Cílem předkládané disertační práce bylo analyzovat filmový produkční systém v českých zemích mezi lety 1911 a 1930 – období, během kterého se filmová výroba proměnila ze stádia prvních pokusů do podoby stabilního průmyslu. Výchozí pozice českých výrobců byla zkomplikovaná tím, že neměli dostatek financí a fyzického kapitálu, neexistovala dostatečné rozvinutá síť kin a čelili silné konkurenci v podobě filmů z dovozu. Navzdory všem komplikacím se filmové produkci podařilo stabilizovat a najít metody, jak obejít veškeré překážky. Základní otázka zní: „Jak doboví producenti dosahovali ekonomické stability?“ V předkládané disertační práci se zaměřuji především na roli hraných filmů v rámci produkčních strategií dobových výrobců. Přestože můžeme hranou produkci považovat za nejprestižnější druh filmu, obvykle tvořila jenom přívěsek celkových firemních aktivit. Diverzifikací aktivit se čeští výrobci snažili minimalizovat riziko finanční ztráty – takové snahy mohly směřovat jak do šířky zvětšováním spektra vyráběného zboží, tak i snahou o vertikální integraci, tedy o propojení výroby s distribucí. První kapitola prezentuje teoretické nástroje a základní metodologické pojmy. Ve svém výzkumu vycházím z metod ekonomické historie, konkrétně z konceptu průmyslové analýzy a životního cyklu mediálních průmyslů. Tyto jsou doplněny o další nástroje – taxonomii společností založenou na progresivitě jejich přístupu k podnikání, problematiku strategicky důležitých vztahů mezi subjekty na trhu a strategické podnikatelství, které analyzuje rozhodovací proces vedoucí k získání konkurenční výhody. Pro malou lokální kinematografii bylo obvykle důležité přijmout standard dlouhometrážního vícedílného filmu, které umožnil lépe rozvinout lokálně specifické typy produkce. Výzkum narážel na problémy s definicí toho, co můžeme označit jako českou kinematografii. V rámci sledovaného období české země prošly komplikovaným společenskoekonomickým vývojem – až do vzniku Československy byly totiž součástí Rakousko-Uherska. Nelze ani použít definici vystavěnou na národnostním principu kvůli mnohonárodnostnímu složení obyvatelstva českých zemí. Disertační práce se proto soustředí především na Prahu, která byla ekonomickým centrem českých zemí a počátky budoucího kinematografického průmyslu bychom nalezli právě zde. Předložený výzkum je strukturován do tří hlavních výzkumných kapitol, které vychází z prvních tří fází životního cyklu mediálního průmyslu – zrodu, růstu a dospělosti. První kapitola sleduje období mezi lety 1911 a 1915, kdy se objevily první pokusy o systematickou filmovou produkci. V daném období vzniklo jen několik málo hraných filmů, které obvykle svou délkou nepřesahovaly jeden až dva díly. Podnikatelé se tehdy věnovali převážně nonfikční produkci, výrobě reklam a filmů na objednávku. Jakýkoliv rozvoj výrazně omezoval nedostatek financí a neexistující poptávka po vyrobených filmech. Výrobci si toho byli sami vědomi, věděli, že film mohou prodat pouze do několika málo kin. Konec období je vyznačen rokem 1915, kdy došlo mezi výrobci ke generační obměně. Druhá kapitola analyzuje vývoj mezi lety 1915 a 1923, jež můžeme označit jako období růstu. Na začátku období lze sice pozorovat nové tvůrce, ale jejich aktivity byly limitovány ekonomickými problémy způsobenými probíhající první světovou válkou. Největší boom přišel na začátku roku 1919, kdy se vznikla celá řada filmových výroben, z nichž většina ale opět velmi záhy zanikla, někdy i před dokončením jediného filmu. Důvodem jejich krátké životnosti bývala jejich profesionální nezkušenost, nedostatek prostředků, nedokonalé technické vybavení a problémy s nízkou poptávkou. Konec období přišel společně s krizí filmové distribuce způsobené nadbytečným dovozem filmů, k čemuž se ještě přidala všeobecná ekonomická krize. Třetí a poslední kapitola zachycuje vývoj mezi roky 1923 a 1930. Na začátku období se kinematografie rychle zotavila z krize předešlých let, a výroba se záhy stabilizovala. Počet společností byl po celé sledované období relativně stabilní a v produkci dominovala dlouhometrážní vícedílné filmy obvykle založené na populární literatuře. Hlavní strukturální změna spočívala ve věším zapojení filmových půjčoven do výroby – právě tyto společnosti věděly nejlépe jaký druh filmu vyrobit, aby byly schopné ho snadno prodat. Vedle toho distributoři mohli vyvíjet specializované distribuční metody, které umožnily ještě dále zvyšovat jejich zisky. Zlomovým bodem pro filmový průmysl byl rok 1930, kdy se v českých zemích začala rozšiřovat zvukové technologie, která pro výrobce znamenala trojnásobné zvýšení nákladů. Při bližším pohledu vidíme, že vertikálně integrované společnosti dokázaly tuto změnu přečkat mnohem lépe než jejich konkurenti zaměření výhradně na oblast produkce.