Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ustav české literatury a knihovnictví Magisterská diplomová práce 2013 Bc. Marie Nečesaná i Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ustav české literatury a knihovnictví Učitelství českého jazyka a literatury pro střední školy Bc. Marie Nečesaná Pojetí prostoru ve vybraných dílech Josefa Jiřího Kolára a Jakuba Arbesa Magisterská diplomová práce Vedoucí práce: Mgr. Zuzana Urválková, Ph. D. 2013 2 Prohlašuji, žejsem magisterskou diplomovou práci na téma „Pojetí prostoru ve vybraných dílech Josefa Jiřího Kolára a Jakuba Arbesa " vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury. Bc. Marie Nečesaná 3 Na tomto místě bych ráda poděkovala Mgr. Zuzaně Urválkové, Ph. D, za odborné vedení práce, trpělivost, všestrannou pomoc, vstřícný přístup a cenné rady. 4 Obsah 1. Úvod 6 2. Vymezení pojmu literární prostor 7 2.1 Kategorie prostom v literární teorii 7 2.2 Funkce prostoru v literárním díle 10 2.3 Druhy literárního prostoru 13 3. Josef Jiří Kolár 16 3.1 Pekla zlozenci: dějová charakteristika 17 3.2 Pojem fantastická literatura 19 3.3 Střípky z dobové recepce J. J. Kolára 21 4. Jakub Arbes 28 4.1 Svatý Xaverius: dějová charakteristika 29 4.2 Pojem romaneto 30 4.3 Střípky z dobové recepce J. Arbesa 33 5. Pojetí literárního prostoru 40 5.1 Topos města 40 5.1.1 Pojetí města v Pekla zplozencích 43 5.1.2 Pojetí města ve Svatém Xaveřiovi 48 5.2 Topos zahrady 53 5.3 Topos chrámu 55 5.4 Topos domu a pokoje 58 5.4.1 Domy v Pekla zplozencích 59 5.4.2 Dům a pokoj ve Svatém Xaveriovi 64 5.5 Topos vězení 66 5.6 Topos snu 67 6. Vliv gotického románu na fantastický román a romaneto 70 7. Prostor fantastického románu ve srovnání s prostorem romaneta 74 8. Závěr 80 9. Bibliografie 83 5 1. Úvod Tématem magisterské diplomové práce je Pojetí prostoru ve vybraných dílech Josefa Jiřího Kolára a Jakuba Arbesa. Těmito vybranými díly j sou fantastický román Pekla zplozenci (časopisecky vydáno v roce 1853, v knižní podobě 1862) Josefa Jiřího Kolára a romaneto Svatý Xaverius (1873) Jakuba Arbesa. Oba autoři tvořili svá vrcholná díla ve 2. polovině 19. století a mají spolu mnoho společného. J. Arbes je v jistém smyslu pokračovatelem J. J. Kolára, inspiroval se jeho románovými díly při tvorbě romaneta. V teoretické části práce vymezím pojem literární prostor a jeho pojetí v literární teorii. Vycházet budu především ze studií Michaila Bachtina (Román jako dialog), Janusze Slawiňského (Prostor v literatuře) a Daniely Hodrové (Poetika míst, Místa s tajemstvím). Po vymezení pojmu, druhů a funkcí kategorie prostoru charakterizuji obě díla po dějové stránce a vymezím znaky žánrů fantastického románu a romaneta, protože žánrová a dějová charakteristika je úzce spojena s kategorií prostoru. V praktické části práce se zaměřím na rozbor výše uvedených děl. Základním bodem zkoumání prostoru, ze kterého budu vycházet, je pojetí města Prahy, neboť právě sem je zasazen děj fantastického románu i romaneta. Kolár hovoří o období vlády Rudolfa II., zatímco Arbes zvolil prostředí své současnosti, tedy Prahu 2. poloviny 19. století. Pojetí Prahy jako makrosveta je východiskem pro uchopení konkrétních prostorů uvnitř, tzn. domu, chrámu, zahrady apod. Při svém rozboru budu vycházet z vlastní interpretace textů podložené teoretickými studiemi Jaroslavy Janáčkové, Daniely Hodrové a dobových recepcí. Cílem diplomové práce je zmapovat pojetí prostoru v dílech dvou významných autorů 2. poloviny 19. století. Na tomto základě poté nalézt souvislosti mezi fasntastickým románem a romanetem a zaměřit se na specifické rysy vnímání fantastična a prostoru obou autorů. 6 2. Vymezení pojmu literárníprostor Než přistoupím k samotnému rozboru konkrétních děl obou autorů, tedy fantastickému románu Josefa Jiřího Kolára Pekla zplozenci (1853, 1862) a romanetu Jakuba Arbesa Svatý Xaverius (1873) z hlediska roviny prostoru, je třeba pohovořit o tom, co se prostorem v díle myslí. Je třeba definovat pojem literární prostor, vymezit jeho druhy a funkce v literárním díle. V současné literární teorii je prostor chápán jako jedna z klíčových literárněvědných kategorií. Tento názor se však vymezil teprve ve 20. století. Z toho důvodu ve své práci nastíním náhledy na literárněvědnou kategorii prostoru a její význam v naratologii, abychom tak získali teoretický podklad k praktickému zkoumání prostoru ve výše uvedených dílech. 2.1 Kategorie prostoru v literární teorii V současné literární teorii patří prostor k důležitým literárněvědným kategoriím. V každém prozaickém žánru je naplňován různě, např. pojetí prostoru v pohádce je jiné než v historickém románu. Přesto prostor po dlouhou dobu netvořil v literární teorii součást poetiky. Na úkor prostoru byly upřednostňovány literárněvědné kategorie vypravěče, děje nebo postav. Až do 18. století byla literární díla považována za takový druh umění, ve kterém hraje klíčovou roli kategorie času. Prostor byl chápán jako pozadí pro události a postavy, které mělo funkci dokreslení fabule. Důvody, proč se kategorie prostoru v literární teorii opomíjela, lze nalézt v historii zkoumání prostoru. Prostor byl otázkou filozofů: Démokritos (460-370 př.n.l.) definoval prostor jako prázdné nejsoucno, v němž se vyskytují věci; Aristoteles (384-322 př.n.l.) se zabýval přirozenými místy těles a Immanuel Kant 7 (1724-1804) hovořil o prostom jako o smyslovém názoru založeném na zkušenosti.1 Otázkou prostoru se zabývalo mnoho vědců a učenců, přesto zůstal tento pojem dodnes nejednoznačný a jeho význam se neustále proměňuje. Do literární teorie pojem prostoru vstupoval pozvolna. O prostoru jako literárněvědné kategorii se začalo uvažovat teprve ve 20. století, a to zásluhou ruského literárního vědce Michaila Bachtina (1895-1875), který ve své studii Čas a chronotop v románu poprvé upozornil na souvislost mezi časem a prostorem. Představil pojem chronotop (český ekvivalent se nazývá časoprostor), který definuje jako „bytostný souvztah časových a prostorových relací."1 Usouvztažnil tak kategorii času a kategorii prostoru. Bachtin hovoří o literárně uměleckém chronotopu, ve kterém „ se čas zhusťuje, stává se hmotnějším a umělecky viditelným; prostor se naopak intenzifikuje, zapojuje se do pohybu času, syžetu a historie. "3 Ačkoli ve své studii Bachtin pojednává o souvislosti mezi časem a prostorem, zůstává věrný dobovému smýšlení a staví na první pozici kategorii času. Bachtinovo pojetí je pochopitelné, neboť čas plyne lineárně a je v díle všudypřítomný. Na druhou stranu prostor na sebe váže další aspekty díla, váže k sobě symboly, významy, charaktery, podílí se na jednání postav. Od hrdiny nacházejícího se v továrně se očekává jiné chování než od hrdiny vstupujícího do kostela. Bachtinova teorie chronotopu je významná v tom smyslu, že si jako první teorie všímá kategorie prostoru. Samotný časoprostor však Bachtin neodděluje od ostatních literárněvědných kategorií: vztahuje jej k postavám, žánru, motivu a syžetu. S touto myšlenkou budu pracovat dále, neboť prostor má vliv na jednání postav, postavy se svým chováním podílejí na utváření prostoru a prostřednictvím postav lze prostor zkoumat. Teorie Michaila Bachtina se stala podnětnou pro další literární badatele. Navázal na ni polský literární historik Janusz Slawiňski (*1934), podle něhož prostor 1 TLUSTÝ, Jan. Prostor v literárním díle. Brno, 2002. Diplomová práce. Masarykova Univerzita v Brně. Fakutla filozofická. Ústav české literatury a knihovnictví. Vedoucí diplomové práce prof. PhDr. Jiří Trávníček, M.A., str. 10. 2 BACHTIN, Michail Michailovič. Čas a chronotop v románu: Studie z historické poetiky. In: BACHTIN, Michail, Michailovič. Román jako dialog. Praha: Odeon, 1980, str. 222. 3 Ibidem, str. 222. 8 přestává být v literárním díle pouhým pozadím zobrazované skutečnosti. Hovoří o tom, že se kategorie postavy, syžetu a žánru odvíjejí od kategorie prostoru. Slawiňski považuje prostor za střed sémantického díla nejen z toho důvodu, že se podílí na ději, ale protože má vliv na celkové významové vyznění díla - v prostoru se odehrává děj, jednají v něm postavy a plyne v něm čas: „Prostor už není jen jedním z komponentů zobrazené skutečnosti, ale je také středem sémantiky díla a základem jiných systémů, které se v něm objevují. Fabule, svět postavy, konstrukce času literární komunikační situace, ideologie díla - se stále častěji jeví jako odvozeniny základní kategorie prostoru, jako jeho aspekty, části či převleky1 ".4 Zásluhou studií Bachtina a Slawiňského se v literární teorii na přelomu 19. a 20. století poprvé začíná formovat prostor jako samostatná naratologická kategorie. Vedle literárněvědných kategorií času, děje a postav se stává významným pilířem literárního díla. Pod pojmem prostor se v literárním díle skrývá množství různých směrů, kterými se při jeho zkoumání lze ubírat. Badatelé a teoretici se mohou zabývat typologií prostoru, poetikou konkrétních míst, prolínáním prostoru a času, prostorovými aspekty jazyka díla a dalšími. Kategorie prostoru začíná být předmětem zkoumání různých literárněvědných metodologií: zabývají se jí fenomenologové v čele s Martinem Heideggerem a jeho studií Bytí a čas (1927), strukturalisté s Jurijem Lotmanem a jeho Strukturou uměleckého textu (1970) a další. Přesto je nutné zdůraznit, že prostor je objektem analýzy pouze do té míry, do j aké je uveden v život a funkci v literárním díle. Podle jeho zpracování a představení v naratologii se odvíjí jeho zkoumání.5 Ačkoli byla v průběhu 20. století kategorii prostoru věnována značná pozornost, dosud nevznikla její jednoznačná definice, místo ní existuje množství 4 SLAWIŇSKI, Janusz. Prostor v literatuře. In: TRÁVNÍČEK, Jiří. Od poetiky k diskursu: Výbor z polské literární teorie 70. - 90. letXX. století. Brno: Host, 2002, s. 117. 5 Ibidem, str. 123. 9 modelu a koncepcí. Konkrétní díla modelují prostor svým vlastním způsobem, jehož pravidla nám nemusí být známá.6 V české literární vědě se kategorii prostoru soustředěně věnovala Daniela Hodrová (*1946), která se pokusila tento pojem vymezit jako „síť míst a síť jejich vztahů."1 Právě z jejích studií Místa s tajemstvím (1994) a Poetika míst (1997) budu ve své diplomové práci vycházet. Na základě jejího pojetí prostoru vymezím funkce a druhy prostoru v literárním díle a poté se zaměřím na pojetí prostoru ve vybraných dílech 2. poloviny 19. století. Budu brát ohled na všechny aspekty které k sobě prostor v těchto dílech váže, tedy čas, postavy a význam. Také se soustředím na zobrazení prostoru v konkrétních žánrech: v romanetu a fantastickém románu. 2.2 Funkce prostoru v literárním díle Literární prostor lze obecně chápat jako množinu, ve které se nachází různé prvky: město, vesnice, zahrada, dům, pokoj a další. Ačkoli vezmeme v úvahu komplikovanost otázky literárního prostoru a množství způsobů jeho pojetí, je třeba si uvědomit, že bez prostoru by děj ani čas neměl v literárním díle smysl. Každá situace, která je čtenáři předkládána, se odehrává v určité oblasti, na určitém místě. V románech, novelách a povídkách se setkáváme s konkrétními místy, jako je les, zahrada, dům, město apod. Jako se člověku jeví každý předmět v prostoru, i příběh, který nám autor předkládá, je vykreslen v konkrétním prostoru a čase. Autor se ve svých dílech snaží ve čtenáři navodit konkrétní představu a probudit jeho fantazii. K tomu, aby si čtenář mohl lépe představit popisovanou situaci, je nutné vymezit čas, kdy k události došlo, a místo, kde k ní došlo. Správně zvolený prostor dokáže navodit patřičnou atmosféru díla. Například chce-li autor u čtenáře vyvolat úzkost, napětí, či dokonce strach, jistě zápletku nevylíčí v krásných, kvetoucích 6 TLUSTÝ, Jan. Prostor v literárním díle. Brno, 2002. Diplomová práce. Masarykova Univerzita v Brně. Fakutla filozofická. Ústav české literatury a knihovnictví. Vedoucí diplomové práce prof. PhDr. Jiří Trávníček, M.A., str. 10. 7 HODROVÁ, Daniela. Místa s tajemstvím. Praha: K L P - Koniasch Latin Press, 1994, str. 5. 10 a sluncem projasněných zahradách. Jak bylo uvedeno výše, prostor na sebe váže další aspekty díla, z toho důvodu je třeba jej zkoumat v literárním díle v souvislosti s ostatními literárněvědnými kategoriemi, tedy postavami, časem a dějem. Nejužší spojení vytváří prostor s časem. Při zkoumání prostoru musíme mít na paměti, že prostor se proměňuje v závislosti na čase, např. hřbitov se za denního světla jeví jinak než uprostřed noci. Daniela Hodrová v Poetice míst hovoří o tom, že prostor v díle představuje model jistého přirozeného prostoru a zároveň modeluje různé reálné vztahy (časové, etické, sociální). Prostor je v díle chápán jako specifický model světa. Není však individuální - do určité míry je ovlivněn dobou a žánrem. Autoři románů a jiných prozaických děl budují prostor díla z možností, které jim nabízí „prostor" doby a dané žánrové oblasti.8 Tuto teorii lze dokázat na kterémkoli literárním díle. Autoři dobrodružných románů reagují na společenské poměry své doby, zobrazují místa každodenního života, se kterými se kdy setkali: dům, hřbitov, kostel, zámek. Hovoříme-li o historických románech, vidění historické události bývá osobité dle umělce. Autoři vyzdvihují dobové souvislosti, specifickým způsobem zobrazují místa, která sehrála v líčené situaci důležitou roli - hrad, který má být dobyt, obilná pole, lesy, v nichž došlo k významným bitvám apod. Při zkoumání prostoru v konkrétním literárním díle je třeba vycházet z reálií a dobových poměrů autora. Každý spisovatel staví svá díla na tom, co zná, co je mu blízké, ať už je řeč o prostoru či nějaké události. Nicméně je třeba si uvědomit, že vedle dobrodružných, historických a dalších románů existuje žánr fantastické literatury, ve kterém autoři vytvářejí nové světy, nové události a místa. I v těchto fantazijních příbězích však lze nalézt odkazy na dobovou současnost autora. Inspirují se společenskými, politickými nebo kulturními poměry své doby. Vycházejí ze světa, který znají a ve kterém žijí, a vytvářejí novou realitu, mnohdy idealizovanou až utopickou, ve které funguje jiný společenský řád a pravidla. Nové světy jsou tedy odlišné od skutečného světa, ale mají reálný základ, reagují na dobou situaci a v mnoha případech se stávají kritickými. K takovým dílům řadíme například 8 HODROVÁ, Daniela. Poetika míst. Kapitoly z literárni tematologie. Praha: H&H, 1997, str. 14. 11 Novou Atlantidu (1626) od Francise Bacona nebo Sluneční stát (1602) Tommasa Campanelly. Povaha místa bývá spjata s typem postavy, která se na něm zdržuje. Místo tak do značné míry determinuje postavu a postava místo.9 Opuštěný dům získává jiný charakter, pokud v něm žije nebezpečný zločinec; původně tajemné místo se stává nebezpečným a děsivým. Stejně tak zločinec, který se dopustil hrůzostrašných činů, se vlivem prázdného prostoru může měnit, přehodnotí svůj život a začne jednat jiným způsobem, než tomu bylo dosud; opuštěné místo se stává domovem nebo prostorem rozjímání. Daniela Hodrová zdůrazňuje, že každé místo vyžaduje specifický přístup, vlastní metodologii zkoumání.1 0 Každé místo má ve světě specifickou funkci, která určuje způsob jeho pojetí. Jiným způsobem se přistupuje například ke kostelu a jiným k zahradě: kostel je chápán jako církevní místo, kde se lidé modlí, rozmýšlí nad svým životem, nacházejí nové cesty a hodnoty. V jiné konotaci lze kostel chápat také jako místo posledního rozloučení, symbol smrti a posmrtného života. Zatímco zahrada je obrazem přírody, barev, představuje krásný život, v mnoha dílech se objevuje chápání zahrady jako romantického prostředí, kde si zamilované dvojice poprvé vyznávají lásku. Prostor má v literárním díle různé funkce, které se Hodrová v Poetice míst snažila vymezit: „metafora, metonymie, jako část mytologický pojatého prostoru". Dále jako „kulisa, obraz nebo znak sociálně charakterizovaného prostředí" (právě tento způsob pojetí v minulých stoletích převažoval - prostor měl v díle funkci druhořadou, byl chápán jako ne příliš podstatný doplněk, který stojí v pozadí děje a jednání postav) a naposledy jako „hrací plocha" (prostor je vnímán jako součást děje, která se na ději podílí, dotváří jej a navozuje celkovou atmosféru).11 V průběhu času se ovšem významy a funkce prostoru v literatuře proměňují, ocitají se v nových kontextech a nabývají nových významů. Nejčastěji prostor 9 HODROVÁ, Daniela. Poetika míst. Kapitoly z literární tematologie. Vyd. 1. Praha: H & H , 1997, str. 18. 1 0 Ibidem, str. 15. 1 1 Ibidem, str. 15. 12 vystupuje jako plocha, do které je zasazen děj. Působí na děj, ovlivňuje jednání a charakter postav a spolu s časem se podílí na celkové atmosféře díla. 2. 3 Druhy literárního prostoru Jak bylo uvedeno výše, literární prostor přestavuje širokou škálu možností, jak jej chápat a jak na něj nahlížet. Každý literární teoretik, který se ve svých studiích o literárním prostoru zmínil, jej vnímá jinak. Z toho důvodu se můžeme setkat s různým členěním prostoru. V prvé řadě rozlišujeme prostor dle jeho polohy (ostrov, hory), charakteru (pustý hrad, večerní příroda) nebo smyslu (sen, skutečnost, fantazie).12 V literární teorii existuje několik druhů literárního prostoru, pro účely diplomové práce však představím jen ty druhy, se kterými budu pracovat. Daniela Hodrová rozlišuje místa světská (profánní) a posvátná (sakrální).1 3 Místa posvátná jsou chápána jako „ostrůvky" uprostřed tohoto světa, která jsou založená na citovém prožívání prostoru. Jedná se o místa zasvěcená nadpřirozené nebo duchovní bytosti: chrám, kostel, posvátná hora. Lidé zde rozjímají o životě, uvědomují si svou existenci a vstupují prostřednictvím obřadu či meditace do kontaktu s božskými bytostmi.14 Naopak místem světským se chápe jakýkoli jiný prostor, který není spojen s duchovnem nebo nadpřirozenem. Hodrová připouští, že neexistuje absolutní hranice mezi místy posvátnými a světskými, povaha míst je pomíjivá, proměnlivá a relativní. Čtenář se v literárním díle setkává s profanizací sakrálních (posvátných) míst, například boření kostelů nebo užívání posvátných míst k jiným účelům, než ke kterým byly vytvořeny, nebo sakralizací světských míst: uctívání rodiště, hrobky vůdce.1 5 Prostor v literárním díle lze dále rozlišit na uzavřený a otevřený (interiér - 1 2 HODROVÁ, Daniela. Místa s tajemstvím, Praha: KLP - Koniasch Latin Press, 1994, str. 5. 1 3 Ibidem, str. 5. 1 4 Ibidem, str. 5-6. 1 5 Ibidem, str. 6. 13 pokoj, vězení 1 exteriér - louka, zahrada). S prostorovým interiérem a exteriérem souvisí pojmy makrosvet a mikrosvet. V literatuře se s tímto druhem prostoru setkáváme velmi často, pokaždé však v jiném významu. Makrosvet lze chápat jako rozsáhlou plochu, například celý svět, stát nebo město. Mikrosvětem se pak myslí jednotlivé části, které do tohoto makrosveta patří, tzn. je-li makrosvětem celá zeměkoule, je mikrosvětem konkrétní stát, poušť, hora apod. V případě města jako makrosveta je poté mikrosvětem chápána ulice, dům nebo náměstí. Rozlišení prostoru na makrosvet a mikrosvet lze však chápat také ve významu nadpřirozeném: makrosvet může představovat vesmír, Bůh a božské síly, zatímco mikrosvětem je chápána postava člověka se svými sny, přáními a touhami. Jiné rozdělení prostoru pochází od literární historičky a editorky Jaroslavy Janáčkové (*1930), která rozlišuje prostor statický a dynamický.1 6 Pod statickým prostorem si lze představit pokoj, dům, kostel a další. Tedy pevně daná místa, se kterými nelze hýbat. Pod dynamickým prostorem pak vidíme cestu, pohyb za nějakým cílem. Cesta je v literárním díle tvořena sérií statických míst, které jsou vzájemně propojeny hrdinou, poutníkem. Oba tyto prostory se v díle vyskytují současně. Každý hrdina putuje během vyprávění na různá místa, poznává nové prostory. Vychází ze statického prostoru a přes dynamický prostor se dostává k dalšímu statickému prostoru. V literárním díle se mohou konkrétní prostory buďto vzájemně prostupovat a implikovat, nebo mezi nimi může existovat prostorová nebo sociální vzdálenost. Čtenář sleduje proměny a vývoj jednotlivých míst, například proměnu rodinného domu v zámeček, náměstí v popraviště apod. Jak bylo uvedeno, prostor je nedílnou součástí času. Chceme-li zkoumat prostor v literárním díle, musíme si všímat kategorie času, neboť čas se podílí nápodobě prostoru. Obě literárněvědné kategorie se vzájemně podmiňují, prostor je vnímán na základě časové posloupnosti. Děj zasazený do podvečerním hodin nebo doprostřed noci vyžaduje jiné vnímání prostoru než situace odehrávající se v pravé 1 6 JANÁČKOVÁ, Jaroslava. A rbesovo romaneto: z poetiky české prózy. Praha: Univerzita Karlova, 1975, str. 39. 14 poledne, ačkoli se jedná o tentýž prostor. Noční prostor je spojen se záhadami, napětím, překvapením a nebezpečím. Naproti tomu denní prostor je odhalený, jasně viditelný, bez skrytých tajemství. Dříve než přistoupím k rozboru fantastického románu Pekla zplozenci J. J. Kolára a romaneta Svatého Xaverius J. Arbesa, je třeba představit oba autory a společenskou situaci, ve které svá díla tvořili. Jejich život a prostředí, ve kterém vyrostli, ovlivnily nejen je samotné, ale také jejich tvorbu. 15 3. Josef Jiří Kolár Josef Jiří Kolár (vlastním jménem Josef Kolář: 1812-1896) je znám především jako dramatik, herec a divadelní režisér. Je představitelem romantismu v českém divadle 19. století, napsal řadu romantických dramat s historickou tematikou a próz s fantastickými prvky. Prozaická a básnická díla nejsou příliš známá, přesto mají v české literatuře 19. století své místo.1 7 Druhé křestní jméno přijal Kolár z obdivu k Georgovi G. Byronovi (1788-1824) a příjmení připodobnil k výrazné osobnosti českého národního obrození Jánu Kollárovi (1793-1852), svému velkému literárnímu vzoru. Většinu svého života prožil Kolár v Praze, kde se 9. 2. 1812 narodil a 31. 1. 1896 zemřel. Jeho mládí bylo poznamenáno nerozhodností a vnitřní rozpolceností. Po studiích na gymnáziu se nemohl rozhodnout, kam jeho kroky povedou dále. Zkoušel studovat medicínu, umění, hudební teorii, filozofii, ale stále nebyl spokojený, a tak odjel do zahraničí. Stal se vychovatelem v maďarské šlechtické rodině. Svého svěřence poté doprovázel na cestách po Evropě. Navštívil Francii, Německo, Turecko a další evropské země. Poznal tak nové kultury, tradice a zvyky jiných než slovanských národů. Po návratu do Prahy se rozhodl pro hereckou kariéru. Byl přijat do Kajetánského divadla, kde se seznámil s přední osobností českého divadla Josefem Kajetánem Tylem (1808-1856). Po několika letech vystupování byl angažován do německého souboru Stavovského divadla. Po odchodu J. K. Tyla z Prahy jej v jeho funkci nahradil a stal se výraznou osobností českého divadla 2. poloviny 19. století. V padesátých letech začal Kolár budovat základy českého novodobého divadla. Po vzoru romantiků provokoval svým negativním postojem českou veřejnost k politickému odporu. Pracoval ve Stavovském divadle jako herec, dramatik, režisér i překladatel. Seznámil české obecenstvo s nej významnějšími díly světové divadelní 1 7 ADAMOVIČ, Ivan. Slovník české literární fantastiky a sciencefiction. Praha: "vydavatelství a nakladatelství R3, 1995, str. 121. 16 klasiky, jeho překlady Shakrespearových dramat patří v české literatuře k těm nejlepším. Kolárova dramata {Monika, Žižkova smrt, Mravenci, Pražský žid) počítáme nejen mezi nej lepší Kolárovy hry, ale vůbec k vrcholům českého historického dramatu 2. poloviny 19. století. Ljuba Klosová (*1929) hovoří o významu Kolárových her: „Zrcadlí jednotlivé etapy vývoje české měšťanské divadelní kultury v letech čtyřicátých až sedmdesátých a současně i její demokratické, v počátcích dokonce revoluční tendence."18 Vedle dramat však Kolár napsal i díla prozaická a básnická, o kterých se příliš nemluví, neboť téměř upadla do zapomnění. Takovými díly jsou například Pekla zplozenci nebo U červeného draka. Kolárova prozaická tvoba se řadí k žánru fantastického románu. Je zde patrná inspirace tvorbou E. T. A. Hoffmanna (1776-1822), německého představitele pozdního romantismu a průkopníka fantastické literatury. 3.1 Pekla zplozenci: dějová charakteristika Jak již bylo uvedeno, literární prostor je třeba zkoumat ve vztahu k dalším kategoriím díla, zejména postavám a ději. Z toho důvodu pohovořím o dějové charakteristice díla. Fantastický román Pekla zplozenci byl poprvé uveřejněn v roce 1853 v časopise Lumír. V knižní podobě byl román vydán v roce 1862 v nakladatelství I. L. Kober. Vyprávění má složitější narativní strukturu, setkáváme se s více dějovými liniemi, které probíhají v totožném časoprostoru. V určitých momentech se prolínají a v závěru splývají v jednu příběhovou linii. Za klíčové a pro rozbor v diplomové práci určující považuji dvě dějové linie. Děj se odehrává v Praze za vlády Rudolfa II. Habsburského. Hlavními 1 8 KLOSOVÁ, Ljuba. Josef Jiří Kolár: profil dramatika a divadelníka. Praha: Divadelní ústav, 1962, str. 5. 17 postavami j sou Vilém a Jošt Kurcínové: dvojčata k nerozeznání si podobná, která žijí s otcem, vědcem a alchymistou v tak zvaném Faustově domě. Otec zde během let, která zasvětil okultním vědám, nashromáždil nesmírné bohatství. O své matce bratři nic nevědí, říká se, že zemřela při porodu. Po smrti otce připadl majetek a vědecké laboratoře bratrům. V otcově pracovně se setkávají s nádhernou a tajemnou dívkou Amazonkou, která je poblázní svou krásou. Stráví s ní noc, avšak druhého dne je dívka pryč, Jošt mrtvý a Vilém je odvlečen na popraviště a jako bratrovrah oběšen. Za divoké noční bouře však Vilém zázrakem obživne a vyvlékne se z provazů. Na útěku se dostává do domu slavného pražského alchymisty Scoty, který Viléma přivítá ve svém domě s otevřenou náručí. Pod jeho úsměvem se však skrývají nekalé úmysly. Scota vidí ve Vilémovi dokonalého adepta, ze kterého by chtěl vytvořit nesmrtelnou a nadpřirozenou bytost, jedince, který by dal vzniknout nové generaci: zplozence pekla. Nechá jej ve svém domě, poskytne mu vzdělání ve všech známých vědách (lékařství, bylinkářství, alchymie, astrologie). Po několika měsících učení je Vilém připraven na iniciační obřad, ve kterém musí nejprve zemřít, aby mohl být následně vzkříšen jako dokonalá bytost a stanout tak v čele nového pokolení. K obřadu však nedojde, neboť zasáhne služebná doktora Scoty Abigaila, která je shodou okolností Vilémovou a Joštovou matkou. Scota je násilně zavražděn a Vilém se opět setkává s onou záhadnou dívkou Amazonkou, kterou Scota ukrýval v jedné z místností své podzemní laboratoře. Amazonka však není živou bytostí, ale dřevěnou pannou, která obživne pouze poté, co se otočí kličkou, kterou má na zádech. Rozzuřený Vilém prchá ze Scotova domu, který po boji mezi Scotou a Abigailou skončí v plamenech. V další dějové linii vystupuje císař Rudolf II. a jeho proradný komorník Jáchym Lang, který touží jen po moci a bohatství. Nebezpečí pro něj představují právě bratři Kurcínové, které považuje za zplozence hříchu a nebezpečná individua. Z toho důvodu usiluje o jejich smrt. Je skutečným Joštovým vrahem, podařilo se mu svést vinu na Viléma a zařídit jeho popravu; rovněž ukradl dědictví po starém Kurcínovi, které mělo po smrti bratrů připadnout císařské pokladně. Svůj záměr však nevykonal důsledně. Ačkoli Jošta probodl, rána nebyla smrtelná a Jošt byl uzdraven 18 ve Slovanském klášteře. Vilém uprchl ze šibenice a vyléčil se v domě alchymisty Scoty. Poté, co se Lang dozví, že Kurcínové žijí, snaží se za každou cenu dokončit svůj plán a zprovodit oba bratry ze světa, což se mu po mnoha útrapách podaří. Spolu s nimi zabije i jejich matku Abigailu. Jeho čin je však prozrazen, je u něj nalezeno Kurcínovo dědictví, což rozhněvá samotného císaře. Lang je zavřen do vězení, kde zešílí a po několika letech umírá. 3.2 Pojem fantastický román Román Pekla zplozenci je považován za dílo fantastické literatury. Tento žánr je v literatuře velmi populární. Definice fantastického románu je postavena na kontrastu s literaturou science-fiction. O ní se však zmiňovat nebudu. Obecně lze říci, že fantastická literatura využívá pohádkové a citové prvky postavené proti racionalismu, soustřeďuje se na magii a mystiku.1 9 Všechny tyto prvky jsou v Pekla zplozencích zřetelné. Fantastickou motiviku zde poskytuje alchymie. Tématem díla jsou magické obřady a pokusy, které vedou k vytvoření nové bytosti. V alchymistické laboratoři má vzniknout nesmrtelná bytost, a to na základě experimentu s odsouzencem na smrt. Dalšími magickými jevy jsou například dívka loutka, která působí živě, vražedná květina rostoucí za úplňku pod šibenicí, lektvary a zaříkadla vědců a alchymistů a další. Postavy ve fantastické literatuře jsou archetypální a vytvářejí ustálenou sestavu rolí.2 0 Postavy románu Pekla zplozenci se nevyvíjí, nemění své společenské postavení ani svůj postoj; Jáchym Lang vystupuje jako typická záporná postava, která činí vše, aby si splnila své sny a cíle. Doktor Scota je alchymista, má svůj plán a veškeré své jednání směřuje k jeho naplnění, nezajímá se o názory ostatních, pro uskutečnění jeho snu nejsou podstatné. Vilém Kurcín je od počátku až do konce 1 9 MOCNÁ, Dagmar, PETERKA, Josef a kol. Encyklopedie literárních žánrů. Praha: Litomyšl: Paseka, 2004, str. 187-188. 2 0 Ibidem, str. 188. 19 díla nevinnou obětí. Od chvíle, kdy je oběšen za čin, který nespáchal, do chvíle, kdy jej i jeho rodinu zavraždí lidé najatí komorníkem Langem. Postavy jsou černobílé, jejich charakter se nemění. Výraznou postavou, která se ve fantastické literatuře objevuje, je mistr. Takový člověk vzdělává hlavního hrdinu v okultních vědách, tvoří prostředníka mezi ním a magií, v díle Pekla zplozenci je jím alchymista Scota. Dle odborné literatury topos fantasy spočívá ve „vstupu do jiné dimenze, který má tři základní možnosti: vytvoření imaginárního světa, vytvoření světa paralelního s naším a vstup do pseudohistorie našeho světa. "21 S tímto charakteristickým prvkem souvisí pojetí prostoru, kterému je tato diplomová práce věnována. Alchymista Scota se ve svém domě snaží vytvořit nadpozemského člověka, nadměrně inteligentního, extrémně silného, nesmrtelného, prvního svého druhu, který by dal vzniknout novému světu, paralelnímu s dosavadním, ale s jinými pravidly a řády. Jeho laboratoře jsou tomuto cíli uzpůsobené a vytvářejí tak své vlastní pojetí světa. Rovněž Faustův dům se jeví jako jiná časoprostorová dimenze: otec Kurcín zde pořádal mystické obřady a rituály. Oba domy představují svět zcela odlišný od okolního pražského života. Vědci, kteří zde žijí, jsou pohlceni vědou, pokoušejí se proniknout do nadpřirozena, k čemuž jim mají pomoci mystické předměty, jedované látky, ceremoniály zasvěcení a další magické obřady. Svět alchymistů je jiný, řídí se jinými zvyklostmi a zákonitostmi. Česká fantastická literatura vznikala v polovině 19. století v souvislosti s přírodními vědami a technikami, které se v tomto období rozvíjely. Vědci a vynálezci, kteří se v dílech vyskytují, jsou mnohdy stavěni do démonického světla, což můžeme vidět na postavě Scoty, který je ostatními lidmi vnímán jako černokněžník a ďáblův sluha. Kromě Josefa Jiřího Kolára se k autorům fantastické literatury řadí i Jakub Arbes. Jeho romaneta Newtonův mozek nebo i Svatý Xaverius nesou znaky tohoto žánru, nejedná se však o příběhy s hororovými prvky. Záhada sebevíc temná 2 1 MOCNÁ, Dagmar, PETERKA, Josef a kol. Encyklopedie literárních žánrů. Praha: Litomyšl: Paseka, 2004, str. 188. 20 má racionální vysvětlení, což se o typických fantastických románech říct nedá. V průběhu 19. a 20. století se v rámci fantastické literatury vymezilo několik druhů. Z hlediska Kolárova díla, které hodlám zkoumat blíže, je důležitá tzv. dark fantasy, neboli fantasy s prvky hororu. V Pekla zplozencích jsou tyto pasáže časté, hororově působí například popisy tajemných magických obřadů, které souvisí s rituální obětí a vzýváním samotného ďábla. 3. 3 Střípky z dobové recepce J. J. Kolára Josef Jiří Kolár vstoupil do české literatury jako překladatel, prozaik, básník a autor divadelních her. Mezi svými současníky byl vnímán jako všestranný umělec s neobyčejným nadáním. Kolárův význam spočíval především v divadelní tvorbě, napsal řadu historických dramat, jejichž děj následně ztvárnil se svou manželkou na divadelních prknech. Hry jako Monika (1846) nebo Magelona (1852) se stávaly předmětem diskuzí dalších umělců, jako byli například J. Neruda, K. B. Kober, V. Vlček nebo F. Zakrejs. Za svou divadelní tvorbu a hereckou činnost byl J. J. Kolár označován jako jeden z nej zasloužilejších národních umělců,2 2 nestor českých dramatiků, umělecky individuální, který nemá konkurence.23 Durdík o něm hovoří jako o „prvním umělci našem dramatickém, jakož spisovateli i herci, jenž vyniká svým důkladným vzděláním, svou znalostí života, historie i divadla, budí tím větší naděje, kdy nový plodjeho se ohlašuje."1 * Kolárovy hry byly mezi obecenstvem velmi oblíbené: „divadlo bylo na všech místech přeplněné, orchestru musilo se použiti k umístění několika řad zavřených sedadel, pochvala byla hlučná a týkala se nejvíce pana J. Kolára co skladatele kusu apaní Kolárové co scénické umělkyně. "2J 2 2 HOSTINSKÝ, Otakar. Dramatické umění a hudba. Národní listy. 1882, 181, str. 3. 2 3 ŠIMÁČEK, Matěj, Anastasia. Mistr Jeroným. Světozor. 1886, 49, str. 781. 2 4 DURDIK, Josef. Pražský žid: Historické drama v šesteru dějství. Světozor. 1871, 48, str. 571. 2 5 NERUDA, Jan. Z Prahy. Lumír. 1853, 45, str. 1077. 21 Kolárův význam pro české divadlo popsal i Josef Václav Fric, který v časopise Národní listy uvedl: „Jest vtělený vývoj domácí naší Thálie od prvních pokusů nadšených ochotníků v matce Praze, od prvních představení her Klicperových, po dobu naši tak zvanou shakespearovskou až do loňského slavnostního zahájení našeho velikého divadla, kdež i on podal nám v plné síle svými Smiřickými úchvatný obraz naší nejtragičtější minulosti. "26 Dle uvedených recenzí byl Kolár v divadelním světě vnímán pozitivně, zařadil se mezi přední dramatiky 19. století, jako byli například Josef Kajetán Tyl nebo Václav Kliment Klicpera. Divadelní produkci J. J. Kolára nelze vnímat odděleně od prozaické tvorby mnoho dramat mělo původní žánrovou podobu povídky: „Zárodek nového dramatu „Pražského žida" jeť v povídce „Pražská čarodejnice". Povídka to dobrá, a kdo ze zkušenosti ví, jak obtížno pro formální i vnitřní rozpor obou učinit z dobré povídky rovněž dobré drama, uzná již také nejnovější zásluhu Kolárovu. Snad že ode dávna již předmět „Pražské čarodejnice " zdál se spisovateli býti veledramatickým a nebylo by tu divu: děj rozvinuje se v smutných, tragických dnech po bělohorské bitvě, v nichž událost bleskurychle tihla na událost, do děje zasahují skoro všechny osobnosti tehdáž v Praze vynikající, zároveň tu boj dvou politických a tří náboženských názorů. "2? Kolár byl ve své době vnímán jako autor, který každým svým dílem překonával sám sebe. Obecenstvo jej milovalo za každý jeho divadelní kus. Ve druhé polovině 19. století byl označován za jednoho z nej lepších a nej oceňovanějších autorů. Jan Neruda v recenzi Kolárovy hry Pražský žid (1871) uvedl: 2 6 FRIC, Josef Václav. Josef Jiří Kolár: Národní listy, 1882, 39, str. 1. 2 7 NERUDA, Jan. Pražský žid. Národní listy: literatura a umění. 1871, 325, str. 3. 22 „Mistr nejen našeho jeviště, ale nýbrž vedle něho i dramatické literatury české vůbec, obecenstvo vyznamenává Kolára vždy co nejokázaleji a uznáním uměleckých zásluh ctí takto zároveň samo sebe. Kolár je s každým novým kusem velmi vítán. Magelona je rozhodně nejlepším jeho dramatem, vystupuje-li autor s novým kusem, vystupuje na literárním zápasišti jaksi vždy sám proti sobě, zápasí o vítězství sám se sebou. "28 Z Nerudovy recenze lze usuzovat charakter Josefa Jiřího Kolára: ctižádost a cílevědomost, s nimiž se věnoval své práci. Byl obdivován nejen za svou činnost v oblasti herectví a dramatické tvorby, ale také za způsob a styl, kterým svá díla psal. Tento způsob vyjadřování je zřetelný i v románu Pekla zplozenci. Kolár byl vnímán jako národní umělec pro „svůj ráz historický, pro velkou znalost všech divadelních efektů, pro čarokrásnou, jadrnou a ryze českou svou řeč, jakože i pro jiné vlastnosti platné. "29 Podobný názor sdílel i Josef Durdík, který ačkoli měl mnohdy výhrady ke Kolárovým dílům (nepůvodnost, očekávání kvalitnějšího díla), ocenil „Jeho mocnou vlohu, [jevící se] v obratnosti divadelní, v úchvatnosti jednotlivých scén a zvláště také v řeči samé, která jest plná, jadrná a pestrá, nesouc ráz věku, v němž děj probíhá, jsou to krátké věty a obraty, tehdáž užívané, ano i jednotlivá slova, která hovoru oné zvláštní barevnosti dodávají. " 3 0 Kolárovy hry mají vlastenecký podtext. Každým svým divadelním kusem se snažil povzbudit český národ. Josef Václav Fric viděl J. J. Kolára jako „Mladého literáta hájícího národ český i soubojem se zuřivým synem Arpádovým, tohoto muže vždy čilého, všech zjevů krásného umění dbalého, spisovatele geniálního, moderních jazyků znalého a na výši stojícího, věnujícího se z přesvědčení a též vlasteneckého popudu a nemalým snad i sebezapřením našemu domácímu NERUDA, Jan. Pražský žid. Národní listy: literatura a umění. 1871, 325, str. 3. Ibidem, str. 3. DURDÍK, Josef. Pražský žid: Historické drama v šesteru dějství. Světozor. 1871, 48, str. 571. 23 dramatickému umění, co umělce výkonného, co režiséra a dramaturga i co spisovatele. "31 Nahlédnutí do dramatické tvorby napomáhá k celkovému pojetí tvorby J. J. Kolára a románu Pekla zplozenci, neboť mezi dramatickými hrami a románem lze nalézt mnoho podobností. Děj většiny Kolárových děl je zasazen do historie českých zemí: Pekla zplozenci se odehrávají za vlády Rudolfa II. stejně jako tragédie Magelona, Pražský žid je zasazen do období po bitvě na Bílé hoře (1620), Žižkova smrt za působení Jana Žižky (1360-1424). Kolár volí významné historické okamžiky, na kterých se snaží ukázat charakter národa a zdůraznit význam českých zemí ve světě. Toto Kolárovo počínání lze vysvětlit vzhledem ke společenské a politické situaci, ve které svá díla tvořil. Kolár žil v době, kdy se český národ formoval a vymaňoval z německé nadvlády, která české země sužovala po dvě generace. Dle Jakuba Arbesa Kolár napomohl svou tvorbou k utváření českého novodobého národa: „jesť jedním z oněch málo mužů, kterýmž právem náleží v první řadě nehynoucí zásluha o vydobytí tohoto pevného stanoviska. "32 Důvod, proč Kolár volí pobělohorskou, rudolfínskou a husitskou dobu, osvětlil Jan Neruda: „Kolárův duch line nejvíce k dobám těm českým, v nichž kultura moderní začala se mísit s kulturou naší zvláštní, v nichž byl duševní život samý kvas, pestrý a vařící se, společenský život samý ještě následek romantických dob středověkých, českých válek za svobodu náboženskou i politickou, jsou také povídky jeho obrazem toho všeho. "33 Historická doba slavných vládců se jeví pro Kolára jako vzorová pro dobovou situaci 19. století. Představil české společnosti ideály historie, odhodlání tehdejších lidí bránit svou zem, svou víru a svůj jazyk. Jelikož nemá český národ v minulosti 3 1 FRIC, Josef Václav. Josef Jiří Kolár: Národní listy. 1882, 39, str. 1. 3 2 ARBES, Jakub. J. J. Kolár. Světozor, 1887, 19, str. 296. 3 3 NERUDA, Jan. Pražský žid. Národní listy: literatura a umění. 1871, 325, str. 3. 24 pouze světlé mezníky, představuje Kolár i strasti, se kterými se český národ potýkal, aby zdůraznil, co vše již národ zažil a překonal. „ V povídkách svých neobvyklou, ovšem někdy až kapriciósní fantasií, bujným humorem a peprnou satyrou překypujících, předvádí nám vždy nejraději takové postavy a scény, kteréž upomínajíce nám na smutné doby našeho politického úpadku a národního neštěstí, vyburáceti musí sebeotrlejšího z liknavé snivosti, pobouzejíce ke vzpružení sil, by smutní epigoni připomněli si odkaz hrdinnějších, však i nešťastnějších otců svých. "34 Kromě časového zařazení je pro Kolárova díla společné i místní zasazení. Ačkoli Kolár cestoval po Evropě, vždy považoval za svůj domov Prahu, obdivoval ji jako město a stala se pro něj ideálním prostředím, do kterého zasadil děj svých románů a dramat. Toto umístění je spojeno i s tematikou: Kolár volil historické mezníky, které se odehrávaly právě v Praze. Představil tak v dílech obraz Prahy jako města boje, vzpoury i císařské vlády. Upozorňuje tak čtenáře na význam, který město ve světě mělo a opět může mít. Spojitost mezi románem Pekla zplozenci a dramatickou tvorbou J. J. Kolára spočívá také v motivice. V Pekla zplozencích se objevují motivy popravy, odkrývání rodinných tajemství a ožívání domnělých mrtvých. Obdobné téma nalezneme například v Pražském židu, kde je popsána poprava úředníků na Staroměstském náměstí, nebo v Mistru Jeronýmovi, kde se odhalují rodinná tajemství - dva zamilovaní zjišťují, že jsou sourozenci. Ačkoli se za stěžejní považuje Kolárova dramatická tvorba, nelze mu odepřít význam na poli románů a novel. Jeho význam tkví především ve stylu a postupech, které jsou natolik specifické, že se svým dílem může zařadit mezi jedinečné národní spisovatele 19. století. Karel Sabina, který se zaměřoval na Kolárovu povídkovou a románovou tvorbu, jej vnímá jako autora FRIČ, Josef Václav. Josef Jiŕí Kolár: Národní listy, 1882, 39, str. 1. 25 „ neobyčejného a u nás dosud málo pěstovaného druhu romanopisectví, vychovance školy Hoffmanovy a Weisflogovy, rovněž připomínajícího francouzské romantiky z let třicátých, má však přitom tolik vlastního, samorostlěho a samostatného, že nelze hopočítati mezi následovalete, nýbrž mezi duchy o něm příbuzně. V způsobu jeho sejeví individuálnost na nejvyšším stupni, geniálně se tu křižují blesky, neobyčejně situace, výstřední charaktery mají převahu, obrazivost tu pohrává s historií a filozofií způsobem zcela osobným, ale v umění oprávněným. Snad se neodřekl romantické ještě Musy a nadále své síly na tomto poli osvědčí, přáti si při něm větší objektivnosti, bylo by klásti svévolnou míru na uměleckou svobodu, mať každý svůj způsob a žádati jest toliko, aby každý v tomto svém způsobu byl dovedný. Kolárovy povídky se musí čisti s rozmyslem, což považujeme za valnoujich přednost. Jak již bylo řečeno, Kolár byl všestranným umělcem, vedle tvorby dramatické a románové přispěl do české literatury mnoha překlady světových autorů, například Shakespeara nebo Schillera. Překlad Goethova Fausta Kolára inspiroval k napsání románu Pekla zplozenci, kde se s faustovskou tematikou setkáváme v podobě Vilémova a Joštova otce. Starého Kurcína lze vnímat jako postavu Fausta a okultismus, kterému se Kurcín věnuje, jako Mefista. Právě zanícení pro vědu lze přirovnat k zaprodání Faustovy duše Mefistovi. Hovoříme-li konkrétně o románu Pekla zplozenci, není mu v dobových recenzích věnováno příliš pozornosti. Přesto mu nelze upřít význam pro českou literaturu. Román začal vycházet časopisecky v roce 1853. V 50. letech byla vydána Erbenova Kytice (1853) nebo Babička (1855) Boženy Němcové. V české literatuře se kladl důraz na sepětí člověka s přírodou, lásku a obdiv k českému národu. Kolár naopak představil motivy smrti, mordování a oběšenců. Jeho román byl řazen k dílům triviální literatury. Kolár ve svém románu šokoval čtenáře, fascinoval otevřeností a děsivými tématy. Nezapadal tak do rámce hodnotné literární produkce, jak je definována v dějinách literatury. Tematizoval syžetové postupy triviálních literárních žánrů - ty ovšem vypovídají o vnitřní diferencovanosti romantismu 50.let. SABINA, Karel. O literatuře. Praha: Československý spisovatel, 1953, str. 248 - 249. 26 O prozaické tvorbě J. J. Kolára a konkrétně románu Pekla zplozenci se zmínil Jan Neruda, který v Národních listech dílo zmínil v souvislosti s dramatem Pražský žid. Dle něj je román jedinečný, individuální, na druhou stranu však Neruda lituje, že Kolár nepokračoval v románové tvorbě, neboť by mohl být jako romanopisec uznáván stejně dobře jako dramatik.36 Román Pekla zplozenci vycházel několik let v časopise Lumír, o jedno z knižních vydání se zasloužil Jiří Karásek ze Lvovic (1871-1951). Karásek chápal dílo jako ryze romantické dílo, které z rudolfínské doby dokázalo vytěžit to nej podstatnější. Ačkoli se Karásek snažil poukázat na rysy romantismu v Kolárově díle a přiřadit jej mezi významné české romantiky, dílo bylo upozaděno a dnes je chápáno pouze jako zajímavý dokument rudolfínské doby.37 Jaromír F. Typlt hovoří o umění J. J. Kolára ve spojitosti s výkladem tarotových karet. Na jejich základě objasňuje jednotlivé motivy díla, např. šibenice, jež je rozražena bleskem připomíná blesk na šestnáctém trumfu, který rozráží pyšnou Věž a podobně.3 8 Tento výklad se však nesetkal s pozitivním přijetím, je označován za zbytečný a románu nijak neprospívající.39 Z dobové recepce Josefa Jiřího Kolára lze vidět, že se jedná o skutečně výraznou osobnost v české literatuře a divadelnictví. Ve všech svých dílech se snažil povzbudit a spoluutvářet český národ, mimo jiné i posilováním národního vědomí. Proslavil se především na poli divadelním, neboť jeho hry poskytovaly obecenstvu útěchu a naději. V historických dramatech představil významné mezníky českého národa, dokládal jeho starobylost a sílu. Naopak jeho prozaická tvorba neměla na čtenáře takový kulturní dopad jako divadelní hry. Byly řazeny k triviální literatuře a upadly do zapomnění. NERUDA, Jan. Pražský žid. Národní listy: literatura a umění. 1871, 325, str. 3. KARÁSEK, Jiří ze Lvovic. Spravedlnost pro J. J. Kolára. Národní listy. 1940, 275, str. 3. TYPLT, Jaromír, F. Zapeklitost k nezasvěcení. In: KOLÁR, Josef, Jiří. Pekla zplozenci. Praha: Hermann a synové, 2002, str. 186. DOBIÁŠ, Dalibor. Ediční poznámka. In: KOLÁR, Josef, Jiří. Pekla zplozenci. Praha: Hermann a synové, 2002, str. 190. 27 4. Jakub Arbes O Jakubu Arbesovi (1840-1914) se hovoří jako o jednom z nej významnějších spisovatelů 19. století. Mnoho kritiků a literárních teoretiků, např. František Všetička (* 1932), jej pokládá dokonce za jednoho z nej podnětnějších autorů 19. století.4 0 Arbesův význam pro českou literaturu nespočívá pouze v obohacení beletristického stylu o nový žánr - romaneto (viz dále), ale také v tom, že ve své tvorbě zobrazil významné dějinné momenty, které se v 19. století odehrály a kterých byl Arbes svědkem. Jakub Arbes se narodil 12. 6. 1840 v rodině drobného řemeslníka za Újezdskou branou na Smíchově v Praze. Jeho život byl poznamenán událostmi roku 1848, bachovským absolutismem a změnami, které proběhly v habsburské monarchii v roce 1860. Jako mladý se účastnil státoprávního boje českého národa za svobodu. Stal se žurnalistou, jeho publicistické texty byly velmi kritické, za což byl vyšetřován, souzen a vězněn. Arbes se narodil v Praze, prožil celý svůj život a jako spisovatel a novinář v Praze také zemřel (8. 4. 1914). Břetislav Ludvík o Jakubu Arbesovi napsal: „Arbes byl synem Smíchova, kde se narodil v roce 1840 a kde zemřel před počátkem první světové války. Prožíval jeho proměnu z idylické osady v rušné průmyslové předměstí. "4! Poznal pražská zákoutí a tajemství, sledoval průmyslový, hospodářský i kulturní vývoj města. Praha se v 19. století jevila jako svět sociálních protikladů, domov továrního dělnictva a městské chudiny a v neposlední řadě jako centrum mladých vzdělaných nespokojených lidí, kteří se vzpouzeli proti národnímu a sociálnímu útisku. Jaroslava Janáčková vidí Arbesovu Prahu jako město „adeptů různých věd a umění, a také místo, kde lze nalézt úkryt i anonymitu. " 4 2 Praha, do které se Arbes narodil, zažívala proměny národního obrození, rozvoj uměleckých směrů, ale také zde probíhala dělnická hnutí a docházelo k politicky i sociálně 4 0 VŠETIČKA, František. Jakub Arbes. Praha: Pražská imaginace, 1993, str. 5. 4 1 LUDVIK, Břetislav. Dvě procházky Prahou Jakuba Arbesa. Praha: STN, 1954, str. 3. 4 2 JANÁČKOVÁ, Jaroslava. Arbesovo romaneto: z poetiky české prózy. Praha: Univerzita Karlova, 1975, str. 38. 28 motivovaným střetům. Arbesa toto město velmi ovlivnilo. Zasadil sem dějiště většiny svých románů a romanet, ve kterých často reagoval na sociální problémy, jichž byl jako obyvatel Prahy svědkem. Právem bývají jeho díla nazývána „pražskými romány". Dalo by se říci, že Arbesova tvorba předkládá čtenáři sociální obraz pražské společnosti druhé poloviny 19. století. 4. 1 Svatý Xaverius: dějová charakteristika Romaneto Svatý Xaverius vycházelo v roce 1873 na pokračování v časopise Lumír, tedy ve stejném periodiku, ve kterém od roku 1853 vycházel román J. J. Kolára Pekla zplozenci. Středem zájmu díla je obraz umírajícího mučeného misionáře Svatého Xaveria, který visí v chrámu svatého Mikuláše na Malé Straně. Vypravěčem je muž vykazující podobné rysy a vlastnosti, jaké měl Arbes. Tedy novinář, intelektuál plnící v díle funkci nejen vypravěče, ale také svědka události. Právě ve svatomikulášském chrámu se vypravěč setkává s hlavním hrdinou romaneta, chudým mladíkem Xaveřiem, pojmenovaným podle zmíněného obrazu. Mladík má s obrazem společné nejen jméno, ale také vizáž. Tato záhada však není nijak vysvětlena. Po zpočátku nepříjemném seznámení se z obou mužů stávají přátelé a vypravěč se od mladého Xaveria dozvídá, že obraz má nejen vysokou uměleckou hodnotu, ale i hodnotu dokumentární - jev něm údajně zašifrována mapa pokladu. Mladý Xaverius je obrazem naprosto pohlcen a veškerý svůj čas věnuje jeho podrobnému zkoumání, překreslování a složitým logickým a matematickým výpočtům. Po zdlouhavé a únavné práci, při které mu vypravěč asistuje, Xaverius konečně dosáhne výsledku. Objevil místo, kde se má poklad nacházet, a ještě tu noc začnou oba muži kopat. Naleznou však pouze několik téměř bezcenných kamenů. Vru chvíli se na místě od nedohořelé sirky vznítí tráva a vypukne menší požár. Rozrušený a zklamaný Xaverius spatří v plamenech přízrak umírajícího misionáře z Balkova obrazu a vyděšeně z místa prchá i s kameny. Po dlouhou dobu nemá vypravěč o Xaveriovi žádné zprávy. Setkává se s ním 29 teprve po třech letech ve vídeňské věznici, kde je vypravěč vyšetřován pro politický zločin a Xaverius pro krádež polodrahokamů ze svatomikulášského chrámu. Xaverius je odsouzen a ve vězení umírá. Před svou smrtí však dojde ke zjištění, že obraz skutečně skrýval cestu k pokladu, ne však hmotnému, ale duchovnímu: cestu k trpělivosti, vytrvalosti a ke snaze udržet si své cíle a sny. 4. 2 Pojem romaneto Dříve, než se dostanu k pojetí prostoru v díle Svatý Xaverius, je třeba pohovořit o zvláštním prozaickém útvaru, v jehož duchu je toto dílo koncipováno - o romanetu. Tímto útvarem Jakub Arbes obohatil českou literaturu a zařadil se mezi významné autory 19. století. Označení „romaneto" vymyslel Jan Neruda při příležitosti vydání Arbesova díla v Lumíru poté, co byly odmítnuty žánrové charakteristiky typu „románku a „filozofické historky".43 Arbes vstupoval do literárního světa po studiích přírodních a technických oborů. Právě tato studia zaměřila jeho myšlení na oblasti, které se svou logičností a exaktností jevily v protikladu k umělecké fantazii. Arbes dokázal spojit uměleckou obraznost s přesnou logikou a vytvořil tak nový útvar v české próze. Romaneto je charakterizováno jako útvar na pomezí novely a románu, ve kterém se objevují vědeckofantastické prvky. Vyprávění je napínavé, rozvíjí tajuplný a záhadný děj, v jehož závěru je logické vysvětlení. Princip Arbesova romaneta popsal Karel Krejčí: „Neustálé kolísání mezi publicistickým zájmem o přitažlivá fakta a uměleckou fantazií vytvářelo v jeho prózách napětí mezi popisnými a reflexívními pasážemi a mezi vzrušující napínavou fabulí, přitahující pozornost prostého čtenáře. Spojovacím článkem mezi těmito stavebími prvky je syžet, založený na postupném odhalování nějaké záhady ajejím rozumovém vysvětlení. "44 4 3 MOCNÁ, Dagmar, PETERKA, Josef a kol. Encyklopedie literárních žánrů. Praha: Litomyšl: Paseka, 2004, str. 590. 4 4 KREJČÍ, Karel. Jakub Arbes - Život a dílo. Moravská Ostrava: Josef Lukasík, 1946, str. 296-297. 30 Jaroslava Janáčková ve své studii Arbesovo romaneto definovala základní příznaky tohoto žánru, jsou jimi: 1. Vztah konkrétního vypravěče a fiktivních postav, osnovaný na souvztažnosti mezi fabulí a syžetem. 2. Všudypřítomnost vypravěče jako uvažujícího a hledajícího subjektu dynamizuje evokaci předmětů, prostorů a postav samých. Tento vypravěč spoluvytváří intenzitu a šíři psychologické charakteristiky. Je nositelem i nástrojem reflexivnosti a ztajemnění, jež prostupují celý text romaneta. 3. Modalizující podání relativizuje všecky výpovědi a apeluje na čtenáře, aby si tvořili svoje hodnotící východisko. 4. Romaneto vyznačuje dále motivická, stylistická a ideová polarizace: protiklady míst, úmysl jednajících osob a dosažených výsledků, prolínání minulosti apřítomnosti atd. 5. Přímý konkrétní vypravěč romaneta je český intelektuál, novinář a spisovatel, znalý domova i světa, Prahy i venkova, pocitů volnosti i nesvobody, muž angažovaný v politickém ideologickém a uměleckém zápase své doby.45 Všechny tyto prvky jsou ve Svatém Xaveriovi patrné. Vypravěčem je muž, který nápadně připomíná autora: je to intelektuál, novinář a spisovatel, který je angažovaný politicky - dostává se do vídeňské věznice, kde je souzen pro politický zločin. V díle tento autorský vypravěč stojí opodál, z povzdálí sleduje dění. Posléze se spřátelí se smyšlenou postavou (mladý Xaverius). Tato postava je výstřední, podivínská a charakterizována jako ztroskotaný talent a blouznivý idealista.46 Napětí vzniká setkáním vypravěče a hlavní postavy s podivným úkazem: obrazem umírajícího mučedníka. Je dán jasný úmysl (objevit mapu a s ní poklad), o nějž hlavní postava v průběhu vyprávění usiluje. Příběh se odehrává převážně 4 5 JANÁČKOVÁ, Jaroslava. Arbesovo romaneto: z poetiky české prózy. Praha: Univerzita Karlova, 1975, str. 41. 4 6 MOCNÁ, Dagmar, PETERKA, Josef a kol. Encyklopedie literárních žánrů. Praha: Litomyšl: Paseka, 2004, str. 591. 31 v noci, na tajemných a skrytých místech (chrám, vězení, hřbitov) navozujících napínavou romantickou atmosféru. Jaroslava Janáčková hovoří o romanetu jako o tematickém útvaru: charakterizuje jej na základě kategorií postavy, děje, času a prostoru.47 Ačkoli je má diplomová práce zaměřena na zkoumání prostoru ve Svatém Xaveriovi, krátce představím i ostatní kategorie díla. Postavy v romanetu žijí tak, jak jim to umožňuje jejich doba, prostředí, společenské postavení i fyzické založení, mnohdy bývají poznamenány psychickými úchylkami. Zde se projevuje Arbesovo vnímání sociálních problémů společnosti. Postavami jeho děl bývají osoby znalé bídy, existenční závislosti, nesvobody. Osoby, které se chtějí vymanit z tohoto života a získat něco lepšího. Příkladem je mladý Xaverius toužící po lepším životě, ke kterému mu má pomoci poklad, jehož mapa je ukrytá v obrazu. Pro Arbesova romaneta jsou příznačné autobiografické rysy Vypravěč svými vlastnostmi a životními osudy odkazuje k autorovi, např. v úvodu Svatého Xaveria hovoří o studiích na reálném gymnáziu v Praze, které Arbes navštěvoval, v závěru poté o věznici ve Vídni, v níž Arbes pobyl také. Děj romanet bývá vymezen konkrétními daty, obvykle rokem 1848 a 1868. Jedná se o dobu, ve které se nejvíce střetávaly sociální, národní a politické koncepty. Děj Svatého Xaveria je zasazen krátce před rok 1868, Arbes zde reaguje na politický konflikt mezi Prahou a Vídní - metropolí rakouského soustátí - který v 60. letech 19. století probíhal.4 8 Součástí poetiky romaneta je zklamané očekávání. Tajemné vyprávění graduje k řešení, které by mělo být vrcholem nadpřirozenosti, záhady a mělo by objevit něco zcela nového. V romanetu je však řešení jiné: logické a snadno vysvětlitelné. Toto řešení se jeví v kontrastu s celým vyzněním romaneta. Čtenář očekává vyvrcholení, aleje „vrácen na zem" snadností a logičností řešení. Kategorii prostoru v dílech Jakuba Arbesa věnovala Jaroslava Janáčková mnoho pozornosti. Z její studie Arbesovo romaneto budu při svém rozboru vycházet. JANÁČKOVÁ, Jaroslava. Arbesovo romaneto. Praha: Univerzita Karlova, 1975, str. 42. LEHÁR, Jan a kolektiv. Česká literatura od počátků k dnešku. Praha: N L N s.r.o, 2008, str. 305. 32 Janáčková hovoří o romanetu jako o žánru romantismu. Tento názor dokládá na volbě prostředí Arbesových děl: venkovské samoty, tiché fary, ztichlé večerní vesnice, které se stávají dějištěm osudových konfliktů, ale také tajných schůzek a nenadálých setkání.4 9 4. 3 Střípky z dobové recepce Jakuba Arbesa Jakub Arbes je v literatuře 19. století představen jako spisovatel a novinář, zajímající se o sociální otázky ve společnosti. Je autorem sociálních románů a tvůrce specifického prozaického útvaru - romaneta.50 Svou osobností a dílem však vyvolával mezi svými současníky rozporuplné názory. Našli se jak Arbesovi příznivci, tak odpůrci. K zastáncům Arbesa jako osobnosti v literárním světě se řadí například Josef Svátek, podle nějž je Jakub Arbes „ originální a smělý novelista překvapujících obratů a krutě opravdové psychologie, velká životní praxe pojící se s přebohatou fantazií a mimořádnými vědomostmi, novelyjsou hluboce vážné."51 Kritiků nebylo mnoho, nicméně výtka byla stejná - „nízký" popud, který Arbesa vedl k psaní: „Stal se jen náhodou literátem, chtěl být řezníkem, měl se vyučit obuvnictví, ale nakonec studoval bez určité stavovské tendence reálku a polytechniku. [...] dal se na dráhu literární z povolání: rozhodnutí to přivodila vnitřní nutnost, dávno znamenaný talent, ale s ním, poněvadž podmiňovalo životní existenci, nastoupilo nebezpečí psát za každou cenu, neinspirován, jako literát-dělník. "52 4 9 JANÁČKOVÁ, Jaroslava. Arbesovo romaneto: z poetiky české prózy. Praha: Univerzita Karlova, 1975, str. 39. 50 Lexikon české literatury: osobnosti, díla, instituce. 1. A-G. ed. FORST, Vladimír. Praha: Academia, 1985, str. 73. 5 1 SVÁTEK, Josef. Jakub Arbes. Davidova houpačka, 1926, 17, str. 16. 5 2 PRAŽÁK, Albert. Jakub Arbes. Zlatá Praha, 1909, 12, str. 141. 33 I přes drobné výhrady se Arbes řadí k významným autorům 19. století, vynikajících individualismem a specifickým pohledem na svět. Je oceňován za odhodlání a vytrvalost, se kterou se psaní věnoval, přestože podmínky pro literární činnost neměl vždy příznivé. Pro tyto vlastnosti se stal příkladem pro nastupují generaci českých literátů a autorů. „Kritici se jej bojí kritizovat, protože on toho dokázal spoustu za mizerných podmínek: dříve než vyřkne soud ojeho umění, narazí při sebe přísnějším kriticismu na člověka, jenž v malých domácích poměrech za myšlenku literární se bil zrovna mučennicky, a tento náraz pak důrazně se bude při posuzování hlásit a pokusí s zmírnit, po případě vysvětlit a upravit úsudek Nejvýznamnější Arbesův počin na poli literárním je beze sporu nový prozaický žánr - romaneto. Tento útvar přinesl Arbesovi úspěch v literárním světě. Mezi literáty vzbudil velké ohlasy a stal se předmětem mnoha diskuzí. Příčinu vzniku romaneta zkoumal Karel Krejčí: dle něj působily na autora nejen subjektivní předpoklady, ale především vedlejší okolnosti, tzn. potřeba vytvořit „hodnotnou a přitom poutavou četbu pro široké čtenářské vrstvy, která by působila v duchu pokrokového světového názoru, opírajícího se o dobový rozvoj přírodních věd a techniky, a byla zároveň s to nahradit lidovému čtenáři brakovou literaturu. '°4 Arbes popsal moment, kdy s Janem Nerudou přemýšleli nad pojmenováním tohoto specifického žánru: „Ah, to přec není povídka v pravém slova smyslu. - Jak to mám nazvat? A není to ani novela, ani arabeska, ani obraz života. Románek? Ale román a románek to také není. [...] Ale tvůj Svatý Xaverius není žádná episoda z románu. Je to práce úplně zakončená. [...] Romaneto!"5S 5 3 PRAŽÁK, Albert. Jakub Arbes. Zlatá Praha, 1909, 12, str. 141. 5 4 KREJČÍ, Karel. Jakub Arbes - Život a dílo. Moravská Ostrava: Josef Lukasík, 1946, str. 314. 5 5 ARBES, Jakub. Romaneto. Lidové noviny, 1941, 8, str. 3 - 4. 34 Romaneta jako Ďábel na skřipci (1865), Sivooký démon (1873), Zázračná Madonna (1875) nebo Newtonův mozek (1877) se stala populární především pro svou detektivní zápletku, fantastično a záhadu. Arbesovi nejde nikde o pouhé panorama děje a jím vířených figurín. Vždy a všude vkládá jako dějového poháněče nějakou záhadu. Záhady ty mívají nádech vědecký. '°6 Dle Alberta Pražáka vycházel Arbes při psaní sám ze svých životních osudů, povahy a charakteru. „ Takto povahově založen, tu romantik snu, tu pozorovatel holé skutečnosti, roztoužený lidsky vyřešit zápas o bytí malého člověka, vstoupil Arbes do literatury. Postupem let v literaturu uložil vše, co kdy zřel, žil a snil... bizarrní směs touhy apravdy, snu, řízeného humánní tendencí v rámcích dobové možnosti, a skutečna, vybíraného dlefantastických znaků své povahy. '°7 Arbesova romaneta se mnohdy přirovnávají k tvorbě Edgara Allana Poea (1809 - 1849), a to především kvůli fantastickým motivům a podrobné psychologii postav. Poe se však na konci svých povídek nesnaží logicky vysvětlit záhadu. Na podobnost mezi Poem a Arbesem upozornil S. Heller, který ji vnímá především v psychologickém vývoji postav: „Arbes sestupuje do nejhlubších útrob jednajících osob a předvádí nám s přísností bádajícího psychologa celý duševní proces, ukazuje duševní proces, tak že ho téměř vidíme, kterak se ta neb ona vášeň, ten a onen úmysl z myšlenkových a citových prvků vyvinuly, kterak z toho pevná vůle vzrostla a jak z vůle neodolatelným tlakem duševních a fysiologických sil skutek, byť i sebe děsnější, vzejiti musel, zkrátka Arbesprovádí takřka vivisekci svých jednajících figur, odestírá jejich pracující nervy, srdce i mozky, tak že do nitra jejich vidíme jako do koleček a pák spuštěného stroje pod skleněným poklopem. S toutéž zrovna drobnohlednou akuratesou vyličuje i nejjemnější stránky a podrobnosti děje a vyčerpává každé pro celek důležité faktum až do poslední jeho důslednosti, tak že se jeho vypravování téměř vždycky podobá až PRAŽÁK, Albert. Jakub Arbes. Zlatá Praha, 1909, 12, str. 141. Ibidem, str. 141. 35 do vláskových čárek a mathematických teček provedené ocelorytině. '°8 Přesto je Arbes v české literatuře vnímán jako originální spisovatel, ne jako Poeův následovník či pokračovatel. I nadále je označován jako specifický a v literatuře nezaměnitelný autor. „Arbes musí být originálním za každou cenu, ale to není žádná affektace, žádná umíněnost, nýbrž absolutní potřeba jeho základní duševní nálady, bezděčné osvědčování se jeho povahy. [...] Arbes má fantazii mocnou a plastickou, ale jeho kompozice fantastické nejsou, je věrný realismu, provádí rozbor fantastických zjevů na jejich věcnou podstatu. Fantastický zjev je mu pouhou dekorací, prostředkem a hybnou pomůckou, ale nesmí zůstati fantastickým, nýbrž musí se demaskovat napravdivou skutečnost. '°9 Prozaický útvar romaneta byl mezi literáty častým tématem diskuze, znamenal pro ně novou žánrovou oblast, snažili se najít společné znaky a vytvořit definici. Zabývali se postavami, prostředím i dějem: postavy jsou chápány jako osobnosti stojící na hranici mezi dvěma světy, které mají své touhy a přání. Ačkoli jim okolnosti nepřejí, jsou vytrvalé a snaží se dosáhnout svých cílů. „Rekové Arbesových romanett a nove11 mají mnoho této dvojdomosti náladové. Jsou idealisté - realisté, sní, prahnou, trpí, vše vrhají na duševní práci, milují přírodu, malé lidi, pohybují se mezi snem a skutečnem, mezi světlem a přítmím, vždy energicky hotovi magickou září lepších vidin zkrášlit a povznést život svůj a svého okolí. "60 Prostředí, které Arbes volí, je přizpůsobenu fantasknímu rysu žánru. Právě pro práci s prostorem byl Arbes mezi svými současníky obdivován. „Arbes chce HELLER, S. Jakub Arbes. Národní listy. 1878, 289, str. 1. Ibidem, str. 1. PRAŽÁK, Albert. Jakub Arbes. Zlatá Praha. 1909, 12, str. 141. 36 za každou cenu smyslovou rozkoš, nervový vzruch. Tomu všemu volí i místo: opuštěný lom, v nepřístupném parku pavillon, zapadlá kavárnička, demolovaný dům, místo, kam i za dne váháme vstoupit, kraj záhadný, tajemný, úděsný. "61 Zdánlivě obyčejné místo obohatil nevšedním výjevem, který dodal celkovému pojetí ráz fantaskna a mágičnosti, pro romaneta typický. „Kdosi kopá poklad a Arbes neváhá nechat trávu, náhodou sírou potřísněnou, zlatě hořet, aby vášeň hledání jasně vysvítala. Návštěvník galerie v šeru dá si ozařovat obrazy - záblesky hromu. Vrcholné okamžiky Arbesových povídek provází skoro vždy apparát záře, stínů, noci, bouře, vichřice, tajemné hrůzy a jak se celý ten sklad romantických příkras nazývá. "62 Největší pozornost v dobových recepcích Jakuba Arbesa je věnována jeho zájmu o nižší vrstvy společnosti, sociálnímu smýšlení a řešení aktuálních otázek 2. poloviny 19. století. Jeho dílo formálně působivě komponované má aktuální dosah. V postavách, konfliktech, dějích i úvahách, které jsou vloženy jak do epického vyprávění, tak do publicistických textů. Arbes zdůrazňuje demokratické ideje osmačtyřicátého roku, ke kterým se hlásila tehdejší pokroková inteligence, prohloubené však radikálním stanoviskem sociálním.6 3 Vlastní životní osudy Arbesa přivedly mezi městskou chudinu. Stala se předmětem jeho děl, detailně zobrazoval životní podmínky nižších vrstev. Tato tematika vyvolala v literární společnosti pozitivní ohlasy. „Arbes líčí jen a jen pravdu, byť i v rouše nejfantastičtějším. "64 Zkušenosti a povaha vedla Arbesa k této vrstvě lidí, zabýval se jejich problémy a snažil se jejich životní situaci řešit jako novelista i jako publicista. „ / společensky lákalo Arbesa přítmí, mezi chudé lidi chvátá na Nový svět, PRAŽÁK, Albert. Jakub Arbes. Zlatá Praha. 1909, 12, str. 141. Ibidem, str. 141. KREJČÍ, Karel. Jakub Arbes - Život a dílo. Moravská Ostrava: Josef Lukasík, 1946, str. 218. NERUDA, Jan. Jakub Arbes. Humoristické listy, 1879, 21, str. 210. 37 na František, do Podskalí, do Židů či na periferii města, aby tu patřil na bledé, vášní, zločinem a zklamáním zbičované tváře a v pohledu na tento truchlý lazaret lidské společnosti, v střízlivém súčtování s holou nezkrášlenou skutečností vzmocňoval si vrozený ji heroism odvahy podstoupit zápas za ty malé, ponížené lidi, již byli nejnižší a přece cennoujednotkou malého národa - Arbesjiž v počátcích tuší demokratisaci a socialisaci společnosti, a je proto odhodlán svými novými myšlenkami veliký ten dobový problém spoluvyřešit. Myšlenka národního osvobození, odpor proti absolutismu, centralismu i všem formám státního útlaku, pokrok myšlení v duchu moderní vědy, potírání pobožnůstkářství a klerikalismu, účinný soucit s trpícím člověkem a úsilí o spravedlivý řád společenský - to je tematika Arbesových romanet.66 Tedy téma v 60. a 70. letech 19. století aktuální. Postavy jsou inspirovány lidmi z nižších vrstev. Žijí v nuzných podmínkách, svět se k nich chová krutě. Na druhou stranu mají bohatý vnitřní život, jsou odhodlaní vymanit se z dosavadního způsobu života. „S obzvláštní zálibou provádí Arbes řešení společenských záhad, nesrovnalostí a převráceností, jakož i problémů dušeslovných, a proto mají jeho romaneta ráz reflexivní, prakticky filozofující, horlí vždy proti nepravdě, nespravedlnosti, zvrácenosti, dokazuje rovnsot, stává se hlasem zdravé humanity. "6? Arbes tak ve svých dílech charakterizuje společenskou situaci 2. poloviny 19. století. Rozvíjí aktuální problémy a potřeby českého národa. Bojovně polemizuje o původu situace a negativně se staví k buržoázni společnosti.6 8 Stal se urputným zastáncem chudých, ztotožňoval se s nimi a snažil se upozornit společnost na bezohlednout, se kterou k této vrstvě přistupuje. Přiblížil tak českou prózu soudobému životu.6 9 PRAŽÁK, Albert. Jakub Arbes. Zlatá Praha. 1909, 12, str. 141. KREJČÍ, Karel. Jakub Arbes - Život a dílo. Moravská Ostrava: Josef Lukasík, 1946, str. 235 HELLER. S. Jakub Arbes. Národní listy. 1878, 289, str. 1. KREJČÍ, Karel. Jakub Arbes - Život a dílo. Moravská Ostrava: Josef Lukasík, 1946, str. 235 Ibidem, str. 235-236. 38 Kromě romanet se však Arbes zapsal do české literatury i jako novinář. Veškerá jeho tvorba je spojena s aktuálními událostmi v životě společnosti, je reakcí na bouřlivé společenské a politické dění jeho doby. Ve vývoji české žurnalistiky zaujímá po Janu Nerudovi významné místo: svým radikálním postojem a osobní odvahou, ale také vynikajícím smyslem pro překvapivou aktualitu i konečně spisovatelskou obratností patří mezi tvůrce pokrokové tradice našeho novinářství.7 0 V dnešní době je Arbes posuzován především jako autor romanet. Dosud je v české literatuře jediným autorem žánru tohoto typu. Navázal na něj pouze Ladislav Klíma (1878-1928), jehož dílo Utrpení knížete Sternenhocha (1928) je řazeno právě k žánru romaneta. KREJČÍ, Karel. Jakub Arbes - Život a dílo. Moravská Ostrava: Josef Lukasík, 1946, str. 236. 39 5. Pojetí literárního prostoru V následující kapitole se zaměřím na rozbor obou děl z hlediska literárněvědné kategorie prostoru. Prostor zde má funkci prostředí, do něhož je zasazen děj, podílí se na vyprávění a dotváří celkovou atmosféru díla. Pekla zplozenci i Svatý Xaverius mají rámcový prostor společný: děj se odehrává v Praze. V prvním díle se jedná o Prahu rudolfínskou, ve druhém o Prahu autorovy současnosti, tedy 2. poloviny 19. století. Město v obou dílech představuje souhrnnou množinu, ve které se nachází množství jiných prostorů, například dům, chrám, pokoj, hřbitov, zahrada a další. Je tedy nutné zpočátku vymezit pojem město, abychom dále mohli rozvíjet prostory uvnitř této množiny. 5. 1 Topos města Město má v literárních dílech 19. století specifický význam: představuje ideální protipól k dosud opěvované přírodě. Rušná a neklidná města vystupují v kontrastu s přehlednou venkovskou přírodou. Města jsou od 19. století chápána jako centra politického, společenského, kulturního a průmyslového dění. Vznikají zde nové myšlenky, názory a směry. Jiří Kotalík hovoří o městech jako o místech, kde „se odehrává proměna či přímo zrod nekonvenční krásy nové senzibility v podmanivé radiaci věcí a objektů průmyslové civilizace a techniky, spoluvytvářejících scenérie a atmosféru moderního života."11 Prostor města vystupuje v literárním díle v trojí podobě: objekt (v tomto případě je řeč o průvodcích, knihách, které nevypráví děj, ale mapují město, seznamují čtenáře s historií, kulturou a památkami), prostředí (v dílech převládá, děj je zasazen do prostředí, které se podílí na jeho utváření, dokresluje fabuli a atmosféru 7 1 KOTALÍK, Jiří. Město v českém umění 19. století. In: FT