Masarykova univerzita Ekonomicko-správní fakulta Studijní obor: Hospodářská politika 3> 40»M o e e ^ ROLE INSTITUCI V TRANSFORMAČNÍM PROCESU Role of institutions in transition process Diplomová práce Vedoucí diplomové práce: Autorka: Ing. Petr Musil, Ph.D. Martina NOVOTNÁ Brno, červen 2007 1 Masarykova univerzita Ekonomicko-správní fakulta Katedra ekonomie Akademický rok 2005/2006 ZADÁNÍ DIPLOMOVÉ PRÁCE Pro: Martinu Novotnou Obor: Hospodářská politika Název tématu (česky): Role institucí v transformačním procesu Název tématu (anglicky): Role of institutions in transition process Z á s a d y pro v y p r a c o v á n í : Cíl práce: Zhodnocení transformace české ekonomiky z institucionálního pohledu - jak ovlivnila kvalita institucionálního rámce úspěšnost české transformace. Postup práce a použité metody: Práce je rozdělena na část teoretickou a praktickou. Teoretická část podává pohled ekonomické teorie na roli institucí při vytváření hospodářského řádu v ekonomice. Praktická část se zabývá analýzou budování institucionálního rámce české ekonomiky v průběhu transformace. Tato část práce také analyzuje budování institucí formálních vzhledem k odkazu a vlivu institucí neformálních. 2 Hypotézou práce je, že pravdepodobne nebylo možné kvalitnějšími formálními institucemi ovlivnit výsledek transformace vzhledem k nízké úrovni institucí neformálních, předaných z minulého společenského zřízení. Metodikami práce jsou deskripce a analýza. Rozsah grafických prací: 20-30 tabulek a grafů Rozsah práce bez příloh: 60 - 70 stran Seznam odborné literatury: HAYEK, F. A. von. Právo, zákonodárství a svoboda: nový výklad liberálních principů spravedlnosti apolitické ekonomie. Praha: Academia, 1994. 415 s. ISBN 80-200-0241-3 KLUSON, V. Instituce a odpovědnost, k filozofii ekonomické vědy. Praha: Univerzita Karlova, 2004. 319 s. ISBN 80-246-0722-0 SLANÝ, A. a kolektiv. Vývoj institucionálního rámce fungování české ekonomiky a vstup do EU. Brno: Masarykova univerzita, 2004. 360 s. ISBN 80-210-3325-8 Vedoucí diplomové práce: Ing. Petr Musil Datum zadání diplomové práce: 10. 3. 2006 Datum odevzdání diplomové práce: 29. 6. 2007 vedoucí katedry děkan V Brně dne: 10. 3. 2006 3 Jméno a příjmení autorky: Martina Novotná Název diplomové práce: Role institucí v transformačním procesu Název v angličtině: Role of institutions in transition process Katedra: Ekonomie Vedoucí diplomové práce: Ing. Petr Musil, Ph.D. Rok obhajoby: 2007 Anotace Tato práce se zabývá rolí institucí v transformačním procesu. Cílem práce je analýza transformačního procesu v České republice s důrazem na roli institucí v tomto procesu. První část práce se zabývá ekonomickou teorií vytváření společenského a hospodářského řádu ve společnosti a vlivem formálních a neformálních institucí na řád. V druhé části práci autorka analyzuje transformační proces v České republice z institucionálního pohledu a hodnotí jej. Annotation The work is concerned with the role of institutions in transformation process. The objective of this work is to analyse transformation process in Czech Republic forcefully on role of institutions in this process. The first part of work is dealing with economic theory about creating social and economic order in society and about impact of formal and informal institutions on the order. In the second part the author is analysing transformation process in Czech Republic in institutional regard and evaluating it. Klíčová slova transformace, formální instituce, neformální instituce, ekonomická teorie, právní rámec, Česká republika, vlastnická práva, kapitálový trh, konkurzní právo, minoritní akcionář, ovládání společnosti Keywords transformation, formal institutions, informal institutions, economic theory, legal framework, Czech Republic, property rights, capital market, bankruptcy laws, minority shareholder, corporate governance Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně pod vedením Ing. Petra Musila, Ph.D. a uvedla v seznamu literatury všechny použité literární a odborné zdroje. V Brně dne 29. června 2007 vlastnoruční podpis autorky 5 Na tomto místě bych ráda poděkovala svým rodičům, bratrům Miroslavovi a Petrovi a svému příteli Karlovi za všestrannou pomoc a podporu, kterou mi během mého studia a psaní diplomové práce poskytli. Jsem vám všem vděčná. Děkuji rovněž vedoucímu své diplomové práce, Ing. Petrovi Musilovi, Ph.D. za odborné vedení a konzultace, které mi při psaní práce poskytl a za čas, který mi věnoval. V Brně dne 29. června 2007 vlastnoruční podpis autorky 6 Obsah Úvod 9 1 Teorie institucí a společenského řádu 11 1.1 Pojem instituce 12 1.2 Pojetí přirozeného řádu v myšlení francouzských fyziokratů 13 1.3 Teorie spontánního řádu v myšlení Adama Smithe 14 1.4 Teorie spontánního řádu v rozpracování Friedricha Augusta von Hayeka 15 1.4.1 Hayekovo pojetí tržního řádu 17 1.5 Institucionální směry ekonomické teorie 19 1.5.1 Teorie evoluce institucí 21 1.5.2 Teorie vlastnických práv 22 1.5.3 Normová hypotéza závislosti na minulém vývoji (path dependence) 24 1.5.4 Teorie podnikatelského objevování 24 1.6 Ordoliberalismus a jeho pojetí hospodářského řádu 26 1.6.1 Utváření hospodářského řádu v myšlení Waltera Euckena 27 1.7 Morální hazard 28 2 Analýza transformace české ekonomiky z institucionálního pohledu 30 2.1 Hospodářské podmínky Československa před transformací 31 2.1.1 Výhody československé ekonomiky před startem transformace 31 2.1.2 Nevýhody československé ekonomiky před startem transformace 32 2.2 Podoba transformačního scénáře 34 2.2.1 Základní pilíře transformačního procesu v Československu 36 2.2.2 Makroekonomický vývoj v 90. letech 38 2.3 Transformace a globalizace 44 2.4 Institucionální rámec české transformace 45 2.4.1 Tvorba nového právního rámce: 1990 - 1992 45 2.4.2 Privatizace české ekonomiky: Fond národního majetku 46 2.4.3 Instituce kolektivního investování: investiční privatizační fondy 46 2.4.4 Vývoj regulace investičních fondů 49 2.5 Manažerský oportunismus v transformaci a možnosti jeho snižování 50 2.6 Struktura vlastnických práv v transformaci 52 2.6.1 Postprivatizační vlastnické struktury 52 7 2.6.2 Koncentrace vlastnických práv v české transformaci 53 2.6.3 Bankovní sektor v transformaci 54 2.6.4 Transformační specifikum ve struktuře vlastnických práv: Zprostředkované vlastnictví 56 2.7 Konkurzní legislativa: determinant účinnosti ozdravné funkce trhu 60 2.7.1 Role bankrotů v české transformaci 61 2.8 Postavení věřitele a dlužníka v konkurzním řízení 64 2.9 Postavení minoritního akcionáře 69 3 Zhodnocení české transformace z institucionálního pohledu 73 Závěr 77 Literatura 80 Příloha č. 1.: Česká republika: hlavní makroekonomické ukazatele 85 8 Úvod Hlavním důvodem české ekonomické transformace byla - odhlédnu-li od impulsů politickospolečenských - snaha zvrátit velmi nepříznivý hospodářský vývoj země, svázaný naprosto nepružným systémem centrálního plánování, který generoval velké neefektivity a ukázal se j ako dlouhodobě ekonomicky i politicky neudržitelný. Ekonomická aktivita, která je základním impulsem směřujícím hospodářský vývoj země na agregátní úrovni, vychází z mikroúrovně. Právě tuto úroveň logicky nejvíce ovlivňují institucionální faktory. Ovlivňují aktivitu, motivaci i efektivitu jednání ekonomických subjektů. Jsou faktorem podmiňujícím celkový makroekonomický vývoj země. Ekonomickou transformací z institucionálního pohledu můžeme chápat změnu společenského zřízení za pomoci nově vytvořených nebo změněných formálních institucí. Tato změna se však neděje izolovaně „na zelené louce", nýbrž v prostředí, které bylo po určitou dobu formováno, vytvářely se v něm základní mechanismy a vzorce mezilidského jednání a chování. Transformační změna se tedy děje za určitých předem daných podmínek. Ty pak do značné míry ovlivňují fungování a účinnost institucí formálních. K vzájemnému žádoucímu souladu nelze dospět skokově, je potřeba poměrně dlouhého období k formování nových vzorců chování a k jejich přizpůsobení institucím formálním. Dochází rovněž k jejich ovlivňování vzájemnému. Z pohledu vzniku formálních a neformálních institucí se tedy jeví jako daleko obtížnější a komplikovanější úkol, než je vytvoření formálního institucionálního rámce, zohlednění dopadu a vlivu převzatých neformálních institucí z předchozího společenského zřízení. To, jakým způsobem a do jaké míry je nově vytvářenými formálními institucemi tento vliv zohledněn, by mělo být kritériem pro tvorbu adekvátního právního rámce nového hospodářského prostředí. Cílem této práce je analyzovat průběh české transformace z institucionálního pohledu. Metodikami práce je analýza, deskripce a kvalitativní hodnocení průběhu transformačního procesu z institucionálního pohledu. V první části práce se zabývám teoretickými východisky problému, kterými jsou vývoj teorie formování společenského řádu v myšlení francouzských fyziokratů, Adama Smithe a Friedricha Augusta von Hayeka a ekonomická teorie institucionálního směru. 9 Tvůrci transformačního programu v České republice se inspirovali zejména učením Friedricha Augusta von Hayeka a jeho následníků, proto těmto pramenům věnuji v práci dostatečný prostor, nicméně vzhledem k tématu práce a pro korektnost zmíním i přístup ordoliberální školy. V druhé části práce se zabývám institucionální analýzou průběhu transformace české ekonomiky a jejím zhodnocením. Hypotézou práce je, že pravděpodobně nešlo výrazně odlišnými formálními institucemi ovlivnit či zvrátit transformační průběh v české ekonomice vzhledem k daným společenským podmínkám a vytýčeným prioritám a cílům transformačního programu. Nicméně v průběhu studia materiálů k práci jsem narazila na několik problematických aspektů české transformace na institucionální úrovni, které podle mého názoru ovlivnily hospodářský vývoj České republiky negatívnej i, než bylo nutné. Svou pozornost při analýze tedy zaměřím na tyto podle mého názoru problematické oblasti a pokusím se zhodnotit jejich dopad a vymezit určité alternativy, které k nim mohly být v průběhu transformačního procesu nalezeny. Těmito oblastmi institucionální stránky české transformace bude zejména legislativní ošetření ozdravné funkce tržního mechanismu podmínken a průběhu konkurzních řízení, role bankrotů v hospodářství, postavení věřitelů a dlužníků, proces koncentrace rozptýlené vlastnické struktury a s ním související vymahatelnost vlastnických práv a úroveň efektivity ovládání společností, problém morálního hazardu, který byl jedním z průvodních kritických jevů české transformace a postavení minoritního akcionáře v transformaci. V závěru podávám zhodnocení procesu, shrnutí a podávám vlastní názor na danou problematiku. 10 1 Teorie institucí a společenského řádu Při institucionální analýze pokládám za důležité zabývat se nejprve také teoretickými východisky utváření společenského řádu. V této kapitole se proto budu zabývat tím, jakou roli v hospodářském systému a potažmo společenském řádu hrají instituce. Nejprve budu definovat samotný pojem instituce a hlavní teoretické přístupy, které jej obsahově formovaly. Dále se zaměřím na obecné principy utváření řádu ve společnosti, jakým způsobem může být nastolen a jaké podoby může mít a podám přehled geneze názorů na jeho utváření v ekonomické teorii, přičemž využívám poznatků ohledně utváření společenského řádu v myšlení francouzských fyziokratů, Adama Smithe a Friedricha Augusta von Hayeka. Vzhledem k cíli práce považuji volbu liberálních teoretických přístupů k formování společenského řádu za adekvátní, jelikož tvůrci českého transformace stavěli program převážně na liberálních základech. Nelze však opomenout také směry ekonomické teorie, které se zabývaly rolí a vlivem institucionálního rámce na ekonomiku a uspořádáním hospodářského systému. Zmíním proto zejména teoretická východiska a hlavní poznatky institucionalismu, který se obecně člení na dvě hlavní názorové větve: americký institucionalismus a novou institucionální ekonomii. Vycházet budu především z poznatků dvou představitelů první z nich - Thorsteina Veblena aJ. R. Commonse. Nová institucionální ekonomie je proudem snažícím se o doplnění neoklasické ekonomické teorie o institucionální stránku a její analýzu. V jejím rámci se rozvinula také teorie vlastnických práv, která je jedním z teoretických východisek práce. Ze zástupců institucionalismu je pro práci významná rovněž hypotéza závislosti chování na minulém vývoji (path dependence)1 , kterou formuloval Douglass C. North. Závěrem zmíním také přístup německého ordoliberalismu k hospodářskému řádu. 1 HOLMAN, R. a kol. Dějiny ekonomického myšlení, s. 345. 11 1.1 Pojem instituce Samotný pojem instituce je v ekonomické teorii pomerne nový. Byl definován až v rámci reakcí na kritiku jednostranně orientované neoklasické ekonomické teorie, která od institucionálních vlivů na chovaní ekonomických subjektů abstrahovala. Neoklasická škola vychází z předpokladu dokonale racionálně jednajícího člověka. Institucionalismus ho zpochybňuje tím, že předpokládá ovlivnění jednání člověka existujícím společenským řádem, ve kterém se jedinec nachází. Instituce jako takové procházejí v čase vlastní evolucí. Významným způsobem ovlivňují chování ekonomických subjektů. Hayek říká, že se udržují a jsou předávány pouze takové formy jednání, které se osvědčily v čase jako nejlepší ze známých a dostupných variant jednání. Ekonomická výkonnost a úroveň společenského blahobytu je přímo podmíněna existujícím institucionálním uspořádáním společnosti. Při neadekvátním institucionálním rámci není možné optimální využití produkčních možností společnosti. Evoluce institucí je tedy spojujícím a doprovodným jevem hospodářského rozvoje. Ekonomická literatura nabízí různé definice pojmu instituce. Nejčastěji jsou děleny na instituce neformální a formální. Jednou z definic může být, že instituce jsou pravidla regulující vzájemné vztahy společenských skupin a jednotlivců ve společnosti. Zahrnují i různé organizace. Na instituce také nahlíží ekonomická teorie z různých pohledů. Přístup Veblena a Commonse k podstatě utváření institucionálního řádu společnosti se značně liší. Commons chápe instituce zejména jako normy lidského chování v právním smyslu, přiznává tedy lidem schopnost tyto instituce zkoumat a také vysokou míru konstruktivismu ve vytváření institucionálního rámce společnosti.2 V jeho pojetí jsou instituce chápány jako právně uznané normy, které jsou ztotožněny se společenskými zvyklostmi. Oproti tomu pro Veblena jsou hlavními zdroji utvářejícími lidské chování sociálně-psychologické faktory. Instituce chápe jako souhrn zvykového myšlení a konvenčního chování, které je historicky proměnné.3 Postupně v ekonomické teorii institucionalismu převážil přístup J. R. Commonse. 2 HOLMAN, cit. 1, s. 323. 3 HOLMAN, cit. 1, s. 345. 12 Názor, které z nich mají větší vliv na chování a rozhodování ekonomických subjektů se u jednotlivých ekonomických škol liší. Úroveň a struktura neformálních institucí společnosti souvisí s tím, jak je chápáno utváření společenského řádu vdané společnosti. Zdaje utvářen přirozeně, nebo zda zvykové myšlení společnosti prochází vývojem, tj. je utvářeno na základě zkušeností a dá se měnit. 1.2 Pojetí přirozeného řádu v myšlení francouzských fyziokratů Kořeny prvních zmínek a formulací teorie tzv. přirozeného řádu nalézáme již u francouzských fyziokratů v 18. století. Fyziokraté jsou řazeni mezi filozofy přirozených zákonů. Stoupenci tohoto myšlení věřili, že „přirozené zákony lidské společnosti mají stejný charakter jako zákony přírody - jsou vecne . Ekonomické myšlení fyziokratů se zformovalo v reakci na negativní dopady merkantilistické ekonomické doktríny na francouzské hospodářství, zejména na zemědělství. Fyziokraté jsou chápáni jako filozofové přirozených zákonů ve všech ohledech a oblastech. Jak píše Holman, fyziokraté „nahlíželi na společenský a ekonomický systém jako na přirozený řád. "5 Jsou také prvními, kteří začali tento pojem používat. Jejich chápání přirozeného řádu společnosti je založeno na nehistoričnosti. Podle fyziokratů je povaha přirozeného řádu nezávislá na historii, společenských institucích a vůli státu. V jejich představě fungování společenského řádu nebylo počítáno se státníkem, který by ovlivňoval jeho běh, fyziokraté však zároveň paradoxně odmítali svržení absolutismu. Chtěli panovníka absolutistického, avšak osvíceného. Někoho, kdo chápe a respektuje přirozený běh věcí a nechává jej volně plynout. Fyziokraté byli zastánci ekonomického liberalismu, svobody obchodu a volného trhu. Opatření merkantilistické politiky rozhodně odmítali jako opatření neslučitelná s principy fungování přirozeného řádu. V tomto smyslu jsou předchůdci anglických klasiků a Adama Smithe. 4 HOLMAN, cit. 1, s. 28. 5 HOLMAN, cit. 1, s. 34. 13 Např. již jeden z nej významnej šich fyziokratů, Francois Quesnay, věřil, že „sledování vlastního zájmu musí vést k největšímu možnému uspokojení potřeb společnosti jako celku"6 , na rozdíl od Smithe však nedokázal vysvětlit, jak k tomu dochází. Co se týče přínosů fýziokratismu pro formulaci doporučení hospodářské politice státu, trvali fyziokraté na tom, aby politikové hledali pro každé své rozhodnutí oporu v ekonomické teorii. Jsou tedy zastánci normativního přístupu k formulaci hospodářské politiky a začali používat i analytické postupy při formulaci svých myšlenek. Společnost je podle fyziokratů řízena a ovládána zákony, které jsou ukotveny v povaze člověka. Odrazy těchto myšlenek nalézáme později zřetelně v učení klasické politické ekonomie. Fyziokratické učení je učením ahistorickým. Zákony řízení společnosti jsou neměnné a věčné. Proti této tezi vystupovali představitelé historické školy, kteří teorii přirozeného řádu pokládali za nesprávnou a ve společenských vědách neplatnou. Argumentovali, že „zákony společnosti mají svůj původ v historické zkušenosti a že se vprůběhu historie mění. " 7 Tento názor je typický pro německou historickou školu, Karla Marxe a později také pro americké institucionalisty. 1.3 Teorie spontánního řádu v myšlení Adama Smithe Pro fyziokratické učence znamenal přirozený řád řád ideální, který má být odhalen a poté nastolen ve společnosti absolutistickým, osvíceným panovníkem. Adam Smith chápe přirozený řád jako skutečnost. Je pro něj řádem, který nemusí být vytvářen či nastolován, protože existuje již nyní, pod povrchem věcí, které konají lidé. Tento přirozený řád je narušován nespočetnými překážkami, které generuje činnost jedinců a lidské zákony, vždy však nad nimi vítězí. Přirozený řád tedy ovládá umělý řád lidské společnosti. Tím, že přesunul chápání přirozeného řádu z roviny normativní do roviny pozitivní, se Adam Smith stal zakladatelem ekonomie jako samostatné vědy. Postavil ji mimo normativní filozofické nauky. V rukou Adama Smithe tím získává ekonomie povahu přírodní vědy; vědy analytické, založené na pozorování skutečnosti. 8 6 HOLMAN, cit. 1, s. 34. 7 HOLMAN, cit. 1, s. 29. 8 H A Y E K , F. A. von Právo, zákonodárství a svoboda: nový výklad liberálních principů spravedlnosti a politické ekonomie.; PAVLÍK, J. F. A. Hayek a Teorie spontánního řádu, s. 565-575. 14 Jednotlivé aspekty Smithovy teorie spontánního řádu rozvinul později Friedrich A. von Hayek. Jeho moderní rozpracování teorie spontánního řáduje sice mnohem přesnější a hlubší, přínos a základy položené Smithovou verzí jsou však nepostradatelné. Popis fungování společenského řáduje ve Smithově podání mnohotvárný a nese se v jeho specifickém duchu, který u jiných autorů nenalézáme, zčásti také proto, že jiní autoři neměli potřebu vracet se k něčemu, co již zformuloval Adam Smith. Přínosem Adama Smithe je také to, že na rozdíl od svých současníků aplikoval teorii spontánního řádu na utváření řádu tržního hospodářství a inspiroval tím později F. A. von Hayeka k jeho formulaci principů fungování tržního hospodářství. 1.4 Teorie spontánního řádu v rozpracování Friedricha Augusta von Hayeka Teorií společenského řádu a hospodářskou koordinací se zabýval také Friedrich A. von Hayek Ve svých pracech zdůrazňoval nezastupitelnou roli svobodného trhu pro společnost s rozvinutou dělbou práce. Je představitelem rakouské školy a je považován za jednoho z největších stoupenců liberalismu 20. století. Hayekův přínos pro ekonomickou teorii je skutečně významný. I když bylo jeho učení s nástupem keynesiánských směrů ekonomické teorie poněkud odsunuto do pozadí zájmu, stalo se přesto jedním z teoretických východisek tvůrců transformačního procesu v Československu a České republice. Vzhledem k tématu práce se budu zabývat zejména Hayekovu přínosu k teorii utváření společenského řádu a řádu fungujícího v tržní ekonomice. Friedrich A. von Hayek postavil při řešení otázky utváření společenského řádu svoje pojetí na myšlence Adama Smithe, podle které spontánní společenský řád nejenže existuje nezávisle na uměle vytvořeném řádu lidí, ale navíc tento řád ovládá a vítězí nad ním. F. A. von Hayek rozlišuje ve významu pojmu řád dvě polohy a to řád vyrostlý a řád vytvořený9 . Rozlišení řádu vyrostlého a řádu vytvořeného je nezbytné pro pochopení společenských procesů. Řízený společenský řád tedy Hayek definuje jako řád exogénni, konstrukci, umělý řád, nebo organizaci10 . 9 HAYEK, F. A. von Právo, zákonodárství a svoboda: nový výklad liberálních principů spravedlnosti a politické ekonomie, s. 39-40. 1 0 H A Y E K , F. A. von Právo, zákonodárství a svoboda: nový výklad liberálních principů spravedlnosti a politické ekonomie, s. 39. 15 Klasická řečtina odlišovala oba druhy řádu jako řád taxis (vytvořený řád, např. řád boje) a řád kosmos (vyrostlý řád, sebeutvářející se systém; původně znamenal správný řád ve společnosti). Hayek toto názvosloví přejal ve svém díle Právo, zákonodárství a svoboda: nový výklad liberálních principů spravedlnosti a politické ekonomie (Praha, 1994) za své. Hayek říká, že nebudou-li činnosti jednotlivců v souladu, nebo budou-li se dokonce snažit působit protisměrně proti přirozenému toku věcí (sebeutvářejícímu se systému), společnost nikdy nedosáhne ani relativní harmonie. Hayek používá Smithův příměr k šachové hře1 1 , kdy každá figura na šachovnici má vlastní vnitřně určený směr pohybu, který nemusí být shodný s tím, který jí vnucuje vůle šachisty. Je-li sním v rozporu, dochází k destabilizaci soustavy. V této logice pak vytvořeným řádem můžeme chápat soubor pravidel a směrů pohybu, které někdo (lidé) určil skupině figur. Podle Hayeka je spontánní řád založen na abstraktních pravidlech a ponechává jedincům volnost využít svých znalostí pro své vlastní účely. Oproti tomu řád vytvořený (organizace) je založen na příkazech. Hayek je přesvědčen, že spontánní řád svobodné společnosti bude mít mnoho víceúrovňových organizací, včetně nejvyšší - vlády. Avšak vytvořit mix „naprání" zobou principů řádů považuje za nemožné. Ponecháním průběhu působení spontánního řádu ve společnosti je podle Hayeka možné dosáhnout řádu v komplexnějším souboru faktů, než by bylo kdy možné dosáhnout záměrným uspořádáváním. Pozitivem j e tedy rozsah oblastí, v jakém je možné tímto způsobem řádu dosáhnout. Negativem je omezení moci společnosti nad podrobnostmi takto řízeného společenského systému. U spontánního řádu na rozdíl od organizace neexistuje podle Hayeka účel, existence spontánního řádu na něm není závislá. To je důvodem, proč považuje spontánní řád za ideální uspořádání tržní koordinace nekonečně různorodých, nesouběžných až konfliktních cílů subjektů směny. Spontánní hospodářský řád dosahuje nejvyšší efektivnosti, protože nevyžaduje vznik dohody o výsledcích, které má řád vyprodukovat. Neboť takové uspořádání hospodářství nespočívá na společných, nýbrž na recipročních cílech subjektů. Ponechání hospodářství působení spontánního řádu vede ke vzájemnému prospěchu účastníků. 1 1 H A Y E K , F. A. von Právo, zákonodárství a svoboda: nový výklad liberálních principů spravedlnosti a politické ekonomie, s. 38. 16 1.4.1 Hayekovo pojetí tržního řádu Tržní řád umí v míru sladit rozbíhavé cesty ku prospěchu všech. Dobrá společnost je ta, kde je náhodná šance na úspěch co nejvyšší. (F. A. von Hayek) Při formulaci podstaty fungování tržního řádu (kap. X. Právo, zákonodárství a svoboda, Praha, 1994) navazuje F. A. von Hayek na svou teorii spontánních řádů (kap. II.) Podstatou tržního řádu podle Hayeka je jeho schopnost vzájemně slaďovat očekávání účastníků systému. Společnost disponuje omezeným množstvím prostředků, které je třeba alokovat mezi aktivity subjektů, které mají konkurenční charakter. Takto funguje i malá hospodářská jednotka, např. domácnost. Národní ekonomiku pak můžeme chápat jako agregovaný soubor dílčích hospodářských jednotek. Aby mohl být tento soubor vnitřně koordinován, předpokládá Hayek vnitřní působení spontánních sil, které jej stabilizují. Vzájemně propojenou síť jednotek hospodářství nazývá Hayek katallaxí12 . Vyjadřuje soudržnost společnosti a zároveň vzájemnou závislost jejích subjektů pomocí ekonomických vazeb. Při neexistenci společných ekonomických cílů si řád zachovává svou hlavní funkci schopnost efektivně alokovat vzácné zdroje na základě kooperace a koordinace protichůdných zájmů subjektů a bez nutnosti obecného konsensu ohledně cílů. „Katallaxe ve velké společnosti smiřuje záměry mnoha jiných lidí lépe než jakákoliv organizace... Je tak zvláštním druhem spontánního řádu, který je přivozován trhem prostřednictvím lidí jednajících v rámci pravidel majetkového, škodního a smluvního «13 pravá. Jednotliví účastníci systému tržní směny neznají motivace ostatních hráčů. Přesto však platí, že individuální prospěch je tím vyšší, čím různorodější zájmy jednotlivci sledují. To zajišťuje rozvinutá dělba práce a kooperace. Společnost založená na společných cílech jednotlivců by vedla k protichůdnosti zájmů, k vzájemnému boji o zdroje. To je důvodem, proč společenská zřízení postavená na tržním principu dosahují vyšší efektivnosti v alokaci zdrojů, než zřízení snažící se o stanovení společných cílů jako např. socialismus. Tržní společnosti drží pospolu ekonomické vazby, které reflektují individuální zájmy jednotlivců. 1 2 H A Y E K , F. A. von Právo, zákonodárství a svoboda: nový výklad liberálních principů spravedlnosti a politické ekonomie, s. 105. 1 3 H A Y E K , F. A. von Právo, zákonodárství a svoboda: nový výklad liberálních principů spravedlnosti a politické ekonomie, s. 104-105. 17 Proto takové společnosti vykazují vyšší historickou soudržnost, neboť nevyžadují složitý celospolečenský konsensus o dílčích cílech a také společnost založená na vzájemné kooperaci hospodářských jednotek posiluje smír. Nástrojem koordinace hospodářství moderní rozvinuté společnosti tedy není snaha o vzájemné řízené slaďování cílů, ale snaha o vytvoření souboru pravidel dosahování individuálních cílů. Společenský řád by měl podle Hayeka omezovat jednotlivce jen v nezbytné míře, která se týká především dodržování společných pravidel. Hlavním cílem je zajistit každému rovné šance k dosažení vlastního cíle. Tržní systém je podle Hayeka mechanismus, který uspokojuje potřeby hráčů díky tomu, že přenáší informace o potřebách ostatních hráčů. Tyto informace jsou přenášeny mechanismem cen, na základě něhož vznikají individuální plány jednotlivců. Úkolem konkurence je pak eliminace neúspěšných plánů. Tržní systém má tedy podle Hayeka poskytovat všem hráčům stejné šance. Šance jsou ovlivňovány zákony, tj. společnými pravidly chování. Zákonodárce se při formulaci pravidel snaží o zvětšení šance všech hráčů, protože mu není dostupná individuální znalost jednotlivce. Stejné šance pro každého mají být tedy zajištěny prostřednictvím toho, že zákony budou stejně prospěšné pro všechny a budou stejně aplikovány. Tržní řád vždy produkuje vítěze a poražené. Neplatí však automaticky, že vítězem bude ten, kdo si to nejvíce zaslouží. Podle Hayeka hraje ve spontánně řízených systémech velkou roli faktor náhody, štěstí a času. Spontánní řád podle Hayeka generuje tedy i řadu zklamání. Pokud poražení dojdou k závěru, že jejich prohra byla nezasloužená, mohou navrhnout nápravná opatření. Vláda by však podle Hayeka neměla mít moc ustupovat jim. Specifické příkazy totiž narušují řád a nejsou spravedlivé, neboť vytvářejí individuální výhody na úkor jiných, což narušuje Hayekův princip obecné a rovné aplikovatelnosti pravidel. Hayek říká, že: „Dobrá společnost je ta, kde je náhodná šance na úspěch co nejvyšší. " Z toho plyne, že nej lepší společenský řád je ten, kdy o postavení, dovednostech a schopnostech rozhoduje náhoda, kde jsou šance dostupné většině, než pokud by byly (i když ještě lepší) dostupné pouze pro menšinu. Systém založený na náhodě generuje nejvyšší možnou míru spravedlnosti v rozložení šancí a šance má možnost zvýšit právo, tj. společná pravidla chování lidí. 18 Pokud chceme vybudovat společnost založenou na principech individuální svobody, což bylo jedno z východisek transformačního procesu v české ekonomice, je třeba uvědomit si, že ve skutečně svobodné společnosti nelze stanovit společnou hierarchii cílů. Lidé neznají záměry a motivace jiných účastníků, netuší, jakým cílům svým jednáním napomáhají. Svobodná společnost je pluralitní. K tomu, aby společnost fungovala ku prospěchu každého z účastníků aniž by ten musel sledovat společné cíle je však třeba, aby byla stanovena pravidla pro kooperaci. Tato pravidla jsou ekonomickou teorií označuje jako instituce. Jedním z těchto základních pravidel společenské kooperace, které podmiňuje úspěšné fungování svobodné pluralitní společnosti, je vymezení vlastnických práv a pravidel jejich převodu. Toto vymezení je zvětší části zajišťováno institucemi formálními, avšak nelze abstrahovat od vlivu institucí neformálních, které jejich fungování ovlivňují. 1.5 Institucionální směry ekonomické teorie Důležitým teoretickým zdrojem pro práci jsou institucionalistické větve ekonomické teorie. Vjejich rámci se soustředím na teoretické přínosy, které souvisí s tématem práce, zejména na teorii evoluce institucí, teorii vlastnických práv a path dependence. Institucionalismus se začal jako nový proud ekonomického myšlení formovat v 90. letech 19. století. V té době převládala na poli ekonomické teorie neoklasická ekonomie, která roli institucí v ekonomickém procesu zcela přehlížela. Institucionalismus se konstituoval jako kritická reakce na tento rys neoklasické nauky a také jako reakce na vědeckotechnické změny ve výrobách a monopolní tendence. Neoklasická ekonomie byla do té doby brána jako statická nauka, popisující podmínky a předpoklady stavů rovnováhy ekonomik, které chápala jako ideální. Neřešila však proces přechodu z jednoho stavu rovnováhy do druhého a také zcela zanedbávala institucionální rámec, v kterém probíhá vývoj ekonomiky. V době rozsáhlých změn ve výrobách se začaly objevovat názory, že právě instituce a jejich stav hrají velkou roli při utváření ekonomického chování lidí a při dosahování ekonomické výkonnosti a že se historicky mění a vyvíjí. 19 Institucionalismus je obecně dělen na americkou větev a novou institucionální ekonomii. Jeho vznik byl pobídnut průmyslovou revolucí v USA, která pro ekonomiku znamenala rychlé strukturální změny. Výrobní zdroje získaly novou strukturu a stávající instituce nezajišťovaly jejich efektivní využití. Očekávalo se tedy, že musí dojít ke změně institucí tak, aby podporovaly hospodářský rozvoj. V myšlení amerických institucionalistů právě instituce determinují efektivnost ekonomiky a trhu, který je jimi chápán také jako společenská instituce. Institucionalismus je značně různorodý proud ekonomického myšlení. V základním pohledu jsou rozlišovány dva jeho proudy přístupu k otázkám institucionálního uspořádání společnosti. Prvním z nich je sociálně-psychologickýpřístup Thorsteina B. Veblena. Podle něj požadavky kulturních sil naplňuje jednotlivý člověk. Veblen se soustředí na zdroje lidského chování vycházející zjedince. Naproti tomu podle J. R. Commonse je společenský řád vytvářen výrazně konstruktivisticky lidmi, kteří vytvářejí kolektivní pravidla fungování společnosti a ekonomiky. Commons se proto zaměřuje na právní instituce. 1 5 Původní americký institucionalismus se vyvíjel od konce 19. stol. do II. světové války, po které na něj navázal neoinstitucionalismus. Jak již bylo řečeno, institucionalismus se zformoval jako kritika neoklasické ekonomie. Ta zakládala své teze na konceptu racionálně jednajícího ekonomického člověka. Novým požadavkem bylo rozšířit tento úhel pohledu o faktory, které jednání člověka ovlivňují - tj. zasadit a zkoumat chování člověka v kulturním a společenském rámci. Přístup k determinovanosti chování člověka „zvnějšku" vychází z metodologického kolektivismu. Nová institucionální ekonomie navazuje od 60. let 20. století. Vpodstatě jde o doplnění neoklasické ekonomie o vliv institucí na ekonomický systém, nejsou tím však popřeny její východiska. Východiskem se stal metodologický individualismus, s důrazem na roli institucí. Nová institucionální ekonomie je chápe jako pravidla chování. Nová institucionální ekonomie obohatila ekonomickou teorii o teoretická rozpracování pojmů vlastnických práv a transakčních nákladů. Škola se rovněž zabývá teorií evoluce institucí, ve které poněkud opouští původní východisko metodologického individualismu. 1 4 H O L M A N , cit. 1, s. 321-325. 1 5 H O L M A N , cit. 1, s. 325-329. 20 1.5.1 Teorie evoluce institucí Evolucí institucí, tj. změnou institucionálního uspořádání zemí v čase, se zabývalo několik autorů. Jsou jimi Armén A. Alchian, F. A. von Hayek, Douglass C. North a Harold Demsetz. F. A. von Hayek a A. A. Alchian chápou institucionální evoluci jako spontánní proces. Vzhledem k tématu práce a vzhledem ktomu, že Hayek ve své teorii odkazuje na práci Alchiana, budu vycházet zejména z teorií A. A. Alchiana a Douglasse C. Northa. Podle Hayeka vznikne neformální instituce z jakéhokoli jednání založeného na libovolném důvodu, opakuje-li se dostatečně dlouho, tzn. pokud se ve společnosti udržuje. Instituce jsou podle Hayeka nositeli informací o chování, které se osvědčilo ze společenského hlediska. V tomto se shoduje s Alchianem. Hayek předpokládá i situace konkurence institucí. Země s vhodnějšími institucemi prosperují více a mohou zabrat země s institucemi méně vhodnými. Zaostávající země se proto snaží napodobovat vhodnější institucionální rámce vyspělejších zemí. To je podle Hayeka motorem evoluce institucí. Negativně se staví ke konstruktivistickým snahám ve vývoji institucí. Tvrdí, že efektivní instituce vznikají pouze spontánně na základě jejich celospolečenského přijetí. Hayek se s Alchianem shoduje také v předpokladu vysoké míry nejistoty v reálném světě a jedinou možnost pro institucionální změnu k lepšímu vidí v experimentování s modely jednání. Poněkud odlišný pohled na evoluci institucí má Demsetz. Zkoumá motivaci jednotlivců při stanovování pravidel chování. Jeho zpracování evoluční teorie je tedy přínosem pro pochopení formování formálních institucí a budu se jí tedy rovněž zabývat. Demsetz se zabývá procesem ustanovování vlastnických práv, zmíním jej tedy v podkapitole zabývající se teorií vlastnických práv. Douglass C. North do určité míry navazuje na Demsetze. Zkoumá to, jak je proces evoluce institucí ovlivněn státem. Impulsem pro institucionální změnu je podle něj podnikatelská činnost jednotlivců zaměřená na vyhledávání ziskových příležitostí. Podnikatelské síly uvádí do pohybu změny v relativních cenách (změny v technologiích, preferencích, znalostech). KVASNIČKA, M . Nová institucionální ekonomie. 21 O dosažení zisku se mohou snažit buď v rámci stávajícího institucionálního rámce (například pokud přijdou s inovací, která jim umožní využít mezeru na trhu), nebo se mohou snažit o vyšší zisk tím, že využijí své vyjednávači síly v politickém procesu a vyvolají institucionální změnu, která jim přinese prospěch. To, kterou z cest zvolí, se odvíjí od jejich očekávaných nákladů a výnosů dané aktivity. Očekávání však mohou být vytvářena i mylně, protože jsou utvářena v prostředí, které je determinováno institucemi neformálními (morálkou, výchovou apod.). Ty do určité míry institucionální rámec země stabilizují. Neformální instituce mohou být změněny tím, že budou v jednotlivých případech nedodržována a tím způsobem bude instituce rozrušována zevnitř systému samotného. Na rozdíl od změny formálních institucí k tomu však není potřeba vynaložit konkrétní zdroje17 . Institucionální uspořádání i samotná institucionální změna vykazuje efekt setrvačnosti. Důvodem je komplexnost faktorů, které institucionální rámec ovlivňují. Těmi jsou faktory historické, sociální, psychologické, náboženské, kulturní a mnoho dalších. Každá země vykazuje poněkud odlišný komplex faktorů, liší se vzájemně jejich vahou a zastoupením. To vysvětluje, proč není možné jednoduše implementovat právní rámec jedné země do země jiné a očekávat stejný vývoj v obou z nich. Přijetí a dopad se budou u různých zemí lišit. Proto nebylo pro transformující se země možné převzít jednoduše právní rámec některé z vyspělých ekonomik. 1.5.2 Teorie vlastnických práv Vymezená vlastnická práva, pravidla jejich převoditelnosti a vymahatelnosti jsou nezbytností pro fungující tržní mechanismus. Bez určení vlastnických práv nevznikne žádný trh. Česká transformace znamenala mohutný zásah do struktury vlastnických práv. Soukromý sektor výroby byl během centrálně plánovaného hospodářství takřka eliminován, proto bylo jedním z hlavních a nej důležitějších transformačních kroků nalezení nových vlastníků pro státní majetek. Teorii vlastnických práv rozpracovává nová institucionální ekonomie. Jejím východiskem je metodologický individualismus, při formulaci této teorie se však rozmělňuje a přibližuje se více východisku původního institucionalismu, metodologickému kolektivismu. 1 7 KVASNIČKA, M . Nová institucionální ekonomie, s. 39-40. 22 Za základní kámen institucionálního uspořádání společnosti považuje vlastnická práva, tržní směnu chápe jako směnu vlastnických práv.1 8 V souvislosti sní rozpracovává také teorii transakčních nákladů ve světě, kde shromažďování informací potřebných ke směně představuje nenulový náklad. Příčinou vzniku vlastnického práva je podle H. Demsetze potřeba internalizovat pozitivní externality vznikající z nevymezení vlastnického práva. Těmi můžeme chápat např. krádež, která není sankcionovatelná, protože jí nebylo porušeno vlastnické právo jednotlivce. Internalizace této externality (ustanovení vlastnického práva) podle Demsetze nastává v případě, kdy výnosy internalizace převýší její náklady spojené se zavedením a vynucováním vlastnického práva. Demsetz předpokládá, že zavádění vlastnických práv soukromými osobami povede ke společensky žádoucímu výsledku. Opomíjí však vliv politického procesu, který může efekty změnit až nežádoucím směrem (dojde-li např. k lobování v procesu ustanovování vlastnických práv). Kvůli opomenutí tohoto faktoru byla Demsetzova teorie zpochybněna. Vlastnickými právy se zabýval také A. A. Alchian. Podmiňuje efektivní fungování firem tím, zda fungují efektivně trhy vlastnických práv. Podle Alchiana jsou trhy vlastnických práv efektivní tehdy, pokud jsou práva obchodovatelná a dělitelná. Efektivní formou vlastnického práva je podle něj například akciová společnost. Jsou-li trhy vlastnických práv dostatečně efektivní, vytvářejí tlak na management vlastnických forem, ztrátové subjekty jsou pohlcovány ziskovejšími (nepřátelské převzetí), chybující management nahrazován novým a zdroje efektivněji alokovány . Tento poznatek je přínosný pro institucionální analýzu české transformace. Ta vytvořila v první fázi silně roztříštěnou vlastnickou strukturu. Pokud by byla lépe ošetřena převoditelnost vlastnických práv, mohly efektivní trhy s vlastnickými právy suplovat nízkou možnost monitoringu rozptýlených vlastníků nad managementem privatizovaných podniků. H O L M A N , cit. 1, s. 344. H O L M A N , cit. 1, s. 343 23 1.5.3 Northova hypotéza závislosti na minulém vývoji (path dependence) Při institucionálních analýzách transformujících se ekonomik je často zmiňován efekt tzv. path dependence. Týká se však i rozvinutých ekonomik procházejících strukturální změnou. Hypotézu týkající se závislosti na minulém vývoji formuloval Douglass C. North. Závislost podle Norma vyplývá „z vlivu kultury na lidský proces učení se a z vlivu ideologie na charakter institucí. "2 0 Proces transformace tedy probíhá za určitých předem daných podmínek, které jsou zakotveny ve společnosti - jsou institucionalizovány. Formální instituce mohou být změněny poměrně snadno a rychle, jednání ekonomických subjektů však do určité míry vždy kopíruje převzaté a naučené vzorce chování, které se udržují setrvačně a jejich změna je dlouhodobý proces. Touto hypotézou rovněž North osvětlil příčinu toho, proč neefektivní instituce někdy dlouho odolávají nahrazení institucemi efektivnějšími. Obohatil tím Alchianovu teorii evoluce institucí, neboť Alchian předpokládá že instituce různých zemí v čase konvergují. Podle Northe ke konvergenci nemusí dojít v důsledku existence nenulových transakčních nákladů v reálném světě a to i přesto, že v dnešní informační společnosti jsou náklady na získávání a šíření informací výrazně nižší než v minulosti. Pokud by platil Coaseho teorém a transakční náklady byly nulové, existovaly by pouze efektivní instituce. Důsledkem path-dependence je také to, že směr institucionálního vývoje je určen minulým vývojem zejména neformálních institucí a to i přesto, že jednotlivé institucionální změny se předvídat nedají.2 1 1.5.4 Teorie podnikatelského objevování Institucemi jsou chápány kromě samotného trhu, právního řádu, peněžního systému, bankovního systému, burzy, legislativy a zvykového myšlení apod. také jednotlivé složky hospodářského systému, např. podnikatel. Rolí podnikatele se zabývala Rakouská škola. Institucionální analýza je analýzou zaměřenou na mikroekonomickou úroveň, proto tuto teorii zmiňuji. 2 0 H O L M A N , cit. 1, s. 344. 2 1 KVASNIČKA, cit. 16, s. 43. 24 Rolí podnikatele v ekonomickém systému se blíže zabýval Joseph Alois Schumpeter. Teorie navazuje také na poznatek F. A. von Hayeka o rozptýlené znalosti. Ten předpokládá, že každý jedinec disponuje určitou specifickou znalostí. Společnost je tedy souborem řady individuálních znalostí, které jsou pro centrální autoritu nezjistitelné a necentralizovatelné. Jediným mechanismem umožňujícím přenos informací o rozptýlených znalostech je trh. Na existenci privátní znalosti (informace), kterou nikdo jiný kromě držitele nemá k dispozici, je založeno podnikatelské objevování. Jedná se jak o její využívání a tak o cílené vyhledávání dalších informací. To umožňuje podnikateli objevit mezeru na trhu a využít ji ke své podnikatelské činnosti. Celý proces vyžaduje od podnikatele schopnost tvořivosti a představivosti, což jsou podle Schumpetera hlavní identifikační znaky podnikatele. Institucionální změna je podle Schumpetera zajištěna tím, že podnikatelé navzájem přebírají úspěšné modely tržního chování, které se tím ve společnosti upevňují a dále přežívají22 . Informace o úspěšných podnikatelských plánech přenáší cenový mechanismus. Tento princip rovněž zajišťuje efektivní alokaci vzácných zdrojů. Chybné podnikatelské postupy jsou trestány ztrátou, správné odměněny ziskem. Tím se zdroje přesouvají od chybujících subjektů k těm, u nichž dojdou vyššího zhodnocení. Síly lidské svobody a tvořivosti tedy posouvají ekonomiku blíže k rovnováze a paretooptimalitě. Té však hospodářství nedosáhne, neboť lidské snahy a aktivity jsou stále činné a v pohybu, což je v rozporu s předpoklady paretooptimality23 . Institucionální uspořádání společnosti nemá na dosahované hospodářské výsledky vliv pouze v případě platnosti tzv. Coaseho teorému. To znamená ve světě neexistence transakčních nákladů (resp. nulových) a dokonale vymezených vlastnických práv (neexistence efektů přelévání). To jsou předpoklady neoklasické ekonomické teorie a v případě jejich platnosti nehrají instituce žádnou roli a ekonomika směřuje k paretooptimální rovnováze. Avšak v reálném světě, kde jsou transakční náklady směny nenulové a vlastnická práva nedokonale vymezena, je vliv institucionálního rámce společnosti na hospodářský proces nezanedbatelný, protože směřuje jednání jednotlivců různým směrem2 4 . SCHUMPETER, J. A. Kapitalismus, socialismus a demokracie, s. 150-153. KVASNIČKA, cit. 16, s. 8. KVASNIČKA, cit. 16, s. 10. 25 Jednání hráčů a náklady a výnosy sním spojené jsou v realitě institucionálně podmíněné a tím i trend hospodářského vývoje země, neboť ten je udáván agregací nespočetného množství podnětů vzešlých od jednotlivců. Ekonomiky procházející transformační změnou jsou z logiky celého procesu předpokladům neoklasické teorie vzdáleny ještě více, než vyspělé tržní ekonomiky standardního typu. Z toho pohledu je zřejmé, že z podcenění institucionálního rámce v tranzitivní zemi nelze očekávat pozitiva, ale že náklady, které opomíjení přinese, budou naopak nevyhnutelné. 1.6 Ordoliberalismus a jeho pojetí hospodářského řádu V této části práce se zaměřím na přínos ordoliberalistické větve ekonomické teorie k chápání utváření hospodářského řádu ve společnosti. Považuji za žádoucí tento směr zmínit vzhledem k tomu, že se v práci zabývám vlivem formálních institucí na transformující se hospodářství a právě ordoliberalismus má jako jednu ze svých hlavních tezí myšlenku, že stát hraje v hospodářství nepostradatelnou úlohu tím, že je jeho funkcí stanovování a ochrana pravidel použití trhu. Hlavním teoretickým východiskem pro mě bude učení Waltera Euckena. Ordoliberalismus je částečně spjat s učením F. A. von Hayeka a některé stavební kameny své nauky od něj přebírá. Už samotný název tohoto ekonomického proudu naznačuje, že jde o spojení myšlenky svobody a řádu. Základem učení ordoliberálů je přesvědčení o provázanosti právního řádu s hospodářským řádem21 '. Přestože tuto myšlenku sdílel kromě ordoliberálů a institucionalistů také F. A. von Hayek, rozdíl v přístupu ordoliberálů je v tom, že s ním nesdílejí ideu hospodářského řádu, který se utváří spontánně evolučně; ordoliberálové jsou přesvědčeni, že v jeho utváření hraje nezastupitelnou roli stát jako hlavní nositel hospodářské politiky. Hlavní úlohou státu podle ordoliberálů je vytváření a ochrana řádu. Ordoliberálové varují také před aktivitami různých mocenských skupin a jejich prolínáním s politikou, ve kterých vidí nebezpečí pro narušení hospodářského řádu. Hospodářská politika se má soustředit pouze na vytvoření obecně platných pravidel pro fungování a použití trhu. EUCKEN, W. Zásady hospodářského řádu. 26 Stát má zajistit právní řád, který zabezpečí základní hospodářské svobody jednotlivců, ochrání jejich vlastnická práva a zajistí dodržování smluv. Na učení ordoliberalismu navazuje i myšlenka tzv. sociálně-tržního hospodářství. Její zastánci věří, že sociální solidarita a tržní hospodářství jsou slučitelné, pokud budou vytvořeny instituce vyrostlé na základě obecně platných společenských hodnot, které mají převážně duchovně-morální charakter. Takovéto instituce budou podle jejich názoru schopny pružně reagovat na měnící se společenské a ekonomické podmínky bez toho, aby byl narušen princip společenské solidarity. 2 6 Ordoliberálové nedůvěřovali tomu, že hospodářský řád se ustanovuje sám od sobě. Podle nich je celý proces v rukou státu - v prvé řadě má stát vybudovat právně institucionální řád, který bude zárukou tržní konkurence a jeho nevměšování se do tržního řádu. Jedním z hlavních zájmů ordoliberalismu bylo tedy vymezení role státu v tržní ekonomice. 1.6.1 Utváření hospodářského řádu v myšlení Waltera Euckena Podle Euckena ožívá vnově industrializované společnosti a hospodářstvích idea nutnosti funkčního a zároveň lidsky důstojného hospodářského, společenského, právního a státního řádu. Eucken tedy rozlišuje řád přirozený (ordre naturel) a řád pozitivní, rostlý (ordre positif). Eucken také rozlišuje hospodářské řády na tzv. jednotlivé a řád hospodářství. Jednotlivé řády jsou obvykle vnímány lidmi jako neuspokojivé, řád hospodářství chápe jako použitelný a spravedlivý. Důležité Euckenovo dělení je dělení na řád zákonem stanovený (gesetzt) a řád rostlý (gewaschen). Soutěžní řád se podle Euckena neuskutečňuje spontánně a není tedy ordre naturel - přirozeným řádem. Eucken však připouští, že v určitém smyslu ordre naturel být může - soutěžní řád podle něj umožňuje silné tendence, které směrují k dokonalé konkurenci. Úkolem hospodářské politiky je činit tyto síly účinnými vytvořením odpovídajících forem hospodářského řádu.2 7 Rády rostlé se v historii utvářely bez vědomého rozhodnutí. Rády zákonem stanovené uplatňují v hospodářském zřízení princip řádu na základě celkového hospodářskopolitického rozhodnutí. H O L M A N , R. a kol. Dějiny ekonomického myšlení. EUCKEN, W. Zásady hospodářského řádu. 27 Politika soutěžního řádu vychází podle Euckena z celkového rozhodnutí, snaží se tedy o vytvoření řádu. Nestaví se tím však proti historickému vývoji a souvislostem. Zákonem stanovené řády mají být podle Euckena v souladu se skutečností a s povahou člověka. Tím se přibližují řádům rostlým a není tím popřena spontánní aktivita zdola k jejich utváření. V tomto je rozdíl v pojetí ustanovení zákonných řádů v hospodářství mezi ordoliberalismem a centrálně plánovaným hospodářstvím. Příčinou neúspěchu centrálně administrativních hospodářských zřízení je jejich vzdorování historickému rámci a vývoji. Stát má do hospodářského řádu podle Euckena zasahovat jen v případě, kdy by mohl být porušen základní princip řádu - např. vytvářením monopolů2 8 . Eucken tedy svůj přístup k utváření hospodářského řádu staví na humánních a morálních zásadách, pramenících z povahy člověka a kladoucích důraz na zachování lidské důstojnosti v řádu a na historických souvislostech vývoje, což jsou východiska, které sdílí i ordoliberální ekonomická teorie. 1.7 Morální hazard Problém morálního hazardu je ekonomickou teorií řazen mezi tržní selhání. Je často diskutován v souvislosti s institucionálními analýzami nově vznikajících, ale i rozvinutých tržních ekonomik. Proto považuji za žádoucí se jím v práci zabývat. Morálním hazardem bývá označováno jednání v situaci, kdy dochází k informační asymetrii. Na jedné straně vystupuje informovaný subjekt, který se na úkor méně informovaných subjektů transakce snaží maximalizovat vlastní užitek. Například pokud prodávající ví více o kvalitě prodávaného výrobku než kupující. Tento efekt je jednou z často kritizovaných stránek transformačního procesu české ekonomiky. V jeho důsledku docházelo k poškozování minoritních akcionářů. Touto problematikou se zabývají analýzy vztahu vlastníka a manažera, obecněji vztah vlastník zástupce (principál - agent). Manažer zpravidla tenduje ve svém rozhodování k tomu sledovat vlastní zájmy, které se nemusí shodovat se zájmy akcionáře, vlastníka. EUCKEN, W. cit. 27, s. 470-472. 28 Oportunismus manažerů se obecně projevuje nižší mírou zisku. Manažeři mohou například zvyšovat vlastní spotřebu a tím se obohacovat na úkor společnosti29 . Možností snižování oportunistického chování je několik. Prostor pro oportunistické chování manažerů snižuje funkční kapitálový trh. Funkčnost kapitálového trhu souvisí s úrovní jeho likvidity. Dalším způsobem snižování oportunistického chování manažerů je působení tržního prostředí, kdy jsou ztrátovější subjekty vytlačovány z trhu ziskovějšími. Manažeři jsou pak motivováni k dosahování co nejvyšší míry zisku. Prostor pro oportunistické chování zužuje také schopnost monitoringu vlastníka nad manažerem. Čím rozptýlenější je vlastnická struktura, tím je pro vlastníka monitoring obtížnější a nákladnější a tím širší se otevírá prostor pro morální hazard a oportunismus manažera3 0 . 2 9 KVASNIČKA, M . Nová institucionální ekonomie, s. 3. 3 0 KOUBA, K., VYCHODIL, O., ROBERTSOVÁ, J. Privatizace bez kapitálu. Zvýšené transakční náklady české transformace; KVASNIČKA, M . Nová institucionální ekonomie. 29 2 Analýza transformace české ekonomiky z institucionálního pohledu Určité úskalí nebo problém institucionálních analýz tkví vtom, že obvykle analyzují vztah dvou stran jedné mince, které se však mohou velmi lišit navzdory tomu, že jsou součástí jediného celku. Tzn. že institucionální analýzy hledají vazbu mezi společenskou stránkou hospodářskou, která může být mnohem snáze popsatelná a kvantifikovatelná makroekonomickými ukazateli a společenskou stránkou institucionální, vliv které je naopak kvantifikovatelný poměrně obtížně a díky které není nikdy zcela jasné, jaké dopady bude mít určité opatření v daném institucionálním rámci za několik let. Hospodářské a institucionální charakteristiky země se mohou navzájem lišit a to i ve srovnání mezi transformujícími se zeměmi navzájem. To, že některá ze zemí disponuje lepšími hospodářskými předpoklady např. v oblasti makroekonomické stability (což byl případ československé ekonomiky na startu transformace) a vykazuje lepší hospodářské výsledky oproti zemi jiné nezaručuje, že tomu tak bude po celou další dobu. Země se liší na institucionální úrovni a v současné době hospodářsky zaostávající země může díky adekvátnější a adaptibilnější institucionální struktuře svého soupeře předstihnout. Všeobecná nespokojenost obyvatelstva se stagnujícími hospodářskými výsledky a celospolečenským klimatem klíčila vnáší zemi již nějakou dobu před společenským zlomem. Po převratu v roce 1989 bylo jasné, že je přeměna centrálně plánované ekonomiky na tržní nezbytně nutná. Lidé od transformačního procesu obecně žádali nejen více tržního prostředí, ale zároveň i více politických práv. Ve standardních společnostech tržního typu jsou tyto dva požadavky chápány jako komplementární. Myšlenka o komplementárnosti tržního hospodářství a demokracie je založena převážně na závěrech ordoliberální školy, zejména Waltera Euckena. Výchozí hypotéza je následující: „Pokud je politická moc vymezena demokratickými volbami a právním státem, musí mocenské poměry v oblasti hospodářské garantovat svobodná soutěž. " 3 1 Tržní hospodářství a demokracie jsou tedy chápány jako spojené útvary. Eucken pro tento jev používá označení interdependence řádů32 . To znamená, že nevzniká jednostranná závislost ostatních řádů na řádu hospodářském, nýbrž že vzniká jejich závislost vzájemná. 3 1 SCHWARZ, G. Ekonomická transformace a demokracie jako vztah lásky a nenávisti?, s. 5. 3 2 EUCKEN, W. Zásady hospodářského řádu, s. 59. 30 Podle této teze je tedy optimem budovat jednotlivé řády současně, má-li vzniknout jejich vzájemný soulad. Dá se z ní vyvozovat, že nejsou-li jednotlivé společenské řády budovány stejným tempem a ve stejné kvalitě jako řád hospodářský, dají se očekávat efekty odlišné od optimálního hospodářského vývoje. V práci se pokusím některé z těchto efektů identifikovat. v 2.1 Hospodářské podmínky Československa před transformací Před začátkem vlastní analýzy uvedu souhrn výchozích podmínek ekonomiky Československa, které bylo třeba zohlednit při tvorbě transformačního scénáře a které do značné míry determinovaly charakter a posloupnost transformační kroky. Zmíním se také stručně o tzv. sporu o metodu transformace, který mezi sebou vedli zastánci gradualismu a šokového postupu, uvedu výhody a nevýhody každého z nich a argumenty jejich zastánců. Ve srovnání s ostatními transformujícími se zeměmi bývalého východoevropského bloku mělo Československo oproti ostatním v některých oblastech hospodářství výhody, ale v jiných - zejména v přístupu k plánování hospodářství - nevýhody. Tyto odlišnosti byly dány specifičností ekonomik jednotlivých zemí, jejich historickou a politickou zkušeností a zvyklostmi v pojetí hospodářské politiky. 2.1.1 Výhody československé ekonomiky před startem transformace Československo mělo poměrně dlouhodobou tradici disciplinované hospodářské politiky, zejména v monetární oblasti, která byla prováděna jako striktní. Fiskální disciplína československých vlád byla vysoká. Nevznikaly velké deficity státního rozpočtu ani schodky platební bilance země. Také finanční disciplína podniků byla na vysoké úrovni. Míra inflace země byla relativně nízká a stabilní. Celková míra inflace v 80. letech nebyla vyšší než 5% ročně, z toho otevřená inflace tvořila pouhá 2% a odhad skryté inflace hovořil o 3%3 3 . Zahraniční zadlužení Československa bylo také nízké. Jednou ze specifických výhod Československa byla relativně vysoká úroveň vzdělání, kvalifikace a zkušeností pracovní síly. ONDRČKA, P. a kol. Specifika transformačního procesu II, s. 28. 31 Za dob centrálně plánovaného hospodářství fungovala tzv. plná zaměstnanost. Česká populace měla dobře zakořeněné pracovní návyky. Co se týče kvality lidského kapitálu byla tedy mezera v zaostávání Československa za vyspělými tržními ekonomikami nejmenší a v porovnání s ostatními transformujícími se zeměmi měla v tomto směru československá ekonomika výhodu3 4 . 2.1.2 Nevýhody československé ekonomiky před startem transformace Podle mého názoru největší nevýhodou československé ekonomiky bylo to, že systém centrálního plánování zde byl uplatňován nejdůsledněji ze všech zemí RVHP. Soukromý sektor měl v hospodářství prakticky nulové zastoupení a znárodnění bylo téměř dokonalé. V celému systému koordinování převládaly jednoznačně vertikální vztahy. Vedení podniků mělo omezené rozhodovací pravomoci a podléhalo kontrole vládních a dalších orgánů jako byly stranické orgány, odbory, plánovací komise, příslušná odvětvová ministerstva apod. Zahraniční obchod Československa byl orientován na trhy RVHP, které nekladly příliš vysoké nároky na konkurenceschopnost české produkce. V 2. polovině 80. let tam směřovalo až 70% objemu československého exportu35 . Ve struktuře hospodářství trpěla československá ekonomika vysokou hypertrofií, která se projevovala extrémní orientací na těžký průmysl. „ Tato hypertrofie byla doprovázena poměrně vysokou energetickou a materiální náročností, extrémně vysokou mírou zaměstnanosti a pokřivenou strukturou obchodu, a to ve větší míře, než tomu bylo v sousedících socialistických zemích. "36 Československo představovalo spolu s Maďarskem dvě země s nej lepší nabídkou spotřebního zboží3 7 . Následující tabulka shrnuje některé makroekonomické ukazatele a charakteristiky československé ekonomiky 80. let: ŽÍDEK, L. Česká ekonomika v 90. letech; ONDRČKA, P. Specifika transformačního procesu II. ONDRČKA, P. a kol. Specifika transformačního procesu II, s. 28. JONÁŠ, J., 1997. (cit. v: DLOUHÝ, V. Situace české ekonomiky). DLOUHÝ, V. Situace české ekonomiky. 32 Tabulka č. 1.: Makroekonomické ukazatele československé ekonomiky před startem transformace Státní vlastnictví3 8 v % majetek, zdroje 90 družstevní vlastnictví cca 8 Soukromý sektor v % majetek 2 pracovní síla 1,2 Míra inflace 80. léta, v % ročně celková míra 5 - z toho skrytá inflace (odhad) 3 - z toho otevřená inflace 2 Vnitřní rovnováha v % HDP veřejný dluh 17 Trh práce neexistence otevřené nezaměstnanosti, vysoká míra participace40 , relativně vysoká úroveň kvalifikace, vzdělanosti a zkušeností pracovní síly Zahraniční obchod II. pol. 80. let trhy RVHP 70% celkového exportu Československa Celková hodnota základních prostředků41 v běžných cenách, 1988 výrobní a nevýrobní odvětví 3,6 bil. Kčs Předpoklad záběru majetku k privatizaci42 560-1.120 mld. Kčs - z toho předpoklad záběru majetku kupónovou privatizací 700 mld. Kčs Celkové úspory obyvatelstva (1988)43 323,4 mld. Kčs - z toho předpoklad použití pro kupónovou privatizaci 100 mld. Kčs Prameny: ONDRČKA, P., 2002; ŽÍDEK, L., 2004; KOZÁK, J., 1990. ONDRČKA, cit. 31, s. 28. ONDRČKA, cit. 31, s. 28. ZÍDEK, L. Česká ekonomika v 90. letech, s. 9. KOZÁK, J. Formy a rizika privatizace v ČSFR, s. 7. KOZÁK, cit. 38. KOZÁK, cit. 38. 33 2.2 Podoba transformačního scénáře Transformace měla dvě základní fáze. První fází byla liberalizace trhů a stabilizace ekonomiky. Druhou fází byla privatizace a restrukturalizace podniků. Hned na počátku hledání optimální cesty se ekonomové rozdělili na dva tábory, pokud jde o volbu transformační strategie. Spor se vedl o to, jak provést první fázi transformace, zda zvolit strategii šoku (V. Klaus, V. Dlouhý) nebo strategii gradualismu (V. Komárek). V roce 1990 pak vznikly dva rozdílné scénáře transformace: jeden na úrovni české vlády Český scénář a druhý na federálním ministerstvu financí - Federální scénář. Gradualisté navrhovali provést liberalizaci cen okamžitě, ale na rozdíl od svých oponentů doporučovali rozložit do delšího období liberalizaci zahraničního obchodu. Jejich scénář transformace pramenil z obav o dopad šokového scénáře na podnikovou sféru ekonomiky. Gradualisté se domnívali, že je nutné vyvarovat se v této oblasti šokového postupu, který má přímé dopady na zaměstnanost a tím na sociální stránku hospodářství. Zastánci šokového postupu (radikálové) naopak obhajovali nutnost provést všechny důležité kroky nutné pro transformaci v co nejužším sledu. Tj. provedení okamžité cenové liberalizace současně s uvolněním zahraničního obchodu zavedením vnitřní směnitelnosti měny, která měla být usnadněna počáteční devalvací. Masový a rychlý převod vlastnických práv (hromadná privatizace) měl nastat co nejdříve po liberalizaci. Souhrn zastánců a kroků obou metod první fáze transformace ukazuje následující tabulka: Tabulka č. 2.: Gradualisté versus Radikálové Gradualisté: Zastánci „šokové" terapie: V. Komárek Český scénář: - bezodkladná cenová liberalizace - liberalizace zahraničního obchodu postupně Obavy o dopady transformace na podnikovou sféru V. Klaus, V. Dlouhý Federální scénář: - okamžitá liberalizace cen - okamžitá liberalizace zahraničního obchodu, devalvace měny a zavedení vnitřní směnitelnosti - masová a rychlá privatizace Pramen: ONDRČKA, P., Specifika transformačního procesu ČR, 2002. 34 Gradualisté a radikálové se lišili rovněž v názorech na to, jak provést odstátnění ekonomiky. Zatímco první tábor byl zastánci pomalé privatizace, kladoucí důraz na nutnost přípravy subjektů na privatizaci (tzv. restrukturalizaci), která umožní nalézt pro privatizované subjekty nej vhodnějšího vlastníka, jejich oponenti volali po co nej rychlejším převodu co nej širšího souboru vlastnických práv do soukromých rukou, argumentovali nákladností a zdlouhavostí restrukturalizace z rukou státu a tvrdili, že je proveditelná pouze konkrétním vlastníkem, zainteresovaným na jejím úspěchu. Jejich přístup byl zjednodušeně řečeno vírou v selektivní schopnost tržního mechanismu, šlo o prostý princip „hození do vody". Radikálové předpokládali, že takto se stát vyhne nákladům, které by byl nucen nést v případě pomalé privatizace. Jak se později ukázalo, nebylo to tak jednoduché řešení, jak se zprvu zdálo. Hlavní argumenty jednotlivých táborů pro pomalou a rychlou privatizaci shrnuje následující tabulka: Tabulka č. 3.: Gradualistická versus šoková metoda privatizace Pomalá privatizace Rychlá privatizace „hledání vhodného vlastníka" -převedení podniků na a. s., spravované zvláštní agenturou -provedení základní restrukturalizace pomocí této agentury (tj. z rukou státu) -rozdělení podniků do skupin podle perspektivnosti -nalezení konkrétního vlastníka obava z „předprivatizační agónie" -obava ze ztráty zájmu vedení podniku o strategické řízení při čekání na privatizaci -efektivní restrukturalizace podniku je proveditelná pouze z rukou soukromého vlastníka, nikoli státu -obava z upevňování starých manažerských pozic v podnicích a o vyvádění aktiv v podniků v předprivatizačním období Pramen: ONDRČKA, P., Specifika transformačního procesu ČR, 2002. Navzdory tomu, že Federálnímu Shromáždění byly předloženy i jiné, alternativní metody přechodu k tržní ekonomice vypracované různými vědeckými instituty, měly na rozhodování o konečné podobě malý vliv. Politicky byla prosazena varianta radikálů. Pro rychlost reforem převážily především tyto argumenty: Gradualistický reformní postup posiluje odpor byrokratických složek státu, který odkladem reforem získává potřebný čas pro vytváření staronových struktur. 35 Jedním z argumentů bylo také tvrzení, že odkládáním reforem demonstruje naše země vůči zahraničí nerozhodnost, což by mohlo být vyspělým světem vnímáno jako důkaz politické nestability v zemi a mohlo by poškodit ekonomiku odrazováním potenciálních zahraničních investorů. Obavy plynuly také z rostoucího tlaku nově organizovaných skupin obyvatelstva, které by mohly začít usilovat o svůj podíl na rozdělování vytvořeného produktu. „Tvrdé jádro nutných reformních opatření definující kritickou masu pro změnu systému zahrnuje několik velmijednoduchých kroků: - včasnou, rychlou a masovou privatizaci - deregulaci cen - liberalizaci zahraničního obchodu a směnitelnost měny - rovnovážnou makroekonomickou stabilizační politiku (měnový a finanční konzervatismus). Můžeme překročit Rubikon s kterýmkoli z klíčových opatření, ale protějšího břehu můžeme dosáhnout jen se všemi dohromady. " 2.2.1 Základní pilíře transformačního procesu v Československu Obecnými předpoklady k vytvoření fungujícího tržního hospodářství j sou cenová liberalizace, soukromé vlastnictví, existence trhu výrobních faktorů a konkurence. Hlavní kroky transformačního programu byly tedy shrnuty do následujících pilířů na kterých spočívala první fáze transformačního procesu: 1. rychlá a masivní privatizace 2. cenová liberalizace 3. liberalizace vnějších ekonomických vztahů 4. zavedení vnitřní směnitelnosti měny a její počáteční devalvace 5. obnovení a udržení makroekonomické rovnováhy Z hlediska institucionální analýzy považuji za klíčový prvek transformačního programu proces odstátnění, protože znamenal nej rozsáhlejší změnu na mikroekonomické úrovni, nej větší zásah do vlastnických práv. Proto se v práci zabývám zejména aspekty, které přinesl tento proces. KLAUS, V., 1992. 36 Pro nedostatek domácího kapitálu a neexistenci reálného předpokladu dostatečného přílivu zahraničního kapitálu v průběhu privatizace byla zvolena nová, kupónová metoda privatizace. Jak se ukázalo, právě tento transformační nástroj přinesl spolu s vlivem stavu institucionálního rámce nej větší specifika transformačního vývoje české ekonomiky. Proces odstátnění probíhal ve formě restitucí, malé a velké privatizace. Restituční proces probíhal podle zákona č. 403/1990 Sb. Malá privatizace se týkala subjektů menšího rozsahu sektoru obchodu a služeb, jejichž prodej probíhal formou veřejných aukcí přednostně do domácích rukou. Probíhala od začátku roku 1991 do konce roku 1993. Velká privatizace probíhala ve dvou kolech a převažující použitou metodou byla kupónová forma převodu vlastnických práv a korporatizace státního majetku (převedení státního majetku na formu obchodních společností). Kupónová metoda privatizace byla zvolena i přesto, že reálně nepřinášela podkapitalizovaným privatizovaným subjektům nový kapitál k provedení restrukturalizace. A tento aspekt se stal jedním ze stěžejních rysů transformace. Jeden z problémů a rizik privatizace socialistického majetku zformuloval polský ekonom Janusz Lewandowski již v roce 1990 takto: „Privatizace je, když někdo, kdo nezná skutečného vlastníka ani skutečnou hodnotu majetku, prodává něco někomu o kom ví, že nemá kapitál. " Jednotlivé transformující se země středoevropského typu zahájily privatizaci za různých výchozích podmínek a jejich volba kombinace privatizačních metod byla také rozdílná. V transformační změně, tj. při cestě k trhu, se role státu, potažmo zákonodárství obejít nedá. Z jistého úhlu je právě v transformujících se zemích jeho role důležitější, než kdy jindy. „ Tržní hospodářství nemůže být ničím jiným než (státem) vymezeným prostorem a nemůže se odehrávat v nějakém právním vakuu. Rozhodující však je, jaké rámcově podmínky v tomto prostoru stát stanoví a jak detailně je zformuluje. Liberální pojetí státu vyžaduje sice nepočetně a nepříliš detailní, zato však striktní, jasně rámcově podmínky, které zajišťují funkčnost tržního systému. " 46 4 5 LEWANDOWSKI, SZOMBURG, 1990. 4 6 MIKSCH, L. Wettbewerb als Aufgabe. Grundsätze einer Wettbewerbsordnung (cit. v: SCHWARZ, G. Ekonomická transformace a demokracie jako vztah lásky a nenávisti?, s. 10.) 37 2.2.2 Makroekonomický vývoj v 90. letech Takřka po celou první polovinu 90. let dosahovala česká ekonomika vysokých temp hospodářského růstu, které doprovázela velmi nízká nezaměstnanost. Podle některých názorů byla reálně příčinou zpožděná mikroekonomická restrukturalizace. To však nebyl jediný faktor přispívající k nízké nezaměstnanosti. V období let 1990 - 1994 přispívala k nízké nezaměstnanosti úspěšná malá privatizace, která vytvořila nová pracovní místa v maloobchodním sektoru a službách a vliv měl rovněž odkaz přezaměstnanosti z období centrálního řízení hospodářství. Od poloviny 90. let však již byla nízká nezaměstnanost udržována pomalou restrukturalizací. Počet bankrotů především v průmyslovém sektoru byl ve sledovaném období velmi nízký. Zhruba od druhé poloviny roku 1994 se začaly projevovat náznaky zpomalení hospodářství. Růst byl doprovázen také zvětšujícím se obchodním deficitem. Transformační proces měl tedy velmi dobrý start co se týče makroekonomické stability a obnovení hospodářské výkonnosti, od poloviny 90. let se však situace začala měnit. Hrubé domácí investice představovaly v roce 1991 asi 30% HDP. V roce 1993 klesly pod 20%, aby v roce 1996 opět vzrostly na 32% HDP. Hrubé národní úspory v letech 1991 - 1993 vždy převyšovaly hrubé investice, od této doby se však situace změnila v opak. Ve struktuře investování dominovaly ekologické investice a infrastruktura, což nemělo přímý výrazný vliv na růst produktivity a konkurenceschopnosti. Často měly tyto investice rovněž mandatorní charakter. Velká část investic byla navíc importována4 7 . Často zmiňovaným rysem české transformace je vývoj mezd, který se vyznačoval nadměrným růstem a přispěl k problémům s inflačními tlaky na počátku druhé poloviny 90. let a problémům s udržením kurzu české měny a makroekonomickou politikou obecně. Příčina tohoto vývoje pravděpodobně souvisí s nízkou úrovní nezaměstnanosti a s úrovní řízení podniků. Kupónová privatizace vytvořila kombinované vlastnické vztahy mezi státem, bankami, investičními privatizačními fondy a samotnými privatizovanými subjekty. Střety zájmů jednotlivých aktérů vedly k nedostatečně efektivnímu výkonu vlastnické kontroly, což v důsledku znamenalo další odklad restrukturalizace a zachování růstu mezd spolu s nízkou nezaměstnaností. Od roku 1994 rostly reálné mzdy v průměru rychleji než produktivita práce. DLOUHÝ, V. Situace české ekonomiky. 38 Platy ve státní správě musely růst rovněž, aby alespoň částečně kopírovaly vývoj mezd v soukromém sektoru. Kvůli cenové liberalizaci počátkem transformačního procesu rostly domácí ceny rychleji než mzdy. To umožnilo domácím podnikům profitovat na domácím trhu někdy i v případech, kdy se jejich růst produktivity nerovnal růstu reálných mezd. Čeští exportéři na zahraničních trzích profitovali díky podhodnocené měně. Vazba mezi produktivitou práce a úrovní reálných mezd byla tedy v průběhu první fáze transformace oslabena, stejně jako tlak na růst konkurenceschopnosti domácích výrobců. Tato slabá místa transformující se české ekonomiky se začala odkrývat v druhé polovině 90. let spolu se slabou regulací kapitálového trhu a nízkou efektivností zákonů4 8 . Tabulka č. 4.: Hrubý domácí produkt České republiky v letech 1989 - 1995 (v mld. USD, běžné ceny) rok w Česká republika 1989 96,8 1990 99,7 1991 89,0 1992 85,6 1993 87,0 1994 91,3 1995 97,8 Poznámka: Propočet proveden na bázi parity kupní síly. Pramen: Statistická ročenka 1995, 1996. Tabulka č. 5.: Meziroční tempa růstu reálného HDP České republiky v letech 1990 - 1998 (v %) rok w Česká republika 1990 -1,2 1991 -11,5 1992 -3,3 1993 0,6 1994 2,7 1995 4,8 1996 4,4 1997 2,6 1998 2,0 Pramen: Statistická ročenka 1995, 1996. DLOUHÝ, cit. 44. 39 Tabulka č. 6.: Spotřebitelské ceny v České republice v letech 1990 - 1998 (v %, index spotřebitelských cen) rok Česká republika 1990 9,7 1991 56,6 1992 11,1 1993 20,8 1994 10,0 1995 9,1 1996 8,8 1997 8,7 1998 8,4 Pramen: Statistická ročenka 1995, 1996. Vývoj nominálních mzdových sazeb v meziročním procentním srovnání mezi lety 1994 - 1995 a vývoj produktivity práce a jednotkových mzdových nákladů mezi lety 1993 - 1995 ukazují následující dvě tabulky: Tabulka č. 7.: Meziroční růst průměrných nominálních mezd mezi lety 1994 - 1995 (%) 1994 1995 I Q 14,9 16,5 I.-II. Q 15,3 18,0 I.-III. Q 16,4 17,2 I.-IV. Q 17,1 17,5 Růst průměrných reálných mezd dosáhl 7,7 % Pramen: Výroční zpráva České národní banky 1995. Tabulka č. 8.: Produktivita práce a jednotkové mzdové náklady v letech 1993 - 1995 Vývoj produktivity práce a jednoitkových mzdových nákladů Meziroční změna v % 1993 1994 1995 Národohospodářská produktivita práce (HDP ve stálých cenách/počet pracovníků) 0,7 1,8 3,5 Průměrné reálné mzdy 5,0 6,5 7,7 Rozdíl reálné produktivity práce a reálných mezd (v bodech) -4,3 -4,7 -4,2 Průměrné nominální mzdy 25,0 17,1 17,5 Jednotkové mzdové náklady 24,1 15,0 13,5 Příjmy z mezd na 1 Kč HDP v běžných cenách X 4,4 1,3 Pramen: Výroční zpráva České národní banky 1995. 40 Průběh transformačních kroků v letech 1990 - 1997 je shrnut v následujících hlavních bodech: Rok 1990: V tomto roce došlo k přijetí scénáře ekonomické reformy. Československá měna byla opakovaně devalvována na 28,-Kčs/USD. Jako jedna z transformačních kotev byl zvolen fixní nominální směnný kurz. V daňové oblasti byly odstraněny hlavní distorze spojené se zápornými daněmi z obratu u maloobchodních cen potravin. V legislativní oblasti byly učiněny první kroky k výstavbě nového právního rámce (zákony o státním podniku, o akciových společnostech a o soukromém podnikání). Rovněž byl přijat zákon č. 403/1990 Sb., který umožnil restituce. Rok 1991: Počátkem roku proběhly první aukce v rámci malé privatizace. K 1. lednu proběhla cenová liberalizace. V daňové oblasti byly provedeny další racionalizační kroky, např. byly sjednoceny sazby daně z obratu. Byl liberalizován zahraniční obchod a zavedena vnitřní směnitelnost koruny pro právnické osoby. V březnu byla založena Konsolidační banka, na kterou byl převeden značný podíl objemu špatných úvěrů obchodních bank. 1. listopadu byla zahájena registrace kupónových knížek. Rok 1992: Stále probíhala malá privatizace, restituce a byla zahájena první vlna kupónové privatizace. Rok 1993: Došlo k oddělení států a vzniku samostatné České republiky. 8. února byla provedena oficiální měnová odluka, v dubnu zahájena činnost Burzy cenných papírů a v květnu R M - systému. Zavedena byla nová daňová soustava. Rok 1994: V tomto roce proběhla druhá vlna kupónové privatizace. Česká republika předčasně splatila půjčku Mezinárodnímu měnovému fondu. Docházelo k dalším úpravám v daňové oblasti. Rok 1996: V důsledku fixního nominálního směnného kurzu české koruny se výrazně prohloubil schodek obchodní bilance. Centrální banka nejdříve otálela s devalvací koruny a intervencemi na devizových trzích se snažila udržet fluktuační pásmo koruny. V únoru však přesto došlo k rozšíření fluktuačního pásma z původních ±0,5% na ±7,5%. Pevný kurz spolu s vysokou mírou otevřenosti ekonomiky a relativně vysokou mírou inflace totiž způsoboval problémy s vnější a vnitřní rovnováhou. 41 Pozitivní účinky rozšíření fluktuačního pásma byly však jen omezené . Došlo k odtoku části objemu spekulativního kapitálu, následně se však směnný kurz stabilizoval poblíž horní hranice nového fluktuačního pásma, takže česká měna pokračovala v reálném zhodnocování spojeném s dopady na běžný a kapitálový účet platební bilance. Pozice vlády se v důsledku výsledků červnových voleb oslabila, koaliční vláda se stala menšinovou. Rok 1997 a hospodářská krize: Všechna hospodářská transformační specifika sehrála během krize svou roli. Především to však byl režim pevného směnného kurzu, který umožňoval kvůli úrokovému diferenciálu masivní příliv spekulativního kapitálu do ekonomiky. Dopady směnného režimu byly skutečně dalekosáhlé - ovlivňoval proces udržování vnější rovnováhy ekonomiky, spolu s nadměrným růstem reálných mezd přispíval k růstu inflace a kvůli posilování dovozů také domácí poptávky. Monetární politika ČNB se zaměřovala na snahu sterilizovat příliv spekulativního kapitálu a udržet fluktuační pásmo měny. Od počátku roku 1997 začala ekonomika pociťovat deficit běžného účtu platební bilance, který dosáhl až 7,5% HDP, jako neudržitelný5 0 . Ve stejné době došlo kmenové krizi v jihovýchodní Asii, která se přenesla na českou ekonomiku a v květnu 1997 došlo ke spekulativnímu útoku na českou měnu. Fluktuační pásmo se stalo neudržitelným a jediným řešením vzniklé situace bylo přijetí režimu plovoucího směnného kurzu. Česká koruna v jeho důsledku depreciovála o cca 20%5 1 . Vláda České republiky přijala souběžně řadu restriktivních opatření, která znamenala snížení rozpočtových výdajů o cca 15%. Měnová krize byla technicky zvládnuta poměrně dobře. Na konci roku 1998 se deficit běžného účtu platební bilance pohyboval pod 2% HDP, měnu se podařilo stabilizovat a inflace postupně klesala52 . Negativní dopady krize byly na hospodářský růst. Během stabilizace se česká ekonomika ocitla v recesi. Hospodářský růst v roce 1998 a 1999 byl záporný. 4 9 T U M A a KREIDL, 1996; DĚDEK a DERVIZ, 1996. 5 0 DLOUHÝ, cit. 44. 5 1 Česká národní banka, Výroční zpráva 1997. ' 2 Česká národní banka, Výroční zpráva 1998. 42 Následující tabulky dokumentují vývoj na běžném a finančním účtu platební bilance mezi lety 1993 až 1997 a roční tempa růstu reálného vývozu, dovozu a reálných směnných relací mezi lety 1990- 1996: Tabulka č. 9.: Běžný účet platební bilance v letech 1993 - 1997 (v mld. Kč) 1993 1994 1995 1996 1997 Obchodní bilance -15,3 -39,7 -97,6 -159,5 -145,6 Bilance služeb 29,5 14,0 48,9 52,2 54,9 Bilance výnosů -3,4 -0,5 -2,8 -19,6 -20,6 Běžné převody 2,5 3,6 15,2 10,4 11,2 Běžný účet celkem 13,3 -22,6 -36,3 -116,5 -100,1 Pramen: Výroční zpráva České národní banky 1997. Tabulka č. 10.: Finanční účet platební bilance v letech 1993 - 1997 (v mld. Kč) 1993 1994 1995 1996 1997 Finanční účet 88,2 97,0 218,3 116,6 34,3 - přímé investice 16,4 21,5 67,0 37,7 40,5 - portfoliové investice 46,7 24,6 36,2 19,7 34,4 - ostatní dlouhodobé investice 23,5 31,9 89,3 84,4 12,9 - ostatní krátkodobé investice 1,6 19,0 25,8 -25,2 -53,5 Pramen: Výroční zpráva České národní banky 1997. Tabulka č. 11.: Roční tempa růstu reálného vývozu, dovozu a reálných směnných relací v letech 1990 - 1996 (v %, stálé ceny roku 1984) 1990 1991 1992 1993 1994 1995 1996 Export -4,2 -4,9 5,0 16,0 2,6 7,9 -0,5 Import 9,7 -38,6 37,0 4,0 14,2 19,2 9,0 Reálné 102,2 78,1 100,5 106,1 104,1 101,4 99,6 směnné relace Pramen: Český statistický úřad. 43 Transformační úsilí České republiky je možno rozdělit na několik etap, přičemž počáteční fázi mezi roky 1990 - 1994 lze považovat z hlediska přijímaných reformních opatření za velmi zdařilou. V následující fázi však v oblasti reforem došlo ke zpomalení až zastavení přijímaných opatření, což přispělo k oddálení konsolidace na mikroekonomické úrovni, spojeného s náklady, které se posléze projevily. V nedotaženosti a oddalování reformních snah lze spatřovat další ze slabin transformace. Došlo-li by k mikroekonomickému přizpůsobování dříve, náklady mohly být nižší a také veřejná a politická podpora pro ně by byla vyšší, než v období rozčarování a zklamání z hospodářské krize. „Principiálním důvodem krize z období let 1997 - 1999 bylo nedostatečné mikroekonomické přizpůsobení. Byla to absence silných soukromých finančních institucí, nedostatečné mikroekonomické přizpůsobení a restrukturalizace v podnicích (jež vedla k nadměrnému růstu mezd), chybějící regulace kapitálových trhů a dlouhodobá monopolní pozice některých výrobců, jež způsobily recesi."53 Kompletní makroekonomické ukazatele vývoje české ekonomiky vletech 1993 - 2002 jsou součástí přílohy č. 1. práce. 2.3 Transformace a globalizace Česká republika vstupovala do transformace v době, která se vyznačovala vyšší globalizovaností světových ekonomik, otevřeností trhů a volností a rychlostí pohybů kapitálu, než tomu bylo kdykoli předtím v historii. Česká ekonomika vstupovala do rozsáhlé hospodářské liberalizace, cenové deregulace a masové privatizace právě v této turbulentní době, v době klesající důvěry ve stát a obecně rostoucí důvěry v trh a tržní mechanismy. Z tohoto pohledu je pochopitelná a adekvátní víra tvůrců transformačního programu v jeho liberální charakter. Pro tak rozsáhlou systémovou změnu by byla pravděpodobně příhodnější jiná, stabilnější doba, nicméně dějiny byly napsány jinak. DLOUHÝ, V. Situace české ekonomiky. 44 Mladá česká ekonomika se musela vypořádat nejen s vlastním náročným přerodem, ale také se svou vlastní zranitelností, které byla vystavena z vnějšku. Míra liberalizace a deregulace české ekonomiky 5 - 7 let po roce 1989 byla na úrovni liberalizace západní Evropy 30-40 let po II. světové válce5 4 . Tato zranitelnost mladých, transformujících se ekonomik v éře globalizace se projevila nejvýrazněji v průběhu měnové krize v roce 1997. Ukázalo se během ní, že transformační hospodářská specifika těchto zemí nejsou dosud zcela slučitelná s realitou světových trhů a že tyto ekonomiky ještě nejsou zcela standardní. 2.4 Institucionální rámec české transformace 2.4.1 Tvorba nového právního rámce: 1990 - 1992 Období 1990 - 1992 bývá nazýváno tzv. právnickou dvouletkou. V jeho rámci bylo upravováno, vytvářeno a schvalováno rozsáhlé množství právních norem, které byly pro zajištění nového společenského a hospodářského systému nezbytností. Výraznou změnou prošel zejména obchodní zákoník, občanský zákoník, občanský soudní řád a právní předpisy z daňové oblasti. Byly přijaty právní normy k zaštítění procesu odstátnění, jako zákon o restitucích nebo předpisy, které umožnily kupónovou privatizaci. Záběr právních změn byl v první fázi transformačního procesu skutečně široký. Od roku 1994 se však úsilí v adaptaci právního rámce ze strany zákonodárců snížilo. Nedokonalá legislativa v oblasti konkurzních řízení a absentující jasná a striktní pravidla pro použití kapitálového trhu a pro jejich vynucování se stala problémem, který stál českou ekonomiku ztráty jednak na mezinárodním kreditu země a také na zpožděném mikroekonomickém přizpůsobení struktury hospodářství. Nedokonalých právních norem bylo více, v práci se však vzhledem k omezenému rozsahu budu věnovat především vlivu stavu legislativy konkurzní. 5 4 BERTHOLD, N., GERKEN, L., KLAUS, V., LAMBSDORFF, O. G., SCHWARZ, I, ŠEVČÍK, M . Reforma a transformace, s. 24. 45 2.4.2 Privatizace české ekonomiky: Fond národního majetku Základní institucí, která zastřešila proces privatizace byl Fond národního majetku, který byl zřízen v roce 1991. Mezi subjekty, které měly sloužit jako jednorázový nástroj k vyřešení konkrétního privatizačního problému patřily kromě Fondu národního majetku také Konsolidační banka/agentura. Snaha o to, aby ve Fondu národního majetku neulpělo větší množství akcií, však nebyla úspěšná. Fond národního majetku (FNM) a jeho prostřednictvím stát si podržel vliv na majetkové podíly ve strategických českých podnicích. Působnost F N M zanikla ke konci roku 2005, nástupnickou organizací se stalo Ministerstvo financí ČR, na které přešla zbývající část agendy. Existují názory, že zřízení a délka působení F N M byly institucionální chybou privatizačního procesu a jeho životnost důkazem, že česká ekonomika nebyla ještě dlouhou dobu po skončení masové privatizace a hlavních transformačních kroků standardní. 2.4.3 Instituce kolektivního investování: investiční privatizační fondy Česká transformační cesta byla původně stavěna na základě anglo-amerického modelu kapitalismu. Specifika transformačního procesu (zejména metoda privatizace) v České republice si však vynutily implementaci některých rysů modelu německého a těmi byly především instrumenty kolektivního investování, investiční privatizační fondy. Fungovaly jako zprostředkovatelé investování a měly napomoci výkonu vlastnické kontroly a restrukturalizaci v privatizovaných podnicích. Převládající privatizační technika - kupónová privatizace vytvořila totiž značně roztříštěnou vlastnickou strukturu. Občanům České republiky byla v nakládání s kupóny ponechána svoboda volby. Mohli se jejich pomocí stát přímými akcionáři některé privatizované společnosti, nebo je mohli svěřit některému z investičních privatizačních fondů. Při jejich utváření zvolila Česká republika postup zdola tedy ponechala iniciativu v zakládání fondů j ednotlivým ekonomickým subjektům. 46 Např. v Polsku zvolili odlišnou metodu - vytváření fondů shora, na základě rozhodnutí vlády. Upřednostnění spontánní aktivity při zakládání privatizačních fondů bylo v České republice v souladu s duchem transformace - preferencí spontánní aktivity a vůle jednotlivců a liberalismem. Polský přístup předpokládal vytvoření několika velkých fondů a převedení určitého množství akcií privatizovaných subjektů na tyto fondy. Tím mělo být dosaženo vytvoření základního jmění fondů, z něhož měly být vydávány vlastní akcie fondů a rozděleny mezi obyvatelstvo. Situace v České republice byla odlišná v tom, že iniciativa tvorby investičních privatizačních fondů byla ponechána na ekonomických subjektech, na základě toho, zda jejich založení považovaly za ekonomicky výhodné. Pokud by došlo k situaci, že by žádný fond spontánně založen nebyl, byly by kupóny na privatizované majetkové podíly použity přímo. Privatizační fondy byly zakládány jako dcefinné společnosti velkých bank. Tyto banky sice již formálně prošly přeměnou na akciové společnosti, avšak stále zůstávaly v majoritním vlastnictví státu. Konečným důsledkem bylo, že stát sice zprivatizoval velkou část svého majetku, avšak vlastníky se často staly finanční instituce, které dané firmy úvěrovaly. Kruh křížového vlastnictví se uzavřel v nejméně vhodné pozici - bankovní instituce vlastnily zprostředkovaně kontrolní balík spojený s manažerským řízením v akciové společnosti55 . Docházelo ke střetu zájmů - bankovní instituce měly prioritní zájem na splácení vlastních úvěrových pohledávek před účastí na rizikových restrukturalizačních programech, které pro ně v důsledku mohly znamenat odstřihnutí od financování firmy. Druhou polohou křížového vlastnictví bylo chování bankovních institucí při předluženosti firmy. „Za obvyklých okolností by byla firma poslána bankou do konkurzu, avšak bankyjako hlavní majitelé toto rozhodnutí logicky oddalovaly " Vytvoření investičních privatizačních fondů bylo reakcí tvůrců kupónové metody na obavy, že touto metodou privatizace vznikne příliš rozptýlené vlastnictví v rukou drobných akcionářů, kteří nebudou schopni nad podniky vykonávat vlastnickou kontrolu. Občané, vlastnící kupónovou knížku, se rozhodovali, zda své akcie vymění přímo za akcie podniků, neboje vloží do některého privatizačního fondu. KOČENDA, E., LÍZAL, L., Český podnik v české transformaci 1990 - 2000. ONDRČKA, P., a kol. Specifika transformačního procesu ČR (Závěrečná etapa výzkumného úkolu), s. 59. 47 IPF (Investiční privatizační fondy) nakonec sehrály v české privatizaci klíčovou roli. Účast občanů na kupónové privatizaci byla tak vysoká i díky masivní reklamní kampani fondů. Kupónová privatizace rozdrobila státní majetek mezi miliony občanů, ale jejich faktické rozhodovací schopnosti nad vklady zůstaly mizivé. Z pohledu transformační strategie byla kupónová metoda privatizace chytrým tahem. Dala občanům pocit osobní účasti na celém procesu a zajistila tím pro něj širokou podporu, o čemž vypovídá i vysoká účast na obou kolech kupónové privatizace. Následující tabulka uvádí koncentraci vlastnictví v rukou privatizačních fondů po kupónové privatizaci. Je z ní patrné, že fondy měly vlastnictví koncentrováno a ovládací možnosti významné v rozsáhlé skupině privatizovaných společností. Ačkoli skutečnými vlastníky společností vzniklými v kupónové privatizaci bylo nepřeberné množství drobných akcionářů, ovládání zůstalo v rukou úzké skupiny investičních fondů, kteří do společností dosazovaly vlastní management. Stát zůstal v procesu hráčem v pozadí. Strategické podniky si podržel a v některých privatizovaných společnostech si ponechal kontrolní balíky akcií5 7 . 5 7 KOUBA, K , VYCHODIL, O., ROBERTSOVÁ, J. Privatizace bez kapitálu. Zvýšené transakční náklady české transformace, s. 89-90. 48 Tabulka č. 12.: Koncentrace vlastnictví v rukou fondů po kupónové privatizaci Relativní významnost^ nad 50% Relativní významnost^ nad 30% Počet společností % ze vzorku 949 společností Počet % ze vzorku společností 949 společností 1 největší fond 146 15,4 442 46,6 2 největší fondy 473 49,8 782 82,4 3 největší fondy 669 70,5 847 89,3 4 největší fondy 727 76,6 860 90,6 5 největších fondů 754 79,5 867 91,4 Relativní významnost k = podíl k / součet 18 významných akcionářů, kteří představují 8 největších nekupónových investorů (zahraničních a domácích investorů, F N M ) a 10 největších kupónových investorů (IPF). Pramen: Mejstřík, Marcinčin, Laštovička, 1997 (cit. v: KOUBA, K.., VYCHODIL, O., ROBERTSOVA, J. Privatizace bez kapitálu. Zvýšené transakční náklady české transformace, s. 90.) 2.4.4 Vývoj regulace investičních fondů V polovině roku 1996 byl novelizován Zákon o investičních společnostech a investičních fondech. Fondy byly nuceny diverzifikovat svá portfolia. Ještě předtím však bylo fondům umožněno přeměnit se na holdingová uspořádání, čehož nemálo z nich využilo a vyhnulo se tak některým diverzifikačním požadavkům nebo alespoň jejich úplnému dodržení. Zákon byl znovu pozměněn v roce 1998, kdy byl požadavek diverzifikace dále prohlouben. Především však byla v tomto roce po 5 letech od zrodu českého kapitálového trhu zřízena Komise pro cenné papíry. Do této doby byla kontrola nad kapitálovým trhem v pravomoci Ministerstva financí. Komise získala poměrně vysokou míru nezávislosti a pravomoc uvalovat vysoké sankce. Vymahatelnost pravidel na kapitálovém trhu se s jejím založením zvýšila. Zřízení Komise pro cenné papíry bylo institucionální změnou provedenou shora. Postupně se však institucionální prostředí začalo kultivovat také zdola, aktivitami, které měly podobu vzniku etických kodexů. 49 Byla zakládána také dobrovolná samoregulující uskupení, která sdružovala české fondy a investiční společnosti, např. UNIS ČR (Unie investičních společností v České republice). V té době procházelo kolektivní investování v České republice krizí veřejné důvěry. Předcházelo ji neetické chování investičních skupin vůči podílníkům investičních fondů, defraudace a tunelování fondů apod. Kultivace institucionálního prostředí zdola byla částečně reakcí na tento nepříznivý vývoj veřejného mínění. Co se týče kultivace podnikatelského prostředí v České republice, jeho legislativní rámec byl nedořešen podobně jako úprava kontroly kapitálového trhu. Obchodní zákoník a Zákon o konkursu a vyrovnání byly nedokonalé. To znamenalo především nízkou ochranu minoritních akcionářů a znevýhodněnou pozici věřitelů vůči dlužníkům. Tato legislativa procházela častou novelizací, což je postup odpovídající regulaci ex post.58 2.5 Manažerský oportunismus v transformaci a možnosti jeho snižování Oportunismus manažerů se obecně projevuje nižší mírou zisku. Prostor pro oportunistické chování manažerů snižuje účinnost tržního filtru, funkční kapitálový trh a schopnost vlastníka provádět nad manažerem účinný monitoring. Čím rozptýlenější je vlastnická struktura, tím obtížnější a nákladnější je dohled pro vlastníka a tím širší prostor pro morální hazard a oportunistické chování se otvírá manažerovi. Funkčnost kapitálového trhu souvisí s jeho likviditou a s pravidly pro jeho použití. Český kapitálový trh vznikl v roce 1993 a jeho vznik umožnila kupónová privatizace. Typickým znakem nového českého kapitálového trhu vzniklého v průběhu transformace byla jeho nízká likvidita, která byla dána institucionální strukturou trhu a vazbami mezi jeho subjekty. Na trhu fungovaly investiční společnosti a investiční privatizační fondy, které mezi sebou uzavíraly dlouhodobé kontrakty. Roli sehrál také bankovní sektor a to, že jeho transformace byla odsunuta na pozdější dobu. Banky zůstaly poměrně dlouhou dobu státní nebo si v nich stát držel relativně vysoký podíl a IPF byly kontrolovány velkými bankami, které byly většinou právě státním majetkem. Toto vlastnické propojení se nazývá křížové vlastnictvf9 . 5 8 KOUBA, K , VYCHODIL, O., ROBERTSOVÁ, J. Privatizace bez kapitálu. Zvýšené transakční náklady české transformace, s. 97. 5 9 KOČENDA, E., LÍZAL, L. Český podnik v české transformaci 1990-2000, s. 172-174. 50 Důvodem, proč stát předal - oproti oficiální šokové strategii transformace - banky soukromému sektoru až v druhé polovině 90. let je to, že česká privatizace probíhala v prostředí nedostatečné kapitálové zásoby. Tvůrci transformačního programu si této situace byli vědomi a vsadili na metodu privatizace tzv. na úvěr. Privatizační projekty byly často financovány bankovními úvěry a pokud by banky byly soukromými subjekty, sledujícími kritérium zisku a zohledňujícími další faktory jako rizikovost a ziskovost operací, byly by při poskytování úvěrů daleko obezřetnější. Autoři transformačního programu se obávali, že obezřetnost soukromých bankovních subjektů by celý privatizační a transformační proces výrazně zpomalila, ne-li zcela zastavila. Objevovaly se obavy, že vtom případě by podniky zůstávaly příliš dlouho ve státních rukou, upadaly by, nedocházelo by kjejich potřebné restrukturalizaci a vyžadovaly by po státu zdroje pro svou sanaci. Způsob, který tvůrci zvolili, tzv. „hození do vody", sice zajistilo, že nekonkurenceschopné subjekty byly trhem eliminovány, náklady tohoto procesu se však přesunuly do bankovního sektoru. Mnoho půjček, kterými byly privatizační projekty financovány, se stalo nedobytnými a banky tak byly zatíženy mnoha špatnými úvěry. Když v druhé polovině 90. let docházelo k privatizaci bank, muselo být mnoho z nich napřed sanováno ze zdrojů státního rozpočtu. Spatné úvěry byly převedeny na nově vytvořenou instituci Konsolidační banku, která byla později změněna na Konsolidační agenturu a ztráta těchto institucí byla postupně „rozpouštěna" jako výdaj státního rozpočtu. Pozdní privatizace českých bank a náklady na jejich ozdravění, které v konečném důsledku nesou čeští daňoví poplatníci, je jedna z kritizovaných stránek české transformace. Důsledkem nezralého kapitálového trhu v České republice bylo snížení účinnosti tržního filtru, který zajišťuje, že konkurence vytlačuje z trhu slabší hráče. Možnost nepřátelských převzetí, ke kterým dochází na funkčních kapitálových trzích, zvyšuje motivaci manažerů k maximalizaci zisku a snižuje jejich tendence k osobnímu obohacování se na úkor společnosti. Dojde-li totiž k nepřátelskému převzetí, je běžnou praxí výměna managementu novými vlastníky. 51 2.6 Struktura vlastnických práv v transformaci 2.6.1 Postprivatizační vlastnické struktury "Otázka vlastnictví je nejústřednější, nejobtížnější eticko-hospodářskou otázkou doby. Když se v ní najde správné stanovisko, velká řada problémů automaticky odpadá; když je tato otázka postavena nesprávně, pak celá soustava eticko-hospodářská ujíždí po nesprávných kolejích." (Bedřich Vašek, 1931) Jedním z transformačních problémů je odlišnost předpokladů o vývoji v ekonomické teorii od praktického hospodářského vývoje. Taje dána existencí nenulových transakčních nákladů v hospodářské realitě. Ekonomická teorie většinou pro účely zjednodušení a možnosti zobecnění svých závěrů a doporučení od transakčních nákladů abstrahuje, resp. pokládá je za nulové. Rekonstrukce vlastnických práv v české ekonomice mohla proběhnout obecně těmito cestami60 : - výprodej národního majetku zahraničnímu kapitálu, odstátnění (deetalizace) ekonomiky, rozebrání si společenského vlastnictví občany (tzv. bezúplatný převod, fakticky kupónová privatizace), obnova starých vlastnických vztahů (reprivatizace). Od poloviny 90. let 20. století začala česká ekonomika ztrácet svou pozici vůdce mezi ostatními tranzitivními zeměmi střední Evropy podle stavu makroekonomických agregátů. Příčiny tohoto vývoje lze nalézt na mikroekonomické úrovni a v institucionálních základech hospodářského vývoje v průběhu transformace, které byly nedokonalé a křehké. Na institucionální úrovni lze najít řadu odlišností mezi Českou republikou a dalšími zeměmi, procházejícími transformačním procesem. Makroekonomické výsledky ČR stály na vratkých mikroekonomických základech. Například výkonnost podniků, ve kterých si stát podržel strategický vlastnický podíl, byla při vstupu do vlastnické proměny neprůhledná. MLČOCH, L. Úvahy o české ekonomické transformaci. 52 Celkově byla výchozí mikroekonomická úroveň československých podniků slabá. Podniky vstupovaly do privatizací jednak s často nepřesně vyčísleným oceněním a navíc byly podkapitalizované a existovaly mezi nimi velké rozdíly ve výkonnosti. Důvodem slabé mikroekonomické stránky bylo tíživé dědictví 40 let rigidního centrálního řízení hospodářství, izolovanost podniků od světových trhů a tím tlaku na jejich konkurenceschopnost, výkonnost a efektivitu. Na rozdíl od Polska či Maďarska nedoznal systém plánování československé ekonomiky za posledních 20 let své existence žádnou změnu. V Polsku proběhly snahy o reformy centrálního plánování koncem 80. let a i když nebyly úspěšné, byly prvními přípravnými kroky k přijetí nového systému hospodářství6 1 . 2.6.2 Koncentrace vlastnických práv v české transformaci Na proces koncentrace vlastnických práv v průběhu transformace české ekonomiky měla velký vliv zvolená metoda odstátnění, tj. kupónová privatizace, která byla při převodu vlastnických práv do rukou soukromého sektoru většinovou metodou. Dále stav bankovního a finančního sektoru, podmínky jeho využití a regulace a stav kapitálového trhu a jeho institucionální uspořádání. Koncentraci vlastnických práv ovlivnila rovněž právní úprava postavení minoritních vlastníků a vliv měl také negativní průvodní transformační jev, morální hazard. K němu patří například nedokonalosti úvěrových a privatizačních smluv, oportunistické chování stran, neformální vazby politického trhu apod. Také pro něj rozšířily prostor neadekvátně zvolené institucionální podpory forem české transformace. Mezi těmi je často uváděn například Fond národního majetku, jeho nepřímé zapojení v rozhodování části podniků, tj. posílení vlivu státu na hospodářství a délka jeho fungování. Stát si podržel svou paternalistickou funkci a vliv také prostřednictvím bankovního sektoru, který zůstal dlouhou dobu v jeho rukou. 6 1 KOUBA, K , VYCHODIL, O., ROBERTSOVÁ, J. Privatizace bez kapitálu. Zvýšené transakční náklady české transformace, s. 55-62. 53 Co se týče vlivu kapitálového trhu - primární trh chyběl zcela a byl nahrazen kupónovou privatizací. Selekce podniků na sekundárním trhu byla naopak zpožděná, trh dlouhou dobu postrádal pravidla pro používání a nebyl dostatečně efektivním nástrojem tržní selekce, tudíž nepřispíval optimálně k procesu koncentrace vlastnictví a efektivní alokaci zdrojů. Proces koncentrace aktiv nebyl tedy průhledný z mnoha důvodů. Kvůli odložené účinnosti konkurzní legislativy nebyly trhem dostatečně selektovány nekvalitní aktiva a neprosperující subjekty. Neefektivita byla odkazem fungování podniků z dob socialismu. 2.6.3 Bankovní sektor v transformaci Problémy se solventností spojené s následnou rekapitalizací financovanou státem se objevily mezi lety 1992 až 1996 prakticky ve všech tranzitivních ekonomikách středoevropského typu. V Maďarsku proběhly mezi lety 1992 - 1994 a mezi 1995 - 1997, v Estonsku mezi 1992 - 1994, Lotyšsku 1994 - 1995, v Polsku 1993 - 1994 a v České republice mezi lety 1991 - 1993 a 1995 - 1997. Kromě České republiky a Slovenska dosáhla většina zemí rychlé stabilizace. Vývoj v těchto zemích měl určitá specifika. Obě země vytvořily během transformace komplikovanou strukturu konsolidačních institucí a obě zasáhla mezi lety 1997 až 1999 hospodářská turbulence spojená s bankovní krizí. Následovala rychlá privatizace bankovních subjektů62 . V České republice poklesl podíl poskytnutých úvěrů na HDP mezi lety 1997 - 2001 o cca 20 p. b6 3 . Na vzniklé situaci měla podíl také monetární politika České národní banky, která v tomto období zpřísnila pravidla pro obezřetné chování bank, kapitálovou přiměřenost a tvorbu oprávek. ERBENOVÁ, M , Vývoj bankovního sektoru v ČR, finanční stabilita, regulace a role státu. Česká národní banka, Výroční zprávy z let 1997- 2001. 54 Následující tabulka ukazuje vývoj objemu klasifikovaných úvěrů v České republice v letech 1995 - 1997: Tabulka č. 13.: Podíl klasifikovaných úvěrů (KU) na celkovém objemu poskytnutých úvěrů v letech 1995 - 1997 (v %): Stav k: Podíl KU: 31. 12. 1995 33,04 31. 3. 1996 32,62 30. 6. 1996 31,07 30. 9. 1996 29,63 31. 12. 1996 29,33 31. 3. 1997 27,59 30. 6. 1997 27,14 30. 9. 1997 27,28 31. 12. 1997 26,98 Poznámka: Údaje jsou za bankovní sektor celkem bez zahrnutí Konsolidační banky a bank v nucené správě. Pramen: Výroční zpráva České národní banky za rok 1997. Graf č. 1.: Náklady transformace bankovního sektoru v České republice v letech 1992 - 2004 (v % HDP) 12 - -1.0 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 Pramen: Česká národní banka a Ministerstvo financí České republiky. 55 V současnosti panuje v českém bankovním sektoru standardní regulatorní prostředí. Bankovní instituce tvoří až 3 A celkového českého finančního sektoru64 . Regulatorními orgány bankovního sektoru jsou Ministerstvo financí (připravuje primární legislativu), Česká národní banka (připravuje sekundární legislativu, provádí dohled nad finančním trhem a monitoring finanční stability) a Výbor pro finanční trh (provádí dodatečnou kontrolu, zvyšuje odpovědnost a transparentnost systému)6 5 . Primární legislativou jsou jednotlivé zákony, sekundární legislativou jsou vyhlášky, opatření České národní banky a interpretace zákonů (úřední sdělení). Relevantními právními normami jsou také obchodní zákoník, zákon o účetnictví, devizový zákon, zákon o platebním styku a občanský zákoník. Regulatorní charakter má také povinnost zveřejňování informací (výročních zpráv, apod.). Je-li bankovní subjekt obchodovaný na burze, plní i další informační povinnosti, které jsou mu burzou stanoveny. Kombinace jednotlivých opatření a jejich dodržování přispívá k odpovědnosti jednotlivých aktérů a k vyšší transparentnosti systému. 2.6.4 Transformační specifikum ve struktuře vlastnických práv: Zprostředkované vlastnictví Jasně vymezená vlastnická práva jsou pro správné fungování tržního mechanismu velmi důležitá. Umožňují vlastníkům provádět kontrolu nad svým majetkem, restrukturalizaci a efektivní alokaci zdrojů, napomáhají monitoringu vlastníků nad manažery a omezují tím prostor pro manažerský oportunismus a morální hazard. Československé hospodářství vstupovalo do transformace s takřka 100% zestátněnými výrobními zdroji, soukromý sektor byl v hospodářství zanedbatelný. Bylo nutné najít pro státní majetek nové, soukromé vlastníky, kteří by nad ním začali vykonávat kontrolu, spravovali jej a umožnili by vznik nových trhů, kde by docházelo ke směně vlastnických práv. Pro převod vlastnických práv do soukromých rukou byla zvolena kupónová metoda. Jedním z jejích efektů byl vznik určitých specifik ve vlastnické struktuře hospodářství, kterými se budu nyní zabývat. Český statistický úřad, 2005; Česká národní banka. Ministerstvo financí České republiky; Česká národní banka. 56 Kupónová privatizace nevytvorila pouze „čisté" formy vlastnictví, vznikaly kvůli ní také vlastnické propletence, které nazýváme křížové vlastnictví. Nepřímé vlastnictví se vyznačuje netransparentností. Jednalo se o prolínání vlivu státu v rozhodování podniků prostřednictvím Fondu národního majetku, polostátních nebo státních bank a investičních privatizačních fondů. Fondy totiž zakládaly velké bankovní subjekty vlastněné či spoluvlastněné státem a investiční privatizační fondy měly zase vliv v podnicích, v nichž vlastnily akcie. Fungování zprostředkovaných vlastnických vztahů např. v pozadí velkých českých bank ukazuje názorně následující příklad: „Nechť 40 % akcií společnosti A je vlastněno společností B a zbylých 60 % akcií společností C. Nechť dále společnost B vlastní 60 % akcií společnosti C. Pak je zřejmé, že reálný vliv společnosti B na společnost A je mnohem větší, než bychom usuzovali na základě informací o přímém vlastnictví. " 66 Odstátnění navíc nebylo úplné, stát si podržel vysoké podíly v některých strategických podnicích a bankovním sektoru téměř po celá 90. léta. Vliv státu na rozhodování byl realizován prostřednictvím Fondu národního majetku, který spravoval zbylé státní majetkové podíly v českých podnicích. Privatizace bankovního sektoru byla odložena na pozdější dobu záměrně, aby si stát ponechal kontrolu nad bankami a zajistil tak financování privatizačních projektů na úvěr. Tato situace však podle mého názoru trvala déle, než měla a k privatizacím bank mělo dojít dříve. Dlouhotrvající absence konkrétního vlastníka totiž vedla k tomu, že státní banky byly zatížené množstvím špatných půjček, které se časem staly nedobytnými a celý tento sektor hospodářství prošel v druhé polovině 90. let krizí, kterou následovalo nákladné ozdravování ze zdrojů státního rozpočtu. Kupónová privatizace byla ukončena roku 1995. K prvnímu čtvrtletí tohoto roku pocházelo téměř 75 % produkční kapacity země oficiálně ze soukromého sektoru (EBRD, 1995, 1998). Po roce 1995 se stát zbavoval svých podílů jen velmi zdrženlivě a v některých podnicích koncentraci svého vlastnictví ještě zvyšoval. Po roce 1995 bylo oficiální tvrzení, že hospodářství je zprivatizováno, v rozporu s faktickým stavem. Ještě počátkem roku 1999 si stát udržoval prostřednictvím Fondu národního majetku podíl ve 369 společnostech s celkovou účetní hodnotou vyšší než 440 mld. Kč. KOČENDA, E., LÍZAL, L. Český podnik v české transformaci 1990-2000, s. 172. 57 Úhrnná účetní hodnota státního podílu v těchto společnostech činila takřka 177 mld. Kč. Mnoho z těchto společností sice prošlo kupónovou privatizací, ale stát je nezprivatizoval úplně. V portfoliu F N M se v tomto období nacházelo mnoho strategických podniků a bank tvořících velmi důležitou část českého hospodářství. F N M byl státem pověřený vlastník. Míra jeho angažovanosti v podnicích závisela především na počtu akcií, které mu v podniku patřily. Do programu 1. vlny kupónové privatizace bylo zahrnuto 988 společností. Kupónově bylo v této vlně zprivatizováno 61,4% z nich, 23,3% zůstalo v majetku Fondu národního majetku a 15,3% bylo zprivatizováno jinými způsoby. Do druhé vlny kupónové privatizace bylo zahrnuto 676 dalších podniků a krom toho do ní bylo zařazeno asi 185 podniků z první vlny, takže část portfolia F N M byla zprivatizována ve druhé vlně. Celkově tedy cca 15% akcií z 988 podniků první vlny zůstalo po dokončení velké privatizace majetkem státu. V druhé vlně si stát ponechal cca 15-20% akcií, což znamenalo cca 40 mld. Kč. Celkově tedy zůstala po skončení velké privatizace pod kontrolou státu aktiva zahrnující cca 410-450 mld. Kč, což znamená cca 34-37% z celkové sumy velké privatizace68 . V následujícím grafu je vidět zbytkový podíl státu na majetku po skončení velké privatizace. Neprivatizovaný zůstaly především strategické podniky, v nichž si stát chtěl podržet plnou kontrolu. Po druhé vlně kupónové privatizace tedy v rukou státu stále ještě ulpívaly podniky, jejichž účetní hodnota dosahovala 300 mld. Kč. Korporatizace znamenala převedení subjektů na formu akciových společností, ale tyto subjekty nevstoupily do kupónové privatizace. Stát ztratil vlastnický vliv zcela v podnicích, které byly privatizovány standardními metodami, nebo které prošly restitucemi. 6 7 KOČENDA, E., LÍZAL, L. Český podnik v české transformaci 1990-2000. 6 8 KOUBA, K., VYCHODIL, O., ROBERTSOVÁ, J. Privatizace bez kapitálu. Zvýšené transakční náklady české transformace, s. 91. 58 Graf č. 2.: Přetrvávající přímá státní kontrola po ukončení dvou kol kupónové privatizace nad cca 35% aktiv z celkových 1.200 mld. Kč 150 \ ^ 0 0 I 750 • neprivatizováno (100% stát) 1 korporatizováno (15 až 20% stát) • privatizováno bez korporatizace (0% stát) Pramen: KOUBA, K, VYCHODIL, O., ROBERTSOVÁ, J. Privatizace bez kapitálu. Zvýšené transakční náklady české transformace, s. 92. Souhrnný přehled ohledně průběhu a výsledků velké privatizace podávají následující dvě tabulky: Tabulka č. 14.: Stručný přehled výsledků kupónové privatizace 1 .vlna 2. vlna Počet státních podniků zúčastněných v kuponové privatizaci 988 861 Účetní hodnota akcií určených k prodeji v jednotlivých vlnách kuponové privatizace (v mld. Kč) 212,5 155,0 Počet zúčastněných občanů (v mil.) 5,98 6,16 Průměrná účetní hodnota majetku na účastníka (v Kč) 35 535 25 160 Procento kuponů obdržených investičními privatizačními fondy 72,2 % 63,5 % Pramen: Ministerstvo financí, Ministerstvo pro privatizaci, Hanousek a Kočenda (1998); KOČENDA, E., LÍZAL, L. Český podnik v české transformaci 1990-2000, s. 168. Tabulka č. 15.: Stav privatizace majetku od počátku transformace k 31.12.1995 Druh transformace Objem majetku v mil. Kč veřejné dražby 6.748 veřejné soutěže 18.210 přímé prodeje 53.382 převod st. podniků na a. s. 750.143 s využitím kupónové privatizace bezúplatné převody na města a obce 28.628 restituce a restituce s dokoupením 4.022 Celkem 861.133 Pramen: Výroční zpráva České národní banky za rok 1995. 59 Jak jsem již uvedla, podstata vzniku křížových vlastnických vztahů tkví v samotné metodě privatizace, v tom, že z převážné části probíhala bezúplatným převodem prostřednictvím kupónové privatizace a v tom, že se tak dělo v prostředí nedostatečné kapitálové zásoby. Již při navrhování kupónové metody se vědělo, že tento postup skrývá nevýhodu v komplikovaném usazování vlastnických forem po jejím skončení. To, že hlavním požadavkem na metodu odstátnění byla rychlost, vedlo nevyhnutelně k tomu, že byla dočasně odsunuta stranou zájmu legislativní stránka celého procesu. Jinými slovy šlo v prvé řadě o co nej rychlejší odříznutí státu od jeho majetku a předání do soukromých rukou. Nepřehlednost tak vzniklých vlastnických struktur byla logickým důsledkem opomíjení právní stránky procesu a byla řešena zpětně až po jeho skončení. Nedostatečně právně ošetřené postavení minoritních akcionářů se stalo hlasitě kritizovaným článkem transformačního procesu ze strany opozice vlády a vynutilo si novelizaci obchodního zákoníku v druhé polovině 90. let. Aspektu postavení menšinového akcionáře v české transformaci se budu věnovat později. 2.7 Konkurzní legislativa: determinant účinnosti ozdravné funkce trhu Bankroty mají v tržní ekonomice nepostradatelnou ozdravnou funkci. Jejich pomocí se vzácné zdroje přesouvají od ztrátových subjektů k těm, kteří je budou schopni lépe využívat, do odvětví hospodářství, kde dojdou nejvyššího zhodnocení. Průběh konkurzního řízení ovlivňuje institucionální rámec tohoto procesu. Snadný a rychlý průběh zvyšuje pružnost ekonomického systému, umožňuje ztrátovým subjektům opouštět odvětví a ziskovým do odvětví vstupovat. Pružnost ekonomického systému ovlivňuje hospodářskou výkonnost země. Stav konkurzní legislativy přímo ovlivňuje hospodářství na mikroekonomické úrovni, jejím prostřednictvím ovlivňuje bankovní sektor a konečně se odráží na celkové výkonnosti ekonomiky. Jako první v tomto řetězci „zrcadlení se" stojí věřitelé a dlužníci. Pokud firma přestává plnit své závazky z běžné hospodářské činnosti, mělo by dojít k ukončení její existence po právní stránce. Právní likvidaci však předchází likvidace fyzická, která znamená uvolnění aktiv firmy k tomu, aby mohly být před právním zánikem uspokojeny požadavky věřitelů firmy. 60 „Krátkodobá fyzická likvidace není ničím jiným než vyvrcholením dlouhodobého hospodářského poklesu a podnikatelské destrukcefirmy,proto není důvod tento proces ničím podmiňovat, ani prodlužovat. "69 Právní norma upravující tento proces by jej tedy neměla zbytečně prodlužovat, což se však dělo právě v počáteční fázi české transformace, dokud tato norma neprošla novelizací a dokonce ještě dnes stále existují názory, že není dostatečně kvalitní a vyhovující selektivní potřebě tržního prostředí. Jako každá jiná právní norma je však i zákon o konkurzu a vyrovnání pouze obecným právním předpisem. Nelze očekávat, že zajistí naprosté dodržování kontraktů mezi podnikatelskými subjekty, finanční disciplínu, odstraní platební neschopnost nebo že postihne všechny detaily situací, které mohou v hospodářských stycích nastat. Opět v jeho účincích hraje významnou roli proces vynucování právní normy, tedy v konečném důsledku záleží na konkrétním rozhodnutí soudce v daném případě. Úkolem zákona o konkurzu a vyrovnání je především zajištění efektivního a hladkého fungování tržního filtru. Je-li daná norma kvalitní se dá posuzovat podle toho, zda se tak děje ve prospěch co nej širšího počtu občanů7 0 . 2.7.1 Role bankrotů v české transformaci To, jak budou bankroty plnit svou ozdravnou funkci, je tedy determinováno institucionálním rámcem systému. V souvislosti s transformujícími se ekonomikami se hovoří o tzv. reformních pastech. Reformní past vzniká zatížením současných procesů vlivem minulého vývoje. Formulace různých reformních pastí se objevovaly již od osmdesátých let ze strany polských sociologů a ekonomů jako vysvětlení a poučení z neúspěšných reforem polské socialistické ekonomiky71 . Jednou z nich bývá označována oslabená přirozená tržní selekce ekonomických subjektů formou výstupu neefektivních z trhu. SCHWARZ, J. K novele zákona o konkurzu a vyrovnání. 7 0 SCHWARZ, I , cit. 39. 7 1 KOUBA, K , VYCHODIL, O., ROBERTSOVÁ, J. Privatizace bez kapitálu. Zvýšené transakční náklady české transformace, s. 55. 61 V České republice došlo k odkladu vstupu v platnost Zákona o konkurzu z roku 1991. Bylo tím oslabeno penalizační působení tržního mechanismu - trestání neúspěšných subjektů ztrátou, tj. bankrotem. Pravděpodobně k tomu došlo proto, že převládla obava z lavinového efektu bankrotů a z podlomení makroekonomického vývoje. Srovnáme-li přístup k problematice bankrotů mezi zeměmi, které se transformovaly souběžně s českou ekonomikou, zjistíme v intenzitě působení selektivní funkce odlišnosti. Transformační programy české ekonomiky a transformační programy polské a maďarské ekonomiky se lišily v úhlu pohledu na to, co je pro transformaci prioritní. Především v zaměření, odkud kam mají transformační kroky vést. Zatímco v České republice převládl makroekonomický přístup k transformaci, v Polsku a Maďarsku byla věnována i v prvních fázích transformačního programu větší pozornost mikroekonomické sféře hospodářství, než tomu bylo v případě České republiky. Polsko a Maďarsko zahájilo selekci podniků již v samém počátku transformace. Zákon o konkurzních řízeních vstoupil v platnost již od počátku roku 1992. Dlužníci byly po 90 dnech nesplácení nuceni vyhlásit konkurz. To přineslo lepší postavení věřitelů a tržní selekce neúspěšných se stala přirozenou součástí transformačního procesu. V Polsku byl fungující systém konkurzů již od roku 1991. Od roku 1993 platil rovněž Zákon o bankách a podnicích, který se týkal restrukturalizace dluhů a užívání zdrojů. Rostoucí dluhy podniků a špatné úvěry totiž ohrožovaly vratký polský bankovní sektor. Naproti tomu české podniky byly po dobu 18 měsíců chráněny před vyhlášením konkurzů z důvodu insolvence. Tento tzv. omezující režim obsahoval zákon č. 328/1991 Sb. O konkurzu a vyrovnání. Bankroty tím byly oddalovány, ozdravná funkce tržního filtru oslabena. Kvůli odlišným institucionálním parametrům konkurzní legislativy v České republice a v Polsku a Maďarsku se začal vývoj mikroekonomické sféry v těchto zemích lišit. To se projevilo také na vývoji bankovních sektorů těchto zemí. Finanční situace podniků totiž s bankovním sektorem úzce souvisí. Odrazem mikroekonomického zdraví hospodářství byly objemy tzv. špatných úvěrů. Tyto úvěry vznikly ve všech tranzitivních zemích střední Evropy a banky všech byly nějakým způsobem sanovány a rekapitalizovány. V České republice však objem špatných úvěrů poskytnutých bankovním sektorem během privatizace 62 dále narůstal. V Polsku a Maďarsku byl nižší. Odklad konkurzních řízení v české ekonomice zvýšil rizikové vlastnosti privatizačního procesu. Jednak oslabil ozdravné působení tržních sil a privatizační program postrádal výstavbu základů institucionálního prostředí, které by zmírnilo rizika vlastností makroekonomického vývoje7 2 . Následující tabulka ukazuje vývoj nezaměstnanosti v České republice, Maďarsku a Polsku: Tabulka č. 16.: Nezaměstnanost v České republice, Maďarsku a Polsku v letech 1990 - 1998 rok Česká republika Maďarsko Polsko 1990 0,8 1,5 6,1 1991 4,1 12,3 11,8 1992 2,6 12,1 13,6 1993 3,5 12,6 16,4 1994 3,2 10,9 16,0 1995 2,9 10,9 14,9 1996 3,5 10,6 12,4 1997 3,8 10,5 11,7 1998 4,6 10,4 11,1 Pramen: Statistická ročenka 1995, 1996; OECD. Funkce konkurzů v tržní selekci podniků podle výkonnosti se tedy jeví jako nezastupitelná. Konkurzní zákon byl v české legislativě mnohokrát novelizován, dosud však podle mnohých názorů stále plně neodpovídá potřebám standardní tržní ekonomiky. KOUBA, VYCHODIL, ROBERTSOVÁ, cit. 41, s. 57-60. 63 2.8 Postavení věřitele a dlužníka v konkurzním řízení V této části práce se budu zabývat legislativním ošetřením postavení věřitele a dlužníka v konkurzním řízení tak, jak jej upravuje zákon č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání. Tato právní norma je poměrně rozsáhlá a později prošla mnoha úpravami. Tento zákon pozbyde účinnosti dne 1. července 2007, kdy jej nahradí Insolvenční zákon. Zaměřím se na místa, která považuji z hlediska analýzy role konkurzů v české transformaci za problematická a nedostatečně vyhovující selektivní potřebě tržní ekonomiky. Dlužník se ocitá v úpadku má-li více věřitelů a není-li schopen po delší dobu plnit své splatné závazky, nebo je-li předlužen. Předlužením se rozumí situace, kdy má dlužník více věřitelů a jeho splatné závazky jsou vyšší než jeho majetek. Zákon č. 328/1991 Sb. nebylo možno aplikovat na subjekty bankovní, spořitelní a úvěrní družstva, pojišťovny a tuzemské zajišťovny po dobu platnosti jejich licencí či povolení k činnosti. Norma se tedy vztahovala na fyzické osoby - podnikatele a právnické osoby. Ocitl-li se dlužník v úpadku, bylo možno za podmínek určených tímto předpisem, zahájit u konkurzního soudu konkurzní nebo vyrovnací řízení. Cílem konkurzu či vyrovnání je poměrné uspokojení věřitelů z majetku dlužníka, který tvoří konkurzní podstatu. Podmínky uspokojení věřitelů stanovuje podrobněji tento zákon. Fyzická osoba - podnikatel, je-li v úpadku, je podle předpisu povinen podat návrh na prohlášení konkurzu bez zbytečného odkladu. Právnická osoba má tuto povinnost pouze v případě, je-li předlužena. Návrh na prohlášení konkurzu je oprávněn podat dlužník nebo kterýkoliv z jeho věřitelů. Je-li navrhovatelem věřitel, je jeho povinností doložit, že má vůči dlužníkovi splatnou pohledávku a doložit rovněž okolnosti, které svědčí o dlužníkově úpadku. Je-li navrhovatelem dlužník, má povinnost doložit okolnosti svědčící o jeho úpadku rovněž. K návrhu připojuje seznam svého majetku, závazků, svých dlužníků a věřitelů. Jakýkoli navrhovatel může vzít návrh zpět až do prohlášení konkurzu. Soudní řízení je pak zastaveno, souhlasí-li s tím případní další navrhovatelé, kteří přistoupili k řízení. Pramen: Zákoně. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání. 64 Náklady konkurzních řízení Často kritizovanou stránkou konkurzních řízení v českém soudnictví je jejich nákladnost pro navrhovatele. Podle tohoto zákona je navrhovatel řízení povinen zaplatit zálohu na náklady konkurzu až do výše 50 000,- Kč a to i opakovaně v soudem určené lhůtě. Nedojde-li k úhradě této zálohy, je konkurzní soud před prohlášením konkurzu oprávněn řízení zastavit. Záloha slouží z uhrazení nákladů a odměny konkurznímu správci na udržování a správu majetku konkurzní podstaty. Záloha na náklady konkurzního řízení byla novelou podle zákona č. 94/1996 Sb. snížena na 10.000 Kč. Ochranné lhůty v konkurzním řízení Dlužník je podle zákona č. 328/1991 Sb. oprávněn navrhnout povolení ochranné lhůty do 15 dnů od doručení návrhu na prohlášení konkurzu soudem, podal-li návrh věřitel či jakákoli jiná osoba než dlužník. Ochranná lhůta je povolena, jestliže: - byl návrh na konkurzní řízení podán včas a správně po formální stránce, netýká-li se právnické osoby v likvidaci, nejde-li o opětovný návrh na povolení ochranné lhůty v rámci téhož řízení, - týká-li se návrh podnikatele, který zaměstnává minimálně padesát osob. Existence možnosti povolení ochranné lhůty dlužníkovi je odůvodněna možností, aby dlužník mohl během této lhůty uspokojivě vyřešit své majetkové poměry. Je na dlužníkovi, zda o této své schopnosti přesvědčí konkurzní soud. Je-li soudem ochranná lhůta přiznána, není proti tomuto rozhodnutí přípustné odvolání. Je-li ochranná lhůta povolena, trvá 3 měsíce a její běh začíná dnem zveřejnění rozhodnutí soudu o jejím poskytnutí. Na návrh dlužníka podaného v jejím průběhu může být tato lhůta prodloužena až o další 3 měsíce. S tím však musí vyslovit souhlas věřitelský výbor, který mezi sebou ustanovují jednotliví konkurzní věřitelé, přesáhne-li jejich celkový počet 50. Postavení věřitelů v průběhu 3měsíční ochranné lhůty V průběhu trvání ochranné lhůty se věřitelé nemohou vůči dlužníkovi domáhat uspokojení svých pohledávek a již zahájená řízení se během ochranné lhůty přerušují. 65 Dlužník má podle zákona v průběhu ochranné lhůty soustavně usilovat o překonání úpadku a informovat o svém jednání věřitele. Úkony dlužníka, které by však měly vést ke krácení zájmů věřitelů a uspokojení jejich pohledávek jsou vůči věřitelům považovány za neúčinné. Ochranná lhůta končí: - uplynutím své doby trvání, - prohlášením konkurzu, - povolením vyrovnání, zastavením konkurzního řízení. Skončí-li ochranná lhůta svým uplynutím, opatření vůči věřitelům (nemohou se domáhat uspokojení svých pohledávek vůči dlužníkovi) však uplynutím ochranné lhůty nezanikají. Jejich účinnost trvá až do doby prohlášení konkurzu soudem, nerozhodne-li ten o jejich zrušení sám. Ohledně ochranných dob v konkurzním řízení nedošlo novelou podle zákona č. 94/1996 Sb. Ke změně. Prohlášení konkurzu Na návrh dlužníka: - bude-li osvědčen úpadek dlužníka, prohlásí soud konkurz do 10 pracovních dnů ode dne doručení úplného návrhu a proti usnesení o prohlášení konkurzu se nelze odvolat. Na návrh věřitele: - bude-li osvědčen úpadek dlužníka a budou-li splněny další zákonné podmínky, prohlásí soud konkurz bez zbytečného odkladu. Dlužníkovi se ponechává možnost odvolání. Nemožnost prohlášení konkurzu Konkurz nemůže být prohlášen po dobu plynutí ochranné lhůty. Dále v případě, kdy je zřejmé, že majetek dlužníka nebude postačovat k úhradě nákladů konkurzu. Soud prohlášení konkurzu zamítne v důsledku nedostatku majetku. Věřiteli v tomto případě zůstává možnost odvolání. 66 Je-li prohlášen na majetkovou podstatu dlužníka konkurz, dlužník se stává úpadcem a vykonávání jeho práv a povinností souvisejících s majetkem zahrnutým do konkurzní podstaty přecházejí na správce konkurzní podstaty. Obecně do 18 měsíců od prohlášení konkurzu je správce povinen předložit soudu konečnou zprávu. Soud může lhůtu 18 měsíců prodloužit s přihlédnutím k okolnostem případu. Spory o oprávněnost pohledávek O oprávněnosti jednotlivých pohledávek se vede přezkumné řízení před soudem, při němž mohou výši, pravost a pořadí pohledávek popírat jak úpadce, tak konkurzní věřitelé. Náklady přezkumného řízení, resp. náklady sporů o popřené pohledávky (j ej i ch pravost, výši a pořadí) jsou vůči věřitelům hrazeny z majetku zahrnutého v konkurzní podstatě, ovšem jen potud, dostalo-li se podstatě zvedení sporu nějakého prospěchu. Učastnil-li se sporu správce, jdou náklady přezkumného řízení na vrub konkurzní podstaty. Podle výsledku přezkumného řízení je seznam pohledávek upravován správcem konkurzní podstaty. Uspokojení věřitelů ze zpeněžení konkurzní podstaty Konkurzní podstatu lze zpeněžit veřejnou dražbou, rozhodnutím soudu o výkonu nebo prodeji mimo dražbu. Prodeje mimo dražbu uskutečňuje se souhlasem soudu správce. Při zpeněžování podstaty má správce postupovat tak, aby byla šetřena možnost zachování podnikatelské činnosti a pracovních příležitostí. Pokud úpadce uzavře smlouvu o fúzi nebo převede jmění na svého společníka je zpeněžování konkurzní podstaty správcem zastaveno. Správce v tom případě nesmí dál pokračovat ve zpeněžování podstaty. Smlouvu o fúzi mohou odmítnout konkurzní věřitelé. V tom případě může zpeněžování dál pokračovat. Pohledávky jsou děleny do tříd a od toho se odvozuje výše jejich uspokojení. Oddělení věřitelé se z výtěžku zpeněžení uspokojují podle pořadí, ve kterém jim vznikl důvod nároku na uspokojení a to do výše 70% výtěžku zpeněžení na ně připadajícího. Neuspokojené části pohledávek mohou být uspokojeny v rámci konkurzního rozvrhu. Správce podává soudu do 18 měsíců konečnou zprávu a vyúčtování o zpeněžování konkurzní podstaty. Soud uvědomuje o zprávě úpadce a konkurzní věřitele. Ode dne zveřejnění zprávy běží 15denní lhůta, během které mohou úpadce i konkurzní věřitelé proti ní podávat námitky. Ty jsou pak projednávány před soudem. 67 Konkurzní rozvrh V rozvrhu, který předkládá soudu konkurzní správce, je uvedeno, kolik by mělo být ze zpeněžení konkurzní podstaty vyplaceno pro každou pohledávku. Soud návrh rozvrhu prozkoumává a vydává o něm usnesení. Usnesení je oznámeno účastníkům řízení s výjimkou již plně uspokojených konkurzních věřitelů. Proti usnesení o rozvrhu se lze odvolat do 30 dnů od jeho zveřejnění. V rámci rozvrhu jsou nejdříve hrazeny pracovní nároky (§31 odst. 3 zák.) a pohledávky za podstatou (§31 odst. 2 zák.), které znamenají závazky dlužníka vůči státním institucím apod. Přednostně se uspokojuje také odměna pro správce, náklady správy konkurzní podstaty, soudní poplatky konkurzního řízení apod. Po plném uspokojení výše zmiňovaných pohledávek se teprve uspokojují jednotlivé věřitelské pohledávky a to podle jejich zařazení do tříd. Ze zbývajícího výtěžku zpeněžení podstaty připadá 30% na třídu 1. a 70% na třídu 2. Pohledávky se při neúplném uspokojení mohou přesouvat z třídy do třídy a není-li z důvodu nedostatku zpeněžení možné uspokojení pohledávek v rámci téže třídy, jsou uspokojovány poměrně. Pohledávkami třídy 1. jsou nároky úpadcových zaměstnanců vzniklé za poslední 3 roky před prohlášením konkurzu. Pohledávkami třídy 2. jsou ostatní pohledávky. Zrušení konkurzu Konkurz může být soudem zrušen z několika důvodů, které blíže specifikuje tento zákon. Vzhledem k zaměření analýzy na pozice věřitele a dlužníka v konkurzním řízení jsou důležité zejména tyto dvě okolnosti znamenající zrušení konkurzu: majetek podstaty nepostačuje k úhradě nákladů konkurzu, došlo k fúzi úpadce nebo k převodu jmění úpadce na jeho společníka. K provedení fúze úpadce je nutný souhlas věřitelského výboru. Výše uvedené je pouhou hrubou kostrou formálního průběhu konkurzního řízení v několika hlavních bodech. Konkurzní řízení byla zatížena velkým množstvím formálních požadavků na průběh, vysokou nákladností, ochrannými lhůtami dlužníků vůči soudnímu rozhodnutí a odvolacími možnostmi takřka u každého významnějšího dílčího kroku soudu. Podle mého názoru právní norma evidentně zvýhodňovala dlužníky na úkor věřitelů. Mezi zákonodárci pravděpodobně při její tvorbě převládla obava o celkovou hospodářskou stabilitu země, kterou by pružná konkurzní legislativa a urychlení bankrotů firem mohlo ohrozit. 68 Pokud sečteme množství ochranných lhůt a možností jejich prodloužení soudem a 18měsíční správu majetku úpadce konkurzním správcem vyjde nám, že uspokojení věřitelů mohlo být tak uměle zpožděno minimálně o dva až tři roky (do tohoto odhadu nezahrnuji realizační zpoždění českého soudnictví, takže realita byla pravděpodobně mnohdy ještě horší). Navíc je z normy patrná snaha zajistit přednostně uhrazení nákladů celého řízení a chránit spíše zaměstnance úpadce než ostatní věřitele, jelikož nároky zaměstnanců byly ze zpeněžení majetku konkurzní podstaty vypláceny přednostně a teprve ze zbytku zpeněžení se dostalo na pohledávky ostatních věřitelů úpadce. Nepružné konkurzní zákonodárství omezuje přirozenou tržní eliminaci neúspěšných subjektů, odrazuje účastníky konkurzních řízení svou nákladností a zdlouhavostí, zvyšuje transakční náklady a působí ztráty času. Kromě toho omezuje přelévání zdrojů od ztrátových subjektů k ziskovým, působí chybnou alokaci a snižuje celkový výstup. 2.9 Postavení minoritního akcionáře Nový obchodní zákoník byl přijat v Československu 5. listopadu 1991 jako zákon č. 513/1991 Sb. a v účinnost vstoupili, ledna 1992. Byl jedním z předpisů přijímaných v rámci tzv. právnické dvouletky (1991 - 1992) - v období velmi intenzivní adaptace právního řádu na nový společenský systém. Tato právní norma prošla v následujících letech celou řadou úprav. Novelizaci obchodního zákoníku v průběhu roku 1996 zasáhlo předvolební období, které je obecně typické hektickými návrhy na úpravy právních norem. Obchodní zákoník byl v roce 1996 pozměněn přijetím zákonů č. 94/1996 Sb. (účinnosti nabyl 1. června 1996) a č. 142/1996 Sb. (účinnosti nabyl 1. července 1996). Zákon č. 94/1996 Sb. měnil kromě zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku také zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání a zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Zákon č. 142/1996 Sb. měnil kromě zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku také zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. 69 Kritika nedostatečné ochrany a právního ošetření postavení minoritního akcionáře se vynořovala postupně v průběhu devadesátých let v souvislosti s koncentračními tendencemi ve struktuře vlastnických práv a od jejich poloviny zaznívala stále hlasitěji zejména ze strany opozičních vládních stran, které se na tuto problematickou oblast transformačního procesu zaměřily zřejmě z politických důvodů. Výsledkem jejich snahy byla novela obchodního zákoníku z roku 1996, ale tato právní norma procházela novelizacemi již předtím a následně rovněž. K problematickým případům postavení minoritních akcionářů docházelo z několika důvodů. Prvním z nich byla existence křížového vlastnictví, resp. podniků, které byly zprivatizovány pouze částečně. Jak jsem již psala v části práce zabývající se transformační strukturou vlastnických práv stát si ve vybraných podnicích ponechal majetkové podíly, aby si uchoval možnost vykonávat v nich strategickou kontrolu. Majetkové účasti státu spravoval Fond národního majetku. Konkrétní akcionáři, kteří drželi v rukou zbývající podíly, tím měli výkon vlastnické kontroly omezen. Co se týče částečně zprivatizovaných subjektů byly mezi nimi vyjma mnoha významných podniků také velké banky, které se však zúčastnily kupónové privatizace a navíc byly zakladateli některých investičních privatizačních fondů. Představovaly tedy další posílení vlivu státu na vlastnickou kontrolu. Další situací, kdy docházelo k poškozování minoritních akcionářů byly případy morálního hazardu managementu privatizovaných podniků, neetického chování zakladatelů investičních privatizačních fondů a investorů. Jsou známé případy, kdy management hospodařil s majetkovou podstatou podniků směrem k vlastnímu obohacení. Cílem bylo buď ovládnutí podniku nebo vyvádění aktiv z podniku, pro které se vžilo označení tunelování. Bohužel těmto případům nedokázal stát zabránit ani v podnicích, ve kterých držel vlastní podíly. Jelikož vliv státu v těchto podnicích byl vykonáván skrze úředníky Fondu národního majetku, kteří drželi pozice ve správních orgánech společností, je možné, že se takové chování dělo minimálně s jejich tichou podporou.74 SCHWARZ, J. Moc státu je ještě veliká. 70 Negativní dopad na postavení minoritních akcionářů mělo také přelévání zisku, které prováděli majoritní akcionáři. Minoritní akcionáři vzešlí z kupónové privatizace začali svoje akcie časem postupně prodávat. Tento proces koncentrace vlastnictví podporovaly investiční privatizační fondy. Mezi fondy vládla konkurence. Jakmile v nějakém podniku získal určitý fond majoritní podíl, snažil se ostatní fondy z vlastnictví podniku vytlačit. Dělo se tak proto, aby fondy zúžily portfolio svých kapitálových účastí a mohly dostatečně kvalitně obsadit svými zástupci orgány akciových společností, v nichž držely podíly. Majetkové přesuny přinesly některé negativní jevy. Majoritní vlastníci se snažili v řadě případů obohacovat na úkor vlastníků minoritních. Docházelo například k tomu, že zisky z akciové společnosti převedl majoritní akcionář do společnosti, v níž byl jediným vlastníkem. Majetkové podíly minoritních akcionářů tím byly znehodnocovány a minoritní vlastníci je následně majoritním odprodávali za výrazně znevýhodněných podmínek. Novela obchodního zákoníku z roku 1996 se snažila tuto situaci změnit, aplikace v praxi však nebyla dostatečně účinná a předpisy byly obcházeny7 5 . K poškozování akcionářů (vlastníků) dochází tedy obecně v případech, kdy je omezena či určitým způsobem deformována jejich možnost vykonávat vlastnickou kontrolu a kdy není možný účinný monitoring vlastníků nad manažery (správci). Řízení společností (corporate governance) je především o optimální dělbě moci. Vliv státu na rozhodování části privatizovaných subjektů reprezentovaný úředníky majícími zastoupení ve správních orgánech společností způsobil právě takové pokřivení. Kromě znevýhodněného postavení minoritních akcionářů přinesl také negativní efekty na restrukturalizaci podniků, neboť řízení nebylo možné kvůli vlastnickým a mocenským propletencům provádět dostatečně efektivně. BLAŽEK, L. České podniky v procesu transformace, s. 14. 71 Strukturu vlastnických práv v procesu koncentrace vlastnictví vletech 1994 - 1995 ukazuje následující tabulka: Tabulka č. 17.: Struktura vlastnictví (v %) Struktura vlastnictví v % 1994 1995 Drobní akcionáři z kupónové privatizace 24,8 18,3 Fond národního majetku 13,9 13,0 Investiční fondy 39,6 31,7 Restituční fond 2,7 2,3 Místní orgány, obce 1,8 4,4 Domácí partner 8,8 9,7 Zahraniční partner 3,9 8,8 Manažeři 0,4 4,3 Ostatní zaměstnanci 0,4 0,9 Ostatní 3,7 6,6 Celkem 100,0 100,0 Pramen: Klvačová, E. Kdo řídí české akciové společnosti. Ekonom 27/1996 (cit. v: BLAŽEK, L. České podniky v procesu transformace, s. 28). 72 3 Zhodnocení české transformace z institucionálního pohledu Československá ekonomika sice byla na startu transformace hospodářsky vyspělejší oproti například Polsku, první legislativní kroky k zaštítění nového společenského systému byly však v Polsku přijaty již koncem 80. let. V Československu k nim docházelo až v mezidobí let 1990-1992, kdy se přijímalo a měnilo obrovské množství právních norem. Vznikaly zcela nové právní předpisy v daňové oblasti, byl novelizován občanský zákoník, vznikl zákoník obchodní atd. Zákon o konkurzu a vyrovnání v té době česká legislativa neznala a zákonodárce tehdy zřejmě ani nenapadlo, že by taková norma byla potřeba. Vzhledem k tomuto opravdu vysokému tempu rychlosti přijímání nových právních norem se zdá být logické, že v právním rámci vznikly trhliny, nedokonalosti a protichůdnosti. Celá legislativa, která by měla obsáhnout zcela nové uspořádání hospodářství a společnosti vzniklé defacto „ze dne na den" nemohla být během takto krátké doby vnitřně dokonale sladěna. Právní rámec vyspělých ekonomik tržního typu se utvářel po desetiletí, české ekonomice měly stačit pouhé dva roky. Podle mého názoru se měla tvorba nové legislativy rozložit na delší dobu a provést pečlivěji, pozdější ztráty z nedokonalostí a nedotaženosti mohly být nižší, následky hospodářské i politické méně bolestné. Jako hlavní slabinu právního rámce vidím odsunutou platnost Zákona o konkursu a vyrovnání a měkké podmínky, kterými zvýhodňoval dlužníky na úkor věřitelů. Konkurzní zákonodárství představuje formalizovanou selektivní funkci tržního mechanismu. Její oslabení se později negativně projevilo na stavu bankovního sektoru země a na zpomalené restrukturalizaci. Jak jsem však již několikrát podotkla, kvalitní právní rámec sám o sobě vše potřebné nezajistí, musí existovat někdo, kdo jej dokáže prosadit politicky a efektivně vymáhat v praxi. Česká politická scéna byla v počátku transformace v procesu ustanovování, po dlouhých letech vlády prakticky jediné strany procházel proces politického rozhodování výraznou proměnou. Transformací procházely rovněž další orgány státní správy, soudy, státní zastupitelstva apod. Docházelo k rozsáhlým personálním změnám. Celý státní aparát byl tedy do značné míry rozkolísán, soustředěn spíše na vlastní situaci než na svěřené úkoly a této situaci neprospěly ani politické rozepře a následný rozpad země na dva samostatné státy k 1. lednu 1993. 73 Tvůrci transformace v české ekonomice oficiálně prosazovali jako vzor kapitalismu pro naši zemi anglo-americký model. Kvůli výchozím specifikům československého hospodářství však výsledný přístup nabyl podoby určité kombinace anglo-amerického a německého modelu kapitalismu. Zejména se to projevilo ve volbě scénáře pro velkou privatizaci a jeho institucionálním zaštítění - vytvořením investičních podílových fondů, které jsou rysem německého systému. Podle mého názoru byla česká cesta transformace volbou mezi dvěma nedokonalými variantami, z nichž každá přinášela jistá rizika a jisté výhody. Z hlediska makroekonomické a sociální stability, z hlediska politického (rozsáhlé změny hospodářských systémů se nejlépe prosazují v období tzv. revoluční euforie a s jejich odkladem nadšení pro ně opadá - přinášejí sebou totiž kromě nově nabytých výhod i oběti) byla česká cesta, tj. šoková metoda přechodu k trhu, správnou volbou. Pokud však zvolíme na transformační změnu pohled institucionální, tj. chtěli bychom se vyhnout nákladům spojeným s určitou rozpolceností v rozhodování a tápáním ekonomických subjektů mezi nově vytvořenými formálními a zažitými a v chování stále fungujícími institucemi neformálními, byla by vhodnější cestou metoda gradualismu. Šoková metoda byla volbou rychlého nastartování hospodářství, vysokých temp růstu, obnovení makroekonomické rovnováhy a pojistky sociálního smíru výměnou za vyšší transakční náklady spojené s komplikovaným usazováním vlastnické struktury a nižší úrovní kvality právních norem a jejich vymahatelnosti v pozdější fázi. Jsem si vědoma nevýhod a nákladů metody gradualismu, proto se kloním k názoru, že mělo dojít ke kompromisnímu řešení mezi těmito dvěma cestami a že na tvorbu nového právního řádu mělo být ponecháno více času. V tomto ohledu nesdílím tehdejší výrok Václava Klause o tom, že „ekonomika musí v transformaci předběhnout právo". Částečná rezignace na kvalitní právní rámec zejména v první fázi transformace se v případě České republiky příliš nevyplatila a následky jsou citelné do dnešní doby. Obhájci šokové metody budou argumentovat rychlostí, přínosy této cesty, hospodářskými výsledky české ekonomiky během první poloviny 90. let 20. století a zdůrazňovat, že „neformální institucionální hráz" nebylo možné skokově překonat a potřebné institucionální evoluce dosáhnout beze ztrát. Domnívám se však, že bylo možné se na tuto „hráz" poněkud lépe připravit tvorbou kvalitnějšího právního rámce nového prostředí. 74 Argumentem obhájců české cesty proti kritice institucionální stránky transformace je to, že zbrzdění adaptačních snah právních norem a regulačních procedur ze strany zákonodárců v druhé fázi transformace bylo způsobeno zhoršením politických vztahů uvnitř vládní koalice76 . Vliv tohoto faktu je obtížně zpochybnitelný, politická scéna byla zřejmě skutečně nejvhodněji konstituována k přijímání nepopulárních opatření v první fázi transformace. Zároveň je to však argumentem pro přijetí regulačních opatření, např. co se týče používání kapitálového trhu, v dřívější fázi transformačního procesu než tomu bylo ve skutečnosti. Samotná změna systému (přeměna z centrálně administrovaného systému hospodářství na systém tržního typu) je v každém případě pro transformační změnu klíčovou oblastí. Není však jedinou a její účinnost a výsledky jsou ovlivněny tím, jaký řád bude této nové oblasti stanoven. Role řádu a jeho soustavné zkvalitňování nebylo v první fázi české transformace dostatečně doceněno, důraz byl kladen zejména na rychlost převodu vlastnických práv a co nej rychlejší nastartování trhů, zejména trhů s výrobními zdroji. Roli sehrála rovněž politická situace - ekonomika dosahovala dobrých výsledků a vlády byly zainteresovány více na tomto efektu transformace, který jim zvyšoval šance na znovuzvolení v dalších volbách, než na zkvalitňování a průběžné adaptaci legislativy novým společenským poměrům. Neexistovala příliš velká politická vůle a chuť prosazovat opatření, která by znamenala jisté omezení liberálního prostředí. Důkazem toho je pozdní zřízení orgánu pro dohled nad pravidly kapitálového trhu, Komise pro cenné papíry a nedokonalá legislativa v oblasti konkurzních řízení. Institucionální prostředí co do úrovně formálních institucí bylo v prvních letech české transformace slabé. Nabízelo velký prostor pro oportunistické chování, morální hazard, podvody, poškozování podílníků investičních fondů ze strany investičních společností, vyvádění aktiv z podniků a další známé doprovodné negativní jevy české transformace. Nutno však poznamenat, že nízká vymahatelnost práva nesouvisí pouze s kvalitou legislativy. Problém s vymahatelností práva různými orgány a soudy trápí českou ekonomiku dodnes. Nestačí tedy jen pouhá příprava sebelepšího zákona, pro jeho pozitivní odraz na ekonomice a jejím institucionálním rámci je nutný také flexibilní a účinný systém jeho vynucování a prosazování., který příliš neodrazuje podnikatelské subjekty nákladností svého průběhu. DLOUHÝ, V. Situace české ekonomiky. 75 Racionalizace systému vymahatelnosti práva v České republice je oblastí, která by měla podle mého názoru být do budoucna jednou z priorit k řešení. Závěrem ocituji slova Lubomíra Mlčocha, která zazněla na přelomu tisíciletí jako hodnocení kvality institucionální změny v transformující se české ekonomice a která podle mého názoru vystihují podstatu a nutný předpoklad pro úspěšnou komplexní společenskou změnu. Tou j e zodpovědnost ekonomických subjektů v hospodářských vztazích a její podmínkou j e všeobecná a dobře ukotvená důvěra ve společenský řád. Nefunguj e-li ve společnosti tato důvěra, není podle mého názoru možné dosahovat dlouhodobé hospodářské prosperity. Čím křehčí je naopak toto jádro institucionální sféry hospodářství, tím náchylnější je ekonomika ke krizím, otřesům a hospodářským výkyvům. „Svoboda, kterou jsme před lety nabyli - svoboda občanská, politická, ekonomická ale i svoboda akademická a svoboda náboženská - není dosud vyvažována dostatečně odpovědností - občanskou, politickou, podnikatelskou, akademickou a duchovní. Svoboda bez institucionalizované odpovědnosti zvyšuje enormně "transakční náklady" ve společnosti, náklady "na provoz" společenského systému, transakční náklady na "trzích" politických i těch v původním slova smyslu stále rostou. Svoboda bez institucionalizované odpovědnosti tedy bez odpovědnosti zakotvené a hlídané právními institucemi i konvencemi, standardy našeho jednání - nuže taková svoboda zvyšuje chaos ve společnosti a ohrožuje ji destabilizací. Podmínkou úspěšnosti operace institucionální změny k odpovědnosti je to, aby ústavní principy, každý nový zákon i každá jeho novela měly za svůj jediný cíl směřování k řádu. Náš právní systém je dosud příliš zatížen kontinuitou s deformovaným právem minulosti, a při tvorbě nových zákonů je příliš často kompasem nikoliv společné dobro pro národní společenství, ale oportunismus kompaktních zájmových skupin, které mají vliv na výkon politické moci."7 7 Podle mého názoru je česká transformace pozoruhodným hospodářským experimentem hodným zřetele a obdivu a principiálně nebyla provedena špatně. Liberální charakter reforem nepovažuji za krok špatným směrem, chybu spatřuji v určité nedotaženosti liberálně reformních snah na jedné straně a na straně druhé v některých případech nedostatečně jasně formulovaném regulativním rámci pro liberální opatření přijímané na počátku celého procesu. MLČOCH, L. Od institucionalizace neodpovědnosti k institucionalizaci odpovědnosti. 76 Závěr Tato práce se zaměřuje na institucionální aspekty transformace české ekonomiky, jejichž parametry jsou na transformační změně vždy jedny z nej obtížnějších a nej složitějších ke správnému nastavení. Může tedy vyznívat poměrně negativně a budit dojem, že si myslím, že „vše bylo špatně". To je však omyl. Česká transformace znamenala hospodářský experiment hodný zřetele a jeho liberální charakter považuji za správnou volbu, která českou ekonomiku správně nasměrovala. Nicméně i v ní se našla slabá místa, která způsobila hospodářství ztráty. O pozitivech a přínosech české cesty byla publikována již dlouhá řada prací; já však považuji za možná mnohem přínosnější zabývat se tím, co mohlo být uděláno lépe. Umožní nám to vyvarovat se do budoucna stejných chyb. Institucionální rámec nového hospodářského systému se stal jedním z často kritizovaných stránek transformačního procesu. Podle kritiků transformačního programu se totiž ukázalo, zenově vytvořený právní rámec jednak nezohledňoval dostatečně odkaz neformálních institucí a jejich vliv na chování subjektů (což se později projevilo v některých negativních jevech transformačního procesu, např. morálním hazardem managementu privatizovaných podniků a investičních privatizačních fondů), navíc v některých ohledech nevyhovoval dostatečně potřebám nového tržního prostředí (nedostatečně pružná a kvalitní konkurzní legislativa, rigidní systém vynucování práva, poškozování věřitelů dlužníky, poškozování minoritních akcionářů apod.). Nedostatky právního rámce přinesly české ekonomice ztráty. Nedokonalá konkurzní legislativa snižovala účinnost tržního filtru neúspěšných subjektů a efektivitu alokace zdrojů. Neefektivní alokace snižuje potenciální i reálný výstup hospodářství. Nestabilní právní řád odradil část zahraničních investorů, kteří přinášeli do země pro transformaci tolik potřebný kapitál. Regulatorní rámec pro používání kapitálového trhu a systém vynucování jeho pravidel absentoval dlouhou dobu zcela. 77 Transformační specifika ve struktuře vlastnických práv vzniklá kvůli kombinaci metody odstátnění (většinový podíl kupónové metody a její institucionální zastřešení v podobě vzniku investičních privatizačních fondů) a hospodářské politiky reformních vlád (rozhodnutí o odkladu privatizace významných bankovních subjektů) snížila efektivitu výkonu vlastnických práv v privatizovaných subjektech, otevřela další prostor pro morální hazard, změkčování rozpočtových omezení subjektů a zmírnila tlak na růst konkurenceschopnosti a produktivity. Výsledkem byla uměle zbrzděná restrukturalizace hospodářství na mikroekonomické úrovni. Tyto jednotlivé střípky mozaiky postupně dávaly dohromady obraz české ekonomiky, který se začal jasněji vynořovat od poloviny devadesátých let. Počáteční fáze reformních snah byla charakteristická vysokou dynamikou adaptace právních norem na nový hospodářský a společenský systém. V této fázi zhruba do roku 1995 se česká ekonomika zdála být nejen silnou, ale především zdravou mladou tržní ekonomikou. Přibližně od poloviny roku 1994 však reformní úsilí zákonodárců začalo polevovat, až se téměř zastavilo. Ve stejném období se začaly rovněž projevovat některé „hlubší kotvy" hospodářského vývoje, resp. ukázalo se, že dobré makroekonomické výsledky (vysoká míra růstu spolu s velmi nízkou mírou nezaměstnanosti) stojí na mikroekonomických základech, které jsou zatížené negativními jevy, které je činí velmi křehkými. Zmíněná odložená mikroekonomická restrukturalizace byla jednou z příčin (ne však jedinou) nízké nezaměstnanosti a podporovala růst reálných mezd, který posiloval v ekonomice inflační tlaky, což komplikovalo provádění monetární a fiskální politiky země. Podle zastánců postupu transformovaly nebylo reálně proveditelné nastavit právní rámec kvalitněji a adekvátněji podmínkám hospodářství, neboť transformace byla svým rozsahem natolik komplexní proces, že nebylo možné postihnout a formalizovat všechny alternativy, které mohly v jejím průběhu v hospodářském životě nastat. Česká republika a další transformující se země neměly ani možnost využít pro svůj právní rámec jako vzor jinou vyspělou zemi, protože země se neshodovaly na institucionální úrovni. 78 Podle mého názoru však tvůrci v prvních fázích transformace v některých případech vědomě potlačili potřebu budovat kvalitní právní rámec ve prospěch hlavního rysu české transformace, kterým byla rychlost převodu vlastnických práv do soukromých rukou, brzké nastartování trhů a obnovení makroekonomické rovnováhy a výkonnosti. Z pohledu tvůrců transformačního programu to byla logická volba vzhledem k tomu, jaké priority si stanovili. V průběhu sporu o metodu transformace získali převahu zastánci šokové metody pro kterou argumentovali zejména nutností provést celý převod co nejrychleji, aby nevznikl prostor pro upevňování staronových vlastnických struktur v podnicích a nedocházelo k samovolným privatizacím z rukou původního managementu. Těmto efektům se podařilo do určité míry vyhnout, na druhou stranu však vznikly negativní jevy spojené s vlivem setrvačnosti neformálních institucí v jednání ekonomických subjektů, které nebyly dostatečně ošetřeny formálně. Podle mého názoru by byl „blíže optimálnímu řešení" určitý kompromis mezi šokem a gradualismem, na tvorbu právního rámce mělo být ponecháno více času a především se v úsilí v jeho adaptaci nemělo polevit tak brzy. Přínosem by bylo také dřívější předání bankovního sektoru do soukromých rukou. Cíle práce, kterým byla analýza transformačního procesu české ekonomiky z institucionálního pohledu, bylo v práci podle názoru autorky dosaženo a transformační proces byl zhodnocen. Výchozí hypotéza, že pravděpodobně nešlo výrazně odlišnými formálními institucemi ovlivnit či zvrátit transformační průběh v české ekonomice vzhledem k daným společenským podmínkám a vytýčeným prioritám a cílům transformačního programu, potvrzena nebyla. 79 Literatura Monografie 1. HABERMAS, J. Strukturální přeměna veřejnosti: zkoumání jedné kategorie občanské společnosti. Praha: Filosofia, 2000. Vyd. 1. 418 s. ISBN 80-700-7134-6. 2. KLUSON, V. Instituce a odpovědnost, k filozofii ekonomické vědy. Praha: Univerzita Karlova, 2004. 319 s. ISBN 80-246-0722-0. 3. SLANÝ, A. a kolektiv. Vývoj institucionálního rámce fungování české ekonomiky a vstup do EU. Brno: Masarykova univerzita, 2004. 360 s. ISBN 80-210-3325-8. 4. HAYEK, F. A. von. Právo, zákonodárství a svoboda: nový výklad liberálních principů spravedlnosti apolitické ekonomie. Praha: Academia, 1994. 415 s. ISBN 80-200-0241-3. 5. HOLMAN, R. a kol. Dějiny ekonomického myšlení. Praha: C. H. Beck, 2001. Vyd. 2. 541 s. ISBN 80-717-9631-X. 6. PAVLÍK, J. F. A. Hayek a teorie spontánního řádu. Praha: Professional Publishing, 2004. Vyd. 1. 805 s. ISBN 80-864-1957-6. 7. SCHWARZ, G. Ekonomická transformace a demokracie jako vztah lásky a nenávisti úvahy o vnitřní závislosti řádů při přechodu od centrálně plánovaného hospodářství k tržnímu hospodářství. Praha: Liberální institut, 1992. 27 s. 8. EUCKEN, W. Zásady hospodářského řádu. Praha: Liberální institut, 2004. 500 s. ISBN 80-863-8932-4. 9. KOČENDA, E., LÍZAL, L. Český podnik v české transformaci 1990-2000. 1. vyd. Praha: Academia, 2003. 232 s. ISBN 80-200-1039-4. 80 10. KOUBA, K , VYCHODIL, O., ROBERT SOVÁ, J. Privatizace bez kapitálu. Zvýšené transakční náklady české transformace. Praha: Karolinum, 2005. Vyd. 1. 177 s. ISBN 80- 246-0954-1. 11. ONDRCKA, P. a kol. Specifika transformačního procesu ČR (Závěrečná etapa výzkumného úkolu). Brno: Masarykova univerzita, Ekonomicko-správní fakulta, 2002. 239 s. ISBN 80-210-2783-5. 12. SVEJNAR, J. a kolektiv autorů. Česká republika a ekonomická transformace ve střední a východní Evropě. 1. vyd. Praha: Šerifa, 1997. 359 s. ISBN 80-200-0568-4. 13. KOZÁK, J. Formy a rizika privatizace v ČSFR. Praha: ÚÚNV, 1990. 64 s. 14. ONDRCKA, P. a kol. Specifika transformačního procesu II. Brno: Masarykova Univerzita, Ekonomicko-správní fakulta, 1999. 194 s. 15. MLČOCH, L. Zastřená vize ekonomické transformace. 2. vyd. Praha: Karolinum, 1997. 118 s. ISBN 80-7184-423-3. 16. BERTHOLD, N , GERKEN, L., KLAUS, V , LAMBSDORFF, O. G , SCHWARZ, J., ŠEVČÍK, M . Reforma a transformace. Praha: Liberální institut, 2003. 62 s. ISBN 80-86389- 28-8. 17. SCHUMPETER, J. A. Kapitalismus, socialismus a demokracie. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2004. 470 s. ISBN 80-732-5044-6. 18. NORTH, D. Institutions, institutional change and economic performance. 1. vyd. Cambridge : Cambridge University Press, 1990. 152 s. ISBN 05-213-9734-0. 19. ŽÍDEK, L. Česká ekonomika v 90. letech. 1. vyd. Brno: Masarykova Univerzita, Ekonomicko-správní fakulta, 2004. 105 s. ISBN 80-210-3551-X. 20. MLČOCH, L. Úvahy o české ekonomické transformaci. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 2000. 269 s. ISBN 80-702-1389-2. 81 21. NOVOTNÁ, M . Privatizace české ekonomiky po roce 1990. Brno, 2005. 51 s. Bakalářská práce na Ekonomicko-správní fakultě Masarykovy univerzity na katedře ekonomie. Vedoucí bakalářské práce Ota Fišera. 22. BLAŽEK, L. České podniky v procesu transformace. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, Ekonomicko-správní fakulta, 1997. 30 s. ISBN 80-210-1515-2. 23. Statistické ročenky 1995, 1996, 1997, 1998. Working papers: 1. BOHÁČEK, R. Capital accumulation in an economy with heterogeneous agents and moral hazard. Praha: CERGE-EI, 2000. Edice: Working Paper Series; 165. 28 s. ISBN 80-862- 8645-2. 2. BENA, J. Choice of corporate risk management tools under moral hazard. Praha: CERGEEI, 2006. Edice: Working paper series; 298. 43 s. ISBN 80-734-3093-2. 3. Morální dimenze ekonomiky - iluze, nebo imperativ?: soubor textů z diskusního fóra konaného 29. ledna 1998 v místnosti č. 7 Národohospodářského ústavu A V ČR Politických vězňů 7, Praha 1 / účastníci diskuse Marie Bohatá, ... [et al.]. Praha: Agora, 2004. 1. vyd. 79 s. ISBN 80-868-2000-9. Elektronické zdroje I. FIŠER, R. F. Hayek: Právo, zákonodárství a svoboda: Tržní řád neboli katallaxe. [online], [cit. 2007-5-11]. Dostupný na WWW: . II. TŘÍSKA, D. Institucionálně - právní analýza české transformace, [online]. c2002, [cit. 2007-5-13]. Dostupný na WWW: . 82 III. KLUSOŇ, V. Transformace a problém odpovědnosti, [online]. cl998, [cit. 2007-5-13], Dostupný na WWW: . IV. KLAUS, V'. Poznámky k „analýzám" transformace, [online]. c2000, [cit. 2007-5-13]. Dostupný na WWW: . V. SCHWARZ, J. Knovele zákona o konkurzu a vyrovnání, [online]. cl998, [cit. 2007-5-13], Dostupný na WWW:. VI. KVASNICKA, M . Sylabus k výuce předmětu Nová institucionální ekonomie, [online], [cit. 2007-5-19], 45 s. Dostupný na WWW: . VII. MLČOCH, L. Od institucionalizace neodpovědnosti k institucionalizaci odpovědnosti. [online]. c2000, poslední revize 2000-12-4. [cit. 2007-6-10], Dostupný na WWW: . VIII. SCHWARZ, J. Moc státu je ještě veliká, [online], c 1998, [cit. 2007-6-10]. Dostupný na WWW: . IX. LexDATA. [online]. Předpis 94/1996 Sb. c2002-2007, [cit. 2007-6-11]. Zákon č. 94/1996 Sb. [cit. 2007-6-24]. Dostupné na WWW: ; . X. www.pravnipredpisy.cz. [online]. c2006, poslední revize 2007-5-30. [cit. 2007-6-12], Dostupný na WWW: . 83 XI. www.business.center.cz. Zákon č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, [online]. cl998- 2007, [cit. 2007-6-12], Dostupný na WWW: . XII. DLOUHÝ, V. Situace české ekonomiky, [online]. c2005-2007, [cit. 2007-6-21]. Dostupný na WWW: . XIII. Česká národní banka, Výroční zprávy za roky 1995, 1996, 1997, 1998. [online], [cit. 2007-6-22]. Dostupný na WWW: ; ; ; XIV. Český statistický úřad, Česká republika: hlavní makroekonomické ukazatele, [online], [cit. 2007-6-24], Dostupný na WWW: . XV. Organization for economic cooperation and development (OECD), Main Economic Indicators, [online], [cit. 2007-6-27]. Dostupný na WWW: . XVI. ERBENOVA, M . Vývoj bankovního sektoru v ČR, finanční stabilita, regulace a role státu, [online], [cit. 2007-6-24]. Dostupný na WWW: . 84 v Příloha č. 1.: Česká republika: hlavní makroekonomické ukazatele Ukazatele reálné ekonomikyUkazatele reálné ekonomiky 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 Ukazatel HDP mld. Kč, b. c. 1 466,5 1 683,3 1 811,1 1 996,5 2 080,8 2 189,2 2 352,2 2 464,4 HDP/l obyv. Kč/o byv., b. c. 141 957 163 183 175 772 193 929 202 357 213 110 230 064 241 593 HDP %, r/r, reálně 4,0 -0,7 -0,8 1,3 3,6 2,5 1,9 Výdaje na konečnou %, r/r, spotřebu reálně 5,7 2,4 -1,0 3,0 1,1 2,6 3,5 - spotřeba %, r/r, domácností reálně 8,4 2,2 -0,8 2,8 1,3 2,3 2,2 Výdaje na tvorbu %, r/r, hrubého kapitálu reálně 11,6 -8,4 -2,1 -3,5 10,6 6,6 4,6 - fixního %, r/r, reálně 9,9 -5,7 -0,9 -3,3 5,1 6,6 5,1 Vývoz zboží a služeb %, r/r, reálně 5,5 8,4 10,4 5,4 16,5 11,2 2,1 Dovoz zboží a služeb %, r/r, reálně 12,1 6,9 8,3 4,9 16,3 12,8 5,0 Domácí realizovaná %, r/r, poptávka reálně 7,0 -0,1 -1,0 1,2 2,2 3,6 4,0 Deflátor HDP %, r/r 10,3 8,4 11,1 2,8 1,5 4,9 Hrubý disponibilní mld. Kč, b. důchod c. 1 477,1 1 669,5 1 794,1 1 976,8 2 053,4 2 152,6 2 287,4 2 365,1 Hrubé národní mld. Kč, b. úspory c. 424,8 454,9 441,0 525,5 512,1 542,4 570,4 553,3 Produktivita práce souhrnně %, r/r 3,3 -0,9 0,9 3,9 4,0 2,2 Jednotkové pracovní náklady %, r/r 8,5 10,1 6,3 2,6 0,4 4,1 Počet pracovníků %, r/r 0,7 2,6 0,6 -2,0 -1,4 -2,4 1,3 0,6 Míra registrované nezaměstnanosti %, průměr 2,95 3,30 2,99 3,08 4,28 6,04 8,54 9,02 8,54 9,15 Obecná míra nezaměstnanosti %, průměr 4,3 4,3 4,0 3,9 4,8 6,5 8,7 8,8 8,1 7,3 85 Míra LR nezaměstnanosti %, průměr 0,7 0,9 1,1 1,1 1,3 1,9 3,1 4,1 4,2 3,7 Průměrné hrubé nominální mzdy %, r/r 18,6 18,6 18,3 9,9 9,2 8,4 6,4 8,7 Průměrné reálné mzdy %, r/r 7,8 8,7 8,7 1,3 -1,4 6,2 2,4 3,8 Míra inflace %, r/r, průměr 20,8 10,0 9,1 8,8 8,5 10,7 2,1 3,9 4,7 1,8 Míra inflace %, r/r, prosinec 18,2 10,2 7,9 8,6 10,0 6,8 2,5 4,0 4,1 0,6 Ceny vývozu zboží %, r/r, průměr 4,0 4,6 7,3 1,0 5,2 4,3 -0,9 6,3 0,4 -6,7 Ceny dovozu zboží %, r/r, průměr -0,7 -1,0 5,7 1,4 5,1 -2,7 1,8 12,0 -1,5 -8,5 Směnné relace % 4,7 5,7 1,5 -0,4 0,1 7,2 -2,7 -5,1 1,9 Měnové ukazatele 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 CZK/EUR průměr 36,882 35,610 34,083 30,812 CZK/USD průměr 29,155 28,782 26,545 27,138 31,711 32,274 34,600 38,590 38,038 32,736 Nominální efektivní kurz %, r/r 4,7 2,9 1,7 -5,5 0,8 -0,2 1,2 4,3 11,4 Reálný efektivní kurz %, r/r -1,7 12,4 -13,6 9,5 Běžný úěet platební bilance mld. Kč 13,3 -22,6 -36,3 -111,9 -113,0 -40,5 -50,6 -104,9 -124,5 -136,4 Finanění úěet platební bilance mld. Kč 88,2 97,0 218,3 113,6 34,3 94,3 106,6 148,0 172,8 347,8 Změna devizových rezerv mld. Kč -88,3 -68,3 -197,9 22,5 56,0 -62,6 -57,1 -31,6 -67,2 -216,9 Běžný úěet/HDP % -2,5 -6,6 -6,2 -2,0 -2,4 -4,8 -5,3 -5,5 Finanění úěet/HDP % 14,9 6,7 1,9 4,7 5,1 6,8 7,3 14,1 Stav devizových rezerv ČNB mld. Kč 116,0 175,1 373,0 339,9 338,5 376,7 461,4 496,8 524,5 714,6 Stav rezerv/HDP % 25,4 20,2 18,7 18,9 22,2 22,7 22,3 29,0 Krytí dovozu zboží a služeb rezervami ČNB měsíc 5,5 4,4 3,9 4,1 4,7 4,1 3,9 5,6 86 Fiskální ukazatele 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 Vládní deficit(přebytek) mld. Kč -197,0 -55,8 -68,8 -100,1 -77,3 -81,5 -135,0 -166,8 Vládní deficit(přebytek)/HD P % 13,4 3,3 3,8 5,0 3,7 3,7 5,7 6,8 Saldo státního rozpočtu (SR) mld. Kč 1,1 10,4 7,2 -1,6 -15,7 -29,3 -29,6 -46,1 -67,7 -45,7 Saldo SR/HDP % 0,5 -0,1 -0,9 -1,5 -1,4 -2,1 -2,9 -1,9 Vládní dluh mld. Kč 214,4 209,9 236,7 299,8 340,5 405,4 591,5 702,3 Vládní dluh v % HDP % 14,6 12,5 13,1 15,0 16,4 18,5 25,1 28,5 Státní dluh mld. Kč 158,8 157,3 154,4 155,2 173,1 194,7 228,4 289,3 345,0 395,9 Státní dluh/HDP % 10,5 9,2 9,6 9,8 11,0 13,2 14,7 16,1 Vysvětlivky: r/r meziroční změna;. údaj není k dispozici. Pramen: Český statistický úřad,2007. 87