Masarykova univerzita Fakulta informatiky
Kooperace a její simulace
Bakalářská práce
Pavel Nemec
Brno,2G1G
Prohlášení
Prohlašuji, že tato práce je mým původním autorským dílem, které jsem vypracoval samostatne. Všechny zdroje, prameny a literaturu, které jsem pri vypracování používal nebo z nich Čerpal, v práci rádní? cituji s uvedením úplného odkazu na príslušný zdroj.
Vedoucí práce: doc. RNDr. Ivan Kopeček, CSc.
ii
Poděkování
Rád bych na tomto míste poděkoval vedoucímu mé bakalářské práce, panu doc. RNDr. Ivanu KopeCkovi, CSc.
iii
Shrnutí
Teoretická cást této práce se venuje analýzám nejrůznějších výpočetních modelů, jež jsou založeny na vezrnove dilematu. Výsledky techto rozboria jsou vždy demonstrovány na príkladech z reálného sveta. Praktická cást je zamerena na vytvorení programu, který je schopen simulovat iterované dilema vezne v prostoru. Program je navržen tak, aby uživatel mohl s prehle-dem pozorovat nejduležitejší vlastnosti tohoto typu výpocetního modelu.
iv
Klíčová slova
Teorie her, iterované vězňovo dilema, simulace, kooperace, evoluce, altruismus.
v
Obsah
1 Teorie her a vězňovo dilema ..................... 4
1.1 Teorie her.............................. 4
1.2 Vězňovo dilema.......................... 5
1.3 Iterované vezňovo dilema.................... 7
2 Axelrodovy turnaje........................... 9
2.1 Prvňí Axelrodův turnaj...................... 9
2.2 Přehled ňekterých zúěastňěňých strategií........... 9
2.2.1 „Naivní dobrák" (Always cooperate)......... 9
2.2.2 „Zrádce" (Always defect)................ 9
2.2.3 „Náhodná" (Random).................. 9
2.2.4 Friedman ......................... 10
2.2.5 „PůjCka za oplátku" (Tit for tat) ............ 10
2.2.6 „Naivní pokušitel" (Naive prober)........... 10
2.2.7 „Kajícný pokušitel" (Remorseful prober)....... 10
2.2.8 „Postupná" (Gradual).................. 10
2.3 Víteěz tůrňaje ............................ 10
2.4 Druhý Axelrodův turnaj..................... 10
2.5 Nekteré ze zúcastňeňých strategií................ 11
2.5.1 „Dve pujcky za oplátku" (Tit For 2 Tats) ....... 11
2.5.2 Tester ............................ 11
2.6 Průbeh turňaje........................... 11
2.7 Charakteristiky úspešňé strategie................ 12
3 Reálňé príklady............................. 13
3.1 Závody ve zbrojeňí........................ 13
3.2 1. světová válka.......................... 14
3.3 Upíři................................ 14
3.4 Reklama.............................. 15
3.5 Nedokoňalá koňkureňce ňa trhu................ 16
3.6 Protekcioňizmus ......................... 17
4 Turňaje s šumem............................ 18
4.1 Slabá stráňka „pujckyza oplátku"............... 19
4.2 Výsledky Nowakových simulací................ 19
1
4.2.1 „Velkorysá půjčka za oplátku" (Generous tit for tat) . 19
4.2.2 Pavlov........................... 19
4.3   Důležitost odpuštění....................... 20
5 Evoluce altruismu ........................... 21
5.1 Genocentrickýpohled na evoluci................ 21
5.2 Altruismus a lidská přirozenost................. 22
5.3 Morální zákony naší mysli.................... 23
6 Iterované veznovo dilema ve dvourozměrném prostoru..... 26
6.1 Pravidla turnaje.......................... 26
6.1.1 Selekční mechanizmy.................. 27
6.1.1.1 Selekce úmerná kvalite? jedince........ 27
6.1.1.2 Selekce dle poradí jedince........... 27
6.1.2 Použitý selekční mechanizmus............. 27
6.1.3 Rušení........................... 28
6.1.4 Strategie turnaje...................... 28
6.1.5 Nastavení vlastní strategie................ 28
6.1.6 Nastavení vizualizače.................. 29
6.1.7 Ovládací panel „turnaj"................. 29
6.2 Simulace Číslo 1.......................... 30
6.2.1 Prubeh a vítez simulace................. 30
6.2.2 Analýza výsledku .................... 30
6.3 Simulace císlo 2.......................... 31
6.3.1   Prubeh a vítez simulace................. 31
6.4 Simulace císlo 3.......................... 32
6.4.1 Nastavení „vlastní strategie".............. 32
6.4.2 Prubeh a vítez simulace................. 32
6.4.3 Analýza chování strategie................ 32
6.4.3.1    Eusočialita u živočichu............ 34
7 Záver................................... 36
2
Úvod
„E. Coli sociální psychologie", tak se casto přezdívá jedné z nejstudovanejší konfliktní rozhodovací situaci v rámci teorie her - v(?zííove dilematu. Toto dilema zasahuje do mnoha vedních oblastí, například biologie, psychologie, sociologie, ekonomie, vojenství nebo politiky.
Nekteré obory pritom ovlivnilo naprosto zásadním zpiisobem. Težko si lze predstavit, jak by neodarwinismus, který tvorí hlavní paradigma sou-cřasné evolucřní teorie, pojal teorii sobeckého genu, bez rřádného vysveřtlení vlastností mnoha sociálních živocichu, jako je duvera a altruismus.
Tyto pojmy, které exaktní veda nedokázala dlouhou dobu uchopit, pre-staly být doménou pouze humanitních ved, práve díky studia veznova dilematu. Prestože je spolupráce v populaci ciste egoistických jedinaä velmi neintuitivní, výpocřetní modely a simulace prokázaly, že k tomuto chování dochází i bez centrálního rřízení, prokázaly, že díky jednoduchým sobeckým pravidlum dojde k vynorení vzájemné spolupráce.
Cílem této práce je seznámení s neřkterými výpocřetními modely kooperativního chování, s diarazem na skutecnosti plynoucí z analýz techto modelťi. Tyto výsledky budou ilustrovány na rozboru situací z ekonomie, marketingu, vojenství ci biologie. V širším kontextu pak bude rozebrán du-sledek analýz veřznřova dilematu nejvýznamneřjší a tím je evoluce lidského altruismu.
3
Kapitola 1
Teorie her a vězňovo dilema
1.1     Teorie her
John von Neumann roku 1926 formuloval otázku, kterou je možno považovat za ústrední problém teorie her:
„Hraje-li n hrácu hru H, jak má hrát konkrétní hrác i, aby dosáhl pro sebe nejvýhodnejšího výsledku?" [1]
Hrou je v tomto kontextu myšlen matematický model situace, která závisí na rozhodnutí alespon dvou hrácu. Mnoho matematiku se v té dobe pokoušelo analyzovat nekteré salónní hry, jako napríklad poker, šachy, dámu nebo go, a urcit optimální strategie v techto hrách. I tyto, z pohledu prírod-ních ved zdánlive nepodstatné snahy, velmi prispely k formulování matematické teorie, která se chystala ovlivnit témer všechny oblasti lidského poznání. Síla teorie her tkví v její robustnosti a tak její aplikace překonala práh exaktních ved a ovlivnila i vedy humanitní, jakými jsou psychologie, sociologie, ekonomie nebo politologie.
Jako první si podobné struktury konfliktních situací v salónních hrách a ekonomii všimli John von Neumann a Oskar Morgenstern a roku 1944 vydali své dílo „The Theory of Games and Economic Behavior", ve kterém byl položen základ teorie her. Ta se tak mohla stát novým proudem v oboru aplikované matematiky. [2]
V roce 1947 byla v USA založena organizace s názvem RAND Corporation. Smyslem této organizace byla snaha udržet spojení mezi špicřkovou veřdou a armádou, které vzniklo za druhé sveřtové války prři projektu Manhattan, projektu, na kterém nejlepší fyzici tehdejší generace pracovali na vývoji atomové bomby. Vzhledem k napjatým vztahum mezi USA a SSSR se RAND Corporation zacřal veřnovat návrhu strategie pro prřípad vypuknutí nukleární války.
Roku 1950 dva zamestnanci RAND Corporation, Merrill Flood a Melvin Dresher, pracující na tomto úkolu, ve snaze najít rřešení v cřerstveř vzniklé teorii her, narazili na pozoruhodnou konfliktní situaci. Struktura této situace byla velmi obecná a zdaleka se netýkala jen vojenství, proto se brzy zacřala
4
1. Teorie her a vězňovo dilema
diskutovat i v jiných vedeckých oborech. Když matematik Albert Tucker přednášel o tomto problému psychologiím ze Stanfordské univerzity, použil pro snadnejší prístupnost k pochopení této konfliktní situace historku o dvou vezních. Od té doby tento problém vešel ve známost jako veznovo dilema. [3]
1.2     Vězňovo dilema
V klasické forme zní veznovo dilema takto:
„Dva podezrelí, A a B, jsou zatceni. Policie ovšem nemá dostatek důkazů pro usvedcení obou pachatelů, proto je rozdelí do dvou různých místností a po obou chce, aby udali svého komplice. Zároven každému z nich vysvetlí, jaké následky jejich udání, ci mlcení bude mít.
• Pokud se oba vezni navzájem udají (zradí se), pak půjdou každý na 3 roky do vezení.
• Pokud oba vezni odmítnou udat svého komplice (spolupracují spolu), pak budou oba odsouzeni za drobnejší prestupky na 1 rok.
• Pokud jeden vezen vypovídat bude (zradí), kdežto druhý zůstane mlcet (spolupracuje), pak ten, který mlcel, půjde do vezení na 5 let, ten, který svedcil, bude volný.
Je v takové situaci lepší svého komplice zradit, nebo spolupracovat?"
Takový popis situace zní možná složití?, proto se veznovo dilema casto zapisuje pro lepší prehlednost v podobe následující tabulky:
A/B	Spolupráce	zrada
Spolupráce	(1,1)	(5,0)
zrada	(0,5)	(3,3)
Tabulka 1.1: Veznovo dilema
Všechny ctyri možné scénáre veznova dilematu jsou v této tabulce pre-hledne znázorneny. V jednotlivých polích jsou usporádané dvojice tvaru (a,b), kde „a" vyjadřuje výši trestu pro vezne A a „b" udává výši trestu pro vezne B.
Vžijme se ted' na chvíli do situace vezne A. Jak bychom se v takové situaci meli zachovat? Kdyby byl vezen A ciste racionální, zvolil by zradu, nebo spolupráci?
5
1. Teorie her a vězňovo dilema
Situace	Pocet let ve vezení
(S,S)	1
(Z,S)	0
(S,Z)	5
(Z,Z)	3
Tabulka 1.2: Hodnocení situací z pohledu vezne A (S znací spolupráci, z zradu)
Následující tabulka znázornuje jednotlivé situace z pohledu vezne A. O vezni B víme, že se muže zachovat jen dvojím zpusobem - zradí, nebo bude spolupracovat. zkusme tedy tyto možnosti diskutovat.
I. Vezen B spolupracuje.
V takovém prípade se musíme rozhodnout mezi prvním a druhým rádkem tabulky. Je videt, že výhodnejší je pro nás zradit a být volní, než spolupracovat a strávit tak rok za mrížemi.
II. Vezen B zradí.
V tomto prípade je predmetem našeho zájmu tretí a ctvrtý řádek tabulky. Opet je zrada výhodnejší strategií, nebot' v takovém prípade pujdeme do vezení na tri roky, v případe spolupráce bychom tam strávili let peřt.
Dusledkem této úvahy je skutecnost, že at' už se vezen B zachová jakkoliv, je pro nás vždy lepší zradit. Toto je velmi zajímavý výsledek, nebot' když proti sobe usednou dva ciste racionální vezni, pujdou oba na pet let do veřzení. Prřitom kdyby se mezi nimi vytvorřilo neřco tak iracionálního, jako je duvera, mohl být každý z nich po roce vezení opet na svobode.
Veznovo dilema je zabehlým pojmem pro celou trídu konfliktních situací. Pokusme se vystihnout podstatu tohoto problému. Vyprostíme se tedy od konkrétní veřzenřské historky a nahradíme ji obecností terminologie teorie her. z tohoto pohledu se jedná o hru:
• symetrickou - pro každého hráce platí stejné podmínky (stejné bodování)
• s nenulovým souCtem - když hrác A ze situace neco vyteží, automaticky to neznamená, že hrácř B prřišel k újmeř (naprříklad tenis je hra
6
1. Teorie her a vězňovo dilema
s nulovým souctem - výhra jednoho hráce znamená prohru hráce druhého)
• s konečným počtem alternativ v každém tahu - každý hrác má v každém tahu práve dve možnosti, muže zradit, nebo spolupracovat
Krome tohoto zařazení do kategorií teorie her je pro veziíovo dilema dule-žité, aby hodnocení možných situací splnovalo následující podmínku:
(Z, S) > (S, S) > (Z, Z) > (S, Z)
Tyto situace jsou hodnoceny z pohledu prvního hrácře, resp. hrácře, jehož rozhodnutí je zaznamenáno na prvním místeř usporřádané dvojice.
To, co deřlá veřznřovo dilema dilematem, je práveř skutecřnost, že hrácř je strukturou situace svádeřn k tomu, aby zradil, zárovenř je však lákán ke spolupráci.
Vysoké ohodnocení situace (Z,S) a nízké hodnocení (S,Z) je to, co hráce navádí ke zradeř. Naopak ke spolupráci ho láká prřípadný velký bodový rozdíl mezi (S,S) a (Z,Z). [4]
1.3     Iterované veziíovo dilema
Ke strukturře veřznřova dilematu se cřasto dodává ješteř následující podmínka:
(Z, S) + (S, Z) < 2 • (S, S)
Tato nerovnost je matematickým vyjádrřením toho, že kdyby dva hrácři hráli dilema veřzneř na více kol, je pro neř výhodneřjší vzájemná spolupráce, než aby v jednom kole zradil jeden, v dalším druhý, pak zase první atd. Sérii her veřznřova dilematu mezi dveřma hrácři rříkáme iterované veřznřovo dilema. z prředcházející cřásti víme, že pokud hrajeme na jedno kolo, je nej-výhodnejší zradit. Zkusme ted' analyzovat, jak se zachovat pri n-kolovém veřznřoveř dilematu.
Nejprve uvažme, jak by se tito hráci zachovali v posledním kole. Je zrřejmé, že v posledním kole se problém redukuje na jednokolové veřznřovo dilema, tedy oba hráci musí zradit. Jak se zachovat v predposledním kole? Pokud víme, že další kolo je prředurcřeno k vzájemné zradeř, nacházíme se v posledním kole, které není urcřeno a tedy musíme volit opeřt zradu. Analogicky mužeme dojít až do kola prvního. Takový typ úvahy se nazývá argument zpetnou indukcí a dlouhou dobu byl považován za dukaz, že sobectví je jediným správným rřešením iterovaného veřznřova dilematu.
7
1. Teorie her a vězňovo dilema
Tento záver byl považován za pravdivý i navzdory experimentu, který provedli objevitelé v(?zinova dilematu, Merrill Flood a Melvin Dreshr. Ti nechali dva své kolegy sehrát sto kol iterovaného veziíova dilematu o malé obnosy penez. Celkove spolu úCastníci experimentu šedesátkrát kooperovali. Probehly i další experimenty, kdy úCastníkum nebyl dopredu oznámen poCet kol, na který se bude hrát. V tomto prípade? vzájemná kooperace vysoce preCíslila poCet zrad.
I pres tyto pokusy byla debata o veznove dilematu uzavrena ve prospech sobectví. Experimenty byly vysvetleny s tím, že prumerný Clovek není dostateCne nadán k tomu, aby si uvedomil, že strategie „vždy zrad'" je jediným správným rešením. Tento argument mel ovšem velké trhliny a napadán byl z razných vedních oboru. Napríklad ekonomové upozorno-vali na to, že trh neovládají takto sobecké strategie, pritom ekonomie je veda založená na predpokladu, že každý jedinec má snahu o maximalizaci svých zisku. Také na poli biologie se zaCaly objevovat nesrovnalosti. V 60. letech se totiž v evoluCní biologii dostala do popredí zájmu teorie sobeckého genu. Ta tvrdí, že každý jedinec se chová tak, aby optimalizoval zisky pro své geny (podrobnejší rozbor v Cásti 5.1). Pokud by tedy sobectví bylo nejvýhodnejší strategií, evoluCní tlaky by mely zajistit, aby takové chování bylo uprednostnováno. ProC se tedy u mnoha druhu zvírat vyvinula kooperace namísto všeobecného sobectví? ProC jsou k sobe lidé navzájem natolik altruistiCtí?
8
Kapitola 2
Axelrodovy turnaje
Trvalo témer tricet let, od formulace iterovaného veznova dilematu, než došlo ke zborení mýtu o výhre sobectví. Profesor politologie z Michiganské univerzity, Robert Axelrod, pocátkem 80. let 20. století, usporádal turnaj, který meřl rozhodnout, jaká strategie je v iterovaném veřznřoveř dilematu nej-výhodneřjší.
2.1 První AxelrodUv turnaj
Axelrod vyzval odborníky z nejruznejších oboru, aby mu zaslali strategie, které by mezi sebou sehrály turnaj. Každá strategie mela sehrát 200 kol vez-nřova dilematu proti všem ostatním strategiím, sama proti sobeř a proti ná-hodneř vybrané strategii. Na konci turnaje meřly být strategie vyhodnoceny podle dosažených zisku.
První turnajnemel velký ohlas, své strategie do nej zaslalo jen 14 odborníku z oboru, jako napr. politologie, sociologie, psychologie, ekonomie nebo matematika. I pres relativne nízký pocet zúcastnených strategií, byla mezi nimi i nejlepší dosud známá deterministická strategie.
2.2 Přehled některých zúčastnených strategií
2.2.1 „Naivní dobrák" (Always cooperate)
Strategie, která vždy kooperuje.
2.2.2 „Zrádce" (Always defect)
Vždy zradí.
2.2.3 „Náhodná" (Random)
Na 50 % hraje spolupráci, jinak zradu.
9
2. Axelrodovy turnaje
2.2.4 Friedmaň
Zacíná spoluprací, pokud oponent zradí, až do konce hraje zradu.
2.2.5 „Půjčka za oplátku" (Tit for tat)
První kolo spolupracuje, poté hraje to, co hrál oponent v predchozím kole.
2.2.6 „Naivňí pokušitel" (Naive prober)
Chová se jako strategie „pujcka za oplátku", ale s urcitou pravdepodobností zradí.
2.2.7 „Kajícný pokušitel" (Remorseful prober)
Chová se jako strategie „pujcka za oplátku", s urcitou pravdepodobností však zradí. Pokud oponent na tuto zradu zareaguje zradou, projeví tato strategie „lítost" a snahu o obnovení spolupráce a v dalším kole tuto zradu neoplatí.
2.2.8 „Postupná" (Gradual)
Spolupracuje, dokud souper nezradí. Po první zrade zradí jednou, po druhé souperřoveř zradeř zradí dvakrát, po n-té zradeř zradí n-krát.
2.3 Vítez turnaje
Prvního Axelrodova turnaje se zúcastnilo 14 strategií a strategie „náhodná", kterou do turnaje Axelrod pro zajímavost prřidal. Veřtšinou se jednalo o strategie podobné strategii „pujcka za oplátku", ale snažily se být „agresivnejší" Výsledky ovšem veřdce zarazily. Na prvních osmi místech se umístily strategie, které pozdeřji Axelrod charakterizoval jako „hodné", tedy takové, že svého oponenta nikdy nezradí jako první. Nejúspeřšneřjší strategií se stala „půjčka za oplátku". První turnajtedy zvítezila chut' kooperovat před svťid-ností zrady. Netrvalo dlouho a Robert Axelrod vyhlásil druhý turnaj, tentokrát s jediným cílem - porazit „pujcku za oplátku".
2.4 Druhý Axelroduv turnaj
Po diskuzích, které ve veřdeckých kruzích rozpoutaly výsledky prvního turnaje, se tentokrát zúcastnilo 63 strategií. Turnajmel probehnout na zpiisob
10
2. Axelrodovy turnaje
prírodního výberu. Strategie vzájemne soutežily o životní prostor na hracím poli, podobne jako reální tvorové o zdroje skuteCného sveta. Ti, kterým se darilo, se hojne replikovali, naopak strategie s nízkým bodovým ziskem byly na ústupu. Je na míste zmínit, že tento experiment byl jedním z prvních pozdejších pokusťi s „umelým životem".
2.5 Některé ze zúčastněných strategií
2.5.1 „Dvě půjčky za oplátku" (Tit For 2 Tats)
Chová se jako „pujCka za oplátku", ale oplácí až po dvou po sobe jdoucích zradách.
2.5.2 Tester
v prvním kole zkusí zradit a testuje co se stane. Pokud oponent reaguje zradou, chová se dál jako „pujCka za oplátku", jinak obCas náhodne zradí.
2.6 Průbeh turnaje
Ňa zaCátku simulace zaCaly prosperovat „podrazácké" strategie na úkor „naivních dobráku". Snaha „naivních" strategií za každou cenu navázat spolupráci zajistila „sobeckým" strategiím takové bodové zisky, že v tomto virtuálním svete získaly spolehlivou prevahu, kdežto „naivní dobráci" témer vymreli. Jedinci, kterí nebyli sobeCtí, ale umeli oplácet zradu zradou (napríklad „pujCka za oplátku"), byli na tom lépe, než kdyby byli Ciste naivní, nicméne o dost hure než „podrazáci".
V tomto okamžiku ovšem nastává zvrat. Ňáš virtuální svet sice ovládlo sobectví, ale ne na dlouho. Ňevýhoda „podrazáckých" strategií je totiž v tom, že podrážejí i samy sebe. Sobecký jedinec v populaci plné sobcťi, nemá koho by zneužíval a nejCasteji mezi ním a jeho oponentem dojde ke vzájemné zrade. „Hodné" strategie, které však umí oplácet zradu, v tomto okamžiku zaCnou prosperovat. Ňa „podrazáky" totiž reagují zradou, vzájemne mezi sebou však kooperují a to jim prináší velké zisky. Pomalu zaCí-nají vytlaCovat sobecké jedince a nejúspešnejší strategií se v záveru turnaje stává „pujCka za oplátku".
Druhý turnaj, ve kterém se utkalo spousta sofistikovaných strategií, tedy opet skonCil vítezne pro „pujCku za oplátku". To samozrejme neznamená, že by „pujCka za oplátku" byla optimální strategií pri jakémkoliv turnaji tohoto typu. vždy záleží na tom, jaké ostatní strategie se turnaje
11
2. Axelrodovy turnaje
účastní. Napríklad, pokud by se prvního turnaje zúčastnila strategie „dve pujčky za oplátku", „pujčku za oplátku" by porazila. Ve druhém turnaji ovšem nevyhrála, protože se účastnily strategie jako napríklad Tester, které umí zneužívat „odpouštení" občasnýčh zrad.
Nelze tedy ríčt, že by „pujčka za oplátku" byla nejlepší strategií, jelikož nič jako univerzálne nejlepší strategie neexistuje. „Pujčka za oplátku" je ovšem velmi robustní a tak vítezí v mnoha prostředíčh.
2.7     Charakteristiky úspešné strategie
Axelrod analyzoval výsledky turnaju a definoval nekolik základníčh čha-rakteristik, které by úspešná strategie mela splnovat. Strategie by mela být:
„Hodná"
Nikdy nezradí, pokud to oponent neudeřlá jako první. „Pomstychtivá"
Strategie musí umeřt oplatit zradu, snažit se spolupračovat za každou čenu se nevypláčí.
„Shovívavá"
Podstatná je i sčhopnost opeřt navázat spolupráči, pokud oponent nepokračřuje ve zradáčh.
„Nezávistivá"
Strategie se nesnaží získat veřtší zisk než má souperř, je si „veřdoma" toho, že veřznřovo dilema je hra s nenulovým součřtem. Tato vlastnost je ničméne dusledkem první zmínené vlastnosti, tedy toho, že by strategie meřla být hodná.
12
Kapitola 3
Reálňé příklady
Doposud jsme se zabývali zidealizovaným matematickým modelem. Analyzovali jsme ho prostrřednictvím jednoduchého sveřta pocřítacřové simulace, abychom zjistili hlavní rysy jeho chování. Je však na cřase se z teřchto abstraktních úvah vynorit a nove získanou optikou prohlédnout skrz komplexnost reálného sveřta.
3.1     Závody ve zbrojení
Casto udávaným príkladem konfliktní situace typu veznovo dilema bývají závody ve zbrojení. Vrat'me se do období studené války, kdy napjaté vztahy mezi USA a SSSR umodíovala hrozba jaderného konfliktu. Jak bylo popsáno v první cřásti, aby se jednalo o veřznřovo dilema, musí být splneřna následující nerovnost:
(Z, S) > (S, S) > (Z, Z) > (S, Z)
zradu v tomto prřípadeř interpretujeme jako zbrojení, spolupráci naopak jako rozhodnutí nezbrojit. Když se na situaci podíváme z pohledu USA, pak nejlepší možností by bylo, kdyby USA zbrojilo, zatímco SSSR zbrojit nebude (situace (z,S)). Druhou nejlepší alternativou je vzájemná dohoda o ne-zbrojení (situace (S,S)). Sice by USA nemeřlo nad SSSR moc, nicméneř sveřt by byl bezpecřneřjší. horší situací je, pokud obeř zemeř zbrojí. Acřkoliv SSSR nemá jadernou prevahu, svet se stává nebezpecným místem (situace (Z,Z)). ňejhorší varianta odpovídá situaci, kdy SSSR zbrojí, zatímco USA nikoliv (situace (S,Z)). Z pohledu SSSR vypadá situace analogicky, obe strany tedy sehrávají dilema veznů.
Není proto divu, že Spojené státy i Sovetský svaz se snažili tento problém rřešit vyjednáváním a dohodami o kontrole zbraní. Prřes vzájemnou nedůveru ovšem na obou stranách panoval strach, že oponent dohody poruší a tak se nepodarřilo nastolit podmínky spolupráce. [5]
13
3. Reálné príklady
3.2 1. svetová válka
U válecného prostředí ješte zustaneme, tentokrát analyzujeme situaci ke které došlo za první svetové války. Enormní vzrust palebné síly zakopaného obránce a absence obrnených mobilních jednotek zpusobil, že se v této válce stal charakteristický zákopový zpusob boje. Vžijme se nyní do role anglického vojáka, který celé mesíce celí ostrelování stále stejných vojáku z protilehlého zákopu zneprřátelené strany.
Mužeme si vybrat, jestli budeme po našem nepríteli strílet (zrada), nebo budeme strřílet úmyslneř vedle (spolupráce). Nejlepší situace by pro nás byla, kdyby náš neprítel strílel mimo a my po nem. Mohli bychom tak posunout válku pro nás prříznivým smeřrem. Vzájemná spolupráce je ovšem také prříznivým rřešením, válku sice neposuneme, ale pokud budeme vzájemneř úmyslne strílet mimo, nemuže se nám nic stát. Horší situace nastane, když budeme strílet po sobe. Mužeme sice vyhrát, ale stejne tak mužeme pri-jít o život. Nejhorší variantou by samozrřejmeř bylo, kdybychom my strříleli mimo a náš neprřítel po nás.
Vidíme tedy, že vojáci spolu sehrávali iterované veřznřovo dilema. z analýz z predcházející kapitoly nás tedy neprekvapí, že se podél frontové linie rozvinula strategie „žija nech žít". Tato neoficiální kooperace a duvera mezi zneprátelenými vojsky je jedním z hlavních faktoru vyhlášení takzvaného Vánocního prímerí, ke kterému došlo 24. prosince 1914, kdy spolu obe znesvárřené strany podél západní fronty oslavily Vánoce. K nicřemu podobnému už v pokrocilejší fázi války nedošlo, nicméne neoficiální pakty dle zásady „žija nech žít" pokracovaly témeř dva roky.
Generálové samozrejme pohlíželi na jakoukoliv kooperaci řadových vojáku negativne a snažili se ji narušit. Delali to tak, že neustále přesouvali vojáky podél frontové linie, tím pádem vojáci už nestáli nekolik mesícu pred jedním cřloveřkem, ale oponent se jim neustále obmeřnřoval. Situace se tak více prřiblížila jednokolovému veřznřovu dilematu a mezi vojáky se nestíhala vyvinout duvera. [6]
3.3 Upíři
Upírři, resp. krví živící se netopýrři, jsou tvorové žijící v koloniích. Vecřer se vydávají na lov, což se jim ne vždy podarí. Casto se jim tedy stane, že se zpet do své domovské kolonie vrací hladoví. Našteřstí pro neř, se v kolonii cřasto najde neřkdo, komu se lov podarřil a je ochoten pro hladoveřjícího druha trochu krve vyvrhnout. Jak je ovšem možné, že k neřcřemu podobnému dochází i mezi dvema negeneticky príbuznými jedinci?
14
3. Reálné príklady
Upíri spolu totiž ve svých koloniích sehrávají opakované veznovo dilema. Duležité je, že pokud se upír napije krve porádne, vystací mu dané množství krve na menší dobu, než kdyby se napil dvakrát strředneř. Pokud tedy dosyta napitý upír vyvrhne trochu krve pro hladoveřjícího cřlena kolonie, moc tím neztratí a získá nadeřji, že mu to jeho hladoveřjící druh neřkdy vrátí. Pro upíry je tedy vzájemná kooperace výhodneřjší, než si nechávat získanou krev pouze pro sebe. Zároveň jsou svádeni ke zrade, jelikož nej-výhodneřjší je si od ostatních brát, ale sám nikomu nic nedávat.
Experimenty s upíry prokázaly, že pokud se potká upír který se zrovna dosytosti napil s hladoveřjícím upírem z jiné kolonie, k vyvrhnutí krve dojde s mnohem menší pravdeřpodobností. Tento jev jen dokládá reciprocřní podstatu altruismu upíru. S cizím upírem totiž jeho oponent nesehrává opakované dilema veřzneř a tudíž by mu hladoveřjící nemohl laskavost v budoucnu
oplatit. [7]
3.4 Reklama
S dilematem veznu se setkávají také firmy, když investují do marketingu. Vezmeme napríklad dve spolecnosti z tabákového prumyslu - Marlboro a Lucky Strike. Uvažme, že tyto firmy prodávají své výrobky v dané oblasti a pro jednoduchost zanedbejme ostatní znacřky cigaret. Dejme tomu, že polovina místního obyvatelstva si kupuje výrobky Marlboro, druhá polovina Lucky Strike. Pokud jedna z firem investuje do reklamy v televizi (zrada), muže pretáhnout zákazníky své konkurenci. Pokud obe investují do reklamy stejne vysoké sumy, zájemce o cigarety si v konecném dusledku rozdelí opet na polovinu. Ňicméne obe firmy si mohou znacné financní pro-strředky vkládané do televizní reklamy ušetrřit, pokud se na tom domluví. (spolupráce)
O oprávnenosti aplikace této zjednodušené úvahy píše Gregori Mankiw ve své knize „Zásady ekonomie" následující:
„Tato teorie byla otestována v roce 1971, kdy Kongres Spojených států schválil zákon zakazující televizní reklamu na cigarety. K prřekvapení mnoha prřihlížejících nevyužily tabákové spolecřnosti svého znacřného politického vlivu k tlaku na zrušení tohoto zákona. Když zákon vstoupil v platnost, ubylo reklam na cigarety a zisky tabákových spolecřností rostly. Zákon udeř-lal za tabákové spolecřnosti to, co nedokázaly udeřlat samy. Vyrřešil totiž dilema veznu tím, že prinutil spolecnosti k rozsahu výroby jako v podmínkách spolupráce s nízkým rozsahem reklamy a vysokými zisky." [5]
15
3. Reálné príklady
3.5     Nedokonalá konkurence na trhu
Ekonomové rozdeřlili strukturu trhu do neřkolika základníčh skupin. Na dokonale konkurenčním trhu je každá jednotlivá firma ve srovnání s čelým trhem zanedbatelná, nemuže tak ovlivnit čenu svého produktu a musí pri-stoupit na čenu kterou určřil trh jako čelek. Opakem takto strukturovaného trhu je monopol, kde si jedna firma muže diktovat čenu svého produktu.
My se na tomto míste pokusíme analyzovat strukturu trhu, která leží mezi teřmito dveřma extrémy. Jedná se o takzvaný oligopol, tedy situači, kdy daný produkt dodává na trh jen nekolik málo firem. Daný jev je možno analyzovat na fiktivní situači z predčházejíčího príkladu. Představme si území, kde obyvatelé znají jen dva druhy čigaret - Marlboro a Lučky Strike. Protože na takto strukturovaném trhu s čigaretami vystupují jen dve firmy, jedná se o nejjednodušší typ oligopolu, o takzvaný duopol.
Predpokládejme, že každá firma nabízí balíček čigaret za 4 dolary. Jelikož jsou to ovšem jediné dveř značřky čigaret na tamním trhu, mohou spolu obe firmy začít kooperovat. Pokud obe zvýší čenu balíčku čigaret na 5 dolaru, zisky jim porostou. Každá z firem ovšem bude v neustálem pokušení svého oponenta zradit, snížit čenu svého produktu, prřebrat zákazníky kon-kurenči a v konečném dusledku tak navýšit své zisky. Opet tedy narážíme na strukturu situače veznova dilematu a tak lze očekávat, že firmy budou tíhnout ke spolupráči.
Tento typ spolupráče firem je ovšem pro spotrebitele daného produktu velmi negativním jevem, v ekonomii se nazývá koluze a firmám, které takto spolupračují, se rříká kartel. Pro společřnost kartel není výhodný, dalo by se rříčt, že neviditelná ruka trhu pračuje efektivneř pouze v podmínkáčh dokonalé konkurenče, proto je treba umele tuto kooperači firem zakázat. Z tohoto duvodu byly ve vetšine kapitalističkýčh zemí zavedeny takzvané an-titrustové zákony, které vznik kartelu zakazují pod hrozbou vysokýčh fi-nančřníčh sankčí.
Uvedomme si, že pokud by firem na daném území bylo víče, situače by byla obdobná, jen by bylo nastolení spolupráče komplikovaneřjší. S postupným pridáváním firem, by se tedy oligopol zvetšoval, až by se z nej v mezním prřípadeř stal trh s dokonalou konkurenčí. Tato analýza oligopolu dává nový pohled na pozitiva mezinárodní spolupráče. Prředstavme si, že firmy Toyota a Honda jsou jediné dve automobilky v Japonsku a například Volkswagen a Merčedes-Benz pak jediné automobilky v Nemečku. Pokud by tyto státy zakázaly mezinárodní občhod s auty, struktura trhu v obou zemíčh by se vzdálila od dokonalé konkurenče a podmínky pro nežádoučí kooperači firem by byly príznivejší. [5]
16
3. Reálne příklady
3.6 Protekcionizmus
Uvažme mezinárodní obchod mezi USA a zbytkem sveta. Že je tento obchod výhodnejší, než vzájemne nespolupracovat jsme si dokázali v záveru minulého príkladu. Predstavme si nyní, že by USA zavedla taková opatření, aby lidé v USA uprednostnovali tuzemské výrobky. Tímto by došlo k poškození firem z jiných zemí, nicméne americkým firmám by stoupla poptávka. K temto opatrením v historii opravdu došlo, když roku 1933 Kongresem spojených státia prošel takzvaný „Buy American Act". Toto chování je analogií zrady ve vezííove dilematu a není divu, že následovaly odvetné reakce ze strany jiných státu, které vedly k oslabení svetové ekonomiky. Ta se tak dostala z podmínek spolupráce v podobeř mezinárodního obchodu do podmínek vzájemných zrad, v podobeř obchodní izolace. Tato krátkozraká úvaha se nazývá protekcionizmus, nebo-li ekonomický nacionalizmus a typicky se ve spolecnosti objeví v období ekonomické krize. [8]
17
Kapitola 4
Turnaje s šumem
Výsledky Axelrodových turnaju byly zmíneny v mnoha cláncích a zaujaly i populární tisk. Z vedeckých kruhu se však proti prejímání techto záveru verejností zacaly ozývat negativní ohlasy. Namítaly, že by široká verej-nost nemela pokládat „pujcku za oplátku" jako optimální strategii za všech okolností. Podle kritiku tato strategie možná vítezí ve z'ednodušeném svete? Axelrodových simulací, s extrapolací výsledku do reálného sveta bychom však meřli být opatrní.
Touto otázkou se na konci 80. let zabýval i Martin Nowak, student Ví-denřské univerzity, který se nejprve veřnoval chemii, pozdeřji se však rozhodl svá studia zasveřtit matematice a teorii her. Nowak usporřádal nový typ turnaje, ve kterém jednotlivé strategie s jistou pravdeřpodobností náhodneř chybovaly. Turnaj tedy obsahoval takzvaný informacřní šum a mohlo se tak stát, že acřkoliv chteřla daná strategie zahrát spolupráci, výsledkem byla zrada. Jak tuto vlastnost Nowakova modelu interpretovat?
Vrat'me se na chvíli k prvnímu príkladu z minulé kapitoly, který se týkal napjatých vztahu mezi USA a SSSR. Predstavme si nyní, že by pilot bojového letadla jedné zemeř omylem prřeleteřl nad územím zemeř druhé. Toto nešt'astné nedorozumení by mohlo být považováno za válecný akt, ackoli tak rozhodne nebyl zamýšlen. Reálný svet je techto omylu plný. Pro situace, kdy jedna strana má v úmyslu spolupracovat, ale špatným provedením spolupráce zahraje zradu, prřípadneř oponent zámeřr druhé strany špatneř vyhodnotí, nemusíme chodit do válecřného prostrředí. Tato nedorozumeřní jsou každému z nás známa i z beřžného života.
Turnaj, který Nowak usporřádal, byl tedy skutecřnému sveřtu bližší a jak se ukázalo, tato noveř zanesená reálie sesadila dosavadní jednicřku v iterovaném veznove dilematu. „Pujcka za oplátku" v takto definovaném prostredí nedokázala vyhrát.
18
4. Turnaje s šumem
4.1 Slabá stránka „pujCky za oplátku"
„Pujcka za oplátku" je velmi robustní strategií, jelikož s hodnými spolupracuje a zlé strategie dovede potrestat. prřesto má své slabé místo a tím jsou omyly. Když spolu hrají dví? „pujcky za oplátku", mohou obe prosperovat a dosáhnout velkých bodových zisku, ovšem pouze do chvíle, než se jedna z nich dopustí chyby. V prípade, že dojde k nedorozumení, druhá strana okamžiteř trestá. To si ovšem oponent nenechá líbit a v dalším kole oplácí. Spustí se tak rřeteřzec vzájemných zrad, který je pro obeř strany vycřerpávající. Smutnou analogií ze skutecného sveta muže být příklad, který nabízí Matt Ridley v knize „Puvod ctnosti":
„Až príliš reálným príkladem ze života jsou situace, kdy terorista z IRA mírří na britského vojáka, ale omylem zasáhne náhodného protestantského civilistu. Taková chyba muže vyprovokovat pomstu na náhodne vybraném katolíkovi, kterého odstrřelí protestantský ozbrojenec, za to se katolíci pomstí atd. ad infinitum. Takovým sériím zbytecných smrtí se v Severním Irsku léta ríkalo „vražda za oplátku"." [9]
4.2 Výsledky Nowakových simulací
Strategie „pujcka za oplátku" tedy nevyhrála. Ukázalo se, že pokud má být strategie v tomto typu modelu úspeřšná, je trřeba osvojit si schopnost od-poušteřt. Víteřzem se tak stala strategie velmi prříbuzná, avšak ješteř „hodneřjší", byla jím „velkorysá pujcka za oplátku".
4.2.1 „Velkorysá pujCka za oplátku" (Generous tit for tat)
Tato strategie se chová jako klasická pujcka za oplátku, ovšem s tím rozdílem, že zhruba ve tretine prípadu jednoduše odpustí oponentovu zradu.
4.2.2 Pavlov
Nowak pozdeji spolu se svým uätelem teorie her z Vídenské univerzity, Karlem Sigmundem, usporádal další sérii turnaju. Jako velmi úspešná se v teřchto turnajích ukázala strategie pavlov. Tato strategie se chová tak, že pokud získává velké zisky (situace (Z,S) a (S,S)), tak hraje to, co v minulém kole. Pokud jsou její bodové zisky malé (situace (Z,Z) a (S,Z)), pak zahraje jiný tah než v posledním kole. Je to velmi silná strategie, nebot' udržuje spolupráci (prři (S,S) dále spolupracuje) a zárovenř se snaží dostat z podmínek vzájemných zrad (prři (Z,Z) meřní tah).
19
4. Turnaje s šumem
Pavlov se tedy chová reciprocne, stejne jako „půjcka za oplátku". Oplácí zlé zlým, zárovenř ale, pokud se spolu utkají dveř strategie Pavlov a omylem jedna z nich zahraje zradu, nedojde ke vzniku rřeteřzce vzájemných odplat. Strategie, která zradí, v dalším kole zradí znovu, protože jí to prineslo velké zisky, nicméneř oponent zradí taky, jelikož si takové chování nenechá líbit. Po tomto kole vzájemných zrad ovšem z důvodů nízkých zisků obe strany „složí zbraneř" a opeřt hrají spolupráci.
Práve kvůli této schopnosti odpustit a opet obnovit spolupráci byla strategie Pavlov dlouhou dobu považována za prehnane naivní, jelikož pri strřetnutí se strategií „podrazák" se neustále neúspeřšneř pokouší o navázání spolupráce a ztrácí velké bodové zisky. Ňowak a Sigmund však ukázali, že pokud se tato strategie objeví ve svete, kde vládne „půjcka za oplátku", stane se Pavlov velmi silnou strategií. Navíc v turnajích, kde může dojít k nedorozumeřní, získává Pavlov ješteř další výhodnou zlomyslnou vlastnost. Pokud omylem zradí strategii „naivní dobrák" a tato strategie zradu neoplatí, zacřne Pavlov této prřehnané naivity využívat.
4.3     Důležitost odpuštění
Schopnost odpoušteřt je pro stabilitu kooperace v reálném sveřteř naprosto klícová vlastnost. V predchozí kapitole byl uveden príklad spolupráce z první sveřtové války. Vojáci v zákopech místo toho, aby strříleli po sobeř, mírřili úmyslneř vedle. Je trřeba doplnit, že situace, ve které se vojáci v zákopech nacházeli, byla pod vlivem silného „rušení" a bez odpouštení by tato neoficiální přímerí rychle zanikla, jak dokládá jedna ze vzpomínek britského důstojníka na statecný cin jednoho z nemeckých vojáků:
„Pil jsem práveř cřaj u jednotky A, když k nám dolehl neřjaký povyk. Vybehli jsme z'istit, co se deje. Zastihli jsme naše muže a Ňemce, jak stojí na predprsních. Náhle prilétla salva, ale neudelala žádnou škodu. Všichni se pochopitelneř ukryli a naši zacřali nadávat na ňeřmce, až jeden statecřný ňeř-mec vylezl na prředprsenř a zvolal: „Je nám to moc líto, doufáme, že se nikomu nic nestalo. Nemůžeme za to, to ti zatracení pruští kanonýri." " [6]
Tvrdost a neschopnost odpouštet, jakou se rídí „půjcka za oplátku", je tedy v reálném sveřteř poražena vstrřícneřjší strategií, která upevnřuje stabilitu kooperace.
20
Kapitola 5
Evoluce altruismu
Doposud jsme videřli analýzy iterovaného veřznřova dilematu aplikované na nejruznejší obory. Nejvýznamnejší dusledek však stále ješte nebyl zmínen. Je jím vysvetlení lidského altruismu. Když se pracovníci RAND Corporation snažili vyvinout optimální strategii pro jadernou válku, asi málokdo mohl tušit, že analýza práveř této pro lidstvo nejdeřsiveřjší situace se paradoxne stane jedním z klícu k pochopení evoluce altruismu. Poodhalení širšího kontextu puvodu techto, z pohledu humanitních ved, nejvznešenejších lidských vlastností, je náplní této kapitoly.
5.1     Geňoceňtrický pohled ňa evoluci
Vše zacřalo zhruba prřed trřemi až cřtyrřmi miliardami let, kdy díky prřítom-nosti nekterých jednoduchých plynu v atmosfére, sopecné cinnosti, slunec-nímu zárření a cřastým bourřkám, zacřaly vznikat v oceánech první organické látky. V této „prapolévce" se v jistém momente objevila pozoruhodná molekula, schopná replikovat sebe sama. Výskyt této molekuly byl nanejvýš nepravdeřpodobný, ale v geologickém cřasovém meřrřítku se i nepravdeřpo-dobné stává reálným. Pomocí chemické afinity (schopnost reagovat s jinou látkou) byla tato molekula schopná v prostředí tehdejšího oceánu zachytit potrřebné stavební kameny a vytvorřit tak svou kopii.
Pri replikaci docházelo k chybám, takže brzo byl oceán plný razných typů replikujících se molekul, které však mely spolecného predka. Jakmile byl teřchto molekul oceán prřesycen, stavební jednotky se staly vzácností a pro tyto replikátory zacřala válka o zdroje. Neřkteré molekuly mohly napríklad nalézt způsob, jak štepit jiné molekuly a využít získaný materiál ke stavbeř své kopie. Jiné mohly vynalézt obranu v podobeř bílkovinné zdi, cřímž mohla vzniknout první živá bunřka. Tyto nástroje prřežití, jenž si repli-kátori vytváreli, se stávaly stále více komplikovanejší. O jejich dalším vývoji píše Richard Dawkins následující:
„Co melo být osudem prastarých replikátoru za 4 miliardy let? Nevy-
21
5. Evoluce altruismu
mrely, nebot' jsou dávnými mistry v umení přežít. ŇeCekejme však, že je uvidíme volne plavat v mori. Této dobrodružné svobody se dávno vzdaly. Dnes se hemží ve velkých koloniích, bezpecřneř usazeny v gigantických nemotorných robotech, oddeřleny od okolního sveřta, s nímž komunikují složitými neprřímými cestami a manipulují prostrřednictvím dálkového ovládání. Jsou prřítomny ve vás i ve mneř, stvorřily nás, teřlo i mysl, a jejich zachování je koneCným dťivodem naší existence. Udelaly velký pokrok, tyto replikátory. Dnes se jim říká geny a my jsme jejich nástroje prežití." [6]
Tento genocentrický pohled na evoluCní teorii byl objeven v 60. letech 20. století, zásluhou dvou prírodovedci! - Georgi Williamsovi a Williamu Hamiltonovi. Zpopularizován pak byl práve Richardem Dawkinsem, který dal tomuto novému paradigmatu evolucřní teorie populární název sobecký gen. Jestliže však byly tyto nástroje přežití genia v procesu evoluce selektovány k tomu, aby jim zajistily co nejlepší schopnost prřežít a replikovat se, jak se mohlo vyvinout chování, které obnáší pomoc druhým na úkor vlastních reprodukCních zájmu? OCekávali bychom, že geny vedoucí k temto strategiím chování, již v evolucřním procesu dávno zanikly.
5.2     Altruismus a lidská prirozenost
Jak již bylo zmíneřno výše, replikátorři stvorřili nejen naše teřlo, ale i mysl. Práve tato predstava, že naše mysl podléhá selekCním tlakum, je základním kamenem evoluCní psychologie. [10] Ňa tomto míste bych rád definoval pojem lidská prřirozenost.
Pod tímto pojmem se míní základní charakteristiky chování, typické pro náš druh. Jiste je každý Clovek jiný a svým zpťísobem unikátní, presto však existuje typická lidská prřirozenost, lidská povaha. Ňaprřícř kulturami lidé ví co znamená strach, láska, nenávist, duvera, napríC kulturami lidé sní, zpívají, touží, lžou. [7]
Po prředchozím úvodu do genocentrického pohledu na evoluci nás asi neprřekvapí, že soucřástí lidské prřirozenosti je prříbuzenský altruismus. Geny mohou „oCekávat", že se s velkou pravdepodobností nachází jejich kopie v teřle prříbuzného jedince, proto má pro geny mnohdy smysl, obeřtovat re-produkcřní zájmy jednotlivce pro pomoc prříbuzným.
K vysvetlení altruismu mezi dvema geneticky nepríbuznými jedinci je nutno hlubší pochopení lidské prřirozenosti, je trřeba prozkoumat selekcřní tlaky minulosti, tedy podmínky, ve kterých probíhala evoluce cřloveřka. Má se za to, že prostrředí v neřmž se cřloveřk význacřneř odlišil od ostatních primátu, je prostredí afrických savan v dobe pleistocénu (zhruba pred 2,5 mi-
22
5. Evoluce altruismu
liónu - 40 000 lety). Žili jsme v malých lovecko sberacských spolecnostech. Konfliktní situace, do kterých se lidé v tehdejších podmínkách a strukture spolecnosti dostávali, formovaly naši psychiku. Selekcní tlaky zpusobily, že se nám do našich genu uložila optimální (pro replikaci dostacující) rešení techto situací. Jednou z nich bylo i veřznřovo dilema, nebot' to se ke slovu dostává vždy, když se zájem jednotlivce strřetávají se zájmem druhých. [10] Jak ukázaly výsledky Axelrodova turnaje, nejveřtší bodové zisky zdaleka nezískávají strategie, které bychom považovali za „zlé". Naopak, definovali jsme charakteristiky úspeřšných strategií jako hodné, shovívavé, od-poušteřjící. Není proto divu, že evoluce preferovala práveř tyto rysy chování. Takto se tedy vysveřtluje jev, kterému biologové rříkají reciprocřní altruismus. Kdybychom se navíc vynorili ze sveta modelu do reálií lidské spolecnosti, zjistili bychom, že jsou zde efekty které na lidský altruismus vyvíjejí ješteř veřtší selekcřní tlak. V pleistocénu, kdy lidé žili v malých potulujících se skupinkách, celý život mezi stejnými lidmi, musela být velmi duležitá i povest. Pokud neřkdo získal poveřst nespolehlivého jedince, cři prřímo zrádce, mohlo to mít pro nej fatální dusledky. Tlak na altruistické chování byl tedy velký i z toho duvodu, že se u lidí vyvinul jazyk a pomluvy. Abychom se dozve-deřli, že se neřkomu nedá veřrřit, nepotrřebujeme se spálit snahou o spolupráci, stacří si poslechnout, co o neřm rříkají ostatní. Tak se stal reciprocřní altruismus, který se uplatnřuje v celé rřadeř situací v našich životech, soucřástí lidské prřirozenosti.
5.3     Morální zákony naší mysli
At' už prřibuzenský, tak reciprocřní altruismus samozrřejmeř neprobíhá na veř-domé úrovni. Nepomáháme našim blízkým, protože bychom se vypocřítaveř teřšili na to, až nám budou moct naši šteřdrost oplatit. Jednoduše cítíme, že bychom jim pomoct meřli. Nevyužíváme analytické myšlení, využíváme zkušeností desetitisícu generací života v pleistocénu, v podobe našich optimalizovaných emocí a instinktu.
Tyto dva zminřované pilírře lidské morálky evoluce nevyvinula skokoveř, tak evoluce nepracuje. Místo toho nám do naší mysli implementovala radu jednoduchých morálních pravidel. Marc Hauser, biolog z Harvardovy univerzity, se práveř tímto aspektem naší mysli zabývá. Tato elementární pravidla se rozhodl zkoumat pomocí dotazníku, kdy skrze nejruznejší hypotetická morální dilemata zaznamenával reakce lidí. Výsledky potvrdily prřed-stavu, že základy mravního chování jsou soucřástí lidské prřirozenosti. Nezáleželo na náboženském vyznání, cři na jeho existenci, statisticky všichni
23
5. Evoluce altruismu
odpovídali stejne. Podívejme se ted' na príklady dilemat, které Hauser vymyslel.
Jedna ze základních Hauserových hypotetických situací se odehrává v železnicřním prostrředí. Po kolejích se nekontrolovatelneř pohybuje drezína, která mín na kolej, na níž se zrovna nachází pet nešťastníku. V našem prí-beřhu je ovšem ješteř další osoba, denisa, která stojí u výhybky a má možnost drezínu odklonit na vedlejší kolej. Bohužel, shodou okolností se na této koleji vyskytuje jeden clovek. Má Denisa výhybku prehodit, nebo ne?
Veřtšina lidí by rřekla, že je doslova morální povinností v takovém prří-padeř výhybku prřehodit. Zkusme se podívat na další prříklad.
V nemocnici umírá pet pacientu, každý na selhání jiného orgánu. Každého z nich by šlo zachránit, kdyby se našel dárce, nikdo však není k dispozici. chirurg si však všimne, že v cřekárneř sedí zdravý cřloveřk, který má všech pet orgánu v dobrém stavu a všechny jsou vhodné k transplantaci. Je v této situaci morální obeřtovat tohoto cřloveřka pro záchranu peřti jiných?
Snad nikdo by netvrdil, že ano. ovšem vysveřtlit, procř v tomto prřípadeř jsme tak razantneř proti, je pro nás obtížné. nezpracováváme totiž celou situaci vedomím, neprovádíme žádný morální kalkul. Řešíme ji instinktivne, prřesneř tak, jak bychom ocřekávali od evolucí získaného morálního zákona, jenž je založen na stejném principu jako trřeba strach z výšek.
Instintivne jsme použili pravidlo, které definoval již Imanuel Kant, totiž že rozumná bytost by se nikdy nemeřla použít jako prostrředek k neřjakému úcřelu, byt' by to bylo ku prospeřchu ostatním. Že je toto pravidlo sou-cřástí lidské prřirozenosti, potvrdil i výzkum strředoamerického kmene Kuna, který témer není ve styku se západní civilizací. Príslušníkum kmene byla položena stejná dilemata, samozrejme s patricne upravenou formou, napríklad namísto nekontrolovatelných drezín vystupovali hladoví krokodýli. Odpovedi clenu kmene byly v souladu s ocekáváním.
lidská prřirozenost obsahuje celou rřadu podobných pravidel, kterými evoluce utvorřila naši mravní mysl a která urcřují, jaké morální systémy je clovek schopen prijmout. Takových systému je mnoho, fundamentální základ všech bude ovšem jednotný a nebude v rozporu s mravní povahou lidské prirozenosti. Jeden z hlavních dusledku dukazu o evolucním puvodu morálky je vyvrácení nejnäznejších náboženských mýtu o duležitosti té ci oné víry. Nejsme morální kvťili náboženství, naopak náboženství je morální kvuli nám. [11]
Prřesto, náboženství a obecneř kulturneř vytvorřené morální systémy, mají cřasto mravní pravidla nastavena mnohem prřísneřji, než jak bychom ocřeká-vali od lidské prřirozenosti. Vzory chování, které vyzdvihují, mnohdy prři-pomínají charakteristiky strategie „naivní dobrák". Kde se však v lidech
24
5. Evoluce altruismu
bere tato úcta, prřed obeřtavým chováním? Procř, když tyto vlastnosti tolik obdivujeme, mezi námi není více altruistu tohoto typu?
Prředstavte si cřloveřka, na kterém vám opravdu záleží. Dejme tomu, že by veřtšinu svého platu dával na dobrocřinné úcřely, spousty cřasu by trávil pomáháním všem lidem z okolí. Pokud by jeho nezištné chování bylo neřkým zneužito, nijak by ho to neodradilo od další obeřti, ve prospeřch zneužívajícího. Kdyby se takto choval jen obcřas, možná by jste nic nenamítali, ale kdyby se podle tohoto vzoru choval porřád? opravdu byste vašemu blízkému nedoporucřili chovat se méneř altruisticky?
Jakkoliv všichni univerzálneř ocenřujeme obeřtavé a nezištné cřiny (veřtši-nou slovneř cři gesty), u našich blízkých bychom toto podrřazení svých zájmu nad zájmem ostatních videli jen neradi. Ostatne ani my sami se takto extrémne obetave nechováme. Ackoliv jako kultura kážeme vodu, jakožto jednotlivci pijeme víno. Není ovšem divu, že se tento tlak na morální chování ostatních u nás vyvinul. Cím se totiž ostatní budou chovat obetaveji a cřím víc jim toto chování budeme podsouvat, tím lépe pro nás, ale cřím se my a naši blízcí budeme chovat sobecteji, tím hure pro ostatní. Znovu se tedy ocitáme ve strřetu zájmu s obecným prospeřchem, znovu se ocitáme ve veřznřoveř dilematu. [9]
25
Kapitola 6
Iterované veznovo dilema ve dvourozmerném prostoru
Jedním z dalších výpocetních modelu iterovaného veznova dilematu je jeho rozšírření v prostoru. Jednotlivé strategie spolu skrze turnaje v iterovaném veřznřoveř dilematu souteřží se svými nejbližšími sousedy o životní prostor na hracím poli. Vytvorření programu, který by simuloval tuto prostorovou bitvu strategií, je jedním z cílu této práce.
6.1     Pravidla turnaje
Obrázek 6.1: Ovládání simulátoru
Strategie jsou rozmísteřny do pravidelné prostorové mrřížky o rozmeřrech 100 x 100, celkem tedy mezi sebou souteží 10 000 jedincu. Každá strategie sousedí dle Von Neumannova okolí se cřtyrřmi dalšími jedinci, se kterými
26
6. Iterované vězňovo dilema ve dvourozměrném prostoru
sehrává 15 kol veřznřova dilematu. Po tomto turnaji dojde k replikaci, dle uživatelem nastaveného selekcřního tlaku.
6.1.1 Selekcní mechanizmy
V predchozím kroku jsme každému jedinci z naší populace strategií přira-dili hodnotu, dle jejího zisku, kterého dosáhla prři turnajích se svými sousedy. Jelikož hledáme strategii, která bude dosahovat nejvyšších zisku, interpretujeme tuto hodnotu jako zdatnost strategie, terminologií evolucřních algoritmu se jedná o takzvanou hodnotu fitness. Tato hodnota urcuje, s jakou pravdeřpodobností postoupí jedinec do další generace, v našem konkrétním prřípadeř, nakolik má jedinec právo prřekopírovat se na místo svého souseda. Preferencí zdatných jedincu pro rozmnožování vytváríme na populaci selekcní tlak. Metod, které využívají evolucní algoritmy pro implementaci selekcních mechanizmu je celá rada, liší se však zpusobem a mírou selekcního tlaku. Uved'me dva velmi casto používané selekcní mechanizmy. [12]
6.1.1.1 Selekce úmerná kvalite jedince
Tento zpusob selekce je casto prezdíván jako selekce „ruletovým kolem". Myšlenka, která stojí za algoritmem implementujícím tuto metodu, je totiž stejná, jakoby každý jedinec dostal výsecř ruletového kola, která je úmeřrná jeho hodnocení. Když pak hodíme kulicřku do roztocřeného ruletového kola, aby náhodne urcila nekterého z jedincu, je jasné, že nejvetší šanci k výberu mají ti, kterří pokrývají nejveřtší cřást výsecře.
6.1.1.2 Selekce dle poradí jedince
Tento způsob selekce využívá ohodnocení individuí pouze k tomu, aby je setrřídil podle porřadí a každému z nich prřirřadí pravdeřpodobnost následné reprodukce jen na základeř tohoto porřadí. Tato metoda tedy zanedbává relativní rozdíly ve zdatnosti jedincu.
6.1.2 Použitý selekcní mechanizmus
Snad nejcřasteřji používaným selekcřním algoritmem je výše zmíneřný ruletový mechanizmus. V našem prřípadeř se ale nabízí vhodneřjší rřešení. Jedinci v naší simulaci vyjdou z turnaje cřasto s relativneř velmi podobnými zisky, ruletovým výbeřrem by trvalo dlouho, než by simulace konvergovala k nej-lepší strategii. Proto jsem tento prřístup kombinoval se selekcí dle porřadí,
27
6. Iterované vEznovo dilema ve dvourozměrném prostoru
díky čřehož jsem dosáhl zveličření relativního rozdílu mezi ohodnočením strategií.
Každá strategie souteží se svými čtyrmi sousedy. Jejičh ohodnočení je usporádáno podle velikosti a poté vynásobeno patričným koefičientem velikosti od 0 do 1. Cím horší poradí, tím menší koefičient, resp. vetší znevýhodnení pro danou strategii. Koefičienty dle jednotlivého umístení tedy určřují, nakolik mají slabší jedinči právo se replikovat, jinými slovy určřují selekční tlak na populači. V programu je možno tyto koefičienty nastavit, jak je videt na obrázku 6.1. při pohledu na ovládačí panel „vlastnosti turnaje". Tak je možno nastavit rozsah od čřisteř ruletového mečhanismu, až po možnost kopírování jen pro jedinče s nejveřtším ziskem. V prřírodeř je beřžným jevem, že právo na replikači získá jen nejzdatneřjší jedineč.
Poté, čo dojde k vynásobení zisku strategií patričnými koefičienty, sehraje se klasičký ruletový výbeřr. Aby simulače konvergovala ke konkrétnímu výstupu, jedineč muže prijít o své pole jen tehdy, pokud je jeho hodnota menší, než hodnota nekterého ze sousedu. Je-li hodnočení strategie vetší nebo rovno hodnotám sousedil, mečhanizmus selekče se nespustí.
6.1.3 Rušení
Stejneř jako Nowakovy simulače, i tato obsahuje rušení. Velikost rušení je uživatelsky nastavitelná, jak je videřt na obrázku 6.1. na ovládačím panelu „vlastnosti turnaje".
6.1.4 Strategie turnaje
Strategie do tohoto turnaje byly vybrány tak, aby dobrře demonstrovaly neř-které důležité rysy turnajů v iterovaném veznove dilematu. Ovládačí panel „strategie" obsahuje originální názvy všečh strategií. Prři jakýčhkoli nejas-nostečh stačří kliknout na vybranou strategii a její čřeský název, spolu s popisem čhování, zobrazí panel „informače o strategii". Mezi strategiemi je i jedna spečiální a nese název „vlastní strategie". Její čhování je možno nastavit uživatelem.
6.1.5 Nastavení vlastní strategie
Ovládačí panel „nastavení vlastní stragie" umožnuje uživateli nadefinovat si svou strategii, která je sčhopna reagovat na poslední dva tahy souperře. Toho uživatel dosáhne nastavením pravdeřpodobnosti spolupráče u násle-dujíčíčh situačí.
28
6. Iterované vEznovo dilema ve dvourozměrném prostoru
1. tah
Reakce strategie prři prvním tahu.
2. tah (S)
Reakce strategie ve druhém tahu, pokud v prvním tahu hrál oponent spolupráci.
2. tah (Z)
Reakce strategie ve druhém tahu, pokud oponent v prvním kole zradil.
SS
Oponent obe predešlá kola spolupracoval.
ZS
Reakce na situaci, kdy oponent prředminule zradil, avšak poslední kolo spolupracoval.
SZ
Oponent v předminulém kole spolupracoval, ale minulé kolo zradil.
ZZ
Reakce na dveř zrady po sobeř.
6.1.6 Nastaveňí vizualizace
Tento panel obsahuje výplatní matici, dle které strategie hrají, a neřkteré další informace o turnaji. Dále umožnřuje prřepínat mezi zobrazením strategií a jejich hodnocením. Prři zobrazení hodnocení jsou slabé zisky vizuali-zovány modrou barvou. Cím svetlejší modrá, tím vetší zisky jedince, až najednou prřejde skokoveř v zelenou barvu. Tato zelená barva zobrazuje zisky ekvivalentní neustálé vzájemné spolupráci. Prři vyšším zisku se zase sko-koveř zmeřní na cřervenou barvu a cřím sveřtlejší cřervená, tím má strategie vyšší zisky. Toto zvýrazneřní hodnoty absolutní vzájemné spolupráce strategií se bude hodit prři trřetí simulaci.
6.1.7 Ovládací paňel „turňaj"
Tento panel slouží k samotnému spušteřní turnaje a nabízí velmi intuitivní ovládání. Tacřítkem „Generuj" se na hracím poli rozmístí vybrané strategie, „Start" spouští simulaci, „Stop" zastavuje a tlacřítkem „Další krok" ke „krokování" simualce.
29
6. Iterované vězňovo dilema ve dvourozměrném prostoru
6.2     Simulace císlo 1
Po spušteřní programu jsou všechny parametry nastaveny stejneř, jako prři podmínkách mé první provedené simulace. Šum je nastaven na 0 %, evo-lucní tlak na maximum a turnaje se úcastní všechny strategie krome „vlastní".
6.2.1   Prubeh a vítez simulace
3500
0    1     2    3    4    5    6    7    E    9    10   11   12   13   14   15   16   17 18
Obrázek 6.2: Prubeh první simulace
Již samotný zacřátek odhalil velké prřekvapení a tím byl raketový nástup strategie Friedman. Všechny strategie, které obsahovaly byt' jen známku zákernosti, jako je „podrazák", „náhodná" nebo i „naivní pokušitel", hned od pocřátku vymíraly a snažily se stáhnout i „naivního dobráka", to se jim ale nepovedlo. „Naivní dobrák" zaznamenal prři zacřátku turnaje lehký pokles populace, nicméneř po prudkém vymrření zlých strategií se jeho pocřet stabilizoval. Všechny milé strategie, které umí oplácet zradu, si sice polepšily, žádná však nedokázala porazit strategii Friedman, která s prřehledem vítezí nad všemi ostatními. Tato strategie je sice hodná (viz. 2.7), ale naprosto nedovede odpouštet. Jak se tedy mohla stát vítezem? Tento výsledek se zdá být v rozporu s Axelrodovými závery o duležitosti shovívavosti.
6.2.2   Analýza výsledku
Shovívavost se samozrřejmeř i v tomto typu turnaje vyplácí. Stacří zkusit v simulátoru vyvolat soubojmezi „pujckou za oplátku", „naivním pokušitelem" a strategií Friedman. V takovém boji by vítezila „pujcka za oplátku" práveř proto, že by si nekazila zisky tvrdohlavým setrváním ve hraní zrady.
Duvod, proc v první testované simulaci vyhrála strategie Friedman, je ve složení populace. Vetšina strategií jsou milé a na Friedmana zradu ne-
30
6. Iterované vězňovo dilema ve dvourozměrném prostoru
zahrají, pak jsou zde tri podlé strategie - „podrazák", „naivní pokušitel" a „náhodná". S „podrazákem" si Friedman poradí stejne dobre jako „pujcka za oplátku", s „naivním pokušitelem" je na tom o neco huře. Co ovšem Friedmanovi zajistí obrovské zisky, je jeho schopnost vyporřádat se se strategií „náhodná". Tato strategie se chová nevypocřitatelneř, je to jakoby v populaci bylo spousta šílencu, kterým je jedno jak se chová okolí, zda s nimi oponent spolupracuje, nebo je podrazí. Pokoušet se navázat s takovouto strategií spolupráci je zbytecné. Obecne lze ríct, že pokud daná strategie neprovádí rozhodování na základe vstupů, je optimálním řešením hrát proti ní zradu. Nejblíže tomuto rřešení je z hodných strategií práveř Friedman. Pokud bychom z turnaje vyrřadili strategii „náhodná", Friedman by skoncřil o trochu hure než „pujcka za oplátku" a „velkorysá pujcka za oplátku", práve pro jeho neschopnost odpouštet a kvuli ztrátám pri hre s „naivním pokušitelem".
6.3     Simulace císlo 2
Opet jsem nechal sehrát soubojmezi všemi strategiemi krome „vlastní strategie". Tentokrát byl šum nastaven na 5 % a evolucní tlak zustal i v tomto prřípadeř na maximální hodnoteř.
6.3.1   Priibeh a vítez simulace
sccc
0      1      2      3      4      5      6      7      E      9     10    11     12    13    14 15
Obrázek 6.3: Prubeh druhé simulace
Prubeh turnaje nebyl vzhledem k predchozím analýzám žádným prekvapením. Strategie Friedman tentokrát na svou neschopnost odpoušteřt doplatila. Acřkoliv ze zacřátku zveřtšila své pocřty, opeřt zásluhou zastoupení strategie „náhodná" v populaci, dlouho si růst neudržela a zacala vymí-
31
6. Iterované vězňovo dilema ve dvourozměrném prostoru
rat. Naopak extrémneř dobrře se darřilo strategiím které jsou schopny od-pouštet, jako je Pavlov, „velkorysá pucka za oplátku" a „dve pujcky za oplátku". Pavlov v tomto turnaji navíc umí zneužívat „naivních dobráku", kterí z techto duvodu vymírají. „Pujcce za oplátku" se ze zacátku sice darí, dále ovšem není schopná konkurovat strategiím obdarřeným schopnostíod-pouštet. Absolutním vítezem se pak stává Pavlov.
6.4     Simulace Císlo 3
Podmínky trřetí simulace jsou nastaveny jako po spušteřní programu, turnaj tedy probíhá bez šumu a evolucní tlak je na maximu. Tentokrát jsem však do souboje prřidal i strategii „vlastní" a pokoušel se najít takové nastavení, které by porazilo všechny ostatní strategie.
První simulace jasneř ukázala, že zápasy všech strategií bez šumu konvergují do situace, kdy náš virtuální sveřt ovládají vzájemneř kooperující jedinci. Pokud v simulátoru prřepneme zobrazení strategií na zobrazení hodnocení jednotlivých strategií, uvidíme, že herní plocha velmi rychle zezelená. zelená barva oznacřuje práveř situaci, kdy jedinec nehrál se svými sousedy nic jiného než vzájemnou spolupráci.
Pokud od neřjaké strategie požadujeme, aby se stala absolutním víteřzem turnaje, musí si umeřt s takovým prostrředím poradit. Je ale neřco takového možné? Je možné, aby strategie dosahovala vetších zisku, než v podmínkách absolutní spolupráce? odpoveřd' zní ano.
6.4.1 Nastavení „vlastní strategie"
Reakce této strategie jsou stejné jako je její implicitní nastavení v programu (viz. obrázek 6.1).
6.4.2 Prubeh a vítez simulace
I když se po zacátku turnaje dostává do vedení opet strategie Friedman, po chvilce je však prředstihnuta mnou nastavenou strategií, která získává naprostou dominanci na hracím poli (viz. obr. 6.4).
6.4.3 Analýza chování strategie
Strategie je z rodiny „pujcka za oplátku", presto má na první pohled dve odlišnosti. obsahuje drobnou škodolibost - v prřípadeř že s neřkým spolupracuje, je jistá malá šance, že jej z nicřeho nic zradí. Má tedy zlozvyk „naivního
32
6. Iterované vězňovo dilema ve dvourozměrném prostoru
Obrázek 6.4: Průbeh tretí simulace
pokušitele", nicméne oproti „půjčce za oplátku" má i jednu velmi dobrou vlastnost. v prřípadeř, že s neřkým kooperuje a on ji zradí, je velká šance, že mu tuto zradu odpustí. Má tedy i cosi ze strategie „velkorysá půjcka za
oplátku".
Tento rozbor ovšem neodhalil pravou povahu této strategie, ta se ukáže, až když prestaneme vnímat obe odlišnosti zvlášť, ale zacneme zkoumat jednu v kontextu druhé. Analyzujme, jak spolu budou interagovat dva jedinci, jejichž chování bude v souladu s námi nastavenou strategií.
Je velká šance, že se zachovají jako dveř milé strategie, tedy k žádné zrade nedojde. Presto, může se stát, že jeden z nich s jistou malou prav-deřpodobností zahraje proti svému druhu zradu a ten mu s velkou pravdeř-podobností tuto zradu odpustí. Je ale na místeř interpretovat tuto zradu jako škodolibý pokus nahrabat si zisky v duchu strategie „naivní pokušitel"?
Zkusme se na celou vec podívat jinak. Jak bylo receno v úvodní cásti, strategie by mela umet prorazit bodové zisky jedinců z prostredí kde vládne absolutní spolupráce. Aby sejí to povedlo, může požádat svého druha o pomoc formou zrady. Tato interpretace se může zdát podivná, musíme se v ní prřenést prřes negativní asociace, ke kterým slovo „zrada" svádí. v podstate ale mezi jedinci, kterí takto zainteragují, nedojde k nicemu jinému, než že jeden prředá své bodové zisky druhému. Jedinec, který akceptuje zradu svého druha, se v prostrředí, kde jinak vládne spolupráce, odsoudí ke sterilite. Evolucní tlak je nastaven na maximum a tak je jasné, že se v dalším kole nerozmnoží. Jeho soused, kterému byla zrada odpuštena, však nabyde bodových zisků jako nikdo jiný v populaci a urcite tak dojde k jeho replikaci. Jelikož se však jedná o príbuznou strategii, v konecném důsledku je toto chování výhodné i pro jedince, který s pokorou přijal zradu. Tímto zvláštním způsobem kooperace může populace takto nastavených strate-
33
6. Iterované vězNovo dilema ve dvourozměrném prostoru
gií prekonat zisky jedinču, kterí kooperují čiste rečipročne. Má však toto čhování nejakou obdobu v reálném svete?
Obrázek 6.5: Obrázky začhyčují rozmístení a bodová hodnočení strategií 6.4.3.1 Eusočialita u živočičhu
Společnosti, které se delí na reprodukujíčí se („královskou") a nereprodu-kujíčí se („delničkou") trídu, jsou biologům dobře známy a označují je jako takzvané eusočiety. Toto delení společnosti se vyskytuje především u soči-álního hmyzu, jako jsou mravenči, termiti, včřely, čřmeláči, vosy, ale pozorováno bylo i u dvou druhů savču - rypoše lysého a rypoše damarského. [13]
Chování nereprodukujíčí se čřásti populače je možno vysveřtlit skrze již zmíneřný genočentričký pohled na evoluči. Biologičká zdatnost jedinče se merí jako počet kopií genů předanýčh do další generače, nikoli pouze jako počet potomků. Proto mohou jedinči zvyšovat svou zdatnost dvema způsoby. Prímo, skrze geny jejičh potomků, či neprímo, prostredničtvím po-moči k reprodukči jedinčům, kterí jsou nositeli stejnýčh genů. Kombinači tečhto dvou zdatností se odborne ríká inkluzivní zdatnost (inkluzivní fitness). [10] U eusočiálníčh společností se tedy jedná o extrémní typ príbuzenského altruismu.
Pri pohledů na obrázky porízené v průbehu simulače (obr. 6.5) je videt, že kromeř mnou nastavené strategie se ostatní populače strategií čhovají jako čiste spolupračůjíčí, resp. z pohledů hodnočení jsou zelené. V popu-lači mé strategie se ovšem moč zelenýčh jedinčů nenačhází, jsou zde modří jedinči ( „deřlníči") s malým bodovým ziskem a čřervení (reprodukujíčí se) jedinči s velkými zisky.
34
6. Iterované vězňovo dilema ve dvourozměrném prostoru
Tím, že je nastaven maximální selekční tlak, resp. replikují se jen ti s nejvetším bodovým ziskem, stoupla výhodnost replikace prostřednictvím nadstandartní pomoci príbuznému. Moje strategie tedy dosáhla velkých bodových zisku, práve díky eusociální strukture populace.
35
Kapitola 7 Záver
Pomocí výpocetních modelů kooperace jsme dokázali vysvetlit celou radu jevů z reálného sveta, od duvery na poli ekonomickém, až po altruismus mezi lidmi. Rád bych vyzdvihl obecnejší rozmer techto modelů spolu s jeho prínosem pro moderní vedu a tím je samotný proces simulace a iterovaného výpocřtu. Bez výpocřetní síly by se jen teřžko podarřilo nahlédnout, jak jednoduchá pravidla turnaje mohou prřinést výrazneř veřtší zisky altruistickým strategiím chování prřed sobeckými a tento proces by byl, v tomto ohledu krátkozrakému lidskému vnímání, nadále utajen. V tomto smyslu jsou vý-pocřetní modely a simulace nezastupitelným nástrojem veřdy.
Ukázali jsme tedy, že altruistické chování je sofistikovanou verzí sobeckého jednání a tak není v rozporu s evolucřní teorií. Naopak je toto chování selekcřními tlaky uprřednostnřováno a stalo se tak soucřástí lidské prřiroze-nosti. Nerad bych ovšem, aby byly tyto záveřry pochopeny prřesprříliš utopicky.
Lidská prřirozenost nemá jen svou vznešenou stránku. V dobeř prřed vynálezem zemeřdeřlství, evoluce nemohla podporovat kooperaci rozsáhlých skupin, jelikož by pocřetné populaci sdržující se v dané oblasti rychle došly zdroje. Tak jsme získali agresivní sklony, které se vyplatily v prostrředí afrických savan, v našich mozcích si je ovšem nosíme i v dnešní dobeř velko-meřst, kdy je struktura spolecřnosti naprosto odlišná. Soucřástí temné stránky naší mysli jsou naprříklad sklony k meziskupinové agresi, k takzvanému tribalismu. Tento vzorec chování, kdy dochází ke vnímání sveřta na „my" a „ti druzí", se bohužel neprojevuje pouze šílenstvím a extází fotbalových stadionů. Stejne tak, jako se ctnostné instintky skrze kulturní filtr preme-nily v sofistikované morální systémy a náboženství, tak se tribalizmus skrze kulturní filtr premenil v sofistikované vyvražd'ování a genocidu.
Není však pravda, že by naše spolecřnost byla teřmto vrozeným instinktům vydána napospas, zrovna tak jako chování jedince není pouhou funkcí jeho instinktů. Bylo by sice naivní nepocítat s jejich odrazem v chování spo-lecřnosti, na druhou stranu je možné neřkteré podporovat a jiné tlumit. At' už je optimální spolecřenský rřád jakýkoliv, musí vytvárřet dobré podmínky
36
7. Závěr
pro vzájemnou důveru a spolupráci mezi jednotlivci. [9] Jak jsme videli, pro pochopení podstaty fungovaní této mravní cřásti lidské mysli a tedy i podmínek které je stimulují, jsou výpocřetní modely nenahraditelným nástrojem.
37
Literatura
[1] Peliš Michal. Teorie her jako formální teorie racionálního rozhodování [PDF, online]. Karolinum, Praha, 2008. 2s. Dostupný z URL: http://web. ff.cuni.cz/~pelis/gt-pelis.pdf.
[2] Fialová Marie. Teorie her jako téma pro matematický seminár [PDF, online]. Brno : Katedra matematiky pedagogické fakulty Masarykovi univerzity, 2007. [Cást] 2. Historie teorie her Dostupný z URL: http://is.muni.cz/th/246561/pedf_c/Diplomova_ prace_-_teorie_her.pdf.
[3] McCaiň A. Roger. The Prisoners' Dilemma [online]. [cit. 2009-14-11]. Dostupný z uRL: http://william-king.www.drexel.edu/ top/eco/game/dilemma.html.
[4] Peláňek Radek. IV109 Modelování a simulace [online]. [cit. 2010-3-5]. Dostupný z URL: http://www.fi.muni.cz/~xpelanek/IV109/
slidy/spoluprace.pdf.
[5] MaňKIW ň. Gregory. Zásady ekonomie. Portál, 2007. [6] Dawkiňs Richard. Sobecký gen. Mladá fronta, 2003. [7] Ridley Matt. Červená královna. Portál, 2007.
[8] Mareš Milan. O vězních a finanční krizi [online]. [cit. 2010-23-4]. Dostupný z URL: http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/ milan-mares.php?itemid=5759.
[9] Ridley Matt. Původ ctnosti : zákonitosti chování jedince ve společnosti.
Portál, 2000.
[10] BarrěTT Louise, DuňBAR Robin, Lyccett John. Evolucní psychologie (človeka. Portál, 2007.
[11] Dawkiňs Richard. Boží blud. Academia, 2009.
[12] Hyňek Josef. Genetické algoritmy a genetické programování. Grada, 2008.
38
7. ZÁVĚR
[13] Wikipědia contributors. Eusociality [online]. Wikipedia The Free Encyclopedia, 10-5-2010 [cit. 2010-5-10]. Dostupný z URL: http://en.wikipedia.org/w/index.php?title= Eusociality&oldid=3 5318 0213.
[14] Axělrod Robert. The evolution of cooperation. Basic Books, 1985.
[15] Axělrod Robert. The complexity of cooperation: agent-based models of competition and collaboration. Princeton University Press, 1997.
39