Prezentovaná práce se zabývá psychickou zátěží lékařů
pracujících na onkologickém oddělení. Záměrem bylo
identifikovat a dostatečně strukturovat konkrétní situace z
každodenní praxe, které onkologové vnímají jako zatěžující.
Jako klinický psycholog dlouhodobě pracující na onkologickém
oddělení jsem využila psychodynamický přístup a teorii narcismu
jako výkladový rámec etiologie psychického vyčerpání a tzv.
syndromu vyhoření u onkologů. Výzkum byl smíšený, rozdělený na
dvě fáze – na fázi kvalitativní a kvantitativní. Kvalitativní
část práce probíhala na oddělení klinické a radiační onkologie,
které není běžně přístupné širší společnosti, proto jsem volila
etnografickou metodu interpretativního výzkumu v podobě hustého
popisu. Výsledkem kvalitativní části byl inventář s 37
položkami a ten byl následně v kvantitativní části výzkumu
předložen výběrovému souboru 90 onkologů, kteří jednotlivé
položky inventáře vyhodnocovali na základě subjektivně
prožívané zátěže. K analýze dat byly použity popisné statistiky
v podobě t-testu, analýzy rozptylu a jejího doplňku –
Kruskalova-Wallisova testu. Byly stanoveny průměrné hodnoty
závažnosti jednotlivých stresorů pro celý výběrový soubor
onkologů a seřazeny podle velikosti. Jako nejvíce stresující
byla pro onkology konfrontace s vlastním chybným rozhodnutím, a
to ve všech zkoumaných skupinách. Mezi prvními pěti
nejčastějšími stresory bylo dále sdělování ukončení onkologické
léčby, vyrušování při práci a nadměrná administrativa, nátlak
rodinných příslušníků, sdělení zhoršení zdravotního stavu
pacienta, který patří mezi rodinu lékaře nebo jeho příbuzné a
známé. Výsledky této studie přispívají k identifikaci a
specifikací zátěžových situací k hlubšímu náhledu do této
problematiky. V kontextu s psychodynamickou psychologií
představuje také hypotézu etiologie psychického vyčerpání
lékařů pracujících v onkologii a nabízí možné funkční
východisko do budoucna.