5 ZÁVĚR Cílem této diplomové práce bylo dokázat, že Evropská unie není při plnění svých rozvojových cílů úspěšná, protože je její politika do velké míry závislá na ortodoxních teoriích jako jsou modernizace a neoliberalismus. Druhá část textu se poté zabývala analýzou, zda a nakolik jsou alternativní přístupy, které se v rozvojových studiích objevily v 90. letech minulého století, schopny přispět k rozvoji států globálního Jihu. Na tomto místě je potřeba si položit otázku, do jaké míry může skutečný rozvoj fungovat podle poměrně abstraktních teorií, a zda lze najít jednoduchý návod, jehož sledováním by bylo možné zlepšit kvalitu života v méně rozvinutých zemích světa. Z tohoto hlediska se totiž posuzování teorií a jejich přínosu k rozvoji může zdát jako zbytečná analýza čehosi, co v praxi probíhá jinak. Na druhou stranu je však možné argumentovat, že veškeré lidské aktivity jsou do větší či menší míry založeny na potřebě vysvětlení či určité teorie, proč je daná činnost důležitá. Jednotlivé myšlenkové směry týkající se rozvoje tedy může být zajímavé zkoumat minimálně z toho důvodu, že vysvětlují určitý pohled na svět a popisují příčiny, proč se v rozvojové politice uplatňují ty či ony principy. Na základě faktů předložených v této práci je možné shrnout, že neoliberalismus je s určitými obměnami stále nejvlivnějším paradigmatem rozvojové politiky, i když jsou některé jeho základní myšlenky zpochybňovány a jeho negativní dopady byly prokázány. Rozvojová politika Evropské unie je však na této teorii stále do velké míry založena, jak je vidět např. z důrazu na volný trh a liberalizaci v rámci obchodu, podporu kondicionalit jako jsou good governance, individuální lidská práva nebo různé makroekonomické politiky, které mají zajistit rozvoj země určitým směrem. Strategie PRSPs, které EU podporuje jako nejdůležitější nástroje na snižování chudoby, jsou stále z velké části pouhými kopiemi původních programů SAPs, do kterých byly přidány nové prvky jako participace, partnerství a vlastnictví. Rozvojová pomoc je nástrojem také ryze ortodoxním, neboť vychází již z modernizace a jejího pojetí podpory rozvoje prostřednictvím transferů znalostí a financí. Třetí kapitola věnující se problematice rozvojové spolupráce Unie se subsaharskou Afrikou dokázala, že zásady ortodoxních teorií ne vždy fungují a vedou k rozvoji. Strategie snižování chudoby jsou do velké míry spojeny se zasahováním do vnitřních záležitostí státu a zároveň opomíjejí některá témata, která jsou pro občany rozvojových zemí důležitá. Liberalizace obchodu může vést 91 ke zhoršení ekonomické situace v zemi vlivem konkurence ze zahraničí, protože teze o komparativní výhodě nefunguje. Přínosy rozvojové pomoci jsou prokázány v rámci přímých dopadů, ale v dlouhodobém horizontu může závislost na externích zdrojích financí vést ke stagnaci nebo zhoršení životních standardů v zemi, pokud se poskytování prostředků sníží nebo zastaví. V neposlední řadě kondicionality přispívají ve státech subsaharské Afriky k pocitu podřízenosti a nutnosti akceptovat pravidla, o kterých země nemohou rozhodovat, což negativně ovlivňuje partnerství mezi státy, které pomoc poskytují, a těmi, které ji přijímají. Na druhou stranu je však potřeba zdůraznit, že na základě studia rozvoje v Tanzanii, Mozambiku a Zambii, není možné tvrdit, že by alternativní přístupy byly zaručenou cestou vpřed a pokud nebudou zohledněny, pak k rozvoji nemůže dojít. V této souvislosti je však nutné si uvědomit, v jakém časovém horizontu o rozvoji uvažujeme. Podle hodnot indexu lidského rozvoje se ve všech třech zemích kvalita života zlepšuje, zejména v důsledku růstu ekonomiky. V rámci období 2000 - 2007 je tedy možné tyto země označit za úspěšné. Pokud však vezmeme v úvahu delší časový úsek, tak je diskutabilní, zda lze považovat za udržitelný takový rozvoj, který je založený pouze na růstu HDP závislém na externích faktorech. Na základě tvrzení Roberta Coxe1 o hegemonii jako vzájemné provázanosti moci, myšlenek a institucí, je možné předvídat, že rozvojová politika mezinárodních organizací včetně Evropské unie se bude velmi pravděpodobně i v budoucnu opírat o tradiční nástroje ortodoxních teorií jakými jsou rozvojová pomoc a obchodní vztahy. Přínosem jednotlivých alternativních přístupů, jak bylo diskutováno v předchozí kapitole, však může být nastolení nových témat, o kterých je v rozvojových studiích nutné alespoň diskutovat a jejichž zahrnutí může pomoci předcházet některým negativním důsledkům při uplatňování neoliberální strategie. Z tohoto hlediska lze za důležitou podmínku rozvoje označit především překonání vztahů z minulosti a „empowermenť rozvojových států, které si musí uvědomit, že ve světě mají co nabídnout, mohou se stát rovnocennými partnery a že jejich rozvoj záleží zejména na nich samých2 . Rozvinuté státy jim mohou na této cestě podat pomocnou ruku, ale iniciativa musí vyjít od lidí, kteří v rozvojových zemích žijí. 1 Citováno v Hurt, S. R.: Cooperation or Coercion? The Cotonou Agreement between the European Union and ACP states and the end of Lome Convention, s. 163. 2 Toto prohlásili např. prezident Ugandy Museveni nebo prezident Gambie Jammeh (citováno v Lister, M.: The European Union and the South. Relations with Developing Countries, s. 72). 92