Oficiální zadání: Poučku o tom, že fenotyp je výsledkem působení genotypu a prostředí najdeme v každé evoluční či etologické učebnici. Současný boom molekulárně-genetických metod doširoka otevřel možnosti analýzy vlivu genotypu. Studium vlivu prostředí se proto v tomto kontextu může zdát až zastaralé. Je však třeba mít na paměti, že u sociálně žijících organizmů, člověka nevyjímaje, je zásadním faktorem právě sociální prostředí a tedy vztahy mezi jedinci a procesy v komunitě, společenství či rodině. Tato diplomová práce má proto mimo jiné i rovinu socio-psychologickou, protože velké množství humánních neuro- a psycho-patologií se studuje pomocí myších modelů. V chovných zařízeních se pokusné subjekty v podstatě masově produkují a jejich před-experimentální historie je v publikacích nejednou zamlčena nebo odsunuta na okraj pozornosti. Zadaná DP by měla objasnit, zda má přítomnost samce-otce v době narození a dospívání efekt na emocionální vyrovnanost potomků, a tedy nakolik a v jakých případech si může dovolit experimentátor tento faktor v designu pokusu ignorovat. Behaviorálně-ekologické hypotézy týkající se disperze zase obecně předpokládají, že u savců s hierarchickou strukturou je alfa samec částečně zodpovědný za emigraci členů skupiny. Motivačním faktorem jsou buď přímo fyzické útoky z jeho strany, nebo depozice pachových značek v prostředí. Jestliže existuje podobný mechanizmus u myši, explorační chování (které napodobuje prvotní fázi disperze) by mělo být aktivnější u synů, kteří vyrostli v přítomnosti otce. Celý experiment zahrnutý v DP navíc testuje paralelně dva poddruhy myší, což při případném potvrzení jedné z hypotéz u obou taxonů dodává výsledkům jistou robustnost. Naopak rozdílné výsledky, které odliší poddruhy, upozorní na riziko zobecňování. Použití jedinců získaných z přírody je přitom zárukou, že výsledky nejsou artefaktem “laboratorní selekce“, jako se nejednou ukázalo při použití čistě laboratorních kmenů myši.