Práce se zabývá aktuálním vývojem působnosti veřejného ochránce
práv se zaměřením na to, jak se nové působnosti, jež mu jsou
svěřovány, liší od jeho původního poslání a jaký mohou mít
dopad na některé dosud nezpochybňované teze vztahující se k
ochránci. Dospívá tak k závěru, že ochránce v některých
případech vykonává určitou míru veřejné moci a může ukládat
sankce v pravém slova smyslu a že je možné nalézt pravidla,
která limitují jeho volnou úvahu. Dále v ní navazují úvahy, do
jaké míry je možné jeho činnost přezkoumat, a to především
soudně. Nabízí i jiný pohled na povahu ochránce jako
monokratického orgánu a analyzuje, zda by měl být zakotven v
Ústavě České republiky a jaký je jeho vliv na soudnictví.