Práce se zabývá súfismem, spiritualitou islámských mystických
bratrstev. Nahlíženo optikou obecného chápání spirituality,
vycházejícího z křesťanských kořenů, hledá odpověď na klíčové
otázky jejiho utváření a aplikace u muslimských súfijských
taríq. Spiritualita představuje významové jádro náboženství a
zároveň různé pojetí duchovního života podle škol a směrů
spjatých s jednotlivými společenstvími, svobodné utváření
vlastních náboženských představ a jejich sebevyjádření. Některé
taríqy zřejmě mohou být i dílčím odrazem vlivu křesťanských
řádů. Ke komparaci byly vybrány tři taríqy- Qadiríja, Mawlawíja
a Naqšbandíja. V jednotlivých taríqách lze spatřit paralely v
pohledu na  pojmy jako je modlitba,srdce,morálka, askeze,
zázraky, úcta k světcům apod. Islámská spiritualita se promítá
také do sakrálního umění: architektury, písemnictví, hudby,
tance a dalších odvětví s výraznými prvky synkretismu. Práce je
zaměřena i na sakrální zdroje súfismu (Korán a tradice) a
odpovídá na otázky: Jak se formovala spiritualita vznikajících
řádů? Za jakých historických podmínek tyto řády vznikaly? Jaké
jsou hlavní zdroje islámské mystiky? Jaký je význam
náboženských textů, rituálů a autorit v komparovaných taríqách?
Jak jako religionisté (vědci s kořeny vědy v evropském způsobu
myšlení) chápeme spiritualitu? Jak může učení súfismu obohatit
západního člověka a jakým přínosem k této problematice může být
religionistický pohled? Súfismus se mění jak v organizačních
formách, tak také v duchovním obsahu, nabízí využívání jeho
symbolů a motivů. Súfijská zbožnost se uniformizuje ve
společenstvích–taríqách jako dobrovolná cesta vyšší, mystické
zbožnosti nad rámec islámského práva. Přetváří se do nových
typů pospolitostí a praktické filozofie. Prvky spirituality
prvotních taríq se promítají do myšlenek západní filozofie,
psychologie a dalších věd. Z tohoto pohledu je možné využít
získáné informace z náboženské historie jako látku pro
existencionální interpretaci.