Masarykova univerzita, Filozofická fakulta Psychologický ústav Studijní rok 2016/2017 DIPLOMOVÁ PRÁCE Všímavost a nerozhodnost: jsou všímaví lidé méně nerozhodní? Petr Němeček Vedoucí práce: doc. PhDr. Alena Slezáčková, Ph.D. Brno 2017 Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci vypracoval samostatně a uvedl v ní veškerou literaturu a jiné prameny, které jsem použil. V Brně 28.4. 2017 2 Na tomto místě bych rád poděkoval doc. PhDr. Aleně Slezáčkové, Ph.D. za vedení diplomové práce, podnětné rady a připomínky Dále bych rád poděkoval Mgr. Tatianě Malatincové za ochotnou pomoc při statistickém zpracování dat. Také bych chtěl poděkovat svým blízkým za podporu a trpělivost v průběhu studia a psaní práce. 3 Obsah I. Úvod 6 II. Teoretická část 7 1. Všímavost 8 1.1. Pojetí všímavosti v buddhistickém kontextu 8 1.2. Cesta „východního" konceptu všímavosti do „západní" psychologie 9 2. Vymezení všímavosti v psychologii 10 3. Vlastnosti všímavosti ovlivňující rozhodování 14 4. Rozvoj všímavosti a terapeutické metody na něm založené 18 5. Měření všímavosti 21 5.1. Sebeposuzovací škály 21 5.1.1. Škály pro měření rysové či dispoziční všímavosti 21 Škály pro měření rysové či dispoziční všímavosti pro děti a adolescenty 24 5.1.2. Škály pro měření aktuálního stavu všímavosti 25 5.1.3. Omezení sebeposuzovacích škál 25 5.2. Další metody zkoumání všímavosti 26 6. Nerozhodnost 27 6.1. Nerozhodnost v kontextu různých teorií 27 6.2. Nerozhodnost a prokrastinace 33 6.3. Měření nerozhodnosti 34 6.4. Nerozhodnost a všímavost 36 7. Perfekcionismus 37 8. Pětifaktorový model osobnosti 39 8.1. Pětifaktorový model osobnosti a všímavost 42 8.2. Pětifaktorový model osobnosti a nerozhodnost 43 9. Shrnutí teoretické části 45 III. Empirická část 46 10. Cíl výzkumu a formulace hypotéz 47 10.1. Cíl výzkumu 47 10.2. Formulace hypotéz a výzkumných otázek 48 10.3. Metoda výzkumu 49 10.3.1. Výzkumný soubor 49 4 10.4. Sběr a analýza dat 51 10.4.1. Popis sběru dat 51 10.4.2. Statistická analýza dat 52 10.5. Použité metody 52 10.5.1. Dotazník pěti aspektů všímavosti (DPAV) 53 10.5.2. Škála nerozhodnosti 54 10.5.3. Desetipoložkový dotazník pěti faktorů osobnosti BFI-10 55 10.5.4. Frostova zkrácená multidimenzionální škála perfekcionismu FMPS-R 55 10.5.5. Pravidelnost cvičení jógy, dechových či koncentračních cvičení, tai-či nebo meditace 56 11. Výsledky a jejich interpretace 56 11.1. Výsledky dotazníkových metod 56 11.1.1. Škála nerozhodnosti 56 11.1.2. Dotazník pěti aspektů všímavosti 57 11.1.3. Frostova zkrácená multidimenzionální škála perfekcionismu (FMPS-R) 58 11.1.4. Desetipoložkový dotazník pěti faktorů osobnosti BFI-10 59 11.1.1. Praktikování meditace, tai-či, jógy, koncentračních a dechových cvičení 60 11.2. Ověřování stanovených hypotéz a odpovědi na výzkumné otázky 61 12. Diskuse 74 IV. Závěr 81 SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ 82 SEZNAM POUŽITÝCH TABULEK 88 SEZNAM POUŽITÝCH OBRÁZKŮ A GRAFŮ 89 5 I. Úvod Efektivní rozhodování je důležitou schopností, která může výrazně ovlivnit prožívanou kvalitu našeho života a životní spokojenost. Rozhodujeme se o každodenních maličkostech a náš život směrují důležitá rozhodnutí, jako je volba životního partnera, volba povolání či místa pro život. Nerozhodnost tak může znamenat výrazné omezení našeho fungování v profesním i osobním životě. Pro nerozhodného člověka se může stát malým utrpením sepsání nákupního seznamu a změnu povolání někdy odkládá dlouhé roky. Nerozhodnost byla dosud zkoumána především v kontextu kariérního poradenství a také v souvislosti s neurotickými poruchami a poruchami nálady. Všímavost a její přínosy jsou v současnosti předmětem velmi intenzivního psychologického zkoumání. Zájem k sobě upoutala svými pozitivními vlivy při terapii chronické bolesti, poruch nálady a při redukci stresu. Výzkumný zájem vzbudila i díky svému pozitivnímu vlivu na životní spokojenost a mezilidské vztahy. Dosud však nebyl příliš zkoumán její vliv na rozhodovací procesy, a ještě méně na nerozhodnost. Přitom jak výzkumné závěry některých studií, tak bližší prozkoumání vlastností všímavosti a nerozhodnosti naznačuje, že by oba jevy spolu mohly vzájemně souviset. Nabízí se tak otázka, zda by cílené rozvíjení všímavosti nemohlo přispět k oslabení nerozhodnosti. Tato práce si proto klade za cíl prozkoumat vztah všímavosti a nerozhodnosti. Do našich úvah se budeme snažit zakomponovat i vliv osobnostních rysů a některých dalších souvisejících proměnných. Vztah rysů osobnosti a některých dalších proměnných k všímavosti a k nerozhodnosti se stal již předmětem předchozího výzkumu. Nebyla však hledána souvislost mezi těmito proměnnými a vztahem mezi všímavostí a merozhodností. 6 Teoretická část 1. Všímavost 1.1. Pojetí všímavosti v buddhistickém kontextu Všímavost (anglicky mindfulness, sati v jazyce páli) má své kořeny v buddhistické tradici. Jedná se o klíčový pojem eticko-psychologického systému abidhamma („vyšší učení" v jazyce páli). Toto učení je staré dva a půl tisíce let a podle tradice jej sestavil Siddhatha Gotama, po svém obrácení zvaný Buddha. K poznání v něm obsaženému dospěl při svém pátrání po kořenech lidského utrpení, ve snaze se ho zbavit a dosáhnout štěstí a duchovní svobody (Bodhi, 2013). Je třeba upozornit na to, že abidhamma v rozporu s rozšířenou populární představou není ani náboženstvím, ani filosofií. Zabývá se konkrétními fenomény přístupnými prožívání a poznávání. Jedná se o prototyp východního přístupu k psychologii a představuje cenný pohled na fungování lidské psychiky (Benda, 2007). Všímavost je pouze malou částí tohoto komplexního celku představujícího „systematizované know-how pro zvládání života, překonávání utrpení a dosahování štěstí" (Benda & Horák, 2008, str. 86). Tento systém se mimo všímavosti věnuje i dalším psychologickým charakteristikám a technikám kultivace mysli. Všímavost je v abidhammě vnímána jako zásadní kvalita vědomí, kterou je třeba rozvíjet na cestě k osvobození se od utrpení. Abidhamma rozlišuje takovýchto schopností více. Všímavost mezi nimi zaujímá ústřední postavení a je založena na čtyřech základech: nahlížení těla, nahlížení pociťování, nahlížení stavů mysli a nahlížení předmětů mysli. Pro podrobnější popis abidhammy odkazujeme čtenáře na (Frýba & Hoskovec, 1991). K rozvíjení všímavosti se tradičně využívá buddhistické meditace všímavosti a vhledu (satipatthana-vipassana). V kontextu Buddhovy nauky je smyslem této meditace všímavým pozorováním vlastních tělesných a mentálních procesů dospět „k poznání jejich pomíjivosti, neuspokojivosti a neosobní povahy a postupně pak až k cíli nej vyššímu - k překonání všech forem utrpení a dosažení štěstí - nibbány" (Benda, 2006, str. 132). Praxe meditace všímavosti je založená na pravidelném dlouhodobém pozorování obsahů vlastního vědomí včetně myšlenek, pocitů a tělesných vjemů. Popularizaci všímavosti a učení abidhammy jako celku se v českém prostředí věnoval Mirko Frýba. Pro podrobnější seznámení vřele doporučujeme jeho knihy (Frýba, 2003; Frýba & Hoskovec, 1991). Na závěr bychom rádi upozornili, že přenos těchto buddhistických konceptů se setkává s jazykovými překážkami. Překlad víceznačných výrazů z jazyka páli do češtiny vede k nutnému zkreslení (Bodhi, 2013). Pro lepší pochopení je nezbytná i vlastní přímá prožitá zkušenost, bez níž je pochopení nutně povrchní, omezené schopnostmi jazyka vyjádřit proces 8 všímavosti obtížně zachytitelný slovy (Benda, 2007). 1.2. Cesta „východního" konceptu všímavosti do „západní"psychologie Buddhistické učení a jeho pojetí psychologie se do Evropy začalo ve větší míře dostávat až v 19. století. Postupně získalo i zájem odborné veřejnosti. William James údajně prohlásil již v roce 1904 po přednášce Anagariky Dharmapaly: „Toto je psychologie, kterou budou za pětadvacet let studovat všichni" (Benda & Horák, 2008, str. 91). Takto vstřícný přístup však k buddhistické psychologii neměli všichni Jamesovi kolegové. Pozornost a uznání si získávala jen pozvolna. Neušla sice jejich pozornosti, například C. G. Jung se otázkami její aplikace v psychoterapii zabýval, ale dospěl v tomto směru ke skeptickým závěrům (Frýba, 1996). Klasická behavioristická škola se zaměřením na měřitelné behaviorální projevy v ní nemohla, vzhledem k jejímu introspektivnímu zaměření, najít velké zalíbení. Větší uznání si získala až v poválečné psychologii. S tehdy módním zájmem o čím dál tím dostupnější východní nauky se nesl i větší zájem o zkoumání na poli psychologickém. Zen-buddhismus velmi zaujal např. Ericha Fromma (Fromm, Suzuki, & De Martino, 1960) a další neopsychonalytiky. Po nich se jí začali zabývat i zástupci humanistické, transpersonální, a nakonec i kognitivně-behaviorální terapie. Tento zájem se počátku promítal ve snaze integrovat meditaci do sezení s pacienty přímo nebo skrze zvýšenou všímavost terapeuta získanou meditační praxí (Benda, 2007). Od sedmdesátých let 20. století se pak začaly objevovat terapeutické přístupy na všímavosti založené. Jedná se o Program snižování stresu pomocí nácviku všímavosti (Mindfulness-Based Stress Reduction, MBSR), Kognitivní terapii založenou na tréninku všímavosti (Mindfulness-Based Cognitive Therapy, MBCT), Dialektickou behaviorální psychoterapii (Dialectical Behavior Therapy, DBT), Terapii přijetí a angažovanosti (Acceptance and Commitment Therapy, ACT) a český příspěvek na tomto poli představuje Satiterapie. Podrobnější popis těchto přistupuje uveden v kapitole 4. Hayes (2004) pro tuto novou generaci terapeutických přístupů použil výraz „třetí vlna behaviorální terapie". Chce tím naznačit, že k behaviorálním a kognitivním prvkům zdůrazňovaným v předchozích behaviorálních přístupech je přidán důraz na nové, doposud opomíjené fenomény. Empiricky prokázané výsledky těchto aplikací všímavosti vyvolaly i zájem o hlubší prozkoumání podstaty tohoto konstruktu. Byla publikována nejen řada klinických studií ověřujících vliv jednotlivých terapeutických přístupů postavených na všímavosti, ale i velké množství studií zkoumajících její vlastnosti, vliv na organismus a psychiku člověka včetně využití zobrazovacích metod. Vliv všímavosti přestal již dávno být doménou čistě klinických aplikací a regulace 9 nežádoucích symptomů. Její prokázané pozitivní vlivy na lidskou psychiku ji z klinické domény rozšířily i do centra zájmu pozitivní psychologie (R. M . Niemiec, 2012, 2013) či pracovní psychologie (Allen et al., 2015; Grégoire & Lachance, 2015; Hafenbrack, 2017; Hunter & McCormick, 2008). Příkladem její aplikace v oblasti rozvoje mezilidských vztahů může být Program rozvoje vztahů pomocí všímavosti (Mindfulness-based relationship enhancement, MBRE; Carson, Carson, Gil, & Baucom, 2004). 2. Vymezení všímavosti v psychologii V současné psychologické literatuře je pojem všímavost (mindfulness) používán nejednoznačne. Někdy i jeden autor tento pojem používá ve více různých významech. Podle Hayese & Wilsona (2003) je někdy všímavost chápána jako technika, někdy jako obecný soubor technik neboli metoda, někdy jako psychologický proces s určitými výsledky a jindy jako samotný výsledek." Například jeden z nejznámějších autorů publikujících v této oblasti, autor Programu redukce stresu pomocí nácviku všímavosti (MBSR) a průkopník v této oblasti, Jon Kabat-Zinn (Jon Kabat-Zinn, 2016) používá pojem jak ve významu psychického stavu tak používaných technik. Kořeny této nejednoznačnosti pojmu vycházejí již z původního buddhistického pojetí, kde byla všímavost nerozlučně spjata s meditačními technikami určenými k jejímu rozvíjení. Z prací Jona Kabata-Zinna se přenesla i do prací na ně navazujících. Pravděpodobně nej citovanější definici všímavosti formuloval Jon Kabat-Zinn (1996, s. 22): „Všímavost je určitý způsob udržování pozornosti: záměrně, v přítomném okamžiku a bez hodnocení." Definice různých autorů hodné zmínění jsou shrnuté dle (Žitník, 2010) v Tabulka 1. V dalších odstavcích shrneme rysy všímavosti, na kterých se většina badatelů shoduje. Kabat-Zinnova definice obsahuje dvě základní charakteristiky všímavosti: zaměření vědomí na přítomný okamžik a nehodnotící postoj. I ve většině dalších uvedených definic (viz Tabulka 1) najdeme výrazy odkazující k prožívání přítomnosti jako například: „tady a teď", „zde a nyní", „přítomnost", „okamžik za okamžikem" a výrazy odkazující k nehodnotícímu postoji jako například: „nehodnocení", „nic nevyřazující", „otevřenost", „přijetí". Podívejme se nyní na obě dvě vlastnosti všímavosti blíže. Zaměřením vědomí na přítomný okamžik se myslí plné soustředění na to, co se děje „teď a tady". Autoři často používají termín uvědomování si okamžiku za okamžikem („moment-tomoment awarenss"; Kabat-Zinn, 1996; Brown, Creswell, & Ryan, 2015). Jedná se o stav, kdy člověk vnímá aktuálně prožívanou současnost a jeho vědomí je tak obráceno k smyslovým vjemům z vnějšího prostředí (ať už čichovým, sluchovým nebo zrakovým) a k tomu, co se odehrává v něm 10 samotném, tedy k právě prožívaným emocím, myšlenkám a tělesným pocitům (Baer, 2003). Abychom byly schopni tento stav lépe pochopit, můžeme také popsat, čím všímavost není. Nepatří do ní situace, kdy pozornost odbíhá od přítomnosti. Ať již k ruminacím nad problémy, jejich příčinami, či k minulým zážitkům, plánům do budoucna, fantaziím a dennímu snění. Typickým příkladem ne-všímavosti je též situace, kdy „jedeme na autopilota" - jednáme či myslíme mechanicky na základě naučených reakcí a nejsme přítomní v tom, co právě děláme. Někdy bývá tento stav označován jako plné, bdělé nebo pozorné uvědomění či pozornost, aby tím byla zdůrazněna vyšší kvalita této pozornosti oproti běžnému psychickému fungování (Brown et al., 2015). Všímavému čtenáři též jistě neuniklo, že v uvedených definicích všímavosti (viz Tabulka 1) se nápadně často opakují výrazy pozornost a pozorování. Je proto na místě si položit otázku, jaký vztah mezi pozorností a všímavostí vlastně je. Pozornost je v literatuře popisována jako zaměřenost a soustředěnost duševní činnosti na určitý objekt nebo děj (Hartl & Hartlová, 2000). Švancara (in Švancara, Vašina, & Kostroň, 1991, s. 55) ji definuje jako „soustředění vědomí na určitý obsah" aPlháková (2004) uvádí jako jednu z jejích základních vlastností výběrovost. Všímavost s pozorností zjevně spojuje její soustředěnost. V kontrastu k pozornosti je ale neselektivní a přijímá otevřeně vše, co přichází (Baer, 2003). Neboli nezaměřuje se jen na určité vjemy. Z toho také vyplývá, že nemůžeme zaměňovat cvičení zaměřená na rozvoj všímavosti s cvičeními rozvíjejícími koncentrovanou pozornost. Odlišnou povahu koncentrace a všímavosti potvrzují i neurobiologické studie (Dunn, Hartigan, & Mikuláš, 1999). Při rozvoji všímavosti (zvláště zpočátku) se vědomí taktéž zaměřuje na užší spektrum vjemů. Jedná se ale o nástroj, jehož cílem je prohloubit dovednost soustředění na přítomnost, která bude později využita pro neselektivní vnímání přítomnosti. To, že si uvědomujeme neselektivně všechny vjemy, které k nám přicházejí, je možné jen díky druhé vlastnosti všímavé mysli, kterou je nehodnotící postoj. Ten je charakterizovaný otevřeností vůči vjemům, které přicházejí a jejich nehodnotícím přijetím. Takovýto přístup ostře kontrastuje s tím, jak jsme zvyklí zpracovávat vjemy z okolí v běžném životě: v každém okamžiku hodnotit jevy vstupující do vědomí. Rozlišujeme je podle nejrozličnějších kritérií, jako například podle toho, jestli jsou nám příjemné či nikoliv, jestli jsou pro nás a naše cíle v budoucnu subjektivně významné, či zda jsou pro nás ohrožující. To nám pomáhá v orientaci a podle toho na ně také reagujeme. Nepříjemným vjemům se snažíme vyhnout, příjemné spíše vyhledáváme, subjektivně významnějším či ohrožujícím budeme pravděpodobně věnovat větší pozornost. Z toho je patrné, že tato kategorizace je pak také spojena s pozorností, kterou jednotlivým vjemům věnujeme. Pokud má být naše mysl otevřena bez rozdílu všemu, co přichází, lze to jen obtížně spojit s rozlišováním na dobré a špatné, více důležité a méně důležité, významné a bezvýznamné, zasluhující pozornost 11 a nezasluhující pozornost. Vnímání celé přítomnosti, tak jak je, bez vybírání jednotlivých elementů a ulpívání na nich je tedy spojeno s nehodnocením. To nám umožňuje nechávat prožitky takové, jaké jsou a nereagovat na ně. Výše jsme uvedli dvě základní vlastnosti všímavosti, na kterých panuje široká shoda mezi jednotlivými výzkumníky. Všichni publikující autoři však nejsou jednotní v popisu toho, z kolika komponent se všímavost skládá a zdaje námi zkoumaný konstrukt pouze aktuálním stavem vědomí nebo jej máme popisovat jako dovednost, dispozice či jako rys. Co se týče počtu komponent, ze kterých se všímavost skládá, někteří autoři jsou zastánci jednokomponentového pojetí (Brown & Ryan, 2003, 2004), další rozeznávají 2-6 komponent. Podle počtu komponent můžeme rozlišit přístupy k všímavosti následujícím způsobem: • Jednosložkové pojetí: Brown a Ryan (2004, 2003) popisují všímavost pouze jako receptivní uvědomování si všech přítomných vjemů. To by podle nich bez hodnotícího přijetí nebylo vůbec možné, a proto je redundantní ho uvádět jako další komponentu. • Dvousložkové pojetí: je nej častější. Popisuje dvě oddělené komponenty: uvědomování si přítomnosti a postoj nehodnotícího přijetí (Bishop et al., 2004; Cardaciotto, 2005). • Ttřísložkové pojetí kromě pozornosti a postoje obsahuje třetí komponentu: záměr (intenci). Kvalitu všímavosti ovlivňuje i naše motivace či záměr (proč to děláme). (Shapiro, Carlson, Astin, & Freedman, 2006). Autoři se odkazují na Kabat-Zinnovu definici (Kabat-Zinn, 1996, s. 22; viz též Tabulka 1). • Čtyřsložkové pojetí: přijetí, odstup, kontakt s přítomným okamžikem a rozpoznáním sebe jako nezaujatého pozorovatele. (Tento model byl rozvinut v rámci Acceptance and Commitment Therapy; Fletcher & Hayes, 2005). • Pětisložkové pojetí: je výsledek faktorové analýzy existujících dotazníků všímavosti (Baer, Smith, Hopkins, Krietemeyer, & Toney, 2006). Obsahuje: pozorování, popisování, vědomé jednání, nehodnocení intrapsychických prožitků a nereagování na vynořující se prožitky. • Šest složek popisuje Linehanová (1993) ve svém pojetí všímavosti jako souboru šesti dovedností: 3 „co" dovednosti: pozorování, popisování, zúčastnění; 3 „jak" dovednosti: bez hodnocení, jednomyslně (soustředění na jednu věc), účinně. Pojem všímavost jev pojetí různých autorů použit pro popis psychického stavu (Bishop et al., 2004) nebo dispozice k zažívání tohoto stavu, což někteří autoři vnímají jako osobnostní rys (Brown & Ryan, 2003). Další autoři u všímavosti zdůrazňují schopnost ji rozvíjet a mluví o nijako o dovednosti (Linehan, 1993). S tím se pojí přístup k všímavosti jako souboru technik, užívaných pro trénink či rozvíjení této dovednosti (Bishop et al., 2004; S. C. Hayes & Wilson, 2003). Asi 12 nejdále vybočuje v tomto vnímání všímasvosti Sternbergovo (2000) řadící tuto vlastnost do kategorie kognitivních stylů. Tato terminologická nejednotnost může být zdrojem nedorozumění a komplikuje jednoznačné uchopení celé problematiky. Zároveň však dobře zrcadlí komplexnost celé problematiky a to, že na fenomén všímavosti se lze dívat z různých pohledů, které spolu souvisí. Pojetí všímavosti jako techniky užívané k jejímu rozvíjení klade důraz na samotný trénink této dovednosti. Má své výhody v případech, kdy se zajímáme o vliv intervence založené na rozvíjení všímavosti na určité psychologické komplikace či poruchy. Vdaném kontextu je podstatnější, zda zkoumaná metoda má vliv na danou poruchu, než to, jestli porucha souvisí se stavem všímavosti (který nemusí bezprostředně souviset s podstatou problému). Pojetí popisující všímavost jako aktuální psychický stav úzce souvisí s pojetím dispozičním, které klade důraz na interindividuální rozdíly ve schopnosti tohoto stavu dosahovat. Rysové pojetí zdůrazňuje určitou stálost této dispozice, ale nepopírá její schopnost všímavost systematicky rozvíjet, což odpovídá chápání všímavosti jako dovednosti. Vnímání všímavosti jako kognitivního stylu pak akcentuje všímavost jako určitý ustálený způsob práce s informacemi. Jak je z výše uvedeného patrné, nejedná se o definice všímavosti, které by byly v příkrém rozporu. Jedná se spíše o nahlížení této problematiky z různých úhlů, které si žádá integraci do ucelenějšího konceptu. V dalším textu budeme pojem všímavost používat především pro aktuální stav všímavosti, případně pro schopnost prožívání těchto stavů. Tam, kde to nebude z kontextu patrné mezi těmito dvěma významy explicitně rozlišíme. Žitník (2010, s. 28) shrnul nejvýznamější definice všímavosti do tabulky, z nichž vybíráme následující. Práci Žitníka citujeme, protože se jedná o jedno z nesystematičtějších shrnutí poznatků o všímavosti, které je k dispozici: Tabulka 1 Definice všímavosti (Baer, 2003, s. 125) „Všímavost je nehodnotící pozorování probíhajícího proudu vnitřních a vnějších podnětů tak, jak vyvstávají." (Brown & Ryan, 2003, s. 822) „Všímavost je stav, ve kterém si člověk uvědomuje to a je pozorný k tomu, co se děje v přítomném okamžiku. Zvýšená pozornost a uvědomování si momentálních prožitků nebo přítomné skutečnosti." (Kabat-Zinn, 2016 podle Žitník, 2010, s. 28) „Všímavost je nehodnotící uvědomování si okamžiku za okamžikem." (Kabat-Zinn, 1996, s. 22) „Určitý způsob udržování pozornosti: záměrně, v přítomném okamžiku a bez hodnocení." (Bishop et al., 2004, s. 232) „Navrhujeme dvousložkový model všímavosti. První složka zahrnuje regulaci pozornosti takovým způsobem, že je udržovaná na bezprostředních prožitcích, což umožňuje zvýšené rozpoznání psychických jevů odehrávajících se 1 J v přítomném okamžiku. Druhá složka zahrnuje zaujmutí specifického postoje vůči vlastním prožitkům v přítomném okamžiku, který je charakterizovaný zvídavostí, otevřeností a přijetím." (Cardaciotto, 2005, s. 205) „Sklon být si plně vědom vlastní vnitřní i vnější zkušenosti v kontextu přijímajícího, nehodnotícího postoje k této zkušenosti." (Hayes & Wilson, 2003, s. 163) „Sada technik (neboli metoda) určená k podpoření záměrného, nehodnotícího spojení s událostmi, které jsou teď a tady." (Fryba, 2003 s. 17) „Všímavost (sati) je více než pouhá pozornost a vnímání. Je nepřetržitou ostražitostí mysli neboli souvislou duchapřítomností. Sati spočívá v plynulém všímání, v neselektivním pojímání a zaznamenávání skutečných dějů a v nic nevyřazujícím zapamatovávání si toho, co se skutečně událo. Všímavost se vždy vztahuje na celé pole našeho zážitku skutečnosti zde a nyní." (Germer, Fulton, & Siegel, 2005, s. 7) „Uvědomování si přítomných prožitků s postojem přijetí." (Fletcher & Hayes, 2005, s. 322) „Objektivní, přijímající a otevřený kontakt s přítomným okamžikem a v něm se objevujícími vnitřními prožitky jako vědomá lidská bytost, prožitkově oddělená od vnímaného obsahu." (Linehan, 1993, s. 144) „Záměrný proces pozorování, popisování a podílení se na skutečnosti, a to bez hodnocení, se zaměřením na přítomnost, a efektivně." (Horowitz, 2002, s. 125) „Pozornost k prožívaným vlastnostem sebe v přítomné chvíli a místě, spíše než zaobírání se tím, co se stalo v minulosti, nebo představami o budoucnosti." 3. Vlastnosti všímavosti ovlivňující rozhodování Naše práce se zaměřuje na vztah všímavosti a nerozhodnosti. Proto zde uvedeme důležité charakteristiky všímavosti, které mají souvislost s rozhodováním. Vztah všímavosti a rozhodování dosud nebyl předmětem mnoha výzkumů. Existuje jen velice málo výzkumných prací, které se touto problematikou zabývají. V odborné literatuře je možno najít jen výzkumy, které posuzují vztah všímavosti a několika dílčích aspektů a veličin které s rozhodováním souvisejí (Karelaia & Reb, 2015). Dlužno podotknout, že problematika rozhodování je velmi komplexní a neexistuje všeobecně přijímaný ucelený rámec. Přesto je až zarážející, jak málo bylo v této oblasti vyzkoumáno. Charakter všímavosti naznačuje, že by mohla ovlivňovat celou řadu fenoménů, které se v oblasti rozhodování projevují. Z prací, které se vztahem všímavosti a rozhodování zabývají, můžeme jmenovat práce o jevech jako je ovlivnění rozhodnutí již vynaloženým úsilím/náklady (sunk-cost bias, Hafenbrack, Kinias, & Barsade, 2014), rozdíl mezi záměrem a chováním 14 (Chatzisarantis & Hagger, 2007), dominance negativity při rozhodování {negativity bias, Kiken & Shook, 2011). Co o vztahu všímavosti a rozhodování můžeme říci na základě teorie všímavosti shrnuté v oddíle 2? Rozhodování je podle Plhákové (2003, s. 230) „proces výběru mezi několika různými možnostmi." V rámci tohoto procesu se snažíme zpravidla zhodnotit jednotlivé alternativy a posoudit, která se jeví jako nejvýhodnější. Jsme často nuceni vážit pro a proti. To se zdá být ostře v kontrastu ke Kabat-Zinnově (2016) popisu všímavosti jako nehodnotícího uvědomování si okamžiku za okamžikem. Pokud rozhodování nemá být slepé, je navíc obvykle spojeno s anticipací důsledků, které jednotlivé volby budou pro rozhodujícího mít (viz např. Edwards, 1954). Snaha dobře se rozhodnout tedy obsahuje projekci toho, co která alternativa v budoucnu pro nás představuje. Pro vytvoření této projekce se bezpochyby hodí uplatnit předešlou zkušenost. V protikladu k tomu se zdá být všímavost jako „uvědomování si momentálních prožitků nebo přítomné skutečnosti" (Brown & Ryan 2003, s. 822). Na první pohled tedy všímavost jako aktuální stav v okamžiku rozhodování nebo rys nepovede k rozhodnutím, se kterými budeme spokojeni. Bude pravděpodobně omezovat naše čerpání z předchozí zkušenosti i schopnost predikovat důsledky rozhodnutí v budoucnu. Pojďme se podívat na celou problematiku podrobněji. Z nehodnotícího postoje, charakterizovaného někdy v literatuře jako mysl začátečníka (beginners mind) - výrazem označujícím čerstvý, nezaujatý a otevřený postoj k realitě (Brown & Ryan, 2003; Jon Kabat-Zinn, 2016), vyplývá, že naše mysl je nezatížena předpojatostí, předsudky a úsudky, které jsme si vytvořili na základě předchozí zkušenosti. Umožňuje nám tak vnímat věci v jejich celistvosti, a ne jako naše zástupné představy o nich. Brown a Ryan (2003) přirovnávají všímavé vědomí k vyleštěnému zrcadlu, které odráží pouze objekty stojící před ním bez zkreslení filtrů a modelů založených na minulé zkušenosti. Dá se předpokládat, že tím může zamezit tomu, aby rozhodnutí bylo postaveno na zjednodušeních a zkratkovitých soudech. Brown, Ryan aCreswell (2007, str. 212) k tomu uvádějí, že „všímavost umožňuje bezprostřednost přímého kontaktu s událostmi tak, jak se odehrávají, bez povlaku diskriminativního, kategorického a navyklého myšlení. Vědomí se zostřuje a stává se svěžejším, což umožňuje pružnější a objektivněji informované psychologické a behaviorální reakce." Nehodnotící postoj otevřený všem vjemům může zamezit i dalším zkreslením ve vnímání. V momentě, kdy vážíme pro a proti jednotlivých variant, dopouštíme se často toho, že klademe větší důraz na informace potvrzující náš předchozí postoj (angl. confirmation seeking). Soustředíme se tak jen na část vjemů, které k nám přicházejí. Podobným zkreslením je dominance negativity (negativity bias), kdy při rozhodování větší váhu přikládáme negativním informacím. Kiken 15 a Shooková (2011) publikovali studii, podle níž trénink všímavosti vede ke snížení dominance negativity při následném rozhodování. Soustředění na přítomnost může hypoteticky způsobit, jak jsme výše naznačili, že špatně promyslíme důsledky rozhodování. Takže bychom mohli očekávat, že všímavější lidé častěji nebudou spokojeni se svojí volbou. Mohlo by ale mít zaměření na přítomnost i nějaký pozitivní vliv na výstupy našeho rozhodování? Každý z nás se někdy dostal do situace, kdy byl nucen přehodnocovat své záměry a rozhodoval se, jestli od nich upustit nebo v nich vytrvat. Na miskách vah pak často leží nejen předpokládané důsledky, ale i prostředky a čas již nainvestovaný. Pokud se k doposud vynaloženým nákladům příliš upneme, mohou vést k tomu, že dále mrháme energií na „ztracených projektech", u nichž se ukázalo, že nám nepřinesou to, co jsme od nich očekávali, nebo vůbec nepůjdou dokončit. Hafenbrack et al. (2014) předpokládají, že větší zaměření na přítomnost by logicky mohlo vést k menšímu ovlivnění našeho rozhodnutí minulostí, a tudíž i k menšímu ovlivnění „utopenými náklady" (sunk-cost bias). To, že všímaví lidé méně přihlížejí k již „utopeným nákladům" potvrdili i v korelačních studiích, kde všímavost měřili pomocí Škály všímavé pozornosti a uvědomování (MAAS; Brown & Ryan, 2003) a experimentech, kde stav všímavosti navozovali pomocí krátké meditace všímavosti (Hafenbrack et al., 2014). Brown a Ryan (2003) dávají též do spojitosti všímavost a zvýšené uvědomování si vlastních potřeb, hodnot a zájmů. Odkazují přitom na výzkum teorie sebedeterminace (Self Determination Theory, SDT; Ryan & Deci, 2000). Všímavé jednání dávají do protikladu k automatickým procesům, které podle nich brání plně kongruentnímu jednání a rozhodování. V důsledku těchto úvah by všímavé rozhodování mělo vést k lepším volbám z hlediska našich potřeb, hodnot a zájmů. Díky jejich uvědomování by pro nás mělo být rozhodování též jednodušší a v důsledku toho i mnohdy rychlejší. To platí i pro situace, kdy musíme volit kompromis, protože žádná z variant nesplňuje zcela naše kritéria. Jasnější vědomí hodnot by nám mělo pomoci určit, kterým dáme v kompromisní volbě přednost. Rozhodnutí by tak měla být stabilnější a zpětně bychom měli méně často pociťovat lítost nad tím, jak jsme se rozhodli. To souvisí i s typem motivace. Všímaví lidé se podle výzkumu Ruedyové a Schweitzera (2010) více řídí vnitřními motivátory než vnějšími, jako je například to, jak je vnímá jejich okolí. I to by mělo přispívat k jejich dlouhodobé spokojenosti s vlastními rozhodnutími. Ačkoliv v sobě některé modely procesu rozhodování neobsahují emoce, asi málokdo zpochybní, že se zvláště při důležitých nebo nejednoznačných rozhodnutích mohou silně projevovat a mít značný vliv na výsledek. Proto stojí za to si povšimnout toho, jaký dopad by mohla všímavost mít na rozhodování skrze svůj vliv na prožívané emoce. Klíčová v tomto vztahu je dezidentifikace s obsahy vědomí. Pro tento postoj existuje v literatuře mnoho odlišných pojmů. Jejich podstatou je 16 vyjádření vnitřního postoje, kdy se stáváme pozorovatelem jevů ve vlastním vědomí (myšlenek, emocí), aniž bychom se s nimi identifikovali nebo na ně reagovali. „Ať už jde o bolest, smutek či strach, vnímání těchto stavů jako objektů umožňuje dezidentifikaci s myšlenkami, emocemi a tělesnými pocity jednoduše být místo toho, aby byl jimi člověk definován (např. ovládán, podmíněn, určován). Výsledkem takového vnímání z metaperspektivy je uvědomění si, že „bolest nejsem já", „emoce nejsem já", ,myšlenky nejsem já" (Shapiro et al., 2006). Jaké vlivy na rozhodování by tento jev mohl mít? Snazší vyrovnání se s nepříjemnými emocemi: anxietou či strachem. Ať už se jedná o strach z negativních následků volby nebo třeba o perfekcionistický strach, že nezvolím nejlepší možnou variantu. Díky dezidentifikaci s těmito emocemi se všímavý člověk jimi nemusí nechat zahltit, a ve výsledku tak nemusí jeho rozhodnutí být jimi ovlivněno. V okamžiku kdy můžeme sledovat vlastní neklid či obavy vyvolané nejistotou s určitým odstupem, pomáhá nám to omezit s tím spojenou úzkost (Hofmann, Sawyer, Witt, & Oh, 2010). Karelaia a Reb (2015) uvádějí, že se v předběžných výzkumech potvrdil negativní vztah dispoziční všímavosti měřené pomocí MAAS (viz kapitola 5) a dispoziční intolerance nejistoty měřené pomocí dotazníku Buhrové a Dugase (2002). Tyto výsledky však zatím nebyly publikovány. Intoleranci nejistoty uvádí Rassin (2007) ve svém modelu nerozhodnosti. Může ve snaze o zvýšení pocitu kontroly vést k shromažďování informací nad rozumnou míru, a tím reálně zabránit udělání rozhodnutí (Buhr & Dugas, 2002 podle Karelaia & Reb, 2015). Další vlastností všímavosti důležitou ve vztahu k rozhodování bude bezesporu oslabení zapojení ega (ego involvement). Niemiec, Ryan, a Brown (2008) používají spolu s dalšími autory termín ztišení ega („quiet the ego"). Kladou do protikladu „tiché ego"(quiet ego) a „hlučné ego" (noisy ego). Zatímco první z nich nespojuje běžné záležitosti se svojí vlastní hodnotou (Heppner & Kernis, 2007), druhé je zaměstnáno samo sebou a plýtvá množství energie na obranu sebe sama, sebeobrazu, vlastní prezentaci. Spojují ho s introjektovanou regulací, kdy motivací k činnosti je posílení či zachování sebeúcty a pocitu vlastní hodnoty. Tiché ego dávají v rámci teorie sebedeterminace (self-determination theory) do souvislosti s autonomní regulací, zaměřenou na naplnění vnitřních potřeb. Obdobně i Heppner a Kernis (2007) spojují všímavost s vysokou mírou autenticity a jistého sebevědomí (secure self-esteem). Potřeba chránit vlastní ego se do oblasti rozhodování může promítat nejrůznějšími způsobem: tendencí pokračovat v rozhodnutích, jež nevedou ke kýženým výsledkům, abychom nepřiznali chybu (viz výše zmiňovaný sunk-cost bias). Obrany sebeobrazu se mohou projevit jako strach z nedokonalosti projevující se perfekcionistickým hledáním nejlepšího možného řešení, kterému by nebylo možné vytknout žádnou chybu. Všímavost nám tak snížením zaměření na sebe sama a nespojováním vlastní hodnoty s chybnými rozhodnutími 17 může usnadnit chybné rozhodnutí změnit a netrávit nadbytečné množství času hledáním dokonale bezchybného řešení. Brown, Ryan a Creswell (2007) dávají do protipólu všímavý mód zpracování podnětů a konceptuálni mód zpracování podnětů. V konceptuálním módu je podnět následován kognitivní a emocionální reakcí, která je obvykle diskriminativní (rozdělování na „dobré", „špatné" a „neutrální" obvykle ve vztahu k šelf) a na základě předchozí zkušeností zařazuje do existujících kognitivních schémat. Všímavý mód zpracování podnětů označují autoři jako pre-konceptuální. Díky tomu dochází k potlačení ruminací a vnitřního monologu. Vnímané je tak uvědomováno bez možného zahlcení myšlenkami (Brown & Ryan, 2003; Leary & Tate, 2007). Přehlcení analytickým zpracováním informací bývá též někdy dáváno za příčinu neschopnosti učinit rozhodnutí. V nepsychologické literatuře spíše zaměřené na management se setkáme s pojmem paralýza (paralysis by analysis) (Lenz & Lyles, 1985) označujícím stav, kdy pro přílišnou snahu vše dobře zanalyzovat nikdy není učiněno rozhodnutí. Angličtina má též výstižné synonymum „overthinking" (pře-myslet). Všímavost by díky svému nekonceptuálnímu neanalytickému charakteru též mohla přispět k překonávání tohoto mrtvého bodu, do nějž se někdy rozhodování dostane. V této kapitole jsme se snažili shrnout vlastnosti všímavosti, které souvisí s rozhodováním. Z výčtu je patrné, že mezi nimi existuje mnoho pojítek a mnohé naznačuje, že by všímavost mohla mít příznivý vliv na proces rozhodování. Na tuto úvahu dále navážeme v kapitole věnované nerozhodnosti. 4. Rozvoj všímavosti a terapeutické metody na něm založené Pozornost psychologie si koncept všímavosti získal díky příznivému vlivu jejího posilování na nejrůznější aspekty života. Nyní proto navážeme přehledem metod užívaných k jejímu rozvíjení. Zmíníme stručně tradiční buddhistickou meditaci všímavosti a klinické metody založené na jejích principech. Rozvíjení všímavosti pomocí meditace je zastoupeno ve východní náboženské tradici, především v buddhismu (Germer et al., 2005). Pojem meditace bez dalšího upřesnění má však širší význam. Z dalších typuje meditaci všímavosti a vhledu (vipassana) nejbližší koncentrační meditace (samatha). Ta však není primárně určena k rozvoji všímavosti. Koncentrační meditace je založena na soustředění se na určitý meditační objekt, jímž může být prvek světa vnějšího nebo vnitřního. Příklady takových objektů jsou slova (mantra), dech, představa (často religiózního významu) či např. špička nosu. Naproti tomu meditace všímavosti a vhledu se nesoustředí na jeden objekt. Meditační instrukcí je zde „uvědomovat si cokoliv, co se objeví ve vědomí okamžik za okamžikem" (Germer et al., 2005, s. 16). Jak bylo zmíněno v kapitole 1.1, konečný cíl buddhistické meditace 18 všímavosti je transcendentního charakteru a v centru pozornosti tak nejsou její terapeutické účinky. Smyslem meditace všímavosti a vhledu v buddhistickém kontextu je dojít k poznání pomíjivosti, oproštění se od utrpení a dosažení nibbány. Schopnost zmírnit utrpení a překonávat ho rozvíjením všímavosti vedlo k snaze začlenit postupy meditace všímavosti do terapie (Benda, 2006). Konkrétní terapeutické programy na ní založené popisujeme níže. Rozvíjení všímavosti v nich není omezeno jen na takzvanou „formální" meditační praxi. Snahou je její rozvíjení začlenit i do každodenních činností. Některé činnosti si již získaly v rozvíjení všímavosti své tradiční místo a setkáme se tak například s všímavým pojídáním jídla atd. (Germer et al., 2005). Dlužno podotknout že do těchto programů je začleněna i koncentrační meditace jako předstupeň rozvíjení všímavosti. Rozvíjením všímavosti dosahujeme jejího různého stupně, kde jednotlivé stupně mají odlišnou kvalitu (Siegel, Germer, & Olendzki, 2009). Nyní představíme známé klinické přístupy založené na meditaci všímavosti. Program snižování stresu pomocí nácviku všímavosti (Mindfulness-Based Stress Reduction, MBSR) je v současnosti asi nej citovanější klinickou metodou založenou na rozvoji všímavosti (Baer, 2003; Jon Kabat-Zinn, 1982). Metoda byla vyvinuta při práci s klienty trpícími chronickou bolestí a poruchami souvisejícími se stresem (Baer, 2003). Má podobu 8-10 týdnů trvajícího kurzu pro maximálně 30 účastníků. Sestává z týdenních setkání o délce 2,5-3 h, jejichž obsahem je instrukce a nácvik meditace všímavosti, diskuse o stresu a zvládání a zadání domácích úkolů. Zpravidla po šesti týdnech se koná i jedno cca sedmihodinové setkání. Mezi meditační techniky užívané v rámci MBSR patří meditace soustředěná na dech, „body scan", meditace zaměřená na sluchové vjemy, sledování vlastních myšlenek, hatha joga zaměřená na tělesné vjemy atd. Účastníci se obvykle soustředí na předmět meditace a sledují obsahy svého vědomí. Pokud pozornost odejde od předmětu meditace, úkolem je se k němu vrátit, ale vyvarovat se hodnocení vlastních myšlenek, pocitů apod. Domácí úkoly sestávají jednak z denní meditační praxe a neformálních úkolů integrujících všímavost do každodenních činností. Obvyklými úkoly je nalezení každodenní činnosti, kterou bude klient vykonávat všímavě, všímavé jedení atd. Dohromady by klienti měli věnovat všímavé praxi alespoň 45 min denně. Kognitivní terapie založená na tréninku všímavosti (Mindfulness-Based Cognitive Therapy, MBCT) je metoda původně určená k prevenci relapsu depresivního onemocnění. Všímavost má sloužit k regulaci depresivních vzorců myšlení, které podle autorů vedou k opakování depresivní epizody (Baer, 2003; Teasdale et al., 2000). Metoda je do značné míry podobná MBSR. Jedná se o intervenční program v délce osmi týdnů. Její součástí jsou prvky kognitivní terapie zaměřené na decentraci od vlastních myšlenek, jejichž cílem je uvědomění si, že „nejsem moje myšlenky" nebo že „myšlenky nejsou fakta". Obdobný postoj je zaujímán i k pocitům a tělesným vjemům. Autoři 19 věří (Teasdale et al., 2000), že tento přístup ke kognicím souvisejícím s depresí je prevencí jejího relapsu. Dialektická behaviorálnípsychoterapie (Dialectical Behavior Therapy, DBT) byla původně vyvinuta pro pacienty s hraniční poruchou osobnosti a výraznými sebevražednými sklony. Nyní však našla uplatnění při terapii řady dalších, především neurotických poruch (Baer, 2003; Linehan, Armstrong, Suarez, Allmon, & Heard, 1991) Teoretické základy tohoto přístupu stojí na popisu reality jako spojení protikladných sil vedoucích k neustálé změně. Centrální je pro tento přístup dialektika přijetí a změny. Klienti jsou podporováni v přijetí sebe a své situace takové, jaká je, a současné práci na změně. Jedná se o komplexní přístup pracující se změnou myšlenek, pocitů a jednání. Dovednosti jsou zde trénovány podobně jako v MBSR, avšak v rámci rok trvajícího programu. Během týdenních setkání se krom všímavých dovedností pracuje také s dovednostmi v interpersonální oblasti, regulací emocí a tréninkem odolnosti vůči stresu. V DBT není přesně daná délka denní praxe všímavosti. Úkoly v tréninku všímavosti si klient nastavuje společně s terapeutem. Mimo metod popsaných již u MBSR nabízí DBT paletu dalších technik pracujících při pozorování vlastního vědomí s obrazy pojízdného pásu vezoucího myšlenky a představy, myšlenek jako mraků plujících na obloze vědomí apod. (Baer, 2003). Terapie přijetí a angažovanosti (Acceptance and Commitment Therapy, ACT) je přístup teoreticky ukotvený v behaviorální analýze. Nepoužívá terminologický rámec studia všímavosti či meditace, čímž vybočuje z této skupiny terapeutických intervencí. Některé jeho strategie jsou však totožné s přístupem založeným na všímavosti (Baer, 2003), a proto ho zde také uvedeme. Klienti jsou v tomto přístupu vedeni k decentrovanému pozorování vlastních myšlenek, pocitů a tělesných vjemů. Jsou učeni ke změně perspektivy do pozice pozorovatele vlastních myšlenek, který tyto myšlenky odlišuje od skutečnosti. Učí se myšlenky, představy a emoce přijímat nehodnotícím způsobem bez snahy se jim vyhnout nebo se jimi nechat pohltit (Baer, 2003; Fletcher & Hayes, 2005). Satiterapie je původním českým přístupem k terapii založeným na konceptu všímavosti (sati = všímavost). Vychází z buddhistické myšlenkové tradice a je s ní spjat úžeji než výše zmíněné terapeutické směry (Frýba, 2002; Němcová, 2002). Její základy položil Mirko Frýba v sedmdesátých letech 20. století ve Švýcarsku a později ji rozvíjel v Cechách. V Satiterapii je rozvoj všímavosti ústředním konceptem využívajícím různé techniky, jako komentování, reflektování, kotvení, průzkum psychotopu (Němcová, 2002) nebo například psychodrama či výtvarné a pohybové vyjádření. Navzdory svému ukotvení v buddhistické tradici neužívá meditaci jako terapeutický nástroj, ale pouze pro rozvoj terapeutů (Benda & Horák, 2008). Jedním z principů užívaných k dosažení terapeutické změny je získání vhledu do souvislostí vlastního života. 20 Satiterapie vychází jak z buddhsitické psychologie (abidhamma), tak z jejích etických základů. Pro podrobnější pochopení satiterapie odkazujeme čtenáře na dílo jejího zakladatele (Frýba, 2002). 5. Měření všímavosti V této kapitole budou shrnuty současné přístupy k měření všímavosti. V počátku každého měření stojí otázka, jakým způsobem operacionalizovat měřenou proměnnou. To v případě všímavosti komplikuje fakt, že neexistuje obecná shoda v tom, jak přesně všímavost definovat (Chiesa, 2013). Můžeme tak pozorovat odlišnosti v pojetí všímavosti, které stojí za jednotlivými přístupy (viz kapitola 2). Dalším klíčovým rozdílem je, zda se výzkum zaměřuje na měření všímavosti jako aktuálního stavu nebo jako rysu či dispozice pro častější zažívání těchto stavů. Metody měřící aktuální stav obvykle zkoumají kvalitu všímavé přítomnosti v daném okamžiku nebo v krátké době předcházející (např. před pěti minutami). Metody měřící dispozici či rys se obvykle zaměřují na frekvenci s níž se stavy všímavosti objevují. Interindividuální rozdíly v rysové či dispoziční všímavosti bývají tradičně vysvětlovány dvěma příčinami. Prvním zdrojem je rozvíjení všímavosti například pomocí meditace všímavosti. Druhým zdrojem jsou přirozené rozdíly, které by mohly být dané genetickou predispozicí či socializací (Brown et al., 2015). V současnosti se k měření rysové všímavosti i jejího aktuálního stavu nejčastěji používají sebeposuzovací dotazníky. Ty budou představeny v následujících podkapitolách. Závěrem představíme stručně další způsoby vyhodnocování všímavosti. 5.7. Sebeposuzovací škály V současnosti existuje osm publikovaných sebeposuzovacích škál dispoziční či rysové všímavosti pro dospělé a dvě pro adolescenty a děti. Dále jsou nám známy dvě škály měřící aktuální stav všímavosti (Brown et al., 2015). Nyní ve stručnosti představíme jednotlivé škály. 5.1.1. Skály pro měření rysové či dispoziční všímavosti Škála všímavé pozornosti a uvědomování (Mindful Attention Awareness Scale, MAAS; Brown & Ryan, 2003) je jednou z nejpoužívanějších metod pro měření všímavosti. Vychází z jednofaktorového pojetí všímavosti, jako schopnosti respondenta pozorně si uvědomovat přítomný okamžik. Obsahuje 15 položek ve formě popisu situace. Respondent odpovídá na šestistupňové Likertově škále „téměř vždy"-„prakticky nikdy", jak často podobné situace zažívá. Příklad položek: „Rozbiji nebo vyleji něco z neopatrnosti, nepozornosti, nebo protože myslím na něco jiného", „Zjistím, že něco dělám, aniž bych tomu věnoval pozornost." Autoři uvádějí vnitřní 21 konzistenci 0.82 (Brown & Ryan, 2003). Konvergentní validitu podporuje autory ověřená kladná korelace s emoční inteligencí, otevřeností ke zkušenosti, emoční pohodou a negativní korelace s ruminací a nevšímavostí. Konstruktovou validitu potvrzuje též zvýšení skóru u lidí po absolvování kurzu MBSR a vyšší skór skupinu praktikující zen oproti kontrolní skupině. Škála vykazuje též výrazné negativní korelace s neuroticismem a jeho subškálami v NEO-PI. (Brown & Ryan, 2003). Freiburský inventář všímavosti (Freiburg Mindfulness Inventory, FMI; Walach, Buchheld, Buttenmuller, Kleinknecht, & Schmidt, 2006) měří nehodnotící pozorování přítomných podnětů a otevřenost k negativní zkušenosti. Byl vytvořen pro účastníky kurzů meditace všímavosti. Navzdory čtyřsložkovému výsledku faktorové analýzy autoři dotazník prezentují jako jednodimenzionální (Baer et al., 2006). Obsahuje 30 položek ve formě tvrzení. Respondent označuje, jak často pro něj daná tvrzení platí na čtyřstupňové Likertově škále od „zřídka" po „téměř vždy". Příklady položek: "Sleduji své pocity, aniž bych se v nich ztrácel" a "Jsem otevřený prožívání přítomného okamžiku." Podle (Grossman & Van Dam, 2011) jsou v dotazníku zahrnuty specifické termíny vztahující se k meditaci vipassaná a jeho uplatnění mimo okruh osob věnujících se této meditaci je sporné. Autoři uvádějí reliabilitu a = 0,93. Kentucký inventář všímavých dovedností (Kentucky Inventory of Mindfulness Skills, KIMS; Baer, Smith, & Allen, 2004) měří čtyři aspekty všímavosti: pozorování, popisování, uvědomělé jednání, nehodnotící přijetí. Obsahuje 39 položek hodnocených na pětibodové Likertově škále od „nikdy nebo jen velmi zřídka" po „vždy nebo téměř vždy". Příklady položek: „Povšimnu si, když se mi mění nálada" (pozorování), „Snadno naleznu slova pro popis svých pocitů" (popisování), „Když dělám věci, snadno mi ulétnou myšlenky a snadno se nechám rozptýlit" (uvědomělé jednání), „Říkám si, že bych se tak neměl cítit" (nehodnotící přijetí). Škála vykazuje výrazné negativní korelace s neuroticismem pro všechny faktory vyjma pozorování. Dále pozitivní korelace se svědomitostí pro popisování a uvědomělé jednání a pozitivní vztah s etraverzí pro faktor popisování. Konvergentní validitu potvrzují korelace s emoční inteligencí, negativní s alexithymií a dalšími relevantními konstrukty. Reliabilita ve smyslu vnitřní konzistence se pohybuje mezi .76 až .91 pro jednotlivé faktory (Baer et al., 2004). Škála kognitivní a afektivní všímavosti (Cognitive and Affective Mindfulness Scale, CAMS-R; G. C. Feldman, Hayes, Kumar, Greeson, & Laurenceau, 2004) je určena k měření všímavosti, uvědomování, soustředění na přítomnost a nehodnotícího přijetí myšlenek a pocitů v každodenním životě. Výsledkem není skór pro každou z těchto vlastností zvlášť, ale jeden celkový skór. Obsahuje dvanáct položek hodnocených na čtyřbodové Likertově škále od „zřídka/vůbec" po „téměř vždy." Příklady položek: „Snažím se vnímat své myšlenky aniž bych je hodnotil," „Je pro mě lehké soustředit se na to, co právě dělám," a „Akceptuji své myšlenky 22 a pocity" (Baer et al., 2006). Autoři uvádějí reliabilitu ve smyslu vnitřní konzistence 0.74 až 0.80. Konvergentní validitu podporuje negativní korelace s vyhýbáním se zkušenosti, potlačováním myšlenek, ruminací, obavami, depresí, anxietou a taktéž pozitivní korelace s jasností myšlenek a dalšími souvisejícími konstrukty (G. C. Feldman et al., 2004). Autoři provedli revizi škály pojmenovanou CAMS-R (G. Feldman, Hayes, Kumar, Greeson, & Laurenceau, 2007). Southhamptonský dotazník všímavosti (Southhampton Mindfulness Questionnaire, SMQ; Chadwick et al., 2008) je určen pro posuzování všímavého přístupu k znepokojivým myšlenkám a představám. Autoři uvádějí čtyřfaktorovou strukturu se složkami: všímavé pozorování, nelpění, neaverze a nehodnocení. Doporučují však počítat pouze jeden skór. Všech 16 položek začíná „Obvykle když mám znepokojivé myšlenky nebo představy" a pokračuje dovětkem jako například: „jsem schopen je vnímat, aniž bych reagoval" a „jsem schopen prožitek přijmout." Položky jsou hodnoceny na sedmibodové Likertově škále od „zcela souhlasím" po „zcela nesouhlasím." Autoři uvádějí reliabilitu ve smyslu vnitřní konzistence 0.89, výrazně vyšší skór pro meditující oproti nemeditujícím a nárůst skóru po absolvování kurzu MBSR. Dotazník pěti aspektů všímavosti (Five Facets Mindfulness Questionnaire, DPAV; Baer et al., 2006) je komplexní nástroj, který vznikl sloučením výše zmíněných pěti nástrojů užívaných k měření všímavosti. Je to jeden integrující dotazník reflektující komplexnost konstruktu všímavosti. Faktorovou analýzou bylo nalezeno pět kolmých faktorů, které si popíšeme: • Pozorování: odpovídá schopnosti být bděle pozorný k událostem v přítomném okamžiku. Tato schopnost bdělé pozornosti se týká vnitřních podnětů (představy, myšlenky, emoce, tělocitné vjemy) i vnějších podnětů (smyslové vjemy z okolí). Lidé dosahující vyššího skóru v této škále jsou vnímavější ke svému okolí i vnitřním prožitkům. • Popisování: odráží schopnost slovně vyjádřit/označit slovy své pocity, myšlenky a představy. Čím vyšší skór v této škále, tím lepší schopnost zorientovat se ve svých pocitech a popsat je. • Uvědomělé jednání: vyjadřuje míru pozornosti, kterou jedinec věnuje tomu, co právě dělá. Vysoký skór odpovídá vysoké schopnosti soustředit se na přítomný okamžik. Nízký skór mají lidé, kteří se snadno nechají odvést myšlenkami, obavami, plány do budoucnosti, minulostí nebo k dennímu snění a „fungují na automatického pilota". • Nehodnocení vnitřních prožitků: odpovídá schopnosti přijetí vlastních pocitů a myšlenek bez hodnocení. Lidé s vyšším skórem dokáží přijímat vlastní myšlenky a pocity, aniž by je dělili na dobré a špatné, přijatelné a nepřijatelné atd. • Nereagování na vnitřní prožitky: odráží schopnost nereagovat na aktuální vnitřní prožitky, myšlenky a představy. Jedinci s nižším skórem se nechají snadno unést myšlenkami 23 a emocemi. Vyšší skór odpovídá většímu odstupu od vlastních prožitků a schopnosti nereagovat na nepříjemné emoce, představy, myšlenky. Dotazník tvoří 39 položek. Každá položka představuje tvrzení a respondent na Likertově škále 1-5 označuje, do jaké míry pro něj daný výrok platí (1 = téměř nikdy, 5 = téměř vždy). Některé položky jsou reverzně skórované, na což je při vyhodnocení třeba brát zřetel. Výstupem jsou skóry pro jednotlivé aspekty všímavosti a celkový skór hodnotící schopnost jednat všímavě v každodenním životě. Existuje i český překlad DPAV, jehož autorem je Jan Benda. Normalizace na vzorku 2871 respondentů české populace provedl ve své diplomové práci Žitník (2010). V rámci této práce byla též provedena validizační studie prokazující dobré psychometrické vlastnosti české verze dotazníku. Byla u ní prokázána nezávislost celkového skóru všímavosti na pohlaví, což ale neplatilo pro 4 z 5 subškál jednotlivých aspektů všímavosti. Filadelfská škála všímavosti (Philadelphia Mindfulness scale, PMS; Cardaciotto, Herbert, Forman, Moitra, & Farrow, 2008) je určena k měření dvou komponent všímavosti: uvědomování si přítomného okamžiku a postoje přijetí. Škála obsahuje 20 položek ve formě tvrzení, hodnocených na pětibodové Likertově škále od „nikdy" po „velmi často", vyjadřující, jak často respondent zažívá popsané okamžiky. Příklad položek: „Jsem si vědomý, jaké myšlenky mi jdou hlavou" a „Říkám si, že bych se neměl cítit smutný." Konvergentní validitu potvrzuje negativní korelace s ruminacemi, depresivitou, pozitivní korelace s MAAS. Autoři zmiňují dostatečnou vnitřní konzistenci i testretest reliabilitu (Cardaciotto et al., 2008). Rysová verze Torontské škály všímavosti (Trait version of Toronto Mindfulness Scale, TMS; Davis, Lau, & Cairns, 2009) vychází z dvoukomponentového modelu všímavosti s faktory zvídavosti a decentrace. Škála obsahuje 13 položek. Příklady položek: „Vnímám sám sebe odděleně od mých měnících se myšlenek a pocitů." (decentrace) a „Jsem zvědavý na každou z mých myšlenek a pocitů, když se objeví" (zvídavost). Autoři uvádějí hodnoty interní konzistence 0.91 (zvídavost) a 0.85 (decentrace). Škála vykazuje zvýšený skór pro pravidelně meditující oproti nemeditujícím. Konvergentní validitu podporují autory publikované korelace s ostatními běžně užívanými škálami pro měření všímavosti (Davis et al., 2009) Škály pro měření rysové či dispoziční všímavosti pro děti a adolescenty Pro měření rysové a dispoziční všímavosti u dětí a adolescentů byly vytvořeny dva specializované dotazníky. 24 Dětská škála přijetí a všímavosti (Child acceptance and Mindfulness Measure, CAMM; Greco, Baer, & Smith, 2011) je desetipoložkovým nástrojem vytvořeným pro děti od 5. do 10. stupně školní docházky. Škála všímavé pozornosti a uvědomování pro adolescenty (Mindful attention awareness scale - adolescent, MAAS-A; Brown, West, Loverich, & Biegel, 2011) - čtrnáctitipoložková verze MAAS upravená pro adolescenty. Jedinou změnou oproti verzi pro dospělé je vynechání otázky předpokládající řízení automobilu. Pro podrobnější informace o škálách pro děti a adolescenty odkazujeme čtenáře na původní články autorů metod (Brown et al., 2011; Greco et al., 2011). 5.1.2. Škály pro měření aktuálního stavu všímavosti Škála všímavé pozornosti a uvědomování - verze pro aktuální stav (State version of Mindful Attention Awareness Scale, MAAS; Brown & Ryan, 2003) vychází z rysové verze (viz výše). Obsahuje pouze 5 položek ve formě popisu situace. Respondent odpovídá na otázku „do jaké míry jste prožíval popsané situace" na sedmistupňové Likertově škále odpovědí „vůbec"-,,velmi". Autoři uvádějí vnitřní konzistenci 0.93 (Brown & Ryan, 2003). Stavová verze Torontské škály všímavosti (State version of Toronto Mindfulness Scale, TMS; Lau et al., 2006) je původní verze TMS popisované výše zaměřená na míru aktuálně prožívané všímavosti, resp. prožívané před krátkým okamžikem. Vychází z dvoukomponentového modelu všímavosti s faktory zvídavosti a decentrace. Škála obsahuje 13 položek. Jejich příkladem jsou: „Vnímal jsem sám sebe odděleně od mých měnících se myšlenek a pocitů."(decentrace) a „Byl jsem zvědavý na každou z mých myšlenek a pocitů, když se objeví"(zvídavost). Autoři uvádějí hodnoty interní konzistence 0.88 (zvídavost) a 0.84 (decentrace). Škála vykazovala vyšší naměřené skóry po meditačním tréninku než před ním. 5.1.3. Omezení sebeposuzovacích škál Výzkumných prací v oblasti všímavosti každým rokem přibývá. V publikovaných studiích jsou dotazníkové sebeposuzovací metody nejčastěji využívaným nástrojem k měření (Brown et al., 2015). Využití sebeposuzovacích dotazníků k měření fenoménu všímavosti je však předmětem intenzivní vědecké diskuse (Brown et al., 2015; Grossman & Van Dam, 2011). Projevují se zde jednak obecné nedostatky u všech sebeposuzovacích dotazníkových metod, jako je ovlivnění schopností vlastní introspekce a sebereflexe respondentů či odlišné vnímání posuzovacích škál. Jednou z často kritizovaných skutečností je nejednotná koncepce konstruktu všímavosti (Brown et al., 2015), jejímž odrazem je množství škál užívaných k jejímu měření. Rozdíly v jejich 25 výstupech jsou patrné při porovnání více škál měřících všímavost jiným konstruktem (Siegling & Petrides, 2014). Někteří výzkumníci upozorňují též na odchylky plynoucí z nesprávného či nedokonalého pochopení původně buddhistických konceptů spojené často s malou vlastní meditační zkušeností výzkumníků, která by jim pomohla zkoumané jevy do hloubky pochopit (Grossman, 2008). Odpovědi respondentů provozujících meditaci nebo trénink všímavosti se mohou též výrazně lišit od nemeditujících nikoliv z důvodu odlišné úrovně měřeného konstruktu, ale z důvodu odlišného pochopení pojmů používaných v tomto kontextu (Grossman, 2008). 5.2. Další metody zkoumání všímavosti Výše zmíněné nedostatky dotazníkových sebeposuzovacích škál vedou k hledání alternativních způsobů, jak všímavost měřit a jak zkoumat její povahu. Krátce si představíme některé přístupy, které vzbudily zájem výzkumníků. Brown et al. (2015) a Garland a Gaylord (2009) navrhují jako jednu z efektivních metod, která by mohla najít uplatnění ve studiu všímavosti, okamžité posouzení v přirozeném prostředí (Ecological Momentary Assessment, EMA). Jedná se o metodu, kdy probandi v předem určených časech zaznamenávají míru sledovaných údajů. Dřívější administraci tužka-papír dnes již v mnoha studiích nahradilo efektivnější využití chytrého telefonu (smartphonu). Výhodou je sběr dat od respondentů v reálném čase v jejich přirozeném prostředí bez zkreslení vzpomínkami. Užití metody k výzkumu poruch nálady popisují například Wenze & Miller (2010). Potenciální využití výkonových testů je postaveno především na měření kognitivních funkcí (Garland & Gaylord, 2009; Jha, Krompinger, & Baime, 2007), které s všímavostí úzce souvisí (např. pozornost) nebo jsou jejím tréninkem rozvíjeny. Jedná se například o schopnost správně detekovat měřitelné tělesné projevy jako srdeční tep (Khalsa et al., 2008). U všímavějších jedinců byl též pozorován vyšší skór v Stroopově testu, dávaný do souvislosti se snížením interference vnímání a pojmového myšlení Brown et al. (2015) vyzdvihují možnost využití posuzovacích škál vyplňovaných druhou osobou, například posouzení zkušeným meditačním expertem. I s některými úskalími, které tato metoda s sebou nese (jako např. riziko zkreslení v důsledku sebeprezentace meditačního mistra), může podle nich tento způsob měření rozšířit paletu metod využívaných k lepšímu pochopení podstaty všímavosti a jejích vlastností. Více autorů v tomto kontextu pak volá po větším využití kvalitativních interview, jako nástroje pro hlubší pochopení konceptu všímavosti a jejích mechanismů (Brown et al., 2015; Grossman & Van Dam, 2011). 26 Představili jsme současné přístupy k měření všímavosti využívané ve výzkumu i k exploraci jejích vztahů k dalším konstruktům. Podrobněji jsme prezentovali dotazníkové sebeposuzovací škály, které jsou nejpoužívanějším nástrojem v této oblasti. Jejich kritika, kterou jsme ve stručnosti zmínili, vede k hledání alternativních cest. Tento výzkum je však v počátcích. Mnozí autoři v něm vnímají potenciál pro překlenutí nedostatků a omezení „sebeposuzovacího" přístupu (Brown et al., 2015; Grossman, 2008). Na konci kapitoly věnující se všímavosti ještě stručně shrňme dosud prezentované poznatky. Byl představen konstrukt všímavosti jako důležitý příspěvek „východního" eticko-psychologického systému abidhammy k poznání fungování lidské psychiky, a především k jejímu rozvíjení. Zaměřili jsme se na její definici a následně jsme shrnuli její vlastnosti, které ji spojují s problematikou rozhodování. Provedený rozbor naznačuje, že všímavost může rozhodování značně ovlivňovat. Dále byly představeny přístupy založené na kultivaci všímavosti a způsob jejího měření. Nyní přesuneme naši pozornost k druhému pilíři této práce, kterým je nerozhodnost. 6. Nerozhodnost „Svíčkovou nebo rizoto?", „Raději autobusem nebo autem?" - každý den činíme velké množství drobných rozhodnutí, jejichž význam nepřesáhne dlouho okamžik, kdy jsou učiněna. Čas od času stojíme i před rozhodnutím, které tvaruje náš život na několik dní, týdnů, měsíců nebo i let dopředu: „Na dovolenou do Thajska nebo na Vysočinu?", „Koupit dům na vesnici nebo zůstat v pronájmu v centru města?", „Dát to dohromady s Janou nebo zůstat s Luckou?" „IT nebo psychologie?" V osobním i pracovním životě jsme nuceni neustále volit. Pro naše fungování v obou těchto doménách je klíčová naše schopnost samostatně a rychle činit uspokojivá rozhodnutí. Člověk, jenž touto schopností nevládne, je tak výrazně omezen ve svém každodenním fungování. Nerozhodnost je též spojena s menší spokojeností s výsledky rozhodnutí (Germeijs & Verschueren, 2011b), negativně koreluje s životní spokojeností (Rassin & Muris, 2005). V neposlední řadě je též součástí diagnózy deprese a je dávána do spojitosti s neurotickými poruchami, především obsedantně kompulzivní poruchou (Frost & Shows, 1993; Taillefer, Liu, Ornstein, & Vickers, 2016; WHO, 2008). 6.1. Nerozhodnost v kontextu různých teorií Není proto divu, že se nerozhodnost (indecisiveness) stala předmětem psychologického výzkumu. Historicky zájem o její výzkum vychází z kariérového poradenství a výzkumu OCD. I mimo tyto oblasti se setkáme s konstrukty, které se s nerozhodností překrývají, či jsou jí příbuzné 27 jako např. prokrastinace (o vztahu obou konstruktů pojednáme níže). Ačkoliv se nerozhodnost zdá být rozšířeným jevem, který může mít výrazný vliv na kvalitu našeho života, setkáme se jen s omezeným množstvím odborné literatury a výzkumných studií, které se jí věnují. Nejen, že neexistuje všeobecně přijímaná definice tohoto konstruktu (Rassin, 2007), ale mnozí autoři ani neuvádějí vlastní definici tohoto pojmu ve studiích, které se jím zabývají. Například v jedné z nejcitovanějších studií v této oblasti od Frosta a Showsové (1993), která zavádí jeden z nejpoužívanějších dotazníků na měření nerozhodnosti, nenajdeme definici měřeného konstruktu. V následujících odstavcích shrneme rysy nerozhodnosti, na kterých se autoři všeobecně shodují. V dalších oddílech pak rozebereme Rassinovo pojetí (2007). V anglickojazyčných pracech nalezneme dva odlišné termíny odpovídající českému slovu nerozhodnost: indecision a indecisiveness. Indecision vyjadřuje problémy s rozhodováním v jedné dílčí oblasti (například nerozhodnost kariérní) či s vazbou na konkrétní situaci, zatímco indecisiveness označuje spíše osobnostní rys vyznačující se rozhodovacími potížemi všeobecně, bez vazby na konkrétní doménu (Cooper, 1984; Germeijs & Verschueren, 2011b; Osipow, 1999; Rassin, 2007). Ke každému z těchto jevů se pak autoři přistupují odlišně a například v rámci kariérního poradenství navrhují odlišná opatření (Osipow, 1999). V tomto textu se zaměříme na nerozhodnost ve významu obecného osobnostního rysu, tedy indecisiveness. Pokud ve výjimečných případech budeme výraz nerozhodnost používat ve významu indecision, bude to v textu explicitně uvedeno. V literatuře se setkáme také s různými slovními spojeními, jako například genereal indecisiveness (Germeijs & De Boeck, 2003) či trait indecisiveness (Cooper, 1984) zdůrazňující odlišnost od indecission. Autoři Frost a Showsová (1993) užívají pojmu compulsive indecisiveness odkazujícímu na kontext, v němž nerozhodnost zkoumají. Pokud se zaměříme na behaviorální charakteristiky nerozhodnosti, najdeme v literatuře často obecné popisy (Rassin, 2007). Frost a Showsová (1993) popisují nerozhodnost jako zdráhání jednat způsobené nejistotou, jestli jednání bude správné a bezchybné. Přesnější popis nám poskytuje Germeijsová a De Boeck (2003). Nerozhodnou osobu podle nich charakterizují některé z následujících charakteristik: 1. rozhodování jí trvá dlouho, 2. je pro ni obtížné udělat rozhodnutí, 3. neví, j ak udělat rozhodnutí, 4. při rozhodování se cítí nejisté, 5. odkládá rozhodnutí, 6. vyhýbá se rozhodnutím, 7. nechává rozhodnout druhé, 28 8. její rozhodnutí jsou nestabilní, 9. má obavy z učiněného rozhodnutí, 10. lituje učiněného rozhodnutí, 11. v situacích, kdy je třeba dělat rozhodnutí, o sobě mluví jako o nerozhodné osobě. Germeijsová & De Boeck (2003) zkoumají také strukturu career indecision. (Rassin, 2007) tento model zobecňuje na ostatní domény rozhodování a zahrnuje je do svého modelu nerozhodnosti (indecisiveness). Ve svém modelu rozlišuje predispozice (predispositions), vjemy (perceptions), moderující proměnné (moderators) a chování (behaviours). V popisu těchto dílčích substruktur modelu uvádíme, o jaké výzkumné výsledky opírá vztah daného jevu k nerozhodnosti. Vztah většiny proměnných k nerozhodnosti je však spíše hypotézou, pro jejíž existenci hovoří výsledky nemnoha výzkumů. Na důkladné výzkumné ověření těchto vztahů se ve většině případů čeká: Jádro Rassinova (2007) modelu nerozhodnosti tvoří vjemy zmiňované již Germeijsovou & De Boeckem (2003): • vnímaný nedostatek informací (perceived lack of information) - pocit nedostatku informací pro učinění rozhodnutí, • obtížnost ohodnocení (valuation problems) - rozhodování je ztěžováno neschopností může být dána: o nejasností toho, co nerozhodný člověk chce, o tím, že žádná z alternativ nesplňuje všechna očekávání, o existencí vícero zajímavých stejně atraktivních alternativ, • nejistota výsledku (outcome uncertainty) - nejasnost důsledků výběru určité alternativy a schopnosti. Vjemy jsou ovlivňovány následujícími predispozicemi: • Maximalizace (maximisation) - hledání nejlepšího možného rozhodnutí (oproti hledání „dostatečně dobrého" rozhodnutí). Míra našeho maximalizace ovlivňuje vnímaný nedostatek informací. • Kompenzační výběr (compensatory selection) - „kompromisní" způsob výběru. Čím více je náš výběr kompromisem mezi jednotlivými kritérii, neboť se nenabízí volba naplňující všechna stanovená kritéria beze zbytku, tím náročnější a potenciálně zdlouhavější je naše rozhodování. Způsob rozhodování ovlivňuje míru obtížnosti ohodnocení. • Intolerance nejistoty (intolerance of uncertainty) je charakterizována prožíváním negativních 29 emocí ve dvojznačné, nejisté situaci. Ovlivňuje vnímanou nejistotu výsledku. Korelace mezi dotazníkem měřícím intoleranci nejistoty a nerozhodností byla potvrzena studií (Rassin, Muris, Franken, Smit, & Wong, 2007). • Perfekcionismus hraje podstatnou roli v Rassinově (2007) modelu. Pozitivní vztah mezi nerozhodností a perfekcionismem, resp. především jeho dysfunkční variantou, naznačují výsledky studie Frosta a Showse (1993). Tuto spojitost je možné vidět v tendenci dysfunkčních perfekcionistů hledat za každou cenu nejlepší možné řešení a následně nebýt dostatečně spokojen s důsledky rozhodnutí. S tím souvisí i vztah mezi maximalizací při rozhodování a perfekcionismem, jímž se zabývá například práce Schwartze a kol. (2002). Podle meta-analýzy Van Eerde (2003) perfekcionismus též pozitivně koreluje s prokrastinací. Perfekcionismus představíme vzhledem k jeho vztahu k nerozhodnosti i ve zvláštní kapitole 7. • Pohlaví - V dostupných studiích vykazovaly též ženy vyšší míru nerozhodnosti než muži (Rassin et al., 2007; Rassin &Muris, 2005b), ženy však vykazovaly nižší míru prokrastinace (van Eerde, 2003). • Věk - Výsledek studie Rassina a Murise (2005b) ukázal klesající míru nerozhodnosti s věkem. Van Eerde (2003) dospěla k podobnému nálezu pro prokrastinaci. Ta byla potvrzena pro vzorek v rozmezí 16-55 let. Vjemy ovlivňují výsledné chování, které je charakteristické následujícími vzorci: • Otálení (delay) s prvky: o prokrastinace (procrastination) - neodůvodněné odkládání rozhodnutí. Vztahu nerozhodnosti a prokrastinace je věnován oddíl 6.2, o snaha vyhnout se rozhodnutí (avoidance), o vyhledávání informací (Information search) - snaha vyhledat co nejvíc informací, než se rozhodneme (často víc než je pro rozhodnutí nezbytné). Pro tato chování nabízí Rasssin velké množství různých zdůvodnění, jako je např. obrana ega před špatným rozhodnutím a další. • Tunelové vnímání (tunnelling) s prvky: o zúžené vyhledávání (narrowed search), tunelové vidění (tunnel vision) • využití omezenějšího počtu kritérií pro rozhodování, • vyhledávání více informací o zvolené variantě než o ostatních možnostech, • soustředění se na negativní scénáře, negativní informace, „očekávání nej horšího". 30 Zde Rassin vychází z výzkumů (Rassin & Muris, 2005a; Ferrari & Dovidio, 2000). • Chování po rozhodnutí: o Obavy (worry) - např: „Bylo rozhodnutí nejlepší možné?", „Byla rozhodovací strategie správná?" Vztah mezi obavami a nerozhodností odvozuje Rassin krom teoretické úvahy z výsledků následujcích výzkumů: (Rassin & Muris, 2005a; Rassin et al., 2007). o Kontrolování (checking) správnosti rozhodnutí (poté co již bylo učiněno). Vztah mezi nerozhodností a kontrolováním podporují např. výsledky výzkumů (Frost & Shows, 1993; Rassin & Muris, 2005b). o Nestabilita rozhodnutí - změna již učiněných rozhodnutí, jejich nepevnost daná snahou nechat si „otevřená zadní vrátka". Zde vychází Rasssin spíše z teorií svých předchůdců. Mezi moderující proměnné Rassin řadí důležitost rozhodnutí a časový tlak. Příčiny jejich zařazení do modelu nerozhodnosti a jejich vztah k nerozhodnosti si nyní ozřejmíme. Milgram a Tenne (2000) ukazují ve své studii, že důležitá rozhodnutí provází vyšší míra prokrastinace v rozhodování a tenze než rozhodnutí rutinní. To odpovídá dobře představě, že se budeme déle a obtížněji rozhodovat o tom, koho si vzít, než o tom, co si dáme dnes k obědu. Zajímavé a očekávatelné je v tomto výzkumu i spojení s vyšší mírou prožívané tenze. Očekávání odpovídá i zahrnutí časového tlaku jako proměnné, která má na nerozhodnost vliv. Dhar & Nowlis (1999; dle Rassin, 2007) ve své studii prokázali, že časový tlak má celou řadu efektů na způsob a kvalitu rozhodování. Jedním z nich je i moderační efekt vedoucí k tomu, že rozhodnutí ze dvou podobně atraktivních variant se spíše rozhodneme odložit v okamžiku, kdy na něj máme dostatek času, než když ho musíme učinit rychle. To podle nich souvisí s tendencí pod časovým tlakem lépe vnímat rozdíly mezi jednotlivými variantami. Rassin (2007) sám upozorňuje, že model velmi pravděpodobně není kompletní, klade důraz na racionální faktory a nezohledňuje dostatečně roli emocí. Anxieta, tenze a další emoce by měly být více zohledněny v budoucích revizích tohoto modelu. Autor též upozorňuje, že model dostatečně podrobně nepopisuje vztahy mezi vjemy a chováním. Povšimněme si ještě vztahů nerozhodnosti k jiným proměnným. Germeijsová a De Boeck (2002) výzkumně potvrdili negativní korelaci s self-esteem, kterou již popisoval ve svých pozorováních Salomone (1982), a také self-efficacy. Vztah se self-esteem nabízí interpretaci v podobě nižšího sebevědomí vedoucího k nejistotě v rozhodování. Výzkumy též ukázaly spojitost 31 mezi nerozhodností a ruminacemi (Di Schiena, Luminet, Chang, & Philippot, 2013; Rassin & Muris, 2005a, 2005b). Tento vztah však ještě čeká na podrobnější vysvětlení. Germeijsová & Verschuerenová (2011b) upozornily též na pozitivní korelaci s rysovou úzkostností potvrzenou i dalšími výzkumy (Rassin & Muris, 2005a). Tu lze vysvětlit zvýšenými obavami ze špatného rozhodnutí a jeho důsledků a z nich plynoucí snahou se jim vyhnout odkládáním či vyhýbáním se rozhodnutí. Podobné vysvětlení nabízí i výrazný pozitivní vztah vykazuje s nerozhodností neuroticismus. Vztahem nerozhodnosti k pětifaktorovému modelu osobnosti se podrobněji zabýváme v samostatné kapitole 8.2. CHOVÁNÍ OTÁLENI Prokrastinace Vyhýbání se rozhodnuti Hledání informací TUNELOVÉ VNÍMÁNÍ Zúžené vyhledávání Tunelové vidění PO ROZHODNUTÍ Obavy Kontrolování Nestabilita rozhodnutí Obrázek 1 Rassinův model nerozhodnosti (Rassin, 2007, s. 10) Práce Germeijsové a De Boecka (2003) a Rassina (2007) představují svým systematickým přístupem ojedinělou snahu o komplexní uchopení konstruktu nerozhodnosti a jeho struktury a mechanismů fungování. Přispívají tak výrazným způsobem do debaty o jeho povaze. Rassin (2007) sám ale upozorňuje na slabiny svého modelu. Jsou jimi opomenutí afektivní složky a nedostatečné objasnění vztahů mezi jednotlivými komponentami modelu. Výsledky výše zmíněných výzkumů naznačují důležitou roli úzkosti, napětí a sebehodnocení ve fungování nerozhodnosti. Ty však model nezahrnuje. Nabízí se interpretace nerozhodnosti jako mechanismu regulace těchto nepříjemných emocí spojených s rozhodováním. Nerozhodný člověk se vyhýbáním a odkládáním rozhodnutí může bránit negativním emocím spojeným s potenciálními negativními 32 PREDISPOZICE PERCEPCE MODERÁTORY Perfekcionismus Maximalizace Kompenzační výběr Intolerance nejistoty 1^ Nedostatek informací Obtížnost ohodnocení ^ Nejistota výsledku Pohla 1VI Časový tlak Důležitost rozhodnutí důsledky „špatného" rozhodnutí. Přehodnocování rozhodnutí a obavy po jeho učinění mohou být taktéž jen jiným projevem této úzkosti. Tuto hypotézu zmiňují i (Germeijs & Verschueren, 2011a). Jako další limit Rassinova (2007) modelu lze vnímat i spojování konstruktů z různých výkladových rámců. Nabízí se tak například otázka, jestli je maximalizace jen jinou stranou perfekcionismu v rozhodování nebo jestli se od něj nějak výrazně liší. Tyto nejasnosti si žádají další podrobnější výzkum zaměřený na vztahy mezi dílčími komponentami nerozhodnosti, vztah tohoto konstruktu k dalším proměnným a doplnění modelu o chybějící složky. 6.2. Nerozhodnost a prokrastinace Rassin (2007) uvádí ve svém modelu nerozhodnosti jako jeden z jejích behaviorálních projevů prokrastinaci. Pojďme nyní trochu zevrubněji popsat vztah těchto dvou konstruktů. Prokrastinace, stejně jako nerozhodnost, postrádá jasnou definici, na níž by se shodovala většina zainteresovaných odborníků. Jednotícím pojmem všech pohledů na prokrastinaci je, že se jedná o odkládání. Milgram a Tenneová (2000, s. 141) uvádějí, že „je typicky definována jako rys nebo behaviorální sklon k odkládání a zdržování a vyhýbání se plnění úkolů a rozhodování." Z této definice je zjevné, že prokrastinace obecně je pojem zahrnující nejen proces rozhodování, ale i vykonávání různých činností, například akademických povinností (pak mluvíme o akademické prokrastinaci) či běžných opakujících se denních činností (angl. life routine procrastination). Výzkumy potvrdily, že prokrastinace a nerozhodnost spolu korelují (Frost & Shows, 1993). K nerozhodnosti má nejblíže prokrastinace v rozhodování (angl. decisional procrastination), kterou Ferrari a Dovidio (2000, s. 127) definují, jako "maladaptivní vzorec odkládání rozhodnutí tváří v tvář rozporům a potřebě volit." Milgram a Tenneová (2000) ji popisují jako „neschopnost dělat včas rozhodnutí v drobných i významných záležitostech." Zatímco definice Ferrariho a Dovidia (2000) popisuje prokrastinaci v rozhodování především jako vzorec odkládání, Milgram a Tenneová (2000) ji pojímají v širším smyslu, který zahrnuje jak časový aspekt představující schopnost udělat rozhodnutí včas, tak i schopnost rozhodnutí vůbec udělat. Prozatím nebyl i kvůli chybějící všeobecně přijímané definici nerozhodnosti vztah obou konstruktů přesně vymezen. Rassin (2007) prokrastinaci ve smyslu odkládání rozhodnutí zahrnuje jako jeden z behaviorálních projevů nerozhodnosti. Prokrastinace v rozhodování v definici Milgrama & Tenneové (2000) je pojata siřeji a značně se překrývá s deskriptory nerozhodnosti, jak je uvádějí Germeijsová a De Boeck (2003, viz výše). V některých výzkumech autoři pojmy ztotožňují a uvádějí Frostův dotazník nerozhodnosti (1993) k měření prokrastinace v rozhodování (OrellanaDamacela, Tindale, & Suarez-Balcazar, 2000). 33 Z výše popsaných vztahů mezi nerozhodností a prokrastinací je zřejmé, že jde zvláště u prokrastinace v rozhodování o velmi příbuzné koncepty. Proto je třeba při studiu nerozhodnosti neopomíjet výsledky relevantních výzkumů prokrastinace. Na ty, které jsme shledali relevantními v kontextu naší práce, proto odkazujeme v našich úvahách o povaze nerozhodnosti a jejím vztahu k dalším proměnným. 6.3. Měření nerozhodnosti K měření nerozhodnosti se ve výzkumech obvykle používají experimentální úlohy a dotazníkové metody. V experimentálních úlohách se nerozhodnost operacionalizuje například jako čas potřebný k učinění rozhodnutí (Studie 3 ve Frost & Shows, 1993) nebo jako počet odpovědí „nevím", kdy má respondent na výběr ze škály „souhlasím", „nesouhlasím", „nevím" (Rassin & Muris, 2005b). Dotazníkové metody jsou nejpoužívanějším způsobem měření nerozhodnosti. Subškálu nerozhodnosti obsahují mnohé dotazníky zaměřené na kariérní nerozhodnost (career indecision), například Career Factors Inventory (Chartrand, Robbins, Morrill, & Boggs, 1990) a Career Decision Profile (Jones, 1989). Jiní autoři sestavují zvláštní dotazník zaměřený pouze na nerozhodnost (Frost & Shows, 1993; Germeijs & De Boeck, 2002). Za způsob měření nerozhodnosti můžeme považovat i měření prokrastinace v rozhodování, pokud přijmeme pohled některých autorů, kteří oba konstrukty ztotožňují. Její měření je obsaženo jako subškála v Flinders Decision Making Questionnaire (Mann, 1982). Germeijsová a De Boeck (2002) upozorňují na odlišnosti v typech používaných položek. Některé položky se vztahují k aspektům rozhodovacího procesu (latence, odkládání, lítost atd.), zatímco jiné se vztahují k proměnným, jež lze považovat za příčiny nebo koreláty, jako například self-esteem a pocity bezmoci. Jako příklad první skupiny uvádí Germeijsová „Snažím se odkládat rozhodnutí" (Škála nerozhodnosti Frosta a Showse, 1993). Druhou skupinu reprezentuje například položky „Rozhodování je pro mě frustrující/uspokojující" (Career Factors Inventory, Chartrand et al., 1990). Dále rozlišuje mezi položkami vztahujícími se ke konkrétním situacím a položkami více obecnými. Například ve Škále nerozhodnosti Frosta a Showse ( Indecisiveness scale, IS; 1993) odkazují ke konkrétním situacím otázky „Je pro mě těžké si naplánovat volný čas." a „Při objednávání z menu je pro mě obvykle těžké se rozhodnout, co si dám.", zatímco obecnější je „Snadno se rozhoduji." Nyní si představíme 3 z dotazníků: Skála nerozhodnosti (Indecisiveness scale, IS; Frost & Shows, 1993) • původně autory určená k měření compulsive indecisiveness, ale využívá se i v jiných 34 oblastech, • 15 položek hodnocených na pětibodové Likertově škále (1: určitě nesouhlasím-5: určitě souhlasím), • 11 položek je obecných a 4 položky se váží ke konkrétní situaci (a tedy reprezentující spíše indecision než indecisiveness). • Příklady otázek: o „Když udělám rozhodnutí, jsem sijistý, že je dobré." o „ Snažím se odkládat rozhodnutí." • Reliabilita ve smyslu vnitřní konzistence je a = 0,87 (Rassin et al., 2007). Jedenáctipoložková verze škály nerozhodnosti (11-item version of Indecisiveness scale, Rassin et al., 2007) • úprava dotazníku nerozhodnosti navržená Rassinem - odstraňuje 4 položky vztahující se ke konkrétním situacím a odpovídající tedy víc nerozhodnosti ve významu indecision a nikoliv indecissiveness. • Reliabilita ve smyslu vnitřní konzistence je a = 0,86 (Rassin et al., 2007). Dotazník nerozhodnosti (Measurement scale for indecisiveness, Germeijs & De Boeck, 2002) • 22 položek reprezentujících 11 charakteristik nerozhodnosti dle Germeijsové & De Boecka (2003, viz oddíl 6.1) po dvojicích položky s negativní a pozitivní formulací téže charakteristiky, • položky jsou hodnocené na sedmibodové Likertově škále (0: určitě nesouhlasím-6: určitě souhlasím), • všechny položky jsou obecné a nevztahují se ke konkrétním situacím, • všechny položky se vztahují k aspektům rozhodovacího procesu a nevztahují se k jiným korelujícím proměnným. • Příklady otázek: o „Je pro mě jednoduché se rozhodovat." o „ Snažím se vyhnout rozhodování." • Reliabilita ve smyslu vnitřní konzistence je a = 0,91 (Germeijs & De Boeck, 2002). 35 6.4. Nerozhodnost a všímavost V kapitole 3 jsme se zaměřili na vlastnosti všímavosti související s rozhodováním. Pokusme se nyní zaměřit naši pozornost úžeji na vztah všímavosti a nerozhodnosti. Z předchozích úvah o vztahu všímavosti a rozhodování obecně již mnohé víme. Nyní vlivy relevantní vzhledem k nerozhodnosti shrneme. Budeme se přitom zaměřovat na komponenty nerozhodnosti zmíněné v Rassinově (2007) modelu a dále na výše zmíněné s nerozhodností související konstrukty do tohoto modelu nezahrnuté. Oslabení zapojení ega a s ním spojené utlumení chování zaměřeného na obranu či podporu sebeobrazu a sebevědomí je spojeno s větší ochotou akceptovat vlastní chyby. V souvislosti s tím lze předpokládat snížení dysfunkčního perfekcionismu, který je možné zčásti vnímat jako projev snahy vyvarovat se nedokonalému řešení či rozhodnutí. S vyšší mírou všímavosti tudíž očekáváme menší projevy maximalizace a dysfunkčního perfekcionismu. To souhlasí i s výsledky výzkumu vztahu nerozhodnosti a všímavosti zmíněnými v kapitole 6.4. Všímavější člověk bude pravděpodobně pociťovat i menší vnímaný nedostatek informací, protože pokud hledá dostačující, a nikoliv nejlepší řešení, vystačí s menším množstvím informací. V důsledku toho bude vyhledávat jen potřebné množství informací a nebude s jejich hledáním trávit nadměrně dlouhý čas. Zaměření na přítomnost omezuje tendenci zbytečně se vracet k již učiněným rozhodnutím, pokud nemají vztah k současnosti. Omezuje tendenci se vracet v obavách k rozhodnutím, která náleží minulosti a byla již učiněna. Všímavější člověk tudíž bude mít nižší sklon kontrolovat správnost již učiněných rozhodnutí. S nižší tendencí se k rozhodnutím neustále vracet a přehodnocovat nutně souvisí i jejich větší stabilita. Zaměření na přítomnost omezuje i kladení si otázek typu „co kdyby" a tendenci nechávat si otevřená vrátka pro změnu rozhodnutí později. Jasnější vědomí vlastích hodnot a potřeb usnadňuje ohodnocení jednotlivých alternativ. Všímavějšímu člověku je zřejmější, co chce a potřebuje. Rozhodování mu také nekomplikují introjekty a předsudky. Jeho rozhodnutí nemají ochraňovat jeho sebeobraz ani obraz je nespojuje s vlastní hodnotou. Dokáže jasněji odlišit mezi tím, co skutečně chce sám a mezi očekáváními okolí, společnosti apod. Vyšší míra intolerance nejistoty spojená se všímavostí umožňuje snáze činit rozhodnutí navzdory nejistotě výsledků. Tendence nehodnotit, ale vnímat skutečnost takovou, jaká je, může usnadnit schopnost rozlišit mezi podobnými variantami, a usnadňuje tak ohodnocení. Dezidentifikace s nepříjemnými emocemi, jako například anxietou a strachem v případě obtížného rozhodování, a schopnost si tyto emoce uvědomit, pozorovat je a nenechat se jimi zahltit 36 zabraňuje tomu, aby paralyzovaly rozhodovací proces. Negativní vzájemný vztah všímavosti a nerozhodnosti naznačují i opačné vztahy obou proměnných s dalšími proměnnými. Pozitivní korelace ruminace s nerozhodností byla potvrzena například Rassinem Murisem (2005b). Vztah ruminací a nerozhodnosti u depresivních pacientů zkoumají i Di Schiena, Luminet, Chang, a Philippot (2013), kteří dospívají k závěru, že s nerozhodností se pojí pouze abstraktně-analytický typ ruminací. Negativní vztah ruminace a všímavosti vychází z teorie o snížení ruminace vlivem tréninku všímavosti MBSR bylo prokázáno například studií (Deyo, Wilson, Ong, & Koopman, 2009). Mezi dalšími proměnnými, kde vztah s všímavostí a nerozhodností vykazuje opačné znaménko, uveďme například neuroticismus aanxietu (Germeijs & Verschueren, 2011a; Santos, 2001). Vztah neuroticismu s všímavostí a nerozhodností podrobněji rozebíráme v kapitole 8. V této kapitole jsme se blíže seznámili s konstruktem nerozhodnosti a představili si hlouběji jeho pojetí v pracech (Germeijs & De Boeck, 2003; Rassin, 2007), které představují jeho nejkomplexnější uchopení. Upozornili jsme na jejich limity a nedostatky, které vyžadují další výzkum. Dále jsme popsali nejužívanější metody jejího měření. Byly pojmenovány možné souvislosti mezi nerozhodností a všímavostí a bylo odkázáno na relevantní výzkumné výsledky. Z výše prezentovaného je patrné, že vztah obou konstruktů je užší, než by se ze zběžného pohledu mohlo zdát. Z naší analýzy vyplývá, že výrazný vliv ve vztahu obou vlastností mohou hrát negativní emoce jako úzkost, obavy a jejich regulace. Podíl afektivní složky v nerozhodnosti naznačují výsledky různých výzkumných prací. Nerozhodnost lze z části vysvětlovat jako regulaci negativních emocí spojených s rozhodováním. Emoční složka však nebyla zahrnuta do existujících modelů fungování nerozhodnosti. Dalším výrazným faktorem vztahu všímavosti a nerozhodnosti může být zaměření všímavosti na přítomný okamžik a odklon od ruminací. Na tento vztah bude upozorněno i v kapitole věnující se vztahu pětifaktorového modelu a obou konstruktů. 7. Perfekcionismus V Rassinově (2007) modelu nerozhodnosti hraje důležitou roli perfekcionismus. Krátce popíšeme povahu tohoto konstruktu, způsob jeho měření a vztah k všímavosti. Význam slova „perfekcionismus" je v obecném hovoru chápán jako snaha o dokonalost, bezchybnost. V odborné literatuře se setkáváme s různými definicemi, jejichž jednotícím prvkem je tendence klást si vysoké cíle. Dříve ho autoři pojímali jako jednodimenzionální konstrukt, ale v současné době převládá multidimenzionální pojetí (Khawaja & Armstrong, 2005). Zároveň v minulosti převládala tendence vnímat ho jako ryze negativní, dysfunkční vzorec chování. Nyní většina autorů zdůrazňuje 37 dichotomii. Hamachek (1978 cit. dle Khawaja & Armstrong, 2005) rozlišuje mezi „normálním" a „neurotickým". Cox, Enns, a Clara (2002) rozlišují mezi „adaptivním" a „maladaptivním' a Khawajová a Armstrong (2005) mezi „funkčním" a „dysfunkčním". Pozitivní aspekt perfekcionismu zahrnuje určování si cílů a usilování o odměny, při zachování flexibility a spokojenosti se sebou. Negativní aspekt je popisován jako nastavování rigidních cílů a vysokých měřítek doprovázená neschopností cítit uspokojení a nedůvěru ve vlastní schopnosti (Khawaja & Armstrong, 2005). Pro měření perfekcionismu byla sestavena celá řada dotazníkových metod. Jednou z velmi často používaných je Froštová multidimenzionální škála perfekcionismu (FMPS, Frost Multidimensional Perfectionism Scale; Frost, Marten, Lahart, & Rosenblate, 1990). Měří šest dimenzí perfekcionizmu (Frost et al., 1990): • Obavy z pochybení (Concern over Mistakes - CM) - reprezentuje tendenci vnímat chyby negativně jako selhání a spojovat je se ztrátou respektu u ostatních. • Osobní standardy (Personál Standards - PS) - reprezentuje vysoké výkonové standardy a spojování vlastního hodnocení s podaným výkonem. • Rodičovská očekávání (Parental Expectations - PE) - reprezentuje přesvědčení, že rodiče mají velmi vysoká očekávání. • Kritika rodičů (Parental Criticism - PC) - reprezentuje přesvědčení, že rodiče jsou velmi kritičtí. • Pochybnosti o konání (Doubts over Action - DA) - odráží pochybnosti o tom, zda je práce vykonávána uspokojivě. • Organizovanost (Organization - O) - reprezentuje pořádkumilovnost a prganizovanost. Škála obsahuje 35 položek hodnocených na pětibodové Likertově škále od „určitě nesouhlasím" po „určitě souhlasím". Khawajová a Armstrong (2005) navrhli redukovanou sedmnáctipoložkovou verzi Frostovy škály FMPS-R. Faktorová struktura perfekcionismu měřeného pomocí FMPS-R vykazuje dva dominantní fatkory, jež autoři identifikovali s dysfunkční a funkční složkou perfekcionismu. Reliabilita dotazníku je uváděna: a = 0.90 pro celý dotazník, a = 0.91 pro faktor dysfunkčního perfekcionismu a a = 0.89 pro faktor funkčního perfekcionismu. Vztah perfekcionismu k nerozhodnosti jsme podrobněji popisovali v kapitole o ní pojednávající. Stručně zde pojednáme o souvislostech mezi perfekcionismem a všímavostí. Všímavost v jejímž jádru je přijímání přicházející skutečnosti takové, jaká je, bez hodnocení, zjevně 38 kontrastuje především s dysfunkční složkou perfekcionismu. Dysfunkční perfekcionismus je označení pro snahu o perfektní výkon spojenou s nerealistickými očekáváními a následnými pocity nespokojenosti při jejich nenaplnění. Jádrem dysfunkčního perfekcionismu je z jeho podstaty hodnocení a nespokojenost s tím, co je. Vztah perfekcionismu a všímavosti byl předmětem několika výzkumných studií, z nichž některé uvádíme níže. V nich se potvrdil výrazný negativní vztah mezi dysfunkčním perfekcionismem a všímavostí. Vztah funkčního perfekcionismu k všímavosti nevyšel statisticky významný. Shortová a Mazmanian (2013) zkoumali vztah mezi perfekcionismem, všímavostí, ruminací a obavami na vzorku 213 univerzitních studentů. Nalezli středně těsný negativní vztah (r = -0,48; p<0,01) mezi všímavostí měřenou pomocí DPAV a složkou perfekcionismu vyjadřující přesvědčení 0 očekáváních našeho okolí (tzv. sociálně předepsaný perfekcionismus, subškála Multidimensional perfectionism scale (Hewitt & Flett, 1991). Hinterman, Burns, Hopwood, & Rogers (2012) ve své studii na vzorku 232 studentů a studentek nalezli středně těsný negativní vztah (r = -0,42; p<0,01) mezi dysfunkčním perfekcionismem a všímavostí měřenou pomocí KIMS. Byly zaznamenány 1 statisticky významné negativní vztahy mezi komponentami všímavosti dle KIMS a dysfunkčním perfekcionismem pro škálu popisování (r = -0,31; p<0,01), uvědomělé jednání (r = -0,20; p<0,01), nehodnocení (r = -0,52; p<0,01). Vztah mezi všímavostí a funkčním perfekcionismem nebyl statisticky významný (p>0,05). Argus a Thompson (2008) nalezli středně těsný negativní vztah (r = -0,47; p<0,01) mezi dysfunkčním perfekcionismem a všímavostí měřenou pomocí MAAS na populaci 141 pacientů procházejících depresivní epizodou. Docházejí k závěru, že meditace všímavosti by mohla být užitečným nástrojem pro negativní perfekcionisty pro zvýšení životní spokojenosti. Všímavost je tedy podle dostupných výzkumů v negativním vztahu k dysfunkčnímu perfekcionismu. Tento vztah je možné vysvětlit nehodnotícím charakterem všímavosti, který je v protikladu k hodnocení a srovnávání implicitně v perfekcionismu obsaženém. 8. Pětifaktorový model osobnosti Big Five (McCrae & John, 1992) neboli „Velká pětka" je rysový model osobnosti sestavený na základě faktorové analýzy výrazů používaných v jazyce pro popis lidských vlastností. Jedná se v současnosti o jeden z nejvíce přijímaných modelů osobnosti, byť ohledně charakteru jednotlivých faktorů se vedou disputace (McCrae & Costa, 1987). Jedná se o v čase relativně stabilních pět charakteristik, které popisují „jádro" naší osobnosti. Proto bývají s faktory osobnosti často srovnávány další konstrukty popisující více specifické vlastnosti (Giluk, 2009). Smyslem tohoto srovnání má být odpověď na otázky, „Do jaké míry lze zkoumaný konstrukt vysvětlit pomocí 39 stabilních vlastností dané osobnosti?" či případně „Pro jaký typ osobnosti je daná vlastnost výrazná/typická?" a podobně. Jelikož tento model je všeobecně známý, shrneme jen základní vlastnosti jednotlivých faktorů a uvedeme nejznámější metody pro měření Big Five. Pro podrobnější informace odkážeme čtenáře na literaturu (McCrae & Costa, 1987; McCrae & John, 1992). Považujeme za důležité upozornit na fakt, že ve významu jednotlivých faktorů nepanuje mezi autory jednoznačná shoda. Z podstaty vzniku tohoto modelu pomocí lexikální faktorové analýzy je obtížné některé z faktorů jednoznačně interpretovat. Jedná se vlastně o „shluk" přídavných jmen popisujících lidské vlastnosti, které jsou danému faktoru nejblíže. Z různých interpretací významu jednotlivých faktorů plynou též spory o jejich pojmenování. Níže uvádíme jména faktorů, tak jak jsou užívána v českém lexikálním modelu (Plháková, 2004). U faktoru emocionální stability (neuroticismu) pak s jeho pojmenováním přímo souvisí i orientace faktorové osy. Pokud o faktoru mluvíme jako o neuroticismu, je jeho vyšší míra spojována s emoční labilitou a pociťováním negativních emocí. Klid, vyrovnanost pak odpovídají jeho nižší míře. Obráceně tomu je, pokud o faktoru mluvíme jako o emocionální stabilitě. (McCrae & John, 1992; Plháková, 2004). Obdobně to platí pro faktor extraverze - introverze. Emoční stabilita (Neuroticismus) (Plháková, 2004) spojuje vysokou míru tohoto faktoru osobnosti v českém jazyce s následujícími adjektivy: klidný, vyrovnaný, sebejistý, odolný, duchaprítomný, a nízkou naopak s adjektivy: labilní, neklidný, vznětlivý, úzkostný, rozrušitelný. Vyšší míra neuroticismu (tj. nízká míra emocionální stability) je charakteristická pro osoby s tendencí zažívat tíseň, je s ním spojené časté prožívání negativních emocí: napětí, obav, strachu, úzkosti, viny, frustrace. Typická je též náladovost. Toto prožívání je často spojeno se špatnou kontrolou nutkavých potřeb a impulsivností, nízkou sebedůvěrou a iracionálním způsobem uvažování. (McCrae & Costa, 1987) Vyšší míra neuroticismu je též spojována s různými psychickými poruchami jako jsou deprese, úzkostné stavy a další (McCrae & Costa, 1987). Extraverze /živost (Plháková, 2004) spojuje vysokou míru tohoto faktoru osobnosti v českém jazyce s následujícími adjektivy: výřečný, průbojný, temperamentní, energický, společenský a s nízkou naopak s přídavnými jmény: tichý, samotářský, plachý, ostýchavý, mlčenlivý. Autoři upozorňují na to, že nízkou míru tohoto rysu nelze spojovat s introverzí ve smyslu více introspektivního zaměření, jak to někdy bývá činěno v jiných typologiích jako například MBTI (McCrae & John, 1992). Jak je patrné z výše uvedených adjektiv, skór v této škále souvisí s kvantitou a kvalitou interpersonálních reakcí, s úrovní aktivace a s mírou potřeby stimulace (Hřebíčková & Urbánek, 2001). Svědomitost (Plháková, 2004) spojuje vysokou míru tohoto faktoru osobnosti v českém jazyce s následujícími adjektivy: důkladný, pilný, svědomitý, pečlivý, cílevědomý a nízkou naopak 40 s přídavnými jmény: nesvedomitý, lenivý, nevytrvalý, chaotický, loudavý. Z charakteristik je patrné, že tato dimenze souvisí s mírou systematičnosti, sebekontroly a schopnosti se motivovat (Hřebíčková & Urbánek, 2001). To je patrné z toho, že McCrae a John (1992) charakterizují vysokou míru tohoto faktoru osobnosti adjektivy: efektivní, organizovaný, plánující, spolehlivý, zodpovědný, pečlivý. Přívětivost (Plháková, 2004) spojuje vysokou míru tohoto faktoru osobnosti v českém jazyce s následujícími adjektivy: dobrosrdečný, poctivý, přívětivý, snášenlivý, skromný a nízkou naopak s přídavnými jmény: panovačný, útočný, pomstychtivý, necitelný, rozpínavý. Faktor popisuje interpersonální orientaci. Vyšší míra přívětivosti je spojena dále s altruismem. Nižší míra se egocentrickým přístupem, podezíravostí, nepřátelskostí (Hřebíčková & Urbánek, 2001). Intelekt (Otevřenost vůči zkušenosti) (Plháková, 2004) spojuje vysokou míru tohoto faktoru osobnosti v českém jazyce s následujícími adjektivy: chytrý, inteligentní, bystrý, vzdělaný, intelektuální a nízkou naopak s adjektivy: hloupý, neinteligentní, omezený, nenadaný, nevzdělaný. Adjektiva uvedená výše odpovídají Goldbergovu, (1990) pojetí tohoto faktoru, který ho vnímá jako obecnou inteligenci. Na významu této škály panuje asi nejmenší shoda mezi autory (McCrae & John, 1992). McCrae a Costa (1987) faktor pojmenovávají otevřenost ke zkušenosti a spojují jeho vyšší hodnoty s tendencí vyhledávat nové zážitky, snahou objevovat neznámé, tvořivostí, imaginací, zvídavostí (McCrae & John, 1992). Pro měření rysů pětifaktorového modelu osobnosti byla vyvinuta řada dotazníkových metod. Mezi nejrozšířenější patří dotazník NEO Osobnostní dotazník (NEO Personality Inventory, NEO PI) zkonstruovaný Costou a McRaem (1985) a jeho úpravy NEO PI-R (Costa & MacCrae, 1992) a NEO PI-3 (Costa & McCrae, 2010). U těchto dotazníků byly prokázány dobré psychometrické vlastnosti. Tyto dotazníky jsou však velmi dlouhé. Například NEO PI-R obsahuje 240 položek. Snahou bylo proto nalézt kratší verzi s dostatečně dobrými psychometrickými vlastnostmi. Vznikla tak zkrácená šedesátipoložková verze NEO-FFI (Costa & MacCrae, 1992). Pro některé účely je čas potřebný pro administraci i této verze příliš dlouhý. Proto se začaly objevovat v pozdějších letech kratší verze dotazníků čítající jen několik položek pro každý faktor, které nedosahují tak dobrých psychometrických vlastností. Jejich autoři uvádějí, že jsou dostačující v případech, kdy nejde o individuální posouzení, ale o hrubé porovnání rysů u větších skupin repsondentů (Rammstedt & John, 2007). Mezi takovéto velmi stručné dotazníky patří například Desetipoložkový osobnostní dotazník (Ten-Item Personality Inventory, TIPI) a Pětipoložkový osobnostní dotazník (Five Item Personality Inventory, FIPI (Gosling, Rentfrow, & Swann, 2003) a Desetipoložkový dotazník pěti faktorů osobnosti (Ten Item Big Five Inventory, BFI-10, Rammstedt & John, 2007). 41 8.1. Pětifaktorový model osobnosti a všímavost Existuje řada publikovaných výzkumů zkoumajících vztah všímavosti a pětifaktorového modelu osobnosti (Giluk, 2009; Siegling & Petrides, 2014). Nalezené vztahy mezi všímavostí a faktory osobnosti se v těchto pracech liší jak co do síly nalezeného vztahu, tak někdy i v jeho směru. Tyto rozdíly lze z části zdůvodnit extrémními hodnotami ve vzorku jednotlivých studií a také použitím různých dotazníkových metod pro měření všímavosti (Giluk, 2009; Siegling & Petrides, 2014). O sloučení dosavadních výsledků se pokouší práce Giluka (2009), která provádí metaanalýzu 29 do té doby publikovaných studií. Práce Sieglinga a Petridese (2014) posuzuje rozdíly mezi jednotlivými dotazníky hodnotícími všímavost (DPAV, KIMS, CAMS-R, SMQ, MAAS, FMI) v jejich vztahu k složkám pětifaktorového modelu osobnosti měřeného pomocí BFI. Oba výzkumy se shodují v tom, že neuroticismus vykazuje výrazný negativní vztah k všímavosti, a to ve všech použitých dotazníkových metodách. Giluk ve své metaanalýze (2009) nalezl pro všechny ostatní faktory Big Five (extraverzi, otevřenost ke zkušenosti, přívětivost a svědomitost) k všímavosti statisticky významný pozitivní vztah různé síly. Porovnání Sieglinga a Petridese (2014) nalezlo pro všechny použité dotazníky pro extraverzi, otevřenost ke zkušenosti, přívětivost a svědomitost buď statisticky významný pozitivní vztah nebo zanedbatelný statisticky nevýznamný vztah. Rozdíly mezi dotazníky jsou zjevně dány poněkud odlišnou konceptualizací všímavosti při jejich konstrukci. Neuroticismus vykazuje napříč publikovanými výzkumy negativní vztah k rysové všímavosti. Giluk (2009) dochází ve své studii k odhadu průměrné korelace p = - 0,58 s 95% intervalem spolehlivosti mezi p = -0,65 a p = -0,51. Jeho vztah k všímavosti je nejsilnější ze všech pěti faktorů. Příčiny tohoto negativního vztahu lze hledat v tom, že neurotické osobnosti více podléhají stresu, mají větší tendenci podléhat impulsům, jsou více emočně reaktivní. To vše do značné míry kontrastuje s popisem všímavé osoby jako někoho, kdo nereaguje na emoce, myšlenky a nenechává se jimi bezmyšlenkovitě strhnout. Úzkostnost charakteristická pro neurotické osoby zároveň negativně koreluje s všímavostí. Svědomitost vykazuje k všímavosti výrazný pozitivní vztah. Giluk (2009) dochází ve své studii k odhadu průměrné korelace p = - 0,58 s 95% intervalem spolehlivosti mezi p = -0,65 a p = - 0,51. Vztah obou proměnných nebyl zatím v literatuře příliš zkoumán. Jejich poměrně těsný vztah není tak snadno vysvětlitelný, jako u neuroticismu. Lze zde uvažovat například o tom, že obě jsou spojeny s vyšším stupněm sebekontroly. Všímavost vyžaduje schopnost ovládat se a nereagovat na vlastní hnutí, prožitky. Obdobně vlastnosti spojované se svědomitostí jako cílevědomost, píle a důkladnost předpokládají větší schopnost sebeovládání. Otevřenost zkušenosti vykazuje k všímavosti pozitivní vztah. Giluk (2009) dochází ve své 42 studii k odhadu průměrné korelace p = 0,20 s 95% intervalem spolehlivosti mezi p = 0,15 a p = 0,25. Siegling a Petrides (2014) uvádějí pozitivní korelace v rozmezí (r = 0,21 - 0,35; p<0,001) mezi všímavostí měřenou pomocí DPAV, KIMS a FMI. Tento pozitivní vztah obou konstruktů lze vysvětlit tím, že faktor otevřenosti vůči zkušenosti v sobě implicitně obsahuje předpoklad přijetí jevů, které přicházejí, stejně jako koncept všímavosti. Obdobně je se zvídavostí spojován jak osobnostní faktor, tak všímavost. Bishop et al. (2004, str. 232) ve svém dvoufaktorovém pojetí všímavosti explicitně uvádí, že „Druhý faktor zahrnuje osvojení si a přijetí určitého postoje vůči vlastnímu prožívání, postoje, který se vyznačuje zvídavostí, otevřeností a přijetím." Přívětivost vykazuje k všímavosti pozitivní vztah. Giluk (2009) dochází ve své studii k odhadu průměrné korelace p = 0,30 s 95% intervalem spolehlivosti mezi p = 0,15 a p = 0,45. Siegling a Petrides (2014) uvádějí pozitivní korelace v rozmezí (r = 0,22 - 0,31; p<0,001) mezi všímavostí měřenou pomocí DPAV, KIMS, CAMS-R, FMI, MAAS. Extraverze vykazuje k všímavosti pozitivní vztah. Giluk (2009) dochází ve své studii k odhadu průměrné korelace p = 0,15 s 95% intervalem spolehlivosti mezi p = 0,08 a p = 0,22. Siegling a Petrides (2014) potvrzují tento pozitivní vztah pro všechny užité dotazníky všímavosti (DPAV, KIMS, CAMS-R, SMQ, FMI, MAAS) v rozmezí r = 0,14 až r = 0,34 (p<0,01). Nalezené pozitivní vztahy všímavosti k extraverzi a přívětivosti nejsou jednoduše interpretovatelné bez dalšího výzkumu. Všímavost, extraverze a přívětivost vykazuje korelace stejného směru s dalšími konstrukty. To však samo o sobě nenabízí vysvětlení vztahů mezi těmito proměnnými. Z výše prezentovaných korelačních vztahů nelze vyvozovat jednoznačné závěry o tom, zda je faktory osobnosti míra všímavosti přímo ovlivněna, zda je může ovlivnit (mělo by se jednat o poměrně stabilní a neměnné charakteristiky), či zda může všímavost výrazně modulovat jejich vnější projevy. Při této úvaze je třeba mít též na paměti, že se jedná o vztah rysové neboli dispoziční všímavosti a osobnostních rysů. 8.2. Pětifaktorový model osobnosti a nerozhodnost Při analýze nerozhodnosti se samozřejmě nabízí otázka, do jaké míry vychází ze struktury osobnosti neboli do jaké míry je tento konstrukt definován základními osobnostními rysy. Srovnání nerozhodnosti s pětifaktorovým modelem osobnosti provedli Germeijsová a Verschuerenová (2011). Tato studie byla provedena na skupině 543 adolescentů v posledním ročníku střední školy. Práce vyhodnocující vztah nerozhodnosti a pětifaktorového modelu osobnosti na obecné populaci nám není známa. Autoři (Germeijs & Verschueren, 2011a) nalezli středně těsný pozitivní vztah (r = 0,60; p<0,01) mezi neuroticismem a nerozhodností, nepříliš těsný negativní vztah (r = - 0,33; p<0,01) mezi svědomitostí a nerozhodností a nepříliš těsný negativní vztah (r = - 0,21; p<0,01) mezi 43 extraverzí a nerozhodností. Vztah mezi otevřeností vůči zkušenosti a nerozhodností byl negativní zanedbatelný (-0,09; p<0,05) a vztah nerozhodnosti k přívětivosti byl zanedbatelný. Směr vztahů neuroticismu a svědomitosti k nerozhodnosti se shoduje s výsledky předchozí studie Shafera (2000) provedené na 200 studentech, která ovšem používala nestandardní dotazník pro Big Five. Silný vztah nerozhodnosti s neuroticicsmem potvrzuje i výzkum Jacksona, Furnhama, & Lawty-Jonesové (1999). Zajímavé je, že tato korelace byla však pozorována pouze u mužů a nikoliv u žen. Korelace s neuroticismem byla výzkumně potvrzena i u příbuzného konstruktu prokrastinace v rozhodování (Milgram & Tenne, 2000). Vysokou hodnotu pozitivní korelace s neuroticismem autoři vysvětlují jednak faktem, že negativní emoce spojené s neuroticismem někdy vedou podle předchozího výzkumu k odkládání rozhodnutí (Milgram & Tenne, 2000). Dále uvádějí hypotézu, že pro neurotické úzkostné osoby mohou být s rozhodováním spojeny nepříjemné emoce, kterým se neurotický jedinec snaží vyhnout tím, že rozhodnutí oddálí nebo se mu vyhne. Prokrastinace rozhodování a vyhýbání se mu je tak vlastně formou regulace negativních emocí. Pro toto vysvětlení hovoří i fakt, že anxieta spojovaná s neuroticismem (McCrae & Costa, 1987) je též silným korelátem nerozhodnosti (Santos, 2001). Pozitivní vztah k neuroticismu má též prokrastinace v rozhodování (Milgram & Tenne, 2000), která je jednou z komponent nerozhodnosti (Germeijs & Verschueren, 2011a; Rassin, 2007). S nepříjemnými emocemi spojovanými s neuroticismem mohou též souviset obavy nerozhodných lidí a přehodnocování již učiněných rozhodnutí. Vysvětlení negativního vztahu nerozhodnosti a svědomitosti nabízí pohled na přídavná jména, která reprezentují svědomitost v její faktorové interpretaci (Blatný, 2010): cílevědomost, důkladnost. Cílevědomost, tedy schopnost „být si vědom svých cílů" - předpokládá, že se pro ně rozhodneme a v rozhodnutí vytrváme. Důkladnost zase implikuje dokončování úkolů, tedy i pokud je tímto úkolem rozhodnutí. (McCrae & John, 1992) nabízejí jako jednu z interpretací tohoto faktoru „silnou" versus „slabou" vůli. Negativní asociaci s faktorem extraverze není příliš silná. Extraverze je spojována v pětifaktorovém modelu s charakteristikami: průbojný, energický, temperamentní, společenský (Blatný, 2010). Tyto charakteristiky jsou v protikladu k oddalování rozhodnutí, vyhýbání se nepříjemnému rozhodnutí. Společenský člověk si navíc snáze najde odpověď na své otázky v rozhovoru s druhými. 44 9. Shrnutí teoretické části V teoretické části jsme se věnovali všímavosti a nerozhodnosti, dvěma ohniskům pozornosti této výzkumné práce. Nejprve jsme se soustředili na všímavost. Zmínili jsme historický vývoj jejího zkoumání. Poté jsme analyzovali rozdíly a společné rysy pojetí této vlastnosti v díle různých autorů. Následně jsme se soustředili na popis vlastností všímavosti, které by mohly souviset s rozhodováním. Popsali jsme též způsob jejího měření a metody založené na jejím rozvíjení. V druhé části jsme se zaměřili na nerozhodnost. Zmínili jsme významné modely její struktury a fungování. Povšimli jsme si též jejích vztahů k dalším vlastnostem lidské psychiky. Při popisu konstruktů, se kterými všímavost i nerozhodnost souvisí, jsme zvláštní pozornost věnovali perfekcionismu a pětifaktorovému modelu osobnosti. Z našich úvah vyplývá, že mezi nerozhodností a všímavostí existuje mnoho „spojnic", které naznačují, že by se mohly obě vlastnosti výrazně ovlivňovat. Jedním z pojítek by mohl být rys neuroticismu a afektivní složka s ním spojená. Studiu těchto vztahů bude věnována experimentální část této práce. 45 Empirická část 46 10. Cíl výzkumu a formulace hypotéz 10.1. Cíl výzkumu Důležitá rozhodnutí určují další směřování našeho života. Rozhodujeme se o volbě životního partnera, povolání, místě pro život. Neschopnost činit důležitá rozhodnutí, se kterými by byl člověk spokojený, proto člověka výrazně omezuje. Omezená schopnost rozhodovat se o každodenních záležitostech pak může výrazně limitovat naše každodenní fungování. Ve studiu nerozhodnosti však byla dosud věnována pozornost především oblasti volby povolání (Cooper, 1984; Germeijs & De Boeck, 2003; Jones, 1989; Osipow, 1999; Salomone, 1982) a také částečně oblasti klinické (Di Schiena et al., 2013; Frost & Shows, 1993). Nerozhodnost prokazuje výrazný vztah s mírou spokojenosti s vlastním životem (Rassin & Muris, 2005b), je součástí diagnostických kritérií pro depresivní onemocnění (WHO, 2008) a MKN-10 ji uvádí i v popisu příznaků obsedantně-kompulzivní poruchy (WHO, 2008). Přesto není dosud dostatečně prozkoumán mechanismus jejího fungování (Špunt, Rassin, & Epstein, 2009). Nebyl také dosud přímo zkoumán vztah obecné nerozhodnosti a všímavosti. Z výše uvedené teorie (kapitola 6.4) je přitom patrné, že mezi oběma jevy lze očekávat souvislosti. Všímavost vede k přijetí nepříjemných emocí. Ty se u nerozhodných lidí pojí s rozhodováním a snaží se jich zbavit tak, že se rozhodnutí vyhýbají nebo ho odkládají. Všímavost je též spojena s nižší mírou ruminací (Deyo et al., 2009), které jsou s nerozhodností spojované u depresivních pacientů (Di Schiena et al., 2013), ale mohli by s ní mít spojitost i ostatní lidé. Výše uvedené nás vede k předpokladu, že mezi oběma vlastnostmi bude negativní vztah. V pojetí některých autorů (Rassin, 2007) je důležitou komponentou nerozhodnosti perfekcionismus. Z výzkumu (Frost & Shows, 1993) vyplývá, že s nerozhodností souvisí především jeho dysfunkční varianta. Zároveň dle výzkumů vykazuje dysfunkční perfekcionismus negativní vztah k všímavosti a zvláště k jejímu aspektu nehodnocení (Argus & Thompson, 2008; Hinterman et al., 2012). Rozhodli jsme se proto prozkoumat vztah dysfunkčního perfekcionismu k všímavosti a nerozhodnosti. Z výše uvedených důvodů předpokládáme, že vztah k nerozhodnosti bude pozitivní, zatímco k všímavosti negativní. Rozhodli jsme se též prozkoumat vztah mezi všímavostí, nerozhodností a osobnostními rysy dle pětifaktorového modelu osobnosti. Z předchozích výzkumů (Giluk, 2009) a teoretického rozboru (kapitola 8.1) vyplývá negativní vztah neuroticismu k všímavosti a pozitivní k nerozhodnosti. O směru ostatních vztahů nemáme hypotézu. Schopnost všímavosti výrazně regulovat prožívání negativních emocí a nechat se jimi ovlivňovat nás vede k hypotéze, že by mohla 47 výrazně moderovat vztah mezi neuroticismem a všímavostí. S rostoucí všímavostí by mohla klesat míra vztahu mezi neuroticismem a nerozhodností. Trénink meditace všímavosti vede k jejímu rozvíjení. Předpokládáme, že i některé typy cvičení, které v sobě obsahují aspekt soustředění na tělesné pocity a vyžadují koncentraci, vedou k jejímu rozvoji. Rozhodli jsme se je proto zahrnout do našeho výzkumu a prozkoumat vztah množstvím času jim věnovaného s všímavostí a nerozhodností. Cílem výzkumu je analyzovat vztahy mezi všímavostí, nerozhodností a perfekcionismem. Budeme zkoumat, zda existuje vztah mezi dispozičním rysem všímavosti měřeným Dotazníkem pěti aspektů všímavosti, měřeným českou verzí dotazníku DPAV (Baer et al., 2006), a obecnou nerozhodností měřenou zkrácenou jedenáctipoložkovou verzí Indecisiveness scale (Rassin et al., 2007). Zaměříme se též na vztah mezi všímavostí a dysfunkčním perfekcionismem měřeným pomocí dotazníku FMPS-R (Khawaja & Armstrong, 2005). Předpokládáme, že s rostoucí rysovou všímavostí bude klesat míra nerozhodnosti a perfekcionismu. Předmětem našeho výzkumu bude též vztah mezi všímavostí, nerozhodností a jednotlivými faktory pětifaktorového modelu osobnosti, měřeného dotazníkem BFI-10 (Rammstedt & John, 2007). Předpokládáme, že existuje negativní vztah mezi mírou neuroticismu a všímavostí a pozitivní vztah mezi nerozhodností a neuroticismem. Budeme též zkoumat, jaký je vztah mezi všímavostí, nerozhodností a množstvím času věnovaného meditaci, dechovým a koncentračním cvičením, tai-či a józe. Naměřené veličiny rovněž porovnáme z hlediska demografických charakteristik. 10.2. Formulace hypotéz a výzkumných otázek • Hl: Existuje statisticky významný negativní vztah mezi mírou všímavosti a mírou nerozhodnosti. • VOl: Jaký je vztah mezi jednotlivými faktory všímavosti a nerozhodností? • H2: Existuje statisticky významný negativní vztah mezi mírou všímavosti a mírou dysfunkčního perfekcionismu. • H3: Existuje statisticky významný pozitivní vztah mezi dysfunkčním perfekcionismem a nerozhodností. • H4: Existuje statisticky významný negativní vztah mezi mírou všímavosti a mírou neuroticismu. 48 • V02: Jaký je vztah mezi všímavostí a složkami pětifaktorového modelu osobnosti? • H5: Existuje statisticky významný pozitivní vztah mezi mírou neuroticismu a nerozhodnosti. • V03: Jaký je vztah mezi nerozhodností a složkami pětifaktorového modelu osobnosti? • H6: Rysová všímavost je statisticky významným moderátorem ve vztahu mezi neuroticismem a nerozhodností. • H7: Existuje statisticky významný pozitivní vztah mezi množstvím času věnovaným meditaci, dechovým a koncentračním cvičením, tai-či, józe a mírou všímavosti. • H8: Existuje statisticky významný negativní vztah mezi množstvím času věnovaným meditaci, dechovým a koncentračním cvičením, tai-či, józe a mírou nerozhodnosti. • V04: Existují rozdíly v míře všímavosti v závislosti na vybraných demografických charakteristikách (pohlaví, věk, vzdělání, rodinný stav)? • V05: Existují rozdíly v míře nerozhodnosti v závislosti na vybraných demografických charakteristikách (pohlaví, věk, vzdělání, rodinný stav)? 10.3. Metoda výzkumu 10.3.1. Výzkumný soubor U výzkumného souboru jsme zjišťovali následující proměnné: pohlaví, věk, nejvyšší dosažené vzdělání a rodinný stav. Výzkumný soubor 327 respondentů tvořilo 91 mužů (27,8 %) a 236 žen (72,2%). Rozdělení vzorku dle pohlaví je uvedeno v Tabulka 2. Tabulka 2: Četnost zastoupení respondentů podle pohlaví (N=327) Pohlaví Počet Osob (N) Počet osob (%) muž 91 27,8 žena 236 72,2 Celkem 237 100 Věk respondentů se pohybuje v rozmezí 14 až 77 let. Součástí výzkumného souboru je i jeden záznam s hodnotou věku 1 rok. Tento záznam jsme vyřadili ze všech statistických analýz dat, kde 49 jsou vyhodnocovány zkoumané proměnné ve vztahu k věku. V ostatních analýzách byl tento záznam ponechán. Základní deskriptívni statistiky věkového rozložení výzkumného vzorku jsou shrnuty v Tabulka 3. Z Grafu 1 je patrné nerovnoměrné věkové rozdělení vzorku. Velká část respondentů je mezi 15. a 40. rokem života a počet respondentů nad 40 let výrazně klesá. Tabulka 3: Věkové rozložení vzorku N M SD Min. Max. 327 31,31 12,262 1 77 on r 5D~ n n 5" - r n rr r •ní r-I 1 1 1 1- 0 20 40 60 80 Věk Graf 1: Věkové rozložení výzkumného vzorku (N=327) U dotazovaných byla dále zkoumána nej vyšší úroveň dosaženého vzdělání. Největší část respondentů vystudovala vysokou školu nebo vyšší odbornou školu (N = 189; 57,8 %). Druhou nejčastěji zastoupenou skupinou byli středoškoláci (N= 103; 31,5 %). Následovala skupina se základním vzděláním (N = 33, 10,1 %) a vyučení (N = 2; 0,6 %). Rozdělení respondentů dle úrovně dosaženého vzdělání je uvedeno v Tabulka 4. Tabulka 4: Rozdělení respondentů podle úrovně dosaženého vzdělání Úroveň vzdělání N % SS 103 31,5 vs/vos 189 57,8 vyučení 2 ,6 zs 33 10,1 Celkem 327 100,0 50 Další zjišťovanou charakteristikou je rodinný stav dotazovaných. Nejvíce zastoupena v našem výzkumném souboru je skupina nesezdaných lidí žijících v partnerském svazku (N = 122; 37,3 %). Jedinci žijící bez partnera či partnerky tvoří druhou nejpočetnější skupinu (N = 112; 34,3 %). Další skupinou v pořadí dle početního zastoupení jsou lidé žijící v manželství (N = 72; 22,0 %). Nejméně zastoupenými skupinami jsou rozvedení (N = 12; 3,7 %) a ovdovělí (./V = 9; 2,8 %). Přehled zastoupení dotazovaných v jednotlivých kategoriích je shrnut v Tabulka 5 a Grafu 2. Tabulka 5: Rozdělení respondentů podle rodinného stavu N % bez partnera/-ky 112 34,3 ovdovělí 9 2,8 rozvedení 12 3,7 v manželství 72 22,0 v partnerství 122 37,3 Celkem 327 100,0 • bez partnera/ky (single) • ovdovělí • rozvedení I v manželství • v partnerství Graf 2: Procentuální zastoupení respondentů podle rodinného stavu (N = 327) 10.4. Sběr a analýza dat 10.4.1. Popis sběru dat Data byla sbírána v rozmezí ledna až března 2017. Sběr dat probíhal elektronicky přes internetový portál vyplňto.cz, kde byl umístěn dotazník obsahující položky blíže popsané v sekci 10.5. Respondenti byli aktivně oslovováni pomocí emailu, sociálních sítí a server vyplňto.cz propagoval výzkum na svých stránkách. Při sběru dat byl brán ohled na etiku výzkumu. 51 10.4.2. Statistická analýza dat Data byla získána z webového rozhraní ve formě tabulky MS Excel. Statistické zpracování dat bylo následně provedeno pomocí IBM SPSS 22 s nainstalovaným doplňkem SPSS PROCESS. Prezentovaná studie obsahuje jak explorační část, tak konfirmační část (hypotézy a výzkumné otázky jsou popsány v sekci 10). V části prezentující výsledky je u každé výzkumné otázky a hypotézy uvedeno, jakou statistickou metodou byla vyhodnocována. Zde shrneme použité statistické metody obecně: • Pro škály všech dotazníků jsme ověřovali jejich reliabilitu ve smyslu vnitřní konzistece výpočtem Cronbachova koeficientu a. • Pro porovnání průměrů byl využit t-test pro nezávislé výběry a analýzu rozptylu ANOVA. • Pro analýzu vztahů mezi proměnnými byl užit výpočet korelační matice o Pearsonův korelační koeficient r v případech, kde všechny porovnávané proměnné měly intervalový nebo poměrový charakter, o Spearmanův koeficient pořadové korelace p pro ordinální data. • Při hodnocení těsnosti vztahů v dalším textu vycházíme z Guilfordova hodnocení těsnosti korelace: o < 0.20 zanedbatelný vztah, o 0.20 - 0.40 nepříliš těsný vztah, o 0.40 - 0.70 středně těsný vztah, o 0.70 - 0.90 velmi těsný vztah, o > 0.90 extrémně těsný vztah. • Pro ověření moderačního a mediačního modelu byl užit doplněk SPSS PROCESS pracující na bázi výpočtu regrese. Všechny položky ve výzkumu byly povinné, takže soubor neobsahoval žádná chybějící data. V průběhu zpracování dat byly objeveni dva respondenti, jejichž odpovědi obsahovaly v desítkách po sobě jdoucích otázek vyplněné maximální hodnoty. Odpovědi třetího respondenta obsahovaly neplatné odpovědí (pravděpodobně chyba serveru administrujícího dotazník) znemožňující smysluplné vyhodnocení. Tyto tři respondenty jsme z dalšího vyhodnocení vynechali. 10.5. Použité metody Testová baterie obsahovala následující nástroje: 52 • Dotazník pěti aspektů všímavosti (Five Facets Mindfulness Questionnaire, DPAV; Baer et al., 2006), • Jedenáctipoložkovou verzi Škály nerozhodnosti (Indecisiveness Scale, IS; Rassin et al., 2007), • Desetipoložkový dotazník pěti faktorů osobnosti (Ten Item Big Five Inventory, BFI-10; Rammstedt & John, 2007), • Frostovu zkrácenou multidimenzionální škálu perfekcionismu (Frost Multidimensional Perfecionism Scale Reduced, FMPS-R; Khawaja & Armstrong, 2005), • položky zjišťující demografická data: pohlaví, věk, rodinný stav, dosažené vzdělání • položku zjišťující, jak často se respondenti věnují cvičení jógy, dechovým cvičením či koncentračním cvičením, tai-či nebo meditaci. 10.5.1. Dotazník pěti aspektů všímavosti (DPAV) Dotazník pěti aspektů všímavosti (Five Facets Mindfulness Questionnaire, DPAV; Baer et al., 2006) je komplexní nástroj, který vznikl sloučením pěti nástrojů užívaných k měření všímavosti: • Škály všímavé pozornosti a uvědomování (Mindful Attention Awareness Scale, MAAS; Brown & Ryan, 2003), • Freiburského inventáře všímavosti (Freiburg Mindfulness Inventory, FMI; Walach, Buchheld, Buttenmuller, Kleinknecht, & Schmidt, 2006), • Kentuckého inventáře všímavých dovedností (Kentucky Inventory of Mindfulness Skills, KIMS; Baer, Smith, & Allen, 2004), • Škály kognitivní a afektivní všímavosti (Cognitive and Affective Mindfulness Scale, CAMS; G. C. Feldman, Hayes, Kumar, Greeson, & Laurenceau, 2004), • Southhamptonského dotazníku všímavosti (Southhampton Mindfulness Questionnaire, SMQ; Chadwick et al., 2008). Sloučením těchto nástrojů vznikl jeden integrující dotazník reflektující komplexnost konstruktu všímavosti. Faktorovou analýzou bylo nalezeno pět kolmých faktorů, které si popíšeme: • Pozorování: odpovídá schopnosti být bděle pozorný k událostem v přítomném okamžiku. Tato schopnost bdělé pozornosti se týká vnitřních podnětů (představy, myšlenky, emoce, tělocitné vjemy) i vnějších podnětů (smyslové vjemy z okolí). Lidé dosahující vyššího skóru v této škále jsou vnímavější ke svému okolí i vnitřním prožitkům. • Popisování: odráží schopnost slovně vyjádřit/označit slovy své pocity, myšlenky 53 a představy. Čím vyšší skór v této škále, tím lepší schopnost zorientovat se ve svých pocitech a popsat je. • Uvědomělé jednání: vyjadřuje míru pozornosti, kterou jedinec věnuje tomu, co právě dělá. Vysoký skór odpovídá vysoké schopnosti soustředit se na přítomný okamžik. Nízký skór mají lidé, kteří se snadno nechají odvést myšlenkami, obavami, plány do budoucnosti, minulosti nebo k dennímu snění a „fungují na automatického pilota". • Nehodnocení vnitřních prožitků: schopnost přijetí vlastních pocitů a myšlenek bez hodnocení. Lidé s vyšším skórem dokážou přijímat vlastní myšlenky a pocity, aniž by je dělili na dobré a špatné, přijatelné a nepřijatelné atd. • Nereagování na vnitřní prožitky: schopnost nereagovat na aktuální vnitřní prožitky, myšlenky a představy. Jedinci s nižším skórem se nechají snadno unést myšlenkami a emocemi. Vyšší skór odpovídá většímu odstupu od vlastních prožitků a schopnosti nereagovat na nepříjemné emoce, představy, myšlenky. Dotazník tvoří 39 položek. Každá položka představuje tvrzení a respondent na Likertově škále 1-5 označuje, do jaké míry pro něj daný výrok platí (1 = téměř nikdy, 5 = téměř vždy). Některé položky jsou reverzně skórované, na což je při vyhodnocení třeba brát zřetel. Výstupem jsou skóry pro jednotlivé aspekty všímavosti a celkový skór hodnotící schopnost jednat všímavě v každodenním životě. V prezentované studii byla využita česká verze DPAV, jejímž autorem je Jan Benda. Normalizace na vzorku 2871 respondentů české populace provedl v rámci své diplomové práce Žitník (2010). V rámci této práce byla též provedena validizační studie prokazující dobré psychometrické vlastnosti české verze dotazníku. Autor uvádí reliabilitu ve smyslu vnitřní konzistence a = 0,90 pro celý dotazník, a 0,77-0,92 pro jednotlivé faktory. U české verze byla prokázána nezávislost celkového skóru všímavosti na pohlaví, což ale neplatilo pro 4 z 5 subškál pro jednotlivé aspekty všímavosti. Dotazník byl vybrán pro jeho komplexnost a dobré psychometrické vlastnosti. 10.5.2. Skála nerozhodnosti Škála nerozhodnosti - jedenáctipoložková verze (Indecisiveness Scale, IS; Rassin et al., 2007) měří obecnou nerozhodnost. Byla vytvořena redukcí původní škály vytvořené Frostem a Showsovou (1993) tak, že z ní byly vynechány položky, které se týkají specifických situací a byly ponechány pouze obecné tematicky nespecifické položky. Cílem bylo dosáhnout nezávislosti škály na komponentách nerozhodnosti, které se projevují jen v určitých oblastech lidské činnosti. Škála obsahuje 11 položek ve formě tvrzení. Odpovědi na Likertově škále 1-5 vyjadřují, do 54 jaké míry ho dané tvrzení vystihuje (1: nesouhlasí-5: souhlasí). Výstupem škály je celkový skór nerozhodnosti. Autoři uvádějí reliabilitu ve smyslu vnitřní konzistence a = 0.86. Normalizace škály nebyla provedena. Test-retest reliabilita po uplynutí 4 týdnů byla ověřována na výzkumném vzorku 291 respondentů s dobrými výsledky (r = .88, p<0,01; Rassin et al., 2007). Autoři zaznamenali negativní vztah věku a všímavosti měřené touto škálou a signifikantně vyšší průměrný skór u žen než u mužů. Česká verze škály vychází z našeho vlastního překladu. Dotazník byl vybrán, protože se jedná o verzi osvědčené metody pro měření nerozhodnosti s odstraněním položek specifických pro konkrétní situace. Zároveň vykazuje dobré psychometrické vlastnosti. 10.5.3. Desetipoložkový dotazník pěti faktorů osobnosti BFI-10 Desetipoložkový dotazník pěti faktorů osobnosti (Ten Item Big Five Inventory, BFI-10; Rammstedt & John, 2007) byl vytvořen jako časově nenáročná rychlá varianta měření pěti faktorů osobnosti (extraverze, otevřenost vůči zkušenosti, neuroticismus, přívětivost, svědomitost). Každému faktoru odpovídají dvě položky ve formě tvrzení. Respondent označuje na Likertově škále, do jaké míry ho vystihují tato tvrzení (1: určitě nesouhlasím -5: určitě souhlasím). Výstupem dotazníku je skór pro každý z pěti faktorů osobnosti. Vycházeli jsme z vlastního překladu. Autoři (Rammstedt & John, 2007) prováděli validaci německé a anglické verze na vzorku 233 američanů a 184 němců. Zjistili Test-rest reliabilitu po 6 týdnech (r = 0,75). Reliabilita ve smyslu vnitřní konzistence není autory uvedena. Konvergentní validita vůči NEO-PI-R byla zjištěna 0,67. Škála má výhody především v případech, kdy je krátký čas na administraci a jde o výzkumný problém zkoumající rozdíly mezi většími skupinami, nikoliv interindividuální rozdíly. Dotazník byl vybrán jako velmi krátká metody měření rysiů pětifaktorového modelu, která by dle autorů měla i přes svou stručnost vykazovat dobré psychometrické vlastnosti. 10.5.4. Frostova zkrácená multidimenzionální škála perfekcionismu FMPS-R Frostova zkrácená multidimenzionální škála perfekcionismu (Frost Multidimensional Perfecionism Scale Reduced, FMPS-R; Khawaja & Armstrong, 2005) byla autory vytvořena z původní Frostovy multidimenzionální škály perfekcionismu (Frost et al., 1990) jako stručný nástroj pro měření míry perfekcionismu, který je schopný rozlišit faktor funkčního a dysfunkčního perfekcionismu. Funkční perfekcionismus reprezentuje komponentu spojenou se schopností stanovovat si cíle a usilovat o ně při zachování flexibility a osobní spokojenosti. Dysfunkční komponentu vystihuje rigidní nastavování si vysokých cílů spojené se stresem a neschopností cítit 55 uspokojení z jejich naplnění (Khawaja & Armstrong, 2005). Škála obsahuje 17 položek ve formě tvrzení. 11 položek odpovídá faktoru dysfunkčního perfekcionismu a 6 položek odpovídá perfekcionismu funkčnímu. Respondent označuje na Likertově škále 1-5, do jaké míry ho dané výroky vystihují (1: nesouhlasí-5: souhlasí). Psychometrické vlastnosti dotazníku jsou publikované v originální publikaci (Khawaja & Armstrong, 2005). Autoři uvádějí reliabilitu ve smyslu vnitřní konzistence a = 0.90 pro celý dotazník, a = 0.91 pro faktor dysfunkčního perfekcionismu a a = 0.89 pro faktor funkčního perfekcionismu. Škála byla vybrána, protože se jedná o osvědčenou, často používanou metodu s dobrými psychometrickými vlastnostmi. 10.5.5. Pravidelnost cvičení jógy, dechových či koncentračních cvičení, taiči nebo meditace Pravidelnost cvičení jógy, dechových a koncentračních cvičení, tai-či a meditace byla zjišťována položkou: „Cvičení jogy či dechovým cvičením, koncentračním cvičením, tai-či nebo meditaci a podobně se věnuji:" s možností odpovědí „vůbec", „méně než lx týdně", „lx týdně a častěji", „3x týdně a častěji." 11. Výsledky a jejich interpretace V této části prezentujeme výsledky a analýzy jednotlivých dotazníkových metod a jejich interpretace. Nejprve popíšeme deskriptívni statistiky jednotlivých dotazníkových metod a dalších proměnných sledovaných v našem výzkumu (nerozhodnost, všímavost, perfekcionismus, škály pětifaktorového modelu osobnosti, čas věnovaný praktikování meditace, jógy apod.). Výsledky dotazníků měřících perfekcionismus, nerozhodnost a všímavost budou porovnány podle demografických charakteristik. Nakonec budeme ověřovat platnost jednotlivých námi stanovených hypotéz a budou prezentovány odpovědi na výzkumné otázky, které jsme položili v části 10.2. 11.1. Výsledky dotazníkových metod 11.1.1. Skála nerozhodnosti Škálu nerozhodnosti vyplnilo všech 324 respondentů. Pomocí histogramu bylo ověřeno přibližně normální rozdělení hodnot. Deskriptívni statistiky jsou uvedeny v Tabulka 6 Reliabilita ve smyslu vnitřní konzistence byla ověřena pomocí Cronbachova koeficientu a, jehož hodnota je relativně vysoká (a = 0,88). 56 Tabulka 6: Deskriptívni statistiky Škály nerozhodnosti (N=324) M SD Medián Min Max Ql Q3 Q3-Q1 32,07 8,95 32 11 55 25 39 14 11.1.2. Dotazník pěti aspektů všímavosti Dotazník pěti aspektů všímavosti byl vyplněn všemi 324 respondenty. Pomocí histogramu bylo ověřeno přibližně normální rozdělení hodnot jak pro celkový skór dotazníku, tak pro jeho jednotlivé subškály. Deskriptívni statistiky jsou uvedeny v Tabulka 7. Reliabilita ve smyslu vnitřní konzistence byla ověřena pomocí Cronbachova koeficientu a pro celý dotazník i jeho jednotlivé subškály a můžeme konstatovat relativně vysoké hodnoty vnitřní konzistence. Nejnižší hodnota Cronbachova koeficientu byla spočtena pro škálu pozorování (a = 0,78), což je stále dostačující. Nereagování na vnitřní prožitky a = 0,79, Pozorování a = 0,78, Uvědomělé jednání a = 0,86, Popisování a = 0,92, Nehodnocení vnitřních prožitků a = 0,90, Celý dotazník DPAV a = 0,90. Tabulka 7: Deskriptívni statistiky Dotazníku pěti aspektů všímavosti M SD Medián Min Max Ql Q3 Q3-Q1 Nereagování na vnitřní prožitky 20,34 4,98 21 9 34 17 24 7 Pozorování 27,09 6,01 28 8 40 23 31 8 Uvědomělé jednání 25,28 6,27 25 9 40 21 30 9 Popisování 26,74 7,63 28 8 40 22 32 10 Nehodnocení vnitřních prožitků 27,22 7,76 28 8 40 23 33 10 DPAV celkem 126,66 20,53 127 61 189 112 142 30 Na České populaci byla s tímto překladem dotazníku dělána pouze jedna validační studie (Žitník, 2010). Jedná se o diplomovou práci. Překlad byl validován na 2871 respondentech (943 mužů/ 1928 žen) z obecné populace. Odpovědi byly získány pomocí elektronického dotazníku od respondentů kontaktovaných přes sociální sítě a email. Vzhledem k rozsahu studie, její preciznosti a nedostatku jakýchkoliv jiných publikací ověřujících tento překlad dotazníku na takto rozsáhlém vzorku české populace, jsme se rozhodli zde uvést srovnání našeho souboru s výsledky souboru zmiňované studie (Tabulka 8). 57 Tabulka 8: Výsledky validace českého překladu dotazníku DPAV (Žitník, 2010) M SD Nereagování na vnitřní prožitky 22.16 4.43 Pozorování 28.09 5.44 Uvědomělé jednání 26.93 5.29 Popisování 29.20 6.29 Nehodnocení vnitřních prožitků 28.39 6.44 DPAV celkem 134.76 17.69 Ze srovnání je patrné, že náš výzkumný vzorek dosahuje ve všech subškálách nižších průměrných hodnot. 11.1.3. Frostova zkrácená multidimenzionální škála perfekcionismu (FMPS-R) Frostova zkrácená multidimenzionální škála perfekcionismu (FMPS-R) byla vyplněna všemi (N = 324) respondenty bez vynechání některé z položek (všechny byly povinné). Pomocí histogramu bylo ověřeno přibližně normální rozdělení hodnot jak pro celkový skór dotazníku, tak pro složku dysfunkčního a funkčního perfekcionismu. Deskriptívni statistiky jsou uvedeny v Tabulka 9. Reliabilita ve smyslu vnitřní konzistence byla ověřena pomocí Cronbachova koeficientu a pro celý dotazník i pro komponentu funkčního a dysfunkčního perfekcionismu zvlášť a můžeme konstatovat relativně vysoké hodnoty vnitřní konzistence: Perfekcionismus funkční a = 0,90, Perfekcionismus dysfunkční a = 0,88, Perfekcionismus celkový a = 0,86. Tabulka 9: Deskriptívni statistiky pro perfekcionismus a jeho funkční a dysfunkční komponentu M SD Medián Min Max Ql Q3 Q3-Q1 Perfekcionismus funkční 21,22 5,39 22 6 30 18 25 7 Perfekcionismus dysfunkční 29,53 9,33 29 12 55 22 36 14 Perfekcionismus 50,75 11,55 50 20 79 42 58 16 T-testem pro nezávislé výběry nebyly nalezeny statisticky signifikantní rozdíly mezi muži a ženami v míře perfekcionismu, dysfunkčního perfekcionismu ani funkčního perfekcionismu na hladině významnosti p = 0,05. 58 T-testem pro nezávislé výběry nebyly nalezeny statisticky signifikantní rozdíly mezi respondenty žijícími v partnerském vztahu a respondenty bez partnera/partnerky v míře perfekcionismu, dysfunkčního perfekcionismu ani funkčního perfekcionismu na hladině významnosti a = 0,05. Pomocí jednodimenzionální analýzy rozptylu ANOVA byly porovnány hodnoty perfekcionismu a jeho funkční a dysfunkční komponenty pro jednotlivé úrovně vzdělání respondentů. Nebyly nalezeny statisticky signifikantní rozdíly mezi jednotlivými úrovněmi vzdělání v míře perfekcionismu, dysfunkčního perfekcionismu ani funkčního perfekcionismu na hladině významnosti a = 0,05. Pomocí jednodimenzionální analýzy rozptylu ANOVA byly porovnány hodnoty perfekcionismu a jeho funkční a dysfunkční komponenty pro jednotlivé věkové skupiny respondentů. Nebyly nalezeny statisticky signifikantní rozdíly mezi jednotlivými úrovněmi vzdělání v míře perfekcionismu a funkčního perfekcionismu na hladině významnosti a = 0,05. Byly nalezeny statisticky významné rozdíly v míře dysfunkčního perfekcionismu (F(3,191) = 0,014; p<0,05). S rostoucím věkem klesá monotónně míra dysfunkčního perfekcionismu. Statistické rozdíly jsou signifikantní jen mezi některými věkovými skupinami. Rozdíly v míře perfekcionismu mezi jednotlivými demografickými skupinami můžeme shrnout tak, že pro výše definované demografické skupiny byly zaznamenány statisticky významné rozdíly v míře dysfunkčního perfekcionismu jen mezi věkovými kategoriemi. S věkem jeho míra klesala. Pro funkční perfekcionismus a celkový perfekcionismus nebyly nalezeny statisticky významné rozdíly mezi věkovými kategoriemi. Rozdíly mezi muži a ženami, skupinami rozdělenými dle rodinného stavu a vzdělání nebyly pro žádnou proměnnou statisticky významné. Nalezené rozdíly jsou platné pouze pro zkoumaný vzorek. Vzhledem k nenáhodnému výběru respondentů je bez dalšího výzkumu nelze vztahovat na obecnou populaci. 11.1.4. Desetipoložkový dotazník pěti faktorů osobnosti BFI-10 Desetipoložkový dotazník pěti faktorů osobnosti BFI-10 vyplnili všichni respondenti (N = 324). Respondenty nebyla vynechána žádná položka dotazníku. Pomocí histogramu bylo ověřeno přibližně normální rozdělení hodnot pro jednotlivé složky pětifaktorového modelu. Deskriptívni statistiky jsou uvedeny v Tabulka 10. Reliabilita ve smyslu vnitřní konzistence byla ověřena pomocí Cronbachova koeficientu a pro jednotlivé faktory. Výsledné hodnoty jsou extrémně nízké pro všechny faktory vyjma Neuroticismu (0,74) a Extraverze (0,67). Cronbachovo a překračuje pouze pro Neuroticismus nejnižší obvykle akceptovanou hodnotu 0,7: 59 Extraverze: a = 0,67 Přívětivost: a = 0,21 Svědomitost: a = 0,24 Neuroticismus: a = 0,74 Otevřenost ke zkušenosti: a = 0,38 Na základě vypočtených hodnot Crobachova a pro jednotlivé složky pětifaktorového modelu měřené na výzkumném vzorku musíme konstatovat nedostatečnou reliabilitu ve smyslu vnitřní konzistence pro všechny faktory měřené pomocí Desetipoložkového dotazníku pěti faktorů osobnosti BFI-10 vyjma neuroticismu a extraverze. Pro účely další analýzy lze tedy použít pouze vypočtené hodnoty neuroticismu a extraverze. Ostatní nejsou pro další analýzu vhodné. 11.1.1. Praktikování meditace, tai-či, jógy, koncentračních a dechových cvičení Na otázku, jak často se věnují cvičení jógy, dechovým cvičením či koncentračním cvičením, tai-či nebo meditaci odpovědělo všech 324 respondentů Tabulka 11 uvádí četnosti a procentuální Tabulka 10: Deskriptívni štatistiky péti faktoru Big Five méfených pomoci dotazníku BFI-10 M SD Medián Min Max Qi Q3 Q3-Q1 Extraverze 6,7 2,04 7 2 10 5 8 3 Přívětivost 6,37 1,70 6 2 10 5 7 2 Neuroticismus 6,74 2,15 7 2 10 5 7 2 Svědomitost 6,33 1,61 6 2 10 5 8 3 Otevřenost vůči zkušenosti 7,43 1,98 8 2 10 6 9 3 zastoupení v jednotlivých kategoriích. Z tabulky je patrné, že nadpoloviční většina respondentů se nevěnuje žádnému z výše jmenovaných cvičení. Pouze necelých 7 procent respondentů se věnuje třikrát týdně nebo častěji těmto činnostem. Procentuální zastoupení je také pro přehlednost zobrazeno v Grafu 3. 60 Tabulka 11: Rozložení respondentů v proměnné praktikování meditace, jógy, tai-či, koncentračních a dechových cvičení (N=324) N % vůbec 193 59,6 méně než lx týdně 66 20,4 lx týdně a častěji 43 13,3 3x týdně a častěji 22 6,8 Celkem 324 100,0 Hvůbec Graf 3: Rozložení respondentů v proměnné praktikování meditace, jógy, tai-či, koncentračních a dechových cvičení 11.2. Ověřování stanovených hypotéz a odpovědi na výzkumné otázky Hl: Existuje statisticky významný negativní vztah mezi mírou všímavosti a mírou nerozhodnosti. VO 1: Jaký vztah je mezi jednotlivými faktory všímavosti a nerozhodností. Byl testován vztah celkového skóru v Dotazníku pěti aspektů všímavosti (DPAV) vůči skóru ve Škále nerozhodnosti. Předpokládaný lineární vztah mezi všímavostí a nerozhodností měřenými těmito dotazníky byl ověřen pomocí dvourozměrného bodového diagramu (scatter plotu). Pro ověření hypotézy byl využit výpočet Pearsonova korelačního koeficientu r. Korelační analýza prokázala negativní vztah mezi mírou rysové všímavosti a mírou nerozhodnosti. Nalezený vztah lze považovat za středně těsný (r = - 0,47; p<0,01). Rozdíly v míře všímavosti lze vysvětlit 22 % (r2 = 0,22) rozdílů v míře nerozhodnosti. Výsledky korelační analýzy jsou uvedeny v Tabulka 12. Na základě těchto výsledků můžeme přijmout hypotézu Hl. Respondenti s vyšší mírou všímavosti vykazují nižší úroveň nerozhodnosti, a naopak respondenti s nižší mírou všímavosti 61 vykazují vyšší míru nerozhodnosti. Pro podrobnější analýzu vztahu nerozhodnosti a všímavosti jsme se zaměřili ještě na vztah jednotlivých komponent všímavosti a nerozhodnosti. Ze zobrazení dvourozměrného bodového diagramu (scatter plotu) mezi jednotlivými komponentami DPAV a nerozhodností byly patrné lineární vztahy mezi nerozhodností a komponentami všímavosti Nereagování na vnitřní prožitky, Uvědomělé jednání, Popisování a Nehodnocení vnitřních prožitků. Pro komponentu Pozorování nebylo možné z diagramu vyčíst jasnou závislost. To potvrdil i výpočet Pearsonova korelačního koeficientu r. Všechny komponenty všímavosti vyjma komponenty Pozorování vykazují statisticky významný (p<0,01) negativní vztah vůči nerozhodnosti. Tento vztah je středně těsný (r = - 0,41; p<0,01) pro komponentu Uvědomělé jednání. Nepříliš těsný je vztah pro zbývající tři komponenty. Výsledky jsou zobrazeny v Tabulka 12. Tabulka 12: Korelace všímavosti a jejích komponent s nerozhodností (N=324) r % vysvětleného rozptylu nerozhodnosti DPAV celkový skór -0,471** 22 % Nereagování na vnitřní prožitky - 0,278** 8% Pozorování - 0,089 Uvědomělé jednání -0,411** 17 % Popisování - 0,286** 8% Nehodnocení vnitřních prožitků - 0,382** 15 % korelace významná na hladině 0.01 (oboustr.) ostatní korelace nejsou statisticky významné (p>0.05) H2: Existuje statisticky významný negativní vztah mezi mírou všímavosti a mírou dysfunkčního perfekcionismu. Byl testován vztah celkového skóru v Dotazníku pěti aspektů všímavosti (DPAV) vůči skóru dysfunkčního perfekcionismu ve Frostově zkrácené multidimenzionální škále perfekcionismu (FMPS-R). Předpokládaný lineární vztah mezi všímavostí a dysfunkčním perfekcionismem měřenými těmito dotazníky byl ověřen pomocí dvourozměrného bodového diagramu (scatter plotu). Pro ověření hypotézy byl využit výpočet Pearsonova korelačního koeficientu r. Korelační analýza prokázala negativní vztah mezi mírou rysové všímavosti a mírou dysfunkčního perfekcionismu. Nalezený vztah lze považovat za nepříliš těsný (r = - 0,38; p<0,01). Rozdíly v míře všímavosti lze vysvětlit 15 % (r2 = 0,15) rozdílů v míře dysfunkčního perfekcionismu. Výsledky korelační analýzy jsou uvedeny v Tabulka 13. 62 Na základě těchto výsledků můžeme přijmout hypotézu H2. Respondenti s vyšší mírou všímavosti vykazují nižší úroveň dysfunkčního perfekcionismu, a naopak respondenti s nižší mírou všímavosti vykazují vyšší míru dysfunkčního perfekcionismu. Pro podrobnější analýzu vztahu perfekcionismu a všímavosti jsme se zaměřili ještě na vztah jednotlivých komponent všímavosti a perfekcionismu. Výsledky korelace (Pearsonův korelační koeficient) složek všímavosti a složek perfekcionismu jsou uvedeny v Tabulka 13. Z ní je patrné, že nebyly nalezeny statisticky významné vztahy mezi komponentou všímavosti Pozorování a složkami perfekcionismu. Dysfunkční perfekcionismus má statisticky významné negativní vztahy se všemi zbývajícími složkami všímavosti. Nej silnější (středně těsný) vztah má ke komponentě Nehodnocení vnitřních prožitků (r = 0,41; p<0,01). Vztah funkčního perfekcionismu a všímavosti je pozitivní a má tak opačný směr než vztah všímavosti k perfekcionismu dysfunkčnímu. Jedná se však o vztah zanedbatelný (r = 0,19; p<0,01). Nepříliš těsný (r = 0,27; p<0,01) vztah má pak funkční perfekcionismus pouze ke komponentě Uvědomělé jednání. Tabulka 13: Korelace všímavosti a jejích komponent s perfekcionismem a jeho složkami (N=324) FMPS-R Celkový perfekcionismus FMPS-R Dysfunkční perfekcionismus FMPS-R Funkční perfekcionismus DPAV celkový skór -0,221** - 0,384** 0,192** Nereagování na vnitřní prožitky - 0,225** - 0,334** 0,097 Pozorování - 0,002 0,003 - 0,009 Uvědomělé jednání - 0,078 - 0,255** 0,274** Popisování - 0,076 -0,184** 0,157** Nehodnocení vnitřních prožitků -0 ,300** - 0,414** korelace je významná na hladině 0.01 (oboustr). ostatní korelace nejsou statisticky významné (p>0.05) H3: Existuje statisticky významný pozitivní vztah mezi dysfunkčním perfekcionismem a nerozhodností. Byl testován vztah celkového skóru Škály nerozhodnosti vůči skóru dysfunkčního perfekcionismu ve Frostově zkrácené multidimenzionální škále perfekcionismu (FMPS-R). Předpokládaný lineární vztah mezi dysfunkčním perfekcionismem a nerozhodností měřenými těmito dotazníky byl ověřen pomocí dvourozměrného bodového diagramu (scatter plotu). Pro ověření hypotézy byl využit výpočet Pearsonova korelačního koeficientu r. Korelační analýza prokázala pozitivní vztah mezi mírou dysfunkčního perfekcionismu a mírou nerozhodnosti. Nalezený vztah lze považovat za nepříliš těsný (r = 0,23; p<0,01). Rozdíly v míře všímavosti lze vysvětlit 6 % (r2 = 0,06) rozdílů v míře nerozhodnosti. Výsledky korelační analýzy jsou uvedeny 63 v Tabulce 14. Na základě těchto výsledků můžeme přijmout hypotézu H3. Respondenti s vyšší mírou dysfunkčního perfekcionismu vykazují vyšší úroveň nerozhodnosti, a naopak respondenti s nižší mírou dysfunkčního perfekcionismu vykazují nižší míru nerozhodnosti. Tabulka 14: Korelace dysfunkčního perfekcionismu s nerozhodností (N=324) r % vysvětleného rozptylu nerozhodnosti FMPSR - dysfunkční perfekcionismus - 0.234 5 % korelace je významná na hladině významnosti 0.01 (oboustr). H4: Existuje statisticky významný negativní vztah mezi mírou všímavosti a mírou neuroticismu. V02: Jaký je vztah mezi všímavostí a složkami pětifaktorového modelu osobnosti? Byl testován vztah celkového skóru Dotazníku pěti aspektů všímavosti (DPAV) vůči skóru jednotlivých faktorů v Desetipoložkovém dotazníku pěti faktorů osobnosti BFI-10. Pro ověření předpokladu lineárního vztahu mezi mírou všímavosti a pěti faktory osobnosti měřenými těmito dotazníky byly vytvořeny dvourozměrné bodové diagramy (scatter ploty). Z nich byla patrná lineární závislost mezi neuroticismem, otevřeností ke zkušenosti, svědomitostí a extraverzí na jedné straně a celkovým skórem všímavosti na straně druhé. Pro přívětivost tato závislost nebyla jasně patrná. To se projevilo i v hodnotách vypočtených Pearsonových korelačních koeficientů r. Uvádíme je v Tabulka 15. 64 Tabulka 15: Korelace aspektů všímavosti a s faktory Big Five (N=324) BFI-10 Extraverze BFI-10 Přívětivost BFI-10 Svědomitost BFI-10 Neuroticismus BFI-10 Otevřenost ke zkušenosti Všímavost ,318" ,395** -,559** ,166" Nereagování na vnitřní prožitky ,155" ,056 ,225** -,524** ,068 Pozorování ,149" ,055 ,183" -,014 ,446** Uvědomělé jednání ,143* ,043 ,414" -,452** -,115* Popisování ,376** -,033 ,248** -,309** ,223** Nehodnocení vnitřních prožitků ,139* ,141* ,177" -,459** -,076 * korelace je významná na hladině 0.05 (oboustr). ** korelace je významná na hladině 0.01 (oboustr). ostatní korelace nejsou statisticky významné (p>0.05) Korelační analýza prokázala negativní vztah mezi mírou neuroticismu a mírou všímavosti. Nalezený vztah lze považovat za středně těsný (r = - 0,56; p<0,01). Rozdíly v míře neuroticismu lze vysvětlit 31 % (r2 = 0,31) rozdílů v míře všímavosti. Na základě těchto výsledků můžeme přijmout hypotézu H4. Respondenti s vyšší mírou neuroticismu vykazují nižší úroveň všímavosti, a naopak respondenti s nižší mírou neuroticismu vykazují vyšší míru všímavosti. Pro odpověď na otázku VOZ je třeba analyzovat korelační koeficienty uvedené v Tabulka 15. Pro úplnost uvádíme nejen korelaci s všímavostí, ale i jejími jednotlivými aspekty. Koeficienty r a hladina významnosti pro korelaci faktoru neuroticismu k jednotlivým aspektům všímavosti jsou uvedeny v Tabulka 15. V případě aspektu Pozorování nebyl zaznamenán statisticky významný (p>0,05) vztah. Všechny vztahy jsou negativní. Pro Nereagování na vnitřní prožitky, Uvědomělé jednání a Nehodnocení vnitřních prožitků se jedná o středně těsné vztahy. Pro faktor Popisování o vztah nepříliš těsný. Faktor extraverze vykazuje statisticky významný pozitivní vztah k všímavosti (r = 0,32; p<0,01) i se všemi pěti aspekty všímavosti. Vztah je nepříliš těsný pro aspekt Popisování (r = 0,38; p<0,01). Pro ostatní aspekty se jedná o vztahy zanedbatelné (r<0,2; korelační koeficienty a hladina významnosti jsou uvedeny v Tabulka 15). Korelační koeficienty pro ostatní faktory osobnosti dle Big Five uvádíme jen pro doplnění. Vzhledem k nízké reliabilitě ve smyslu vnitřní konzistenci škál BFI-10 pro faktory svědomitost, 65 přívětivost a otevřenost ke zkušenosti nelze těmto výsledkům přikládat velkou váhu. H5: Existuje statisticky významný pozitivní vztah mezi mírou neuroticismu a nerozhodnosti. V03: Jaký je vztah mezi nerozhodností a složkami pětifaktorového modelu osobnosti? Byl testován vztah celkového skóru Škály nerozhodnosti vůči skóru jednotlivých faktorů v Desetipoložkovém dotazníku pěti faktorů osobnosti BFI-10. Pro ověření předpokladu lineárního vztahu mezi mírou všímavosti a pěti faktory osobnosti měřenými těmito dotazníky byl vytvořen dvourozměrný bodový diagram (scatter plot). Vztah proměnných byl vyhodnocen pomocí Pearsonova korelačního koeficientu r. Výsledky srovnání uvádíme je v Tabulka 16. Tabulka 16: Korelace nerozhodnosti s faktory Big Five (N=324) BFI-10 Extraverze BFI-10 Přívětivost BFI-10 Svědomitost BFI-10 Neuroticismus BFI-10 Otevřenost ke zkušenosti Nerozhodnost -,105 -,289" ,529" korelace je významná na hladině 0.01 (oboustr). ostatní korelace nejsou statisticky významné (p>0.05) Pomocí korelační analýzy byl nalezen středně těsný pozitivní (r = 0,53; p<0,01) vztah mezi mírou neuroticismu a mírou nerozhodnosti. Rozdíly v míře neuroticismu lze vysvětlit 28 % (r2 = 0,28) rozdílů v míře nerozhodnosti. Na základě tohoto výsledku můžeme přijmout hypotézu H5. Respondenti s vyšší mírou neuroticismu vykazují vyšší míru nerozhodnosti, a naopak respondenti s nižší mírou neuroticismu vykazují nižší míru nerozhodnosti. Dále je z Tabulka 16 patrný nepříliš těsný negativní vztah (r = -0,29; p<0,01) mezi svědomitostí a nerozhodností. Rozdíly v míře svědomitosti lze vysvětlit 8 % (r2 = 0,08) rozdílů v míře nerozhodnosti. Pro ostatní faktory osobnosti měřené pomocí Desetipoložkového dotazníku pěti faktorů osobnosti BFI-10 nebyl nalezen statisticky signifikantní vztah k nerozhodnosti (p>0,05). Závěry pro faktory přívětivosti, otevřenosti ke zkušenosti a svědomitosti je však třeba s ohledem na nízké hodnoty reliability těchto škál ve smyslu vnitřní konzistence měřené pomocí Cronbachova a brát pouze jako orientační a nelze z nich činit závěry. H6: Rysová všímavost je statisticky významným moderátorem ve vztahu mezi neuroticismem a nerozhodností. 66 Pro bližší prozkoumání vztahu všímavost - nerozhodnost - neuroticismus jsme sestavili moderační model. Ten vychází z předpokladu, že charakter vztahu neuroticismu a nerozhodnosti je ovlivněn moderátorem (všímavostí). Model vztahu je zobrazen na Obrázek 1. V teoretické části jsme popsali možnou interpretaci vztahu mezi nerozhodností a neuroticismem, tak že vyhýbání se rozhodnutí a jeho oddalování (nerozhodnost) je regulací (neurotických) obav a úzkostí spojených s rozhodováním. Pokud je tomu tak, měla by všímavost (s níž je spojena akceptace nepříjemných emocí, aniž by na ně člověk reagoval nebo se jimi nechal ovládat) vést ke snížení vyhýbání se rozhodnutím a jejich odkládání. Připomínáme, tyto vlastnosti jsou důležitými komponentami nerozhodnosti. Rostoucí míra všímavostí by měla tudíž oslabit pozitivní vztah neuroticismus- nerozhodnost. Všímavost Neuroticismus Nerozhodnost Obrázek 2: Model vztahu neuroticismus-nerozhodnost moderovaného všímavostí Před vyhodnocením samotného moderačního efektu všímavosti na vztah obou proměnných byla provedena regresní analýza. Její výsledky jsou shrnuty v Tabulka 17: Tabulka 17: Regresní analýza pro nerozhodnost Nestandardizované koeficienty Standardizované koeficienty Model B Std. Error Beta t Sig. 1 Konstanta 17,36 1,39 12,46 ,000 Neuroticismus 2,18 0,20 0,52 11,08 ,000 2 Konstanta 35,59 4,18 8,52 ,000 Neuroticismus 1,58 0,23 0,38 6,83 ,000 DPAV celkový skór -0,11 0,02 -0,26 -4,61 ,000 modeli: F(l,323) = 122,76, Sig = 000 model2: F(2,322) = 75,87, Sig = 000 Z výsledků v Tabulka 17 je patrné, že v modelu predikujícím míru nerozhodnosti (F(2,322) = 75,87; p = 0,001) jsou významnými prediktory nerozhodnosti celková míra všímavosti 67 (P = -0,26; p< 0,001) i neuroticismus (P = 0,38; p< 0,001). Neuroticismus je silnějším prediktorem než všímavost. Moderační model jsme analyzovali pomoci SPSS doplnku PROCESS (A. F. Hayes, 2013) s výpočtem pomocí algoritmu bootstrap. Výsledky analýzy jsou zobrazeny v Tabulka 18. SPSS PROCESS neumožňuje výpočet standardizovaných koeficientů pro moderační model, proto uvádíme koeficienty nestandardizované. Tabulka 18: Regresní analýza pro nerozhodnost (interakční model) Interakční Model Nestandardizované koeficienty t Sig.Interakční Model B Std. Error t Sig. Konstanta 31,95 0,46 69,61 ,000 DPAV celkový skór -0,11 0,03 -4,15 ,000 Neuroticismus 1,65 0,27 6,19 ,000 interakce -0,01 0,01 -0,66 ,509 F(3,320) = 45,53, Sig = 0.000 Na základě provedené analýzy lze prohlásit, že moderační efekt všímavosti na vztah nerozhodnosti a neuroticismu nebyl prokázán (B = -0,01; p>0,05). H7: Existuje statisticky významný pozitivní vztah mezi množstvím času věnovaným meditaci, dechovým a koncentračním cvičením, tai-či, józe a mírou všímavosti. Pro ověření hypotézy H7 byla použita korelace mezi oběma proměnnými. Jelikož čas věnovaný uvedeným cvičením není intervalová proměnná, byl pro výpočet korelace využit Spearmanův koeficient pořadové korelace p. Byl nalezen statisticky signifikantní vztah (p<0,01) mezi oběma proměnnými. Tento vztah je pozitivní nepříliš těsný (p = 0,22; N = 324). Na základě výše prezentovaného výsledku můžeme přijmout hypotézu H7. S vyšší mírou času věnovaného meditaci, dechovým a koncentračním cvičením, tai-či nebo józe souvisí vyšší míra rysové všímavosti. H8: Existuje statisticky významný negativní vztah mezi množstvím času věnovaným meditaci, dechovým a koncentračním cvičením, tai-či nebo józe a mírou nerozhodnosti. Pro ověření hypotézy H8 byla použita korelace mezi oběma proměnnými. Jelikož čas věnovaný uvedeným cvičením není intervalová proměnná, byl pro výpočet korelace využit Spearmanův koeficient pořadové korelace p. Korelace nepotvrdila statisticky signifikantní vztah (p>0,05) mezi oběma proměnnými. Hypotézu H8 se nepodařilo prokázat. 68 V04: Existují rozdíly v míře všímavosti v závislosti na vybraných demografických charakteristikách (pohlaví, věk, vzdělání, rodinný stav)? V následujícím oddíle popíšeme rozdíly mezi jednotlivými demografickými skupinami z hlediska výsledků dosahovaných v dotazníku DPAV a jeho subškálách. Pro porovnání rozdílů mezi pohlavími jsme užili t-test pro nezávislé výběry. Statisticky významné rozdíly (p<0,05) mezi muži a ženami nebyly zaznamenány pro celkovou míru všímavosti. Byly však nalezeny pro škály Pozorování (t = 3,07; sv = 323; p = 0,002), Uvědomělé jednání (t = 2,51; sv = 323; p<0,05), Nehodnocení vnitřních prožitků (t = 3,00; sv = 191; p < 0,01). Na škále Pozorování dosahovaly ženy vyššího průměrného skóru (M = 27,70) oproti mužům (M = 25,44). Na škále Uvědomělé jednání dosahovali muži vyššího průměrného skóru (M = 26,69) oproti ženám (M = 24,75) a stejně tomu bylo na škále Nehodnocení vnitřních prožitků, kde muži také dosahovali vyššího průměrného skóru (M = 29,12) než ženy (M = 26,50). Pro nedostatečný počet dotazovaných v některých kategoriích proměnné rodinný stav byly hodnoty proměnné sloučeny do dvou kategorií: „v partnerském vztahu" (zastupující původní kategorie „v partnerství" a „v manželství") a „bez partnera" (slučující původní kategorie „bez partneraAky", „rozvedený/-á", „ovdovělý/-á"). Rozdělení osob v nových kategoriích je uvedeno v Tabulka 19. Tabulka 19: Zastoupení respondentů v upravených kategoriích proměnné rodinný stav (N = 324) N % v partnerském vztahu 194 59,7 bez partnera/-ky 131 40,3 Celkem 325 100 Statisticky signifikantní rozdíly v míře všímavosti a jejích komponent měřených pomocí dotazníku DPAV mezi skupinami lidí žijících v partnerském vztahu a žijících bez partnera, které byly nalezeny na našem vzorku shrnujeme v Tabulka 20. Je patrné, že ve všímavosti celkově, a i jejích jednotlivých komponentách je statisticky významný (p<0,05) rozdíl mezi skupinou respondentů žijících o samotě a respondentů žijících v partnerském vztahu. Respondenti žijící ve vztahu dosahují vyšších průměrných hodnot oproti respondentům žijícím bez partnera. To neplatí pro komponentu Pozorování, kde dosahují vyšších hodnot respondenti žijící o samotě. Tento rozdíl ale není statisticky významný (p>0,05). 69 Tabulka 20: Rozdíly v míře všímavosti a jejích komponent v závislosti na rodinném stavu t sv sig M sami M ve vztahu DPAV celkový skór -3,87 323 ,000 121,41 130,21 Nereagování na vnitřní prožitky -2,78 323 ,006 19,42 20,97 Pozorování ,88 323 ,380 27,44 26,85 Uvědomělé jednání -2,24 323 ,026 24,34 25,91 Popisování -4,42 323 ,000 24,53 28,24 Nehodnocení vnitřních prožitků -2,84 239,36 ,005 25,69 28,25 Pro nedostatečný počet dotazovaných v některých kategoriích proměnné dosažené vzdělání byl výzkumný vzorek sloučen do třech kategorií. První kategorie zastupuje respondenty, kteří dosáhli základního vzdělání nebo vyučení. Druhou kategorii tvoří skupina se středoškolským vzděláním. Třetí kategorie odpovídá vzdělání vysokoškolskému nebo vyššímu odbornému. Rozdělení osob v nových kategoriích je uvedeno v Tabulka 21. Tabulka 21: Zastoupení respondentů v upravených kategoriích proměnné vzdělání (N = 324) N % ZS/učební obor 33 10,2 SS 103 31,7 vs/vos 189 58,2 Celkem 325 100,0 Pro porovnání míry všímavosti a jejích komponent mezi demografickými skupinami s různým stupněm vzdělání jsme užili jednodimenzionální analýzu rozptylu ANOVA. Výsledky včetně Bonferroniho testu jsou zobrazeny v Tabulka 22. 70 Tabulka 22: Rozdíly v míře všímavosti a jejích komponent v závislosti na stupni dosaženého vzdělání (N=324) F(2,321) ZŠ/ vyučení SŠ VŠ/ VOŠF(2,321) M SD M SD M SD DPAV celkový skór 14,28*** 115,55 a 17,56 121,37 a 19,29 131,34b 20,23 Nereagování na vnitřní prožitky 4,31* 18,73 a 3,85 19,66 4,63 20,98 b 5,25 Pozorování 4,73** 26,45 4,56 25,70 a 6,63 27,90 b 5,73 Uvědomělé jednání 3,92* 24,06 6,02 24,14 a 6,36 26,07 b 6,16 Popisování g 47*** 23,03a 6,62 25,47 a 7,58 28,04 b 7,51 Nehodnocení vnitřních prožitků 7,04** 23,27 a 8,29 26,40 7,57 28,34 b 7,55 test je významný na hladině 0.05 (oboustr). test je významný na hladině 0.01 (oboustr) test je významný na hladině 0.001 (oboustr) ostatní testy nejsou statisticky významné (p>0.05) Bonferroniho test: průměry s odlišnými dolními indexy se liší na min. celkové hladině 0,05 Z výsledků je patrné, že u všímavosti i všech jejích aspektů existují statisticky významné rozdíly mezi skupinami s různými stupni vzdělání. Z hodnot průměrů je patrné, že skóry DPAV stoupají se stupněm vzdělání pro všímavost všechny její aspekty vyjma aspektu pozorování. Z porovnání průměrů pomocí Bonferroniho testu vychází, že se vždy statisticky významně liší skupina lidí s VŠ/VOŠ vzděláním od jedné nebo obou skupin s nižším vzděláním. Pro účely porovnání výsledků skupin s odlišným věkem byl věk rozdělen do kategorií uvedených v Tabulka 23. Z těchto porovnání byl vyřazen jeden respondent, který uvedl věk 1 rok. Pro porovnání míry všímavosti a jejích komponent mezi demografickými skupinami s různým věkem jsme užili jednodimenzionální analýzu rozptylu ANOVA. Výsledky včetně Bonferroniho testu jsou zobrazeny v Tabulka 24. Z prezentovaných výsledků je patrné, že existují statisticky významné rozdíly mezi věkovými skupinami v celkové všímavosti a v jejích komponentách Uvědomělé jednání, Popisování a Nehodnocení vnitřních prožitků. Pro komponenty Nereagování na vnitřní prožitky, Pozorování nebyly v našem vzorku nalezeny statisticky signifikantní rozdíly mezi věkovými skupinami. Z výsledků je patrné, že se v míře všímavosti a některých jejích komponent liší především věková skupina lidí pod 20 let a někdy též pod 30 let od ostatních věkových skupin. 71 Tabulka 23: Zastoupení respondentů v kategoriích proměnné věk (N = 324) N % neplatný 1 0,3 < = 20 47 14,5 21-30 140 43,1 31-40 83 25,5 41-50 23 7,1 >50 31 9,5 Celkem 325 100,0 Tabulka 24: Rozdíly v míře všímavosti a jejích komponent v závislosti na věku (N=323) F(5,318) <=20 <=30 <=40 <=50 >50 F(5,318) M SD M SD M SD M SD M SD DPAV celkový skór 6 , 6 3 * * * 1 1 5 , 3 0 a 1 7 , 9 4 1 2 5 , 2 3 b 2 0 , 0 0 1 3 1 , 7 b 2 0 , 9 1 1 3 5 , 3 9 b 2 5 , 0 8 1 2 8 , 9 7 b 1 3 , 2 8 Nereagování na vnitřní prožitky 2 , 2 8 1 8 , 9 4 4 , 0 5 2 0 , 1 7 4 , 9 3 2 1 , 1 2 5 , 2 0 2 2 , 0 0 6 , 0 7 1 9 , 7 1 4 , 6 8 Pozorování 2 , 0 0 2 7 , 3 6 5 , 3 6 2 7 , 5 8 6 , 0 8 2 7 , 2 2 5 , 7 6 2 6 , 7 4 7 , 2 9 2 4 , 2 9 5 , 6 5 Uvědomělé jednání 4 , 0 2 * * 2 3 , 6 4 a 5 , 9 9 2 4 , 3 3 a 6 , 1 4 2 6 , 4 1 6 , 2 3 2 6 , 1 7 6 , 9 1 2 8 , 0 3 b 5 , 6 8 Popisování 3 , 7 3 * 2 3 , 1 3 a 7 , 6 4 2 6 , 6 8 7 , 7 3 2 8 , 0 0 b 7 , 2 1 2 8 , 6 5 b 7 , 9 4 2 7 , 3 5 6 , 6 5 Nehodnocení vnitřních prožitků 9 9(5*** 2 2 , 2 3 a 8 , 3 0 2 6 , 4 8 b d 7 , 6 8 2 9 , 0 1 b 6 , 8 8 3 1 , 8 3 b e 6 , 4 7 2 9 , 5 8 b 6 , 3 3 test je významný na hladině 0.05 (oboustr). test je významný na hladině 0.01 (oboustr) test je významný na hladině 0.001 (oboustr) ostatní testy nejsou statisticky významné (p>0.05) Bonferroniho test: průměry s odlišnými dolními indexy se liší na min. celkové hladině 0,05 Nalezené rozdíly mezi demografickými skupinami v míře všímavosti a jejích komponent shrneme tak, že ve výzkumném vzorku dosahovali muži signifikantně vyšších hodnot ve škálách Pozorování a Uvědomělé jednání. Zeny dosahovaly signifikantně vyšších skórů na škále Nehodnocení vnitřních prožitků. Respondenti žijící ve vztahu dosahují vyšších průměrných hodnot oproti respondentům žijícím bez partnera (vyjma komponenty Pozorování). V našem vzorku též s rostoucím stupněm vzdělání roste míra všímavosti a všech jejích komponent. Byly též nalezeny rozdíly mezi jednotlivými věkovými skupinami. V míře všímavosti a některých jejích komponent se liší především věková skupina lidí pod 20 let a někdy též pod 30 let od ostatních věkových skupin. Stejně jako pro demografické rozdíly v míře nerozhodnosti musíme však upozornit, že vzhledem k nenáhodnému výběru respondentů je třeba se bez předchozího dalšího výzkumu vyvarovat zobecnění na celou populaci. 72 V05: Existují rozdíly v míře nerozhodnosti v závislosti na vybraných demografických charakteristikách (pohlaví, věk, vzdělání, rodinný stav)? Dále byly porovnávány rozdíly v míře nerozhodnosti mezi jednotlivými demografickými skupinami. Nebyl prokázán statisticky signifikantní rozdíl v hodnotách nerozhodnosti mezi ženami a muži v našem výzkumném vzorku (t = -1,95; sv = 323; p>0,05). Průměrné skóry byly porovnány t-testem pro nezávislé výběry. V našem výzkumném vzorku nebyl prokázán statisticky signifikantní rozdíl v hodnotách nerozhodnosti mezi respondenty žijícími v partnerství a bez partnera/ bez partnerky (t = 1,85; sv = 323; p>0,05). Průměrné skóry byly porovnány t-testem pro nezávislé výběry. Pro porovnání míry nerozhodnosti mezi demografickými skupinami s různým stupněm dosaženého vzdělání jsme užili jednodimenzionální analýzu rozptylu ANOVA. Výsledky jsou uvedeny v Tabulka 25. Tabulka 25: Rozdíly v míře nerozhodnosti v závislosti na stupni dosaženého vzdělání (N=323) F(2,321) ZŠ/vyučení sš vš/voš F(2,321) M SD M SD M SD 5,08** 3 5 , 2 1 a 8 , 5 7 3 3 , 3 8 8 , 9 7 3 0 , 8 2 b 8 , 8 3 ** test je významný na hladině 0.01 (oboustr) Bonferroniho test: průměry s odlišnými dolními indexy se liší na min. celkové hladině 0,05 Na základě výsledků uvedených v tabulce lze říci, že v našem výzkumném vzorku byly nalezeny statisticky signifikantní rozdíly v hodnotách nerozhodnosti mezi respondenty s odlišnou úrovní nejvyššího dosaženého vzdělání. Statisticky signifikantně vyšší byla míra nerozhodnosti u skupiny se základním vzděláním a vyučením oproti skupině s VŠ/VOŠ vzděláním. Rozdíl v úrovni nerozhodnosti skupiny se středoškolským vzděláním oproti oběma zbývajícím skupinám nebyl statisticky signifikantní (p>0,05). Pro porovnání míry nerozhodnosti mezi demografickými skupinami s různým stupněm dosaženého vzdělání jsme užili jednodimenzionální analýzu rozptylu ANOVA. Výsledky jsou zobrazeny v Tabulka 26. Na základě provedeného testu můžeme říci, že byly nalezeny statisticky významné rozdíly v míře nerozhodnosti v závislosti na věku respondentů. Tyto rozdíly byly statisticky signifikantní pouze pro rozdíl mezi skupinami lidí s věkem pod 30 let a skupinami mezi 30 a 50 lety věku. 73 Tabulka 26: Rozdíly v míře nerozhodnosti v závislosti na věku (N=323) F(4,318) <=20 <=30 <=40 <=50 >50 F(4,318) M SD M SD M SD M SD M SD 6,80*** 35,64a 8,70 33,65a 8,75 29,64 b 9,18 29,70 b 8,13 28,16 6,95 *** test je významný na hladině 0.001 (oboustr) Bonferroniho test: průměry s odlišnými dolními indexy se liší na min. celkové hladině 0,05 Na základě porovnání nerozhodností jednotlivých demografických skupin dle sledovaných proměnných lze souhrnem konstatovat, že ve zkoumaném vzorku nebyly nalezeny statisticky signifikantní rozdíly (t = -1,95; sv = 323; p>0,05) mezi pohlavími, ani mezi skupinami lidí žijících, resp. nežijících v partnerském svazku (t = 1,85; sv = 323; p>0,05). Respondenti s vysokoškolským či vyšším odborným vzděláním v našem vzorku mají statisticky signifikantně nižší míru nerozhodnosti než skupiny s nižším vzděláním. Věkové skupiny pod 30 let měly signifikantně vyšší míru nerozhodnosti než věkové skupiny 31-40 let a nad 50 let. Z pozorovatelné monotónní závislosti mezi věkem a mírou nerozhodnosti se vymyká věková skupina 41-50 let. Je otázkou, zda se zde jedná o odchylku danou nenáhodným výběrem respondentů, či zda je to něco charakteristického pro danou věkovou skupinu. Vzhledem k způsobu výběru respondentů nelze pozorované vztahy mezi demografickými proměnnými a nerozhodností vztahovat na obecnou populaci. 12. Diskuse Cílem našeho výzkumu bylo bližší prozkoumání vztahu mezi všímavostí a nerozhodností. A to jak pro všímavost jako celek, tak pro její jednotlivé aspekty. Dále nás zajímalo, jaký je vztah mezi oběma proměnnými (nerozhodností a všímavostí) a faktory pětifaktorového modelu osobnosti (Big Five). Zvláštní důraz jsme přitom kladli na neuroticismus. Dílčím cílem naší práce bylo též analyzovat vztah perfekcionismu k všímavosti a nerozhodnosti. Zaměřili jsme se též na porovnání rozdílů v míře všímavosti i nerozhodnosti mezi jednotlivými demografickými skupinami. Vzhledem k úzkému vztahu mezi všímavostí a cvičením meditace, jógy, tai-či, koncentračních a dechových cvičení a podobných metod jsme si též stanovili za cíl porovnat množství času věnovaného podobným činnostem a míru všímavosti a nerozhodnosti. Výzkumný soubor naší studie tvořilo 327 mužů a žen ve věku od 14 do 77 let, jejichž odpovědi byly získány pomocí internetového dotazníku. Po odstranění 3 nevalidních odpovědí byl na souboru zbývajících 324 respondentů potvrzen negativní vztah mezi rysovou všímavostí (DPAV) 74 a nerozhodností (IS). Tento vztah je středně těsný (r = - 0,47; p<0,01). Při pohledu na vztah jednotlivých aspektů všímavosti k nerozhodnosti všechny komponenty všímavosti vyjma komponenty pozorování vykazují statisticky významný negativní vztah vůči nerozhodnosti. Tento vztah je středně těsný (r = -0,41; p<0,01) pro komponentu uvědomělé jednání. Nepříliš těsný je vztah pro zbývající tři komponenty nereagování na vnitřní prožitky (r = -0,28;p<0,01), popisování (r = -0,29; p<0,01) a nehodnocení vnitřních prožitků (r = -0,38; p<0,01). Vztah nerozhodnosti a všímavosti nebyl dosud v dostupné literatuře zkoumán. Nemůžeme proto naše výsledky přímo porovnat s výstupy jiných studií. V literatuře však najdeme studie zabývající se vztahem všímavosti a konstruktů, které s nerozhodností úzce souvisí. Negativní vztah všímavosti k dysfunkční složce perfekcionismu, který zahrnul Rassin (2007) jako jednu z predispozic ve svém modelu nerozhodnosti, byl potvrzen studiemi Hintermana et al. (2012) a Arguse a Thompsona (2008). VRassinově modelu nerozhodnosti (2007) je jako další predispozice pro nerozhodnost zahrnutá intolerance nejistoty. Její snížení pomocí MBSR v experimentálním designu ověřili (Alimehdi, Ehteshamzadeh, Naderi, Eftekharsaadi, & Pasha, 2016). Negativní vztah s rysovou všímavostí měřenou pomocí MAAS byl potvrzen (Mantzios, Wilson, Linnell, & Morris, 2015). Tendence přehodnocovat vlastní rozhodnutí a mít obavy o jeho správnost bývá spojována s vyšší mírou anxiety. Negativní vztah všímavosti k anxietě byl předmětem studií (Cardaciotto, Herbert, Forman, Moitra, & Farrow, 2008; Feldman, Hayes, Kumar, Greeson, & Laurenceau, 2007; Brown & Ryan, 2003). Naše zjištění odpovídá i nalezenému zápornému vztahu mezi všímavostí a rozhodovací prokrastinací ve studii (EnginDeniz, An, Akdeniz, & Ózteke, 2015). Vztahy jednotlivých aspektů všímavosti k nerozhodnosti nabízejí řadu interpretací. Středně těsný negativní vztah mezi aspektem uvědomělého jednání a nerozhodností lze interpretovat tak, že se na mechanismu nerozhodnosti může podílet určitý prvek automatického jednání odvádějící nerozhodného člověka od uskutečnění rozhodnutí. Konstrukt nerozhodnosti a jeho struktura dosud nebyl důkladně probádán. Jako možná otázka pro další výzkum se tedy nabízí role automatického jednání v „mechanismu" nerozhodnosti. Z korelací mezi nerozhodností a nehodnocením vnitřních prožitků a nereagování na ně se nabízí otázka, do jaké míry mohou samotné vnitřní prožitky (například v podobě ruminací) odvádět pozornost od rozhodnutí. Korelace nám však dovoluje činit pouze závěry o vztahu, nikoliv o jeho směru či kauzalitě. Dalším možným krokem ve výzkumu vztahu všímavosti a nerozhodnosti by proto mohl být experimentální design zkoumající, zda může rozvíjení všímavosti ovlivnit míru nerozhodnosti. V případě kladných závěrů takového výzkumu by trénink meditace všímavosti, například ve formě MBCT nebo MBSR mohl vést ke snížení nerozhodnosti. Byl též prokázán negativní vztah všímavosti (DPAV) a dysfunkčního perfekcionismu 75 (FMPS-R). Nalezený vztah lze považovat za nepříliš těsný (r = - 0,38; p<0,01) a rozdíly v míře všímavosti lze vysvětlit 15 % (r2 = 0,15) rozdílů v míře dysfunkčního perfekcionismu. Respondenti s vyšší mírou všímavosti vykazují nižší úroveň dysfunkčního perfekcionismu, a naopak respondenti s nižší mírou všímavosti vykazují vyšší míru dysfunkčního perfekcionismu. Tento nález koresponduje s publikovanými studiemi zkoumajícími vztah perfekcionismu a všímavosti (Hinterman et al., 2012; Argus a Thompson, 2008). Potvrzen byl též pozitivní vztah mezi mírou dysfunkčního perfekcionismu a mírou nerozhodnosti. Nalezený vztah je nepříliš těsný (r = 0,23; p<0,01). Rozdíly v míře všímavosti lze vysvětlit 6 % (r2 = 0,06) rozdílů v míře nerozhodnosti. Respondenti s vyšší mírou dysfunkčního perfekcionismu vykazují vyšší úroveň nerozhodnosti, a naopak respondenti s nižší mírou dysfunkčního perfekcionismu vykazují nižší míru nerozhodnosti. To souhlasí s výsledky pilotní studie pro dotazník nerozhodnosti Frosta a Showsové (1993), kteří našli vztah stejného směru a podobné síly. Nalezený vztah mezi dysfunkčním perfekcionismem a nerozhodností potvrzuje Rassinovy (2007) úvahy o jeho místě v modelu nerozhodnosti, který vytvořil. Byl potvrzen negativní vztah mezi mírou neuroticismu a mírou všímavosti. Nalezený vztah lze považovat za středně těsný (r = - 0,56; p<0,01). Rozdíly v míře neuroticismu lze vysvětlit 31 % (r2 = 0,31) rozdílů v míře všímavosti. Respondenti s vyšší mírou neuroticismu vykazují nižší úroveň všímavosti, a naopak respondenti s nižší mírou neuroticismu vykazují vyšší míru všímavosti. To koresponduje s výsledky dosavadního výzkumu, kde byl opakovaně nalézán negativní vztah mezi těmito konstrukty (Giluk, 2009; Siegling & Petrides, 2014). Náš výzkum navíc nalezl statisticky významné negativní vztahy mezi neuroticismem a všemi aspekty všímavosti vyjma aspektu pozorování. Byl nalezen též statisticky významný pozitivní vztah všímavosti k faktoru extraverze (r = 0,32; p<0,01). Vztah extraverze k aspektu popisování je nepříliš těsný (r = 0,38; p<0,01). Vztah extraverze k ostatním aspektům všímavosti je pozitivní, ale zanedbatelný. Pozitivní vztah všímavosti a extraverze odpovídá výsledkům jiných výzkumných týmů (Giluk, 2009; Siegling & Petrides, 2014). Byl potvrzen též středně těsný pozitivní (r = 0,53; p<0,01) vztah mezi mírou neuroticismu a mírou nerozhodnosti. Rozdíly v míře neuroticismu lze vysvětlit 28 % (r2 = 0,28) rozdílů v míře nerozhodnosti. Pro vztah extraverze a nerozhodnosti nebyl nalezen statisticky signifikantní vztah. Výsledky pro neuroticismus se shodují s výstupy předchozích výzkumů (Germeijs & Verschueren, 2011a; Shafer, 2000). Pro extraverzi jsme stejně jako Germeijsová a Verschuerenová (2011a) našli negativní vztah s nerozhodností, ale slabší a nebyl statisticky významný. Rozdíl může být dán odlišnostmi ve výzkumném vzorku či použitím dotazníku BFI-10, jehož reliabilita ve smyslu vnitřní konzistence měřená pomocí Cronbachova a se ukázala být pro položku extraverze na hraně použitelnosti (a = 0,67). Výsledky pro ostatní faktory 76 z pětifaktorového modelu osobnosti bohužel nelze považovat za platné, protože pro ně nebyla splněna podmínka reliability dotazníku ve smyslu vnitřní konzistence (Cronbachovo a pro tyto škály dotazníku BFI-10 vyšlo výrazně menší než 0,7). Výrazný vztah neuroticismu k nerozhodnosti je možné vysvětlit jako regulaci napětí a nepříjemných emocí, kterým se neurotický jedinec snaží vyhnout tím, že rozhodnutí oddálí nebo se mu vyhne. S neuroticismem mohou též souviset obavy nerozhodných lidí z důsledků rozhodnutí a tendence přehodnocovat již učiněná rozhodnutí. Záporný vztah neuroticismu a rysové všímavosti odpovídá tomu, že neurotičtí lidé více podléhají stresu, mají větší tendenci podléhat impulsům a jsou více emočně reaktivní. Naproti tomu všímavý člověk na prožitky impulsivně nereaguje, nenechává se jimi bezmyšlenkovitě strhnout. Nenechá se „zavalit" negativními emocemi. Nabízí se otázka, zda bude všímavější člověk lépe snášet obavy a tenzi spojené s neuroticismem a nepovedou tak u něj k oddalování či vyhýbání se rozhodnutí. Pokud by tomu tak bylo, měla by všímavost moderovat vztah neuroticismu k nerozhodnosti tak, že s rostoucí všímavostí bude klesat síla vztahu mezi neuroticismem a nerozhodností. Tuto hypotézu se nepodařilo potvrdit (B = -0,01; p>0,05). Pokud se nespokojíme s prostou možností, že všímavost nemá vliv na charakter vztahu mezi neuroticismem a nerozhodností, nabízí se ještě další možné vysvětlení. Většina dotazovaných v našem výzkumném vzorku se nevěnuje systematickému rozvíjení všímavosti. Všímavost námi měřená je tedy v pravém smyslu „rysová" - vyjadřuje osobnostní charakteristiku respondentů. Z výsledků dále vyplývá, že je mezi ní a neuroticismem poměrně silný negativní vztah. Proto je málo pravděpodobné, že budou působit v interakci. Je tedy pravděpodobné, že člověk s vysokou mírou neuroticismu bude mít nízkou míru všímavosti. To však nevylučuje, že systematické rozvíjení všímavosti (tedy její kultivování nad míru spojenou s tímto osobnostním rysem) bude mít efekt na vztah neuroticismu a nerozhodnosti. Tuto hypotézu by bylo možné posoudit srovnáním vzorků lidí systematicky rozvíjejících všímavost a těch, kteří ji nekultivují. Byl potvrzen statisticky signifikantní pozitivní nepříliš těsný (p = 0,22; p<0,01) vztah mezi rysovou všímavostí měřenou pomocí dotazníku DPAV a časem věnovaným cvičením rozvíjejícím všímavost (cvičení jogy, dechovým cvičením, koncentračním cvičením, tai-či nebo meditaci). Tento vztah je pozitivní. S vyšší mírou času věnovaného meditaci, dechovým a koncentračním cvičením, tai-či, józe souvisí vyšší míra všímavosti měřená pomocí Dotazníku pěti aspektů všímavosti. To odpovídá očekávání i výsledkům předchozích výzkumů (Brown et al., 2015; Brown & Ryan, 2003; Chadwick et al., 2008; Shelov, Suchday, & Friedberg, 2009). Je třeba ale upozornit na to, že tento vztah není možné vnímat kauzálně. Provedená korelace nevypovídá nic o tom, která proměnná 77 predikuje kterou. Nelze proto přijmout bez dalšího výzkumu takovou interpretaci nalezeného vztahu, že čím víc se budeme věnovat výše zmiňovaným cvičením, tím víc poroste naše všímavost. Alternativní interpretací může být například, že zvýšená míra všímavosti vede k potřebě více se věnovat podobným cvičením. Nepodařilo se potvrdit statisticky signifikantní vztah mezi nerozhodností měřenou pomocí Škály nerozhodnosti a časem věnovaným cvičením rozvíjejícím všímavost (cvičení jogy, dechovým cvičením, koncentračním cvičením, tai-či nebo meditaci). Tento vztah by bylo možno očekávat vzhledem k potvrzenému vztahu mezi všímavostí a nerozhodností (viz výše) a díky tomu, že uvedená cvičení jsou dávána do souvislosti s rozvojem všímavosti (Brown et al., 2015; Brown & Ryan, 2003; Chadwick et al., 2008; Shelov et al., 2009). Je však třeba upozornit na to, že na množství času věnovaného těmto cvičením byla zaměřena pouze jedna položka dotazníku. Uvedená položky byla v dotazníku pro „doplnění" sebeposuzovacích škál o konkrétní činnostní položku jako operacionalizaci všímavosti. V rámci snahy dotazník vytvořit přijatelně krátký jsme tak nedoplňovali otázky, které by upřesňovaly potřebné detaily. Tedy například o jaký konkrétní typ cvičení se jedná (relaxační cvičení pravděpodobně nerozvine všímavost tolik jako meditace všímavosti), nebyla měřena doba po jakou už se respondent cvičení věnuje (buddhistický mnich s mnoha lety meditační praxe mohl svou všímavost rozvinout víc než nadšený nováček po osmitýdenním kurzu MBSR), nebylo zjišťováno kolik minut denně respondent cvičením tráví (dvouhodinová meditace každé ráno rozvine všímavost pravděpodobně víc než tříminutový „prostor pro nádech" ráno a odpoledne). Předmětem výzkumu byly i vztahy mezi všímavostí a nerozhodností a demografickými proměnnými (věk, pohlaví, nejvyšší dosažený stupeň vzdělání, život v partnerském vztahu). Nebyly zaznamenány statisticky významné rozdíly v míře celkové všímavosti mezi muži a ženami. Rozdíly mezi muži a ženami byly však nalezeny pro některé aspekty všímavosti. Muži dosahovali signifikantně vyšších hodnot ve škálách Pozorování a Uvědomělé jednání. Ženy dosahovaly signifikantně vyšších skórů na škále Nehodnocení vnitřních prožitků. Respondenti žijící ve vztahu dosahovali vyšších průměrných hodnot oproti respondentům žijícím bez partnera. Vyšší míry všímavosti a všech jejích komponent dosahovali respondenti s vyšším stupněm dosaženého vzdělání. Byly též nalezeny rozdíly mezi jednotlivými věkovými skupinami. V míře všímavosti a některých jejích komponent se se liší především věková skupina lidí pod 20 let a někdy též pod 30 let od ostatních věkových skupin. Ve zkoumaném vzorku nebyly nalezeny statisticky signifikantní rozdíly (t = -1,95; sv = 323; p>0,05) mezi pohlavími, ani mezi skupinami lidí žijících, resp. nežijících v partnerském svazku (t = 1,85; sv = 323; p>0,05). Respondenti s vysokoškolským či vyšším odborným vzděláním v našem vzorku mají statisticky signifikantně nižší míru nerozhodnosti než skupiny s nižším vzděláním. 78 Rozdíly v míře nerozhodnosti byly nalezeny i mezi jednotlivými věkovými skupinami. Věkové skupiny pod 30 let měly signifikantně vyšší míru nerozhodnosti než věkové skupiny 31-40 let a nad 50 let. Vzhledem k nenáhodnému charakteru výběru respondentů nelze pozorované rozdíly v míře všímavosti a nerozhodnosti mezi různými demografickými skupinami vztahovat na obecnou populaci. Je třeba též upozornit na fakt, že jednoduchou interpretaci komplikují i vztahy mezi demografickými charakteristikami. Například lidé s věkem pod 20 let nemohou mít dokončené vysokoškolské vzdělání. Je na místě upozornit na výrazné limity prezentovaného výzkumu. Prvním je výzkumný soubor, na kterém byla studie prováděna. Skupina 327 respondentů není příliš velká, aby bylo možné provádět závěry pro obecnou populaci. Respondenti elektronického dotazníku byli získáváni jednak přímo přes webový portál jeho uživatelům, respondenti byli oslovováni též pomocí emailu a sociálních sítí. Takto provedený výběr samozřejmě není náhodný a není tak dobrou reprezentací náhodné populace. Jedná se o formu samovýběru, kdy již to, že se respondenti rozhodnou výzkumu zúčastnit znamená, že jsou sociální skupinou se specifickými charakteristikami odlišnými od běžné populace. To vede též k nerovnoměrnému zastoupení demografických skupin oproti běžné populaci. To je patrné například na nerovnoměrném zastoupení mužů a žen či věkových skupin. Při elektronické administraci jsme též nemohli mít kontrolu nad podmínkami, za jakých byl dotazník vyplňován a které mohli odpovědi ovlivnit. Samotné užití sebeposuzovacích škál s sebou nese závažná omezení. Respondenti vnímají subjektivně význam posuzovací stupnice. Dotazníková forma předpokládá schopnost introspekce a sebereflexe. Odpovědi respondentů tak nevypovídají jen o objektivní míře sledovaných vlastností, ale o subjektivním vnímání dotazovaných a jejich schopnosti sebeposouzení. Užití korelační studie na rozdíl od experimentálního designu znemožňuje usuzovat na kauzalitu zkoumaných vztahů. Jako limitující se ukázalo i užití dotazníku BFI-10, jehož vnitřní konzistence měřená pomocí Cronbachova a se ukázala pro tři z pěti faktorů jako nedostatečná. I přes výše zmiňovaná omezení se nám podařilo prokázat výraznou souvislost mezi všímavostí a nerozhodností. Vztah těchto dvou konstruktů nebyl doposud zkoumán a naše studie tak přináší pilotní výsledky na tomto poli. Práce prozkoumává souvislosti mezi všímavostí a nerozhodností a zasazuje je do psychologického kontextu rysů osobnosti. Podstatným přínosem práce je upozornění na souvislosti mezi nerozhodností, všímavostí a rysem neuroticismu. Výsledky naznačují možnou souvislost mezi projevy neuroticismu a nerozhodností a potenciál využití přístupů rozvíjejících všímavost k snížení nerozhodnosti. Popularita přístupů rozvíjejících všímavost neustále roste a nachází si uplatnění v klinickém prostředí, korporátním prostoru i na poli 79 osobního rozvoje. Námi prezentovaná studie naznačuje další pole působnosti, kde by tento přístup mohl najít své využití. S ohledem na omezené explanační možnosti naší studie je však třeba ještě navázat dalším výzkumem, který by naznačené vztahy blíže zkoumal a potvrdil. Některé otázky náš výzkum odpověděl, mnohé další ale vyvolal. Mezi otázky, na které je třeba hledat odpověď patří následující. Co hraje dominantní roli ve vztahu neuroticismu a nerozhodnosti? Jsou to obavy, úzkostnost, ruminace? Vztah těchto konstruktů k nerozhodnosti je třeba zkoumat odděleně. Čím je dán silný negativní vztah uvědomělého jednání a nerozhodnosti? Hraje v mechanismu nerozhodnosti důležitou roli automatické neuvědomělé jednání? Dalším krokem ve výzkumu vztahu všímavosti a nerozhodnosti by pak mohl být experimentální design ověřující vliv užití technik rozvíjejících všímavost k redukci nerozhodnosti. Pokud by se potvrdil kladný vliv meditace všímavosti a příbuzných metod na efektivitu rozhodování, našly by tyto přístupy uplatnění v oblastech, kde je rozhodovací kompetence klíčová. Příkladem může být kariérní poradenství. Téma nerozhodných klientů je zde jednou z často diskutovaných otázek. Další možnou sférou aplikace by byla terapie lidí, kteří se s tímto omezením potýkají, a jimž může výrazně komplikovat život. Často bývá nerozhodnost spojována například s neurotickými poruchami osobnosti. V obecné rovině by se jednalo o další pozitivum, které přináší trénink všímavosti, a o důvod víc se mu věnovat. 80 IV. Závěr Prezentovaná studie byla zaměřena na popis a testování vztahů mezi rysovou všímavostí a nerozhodností. Dále nás zajímal též vztah těchto konstruktů k rysům pětifaktorového modelu osobnosti a perfekcionismu. Nejprve byl popsán konstrukt všímavosti. Upozornili jsme na odlišnosti v popisu její struktury u různých autorů. Zaměřili jsme se též na vlastnosti všímavosti, které mohou ovlivnit proces rozhodování. Zmínili jsme i nejrozšířenější přístupy založené na rozvoji všímavosti a způsoby jejího měření. Poté byl popsán konstrukt nerozhodnosti, jeho důležité vlastnosti, struktura a souvislosti s všímavostí. V dalších kapitolách byl popsán perfekcionismus a pětifaktorový model osobnosti se zaměřením na jejich souvislosti s všímavostí a nerozhodností. V empirické části práce byly zkoumány vztahy rysové všímavosti, nerozhodnosti, perfekcionismu a pětifaktorového modelu osobnosti. Byl nalezen negativní vztah mezi rysovou všímavostí a nerozhodností. Nalezen byl též negativní vztah mezi dysfunkčním perfekcionismem a rysovou všímavostí a pozitivní vztah mezi dysfunkčním perfekcionismem a nerozhodností. Prokázali jsme též negativní vztah mezi neuroticismem a rysovou všímavostí a pozitivní vztah mezi neuroticismem a nerozhodností. Nepodařilo se potvrdit statisticky významný moderační efekt rysové všímavosti na vztah neuroticismu a nerozhodnosti. Nejasností zůstává, zda může mít výrazný moderační efekt na vztah těchto proměnných změna všímavosti dosažená jejím cíleným rozvíjením. Nalezené vztahy dysfunkčního perfekcionismu a neuroticismu k rysové všímavosti a nerozhodnosti replikují výsledky předchozích výzkumů. Vztah mezi všímavostí a nerozhodností nebyl dosud zkoumán a naše studie je tedy pilotním výzkumem na tomto poli. V budoucnu by se mohl výzkum zaměřit na vliv cíleného rozvíjení všímavosti na míru nerozhodnosti. Další výzkum by se též mohl soustředit na objasnění role anxiety, obav či ruminací ve vztahu všímavosti, nerozhodnosti a neuroticismu. 81 SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ Alimehdi, M . , Ehteshamzadeh, P., Naderi, R, Eftekharsaadi, Z., & Pasha, R. (2016). The effectiveness of Mindfulness-Based Stress Reduction on Intolerance of Uncertainty and Anxiety Sensitivity among Individuals with Generalized Anxiety Disorder. Asian Social Science, 12(4), 179. Allen, T. D., Eby, L. T, Conley, K. M., Williamson, R. L., Mancini, V. S., & Mitchell, M. E. (2015). What Do We Really Know About the Effects of Mindfulness-Based Training in the Workplace? Industrial and Organizational Psychology, S(04), 652-661. Argus, G , & Thompson, M. (2008). Perceived social problem solving, perfectionism, and mindful awareness in clinical depression: An exploratory study. Cognitive Therapy and Research, 32(6), 745-757. Baer, R. A. (2003). Mindfulness training as a clinical intervention: A conceptual and empirical review. Clinical psychology: Science and practice, 10(2), 125-143. Baer, R. A., Smith, G. T, & Allen, K. B. (2004). Assessment of mindfulness by self-report: The Kentucky Inventory of Mindfulness Skills. Assessment, 11(3), 191-206. Baer, R. A., Smith, G. T, Hopkins, J., Krietemeyer, J., & Toney, L. (2006). Using self-report assessment methods to explore facets of mindfulness. Assessment, 13(1), 21-45. Benda, J. (2006). Meditace, všímavost a nové směry KBT Konfrontace, časopis pro psychoterapii, 17(3), 65. Benda, J. (2007). Všímavost v psychologickém výzkumu a v klinické praxi. Československá psychologie, 51(2), 129. Benda, J., & Horák, M. (2008). Moudrost Abhidhammy v psychoterapii. Psychoterapie, 85. Bishop, S. R., Lau, M., Shapiro, S., Carlson, L., Anderson, N. D., Carmody, J., Velting, D. (2004). Mindfulness: A proposed operational definition. Clinical psychology: Science and practice, 11(3), 230-241. Blatný, M. (2010). Psychologie osobnosti: hlavní témata, současné přístupy. Grada. Bodhi, B. (2013). What Does Mindfulness Really Mean? A Canonical Perspective. Mindfulness: Diverse Perspectives on Its Meaning, Origins and Applications, 19. Brown, K. W., Creswell, J. D., & Ryan, R. M. (2015). Handbook of mindfulness: Theory, research, and practice. Guilford Publications. Brown, K. W., & Ryan, R. M . (2003). The benefits of being present: mindfulness and its role in psychological well-being. Journal ofpersonality and social psychology, 84(4), 822. Brown, K. W., & Ryan, R. M. (2004). Perils and promise in defining and measuring mindfulness: Observations from experience. Clinical Psychology: Science and Practice, 11(3), 242-248. Brown, K. W., Ryan, R. M., & Creswell, J. D. (2007). Mindfulness: Theoretical foundations and evidence for its salutary effects. Psychological inquiry, 18(4), 211-237. Brown, K. W., West, A. M . , Loverich, T. M . , & Biegel, G. M . (2011). Assessing adolescent mindfulness: validation of an adapted Mindful Attention Awareness Scale in adolescent normative and psychiatric populations. Psychological assessment, 23(4), 1023. Buhr, K , & Dugas, M . J. (2002). The intolerance of uncertainty scale: Psychometric properties of the English version. Behaviour research and therapy, 40(8), 931-945. Cardaciotto, L. (2005). Assessing Mindfulness: The Development of a Bi-Dimensional Measure of Awareness and Acceptance. Drexel University. Cardaciotto, L., Herbert, J. D., Forman, E. M., Moitra, E., & Farrow, V. (2008). The assessment of present-moment awareness and acceptance: The Philadelphia Mindfulness Scale. Assessment, 15(2), 204-223. Carson, J. W , Carson, K. M., Gil, K. M., & Baucom, D. H. (2004). Mindfulness-based relationship enhancement. Behavior therapy, 35(3), 41X-494. 82 Cooper, S. E. (1984). The Relationship of Trait Indecisiveness to Vocational Uncertainty, Career Indecision, and Interpersonal Characteristics. Journal of College Student Personnel, 25(4), 353-56. Costa, P. T, & McCrae, R. R. (2010). NEO inventories professional manual: NEO-PI-3. NEO-FFI- 3, NEO PI-R. Costa, Paul T, & MacCrae, R. R. (1992). Revised NEO personality inventory (NEO PI-R) and NEO five-factor inventory (NEO-FFI): Professional manual. Psychological Assessment Resources, Incorporated. Costa, Paul T, & McCrae, R. R. (1985). The NEO personality inventory. Cox, B. J., Enns, M . W., & Clara, I. P. (2002). The multidimensional structure of perfectionism in clinically distressed and college student samples. Psychological assessment, 14(3), 365. Davis, K. M., Lau, M. A., & Cairns, D. R. (2009). Development and preliminary validation of a trait version of the Toronto Mindfulness Scale. Journal of Cognitive Psychotherapy, 23(3), 185— 197. Deyo, M . , Wilson, K. A., Ong, J., & Koopman, C. (2009). Mindfulness and rumination: does mindfulness training lead to reductions in the ruminative thinking associated with depression? EXPLORE: The Journal of Science and Healing, 5(5), 265-271. Dhar, R., & Nowlis, S. M. (1999). The effect of time pressure on consumer choice deferral. Journal of Consumer Research, 25(4), 369-384. Di Schiena, R., Luminet, O., Chang, B., & Philippot, P. (2013). Why are depressive individuals indecisive? Different modes of rumination account for indecision in non-clinical depression. Cognitive therapy and research, 37(4), 713-724. Dunn, B. R., Hartigan, J. A., & Mikuláš, W. L. (1999). Concentration and mindfulness meditations: unique forms of consciousness? Applied psychophysiology and biofeedback, 24(3), 147- 165. Edwards, W. (1954). The theory of decision making. Psychological bulletin, 51(4), 380. EnginDeniz, M., An, A., Akdeniz, S., & Ózteke, H. Í. (2015). The Prediction of Decision Self Esteem and Decision Making Styles by Mindfulness. International Online Journal of Educational Sciences, 7(1). Feldman, G. C , Hayes, A. M . , Kumar, S. M . , Greeson, J. M . , & Laurenceau, J. P. (2004). Development, factor structure, and initial validation of the Cognitive and Affective Mindfulness Scale. Unpublished manuscript. Feldman, G , Hayes, A., Kumar, S., Greeson, J., & Laurenceau, J.-P. (2007). Mindfulness and emotion regulation: The development and initial validation of the Cognitive and Affective Mindfulness Scale-Revised (CAMS-R). Journal of Psychopathology and Behavioral Assessment, 29(3), 111. Ferrari, J. R., & Dovidio, J. F. (2000). Examining behavioral processes in indecision: Decisional procrastination and decision-making style. Journal of Research in Personality, 34(1), 127- 137. Fletcher, L., & Hayes, S. C. (2005). Relational frame theory, acceptance and commitment therapy, and a functional analytic definition of mindfulness. Journal of rational-emotive and cognitive-behavior therapy, 23(4), 315-336. Fromm, E., Suzuki, D. T, & De Martino, R. (1960). Zen Buddhism and psychoanalysis. Frost, R. O., Marten, P., Lahart, C , & Rosenblate, R. (1990). The Dimensions of Perfectionism. Cognitive Therapy and Research, 14(5), 449^-68. Frost, R. O., & Shows, D. L. (1993). The nature and measurement of compulsive indecisiveness. Behaviour Research and Therapy, 31(1), 683-IN2. Frýba, M . (1996). Psychologie zvládání života: Aplikace metody abhidhamma. Masarykova univerzita. Frýba, M. (2002). Principy satiterapie. Atelier satiterapie. Frýba, M. (2003). Umění žít šťastně. Praha: Argo. 83 Frýba, M . , & Hoskovec, J. (1991). Abhidhamma: základy meditatívni psychoterapie a psychohygieny. Stratos. Garland, E., & Gaylord, S. (2009). Envisioning a future contemplative science of mindfulness: Fruitful methods and new content for the next wave of research. Complementary health practice review, 14(1), 3-9. Germeijs, V., & De Boeck, P. (2002). A measurement scale for indecisiveness and its relationship to career indecision and other types of indecision. European Journal of Psychological Assessment, 18(2), 113. Germeijs, V., & De Boeck, P. (2003). Career indecision: Three factors from decision theory. Journal of Vocational Behavior, 62, 11-25. Germeijs, V., & Verschueren, K. (2011a). Indecisiveness and Big Five Personality Factors: Relationship and Specificity. Personality and Individual Differences, 50(1), 1023-1028. Germeijs, V., & Verschueren, K. (2011b). Indecisiveness: Specificity and Predictive Validity. European Journal of Personality, 25(5), 295-305. Germer, C. K., Fulton, P. R., & Siegel, R. D. (2005). Mindfulness and Psychotherapy. Giluk, T. L. (2009). Mindfulness, Big Five personality, and affect: A meta-analysis. Personality and Individual Differences, 47(8), 805-811. Goldberg, L. R. (1990). An alternative,, description of personality": the big-five factor structure. Journal ofpersonality and social psychology, 59(6), 1216. Gosling, S. D., Rentfrow, P. J., & Swann, W. B. (2003). A very brief measure of the Big-Five personality domains. Journal of Research in personality, 37(6), 504-528. Greco, L. A., Baer, R. A., & Smith, G. T. (2011). Assessing mindfulness in children and adolescents: development and validation of the Child and Adolescent Mindfulness Measure (CAMM). Psychological assessment, 23(3), 606. Grégoire, S., & Lachance, L. (2015). Evaluation of a brief mindfulness-based intervention to reduce psychological distress in the workplace. Mindfulness, 6(4), 836-847. Grossman, P. (2008). On measuring mindfulness in psychosomatic and psychological research. Journal ofpsychosomatic research, 64(4), 405-408. Grossman, P., & Van Dam, N. T. (2011). Mindfulness, by any other name...: trials and tribulations of sati in western psychology and science. Contemporary Buddhism, i2(01), 219-239. Hafenbrack, A. C. (2017). Mindfulness Meditation as an On-The-Spot Workplace Intervention. Journal of Business Research, 75, 118-129. Hafenbrack, A. C , Kinias, Z., & Barsade, S. G. (2014). Debiasing the Mind Through Meditation: Mindfulness and the Sunk-Cost Bias. Psychological science, 25(2), 369-376. Hamachek, D. E. (1978). Psychodynamics of normal and neurotic perfectionism. Psychology: A Journal of Human Behavior. Haiti, P., & Hartlová, H. (2000). Psychologický slovník. Portál, Praha 2000. ISBN 80-7178-303-X. Hayes, A. F. (2013). Introduction to mediation, moderation, and conditional process analysis: A regression-based approach. Hayes, S. C. (2004). Acceptance and commitment therapy, relational frame theory, and the third wave of behavioral and cognitive therapies. Behavior therapy, 35(4), 639-665. Hayes, S. C , & Wilson, K. G. (2003). Mindfulness: Method and Process. Clinical Psychology: Science and Practice, 10(2), 161-165. Heppner, W. L., & Kernis, M . H. (2007). "Quiet ego" functioning: The complementary roles of mindfulness, authenticity, and secure high self-esteem. Psychological Inquiry, 18(4), 248- 251. Hewitt, P. L., & Flett, G. L. (1991). Perfectionism in the self and social contexts: Conceptualization, assessment, and association with psychopathology. Journal of personality and social psychology, 60(3), 456. Hinterman, C , Burns, L., Hopwood, D., & Rogers, W. (2012). Mindfulness: Seeking a more perfect approach to coping with life's challenges. Mindfulness, 3(4), 275-281. 84 Hofmann, S. G , Sawyer, A. T., Witt, A. A., & Oh, D. (2010). The effect of mindfulness-based therapy on anxiety and depression: A meta-analytic review. Journal of consulting and clinical psychology, 78(2), 169. Horowitz, M . J. (2002). Self-and relational observation. Journal of Psychotherapy Integration, 12(2), 115. Hřebíčková, M., & Urbánek, T. (2001). NEO pětifaktorový osobnostní inventář (podle NEO FiveFactor Inventory PT Costy a RR McCraee). Praha: Testcentrum. Hunter, J., & McCormick, D. W. (2008). Mindfulness in the workplace: An exploratory study. In SE Newell (Facilitator), Weickian Ideas. Symposium conducted at the annual meeting of the Academy of Management, Anaheim, CA. Chadwick, P., Hember, M., Symes, J., Peters, E., Kuipers, E., & Dagnan, D. (2008). Responding mindfully to unpleasant thoughts and images: reliability and validity of the Southampton mindfulness questionnaire (SMQ). British Journal of Clinical Psychology, 47(4), 451^-55. Chartrand, J. M., Robbins, S. B., Morrill, W. H., & Boggs, K. (1990). Development and validation of the Career Factors Inventory. Journal of Counseling Psychology, 37(4), 491. Chatzisarantis, N. L., & Hagger, M. S. (2007). Mindfulness and the intention-behavior relationship within the theory of planned behavior. Personality and Social Psychology Bulletin, 33(5), 663-676. Chiesa, A. (2013). The difficulty of defining mindfulness: Current thought and critical issues. Mindfulness, 4(3), 255-268. Jackson, C. J., Furnham, A., & Lawty-Jones, M . (1999). Relationship between indecisiveness andneuroticism: the moderating effect of a tough-mindedculture. Personality and Individual Differences, 27(4), 789-800. Jha, A. P., Krompinger, J., & Baime, M . J. (2007). Mindfulness training modifies subsystems of attention. Cognitive, Affective, & Behavioral Neuroscience, 7(2), 109-119. Jones, L. K. (1989). Measuring a three-dimensional construct of career indecision among college students: A revision of the Vocational Decision Scale: The Career Decision Profile. Journal of counseling Psychology, 36(4), 411. Kabat-Zinn, J. (1996). Vědomí přítomnosti: meditace bdělosti v každodenním životě. (M. Štěrba, Přel.). Votobia. Získáno z https://books.google.cz/books?id=HC8sAAAACAAJ Kabat-Zinn, Jon. (1982). An outpatient program in behavioral medicine for chronic pain patients based on the practice of mindfulness meditation: Theoretical considerations and preliminary results. General hospital psychiatry, 4(1), 33-47. Kabat-Zinn, Jon. (2016). Život samá pohroma: Jak čelit stresu, nemoci a bolesti pomocí moudrosti těla a mysli. Praha: Jan Melvil. Karelaia, N., & Reb, J. (2015). Improving decision making through mindfulnessl. Mindfulness in Organizations: Foundations, Research, and Applications, 163. Khalsa, S. S., Rudrauf, D., Damasio, A. R., Davidson, R. J., Lutz, A., & Tranel, D. (2008). Interoceptive awareness in experienced meditators. Psychophysiology, 45(4), 611-611. Khawaja, N . G , & Armstrong, K. A. (2005). Factor structure and psychometric properties of the Frost Multidimensional Perfectionism Scale: Developing shorter versions using an Australian sample. Australian Journal of Psychology, 57(2), 129-138. Kiken, L. G , & Shook, N . J. (2011). Looking up: Mindfulness increases positive judgments and reduces negativity bias. Social Psychological and Personality Science, 2(4), 425^-31. Lau, M. A., Bishop, S. R., Segal, Z. V , Buis, T, Anderson, N. D., Carlson, L., Devins, G. (2006). The Toronto mindfulness scale: Development and validation. Journal of clinical psychology, 62(12), 1445-1467. Leary, M. R., & Tate, E. B. (2007). The multi-faceted nature of mindfulness. Psychological Inquiry, 18(4), 251-255. Lenz, R. T, & Lyles, M . A. (1985). Paralysis by analysis: is your planning system becoming too rational? Long Range Planning, 18(4), 64-72. 85 Linehan, M. M. (1993). Skills training manualfor treating borderline personality disorder. Guilford Press. Linehan, M . M., Armstrong, H. E., Suarez, A., Allmon, D., & Heard, H. L. (1991). Cognitivebehavioral treatment of chronically parasuicidal borderline patients. Archives of general psychiatry, 48(12), 1060-1064. Mann, L. (1982). Flinders decision making questionnaire II. Unpublished questionnaire. The Flinders University of South Australia. Mantzios, M., Wilson, J. C , Linnell, M., & Morris, P. (2015). The role of negative cognition, intolerance of uncertainty, mindfulness, and self-compassion in weight regulation among male army recruits. Mindfulness, 6(3), 545-552. McCrae, R. R., & Costa, P. T. (1987). Validation of the five-factor model of personality across instruments and observers. Journal ofpersonality and social psychology, 52(1), 81. McCrae, R. R., & John, O. P. (1992). An introduction to the five-factor model and its applications. Journal ofpersonality, 60(2), 175-215. Milgram, N . N., & Tenne, R. (2000). Personality correlates of decisional and task avoidant procrastination. European Journal of Personality, 14(2), 141-156. Němcová, M. (2002). Úvod do satiterapie:(příručka ke kursu). Atelier satiterapie. Niemiec, C. P., Ryan, R. M., & Brown, K. W. (b.r.). The role of awareness and autonomy in quieting the ego: A self-determination theory perspective. Niemiec, R. M. (2012). Mindful living: Character strengths interventions as pathways for the five mindfulness trainings. International Journal ofWellbeing, 2(1). Niemiec, R. M . (2013). Mindfulness and character strengths. Hogrefe Publishing. Orellana-Damacela, L. E., Tindale, R. S., & Suarez-Balcazar, Y. (2000). Decisional and behavioral procrastination: How they relate to self-discrepancies. Journal of Social Behavior and Personality, 15(5), 225. Osipow, S. H. (1999). Assessing Career Indecision. Journal of Vocational Behavior, 55, 147-154. Plháková, A. (2003). Učebnice obecné psychologic Praha: Academia. Plháková, A. (2004). Učebnice obecné psychologie. Praha: Academia. Rammstedt, B., & John, O. P. (2007). Measuring personality in one minute or less: A 10-item short version of the Big Five Inventory in English and German. Journal of research in Personality, 41(1), 203-212. Rassin, E. (2007). A psychological theory of indecisiveness. Netherlands Journal of Psychology, 63(1), 1-11. Rassin, E., & Muris, P. (2005a). Indecisiveness and the interpretation of ambiguous situations. Personality and Individual Differences, 39, 1285-1291. Rassin, E., & Muris, P. (2005b). To be or not to be... indecisive: Gender differences, correlations with obsessive-compulsive complaints, and behavioural manifestation. Personality and Individual Differences, 38(5), 1175-1181. Rassin, E., Muris, P., Franken, I., Smit, M., & Wong, M. (2007). Measuring general indecisiveness. Journal of Psychopathology and Behavioral Assessment, 29(1), 61-68. Ruedy, N . E., & Schweitzer, M . E. (2010). In the moment: The effect of mindfulness on ethical decision making. Journal of Business Ethics, 95, 73-87. Ryan, R. M . , & Deci, E. L. (2000). Self-determination theory and the facilitation of intrinsic motivation, social development, and well-being. American psychologist, 55(1), 68. Salomone, P. R. (1982). Difficult Cases in Career Counseling. Part II: The Indecisive Client. Personnel and Guidance Journal, 60(8), 496-500. Santos, P. J. (2001). Predictors of generalized indecision among Portuguese secondary school students. Journal of career assessment, 9(4), 381-396. Shafer, A. B. (2000). Mediation of the Big Five's effect on career decision making by life task dimensions and on money attitudes by materialism. Personality and Individual Differences, 28(1), 93-109. 86 Shapiro, S. L., Carlson, L. E., Astin, J. A., & Freedman, B. (2006). Mechanisms of Mindfulness. Journal Of Clinical Psychology, 62(3), 373-386. Shelov, D. V., Suchday, S., & Friedberg, J. P. (2009). A pilot study measuring the impact of yoga on the trait of mindfulness. Behavioural and cognitive psychotherapy, 37(05), 595-598. Short, M. M., & Mazmanian, D. (2013). Perfectionism and negative repetitive thoughts: Examining a multiple mediator model in relation to mindfulness. Personality and Individual Differences, 55(6), 716-721. Siegel, R. D., Germer, C. K., & Olendzki, A. (2009). Mindfulness: What is it? Where did it come from? In Clinical handbook of mindfulness (s. 17-35). Springer. Siegling, A. B., & Petrides, K. V. (2014). Measures of trait mindfulness: Convergent validity, shared dimensionality, and linkages to the five-factor model. Frontiers in psychology, 5, 1164. Spunt, R. P., Rassin, E., & Epstein, L. M. (2009). Aversive and avoidant indecisiveness: Roles for regret proneness, maximization, and BIS/BAS sensitivities. Personality and Individual Differences, 47(4), 256-261. Sternberg, R. J. (2000). Images of Mindfulness. Journal of Social Issues, 56(1), 11-26. Švancara, J., Vašina, L., & Kostroň, L. (1991). Kapitoly z kognitivní psychologic Masarykova univerzita. Taillefer, S. E., Liu, J. J., Ornstein, T. J., & Vickers, K. (2016). Indecisiveness as a predictor of quality of life in individuals with obsessive and compulsive traits. Journal of ObsessiveCompulsive and Related Disorders, 10, 91-98. Teasdale, J. D., Segal, Z. V., Williams, J. M . G , Ridgeway, V. A., Soulsby, J. M., & Lau, M . A. (2000). Prevention of relapse/recurrence in major depression by mindfulness-based cognitive therapy. Journal of consulting and clinical psychology, 68(4), 615. van Eerde, W. (2003). A meta-analytically derived nomological network of procrastination. Personality and Individual Differences, 35, 1401-1418. Walach, H., Buchheld, N., Buttenmuller, V., Kleinknecht, N., & Schmidt, S. (2006). Measuring mindfulness the Freiburg mindfulness inventory (FMI). Personality and Individual Differences, 40(8), 1543-1555. Wenze, S. J., & Miller, I. W. (2010). Use of ecological momentary assessment in mood disorders research. Clinical psychology review, 30(6), 794-804. WHO. (2008). Mezinárodní klasifikace nemocí. Mezinárodní statistická klasifikace nemocí a přidružených zdravotních problémů-Desátá revize. Aktualizovaná verze k 1. 2014. Žitník, J. (2010). Všímavost a její využití v klinické praxi. Diplomová práce. Praha, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy. 87 SEZNAM POUŽITÝCH TABULEK Tabulka 1 Definice všímavosti 13 Tabulka 2: Četnost zastoupení respondentů podle pohlaví (N=327) 49 Tabulka 3: Věkové rozložení vzorku 50 Tabulka 4: Rozdělení respondentů podle úrovně dosaženého vzdělání 50 Tabulka 5: Rozdělení respondentů podle rodinného stavu 51 Tabulka 6: Deskriptivní statistiky Škály nerozhodnosti (N=324) 57 Tabulka 7: Deskriptivní statistiky Dotazníku pěti aspektů všímavosti 57 Tabulka 8: Výsledky validace českého překladu dotazníku DPAV (Žitník, 2010) 58 Tabulka 9: Deskriptivní statistiky pro perfekcionismus a jeho funkční a dysfunkční komponentu ..58 Tabulka 10: Deskriptivní statistiky pěti faktorů Big Five měřených pomocí dotazníku BFI-10 60 Tabulka 11: Rozložení respondentů v proměnné praktikování meditace, jógy, tai-či, koncentračních a dechových cvičení (N=324) 61 Tabulka 12: Korelace všímavosti a jejích komponent s nerozhodností (N=324) 62 Tabulka 13: Korelace všímavosti a jejích komponent s perfekcionismem a jeho složkami (N=324)63 Tabulka 14: Korelace dysfunkčního perfekcionismu s nerozhodností (N=324) 64 Tabulka 15: Korelace aspektů všímavosti a s faktory Big Five (N=324) 65 Tabulka 16: Korelace nerozhodnosti s faktory Big Five (N=324) 66 Tabulka 17: Regresní analýza pro nerozhodnost 67 Tabulka 18: Regresní analýza pro nerozhodnost (interakční model) 68 Tabulka 19: Zastoupení respondentů v upravených kategoriích proměnné rodinný stav (N = 324) .69 Tabulka 20: Rozdíly v míře všímavosti a jejích komponent v závislosti na rodinném stavu 70 Tabulka 21: Zastoupení respondentů v upravených kategoriích proměnné vzdělání (N = 324) 70 Tabulka 22: Rozdíly v míře všímavosti a jejích komponent v závislosti na stupni dosaženého vzdělání (N=324) 71 Tabulka 23: Zastoupení respondentů v kategoriích proměnné věk (N = 324) 72 Tabulka 24: Rozdíly v míře všímavosti a jejích komponent v závislosti na věku (N=323) 72 Tabulka 25: Rozdíly v míře nerozhodnosti v závislosti na stupni dosaženého vzdělání (N=323) ....73 Tabulka 26: Rozdíly v míře nerozhodnosti v závislosti na věku (N=323) 74 88 SEZNAM POUŽITÝCH OBRÁZKŮ A GRAFŮ Obrázek 1 Rassinův model nerozhodnosti (Rassin, 2007, s. 10) 32 Obrázek 2: Model vztahu neuroticismus-nerozhodnost moderovaného všímavostí 67 Graf 1: Věkové rozložení výzkumného vzorku (N=327) 50 Graf 2: Procentuální zastoupení respondentů podle rodinného stavu (N = 327) 51 Graf 3: Rozložení respondentů v proměnné praktikování meditace, jógy, tai-či, koncentračních a dechových cvičení 61 89