Masarykova univerzita v Brně Pedagogická fakulta Katedra občanské výchovy Subjekt v předlistopadových dramatech Václava Havla Bakalářská práce Brno 2016 Vedoucí: prof. PhDr. Petr Jemelka, Dr. Vypracoval: David Novotný Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracoval samostatně, s využitím pouze citovaných literárních pramenů, dalších informací a zdrojů v souladu s Disciplinárním řádem pro studenty Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity a se zákonem č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů. 2 Srdečně děkuji prof. PhDr. Petru Jemelkovi, Dr. za podnětné vedení této bakalářské práce. 3 Anotace Práce se snaží představit dramatické dílo Václava Havla v méně obvyklé perspektivě. Je orientována na subjekt, zejména pak jeho postavení ve vztahu k ostatním objektům. Annotation The thesis presents Vaclav Havel dramatic work from an unusual perspective. It is oriented on a subject, mainly on its relationship to other objects. Klíčová slova Subjekt, objekt, Václav Havel, ontológie, solipsismus, postmoderna Key Words Subject, object, Vaclav Havel, ontology, solipsism, postmodernism. Bibliografický záznam NOVOTNÝ, David: Subjekt v předlistopadových dramatech Václava Havla. Brno, 2016. Bakalářská práce. Masarykova univerzita Brno, Pedagogická fakulta, Katedra občanské výchovy. Vedoucí prof. PhDr. Petr Jemelka, Dr 4 1 Obsah 2 Úvod 6 3 Cíle 7 3.1 Úkoly 7 4 Biografie 8 5 Teoretická část 13 5.1 Subjektové paradigma 13 5.2 Subjekt 14 5.2.1 Descartes a subjekt 14 5.2.2 George Berkeley 15 5.2.3 Immanuel Kant 15 5.3 Objekt 16 5.4 Subjekt-objektový vztah 17 6 Praktická část 18 6.1 Analýza dramat 19 6.1.1 Zahradní slavnost 19 6.1.2 Vyrozumění 24 6.1.3 Audience 27 6.1.4 Venisáž 31 6.1.5 Largo desolato 35 6.2 Shrnutí 39 6.2.1 Subjekt-objektový vztah jako klíč k identitě 40 7 Závěr 42 8 Resumé 43 9 Abstract 44 10 Seznam literatury 45 10.1 Internetové zdroje 46 5 2 Úvod V říjnu roku 2016 uplynulo 80 let od narození Václava Havla, prvního českého a posledního československého prezidenta. V současnosti je však z pochopitelných důvodů vzpomínán více jako politik než dramatik a esejista. Tato práce ale bude obrácena směrem k jeho dramatické tvorbě před listopadovým děním roku 1989. S jeho literárním dílem je neoddělitelně spojen přídomek „absurdní". Zde však více než na absurditu bude pozornost upřena k jinému myšlenkovému směru a totiž postmoderně. Kritické myšlení, mnohost názorů i svoboda myšlení. Tak by se daly shrnout hlavní teze postmoderny. Václav Havel v dopise z jara 1982 označeným pořadovým číslem 118 své manželce Olze píše: „ Vůbec se mi zdá, že nejlepší myšlenka je ta, která ponechává vždy určitou skulinu pro možnost, že všechno je zároveň úplně jinak.1,1 Jedná se de facto o poetickou definici postmoderního myšlení, a i v jeho dramatech se zřetelně odráží. Myšlenka interpretace díla jinakým způsobem, než neustálým připomínám absurdity posloužila jako odrazový můstek pro zadání zaobírající se tímto tématem. Klíčem k jeho zpracování bude podrobný rozbor vybraných dramat, v nichž budeme hledat a následně srovnávat různost v postavení subjektu. Již byla zmíněna politická kariéra Václava Havla a na jeho politické postoje také drobně narazíme i v praktické části, nicméně v biografii si vystačíme s dobou předcházející roku 1989 neboť následně byl již téměř každý jeho počin bedlivě sledován, zaznamenáván a je tedy buď velmi dobře známý nebo stejně dobře dohledatelný. Lze tedy říci, že v této práci bude zkoumána méně reflektovaná část Havlova díla, navíc z doby, které již tak bylo věnováno ve vztahu k jeho osobě méně pozornosti než období po ní následující. Jeho politická činnost po „sametové revoluci" bude v podstatě přej duta stejným způsobem jako poslední hra Odcházení. Práce je založena na zkoumání daných filozofických kategorií a jejich následné aplikaci při analýze dramat, proto nelze očekávat jednoznačné a nezpochybnitelné závěry. 1 HAVEL, Václav. Dopisy Olze: červen 1979-záň 1982. V Brně: Atlantis, 1990. s. 360. 6 3 Cíle O co ale budu v této práci usilovat? Představa mířila k analyzování jednotlivých her z období před listopadem 1989. Nosným prvkem rozboru je zaměření na kategorii subjektu s možným přesahem do etiky. Rozebírány nebudou všechny hry z uvedeného období, neboť ne u všech by se jednalo o objevné, potažmo inspirativní konání a také by poté bylo dosti obtížné vměstnat ono obrovské množství informací do stanoveného rozsahu práce. Proto budou postupně představena dramata Zahradní slavnost, Vyrozumění, Audience, Vernisáž & Largo desolato. Zahradní slavnost]^ klíčovým dílem, neboť díky velkému úspěchu na domácí i zahraniční scéně podpořila vznik dalších Havlových her tohoto typu. Dalším cílem této bakalářské práce je představení subjekt-objektového vztahu. Práce může posloužit jako příklad praktického využití nejen pro studenty oborů základů společenský věd a českého jazyka a literatury či k interpretaci celého autorova díla, přičemž je možnost uchopit téma díla Václava Havla neobvyklým způsobem. Díky této práci získám příležitost, prezentovat závěry svým přátelům, známým a rodině, kterým může tento nový pohled pomoci objektivizovat své názory. 3.1 Úkoly K nejjednoduššímu splnění cílů si vymezíme dílčí úkoly, jejichž pomocí bude dosažení požadovaných výstupů mnohem snazší. • Představit pojmy subjekt a objekt. • Provést analýzu pěti autorových děl. • Aplikovat získané poznatky a z nich vyvodit závěry. 7 4 Biografie Přestože život Václava Havla není hlavní tématem této práce, je vhodné alespoň v krátkosti zmínit některé události z doby před listopadem 1989, jež nejsou tolik známé a které také mnohdy ovlivnily jeho dramatickou tvorbu. Václav Havel se narodil 5. října 1936 v Praze, přičemž byl již pátým v řadě tohoto jména. Rodina Havlových měla tehdy, v první polovině 20. století, na kontě několik obdivuhodných počinů. Dědeček Václava Havla vybudoval vlastním nákladem na počátku 20. století palác Lucerna. Významnost stavby může dokumentovat fakt, že „v jiných pražských kinech hrál k němým filmům pouze jeden pianista, v Lucerně hrál osmi až dvanáctičlenný orchestr. Kapelník vidělfilm jako první, vybral k němu skladby a nacvičil je s orchestrem pokaždé znovu a originálně."2 Koncem dvacátých let Lucerna jako první uvedla do českých zemí zvukový film, na čemž však již měl hlavní zásluhu Havlův strýc Miloš, který také inicioval výstavbu filmových ateliérů Barrandov. Lucerna sloužila před první světovou válkou také jako „kabaret na světové úrovni nejen co do interiéru a kultury prostředí, ale i co do úrovně uměleckého programu."3 Ihned po ukončení základní školní docházky se začal Václav výrazně potýkat potížemi, způsobenými velmi špatným kádrovým posudkem, kvůli kterému nemohl započít prestižního studia ani sehnat dobré zaměstnání. Proto v následujících čtyřech letech pracuje jako učeň-chemický laborant na VSCHT a zároveň studuje večerní gymnázium. V roce 1955 zahajuje svoji publikační činnost v časopise Květen. Není to však zdaleka jeho první kontakt s literárním světem. Po jeho prvních básnických pokusech kolem patnáctého roku mu přítel jeho otce zajistil návštěvu u Jaroslava Seiferta. Nezůstalo u jedné návštěvy a později se jejich setkání rozšířila o Havlovy přátele Miloše Formana a Jiřího Kuběnu. Společně s Milošem Formanem navštívil také Vladimíra Holana, který bydlel na Kampě ve stejném domě jako Jan Werich. Větší společnost se později scházela v kavárně Slávie s dalším významným 2 KRISEOVÁ, Eda. Václav Havel: životopis. V Brně: Atlantis, 1991, s. 32 Tamtéž s. 33. 8 básníkem Jiřím Kolářem. Právě na něj vzpomínal Zdeněk Urbánek: „Bylo to v čase Vaškových prvních úspěchů na Zábradlí, Kolář říkal, že nemá čistou poetiku. Stalo se potom okřídleným rčením: Heleď, ty mlč, ty nemáš čistou poetiku. "4 Na podzim roku 1956 se Václav Havel poprvé prezentuje veřejným vystoupením na aktivu mladých začínajících autorů v Dobříši. V následujících letech, přes tužbu studovat humanitní obor, navštěvuje ekonomickou fakultu ČVUT v Praze. Toto studium je však na podnět StB násilně ukončeno z důvodu snahy přestoupit na Akademii múzických umění. Oficiální vzdělání dokončil až v letech 1962-67, kdy formou dálkového studia absolvuje dramaturgii na A M U . 5 V letech 1957-1959 absolvuje základní vojenskou službu, po které nastupuje do divadla ABC jako jevištní technik. V tomtéž roce dokončuje svoji první divadelní jednoaktovou hru Rodinný večer. Po roce stráveném v divadle ABC přestupuje do Divadla Na zábradlí, kde později mění roli jevištního technika za dramaturga. Začíná se prosazovat i jeho tvůrčí duch a podílí se na několika divadelních hrách. Třetího prosince 1963 se koná právě v Divadle Na zábradlí premiéra první Havlovy celovečerní hry Zahradní slavnost. O půl roku později přichází pravděpodobně ještě zásadnější událost, žení se s Olgou Splíchalovou. V tomtéž roce má Zahradní slavnost premiéru i v Schillerově divadle v západním Berlíně. Během Pražského jara byla znemožněna jeho volba do ústředí Svazu čs. Spisovatelů, avšak následně byl největším počtem hlasů vybrán za předsedu Kruhu nezávislých spisovatelů. V červnu téhož roku se podílel na prohlášení za obnovení sociálně demokratické strany. Bezprostředně po srpnové okupaci vojsky Varšavské smlouvy spolupracoval na rozhlasovém vysílání podávajícím informace o protiokupační aktivitě občanů v Liberci. V protiokupačních aktivitách pokračoval během celého podzimu 1968. Tehdy KRISEOVA, Eda. Václav Havel: životopis. V Brně: Atlantis, 1991, s. 17. 5 KROB, Josef, Helena PAVLINCOVÁ a Jan ZOUHAR. Slovník českých filozofů. 1. vyd. V Brně: Masarykova univerzita, 1998, s. 161. 9 také obdržel Velkou rakouskou státní cenu za evropskou literaturu a americkou cenu Obie díky úspěchu hry Vyrozumění divadle na Broadway v New Yorku. Rok 1969 se již nesl ve znamení perzekucí, mimo jiné objevil ve svém bytě odposlouchávací zařízení. Vše vyvrcholilo v polovině roku, kdy mu bylo po setkání v Kulturním domě v Ostravě znemožněno příštích 19 let veřejně vystupovat. Konec první poloviny sedmdesátých let je obdobím, kdy se objevila inspirace pro postavu Ferdinanda Vaňka, která by se dala označit jako Havlovo alter ego. V této době totiž strávil devět měsíců v trutnovském pivovaru, což bylo podkladem pro první hru s F. Vaňkem, Audienci. Havla nemíjí ani proces se skupinou The Plastic People of Universe v roce 1976, na j ehož základě vzniklo drama Protest, a dost možná angažování v něm přispělo k zamítnutí žádosti o povolení vyjet do Vídně na premiéru Audience a Vernisáže, kam byl pozván rakouským ministrem školství. Poslední měsíce tohoto roku trávil v okruhu lidí připravujících podklady pro genezi Charty 77, aby 1. ledna 1977 mohlo vyjít její první prohlášení. Václav Havel patří do skupiny mluvčích Charty, mimo jiné s Janem Patočkou a Jiřím Hájkem. 6. ledna 1977 je společně s L. Vaculíkem a P. Landovským zadržen s Prohlášením Charty 77, podepsaným 241 signatáři. O týden později již byla štvavá kampaň tehdejšího režimu v plném proudu a téměř všechna periodika otiskovala článek Rudého práva s názvem Ztroskotanci a samozvanci, ve kterém byl Václav Havel označen za „zavilého antisocialistu". Václav Havel byl zadržován až do 20. května toho roku. Během té doby se odehrálo několik zajímavých událostí, mimo jiné se na Václavském náměstí udála demonstrace za propuštění Václava Havla a 13. března 1977 zemřel Jan Patočka, j eden z mluvčích Charty 77. V říjnu byl Havel odsouzen k trestu odnětí svobody na 14 měsíců s podmíněným odkladem na tři roky. Spolu s ním byli souzeni O. Ornest, J. Lederer a F. Pavlíček. Následující rok se nesl ve znamení občanských iniciativ, ať už se šlo o zrušení trestu smrti, propouštění z politických důvodů vězněných spisovatelů nebo podávání zpráv o situaci v Československu formou dopisů, telefonátů anebo rozhovorů pro zahraniční tisk. 10 Na sklonku roku 1979 již byl Václav Havel odsouzen k trestu vězení na čtyři a půl roku nepodmíněně za podvracení republiky. Podnětem pro obžalobu byla Havlova činnost ve VONS (Výbor na ochranu nespravedlivě stíhaných). Během výkonu trestu strávil Havel v létě 1981 týden ve vězeňské nemocnici, což bylo prvním předznamenáním jeho zdravotních potíží v devadesátých letech. Již po odpykání trestu byl od roku 1984 členem Bavorské akademie krásných umění (Bayerische Akademie der Schönen Künste). V temže roce dokončuje hru Largo desolato. Pokračuje i nadále jeho sledování doplněné občasnými domovními prohlídkami či jinými druhy kontrol. Počátkem roku 1985 je znovu zadržen, tentokrát jen na dva dny. Udělení Ceny Erasma Rotterdamského Václavu Havlovi se konalo následující rok. Výjimečnou událostí byla v kontextu osmdesátých let oslava Havlových padesátin. Nejen že mu k nim přišlo poblahopřát na 400 hostů, ale podle policejních záznamů nebyl v ten den ani sledován policií. Jen za rok 1988 byl totiž v průměru více než jednou měsíčně v přímém kontaktu s policií, ať už se jednalo o zadržení nebo domovní prohlídku. Stále však zůstává aktivním v podepisování nej různějších dopisů či prohlášení, jejichž cíl by se dal souhrnně označit: propustit stávající politické vězně a nové neuvězňovat. Sám však byl počátkem roku 1989 znovu uvězněn, což s sebou přineslo řadu masivních protestů nejen v Československu, ale i v zahraničí. Kupříkladu v New Yorku byl uspořádán „Divadelní večer na protest proti policejní brutalitě a věznění bojovníků za lidská práva v Československu". Švýcarský PEN-klub německy píšících autorů ho stanovil svým mimořádným členem a poslanci Kongresu USA Dennisem DeCincinim a Stenym H. Hoyerem byl nominován na Nobelovu cenu míru, což se setkalo s odezvou v Praze, kde byl založen Výbor pro podání návrhu na udělení Nobelovy ceny míru. 17. května 1989 byl Havel podmínečně propuštěn, což se opět setkalo s velkou publicitou nejen v Československu. Po konci totalitního režimu v Československu byl ještě roku 1989 zvolen prezidentem ČSSR. Rozdělení republik v roce 1993 přineslo nové prezidentské volby, v kterých Václav Havel uspěl také. Funkci obhájil i ve volbách o pět let později. Po odchodu z vrcholné politiky po konci druhého funkčního období v roce 2003 výrazněji zaujal svou poslední hrou Odcházení, kterou následně sám adaptoval 11 stejnojmenným filmem, u něhož stálo v kolonkách scénář a režie totéž jméno: Václav Havel. Smrt dostihla Václava Havla 18. 12. 2011. V následujících dnech byl vyhlášen státní smutek, poprvé od smrti Tomáše Garriguea Masaryka, hned na tři dny. 12 5 Teoretická část Předmětem této práce je analyzování Havlových dramat optikou systematické filozofie. Abychom mohli využít tohoto způsobu rozboru, je nutné si definovat základní pojmy, se kterými bude v průběhu celé práce operovat. Jedná se o subjekt a objekt. Součástí teoretické části bude rovněž krátký exkurz do dějin filozofie. Přiblížíme si vývoj obou popisovaných pojmů. Zastavíme se u Reného Descarta, George Berkeleyho a Immanuela Kanta, zástupce etického proudu. Konfrontace pojmů subjekt a objekt vede ke genezi vztahu mezi nimi. Ten poté bude hlavním nosným prvkem analýzy jednotlivých děl. 5.1 Subjektové paradigma Význam termínu subjekt nebyl od počátku stejný a v průběhu času se jeho význam proměňoval. V této kapitole si proto přiblížíme vývoj tohoto termínu, přičemž nutně zavadíme i o vývoj pojmu objekt, neboť termíny byly po většinu času navzájem v protikladu, bylo-li to možné, i když nesly jiný význam. Antická terminologie znala pojem subjekt, avšak používala ho v jiném smyslu. U Aristotela: „ Označuje to, o čom sa hovorí, a to v dvoch základných významech: 1. ako hmota, t. j. nesformovaná substancia, alebo 2. ako individuálne bytie, t. j. niečo sformované, predmetné. "6 Dále se o subjektu hovořilo ve stoické škole, kde však byl chápán jako neutrální bytí. Ve scholastice subjekt vnímali a popisovali jako souhrnný název pro jednotlivé existující předměty, zatímco objekt pro ně představoval cosi jako produkt myšlení a měl být právě protikladem k subjektu. René Descartes stále ještě uchovával scholastické rozdělení na subjektivní a objektivní: „subjektívne uňho existuje v samých veciach a objektívne len v intelekte. " 1 „Kopernikovský obrat" v chápání obou pojmů přichází s Immanuelem Kantem, který již objekt staví i do pozice reálně existujících věcí, jež jsou výsledkem činnosti subjektu. Subjektu se zároveň dostává i transcendentálního přesahu a stále disponuje intelektem. „Po Kantovi sa vo filozofii ustálila terminologická tradícia, ktorá termín „ subjekt" spájala s poznávajúcou bytosťou, a termín „ objekt" s predmetom poznania, 6 LEKTORSKÚ, Vladislav Aleksandrovič. Problém subjektu a objektu v buržoáznej filozofii. Bratislava: Pravda, 1972, s. 8. 7 Tamtéž s. 9. 13 hoci poňatie subjektu-objektu a ich vztahuje zrejme úplně podmienenémtým filozofickým systémom, v ktorom sa problém subjektu-objektu nastoluje. " 8 Vysvětlení našeho pojetí subjekt-objektové problematiky proto necháme do dalších kapitol. 5.2 Subjekt V této kapitole si představíme filozofickou kategorii subjektu, přičemž budeme vycházet z již okomentovaného vývoje popisovaného pojmu. Zastavíme se u definice subjektu Immanuela Kanta v podání V. A. Lektorskiho a následně upřesníme význam v této práci. Kant je stále zatažen do boje o poznatelnost pravdy, nicméně v Lektorskiho definování subjektu již nacházíme pro nás důležité prvky: „Kant však nechápe subjekt ako „ mysliacu věc " Descarta a iných metafyzických racionalistov, ale skor ako vlastnú tvorivosť, ako vnútornú aktivitu, ktorá sa prejavuje len keď je v činnsti: při formování pocitov pomocou kategoriálnej syntézy. "9 Dostáváme se tedy od dělení v rámci gnoseologie k deskripci subjektu vycházející z aktivity dané entity. Subjekt je tedy v této práci aktivní princip, který může představovat libovolný člověk stejně dobře jako kterékoliv jiné aktivní jsoucno. Naproti tomu objektem, pasivním principem, lze nazvat i subjekt, jenž přestal se svou aktivitou. Neustále se tak každé jsoucno pohybuje na hranici mezi aktivitou a pasivitou, tedy rolí subjektu nebo objektu. 5.2.1 Descartes a subjekt Novověká filozofie se rozdělovala na dva hlavní gnoseologické proudy empirismus a racionalismus. Právě z řad racionalistů, prosazujících poznání pomocí rozumu jako jediné správné, vzešla jedna z největších osobností dějin filozofie, René Descartes. Descartova metoda využívá skepticismus, tedy zpochybňování s cílem poznat a oddělit pravdu od nepravdy, v takové míře, jako dosud nikdo před ním. Teze: „Cogito 8 LEKTORSKÚ, Vladislav Aleksandrovič. Problém subjektu a objektu v buržoáznej filozofii. Bratislava: Pravda, 1972, s. 9. 9 Tamtéž s. 36. 14 ergo sum , což bývá do českého jazyka překládáno slovy „Myslím, tedyjsem ", položila základy vzniku až extrémního idealismu známého jako solipsismus. Descartes se svým pochybováním dospěl tak daleko, že zpochybnil úplně vše, krom jediného faktu. Svou skepsí vykonává činnost zvanou myšlení, čímž identifikuje sebe samotného, myslící subjekt. Proto dospívá k onomu zmiňovanému závěru „Myslím, tedyjsem ". Solipsismus vychází z této teze právě stanovením rozsahu světa. Nechává mu jen takové vymezení, kam až dosáhne myšlení subjektu. Každý proto buduje svůj vlastní svět naplněný sebou samým a svým vědomím. 5.2.2 George Berkeley Z řad empiriků nejpozoruhodněji klasifikoval subjekt George Berkeley. S cílem zničit ateismus se rozhodl zrušit objektivní realitu. Berkeleyho teorie vychází z teze, že existuje pouze to, co je vnímáno. Tudíž veškeré objekty, dalo by se též říci ideje, musí být pro svou existenci vnímány subjektem, čímž se však stávají subjektivními. Dostává se nám tak podobného východiska jako u Descarta, který sice připouštěl pouze samotné JÁ, avšak zde máme JÁ + vnímané objekty. Větší rozdílnost tedy tkví právě v tolerovaném způsobu poznání, Descartes racionalista a Berkeley empirik. Zastavíme se ještě u Berkeleyho rozdělení subjektů - duší. Vyděluje stvořené duše, které rozděluje na JÁ a ostatní stvořené duše. Protipólem stvořených duší je božský duch, který může vnímat i věci, které zůstávají stvořenými dušemi bez povšimnutí a dává jim tedy možnost existovat, skoro by se chtělo říci v subjektivní božské realitě. 5.2.3 Immanuel Kant S eticky zaměřeným pohledem přichází Immanuel Kant, když říká: „Jednej tak, abys používal lidství jak ve své osobě, tak i v osobě každého druhého vždy zároveň jako účel a nikdy pouze jako prostředek " n Což by bylo možné aplikovat i na subjekt' 0 DESCARTES, René. Úvahy o první filosofii: v nichž se dokazuje boží existence a rozdíl mezi lidským duchem a tělem. Vyd. 1. Zdeněk Gabriel. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1970, s. 26. 1 1 KANT, Immanuel: Základy metafyziky mravů. 2. vyd. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1990, s. 91. 15 objektový vztah. Člověk by měl respektovat subjekt JÁ i ostatní subjekty jako aktivní, přestože v některých momentech zdánlivě žádnou aktivitu nevykonávají a neměl by z nich činit objekty, neživé předměty. Tento výrok tak nabízí možnost kolize se vstupní tezí této kapitoly, že objekt lze chápat i j ako neaktivní subj ekt, který se tedy stává obj ektem. Jedná se však pouze o zdání, neboť Kant zde možnost přeměny subjektu v objekt zapovídá, což však neznamená, že by j i popíral jako nemožnou. Jeho morální imperativ tak staví člověka, subjekt, do pozice, ze které by měl zabraňovat přeměnám subjektů na objekty, a především ony změny aktivně nepodněcovat, nezahajovat proces přeměny ze subjektu na objekt. Při pohledu o kapitolu vpřed, bychom mohli dedukovat Kantovu nespokojenost s chováním postav, u nichž podle výsledků analýzy Havlových her zhusta dochází k operování s okolitými subjekty, jako by se jednalo o objekty, čímž z nich ony objekty jsou de facto učiněny. 5.3 Objekt V. A. Lektorskij předkládá i přesné vyjádření svého chápání termínu objekt: „Objekt je práve ta časť objektívnej reality, ktorá reálne vstúpila do praktického a poznávacieho vzájemného pôsobenia so subjektom a ktorú subjekt može vyčlenit zo skutočnosti preto, že v danom štádiu vývinu poznania ovládá také formy predmetnej a poznávacej činnosti, ktoré odrážajú základní charakteristiky daného objektu. " n I v Lektorskiho podání je objekt vymezen za pomoci subjektu. Objektem v této práci rozumíme pasivní princip, j soucno, které neprodukuj e vlastní aktivitu. To již bylo nastíněno v předchozí podkapitole o subjektu, neboť tyto dva termíny k sobě patří, jakožto dialektická součást onoho druhého. Protiklad, ve východní filozofii jing-jang. K dalšímu možnému způsobu definování objektu může dospět i za pomoci již zmiňovaného solipsismu. Subjekt je myslící jedinec ohraničený právě rozsahem svých myšlenek a objekt(y) leží za hranicí jeho vlastního myšlení. Pro tuto metodu je samozřejmě nutné abstrahovat ze solipsismu pouze tu část, hovořící o existujícím světě. 1 2 LEKTORSKIJ, Vladislav Aleksandrovič. Problém subjektu a objektu v buržoáznej filozofii. Bratislava: Pravda, 1972, s. 34 16 5.4 Subjekt-objektový vztah Antonín Látal shrnuje subjekt-objektový vztah v pojetí německé filozofie, což je poměrně obtížný úkol vzhledem k nejednotnosti tohoto proudu, následovně: „Svět se točí kolem člověka, ovšem tenje nakonecjen momentem něčeho vyššího, absolutního. " n Tato jeho definice reflektuje subjekt-objektový vztah z hlediska gnozeologického. Nás však v této práci bude zajímat pohyb, změna, mezi subjektem a objektem. Klesající či naopak vzrůstající míra aktivity znamenající příklon k jedné či druhé zmiňované kategorii. Bylo by zřejmě možné nazvat popisované dění jiným způsobem, avšak tento již zavedený termín se jeví nej vhodnějším pojmenováním dané problematiky. Subjekt-objektový vztah tedy bude značit zařazení daného jsoucna k subjektům nebo naopak objektům a samozřejmě nesmíme opomenout možnost proměny z jedné do druhé kategorie. Změna je pak možná i u jednotlivých partikulí daného j soucna. 1 3 LÁTAL, Antonín. Aktivita a tvořivost subjektu v procesu poznání. Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity. B, Rada filozofická. 1985, roč. 34, č. B32, s. 43. 17 6 Praktická část V praktické části se budeme věnovat analýze jednotlivých Havlových dramat. Václav Havel je autorem vícero dramat, které by zde mohly být rozebírány. Avšak pro rozbor byla vybrána díla Zahradní slavnost, Vyrozumění, Audience, Vernisáž a Largo desolato. Zahradní slavnost přímo vybízela k tomuto zpracování, neboť hlavní postava Hugo Pludka se zcela zřejmě dostává do schizofrenní pozice. Naproti tomu v Audienci a Vernisáži je postava Vaňka místy natolik pasivní, že se jednalo o tzv. „do očí bijící" fakt. Proto jsem tyto hry zvolil ve stejném okamžiku, jako téma této bakalářské práce, neboť jsem díla znal a bylo zřejmé, že v nich dochází ke konfliktu v rovině subjekt-objektového vztahu. Zbylá díla byla vybrána na základě rozboru jednotlivých dramat souborného vydání Havlových her z roku 1992.14 Ve hrách Vyrozumění a Largo desolato se můžeme setkat s postavami náměstka Baláše a filozofa Leopolda Kopřivy. Leopold Kopřiva sebe samotného staví do pozice subjektu inklinujícího k objektu. V kapitole 6.2 Shrnutí provedeme shrnutí výslednic výstupů hlavních a některých vedlejších postav z hlediska subjekt-objektového vztahu. Všechna dramata Václava Havla nesou přídomek „absurdní". Proto budou citované ukázky více či méně s nádechem absurdity. Tuto absurditu je nutno odfiltrovat a zaměřit se na sémantickou výpověď textu. Zcela vynechány budou prvky nesouvisející přímo s nositelem významu, ať už se jedná například o pořekadla, kterými poučuje Oldřich Plůdek svého syna Huga: „PLŮDEK: Milý synu, kdo ví, kde má čmelák žihadlo, tomu nejsou kalhoty nikdy krátké!"1 5 nebo zcela kontextově vytržené promluvy: „HUGO: Není zač. Víš, klidně mě chápej tak nějak jako svého tátu! ŘEDITEL: A ty mě zase jako svou mámu! HUGO: Mami (Z portálu vyhlédne Pludková) PLUDKOVÁ: Co chceš? HUGO: Tobě nic! HAVEL, Václav. Hry: soubor her z let 1963-1988. Vyd. 1. Praha: Lidové noviny, 1992. HAVEL, Václav. Hry: soubor her z let 1963-1988. Vyd. 1. Praha: Lidové noviny, 1992, s. 9. 18 (Pludková opět zmizí/' 6.1 Analýza dramat 6.1.1 Zahradní slavnost Zahradní slavnost posloužila Havlovi jako entrée do všeobecného povědomí a stejně tak i nyní bude prvním kusem podrobeným analýze. Hlavní postavu zde představuje Hugo Plůdek, syn české středostavovské rodiny, jejíž nadějí by měl být do budoucna, chce-li se rodina posunout výš v celospolečenském žebříčku, neboť druhý syn Petr je rodiči Oldřichem a Boženou nazýván buržoazním intelektuálem a je zbytkem rodiny de facto zatracován. Podíváme-li se na Huga prizmatem kategorizace subjektu, vyvstane na povrch první věc, kterou se o něm dozvídáme ze scénické poznámky: "Hugo hraje šach - ovšem sám se sebou: vždycky táhne, přejde na druhou stranu, zamyslí se, opět táhne."1 7 Hned v úvodu tak zaznamenáváme pozoruhodné postavení subjektu. Hugo, jakožto subjekt, by standardně měl hrát šachy s někým jiným, kdo by mu byl partnerem ve hře, a jako součást hry by byl objektem. Avšak vzhledem k tomu, že Hugo hraje šachy sám se sebou, stává se částí sebe sama objektem, přičemž neustále zůstává subjektem. Tuto paradoxní situaci ještě lépe dokumentuje následující úryvek: "PLUDKOVÁ: Tak co, jak ti to jde? HUGO: Dobře, mami. (Táhne) Šach! (Přejde) PLŮDEK: Tak co, jak ti to jde? HUGO: Ale špatně, tati, špatně. Moc špatně! (Táhne a přejde) PLUDKOVÁ: Tak co, jak ti to jde? HUGO: Výborně, mami! (Táhne) Mat! PLŮDEK: Prohrál? HUGO: Ne, vyhrál. PLUDKOVÁ: Vyhrál? HAVEL, Václav. Hry: soubor her z let 1963-1988. Vyd. 1. Praha: Lidové noviny, 1992, s. 30. Tamtéž s.7. 19 HUGO: Ne, prohrál. PLŮDEK: Tak vyhrál nebo prohrál? HUGO: Tady vyhrál a tady prohrál PLUDKOVA: Když tady vyhraješ, tak tady prohraješ: HUGO: A když tady prohraju, tady vyhrajú. PLŮDEK: Vidíš to, Božka? Než by jednou vyhrál úplně a podruhé úplně prohrál, raději vždycky trochu vyhraje a trochu prohraje. PLUDKOVA: Takový hráč se neztratí."1 8 Dostává se nám tak již na tomto místě nástinu, k jakým závěrům bude Hugo Plůdek směřovat. Ve hře samotné jsme totiž stále v prvním dějství, v jehož závěru se vydává Hugo Plůdek na Zahradní slavnost Likvidačního úřadu za Frantou Kalabisem pro rady, jak postupovat v budování kariéry, aby dosáhl co nejvyšších pozic. Druhé dějství se koná na samotné zahradní slavnosti, ze které se však Franta Kalabis omluvil. Hugo Plůdek zůstává dlouhou dobu pasivní a jeho jedinou činností je v podstatě jen zachycování zlomků rozhovorů ostatních přítomných, aby je později mohl využít i proti jejich autorům, čímž se dostává do popředí celé společnosti a přebírá i role ostatních, např. funkci zahaj ovace zahradní slavnosti Ferdy Plzáka, jehož zahajovací fráze kompletně okopíruje a okoření je dalšími absurdně vytrženými částmi výroků pracovníků likvidačního úřadu i zahajovačské služby. Vstupní pozice druhého dějství se tak zcela obrátí, což lze demonstrovat na dialozích z úvodu a závěru: „PLZÁK: Dělám to pro vás rád. My, zahaj ovaci, máme vás, likvidační úředníky, tak něj ak od plic rádi, jak už to mezi dělníky bývá! TAJEMNICE: My, likvidační úředníci, vás, zahaj ovace, také! PLZÁK: Tak vidíte! V určitý fázi je skutečně hrozně důležitý, když si lidi tak nějak na rovinu řeknou, že jsou tak nějak lidi. Jenomže vývoj jde dál a my nemůžeme zůstat u takových abstraktních proklamací! Víte, já vždycky říkám: člověk - ten žije! A stejně vy musíte - nebojme se to říct na plnou hubu - tak nějak žít! Von totiž život, kluci, je šíleně krásná věc! Nemyslíte? TAJEMNÍK: Je HAVEL, Václav. Hry: soubor her z let 1963-1988. Vyd. 1. Praha: Lidové noviny, 1992, s. 10. 20 TAJEMNICE: Šíleně -" Na konci děj ství se role posouvaj í a původně velící zahaj ovač Plzák j en sekunduj e Hugo Pludkovi, jenž se chopil iniciativy: „HUGO: No nic - jsem rád, že se mi tady podařilo vytvořit takovou přátelskou, neoficiální atmosféru - teď už ale vážně musím jít! Vždyť se nevidíme naposled - kdoví, jestli už zítra nebudu mezi várna jako doma! PLZÁK: S náma budeš rychle hotovej HUGO: Tak, a teď se tu bavte tak nějak beze mě - (...) PLZÁK: Včera byla zahajovačská služba na čele - zítra bude na chvostu HUGO: A klidně se i vyspi - vždyť i zahajovací jsou, sakra, tak nějak lidi! Jak říkají lidé u nás doma, na Podřipsku: chyť zajíce, ať ho máš! Šach!"2 0 Je však zapotřebí na tomto místě upozornit na zásadní část druhého dějství a totiž dialog Ferdy Plzáka s Hugo Plůdkem, během něhož nabývá Plzák postupně domnění, že v osobě Hugo Pludka se skrývá bývalý zahaj ovač, pracující v současné době na likvidačním úřadě s tajným úkolem zlikvidovat zahajovačskou službu. Tato myšlenka vzešla díky odevzdání se Hugova subjektivního JÁ, které potlačilo vše vlastní a subjektivní a plně se nechalo pohltit umělými frázemi, čímž zakrylo svou vlastní identitu a de facto se zcela rozplynulo. Plzákova idea se však natolik zhmotní, že ve třetím dějství doopravdy dochází k likvidaci zahaj ovačské služby. Hugo Plůdek se ocitá v kanceláři ředitele zahaj ovačské služby, kde ho direktor očekávajíc tajemníka likvidačního výboru náležitě vítá. Až po značné době se Hugo dozvídá, že je zahaj ovačská služba v likvidaci: „ŘEDITEL: Naopak, já jsem ten, kdo tě zdržuje! Takže bys to tak nějak zahájil? HUGO: Chceš si mě napřed vyzkoušet, viď? A co mám jako zahájit? ŘEDITEL: Co? No likvidaci. HUGO: Likvidaci? A čeho? 1 9 HAVEL, Václav. Hry: soubor her z let 1963-1988. Vyd. 1. Praha: Lidové noviny, 1992, s. 18. 2 0 Tamtéž, s. 24. 21 ŘEDITEL: Zahajovačské služby přece! HUGO: Hergot - to je hezky vymyšleno! Je to zřejmě bohaté na chytáky. Ale já se chytit nedám!"2 1 Stejně jako ve druhém dějství, kde způsobil Hugo svým dialogem s Plzákem, že se Zahajovačská služba dostala do likvidace, zapříčinil dialogem s tajemníkem Likvidačního úřadu počátek likvidace Likvidačního úřadu. Tento fakt je podtržen aplikací stejného rozhovoru Hugo Pludka s úředníkem jedné či druhé služby, přičemž daný úředník sám vznáší obvinění proti svému úřadu a skládá tak důvody, proč by měl být likvidován. Netřeba asi více zdůrazňovat odkaz na nebezpečnost přebujelosti byrokracie, jejíž každý jeden úředník by dokázal zrušit svou pozici jako zbytečnou. Ovšem jen v případě, kdy by řádně dokázal abstrahovat podstatné úkony od nepodstatných, což je v reálném světě utopií. Znovu je třeba akcentovat Hugovo odosobnění, neboť nyní jeho anonymita způsobila takový zmatek, že vznikne domnění, že právě Hugo Plůdek vede likvidaci obou úřadů, avšak jméno Hugo Plůdek existuje zcela samo bez svého nositele, který má možnost se tuto informaci dozvědět bez toho, že by někdo věděl, že se jedná právě o něho: „HUGO: Jdu píchnout klukům v likvidaci Likvidačního úřadu a zapomněl j sem se zeptat, kdo tu likvidaci vlastně vede - chtěl bych jít totiž rovnou za kovářem! ŘEDITEL: Plůdek. HUGO: Který? Hugo? ŘEDITEL: Ten. HUGO: Výborně! Jdu za ním!" 2 2 Poslední dějství nicméně zcela připouští možnost, že Hugo Plůdek ztratil svou identitu natolik, aby sám nevěděl, kdo je. Opět je s jistým časovým odstupem skrz telegramy Franty Kalabise potvrzeno, že Hugo doopravdy vede likvidaci obou úřadů a následně je také pověřen vybudováním nové služby zastřešující obě právě zrušené. Na otázku, jak se mohl Hugo Plůdek vypracovat, tak vysoko, odpovídá prof. Vladimír Just: „Právě tím, že ztratil postupem nahoru, na 21 22 HAVEL, Václav. Hry: soubor her z let 1963-1988. Vyd. 1. Praha: Lidové noviny, 1992, s. 31. Tamtéž s. 36. 22 špici pyramidy, svou osobnost, tak tím se dostal nejvýš. Člověk musí být nikým, aby mohl být někým. Aby mohl být úplně na špici, musí ztratit všechno včetně svého jména. "2S V momentě, kdy Hugo přichází na scénu, dostává se nám potvrzení onoho odosobnění: „PLUDKOVA: Nespal, ale vyšlo mu to! Kdoví, Oldřichu, jestli s námi bude vůbec ještě mluvit, když má teď tak významné postavení! HUGO: Dovede prohodit přátelské slovo s každým, i s tím nejprostším člověkem! Sám na to spoléhám, přišel jsem si s ním trochu pošprechtit a případně mu i v něčem píchnout. Jdu totiž vždycky za kovářem! Kafíčko bude? (Rozpačitá pauza) PLUDKOVA: Bude, bude, jen co přijde Hugo HUGO: On ještě není doma?" 2 4 Na začátku prvního dějství byl zmíněn způsob, jakým hraje Hugo šachy, a nyní se k tomuto bodu vrátíme. Ona rozpolcenost ve smyslu trochu prohrát a trochu vyhrát se znovu silně objevuje právě v posledním dějství. Než se rozhodnout pro zrušení jednoho a zachování druhého úřadu, zruší oba dva a na jejich místě vybuduje společný úřad. Velké finále přichází s otázkou Oldřicha Pludka: „Poslyšte, a kdo vy vlastně jste?"25 Hugo obsáhle představuje svou vizi, odvíjející se přímo z úvodní šachové partie, kterou nelze zcela prohrát, ani zcela vyhrát. Stejně tak člověka vykresluje jako proměnlivé a mnohotvárné jsoucno, které nelze pojmenovat nebo popsat v plném rozsahu. Prof. Vladimír Just přichází s následujícím závěrem, který opět konfirmuje hlavní tezi odosobnění: „Něco takového jako lidská identita, jméno, osobnostje ve světě naprosto zbytečné "26 Ze Zahradní slavnosti tak vychází subjekt rozpolcený, odosobněný, zbavený jména a identity. 2 3 JUST, Vladimír. Rozbor díla: Zahradní slavnost. Mluvící hlavy FF UK. 2014. [online], 22.3.2016 [cit. 2016-03-22]. Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=7pfLNc7n4rs 2 4 HAVEL, Václav. Hry: soubor her z let 1963-1988. Vyd. 1. Praha: Lidové noviny, 1992, s. 39. 2 5 Tamtéž s. 42. 2 6 JUST, Vladimír. Rozbor díla: Zahradní slavnost. Mluvící hlavy FF UK. 2014. [online], 22.3.2016 [cit. 2016-03-22]. Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=7pfLNc7n4rs 23 6.1.2 Vyrozumení Stejně jako byla Zahradní slavnost první uvedenou Havlovou hrou, a i zde byla jako první analyzována, podle tohoto schématu nyní přejdeme k rozboru druhé Havlovy hry Vyrozumění, která měla premiéru, jak již bylo zmíněno, v roce 1965. Toto drama skýtá více možností, odkud začít přemýšlet. Je možno zabývat se nejprve Josefem Grossem, ředitelem úřadu nebo Janem Balášem, jeho náměstkem. Postupovat by se dalo i přes další postavy, ať už by se jednalo o Václava Kubše potažmo J. V. Perinu, učitele ptydepe. Zůstaneme však u nej přirozenější varianty a budeme postupovat od ředitele Grosse k náměstkovi Balášovi. Nejprve se tedy podíváme na subjekt ředitele úřadu Josefa Grosse. Jedná se o postavu slabou, ač by měl mít fakticky největší moc a právo o čemkoliv rozhodnout, a hlavně mít nad vším dohled. Tato skutečnost je ale značně narušena faktem, že zcela bez jeho vědomí byl v jím řízeném úřadě zaveden nový umělý jazyk ptydepe. Ředitel hned v prvním obraze obdrží vyrozumění v ptydepe, díky čemuž se vůbec dozvídá o tomto novém jazyku, ale je nucen potýkat se s nemožností získat překlad onoho vyrozumění, neboť jen málokdo tento jazyk ovládá. Ředitel se sám však charakterizuje poněkud idealizované: „Jsem humanista a má koncepce vedení tohoto úřadu vychází z ideje, že každý úředník je člověk a musí být stále více člověkem. Vezmeme-li mu ale jeho lidský jazyk, vytvořený staletou tradicí národní kultury, znemožníme mu tím, aby člověkem skutečně plně byl, a přímo ho tím uvrhneme do spárů odcizení. Jsem pro přesnost v úředním styku, alejen do té míry, dojaké humanizuje člověka. " 2 7 Naproti tomu by se dalo Jana Baláše charakterizovat téměř opačným způsobem. K vykreslení jeho popisu si dovolím citovat recenzi Sergeje Machonina na první inscenaci Vyrozumění v Divadle Na zábradlí: „Libíček inkarnuje vnitřní brutalitu Baláše nejen přesným postižením dikce kariéristy, připraveného kdykoli k jakékoliv bezcharakternosti, ale i tím, jak se valí jako tupá hmota a hrozí zalehnout doslova každého, kdo s ním mluví. "28 Z tohoto popisu vychází při aplikaci subjekt-objektového vztahu pozoruhodný rozpor mezi oběma postavami. Zatímco do náměstka Baláše se projektuje odosobněná HAVEL, Václav. Hry: soubor her z let 1963-1988. Vyd. 1. Praha: Lidové noviny, 1992, s. 53. MACHONIN, Sergej. Vyrozumění. Literární noviny, č. 40. 1965. 24 verze Hugo Pludka ze Zahradní slavnosti, ředitel Gross je se vším všudy obírán o svůj úřad pouhými řečmi, které nejsou nijak podloženy a plní tedy roli představitelů Zahajovačské služby a Likvidačního úřadu. Podobnost obou her lze ještě více pozorovat v následující replice: „BALÁŠ: Když se ptydepe osvědčí, mají vždycky dost času udělat z toho svou zásluhu, když se neosvědčí, mohou se od toho distancovat a vina padne na nižší složky."2 9 Jedná se jen o jinou verzi výroku: „Aei byjednou vyhrál úplně a podruhé úplně prohrál, raději vždycky trochu vyhraje a trochu prohraje. "3 0 Dostává se nám tedy konfirmace vysoké míry shody mezi postavami Hugo Pludka a Jana Baláše. K rozluštění významu této hry je třeba podívat se do šestého obrazu. Ředitel Gross po nátlaku náměstka Baláše, podporovaného Kubšem, přepustil své místo ředitele Balášovi a dobrovolně se stal náměstkem v domnění, že bude moci ovlivňovat zásadním způsobem dění stejně jako Baláš ve funkci náměstka. Gross poté odhalí systém znemožňující získat překlad vyrozumění z ptydepe do běžného jazyka, neboť je k němu zapotřebí povolení, která jsou do sebe navzájem zacyklena a není tak možné je obdržet. Sám tento jev nazývá „začarovaným kruhem". Na onen začarovaný kruh se vážou v podstatě všechny postavy ve hře, i když každá samozřejmě jiným způsobem. Krom jednotlivých charakterů je do jisté míry zacyklen i děj samotný. Zřetelně se projektuje v několika okamžicích, například v posunu ředitele Grosse jednotlivými pozicemi v úřadu. Z ředitele se stane náměstkem, avšak brzy se propadá až do funkce pozorovatele, aby následně absolvoval celý okruh v opačném směru a hru zakončil opět v pozici ředitele. Další ukazatel kruhové kompozice můžeme reflektovat na okamžiku, kdy vedoucí pracovník dostává vyrozumění v ptydepe a situace probíhá velmi podobně, přičemž nezáleží, zdaje ředitelem Baláš či Gross. Situace by se vyvíjela pravděpodobně podle stejného vzorce i v případě, že by v pozici nejvyššího představitele úřadu stál kdokoliv. Největší kruh představuje neustálá snaha zavádět do úřadu nový umělý jazyk - po neúspěchu ptydepe je bleskově zaveden chorukor, skrze nějž je demonstrován okamžik, kdy se situace v úřadu dostává znovu na začátek cyklu. HAVEL, Václav. Hry: soubor her z let 1963-1988. Vyd. 1. Praha: Lidové noviny, 1992, s. 66. Tamtéž s. 10. 25 V tuto chvíli si vypomůžeme již zmiňovaným Kantovým morálním imperativem právě ve vztahu dvojice Baláš - Kubš ke Grossovi. Jednoznačným cílem podřízených úředníků bylo ovládnutí úřadu a držení co nejvyšších pozic. Naplnili tak beze zbytku tu část výroku, kde se hovoří o využívání druhých j ako prostředku a nikoliv cíle. Tím pádem došlo k dosazení Grosse do role objektu alespoň v té části, kdy byl vmanipulován do představy, že ptydepe je podporováno nadřízenými. Stejnou pozornost si zaslouží posloupnost, s jakou vyvíjel náměstek Baláš tlak na ředitele Grosse. Posloupnost bude proto ve stručnosti popsána, aby poté byla dobře zřejmá míra Grossova nepřesvědčivého postoje. Vše začíná nákupem evidenčního sešitu, na který poskytne Gross Kubšovi mimořádné finance neschválené nákupním oddělením. Baláš s Kubšem si však vymohou i písemný příkaz k autentizaci dodatečně zakoupeného sešitu, což se jim povede díky údajným řečem o Grossově zneužívání úředního razítka jako hračky pro děti. Posledně jmenovaná skutečnost se nezakládá na pravdě, což Gross dobře ví, avšak sám již nevěří svému úsudku natolik, aby se nenechal přesvědčit někým jiným. V další fázi nátlaku dokonce Baláš propojí protiprávní autentizaci sešitu s neoprávněným nakládáním s razítkem argumentem, že při existenci pouze jednoho případu by mohla být každá záležitost chápána v pozitivním smyslu, zatímco při existenci obou dvou zároveň jsou kauzálně propojeny. Jeden úkon tak dosvědčuje neoprávněnost druhého úkonu. Lze snadno domyslet, že tato konstrukce není možná, avšak ředitel Gross toho není schopen, načež podléhá nátlaku a podepisuje dodatečný příkaz k zavedení ptydepe. Na základě existence dodatečného příkazu k zavedení ptydepe podepsaným Grossem se náměstek Baláš udrží ve funkci navzdory informaci z přeloženého vyrozumění, které obdržel hned na začátku ředitel Gross, j enž důrazně varuj e před snahou zavést do úředního styku ptydepe a doporučuje se všemi podněcovateli ptydepe v úřadu skoncovat. Paradox této situace tkví ve zmiňovaném nedostatku důvěry v sebe sama, když se Gross nechal přesvědčit o neoprávněnosti svého nakládání s úředním razítkem, ze kterého ve výsledku vzešel dodatečný příkaz k zavedení ptydepe. 26 6.1.3 Audience Audience je první hrou, kde se objevuje postava Ferdinanda Vaňka, která může být nazvána Havlovým alter egem. Krom shody jistých životopisných událostí si i sám Havel Vaňka několikrát zahrál krátce po vzniku hry a později účinkoval i ve zvukové nahrávce, kde roli sládka ztvárňoval Pavel Landovský. Jedná se o jednoaktovou hru, v níž účinkují pouze dvě postavy: zmiňovaný Ferdinand Vaněk a sládek pivovaru, kde je Vaněk zaměstnán. Název je odvozen právě od setkání zaměstnance s nadřízeným. Jelikož se děj odehrává v pivovaru, je pivo nedílnou součástí představení a přímo ovlivňuje dějovou složku. Sládek pije „jedno pivo za druhým ", což má za následek jeho uvadající sebekontrolu, a to nejen tělesnou, ale i mentální. Použij eme-li v této práci aplikovanou metodu a pokusíme se kvalifikovat oba charaktery na úrovni subjekt-objektového vztahu, dočkáme se možná překvapivých výsledků. Vaněk, Havlovo alter ego, se pohybuje zcela na hranici mezi subjektem a objektem. Tento dojem umocňuje fakt, že sládek je v dialozích mnohem aktivnější, veškeré podněty přicházejí od něj a Vaněk na ně pouze více či méně reaguje. Je to však pouze míra aktivity v daném okamžiku, která určuje, kdo je subjektem a kdo objektem. Je na místě, připojit poznámku, proč by mělo Vaňkovo-Havlovo pohybování se na hranici mezi subjektem a objektem být překvapivé. Rozdíl mezi totalitou a demokracií tkví v míře svobody, která je svěřena jednotlivci, se kterou musí zákonitě nakládat. V totalitním režimu je odpovědnost jedince minimální, zatímco v demokracii, potažmo pak kapitalismu, je téměř absolutní. A právě proto může překvapit, že Havlovo alter ego zde inklinuje k objektivismu, ve smyslu pasivity, tedy se metaforicky stává postavou totalitní, když Havel sám se stal symbolem boje za svobodu a demokracii. Prvním okamžikem, kdy Vaněk sám přeruší nastalé ticho a je následující replika zhruba v jedné třetině hry: „(Pauza) VANĚK: Proč jste nešel do těch Pardubic? SLÁDEK: Nechrne toho - 27 (Pauza)"31 V tomto momentě již sládkova aktivita poklesla a dlouhá pauza otevřela prostor i Vaňkovi, na čemž se podílela i sládkova vypitá piva. Nenastává však trvalý pokles sládkovy aktivity, jen se intenzita přeměňuje do sinusoidy. Postupně se dozvídáme několik kusých informací, převážně o Vaňkovi, ale později i o sládkovi: „SLÁDEK: Víte, co mi udělali? Obvinili mě, že jsem se prej šábnul s jedním hostinským o pět set hektorů dvanáctky, co jsme tady měli navíc! To je, co? Přirozeně to bylo celý docela j inak, jenomže ta sketa - ten Mlynářík ze spilky-víte, kterej to je?"3 2 Zejména druhá část sládkova výroku naznačuje, že není zcela bez viny, což si sám ale odmítá připouštět. Známý obrat „Kdo nekrade, okrádá vlastní rodinu" sem zapadá zcela dokonale a sládek se tak cítí nevinen. Zároveň sládek sám sebe usvědčuje z obelhávání se, neboť o chvíli dřív říká: „SLÁDEK: A navíc jste slušnej člověk, to já poznám, na to já mám totiž čuch. Když je někdo křivák, poznám to už na dálku. Toho Mlynáříka ze spilky - víte, kterej to je? VANĚK: Ano SLÁDEK: Toho jsem odhad, hned jak se tady objevil. Na toho bacha -"3 3 Nejprve je tedy řečeno, že Mlynáříka rozpoznal jako nedůvěryhodného člověka hned po jeho příchodu, avšak skutečnost, že přes to všechno mohl mladík ze spilky nahlásit nekalé praktiky s pivem navíc, tento fakt devalvuje. Je samozřejmě možné, že Mlynářík ze spilky netěžil při svém udání z nezasloužené důvěry a sládek si na něj opravdu dával pozor. Avšak z kontextu můžeme vyčíst, že se v něm sládek skutečně spletl a udání, které zapříčinilo sládkovo setrvání v pivovaru, namísto přesunu do Pardubic, pramenilo z neopatrnosti při machinacích se zbylým pivem. Onen kontext je ukrytý v mnohokrát opakovaném: „SLÁDEK: Skoda, že jste tu nebyl tak před pěti lety! To byste viděl partu! Kdepak dnes, to už vůbec není ono!"3 4 HAVEL, Václav. Hry: soubor her z let 1963-1988. Vyd. 1. Praha: Lidové noviny, 1992, s. 216. Tamtéž s. 217. Tamtéž s. 216. Tamtéž s. 212. 28 Je tedy zřejmé, že s nej větší pravděpodobností ona dobrá parta skončila udáním Mlynáříka, což je důvod, proč sládek tvrdí, že nikomu nevěří. Stále však zůstává věrný své povaze a důvěrou vloženou do druhého člověka hazarduje se svým osudem, když Vaňkovi sděluje, že by se neměl stýkat s jistým Kohoutem, neboť ho sleduje StB. Ještě se vrátím ke zmínce, že sládek sám sebe obelhává. Jedná se o běžný rys člověka izolovaného ve společnosti do naprosté samoty, ve které se člověk potřebuje vypořádat především sám se sebou a snadno si dovede zdůvodnit a obhájit některá svá dřívější pochybení. Fakt, že tím obětuje princip svému osobnímu svědomí, není pro něj žádnou velkou překážkou. Již bylo předesláno, že sládek Vaňkovi sdělí informaci o sledování jeho osoby StB a že sládek je tím, kdo má psát hlášení o Vaňkově činnosti. Od toho již zbývá jen krok k sládkově žádosti, aby Vaněk hlášení o sobě psal sám. Přikládá i zdůvodnění: „SLÁDEK: Jsi přece inteligent, ne? Máš přece politickej přehled, ne? Píšeš, ne? Kdo jinej má vědět, co vlastně chtějí vědět, než ty? (...) Jsi přece, sakra, spisovatel! Ten Tonda Maskuje fakt slušnej kluk a fakt to potřebuje tak ho nemůžem přece nechat ve štychu! Anebo jsme si, sakra, neřekli, že budem táhnout zajeden provaz? Ze si budem pomáhat? Ze budem zkrátka parta? Neťukli jsme si snad na to? No řekni - ťukli jsme si na to nebo neťukli?"3 5 Zde se ukazuje, že sládek vedl celý rozhovor s jedním cílem - dostat se právě do tohoto bodu a přimět tak Vaňka ke spolupráci. Budoval postupně podklad pro tento velký krok. Získával si Vaňkovu důvěru a upevňoval ji svou přípravou. Jde tedy opět o jistou analogii mezi Vyrozuměním, kde Baláš od začátku pracuje na mechanismu, který mu má zajistit nedotknutelnost na konci hry, a Audiencí, kde sládek konstruuje odsouhlasená fakta, aby zajistila nemožnost odmítnutí jeho žádosti. Výsledek je však rozdílný: zatímco Baláš uspěje, neboť Gross své ideály humanismu v rozhodující chvíli odložil, Vaněk jich právě v tento okamžik využívá. Ne tedy ideál humanismu, ale princip, abychom zachovali jistou přesnost. Sládek během budování pozice, dovolující mu požádat Vaňka o psaní hlášení na sebe samotného, postupuje v soustředných kruzích, které přecházejí do spirály. HAVEL, Václav. Hry: soubor her z let 1963-1988. Vyd. 1. Praha: Lidové noviny, 1992, s. 227. 29 Na tomto místě je vhodné upřesnit, že neustálé opakování tedy není pouze prvkem absurdity, ale též nese velkou výpovědní hodnotu, neboť s každým dalším zopakováním se posunují navazující repliky, podobně jako když si spirála šneku v mlýnku na maso přisunuje další a další kusy blíž k nožům. Vývoj lze zaznamenat i na posunu replik v ději: „SLÁDEK: Už jste byl na svačině? VANĚK: Ještě ne SLÁDEK: Můžete jít pozdějc. Na bráně řekněte, že jste byl u mě VANĚK: Děkuji -"3 6 Po několikerém opakování však neočekávaně a dojde ke změně: „SLÁDEK: Byl jsi na svačině? VANĚK: Ještě ne SLÁDEK: Vykašli se na svačinu VANĚK: Já stejně nemám hlad -"3 7 Tento vývoj jen demonstruje stupňování důležitosti rozhovoru, leč samozřejmě nese známky zvýšené hladiny alkoholu v krvi. I zde j e stej ně j ako ve Vyrozumění kruhový efekt, nejvíce patrný ze závěru hry: „(Vaněk odejde. Krátce nato se ozve zaklepání. Sládek se ihnedprobere, je po krátkém spánku opět zcela střízlivý a chová se přesně jako na začátku hry: zřejmě zároveň zapomněl na vše, co předcházelo.) SLÁDEK: Dál (Do místnosti vstoupí Vaněk, dopíná si poklopec) Á, pan Vaněk, pojďte dál! Posaďte se -"3 8 Nebylo by vůbec nezajímavé, pokusit se rozvést pokračování rozhovoru sládka s Vaňkem, po druhém Vaňkově příchodu, kdy je sládek zcela prost jakékoliv empirie HAVEL, Václav. Hry: soubor her z let 1963-1988. Vyd. 1. Praha: Lidové noviny, 1992, s. 218. Tamtéž s. 225. Tamtéž s. 229. 30 předchozího dialogu, zatímco Vaněk si je velmi dobře vědom všeho, co se dozvěděl. O tom vypovídá i poslední replika celé hry: „VANĚK: Je to všechno na hovno -"3 9 Lehký rozpor, který se zdál jevit na začátku analýzy skrz Vaňkovu zdánlivou inklinaci k objektivizaci, v průběhu vymizel. Nejen že Vaněk prokázal dostatečnou odolnost vůči lákavé možnosti výměny osobního prospěchu za princip, byl natolik skálopevný, že přes všechnu vyčítavost a naléhání sládka zůstal věrný hodnotám, jež vyznával. Tím je i popřena ona možná totalita postavy Vaňka, jak byla nabídnuta na začátku analýzy. A naopak vychází najevo fakt, že inklinace k objektivismu pochází pouze z vyšší aktivity sládka, kdy se staví do pozice subjektu a Vaněk je de facto vmanipulován do role objektu, ale pouze v rovině rozhovoru se sládkem. Naproti tomu sládek sám, obklopen takřka existenciální úzkostí, dospěl k závěru, že i život obyčejného člověka, kterému se nedostává publicity, slávy ani všeobecných ovací, může mít smysl. Tento smysl se u sládka zhmotnil do návštěvy Jiřiny Bohdalové. 6.1.4 Venisáž Vernisáž je druhou jednoaktovou hrou s hlavním představitelem Vaňkem. Ten však tentokrát nenese křestní jméno Ferdinand, nýbrž Bedřich. Dala by se vést polemika, zda se tedy doopravdy jedná o stejného Vaňka jako v Audienci, když nese jiné křestní jméno a ani příjmení není v celé hře explicitně zmíněno. Srovnáme-li vedle sebe všechny argumenty pro a proti, vychází jednoznačný závěr, že se jedná o identické postavy. To potvrzuje i Vladimír Just v Literárních novinách, kde s naprostou samozřejmostí hovoří o Bedřichovi jako o Vaňkovi.4 0 Výchozím bodem této hry je návštěva Bedřicha v nově zařízeném bytu Věry a Michala. Rekonstrukce byla dokončena dva dny před Bedřichovým příchodem. Zařízení bytu není dost dobře možné souhrnně popsat, neboť v něm jsou obsaženy nejen nejrůznější historizující prvky, ale také mnoho moderního vybavení. Instalovat do jedné místnosti turecký kinžál, staré hmoždíře, mlýnky, secesní vývěsní štít, kožešinu s hlavou medvěda a barokní vyřezávanou zpovědnici je pozoruhodné a silně evokuje nevkusné HAVEL, Václav. Hry: soubor her z let 1963-1988. Vyd. 1. Praha: Lidové noviny, 1992, s. 230. JUST, Vladimír. VERNISÁŽ aneb otrava kyslíkem. Literární noviny 1990, č. 7. 31 snobství. A právě v takovém bytu se Vernisáž odehrává. To samo o sobě již leccos napovídá. Bedřich však není zcela tím stejným Vaňkem jako v Audienci. Odpovídají sice reálie - práce v pivovaru, přátelé Landovský a Kohout, kteří se netěšili přízni tehdejšího režimu. Bedřich je také ženat, leč bezdětný. I toto odpovídá. Rozpor přichází jinde. Jeho pasivita, stejná jako u Ferdinanda Vaňka, nakonec akceptuje nátlak a podvolí se: zůstane se svými hostiteli, přestože je mu to hrubě nepříjemné. Nedosahuje sice takové míry slabosti, jako ředitel Gross ve Vyrozumění, ale rozhodně to není věrný a principu oddaný Ferdinand Vaněk z Audience. Michal s Věrou jsou v díle Vernisáž při srovnání mezi sebou ve své podstatě subjekty stejného typu. Jejich výpovědi mohou být v průběhu hry bez větších omezení zaměňovány, což se také děje. Člověk je pak téměř na pochybách, zdaje vůbec možné, aby byli dva lidé natolik shodní nebo se alespoň jako takto shodní prezentovali. Zejména následující částí je tento dojem umocněn: „VERA: Zajímáme se jeden o druhého, přitom se ale příliš vzájemně neomezujeme ani nespoutáváme MICHAL: Jsme k sobě navzájem milí a pozorní, aniž bychom se přitom přílišnou starostlivostí navzájem unavovali VERA: A vždycky si máme spolu co říct, protože máme naštěstí úplně shodný druh humoru MICHAL: Shodnou představu o štěstí VĚRA: Shodné zálibyMICHAL: Shodný vkus VERA: Shodné názory na rodinu -"4 1 Je tedy na místě otázka, jaká byla kauzalita geneze jejich nesmírné podobnosti. Zda se jednalo o věc přirozenou, což byl důvod, proč se stali manželi, nebo zda právě jejich manželství způsobilo takovéto připodobnění se a názorovou shodu, či zda se jedná HAVEL, Václav. Hry: soubor her z let 1963-1988. Vyd. 1. Praha: Lidové noviny, 1992, s. 242. 32 pouze o pózu, způsob, jak navodit iluzi dokonalého manželství. To je otázka, která prozatím zůstane nezodpovězena, avšak je možné, že s k ní ještě vrátíme. Věra s Michalem tedy tvoří natolik pevně svázanou dvojici, že Bedřichovi nezbývá než většinu času mlčet, čímž se dostává do „Vaňkovské" pozice. Oproti již rozebíraným hrám je zde nový typ postavy. Bedřichova manželka Eva, která není vůbec přítomná, ale všichni zúčastnění ji znají, což jim dává prostor o ní hovořit. Zarážející je však způsob, jakým se Věra s Michalem o Evě vyjadřují. Samozřejmě nejde jen o Evu, protože Věra s Michalem používají plurál a mluví zároveň také o Bedřichovi, nicméně taková míra kritika Evy v její nepřítomnosti je vskutku značná. To, co činí postavy Věry a Michala rozpoznatelnými, je jejich snobství. Zahledění sami do sebe, domnívajíc se, že drží klíč od veškeré moudrosti světa a vědí tedy vše nejlépe. Nejen že vědí, ale také tak žijí, neboť mají, jak sami říkají: „Kvartýr s ksichtem"4 2 Od něho analogicky odvozují fakt, že když má „ksicht" jejich „kvartýr", získává ten správný „ksicht" i celý jejich život, přičemž dokonalost je to, co hledají nejvíce. Stejně jako u sebe předpokládají naprostou dokonalost, u ostatních a priori očekávají chyby. Očekávají je v podstatě všude, kam se podívají a na co pomyslí. Vše pak na jednom místě Michal s Věrou shrnují a „vychrlí" v jednom sledu na Bedřicha jako ten nej pádnější argument: „MICHAL: Nezlob se, Bedřichu, ale já mám takový dojem, že ta doba je pro tebe stejnou výmluvou jako ten pivovar a že skutečná příčina je jen a jen v tobě samém! Jsi prostě rozvrácený, na všechno jsi rezignoval, otravuje tě o cokoliv usilovat, zápasit, utkávat se s potížemi VERA: Michal má pravdu, Bedřichu. Měl by ses už konečně nějak celkově vzchopit MICHAL: Vyřešit si to doma - s Evou VERA: Založit rodinu MICHAL: Dát kvartýru ksicht HAVEL, Václav. Hry: soubor her z let 1963-1988. Vyd. 1. Praha: Lidové noviny, 1992, s. 236. 33 VERA: Naučit se hospodařit s časem MICHAL: Nechat flámování VERA: Začít zase chodit do sauny MICHAL: Prostě nějak pořádně, zdravě, rozumně žít -"4 3 Tato smršť rad jen evokuje domnění, že Michal s Věrou hledají problémy i tam, kde nejsou nebo dosud nebyly. Pozoruhodné je i jejich zdánlivé maskování za běžné a všeobecně uznávané hodnoty. Nejvíce je to patrné v následujícím úryvku: „MICHAL: Víš, Bedřichu, někdy si říkám, že to je vlastně jediné, co má v životě smysl: mít dítě a vychovávat je! To ti je tak ohromná konfrontace s tajemstvím života - taková škola úcty k životu! Kdo to nezažil, ten to nemůže nikdy pochopit VERA: Skutečně, Bedřichu, je to ohromně zvláštní a krásná zkušenost: jednoho dne se ti tady objeví takový malý tvoreček - a ty víš, že je tvůj - že by bez tebe nebyl - žes ho ty udělal - a on je teď tady - a žije si svým vlastním životem - a roste ti před očima - a pak začíná chodit - a žvatlat - a uvažovat - a ptát se - no řekni, není to zázrak?"4 4 Tyto dvě promluvy jsou de facto ódou na život. Vyzdvihují jej nad všechny krásy světa. S drobnou mírou nadsázky by se dalo říci: „Tesejte tato slova do kamene." To však platí jen do chvíle, kdy vyjde na povrch, že vlastně i ono dítě je součástí jejich pózy. Při hledání závěru této hry použijme opět názor prof. Justa: „A znovu a znovu o tom, kterak my nemluvíme slova (slogany, fráze), nýbrž slova (slogany, fráze) mluví nás, formují nás k obrazu svému, jednají námi, ženou nás do bezděčně směšných, neadekvátních postojů a činů. Odtud ony strojově se opakující refrény, podtrhující umělost hry, odtud ono odhalující, bytostně nezakotvené stěhování replik z postavy do postavy. "45 Výsledkem Vernisáže je tedy krutý obraz osob, které již ztratily své vlastní názory a pokud se tak ještě nestalo, nevycházejí ony subjektivní názory vůbec na povrch, ale zůstávají uchovány tak hluboko v nitru daného jedince, že nemají šanci, jakkoliv proniknout na povrch. HAVEL, Václav. Hry: soubor her z let 1963-1988. Vyd. 1. Praha: Lidové noviny, 1992, s. 247 Tamtéž s. 240. JUST, Vladimír. VERNISÁŽ aneb otrava kyslíkem. Literární noviny 1990, č. 7. 34 Při pátrání o čemkoliv souvisejícím s hrou Vernisáž j sem narazil, mimo jiné, na zajímavý komentář na webovém portálu www.csfd.cz u televizního zpracování Vernisáže z roku 1990 uživatele Fifer: „Vernisáž je hra dobová, dnes už nám má co říct jen ve vztahu k době, aleje to perfektní analýza prorežimních pozérů, kteří chtěli být vlastně zadobre i s disidenty - hráli to na obě strany."46 První část výroku, že se jedná o hru dobovou bych si dovolil upřesnit. Hra je zasazena do jistého, v současné době historického, rámce. To však neznamená, že by nebylo možněji inscenovat do dnešní doby. Šlo by to velmi dobře. Vernisáž obsahuje jen minimum odkazů na dobu vzniku. V podstatě se jedná pouze o Bedřichovo zaměstnání v pivovaře, u kterého však není výslovně řečeno, že se tak děje z politických důvodů. Druhým možným případem je dovoz obtížně sehnatelných komodit ze Švýcarska. Ovšem i to je možné zasadit do současnosti, neboť stále je obtížné, ba i nemožné, některé produkty v Cechách sehnat bez kontaktů či vynaložení značných finančních prostředků. Druhá část výroku tvrdí, že hra analyzuje „prorežimní pozéry", kteří však udržovali vztahy i s disentem. I zde se dá s poměrně velkým úspěchem pochybovat o relevantnosti takové výpovědi. Vždyť víc, než o postoj k tehdejšímu režimu zde jde o postoj k vlastnímu životu. Nerozlíšení cíle a prostředku je tedy ve zmiňovaném příspěvku zásadní chybou. Nástrojem je zde ono snobství, díky kterému má být zjeven cíl, smysl hry: Nežijeme své životy tak, jak jsme si to naplánovali my sami, ale jak nám to bylo naplánováno nebo kterak jsme to u někoho obhlédli a pokusili se použít ve svém životě. S takovým životem si poté nevíme rady, neboť když se dostaneme do neočekávané situace, nevíme, co dál. Stejně jako Věra s Michalem propadáme zoufalství, které zde způsobilo nedostatečné ocenění iluze dokonalého života, zatímco v našich životech může být evokováno čímkoliv jiným, leč s podobným základem. 6.1.5 Largo desolato Na rozdíl od jiných v této práci analyzovaných her, zde není sporu o tom, kdo je hlavní postava. Leopold Kopřiva je filozof na odpočinku a potýká se s mnoha neduhy, které však mají v čase proměnlivou intenzitu. Sám Leopold hned na počátku popíše velmi specifickým způsobem své rozpoložení: 4 6 CSFD.cz.Česko-Slovenskáfilmová databáze, [online]. 30.3.2016 [cit. 2016-03-30]. Dostupné z: http://www.csfd.cz/film/230302-vernisaz/komentare/ 35 „LEOPOLD: S kocovinou má můj stav leccos společného, ale kocovina to není. Už proto, že j sem včera skoro nepil - (...) LEOPOLD: Než být takhle zdráv, to bych byl radši nemocen!"47 Subjekt-objektový vztah nás nebude zajímat pouze u Leopolda, ale téměř u všech postav. To je rozdíl oproti Zahradní slavnosti, kde byl analyzován pouze Hugo Plůdek. Nyní budou alespoň klasifikovány všechny postavy. Leopold je pro účely této práce jednoznačně nejideálnější postavou. Neboť sám popíše své postavení na cestě mezi subjektem a objektem: „LEOPOLD: (...) Chybí mi prostě nějaký pevný bod, z něhož by všechno ve mně rostlo a se rozvíjelo - těkám - nechávám se zmítat nahodilostmi - propadám se kamsi do prázdnoty a nejsem schopen se čehokoliv zachytit - vlastně jen čekám, co se stane, takže ze sebevědomého subjektu svého života se stávám jen jeho pasivním objektem - někdy mám pocit, že už vlastně nedělám nic jiného, než že bezmocně naslouchám, jak plyne čas."4 8 Toto prohlášení postačí i bez dalšího komentáře jako výchozí pozice Leopolda, ze které se bude odvíjet další progres. Navzájem velmi podobnou klasifikaci mají tři dvojičky. První a Druhý Láďa, První a Druhý chlapík, První a Druhý muž. Avšak právě u těchto postav nebude stačit určení míry aktivity na zařazení mezi subjekty či objekty. Láďové jsou aktivní, téměř by se chtělo říci, že jsou čistou esencí subjektu. To ukazuje i následující úryvek: „PRVNÍ LADA: Víte, já j sem obyčejný člověk, prostě nula, ale do některých věcí vidím a mám na to svůj vlastní názor a ten mi nikdo nevezme. A myslím si, že by se dalo dost dělat - rozhodně víc, než kolik se dělá-"4 9 Poměrně okázale tak vystavuje na odiv svou aktivitu směrem k ostatním entitám, a skoro by se chtělo říci suverenitu. Ač by šlo snadno namítnout, že někdo, kdo sám sebe HAVEL, Václav. Hry: soubor her z let 1963-1988. Vyd. 1. Praha: Lidové noviny, 1992, s. 323. Tamtéž s. 340. Tamtéž s. 326. 36 označí za nulu, může jen těžko být nezávislý. Pro tento způsob rozporování však ale nemáme k dispozici dostatečně tvrdá fakta. Naproti tomu První a Druhý chlapík jsou ve funkci vykonavatele vůle někoho jiného a jejich aktivita je tak neřadí mezi aktivní subjekty, nýbrž mezi objekty ovládané někým jiným. Paradoxnost této situace je ještě více zvýšena tím, že sami ovládají Prvního a Druhého muže, avšak i tato aktivita je řízena zvenčí a stále tak zůstávají v rovině objektové. První a Druhý muž pak zcela jasně a plně vyjadřují podstatu objektu. Vůle někoho jiného je dokonce prostředníkem realizována skrz ně. Ona vzájemná podobnost těchto dvojic tkví ve vztahu mezi nimi. Mužové jsou ovládáni chlapíky a ti konají na pokyn neznáme vyšší moci. Ta není nijak blíže určená a může ji tedy představovat kdokoliv stejně dobře, jako se může jednat o zbytnělou ideu kterak tomu je například u Orwellova Velkého bratra. A právě tu by mohli realizovat Láďové, kteří svou aktivitou vytváří podhoubí pro další podvratnou činnost Leopolda Kopřivy. Reakcí na aktivitu Láďů, jež se snaží vyburcovat Leopolda, je institucí delegovaná činnost v podání chlapíků a mužů. Klíč vztahu mezi těmito dvojicemi může spočívat v kauzalitě jejich úkonů. Čistá aktivita Láďů vystačí živit polo pasivní i zcela pasivní jednání chlapíků i mužů. Je tedy nasnadě výrok, že Láďové jsou de facto vedoucí silou, která řídí zmiňované chlapíky a muže. Bez zajímavosti není ani možnost j ednotné klasifikace u Lucy a Markéty. Jedná se o významově totožné postavy, leč s posunem na časové ose. Markéta přesně odpovídá dřívější Lucy. Pro jasnou představu předložím dokumentaci vývoje Lucy: „LUCY: Nejsi starý, jsi jen citově zablokovaný. Ale já tu blokádu prorazím - „5 0 Což se po čase změní do následujícího: „LUCY: (...) Když jsi mě poprvé přemlouval, abych tu s tebou zůstala, mluvil jsi úplně jinak: že ti náš vztah prý vrátí cosi z tvé ztracené integrity - obnoví v tobě naději citově tě rekonstituuje - (.. .)"5 1 Markéta otevřeně přiznává svůj vztah k Leopoldovi téměř stejnými slovy, jakými ho Lucy ukončila: HAVEL, Václav. Hry: soubor her z let 1963-1988. Vyd. 1. Praha: Lidové noviny, 1992, s. 333. Tamtéž s. 341. 37 „MARKÉTA: (...) Vrátím vám sílu - odvahu - sebevědomí - radost - chuť do života! Vzkřísím vaše ochablé srdce! Vím, že jste schopen lásky! Jinak byste nemohl napsat to, co jste napsal! Vrátím vás životu a tím i filozofii!"52 Z výše uvedeného tedy plyne, že Lucy i Markétu můžeme zařadit mezi aktivní subjekty. Totéž platí i o dvou Leopoldových přátelích, Oldovi a Olbramovi. Oba Leopolda navštěvují s potřebou cosi mu sdělit či zkontrolovat, že je vše v rámci možností v pořádku. Jan Foli v recenzi Grossmanovy inscenace z roku 1990 uvádí: „Ve výčtu postav zbývá Zuzana, která v inkriminovaněm bytě sice bydlí, i ona se tu však objevuje spíš jako pouhá návštěvnice: potě, co opakovaně přichází zvenčí s nákupem, mizí vzápětí „ do světa " za povyražením. "53 Zuzanu tedy naopak můžeme označit j ako obj ekt. Protože právě směrem k ní projevuje Leopold pozůstatky své aktivity, když navrhuje společnou večeři, avšak Zuzana odmítá. Podstatným zlomem ve vývoji Leopoldova subjekt-objektového statutu je, když se dočká dlouho očekávané návštěvy, které se však obával a dostane od svých hostů návrh, aby prohlásil, že není identický s Leopoldem Kopřivou, autorem jisté předmětné písemnosti, následkem čehož by mělo být celé řízení proti jeho osobě označeno za zmatečné a odloženo. Leopold nejprve o nabídce uvažuje, avšak následně se pevně rozhodne nechat se zatknout a nastoupit výkon trestu. Nicméně když ho První a Druhý chlapík navštíví znovu a oznámí mu, že řízení proti němu bylo zmatečné, jeho reakce nechá prohlédnout až na jeho samé dno: „LEOPOLD: Nechápu, co to znamená - proč už nechcete ten podpis? PRVNÍ CHLAPÍK: Nač takové formality? I bez toho je přece dnes už zřejmé, že to rozhodnutí bylo ve vašem případě zmatečné LEOPOLD: Chcete tím snad říct, že já už nejsem já? DRUHÝ CHLAPÍK: To jste řekl vy!"5 4 HAVEL, Václav. Hry: soubor her z let 1963-1988. Vyd. 1. Praha: Lidové noviny, 1992, s. 366. FOLL, Jan. Havlovo a Grossmanovo Largo o lidské samotě. Scéna, 1990, roč. 15, č. 10, s. 1. HAVEL, Václav. Hry: soubor her z let 1963-1988. Vyd. 1. Praha: Lidové noviny, 1992, s. 367. 38 Sám, jako by se tak usvědčoval z toho, že ve své mysli ono prohlášení již podepsal a s definitivou se tak stal objektem, jak o tom hovořil. Opět bychom se tak mohli vrátit k podobnosti s Orwellovým románem 1984, kde byla již myšlenka zločinem a pro státní struktury bylo nejdůležitější vymazání oné myšlenky. V tomto případě spíše její vštípení či akceptaci. Kopřivová následná snaha dostat se do kriminálu může ve výsledku znamenat i snahu potrestat sám sebe za vnitřní selhání v podobě bezděčného se vzdání sebe sama, nechalo by se říci odosobnění. 6.2 Shrnutí Na tomto místě si zrekapitulujeme výstupy postav, jimž jsme se věnovali v jednotlivých podkapitolách analýzy. Následně provedeme jejich srovnání a podle získaných poznatků je zařadíme do kategorií. Při rozboru Zahradní slavnosti jsme se věnovali postavě Hugo Pludka, u něhož jsme vycházeli z předpokladu schizofrenní osobnosti, kdy byl částí jeho samého subjekt, zatímco v týž okamžik byl druhou částí objekt. Finální podobou jeho postavy pak bylo JÁ rozmělněné v systému, který díky tomu ovládlo, avšak právě za cenu zbavení se vlastní identity, nejvíce patrné právě oním okamžikem, kdy se ptá svých rodičů, zda již dorazila osoba jeho jména. Postavy náměstka Baláše a ředitele Grosse ze hry Vyrozumění jsou již od počátku od sebe navzájem rozdílné. Zatímco Baláš je aktivní a neustále se snaží řídit Grosse, ředitel tento diktát téměř apaticky akceptuje. Ani nástroje vložené do rukou Grosse v podobě podpory z vyšších míst ho nedokáží vybičovat k vyšší aktivitě a vymanění se z diktatury náměstka Baláše. Pozice jednoho i druhého tedy po celou dobu zůstává ve své podstatě stejná. Audience vychází z nadměrné sládkovy aktivity, jejímž následkem může být Vaněk nazírán jako pasivní objekt. Avšak v klíčovém momentu dojde kreverzi. Vaněk rázně vykročí a aktivně se projeví, odmítne sládka a zachrání tak svoje svědomí. Naproti tomu sládek ustoupí ze své aktivity a promění se v objekt, čekající na Jiřinu Bohdalovou, tedy smysl jeho života. Postava Vaňka, která se objevuje i ve Vernisáži, leč s napohled drobnými změnami, je však pro účely této studie dosti odlišná. Vstupní hodnoty jsou shodné, avšak odlišnost přichází při srovnání postojů v závěru, kde se Bedřich Vaněk na rozdíl od Ferdinanda 39 nedokáže ubránit manipulaci. Důvod můžeme hledat i v drobných nuancích, kdy Ferdinand odmítá celý systém, kdežto Bedřich jen nabízí pomocnou ruku, psychickou podporu, svým přátelům. N Largu desolatu jsme popsali a zařadili sice všechny postavy, avšak k vývoji dochází pouze u hlavní postavy Leopolda Kopřivy, proto bude na tomto místě reflektována pouze ona. Kopřiva se sám nazve pasivním objektem, kterým se stává ze sebevědomého subjektu, jakým byl dřív. Závěrečným setkáním Kopřivy a chlapíků je odhalena skutečnost, že Leopold již o svou identitu nevědomě přišel a chlapíci mu jdou tento fakt potvrdit. Z toho je zřejmé, že se stal v plném rozsahu objektem ovládaným neznámou vládnoucí silou. V poznámkách hry psaných Václavem Havlem pro inscenátory hry Largo desolato je mimo jiné uvedeno: „Celkově tedy: nejen hlavní postava, nejen ostatní postavy, nejen jednotlivé situace, ale především hra jako celek by neměla být redukována na jakoukoli - byť jakkoli inteligentní TEZI. "55 Můžu tedy doufat, že jsem tuto poznámku co nejvíce dodržel a pokud by se na kterémkoliv místě zdálo, že vychází jakákoli myšlenka příliš exaktně, je zapotřebí znovu si vybavit myšlenku Václava Havla ze samotného úvodu práce, čímž by vše mělo opět získat patřičný postmoderní charakter. 6.2.1 Subjekt-objektový vztah jako klíč k identitě Po revizi praktické části a shrnutí nelze opomenout jeden důležitý fakt. Hry jsou do značné míry provázané a souvislost mezi nimi nekončí jen v rovině absurdity. V této podkapitole tedy budou popsány nové, neplánované poznatky vyplývající ze souvztažnosti jednotlivých dramat. Pokud se znovu podíváme na postavu Leopolda Kopřivy v dramatu Largo desolato, musíme si připustit skutečnost, že jeho vývoj na cestě ze subjektu do objektu je přímo úměrný míře identity, kterou si uchovává. V okamžiku, kdy zcela přestane být subjektem a podřídí se systému, ztrácí svou identitu, přestává být suverénním Leopoldem Kopřivou schopným rozhodování. Jeho míra nezávislosti je tak zcela vyčerpána, že požaduje odchod do vězení. V kriminálu je člověku zcela odňata svoboda fyzická, které je jinak člověk nucen čelit v každodenním životě. Nezáleží přitom, zda se jedná o to, kdy ráno vstane, co si obleče nebo co a kdy bude jíst. Tyto starosti ve vězení neexistují. HAVEL, Václav. Hry: soubor her z let 1963-1988. Vyd. 1. Praha: Lidové noviny, 1992, s. 371. 40 V kapitole analyzující hru Audience bylo zmíněno, že míra autonomie v rozhodování se odvíjí od aktivity, tedy postavení mezi subjektem a objektem. Množství svobody, jinak řečeno schopnosti a možnosti vlastního rozhodování, je tedy jen výsledkem subjekt-objektového vztahu. V Zahradní slavnosti byl výstupem odosobněný, tedy neidentický objekt Hugo Pludka, ze kterého mluvily umělé fráze, stejně jako z Michala a Věry z Vernisáže. Tento fakt demonstrující jazykovou umělost nesoucí jen minimální sémantickou hodnotu podtrhuje tvorba umělých jazyků ve Vyrozumění. Analogicky tak můžeme na úroveň Hugo Pludka, Věry a Michala postavit náměstka Baláše i učitele Perinu, kteří skrz umělý jazyk naplňují podstatu j soucen nemajících vlastní identitu. Naproti těmto postavám, které pozbyly vlastní identitu a autentičnost stojí Ferdinand Vaněk se svými ideály, principy. Ponechává si vlastní identitu a s ní spojenou subjektivitu i významovou složku řeči. Nyní se pokusíme shrnout vše, co jsme výše jmenovali. Budeme navzájem poukazovat na korelaci mezi jednotlivými atributy. U každého bodu bude uveden jak onen atribut, často poměrně abstraktní, tak relativně měřitelná vlastnost nebo činnost. Prvním atributem je svoboda, což je, jak již bylo výše uvedeno totéž jako schopnost a možnost činit nezávislá rozhodnutí. Dále je to subjekt-objektový vztah popsaný v kapitole teoretické části, který de facto určuje míru aktivity daného jedince. Posledním atributem je autenticita řeči měřitelná množstvím sémantiky každé jednotlivé výpovědi. Jednotlivé kategorie jsou spolu více či méně provázané, například míra aktivity s možností a schopností samostatného rozhodování, nicméně jedná se o dva faktory, jejichž hodnoty si vždy nemusí odpovídat. Výslednice jednotlivých kategorií poté ukazuje, nakolik je u daného jedince zachována jeho osobní identita, stejně jako to vidíme u Leopolda Kopřivy y Largu desolato. Jakmile tedy klesne součin všech hodnot zmiňovaných atributů pod konkrétní hranici, je identita jedince ztracena. Pro aplikaci v civilním světě lze ještě zmínit, že z míry schopnosti a možnosti činit vlastní rozhodnutí následně vychází politické smýšlení, neboť právě v totalitním režimu jsou kladeny nároky na rozhodování minimální, podobně jako v kriminálu, zatímco demokracie vyžaduje vyšší míru schopnosti a ochoty činit rozhodování. 41 7 Závěr Tato bakalářská práce měla více cílů, k jejichž splnění bylo stanoveno několik dílčích úkolů. V teoretické části jsme si definovali základní pojmy, což jsou filozofické kategorie subjektu a objektu. Jejich konfrontací docházíme k pojmu subjekt-objektový vztah, který je stěžejním pojmem celé práce. Náplní praktické části byla analýza jednotlivých dramat, čímž narážíme najeden z hlavních cílů práce. Ve shrnutí jsme pak výstupy z jednotlivých rozborů shrnuli a navzájem srovnali. Podobná struktura her je přitom zcela jasně patrná, což může být podnětné i z hlediska literárněvědného. Neplánovaným výsledkem je souvztažnost subjekt-objektového vztahu, míry zachování vlastní identity a výpovědní hodnoty řeči jakož i disponování svobody a schopnosti rozhodovat se. Výše uvedené je dvojnásob zajímavé při vztažení na renomé zkoumaného autora dramat, jakožto bojovníka za svobodu a demokracii. Vše je však nutné neustále nahlížet postmoderní optikou a vydržovat si vědomí nekonečnosti možných variant výkladů, stejně jako zdravý sebekritický vzhled. 42 8 Resumé Výsledky praktické části srovnané ve shrnutí nás vedou k zjištění, že Havlova dramata se v sobě navzájem zrcadlí, jiné se naopak doplňují a vytvářejí celistvý obraz. Tato zjištění jsou o to paradoxnější, že jednotlivé postavy naopak vykazují prvky rozervanosti a porušenosti vztahů nejen k okolí, ale i k sobě samotnému. Neustále se potýkáme s neochotou postav investovat vlastní zápal pro věc, kompletně se odevzdat jedné myšlence i s vědomím, že může být ono rozhodnutí chybné. Proto i zjištěné závěry mohou působit dojmem nejistoty, což je způsobeno ponecháváním si možnosti budoucího zjištění, že „vseje úplně jinak" jak píše sám Václav Havel. 43 9 Abstract In summary compared results of practical part lead to findings that Havel's dramas reflect in each other, while others complement each other to create a coherent picture. These findings are more paradoxical, for individual characters show on the contrast features of being torn and having disturbed relationship not only with the others but also with themselves. Constantly we are facing the unwillingness of characters to invest their own enthusiasm, to completely devote to one thought, even when being conscious of making a possibly wrong decision. Thus the ascertained findings may make an impression of uncertainty which is caused by maintaining the possibility of future finding that „everything is in completely different way" as Vaclav Havel writes himself. 44 10 Seznam literatury DESCARTES, René. Úvahy o první filosofii, v nichž se dokazuje boží existence a rozdíl mezi lidským duchem a tělem. Vyd. 1. Praha: Svoboda, 1970. FOLL, Jan. Havlovo a Grossmanovo Largo o lidské samotě. Scéna, 1990, roč. 15, č. 10. HAVEL, Václav. Dopisy Olze: červen 1979-září 1982. V Brně: Atlantis, 1990. ISBN 80-7108-009-8. HAVEL, Václav. Hry: soubor her z let 1963-1988. Vyd. 1. Praha: Lidové noviny, 1992. ISBN 80-7106-044-5. HAVEL, Václav a Vilém PRECAN. Do různých stran: eseje a články z let 1983-1989. Vyd. 2., (v ČSSR 1.). Praha: Lidové noviny, 1990. ISBN 80-7106-000-3. JUST, Vladimír. VERNISÁŽ aneb otrava kyslíkem. Literární noviny č. 7. 1990. KANT, Immanuel. Základy metafyziky mravů. Vyd. 2. Praha: Svoboda, 1990. ISBN 80- 205-0152-5. KRISEOVÁ, Eda. Václav Havel: životopis. V Brně: Atlantis, 1991. ISBN 80-7108-024- 1. KROB, Josef, Helena PAVLINCOVÁ a Jan ZOUHAR. Slovník českých filozofů. 1. vyd. V Brně: Masarykova univerzita, 1998. ISBN 80-210-1840-2. LÁTAL, Antonín. Aktivita a tvořivost subjektu v procesu poznání. Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity. B, Rada filozofická. 1985, roč. 34, č. B32, s. 39- 45. LEKTORSKÚ, Vladislav Aleksandrovič. Problém subjektu a objektu v buržoáznej filozofii. Bratislava: Pravda, 1972. MACHONIN, Sergej. Vyrozumění. Literární noviny, č. 40. 1965 45 10.1 Internetové zdroje CSFD.cz.Cesko-Slovenská filmová databáze, [online]. 30.3.2016 [cit. 2016-03-30]. Dostupné z: http://www.csfd.cz/film/230302-vernisaz/komentare/ JUST, Vladimír. Rozbor díla: Zahradní slavnost. Mluvící hlavy FF UK. 2014. [online], 22.3.2016 [cit. 2016-03-22]. Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=7pfLNc7n4rs 46