topit, zpívávat, neumět skrýt, nevymyslet, lesknout se, odpočívat, odpočívat, třást se, padnout, vyhmátnout si, vychrstnout, být terč, hledat si, najít, být níž, pozorovat, být klid, roztavovat, vyhýbat se, neumět zastavit, zabíjet, utopit se, nebýt, nebudu se dotýkat, nebýt pohromadě, být, odložit, vyhrabat se, vylhat se, uvíznout, uvíznout, být pryč, být pryč, zbýt, schovat se, obrnit se, sesout se, postavit se, posilnit se, schovat se, obrnit se, pukat, kolébat, zamáčknout, rozdrtit, rozválet, zachytávat se, vyškubávat, nevymizet, řvát, ječet, rozdrásat, zatnout, nepovolit, rozpřáhnout, udeřit, stisknout, rozdrtit, rvát. Ze 75 sloves je jich 30 s negativním nábojem, 1 sloveso s pozitivním. Ostatní verba jsou stylově neutrální. Negativní slovesa tu tvoří téměř 40 % ze všech sloves analyzované ukázky. Kobold (O vodě) - výčet sloves (celá první strana) : Vymknout se, nedosáhnout, umístit, scházet, být zasazen, milovat, být propuštěn, vyslat, milovat, nebýt, říct, nebýt, nelze změřit, jmenovat se, být nevyléčitelná, mít zakázaný, zachraňovat, zachraňovat, slepovat, drolit se, rozpadat se, vofukovat, rozežírat, votlapkávat, nebudu se dívat, neměli byste, nepostavit, nedat, neudělat, milovat, lemovat, operovávat, mít rád, provokovat, nebýt tekuté, nebýt věčné, být věčné, svléknout, položit, popukat, vlnit se, vrýt se, vyčkat, popadnout, spávat, vyleštit, navléknout, urovnat, uhladit, zatahat. Z 50 sloves jich má 18 negativní emoční náboj, 7 sloves je s kladným nábojem. Zbytek sloves je stylově neutrální. Negativní slovesa tu tvoří 36 % z celkového počtu. Kobold (O ohni) - výčet sloves (celá první strana) : Znít, přežít, nepanikařit, nemít na vybranou, pohybovat se, odškrtávat si, vršit, vyvléknout se, podrbat se, nestihnout, umýt si, nestihnout, propláchnout, zaklapnout, odhrnout, dokráčet, naskakovat, nabírat, být hrdinkou, uvařit, obarvit, vrátit, dojít, umazat, šetřit, přeříznout, zůstat, nezmizet, připlácnout, vložit, sesypat, naskládat, kmitat, potřebovat, chtít, naleznout, zastavit se, padnout, převalovat se, pozorovat, milovat, vystoupit, sápat se, být přisátá, vycházet, dívat se, pozorovat, sklánět se, rozkazovat, popohánět, přidržovat, vklouznout. 3 7 DENEMARKOVÁ, R.: Kobold. O vodě. Brno: Host, 2011, s. 13. 3 8 DENEMARKOVÁ, R.: Kobold. O ohni. Brno: Host, 2011, s. 13. 18 Z 52 sloves jich je 10 zabarveno negativně, 1 kladně, zbytek je stylově neutrální. Negativní slovesa zabírají zhruba 19 % z jejich celkového počtu z analyzované ukázky. Výčet sloves z jednoho výrazného místa novely A já pořád kdo to tluče překvapí běžného čtenáře také svou koncentrovanou negativitou: nemám, píšu, nemluvím, odmítám, upravuje, nehodí, zapomíná, zkresluje, zamlčuje, vymazává, špiní, pokálely, zamlčují, zlehčují, vlečou, odmítáme, přijmout. V následující ukázce ze stejného románu si opět všimněme nápadné kumulace sloves. Popisují způsoby, jakými novináři nakládali se slovy: Vstávali s bublinami mikrofonů před sebou, do krabiček diktafonů lapali slova a jako by je už ve vzduchu prosévali. Natahovali na skřipec. Lámali. Cenzurovali. A vyhlazovali.40 Podobně expresívne je slovesy ve stejné novele vyjádřen zájem novinářů o Birgit Stadtherrovou: Všechny oči se napíchly a soustředily výhradně na Birgit Stadtherrovou. Potěžkávaly ji, přeměřovaly, otáčely s ní ve vzduchu, předávaly šiji, svlékaly její nevyžehlenou džínovou košili, popotahovaly a ždímaly sukni sahající až po paty, z jejíhož lemu odkapávala špinavá břečka a vytvářela mokrý, ďábelský kruh kolem Birgitiny židle; sčítaly kusé informace o jejím životě.41 Denemarková často slovesa hromadí ve výčtech, aby umocnila jejich působivost. V prvních kapitolách rozebíraných knih převažují vždy negativní slovesa nad těmi pozitivními. Nejvýrazněji se v tomto ohledu profilují prózy Peníze od Hitlera a Kobold (O vodě). 3.5. Germanismy Slovní zásobu Radky Denemarkové ovlivňuje její další profese - překladatelství z němčiny. V jejích textech najdeme česká slova, která jsou vypůjčena z německého jazyka, tzv. germanismy, např.: Ta etuda trvá dlouho, pokladní má nasupený výraz, neoblomný, neodpovídá, vyčkává, bičík zasunutý, jen ho popadnout a prásknout, tvář ocejchovat rudým šlincem.42 Ve Slovníku spisovného jazyka českého najdeme slovo „šlinc, šlinec" ve významu šlehanec, pruh od bití. Slovo pochází z němčiny.4 3 Slovník nespisovné češtiny uvádí v hesle DENEMARKOVÁ, R.: A já pořád kdo to tluče: (temná komedie). Praha: Petrov, 2005, s. 137. Tamtéž, s. 140. Tamtéž, s. 132. DENEMARKOVÁ, R.: Kobold. O ohni. Brno: Host, 2011, s. 17. Slovník spisovného jazyka českého. VI. Š-U. Praha: Academia, 1989, s. 49. 19 šlic/šlinc mimo jiné i význam jizva. Původ českého slova hledejme v německém slově der Schlitz - štěrbina, trhlina, poklopec.44 Paradoxně působí germanismy v české řeči obyvatel vesnice Puklice v románu Peníze od Hitlera. Čeští obyvatelé tam totiž brojí proti návratu odsunutých Němců: „K j a-jabloňovýma sadu, tam tě narychtuju k silnici. Pozejtří ze sběrnýho lágru lifrujou transport. Dostaneš se pryč. A zas bude dobře. "45 „ Tady nejni žádný tvoje doma. Zádnej haus už nejni tvůj. Tady už není tvýho nic. Válku jste prohráli. Jménem prezidenta republiky propad celej váš majetek státu. Všechno jsme po právu zabavili. Už jsme se s tebou, smrade, mazali až dost. Máme jinačí starosti než tady pauzírovat. A fůru práce. Vina tvý famílie je nezvratná. Podstatná byla a je vobcovací řeč. A ausgerechnet u vás se za zavřenýma dveřma šprechtilo ostošest. ' A 6 Ve Slovníku spisovného jazyka českého je uvedena bezpředložková varianta slovesa narychtovat - rychtovat/richtovat. Slovo je původem německé a jsou zde uváděny významy připravit, chystat.4,1 Slovník nespisovné češtiny uvádí narichtovat ve dvou významech jednou nastavit, připravit, ve druhém významu nastražit. Slovo pochází z německého aufrichten zhruba téhož významu. Denemarková jej však v ukázce používá ve významu „nasměrovat", tj. připravit, nastavit určitým směrem. Význam slova lágr z ukázky je v češtině aktualizován zejména druhou světovou válkou a nacistickými tábory. Pochází z němčiny.4 9 Slovo lifrovat je ve Slovníku spisovného jazyka českého označeno jako archaismus s významem dopravovat, dodávat. Expresívne se užívá ve významu posílat.50 Slovo transport se do češtiny možná dostalo z německého jazyka, jeho původ hledejme ale v latině. Označuje dopravu, přepravu, převoz, převážení někoho nebo něčeho z jednoho místa na druhé.5 1 Heslo haus ve Slovníku spisovného jazyka českého není. Slovník nespisovné češtiny uvádí hauz - v brněnském slangu dům, samozřejmě s původem z němčiny (das Haus).5 2 HUGO, J.: Slovník nespisovné češtiny: argot, slangy a obecná mluva od nejstarších dob po současnost: historie a původ slov. Praha: Maxdorf, 2006, s. 395. 4 5 DENEMARKOVÁ, R.: Peníze od Hitlera. [e-Book] Brno: Host, 2011, s. 48. 4 6 Tamtéž, s. 34 47 Slovník spisovného jazyka českého. V. R-S. Praha: Academia, 1989. S. 213. 4 8 HUGO, J.: Slovník nespisovné češtiny: argot, slangy a obecná mluva od nejstarších dob po současnost: historie a původ slov. Praha: Maxdorf, 2006, s. 270. 49 Slovník spisovného jazyka českého. II. H-L. Praha: Academia, 1989, s. 507. 5 0 Tamtéž, s. 555. 51 Slovník spisovného jazyka českého. VI. Š-U. Praha: Academia, 1989, s. 200. 20 Slovo pauzírovat uvádí Slovník spisovného jazyka českého jako slangovou variantu slova pausovat, s významem dělat pauzy, přestávky. Základní slovo pausa pochází z řečtiny, přes latinu proniklo i k nám.5 3 Slovník nespisovné češtiny uvádí původ z něm. pausieren, významem je vynechávat, držet přestávku, klasicky v karetních kartách.5 4 Slovo fůra skrývá významem vůz s těžším nákladem, expresívne vyjadřuje mnoho, velké množství. Pochází z němčiny.5 5 Slovo existovalo i ve staré češtině, do ní se ale dostalo ze středohornoněmeckého vuore, vuorman nebo novohornoněmeckého Fuhre, Fuhrmann56 . I v tomto případě je tedy dokázán německý původ slova. Slovo famílie má své kořeny v latině, expresívne se tak v češtině označuje rodina. Německé neutrální označení rodiny die Familie má stejný původ. Slovo ausgerechnet se ve Slovníku spisovného jazyka českého neuvádí, Slovník nespisovné češtiny uvádí ausgerechnet ve významu právě, zrovna, zejména. Stejné slovo má podobně emocionální charakter i v němčině, je odvozeno od slovesa ausrechnen - vypočítat, c o tedy v participiu „ vypočítaný. " Heslo šprechtit je ve Slovníku spisovného jazyka českého označeno jako zastaralé a expresivní slovo pocházející z němčiny s významem „mluvit".59 Slovník nespisovné češtiny uvádí význam „mluvit cizím jazykem, původně německy", jeho kořeny hledejme u německého slovesa sprechen - mluvit.6 0 Denemarková užívá v ukázce nadměrné množství germanismů ve snaze dotknout se svědomí Cechů, aby si uvědomili, jak nás nejen německý jazyk, ale i tato kultura ovlivnili. Interpretujeme tak autorčino výrazné užívání germanismů v mluvě Cechů vytýkajících Gitě Lauschmannové příslušnost k německé kultuře. Autorka tak dosahuje kýženého kontrastu, který silně působí na čtenáře. HUGO, J.: Slovník nespisovné češtiny: argot, slangy a obecná mluva od nejstarších dob po současnost: historie a původ slov. Praha: Maxdorf, 2006, s. 158. 53 Slovník spisovného jazyka českého. V. P-Q. Praha: Academia, 1989, s. 65. 5 4 HUGO, J.: Slovník nespisovné češtiny: argot, slangy a obecná mluva od nejstarších dob po současnost: historie a původ slov. Praha: Maxdorf, 2006, s. 302. 55 Slovník spisovného jazyka českého. I. A-G. Praha: Academia, 1989, s. 529. 5 6 MACHEK, V.: Etymologický slovníkjazyka českého. 3., nezm. vyd. Praha: Academia, 1971, s. 147. 57 Slovník spisovného jazyka českého. I. A-G. Praha: Academia, 1989. S. 484. 5 8 HUGO, J.: Slovník nespisovné češtiny: argot, slangy a obecná mluva od nejstarších dob po současnost: historie a původ slov. Praha: Maxdorf, 2006, s. 50. 59 Slovník spisovného jazyka českého. VI. Š-U. Praha: Academia, 1989, s. 67. 6 0 HUGO, J.: Slovník nespisovné češtiny: argot, slangy a obecná mluva od nejstarších dob po současnost: historie a původ slov. Praha: Maxdorf, 2006, s. 407. 21 3.6. Onomatopoia Dalším výrazným znakem, kterým se autorčina slovní zásoba profiluje, jsou zvukomalebná slova. Jedná se o jev, kdy „označující jazykové znaky bezprostředně souvisí s označovaným, tj. forma do jisté míry imituje reálný zvuk. "6 1 Zvukomalebná slova tedy mohou být v určitých případech originální a dají se různě variovat, podle toho, jaký účinek chce autor ve čtenářích vyvolat: Téměř je rozvaří, v hlubokém talíři vidličkou rozčmachtá se sladkým kečupem.62 Vezměme v úvahu například sloveso z ukázky - rozčmachtat. Ve Slovníku spisovného jazyka českého jej nenajdeme, obsahuje pouze heslo rozčvachtat, ve významu s čvachtáním rozšlapat.63 Denemarková tedy užívá sloveso s jinou hláskou, pravděpodobně aby autentičtěji postihla zvuk, který činnost postavy doprovází. V následující ukázce se zaměříme na neobvyklé zvukomalebné sloveso káchnout: Nějaký ožralý dědek káchnul přímo doprostřed rozmrzající břečky a nahodil mu na kabát mazlavý ohňostroj.64 Ve Slovníku spisovného jazyka českého se uvádí pouze nesklonné adjektivum „kách " ve významu prudce, náhle, ukvapeně, původem z němčiny.6 5 V ukázce by sloveso utvořené od tohoto adjektiva vyjadřovalo prudkost, s jakou postava vstoupila do kaluže. Sloveso asociuje v souvislosti s vodou a kaluží jiné verbum - cáknout. Užije-li autorka sloveso káchnout, vyjadřuje jednak prudkost pohybu postavy, jednak následné rozstříknutí vody na všechny strany. Hodím muje z okna, schované do vypolstrované, žlutě žíhané taštičky se zipem. Třepotá se ve vzduchu jako zpomalená obrovská vosa, rycne na chodník - 6 6 Sloveso rycnout používá autorka v neobvyklém významu. Podle Slovníku spisovného jazyka českého jsou významy slovesa rycnouti dva: 1. Strčit, vrazit do někoho nebo do něčeho; 2. Rázně a prudce něčím trhnouti.67 V ukázce je význam slovesa rycnout spíše dosednout, případně se zvukovým doprovodem - s plesknutím. V následující ukázce se ale stejné sloveso vyskytuje ještě v trochu jiném významu: (...) běží bosa, rycá do čerstvých, ledových kaluží, cáká kolem sebe rozpuštěnou špínu, utíká a nevzlyká, jen proudy vody na tváři jsou slané.68 Jedná se nejpravděpodobněji o význam tápe. Kdybychom chtěli obhájit význam slovesa vrazit - ve 6 1 KARLÍK, P., NEKULA, M. a PLESKALOVA, J.: Encyklopedický slovník češtiny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002, s. 570. 6 2 DENEMARKOVÁ, R.: Kobold. O ohni. Brno: Host, 2011, s. 22. 63 Slovník spisovného jazyka českého. V. R-S. Praha: Academia, 1989, s. 95. 6 4 DENEMARKOVÁ, R.: A já pořád kdo to tluče: (temná komedie). Praha: Petrov, 2005, s. 71. 65 Slovník spisovného jazyka českého. II. H-L. Praha: Academia, 1989, s. 260. 6 6 DENEMARKOVÁ, R.: A já pořád kdo to tluče: (temná komedie). Praha: Petrov, 2005, s. 74. 67 Slovník spisovného jazyka českého. V. R-S. Praha: Academia, 1989, s. 209. 6 8 DENEMARKOVÁ, R.: A já pořád kdo to tluče: (temná komedie). Praha: Petrov, 2005, s. 74. 22 variantě rozráží kaluže, mluvil by proti tomuto výkladu pohyb shora dolů, který sloveso rycat ve větě evokuje. Opět je zde důležitý zvukový efekt, který pohyb doprovází. Vybraná zvukomalebná slova dokazují, že autorka pracuje citlivě s jazykem a zdůrazňuje jeho zvukovou stránku. Nebrání se hře se slovy či drobným hláskovým obměnám, aby dosáhla cíleného efektu, který chce ve čtenářích vyvolat. 3.7. Jazyková ozvláštnení Nelehký úkol, jak čtenáře zaujmout a udržet jeho pozornost až do konce románu, řeší autorka pomocí „hry" a originality. Při volbě pojmenování hraje klíčovou roli detail: k závažnému tématu se autorka dostává skrz mikroskopické pozorování, jak poznamenává Marek Lollok.6 9 Kromě vlivu na kompozici románů mají vhodné detaily také vliv na volbu slovní zásoby. Dobře voleným neobvyklým pojmenováním autorka ozvláštňuje mnohé věty: Herci žijí pod lupou a každé jejich škobrtnutí se zveličí do olbřímích rozměrů, není to snadný život.10 Knižní adjektivum olbřímí je zde užito ve významu obří, obrovský, ohromný.11 Kombinace knižního slova se slovem „škobrtnutí" vytváří originální spojení dvou nesourodých slov, které je pro autorku typické. V následující ukázce není jasné, proč vypravěčka velmi podrobně líčí okolnost hádky dvou postav - rozlité mléko. Jedná se o detail, kterému je v textu připisována téměř větší váha než samotné hádce: Matka upustila sáček s mlékem, bílá tekutina se rozstříkla, kapky opouštěly mateřskou kaluž a posledními silami se před dopadem zachytávaly dvířek hnědé kuchyňské linky, šedého linolea, bakelitových kliček, chemlonových deček v rozích stolu. (...) Matka v pobryndané plisované sukni a s pokapanýma rukama popocházela středem bílé tekutiny. Nezvedala nohy, jenom se sunula v pantoflích, čvachtala a kolem ní se rozlévaly téměř neznatelné bílé vlnky, které splachovaly jemný prach a drobky, a vracely se do neviditelného 11 koryta kolem dvou nateklých sloupů. Zaměřením se na tento detail vystihuje vypravěčka skutečnost, že postava matky ani tak nevnímá, co se děje okolo ní, ale diskutovaná vzpomínka má pro ni mnohem závažnější citový obsah. Kapičky mléka jsou personifikovány (zachytávaly se dvířek). Vypravěčka užívá nadbytek adjektiv, téměř každé substantivum je blíže charakterizováno: hnědá kuchyňská 6 9 LOLLOK, M.: Kudy šel Kobold [online], [cit. 20. května 2013]. Dostupné z: . 7 0 DENEMARKOVÁ, R.: A já pořád kdo to tluče: (temná komedie). Praha: Petrov, 2005, s. 81. 71 Slovník spisovného jazyka českého. Díl III. M-0.1989, s. 543. 7 2 DENEMARKOVÁ, R.: A já pořád kdo to tluče: (temná komedie). Praha: Petrov, 2005, s. 120. 23 linka, šedé linoleum, bakelitové kličky, chemlonové dečky, pobryndaná plisovaná sukně a pokapané ruce, bílá tekutina. Emotivně silný je obraz postavy matky brouzdající se v kaluži mléka. Mléko jako takové evokuje mateřskost samu (mateřské mléko) a matka brodící se mlékem působí bezmyšlenkovitě, velmi emocionálně, nebo naopak koncentrovaně na jedinou myšlenku. Matka je tu podávána jako cosi neživého, nemotorného a bezbarvého {šedá plisovaná sukně, nohyjako nateklé sloupy, sunula se...). Se slovy si Denemarková hraje i v případě výrazů koláž a muchláž: Zvedla víko popelnice, zarazila se. Pak zbytečnými slovy ušpiněné stránky přece jen přistály na slupkách od brambor. Použitých dětských plenkách. Vyprázdněných psích konzervách. Držela poklop a prohlížela si nechutnou míchanici barev a materiálů, koláž a muchláž. Koláž je ve výtvarném slova smyslu „ útvar vzniklý v dadaismu a surrealismu slepením výstřižků ze starých rytin a reprodukcí. "14 Denemarková podobně utváří ze slovesa muchlati (s významem mačkati ) příponou -áž slovo podobné koláži pro zmuchlané věci v popelnici. Slovo reflektuje tezaurus českého jazyka ve významu muchláž = nepravidelnost.16 Na tento význam ale autorkou patrně nebylo pomýšleno, jedná se spíše o hru se slovy - vytvoření podobného slova stejnou příponou. Vhodně volenou slovní zásobou vystihuje autorka konkrétní skutečnost. Pětice sígrů na nádraží už zase hulí, ouchcapkové se frajersky rozvalují na zábradlí, vítají mě.11 Slovo sígr pochází z němčiny, je zastaralé a expresivní a vyjadřuje zhruba totéž co slova lump, darebák či lotr. Na rozdíl od těchto tří zní ale díky uskupení konsonant -gr- drsněji. Ouchcapkové 7 Q označují expresívne úsměšky, posměšky, dělat si, tropit si ouchcapky z někoho, z něčeho. Autorka tímto slovem ale označuje samotné výrostky - dalo by se uvažovat o synekdochickém pojmenování, kdy postavy pojmenovává na základě jejich vlastnosti či „pošklebování", tedy na základě jejich projevu. K aktualizaci jazyka svých próz užívá autorka různá ozvláštnení. Je ovlivněna německým jazykem, aktualizuje starší česká slova, vytváří neobvyklá spojení. Zaměřuje se na detail a volí originální pojmenování skutečnosti, kterou její literatura zobrazuje. 7 3 DENEMARKOVÁ, R.: A já pořád kdo to tluče: (temná komedie). Praha: Petrov, 2005, s. 101. 74 Příruční slovník češtiny. Díl II. K-M. V Praze 1937-1938. s. 188 7 5 Tamtéž, s. 992 7 6 KLÉGR, A.: Tezaurusjazyka českého: slovník českých slov a frází souznačných, blízkých a příbuzných. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2007, s. 747. 7 7 DENEMARKOVÁ, R.: Kobold. O ohni. Brno: Host, 2011, s 39. 78 Slovník spisovného jazyka českého. V. R-S. Praha: Academia, 1989, s. 327. 79 Slovník spisovného jazyka českého. III. M-O. Praha: Academia, 1989, s. 624. 24 3.8. Abstrakta Významnou množinu slov ve slovní zásobě autorky tvoří abstraktní substantiva. Užívá je v nadměrném množství, a obohacuje tak slovní zásobu i významový rejstřík díla. Jedná se například o synekdochické pojmenování osob v divadle, kdy jednotlivé diváky označuje jednou jejich zástupnou vlastností jako „rybí leklost" či „drsná ráznost. "80 Z adjektiv tvoří autorka abstraktní substantiva typu „vlhká růžovina jazyka" nebo „bílá povolnost" označující vlastnost pomazánkového másla: Možná si dneska udělá přestávek víc, vynese odpadky a omeje talíře, namaže si chleba pomazánkovým máslem. Ta bílá povolnost, podléhající bez odporu její vůli, jak ráda se jí zmocňuje špičkou nože.81 (...) nadechl se, ale slovo na špici konvoje se zarazilo, zastavilo další, které se rozpadly a rozpustily ve vlhké růžovině jazyk82 Birgit cítí, že její tělo opět vysílá signály pravidelné ženské výlučnosti.83 Hlavou se prohánějí zběsilé čarodějnice na koštěti. Nedaleko příkopu, do něhož třešeň setřásá šťavnatě rudou přezrálost. Vytvářením abstraktních substantiv z adjektiv (povolnost, výlučnost, přezrálost) autorka zhmotňuje a konkretizuje fikční svět svých románů, čímž jej činí uchopitelnějším pro své čtenáře. 3.9. Jména postav a míst Jména postav v novele A já pořád kdo to tluče j sou originální a často významotvorná. Příkladem je jméno režiséra divadelní inscenace Petr Buch. Pomocí záměny délek vokálu a znělých hlásek s neznělými tu stojí proti sobě slova Buch a Bůh: Petr Buch se premiéry nezúčastnil. (...) Výčitky vůči Bohu tak na sklonku života umrtvil promyšlenou a výsměšnou pomstou. / Na Boha se pasoval sám. Mluvící jména se týkají i vedlejších postav. Teatroložka Pranýřová nenechá na žádné inscenaci nit suchou, ředitelka divadla Volfová se po budově pohybuje zásadně v doprovodu obří psí dogy. Mluvící jména vnášejí do novely ironii a humor a souzní tak částečně s jejím podtitulem temná komedie. Pojmenování postav vyvolává také sekundárně efekty, které autorka hojně využívá ve výstavbě příběhu. Tak například vzniká kontrast mezi jmény „Johanka" a „Birgit" a mezi nositelkami těchto jmen. Jméno Birgit zosobňuje ostrost a cizorodost. Johanka evokuje milé představy a naděje do DENEMARKOVÁ, R.: A já pořád kdo to tluče: (temná komedie). Praha: Petrov, 2005, s. 22. Tamtéž, s. 115. Tamtéž, s. 113. Tamtéž, s. 92. DENEMARKOVÁ, R.: Peníze od Hitlera. [e-Book] Brno: Host, 2011, s. 141. DENEMARKOVÁ, R.: A já pořád kdo to tluče: (temná komedie). Praha: Petrov, 2005, s. 15. 25 budoucnosti. Tak vedle sebe vyrůstaly dvě sestry. Nervózní, vytáhlá a nečitelná minulost, které by se matka ráda zbavila, jejíž cizorodost ještě záměrně podtrhla jménem, zlým a tvrdým. A vyrovnaná, přítulná, drobná a přívětivá budoucnost, ke které se přimkla. Efekt „nomen omen " využívá Denemarková i v ostatních románech. Je prokázáno, že textová souvislost zesiluje charakterizaci postav. Tento častý literární jev je představen například v Poetice vyprávění od Rimmon-Kenan. Kromě mluvících jmen využívá autorka i slovních hříček. V románu Kobold (O vodě) se nápadník pro Juditu, kterého sežene Kobold, ale je spíše kumpánem pro něj samotného, jmenuje Kalivoda. Juditě by „zkalil vodu", nečekalo by ji s ním štěstí. Kobold jej však nazývá „Jordánem - řekou všech nadějt, které k němu upíná. Podobně symbolicky bychom mohli v próze chápat jméno dr. Broda. V románu, který nese podtitul O vodě, symbolizuje jméno Brod ve své apelatívni podobě místo, kudy se přechází řeka. Je to vlastně opak mostu, mokrou nohou se člověk dostane přes brod, suchou nohou přes most. S mostem je spojen Kobold. Brod i on jsou sokové v přízni u Helly. Co se mostu týče, můžeme spekulovat o názvu Kamenného mostu. Ten je pro knihu klíčovým motivem: Karlův most byl po Juditině mostu druhým pražským mostem přes Vltavu, postaveným z kamene. Proto se mu také až do poloviny 19. století říkalo Kamenný most. Z tohoto citátu vyplývá zajímavá otázka, zda inspiroval autorku Juditin most k pojmenování postavy Judity, nebo j ej í j meno j en odkazuj e k židovství j ej ích předků. V románech Denemarkové jsou významotvorně pojmenovávána tedy i místa. Název vesnice, kde se děj románu Peníze od Hitlera odehrává, Puklice, je také symbolem. Slovo Puklice, zdá se, souvisí se slovesem puknout, které asociuje výbuchy zlosti. Zároveň prohozením jednoho písmene dostáváme slovo poklice, předmět, který něco přikrývá například zločiny minulosti. Na výslovné přání paní doktorky zastaví vpředpeklí. Je-li předpeklí na pokraji Puklic, vesnice samotná je pak peklo. Peklo pro Gitu, která zde ztrácí své nejkrásnější vzpomínky na dětství. Možná je to pro ni ale také místo symbolického „očistce": V Puklicích kolem sebe vzpomínky odhazovat můžu. Dnešek ukázal, jak je můj návrat nežádoucí. Čistím se v Puklicích, vymezené smetiště mých minulostí.90 Slovo Puklice může asociovat i puklinu, předěl: Protože domov v rodné vile už nikdyfungovat nebude. I kdyby jí zdi navrátili. Puklina mezi tehdy a nyní, puklina mezi Gitou Lauschmannovou a nimi, puklina 86 DENEMARKOVÁ, K.:A já pořád kdo to tluče: (temná komedie). Praha: Petrov, 2005, s. 54. 8 7 DENEMARKOVÁ, R.: Kobold: O vodě. Brno: Host, 2011, s. 193. 8 8 Muzeum Karlova mostu: Karlův most. [online], [cit. 19. května 2013] Dostupné z: . 8 9 DENEMARKOVÁ, R.: Peníze od Hitlera. [e-Book] Brno: Host, 2011, s. 82. 9 0 Tamtéž, s. 171. 26 v mozku, která rozštěpila život tehdejší holčičky, je nezcelitelná, v rozměrech její postavy. Autorka si s tímto slovem pohrává a využívá jeho kořen ke slovním hříčkám nejen v názvech kapitol: Tak si pukni nebo táhni! (s. 131), popukané rty (s. 157), Země puká. (s. 20), Tetelivý pukavec (s. 42), Ledy pukají (s. 91) nebo Popraskané krunýře (s. 215). Často využívá aliteraci, např. těhotnápuklickápopelka (s. 55), či rozpukanápuklická zemina (s. 84). 0 9 Jako symbol Puklice groteskně karikují českou malost. Tou je míněna především nevůle obyvatel Puklic přiznat chyby a zločiny spáchané v minulosti jejich vlastními předky a nemožnost usmíření. Tato neschopnost je doplňována navíc agresivitou a nepřátelstvím vůči bývalé spoluobčance. Jména postav a míst v prózách Radky Denemarkové jsou jedinečnou příležitostí pro vytváření významů, hru se slovy a symboliku. 3.10. Říkanky Ke slovní zásobě a k jazykovým hříčkám přiřazujeme i dalším osobitý znak próz Radky Denemarkové. Jsou jím říkanky a makarónské verše plné černého humoru a sarkasmu. V knize Kobold (O vodě) využívá autorka češtinu, němčinu a angličtinu, jazyky, kterými vládne postava Judity. Tyto prostředky pomáhají zdůraznit obsah slov. Například hrůzu a bezradnost Hellina odhodlání podřezat si žíly podtrhuje vložená německá reklama na nože: Helia sedí s nožem v ruce, žíly napjaté jako struny, zabrnkat na ně chce sólo, ostrým smyčcem, jednou provždy. I fůr jede gelegenheit der richtige schnitt / messerkollektion. Denemarková slova také rozkládá, mísí a variuje: Přestala žít svůj život. Přemýšlí o všech okolo, přestala žít svůj život. / bar tunder / bar tunder / bar sonder / A bylo to tak? Opravdu ? Nezabila je ona? Nezabila je? Mé bratry? Mě? / Říká, že mě miluje. / Normální rodina. / ehe / eh / e.94 Těchto her se slovy si všímá také Marek Lollok, který glosuje jejich variabilitu: je jedno, zda se jedná o češtinu či němčinu, rým, nonsens či skrytý smysl.9 5 V příběhu Kobold (O ohni) není tato tendence tak silná jako v příběhu O vodě, někdy se jí však autorka neubrání: Má svých starostí dost, paní má, Matka boží, mutice, mutele. Kdo si jak ustele.96 Slova mutice a mutele přitom nemají zvláštní význam, nebereme-li v úvahu název obce Mutice v okrese Tábor. 9 1 DENEMARKOVÁ, R.: Peníze od Hitlera. [e-Book] Brno: Host, 2011, s. 215. 9 2 HORKÝ, P.: Splácet život utrpením. Pandora, č. 13, (2006), s. 173-174. 9 3 DENEMARKOVÁ, R.: Kobold: O vodě. Brno: Host, 2011, s. 144. Tamtez, s. 107. 9 5 LOLLOK, M.: Kudy šel Kobold [online]. 20.7.2011 [cit. 19. května 2013] Dostupné z: . 9 6 DENEMARKOVÁ, R.: Kobold: O ohni. Brno: Host, 2011, s. 14. 27 Slovní hříčky a zlé říkanky byly užity také v novele A já pořád kdo to tluče. Za jedno 0 7 z poznávacích znamení denemarkovských próz je považuje i Ondřej Horák. Novela A já pořád kdo to tluče je jich plná. Nejsou ale volně ložené v textu, uvozují jednotlivé kapitoly. První říkanka je umístěna již v prologu: Bylo jedno dítě, / co se smálo skrytě. / Byla jedna panna, / co se smála sama. / A byl jeden pán, co se smál sám.98 Říkanky působí velmi jednoduše a jako známé básničky z dětství. Cynicky a krutě ale popisují zkušenosti postavy Birgit. Jana Čeňkova to trefně vystihuje, když píše, že tato říkadla porušují zažitou „hrubínovskou" čistotu." Není na nich ani zbla dětské nevinnosti. Podle Čeňkové nás na těchto říkánkách přitahuje jejich absurdita i pravda.1 0 0 Tyto říkanky nejsou jen typickým znakem denemarkovských próz, ale pojí se přímo s postavou autorky. Najdeme je totiž i v jejím překladatelském díle. Radka Denemarková přeložila z němčiny do češtiny knihu Michaela Stavariče Stillborn (česky Mrťvorozená Eliška Frankensteinová). Pro ilustraci užití říkanek v překladu uvádíme dva citáty z této knihy: Aber das wären schon drei, dann gelte ich vielleicht gar als Schriftstellerin, story-seller, das fehlt noch, aus die Maus.1 1 To už máme knihy tři, prosadím se jako spisovatelka, story-seller, ještě toho trochu, prachy chybí, běží myška bum do bříška.1 103 leh bin bestimmt kein schlechter Stein, Klára, die Kuh macht Muh. Určitě nejsem špatný kámen, Klára, kráva, a ta Klára mlíko dává a to tele... 104 Jak si můžeme všimnout, v originále existoval také rým. Lze tedy diskutovat o tom, zda se Denemarková inspirovala ve svých románech u autorů, které překládá, nebo zda jsou rýmy na konci odstavců či na začátku kapitol její invence. Vzhledem k tomu, že román, ve kterém verše nejvíce převládaly {A já pořád kdo to tluče), vyšel Denemarkové v roce 2005 a Stavaričovi byl vydán román Stillborn až v roce 2006, můžeme usuzovat na to, že Denemarková byla s říkankami na trhu první. V úvodní poznámce českého překladu Stavarič píše: „Když jsem se setkal s Radkou Denemarkovou a ONA se ROZHODLA stát se v České HORÁK, O.: Jsme v pasti, mé slasti jsou tvé strasti. Hospodářské noviny. 10.-12. června 2011, s. 12. DENEMARKOVÁ, R.: A já pořád kdo to tluče: (temná komedie). Praha: Petrov, 2005, s. 11. ČEŇKOVA, J.: a já pořád kdo to tluče - a on (ďábel) na obruče... Host 2005, č. 7, s. 70-71. Tamtez. 1 STAVARIČ, M.: Stillborn. Residenz-Verlag, 2006, S. 19. 1 STAVARIČ, M.: Mrtvorozená Eliška Frankensteinová. Praha: Labyrint, 2010, s. 22. 1 STAVARIČ, M.: Stillborn. Residenz-Verlag, 2006, S. 18 * STAVARIČ, M.: Mrtvorozená Eliška Frankensteinová. Praha: Labyrint, 2010, s. 21. 28 republice mou překladatelkou (...) Připadalo mi důležité, aby překlad nebyl doslovný převod německého originálu, protože mi spíš šlo o zvukovou adaptaci v češtině a převedení hry sformami a „barvami" mé mateřštiny (...). " 1 0 5 V rozhovoru na portálu iLiteratura Stavarič popisuje, jak ke spolupráci právě s Radkou Denemarkovou došlo: „ Vážím si Radčiných knih a projevil jsem o ně zájem sám jako překladatel, jenže německý nakladatel už mezitím rozhodl jinak Přesto jsme se setkali a vzniklo mezi námi skvělé přátelství. A velmi mě potěšilo, když se pak Radka ujala překladu. Její překlad mé knihyje opravdu výjimečný. " m Dvojdomost jedné osoby - která je autorem i překladatelem zároveň - tematizuje Stavarič v další své odpovědi Jitce Nešporové na portálu iLiteratura:,,Když pracujú na svých vlastních knihách, tak se málokdy něco dozvím, naučím, pochopím. Zatímco když překládám, přináší mi to i jako autorovi věci, které mi mě psaní nedá, ale které jsou častěji zajímavější, protože následně ovlivní mě psaní mnohem více, než může například čtení. Překládání je vlastně taková nejintenzivnějšíforma čtení. (...) " Denemarková intenzivně pracuje s jazykem. Eva Klíčová toto autorčino „smyslové zaujetí slovem" kritizuje1 0 8 , naopak s nadšením jej potvrzuje i sama autorka v rozhlasovém rozhovoru na rádiu Wave.1 0 9 Negativně vidí jazykovou zdobnost Denemarkové i další osoba zvenčí - recenzentka knihy Kobold Eva Skamlová. Text románu Kobold je podle ní přesycen a to mu škodí: „Jako by se autorka ostýchala napsat běžnou větu. Křečovitá zdobnost nedovolí vydechnout."110 Kvůli nejasnému vyznění celého příběhu Kobold (O vodě) konstatuje Ondřej Nezbeda v recenzi Přebytky slov, že ač se Denemarková snažila zachytit příběh „současné totality" odehrávající se v rodinách, „uvízla v osidlech jiné totality, totality jazyka. " m Marek Vajchr považuje jazyk autorky v románu Peníze od Hitlera za „vypiplaně 112 patetizující. Negativně tak hodnotí autorčin přesný výběr slov a její tendenci ke stupňování událostí. „Zajímavé je, že jsem ji (knihu Peníze od Hitlera) musela psát s chladnou hlavou, 1 0 5 STAVARIČ, M.: Mrtvorozená Eliška Frankensteinová. Praha: Labyrint, 2010, s. 8. 1 0 6 NEŠPOROVÁ, J.: Stavarič, Michael [online]. 24.11. 2010 [cit. 20. května 2013] Dostupné z: . 107 -f Tamtez. 1 0 8 KLÍČOVÁ, E.: 2 v 1 čili konec trilogie. Host, 2011, roč. XXVII, č. 8, s. 46-47. 1 0 9 DENEMARKOVÁ, R.: Liberatura s Radkou Denemarkovou [online]. 14. 11. 2012 [cit. 20. května 2013] Dostupné z: (31.-32. minuta vysílání). 110 ŠKAMLOVÁ, E.: Hlasy ze dna Vltavy. Tvar, 2011, č. 17, s. 2. 1 1 1 NEZBEDA, O.: Přebytky slov. Respekt, 24, 2011, s. 62. 112 VAJCHR, M.: Dobrosrdečný mazák a divy borec. Revolver revue, c. 68, 2007, s. 225-230. 29 slova promyšleně skládat jako chirurg, pinzetou...," uvádí Denemarková v jednom z rozhovorů. Shrnutí Volba pojmenování v prózách Radky Denemarkové souvisí s její snahou vyburcovat své čtenáře a zaujmout je předloženými prózami natolik, aby byli nuceni věnovat se prezentovaným tématům a vytvořit si na ně názor. Novela^ já pořád kdo to tluče působí z hlediska jazykové vrstvy jako próza se silným negativním zabarvením. V kontrastu k němu stojí užité hravé říkanky. Román Peníze od Hitlera aktualizuje jazyk pomocí germanismů, silně se zde projevuje příznakovost mluvy postav. Jazyk románu Kobold kromě všech zmíněných aspektů nejvýrazněji reprezentují jazykové hříčky. Spisovnost jazyka je klíčem k rozřazování postav do znepřátelených táborů. Významnou množinu slov ve slovní zásobě autorky tvoří abstraktní substantiva. Adjektiva používá autorka jako prostředek rychlých charakterizací. Některá slova se vyskytují napříč knihami Radky Denemarkové. Jedním z nich je například oslovení „děvenko". Používají je vždy ženy a nese v sobě negativní emoci. Na analyzovaných ukázkách z úvodů románů jsme dokázali, že více než čtvrtina sloves v nich má většinou negativní zabarvení. Denemarková často slovesa hromadí ve výčtech, aby umocnila jejich působivost. Zejména v próze Peníze od Hitlera užívá germanismy, aby aktualizovala problém vyhnaných Němců z našeho území. Je ovlivněna německým jazykem, aktualizuje starší česká slova, vytváří neobvyklá spojení. Její oblíbená zvukomalebná slova dokazují, že Denemarková s jazykem pracuje citlivě a zdůrazňuje jeho zvukovou stránku. Jazyková ozvláštnení zakládá autorka na detailu a originální volbě pojmenování. Jména postav a míst v prózách Radky Denemarkové vytvářejí významy a poskytují prostor pro hru se slovy a symboliku. Denemarková využívá říkanky, zapojuje je přímo do textu (Kobold) nebo jimi uvozuje dílčí celky (A já pořád kdo to tluče). Tyto říkanky nejsou jen typickým znakem denemarkovských próz, ale pojí se přímo s postavou autorky. Najdeme je totiž i v jejím překladatelském díle. Slovo je pro Denemarkovou tvárným materiálem, jehož význam neustále hledá a aktualizuje. 113 ' DENEMARKOVÁ, R.: Současna literatura je slepá ke kostlivcům, které ma český národ ve sknni. Xantypa, roc. 16 (2010), s. 56-60. 30 4. Obrazná pojmenování a symboly Obrazná pojmenování souvisí s asociacemi. Denemarková vedome užívá volných asociací významových, ale i lingvistických pro tvorbu příběhu či jeho ozvláštnení. Asociace nás v této kapitole zavedou ke zkoumání obraznosti. Tento stylový rys psaní Radky Denemarkové působí vjejích prózách dominantním dojmem. Pomocí obraznosti vytváří v představách čtenářů obrazy pro lepší vystižení a popis situace. Některé obrazy Denemarková ladí do určitých barev, budeme se zabývat jejich vlivem na význam textu. Metafory a metonymie jsou dva hlavní básnické prostředky využívající obrazná pojmenování a vnitřní souvislosti mezi jednotlivými slovy textu. Denemarková často užívá metafory inspirované faunou. Mezi její nej oblíbenější metonymie patří synekdocha. Vjejích prózách se poměrně často setkáme s personifikací, zejména v románu Kobold (O vodě). Ten je také bohatým zdrojem symbolů, zejména z oblasti vody. Symboliku motivů umožní čtenáři odhalovat především jejich návratnost v textech. 4.1. Psaní pomocí volných asociací Významným znakem autorčina stylu je řazení obrazů do příběhu pomocí asociací. Nejvýrazněji se v tomto ohledu projevuje román Kobold v části O vodě. Příběh románu se odvíjí tak, jak přicházejí vypravěčce na mysl myšlenky a obrazy v průběhu psaní jednoho odstavce. Jeden příklad za všechny: Stará Judita vrátí loďku do půjčovny a jde do hotelu. Hotelová vana naplněná vodou ji upomene na Archimédův zákon a ten na nedělní rituály s otcem, který je jako děti v koupelně zkoušel z nejrozmanitějších znalostí o vodě a umýval je: Vracím muži v pruhovaném námořnickém tričku loďku. (...) V hotelu si napustím vanu horké vody. Těsně po okraj. Zarovnaná hladina, stěrkou zklidněná dortová poleva. Až vstoupím, přelije se. „Archimédův zákon!" „Ah...médův... ? Já nevím, nevím, na co se mě ptáš. Tak mě zab, no, třeba mě zab!" Šplouchnutí listopadové řeky. Lhostejné. Obratná tempa prvního dětského tělíčka. Psík se hrabe ke břehu. (...) Každou neděli večer, když absolvujeme nedělní školu pod mostem, zašpuntuje Kobold odtok. (...) Když nás rejžákem postupně vydrhne a napění a ponoří, mokří a nazí tu stojíme zas. (...) „ Vidíte to, jak jste ji zasvinili, vidíte to, hajzlové, čumák bych vám do toho měl strčit, řekni, kolik litrů má jeden hektolitr vody, řekni, tak proč tu hubu nevotevřeš." Večeři jsme nedostali. V neděli nikdy. Dnes tu stojím sama. Čelem k vaně. Hladina, čiré zrcadlo. Zhoupne se a vlní. Špunt se hýbe. (...) Tlukot Koboldova zasraného srdce. Špunt po koupeli nikdy nevytáhnu.114 DENEMARKOVÁ, R.: Kobold: O vodě. Brno: Host, 2011, s. 45-46. 31 Přetékající vana spustila celou řadu vzpomínek hlavní postavy, asociace nechává autorka volně plynout a vyvolává ve čtenáři dojem, že je jen zaznamenává. Tohoto nepřehledného stylu psaní si všímá i Ondřej Nezbeda, který metodu asociací použitou v části románu Kobold (O vodě) srovnává s čistotou a srozumitelností příběhu v druhé části románu 0 ohni: „Příběh je sevřenější, lineárnější a jazykově průzračnější - lyrické metafory nezahlušují děj a neřetězí se tolik na základě subjektivních asociací. " 1 1 5 Řazení myšlenek za sebe pomocí volných asociací probíhá někdy v románech Denemarkové zkratkovitou formou, např. v podobě infinitivů nebo substantivních spojení. Doložme tento způsob řazení myšlenek na příkladu posledního obrazu románu Kobold (O vodě), který vyvolává následující věta: Odroleným obličejem míří vzhůru, pět hvězdiček nad jeho hlavou bliká mezi vločkami, svatozář podobná soše svobody, zachovat zpovědní tajemství za cenu smrti.116 Podle Marty Ljubkové souvisí asociace se vzpomínkami, s prací naší paměti. Na knize Kobold oceňuje práci Denemarkové s detailem, jehož pomocí dokáže autorka dobře evokovat jakoby vzpomínky vypravěčky.1 1 7 Takto řazené obrazné asociace promlouvají ke čtenářům často také v přirovnáních: Slunce odhrne mraky, vysvitne a rozsvítí řeku. Voda je zrnitá. Zrnitá jako 118 skelná výplň dveří jejich ložnice. Jako husí kůže na těle mé matky. Toto přirovnání je odrazovým můstkem pro rozehrání brutální scény, kdy v ložnici hrdinka Helia depiluje voskovými pásy spícímu Koboldovi hrudník. Jejich dcera Judita vzbuzená otcovým řevem si pamatuje jen zavřené zrnité dveře ložnice a spojuje šije s touto událostí. Některé závažné myšlenky rozvine autorka i pomocí lingvistických asociací. Když v románu Kobold sousedé nereagovali na křik týraných dětí v bytě pod nimi, vrací jim jejich chování stará Judita hlasitým pouštěním hudby: Ať jdou do háje. Ať jdou do českých luhů a hájů.119 V této invektíve útočí na českou zahleděnost do sebe a nezájem o to, co se děje u sousedů. Spojuje zde dvě ustálená rčení „jít do háje" - zlostné odhánění jiné osoby a „české luhy a háje" - poeticky nazvanou českou krajinu. Provinčnost malých národů je vůbec oblíbené téma Radky Denemarkové. Zbyněk Vlasák si všímá výtek, které 1 9 0 k Denemarkové směřují za tzv. „moderní české národní sebemrskačství" . Denemarková ale Česko nenechává v této mizérii osamocené. V knize Kobold (O vodě) vypráví například 1 podobně nešťastný příběh amerického děvčátka. 1 1 5 NEZBEDA, O.: Přebytky slov. Respekt, 24, 2011, s. 62. 1 1 6 DENEMARKOVÁ, R.: Kobold: O vodě. Brno: Host, 2011, s. 16. 1 1 7 UUBKOVÁ, M.: Přebytky slov. Souvislosti, 2011, č. 3, s. 194-197. 1 1 8 DENEMARKOVÁ, R.: Kobold: O vodě. Brno: Host, 2011, s. 141. 1 1 9 Tamtéž, s. 174. 1 2 0 VLASÁK, Z.: Nad knihou: Lépejsme to neuměli [online]. 2003-2013 [cit. 20. května 2013] Dostupné z: . 32 Autorčinu metodu psaní pomocí asociativního proudu vědomí v Koboldovi kritizuje Eva Klíčová: „ Text nese stopy vzniku jakoby proudem vědomí, jež pouze pasivně přeskupuje různé biblické, literární a kulturní odkazy. O tom svědčí nejen jejich rozdrobenost, nahodilost, ale i časté opakování motivů, slov, dokonce větných struktur, často redukovaných na pateticky izolovaná pojmenování - to vše zůstává rubem oné rozmělněné narace točící se snad vjakémsi víru. " m Ono přeskupování motivů má ale v Koboldovi svůj význam. Příběh O vodě je značně intertextuální. Opakování větných struktur z textu postavy Helly Koboldové (řazeném v knize volně za příběhem O vodě), které se opakují přímo v příběhu O vodě, můžeme vnímat jako důmyslnou hru autorky se čtenářem.1 2 2 Klíčová má pravdu, že opakování i izolovaná pojmenování působí pateticky, ale o to se Denemarková snaží. Necháme-li důležitá slova stát samostatně, vyniknou, zdůrazní se jejich význam, což vede k patosu. Pomocí asociací rozvíjí autorka své věty a metafory také v druhé části knihy Kobold (O ohni): Bráním živoucí lásku, bráním Justýnu. Nic ji nesmí ohrozit. Je to past. A já, rytíř v chrabré zbroji, se léčce vyhnu; 1 9 ^ nabrousím si jazyk. Se slovesem bránit se pojí představa rytíře, který bojuje mečem. Protože postava jménem Krvepolský mečem nedisponuje, následuje konstatování Nabrousím si jazyk. Jde bojovat slovně. Někdy asociované představy přecházejí až do metaforických obrazů - různé jevy jsou například personifikovány: Oheň praská a pálí, vystřeluje ještěrčí jazyky a ochutnává vločky, slízává chlad, dere se pevně zamčenými dveřmi, které zvenčí někdo narychlo zabednil, a mohutní.12 * S jazyky - ke kterým vedla vizuální představa šlehajících ohnivých plamenů se pojí smysl chuť. Proto jsou zde užita slovesa ochutnávat a slízávat. Životnost ohně pak připomínají slovesa drát se a mohutnět - měnit svůj objem. Podobně vypravěčka zůstává v jedné metaforické rovině v následující ukázce (A já pořád kdo to tluče), a to v tematické oblasti vody: Birgit se vřítila jako velká povodeň, začala zlostně pochodovat. Poslední 1 9 5 šplouch, Johančina soustředěnost uplavala. Jedná se vlastně o rozvíjení metafor pomocí asociací. 1 2 1 KLÍČOVÁ, E.: 2 v 1 čili konec trilogie [online]. 2013 [cit. 20. května 2013] Dostupné z: . 1 2 2 Vrátíme se k nim také v kapitole věnující se vnější kompozici románů. 1 2 3 DENEMARKOVÁ, R.: Kobold: O ohni. Brno: Host, 2011, s. 48. 1 2 4 Tamtéž, s. 98. 1 2 5 DENEMARKOVÁ, R.:A já pořád kdo to tluče: (temná komedie). Praha: Petrov, 2005, s. 73. 33 Z dalších typů řetězených myšlenek volí Denemarková například pojmenování, které jí asociuje jméno postavy. Podle něj přirovnává obrazně novináře k poštěkávající smečce: Klamová nechala Volfovou poštěkávající smečce napospas.126 Slovo eruptivní v následující ukázce vyvolává asociaci s výbuchem. Je možné, že nejprve se v textu autorky vyskytl výbuch a slovo eruptivní bylo doplněno až dodatečně, neboť jev asociačním vztahu k výbuchu: (...) připomínky psala každý den drobným trhaným písmem a nechávala je režisérovi na stole, jako by mávnutím proutku v sobě proměnila 127 a uspala všechno eruptivní a nesnášenlivé. Výbuch přišel naprosto nečekaně. Vidíme, že autorka užívá asociací různými způsoby, rozhodně ale využívá jejich potenciál. Viděli jsme využití asociací při tvorbě metafor, mechanické doplňování asociací pro ozvláštnení textu nebo ukázku, kdy asociace řídí děj příběhu. 4.2. Obraznost Ondřej Nezbeda si v recenzi Přebytky slov všímá ve stylu Denemarkové jistých protikladů. Staví do opozice její poetický jazyk a obsahové krutosti, které básnickým jazykem popisuje. Kořeny tohoto způsobu psaní nachází u německy píšící rumunské autorky Herty Mullerové, kterou Denemarková překládá: překlady Rozhoupaný dech 2010 (originál Atemschaukel vyšel 2009), Cestovní pas 2010 (Der Mensch ist ein großer Fasan auf der Welt, 1986) a Srdce bestie 2011 (Herztier, 1994). Její básnivost ale podle něj podrývá samotný příběh, který se tak ztrácí v silných atmosférických dojmech, které Denemarková vyvolává svými obrazy. Marta Ljubková také není spokojena s „přebytkem sloÝ\ kterými 1 9 0 Denemarková ve svém románu Kobold (O vodě) plýtvá. Příběh se podle ní utopil v přebytku imaginace. Obraznost jako stylový rys psaní Radky Denemarkové působí v jej ich prózách dominantním dojmem. Pojem „obraznost" chápeme jako vytváření obrazů pro lepší vystižení a popis situace. Zaobírejme se tímto průvodním znakem jejích próz trochu hlouběji. Výraznou obrazností se vyznačuje především román Peníze od Hitlera. Při prolínání reality s fantazií vznikají až surrealistické obrazy, ve kterých se děj podřizuje imaginaci. Jedná se o nenápadný, postupný jev, jako například v následující ukázce, kdy se hlavní postava touží DENEMARKOVÁ, K.:A já pořád kdo to tluče: (temná komedie). Praha: Petrov, 2005, s. 140. Tamtéž, s. 154. NEZBEDA, O.: Přebytky slov. Respekt, 24, 2011, s. 62. UUBKOVÁ, M.: Přebytky slov. Souvislosti, 2011, č. 3, s. 194-197. 34 rozhlédnout po okolní rodné krajině a získat tak potřebný nadhled k zamyšlení nad zlomovou životní situací: Kebule bují do výšky poloztrouchnivělého ořechu. Jeho stín dokáže drapnout ještě zápraží naší vily se zábradlím. Kebule vzrůstá k tušeným oblakům, aby protáhlýma, šikmýma očima obhlédla ztmavlý kraj. Do kterého jsem vrostla a který mě odmítá. Krk se protahuje a úží. Obrovitý maják vylétne vzhůru na tenkém provázku. Makovice zacloní měsíc a hvězdy, svět potemní ještě víc. Všechny tváře tu znám. A nikomu nerozumím. Brzy se mi budou muset zpovídat. Střemhlav se navrátím do úrovně ženina dechu.130 Pohled vzhůru uzavře obzor hlavní postavy korunou stromu. Postava by chtěla ze země vyrůst až na její úroveň. Okolní stíny se dlouží, tato asociace navodí představu podobně dloužícího se těla. To se protahuje nejen do výšky, ale i do různých směrů {protáhlé, šikmé očí). Cítíme zde rozpor mezi velkou hlavou {obrovitý maják) - umocněnou zmínkou o jejím zaclonění měsíce a hvězd - a hubeným krkem {tenkýprovázek). Tento rozpor násobí i negace následujících dvou vět {Všechny tváře tu znám. A nikomu nerozumím.). Ze snové fantazijní představy hlavy jako míče na provázku nad vrcholky stromů, hlavy, která se zamýšlí nad rozpory v životě hlavní postavy, se čtenář náhle vrací zpátky do reality příběhu {střemhlav se navrátím). Podobně působí surrealistická představa hrdinky z knihy A já pořád kdo to tluče: Proto mě teď stařena Klamová chrání, kdesi v centru Prahy natahuje ruku, prodlužuje teplého, růžového hada s pařáty podél silnic a kolejí, chňapne a přitáhne si tramvaj, v níž vytřeštěně zírá Birgit Stadtherrová za svým životem, bezpečně tramvaj omotá a dovede k cíli.131 Představa člověka, který natahuje ruku nepřirozeně do dálky, budí v českých čtenářích asociaci s nosatou princeznou z filmové pohádky Tři veteráni nebo s filmovou čarodějnicí Saxanou. Naše stařena natahuje ochrannou ruku, která délkou již připomíná hadí tělo. Paže je zakončena pařáty, zůstaneme-li představami v živočišné říši. Také sloveso chňapnout používáme ve spojení s lovící šelmou. Hadí tělo má nepřirozenou růžovou barvu a neobvyklé jsou také její rozměry. Ruka nabyla obřích parametrů, neboť omotává celou tramvaj, v níž sedí hlavní postava. Další surrealistický obraz, kde realita s fantazií nenápadně splývá, představuje následující ukázka opět z knihy Peníze od Hitlera: 1 3 0 DENEMARKOVÁ, R.: Peníze od Hitlera. [e-Book] Brno: Host, 2011, s. 51. 1 3 1 DENEMARKOVÁ, R.:A já pořád kdo to tluče: (temná komedie). Praha: Petrov, 2005, s. 109 35 Vrásčitá ruka se vymrští, vyrazí mu naplněnou sklenici z ruky, kašpárkova rolnička zacinká. (...) Žlutavá tekutina se rozcákne po zdi. Mokré šmouhy potřísní černý závěs před krbem; efektní dekor. Polepí i televizor, curůčky stékají po obrazovce. Přelévají se přes postavy televizního panoptika, obličeje se vyklánějí, rozevírají ústa, vytrčí jazyky, lapají osvěžující kapky, pramínkové stopy potěšené olízají.132 Autoři, kteří používají při psaní surrealistické postupy, jako jsou kondenzace, nepřiměřenost nebo substituce, nechávají ve svých textech působit také surrealistický princip „náhody". Na uvedených příkladech vidíme, že se děj ubírá pojednou nereálným směrem (postavy z televize olíznou šťávu tekoucí po obrazovce; malá postava se chce rozhlédnout, a tak jí vyroste krk a hlava se dostane do úrovně koruny stromů), jako čtenáři ale víme, že se tak děje jen v představách postav. Na rozdíl od magického realismu, kde se tyto události dějí skutečně v realitě příběhu. V prologu knihy A já pořád kdo to tluče vyslovuje Denemarková nepřímo přání, jak má být její dílo vnímáno: „Ten Buch je skutečně génius, " špitali si, „taková promyšlenost do nejmenších detailů, takové obrazově obžerství, co probouzí celou paletu emocí, to tady umí málokdo. " 1 3 4 Totéž by se také dalo říci o autorce těchto slov. Množství obrazů, které čtenářům předestírá, se skutečně blíží hranici únosnosti. A v románu Kobold (O vodě) ji pravděpodobně již překročila. K podkapitole o obraznosti přiřazujeme také zobrazování barev v textu. Jana Čeňkova vidí v užívání barev snahu Denemarkové zmírnit temný obsah svých románů.1 3 5 Černá barva pojící se se smrtí se ale naopak násobí v próze Kobold (O ohni) v domě knížete Krvepolského. Tento antihrdina nabízí dětské návštěvě samé černé nápoje - jiné ani nemá. Černá barva je symbolem zla a temnoty.136 Dle jiného slovníku symbolů je ale barvou absolutna a symbolizuje buď plnost života, nebo jeho nedostatek. Ten by spíše odpovídal situaci knížete Krvepolského, zaměstnance pohřební služby, který touží po životě naplněném láskou a rodinou, ale ani zdaleka se nemá tak dobře, jak by si představoval. Čeňkova si nadále všímá, že próze A já pořád kdo to tluče dominuje modrá a žlutá 1 T O barva. Nápadná jsou například opakující se spojení slov žlutá a máslová: Dopis zalepila do 1 3 2 DENEMARKOVÁ, R.: Peníze od Hitlera. /e-Book] Brno: Host, 2011, s. 163. 133 •• ' ' v ' NÜNNING, Ansgar, Jiri TRÁVNIČEK a Jin HOLY. Lexikon teorie literatury a kultury: koncepce - osobnosti základní pojmy. Brno: Host, 2006, s. 750. 1 3 4 DENEMARKOVÁ, R.: A já pořád kdo to tluče: (temná komedie). Praha: Petrov, 2005, s. 11. 1 3 5 ČEŇKOVA, J.: a já pořád kdo to tluče - a on (ďábel) na obruče. Host 7/2005, s. 70-71. 1 3 6 LURKER, M.: Slovník symbolů. V Praze: Knižní klub, 2005. 1 3 7 BECKER, U.: Slovník symbolů. Vyd. 2. Praha: Portál, 2007, s. 42. 1 3 8 ČEŇKOVA, J.: a já pořád kdo to tluče - a on (ďábel) na obruče... Host 2005, č. 7, s. 70-71. 36 máslově žluté obálky (...) Johanka seděla u otlučeného, máslovou žlutí přebarveného stolu s omyvatelným ubrusem f...)140 Rozevřela bránu do divadla a míjela tučnou, mastnou žlutou svíci s radostným, dlouze mihotavým plamenem.141 Žlutá barva se v lidové symbolice prezentuje jako barva závisti. Ve středověku označovala žlutá osoby, které byly společensky zavrženy - kacíře, prostitutky či židy.1 4 2 Žlutá symbolizuje ale také věčnost.1 4 3 Tady barva souzní se smuteční svící či s obálkou, která ukrývá životně důležité poselství. Modré jsou Brigitiny deníky, které se objevují na konci knihy, modré je také Buchovo ložní povlečení.1 4 4 „ V hotelu, kde budu bydlet, je nezbytné, opravdu nezbytné, paní Klamová, abych měl okna na východ a aby mi denně měnili modré povlečení, modré a denně čisté, paní Klamová"145 Seděl na okraji obrovské postele, pevném voru, na nějž se později důvěrně rozloží, dlaní přejížděl po modrém, elegantním a voňavém , ~ , 146 povlečeni. Modrá barva symbolizuje barvu „božského". Souzní tedy se jménem postavy Buch. V islámském světě je považována za ochranu před zlým pohledem.147 Režisér Buch se možná snaží zastírat svou vinu tím, že se v noci halí do modré. Někdy je barva modrá barvou nevinnosti, může být ale také symbolem lži a zla.1 4 8 Aby vzbudila čtenářovu pozornost a podpořila jeho představivost, užívá Denemarková výrazně odlišná slovesa, než jaká se v konotacích různých jmen běžně vyskytují. Zapojuje svou představivost a pomocí obraznosti vybírá z rozšířené nabídky slov. Například v kontextu substantiva zpráva se jedná o sloveso nalepit se: Nalepila se na ni zpráva o mrtvém chlapci v cizím městě. Zpráva, jakých se denně tisknou tisíce, už se jí nezbavila.149 Obraz zprávy či informace, která se na člověka nalepí, je podobný také výjevu pocitu, který na člověku ulpí. i 9 DENEMARKOVÁ, R.:A já pořád kdo to tluče: (temná komedie). Praha: Petrov, 2005, s. 163. "Tamtéž, s. 89. 11 Tamtéž, s. 161. 12 LURKER, M.: Slovník symbolů. V Praze: Knižní klub, 2005. 13 BECKER, U.: Slovník symbolů. Vyd. 2. Praha: Portál, 2007. 14 ČEŇKOVA, J.: a já pořád kdo to tluče - a on (ďábel) na obruče... Host 2005, č. 7, s. 70-71. 15 DENEMARKOVÁ, R.:A já pořád kdo to tluče: (temná komedie). Praha: Petrov, 2005, s. 29. "Tamtéž, s. 108. 17 BECKER, U.: Slovník symbolů. Vyd. 2. Praha: Portál, 2007. 18 LURKER, M.: Slovník symbolů. V Praze: Knižní klub, 2005. 19 DENEMARKOVÁ, R.:A já pořád kdo to tluče: (temná komedie). Praha: Petrov, 2005, s. 125-126. 37 Denemarková jej přirovnává k těstu a množství tohoto těsta k moři. Vzniká tak obraz těsta, které se vzdouvá ve vlnách:1 5 0 Takové pocity, trvající několik týdnů, na ní ulpívaly i po každé smrti, odlepovaly ji zvnějšku i zevnitř tunami lepivého, mazlavého těsta. Pocity nezdravé. I zrůdně očistné. Hladina oceánu v mozku, jindy klidná, se rozbouří, rozkomíhá, rozvlní tam a zpátky, výš a výš, opíše okruh a pak se zvolna navrací do původní polohy. / Vždycky trpělivě čekala, až těsto zaschne a odpadne. / Až vlnobití v hlavě samo odezní.151 Nesourodá či neobvyklá spojení budí často ve čtenáři nečekané emoce a asociace: Neměnná, časem nepoznamenaná Birgit, prorostlá velkou porcí detinskosti. Vyskytuje-li se například u postavy její charakteristika vystižená spojením „prorostlá velkou porcí" evokující řezníka a masný krám - s abstraktem „detinskosť', vytváří nezvyklé spojení, které se svou živočišností velmi zřetelně vtírá do našich myšlenek. Denemarková líčí velice organicky také konflikty a emoce. Na mysli tím máme její připodobňování těchto procesů k lidským tělesným pochodům či základním přírodním dějům: Když sotva uhašený popel opět začínal rudnout a jiskřit zapomenutou horkostí, urychleně zabrnkala na sebestřednou strunu a lichotila, lísala se (...) Diplomaticky urovnávala i doutnající konflikt s Oujezdským. (...) Ipermanentní napětí s Krasovou opadalo, samo se rozložením v čase požíralo a vyhnívalo.153 Týden po týdnu pomalu ztrácel energii, odlupoval ji a nechával na jevišti, transformoval do jiné formy. Dobrovolně si pouštěl žilou.154 V ukázkách tak nacházíme slova vztahující se k procesu hoření, která jsou v tomto obrazu nashromážděná a rozvitá, a slovní zásobu organického rozkladu: uhašený popel, rudnout, jiskřit, horkost, doutnající, napětí opadalo, rozložením v čase se požíralo a vyhnívalo. Ztrácet energii, odlupovat energii, pouštět si žilou. V textech se vyskytují také vizuálně výrazné opakující se motivy: Vánočně vykrojená jemná ústa. Mariina ústa.155 Obraz úst a spojení vánočně vykrojená evokuje vykrajované V ukázkách naznačujeme lomítkem také užívání různých řádků, tak jak je píše autorka, aby jednotlivé obrazy vynikly. Díky tomuto členění můžeme textu přiřknout patetický nádech. S novým řádkem ale Denemarková také střídá obraz vln a obraz těsta. 1 5 1 DENEMARKOVÁ, R.: A já pořád kdo to tluče: (temná komedie). Praha: Petrov, 2005, s. 80-81. 1 5 2 Tamtéž, s. 72. 1 5 3 Tamtéž, s. 86. 1 5 4 Tamtéž, s. 85. 1 5 5 DENEMARKOVÁ, R.: A já pořád kdo to tluče: (temná komedie). Praha: Petrov, 2005, s. 91. 38 cukroví, srdíčko a snad linecké cukroví s marmeládou. V textu se jedná o rodový dědičný znak v rodině hrdinky a návratný motiv. V protikladu k tomuto téměř andělskému obrazu evokuj íčímu vzpomínky na Vánoce stojí další návratný metaforický motiv - obraz kotlů. Autorka jej několikrát užívá ve spojení se vzpomínkami v próze A já pořád kdo to tluče: Uvnitř se vařila krev. Byly to pekelné vroucí kotle, z nichž se vynořovaly vzpomínky. Hlavy a údy, po nichž stékala horká kluzká hmota, boschovsky zběsilý mejdan vzpomínek. Nadouvaly se a potápěly, vynořovaly • , 156 a zase mizely. Var a hlasité bublání kotlů. Hrozí, že se roztrhnou, horkostí puknou, vybuchnou, obsah se vyřine hrudí ven, vyrve mu vnitřnosti a uvaří je přímo před jeho zakalujícíma se očima. Roztrhá ho to na kusy. Nezvratně.157 Zatím jen Birgit zákeřně aktivuje jed vzpomínek a výčitek vjeho těle. To ona přikládá do kotlů, rozhicovaná námahou.158 V citovaných případech se jedná o hříchy a vzpomínky, které by rády byly zapomenuty, vyplouvají ale stále na povrch. Denemarková prokládá takováto obrazná přirovnání, která vyjadřují Buchovy pocity, konkrétními dějovými vzpomínkami na dobu dávno minulou. V novele je rozložení těchto obrazů koncentrováno poměrně blízko sebe (strany 86-94)1 5 9 . Obraznosti autorka využívá také při nepřímém pojmenování: v následujících ukázkách se zaměřme na síru, vousy a čertovo kopyto: Nosní chřípí se jim zachvěla, jak do diskuze přikulhal a sírou zasmrděl vousatý recenzent.(...) Pak se tři hlavy od sebe prudce odtrhly, s námahou odlepily i svá těla, jedno s gustem napadající na čertovo kopyto, a vmísily se mezi dav.m Denemarková připodobňuje recenzenta divadelních her k ďáblu. Již jednou zmiňovaný negativní vztah autorky k žurnalistům lze z její první novely skutečně vyčíst: Nesnášela sice tenhle nutný cirkus, házet drobty nezasvěceným, útržky, které o celku nevypovídají nic, jen zkreslují. Svět se však bez médií neobejde.161 Obraznosti využívá Denemarková také poměrně často ve formě přirovnání: (...) cítím kapičky potu na nose, vyrůstají jako průsvitné bradavice.162 Jako by mohla nahlížet i do sebe samé, každé lidské bytosti, když tu může beztrestně přehrabovat vnitřnosti ukončeného 1 5 6 DENEMARKOVÁ, R.: A já pořád kdo to tluče: (temná komedie). Praha: Petrov, 2005, s. 91. 1 5 7 Tamtéž, s. 94. 1 5 8 Tamtéž, s. 95. 1 5 9 Vzhledem k pravidelnému střídání minulosti líčené pomocí příběhového děje a pocitů s obrazy kotlů, které vzpomínky vyvolávají, vzniká i zajímavě členěná část románu, které se budeme věnovat více v další kapitole o kompozici. 1 6 0 DENEMARKOVÁ, R.: A já pořád kdo to tluče: (temná komedie). Praha: Petrov, 2005, s. 13. 1 6 1 Tamtéž, s. 132. 1 6 2 DENEMARKOVÁ, R.: Kobold: O ohni. Brno: Host, 2011, s. 48. 39 života. Deník je tu přirovnáván k lidským vnitřnostem. Permanentní úsměv jako permanentní make up, prolétlo Buchovi hlavou.164 V některých přirovnáních je Denemarková poněkud neoriginálni, a tak je podsouvá do úst jednotlivým „umělcům" - postavám příběhu. Lidské životy jsou jako hluboké ťápoty bosých božích nohou v rozměklé hnědé hlíně, pomyslela si Johanka.1 ^5 Plavovlasá holčička se čtyřmi zrnky rýže vsazenými do růžově lesklých dásní (...)166 Hluboké ťápoty bosých božích nohou asociují rádoby poučné příběhy americké literatury. Dětské zoubky přirovnávané k rýži se v prózách Denemarkové objevují opakovaně. Rada přirovnání je ale silně expresivní, působí už velmi přehnaně: (...) Ale jakmile se sejde smečka, znejistím a sama ty nápady zmrazím, zůstanou ve mně ukryty jako ztuhlá kuřata v chladicím boxu a trvá dlouho, než je rozmrazím, trvá dlouho, než najdu slova, jimiž je mohu popsat, trvá dlouho, než najdu kód, kterým se druzí dorozumívají.167 Pak uslyšel tón její odpovědi, hlas posazený o oktávu výš, a okamžitě mu vyplouvaly ze dna paměti vzpomínky jako nesnesitelná seknutí, jako řezy Žiletkou.m Nápady jako ztuhlá kuřata v mrazicím boxu či vzpomínky jako nesnesitelná seknutí, jako řezy žiletkou vybočují svou extremitou z běžné slovní zásoby. Typickým znakem próz Radky Denemarkové, je „apoziční vkládání metaforických přirovnání"1 6 9 , jak si všiml recenzent Lukáš Prokop. S kartáčkem na zuby ajarovým koktejlem v kbelíku, pěnil přes okraj, hrnečku vař, jsem drhnul tu potupu tiše, abych mou paní nevzbudil. Je zde vynechaná spojka „který" a asociační metodou připojena zmínka o rozkazu z pohádky. Podobně je za následující větu umístěno spojení „kosti vpouští Namibie ": Oheň praská a pálí, vystřeluje ještěrčí jazyky a ochutnává vločky, slízává chlad, dere se pevně zamčenými dveřmi, které zvenčí někdo narychlo zabednil, a mohutní. Kosti 171 v poušti Namibie. Toto řazení odpovídá výše zmiňované metodě volných asociací, kdy za větu doplňuje autorka například ve formě infinitivů či nominálních skupin, i metaforická zpřesnění daného pojmenování. DENEMARKOVÁ, K.:A já pořád kdo to tluče: (temná komedie). Praha: Petrov, 2005, s. 163. Tamtéž, s. 22. Tamtéž, s. 90. Tamtéž, s. 64-65. Tamtéž, s. 57. Tamtéž, s. 57. PROKOP, L: Kouř jako čtenářský zážitek. Tvar, č. 17, 2011, s. 2. DENEMARKOVÁ, R.: Kobold: O ohni. Brno: Host, 2011, s. 14. Tamtéž, s. 98. 40 4.3. Metafory a metonymie V předešlém oddíle jsme dospěli k závěru, že pro styl Radky Denemarkové je typické obrazné vidění světa propojované pomocí asociací. Odtud již není daleko k metaforám, neboť obrazné vyjádření zachytí a zprostředkuje čtenáři dojmy autora přesněji než strohý popis či fabulace. Nezvykle metaforický jazyk oceňuje na Denemarkové také recenzentka Veronika Kredbová.1 7 2 Mnoho metafor se objevuje v románu Peníze od Hitlera. Nevyslovitelné trauma, které hlavní postava zažila, se zahaluje do více slov, než je běžné, přibližuje nám hrdinčino vnímání a především její pocity. Martin Pekárek tyto metafory však považuje za křečovité. Vypjaté metafory Radky Denemarkové mohou ale být i oceňovány, stejně jako obdivuhodně barvité metafory již jednou zmíněné německy píšící rumunské spisovatelky Herty Miillerové. Jako příklad „denemarkovsky" rozvité metafory uveďme situaci, kdy je hlavní hrdinka po návratu z koncentračního tábora málem utýrána svými bývalými sousedy. Nepředstavitelné dění autorka předkládá čtenářům prostřednictvím rybí metafory: Jsem ryba chycená do sítě. S klátivými, oteklými ploutvemi a vystouplými žábrami. Ryba podchycená, poponášená a vzápětí vhozená do zrezivělé zpívající kádě. Bez vody. (...) Podběrákem mě vytáhnou, (...) jeden z rybářů zakopne. (...) Knoflíky natrhávaj í a rozšklebují dírky; rybářská oka, z nichž se chtějí vyvléknout. (...) Odhodí němou rybu, vjejíž moci není plnit žádná přání.174 Bezvýchodnost situace hrdinky se podobá rybě chycené v síti. Hrdinčin pubertální věk se vyznačuje dlouhými končetinami - které jsou přirovnávány ke klátivým ploutvím. Její zbídačený stav pak vystihují adjektiva oteklé (nohy/ploutve) a vystouplá (žábra/hubená žebra). Zásahy vnějších sil podtrhuje fakt, že byla „vhozena" do kádě. Své trýznitele - lidi, kteří ji mají ve své moci - nazývá rybáři. I oděv ji svazuje a překáží jí - knoflíkové dírky představují rybářská oka, z nichž se snaží její tělo vyvléknout. Sebe pak nazývá němou rybou - tj. neužitečnou, nikoliv mluvící, která by plnila přání, tudíž pro rybáře bezvýznamnou. Denemarková hojně používá metafory z živočišné říše. Například červ u ní tradičně označuje metro či tramvaj. Pak vleze do útrob jednoho z těch masitých červů, provrtávajících prohnilý prostor pod poklopem.175 Město je úlisné, podlézavé, připravené kdykoliv zradit, nečitelné a vyčkávající. Prolezlé těmi pomalu se 172 ' KREDBOVÁ, V.: Za oponou, pred oponou nikdo nesmi lhat... Literami novinky, 2005, s. 6. 1 7 3 PEKÁREK, M.: Jednou se stanu spisovatelkou. Protimluv, č. 3, roč. 5 (2006), s. 35-36. 1 7 4 DENEMARKOVÁ, R.: Peníze od Hitlera. [e-Book] Brno: Host, 2011, s. 39. 1 7 5 DENEMARKOVÁ, R.:A já pořád kdo to tluče: (temná komedie). Praha: Petrov, 2005, s. 101. 41 sunoucími načervenalými červy. Teď stojí v hloučku na rejyži. Přišoural se had tramvaje, rozevřel boky. Mladší syn se probouzí. Takže ploužení se řvoucím hádkem v náručí.178 Označení dítěte jako řvoucího hádka vyjadřuje jednak jeho neklid a pohyb v náručí matky, na druhé straně je z tohoto označení cítit jistý vypravěčův odstup od dítěte. Denemarková ve svých textech pomocí obraznosti převádí neživé předměty na živá zvířata či alespoň jejich části. Vděčným předmětem denní potřeby, který vzbuzuje tolik emocí, že jej nelze popsat jinak než obrazně, je telefon: Když dvouhlavá naducaná housenka 1 -7Q utichla, štítivé ji vzala do dvou prstů a vyvěsila. Za vteřinku se přístroj rozdrnčí znovu. 180 Zvedám to chápadlo, bílé chápadlo, škrtidlo, nasazuju přívětivý tón. Klamová si o tom 181 všem myslela své, ale poslušně si přitáhla kroužkovitého brouka a vytočila číslo. Metafory z říše zvířat se dají aplikovat nejen na lidské bytosti, ale i na předměty. Působí pak dostatečně agresivně. Johanka systematicky balila. Dva kufrovitě chřtány polykaly oteplovačky a dětské 182 svetry, kombinézy a pyžamka, bačkůrky a rukavice, knížky a hračky. Autorka by mohla obyčejně napsat kufry, vytváří ale z věcného podmětu přívlastek a pomocí představivosti a obrazného vyjadřování, kdy otevřené kufry působí jako rozevřené obří sanice, volí opisné vyjádření. V některých případech rozvíjí autorka svou obraznou představu až poté, kdy je předmět bezprostředně a přímo pojmenován v úvodní větě: Pán za pokladnou potěžkal a zdvihl do výšky svých prsou každou z knih, jako by jim v duchu žehnal, přejel křečovitou rukou se zakulaceným pětinohým pavoukem několikrát obal, vypadalo to, jako by po papíře 183 překuloval neviditelný tenisový míček. Ruka prodavače knih jako pětinohý pavouk (cítíme jeho invaliditu - pavouk má přece noh osm) dává prodavači hrůzostrašný rozměr. Kombinace posvátné činnosti (žehnání) a strašidelné ruky (pětinohý pavouk) svou nesourodostí čtenáře popouzí. Denemarková také využívá v rámci živočišných metafor obraz „zvířete uvnitř". V próze A já pořád kdo to tluče se jedná o nemoc, snad rakovinu či jiný nádor. Birgit je lip. Už je zase schopna kousavého nadhledu. Zvíře uvnitř si zdřímlo. Blíží se chvilka, kdy znovu začne intenzivně psát. / Třeba zvíře uvnitř samo odumírá, samo sebe požírá. Než se do psaní pustí, než se vyladí, DENEMARKOVÁ, K.:A já pořád kdo to tluče: (temná komedie). Praha: Petrov, 2005,124. Tamtéž, s. 141. Tamtéž, s. 74. Tamtéž, s. 28. Tamtéž, s. 75. Tamtéž, s. 113. Tamtéž, s. 62. Tamtéž, s. 127. 42 musí přezkoušet samu sebe.184 A pak sedím, jako teď, na záchodovém prkénku a odplavujú tu vetřelkyni v sobě, která se zachytila drápy, zavrtala se do masa a pomalu mě s uspokojujícím šklebem nechává vykrvácet. Pomalu, velmi pomalu.185 Vyděsila jsem se, protože dříve si označila teritorium břicha a neopouštěla ho. Teď se začala roztahovat, prokousala se na hruď. Až ke krku. Jako by co chvíli měla vykouknout ústy, nosem, ušima. Ta bolest byla ostrá, intenzivní, zběsilá.m Nemoc jako drak, pes či jiné zvíře uvnitř těla; tak ji Denemarková označuje. Nejprve ji čtenáři představuje (zvíře uvnitř). V dalších ukázkách nemoc nechává jako zvíře projevovat (požírat, zachytit se drápy, zavrtat se do masa, nechat vykrvácet, prokousat se). Jako zvíře si nemoc označuje teritorium břicha, postava ji vnímá jako vetřelkyni. Všimněme si gramatického rodu - nejedná se o vetřelce, ale o vetřelkyni - tedy nemoc. Dalším typem obrazného pojmenování, který Radka Denemarková ve svých textech často užívá, je synekdocha, kdy celek objektu nahrazuje jen jeho část. Pro názornou ukázku uveďme několik příkladů z knihy Kobold (O ohni): 187 Podmětem věty „Sluneční brýle otálejí" je myšlena matka, která přivedla dítě do školky. Sluneční brýle vyjadřují její odtažitost, majetnost a zbytečnost tohoto doplňku, který nemá na očích, ale ve vlasech. V textu je postava nejprve uvedena se slunečními brýlemi jako s atributem. Přítomná matka se slunečními brýlemi vysoko nad čelem odsune potomka, aby se 188 ° děti stehny nedotýkaly. Teprve v následujících větách zastupuje synekdocha původní podmět. Synekdocha „Štkající rameno "je v románu nejprve uvedena v kontextu postav: Dcera a obě vnučky paní Lauschmannové mají narůžovělé tváře, smutkem prokvetlé obličeje. Dokud 7 o n plavou v emocích, dokud vzlykají, dokud se k vládě neprodere chladný rozum (...) V následném textu už je jedna z žen označována pouze zástupným synekdochickým jménem „ štkající rameno ": Štkající rameno mi do dlaně, než mi s ní zapumpuje, vloží tisícovku.190 Já se usmívám, koutky držím v pozoru, nechci si pohněvat to obočí, s ním musím být zadobre, ono velí.191 Obočím označuje kníže Krvepolský svou nadřízenou, starou pannu Muchovou. 1 8 4 DENEMARKOVÁ, R.: A já pořád kdo to tluče: (temná komedie). Praha: Petrov, 2005, s. 101. 1 8 5 Tamtéž, s. 167. 1 8 6 Tamtéž, s. 164. 1 8 7 DENEMARKOVÁ, R.: Kobold: O ohni. Brno: Host, 2011, s. 14. 188 t Tamtez. 1 8 9 Tamtéž, s. 49. 190 -r- Tamtez. 1 9 1 Tamtéž, s. 19. 43 „Cože?" oživne zapraží. Zápražím je reprezentována v textu Justýna, dříve jsme o její poloze na zápraží v textu informováni: Bobulka zapláče, Banánek volá Justýnu; najdeji, jak se zchladle choulí na zápraží a zarytě mlčí. Se zápražím splývá v danou chvíli také díky své mlčenlivé náladě. Ptačí oko mžiká ve dveřích}94 Řeč je o učitelce z mateřské školy, která má dle hlavní hrdinky Justýny ptačí obličej. Jednou je v textu tato skutečnost zmíněna, podruhé již autorka zcela suverénně používá pouze synekdochu - část za celek. Podobně spoléhá na čtenářovu paměť v jiné situaci: Justýna se naklání, chce vidět do dveří. Harold ze své kanceláře nevyleze, zalezl jako vystrašený brouk. (...) Bůh si odkašle, zhluboka nakašle na svou klientku. Bohdalová za těmi slovy opatrně přivře dveře, brouka schová v krabičce. Popadne složku s papíry, zaťuká, scarabeus ji znovu přijme, proklouzne za ním.195 Autorka věří, že si její označení (v tomto případě brouk - Harold) čtenář podržel v paměti. Přidává k tomuto pojmenování hodnotu navíc, stupňuje jej do podoby „skarabeus". Autorka se často nechá představou metafory unášet trochu déle a volí slova neustále v jejím rámci: Justýna opustí střílnu. Nechráněná odolává palbě ze dvou stanovišť. Nic neříká, pro vyvolené zbude neštěstí vždycky dost.196 Synekdochy jsou užívány hojně i v prvotině Denemarkové: Obrovské brýle roztěkané teatroložky Knutové chladně odrážely myšlenkové konstrukce její kolegyně Pranýřové (...) 1 QO Pak ztišila hlas a naklonila se k dřevěným korálkům na krku rozcuchané Pranýřové. V těchto ukázkách je synekdocha podmětem, postávaje uvedena pouze v přívlastku (podmět - synekdocha brýle, přívlastek teatroložky Knutové) nebo jako předmět (k dřevěným korálkům). Možné je i užití synekdochy j ako příslovečného určení způsobu, jako v následující ukázce: „Ano, paní, " odpleskalo širokými chodidly do útrob domu.199 Dalším obrazným pojmenováním, které Denemarková používá, je personifikace. Personifikovány jsou zejména přírodní děje a okolnosti: A viděl den mrazivý, jasný, den 1 9 2 DENEMARKOVÁ, R.: Kobold: O ohni. Brno: Host, 2011, s. 79. 1 9 3 Tamtéž, s. 77. 1 9 4 Tamtéž, s. 29. 1 9 5 Tamtéž, s. 54. 1 9 6 Tamtéž, s. 73. 1 9 7 DENEMARKOVÁ, R.:A já pořád kdo to tluče: (temná komedie). Praha: Petrov, 2005, s. 12. 1 9 8 Tamtéž, s. 13. 1 9 9 Tamtéž, s. 95. 44 přívětivě houpající zasněženou Prahu. Den a Praha jsou personifikováni, den houpe nemluvně - Prahu. Personifikace je tu vyjádřena slovesem, které se pojí s osobami. Z dalších přírodních procesů je personifikován např. vítr a sníh: Vítr rozfoukával opuštěné zbytky ufňukaného sněhu, nadýchal se jejich mrazivosti a dlouze ji vydechuje do tváří, za límce, pod čepice, ofoukává promodralé prsty neklidných rukou. Vítr je personifikován zejména záměnou jeho foukání a lidského dýchání (rozfoukával, nadýchal, vydechuje, ofoukávat prsty). Tající sníh je označován adjektivem ufňukaný. Personifikace řeky je nejprve okrajově zmíněna v novele A já pořád kdo to tluče, nejvíce se pak rozvíjí v Koboldovi (O vodě): Reka si nasliní miliony chtivých prstů a chňapne kdejaké smetí, klacky a prázdné plastové obaly, samý humus, pohrává si s tím, potěžkává. A pak znuděně odšplouchne, navěsí slizké fáborky na stromypodél toku. Odplivneje a zůstane mokrý podpis. Pomíjivý.202 Řeku zosobňuje zobrazení proudů vody jako chtivých prstů, popř. výskyt „mokrých" sloves typu naslinit si. Reka unáší předměty na svých vlnách, tj. pohrává si s nimi, potěžkává je. Zmínky o vodě pak autorka střídá se skutečnými slovesy, které se v souvislosti s řekou vyskytují: odšplouchnout x navěsit slizké fáborky, odplivnout (voda a pohyb), mokrý podpis (stopa po vodě). K problematice metafor a metonymií zmiňme závěrem článek Lukáše Prokopa. Plánovitost textu, kdy se autorka v každé jednotlivosti snaží působit originálně, mu vadí. Autorku to podle něj odlidšťuje a činí z textu místo uměleckého artefaktu produkt. Prvky, které jej měly ozvláštňovat, jej při vysoké frekvenci užívání naopak deformují. Následně recenzent vybírá z textu inkriminovaná místa, na která podle něj mohou být čtenáři Radky Denemarkové alergičtí: „Vyřčené věty v této místnosti se táhnou a lepí k patru, těsto na štrúdl. Červeň v okrajích protilehlých rtů se rozpíjí a vtéká do hlubokých vrásek. Vlásečnice zmaru. "„Postel v pokoji černovlasých bratrů zůstane netknutá. Vor u břehu. "203 Jedná se tedy zejména o zmiňované apoziční vkládání metafor. Textu jeho přebujelost v tomto směru nelze upřít, na druhou stranu to může být právě ona, která bude čtenáře Radky Denemarkové fascinovat. DENEMARKOVÁ, R.:A já pořád kdo to tluče: (temná komedie). Praha: Petrov, 2005, s. 34. Tamtéž, s. 61. Tamtéž, s. 142. PROKOP, L: Kouř jako čtenářský zážitek. Tvar, č. 17, 2011, s. 2. 45 4.4. Symboly Radka Denemarková používá jazyk, který je plný symbolu. Nejvýraznější symbolickou prózou je její nej mladší kniha Kobold. V románu Kobold. Přebytky něhy hraje klíčovou roli symbol vody. Již druhý podtitul románu zní: O vodě. Voda příběh podpírá symbolickou vzpěrou, skrze vodu a nejrůznější metafory a slovní hříčky proniká zdánlivě civilní příběh často do fantazijní roviny. Jsou tu sochy a podivné chování Kobolda k nim, ještěři a hadi, kteří se kolem řeky pohybují, svět řeky, její personifikace a symbolika, která všednímu příběhu ze života lidí dodává vyšší smysl. V Sémiotice Černého a Holeše se dočteme o základních vlastnostech vody a o tom, jak tento živel můžeme symbolicky vnímat.2 0 4 Voda byla v mnohých civilizacích považována za pralátku, ze které vše vzniklo. Tradičně je spojena s ženským principem, může symbolizovat lidskou duši. Bývá spojována s životadárnými funkcemi a tělesnými tekutinami (krev, mléko, semeno). Má očistné vlastnosti, symbolizuje znovuzrození i zapomnění. Díky její velké síle v podobě záplav nebylo zapomínáno ani na její ničivé účinky. V mytologii vodu obývaly nebezpečné příšery. Voda tvořila často prostředníka mezi životem a smrtí, protože spojovala zemi a vzduch j ako prostřední živel. Marta Ljubková kritizuje pokus Denemarkové napasovat příběh Kobold (O vodě) do „archetypálního rámce vyprávění řeky" a považuje toto ukotvení příběhu v rámci autorčiny 9 0 5 metaforiky v tomto románu za jakousi „pěnu navíc". Naopak Klára Kubíčková pokládá knihu Radky Denemarkové za formálně dokonalou: „ Text teče jako řeka, která se znenadání dokáže změnit z poklidné stříbrné uklidňující hladiny ve smrtící temný bahnitý živel. Jak oheň, který hřeje a za vteřinu stravuje. Koboldu není formálně co vytknout. " 2 0 6 Tereza Marečková si všímá splývání formy textu s metaforou vody, nehodnotí jej ale negativně. Vidí podobné vlastnosti, jaké má vodní živel, i v duši člověka či společnosti. Voda se stejně jako paměť neustále proměňuje a přitom v sobě nese otisky toho, s čím se setkala. Marečková ve vodě 9 0 7 vnímá jednoznačně hloubku symbolu. Denemarková si v oblasti vody doslova hraje se slovy. Text tvoři často volně ložené vzpomínky hlavní hrdinky Judity na dětství. Na následující ukázce si předvedeme, jaké vodní metafory byly použity při výchově dětí: 2 0 4 ČERNÝ, ]., HOtEŠ, J.: Sémiotika. Praha: Portál, 2004. 2 0 5 UUBKOVÁ, M.: Přebytky slov. Souvislosti, 2011, č. 3, s. 194-197. 2 0 6 KUBÍČKOVÁ, Klára: Příběhy o násilí, z nichž mrazí, [online]. 20. 5. 2011 [cit. 19. května 2013] Dostupné z: . 2 0 7 MAREČKOVÁ, T.: Voda a oheň české historie. Nový prostor č. 377, 2011. 46 Kobold, odborník na pouště, poklad nenajde. ,, Ostrov, ostrov je ohromná síla, chráněná ze všech stran masou vod. Budete jako ostrovy. " Říkal Kobold, když nám zakazoval kamarádit se s dětmi ze školy. „ Ostrov je samota. Žraločí ostrov. " Řekla Helia. „A souostroví?" Ptala jsem sejá, tichá voda. Nikdo neodpověděl.208 Na zobrazené situaci je nápadně popsáno, jak vlastně v této rodině neprobíhala komunikace. Helia odpovídá na řečené Koboldem pouze emocionálně, asociací. Její výpověď tvoří krátké a úsečné konstatování. Vypouští slova do světa. Na dotaz dítěte nikdo z dospělých nereaguje. Čtenář může až nabýt pocitu, že slova o vodě, narážky a metafory na tuto látku jsou v knize příliš koncentrované. Voda je přítomná téměř v každém odstavci. Namátkou uveďme několik spojení: Mohla jsi tomu postavit hráz!209 , přiženou se jako velká voda210 , vodopád 211 212 slov , maso musí plavat, knedlíčky veslovat , Ve vsi kokrhají kohouti. Chraplavé hlasy drží 9 1 ^ v zobáku noc. Kloktají ji. Sprška nadávek, před kterou není úniku, ho provází zbytek života. Nadmíru užívané symboliky vody si všímá i Marek Lollok: „(...) zahrnuje totiž vodní toky i plochy, záplavy, přívalové deště, strhává s sebou vlastní jména postav i jejich životní rytmy, sahá až po latinský překlad slova voda (unda) a několikeré narážky na baumanovský koncept 214 tekuté společnosti." Zmínka Marka Lolloka o postmoderním sociologovi Zygmuntu Baumanovi vede čtenáře jeho recenze k zajímavým úvahám nad moderní společností a postavami, které ji v knihách Denemarkové reprezentují. Bauman vnímá současnou společnost jako „tekutou" a připisuje jí vlastnosti kapalin a plynů. Ty oproti pevným tělesům podléhají neustálé změně. Tuto metaforu, metaforu vody a kamene (tekutého a pevného), využila v knize Kobold i Radka Denemarková (voda - Helia, kámen - Kobold). Tekutost podle Baumana podléhá neustálé změně a moderní společnost nedokáže snášet nic, co trvá. V úvodu své knihy Tekutá modernita cituje Bauman také Jonathana Rutherforda (1999), který nazývá rodinu, třídu a sousedství společenskými „zombiemi", což znamená, že tyto entity se ve společnosti stále vyskytují, ale nefungují. Nefunkčností rodiny se zabývá v románu Kobold také Denemarková, podobně kritizuje sousedství. Sousedé, kteří slyšeli, že se z vedlejšího bytu ozývají křik a rány, nikdy nezazvonili, neupozornili společnost na nepravost. Jejich argumentem byla 2 0 8 DENEMARKOVÁ, R.: Kobold: O vodě. Brno: Host, 2011, s. 119. 2 0 9 Tamtéž, s. 175. 2 1 0 Tamtéž, s. 115. 2 1 1 Tamtéž, s. 116. 2 1 2 Tamtéž, s. 42. 2 1 3 Tamtéž, s. 50. 2 1 4 LOLLOK, M.: Kudy šel Kobold. [online]. 20. 7. 2011 [cit. 19. května 2013] Dostupné z: . 47 lhostejnost a povzdech: „ Všude se přece něco děje, " řekli občas. / Ale kolik podob má 9 1 5 něco? ptá se vypravěčka. Denemarková rozehrává s vodním živlem ale ještě složitější hru, chce-li proniknout k lidské duši a emocím. Voda a jevy vztahující se k ní jsou obsaženy v každé větě, formě textu, v každém obraze či slovní hříčce: Helia se stala na Koboldovi patologicky závislou. (...) Na Koboldovi, který ji ničil chladem tůně. Kam naházené napadá, propadne se, voda se zavře. (...) Chytala vodu do dlaní. Vysilovala se a zraňovala. (...) Kobold. Zcelená, pevná, tvrdá socha. (...) Helia se v druhých rozpustila. Voda vším proplouvá, přizpůsobuje se. V hranaté době hranatá, v kulaté době kulatá, třídím, co se naplavilo. Nepozoruj vodu. Voda pozoruje tebe.216 V této ukázce nejde jen o metafory, na vodním obraze se tu formuje i charakteristika jednotlivých postav románu. Postava Helly je v knize nejčastěji zobrazována stužkou a papírem, do souvislostí je často dávána s vodou. Nejlepěji charakterizují tři skutečnosti: slova, voda a bolest - to je Helia. Také její dcera a možná ženy obecně jsou spojovány s vodou. Po své smrti se Judita mění v tajemného vodního tvora. Završuje se tak koloběh prach jsi a v prach se obrátíš... Pokud j si voda, obrátíš se ve vodu. Moře, do kterého plynou všechny řeky, všechna voda, symbolizuje smrt. Podle 217 keltských a germánských představ vede cesta do říše mrtvých přes moře. Když se Mladší utopí, klesne k mořskému dnu, kde se odehrává klíčová scéna příběhu: Nezvěstní utonulí. Dostrkala je sladká voda všech řek všech kontinentů, evakuovala přednostně ty, kteří sami nebojácně skočili. Doputují vlásečnicemi a žílami a tepnami k srdci oceánu. Tady končí 218 ° přebytky lidí. (Přebytky lidí je jeden z podtitulu druhé části románu Kobold. Přebytky lidí s druhým podtitulem O ohni.) Mořská voda utonulé nabalzamuje - stávají se z nich mořské sochy. Sochy probouzel na Kamenném mostě v Praze Kobold. S moři a oceány souvisí symbol vlny. Vlna je slovem, které Helia hledá, je principem života. Podle keltské mytologie 9 1 0 lze vlnu spojovat s „keltským ženským principem a mateřskou bohyní obecně. " Jen v srdci oceánu lze ještě slyšet původní zvuky a slova světa, které stvořil vesmír, a ne ty, které vyprodukoval člověk. Helia celý život hledá jakási slova. Zde se nabízí řešení: hledá prapůvodní význam slov a zvuků, které nevypustil z úst člověk. 2 1 5 DENEMARKOVÁ, R.: Kobold: O vodě. Brno: Host, 2011, s. 174. 2 1 6 Tamtéž, s. 60-61. 2 1 7 LURKER, M.: Slovník symbolů. V Praze: Knižní klub, 2005. 2 1 8 DENEMARKOVÁ, R.: Kobold: O vodě. Brno: Host, 2011, s. 145. 2 1 9 VLČKOVÁ, J.: Encyklopedie keltské mytologie. Praha: Libri, s.r.o., 2002. s. 307. 48 Oproti hojně využitému symbolu vody je v druhé části románu Kobold symbolika ohně využívána také, ale rozhodně s menší intenzitou. „ Oheň je většinou považován za mužský živel, (oproti „ženské" vodě) a za symbol životní energie, srdce, plodné síly, osvícení, Slunce. "220 Kníže Krvepolský přirovnává své myšlenky k ohni: Ta myšlenka mnou prošlehne jako dávivý plamen. Jsem to já, koho spálí. Kdyby byla bez dětí... Kdyby byla bez dětí, měl bych ji jen pro sebe.221 Krvepolský je ale také jediný, kdo pozoruje hořící dům, ve kterém jeho vysněná milá s dětmi umírá. Živly ale nevyčerpávaj! veškerou symboliku Kobolda. V jednom odstavci se vypravěčka v 1. osobě stylizuje do hada plazícího se na oslavě narozenin pod stolem, těsně před tím, než Helia oznámí svým rodičům, že je těhotná. Had se vyskytuje v příběhu několikrát. Můžeme jej vnímat jako falický symbol.2 2 2 Tomu by odpovídala i scéna na mostě, kdy se Helia ve vzniklé tlačenici ubrání znásilnění skokem z mostu do prosincové řeky: Helia otočí hlavu, šeptá bitte, bitte bitte, pán v klobouku se na ni dívá, nepřítomně přibližuje obličej, tělo za ní popadá nemytý dech, zrudlá tvář je přimačkávána dalšími, natěsnaná těla nemají svobodu volby, nikdo nemá svobodu volby, Helia se bojí, nesnesitelně se bojí o svůj vlastní dech, který ztrácí, takovou úzkost ještě nezažila, lapá po vzduchu, cítí na stehně dotyk, slizkou pomalost, uštknutí hada, sune se vzhůru pod tvídovou sukní, zbývá jediná cesta, než se zalkne, než se hadí hlavička zasune, musí se vyloupnout ze sevření (...)223 Podle Lurkeova Slovníku symbolů označuje had mimo jiné svedení. Kořeny tohoto symbolického významu vedou k Bibli. V souvislosti s biblickým hadem - našeptávačem - od něj můžeme očekávat zákeřnost. Například když se Helia jednou v noci rozhodne Koboldovi depilovat hrudník, najde hada svinutého pod polštářem a zableskne se jí v očích. Jedná se o symbol, postava v realitě příběhu žádného hada pod polštářem nenajde, jde pouze o představu. Nejen had, ale i jiné odkazy skutečně vedou až k biblickým příběhům. Když se Mladší (bratr hlavní postavy) utopí, končí jeho příběh takto: Musí pod hladinu, musí domů, k sobě, musí ukonejšit úzkostného chlapce uvnitř. Jákob dosáhl svého lstí, to přece nesvědčí o morálních kvalitách, a Jákob spěchá za Ezauem. Spěchá za všemi utonulými Jákoby a Ezauy, aby dokonané opláchl. Cítí ty vibrace.224 Někdy se odkazuje jen k určitým výrokům BIEDERMANN, H.: Lexikon symbolů. Praha: Beta, 2008, s. 233. 11 DENEMARKOVÁ, R.: Kobold: O ohni. Brno: Host, 2011, s. 83-84. 12 BIEDERMANN, H.: Lexikon symbolů. Praha: Beta, 2008. 13 DENEMARKOVÁ, R.: Kobold:0 vodě. Brno: Host, 2011, s. 21. l4 Tamtéž, s. 145. 49 z Bible: Průsvitná Helia se usmívá, to jsou její jistoty, fluss und fleiss, chléb svůj v potu 9 9 S dobývati budeš. V knize se několikrát vyskytuje také motiv hladu. Nemusí se jednat jen o fyzický hlad, ale o hlad po lásce, která dětem chybí. Do textu je zařazená vzpomínka z ranějšího Juditina dětství, kdy je otec týral hladem: Na stole stojí dvě sklenice s mlékem. Jsou pro chlapce. Nesmím se jich dotknout. Kobold sedí. Těší ho sledovat, jak mi jeho příkaz zalézá do morku kostí. Kručí mi v břiše. Polykám na prázdno. Mléko je teplé. Zahřeje útroby. Zaplní prázdno, vystrnadí bolest.226 I jednotlivé postavy v sobě skrývají symboliku. Toto klíčové zjištění vypravěčky na konci jejího života zprostředkovává text Helly Koboldové, který je umístěn uprostřed knihy, mezi částí O vodě a O ohni. Bezcitnost kamene se nezmění, a když se rozpadne v písek, člověk v něm uvízne. Kobold je v románu přirovnáván ke kameni: Měli jsme ho tak strašně rádi a mysleli jsme si, že ho tou láskou změníme. Byli jsme soustředěni na něj. Ostatní svět plaval za stěnami akvária, šel mimo nás. Mysleli jsme si, že kámen změníme. Rozpadl se 227 v písek, vpoušť. Nezměnili jsme nic. Vpísku jsme uvízli. v 9 9 8 Eva Skamlová vidí v Koboldovi symbol tuposti a hrubé síly. Joanna Derdowska 9 9 0 vněm nachází symbol univerzálního zla. Vtom se s ní shoduje i Eva Klíčová, Kobold podle ní ztělesňuje násilí a zlo.2 3 0 Spojuje se s ním také motiv písku. Zrníčko písku může být přirovnání Kobolda, který byl jako kámen a z něhož se zrnko písku zadřelo Helle v oku a zkreslovalo jí nebo její dceři Juditě pohled na život. Postava Birgit (A já pořád kdo to tluče) také přirovnává svou matku ke kameni. Ve svých prózách Denemarková nej krutější zlo tímto přirovnáním často obdaruje. Po letech jsi vyvětrala. Rozdrobila ses i zkameněla. Nejsi pro mne živá, jen inventář, povinný inventář 231 soukromého života každého jedince. Také celý text románu Peníze od Hitlera můžeme chápat symbolicky. Nahrává tomu patos v epilogu knihy nebo návratnost některých motivů. Zastavme se u některých významných symbolů v tomto díle: 2 2 5 DENEMARKOVÁ, R.: Kobold: O vodě. Brno: Host, 2011, s. 181. 2 2 6 Tamtéž, s. 92. 2 2 7 Tamtéž, s. 206. 2 2 8 ŠKAMLOVÁ, E.: Hlasy ze dna Vltavy. Tvar, 2011, č. 17, s. 2. 2 2 9 DERDOWSKA, J.: Nevím, kdo je Kobold [online]. 2005-2012 [cit. 20. května 2013]. Dostupné z: . 2 3 0 KLÍČOVÁ, E.: 2 v 1 čili konec trilogie. Host, 2011, č. 8, s. 46-47. 2 3 1 DENEMARKOVÁ, R.: A já pořád kdo to tluče: (temná komedie). Praha: Petrov, 2005, s. 104. 50 Léto Všechny návraty hlavní postavy Gity Lauschmannové do Puklic se odehrávají v létě. Léto symbolizuje mládí. Jsou to návraty na místa, kde Gita strávila své dětství. Léto se jako nej dokonalejší roční období spojuje s jejím dětstvím. Pro vytvoření tohoto symbolu jsou relevantní vegetativní období květů rostlin, letní mírnost, ale také dusno a vedra.2 3 2 Poslední zmiňované klimatické stavy jsou v knize často vnímány hlavní postavou. Takové přiopilé, rozdychtěné odpoledne, do něhož jemně zaklinká tramvaj. Horko, až bolí.233 Slunce nemilosrdně žhne. Tolik tetelivého horka. Mě mrazí každý centimetr modře mramorované kůže.234 Ležící žena na zakrvácené, mokré pohovce bez prostěradla. Zpocená, rozhicovaná žena v dlouhé sukni a modré blůze, s jednou ponožkou, protože pravá se sesmekla a visí jako čepička přes prsty u nohou. Ležící, rozhicovaná žena, která šťastně tiskne neumyté, do bílé pleny zahalené miminko a hystericky poplakává.235 Drahá Rozálie, proč jsi nestála nahá bez hnutí? Dlouho jsi přece stála. (...) Proč jsi nestála nahá až do životadárného léta?236 Stupňující se horko vedoucí až k bolesti připomíná hranice lidského vnímání v letním období a nebezpečí, kdy se příjemné může „překulit" v nesnesitelné. V textu jsou do kontrastu stavěny vjemy tepla, horka a mrazu. Léto se odráží také ve vnitřních pocitech lidí znázorňuje například dávání nového života, rodící žena je „rozhicovaná". S nabytím nového života souzní i poslední ukázka, kdy vypravěčka volá po „životadárném létě". Slunce a světlo Tyto dva symboly spolu souvisí. Slunce jako symbol života a sebereflexe, světlo jako symbol poznání a pravdy. Protože slunce vychází každý den, platí skoro ve všech kulturách za pozitivní symbol, neustálé znovuzrození života.2 3 7 Slunce můžeme vnímat jako Gitinu vnitřní sílu. Je obdivuhodné, že po tolika osobních tragédiích život nikdy opravdu nevzdá. Gita přichází do Puklic, aby očistila jméno svých předků a současným obyvatelům sdělila pravdu přinesla světlo. V příběhu se motiv světla vyskytuje často, například při téměř odhaleném Gitině útěku v sadu: Okolo položivého ořechu se rozlije kaluž ostrého žlutavého světla. (...) Slyším mužský hlas oblévaný tím světlem jako svatozáří. (...) Muž svým odchodem vcucává světlo, postupně vymaže celý osvětlený výsek. Metzler Lexikon literarischer Symbole. Stuttgart; Weimar: Metzler, 2008 S. 353/354, přel. KC. DENEMARKOVÁ, R.: Peníze od Hitlera. [e-Book] Brno: Host, 2011, s. 141. Tamtéž, s. 35. Tamtéž, s. 157. Tamtéž, s. 211. Metzler Lexikon literarischer Symbole. Stuttgart; Weimar: Metzler, 2008, S. 354. DENEMARKOVÁ, R.: Peníze od Hitlera. [e-Book] Brno: Host, 2011, s. 52. 51 Světlo se v knize vyskytuje buď ve formě ostré, nebo tlumené. Lékař Denis vidí Gitu s dítětem v záři paprsků - jedná se o přelud: Denis uslyší své jméno. Od kostela zní naléhavý hlas, paní Lauschmannová ho ryčivě volá, schoulená za červenou kopulí věže s nemluvnětem v náručí, skrytá v roztříštěné výhni bolavých paprsků.239 „Výheň bolavých paprsků" působí muka očím pozorovatele, který ji vnímá. Ostré světlo nesymbolizuje příjemnou vzpomínku. V obrazu s kostelní střechou dělá ovšem z Lauschmannové světici, která má v náručí nemluvně. Naopak měkké světlo se pojí často s již uvolněným vědomím, situace jsou klidnější: Důstojníkova tvář mi ujíždí před očima, rozostřuje se v měkkém světle nádražních lamp. Vidím ho naposledy v životě.240 Zchladím zpocené spánky v kostele. Žhavá kopí jsou zkosená, napichují prázdné lavice. Dosednu do stínu zpovědnice, kam žádný paprsek nedosáhne. (...) vyjdu do lávové žluti. A rozpoznám první tvář.241 Motiv sebereflexe, kterou světlo také symbolizuje, podtrhuje žlutá barva. S tou si vypravěčka pohrává v obrazných přirovnáních situace, kdy se Gita zpovídá jedné Němce ve sběrném táboře: Frau si příběh nasouvá rozšířenými zorničkami a pěchuje do pytlíků pod očima. Včela zatěžuje křehké nožky žlutým pylem. Pytlíky se boulí, jednoho dne nafouklá blána žluti zastíní zrak. Oči zavalené v žluté kobce budou za asistence mozku třídit 242 a přehrabovat nashromážděné, až k povalené dětské stoličce ve stodole. Slunce nepronikne přes závěsy do místnosti, kde tráví Zena své stáří. Sebereflexe tak nemůže probíhat někde, kde je tma, kde se člověk před něčím schovává: Vybledlé, tíživě rudé sametové závěsy jsou zatažené. Hrozí, že svou vahou garnýž rozlomí. Látkový zlatokop 9 4 ^ zachytává každý náznak slunečního svitu, lape zrnka poletujícího prachu, těžkne. Jestliže je slunce symbol života, pojí se nejen se znovuzrozením, ale také s dětstvím. Souvisí tak spolu „sluneční" medailonek, který Gita dostala kdysi od své matky, žlutá barva a dětství: Slunečním medailonkem jsem nakonec dítě obdarovala. Blonďatou holčičku. Jen vjiný čas, vjiné zemi, skrytou vjiném tělíčku.244 Souvislost dětství a žluté barvy může vysvětlovat traumatizující dětský zážitek Gity se žlutou židovskou hvězdou. Vrstvím pyramidy sušenek. Na dva žluté tácky s obrázky medvídků. Pozůstatek dávných dětských svačin; jiné sluneční nádobí doma nemám. Vůbec vlastním málo žlutých věcí.245 Gita vlastní DENEMARKOVÁ, R.: Peníze od Hitlera. [e-Book] Brno: Host, 2011, s. 145. Tamtéž, s. 78. Tamtéž, s. 89. Tamtéž, s. 67. Tamtéž, s. 148. Tamtéž, s. 161. Tamtéž, s. 219. 52 velmi málo žlutých věcí, patrně aby si nepřipomínala barvu, která ji v dětství vylučovala ze společnosti. Led Led jako symbol extrémních citových stavů, smrti, pekla a katastrof stojí v opozici k symbolům života a spokojeného mládí. V textu Peníze od Hitlera se tyto protiklady (léto a led) často vyskytují společně. Led jako strašlivé zkušenosti dívky z koncentračního tábora a léto jako čas, kdy hrdinka navštěvuje místa svého dětství. Těžké, uspávavé vůně lučních květin. Pronikají do morku kostí, rozněcují asociace vzpomínek, zaklesávají se do sebe jako těžká oka utahujících se řetězů. Kterými je paní Lauschmannová obmotána jednou provždy. Chladivý kov v tom horku zamrazí?A(> Srdce v hrudi prudce bubnuje, takové nesnesitelné 247 dusno ajá nemohu ovládnout zimniční třas. Již název první kapitoly románu Peníze od Hitlera - Mrazivá krusta - znázorňuje Gitin nedobrovolný, ale preventivní odstup od života. Je nemožné najít k ní cestu, nepodaří se to ani Denisovi: Krvavý západ slunce zbavený všeho žáru; zamrzlá moře neroztají. Mluvíme dlouho 248 do noci, poslední srpnové noci, kterou ochlazuje dobyvačný podzim. Žena Velmi symbolicky působí v textu Peníze od Hitlera postava Ženy, která Gitu zachrání. Žena není nikdy pojmenována vlastním křestním jménem, ale jako apelativum je psána s velkým písmenem. V západních kulturách existuje dichotomie mužského ducha a ženské duše. 2 4 9 Postavu Ženy můžeme v textu tedy chápat jako ztělesnění duše a humanity, právě kvůli záchraně Gity. Zena mi stiskne ruku, táhne mě ven. Pevně, sveřepě, neosobně. Druhou si 250 drží břicho; čerpá odtud sílu, zároveň je ochraňuje. Kůže Zaměřme se nyní na symbol kůže v dílech Denemarkové. Čtenářskou pozornost poutá opakující se vnímání stavů postav skrz jejich kůži. Kůže působí jako symbol identity a nezránitelnosti. Její proměny jsou v románu často pozorovány a komentovány. Kůže DENEMARKOVÁ, R.: Peníze od Hitlera. [e-Book] Brno: Host, 2011, s. 83. Tamtéž, s. 23. Tamtéž, s. 225. Metzler Lexikon literarischer Symbole. Stuttgart; Weimar: Metzler, 2008, S. 115. DENEMARKOVÁ, R.: Peníze od Hitlera. [e-Book] Brno: Host, 2011, s. 47. 53 symbolizuje obal a ochranu vnitřku před vnějším světem, nebo bariéru mezi těmito dvěma světy.2 5 1 „Jsem nedodělek, panchart, který se vřadit nikam nemůže, vyštípou mě hned, protože nemám ochranná zbarvení, nemám vlastně žádnou kůži, paní Klamová. Sáhněte si, já nemám kůži, zaryjte prsty do krvavého masa, vždycky jsem to věděla. Jestliže chyběl den do stvoření člověka, kolik dní asi chybělo do stvoření Birgit Stadtherrové? "252 Lidská kůže je ochranným obalem těla. Birgit se cítí více než nahá - je zranitelná. Není si jistá sama sebou, připadá si nedotvorená - pochybuje o své příslušnosti k lidskému rodu tím, že se vyčleňuje z aktu stvoření člověka Bohem. Kůže je často také jediným obalem, který chrání vnitřní Gitu (Peníze od Hitlera). Události, které prožila, z ní udělaly stařenu: ta se na povrchu projevuje například zdrsněním a zestárnutím kůže: Pootevírám dveře, budu sedět rovně, už vždycky budu u stolu sedět rovně, jako pravítko, budu sedět rovně, maminko, slibuju, slibuju, jenom ať jsi tu, vracím se jiná, skoro dospělá, ne, jsem dospělá, dětská slova se rozkutálela a vytratila, kůže zvrásněla, prosím, pane Bože, prosím, aťjste tu (...). 3 Nejsem žádné dítě, mám odkrýt šedivou stařenu schoulenou pod kůží?254 Převyprávím anabázi návratu, celou tu peripetii putování odtamtud, kde jsem v baráku svlíkla dětskou kůži a na hrbu si přitáhla kůži zatěžkanou plivanci ponížení a studu.255 Kůže vyjadřuje také identitu postavy. Jedná se vlastně o synekdochu, kdy je celek (postava) vyměněn za část (kůži), např. u výslechu: Poledňák se prudce zlomí, moje kůže ochutná jeho mastnotu}56 O synekdochu (kůže za celé tělo) se jedná i v situaci, kdy stárnoucí Gita pozoruje své tělo ve vaně: Tělo se stahuje k zemi, připravuje se, kůže povoluje, nejraději by odpadla od kostí. Uvolňuje se na prsou, stehnech i břiše do jednolité hmoty. Stahuje 9 5 7 k zemi. Kde se rozdrolí, rozpadne. Podobná scéna se odehrává i v románu Kobold (O vodě). Je to v podstatě předehra k umírání, stará Judita se koupe a pozoruje své tělo, které se mění ve vodního tvora: Metzler Lexikon literarischer Symbole. Stuttgart; Weimar: Metzler, 2008, S. 150. DENEMARKOVÁ, R.: A já pořád kdo to tluče: (temná komedie). Praha: Petrov, 2005, s. 155. DENEMARKOVÁ, R.: Peníze od Hitlera. [e-Book] Brno: Host, 2011, s. 24. Tamtéž, s. 40. Tamtéž, s. 67. DENEMARKOVÁ, R.: Peníze od Hitlera. [e-Book] Brno: Host, 2011, s. 34. Tamtéž, s. 229. 54 Voda stoupá, laská mi kolena, laská mi stehna. Dveře koupelny popraskají, vyvalí se voda. Vana je plná, přetéká. (...) Vkročím do vany. Zhluboka se nadechnu. Jedním rázem špunt vyškubnu. Podrazí mi nohy, odkopnu ho. Vcucne mě silný vír, vtahuje mě. Cítím černou, chlupatou ruku, mizející stín, protáhne mě úzkým otvorem, vír mě vtahuje hloub, kamsi dolů, proud dunivě sílí, zrychluje. (...)258 Identita postav je určována nejen synekdochou (kůže za celé tělo), ale i neobvyklým stavem jejich kůže: Slunce se převaluje a přebytečnou energii rozpouští v kapkách potu na 9 5 0 tělech přítomných. (...) Jediná já se nepotím. Je tak dána najevo Gitina výjimečnost. Evidentně extrémně jinak se chová Gitina kůže ve vypjatých situacích, když z neporušené kůže krvácí. Jedná se o jeden z dramatických vrcholů románu Peníze od Hitlera: Stiskne pevně moji dlaň. Vzápětí se nevěřícně odtrhne od lepkavé mokrosti. (...) Marně mi kapesníky vysává a obvazuje mokré skvrny. Které se nezvratně prodírají tkání papíru na světlo. Prosakují a samovolně se formují. Rozpitý červený inkoust. Abstraktní cihlové malby vyvedené neviditelnou rukou na vlhké, oprýskané zdi. (...) Krvavé fleky obtisknu před Stolaře. Rozpíjejí se do zasedlého ubrusu. Buším do stolu energicky. Oběma dlaněmi. Dopředu a zpátky do stran. Na zaprané bělobě zanechávám červenou pařátovitou mozaiku. (...) Denis s neskrývaným odborně fascinovaným zájmem vydechne: „Stigmata? "26 ° Kůže pomáhá Gitě poznávat a zařazovat si lidi. Vnímá ji na první pohled, např. když se nad ní sklání zajatá Němka v pracovním táboře: „ Wo willst du hin, Gita? " Má hrubou pleť, křivé zuby a unavené oči s napuchlými, skleslými víčky. Čím je asi plní, čímpak je asi pěchuje?261 V románu je často zmiňovaná suchá kůže, která představuje nezdravý nebo extrémní stav jedince. Tím může být například i bezmoc: Denis přejede pravým ukazovákem čáry na levé dlani; dlaň je suchá. (...) Měl by se otočit. Ne. Žádný argument. Pukličtí nevyslyší. Nikdy už nebudou ochotni vyslyšet. Jen kolotočářskou melodii. Síří se to napříč generacemi. Jako epidemie. Chvění před lynčem. Denis masíruje suchou dlaň. Je tu tak strašná atmosféra, paní doktorko, už sem raději nikdy nejezděte.262 DENEMARKOVÁ, R.: Kobold: O vodě. Brno: Host, 2011, s. 217-218. DENEMARKOVÁ, R.: Peníze od Hitlera. [e-Book] Brno: Host, 2011, s. 101. Tamtéž, s. 123-124. Tamtéž, s. 64. Tamtéž, s. 144. 55 Žena měla suché ruce, když se mladá Gita vrátila do Puklic: Podat mu tak utěrku, v níž by si suché dlaně mohl třít do ruda. Jako kdysijeho matka. Utěrku položenou v klíně, držela ji pevně a co chvíli si do ní utřela suché, popraskané, zarudlé prsty.263 Kůže tedy symbolizuje vnější obal těla, čímž vytváří identitu postav. Proto je v textu často užívána synekdocha, kdy místo celé postavy nebo jejího těla, je zmíněna pouze kůže. Zastupuje postavu formálně. V románu se na kůži - vnějším obalu duše - zrcadlí i vnitřní stavy postav. Tresne Román Peníze od Hitlera se odehrává v plném létě, v době, kdy na stromech dozrávají třešňové plody. Na mezi před vesnicí Puklice stojí takových starých stromů, co mnohé pamatují, několik. Na tomto místě se postavy zastavují a rozjímají. Motiv třešní můžeme vnímat jako symbol plodnosti a lidského procesu zrání, tak jako postupně dozrávají plody třešní. Rudé třešně se vyjímají na zeleném pozadí korun stromů. Kontrast těchto dvou barev v textu také vyniká. Jejich červená barva symbolizuje v pozitivním významu chuť do života a životní sílu (barva krve), negativním obrazem rudé barvy je ale také bolest a smrt.264 Červenou barvu má i Denisovo auto. Rudé třešně se skrývají v zeleném větvoví stromů. Zelená barva symbolizuje život, naději, lásku. V mnoha náboženstvích je zelená podle lidové tradice také barvou ďábla. Právníkovo auto je zelené. Tyto barvy snad naznačují pozadí dvou rozdílných postav - Denise a právníka - dvojí přístup k řešení puklického problému, jímž je nelegální získání majetku odsunutých osob po II. světové válce. Kontrast tak zastupuje smířlivou cestu Denisovu a bojovnou cestu právníkovu: Na výslovné přání paní Lauschmannové zaparkují v předpeklí. Na polní prašné cestě. Pod zelenorudou třešňovou korunou. Advokát tmavými skly brýlí vzhlédne proti slunci, aby zkontroloval, zda mu letní úroda nebude bubnovat na proklatě drahou střechu.265 Třešňová alej před Puklicemi je místem, kde lidé přemýšlejí, nabírají sílu, připravují se. Obecně strom (zde třešně) symbolizuje dětství a zakořeněnost.2 6 6 Tím je toto místo významné pro Gitu. Ty stromy si její dětství a tehdejší společenské uspořádání ještě pamatují. Gita se vrací do krajiny svého dětství, ke svým kořenům. Hlavou se prohánějí zběsilé čarodějnice na koštěti. Nedaleko příkopu, do něhož třešeň setřásá šťavnatě rudou přezrálost.261 Z této poznámky hlavní 2 6 3 DENEMARKOVÁ, R.: Peníze od Hitlera. [e-Book] Brno: Host, 2011, s. 192. 264 Metzler Lexikon literarischer Symbole. Stuttgart; Weimar: Metzler, 2008, S. 182. 2 6 5 DENEMARKOVÁ, R.: Peníze od Hitlera. [e-Book] Brno: Host, 2011, s. 82. 266 Metzler Lexikon literarischer Symbole. Stuttgart; Weimar: Metzler, 2008, S. 305. 2 6 7 DENEMARKOVÁ, R.: Peníze od Hitlera. [e-Book] Brno: Host, 2011, s. 141. 56 postavy jasně vystupují oba kontrasty významu třešňového symbolu. Rudý plod života je tu setřásán do příkopu, který se podobá hrobu, kde budou tyto plody hnít. Nenásilně se tu čtenáři podsouvá vědomí plynutí lidského života s důrazem na jeho koloběh a střídání se smrtí. V textu se čtenář na třešňové mezi stane několikrát svědkem vnitřního „soustředění se či usebrání se" postav Denise a Gity, kteří zde chvíli setrvávají - ať už před vstupem do Puklic, či po jejich opuštění. Denis přibrzdí na tomtéž místě, kde ho před polednem vypoklonkovala paní Lauschmannová. Vystoupí ze svého červeného autajaponské značky. Pod kmeny třešní, jejichž koruny se teď večer tyčí hrdě a nehybně. Je mu nevolno. Při pohledu na ostře zelenou trávu protkanou nahnile rudými plody potlačuje obnovené nutkání . 268 zvracet. Toto místo rozjímání a utišení se před bitvou - před vstupem do Puklic - je postavami hojně využívané. Stromy se téměř nemění, jen o něco povyrostou. Jednou k nim ale přichází mladé děvče, podruhé seschlá stařenka: Sunula jsem se kpovědomým strážníkům před branami nepřátelské pevnosti, k mohutným, zkřiveným třešním. Chlámaly se ve větru, že se vracím. Ne, neudělala jsem nesmyslnou chybu. Bavíme tu stát.269 Tímto náhledem do symboliky próz Radky Denemarkové jsme jejich poselství zdaleka nevyčerpali. Jsou zde vybrány a prezentovány především návratné motivy jak jednotlivých próz, tak celé její prozaické tvorby, které se svým opakováním vrývají do čtenářského podvědomí. Shrnutí V metaforické a symbolické rovině působí prózy Radky Denemarkové velmi pestrým dojmem. Její přirozenou schopností je bohatá obrazotvornost a propojování obrazů ve formě metafor pomocí asociativního myšlení. Schopnost imaginace běžně využívá při barvitém psaní svých próz, nejvýrazněji se psaní pomocí asociací podílí nejen na tvorbě významu, ale i na kompozici příběhu Kobold (O vodě). Obrazotvornost působí ve stylu Denemarkové dominantním dojmem, snaží se obsahové krutosti vyjádřit velmi obrazným expresivním až básnickým jazykem. Často se představy jejích postav už vymykají reálným podmínkám daného fikčního světa. Víme ale, že se jedná o fantazii literárních postav, tedy jakési nereálné pásmo dějů ještě nad rovinou příběhu. Při líčení svých obrazů neváhá Denemarková využít 2 6 8 DENEMARKOVÁ, R.: Peníze od Hitlera. [e-Book] Brno: Host, 2011, s. 181. 2 6 9 Tamtéž, s. 205. 57 symboliku barev. Nečekané obrazy vytváří nezvyklými spojeními slov, která se spolu běžně nevyskytují. Roli zde hrají také návratné motivy, detail či nepřímá pojmenování. Apelem na čtenáře se stávají její texty také svou drásavostí, které dosahuje kombinováním motivů tělesnosti či po formální stránce přirovnáváním. Metafory j sou důležitou součástí autorčina stylu. Značná část jejích metafor čerpá inspiraci z živočišné říše. Oblíbeným typem obrazného pojmenování je u Denemarkové synekdocha a personifikace. Autorka se snaží být v prožitku intenzivní a vzbuzovat ve svých čtenářích odpor i v klidných a emocionálně nevyhrocených scénách. V oblasti symboliky se v několika prózách vyskytuje výrazný motiv vody, zejména je jím význačný román Kobold. V díle Denemarkové nalezneme také biblické motivy. Kromě jedné části románu Kobold je nejvíce symbolů obsaženo v próze Peníze od Hitlera. Symboly se ale nevyhýbají ani textu A já pořád kdo to tluče. Nejsou výrazné samy o sobě, důležité je ale v této próze jejich časté opakování. 58 5. Vnější kompozice a syntax 5.1. Vnější kompozice jednotlivých románů V následujících dvou kapitolách se zabýváme kompozicí všech tří próz. Rovněž teorie 9 7 0 kompozice totiž splývá s teorií stylu, upozorňuje Hodrová na poznatek K. Hausenblase. Nejprve budou představeny kompozice jednotlivých románů. Držíme se rozdělení Daniely Hodrové na kompozici vnější, zabývající se horizontálním členěním díla, a vnitřní kompozici, která se zabývá vertikálním - vnitřním členěním díla a zkoumá vlákna spojující jednotlivé 271 motivy, postavy a příběh. V této kapitole začneme rozborem vnější kompozice, z pohledu horizontálního členění textu pojednáme tituly, podtituly, prolog a epilog, dedikace, motta a členění knihy na kapitoly a odstavce. Texty okolo hlavního textu (titul, podtitul, prolog a epilog, dedikace, motto) tvoří tzv. rámec textu, který již může ovlivnit čtenářskou 272 interpretaci. Vnitřnímu pohledu na kompozici příběhu se budeme věnovat v poslední kapitole této práce. Souvisí již totiž s teorií vyprávění. Rozdělení kompozice na vnější a vnitřní také odpovídá rozdělení Františka Vsetičky na architektoniku (vnější výstavba díla) zabývající se statickými složkami umělecké výstavby a kompozici v užším slova smyslu, 9 7 ^ která se zabývá vnitřní kompozicí díla, jeho kompozičními postupy a syžetem. V této kapitole se budeme okrajově věnovat také syntaxi jazyka Denemarkové. 5.1.1. Vněj ší kompozice - A j á pořád kdo to tluče Podle Daniely Hodrové se tituly dělí na popisné a symbolizující.2 7 4 Prvotina Radky Denemarkové s názvem A já pořád kdo to tluče se řadí spíše k těm symbolizujícím. Jedná se o kondenzovaný tvar říkanky, která uvádí druhou kapitolu novely: A já pořád kdo to je, / kdo mi nedá pokoje, / a já pořád kdo to tluče - / a on ďábel na obruče... Elipticky se v titulu knihy vynechává podmět - ďábel. Kapitola uvozená celou říkankou představuje čtenářům hrozivou minulost a tíživou současnou situaci několika postav. Doplněna je navíc fotografií v 9 7 5 andělíčka ve sněhu a končí větou: Zít mezi lidmi, to je pro anděla to pravé peklo. Jak uvádí Hodrová, už titul je jakýsi interpretační klíč pro čtenáře.2 7 6 Autorka v této novele popisuje „peklo na zemi". Specificky se navíc jedná o titul tvořený celou větou. Je to vlastně otázka, které chybí otazník, spolu s uvozovací větou bez slovesa a bez interpunkce. Její celostní znění 2 7 0 HODROVÁ, D.: -na okraji chaosu-: poetika literárního díla 20. století. Praha: Torst, 2001, s. 174. 2 7 1 Tamtéž, s. 175. 2 7 2 Tamtéž, s. 175-224. 2 7 3 VŠETIČKA, František. Stavba prózy. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého, 1992, s. 12. 2 7 4 HODROVÁ, D.: -na okraji chaosu-: poetika literárního díla 20. století. Praha: Torst, 2001. 2 7 5 DENEMARKOVÁ, R.:A já pořád kdo to tluče: (temná komedie). Praha: Petrov, 2005, s. 83. 2 7 6 HODROVÁ, D.: -na okraji chaosu-: poetika literárního díla 20. století. Praha: Torst, 2001, s. 245. 59 by vypadalo asi takto: A já pořád: „Kdo to tluče? " V doslovu Michala Jareše zaznívá otázka, zda nás titul neodkazuje k dětským hrám, které jsou klíčem ke „hrám" dospělých.2 7 7 Podtitul knihy temná komedie má metatextový charakter. Informuje nás o žánrovém zařazení této novely. Temnou komedií směřuje novela k černému humoru a absurdnu. Kníhaje věnována nikoliv jednomu člověku, ale třem lidem: Výjimečným ženám: Ester Denemarkové (Existenci draků neřeší. Kráčí statečně a radostně svou cestou a drakům a se odhodlaně vysmívá. A oni pukají jako mýdlové bubliny.) /Mileně Honzíkové (Klamala tělem celý život. Existenci draků, ani těch očividných, si umanutě nepřipustila nikdy ajen mlčky a slepě tasila meč.) / Lence Michlové (Když jsem stála nad propastí a zírala do rozevřených dračích, páchnoucích tlam, chytila mne pevně za ruku a řekla, že žádní draci nejsou. Měla pravdu. Alespoň prozatím.)218 Dedikace může skrývat pro čtenáře návod, jak knihu číst, uvádí Daniela Hodrová. 9 7 0 Osoby, kterým je kniha dedikována, mohou tvořit předobrazy postav v díle. V tomto 9 8 0 věnování je takovým předobrazem přítelkyně Radky Denemarkové, Milena Honzíkova. Slovo z dedikace „klamala" nás zavádí prostřednictvím mluvícího jména k jejímu ztvárnění v novele - k postavě divadelní dramaturgyně Klamové. Důležitou otázkou, kterou tato dedikace budí, je interpretace onoho draka. Drakem jsou tu myšleny podle slovníků symbolů jednak nepřátelské prasíly, které je třeba přemoci (v mnoha náboženstvích), podle C. G. Junga ' 281 potom zápas s drakem značí dokonce boj mezi „JA" a regresivními silami nevědomí. Podle Biedermanna je od dob pohádek a bájí drak „symbolem zvířeckosti, již musí překonat disciplinovaná síla. " 2 8 2 V neposlední řadě je drak také ztělesněním Lucifera. Tento výklad souzní již se skrytým ďáblem v titulu knihy. Částečně lze boj s drakem interpretovat jako boj se sebou sama - s nemocí, která Birgit trápila. Její vnitřní boj detailně popisují zápisky v Birgitiných denících. Draci v dedikaci odkazují také ke knize Kena Keseyho Vyhoďme ho z kola ven, která je věnována „Viku Lovellovi, který mi vysvětlil, že draci neexistují, a pak mne 2 7 7 JAREŠ, M.: Doslov. Je hra hrou hře? In: DENEMARKOVÁ, R.: A já pořád kdo to tluče: (temná komedie). Praha: Petrov, 2005, s. 177. 2 7 8 DENEMARKOVÁ, R.:A já pořád kdo to tluče: (temná komedie). Praha: Petrov, 2005, s. 7. HODROVA, D.: -na okraji chaosu-: poetika literárního díla 20. století. Praha: Torst, 2001, s. 268-270. 2 8 0 DENEMARKOVÁ, R.: Z deníku spisovatelky Radky Denemarkové - 2. část [online]. © 2008-2014. [12.05. 2014]. Dostupné z: . 2 8 1 BECKER, U.: Slovník symbolů. Vyd. 2. Praha: Portál, 2007, s. 55-56. 2 8 2 BIEDERMANN, H.: Lexikon symbolů. Praha: Beta, 2008, s. 71. 2 8 3 DENEMARKOVÁ, R.: A já pořád kdo to tluče: (temná komedie). Praha: Petrov, 2005, s. 164-165. 60 zavedl kjejich slujím." Možná je to odkaz na boj se sebou sama a se společností, zamyslíme-li se nad obsahem amerického románu. Prostředí psychiatrické léčebny a její pacienti souzní s postavou Birgit Stadtherrové, která je vyšinutá. Každá kniha Radky Denemarkové je v úvodu zaštítěna velkými slovy v podobě citátů. 9 8 5 V prvotině sahá autorka ale hned po čtyřech motivačních větách. Užití mott zvyšuje literárnost díla. Podle Daniely Hodrové se mohou v případě výskytu několika motivačních úvodních vět každá vztahovat k j iné části textu. „Celý život jsem pátral, abych vám mohl říct, že lidský život objektivně žádný smysl nemá. Má ho jedině v relaci k něčemu, ve vztahu. K druhým, k sobě samým." Tato slova českého filozofa Milana Machovce prodchnou celý román. Vztahují se k rodinným vazbám a k mezilidským vztahům v novele. Druhý citát operního pěvce židovského původu Gúnthera Reicha nás zavede do tajuplných koutů lidských duší. Upozorňuje na to, že nemusíme znát své druhy, i když patříme k sobě a zdá se nám, že nás již nic nemůže překvapit: „Ty, jenž kráčíš vedle mne, / jak tajemná je krajina tvého srdce!" Naráží se tu například na neznalost temné minulosti režiséra Buchá jeho německou manželkou. Denemarková uvedla, že při psaní monografie o Petru Léblovi teprve prohlédla, jak nemožné je proniknout do vnitřních vesmírů druhého jedince, i když vedle něj žijeme desítky let. V dalším citátu Johanna Urzidila, spisovatele pražského německého původu, se promlouvá o postavě Birgit. Konkrétně o tom, jak nakonec zůstává se svým světem a se svou nemocí sama. Propadá se do říše smrti. „To nejtěžší je osamělost. Je totiž zřejmé, že osamělost trvá, kdežto všechno ostatní je provizorní. Ale osamělost je den ode dne těžší a těžší. " Poslední citát pronásledovaného spisovatele Jana Procházky směřuje k novinovým článkům či k pátrání Petra Buchá po informacích, které mu k pochopení minulosti jeho otce chybí: „Neklid člověka vzrůstá s mírou informací, které si osvojuje. " Prolog knihy A já pořád kdo to tluče se řadí k předmluvám narativním. Nejedná se o komentující metatext, ale jen předřazený časový úsek příběhu - konkrétně večírek po premiéře, který by mohl být chronologicky zařazen mezi kapitolu březen a duben. Prostřednictvím slov Daniely Hodrové můžeme konstatovat, že se tento prolog vyčlenil 9 8 8 z rámce, aby se stal součástí hlavního textu. V každém případě ale plní funkci prologu uvádí nás do divadelního prostředí, ve kterém se celá novela odehrává. Zajímavější je v této KESEY, K.: Vyhoďme ho z kola ven. Praha: Euromedia Group k. s., 2006, s. 5. 2 8 5 DENEMARKOVÁ, R.:A já pořád kdo to tluče: (temná komedie). Praha: Petrov, 2005, s. 7. 2 8 6 HODROVÁ, D.: -na okraji chaosu-: poetika literárního díla 20. století. Praha: Torst, 2001, s. 277-278. 2 8 7 DENEMARKOVÁ, R.: Současná literatura je slepá ke kostlivcům, které má český národ ve skříni. Xantypa, roč. 16 (2010), s. 56-60. 2 8 8 Tamtéž, s. 280-293. 61 knize ovšem závěr, neboť obsahuje epilog i doslov. Epilog je součástí hlavního textu a jeho autorkou je Denemarková. Doslov je již metatextem a jeho autorem je Michal Jareš. Epilog autorky uzavírá příběh a informuje čtenáře o tom, co se stalo po smrti režiséra Buchá a jak byla jeho vina „zametena pod koberec". A kniha zůstává nedopovězená: nikdo se nikdy nedozví, co skutečně dělal muž jménem Ralf Buch za války. Jareš nás v doslovu nabádá, abychom knihu chápali jako podobenství, jako hru, kdy divadlo je naším světem, ve kterém hrajeme své hry. Kníhaje rozdělena do pěti kapitol podle měsíců (leden, únor, březen, duben, květen), orámovaná prologem a epilogem. Každá kapitola je uvozena cynicky upraveným dětským říkadlem podobného stylu: Tip, tip, tip, / vrabec vrabce štíp. /Potkali se na keříčku, / vyrvali si po srdíčku. / Tip, tip, tip, / vrabec vrabce štíp.289 Většina začátků kapitol se vyznačuje krátkou větou, která nás zprudka uvede do situace, v následujících větách je detailně vysvětlena a rozebrána. Např.: „Chci vědět, co dělal tvůj otec, muž jménem Ralf, za války. " / Miriam Krasová, jediná hostující a nepochybně talentovaná herečka, vědomá si svých kvalit a nikdy nepochybující, odříkávala svou repliku, (•••)290 Nebo začátek jiné kapitoly: Zjistit tak, kolik jich skutečně bylo. / Od mrazivého ledna roku 1950, kdy se přestal chránit sám před 9 0 1 sebou. Desítky mladičkých prostitutek, neodbytných adeptek herectví (...) Novelu doplňují černobílé fotografie Evy Fukové pražských exteriérů převážně 9 0 9 50. let. Pod jejich seznamem v závěru knihy se píše: „Za jejich velkorysé zapůjčení paní fotografce, narozené ve městě podivných vzpomínek, městě tajuplném, mysteriózním a plném rozporů, vřele děkujeme." Praha Denemarkovou neustále v jejích prózách provází a fascinuje jako tajemný prostor. V této diplomové práci se jí ale detailněji věnovat nebudeme. 5.1.2. Vněj ší kompozice - Peníze od Hitlera Titul knihy Peníze od Hitlera se řadí také k symbolizujícím názvům, jedná se o metonymii. Penězi od Hitlera se myslí peníze od německého státu, poskytnuté přeživším obětem holocaustu. Jde tedy o synekdochu, kdy Hitler zastupuje celé Německo. Titul díky ní vyznívá absurdně. DENEMARKOVÁ, Radka. A já pořád kdo to tluče: (temná komedie). Praha: Petrov, 2005, s. 85. Tamtéž, s. 43. Tamtéž, s. 85. GILK, E.: Mnoho povyku pro prvotinu. Weles č. 3. 2005, s. 129. DENEMARKOVÁ, R.:A já pořád kdo to tluče: (temná komedie). Praha: Petrov, 2005, s. 178. 62 Podtitul knihy - Letní mozaika - může být zavádějící, nebo naopak výstižný. Děj se odehrává v šesti návratech Gity do Puklic (léto 1945 a pak léto 2005, léto 2005, pozdní léto 2005, pozdní léto 2005 podruhé a podzim 2005). I autorka mluví o této knize jako o letním příběhu.2 9 4 Dohromady se tak skládají střípky událostí z jednotlivých let a vzpomínek na ně, vytváří se „letní mozaika". Opět se jedná o metatextovou informaci, která nám poskytuje návod, kam text zařadit. V úvodu knihy Peníze od Hitlera jsou také uvedeny motivační citáty. Čiší z nich jistota, že Denemarková řešila při psaní podobný problém, jaký irituje její čtenáře i kritiky: otevírá se zde otázka autentičnosti příběhů a vztah autora k nim: Což nemáme ke všem svým postavám víceméně tento poměr: tohle jsem já a kéž mi Bůh odpustí? (Graham Greene); Člověk myslí, Bůh se směje, (židovské přísloví); Žádná podobnost není náhodná. / Všechny ty 9 0 5 příběhy se staly. Pořád nevím proč. Denemarková již vybranými citáty promlouvá o svém autorském nutkání podávat svědectví o skutečnosti. A o nevděčném pocitu, který po dopsání knihy zbývá. Dedikována je tato novela Janu Denemarkovi mladšímu s douškou: Nebojí se dívat do slunce. A Vladimíru Volfovi: Nebál se dívat do slunce. Jedná se o syna Radky Denemarkové a přítele Vladimíra Volfa.2 9 6 Slunce zde symbolizuje pravdu, schopnost dívat se pravdě do očí. I postavy v románu Peníze od Hitlera jsou postaveny tváří tvář kruté skutečnosti: Denis uslyší své jméno. Od kostela zní naléhavý hlas, paní Lauschmannová ho ryčivě volá, schoulená za červenou kopulí věže s nemluvnětem v náručí, skrytá v roztříštěné výhni 9 0 7 bolavých paprsků. Denis sklopí oči, hvězdičky se divoce roztančí, než vyblednou. Samotný příběh rámuje opět prolog a epilog. Hrozivý prolog o objevení lebky malým chlapcem zdánlivě nesouvisí s epilogem, kde se líčí smrt Zeny, a ve kterém se píše o nedostatečné síle slov a o tajemstvích, jež si s sebou neseme do hrobu. Prolog s epilogem spojuje pouze postava Denise - malého objevitele lebky a starého Denise, který neví, komu svěřit hrozivé tajemství své matky. Román je rozdělen na 6 částí. Děj románu pokrývá období jednoho lidského života života Gity Lauschmannové. Příběh se ale odehrává pouze v jeho dvou momentech: když se 2 9 4 DENEMARKOVÁ, R.: Současná literatura je slepá ke kostlivcům, které má český národ ve skříni. Xantypa, roč. 16 (2010), s. 56-60. 2 9 5 DENEMARKOVÁ, R.: Peníze od Hitlera. [e-Book] Brno: Host, 2011, s. 9. 296 DENEMARKOVÁ, R.: Z deníku spisovatelky Radky Denemarkové - 2. část [online]. © 2008-2014. [12. 05. 2014]. Dostupné z: . 2 9 7 DENEMARKOVÁ, R.: Peníze od Hitlera. [e-Book] Brno: Host, 2011, s. 145. 63 Gita vrací z koncentračního tábora do Puklic (1945) a když se pak jako stará lékařka vrací do Puklic znovu s požadavky na rodinný majetek (2005). Životní prostor mezi těmito dvěma časovými body je v životě Gity zobrazen pouze jejími vzpomínkami, které tak zaplňují děj. Jednotlivé části románu jsou pojmenovány jako Návraty a doprovází je přibližná datace. Názvy kapitol v knize neoznačují jejich obsah. Je z nich vždy vybráno slovní spojení, detail, a až po přečtení kapitoly si čtenář uvědomuje, co nadpis znamenal, vrátí-li se k němu apřemýšlí-li o něm. Někdy ale nadpis pochází dokonce z jiné kapitoly. Autorka se neřídí ani žádným jednotným klíčem - např.: název kapitoly Revolver v kabelce (v textu se dočteme, že postava revolver v kabelce bohužel nemá), Medvědí mléko (z kapitoly není jasné, proč se tak jmenuje, medvědí mléko se používá při nachlazení - jedná se o mléko s rumem a medem; v kapitole matka Denisovi líčí, jak byl zavražděn Adolf Lauschmann), Rozdrcené ořechy (Gita leží s bolavou hlavou v chlívku, bojí se, že usnula, je nechráněná a pošlapou jí hlavu skořápky drcených ořechů budou pokřupávať). Jednotlivé názvy kapitol jsou spíše krycí jména, která zabraňují tomu, aby čtenář poznal, co bude v ději následovat. Možná to také souvisí s podtitulem knihy. Letní mozaika je skládána z malých kamínků tvořících děj. Kapitoly jsou krátké, což dělá čtení velmi svižným a odpovídá to požadavkům moderního čtenáře. Jednotlivé kapitoly přirovnává k filmu ve své recenzi Pavel Janoušek, který na nich 9 0 8 oceňuje, že každá z nich je samostatné drama. Začátky jednotlivých kapitol ani nenavazují na závěr kapitoly předcházející. Román je tak sestaven z krátkých scén, jednotlivé kapitoly jsou vždy jakoby nové „záběry kamerou". Součástí knihy jsou opět černobílé fotografie Evy Fukové, které sice nekorespondují přímo s dějem, ale dodávají příběhu na syrovosti. Eva Fuková je známá kolážemi, v nichž spojuje nesourodé předměty.2 9 9 To opět může dotvářet dojem poskládané mozaiky. 5.1.3. Vněj ší kompozice Kobold Titul tohoto románu se honosí v češtině ne příliš známým slovem Kobold. Jedná se o knihu, která je komponována jako dvoj kniha - dá se číst z obou stran, čtenář se ale nikde nedozví, ze které strany má začít. Před každým z obou příběhů je uvedena slovníková definice titulu: „Slovo německého původu. Diblík, šotek, neposeda, skřítek, strážce podzemních 2 9 8 JANOUŠEK, P.: Denemarková, Radka. Peníze od Hitlera. Letní mozaika. In: Hravě i dravě: kritikova abeceda. Praha: Academia, 2009. S. 47-50. 299 Česká televize: Ještě jsem tady. 1996-2012. [22.02. 2012]. Online: . 64 pokladu. Přeneseně skřet, kreatúra, monstrum. " 3 0 0 Je očividné, že Denemarková se nechala inspirovat spíše přeneseným významem tohoto slova, který v sobě ukrývá temnější tóny. Každá část knihy nese ještě podtitul: Přebytky něhy. /Přebytky lidí. Přesný název jedné části románu tedy zní: Kobold. Přebytky něhy. Druhý příběh skrývá podtitul Kobold. Přebytky lidí. Podtituly jednotlivých částí jsou inspirovány do kříže: sousloví „přebytky něhy" se vyskytuje v textu s podtitulem Přebytky lidí (ve vložené Ortenově básni) a slovní spojení „přebytky lidí" najdeme v textu Přebytky něhy: Nezvěstní utonulí. Dostrkala je sladká voda všech řek všech kontinentů, evakuovala přednostně ty, kteří sami nebojácně skočili. Doputují vlásečnicemi a žílami a tepnami k srdci oceánu. Tady končí přebytky lidí.301 Další podtitul, či název části románu, stylizuje jednotlivé příběhy do podoby protikladných elementů: O vodě. / O ohni. Ač se román tváří na první pohled v obou polovinách vyváženě, není tomu tak. Část 0 vodě je dominantní. Je delší a svou složitou strukturou je pro čtenáře komplikovanější 1 orientace v ní. Je totiž roztříštěná do odstavců, které se nepravidelně střídají v časových rovinách příběhu.3 0 2 Odstavec v této próze, která je z analyzovaných románů nejvíce nesouvislá, se podle Hodrové podobá strofám v básni. Takto členěné knihy se pak vzdávají členění na kapitoly.3 0 4 Část O ohni naproti tomu obsahuje lineárnější příběh, který se děje v chronologickém čase. Střídají se v něm dva vypravěči - ženský a mužský. Graficky jsou protiklady jednotlivých částí románu zvýrazněny barvou užitou na předsádce: příběh O vodě {Kobold. Přebytky něhy. O vodě.) je vyveden v modré, O ohni (Kobold. Přebytky lidí. O ohni.) v oranžové barvě. Lukáš Prokop si všímá i tematických opozic, které román obsahuje. Jsou jimi jedinec a společnost, muž a žena nebo dětství a dospělost.3 0 6 Eva Klíčová vidí v kladení „systematických odlišností" vedle sebe záměr autorky. Protilehlé části spolu zdánlivě nesouvisejí, některé postavy se však vyskytují jak v jednom, tak v druhém příběhu.3 0 8 Oba příběhy tohoto románu obsahují ve svém úvodu motivační citáty. Na začátku části O vodě stojí dvě motta. První je od Alberta Camuse: „Na začátku mého uvěznění bylo nejkrutější to, že mě napadaly myšlenky svobodného člověka. Ale to trvalo jen několik málo 3 0 0 DENEMARKOVÁ, R.: Kobold: O vodě. Brno: Host, 2011, s. 10. 3 0 1 Tamtéž, s. 145. 3 0 2 Budeme se jim podrobněji věnovat v následující kapitole. 3 0 3 HODROVÁ, D.: -na okraji chaosu-: poetika literárního díla 20. století. Praha: Torst, 2001, s. 351. 3 0 4 Tamtéž, s. 352. 3 0 5 Otázce dvou vypravěčů v příběhu O ohni se věnuje rovněž následující kapitola. 3 0 6 PROKOP, L: Kouř jako čtenářský zážitek. Tvar, č. 17, 2011, s. 2. 3 0 7 KLÍČOVÁ, E.: 2 v 1 čili konec trilogie [online]. 2013 [cit. 20. května 2013] Dostupné z: . 3 0 8 Tomuto „proplétání" se budeme podrobněji věnovat v poslední kapitole této práce. 65 měsíců. Potom jsem měl už jenom myšlenky vězně. " 3 0 9 Tyto věty přirovnávají některé rodinné konstelace, které román popisuje, k vězení, poukazují na neschopnost vymanění se a hraje v nich hlavní roli téma domácího násilí. Vztahují se především k hrdince Helle. Autor druhého citátu není uveden, můžeme jej tedy přisoudit autorce: „Čeho se člověk bojí. Popsat stav vědomí v nějaké době. Krutosti, kterých se dopouštíme na nejbližších, předčí každou rafinovanost světových válek. Mír je válka. Válka je pokračováním míru. " 3 1 0 Různé formy krutosti jsou již tradičně tématem románů Radky Denemarkové. V případě této knihy se jedná 311 o násilí domácí a společenské, jak uvádí Ondřej Nezbeda. Denemarková tak nabízí ve svých knihách společnosti zrcadlo, ve kterém může reflektovat své chování. Další nedílnou předehrou samotného čtení této knihy jsou dedikace. Část O vodě je věnována Ester a Honzovi (děti R. Denemarkové) a také dalším lidem, kteří pravděpodobně byli součástí spisovatelčiny inspirace: „Dívčí postavě, která se úředním výnosem z 29. července 1941 nesměla přiblížit k Vltavě mezi pražským Železničním a Hlávkovým mostem. Když se 14. srpna 1941 křeče přiblížila, kdosi ji udal. Odvezli ji, popravili. Ostatní se koupali. " 3 n „Evě A., která se svými bratry přežila a umí býtve shodě se skutečností. " 3 l 3 Obě dedikace odkazují k neznámým postavám, obsahově ale čtenáři napovídají. V první dedikaci cítíme důležitost válečného data a restrikce vůči některým občanům. Upozorňuje na lhostejnost společnosti vůči některým lidem, k problémům, které se jich bezprostředně netýkají. Ve druhé dedikaci se zase odkazuje na umění žít ve shodě s realitou, tedy nesnít. Eva a její bratři připomínají románovou postavu Judity a její bratry-dvojčata. Oranžová barva zdobí predsádku románu Kobold, čteme-li část O ohni. Věnování, které uvádí tento příběh, je dvojí. Jednak knihu věnuje Radka Denemarková opět svým dětem Ester a Honzovi, jednak ji zdobí trochu patetická dedikace: „ Té, co neúnavně nosí živou vodu. Slečince Smrti. "314 Následují dva citáty, první od Ingeborg Bachmannové: „Nadejde den, kdy všichni lidé budou mít černozlaté oči a spatří krásu, kdy se zbaví špíny i veškeré tíže, vznesou se do vzduchu, ponoří se do vod, zapomenou na své mozoly i veškerou bídu. Nadejde den, kdy všichni 3 0 9 DENEMARKOVÁ, R.: Kobold: O vodě. Brno: Host, 2011, s. 11. 310 _ Tamtez. 3 1 1 NEZBEDA, O.: Přebytky slov. Respekt, 24, 2011, s. 62. 3 1 2 DENEMARKOVÁ, R.: Kobold: O vodě. Brno: Host, 2011, s. 9. 3 1 3 Tamtéž. 3 1 4 DENEMARKOVÁ, R.: Kobold: O ohni. Brno: Host, 2011, s. 9. 66 lidé budou svobodní a osvobodí se i od svobody, jak si ji představovali. Bude to větší svoboda, svoboda bez mezí, svoboda na celý život... "315 Citát i dedikace směřuje k posmrtnému životu, k něčemu transcendentálnímu, k pravé svobodě a osvobození od starostí, které tíží náš pozemský život. Zároveň odkazuje k oběma zakončením knihy - první varianta smrti „vznesou se do vzduchu" poukazuje na rodinu Romky Justýny a požár jejich domu, ve kterém skončí i se svými dětmi. „Ponoří se do vod" předvídá smrt Judity, která se nakonec utopí a stane se součástí vodního toku v Praze. Druhý citát je identický a autorčiným citátem v první časti knihy: „Čeho se člověk bojí. Popsat stav vědomí v nějaké době...316 Také tato kniha obsahuje černobílé fotografie, autorkou ale tentokrát není Eva Fuková, jedná se o směs fotografií od různých autorů. Uprostřed románu je na několika stránkách vložený text, který je nadepsán Text Helly Koboldové, nalezený po vydražení fotografie jachty 317 w Erin (vlepený pod rámem). Části tohoto textu jsou roztroušeny v celém předešlém příběhu O vodě. Když čtenář čte text Helly Koboldové, uvědomuje si, že mu jednotlivé věty již zní povědomě. Toto variování motivů jsme již zmínili ve 4. kapitole Obrazná pojmenování a symboly, na straně 50. Vytváří zajímavou strukturu textu, kdy se jako čtenáři pohybujeme známými místy. Text se pak jeví „propleten" tisíci vazbami. Hellin text je symbolickým příběhem o poušti a moři. Poušť a moře jsou také leitmotivy celého románu. Vkliňují se do něj jednotlivé věty a odstavce z Hellina textu. Zkrácený příběh se v textu objevil dokonce nepřímo ještě jednou. Vypráví jej doktor Brod obyvatelům ostrova, „kde se lidé zdraví „ mojn "318 a „ všichni se modlí k paní vod. "319 Odříznut od pevniny vodou vypráví u ohně příběhy o pouštích - vlastně Hellin příběh, který napsala. Jeho skrytost uprostřed knihy v jejím centru, v srdci - přirovnává Lukáš Prokop k ponižovaným lidem, jejichž kvality jsou ^ 9 0 často také skryty hluboko a musí přijít někdo, aby o nich promluvil a objevil je. Toto přirovnání působí ale příliš vykonstruované. Skrytost Hellina textu není jeho hlavní vlastností. Klíčové je spíše jeho umístění za příběhem O vodě, než v centru knihy. Záleží totiž na čtenáři, z které strany knihu číst začne. Tím, že text následuje za částí knihy O vodě, a jeho písmena jsou orientována stejným směrem, čtenáři napovídá směr čtení. Jako kdyby Hellin text celou knihu symbolicky uzavíral, tvořil její epilog. Jsou v něm totiž postavy Judity, Justýny i Helly. Tedy postavy z obou příběhů a text následuje za příběhem vodním - předpokládá se tedy, že 3 1 5 DENEMARKOVÁ, R.: Kobold: O ohni. Brno: Host, 2011, s. 11. 3 1 6 Tamtéž. 3 1 7 Tamtéž, s. 221. 3 1 8 DENEMARKOVÁ, R.: Kobold: vodě. Brno: Host, 2011, s. 162. 3 1 9 Tamtéž. 3 2 0 PROKOP, L: Kouř jako čtenářský zážitek. Tvar, 2011, č. 17, s. 2. 67 jím četbu skončíme. Dalším Helliným textem vloženým do příběhu je sloh, který napsala jako mladé děvče. Jmenuje se 720 minut a pojednává o smrti její matky. Byla to ale čistá fikce. Její matka zemřela až později v koncentračním táboře. Helia tedy nechala svou matku zemřít na papíře. Vypovídá to o složitosti tohoto základního rodinného vztahu, který Denemarková ve svých knihách neustále tematizuje. Zejména román Kobold je takto „propleten" nejrůznějšími texty a variacemi na ně. Jako čtenáři próz Radky Denemarkové se můžeme nechat překvapit, jakým směrem se bude složitost jejích textů v dalších prózách vyvíjet. Co se odstavců v tomto románu týče, zasluhují si ze všech tří analyzovaných próz naši největší pozornost. Kniha není členěna na kapitoly, ale pouze na odstavce. Příběh O vodě je na odstavce doslova „rozdroben". Nepravidelně se v nich střídají různá časová období. Odstavce příběhu O ohni jsou větší celky, na rozdíl od příběhu O vodě. Vcelku pravidelně se v nich střídá vypravěč v ich-formě a v er-formě. 5.2. Syntax I věta a odstavec patří k vnější kompozici literárních děl. Podle Hodrové je věta základní jednotkou prozaického textu a podobně jako celý text dává čtenářům vědět, jakou představu má autor o světě. Věta je miniaturou této představy. Syntaktické složení vět spisovatelky Denemarkové zaujme čtenáře na první pohled. Denemarková syntax podrobuje hře a seká věty do menších a menších celků. Lukáš Prokop pak nevidí v románu Kobold násilí ^ 9 9 jen v obsahu vyprávěného příběhu, ale i v samém krkolomném vyjadřování vypravěčky. Rytmus i syntax jazyka užitý v knize působí neobvykle. Její věty jsou krátké, úsečné, útočné a výstižné. Zbyněk Vlasák užívá v recenzi Lépe jsme to neuměli termín „denemarkovsky úsečně". Ten vystihuje podstatu autorčina stylu velmi přesně. Vlasák navíc objevuje výhodu této úsečnosti ve schopnosti autorky uchopit skutečnost na malé ploše z mnoha směrů a dokonale ji tak popsat.323 Denemarkovskou úsečnost považujme za další dominantní rys jejího stylu (vedle jeho výrazné obraznosti). (...) Nemaluje se, nikdy ajak je krásná. A napjatá. Jsme spolu. Je advent. Zvoníme. Prst ^ 9 4 s okousaným nehtem drží na zvonku dlouho. Pak krátce zabubnuje. Větné členy jsou v rychlém sledu řazeny za sebou - každý v podobě samostatné věty. Prostá zmínka 3 2 1 HODROVÁ, D.: -na okraji chaosu-: poetika literárního díla 20. století. Praha: Torst, 2001, s. 340. 3 2 2 PROKOP, L: Kouř jako čtenářský zážitek. Tvar, č. 17, 2011, s. 2. 3 2 3 VLASÁK, Z.: Nad knihou: Lépejsme to neuměli [online]. 2003-2013 [cit. 20. května 2013] Dostupné z: . 3 2 4 DENEMARKOVÁ, R.: Kobold: O vodě. Brno: Host, 2011, s. 40. 68 o okousaném nehtu hlavní hrdinky vyvolává představu o její nervozitě lépe než složitě líčené pocity. Postava má také důvod být nervózní. Hledá svého otce, kterého nikdy nepoznala. Napětí značí také krátké věty. Jejich rytmus připomíná tajený dech. Denemarková zde mistrně pracuje se zkratkou a s napětím. V následující ukázce, která opět líčí emocionálně vypjatý okamžik, kdy postava převypravuje zásadní události svého života, autorka také výjimečně pracuje s rytmem, rychlým sledem vět a heslovitostí: „Jenže. Johano, dávej pozor! Zvedám telefon. Chaos. Změť. Propletenec hlasů, kakofonie zvuků. Adame, haló, no tak Adame... Sleduješ mě, Johano? (...) ON o ničem neví. Jeho smích. Kopírka, kopírka narážela a vyplivovala papír zapapírem. (...) " Věty Radky Denemarkové často postrádají sloveso. Jedná se o tzv. nominální eliptické věty. V popředí pozornosti této spisovatelky stojí podstatné jméno. Starší je o kapitoly napřed. Jako první leze. Jako první chodí. Jako první mluví. Mladší zatíná zuby a pěsti. V křeči, přísný sám na sebe. Zaostává, klopýtá. Přimknuti podobou sedávají v koutě. Stejně velcí, stejně oblečení, k nerozeznání. Dokud neotevřou pusu.326 Vedlejší věty neodděluje autorka čárkou, ale nechávaje vyznít jako samostatné celky ausekává je tečkou. Prázdné, navoněné nic. Které nejde setřít, vypít, vysušit, odklonit. Všechny sračky připomíná. Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky. Ale vždycky si na ni ^ 9 7 vzpomeneš. V jiném případě spojky úplně vynechává: S kartáčkem na zuby a jarovým koktejlem v kbelíku, pěnil přes okraj, hrnečku vař, jsem drhnul tu potupu tiše, abych mou paní nevzbudil. V této ukázce je například vynechána spojka „který". Už ve 4. kapitole Obrazná pojmenování a symboly jsme se v rámci asociativního psaní zmiňovali na straně 40 o tzv. apozičním připojování některých větných členů. Někdy je tak květě připojen jen další infinitiv: Odroleným obličejem míří vzhůru, pět hvězdiček nadjeho hlavou bliká mezi vločkami, svatozář podobná soše svobody, zachovat zpovědní tajemství za cenu smrti. Jindy je připojena nominální skupina: Ohřeju si párek, ukrojím chleba a na talíř kydnu kremžskou hořčici, sprška mastných kapének se na stole zaleskne při prvním skousnutí, výtrysk mužnosti.™ Autorka často opakuje slova z předchozí věty - zaručí tak jejich obsahovou návaznost v grafické roztříštěnosti textu: Slunce odhrne mraky, vysvitne a rozsvítí řeku. Voda je zrnitá. DENEMARKOVÁ, K.:A já pořád kdo to tluče: (temná komedie). Praha: Petrov, 2005, s. 74. DENEMARKOVÁ, R.: Kobold: O vodě. Brno: Host, 2011, s. 83. Tamtéž, s. 173. DENEMARKOVÁ, R.: Kobold: O ohni. Brno: Host, 2011, s. 14. DENEMARKOVÁ, R.: Kobold: O vodě. Brno: Host, 2011, s. 16. DENEMARKOVÁ, R.: Kobold: O ohni. Brno: Host, 2011, s. 85. 69 Zrnitá jako skelná výplň dveří jejich ložnice. Jako husí kůže na těle mé matky. Justýna spěchá spoloprázdným nákupním košíkem k pokladně, spěchá k cíli. Cíl je u pokladny, T I ' ) Justýna cítí pohledy ostatních. Stará panna Muklovka brblá, ale já tentokrát necouvnu, budu neúprosný. Muklovka je neúprosná taky. Neúprosná a zákeřná. Daniela Hodrová souhlasí s Milanem Jankovičem, který takováto opakování slov či celých formulí přirovnává k obdobě básnických figur v próze. Denemarková také občas hromadí větné členy ve výčtu. Její jazyk tak získává na expresivite, jako například v již jednou citované větě: Tváří se, že je navoněná, stříbropěnná, nevinná. Proud splašků. Nekonečný proud podlosti. Prázdné, navoněné nic. Které nejde setřít, vypít, vysušit, odklonit. Všechny sračky připomíná. Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky. Ale vždycky si na ni vzpomeneš. Syntax próz Radky Denemarkové je velmi nápadná. Její věty působí úsečně. Autorka rozděluje souvětí i jednoduché věty na ještě menší samostatné jednotky. Rytmus jejích vět udává atmosféru líčené situace, dokáže děj zpomalit či pracovat s napětím. „Denemarkovská úsečnost" souvisí s expresivitou jejích textů - i syntax příběhů nese silně expresivní rysy. Podobně působí například hromadění některých větných členů ve výčtu. Věty Radky Denemarkové j sou často bezslovesné. Vedlejší věty neodděluje autorka čárkou, ale usekává je tečkou a spojky někdy úplně vynechává. Některé větné členy připojuje apozičně - až na konec věty. Rozsekané věty pak někdy uměle spojuje opakováním slov na konci jedné věty a na začátku věty následující. Jindřich Chalupecký vidí v krizi řeči odraz krize společnosti.3 3 6 Zmrzačený jazyk Denemarkové tak souzní s tématy, kterými se její texty zabývají. Znesnadnění četby vede čtenáře k hlubšímu pochopení jejích próz. Shrnutí Analyzované prózy jsme podrobili zkoumání z pohledu vnější kompozice - výstavby literárního díla. Zabývali jsme se titulem, podtitulem, dedikací, mottem, prologem a epilogem, kapitolou, odstavcem a větou. Z doprovodného materiálu knih jsme okomentovali texty vložené do příběhu a fotografie. Obecně lze z těchto analýz vyvodit poznatek, že rámce 3 3 1 DENEMARKOVÁ, R.: Kobold: O vodě. Brno: Host, 2011, s. 141. 3 3 2 DENEMARKOVÁ, R.: Kobold: O ohni. Brno: Host, 2011, s. 84. 3 3 3 Tamtéž, s. 61. 3 3 4 HODROVÁ, D.: -na okraji chaosu-: poetika literárního díla 20. století. Praha: Torst, 2001, s. 352. 3 3 5 DENEMARKOVÁ, R.: Kobold: O vodě. Brno: Host, 2011, s. 173. 3 3 6 CHALUPECKÝ, J.: Richard Weiner. In: Expresionisté: Richard Weiner, Jakub Deml, Ladislav Klíma, Podivný Hašek. Praha: Torst, 1992, s. 62. 70 denemarkovských próz jsou plné odkazů k jiným literárním dílům a v nemalé míře propojují literární svět se skutečným světem. Syntax próz Radky Denemarkové j e velmi nápadná. Její věty jsou úsečné a mimo jiné také díky tomu působí celé texty velmi expresívne. Denemarková hromadí za sebou větné členy, některé připojuje až na konec věty - apozičně. Užívá často nominální věty, věty vedlejší neodděluje autorka čárkou, ale usekává tečkou. Takto roztříštěné věty pak často uměle spojuje opakováním slov na konci jedné jednotky a na začátku věty následující. Syntakticky zmrzačený jazyk Denemarkové tak podtrhuje vyznění témat, které Denemarková literárně zpracovává. 71 6. Vnitřní kompozice V poslední kapitole se budeme zabývat vnitřní kompozicí analyzovaných děl. Při zkoumání vnitřní výstavby díla, tzv. mikrostruktury, se budeme věnovat jeho vertikálnímu členění, hloubkovému rozboru, skutečnostem, které již nejsou patrné na první pohled jako při zkoumání vnější kompozice díla a jeho rámce, ale jsou čtenáři jasnější až po přečtení knihy. Klíčovými pro nás budou syžety jednotlivých románů. Syžet souvisí podle Hodrové s problémem souvislosti příběhu. Zabýváme-li se syžetem, zajímá nás „konstrukt" - jak je dílo uspořádáno, lépe řečeno: jak je příběh, který dílo zprostředkovává, podán čtenáři. Příběhem rozumíme chronologicko-kauzální sled událostí. Slovy Hodrové: „Syžet má na svědomí jiné rozvržení času." Základní jednotkou syžeto-příběhového členění je podle Daniely Hodrové motiv. Tyto drobné jednotky jsou v textu rozmístěny a my bychom měli sledovat jejich výskyt a síť, kterou splétají. Záležitostí interpretace je určit, o jaké motivy se v daném díle jedná a který z nich je pro prózu klíčový. Budeme zkoumat motivy, způsob jejich rozmístění v textu, spřádání vláken, která tvoří textovou síť a která spojují všechna tři díla. Z kategorií teorie vyprávění se zaměříme především na čas, protože hraje v dílech Denemarkové významnou roli, především v románech Kobold a Peníze od Hitlera, a souvisí právě s uspořádáním syžetu. Čas se pojí i s motivy, neboť vracející se motivy posilují koherenci textu, tzv. „proudnost" díla. Rimmon-Kenan k problematice času uvádí, že jazyk Q Q Q samotný představuje lineární prezentaci informací, svádí tedy k postoupnému prezentování příběhu. Co se termínů v oblasti času vyprávění týče, používáme především dva Genettovy termíny z oblasti časového pořádku: analepse (flashback, ohlédnutí zpátky) a prolepse (předjímání událostí). V druhé části této kapitoly se zaměříme na výstavbové prvky textu, které se opakují v jednotlivých dílech. Jedná se o iterační a paralelní princip, kontrastní princip a princip hyperboly. 6.1. Vnitřní kompozice jednotlivých románů 6.1.1. Vnitřní kompozice - A j á pořád kdo to tluče Syžet novely A já pořád kdo to tluče je z děl Denemarkové nejjednodušší. Obsahuje sice množství analepsí, hlavní děj - nácvik divadelní inscenace - se ale odehrává od ledna do 3 3 7 HODROVÁ, D.: -na okraji chaosu-: poetika literárního díla 20. století. Praha: Torst, 2001, 766. 3 3 8 RIMMON-KENAN, S.: Poetika vyprávění. Brno: Host, 2001, s. 63. 72 dubna a čtenář se v textu nepřestává s přehledem orientovat. V prologu je představeno prostředí divadla, ve kterém se příběh odehrává. Časově ovšem prolog představuje předsazený úsek děje ze závěru knihy, přesněji večírek po premiéře divadelní hry. V kapitole Leden jsou představeny hlavní postavy - dramaturgyně Klamová, autorka hry Birgit Stadtherrová a režisér Petr Buch. Jsme zde uvedeni do děje, který postupuje chronologicky vpřed. Jako digrese do minulosti se zde odehrává pouze vzpomínka na rozhovor mezi Petrem Buchem a Marií, který je klíčový pro celý příběh. V této kapitole se také vyskytuje motiv „zla", které je připodobňováno k pijavici. V kapitole Únor je představena zápletka novely, jsou zde vylíčeny další postavy především postava Birgitiny sestry Johanky a celá Birgitina rodina: její otec a matka, sestra, otčím, manžel a děti. Jako motiv smrti se zde poprvé objevuje postava Krvepolského pohřebního zřízence, který je později vypravěčem v příběhu Kobold. O ohni. Je možné, že postavy, které se proplétají jednotlivými díly Denemarkové, představují návratné motivy, které její dílo propojují. Hodrová označuje některé motivy vyskytující se v díle za šifry: mají svůj metaforický význam a k něčemu odkazují.3 4 0 Jsou to zástupné motivy - například postava Krvepolského znamená smrt, Mistr Oujezdský vinu, Klamová přetvářku, Lauschmannová křivdu. Jedná se o tzv. intertextové motivy,3 4 1 které se v řadě děl této autorky opakují. Hodrová vybírá také z řady takovýchto motivů např. komplexní motiv místa - topos, ^ 4 9 jímž je v případě Denemarkové město Praha nebo řeka Vltava, motiv uplývání času apod. Březnová kapitola představuje vyvrcholení novely. V jejím počátku odhaluje Buch své špatné svědomí a zkolabuje pod tíhou své viny. Divadlo chystá tiskovou konferenci k představení, kde se groteskně zrcadlí hloubka prezentovaných myšlenek a povrchnost současného světa. Literatura 20. století zobrazuje namísto vznešených příběhů každodennost. Nejinak je tomu v díle Denemarkové, kde se každodennost střetává se vznešeným, nebo alespoň s bláhovou vzpomínkou na něj. Takovým místem, kde setkání vznešeného a nízkého graduje, je právě tisková konference v této kapitole. Kapitola Duben představuje vydechnutí po vrcholu, především co se postavy Buchá týče. Birgit, která se tiskové konference neúčastnila, ani se nesetkala s Buchem, naopak stále pláče, přemáhá bolest a dotírají na ni zlé myšlenky. Je zde vysvětleno její stažení se do 3 3 9 DENEMARKOVÁ, R.:A já pořád kdo to tluče: (temná komedie). Praha: Petrov, 2005, s. 61. 3 4 0 HODROVÁ, D.: --na okraji chaosu--: poetika literárního díla 20. století. Praha: Torst, 2001, s. 735. 3 4 1 Tamtéž, str. 727. 3 4 2 Tamtéž, s. 133. 3 4 3 Tamtéž, s. 776. 73 soukromí. Buch odjíždí z Prahy. Vidíme, že čas lineárně pokračuje ve svém plynutí dál simultánně s příběhem. Poslední kapitola Květen se odehrává po Birgitině smrti. Jsou do ní jako „paratexty" (Genettův termín) vloženy Birgitiny deníky. Dopis Klamové, s nímž deníky zasílá Buchovi, je dalším paratextem. Hybatelem děje je v této kapitole dramaturgyně Klamová. Epilog je psán v černém komediálním tónu. V této části knihy umírá také Buch. Birgitiny deníky si již nepřečte. K epilogu se vztahuje citát z úvodu o nepoznatelnosti lidského jedince - ve vztahu Buchá a Buchovy manželky, která opečovává památku muže, jenž pro ni byl vlastně někým fiktivním, koho si vysnila, někým jiným, než kdo byl v knize představen ze své temnější stránky. Novela A já pořád kdo to tluče udržuje čtenáře dlouhou dobu v napětí a konstruuje příběh postupně - lineárně. V kontrastu k tomu je závěr knihy hodně shrnující: příběh negraduje, ale je useknut náhlou smrtí hlavních hrdinů. Birgitino chování, které se zdálo dlouhou dobu nevysvětlitelné, je náhle nahlíženo její perspektivou prostřednictvím deníkových záznamů. Deník v závěru dělá Birgit lepší - nemoc omlouvá její aroganci. Přitom ono gradování příběhu je podpořeno kapitolami dělenými po jednotlivých měsících. Dostáváme se tu ke kategorii času, která je v novele A já pořád kdo to tluče jedním z důvodů, proč označit toto dílo za novelu. Kapitoly nejsou stejně dlouhé, postupně se prodlužují, téměř zdvojnásobují. Květen - poslední měsíc - je ale nej kratší ze všech a zaplňují jej především stránky Birgitina deníku. Mžik, v němž se utopí celý život. Mžik. Když to viděla, rozplakala se. Bylojí úzko, že všichni máme tak málo času, že ona má tak málo času. Propadla panice. A to stála na začátku. /Na začátku všeho byl strach.344 Na začátku novely netušíme, že je Birgit nemocná. Uvedená citace by se dala vnímat jako úvaha o čase, v kontextu znalosti závěru knihy je však jasné, že je to odkaz k Birgitině nemoci. V následující citaci možná leží klíč v přístupu autorky Denemarkové ke světu. Promlouvá Birgit: „ Ztratil smysl života, postrádá otce. Co to má být? Něco chybí, chybí hlavní článek, tohle není pevný, souvislý řetěz... rozhoduje vždycky detail, drobnost... zdánlivě bezvýznamný detail spustí s rachotem konečný sesun, jako když ležíš v tmavém sklepě a vysypou na tebe tunu uhlí, prachem se zalkneš... Detail z minulosti, přítomnosti nebo budoucnosti, čas je souvislý, jen my si parcelujeme, je mimo naše vnímání, že čas je souvislý... "345 DENEMARKOVÁ, R.: A já pořád kdo to tluče: (temná komedie). Praha: Petrov, 2005, s. 20. Tamtéž, s. 148. 74 Souvislost časuje autorkou tematizována i v jiných knihách: Všechno má svůj čas, ten plyne dopředu i zpátky, bez přehrad a slepých koryt?46 Tato časová souvislost je čtenáři nejpřehledněji podávána podle jeho zvyklostí - tedy chronologicky, lineárně - právě v novele A já pořád kdo to tluče. Obsahuje maximálně jakési vidiny budoucího, motivy smrti: Birgit se čelem opírala o špinavou okenní tabulku. Obrys čela a obou dlaní, roztažených pavoucích prstů, rentgenový snímek smrti?41 Tento obraz můžeme chápat jako předzvěst smrti, její nemoci, nebo jako čistě básnické přirovnání. Smrt je v textu neustále přítomna a maskuje se za nenápadné obrazy. V novele se v menší míře vyskytují analepse a prolepse. Analepsí je například setkání Petra Buchá s dívkou Marií. Do textu, který se odehrává vBuchově stáří, je zapojeno jako reminiscence, vzpomínka. Postupně se tak odkrývá prvotní konflikt a problém, na této vzpomínce závisí výstavba příběhu. Každý příběh obsahuje digrese, odbočky, vzpomínky, ať je sebelineárnější. Buch se zastavil u výkladu s nábytkem. Značkovým italským nábytkem. Hladké, neposkvrněné, protažené linie komod, tonetových židlí a jídelních stolů. Dlouhých stolů. U podobného kdysi sedával. / Ten hrubý, podomácku vyrobený stůl, kolik vsáknul infantilní naivity. Dlouhý, pro třináct strávníků dožvýkajících svá poslední sousta. Zmizeli, zůstala jediná ústa a mandlové, okousané dívčí nehty na vrchní nerovné desce. Bál se jich dotknout. Nebál se mluvit.™ Nato se v textu odvíjí klíčový rozhovor, na jehož konci zazní věta, která se jako refrén v knize neustále opakuje - Co dělal tvůj otec, muž jménem RalfBuch, za války? V rámci časového aspektu příběhu „trvání" se dá v narativu měřit stálost tempa, jeho zrychlení a zpomalení, čtenář může zaznamenat případné elipsy (maximální rychlost), deskriptívni pauzy (minimální rychlost) a scény (což je relativní nepřítomnost vypravěče, neboť trvání textu odpovídá v tomto bodě trvání příběhu). Cistou formou scény je dialog. K formě a výstavbě textu lze v prvním díle trilogie Radky Denemarkové hledat inspiraci v divadelním prostředí, ve kterém autorka dříve sama působila. Na některých místech vedou její postavy takřka divadelní dialog, což čtenáře v této novele z divadelního prostředí nepřekvapí: DENEMARKOVÁ, R.: Peníze od Hitlera. [e-Book] Brno: Host, 2011, s. 167. DENEMARKOVÁ, R.:A já pořád kdo to tluče: (temná komedie). Praha: Petrov, 2005, s. 96. Tamtéž, s. 37. 75 „Já nevím, paní Klamová. To se mi zdá až moc zjednodušené. (...) Moji laskavost si vyložil jako poklesek, jako nemoc. Ještě tomu nedorostl, nedozrál, aby pokoru chápal jako přednost, podle něj se takhle přece šéfová nechová. " / „Johanko, to je přechodná krize, znám to z vlastní zkušenosti, přepadne občas každého. Před desítkami let přepadla i mě. " / „Ne, myslím, že není. (...) " / „Nebuď na sebe tak přísná, problém je jinde, věř mi, to je letitá zkušenost. " / „Ne, problém je ve mně. Jsem si sama sobě překážkou. " / „Ale práci odvádíš perfektní, potrebujú tě tady na celý úvazek, musíš umět rozlišovat mezi _ "349 Také se zmiňme o obecném napětí mezi syžetem a autorovým stylem. Máme na mysli tzv. vypravěčův rozmar, kdy dvakrát popisuje týž bod příběhu, a syžet retarduje.350 O takovou situaci se jedná například v telefonickém hovoru Klamové a Birgit: Nejprve čteme jen jednu stranu tohoto telefonického rozhovoru - stranu dramaturgyně Klamové: „Birgit? Dobrý den, Klamová, no to mám neuvěřitelné štěstí, že jsem vás zastihla, jak se vede? -Ne, to ne. Já vím, že máte hodně práce. - Vážně? A kdy? - Ráno? No, nevadí. - Mám jen takovou malou, skutečně drobnou prosbu. Premiéra už se blíží, režisér Buch by s vámi rád mluvil, on " O dvě strany dále čteme přepis stejného hovoru, tentokrát slyšíme obě strany: Sluchátko zvedne. / „Birgit? Dobrý den, Klamová, no to mám neuvěřitelné štěstí, že jsem vás zastihla, jak se vede? " / „Báječně, báječně, ale zrovna píšu, takže nemám moc času. Stalo se něco, změnil se termín odevzdání Iris a Peregrina? " / „Ne, to ne. Já vím, že máte hodně práce. (...) "3 5 1 . Tato hra s časem vyprávění je evidentní hrou se čtenářem. Zdržuje jej chvíli na jednom místě. Novela A já pořád kdo to tluče je vyprávěna ve třetí osobě heterodiegetickým vypravěčem, který ale vidí i do myšlenek jiných osob: v následující ukázce například do dramaturgyně Klamové - vypravěč ví, co si tato postava myslí, a užívá v textu polopřímou řeč. Samozřejmě, pomyslela si Klamová při pohledu na těkající trojici, je největším štěstím, když amúzický divadelní teoretik alespoň jednou za život potká svého Režiséra. (...) Bez schopnosti vnímat. Natož cokoliv zaznamenat. Ale tak je to v životě se vším, lhostejně si uvědomila a zmizela v hlubinách země. (...) Na polopřímou řeč nás silně upozorní změna mluvnické osoby: Klamová se prudce odvrátila. Teď zase přestaneš komunikovat úplně, budu muset čekat, až se probereš a vrátíš. (...) Vytrhnout tě tak z bloudění, hrana ti ještě nezvoní. Hlasitě zacinkala lžičkou o c o o podšálek. Tento vypravěč vidí i dovnitř postavy Johanky, která je smutná ze smrti své 3 4 9 DENEMARKOVÁ, R.:A já pořád kdo to tluče: (temná komedie). Praha: Petrov, 2005, s. 57. 3 5 0 HODROVÁ, D.: -na okraji chaosu-: poetika literárního díla 20. století. Praha: Torst, 2001, s. 769. 3 5 1 DENEMARKOVÁ, R.: A já pořád kdo to tluče: (temná komedie). Praha: Petrov, 2005, s. 115. 3 5 2 Tamtéž, s. 14. 3 5 3 Tamtéž, s. 79. 76 protivné sestry: Chybí mi, ona mi vážně chybí, už nikdy naplněnost až po okraj. Potvrzuje se tím naše teze o nulové fokalizaci, protože vypravěč se pomocí polopřímé řeči noří do nitra všech postav. V následující ukázce se jedná o rozhořčené myšlenky Birgit Stadtherrové: Morální povinnost? Ke komu už já mám morální povinnost. Jen k sobě samé, na nikoho jiného mi energie nezbývá, za nikoho jiného přeci odpovědnost přebírat nemůžu. Nechci. Q c c Systematicky muchlalapapír. Vypravěč vidí do Buchá i do Klamové: Buch ztrácí půdu pod nohama, kamsi se propadá a zase vzlétá. Cítí teplé a zpocené tělo Stadtherrrové, rozprostřené přes celou oblohu. (...) Klamová se nebála skandálu, Klamová se bála o inscenaci. Vztekala se na vrtošivou Birgit. Kdyby se sním jedinkrát krátce setkala. (...) Má se poradit s psychologem, nebo rovnou s psychiatrem? Nebo nechá Buchá nejdřív jen pořádně odpočinout?356 Vypravěčovu neutralitu a věcnost zažívá čtenář po smrti hlavních postav: Birgit Stadtherrová zemřela nečekaně. / Ačkoliv sama se smrtí počítala a dlouho s ní smlouvala. / Johanka ji na Zelený čtvrtek, několik málo hodin před Velkým pátkem, našla ležet na Q C-7 zadrobených parketách vedle oblýskané černé pohovky. Novela A já pořád kdo to tluče je čtenářům předkládána formou nejjednoduššího syžetu, pokud o něm uvažujeme v rámci srovnání s dalšími dvěma knihami z trilogie. Pokračujeme pohledem na vnitřní kompozici románu Peníze od Hitlera. 6.1.2. Vnitřní kompozice - Peníze od Hitlera Syžet románu Peníze od Hitlera vypadá následovně: na ploše šesti návratů Gity Lauschmannové do Puklic se čtenář pohybuje ve velkých skocích v čase příběhu. Hned prolog je vlastně analepsí, uvažujeme-li základní časovou rovinu příběhu kolem roku 2000, kdy se odehrává většina návratů Gity L. do Puklic. V prologu nachází malý chlapec Denis lebku, jsme v pozdních čtyřicátých letech. Poté se čtenář ponoří v čase příběhu ještě hloub, následuje analepse až do prvního Gitina návratu, který se odehrává v roce 1945. Gita se vrátí z koncentračního tábora do Puklic jako mladé děvče. Před utýráním místními obyvateli ji zachrání Zena, která čeká Denise. Prolog se tedy odehrává o něco později než tato první část románu. Přes sběrný lágr Němců se Gita dostane zpět do Prahy k tetičce Ottle. 3 5 4 DENEMARKOVÁ, R.: A já pořád kdo to tluče: (temná komedie). Praha: Petrov, 2005, s. 160. 3 5 5 Tamtéž, s. 122. 3 5 6 Tamtéž, s. 145-146. 3 5 7 DENEMARKOVÁ, R.:A já pořád kdo to tluče: (temná komedie). Praha: Petrov, 2005, s. 159. 77 Nyní se čtenář již pohybuje v současné rovině příběhu, Gita je starou dámou a píše se rok 2005. V podstatě se zde prolínají tři linie příběhu: v první se setkává stará Gita Lauschmannová na obecním úřadě v Puklicích s místními obyvateli, probíhá předsoudní jednání. V druhé linii jsou líčeny Gitiny vzpomínky, které jsou vyprovokovány jednáním na úřadě, Gita vzpomíná a vypráví. Je to vlastně řada analepsí, bez kterých by kniha nepůsobila kýženým dojmem. V třetí linii se děj odehrává v běžném letním dnu v Puklicích, jehož hlavní hrdinkou je Denisova sestra Nataša. Tato linie zastupuje obecné smýšlení Puklických a mapuje jejich současný život. Ve třetí části románu odehrávající se rovněž v roce 2005 se střídají jen dvě dějové linie: jednak se doktorka Lauschmannová pře se svou dcerou po návratu z Puklic ve svém pražském bytě, jednak se Denis baví o starých časech (kolem roku 1945) v Puklicích se svou matkou, a ta mu sdělí hrozivé tajemství o smrti Adina - Gitina bratra. Čtvrtý návrat Gity se odehrává pouze v přítomnosti, bez analepsí a prolepsí. Denis veze Gitu do Puklic a snaží se působit jako vyjednavač mezi ní a Ládínkem Stolařem. Pátá část románu se v hlavním ději odehrává v současnosti u Gity doma. Návraty do Puklic probíhají formou analepsí pouze v jejích vzpomínkách. Gita umírá. Poslední šestý návrat líčí v současné rovině Gitin pohřeb, Denis si čte poznámky, které Gita celý život sepisovala, a jejich prostřednictvím se dostáváme opět do minulosti (analepse pomocí deníkových záznamů). Do Puklic se vrací Gitina vnučka Barbora, které již nejde pouze o morální satisfakci, ale přeje si vrátit rodinný majetek. Epilog knihy líčí v současnosti (po roce 2000) smrt Zeny a Denisovu rezignaci na to, aby slovy na stávajícím stavu věcí něco změnil. Děj románu je velmi napínavý, autorka využívá postupů detektivního žánru, skládání a vršení informací na sebe. Denemarková píše po vrstvách. Prozrazuje, že na povrchu je čtivá napínavá detektivka, když půjdeme ale hlouběji, dostaneme se až k významotvorným jménům a modelovým situacím.3 5 9 Nemusíme tedy chápat vše doslova. Celkovým laděním tíhne román k černé komedii,3 6 0 což je stejný žánr jako v případě novely A já pořád kdo to tluče. Román Peníze od Hitlera je složitě strukturovaný. Jeho překomponovanost a úsilí o efekt vyčítá autorce Martin Pekárek, který zdůrazňuje její využití nekontinuálního stylu 3 5 8 HORKÝ, P.: Splácet život utrpením. Pandora, č. 13, (2006), s. 173-174. 359 ' DENEMARKOVÁ, R.: Současna literatura je slepá ke kostlivcům, které ma český národ ve skrini. Xantypa, roc. 16 (2010), s. 56-60. 3 6 0 HORKÝ, P.: Splácet život utrpením. Pandora, č. 13, (2006), s. 173-174. 78 vyprávění podobné filmovým střihům a střídání časových rovin. Nejedná se jen o střídání a časové skoky ve vnější kompozici románu - v jeho střídání kapitol a částí - ale také třeba o střídání perspektiv mezi vypravěči nebo přeskakování z jedné scény na druhou. Text tak získává na dynamice. Když se rozpajdávám k polní cestě a zběsile mávám na udiveného, neoholeného muže, s povědomou písmenkovou páskou, Zena, která mi zachránila život a zároveň mě vystrnadila, pocítí první kontrakce. (...) Když mi v pracovním táboře připínají nové znamení výlučnosti, tentokrát bílou pásku, Zena v předklonu korzuje po ložnici mých rodičů; v pravidelných intervalech zaúpí. (...) Když ztrácím vědomí, když klesám na čerstvě strniště, posetá ranami, jejichž dopad změkčuje rozvolněný plášť scvrkávající se hlavy, Zeně mezi nohama proklouzne miniaturní hlavička i se zbývajícím tělem.362 Na druhé straně román obsahuje i momenty, které děj zpomalují. Jsou to vzpomínky hlavní postavy v různých formách. Mohou to být kousky vět uvízlých v paměti, polozapomenuté vůně nebo vizuální představa. Tyto vzpomínky evokují hlavní hrdince nenadálé asociace: (...) z tácu odděluje příděly voňavé a silné kávy. Než bílý šálek postaví přede mě, vyšplíchne na podšálek horká čerň. Na porcelánové bělobě ulpí a zaschnou drsná kávová zrníčka. Zaschlý trus na rezavém kolečku, vjakém se rozvážel hnůj. Připomíná mi to rozbředlou pražskou čvachtanici tajícího sněhu. Zčernalého špínou ulic.363 Tyto obrazy zpomalují a také „rozšiřují" děj o minulost. Ač se téměř celá kniha odehrává v létě 2005, většinou jsme právě ve vzpomínkách Gity kdesi daleko v minulosti. Do mozku mi někdo zasouvá fotografii, která se zasekne. V okrajích stráží dlouhý motocykl dvě dospělé postavy. Maminka v krajkových, smetanových šatech a v kloboučku, který si přidržuje pravou rukou (...).364 V románu se střídá vypravěč homodiegetický v ich-formě, který vypráví příběh z perspektivy hlavní postavy Gity Lauschmannové, s heterodiegetickým vševědoucím vypravěčem v er-formě, který často ale přechází do polopřímé řeči. V následující ukázce heterodiegetického vševědoucího vypravěče, který stojí nad příběhem, se hlavní hrdinka ve scéně neobjevuje, ani nemůže situaci popisovat z úkrytu: Rozeběhne se ke dveřím. Pravá noha podklouzne jako v kolečkových bruslích. Knoflíky čoček se výsměšně rozjedou podpantofiemi. PEKÁREK, M.: Jednou se stanu spisovatelkou. Protimluv, č. 3, roč. 5 (2006), s. 35-36. DENEMARKOVÁ, R.: Peníze od Hitlera. [e-Book] Brno: Host, 2011, s. 56. Tamtéž, s. 93. Tamtéž, s. 22. 79 Nataša kecne na zadek Než se zlostí celá roztřesená sebere a postaví, je prostor na návsi prázdný?65 Tento vypravěč je často „nakažen" řečí postav a vyprávění tak přechází v polopřímou řeč, v příkladu z pohledu Nataši: Dokonce se společně čemusi smějí! Řehní se a těsně předtím, než ta cizinka - která si nárokuje Natašinu střechu nad hlavou i živobytí odejde k nedaleko stojící mladé holce a fešnému chlápkovi v černých brýlích, podají si s ní ruku. Drbavá ji dokonce obejme. Div že se obě neukloní?66 První vypravěč - homodiegetický - vypráví v 1. osobě (jako hlavní postava): Ne ne ne, milánku, nic se ukončovat nebude. Ten syčák si myslí, že má právo dirigovat. Ze dál bude ten samozvaný ajznboňák diktátorsky přehazovat výhybky rozhovoru. Jak se to jemu bude hodit do krámu. Ne ne. Ne a ne. / „Mě budeš poslouchat, Stolaři. Mě. Vyposlechneš si to pěkně až do konce. Až do dna. Narvi si to ušima do tý svojí kebule, když jsi o to tolik stál. (...)361 Ač je tento román konstruován složitěji než první novela, pořád je děj velmi srozumitelný, přehledný a orientace čtenáře v něm relativně snadná. Totéž se už nedá říct o posledním románu Denemarkové Kobold. V následujícím textu budeme analyzovat dva příběhy, které román obsahuje, každý samostatně. 6.1.3. Vnitřní kompozice - Kobold. O vodě. Část románu Kobold O vodě má neobyčejně složitý syžet. Jeho příběh, tedy chronologické uspořádání událostí se vypráví z perspektivy postavy staré Judity. Do jejího životního příběhu se pak vplétají události z minulosti - rodinné historie prarodičů a praprarodičů, které osvětlují chování některých jejich potomků. Do reálného příběhu z běžného světa k tomu občas navíc proniknou fantazijní prvky v podobě různých nestvůr obývajících vodní živel nebo hyperbolických vodních metafor. Sama Judita se ve většině vyprávěného vyskytuje jako postava, ač mladší. Je tedy vypravěčem homodiegetickým. Vypravěččin život se odvíjí dál jako příběh v současnosti, kdy stará Judita bilancuje dosud prožité. Do přítomnosti zařazuje vypravěčku vyprávějící v aktuálním prézentu také Ljubková.3 6 8 Vypravěčka tak hodnotí příběh a s tím i svůj život z nadhledu. Vypravěčka Judita je zároveň hlavní postavou románu, ačkoliv se nechává slyšet, že je zde, aby vyprávěla příběh své matky: Přestala jsem být imunní vůči jejich neurózám. Moje myšlení přestalo být DENEMARKOVÁ, R.: Peníze od Hitlera. [e-Book] Brno: Host, 2011, s. 90. Tamtéž. Tamtéž, s. 122. UUBKOVÁ, M.: Přebytky slov. Souvislosti, 2011, č. 3, s. 194-197. 80 imunní. Ne úplně. Kdo by potom dovyprávěl Hellin příběh. Plynutí příběhu občas přeruší vypravěčka zamyšlením nad nastalou situací a se znalostí budoucnosti posiluje pozici svého hlasu: Míří k mostu. Marně pohybujú rty. Neslyšně válím slova na jazyku. Rozhodne o mém životě. Otevře ďáblovi brány města. V jiném okamžiku vypravěčka nenadále oslovuje 371 přímo svou matku - užívá 2. osobu: Hello milostiplná, zaprosím, ještě je čas. Z její promluvy je opět cítit nadhled, vypravěčka vypráví z odstupu prožitého života. Vzpomíná, ví, co bude v příběhu následovat. Můžeme si všimnout, že vypravěčka oslovuje Heliu - svou matku - křestním jménem. Tato skutečnost čtenáře ze začátku mate. Spolu s nepřehledností časové souslednosti příběhu čtenář při prvním čtení dlouho neví, že příběh vypráví Judita ^ 7 9 dcera Helly a Kobolda. Uvádí to i Ondřej Nezbeda ve své recenzi. Fokalizace se v tomto příběhu rychle mění z vnější na vnitřní. Čtenáře zaujme také změna oslovované osoby v závěru následujícího citátu, kdy se mění osoba na 2. osobu singuláru: Helia se stala na Koboldovi patologicky závislou. (...) Na Koboldovi, který ji ničil chladem tůně. Kam naházené napadá, propadne se, voda se zavře. (...) Chytala vodu do dlaní. Vysilovala se a zraňovala. (...) Kobold. Zcelená, pevná, tvrdá socha. (...) Helia se v druhých rozpustila. Voda vším proplouvá, přizpůsobuje se. V hranaté době hranatá, v kulaté době kulatá, třídím, co se naplavilo. Nepozoruj vodu. Voda pozoruje tebe.313 Román Kobold. Přebytky něhy (O vodě) je vyprávěn velmi fragmentárne. Je doslova rozdělen na segmenty, které na sebe přímo nenavazují. Denemarková text tříští do odstavců, mezi kterými navíc vynechává řádky, a tak je od sebe opticky izoluje. Fragmentárnost textu Kobold. O vodě by mohla být pojednána vzhledem k tříštění do odstavců v předešlé kapitole o vnější kompozici, protože se ale v příběhu O vodě fragmentárnost vztahuje také k syžetu, pojednáme ji na tomto místě. Celé ladění příběhu do symboliky vodního živlu spolu s roztříštěností textu do jednotlivých odstavců svádí k označení tohoto typu kompozice za „kompozici typu proudu". Hodrová u tohoto typu kompozice uvádí, že kapitolový princip členění bývá nahrazen principem odstavcovým, což by odpovídalo skutečně tomuto textu. Polemizujme ale s dalším jejím tvrzením, že je tu čas zobrazen jako proud. Takové zobrazení by podle nás odpovídalo spíše lineární kompozici. Tento text je na odstavce rozsypán, roztříštěn. Neustále se vrací k minulému nebo postupuje k budoucímu. Začlenit tuto prózu pod typ proudu by ještě odpovídalo tvrzení Hodrové, že autor má tendenci napsané korigovat 3 6 9 DENEMARKOVÁ, R.: Kobold: O vodě. Brno: Host, 2011, s. 106. 3 7 0 Tamtéž, s. 19. 3 7 1 Tamtéž, s. 25. 3 7 2 NEZBEDA, O.: Přebytky slov. Respekt, 24, 2011, s. 62. 3 7 3 DENEMARKOVÁ, R.: Kobold: O vodě. Brno: Host, 2011, s. 60-61. 81 (jako třeba Bohumil Hrabal ve svých textech). V tomto textu se skutečně vyskytlo opravování a výše zmíněné „zpochybňování již řečeného". Díla s kompozicí typu proudu mívají také otevřený smysl, který má být čtenářem hledán. S kompozicí typu proudu ale souvisí i „kompozice typu tříště", ke které bychom se u této prózy přikláněli spíše. V této kompozici text také obvykle nabízí více výkladů, které bývají různě roztroušeny v jeho částech. Vyskytuje se v ní i princip cykličnosti a analogií, což více než „kompozice typu proudu" odpovídá členění románu Kobold. O vodě na odstavce a jeho různým návratům v textu. Tříšť souvisí také s koláží, na kterou nás upomína paratext Helly Koboldové, jehož kousky a věty jsou v hlavním textu rozesety. Syžet části O vodě obsahuje velké množství analepsí a prolepsí. Clení se v podstatě na několik etap rodinné historie, které by se daly charakterizovat jako Juditino stáří, Juditin zralý věk, Juditino dětství, příběh Juditiných rodičů před jejím narozením a příběhy prarodičů a praprarodičů. Ačkoliv se na časové ose hodně přeskakuje, celý syžet románu je vystavěn poměrně chronologicky od seznámení Juditiných rodičů po Juditinu smrt. Události, které se staly jindy než za vypravěččina života, například životy jejích prarodičů a rodičů zamlada, jsou do vyprávění vkládány po blocích až později a většinou se nacházejí v relativní soudržnosti oproti jiným etapám příběhu. Spojování různých časových rovin probíhá přes vypravěččiny vzpomínky. V jednom odstavci uvede vypravěčka například svou první vzpomínku z dětství na babičku, Koboldovu matku. Začne tak vyprávět příběh babiččina mládí, ve kterém se najednou objevují zcela nové postavy, se kterými se čtenář v příběhu dosud nesetkal, např.: mlynárova holka. ,.3 7 6 , a ocitáme se v jiné časové rovině příběhu. Do této roviny pronikne vypravěčka znovu z nadhledu svého stáří, když uvažuje o vlastnostech, které Kobold zdědil po své matce - mlynářovic holce - a po svém otci. Pro román Kobold. Přebytky něhy je na první pohled podstatný aspekt časového pořádku, protože v příběhu se ve vyprávění nepostupuje přímo chronologicky, ale přeskakuje se v jeho časových rovinách. Při podrobném čtení tohoto textu byl proveden rozbor časových rovin příběhu. Protože první čtení může být kvůli přeskakování vypravěče do různých časových rovin zmatečné, uvádíme zde výsledky analýzy poměru časových úseků ve vyprávění, které představují aspekt času zvaný trvání. Tato analýza je jen přibližná a má zpřehlednit a uspořádat děj románu. HODROVÁ, D.: -na okraji chaosu-: poetika literárního díla 20. století. Praha: Torst, 2001, s. 425-431. Tamtéž, s. 463-469. DENEMARKOVÁ, R.: Kobold: O vodě. Brno: Host, 2011, s. 48. 82 Základní jednotkou v analýze byl jeden odstavec, který se odehrává v určité časové rovině příběhu. Často se jeden odstavec (základní jednotka) skládá ze dvou časových rovin napríklad ze stáří i z dětství hrdinky, když vypravěčka vzpomíná. Pak je odstavec označován jako dvě jednotky a počítán jak do stáří, tak do dětství. Komentář si zaslouží ještě časová rovina „stáří" a časová rovina nazvaná „obecná". Tyto dvě roviny spolu souvisí, protože když vypravěčka vypráví, je starou osobou a zároveň zevšeobecňuje a „bilancuje". „Obecná rovina" obsahuje spíš její úvahy, „rovina stáří" zase děj, který stará postava vypravěčky sama prožívá. Nyní následuje přehledná tabulka časových rovin příběhu a počet jejich výskytu v románu v odstavcích: Prarodiče 15 Hella + Kobold 12 Dětství 75 Dospělost 70 Stáří 62 Obecná 100 Fantazijní 23 Tabulka 1: Časové roviny v románu Kobold. O vodě (počet uváděn v odstavcích) Největší podíl ve vyprávění má obecná rovina vypravěčky v ich-formě. Je to rovina úvahová a zevšeobecňující (věnuje sejí 100 odstavců). Tomuto číslu odpovídá skutečnost, že se jedná o homodiegetického vypravěče. Na dalším místě jsou těsně vedle sebe Juditiny zážitky z dětství (75) a z dospělosti (70). Jejich druhé místo, co do počtu odstavců v textu, je celkem logické. Vlastní zážitky si postava sama pamatuje, má o nich tedy nejvíc co říci. Podle počtu vyprávěných odstavců následuje Juditino stáří (62), které se nejvíc blíží aktuálnímu času vyprávění (vypravěčkou je stará žena), nejsou to tedy vypravěččiny myšlenky a soudy, ale události, které zrovna sama na sklonku života prožívá. Kromě chronologické roviny vyprávění a vypravěččiných úvahových částí obsahuje příběh také odstavce s fantazijními prvky (23) a některé další, které rekonstruují minulost jejích prarodičů (15). Tyto dvě roviny zastupují v knize podobný menší podíl. Málo prostoru je také poskytnuto minulosti Helly a Kobolda před narozením jejich dcery - vypravěčky (12). Především Juditino dětství je střídáno téměř co odstavec promluvou vypravěčky a příběhem z její prožívané přítomnosti - tedy z nadhledu Juditina stáří. Svědčí to o jeho důležitosti a snaze vypravěčky se s událostmi svého raného života vyrovnat. „Běda mužům, 83 kterým žena vládne, " řekne mi Kobold. „Proč jim vládnout nesmí, " řekne mi Helia. Mohla jsem se vrátit dřív. Kdykoliv během posledních jednadvaceti letjsem se mohla vrátit. Kobold, směšné dědictví jeho myšlenek. Pocit neštěstí a pocit křivdy by mě činil nespravedlivou. Musela jsem počkat. Až řečiště vyschne.377 Časové etapy příběhu (např. dětství, dospělost, stáří Judity...) následují za sebou v celém románu chronologicky. V jednotlivých časových etapách (např. dětství) se nicméně hodně přeskakuje a text proto působí při prvním čtení nepřehledně. Pro ilustraci této nepřehlednosti nám poslouží epizódni příběh o tom, jak Juditina matka Helia unikala psaním z reality do světa slov. Nejprve si události této epizody chronologicky očíslujeme. Helia se vrací od Broda ke Koboldovi - 1. Helia odklečí svou vinu - 2. Helia otěhotní - 3. Porod - 4. Helia píše - 5. Helia na procházce s kočárkem, hází texty do řeky - 6. Vypráví se ale v pořadí: 5, 6, 1, 2, 3, 4. Syžet tedy čtenáře nejprve seznamuje s tím, že pro úlevu své duše si Helia psala (5) a na procházce s kočárkem pak házela své texty v láhvi do řeky (6). Texty byly náhodou vyloveny a dostaly se k doktoru Brodoví. Přes tuto postavu se přeneseme v čase zpět až do války. Je zde líčen návrat vzdorující Helly od doktora Broda ke Koboldovi (1). Pak se ocitáme v novém velkém bytě u řeky, který Kobold získal pro svou rodinu na konci války. Je to byt Helliných židovských rodičů, kteří skončili v koncentračním táboře. V tomto bytě Helia po návratu od Broda odklečí za Koboldova dohledu pod fotografií jachty svou vinu za to, že utekla (2). Později znovu otěhotní (3) a příběh se odvíjí dál až do porodu dvojčat (4). Některé události, které na sebe bezprostředně navazují, jsou odděleny dokonce až třiceti stranami textu. Nejprve je například vylíčeno, jak Mladší cestuje k moři, kde hledá bratra. Protože jsou dvojčata, námořníci si ho se Starším spletou, vyplují na moře a loď se kvůli námořní negramotnosti Mladšího potopí. O třicet stran později je vylíčena situace na lodi těsně před jejím potopením, kdy se kapitán snaží Mladšího marně odehnat od kormidla a zkáze lodi předejít. DENEMARKOVÁ, R.: Kobold: O vodě. Brno: Host, 2011, s. 142. 84 S aspektem pořádku času se dostáváme k problematice analepsí a prolepsí, které se v textu vyskytují a vytváří jeho složitou strukturu. Uveďme jeden příklad prolepse užité v analyzovaném textu: Stará Judita sedí pod mostem na loďce a uvažuje. V myšlenkách sledujeme události jejího dětství, vzpomíná na zkoušení tří dětí na loďce, ve které nyní jako stará žena právě sedí. Ačkoliv Judita vzpomíná, mluví se o době, kdy už má další dva mladší sourozence. Ti v syžetu románu ale ještě nebyli zmíněni a čtenář ani neví, že Judita sourozence měla - je překvapen novou informací. Judita na lodičce zabrousí ve vzpomínkách dál do doby, kdy jsou její děti už dospělé: Kobold rozhodne, že jeden z jeho synů se stane námořníkem. Tato informace je také prolepsí, další „naroubovanou" Juditinou vzpomínkou na bratry. V další myšlence už ale myslí na jejich smrt: Jeden zemře na moři, druhý v kbelíku s vodou. Toto konstatování je rovněž prolepsí. V ukázce tedy následují tři prolepse za sebou (dětství, povolání bratrů, jejich smrt), které dělí časové elipsy. Kombinují se tu tři různé časové roviny příběhu: přítomnost staré Judity (stará žena na lodi vzpomíná), její dětství (zkoušení dětí na loďce) a dospělost bratrů (jejich smrt). Dialogy postav působí místy stylizovaně, v textu připomínají scénář. Znakem těchto dialoguje pouhopouhé užití přímé řeči - bez komentářů vypravěče v podobě uvozovacích vět. Dialogy pak někdy působí jako „slovní přestřelky" mezi postavami. Mladší navštěvuje sešlého doktora Broda. Opravují a leští vůz, jezdí podél řeky vypucovanou černí. Dalekohledem pozorují mizející přívozy a vznikající mosty a přehrady. / „Měl by sis najít nějakou slečnu, chlapče, ulevilo by se ti. " / „Nechci. " / „Můžeš ke mně chodit na hodiny, s některými tě seznámím, s těmi přítulnějšími. "/„Nechci. "/„Někoho mít musíš. "/„Mám řeku, toje moje přítelkyně. "379 Na tomto příkladu lze pozorovat, jak dialog (scéna) zpomalí a zpřítomní děj - část ukázky, která není v přímé řeči, popisuje činnosti, které trvaly delší čas, opakovaly se. V textu románu Kobold najdeme také množství elips. Například v části, ve které vypravěčka přemýšlí, proč se Helia nemůže od svého muže odtrhnout. Ač fyzicky prchla i s Juditou k Brodoví, stále ji ke Koboldovi cosi poutá. Kobold se přijde ke dveřím doktora Broda Helle omluvit. Zena má jít domů. Následuje elipsa a příběh pokračuje až po nějaké době: Popisuje se situace, kdy je dítě - Judita doma a Kobold jí právě rozbíjí panenku. Není ale jasné, zda se ke svému muži vrátila i dívenčina matka Helia. Tato skutečnost je obsahem oné elipsy. Následuje opět skok do budoucnosti: Je konec války, z Kobolda se stal odbojář 3 7 8 DENEMARKOVÁ, R.: Kobold: O vodě. Brno: Host, 2011, s. 29-31. 3 7 9 Tamtéž, s. 99. 85 a Helia mu stojí po boku. Nyní již čtenář dostal nepřímo informaci, že se Helia vrátila. Zůstane mu ale utajeno, za jakých okolností. Jednotlivé odstavce jsou spojovány pomocí motivů, které jsou statické (např. předměty) a přenáší čtenáře v časových rovinách k různým příběhům. Tak tomu bylo například u motivu loďky. Na loďce se setkává poprvé Kobold s Hellou, loďka je opakující se motiv v časové rovině Juditina stáří, kdy sedí Judita na řece v loďce a vzpomíná na své rodiče a dětství. Stejně častý motiv jako loďka je fotografie plachetnice. Poprvé se s ní setkáváme v domě Helliných rodičů o Vánocích. Během Juditina dětství Helia vzpomíná na dědečka jachtaře a zároveň vypravěčka (z nadhledu roviny svého stáří) prozrazuje, že před touto fotografií bude Helia jednou klečet a pykat za to, co Kobold nikdy nemohl - být na moři. Při čtení ale ještě netušíme, jak je možné, že budou žít Helia s Koboldem ve stejném domě jako žila Helia zamlada. Pracuje se tu opět s prolepsí. Dalším takovým výrazným motivem je štůček rudého sametu, který mladá Helia po rodičích chce, aby mohla šít. Ten je spojen i s budoucností, kdy stará Judita kupuje rovněž rudý samet a nechává jej rozběhnout po řece jako běhoun pro krále . Pak se děj vrátí do roviny Hellina mládí, Helia šije z rudého sametu sametový plášť pro krále, neuměle spíchnutý 381 Hellinou rukou a Kobold se neúspěšně snaží jeho přehozením přes sochu proměnit kámen z mostu v živoucí bytost. Rudý samet je výchozím bodem pro dva podobné příběhy v různých časových rovinách. 6.1.4. Vnitřní kompozice - Kobold. O ohni. Oproti zevrubně rozebrané první části románu se příběh O ohni stylem vyprávění liší. Hlavní rozdíl v podání příběhu tkví především ve vypravěči. Střídají se tu dva - jeden heterodiegetický ver-formě, který popisuje dění kolem Justýny a jejích devíti dětí, druhý vypravěč je homodiegetický, v ich-formě, vypráví postava knížete Krvepolského. Oba vypravěči se liší stylem svého podání - neutrální Justýnin „er-vypravěč" užívá spisovný jazyk: Otázka dne zněla jednoduše. Jak tento den přežít. Zásada číslo jedna: nepanikařit. Justýna nemá příliš na vybranou. Pohybuje se v omezeném, těsném prostoru. Ve vymezeném prostoru si odškrtává denní povinnosti. Které před ní vrší ostatní. Neutrální er-vypravěč používá krátké, střízlivé a výstižné věty. Ani ve vypjatých situacích do jeho jazyka nepronikají emoce: Justýna si odkašle. Justýně vyschlo v krku. Dopadá na ni radiové vlnění 3 8 0 DENEMARKOVÁ, R.: Kobold: O vodě. Brno: Host, 2011, s. 37. 3 8 1 Tamtéž, s. 39. 3 8 2 DENEMARKOVÁ, R.: Kobold: O ohni. Brno: Host, 2011, s. 13. 86 slov; kdyby držela sluchátka, odtáhne je od ucha do bodu nesrozumitelnosti, nebo rovnou vypne. Eva Klíčová upozorňuje především na skutečnost, že příběh O ohni je vyprávěn mužem, což tvoří zásadní kontrast k příběhu O vodě. Ovšem muž vypráví pouze část příběhu O ohni. Vypravěč v er-formě nazírá příběh odehrávající se kolem ženy Justýny. Personální vypravěč mluví ústy pohřebního zřízence z okraje společnosti, který má nemalé osobními problémy: Pozorujú ji odsud každé ráno. Milujú ji, jedině tak vystoupím ze sebe. (...) Pozorujú ji bez dechu, za záclonou, jak se sklání a rozkazuje, jak mrňata popohání, jak přidržuje školní brašny, aby vyhublé pruty vklouzly snadněji do pout, do barevných svěracích kazajek. Neučesaná, přesto krásná. Personální vypravěč je více osobitý než ten neutrální, který líčí denní shon matky devíti dětí. Promluva personálního vypravěče je hovorovější. Příkladem jsou koncovky -u ve slovesech milujú, pozorujú nebo -ou ve 3. osobě plurálu u sloves psát, číst z následující ukázky: (...) Freude ani Muklovka mi na tohle neodpoví, protože moc nepíšou, moc nečtou; děti taky nemají?^ Tento vypravěč je díky své identitě s postavou Krvepolského velmi emotivní: Z toho jsem míval nejvíc stažený zadek, že jim nebudu dobrým tátou, že se mi budou pošklebovat, štítit se mě, ale ne ne, je to přirozené, "ion takpřirozené. Přirozené a krásné. Bože, děkuju ti. Užívá vnitřní monolog. Co se syžetu týče, velmi pravidelně se střídají úseky vyprávěné Krvepolským a neutrálním vypravěčem líčícím Justýnin život. Jen šestkrát se v příběhu stane, že po úseku vyprávěném jedním z nich a odděleném mezerou se opět hlásí o slovo stejný vypravěč. Čas je v části románu O ohni zprostředkován lineární kompozicí. I v tomto textu se dočkáme analepsí a prolepsí, nicméně rozhodně nejsou přítomny v takové míře jako v části O vodě. Předjímání budoucích událostí, kterému ještě nerozumíme při prvním čtení, se 388 w vyskytuje například v závěru Justýnina úklidu: Blíží se jejich čas. Ze se jedná o návštěvu sociálních pracovnic, se dozvíme teprve během dalšího čtení, při zmínce v textu o tom, že se blíží čísi čas, již interpretujeme s jistotou: blíží se návštěva nepříjemné kontroly. Opakování tu utváří čtenářská očekávání. 3 8 3 DENEMARKOVÁ, R.: Kobold: O ohni. Brno: Host, 2011, s. 71. 3 8 4 KLÍČOVÁ, E.: 2 v 1 čili konec trilogie [online]. 2013 [cit. 20. května 2013] Dostupné z: . 3 8 5 DENEMARKOVÁ, R.: Kobold: O ohni. Brno: Host, 2011, s. 13. 3 8 6 Tamtéž, s. 71. 387 _ Tamtez. 3 8 8 Tamtéž, s. 23. 87 Shrnutí Syžet novely A já pořád kdo to tluče je podán čtenáři nej lineárnej i ze všech analyzovaných próz. V novele je příběh zprostředkován čtenáři heterodiegetickým vypravěčem s nulovou fokalizací. Upozorňují na ni především polopřímá řeč a vnitřní monolog. Při analýze kategorie času se dostáváme k tématu „časové souvislosti", která se v dílech Denemarkové opakovaně tematizuje. Syžet románu Peníze od Hitlera je komplikovanější. Nepravidelně se v něm protíná několik vyprávěcích linií. I tato kniha, stejně jako předešlá, osciluje mezi detektivním žánrem a černou komedií. Ač se děj odehrává převážně v přítomnosti, rozšiřují jej a zároveň zpomalují vzpomínky hlavní postavy. Střídá se zde vypravěč homodiegetický v ich-formě, který vypráví příběh z perspektivy hlavní postavy Gity Lauschmannové, s heterodiegetickým vševědoucím vypravěčem v er-formě, který často ale přechází do polopřímé řeči jednotlivých postav. Část románu Kobold. O vodě je vyprávěna homodiegetickým vypravěčem - je jím postava staré Judity. Fokalizace vnější se střídá s fokalizací vnitřní. Výrazným rysem autorského stylu Radky Denemarkové je tzv. zpochybňování řečeného. Tato část románu je vyprávěna velmi fragmentárne, představuje Denemarkové nej roztříštěnější text. Je tvořen tzv. „kompozicí typu tříště". Jednotlivé odstavce spojuje Denemarková pomocí konkrétních návratných motivů, které nepodléhají času. Tento text také obsahuje nejvíc analepsí a prolepsí, hodně se v něm přeskakuje v několika časových rovinách, které tvoří různé časové etapy života Judity a její rodiny, a to v různém pořadí a bez určitého klíče. V této kapitole jsou uváděny výsledky analýzy podílu těchto časových rovin ve vyprávění. Je zde také problematizováno přeskakování dílčích událostí v rámci jednotlivých časových etap příběhu. Z aspektu času se tu řeší aspekt pořádku a aspekt trvání. V příběhu jsou přítomny elipsy i scény, kdy je dialog, působící téměř dramaticky, srovnáván s autorčiným působením v divadelním prostředí. Román Kobold. O ohni je zprostředkován čtenáři opět lineární kompozicí. Příběh je vyprávěn dvěma vypravěči: Střídají se tu dva - jeden heterodiegetický v er-formě, který popisuje svět Justýny, druhý vypravěč je homodiegetický, v ich-formě, vypráví vlastně postava knížete Krvepolského. Syžet je tvořen úseky vyprávěnými Krvepolským a neutrálním vypravěčem líčícím Justýnin život, které se vcelku pravidelně střídají. Text obsahuje také menší množství analepsí a prolepsí než předešlá část románu Kobold. O vodě. 88 6.2. Celková kompozice - výstavbové prvky textu opakující se v jednotlivých dílech 6.2.1. Iterační a paralelní princip Podle Františka Vsetičky je kompoziční princip „jednotící způsob vnitřní výstavby díla".389 Paralelní princip patří k nejběžnějším a nej starším výstavbovým principům textů. Příbuznost jednotlivých probíhajících dějů je založena na podobnostech - paralelismech.390 Pro Denemarkovou jsou mimo paralelismy také typická opakování - iterace. Opakování ve vnitřní kompozici textu nazýváme iterační princip, který je založen na nazírání na jednu situaci pohledem více postav/subjektů.3 9 1 Opakování v nej různějších obměnách působí u Radky Denemarkové jako stylový příznak. Silným prvkem vjejích příbězích jsou např. různé vzorce opakování dějů ve vyprávění, které zvýrazňují časovou linku příběhu a pomáhají charakterizovat jeho postavy, dále použití analogií pro srovnání charakteru dvou postav nebo užívání stejných větných formulací za sebou - jen s obměňováním osobního zájmena nebo osoby. Opakování různých dějů Prvním typem opakování jsou pro příběhy typická opakování nejrůznějších dějů a činností. Denemarková ráda užívá „vyzkoušené vzorce". V románu Kobold. O ohni se vyskytují paralely v podobě rituálů, které Justýna absolvuje a které zdůrazňují její mateřskou roli. Jedná se zejména o ranní úklid a vypravování dětí do školy. Rána jsou často uvozována větou: Otázka dne zněla jednoduše. Jak tento den přežít. Zásada číslo jedna: nepanikařit. Postava pak pokračuje rituálem úklidu: Vztekle přecpanou skříň přirazí. Z proutěného košíku, kde se navrchu převalují roztrhané kalhoty, vyloví dva páry ponožek a zastupuje je. Mokrým hadrem přetře stůl. U zavařovací sklenice se žlutou umělou růží se tiše pomodlí. Blíží se jejich čas. Když je již po několikáté líčen rituál úklidu před návštěvou sociálních pracovnic, Justýnino špatné citové rozpoložení se projeví ve výjimečně expresivním líčení úklidu, jehož postup již známe: Přecpanou skříň prudce přirazí a rozpláče se ještě víc. Mokrým hadrem přetře stůl, masíruje kluzkou plochu nesmyslně dlouho, chce se vedřít kamsi hluboko, ne, zvládne to, musí to zvládnout, musí potlačit nutkání lézt po zdi a drhnout čelem omítku. Je čas.394 Rituál nákupu v hypermarketu se také v textu několikrát opakuje: Bičík zůstane 3 8 9 VŠETIČKA, František. Stavba prózy. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého, 1992, s. 14. 390 -f Tamtez. 3 9 1 Tamtéž, s. 15. 3 9 2 DENEMARKOVÁ, R.: Kobold: O ohni. Brno: Host, 2011, s. 36. 3 9 3 Tamtéž, s. 22-23. 3 9 4 Tamtéž, s. 48. 89 zasunutý. Justýna se dočká. Muž ve frontě za ní podsune pod loktem na tácek desetikorunu. Justýna se zaculí na pokladní.395 Téměř identicky zní o několik stránek dál stejné věty: Justýna se dočká. Jako vždycky. Roztřesený důchodce ve frontě za ní podsune na tácek desetikorunu.396 V textu se opakují motivy, počátky kapitol, autorka vytváří rituály hlavní postavy pro lepší čtenářskou představu jejího kolotoče mateřských povinností. Podobné postupy působí až schizofrenický. Opakování dějů s různými variacemi jen potvrzuje tezi, že dvakrát totéž není totéž. Tak například návštěva vedoucího sociálního úřadu Harolda Nováka u Justýny je motivována z jeho strany jednoznačně sexuálně. Justýna jeho nabídku přijme nejprve kvůli jídlu, jež s sebou Harold přináší pro děti. Podruhé je již do něj zamilovaná, protože si jej zaměnila s osobou knížete Krvepolského, který jí posílá dárky. Navzdory podobnosti vedou obě situace, které začínají stejně, k různým reakcím Harolda Nováka. Harold na stůl obřadně postaví láhev červeného vína, hromadu čokoládových croissantů, kuřecí řízky, balík deseti minerálních vod, svazek banánů, hrozen tmavomodrého pokušení. A váleček trvanlivého salámu, který v ruce potěžká. „Něco jste si, mladá paní, zapomněla na pultě. "397 Justýna se s Haroldem pomiluje, akt pro ni ale má pouze materiální význam: Při pohledu na Bobulku, která s rozšířenýma očima matlá kolem pusy banánovou hmotu, je intermezzo zapomenuto. Výčtem luxusních potravin v kontrastu s Justýninou chudobou autorka čtenáře fascinuje. O několik stran dál se situace opakuje, čtenář očekává, že Justýna Haroldovi za potraviny opět zaplatí sexem: Harold na stůl postaví láhev šampaňského, pyramidu loupáků, vepřové řízky, sáček sjablky, sáček s pomeranči, deset tabulek čokolády. „Něco jste si, mladá paní, zapomněla?" Opakováním této události ale Justýna nabyla dojmu, že ji Harold miluje, a oplácí mu něhou. To ho vyděsí. Ač zopakoval „namlouvací rituál", Justýna reaguje jinak. Je již citově zainteresovaná. Tím pro něj ale románek končí. Paralely v čase se zrcadlí i na dalších událostech. Pomocí zařazování stejných dějů do textu vedle sebe se autorce daří ve vnímání příběhu dosáhnout efektu „srovnávání" a nepřímé charakterizace postav. V příběhu Kobold. O vodě například Hellina matka odveze dceru z města na zotavenou do hor, aby ji ochránila před láskou podivína Kobolda. O několik stran dál se dozvídáme o podobném rodičovském opatření, jen starší datace. Týká se Helliny 3 9 5 DENEMARKOVÁ, R.: Kobold: O ohni. Brno: Host, 2011, s. 17. 3 9 6 Tamtéž, s. 84. 3 9 7 Tamtéž, s. 20. 3 9 8 Tamtéž, s. 21. 3 9 9 Tamtéž, s. 41. 90 matky, která se zamilovala do českého studenta medicíny. Její rodiče ho ale nepovažovali za vhodného ženicha pro svou jedinou dceru a odvezli ji, stejně jako Heliu, na několik týdnů pryč, aby na studenta zapomněla. Jejich snaha ale přijde vniveč. Určitou roli ve vnímání těchto dvou událostí hraje jejich umístění v textu. Tím, že se příběh nevypráví chronologicky a události z rodičovské generace se dozvídáme později než z dceřinné, nás to nutí vnímat příběh matky už jen jako sekundární a osvětlující dceřin osud.4 0 0 Eva Škamlová vidí paralely v osudech vypravěččiných rodičů a prarodičů s dějinami Evropy. V této analogii hraje klíčovou roli místo u jezera Wannsee. Jak Škamlová trefně vypočítává - v knize se jezero Wannsee objevuje v trojím kontextu. Jednak je to povýšenost Hellina židovského dědečka, který jí o prázdninách u tohoto jezera vysvětluje: „Vyvolení jsme my, my jsme nad všemi těmito lidmi, myjsme nadlidé. "4m Paradoxně stejná slova zaznívají o několik let později z úst nacistů, kteří na stejném místě - u jezera Wannsee - projednávají konečné řešení židovské otázky. Škamlová ve své recenzi upozorňuje na třetí zajímavou paralelu týkající se jezera Wannsee: autorka zde knihu pravděpodobně z velké části psala - uvádí tak sama v závěru příběhu O vodě.402 Tuto informaci - autorskou poznámku o psaní textu a dataci - můžeme také považovat za rámcový metatext. Podobných paralel, kdy se stejné události opakují s časovým odstupem nebo u různých postav, najdeme v textu několik. Srovnejme například okolnosti týrání bezejmenného dítěte v Americe a dětství Juditina bratra: Dotýká se ho co nejméně. Spát ho nechá na prostěradle v koupelně. Bez deky. Jídlo mu přiděluje jednou denně, Mladší má hlad.403 Podobné týrání zažila malá holčička v Americe. Jí už Judita dokázala pomoct. Zavolala policii: „Nejdřív se u nich doma podívejte do koupelny. " V koupelně, kde byla vězněná, najde policie dvacetilitrový kýbl plný exkrementů a prostěradlo, na kterém ležela na holé zemi. Táta a macechaji dva měsíce věznili v koupelně, kde netekla teplá voda. Táta jí dával najíst jednou denně. Chléb, sušenky, jídlo z konzervy4 0 4 Dalším příkladem opakujících se událostí je přirovnání vzpomínek na dětství k hledání zapomenuté chuti. Vypravěčka se rozvzpomíná na dávnou chuť: Ochutnávám vodu, rozvzpomínám se, ta chuť, ta chuť, co tojen bylo za chuť.405 Když je Helia hospitalizována na Tímto jevem jsme se ale již zabývali v analýze střídání časových rovin v románu Kobold. DENEMARKOVÁ, R.: Kobold: O vodě. Brno: Host, 2011, s. 71. ŠKAMLOVÁ, E.: Hlasy ze dna Vltavy. Tvar, 2011, č. 17, s. 2. DENEMARKOVÁ, R.: Kobold: O vodě. Brno: Host, 2011, s. 84. Tamtéž, s. 203. Tamtéž, s. 112. 91 psychiatrii, vyskytne se v tomto prostředí nová postava bláznivé paní, která si také nemůže vzpomenout na jakousi chuť. Teprve Hellini bratři jí dají okusit obyčejnou vodu, a paní tak uklidní. „ Už deset let hledá chuť, kterou okusila v dětství, bez ní nemůže pokračovat v životě, " usměje se na nás Helia. (...) Mladší bratr tu paní s mnoha okny zachrání. Zachrání kapra na suchu. Roky marně otevírá ústa, vkládá do nich sousta, aby se životu navrátila barva a chuť. Zachrání tu paní, která pátrá po chuti dětství. Přinese vodu v lahvi. Bezbarvou tekutinu. Vlije do úst, ústa ochutnávají, jazyk čvachtá, utápí se. Paní ohřívá tekutinu, polkne. Našla svou chuť. Promění se.4 0 6 Tato paralela nám zdůrazňuje téma románu - vliv zážitků z dětství na utváření lidského charakteru. Podtrhuje také důležitost dětského věku pro následnou orientaci člověka v životě. Paní, která si nemůže na dětství vzpomenout, je pokládána za blázna, její postavě něco chybí, je neúplná. Postava se vzpírá sebereflexi. Také pro Juditu je velmi důležité vrátit se do rodného města a uspořádat si v hlavě vzpomínky na klíčové období svého života. Paralela je v tomto případě využita k podtržení důležitého tématu knihy. Analogie ve srovnání charakteru dvou postav Podle Rimmon-Kenanové nachází analogie využití také při charakterizaci dvou postav. Ve srovnání tak vyniknou jejich typické rysy. Toho je využíváno zejména v románu Kobold. Rozdílný vývoj dvou povah je například vylíčen na postavách dvojčat: Starší je o kapitoly napřed. Jako první leze. Jako první chodí. Jako první mluví. Mladší zatíná zuby a pěsti. V křeči, přísný sám na sebe. Zaostává, klopýtá. Přimknuti podobou sedávají v koutě. Stejně velcí, stejně oblečení, k nerozeznání. Dokud neotevřou pusu.401 Dalšími postavami tohoto románu, které jsou často charakterizovány pomocí analogického protikladu, jsou Helia a Kobold: Helia, hluboká, bohatá tůň. A Kobold, v zádech se svou matkou. Mělčiny, přesvědčené, že skrývají hlubiny, zahledění do svého obrazu, který se odrážel na hladině, na povrchu. Hellin obraz byl vrstevnatý, zurčivý, proměnlivý, jemná studánka emocí. Hladina se nikdy nemohla ustálit, Helliny obrysy se zklidnit nikdy nemohly, na hladinu tůně dopadaly plivance, Koboldovy kameny... 408 DENEMARKOVÁ, R.: Kobold: O vodě. Brno: Host, 2011, s. 192-193. Tamtéž, s. 83. Tamtéž, s. 142-143. 92 Postava Helly je srovnávána i s jinými postavami. Na její charakter se nám tak naskýtá plastičtější pohled a zdůrazňuje to jeho důležitost. Jednou z ženských postav, ke kterým stojí Helia v opozici, je slečna Conan z realitní kanceláře. V příběhu se s ní v jednom pražském bytě setkává stará Judita. Pronásleduje slečnu otázkami a srovnávají se svou matkou Hellou. O slečně Conan vypravěčka říká: Nemá morální kodex. Vždycky bude chtít uklidnit situaci. Studený balvan. Kdo žije ze štěstí věcí, nemůže být pravdivý. Helia byla zjiných genů.409 Vlastnosti nutné k charakterizaci Helly tak vyniknou nejen v kontrastu s mužským protějškem, ale i ve srovnání s touto moderní ženskou postavou. Mladá žena je vystavena přísné kritice. Podrobně si toho všímá Marek Lollok, který představuje Conan jako typickou zástupkyni dnešních nezadaných třicátníků. Charakterizuje ji nezávaznost a dokonalost, na druhé straně frustrace a chudý vnitřní život. Tím vším stojí v opozici k postavě Helly, která je sice připoutaná k muži a dětem, paralyzována nemohoucností vlastní seberealizace, ale o to bohatší vnitřní vesmír rozpíná její duši.4 1 0 Nakonec zmiňme ještě srovnání dvou Helliných nápadníků. Tentokrát stojí v kontrastu dvě postavy svým vztahem k postavě třetí. Pomocí nepřímé charakterizace těchto dvou mužských postav vyvstane opět o něco lépe obrázek Helly: Po brazilské kávě a prezdobených zákuscích od Myšáka doktor Brod ubrouskem setře stopu šlehačky v koutku úst, odkašle si a na stůl obřadně položí krabičku. Zvedne sametové víko, v jarním slunci osvobodí zlatý prsten s červeným kamenem. Zásnubní dar. (...) Helia slavnostně vstane, nahmatá Koboldovu ruku. Která na hřbetu hicuje rudým flekem od omáčky. Kobold roztáhne prsty. Helia si přitiskne tlapu na břicho. Vtlačí si do útrob pěticípou hvězdu. Kobold svůj nevratný zásnubní dar obalil Helliným tělem.411 Zdálo by se, že v románu Kobold. O vodě je Helia hlavní postavou, neboť je vypravěčkou neustále s někým srovnávána. Poznat charakter Helly, pokusit se vystihnout její povahu, je však pro Juditu - vypravěčku - důležité v jejím procesu odpouštění matce a vyrovnání se tak se sebou sama. Poznat Heliu pro ni znamená poznat sama sebe: Tělo mé 412 mámy bylo i mým tělem. Ač je příběh vyprávěn Juditou, hlavní postavou románu je Helia. Hybatelem děje je však bezesporu Kobold. 4 0 9 DENEMARKOVÁ, R.: Kobold: O vodě. Brno: Host, 2011, s. 117. 4 1 0 LOLLOK, M.: Kudy šel Kobold. [online]. 20. 7. 2011 [cit. 19. května 2013] Dostupné z: . 4 1 1 DENEMARKOVÁ, R.: Kobold: O vodě. Brno: Host, 2011, s. 43. 4 1 2 Tamtéž, s. 194. 93 Obměňování zájmena/osoby V textech Denemarkové není neobvyklé ani opakování výroků s různými drobnými obměnami. Můžeme mluvit o paralele vět například pomocí obměňování zájmena nebo osoby. Srovnání tohoto typu působí na zintenzívnění vnímání těchto míst v textu. Na jaké planetě to Helia žila. Na jaké planetě to žiju já.413 Ležím uprostřed svého města. Vjejich posteli.414 Podobně analogickým opakováním se změnou zájmena oni na my, přiznává postava Judity svou vinu: „Používali ji jako rohožku, o kterou si otírali boty. Používali jsme ji jako rohožku.415 Toto zkratkovité vyjadřování podobné psychologickému explanačnímu rámci projekce se vyskytuje téměř ve všech autorčiných textech. Zkonkrétnění tohoto typu opakování najdeme například v následujících větách z novely^ já pořád kdo to tluče: V mládí není naděje, ani v dětech nemůže být naděje, přebírají naše vzorce, moje vzorce.416 Když budeš pořád tolik pracovat, tak brzy umřeš. / Když budu pořád tolik pracovat, tak brzy umřu.411 Nakonec stejně pojedeš. / Nakonec stejně pojedu.418 Jako by se jednalo o matematický vzorec, do kterého dosazujeme neznámou. V případě románu Kobold to jsou výroky rodičů, které si jejich dcera dává ve vzpomínkách do kontrastu se svým vlastním osudem. V novele A já pořád kdo to tluče se často jedná o hovory postav se sebou sama a postupné uvědomování si skutečnosti. V této podkapitole j sme zaznamenali několik variant prvního obecného principu, který Denemarková s oblibou ve svých kompozicích používá - principu opakování. Zaobírali jsme se opakováním dějů v podobě rituálů či ověřených vzorců chování. Paralely v popisu různých postav dávají vyniknout tomu kterému charakteru. Zajímavým opakováním s psychologickým rysem jsou výroky postav, kdy si samy pojmenovávají skutečnost nejprve pomocí odosobněného zájmena/jiné postavy a poté stejnou událost či jednání vztáhnou na sebe. 6.2.2. Kontrastní princip Při hledání obecného nadřazeného principu výstavby textů Radky Denemarkové dojdeme dříve či později ke slovu kontrast. Na protikladném skládání prvků nebo řazení opozit do těsné blízkosti jsou založeny i mnohé její opakovací postupy a analogie. Kontrasty DENEMARKOVÁ, R.: Kobold: O vodě. Brno: Host, 2011, s. 200. Tamtéž, s. 206. Tamtéž, s. 180 DENEMARKOVÁ, R.:A já pořád kdo to tluče: (temná komedie). Praha: Petrov, 2005, s. 90. Tamtéž, s. 116. Tamtéž, s. 124. 94 se v textu vyskytují ve formě drobných rozdílných vjemů či obrazných pojmenování: zasvinené pískoviště419 (špína + místo, kde si hrají děti), píšťalenka a malá svině420 421 (deminutivum + vulgární pojmenování) či obrat hýčkal si svou pijavici (sloveso vyjadřující láskyplnou péči + označení parazita). Jindy kontrastuje prostředí, ve kterém se příběh odehrává, s náladou a prožíváním postav: Johanka ji na Zelený čtvrtek, několik málo hodin před Velkým pátkem, našla ležet na zadrobených parketách vedle oblýskané černé pohovky. Pod konferenčním stolkem. Přeplněným hnijícími zbytky těžko identifikovatelných jídel. / Teď tu Johanka stojí v uklizeném, vycíděném Birgitině bytě. Naleštěném. Srovnaném. Přehledném. Čitelném. (...)422 Uklizený byt po sestřině smrti tu ostře kontrastuje s vnitřně zjitřeným stavem Johanky. Johanka pro divadlo sice pracovala dál, ale neviděla ve svém konání smysl. Až pro ni divadlo se svým oslňujícím a zároveň zaslepeným světem odumřelo úplně. V této větě se setkávají ve významovém poli slova divadlo adjektiva oslňující a zaslepený. Pompa, s jakou se investuje do divadelní výpravy, „přezdobenost" divadelních sálů a zveličelé city předváděné na jevišti mohou diváka oslňovat. Herci zároveň mohou působit zaslepeně, nevnímají-li realitu kolem sebe, a mohou být v rámci snahy o co nej lepší výkon pohrouženi jen do své vlastní osoby, svého prožívání a ega. Kontrasty větších celků se podílejí na kompoziční výstavbě románů. Ukažme si to na příkladu střídání obrazů kotlů (jak jsme již rozebrali ve 4. kapitole na straně 39), které jsou prokládány kontrastními dějovými scénami: Uvnitř se vařila krev. Byly to pekelně vroucí kotle, z nichž se vynořovaly vzpomínky. Hlavy a údy, po nichž stékala horká kluzká hmota, boschovsky zběsilý mejdan vzpomínek. Nadouvaly se a potápěly, vynořovaly a zase mizely. / Buch šel. Kráčel. Rázoval. Nevydržel na místě. Vlastně prchal. Hnusil se sám sobě jako ještě nikdy. (...) Znásilňoval jednu po druhé, alespoň si myslel, že znásilňuje, protestovaly vždycky. Ale některé ho mátly. Odpíraly a pak se smály a rozkoší sténaly, tvrdily, jak je vášnivý a mužný. Čím víc jim ubližoval, tím hůře sejich zbavoval. / Nerozuměl tomu. / Nekonečné řady horkých kotlů. V každém jsou přítomna ta ústa.424 DENEMARKOVÁ, K.:A já pořád kdo to tluče: (temná komedie). Praha: Petrov, 2005, s. 99. Tamtéž, s. 108. Tamtéž, s. 16. Tamtéž, s. 159. Tamtéž, s. 57. Tamtéž, s. 91. 95 V těsném sledu se tak střídá obraz svědomí Petra Buchá v podobě kotlů s obrazem utíkajícího Buchá na procházce. Vzpomínky a svědomí jej nakonec doženou a on na ulici zkolabuje. Nejvýrazněji je pomocí kontrastu vystavěn román Kobold. Signalizuje jej ono protilehlé členění knihy, dva protikladné živly, do kterých jsou příběhy napasovány, či střídání vypravěčů. Na kontrastu se zakládá kategorie „groteskna", kterou spolu s hyperbolou označuje Ondřej Horák za znaky denemarkovských próz: „Pro humor tu naopak příliš prostoru není, 4 9 5 jen pro bolestný škleb." Estetická kategorie „groteskno" se přijímá jako zobrazování odpovídající modernímu způsobu života. „Označuje smích, který nám tuhne na rtech, zvrat komiky v hrůzu, okamžik, kdy si uvědomíme, že něco je současně komické i tragické"426 Hrůzu a humor spojuje výrok režiséra Buchá: „Nebojte se, paní Klamová. Bude to komedie. 427 Veselá Osvětim. Jako ze života. " Typickou groteskou je líčení tiskové konference divadla v novele A já pořád kdo to tluče. Kontrastují tu závažná témata, která hra otevírá a o kterých se mluví, s líčením chutného občerstvení a rozptylování novinářů mladými hosteskami. Mísí se tu vysoké a nízké - jak už bylo řečeno: člověk by se zasmál, ale tuhne mu smích na rtech. „(...) všechna ta báječná pelíškovitá pupenda, taková výpověď uspává výčitky, obelhává, urychluje mravní rozklad. " / Odmlčela se a počkala, až odezní chlemtavé psí vymývání misky 4 9 8 a lidský shon kolem doplňování zásob čerstvé vody a šunky. Obecně lze označit styl psaní Radky Denemarkové za groteskní. Zakládá se na kontrastu. Směšuje prvky budící hrůzu s prvky komickými. Ke kombinacím těchto heterogenních jednotek využívá groteskno různé stylistické figury a tropy jako oxymóron či metaforu. Konfrontace strašlivého (monstrózita, démoničnost, nebezpečí) a komického (karikatura, vtip, hra, karneval, absurdita, humor) má jediný cíl - iritovat čtenáře a vyburcovat jej k přemýšlení nad dílem.4 2 9 Radka Denemarková říká: „Chci, aby moje knihy byly zaseklou kostí v krku, ne moučníkem po večeři. "430 4 2 5 HORÁK, O.: Jsme v pasti, mé slasti jsou tvé strasti. Hospodářské noviny, Knihy, 10.-12. června 2011. 4 2 6 NUNNING, A., TRÁVNÍČEK J. a HOLÝ, J.: Lexikon teorie literatury a kultury: koncepce - osobnosti - základní pojmy. Brno: Host, 2006, s. 279. 4 2 7 DENEMARKOVÁ, R.:A já pořád kdo to tluče: (temná komedie). Praha: Petrov, 2005, s. 70. 4 2 8 Tamtéž, s. 131. n o SCHWEIKLE, G. (Begr.), BURDORF, D. (Hrsg.): Metzler Lexikon Literatur. Stuttgart, Weimar: Metzler, 2007. S. 296. (překlad KC) 4 3 0 DENEMARKOVÁ, R.: Žádná podobnost není náhodná: O vztahu skutečnosti a literárního textu. In: A2. Roč. 5, č. 3 (4. 2.), s. 22-23. -2009 Online: . 96 6.2.3. Gradace a hyperbola Ve stylu Radky Denemarkové si také můžeme všimnout jisté hyperboly - nadsázky, zveličování, osudovosti a záměrné symboličnosti, kdy autorka zužuje existenci jevů nebo význam slov pouze najeden klíčový. Helia strávila celý život hledáním jediného slova. (...) Přicházela jsem za ní, mami, ty jsi zase smutná, podívej se na mě, já nejsem smutná, mami, tak mami. Strávila celý život hledáním jediného slova.431 Čtenář je udržován v napětí, o jaké slovo se jedná. Při pečlivém čtení narazíme na jiném místě knihy na konstatování „to je to 4 ^ 9 slovo. " Patrně se vztahuje k předešlému Hellinu hledání. Vlny. To je to slovo! Vlny, to je A'X'X princip života. Tichá voda bývá hlubší. Slovo, které Helia hledala, znělo VLNY, životní princip. Autorka vše nedoříkává a nechává nás v příběhu tápat a hledat, což můžeme považovat za znak jejího uměleckého stylu. Podobné tápání zažijeme znovu, když dospělá Judita se zkrotlým Koboldem na loďce sbírá odvahu položit mu otázku: Sbírám odvahu ke své otázce. Nikdyji nevyslovím.434 Nezjistíme, o jakou otázku se jedná. Stejně tak v závěru knihy, před Juditinou smrtí, přichází Kobold, aby položil poslední otázku Juditě: Celý život jsem ho milovala. Milovala jsem ho nejvíc ze všech. Milovala jsem ho, protože jsem ho nikdy nechápala. Vychází ze dveří. Aby mi položil poslední otázku.435 Ta už ale v příběhu položena ani zodpovězena nebude. Eva Skamlová nazývá neustálé hledání slov v románu neschopností naší společnosti se dorozumět.4 3 6 Také upozorňuje na motiv Jana Nepomuckého, na kterého několikrát v textu odkazuje i Judita: Zachovala jsem zpovědní tajemství i za cenu smrti.437 Skamlová upozornila na paradoxní skutečnost, že text překypující slovy tak vlastně vyjadřuje nemožnost komunikace. Nemožnost komunikace, nedostatečnost slov - tuto absurdní skutečnost lze považovat za vystupňovanou ironii a zároveň způsob, kterým román čtenářům toto poselství předává. V jednom z rozhovorů autorka říká, že chce, aby bylo cítit, že je její hlavní postava A OQ tentokrát Gita Lauschmannová z románu Peníze od Hitlera - vyšinutá. Zacházením v textu za hranici, stupňováním již vystupňovaného, se jí to daří. Za mez snesitelného vnímání posouvá například násilné scény. Čtenáře tak vede k úvaze, je-li tato extrémní vzpomínka hlavní postavy po letech zveličelá, nebo jestli se v příběhu takto skutečně udála. 4 3 1 DENEMARKOVÁ, R.: Kobold: O vodě. Brno: Host, 2011, s. 157. 4 3 2 Tamtéž, s. 179. 4 3 3 Tamtéž, s. 179. 4 3 4 Tamtéž, s. 145. 4 3 5 Tamtéž, s. 181. 4 3 6 SKAMLOVÁ, E.: Hlasy ze dna Vltavy. Tvar, č. 17, 2011, s. 2. 4 3 7 DENEMARKOVÁ, R.: Kobold: O vodě. Brno: Host, 2011, s. 218. 4 3 8 DENEMARKOVÁ, R.: Současná literatura je slepá ke kostlivcům, které má český národ ve skříni. Xantypa, roč. 16 (2010), s. 56-60. 97 „Přinesli ho a... Zabili. Před mýma očima. Před očima chromého ptáka. Který svoje mládě neochránil. Nevzlétl. Ani nemohl pohnout křídly. Než odešli, vytáhli si ze spíže slaninu a chleba*39 (...) Nejhorší bylo, že před mýma očima, před těmahle očima uřízli hlavu mému synovi. A pak si tím samým nožem naporcovali slaninu a nakrájeli chleba. A s tou hlavičkou... prihrávali si ji kolem kuchyňského kanape. Ke kterému mě přibili hřeby znehybňující bolesti. Prihrávali si ji, protože jim to připadalo vtipné. A do sebe ládovali sousta kmínového chleba obloženého nakrájenou slaninou. "44 ° Podobné scény otřesou každým čtenářem těchto románů. Nacházejí se již za mezí tolerance fantazie, kterou obvykle čtenář v případě fiktivního příběhu posouvá na horizont své představivosti. Na těchto scénách čtenářem nejvíce pohne právě skutečnost, že se jedná o vykonstruovanou hrůzu, která je popsána velmi expresívne a barvitě. I Pavel Horký si ve své recenzi posteskl, že román obsahuje příliš mnoho brutálních scén a snaží se o efekt za každou cenu.4 4 1 Stejného názoru je i Pavel Janoušek ve své vtipné recenzi v dialektu: „ ...Čert ví, čím to je, ale nejvíc mňa totiž vždycky naserú takové knížky, co sú fakt dobré, ale ten spisovatel do nich vrazí navíc nějaké příšerné zhovadilostě a je to celé v řiti.(...) Ale trochu mňa děsí to, jak ráda se ta Denemarková vrací k těm svým oblíbeným uráženým hlavičkám, przneným dětom a robám. "442 V jiné recenzi se Pavel Janoušek nechává slyšet, že v dílech Denemarkové je vždy o jedno zabité dítě více než je nutné.4 4 3 V prvotině A já pořád kdo to tluče je to zneužitý a zabitý chlapec: „ Skupina prznitelů zabila v Německu dítě. Otřesné přiznání získala policie v německém Saarbrúckenu: nejméně dvanáctičlenná skupina prznitelů dětí a prostitutek tam před půldruhým rokem sexuálně zneužila a pak zabila sedmiletého chlapce, jehož tělo nebylo dosud nalezeno.1,444 V Penězích od Hitlera je to již ona vylíčená scéna znásilnění Gity a zabití jejího syna. Z románu Kobold. O vodě zde již byly uvedeny četné příklady textu popisujícího týrání dětí vlastními rodiči a násilí mezi manželi. A konečně román Kobold. O ohni předkládá čtenářům sexuální vykořisťování a nekrofila. 4 3 9 DENEMARKOVÁ, R.: Peníze od Hitlera. [e-Book] Brno: Host, 2011, s. 111. 4 4 0 Tamtéž, s. 123. 4 4 1 HORKÝ, P.: Splácet život utrpením. Pandora, č. 13, (2006), s. 173-174. 4 4 2 JANOUŠEK, P.: Hravě i dravě: kritikova abeceda. Praha: Academia, 2009. S. 47-50. 4 4 3 JANOUŠEK, P.: Radka Denemarková - Michal Lang: Peníze od Hitlera. Švandovo divadlo, premiéra 9.1. 2010. Tvar, roč. 21 (2010), č. 3, s. 3. 4 4 4 DENEMARKOVÁ, R.:A já pořád kdo to tluče: (temná komedie). Praha: Petrov, 2005, s. 105. 98 Shrnutí Zaměříme-li se na výstavbové prvky textů Denemarkové opakující se v jednotlivých dílech, dobereme se tří nej nápadnějších svazků kompozičních principů. Jsou to iterační a paralelní princip, princip kontrastní a princip gradace s hyperbolou. Opakování se v příbězích objevuje nejčastěji v podobě různých rituálů, které postavy vykonávají, či opakování různých událostí napříč generacemi, tedy s delší časovou prodlevou. Analogie ve srovnání charakteru dvou postav najdeme zejména v románu Kobold. V textech Denemarkové se hromadně opakují také výroky postav v různých syntaktických obměnách. Můžeme mluvit například o paralele vět pomocí obměňování zájmena nebo osoby. Princip kontrastní je častým rysem denemarkovských próz. Kontrasty větších celků se podílejí na kompoziční výstavbě románů. Na protikladném skládání prvků nebo řazení opozit do těsné blízkosti jsou založeny i autorčiny mnohé opakovací postupy a analogie. Na kontrastu se zakládá kategorie groteskna, která spolu s hyperbolou a gradací patří k hlavním poznávacím znamením textů této autorky. V jejím stylu si můžeme všimnout jisté hyperboly - nadsázky, zveličování, osudovosti a záměrné symboličnosti, která přesahuje jak jednotlivé postavy, tak lidský život v obecném pojetí. 99 7. Závěr Tato práce zkoumala autorský styl současné prozaičky Radky Denemarkové ve třech knihách její volné trilogie A já pořád kdo to tluče (2005), Peníze od Hitlera (2006) a Kobold (2011). Spojují se v ní aspekty literární i jazykovedné. Díla jsou představena a zkoumána po jednotlivých vrstvách, a tak neustále interpretována. Interpretace probíhala v rovině lexikální, v rovině obrazného pojmenování, v rovině vnější kompozice a v rovině vnitřní kompozice denemarkovských próz. Volba pojmenování v prózách Radky Denemarkové souvisí s její snahou vyburcovat čtenáře a zaujmout je pro téma svých próz originálním pojmenováním a kvalitním jazykovým materiálem. Její knihy jsou z hlediska obsahu i volby slovní zásoby negativně zabarvené. Pro Denemarkovou je typické hromadění sloves ve výčtech. Je ovlivněna německým jazykem, aktualizuje starší česká slova, vytváří neobvyklá slovní spojení. Pracuje se zvukomalebností a se slovními hříčkami. Denemarková využívá říkanky, najdeme je i v jejím překladatelském díle. Slovo je pro autorku materiálem, který opracovává a hledá jeho pravou podstatu. Obrazotvornost působí v jejím stylu psaní dominantním dojmem. Autorka se snaží krutý obsah svých sdělení vyjádřit velmi obrazným expresivním až básnickým jazykem. Roli u obrazného pojmenování hrají také návratné motivy, detaily či nepřímá pojmenování, kdy se autorka snaží neopakovat se a variuje. Apelem na čtenáře se stávají její texty také svou drásavostí, které dosahuje kombinováním motivů tělesnosti či po formální stránce přirovnáváním. Důležitou součástí autorčina stylu jsou metafory. Značnou část jich čerpá inspirací z živočišné říše. Oblíbeným typem obrazného pojmenování jsou v prózách Denemarkové synekdocha a personifikace. V oblasti symboliky se v několika jejích prózách vyskytuje výrazný motiv vody, zejména v románu Kobold. Kromě této prózy je nejvíce symbolů obsaženo v knize Peníze od Hitlera. Z pohledu vnější kompozice literárního díla jsme se zabývali tituly, podtituly, dedikacemi, motty, případně prology a epilogy, členěním textů na části, kapitoly a odstavce. Rámce analyzovaných próz jsou plné odkazů k jiným literárním dílům a v nemalé míře propojují fikční svět se skutečným světem. Syntax próz Radky Denemarkové je velmi nápadná. Její věty jsou úsečné a podílí se na expresivite autorčiných textů. Denemarková hromadí větné členy za sebou, některé připojuje apozičně až na konec věty. Užívá často nominální věty, věty vedlejší neodděluje čárkou, ale usekává tečkou. Syntakticky roztříštěné věty tak souzní s tématy, kterými se její prózy zabývají. 100 Z hlediska vnitřní kompozice románů jsme zkoumali jednotlivé syžety a velkou pozornost jsme věnovali vyprávěcí kategorii času. Syžet novely A já pořád kdo to tluče je podán čtenáři nejlineárněji ze všech analyzovaných próz. V novele je příběh zprostředkován heterodiegetickým vypravěčem s nulovou fokalizací. V syžetu románu Peníze od Hitlera se protíná několik vyprávěcích linií. Střídá se zde vypravěč homodiegetický v ich-formě, který vypráví příběh z perspektivy hlavní postavy Gity Lauschmannové, s heterodiegetickým vševědoucím vypravěčem v er-formě, který často ale přechází do polopřímé řeči jednotlivých postav. Část románu Kobold. O vodě je vyprávěna homodiegetickým vypravěčem. Fokalizace vnější se střídá s fokalizací vnitřní. Tato část románu je tvořena tzv. „kompozicí typu tříště". Text O vodě obsahuje nejvíc analepsí a prolepsí ze všech analyzovaných próz, často se v něm přeskakuje v několika časových rovinách, které tvoří různé etapy života Judity a její rodiny, a to v různém pořadí a bez určitého klíče. Z aspektů vyprávěcího času se tu nejvýrazněji projevuje aspekt pořádku a aspekt trvání. Román Kobold. O ohni je zprostředkován čtenáři opět lineární kompozicí. Příběh je vyprávěn dvěma vypravěči: jedním heterodiegetickým v er-formě, který popisuje svět Justýny, druhým vypravěčem homodiegetickým, v ich-formě, vypráví vlastně postava knížete Krvepolského. Syžet je tvořen úseky vyprávěnými Krvepolským a neutrálním vypravěčem líčícím Justýnin život, které se vcelku pravidelně střídají. Tři nej nápadnější kompoziční principy v textech Denemarkové j sou iterační a paralelní princip, princip kontrastní a princip gradace s hyperbolou. Kontrastní princip je výrazným výstavbovým rysem všech denemarkovských próz. Kontrasty větších celků se podílejí na celkové kompoziční výstavbě románů. Na kontrastu se zakládá i kategorie groteskna, která spolu s hyperbolou a gradací patří k hlavním poznávacím znamením textů této autorky. Hyperbola a záměrná symboličnost přesahuje jednotlivé postavy a nazírá tak na lidský život zobrazený v románech Radky Denemarkové obecněji. Souhrnem lze za hlavní rysy autorského stylu Radky Denemarkové v jejích prózách označit výraznou obraznost, úsečnost, opakování a tendenci k nedoříkávání a hyperbole. 101 8. LITERATURA Primární literatura: DENEMARKOVÁ, R.: A já pořád kdo to tluče: (temná komedie). Praha: Petrov, 2005. DENEMARKOVÁ, R.: Peníze od Hitlera. [e-Book] Brno: Host, 2011. DENEMARKOVÁ, R : Kobold. Brno: Host, 2011. STA VARIČ, M.: Mrtvorozená Eliška Frankensteinová. V Praze: Labyrint, 2010. STAVARIČ, M.: Stillborn. Residenz-Verlag, 2006, S. 19. Sekundární literatura: Monografie, slovníky BECKER, U.: Slovník symbolů. Vyd. 2. Praha: Portál, 2007. BIEDERMANN, H : Lexikon symbolů. Praha: Beta, 2008. ČERNÝ, J., HOLEŠ, J.: Sémiotika. Praha: Portál, 2004. ČERVENKA, M . individuální styl a významová výstavba literárního díla. In: Styl a význam: studie o básnících. Praha: Československý spisovatel, 1991. ČERVENKA, M.: Významová výstavba literárního díla. Praha: Karolinum, 1992. Der Brockhaus Literatur (Schriftsteller, Werke, Epochen, Sachbegrijfe). Mannheim: F. A. Brockhaus, 2004. GENETTE, G : Fikce a vyprávění. Brno: Ustav pro českou literaturu A V ČR, 2007. 102 HAVRÁNEK, B.: Slovník spisovného jazyka českého. 2., nezměněné vyd. Praha: Academia, 1989, 8 sv. Díl III. M - 0 . HAVRÁNEK, B.: Slovník spisovného jazyka českého. 2., nezměněné vyd. Praha: Academia, 1989, 8 sv. Díl I. A - G . HAVRÁNEK, B.: Slovník spisovného jazyka českého. 2., nezměněné vyd. Praha: Academia, 1989, 8 sv. Díl II. H-L. HAVRÁNEK, B.: Slovník spisovného jazyka českého. 2., nezměněné vyd. Praha: Academia, 1989, 8 sv. Díl V. P-Q. HAVRÁNEK, B.: Slovník spisovného jazyka českého. 2., nezměněné vyd. Praha: Academia, 1989, 8 sv. Díl V. R-S. HAVRÁNEK, B.: Slovník spisovného jazyka českého. 2., nezměněné vyd. Praha: Academia, 1989, 8 sv. Díl VI. Š-U. HODROVA, D.: —na okraji chaosu—: poetika literárního díla 20. století. Praha: Torst, 2001. HUGO, J.: Slovník nespisovné češtiny: argot, slangy a obecná mluva od nejstarších dob po současnost: historie a původ slov. Praha: Maxdorf, 2006. KARLÍK, P., NEKULA, M . a PLESKALOVA, J.: Encyklopedický slovník češtiny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002. KLEGR, A.: Tezaurusjazyka českého: slovník českých slov afrází souznačných, blízkých a příbuzných. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2007. KOZMTN, Z.: Styl Vančurovy prózy. Brno: Universita J. E. Purkyně, 1968. LURKER, M.: Slovník symbolů. V Praze: Knižní klub, 2005. MACHEK, V.: Etymologický slovník jazyka českého. 3., nezm. vyd. Praha: Academia, 1971. 103 Metzler Lexikon literarischer Symbole. Stuttgart; Weimar: Metzler, 2008. NUNNFNG, A., TRÁVNÍČEK, J. a HOLÝ, J.: Lexikon teorie literatury a kultury: koncepce osobnosti - základní pojmy. Brno: Host, 2006. Příruční slovník jazyka českého. Praha: Státní nakladatelství, 1937-1938. REVIMON-KENAN, S.: Poetika vyprávění. Brno: Host, 2001. SCHWEIKLE, G. (Begr.), BURDORF, D. (Hrsg.): Metzler Lexikon Literatur. Stuttgart, Weimar: Metzler, 2007. VLČKOVÁ, J.: Encyklopedie keltské mytologie. Praha: Libri, s.r.o., 2002. VSETIČKA, F.: Stavba prózy. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého, 1992. Kritiky, recenze, studie ČEŇKOVA, J.: a já pořád kdo to tluče - a on (ďábel) na obruče... Host, 2005, č. 7, s. 70-71. DENEMARKOVÁ, R : Pod hladinou. Reflex, 2010, č. 21, s. 86. DENEMARKOVÁ, R.: Současná literatura je slepá ke kostlivcům, které má český národ ve skříni. Xantypa, roč. 16 (2010), č. 4, s. 56-60. GILK, E.: Mnoho povyku pro prvotinu. Weles, 2005, č. 3., s. 128-129. HORÁK, O.: Jsme v pasti, mé slasti jsou tvé strasti. Hospodářské noviny. 10.-12. června 2011, č. 114, s. 12. HORKÝ, P.: Splácet život utrpením. Pandora, 2006, č. 13, s. 173-174. HULEC, V., MACHALICKÁ, J., PEŇÁS, J. A RESLOVÁ, M.: Je kýčovitá kniha nebo inscenace?. Lidové Noviny, 2010, č. 31, s. 28. 104 JANOUŠEK, P.: Denemarková, Radka. Peníze od Hitlera. Letní mozaika. In: Hravě i dravě: kritikova abeceda. Praha: Academia, 2009. S. 47-50. JANOUŠEK, P.: Radka Denemarková - Michal Lang: Peníze od Hitlera. Švandovo divadlo, premiéra 9. 1. 2010. Tvar, 2010, č. 3, s. 3. JAREŠ, M.: Doslov. Je hra hrou hře? In: DENEMARKOVÁ, R.: A já pořád, kdo to tluče: (temná komedie). Vyd. 1. Praha: Petrov, 2005. KLÍČOVÁ, E.: 2 v 1 čili konec trilogie. Host, 2011, č. 8, s. 46-47. KREDBOVÁ, V.: Za oponou, před oponou nikdo nesmí lhát... Literárni novinky, 2005, č. 5, s. 6. LJUBKOVÁ, M.: Přebytky slov. Souvislosti, 2011, č. 3, s. 194-197. MAREČKOVÁ, T.: Voda a oheň české historie. Nový prostor, 2011, č. 377. NEZBEDA, O.: Přebytky slov. Respekt, 2011, č. 24, s. 62. PEKAREK, M.: Jednou se stanu spisovatelkou. Protimluv, 2006, č. 3, s. 35-36. PROKOP, L.: Kouř j ako čtenářský zážitek. Tvar, 2011, č. 17, s. 2. ŠKAMLOVÁ, E.: Hlasy ze dna Vltavy. Tvar, 2011, č. 17, s. 2. TRÁVNÍČEK, J.: V této knize se toho sešlo nějak moc. Host, 2005, č. 7. S. 11-12. VAJCHR, M.: Dobrosrdečný mazák a divý borec. Revolver revue, 2007, č. 68, s. 225-230. 105 Elektronické zdroje Česká televize: Ještě jsem tady [online]. 1996-2012. [cit. 22. února 2012]. Dostupné z: . DENEMARKOVÁ, R.: Liberatura s Radkou Denemarkovou [online]. 14. 11. 2012 [cit. 20. května 2013] Dostupné z: (31.-32. minuta vysílání). DENEMARKOVÁ, R.: Z deníku spisovatelky Radky Denemarkové - 2. část [online]. 2008- 2014. [cit. 12. května 2014]. Dostupné z: . DENEMARKOVÁ, R.: Žádná podobnost není náhodná: O vztahu skutečnosti a literárního textu [online]. 2005-2012 [cit. 18. května 2014] Dostupné z: . DERDOWSKA, J.: Nevím, kdoje Kobold [online]. 2005-2012 [cit. 20. května 2013], Dostupné z: . KLÍČOVÁ, E.: 2 v 1 čili konec trilogie [online]. 2013 [cit. 20. května 2013] Dostupné z: . KUBÍČKOVÁ, Klára: Příběhy o násilí, z nichž mrazí [online]. 20.5.2011 [cit. 19. května 2013] Dostupné z: . Literární akademie: Mgr. RadkaDenemarková, Ph.D. [online]. 2011 [cit. 22. února 2012], Dostupné z: . 106 LOLLOK, M.: Kudy šelKobold [online], [cit. 20. května 2013]. Dostupné z: . Magnesia Litera: Vítězové Magnesia Litera 2007 [online]. 2010 [cit. 22. února 2012], Dostupné z: . Muzeum Karlova mostu: Karlův most [online]. 2010[cit. 19. května 2013] Dostupné z: . NEŠPOROVÁ, J.: Stavarič, Michael [online]. 24. 11. 2010 [cit. 20. května 2013] Dostupné z: < http://www.iliteratura.cz/Clanek/27429/stavaric-michael>. VLASÁK, Z.: Nad knihou: Lépe jsme to neuměli [online]. 2003-2013 [cit. 20. května 2013] Dostupné z: . 107 9. Anotace Magisterská diplomová práce se zabývá autorským stylem Radky Denemarkové v prózách volné trilogie A já pořád kdo to tluče (2005), Peníze od Hitlera (2006) a Kobold (2011). Za vzor si bere monografii literárního vědce Zdeňka Kožmína Styl Vančurovy prózy, která postihuje autorův styl na pomezí jazykovedného zkoumání a literárněvědného rozboru a interpretace. Diplomová práce představuje jednotlivá díla a rozebírá je v několika vrstvách: v rovině jazykové, z hlediska obrazných pojmenování a symbolů, z hlediska vněj ší kompozice (rámec díla, syntax) a z pohledu vnitřní kompozice. V té jsou zkoumány některé naratologické aspekty (vypravěč, čas, syžet, apod.) a obecné výstavbové principy prozaických děl Radky Denemarkové. This Master's diploma thesis deals with the style of writing of Radka Denemarková in the prose of her trilogy: A já pořád kdo to tluče (2005), Peníze od Hitlera (2006) and Kobold (2011). The model work for this thesis has been the monograph Styl Vančurovy prózy by Zdeněk Kožmín which describes Vančura's style - it deals with linguistic research as well as with literary analysis and interpretation. This thesis presents the individual works and analyses them from several perspectives - from the linguistic point of view, from the perspective of the use of metaphors and symbols, from the point of view of the external composition (frame of the work, syntax) and from the point of view of inner composition where the aspects of narratology (narrator, time, sjuzhet, etc.) and general structural principles of the prosaic works of Radka Denemarková are analysed. 108