MARKÉTA TOCKSTEI NOVÁ BAKALÁŘSKÁ PRÁCE ČESTNÉ PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, že jsem práci vypracovala samostatně a uvedla jsem veškeré použité zdroje v seznamu literatury. Hlavní částí práce je praktický umělecký výkon - série fotografií. Souhlasím, aby má práce byla veřejně zpřístupněna v archivu ke studijním účelům. V Brně 20. 4. 2025 Markéta Tocksteinová BIBLIOGRAFICKÝ ZÁZNAM TOCKSTEINOVÁ, Markéta. OKAMŽIK. Doprovodný text k praktické bakalářské práci. Brno, Masarykova univerzita Pedagogická fakulta, Katedra výtvarné výchovy 2025 Vedoucí práce: Mgr. et Mgr. M g A. Ondřej Navrátil, Ph.D Práce má 44 882 znaků, tj. cca 25 normostran PODĚKOVÁNÍ Děkuji vedoucímu práce panu Mgr. et Mgr. MgA. Ondřeji Navrátilovi, Ph.D., za odborné vedení. Dále děkuji panu doc. Mgr. Blahoslavu Rozbořilovi, Ph.D., za cenné konzultace při tvorbě práce. V neposlední řadě patří poděkování i mé rodině a Elišce, za neotřelé nápady a ochotu mi se vším poradit. ABSTRAKT Práce se zabývá tématem každodennosti a jejím potenciálem být vnímána jako forma umění. V teoretické části autorka vychází ze sociologického pojetí každodennosti, které nahlíží na běžné situace a objekty jako významově bohaté a esteticky hodnotné. Praktická část se soustředí na tvorbu drátěných objektů inspirovaných banálními předměty. Ty jsou následně komponovány do běžného prostředí, fotografovány a tím přesazeny do uměleckého prostoru. Práce zkoumá, jak může být obyčejnost zviditelněna a reinterpretována, a odhaluje přehlížené okamžiky jako možný zdroj estetického zážitku. KLICOVA SLOVA každodennost, pomíjivost, prostor, okamžik, vzpomínky, paměť, rutina, drát, objekt ABSTRACT The thesis focuses on the topic of the everydayness and its potential to be perceived as an art form. In the theoretical part, the author draws on the sociological concept of the everydayness, which views ordinary situations and objects as rich in meaning and aesthetically valuable. The practical part focuses on the creation of wire objects inspired by banal ones. These are subsequently converted into ordinary environments, photographed and thus converted into an artistic space. The work explores how the ordinary can be made visible and reinterpreted, revealing overlooked moments as a possible source of aesthetic experience. KEY WORDS everydayness, transience, space, the moment, memories, routine, wire, object OBSAH Úvodem 12 Každodennost jako pojem 14 Ustálená rutina jako proměnlivé dění 24 Každodenní rituály, jako součást naší identity 27 Co se stane, když sledujeme běžné situace? 31 Objekty a jejich význam v paměti 33 Místo, kde se přítomnost a minulost potkávají 37 Umělci a zprostředkování nové perspektivy 42 Drátěné kresby uměleckým médiem 55 Prostorová interpretace okamžiků 58 Závěr 70 Resumé 71 Zdroje 72 ÚVODEM Život je plný věcí a situací, které vnímáme jen okrajově. Předměty, jako hrnek nebo kartáček, jsou natolik obyčejné, že se pro nás stávají neviditelnými. Přesto právě tyto běžné objekty nesou stopy naší přítomnosti a mohou v sobě skrývat určitý potenciál. Tato práce vznikla z potřeby zpomalit a znovu se podívat na věci, které často míjíme bez povšimnutí. Zajímá mě, kdy a jak může obyčejný předmět překročit svůj funkční rámec a stát se nositelem uměleckého sdělení. Cílem práce je nabídnout nový pohled na každodennost. Ukázat, že i rutinní činnosti a zdánlivě banálníobjekty, které se mohou nacházet i v intimním prostoru kuchyně nebo koupelny, mohou být reinterpretovány do formy umění - jen je třeba změnit úhel pohledu. Teoretická část práce čerpá ze sociologie každodennosti a konceptu estetizace běžného dne. Zaměřuji se na to, jak každodennost formuje naše vnímání a v jakých případech se může stát výchozím bodem pro výtvarnou tvorbu. Praktická část je založena na práci s drátěnými objekty, které vizuálně parafrázují běžné předměty. Tyto objekty následně zasazuji do reálných situací jako stravování či čištění zubů. Celý proces je dokumentován fotograficky. I 12 I I 13 I Běžný každodenní život je charakteristický, mimo jiné, pro svou řadu opakujících se činností, které člověk vykonává s minimální pozorností. Tyto aktivity, zahrnující například čištěnízubů, zavazovánítkaniček u bot či věšeníprádla, jsou tak hluboce zakořeněné v našem chování, že si je člověk natolik zautomatizoval, že se staly prakticky neviditelnými. Právě tyto běžné, ale často opomíjené akce tvoří podstatnou součást naší existence a utvářejí způsob, jakým interagujeme s okolním světem. Myšlenka každodennosti jako klíčového konceptu v kulturních a společenských vědách, jak je známo, nachází svůj začátek ve filozofii a sociologii Henriho Lefebvra. Lefebvre se problematikou každodenního života začal zabývat již ve 30. letech 20. století. Každodennost pro něj představuje prostor, kde se nejintenzivněji střetává individuální zkušenost s ideologií společnosti. Význam jeho uchopení dané problematiky v umění spočívá především v jejím kritickém potenciálu a schopnosti odhalovat skryté struktury a ideologie. Ve své knize Critique of everyday life, volume l definuje každodennost jako střet „iluze a pravdy, moci a bezmoci; průsečík sektoru, který člověk ovládá, a sektoru, který neovládá" (Lefebvre, 1991, s. 21). Rozlišuje tím mezi abstraktní každodenností, která je produktem kapitalistického systému a autentickou každodenností, jež v sobě nese potenciál tvořivosti. Umění, které vychází z běžné zkušenosti, může tuto dimenzi zesílit - nikoliv pouze estetizací běžného, ale jeho narušením, přehodnocením či reinterpretací. Koncept každodennosti se v umění významně prosazuje zejména v druhé polovině 20. století, a to nejen pod vlivem Lefebvrova díla, ale i souběžně s rozvojem konceptuálního umění, happeningů a instalací, které využívají běžné objekty, gesta a prostředí (Highmore, 2002). Umělecké intervence inspirované touto myšlenkou mají narušující charakter. Prostorová tvorba v tomto kontextu nabývá nové dimenze. Stává se nejen fyzickým uspořádáním, ale i kulturně-politickým gestem, které artikuluje vztah mezi člověkem, prostředím a každodenní praxí. Pojem každodennost je definován různě. V základě se jedná o pravidelné opakování určitých předvídatelných činností a pohybových vzorců, které jsou časově a prostorově uspořádány. Tyto vzorce jsou sice z pravidla podprahové, avšak jejich přerušení může v člověku vyvolat značné nepohodlí. Tento fenomén proměnlivosti každodenních činností, ačkoli vnějšímu pozorovateli může připadat neviditelný, je zkoumán v rámci teorie vnímania kultury. Chod běžného dne je tvořen nejen konkrétními činnostmi, ale i vjemovými impulsy, které je provázejí. Dle Gestalt psychologie (Centrum Triangl, 2022) je lidská mysl spíše nastavena k tomu, aby vnímala vzorce než jednotlivé odchylky - při pohledu na skupinu objektů automaticky I 15 I 14-17 vnímáme všechny jako jeden celek namísto zaměření se na jednotlivé předměty. Principy tohoto odvětví, přesahující hranice známé psychologie, jsou založeny na přirozeném procesu, který se odehrává v mozku, nikoli ve smyslových orgánech. Dalo by se říct, že se jedná o klam, kdy u složitých objektů dochází k jejich zjednodušování a tím i lepšímu zapamatování. Podobný princip mozek používá i při uchování vzpomínek, kdy vzpomínky zjednodušuje či plně mění jejich původní podstatu. Několik psychologů a neurovědců naznačuje, že naše vzpomínky nejsou přesným odrazem reality a mohou být ovlivněny emocemi a dalšími faktory. Elizabeth Loftusová (2019) tvrdí, že se v průběhu času naše vzpomínky mění a detaily vytrácejí, přestože se může jednat o významné události. Tyto poznatky naznačují, že v naší paměti probíhá velmi selektivní a subjektivní proces, který neuchovává všechny informace, jež v životě zažijeme. A není tomu jinak ani v každodenně opakujících se událostech. Situace, které prožíváme neustále dokola se nám mohou jevit stejné, ale díky těmto poznatkům lze říci, že naše paměť tyto situace mění a zjednodušuje. Výsledky jinak rozdílných akcí každého člověka tak mohou být téměř totožné, kdy jejich rozdíly lze zvědomit pouze vědomým přiblížením detailů daného okamžiku. I 16 l Právě skrze pozorování si lze všimnout, že i ty nejběžnější aktivity mají svůj proměnlivý charakter. Podle Michel de Certeau (1984) jsou tyto malé rozdíly nejen produktem individuálního chování, ale i neustálého výběru a přetváření prostoru a času, v němž se tyto činnosti odehrávají. De Certeau naznačuje, že i při nejběžnější rutině se v každé opakované aktivitě ukrývá osobní variabilita, která se mění v závislosti na kontextu a okolnostech. Což v praxi znamená, že i akt, který vykonáváme tisíckrát, může mít každý den jiný rytmus a nádech. I 17 I Každý jednotlivý okamžik našeho dne je ovlivňován nesčetným množstvím různorodých faktorů, které mohou být jak vnějšího, tak vnitřního charakteru - od zvuků a šumů okolního prostředí, přes světelné podmínky či teplotu vzduchu, až po osobní pocity nebo proměnlivé fyzické stavy. Tyto faktory se neustále proměňují a mají nemalý dopad na způsob, jakým člověk vnímá a vykonává každodenní činnosti. I ty nejběžnější úkony, které se mohou jevit jako zcela automatické a rutinní, jsou ve skutečnosti vždy jedinečné a podmíněné souhrou aktuálních okolností. Například při ranní kávě se může měnit nejen poměr mezi kávou a mlékem, ale i způsob, jakým se lžička zaboří do hrnku, rytmus míchání, nebo třeba lehký rozdíl v teplotě šálku, který držíme v ruce. Každý doušek tohoto nápoje tak chutná jinak - jeho chuť je spoluvytvářena předchozími událostmi, momentální náladou, kvalitou spánku, počasím či očekáváním toho, co den přinese. Jinak vnímáme tento převážně ranní rituál, když nás čeká důležitý pracovní pohovor, a jinak, když máme volný den a čas plyne pomaleji. Odlišně chutná, když jsme fyzicky či psychicky vyčerpaní, a zcela jiný rozměr získává v situaci, kdy sdílíme tento moment s někým blízkým. Navzdory tomu, že se jedná o opakující se akt, jeho jednotlivé detaily se neustále proměňují - a právě v těchto jemných odchylkách se ukrývá krása každodennosti. Stejný princip proměnlivosti můžeme pozorovat i v dalších rutinách, jako je třeba cesta do práce. Ta se sice může odehrávat denně stejnou trasou, nicméně každé ráno je doprovázena jinými určitými vjemy. Mění se podle počasí, kdy slunečný den působí jinak než mlhavé či deštivé ráno. Také podle momentální dopravní situace, setkání s kolemjdoucími, nebo třeba podle zvuků okolí, které vytvářejí neustále nový prostorový kontext. Každé ráno je jiné, někdy se cesta zdá být rychlá a plynulá, jindy zdlouhavá a nepříjemná. Doprovází ji i jiné zvuky - od zpěvu ptáků po ruch projíždějících automobilů nebo hovor lidí v tramvaji. Zcela běžný zvuk, jako je klapnutí dveří při odchodu z domu, je pokaždé mírně odlišný. Jeho charakter se mění v závislosti na materiálu dveří, síle, kterou při zavírání vyvineme, nebo akustice prostoru. Někdy zní tlumeně, jindy ostře a důrazně. Například každodennízavazovánítkaniček se může lišit podle toho, zda spěcháme, jsme unavení, nebo naopak klidní a soustředění. Počasí může rozhodnout, zda si boty utahujeme pečlivěji, nebo je zavazujeme ledabyle. Stejně tak i čištění zubů se může v jednotlivých dnech lišit svou intenzitou a délkou. Někdy jsme důslední, jindy mechaničtí. To, co se může zdát jako neměnná rutina, je ve skutečnosti sled neustále proměnlivých dění, jež dohromady tvoří specifickou a jedinečnou zkušenost. Denně jsme tak svědky takto drobných, téměř neviditelných pohybů a proměn, I 25 I které zásadně formují naši realitu. Tyto banální činnosti, jako je gestikulace rukou při mluvení, rytmus kroku při chůzi nebo zvednutí předmětu ze stolu, vykonáváme často na základě naučených vzorců chování. V režimu, který je automatický, někdy až nevědomý. Právě tato automatizace způsobuje, že si těchto pohybů nejsme vědomi, a přesto jsou neoddělitelnou součástí našeho života. Tvoří jakýsi tichý, skrytý rámec běžného dne, na jehož přítomnosti naše vnímání stojí. Ačkoliv jsou tyto akce často přehlíženy, jejich význam a vliv na náš každodenní život jsou zásadní. Zajímavým paradoxem je, že i v momentech, kdy tyto úkony vykonáváme bez vědomého záměru, do nich vkládáme jistou míru pozornosti a vnímání, byť si to ne vždy uvědomujeme. Vyvstává tedy otázka, zda je tento proces skutečně čistě setrvačný, nebo zda se jedná o jemné, ale aktivní zapojení vědomí, jež vychází z hluboko zakořeněných zkušeností. Jak již bylo výše zmíněno, úkony jako je ranní vstávání, zamykánídveřípři odchodu z domu či zavazovánítkaniček, jsou natolik zažité, že si je často nevybavujeme. Přesto se i tyto činnosti mohou každodenně proměňovat. Tato nevědomá pasivita, která je přirozenou součástínašich rutin, nás vede k tomu, že se spíše zaměřujeme na velké, nápadné události, zatímco ty drobné, jemné akce, které ve skutečnosti tvoří strukturu našeho běžného života, zůstávají mimo naši pozornost. A právě tento paradox mezi vědomým a nevědomým, mezi automatismem a vnímáním, tvoří silné východisko pro umělecké zkoumání každodennosti - prostoru, kde se rutina stává předmětem hlubší reflexe a pozorování. V každodenním životě se totiž neustále obklopujeme nejrůznějšími předměty, návyky a činnostmi, které se stávají běžnou součástí našich rutin. Zvyky, jako je například kouření cigaret, pití kávy či péče o rostliny, se na první pohled mohou jevit jako obyčejné, banálnínebo dokonce automatické činnosti. Pokud se všakzaměříme na jejich hlubšívýznam, zjistíme, že tyto každodenní úkony hrají mnohem zásadnější roli, než bychom původně mohli předpokládat. V konečném důsledku jsou totiž tyto návyky nepostradatelné pro proces formování nejen individuální, ale i kolektivní reality, v níž žijeme. Pravidelně vykonávané rituály se tak stávají akty, jež organizují nejen náš denní režim, ale i náš celkový vztah k okolnímu světu. Tyto návyky totiž nevytvářejí pouze rytmus dne, ale zároveň představují způsoby, kterými se vztahujeme k prostoru a k lidem kolem nás - a to jak na vědomé, tak i nevědomé úrovni. Jednoduché činnosti, které vykonáváme I 27 I pravidelně a opakovaně, se stávají základními stavebními kameny naší osobní identity, neboť právě skrze ně se vyjevuje naše jedinečné uchopení reality. Zvykové aktivity takzdaleka nepředstavujíjen mechanické, opakujícíse úkony bez hlubšího významu.Stávajísespíšeprocesy,skrzekteréseidentifikujemesamisesebouisurčitouskupinou, komunitou nebo kulturním prostředím. Tyto činnosti nás formují, spojují nás s lidmi, kteří sdílejí podobnénávyky,atímvytvářejíspolečnékomunikačnírámceatémata.Rituályzároveňposkytují pocit stability a propojení, které jsou pro lidskou psychiku velmi důležité. Tento pocit ukotvení je zásadní pro naše vnímání sebe sama, pro uvědomění si vlastní pozice ve světě. Vrůznýchkulturáchpocelémsvětějsourituálytradičněpropojenyshlubokýmihodnotovými systémy a osobními či rodinnými tradicemi. Tyto systémy se mohou například projevovat vtom, jakým způsobem si připravujeme každodenní šálek čaje. Pro někoho může být tento okamžik rutinní, téměř automatický úkon, jehož smysl spočívá spíše v praktické funkci, a zatímco pro jiného se může jednat o krátkou meditatívni zastávkou uprostřed dne, chvílí zklidnění a sebepéče. Příkladem této rozmanitosti významů může být právě čajový obřad, který nabývá vurčitýchsvětovýchkulturáchpodobuhlubokého,rituálníhoaktu.Ačkolivpřípravačajemůžebýt každodenní, běžnou činností, v rámci čajového obřadu se tento úkon proměňuje v rituál nabitý symbolikou, etikou a estetickým rozměrem. Zvláště patrné je to například v Japonsku, kde je čajový obřad spojen s filozofií hledání krásy v jednoduchosti a nedokonalosti. Tento obřad nenípouze o pití čaje, ale o vytvořeníprostoru pro klid, přítomnost a vzájemné propojení účastníků (Výhonky, 2023). Čajový obřad lze chápat jako kulturní identitu, kolektivní paměť a mechanismus, který udržuje tradici napříč generacemi. Obřad tak nefunguje jen jako estetický nebo duchovní akt, ale také jako nástroj socializace a přenosu kulturních hodnot. V tomto smyslu je každodenní příprava čaje nositelem symbolické roviny, která může být aktivně prožívaná nebo naopak podvědomě zakořeněná v rutině dne (Žižkova, 2018). Rozdíl mezi běžnou přípravou nápoje a obřadní formou tak ilustruje, jak mohou být i zdánlivě jednoduché úkony rámovány hodnotovým systémem jedince nebo společnosti. Čaj jako nápoj se nemění, mění se ale význam, který mu přikládáme, a to je právě jádrem rituálního chování. Rituály současně reflektujíširšíkulturnívzorce a normy, které ovlivňují naše každodenníchování. Od drobných rodinných zvyků, které si neseme z dětství, až po obecně přijímané společenské jednání. Různorodost těchto činností ukazuje, že se vždy vyvíjejí v závislosti na čase, prostoru, ale i na individuální disciplíně a životních okolnostech. V tomto smyslu mohou být vykonávané činnosti chápány jako jistá forma sebeI 29 I 27-30 reflexe, která se stává zrcadlem našich přesvědčení, hodnotových orientací a způsobu, jakým vnímáme sami sebe i svět kolem nás. Opakovatelnost těchto každodenních činností má úzkou souvislost nejen s individuální identitou, ale také se širší společenskou dynamikou. Vezměme si například kouření cigaret. Pro mnoho lidí se nejedná pouze o osobní akt, ale také o ustálený rituál s výrazným společenským rozměrem. Kouření se často odehrává v určitém sociálním kruhu, při konkrétních příležitostech a v přítomnosti ostatních, což mu dodává další sociální rozměr. Podobně je tomu i u pití kávy, které se z původně jednoduché konzumace nápoje proměnilo v důležitý sociální akt. Jedná se o chvíli, která slouží k navazování kontaktů, udržování vztahů a sdílení zkušeností. Péčeorostlinypakkroměestetickéhopřínosumůžezprostředkovávatihlubšíspojení s přírodou a poskytnout prostor k duševnímu odpočinku, zastavenia zklidnění. Ve všech těchto příkladech lze pozorovat, že jejich význam dalece přesahuje praktickou rovinu, neboť představují most mezi individuálním prožíváním a širší kulturní strukturou, do které jsme začleněni. I 30 l Když člověk více zpomalí a pozorně sleduje zmíněné situace, lze si všimnout, jak dochází k intenzivnějšímu vnímání jejich různorodých dimenzí - ať už estetických, filozofických nebo psychologických. To, co se vběžném životním rytmu může jevitjako monotónnía rutinní, se prostřednictvím tohoto záměrného aktu pozorování proměňuje v oblast, jež je překvapivě bohatá na významy, symbolické vztahy a nepatrné rozdíly lidského chování. Každodennost tak získává nový význam jako nositelka kulturně a sociálně podmíněných struktur, jež lze odhalit právě prostřednictvím tohoto „zpomaleného" vnímání. V současném uměleckém i sociologickém měřítku se tento aspekt každodennosti dostává do popředí zájmu. Stále častěji je reflektována schopnost běžných situací zrcadlit širší kulturní, společenské a politické kontexty, ale také souvislosti spojené s osobní a kolektivní identitou. Tento posun v přístupu ke každodennosti vychází z přesvědčení, že právě to, co je nejvíce samozřejmé a přehlížené, často nejvýrazněji vypovídá o našich hodnotách, normách a způsobech života. Situace, které za normálních okolností prožíváme zcela automaticky, bez hlubší reflexe či vědomého prožitku, mohou být skrze záměrné, soustředěné sledování vnímány novým způsobem. Tento proces otevírá možnost vidět všední události jako performativní akty, v nichž se neustále reprodukují kulturní vzorce a společenské role. Akt zpomalení nebo I 31 I zvýraznění reality tedy nevede pouze k estetickému přemýšlení, ale rovněž narušuje ustálené způsoby interpretace každodennosti. Umožňuje tak nové formy chápání prostoru, času a sociálních vztahů, které utvářejí naši zkušenost. Pozorováním každodenních scén se rovněž odhaluje, jakým způsobem se kulturní hodnoty a společenské normy promítají do tělesného pohybu, organizace prostoru či rytmizace času. I zdánlivě jednoduché aktivity, jako je čekání na zastávce, sezení v kavárně nebo zalévání květin na balkoně, lze číst jako výraz určitých postojů, hodnotových orientací nebo kulturní příslušnosti. Tyto situace nejsou pouze pasivním pozadím pro „důležité" dění, ale samy o sobě nesou bohatou symbolickou a významovou náplň. Z hlediska prostorového umění může být právě sledování těchto běžných situací cenným výchozím bodem pro tvůrčí činnost. Umělecká tvorba, která se vědomě vztahuje ke každodennosti, má potenciál tuto realitu nejen zrcadlit, ale také ji transformovat. Umělecké intervence zasahující do běžného chodu věcí mohou například přetvářet veřejný prostor v místo pro nový druh dialogu, anebo zviditelňovat vrstvy zkušenosti, které za normálního životního tempa zůstávají skryté. Pokud tedy nahlížíme na každodennost tímto způsobem, pak právě pozorné sledování se může stát metodou pro její postupné odkrývania kritické promýšlení. Zpomalíme-li pohled nejen na každodenní situace, ale i na předměty, které tyto situace rámují, je možné zahlédnout ijejich hlubšívýznamovou vrstvu. Běžné objekty, vnímané obvykle pouze skrze jejich funkci, jsou tak odhalovány jako nositelé paměti, emocí a kulturních norem. Díky pozorování jsou předměty zbavovány své samozřejmosti a začínají být čteny jako symboly času, opotrebenia lidské přítomnosti. Stopy používání či pouhého opotřebení mohou být chápány jako významné momenty, které umožňují pohlédnout za „oponu" lidské zkušenosti. Sledování běžných situacítaknesloužípouzekpochopenísociálníchakulturníchvzorců,alezároveňotevíráprostor pro poetické, existenciálnía estetické uchopení. Předměty, které denně používáme, jsou často vnímány jako samozřejmá součást prostředí. Nevěnujeme jim zvláštní pozornost, dokud se neztratí, nepoškodí nebo nezmizíúplně. Právě tehdy si uvědomíme, že pro nás majíurčitý význam, a často i emocionální hodnotu. Nesou v sobě stopy každodenních činností a zároveň upozorňují, že všechno je jen dočasné. Některé věci v nás dokážou vyvolat konkrétní vzpomínku na pocit nebo obraz, ať už se jedná o vůni, materiál, zvuk nebo situaci. V uměleckém díle se pak tyto pocity přenášejí i na diváka, kdy každá věc má svůj začátek a konec. Některé slouží roky, jiné l 33 l 33-36 jen pár dní. Pomíjivost je přirozenou součástí materiálního světa a v umění se dá velmi dobře zviditelnit právě skrze předměty, které se rozbíjejí, rozpadají nebo přestávají fungovat. Takové objekty lidem připomínají, že i to, co nám dnes připadá běžné, může zítra zmizet. Každá věc, kterou používáme pravidelně, se z logického hlediska mění. Objevují se na ní škrábance, ošoupané části nebo drobná poškození. Tyto stopy často nevnímáme, ale když se na ně podíváme blíž, zjistíme, že mluví o tom, co se s předmětem dělo. Kdo ho držel v ruce, jak byl používán, kde ležel. Věci tak fungují jako tichá svědectví našeho života. I když si to neuvědomujeme, ukládají do sebe čas. Umělci si tento potenciál předmětů uvědomují a využívají ho ve své tvorbě. Například britská umělkyně Ráchel Whiteread pracuje převážně s technikou odlévání „negativního" prostoru. To znamená, že nevytváří model objektu podle jeho vnějšího vzhledu, ale naopak zachycuje prostor, který předmět zabíral - tedy to, co běžně nevidíme. Jedná se třeba o vnitřky skříní, matrací nebo celých pokojů. Díky tomu dává možnost vzniknout objektům, které připomínají něco, co už tam není, ale zanechalo to po sobě určitou stopu. Jedním z jejích nejznámějších děl je například House z roku 1993. Jedná se o odlitek vnitřku zbouraného domu ve východním Londýně, kdy celá instalace působí jako duch stavby, který zůstal na místě, kde kdysi někdo žil, snil, spal, jedl a vzpomínal. Dům byl sice zbourán, ale jeho „paměť" přetrvala v jeho betonovém odlitku, který přesně kopíruje I 34 I vnitřní prostory, schody, stěny i podlahy. Právě tímto způsobem Ráchel Whiteread ukazuje, že i nepřítomnost může mít svou přítomnost. Prázdno není jen nicota, ale konkrétní prostor, který si uchovává stopy toho, co v něm bylo. V jejích dílech se zcela obyčejné věci, jako matrace, skříně, stoly nebo vana, stávají nositeli silného emocionálního obsahu. Odlitím jejich„vnitřku" vzniká jakýsizáznamfyzického kontaktu s člověkem, který daný objekt používal. I když je lidská postava v těchto dílech fyzicky nepřítomná, právě díky formě, materiálu a proporcím máme pocit, že tam stále „někdo je". Její práce s negativním prostorem ukazuje, jak silně může být každodenní objekt spojen s pamětí. Whiteread ve svých instalacích zviditelňuje právě to, co byjinakzůstalo skryté - neokázalé stopy života, tichou přítomnost minulosti. Její díla nepůsobí dramaticky, ale spíše melancholicky. Připomínají, že každé místo, každá věc, i když obyčejná, v sobě nese stopy těch, kteří ji používali. Každý člověk má nějakou věc, která mu připomíná konkrétní událost, místo nebo osobu. Nemusí jít o nic cenného - často je to obyčejná věc, jako hrníček, šátek nebo malá ozdoba.Tytopředmětyvsoběmajíschopnostspouštětvzpomínky, které jsou pro násdůležité. V umění pak mohou tyto věci sloužit jako prostředek ke sdílení těchto vzpomínek s ostat­ ními. Když umělec použije takový předmět ve své instalaci, může v divákovi vyvolat l 35 l podobné pocity, jaké má sám autor-ale zároveň dává prostorkosobnímu výkladu. Někdy stačí obyčejný objekt umístit do jiného kontextu, a začne „mluvit" jinak. Síla těchto věcí je v jejich obyčejnosti. Nejsou výjimečné samy o sobě, ale díky okolnostem a vzpomínkám, které na ně navazujeme, se výjimečnými stávají. Umění tak může proměnit běžný předmět v nositele významu, který je pro každého trochu jiný. A právě v tom je nezpochybnitelná intenzita umění. Fyzické objekty, které se v našem životě opakovaně objevují, se často stávají nositeli hlubších osobních i kolektivních vzpomínek. Cigareta může být v paměti spojena s prvním okamžikem dospělosti, kávový šálek s ranní rutinou či důležitými schůzkami, zatímco rostliny mohou evokovat domovský prostor a péči, kterou věnujeme nejen jim, ale také sobě a druhým lidem. Tyto předměty tak nejsou pouhými fyzickými entitami, neboť fungují jako spouštěč paměťových stop a emocionálního prožitku. Díky jejich schopnosti shromažďovat osobní a kolektivní historii se tyto objekty mohou stát inspirací. Umělci často pracují s principem znovuobjevování běžných předmětů, kdy jejich umístění v novém kontextu vede ke změně definice jejich významu. Tento proces, nejen že reflektuje dynamiku lidské paměti, ale nabízí nové možnosti interpretace prostoru a věcí, které nás obklopují. Zde se umění stává nástrojem pro znovuobjevení těchto jemných rozdílů, které jsou klíčové pro pochopení nejen času a prostoru, ale i našich vztahů k těmto objektům a činnostem. V rámci prostorové tvorby v současném výtvarném umění je pojem místa chápán jako komplexní, mnohovrstevnatý celek, v němž se vzájemně prolínají a ovlivňují různé roviny - konkrétně by se mohlo jednat o fyzickou, historickou či symbolickou. Místo není vnímáno pouze jako geografický bod na mapě, ale jako nositel kulturních, paměťových a emocionálních významů, které se v čase neustále proměňují. Tyto významy nejsou neměnné - naopak, jsou neustále přepisovány, doplňovány a aktualizovány prostřednictvím prožívání přítomného okamžiku. V důsledku toho vzniká specifické prostorové uspořádání, ve kterém se minulost neoddělitelně propojuje s přítomností a obě časové roviny na sebe neustále různým způsobem vzájemně působí. Zmíněná problematika je zpracovávána a interpretována především prostřednictvím site-specific instalací. Jedná se o instalace, které nejsou do prostoru jednoduše umisťovány jako soběstačné objekty, ale jsou s daným prostorem koncipovány v přímém vztahu. Takovéinstalacevznikajívždyjakoodpověďnakonkrétnílokalitu,přičemžberouvpotazjejí jedinečné a neopakovatelné podmínky. Výsledný umělecký zásah pak nelze chápat jako přirozené pokračování nebo součást stávajícího prostředí, ale jako zásah, jehož cílem je daný prostor nově interpretovat, zpřítomnit jeho skryté vrstvy nebo upozornit na to, I 37 I co bylo dosud přehlíženo a opomíjeno. V mnoha případech je v rámci těchto instalací vědomě a cíleně pracováno s takzvanou pamětí místa, a to jak ve smyslu materiálním, například prostřednictvím architektonických prvků, pozůstatků dřívějších funkcí nebo parkových úprav, tak i v rovině nemateriálni, zahrnující individuální i kolektivní vzpomínky, příběhy, místní příhody či zapomenuté události. Jak uvádí Pierre Nora (1989), paměť není uchovávána pouze ve formálních archivech či záznamech, ale je vtělena přímo do samotných míst - do takzvaně „lieux de mémoire", tedy míst paměti, kde minulost neustále rezonuje s přítomností. Každodennost je z umělecké perspektivy velmi často interpretována prostřednictvím různých konceptuálních přístupů, které kladou důraz na způsob, jakým je běžný život nahlížen skrze optiku subjektivního prožívání jednotlivce. V těchto přístupech bývá samotný koncept každodennosti zkoumán skrze lidské vnímání, zkušenosti a interakci jednotlivce s fyzickým i symbolickým prostorem, jenž ho obklopuje a ve kterém se pohybuje. Umění se v tomto ohledu zaměřuje především na otázku, jakým způsobem prostor, čas a opakovaně vykonávané činnosti, ať už zcela obyčejné či zautomatizované, utvářejí určité struktury vnímání a jak tyto struktury následně ovlivňují naše každodenní jednání i formování naší identity. Repetitivní pohyby, rutinní aktivity a praktiky všedního života se v tomto smyslu nejeví pouze jako mechanické nebo bezvýznamné úkony. Naopak. Stávají se významnými stavebními kameny naší existence, neboť skrze ně se jedinec vztahuje ke svému okolí a současně si buduje vlastní porozumění prostoru, v němž žije. Každodennost zde tak není chápána výhradně jako soubor konkrétních činností, které se v čase opakují, ale jako komplexní způsob, jakým člověk aktivně vnímá a zároveň přetváří prostředí, který ho obklopuje. Uvědomění si těchto jemných, často přehlížených procesů, tedy způsobu, jakým opakované úkony a gesta formují naše vnímání prostom a času, umožňuje umělcům a následně i divákům nahlížet na denní realitu života zcela novým pohledem -jako na fenomén, který přesahuje svou zdánlivou banalitu a rutinní povahu. Umělci v tomto ohledu plní důležitou roli zprostředkovatelů, kdy skrze svou tvorbu přibližují divákům nepatrné, avšak významné rozdíly, které se skrývají v běžných životních situacích. Pomocí různých uměleckých prostředků dokážou odhalovat jemné náznaky odlišnosti a poukazovat na její vnitřní dynamiku, která bývá v běžném vnímání snadno přehlédnutelná. Tato dynamika zahrnuje například drobné posuny ve způsobu provádění známých činností, změny v rytmu nebo tempu banálních aktivit, které se mohou odehrávat zcela nevědomě. Umělci se v tomto procesu soustředí zejména na identifikaci a vizualizaci nevědomých vzorců chování, které se odehrávají v rámci běžného denního rytmu. Prostřednictvím těchto uměleckých intervencí je tak každodennost odhalována jako komplexní fenomén, který je sice na první pohled všední a rutinní, ale při hlubším zkoumání se ukazuje jako plný jemných, nepatrných rozdílů. Tyto rozdíly následně poskytují hlubší porozumění tomu, jak každodennost funguje nejen jako soubor činností, ale také jako kulturní rámec, v němž se neustále odehrává interakce mezi jednotlivcem a jeho okolním světem. I 43 I Každodennost je nejen o popisu zmíněného procesu, ale i o zprostředkování nové perspektivy. V prostoru moderního umění je tento koncept obvykle ztvárněn skrze techniky, které zdůrazňují prostorovou a časovou dimenzi rutinních aktivit. Umělci se soustředí na to, jak vnímat opakující se činnosti jako součást širšího pohybu a jak tyto pohyby a jejich rytmy přetvářejí prostor kolem nás. V praxi dochází k reflexi těchto jevů formou různých médií, například performativního umění či konceptuálni fotografie. Dokumentování každodenních rituálů, jejich vizuální dekompozice nebo zvětšení detailů, které běžně unikají pozornosti, slouží jako strategie pro zviditelnění. Umění se v tomto směru stává nástrojem, jak tuto jemnou proměnlivost vyzdvihnout. Například konceptuálni umělkyně Sophie Calle takto vytvořila jedinečné umělecké dílo Spáči. Zachycuje prostý, a přesto fascinující motiv spících lidí. Dílo bylo inspirováno autonehodou, kdy její přítelkyně havarovala poblíž jejího domu. Tento moment jí vnukl myšlenku pozvat přátele, známé i neznámé lidi, aby u ní přenocovali a ona je mohla zachytit objektivem ve spánku (Calle, n.d.). Umělci, jako pařížská autorka Sophie Calle, použili detailní záznamy každodenních činností a rutinních momentů, aby odhalili skrytý rytmus a vzorce. V sérii Today Series umělce On Kawaryho - jejíž průběh trval více než pět dekád - se každodenní činnosti stávají prostředkem pro záznam a reflexi času, kde se autor přímo soustředil na datované malby reflektující přítomný okamžik. Nebo polsko-francouzský umělec Roman Opalka, který systematicky zaznamenával plynutí času skrze postupné zapisování čísel. V uměleckých projektech, jako jsou práce Sophie Calle, On Kawary i Romana Opalky je automatismus nejen tématem, ale i nástrojem, jak sledovat tok času a opakující se okamžiky. Takové projekty odhalují zajímavou dynamiku mezi vědomým vykonáváním každodenních činností a jejich proměnlivostí, která se vyjevuje, když se podíváme na tyto činnosti z odstupu. Na tuto tendenci navazuje i současná prezentace českého pavilonu na světové výstavě v japonské Ósace Expo 2025, kde je daná problematika uchopena v širším společenském i vizuálním kontextu. „Hlavním vizuálním prvkem je kresebně-malířský příběh Jakuba Matušky aka Maskéra, který se táhne po celém obvodu pavilonu." (Hromádková, 2025). Koncepce výstavy tak reaguje na širší společenskou potřebu znovu promýšlet vztah člověka k času, hmotě a každodennosti, což ji činí mimořádně aktuální nejen v uměleckém, ale i společenském kontextu. Pomíjivost zde není vnímána jako neměnný prvek lidské existence, ale jako dynamická kategorie, skrze kterou lze nahlížet na proměnlivost světa, v němž jsou narušovány dosavadní jistoty, identity i kulturní hodnoty. Tyto směry signalizují posun zájmu od trvalých, statických objektů směrem k procesualitě a smyslové zkušenosti. I 51 l Právě světová výstava nabízí vhodný rámec pro intenzivní setkání s těmito formami. Pomíjivost zde nefiguruje pouze jako tematický motiv, ale jako klíčový princip, který utváří celou výstavní událost pavilonu. Další možností, jak uchopit téma, může být záměrné využití montáže a práce se sériovou tvorbou. Tyto přístupy umožňují autorovi vyjádřit jemné odchylky a drobné proměny. Sériové řazení jednotlivých obrazů či záběrů vytváří rytmus, jenž divákovi napomáhá sledovat nenápadné, avšak významné odlišnosti mezi jednotlivými prvky. Opakování zde nefunguje pouze jako forma vizuálního důrazu, ale také jako nástroj pro zvýraznění odchylek, které by bez širšího kontextu zůstaly nepovšimnuté. Typickým příkladem takového přístupu může být fotografická dokumentace téhož místa, pořizovaná systematicky ve stejnou denní dobu, za obdobných podmínek, avšak v různých časových úsecích. Stejně tak opakované záznamy jednoho a téhož gesta, ovšem zasazené pokaždé do odlišného prostředí, dokáží poukázat na to, jak význam daného pohybu či akce není pevně daný. Vedle těchto formálních postupů může ve vizualizaci každodenních změn hrát důležitou roli také samotná práce s materiálem. Výběr specifických, organických materiálů, které jsou náchylné k přirozené proměně, může být účinným prostředkem ke zdůraznění pomíjivosti a neustálého pohybu v čase. Materiály jako je vosk, led či textilie, které postupně podléhají rozkladu, tání či opotřebení, tak přináší do díla další rozměr. Umělci prostřednictvím těchto specifických aktů, které se odehrávají v rámci konceptuálních nebo intermediálních uměleckých forem, poskytují divákovi možnost nově vnímat jak fyzický prostor, tedy prostředí, v němž se běžně pohybuje, tak také abstraktnější dimenzi prostoru - konkrétně prostor času. Tento čas je chápán jako soubor opakujících se činností, rutinních úkonů a jemných vzorců chování, které se rozprostírají napříč jednotlivými momenty každodenních událostí. Takovýto pohled na čas zdůrazňuje jeho zakotvení v rytmickém opakování, v neustále se navracejících gestech, činnostech a úkonech, které mají tendenci být přehlíženy právě pro svou běžnost a pravidelnost. Tím, že umělec skrze svou tvorbu apeluje na tyto často okrajové, avšak neustále přítomné momenty, umožňuje divákovi proměnit způsob, jakým vnímá svět kolem sebe. Nejde pouze o to „vidět" realitu jinak, ale především o to ji novým způsobem prožívat. Tedy nejen intelektuálně uchopit, ale i tělesně, smyslově a emocionálně zakusit proměnlivost světa, která je skryta za zdánlivou stabilitou všedního dne. Umělecká intervence nás vybízí k tomu, aby se člověk zpomalil, vědomě se zastavil a nasměroval svou pozornost I 53 I na situace a úkony, které běžně unikají našemu nepozornému pohledu. To, co je běžně vnímáno jako samozřejmé, jako „pozadí" každodenních rituálů, se prostřednictvím umění stává předmětem reflexe, pozornosti a v některých případech i estetického prožitku. Tím dochází k narušení zautomatizovaného vnímání reality a divák je přiveden k hlubšímu uvědomění si existence těchto jemných prvků, které jinak zůstávají skryté pod povrchem rutiny. V tomto ohledu se umělecký přístup ukazuje jako nástroj, který nejen odhaluje skryté vrstvy reality, ale také umožňuje jejich opětovné zakotvení do našeho vědomí. Výsledkem je proces, v němž divák není pouze pasivním příjemcem smyslového dojmu, ale aktivním účastníkem, který skrze setkání s uměleckým dílem rozvíjí novou citlivost vůči detailům, odstínům a kontextům každodenního života. Tato nová zkušenost nám umožňuje navázat hlubšívztah k tomu, co se jinak zdá být rutinní a nepodstatné, a vést nás tak k širšímu porozumění vlastní zkušenosti, jež je tvořena právě těmito drobnými, ale významnými součástmi. Způsob vyjádření prostřednictvím techniky drátěné kresby, která se vyznačuje svou vizuální jednoduchostí, transparentností a jemností téměř kresebného projevu, je velmi osobní a citlivá. Každá vytvořená linie, křivka nebo spirála je nejen zobrazením pohybu, ale také vyjádřením jeho rytmu, energie a času. Právě tato jednoduchost umožňuje jemné a zároveň výrazné zachycení křehkosti běžných momentů, jež by jinak mohly snadno zůstat nepovšimnuty. Materiál poskytuje jedinečný prostor pro zkoumání různých aspektů vizuálního a prostorového výrazu. Jeho přirozená ohebnost, tvarovatelnost a schopnost držet vytvořenou podobu umožňují experimentovat s vizuálním objemem, linií kresby i průhledností v rámci trojrozměrného prostoru. Drát tak není jen nástrojem, ale aktivním prvkem výrazu, který svou materiálovou povahou umožňuje komunikovat s tématy pohybu, rytmu a opakování. Přenášení pohybu do drátové kresby představuje fascinující výzvu, neboť drát v tomto kontextu není pouze nástrojem k vytvoření obrazu, ale samotným médiem, který se stává nositelem pohybových aktů. Každá linie nebo křivka, kterou autor ztvární prostřednictvím drátu totiž nespočívá pouze ve snaze zachytit konkrétní pohyb ve své doslovné podobě, ale především v přenosu jeho dynamiky a energie. Drát je materiál, který se neomezuje na statické vyjádření, nýbrž otevírá prostor pro interpretaci plynulých, často nepostřehnutelných změn. I 55 I Jakmile divák vnímá drátové kompozice v prostoru, dochází k přesunu z plochého záznamu do rozměrných prostorových sfér. Zde, díky své dynamice a živosti, působí pohyb více celistvě a je více propojen s prostorem. Tento posun zajišťuje, že jejich vzájemné vztahy nejsou pouze teoretické. Nakonec kresba - v kombinaci s prostorem - nabízí novou možnost vnímání pohybu a času jako něčeho, co je vždy přítomné, avšak skryté. Díky této prostorové dimenzi se pohyb nestává pouze předmětem zobrazování, ale aktivně se více zapojuje do smyslového vnímání diváka. Pomocí tohoto média se dostávají do popředí jemné rozdíly všedního děje. Drátová kresba tak nejen dokáže zachytit pohyb, ale i zprostředkovat nový pohled na vzájemné vztahy. Kresba se obecně vyznačuje svou jednoduchostí, a proto je jedním z ideálních prostředků pro pohybové zobrazení. Klíčový aspekt při jeho zachycování spočívá ve schopnosti vizualizovat opakujícíse cykly a rytmy, které jsou pro pohyb typické. Tento proces není jednorázovou akcí, ale sérií opakování, kde se v každém provedeném gestu objevují jemné odchylky. Tento cyklický charakter pohybu lze v alternativní kresbě vyjádřit nejen opakováním stejných linií, ale i jejich mírným pozměňováním, aby naznačovala drobné změny v trajektorii pohybu. Drát, jako flexibilní médium, umožňuje formování ve všech směrech, díky čemuž je schopný vyjádřit jak jemné vibrace pohybu, tak i jeho náhlé změny. Kresba, která již není pouze lineární 2D formou, pak zvládne zachytit pohyb jako propojený řetězec malých změn, který se v každém okamžiku vyvíjí a mění. Vytváří prostor, který umožňuje divákovi vnímat pohyb jako proces, který není pouze na papíře nebo ploché obrazovce, ale ve skutečném prostoru. Tato interakce s okolím zvyšuje vnímání pohybu jako něčeho živého. Díky své křehkosti a jemnosti dokáže drátová kresba rovněž odrážet i jeho pomíjivost. Materiál, který je tenký a snadno tvarovatelný, dokáže symbolizovat křehkost každodenních momentů, které mohou být přehlédnuty nebo snadno zaniknout. Zároveň svou povahou upozorňuje na repetitivnost pohybu a jeho neustálé proměny. Tento způsob zobrazování každodenních situací prostřednictvím kresby umožňuje více se soustředit na časovou dimenzi. Křehkost může odrážet plynulost času, který utíká a nechává za sebou pouze jemné stopy. Proto je ideálním způsobem pro ztvárnění neviditelných prvků každodenního cyklu, protože umožňuje zachytit jemnost a rychlost, s jakou se každodenní okamžiky prolínají a přecházejí do dalších, ale zároveň svou pevností více upozornit na jejich opakování. I 57 l Ve fázi praktického zkoumání dochází k posunu od čisté formy kresby směrem k prostorové instalaci, jež se opírá o konkrétní okamžiky každodennosti. Stravování, oblékání, čištění zubů. Právě tyto situace, často přehlížené a automatizované, se staly podnětem k hledání nového jazyka, kterým by bylo možné zachytit jejich vnitřní rytmus, ticho i pohyb. Prostor se zde nestává pouze scénou, ale aktivní složkou, která nese paměť činnosti a fyzickou přítomnost těla, jež se v něm pohybovalo. Pro praktický výstup byl zvolen princip prostorové kresby, který je realizován prostřednictvím drátu - materiálu na pomezí pevnosti a křehkosti, stálosti a proměnlivosti. Každý ohyb, zatočení či propnutí materiálu v sobě nese záznam tělesného gesta, které jej formovalo. Nejedná se o rekonstrukci situace, ale o jeho dozvuk. Vzniká tak kompozice, která neukazuje přímo objekt, ale vyvolává jeho přítomnost - jako tichý svědek, který nezobrazuje, ale zpřítomňuje. Zvolený přístup k objektům nevychází z estetické touhy po tvaru, ale z naslouchání rytmu, který je vlastní těmto situacím. Čištění zubů - pohyb mechanický, ale opakující se s vnitřní přesností. Oblékání - fyzicky blízké, téměř intimní tření textilu o kůži. Stravování - rytmus těla přibližujícího se ke stolu, ruka pohybující se mezi talířem a ústy. Každý z těchto úkonů je rytmickým vzorcem, který má svůj řád, svou vnitřní melodii. A právě tu se drátová kresba snaží zachytit. Bez popisu, ale skrze vizuální rezonanci. Prostor, v němž jsou objekty zasazeny, hraje klíčovou roli. Nejde o neutrální bílou stěnu, ale o konkrétní prostředí jako je koupelna, obývací prostor či prostor veřejný. Vztah mezi kresbou a těmito prostory je založen na vzpomínce. Jakmile je kresba do tohoto prostoru vložena, ožívá. Její smysl se neprojevuje pouze vizuálně, ale skrze tělesnou zkušenost diváka, který se stává účastníkem. Vzniká tak dočasná situace, okamžik, moment sdílení, tichá přítomnost. Divák vchází do místa, kde „se něco děje", a ono „něco" nadále zůstává ve vzduchu jako otisk. Drát zde není jen konstrukčním médiem, ale pamětí. Uchovává pohyb, rytmus, dech, zastavení. V některých místech je jemný a téměř neviditelný, v jiných se napíná a vibruje v prostoru. Tím, že není ukotven do pevného základu, zůstává citlivý. Reaguje na světlo, proudění vzduchu i na přítomnost těla. Tento aspekt se ukazuje jako zásadní. Umožňuje tím zachytit prchavost okamžiku, jeho dočasnost. Každodennost není chápána jako opakování téhož, ale jako série jemných odchylek, drobných rozdílů, které utváří konkrétní tělo, konkrétní den, konkrétní situace. Materiálová podstata drátu se zde ukazuje jako nositel ticha - schopnost být přítomen, ale nebýt dominantní. Tím se vytváří prostor pro diváka, který se může zapojit do vnímání I 59 I na základě vlastní zkušenosti. Prázdná místa kresby jsou záměrná - neslouží jako absence, ale jako určité pozvání. Divák se stává tím, kdo kresbu „doplní" skrze své vlastní vzpomínky. Tímto způsobem dochází k propojení pozorovatele a objektu, jejichž vztah není jednostranný, ale vzájemný. ZÁVĚR Tato práce se zabývala možností vnímat každodenní objekty a situace jinak, než jsme zvyklí. Ukázala, že věci, které běžně přehlížíme, právě pro jejich běžnost, mohou skrývat nečekaný význam i vizuální kvalitu. Skrze zasazení drátěných objektů, reflektující běžné předměty, do konkrétních scén se podařilo vytvořit momenty, které narušují automatismus všedního dne a vybízejí k zamyšlení nad tím, co obvykle zůstává v pozadí. V teoretické části byly představeny koncepty, které pomáhají chápat každodenní život jako oblast schopnou nést symbolické i estetické hodnoty. Praktická část tyto myšlenky převádí do vizuální roviny a ukazuje, jak se běžný objekt může prostřednictvím výtvarného zásahu stát součástí obrazového sdělení. Práce tak přispívá k možné diskuzi o proměnlivosti významu a dává vzniknout prostoru pro interpretaci, hru a vizuální znejistění věcí v různých kontextech. Důraz je kladen nikoliv na předmět samotný, ale na způsob, jakým ho vnímáme. I 70 l RESUMÉ In this work, the author focuses on the issue of everyday and its translation of everyday objects into the language of art. The theoretical part is a coherent text with the possibility of dividing it by chapters. The introduction with the first chapter „Everydayness as a concept" deals with the professional sociological context of everyday life. The second chapter „Established routines as changing events" with the third chapter „Everyday rituals as part of our identity" deals with established routines and rituals and their further decomposition into recurring patterns that are never the same. The chapters „Objects as memory carriers" and „A place, where the present meets the past" explore how art can transform ordinary objects and spaces into carriers of memories and emotions, revealing their hidden meaning. At the same time, the art installations connect the past with the present and give a new interpretation to the places and things around us. The chapter „Artists and the mediation of a new perspective" explores a space that carries deep meaning and how artists understand this theme in their work. In the last two chapters, „Wire drawings as an artistic medium" and „Spatial interpretation of moments," the author explains the properties of wire and why it is an ideal medium for this work and how she uses it. I 71 l ZDROJE American psychological association. (2019). Speaking of Psychology: How memory can be manipulated, with Elizabeth Loftus, PhD. [Epizoda 91]. https://www.apa.org/news/podcasts/speaking- -of-psychology/memory-manipulated Baudrillard, J. (1996). The system of objects. (překl., J. Benedict), (původně vydáno 1968). [Online]. https://archive.org/details/Baudrillard/ Baudrillard.i968.The-System-Of-Objects/page/i/mo- de/2up?view=theater Centrum Triangl. (2022,15 prosince). Gestalt psychologie: Principy, které formují naše vnímání. https://www.centrumtriangl.cz/pomoc/gestalt-psy- chologie-principy-ktere-formuji-nase-vnimani/ Highmoore, B. (2002). Everyday life and cultural theory: An introduction. [Online] https://dh.cuni.cz/ pluginfile.php/ii478o2/mod_folder/content/o/Everyday_life_and_cultural_theory%20H ighmore.pdf Hromádková, Š. (2025,14. dubna). Dům ze dřeva a skla jako exponát. Český národní pavilon na EXPO 2025 od Apropos Architects se otevřel veřejnosti. Kulturio. https://kulturio.cz/cesky-pavilon-ex- po-2025/ Lefebvre, H. (1991). Critique of everyday life: Volume l (překl., J. Moore). (Původně vydáno 1947). [Online], https://thecharnelhouse.org/wp-content/ uploads/2017/08/Henri-Lefebvre-The-Critique-of-Eve- ryday-Life-Volume-1-lntroduction.pdf De Certau, M. (1984). The practice of everyday life. [Online]. https://monoskop.org/images/2/2a/De_Cer- teau_Michel_The_Practice_of_Everyday_Life.pdf I 72 I Lefebvre, H. (1991). The production of space. (překl., D. Nicholson-Smith), (původně vydáno 1 974)- [Online], https://monoskop.0rg/images/7/75/ Lefebvre_Henri_The_Production_of_Space.pdf Lefebvre, H. (2024). Everyday life in the modern world, (překl., C. Revol, R. Shields), (původně vydáno 1968). [Online], https://api.pageplace.de/ preview/DT0400.978i000964929_A46804792/pre- view-9781000964929_A46804792.pdf Nešpor, Z. R. (2020, 21. září). Sociologická encyklopedie: Každodennost. Sociologický ústav AV ČR. https://encyklopedie.soc.cas.cz/vv/Ka%C5%BEdoden- nost OpenAI. (2021). chatGPT. [Software]. https://chatgpt.com Sophie Calle. (n.d.). Sophies essence. https://sophiecalle.weebly.com/essence.html Výhonky. (2023, 28. dubna). Čajové obřady po celém světě: Tradice a rituály spojené s čajem. https://www.vyhonky.cz/blog/cajoveobrady/ Žižkova, B. (2018, 30. září). Čajový obřad v Japonsku: Důmyslný rituál se zázračným účinkem. Je libo hodinka nebo celý den? Rady na cestu. https://www.radynacestu.cz/magazin/cajovy-obrad/ Nora, P. (1989). Between memory and history: Les lieux de memoire. [Online]. https://is.muni.cz/el/1423/podzim2017/SOC571/ Nora_105.pdf I 73 I