Hlavní tezí práce je, že Nietzscheho sebeidentifikace jako
vychovatele lidstva a otce nadčlověka je klíčem k rozluštění
komplexní metaforicko-symbolické sémantiky jeho díla. Počínaje
Lidským, příliš lidským zakládá Nietzsche svou filosofii na
moderní pozitivistické vědě, s jejíž pomocí vysvětluje údajně
zázračné morální fenomény (svatost, nesobecká láska, umělecký
genius atd.). Tento postup však odlišuje od pouhého popření
jejich existence. Chce pochopit, jakou cestou byly různé formy
vznešené existence v dějinách lidstva dosud konstruovány, aby v
budoucnosti bylo možné konstruovat nové a vyšší, tedy nadlidské
formy života. Tím zjemňuje, prohlubuje a pozvedá na vyšší
úroveň svůj dřívější projekt “stvoření génia”, založený na
Schopenhauerově metafyzice. Kontinuita Schopenhauerova odkazu
se projevuje tvůrčím osvojením jeho “Metafyziky pohlavní
lásky”, patrným v celém Nietzscheho díle, které má podobně jako
spekulace jeho vychovatele svůj střed v dítěti, aniž by se
přitom muselo vzdát svého jednou dosaženého naturalistického a
ateistického charakteru.