M A S A R Y K O V A U N I V E R Z I T A F A K U L T A S O C I Á L N Í C H S T U D I Í Obavy a politická participace - motivator nebo brzda? Diplomová práce BC. KLÁRA GREJTÁKOVÁ Vedoucí práce: doc. Mgr. et Mgr. Jan Šerek Katedra Psychologie Program Psychologie Brno 2026 MUNI FSS O B A V Y A POLITICKÁ P A R T I C I P A C E - MOTIVATOR N E B O B R Z D A ? Bibliografický záznam Autor: Název práce: Studijní program: Vedoucí práce: Rok: Počet stran: Klíčová slova: Bc. Klára Grejtáková Fakulta sociálních studií Masarykova univerzita Katedra Psychologie Obavy a politická participace - motivator nebo brzda? Psychologie doc. Mgr. et Mgr. Jan Šerek 2026 100 Obavy, politická participace, konvenční participace, nekonvenční participace, online participace, komunitní participace 2 O B A V Y A POLITICKÁ P A R T I C I P A C E - M O T I V A T O R N E B O B R Z D A ? Bibliographic record Author: Be. Klára Grejtáková Faculty of Social Studies Masaryk University Department of Psychology Title of Thesis: Worry and political participation - motivator or obstacle? Degree Programme: Psychology Supervisor: doc. Mgr. et Mgr. Jan Šerek Year: 2026 Number of Pages: 100 Keywords: Worry, political participation, conventional participation, unconventional participation, online participation, civic participation 3 O B A V Y A POLITICKÁ P A R T I C I P A C E - MOTIVATOR N E B O B R Z D A ? Anotace Práce zkoumá vztah mezi různými typy obav a politickou participací u 1042 mladých dospělých (18-30 let). Teoreticky vychází z teorie afektivní inteligence, metodologicky využívá sekundární analýzu dat projektu GA22-27941S. Výsledky potvrzují signifikantní pozitivní vztah blízký lineární křivce: vyšší obavy souvisí s vyšší mírou aktivity. Longitudinální analýza (CLPM) však prokázala pouze synchronní kovarianci, nikoliv kauzální následnost v čase; počáteční obavy nepredikují změnu budoucího jednání. Práce tak reviduje teorii afektivní inteligence a ukazuje, že obavy u mladých lidí působí spíše jako krátkodobý situační kontext než jako stabilní determinant politické partici­ pace. 4 O B A V Y A POLITICKÁ P A R T I C I P A C E - M O T I V A T O R N E B O B R Z D A ? Abstract This work examines the relationship between various types of worry and political participation among 1,042 young adults (aged 18-30). Theoretically it is grounded in the theory of affective intelligence; methodologically it utilizes a secondary analysis of data from project GA22-27941S. The results confirm a significant positive relationship close to a linear curve: higher levels of worry are associated with higher levels of activity. However, longitudinal analysis (CLPM) demonstrated only synchronous covariance, not causal sequence over time; initial worry does not predict changes in future behavior. The study thus revises the theory of affective intelligence and shows that concerns among young people function more as a short-term situational context than as a stable determinant of political participation. 5 O B A V Y A POLITICKÁ P A R T I C I P A C E - M O T I V A T O R N E B O B R Z D A ? Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Obavy a politická participace - motivátor nebo brzda? zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použila k sepsání této práce, byly citovány v textu a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury. Prohlašuji, že jsem nástroje AI využila v souladu s principy akademické integrity. V Brně 30. dubna 2025 Bc. Klára Grejtaková 7 O B A V Y A POLITICKÁ P A R T I C I P A C E - M O T I V A T O R N E B O B R Z D A ? Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucímu mé diplomové práce, doc. Mgr. et Mgr. Janu Šerkovi, Ph.D., za odborné vedení, cenné rady a čas, který mi věnoval během konzultací. Děkuji také své rodině a blízkým za jejich neutuchající trpělivost a morální podporu po celou dobu mého studia. Šablona DP 3.5.2-FSS (2025-04-14) © 2014,2016, 2018-2025 Masarykova univerzita 9 O B S A H Obsah Seznam obrázků 13 Seznam tabulek 14 Seznam pojmů a zkratek 15 Seznam příloh 16 Úvod 17 1 Obavy 19 1.1 Definice obav 19 1.2 Funkce obav a vliv na chování 20 1.3 Domény obav 21 1.4 Faktory ovlivňující míru a projev obav 23 2 Politická participace 27 2.1 Vymezení politické participace 27 2.2 Sociodemografické faktory 32 3 Obavy a politické participace 34 3.1 Obavy a politické participace 34 3.2 Teorie afektivní inteligence 36 3.3 Obavy jako zdroj politické participace 38 3.4 Mechanismus politické aktivace obavami 41 3.5 Moderující role socioekonomického statusu a vzdělání 44 3.6 Cíl výzkumu a formování hypotéz 45 4 Metoda 49 4.1 Výzkumný postup 49 4.2 Výzkumný vzorek 50 4.3 Měřící nástroje 52 4.4 Analýza dat 57 5 Výsledky 59 11 O B S A H 5.1 Deskriptívni statistiky 59 5.2 Regresní analýzy 61 6 Diskuse 72 6.2 Limity práce 76 6.3 Budoucí výzkum 78 6.4 Závěr 80 Použité zdroje 83 Příloha A Seznam Položek 96 Škála obav 96 Škála politické participace 96 Příloha B Korelační matice 98 Příloha C Grafy předpokladů analýz 99 12 S E Z N A M O B R Á Z K Ů Seznam obrázků Obrázek 1. Předpokládaný vztah mezi obavami a participací 47 Obrázek 2. Ilustrační graf vztahu celkových obav a celkové politické participace 64 Obrázek 3: Diagram celkového modelu 71 13 S E Z N A M T A B U L E K Seznam tabulek Tabulka 1. Sociodemograflcké údaje TI 51 Tabulka 2. Sociodemograflcké údaje T2 52 Tabulka 3. Faktorové náboje obav (nad 0,25) 53 Tabulka 4. Faktorové korelace obav 54 Tabulka 5. Faktorové náboje politické participace (nad 0,25) 56 Tabulka 6. Faktorové korelace politické participace 56 Tabulka 7. Deskriptívni statistiky obav 60 Tabulka 8. Deskriptívni statistiky politické participace 60 Tabulka 9. Model Hl 62 Tabulka 10. Model H2 64 Tabulka 11. Model H3 66 Tabulka 12. Model H4 68 14 S E Z N A M P O J M Ů A Z K R A T E K Seznam pojmů a zkratek KPP - Konvenční politická participace NPP - Nekonvenční politická participace SES - Socioekonomický status AIT - Affective Inteligence Theory CLPM - Cross-Lagged Panel Model 15 S E Z N A M P Ř Í L O H Seznam příloh Příloha A Seznam Položek 96 Příloha B Korelační matice 98 Příloha C Grafy předpokladů analýz 99 16 ÚVOD Úvod V posledních letech čelí Evropa závažným krizím, mezi něž patří ozbrojené konflikty v její bezprostřední geografické blízkosti, klimatická změna, ekonomická nestabilita či pandemická ohrožení. Tyto události významně ovlivňují subjektivně prožívaný pocit bezpečí a vedou ke zvýšení míry obav v populaci (Fritsche et al., 2018; van Zomeren et al., 2018). Obavy se tak stávají nejen individuálním psychologickým prožitkem, ale i společensky relevantním fenoménem, který může zásadním způsobem ovlivňovat postoje a chování občanů, včetně jejich politické participace. Politická participace představuje klíčový prvek fungování demokratických systémů, neboť umožňuje občanům vyjadřovat své preference, ovlivňovat veřejné rozhodování a podílet se na utváření společenského uspořádání (Barrett & Zani, 2015; Verba etal., 1995). Zkoumání faktorů, které politickou participaci podporují či naopak oslabují, je proto dlouhodobým tématem politické psychologie i příbuzných společenských věd. Obavy v tomto kontextu představují významný, avšak teoreticky nejednoznačný determinant politického cho­ vání. Dosavadní výzkum naznačuje, že obavy mohou na politickou participaci působit dvojím způsobem. Na jedné straně mohou fungovat jako motivační faktor, který vede ke zvýšené pozornosti vůči veřejnému dění, aktivnímu vyhledávání informací a k zapojení do různých forem politické participace (MacKuen et al., 2010; Marcus et al., 2000; Valentino et al., 2008). Na straně druhé však mohou obavy, zejména pokud jsou intenzivní nebo dlouhodobé, vést k pocitům bezmoci, apatie a stažení se z veřejného prostoru, což se může projevit snížením politické participace (Seligman, 1975; Slovic, 2007). Tato ambivalence činí vztah mezi obavami a politickou participací teoreticky i empiricky relevantním, avšak dosud ne zcela jednoznačně vysvětleným. Existující studie se často zaměřují buď na samotnou přítomnost obav jakožto obecného afektivního stavu, který aktivuje kognitivní systém (MacKuen et al., 2010; Marcus et al., 2000) nebo na jejich konkrétní obsah a doménovou specifičnost (Boehnke et al., 1998; Fritsche et al., 2018; Jonason & Perilloux, 2012). Méně pozornosti je však věnováno otázce míry obav a tomu, zda 17 ÚVOD jejich intenzita může vést k rozdílným vzorcům v chování. Právě zde se otevírá prostor pro další výzkum, který by zohlednil nejen to, zda se lidé obávají, ale také jakým způsobem se tyto obavy promítají do jejich jednání. Cílem této práce je proto zkoumat vztah obav a politické participace s důrazem na intenzitu obav a jejich projevy v různých formách participace. Práce se zaměřuje na otázku, zda obavy působí spíše jako motivační faktor podporující politickou angažovanost a participaci, nebo zda mohou fungovat jako brzda, která participaci omezuje. Současně se práce věnuje časové perspektivě vztahu obav a politické participace. Tímto způsobem práce přispívá k hlubšímu porozumění psychologickým mechanismům, které stojí v pozadí politického chování. 18 O B A V Y 1 Obavy 1.1 Definice obav Na úvod práce je nutno vymezit, co si pod pojmem obavy představit. Definicí je několik, pro potřeby této práce lze vnímat obavy tak, jak je definovali Borkovec a kolegové (1983). Ti definují obavy jako řetězec myšlenek a představ, který je spojen s negativními pocity a je relativně nekontrolovatelný. Proces obav představuje pokus o mentální řešení problému, jehož výsledek je nejistý (Borkovec et al., 1983). Myšlenky se tak opakovaně zabývají otázkou „Co kdyby...?". Obavy se soustředí hlavně na budoucí události, spíše než na ty aktuální nebo již proběhlé. Právě tato zaměřenost na budoucnost a dlouhodobější trvání odlišuje obavy od strachu, který je více akutní reakcí na konkrétní hrozbu (American Psychological Association, n.d.). Obavy se rovněž liší od úzkosti. Zatímco obavy jsou primárně spojeny s adaptivními řešeními problému a zvládacími strategiemi (coping skills), kdežto úzkost souvisí spíše s procesy, které jsou považovány za maladaptivní (Davey et al., 1992). V praxi tak obava funguje jako příprava na akci (např. na zkoušku), identifikuje konkrétní hrozbu (neznalost otázky) a vede k její eliminaci skrze zvýšené úsilí (otázku vypracuje). V případě úzkosti ze zkoušky by spíše nastala ruminace („Co když se mi vysmějí?") a vyčerpání kognitivní kapacity, což reálně zvyšuje šanci na neúspěch. Obavy se také týkají konkrétních situací a domén (např. zdraví, vztahů), zatímco úzkost je více obecná a netýká se konkrétní situace. Navzdory výše uvedenému někteří akademici (0'Neill, 1985) považují obavy za „pouhý" kognitivní komponent úzkosti. Tento názor však již nemá v moderním pojetí obav mnoho podpory a staví se proti němu řada novějších výzkumů (Buhr & Dugas, 2009; Davey et al., 1992). Je však pravda, že obavy a úzkost spolu často a významně souvisejí (Davey et al., 1992). Obavy jsou rovněž klíčovým znakem úzkostných poruch, jakou je například generalizovaná úzkostná porucha (GAD) (Nasiri etal., 2020). 19 O B A V Y 1.2 Funkce obav a vliv na chování Obavy jsou běžně spojovány s nepříjemnými emočními prožitky a často bývají vnímány převážně negativně. Přesto však plní důležitou adaptační funkci, neboť představují mechanismus, jehož cílem je upozornit jedince na potenciální hrozby a podnítit jej k adekvátní reakci a řešení situace (Davey, 1994). V tomto smyslu lze obavy chápat jako funkční součást regulace chování, nikoli pouze jako zdroj distresu. Jejich účinek však závisí na intenzitě obav, kontextu a individuálních zdrojích jedince (Sweeny & Dooley, 2017). V adaptivní podobě představují obavy efektivní reakci na vnímanou hrozbu či nejistou situaci - zvyšují pozornost vůči relevantním podnětům, podporují systematické zpracování informací a usnadňují anticipaci možných důsledků jednání (Newman et al., 2013). Tím napomáhají plánování a aktivnímu řešení problémů, čímž mohou přispívat k pocitu kontroly nad situací. Současně vedou ke zvýšené kognitivní aktivaci, která podporuje vyhledávání a hlubší zpracování informací souvisejících s hrozbou (Newman etal., 2013). Tento proces je úzce spjat s copingem zaměřeným na problém, při němž se jedinec snaží aktivně změnit situaci nebo alespoň snížit její negativní dopady (Lazarus & Folkman, 1984). Takové strategie bývají spojeny s vyšší mírou vnímané kontroly nad situací a vyšším pocitem efektivity jednání. Důležitou roli zde hraje percepce osobní účinnosti [selfefficacy). Podle Bandury (1997) jedinci, kteří věří ve svou schopnost zvládnout náročné situace, častěji reagují na hrozby aktivním chováním namísto pasivity. Obavy v tomto případě fungují jako motivační signál, který podporuje cílené jednání. Empirické studie ukazují, že vyšší míra osobní účinnosti moderuje vztah mezi obavami a adaptivním chováním - obavy vedou k aktivizaci především tehdy, pokud jedinec věří ve svou schopnost situaci ovlivnit (Bandura, 1997; Khodarahimi, 2014). Naopak v případech, kdy intenzita nebo trvání obav překročí určitou míru, mohou se jejich účinky stát neadaptivními. Namísto aktivizace vedou k přetížení kognitivních zdrojů, zvýšené ruminaci a pocitům bezmoci, což omezuje schopnost efektivně jednat. Jedinec se pak soustředí spíše na možné negativní scénáře než na hledání řešení, což může vést k vyhýbavému chování a pasivitě (Carver & 20 O B A V Y Connor-Smith, 2010). Nadměrné obavy rovněž oslabují pocit vlastní účinnosti a snižují vnímanou kontrolu nad situací, čímž se zvyšuje riziko rezignace či apatie (Ruiz, 2014). Jedním z mechanismů tohoto procesu je koncept naučené bezmocnosti [learned helplessness), formulovaný Seligmanem (1975). Pokud jedinec opakovaně zažívá situace, v nichž jeho jednání nevede k žádoucím výsledkům, může si osvojit přesvědčení, že jeho chování nemá významný dopad na výsledek, což vede k pasivitě a snížené motivaci. Dalším mechanismem je fenomén tzv. psychického otupění [psychic numbing] (Slovic, 2007), tedy emoční otupění vyvolané dlouhodobou expozicí negativním informacím. Při opakovaném vystavení rozsáhlým nebo abstraktním hrozbám může docházet k zahlcení kognitivních zdrojů potřebných pro empatii a akci, což vede k emočnímu vyčerpání, distancování a apatii. Z výše uvedeného vyplývá, že vztah mezi obavami a aktivizací jedince k akci není jednoznačný. V závislosti na intenzitě, kontextu a způsobu zpracování mohou obavy jedince aktivizovat, nebo naopak vést k útlumu jednání. Vztah mezi obavami a chováním proto není lineární, ale závisí mimo jiné na míře vnímané kontroly, dostupnosti zdrojů a interpretaci situace (Carver, 2006; Hay et al., 2006). Zatímco mírné až střední obavy mohou motivovat k jednání, jejich nadměrná intenzita nebo dlouhodobé působení mohou vést k opačnému efektu - k útlumu jednání a psychickému stažení. 1.3 Domény obav Při studiu obav je vhodné rozlišovat mezi obavami zaměřenými na osobní (mikro) a společenskou (makro) úroveň, neboť tyto typy obav se liší svým obsahem i důsledky (Boehnke et al., 1998). Zatímco mikro-obavy se vztahují k osobní sféře jedince, makro-obavy představují reakci na širší společenské a globální hrozby. Mikro-obavy se soustředí na soukromou sféru jedince, jako jsou interpersonální vztahy, osobní kompetence či každodenní starosti o domácnost. Naopak makroobavy (sociopolitické obavy) představují kognitivní reakci na hrozby, které přesahují rámec jednotlivce a týkají se stavu celé společnosti, národní bezpečnosti či globálního ekosystému (Boehnke etal., 1998). 21 O B A V Y Kromě mickro/makro úrovně mají obavy také jednotlivé domény, tedy oblasti života jedince, ke kterým se obavy vztahují. V literatuře neexistuje shoda na konkrétním počtu existujících domén (Boehnke et al., 1998; Tallis et al., 1992; Wisocki & Handen, 1983). Pro potřeby této práce se nadále zaměřuji výhradně na ty domény obav, které mají prokazatelný dopad na politickou participaci. Vynechány jsou tak domény, u kterých nelze předpokládat politické důsledky (např. osobní vztahy). V souladu s aktuální literaturou (Brandt et al., 2021; Gadarian & Albertson, 2015) budou analyzovány následující čtyři klíčové domény obav: bezpečnostní, environmentálni, zdravotní a ekonomické. Toto doménově specifické pojetí obav vychází z předpokladu, že lidé reagují odlišně na různé druhy ohrožení, přičemž každá oblast aktivuje odlišné kognitivní, emoční a behaviorální mechanismy (Clayton & Karazsia, 2020; Dryhurst et al., 2020; Llera & Newman, 2020; Riek et al., 2006). Bezpečnostní obavy zahrnují strach z fyzického napadení, terorismu, války či obecného narušení bezpečnosti. Tento typ obav je úzce spojen s vnímáním ohrožení osobní i kolektivní bezpečnosti a často souvisí se sebeidentifikačními procesy, jako je příslušnost ke skupině či národu (Almeida, 2019). Dochází rozdělení „my vs. oni", kdy se posiluje vnitřní koheze vlastní skupiny a zároveň narůstá hostilita vůči skupinám vnímaným jako zdroj hrozby (Riek et al., 2006). Výzkumy ukazují, že vnímání společenské hrozby, které je úzce spojeno s prožíváním obav, může vést k posilování autoritářských postojů a k podpoře represivních opatření, zejména pokud jsou tato opatření prezentována jako prostředek zajištění bezpečí. (Conway, 2025; Hastings & Shaffer, 2005). Environmentálni obavy se vztahují k obavám z klimatických změn, ekologické degradace a jejich dopadů na lidský život i budoucí generace. Tento typ obav bývá často spojován s morálními hodnotami, altruistickou orientací a pocitem odpovědnosti vůči společnosti a budoucím generacím (Clayton & Karazsia, 2020). Environmentálni obavy představují specifickou doménu sociopolitických obav, jejichž psychologické dopady jsou determinovány unikátní strukturou klimatické hrozby jakožto hyperobjektu. Tento koncept (Morton, 2013) odkazuje na jevy, které svou časovou a prostorovou rozlehlostí přesahují lidskou schopnost plného 22 O B A V Y kognitivního uchopení, což u jedince vyvolává specifický typ ontologické nejistoty. Na rozdíl od válečných konfliktů, kde je hrozba personifikovaná, u environmentálních obav absentuje jasnost viníka. Zdravotní obavy se vztahují k obavám o vlastní tělesné zdraví či zdraví blízkých osob a jsou výrazně ovlivněny vnímáním zranitelnosti a kontroly. Zdravotní obavy se však nemusí týkat pouze jednotlivých osob, ale mohou být i celospolečensky relevantní. Tento typ obav se stal obzvláště relevantním v kontextu globálních zdravotních krizí, jako byla pandemie COVID-19. Kromě toho by se však mohlo jednat například o obavy o kvalitu vody v konkrétní lokalitě. Výzkumy ukazují, že zdravotní obavy mohou vést jak k adaptivnímu chování (např. dodržování preventivních opatření), tak k maladaptivním reakcím, jako je nadměrná úzkost nebo vyhýbání se informacím (Dryhurst et al., 2020). Jejich dopad na chování je moderován důvěrou v instituce (skrze zvyšování osobní resilience) (Tong et al., 2022). Ekonomické obavy lze chápat jako formu obav, tedy opakovaných negativních myšlenek zaměřených na nejistotu budoucí finanční situace (Borkovec et al., 1983). Zahrnují strach ze ztráty zaměstnání, finanční nestability či poklesu životní úrovně. Tyto obavy jsou úzce spojeny s osobními socioekonomickými podmínkami a s širšími strukturálními faktory, jako jsou hospodářské krize nebo inflace. Obavy v této doméně fungují jako mentální simulace negativních scénářů, jež má podpořit přípravu a plánování (Davey, 1994). Pokud však dlouhodobé a velmi intenzivní, vedly k nižší sebedůvěře ve schopnost nalézt řešení a implementovat jej do života (Llera & Newman, 2020). 1.4 Faktory ovlivňující míru a projev obav Obavy v rámci osobnosti nestojí samostatně. Lze najít hned několik sociodemografických faktorů, individuálních charakteristik a situačních faktorů, které mají vliv na to, jak a kdy se obavy projeví. 23 O B A V Y 1.4.1 Sociodemografické faktory Jednou z významných proměnných souvisejících s mírou obav je nejvyšší dosažené vzdělání. Vzdělání může působit prostřednictvím dvou relativně odlišných mechanismů. Prvním je kognitivní mechanismus, spočívající ve schopnosti kriticky hodnotit informace, adekvátně posuzovat pravděpodobnost rizik a rozlišovat mezi relevantními a zkreslenými sděleními. Lepší porozumění komplexním společenským procesům může snižovat zejména politické a bezpečnostní obavy vyplývající z nejistoty či neznalosti kontextu (Torney-Purta & Amadeo, 2017). Druhým je regulační mechanismus, kdy vyšší vzdělání souvisí s efektivnějšími strategiemi emoční regulace a adaptivním copingem, což může přispívat k nižší intenzitě generalizovaných a budoucnostně orientovaných obav (Bjelland et al., 2008). Empiricky se opakovaně ukazuje, že vyšší vzdělání souvisí s nižší celkovou mírou chronických obav a větší psychickou odolností (Goncalves & Byrne, 2013). Současně však některé studie naznačují, že vyšší vzdělání může být spojeno s vyšší mírou environmentálních obav, pravděpodobně v důsledku větší informovanosti o globálních rizicích (Clayton et al., 2021). Efekt vzdělání je tedy doménově specifický. Další významnou proměnnou je věk, který souvisí s obavami prostřednictvím vývojových změn v kognitivních strategiích i emoční regulaci. Výzkumy ukazují, že mladší dospělí vykazují vyšší míru budoucnostně orientovaných a existenčních obav, zejména v oblasti kariéry a finanční stability (Goncalves & Byrne, 2013). U adolescentů a mladých dospělých se navíc objevují vyšší úrovně obav obecně (Brown etal., 2006). Naopak ve vyšším věku bývá pozorována nižší intenzita běžných každodenních obav a vyšší emoční stabilita, nicméně roste význam zdravotních obav (Goncalves & Byrne, 2013). Věk tedy nesouvisí pouze s intenzitou, ale i se strukturou obsahu obav. Gender představuje další proměnou, která souvisí se strukturou a mírou obav. Ženy dlouhodobě vykazují vyšší míru generalizovaných obav i vyšší skóry v kognitivních složkách obav (Robichaud et al., 2003). Rozdíly jsou patrné napříč věkem a týkají se zejména sociálních, vztahových a zdravotních obav (Brown et al., 2006). V oblasti environmentálních hrozeb ženy rovněž reportují vyšší míru 24 O B A V Y klimatických obav a emoční angažovanosti (Clayton et al., 2021). Genderové rozdíly se tedy týkají především intenzity obav, méně pak jejich tematického zamě­ ření. Významnou roli hraje rovněž socioekonomický status (SES), který představuje širší strukturální rámec zahrnující příjem, profesní postavení a vzdělání. V této práci je vzdělání analyzováno samostatně jako kognitivní zdroj, zatímco SES je chápán především v jeho materiální dimenzi. Nižší SES je konzistentně spojováno s vyšší mírou ekonomických a existenčních obav, zejména finanční nejistoty a obav ze ztráty zaměstnání (Weissman & Mann, 2020). Nižší příjem a pracovní nejistota predikují vyšší míru ekonomických obav i vyšší psychickou zátěž. Naproti tomu vyšší SES bývá častěji spojováno s vyšší citlivostí vůči environmentálním otázkám, zatímco bezprostřední ekonomické obavy jsou méně dominantní (Clayton et al., 2021). SES tak neovlivňuje pouze intenzitu obav, ale především jejich tematické zaměření a chroničnost. Celkově lze shrnout, že sociodemografické proměnné nevysvětlují obavy jednotně, ale jejich vliv j e výrazně doménově specifický: nižší SES predikuje zejména ekonomické obavy, vyšší vzdělání je spojeno s nižší obecnou mírou obav, ale potenciálně vyšší environmentálni citlivostí, mladší věk s existenčními obavami a ženské pohlaví s vyšší intenzitou generalizovaných obav. 1.4.2 Individuální faktory určující míru a projev obav Míra a způsob prožívání obav jsou ovlivněny nejen charakterem samotné hrozby, ale také individuálními psychologickými a hodnotovými faktory. Významnou roli hrají osobnostní charakteristiky, zejména neuroticismus, který se vyznačuje zvýšenou reaktivitou na stres, jež vede k častému prožívání negativních emocí, včetně obav a úzkosti. Tato negativní afektivita je doprovázena všudypřítomným vnímáním světa jako nebezpečného a hrozivého místa a přesvědčením o vlastní neschopnosti zvládat náročné události (Barlow et al., 2014; de Bruin etal., 2007). Dalším důležitým faktorem je tolerance nejistoty. Jedinci s nízkou tolerancí nejistoty mají větší tendenci interpretovat nejednoznačné situace jako ohrožující a častěji reagují zvýšenými obavami a vyhledáváním informací, které by nejistotu 25 O B A V Y snížily (Carleton, 2012; de Bruin etal., 2007). Vedle osobnostních rysů ovlivňuje míru i obsah obav také širší hodnotový a ideologický rámec. Vnímání jejich priority a závažnosti je silně ovlivněno osobní politickou ideologií a hodnotovou orientací. Výzkum Brandta a kolegů ukazuje, že ekonomické obavy (např. z nezaměstnanosti) se častěji objevují u osob s levicově orientovanými postoji, zatímco bezpečnostní obavy (např. z kriminality či terorismu) jsou častější u osob s pravicovým politickým přesvědčením (Brandt et al., 2021). Tyto rozdíly naznačují, že obavy nejsou pouze reakcí na objektivní situaci, ale také výsledkem interpretačního rámce, skrze který jedinci sociální hrozby vnímají a hodnotí. 26 POLITICKÁ P A R T I C I P A C E 2 Politická participace Politická participace představuje jeden ze stěžejních prvků demokratické společnosti, neboť umožňuje občanům podílet se na utváření politických rozhodnutí a vyjadřovat své postoje k veřejným otázkám. 2.1 Vymezení politické participace I přesto, že je politická participace dlouhodobě zkoumaným tématem, mezi odborníky nepanuje úplná shoda v její definici. Jedna z klasických a dosud často citovaných definic ji vymezuje jako aktivity soukromých občanů, které jsou přímo či nepřímo zaměřeny na ovlivňování výběru politických představitelů nebo veřejných politik (Verba & Nie, 1972). Z aktuálního a širšího hlediska ji lze chápat jako všechny formy zapojení, v nichž občané vyjadřují svůj politický názor a/nebo se snaží ovlivnit politická rozhodnutí či nositele moci (Vissers & Stolle, 2014). Empirický výzkum ji pak operacionalizuje prostřednictvím konkrétních forem chování, jako je volební účast, kontaktování politiků, účast na demonstracích či podepisování petic (van Deth, 2014; Verba et al., 1995). Tradičně se rozlišuje mezi konvenční (KPP) a nekonvenční (NPP) politickou participací. KPP politická participace zahrnuje aktivity probíhající prostřednictvím etablovaných politických institucí a standardních procedur, jako jsou volby, členství v politických stranách či kontaktování volených zástupců. NPP politická participace naopak označuje formy zapojení, které se odehrávají mimo běžné institucionální kanály, typicky například účast na demonstracích, peticích či jiných protestních akcích (Kaim, 2021). KPP tak odpovídá „tradičním" politickým aktivitám, zatímco NPP „netradičním" aktivitám, jako jsou protesty nebo podpis pe­ tice. S postupnou proměnou společnosti a rozvojem digitálních technologií se repertoár politického chování dále rozšířil. Kromě výše zmíněných typů participace je proto vhodné rozlišovat také komunitní (někdy označovanou jako sociální) participaci, která zahrnuje zapojení do aktivit směřujících k řešení problémů na lokální či komunitní úrovni (Barrett & Zani, 2015). Dále pak online participaci, tedy 27 POLITICKÁ P A R T I C I P A C E politické aktivity realizované prostřednictvím digitálních platforem, jako je sdílení politického obsahu, online petice či politické diskuse na sociálních sítích (Vissers&Stolle, 2014). Na základě dosavadních empirických i teoretických poznatků se tato práce zaměřuje na čtyři základní formy politické participace: konvenční (Verba & Nie, 1972), komunitní (Barrett & Zani, 2015), nekonvenční (Beilmann et al., 2018) a online (Vissers, & Stolle, 2014). Tyto typy představují odlišné způsoby zapojení, které se liší mírou institucionalizace, nároky na zdroje i formami vyjádření politických po­ stojů. 2.1.1 Konvenční politická participace Konvenční participace je obvykle chápána jako institucionalizovaný proces (Barnes et al., 1979; Kaase, 1999; Marien et al., 2010; Verba & Nie, 1972), který se odehrává v rámci vztahu mezi vládou a veřejností (Luhmann, 1997). Tento proces probíhá veřejně, tedy v prostoru občanské společnosti (Mouffe, 2005), prostřednictvím kolektivní akce a spolupráce, jež přispívají k vytváření sociální soudržnosti a jednoty (Biesta, 2011). KPP zahrnuje aktivity realizované prostřednictvím etablovaných institucí, jako jsou volby, členství v politických stranách či kontaktování volených zástupců. Motivace pro tento typ participace bývá spojena s přesvědčením o smysluplnosti institucionálních kanálů a s pocitem občanské povinnosti (Dalton, 2008). Empirické analýzy ukazují, že vyšší důvěra v politické instituce podporuje účast v konvenčních formách participace, zatímco její nižší úroveň souvisí spíše s orientací na nekonvenční formy participace (Hooghe & Marien, 2013). K zapojení rovněž přispívá politický zájem, který představuje základní předpoklad pro sledování politických informací a následnou aktivitu (Prior, 2010). V reprezentativních demokraciích bývá KPP institucionálně zakotvena a strukturálně podporována prostřednictvím volebního systému, stranické soutěže a formálních kanálů komunikace mezi občany a státem (Barnes et al., 1979; Marien et al., 2010). Tradiční modely demokracie dlouhodobě kladly důraz především na volební účast jako klíčový mechanismus občanského vlivu (Dahl, 1971). 28 POLITICKÁ P A R T I C I P A C E Empirické výzkumy ukazují, že institucionální rámce států systematicky zvýhodňují právě ty formy participace, které jsou kompatibilní s existujícími politickými strukturami (Dalton, 2008). V tomto kontextu bývá KPP často vymezována v kontrastu k NPP. Nekonvenční participace byla historicky vnímána jako alternativní repertoár politického jednání, který se rozvíjí zejména tehdy, když část občanů považuje institucionální kanály za nedostatečné (Borbáth, 2024). Tato diferenciace však neodráží nutně normativní hodnocení jednotlivých forem participace, ale spíše jejich odlišné zakotvení v institucionální struktuře demokratických sys­ témů. KPP zahrnující formy jako účast ve volbách, kontaktování politiků či členství ve straně, představuje institucionálně zakotvený způsob zapojení do demokratického procesu. Volba této formy participace souvisí nejen s obecnou sebedůvěrou jedince, ale zejména s jeho přesvědčením o fungování politického systému (Suh et al., 2013; Kim, 2014; Zafirovič, et al., 2021). Výzkumy rozlišují interní politickou účinnost a externí politickou účinnost. Zatímco interní účinnost obecně podporuje zapojení do politiky, vyšší externí účinnost a vyšší důvěra v politické instituce jsou specificky spojeny s častější volbou konvenčních forem participace (Hooghe & Marien, 2013). Naopak nižší důvěra v instituce bývá spojována s vyšší podporou nekonvenčních forem participace (Marien, 2017). KPP je většinou obyvatel vnímána jako „typická" forma participace. V posledních letech se pozornost výzkumu přesouvá od samotné organizační struktury participace k širším dimenzím politického zapojení (Koc-Michalska et al., 2016). 2.1.2 Komunitní politická participace V této práci je komunitní participace vnímána jako dobrovolná činnost zaměřená na pomoc druhým, dosažení veřejného blaha nebo řešení problému komunity (Zukin etal., 2006). Do této kategorie spadají aktivity jako dobrovolnictví v místních organizacích, darování věcí či peněz charitám nebo účast na schůzích týkajících se komunitních problémů (Barrett & Zani, 2015). Komunitní participace může mít i neformální podobu, například péči o wellbeing členů komunity (Barrett & Brunton-Smith, 2014). 29 POLITICKÁ P A R T I C I P A C E Komunitní participace může často vyústit i v participaci politickou. Zapojení do komunitních aktivit rozvíjí dovednosti, sociální vazby a psychologické předpoklady potřebné pro aktivní zapojení do veřejného života. Posiluje pocit sounáležitosti a osobní účinnosti (Bandura, 1997; Ekman & Amná, 2012), což představuje významný prediktor politické participace (Verba et al., 1995). Empirické výzkumy ukazují, že komunitní angažovanost posiluje důvěru v instituce a zájem o veřejné dění, což zvyšuje pravděpodobnost účasti na politických procesech (Binder, 2021; Zukin et al., 2006). 2.1.3 Nekonvenční politická participace NPP představuje formu politického jednání, která se odehrává převážně mimo institucionalizované kanály a jejímž cílem je vyjádřit nesouhlas s politickými rozhodnutími (Barnes et al., 1979). Zahrnuje aktivity jako demonstrace, stávky či bojkoty (Barnes et al., 1979; Kaim, 2021). Nekonvenční participace je však proměnlivý termín, protože to, co dospělá a starší populace považuje za nekonvenční, může mladá generace vnímat jako konvenční (Beilmann et al., 2018). Z hlediska mechanismů je NPP úzce spjata s vnímáním ohrožení a nespravedlnosti, zejména v situacích, kdy jsou běžné institucionální cesty změny vnímány jako neúčinné (van Zomeren et al., 2018). Významnou roli zde hrají emoce, především obavy a hněv, které zvyšují pozornost vůči problému a mohou fungovat jako iniciační faktor nekonvenčního jednání (van Zomeren et al., 2018). Zatímco obavy upozorňují na hrozbu, hněv často představuje bezprostřední motivační sílu vedoucí k akci. Klíčovým předpokladem je kolektivní identita, která zvyšuje ochotu nést náklady spojené s nekonvenční participací (van Zomeren et al., 2008). Dominantním teoretickým rámcem je sociálně-identitní model kolektivního jednání (SIMCA; van Zomeren et al., 2008), který integruje tři pilíře. Prvním je vnímaná nespravedlnost, která vychází z kognitivního vyhodnocení, že situace skupiny je v rozporu s morálními standardy. Druhým pilířem je kolektivní účinnost, tedy sdílené přesvědčení členů skupiny, že společné jednání může reálně ovlivnit politický výstup a zmírnit pociťovanou hrozbu (van Zomeren et al., 2008). Bez 30 POLITICKÁ P A R T I C I P A C E tohoto prvku by obavy vedly spíše k paralýze než k protestu. Posledním pilířem je sociální identita, která funguje jako psychologický "most", skrze který jedinec internalizuje nespravedlnost jako své vlastní ohrožení Model umožňuje chápat obavy jako proměnnou, která v interakci s kolektivní identitou a vírou v účinnost jednání určuje intenzitu a formu NPP (Agostini & van Zomeren, 2021). Celkově lze nekonvenční participaci chápat jako výsledek interakce vnímaného ohrožení, emoční mobilizace a kolektivní identity, což z ní činí formu participace zvláště citlivou na emoční faktory, jako jsou obavy. 2.1.4 Online politická participace 5 rozvojem digitálních technologií se vedle tradičních forem ustálil koncept online politické participace, který zahrnuje aktivity realizované prostřednictvím internetu a sociálních sítí (Theocharis & van Deth, 2018; Vissers & Stolle, 2014). Toto prostředí usnadňuje mobilizaci a propojuje individuální obavy s kolektivním jednáním prostřednictvím online sítí (Theocharis & van Deth, 2017; Vissers, 6 Stolle, 2014). Online politická participace zahrnuje činnosti, jejichž prostřednictvím jednotlivci vyjadřují politické postoje, získávají informace a zapojují se do veřejného dění pomocí digitálních platforem. Patří sem zejména sdílení politického obsahu na sociálních sítích, účast v online diskusích, podepisování digitálních petic či zapojení do online kampaní (Theocharis & van Deth, 2018). Tyto formy se vyznačují nízkými náklady na zapojení, vysokou dostupností a možností rychlé reakce na aktuální politické události. Empirické studie ukazují, že online participace má odlišné strukturní charakteristiky než participace offline - zejména nižší časové a finanční nároky, což může snižovat bariéry vstupu, zejména u mladších generácia osob s omezenými zdroji (Ekman & Amná, 2012; Verba et al., 1995; Vissers & Stolle, 2014). Digitální prostředí zároveň podporuje individualizované a expresivní formy zapojení, které jsou méně vázány na formální politické instituce (Kim & Hoewe, 2020). Online participace tak může částečně kompenzovat strukturální omezení tradičních forem politické participace. 31 POLITICKÁ P A R T I C I P A C E Zároveň však online participace nepředstavuje pouhou náhradu tradičních forem. Meta-analytické důkazy naznačují, že používání sociálních médií je pozitivně, byť spíše mírně, spojeno s offline politickou participací (Boulianne, 2019), což podporuje předpoklad částečné komplementarity obou forem. Online participace může fungovat jako vstupní bod k náročnějším formám politického zapojení (Conroy etal., 2012) a v některých případech se přelévá do offline komunitní či konvenční participace (Theocharis & van Deth, 2018). Tento proces však není univerzální a závisí na individuálních charakteristikách, jako je věk či míra politického zájmu. Z hlediska psychologických mechanismů je online politická participace spojena s vyšší mírou politického zájmu, aktivním vyhledáváním informací (Bode et al., 2014) a silnějším pocitem interní politické účinnosti (di Gennaro & Dutton, 2006). Výzkumy ukazují, že jedinci zapojení do online participace častěji sledují politické dění, více se zajímají o veřejné otázky a používají sociální média jako zdroj politických informací (Bode etal., 2014). Sociální sítě zde fungují nejen jako zdroj informací, ale také jako prostor politické socializace a formování postojů. V této práci jsou online i offline politické participace chápány jako vzájemně propojené, avšak analyticky odlišné dimenze, z nichž má každá unikátní přínos. 2.2 Sociodemografické faktory Významným faktorem, který ovlivňuje míru i formu politické participace, je vyšší příjem a s ním související stabilnější sociální situace (Brady et al., 1995). Podle modelu občanského voluntarismu [Civíc Voluntarísm Model) (Alscher et al., 2025), vyšší SES zvyšuje pravděpodobnost politické participace především prostřednictvím větší dostupnosti zdrojů, jako jsou čas, finanční prostředky a relevantní dovednosti (Brady et al., 1995; Verba et al., 1995). Jedinci s vyšším příjmem mají obvykle více volného času, méně existenčních starostí a větší flexibilitu v pracovním i osobním životě, což snižuje náklady (ekonomické, ale i mentální) spojené s politickým zapojením a usnadňuje účast na aktivitách, jako jsou volby, členství v organizacích či účast na veřejných akcích. 32 POLITICKÁ P A R T I C I P A C E Druhým faktorem, který do značné míry souvisí s příjmem, je nejvyšší dosažené vzdělání. Výzkumy ukazují, že lidé s vyšším formálním vzděláním vykazují vyšší zájem o politiku, vyšší důvěru v instituce a mají rovněž vyšší šanci, že se zúčastní konvenčních politických aktivit. Garritzman a Wehl (2024) dokonce tvrdí, že vzdělání nejen posiluje vědomosti, ale i posiluje míru komunitního zapojení jedince, čímž utváří dlouhodobé vzorce politické participace už od útlého věku. Tento efekt je přisuzován dovednostem, kritickému myšlení a občanským znalostem získaným skrze formální vzdělání, které podporují občany vtom, aby se smysluplně zapojili jak do politické diskuze, tak aktivit (Bovens & Wille, 2021). Vzdělání tedy zvyšuje politické znalosti a kompetence, čímž posiluje participaci, zatímco SES určuje dostupnost časových, finančních a sociálních zdrojů nezbytných pro angažovanost (Brady et al., 1995; Quintelier & Hooghe, 2013; Verba et al., 1995). Za aspekty důležité pro politickou participaci, které vzdělání umožňuje lze považovat například méně časově limitující pracovní podmínky nebo větší politickou angažovanost, které obě souvisejí neoddělitelně s SES (Brady et al., 1995). Stabilní socioekonomická situace navíc snižuje míru stresu a nejistoty, které by jinak mohly politickou participaci brzdit, a umožňuje jedincům věnovat pozornost širším společenským otázkám namísto řešení bezprostředních existenčních problémů. Významným faktorem ovlivňujícím formu politické participace je věk. Výzkumy ukazují, že mladší lidé častěji volí nekonvenční formy politické participace, jako jsou protesty či online zapojení, zatímco starší ročníky inklinují ke konvenčním, institucionálním formám, zejména k volební účasti (Ekman & Amná, 2012; Kulachai et al., 2023). Tyto rozdíly lze vysvětlit především odlišnou politickou socializací a životními zkušenostmi. Starší generace byly častěji socializovány v kontextu, kde byly institucionální formy participace považovány za legitimní a efektivní, zatímco mladší generace vyrůstají v prostředí, kde jsou NPP a online formy participace běžnou součástí politického repertoáru (Dalton, 2008). Současně věk strukturuje životní podmínky a dostupné zdroje - mladší jedinci mají větší časovou flexibilitu a nižší institucionální ukotvení, zatímco starší častěji volí méně náročné, ale stabilní formy politické participace (Verba et al., 1995). 33 O B A V Y A POLITICKÉ P A R T I C I P A C E 3 Obavy a politické participace 3.1 Obavy a politické participace Dosavadní část práce se zaměřila na charakteristiky obav i politické participace, jejich funkce, typy a základní mechanismy. V politické psychologii jsou obavy považovány za kognitivně-emoční proces, který může významně ovlivňovat politické chování jednotlivců. Jejich vliv na politickou participaci však není jednoznačný - obavy mohou fungovat jak jako faktor, který politické zapojení podporuje, tak jako faktor, který jej naopak omezuje. Konkrétní dopady obav na politickou participaci proto závisí na kombinaci individuálních i kontextových okol­ ností. Obavy lze chápat jako řetězec myšlenek spojených s negativními pocity, který vzniká v situacích nejistoty či potenciálního ohrožení (Meeten et al., 2012). Na rozdíl od emocí, jako je hněv, které jsou často spojeny s jasně identifikovatelným viníkem a tendencí k přímé konfrontaci, jsou obavy charakteristické orientací na budoucnost, zvýšenou citlivostí vůči rizikům a snahou redukovat nejistotu (Marcus et al., 2000). Právě tato orientace na nejistotu a potenciální hrozby činí obavy zvláště relevantními v politickém kontextu, kde se rozhodování často týká komplexních a dlouhodobých problémů, jako jsou environmentálni změny, ekonomická nestabilita či bezpečnostní hrozby. V politické psychologii jsou obavy chápány nejen jako individuální kognitivněemoční proces, ale také jako proces s významným sociálním a kolektivním rozměrem. Politické hrozby - například ozbrojené konflikty, klimatická změna, ekonomická nestabilita nebo pandemie - jsou často vnímány jako ohrožení nejen osobní bezpečnosti, ale také bezpečnosti širší skupiny, národa či společenského řádu (Almeida, 2019; Rivera-Rodriguez et al., 2025). Vnímání takových hrozeb je úzce propojeno s procesy sociální identity, tedy s tím, jak silně se jedinec identifikuje s potenciálně ohroženou skupinou (Almeida, 2019). Obavy tak mohou představovat mechanismus, prostřednictvím něhož se individuální řetězec myšlenek a s ním spojené emoční prožívání proměňuje v politicky relevantní moti­ vaci. 34 O B A V Y A POLITICKÉ P A R T I C I P A C E Význam obav v politickém chování souvisí také s jejich vlivem na zpracování informací. Dosavadní zjištění ukazují, že obavy zvyšují pozornost vůči politicky relevantním podnětům, podporují systematičtější zpracování informací a vedou k větší otevřenosti vůči novým argumentům či zdrojům informací (Marcus et al., 2000, 2019). V situacích nejistoty mohou obavy fungovat jako signál, že dosavadní strategie či postoje nejsou dostatečné a že je potřeba situaci znovu vyhod­ notit. Ani v režimu zvýšené ostražitosti však zpracování informací není zcela zbaveno kognitivních zkreslení. Jedním z relevantních mechanismů je tzv. potvrzovací zkreslení, tedy tendence vyhledávat a upřednostňovat informace, které potvrzují již existující přesvědčení (Nickerson, 1998). Jedinci motivovaní obavami mohou sice aktivně vyhledávat nové informace, avšak současně selektivně preferovat ty, které jsou v souladu s jejich stávajícími postoji. Dalším mechanismem je motivované uvažování, při němž jedinci využívají kognitivní zdroje k obhajobě závěrů, které jim přinášejí psychologickou či emoční úlevu (Kunda, 1990). Pokud jsou obavy intenzivní nebo dlouhodobé, mohou tak vést k preferenci zjednodušujících či jednoznačných vysvětlení, která poskytují subjektivní pocit kontroly nad situací. Takové způsoby zpracování informací mohou následně ovlivňovat i politické chování jednotlivce, protože formují jeho interpretaci politických problémů, vnímanou závažnost hrozeb i hodnocení možných řešení. V důsledku toho mohou přispívat k rozhodnutí, zda se jedinec do politického dění aktivně zapojí, nebo se mu naopak vyhne. I když tedy může být myšlení a usuzování vlivem obav méně objektivní, přesto mohou obavy fungovat jak jako motivátor, tak jako brzda politické participace. To závisí jak na míře obav, jejich intenzitě a trvání, ale také na individuálních dispozicích jedince a kontextu celé situace (Valentino et al., 2011). Tyto faktory zároveň ovlivňují způsob, jakým se obavy promítají do konkrétního politického chování. V důsledku těchto procesů mohou obavy ovlivňovat politické chování různými směry. V některých případech mohou motivovat jednotlivce k politickému jednání, například k vyjádření názoru, podpisu petice nebo zapojení do protestní aktivity (Newman et al., 2013). V jiných situacích mohou naopak 35 O B A V Y A POLITICKÉ P A R T I C I P A C E působit demotivačně a vést k vyhýbání se politickému dění, rezignaci na řešení politických problémů nebo k paralýze v rozhodování, například v souvislosti s volební účastí (Carver & Connor-Smith, 2010). Celkově tedy obavy představují kognitivně-emoční mechanismus založený na řetězci myšlenek spojených s emočním prožíváním, jehož vliv na politickou participaci není lineární. Záleží mimo jiné na intenzitě a trvání obav, na individuálních dispozičních charakteristikách jednotlivce i na širším sociálním a politickém kontextu. V následujících podkapitolách je proto tento vztah rozpracován podrobněji: nejprve jsou obavy analyzovány jako potenciální motor politické participace, následně jako faktor, který může politické zapojení naopak brzdit. Pro pochopení toho, jak obavy vedou k přehodnocování informací, změnám v politické pozornosti a případné mobilizaci, je vhodné vycházet z širšího teoretického rámce propojujícího emoce a politické chování. Jedním z nejvlivnějších přístupů v této oblasti je teorie afektivní inteligence, která vysvětluje, jak různé typy emocí aktivují odlišné kognitivní procesy a motivují specifické formy politického jednání. Následující kapitola proto představuje základní principy této teorie a její implikace pro porozumění roli obav v politické participaci. 3.2 Teorie afektivní inteligence Ústředním teoretickým rámcem pro pochopení motivačního potenciálu obav v politickém kontextu je teorie afektivní inteligence [Affective inteligence ťheory, AIT), jejíž základy položili Marcus a kolegové (2000). Tato teorie zásadně reviduje starší racionalistické modely (např. Downsův model z roku 1957), které emoce nahlížely jako iracionální distorze úsudku. AIT namísto toho definuje emoce jako evolučně adaptivní monitorovací systémy, které předcházejí vědomému uvažování a determinují způsob, jakým jedinec alokuje své kognitivní zdroje v reakci na politické podněty (Marcus et al., 2000). AIT postuluje existenci dvou paralelně fungujících neuro-psychologických systémů: systému dispozic [disposition systém] a systému monitorování [surveillance systém). 36 O B A V Y A POLITICKÉ P A R T I C I P A C E Systém dispozic je aktivován v situacích, které jsou v souladu s dosavadními politickými zkušenostmi či preferencemi jedince. Je spojen především s emocemi nadšení či hněvu. Tento systém podporuje setrvání u zažilých vzorců chování a posiluje spoléhání se na politické heuristiky, jako je stranická identifikace (Marcus et al., 2000). V tomto režimu jedinec operuje v rámci Systému 1, charakterizovaného rychlým, automatizovaným a kognitivně nenáročným procesováním (Valentino et al., 2011). Tento systém je podporován zejména 2 protilehlými emocemi, a to entusiasmem a hněvem (Marcus et al., 2019). Pokud jsme tedy postaveni do situace, kdy máme pocit, že „správná" reakce je jasná, mají tyto dvě emoce tendenci fyzickou politickou participaci a aktivitu zvýšit. A to dokonce i v případech, kdy právě tato participace nás staví do přímého fyzického ohrožení (Vasilopoulos, 2018). Jako příklad lze uvést účast na politických protestech jen několik dní po teroristických útocích. Pokud je však situace nevyzpytatelná nebo si lidé nejsou svým rozhodnutím jisti, přechází do systému monitorování, kdy lidé přecházejí spíše k uvažování nad situací a k vyhledávání dalších informací, které by jim situaci vyjasnily (Marcus et al., 2000). Jakmile jedinec prožívá obavy, systém monitorování vysílá signál k přerušení rutinního chování skrze tzv. stop-and-think mechanismus. Tento impuls pozastavuje vliv zažilých heuristik a přesouvá kognitivní procesy do Systému 2, který je charakterizován vysokou mírou vědomé deliberace a ostražitosti (MacKuen et al., 2010; Marcus, 2002). Využitelnost AIT v politické psychologii spočívá identifikaci dvou klíčových mechanismů, skrze které obavy transformují pasivitu v participativní chování. Prvním z nich je informační vigilantnost. Na rozdíl od afektů spojených s jistotou (např. nadšení), obavy motivují k aktivnímu vyhledávání a systematickému zpracování informací [information seeking). Empirické studie potvrzují, že jedinci prožívající obavy věnují zvýšenou pozornost politickým zprávám, častěji sledují volební kampaně a jsou schopni zpracovávat i informace, které nekorelují s jejich dosavadním přesvědčením (Redlawsk et al., 2010; Valentino et al., 2011). Druhým mechanismem je pak deliberativní přehodnocování [policy appraisal). Aktivace Systému 2 vede k tomu, že politické jednání přestává být výsledkem 37 O B A V Y A POLITICKÉ P A R T I C I P A C E pouhého návyku. Obavy narušují politickou pasivitu tím, že nutí jedince zvažovat rizika nečinnosti a přehodnocovat kompetenci stávajících politických aktérů (MacKuen et al., 2007). Pro výzkum politické participace z toho vyplývá, že obavy nefungují jako inhibitor, ale jako katalyzátor, který skrze kognitivní námahu připravuje půdu pro aktivní komunitní zapojení. Tento vztah je však v literatuře často popisován jako podmíněný; efektivita tohoto mechanismu závisí na dostupnosti kognitivních zdrojů jedince (např. vzdělání) a na vnímané politické účinnosti, která určuje, zda vyhledávání informací vyústí v akci, nebo v apatii (Valentino et al., 2011). 3.3 Obavy jako zdroj politické participace 3.3.1 Obavy jako motivace politické participace Obavy nejsou pouze vnitřním prožitkem, ale mají i viditelné behaviorální důsledky. Dosavadní výzkumy se shodují, že typ reakce, kterou obavy vyvolají, závisí na celé řadě faktorů, zejména na jejich intenzitě, sociálním kontextu a individuálních rozdílech mezi jedinci (Valentino et al., 2011). Zatímco někteří lidé mají tendenci být obavami mobilizováni k akci, u jiných mohou tytéž prožitky vyvolávat spíše pasivitu. Tento rozdíl v reakci je často dán interakcí mezi kognitivním hodnocením hrozby a dostupností zdrojů pro její řešení (Brady et al., 1995). Jedním z mechanismů, prostřednictvím nichž obavy ovlivňují chování, je jejich role signálu upozorňujícího na potenciální riziko. Mírná až střední úroveň obav je spojena s adaptivním chováním, jako je preventivní jednání, aktivní vyhledávání informací a lepší příprava na potenciální hrozby (Sweeny & Dooley, 2017). V těchto situacích mohou obavy podporovat coping zaměřený na problém. Významným moderátorem tohoto procesu je intolerance nejistoty - jedinci s vyšší intolerancí nejistoty mají silnější tendenci redukovat nejistotu prostřednictvím informačního hledání a plánování (Carleton, 2012). Empirické studie demonstrují tento mechanismus zejména v oblasti zdravotního chování. Obavy o vlastní zdraví byly opakovaně spojeny s preventivním jednáním, jako je používání bezpečnostních pásů, praktikování bezpečného sexu či 38 O B A V Y A POLITICKÉ P A R T I C I P A C E absolvování preventivních zdravotních vyšetření (Sweeny & Dooley, 2017). Podobně mohou obavy souviset i s chováním v širším společenském kontextu, například s ochotou dodržovat ochranná opatření nebo podstoupit očkování. Zároveň však platí, že vztah mezi obavami a chováním není lineární. Studie Haye a kolegů (2006) ukázala, že vztah mezi mírou obav a účastí na preventivních vyšetřeních má tvar obráceného písmene U - nízká míra obav není dostatečně motivující, zatímco příliš vysoká míra obav může působit paralyzujícím dojmem. Tento vztah odpovídá Yerkes-Dodsonovu zákonu (Yerkes & Dodson, 1908). Obavy mohou podporovat také plánování budoucího chování a anticipaci překážek [pragmatic prospection). Tento proces zahrnuje nejen představu žádoucího výsledku, ale i anticipaci obtíží, které je třeba překonat. Takové plánování je spojeno se zvýšenou pozorností vůči rizikům a kritičtějším hodnocením situace (Baumeister et al., 2016; Sweeny & Dooley, 2017). V kontextu společenského a politického chování se tyto procesy mohou projevovat například ve zvýšeném zájmu o veřejné dění, aktivním vyhledávání informací nebo zapojení do komunitních aktivit. AIT (Marcus et al., 2000) předpokládá, že stavy spojené s nejistotou a obavami mohou narušovat rutinní politické chování a vést jednotlivce k hlubšímu zpracování informací a přehodnocování postojů. Specifickým příkladem jsou obavy spojené s environmentálními hrozbami. Nejasnost a difúznost těchto hrozeb může komplikovat jejich transformaci do mobilizujícího hněvu, který bývá pro kolektivní protesty typický. Na rozdíl od bezprostředních bezpečnostních hrozeb mají environmentálni obavy často abstraktnější charakter, což může vést jak k angažovanosti, tak k pocitům bezmoci. Výzkumy ukazují, že míra environmentálních obav souvisí s vyšší ochotou k proenvironmentálnímu chování i k politické participaci zaměřené na ochranu klimatu (Clayton et al., 2017). Celkově lze obavy chápat jako psychologický proces, který může zvyšovat pozornost vůči hrozbám, podporovat vyhledávání informací a motivovat jednotlivce k jednání zaměřenému na jejich řešení. Zároveň však jejich účinek není jednoznačný a může se lišit v závislosti na intenzitě obav, individuálních charakteristikách jedince i povaze vnímané hrozby. Tyto rozdílné mechanismy vytvářejí 39 O B A V Y A POLITICKÉ P A R T I C I P A C E základ pro dvě odlišné role obav v politickém chování - jako potenciálního motoru i jako možné brzdy politické participace, jimž se věnují následující podkapi­ toly. 3.3.2 Obavy jako brzda politické participace Navzdory svému motivačnímu potenciálu mohou obavy v určitých kontextech působit také jako významná bariéra politické aktivace. Tento inhibiční efekt nastává zejména tehdy, pokud jsou obavy dlouhodobé, velmi intenzivní nebo pokud jsou spojeny s nízkou vnímanou kontrolou nad situací. V takovém případě může docházet k přechodu od adaptivního monitorování hrozeb k maladaptivním strategiím regulace emocí, které se projevují kognitivním vyhýbáním, apatií či rezignací (Sweeny & Dooley, 2017). Jedním z klíčových mechanismů vysvětlujících tento proces je koncept naučené bezmocnosti. Pokud jedinec opakovaně vnímá sociopolitické hrozby jako neovladatelné, dochází k postupné erozi motivace a k fixaci pasivního chování (Seligman, 1975). V politickém kontextu se tento stav může projevit pocitem, že individuální či kolektivní akce nemohou vést ke změně. Inhibiční účinek obav může být dále posilován fenoménem psychického otupění. Tento mechanismus popisuje situaci, kdy expozice rozsáhlým a abstraktním hrozbám - například globálním konfliktům nebo klimatické krizi - vede k paradoxnímu oslabení emoční citlivosti a následnému poklesu ochoty k angažovanosti (Slovic, 2007). Tento inhibiční efekt lze vysvětlit také prostřednictvím AIT (Marcus et al., 2000). Ačkoliv obavy aktivují zvýšené kognitivní úsilí a deliberaci, tento proces je primárně orientován na vnitřní zpracování informací a zvýšenou ostražitost, nikoli nutně na externí politickou akci. Samotná přítomnost obav tedy automaticky nevede k politické participaci, pokud není doprovázena přesvědčením, že jednání může být účinné. Obavy tak mohou vést jak k mobilizaci, tak k politické pasivitě, zejména pokud jedinci chybí zdroje nebo přesvědčení o účinnosti vlastního jednání. Výsledný efekt obav na politickou participaci proto závisí na kombinaci situačních faktorů 40 O B A V Y A POLITICKÉ P A R T I C I P A C E (např. povaha a vnímaná zvládnutelnost hrozby) a individuálních charakteristik jedince. Teoreticky lze tento vztah mezi mírou obav a politickou participací popsat jako vztah ve tvaru obráceného písmene U. Nízká míra obav nemusí být dostatečně motivující k politickému jednání, zatímco střední úroveň může podporovat zvýšenou pozornost vůči veřejnému dění a ochotu k participaci. Naopak velmi vysoká míra obav může vést k pocitům bezmoci, kognitivnímu vyhýbání či rezignaci, a tím i k poklesu politické aktivity. 3.4 Mechanismus politické aktivace obavami 3.4.1 Diferenciace vlivu obav dle formy participace Vztah mezi obavami a politickým jednáním nelze chápat jako jednotný či univerzální. Účinek obav na politickou participaci je silně podmíněn charakterem samotné participace, zejména její strukturou, náročností a mírou konfrontace, kterou vyžaduje. Aby bylo možné tento vztah adekvátně empiricky testovat, je nezbytné specifikovat, proč obavy - jakožto emoce spojená s nejistotou a anticipací hrozby - selektivně ovlivňují různé formy politické participace. Z perspektivy AIT, jsou obavy produktem aktivace systému monitorování, který se spouští v situacích, kdy jsou dosavadní zvyklosti a očekávání narušeny a jedinec čelí nejisté nebo potenciálně ohrožující situaci (Marcus et al., 2000, 2019). Aktivace tohoto systému vede k pozastavení automatického, zvykového jednání a k přesunu k analytickému, deliberativnímu zpracování informací. Obavy tak nejsou primárně emočním impulzem k okamžité akci, ale spíše signálem, že je třeba situaci nejprve porozumět, vyhodnotit a znovu strukturovat. Tento mechanismus ostře kontrastuje s účinky hněvu, který je v literatuře konzistentně spojován s aktivací systému dispozic a s nákladnými, konfrontačními formami participace, jako jsou pouliční protesty, přímé akce nebo fyzická mobilizace (Vasilopoulos, 2018). Zatímco hněv snižuje vnímané riziko a podporuje ochotu podstoupit osobní náklady, obavy naopak zvyšují citlivost vůči rizikům a 41 O B A V Y A POLITICKÉ P A R T I C I P A C E vedou k behaviorální opatrnosti. Tento rozdíl má zásadní důsledky pro volbu konkrétních forem politického zapojení. Obavy vykazují specifickou afinitu k deliberativním, informačně orientovaným a nenáročným formám participace. Aktivace systému monitorování vytváří tzv. „informační hlad", tedy silnou motivaci redukovat nejistotu prostřednictvím vyhledávání, zpracování a sdílení informací (Marcus et al., 2000; Valentino et al., 2008). V současném digitálním prostředí se tento proces přirozeně promítá do online politické participace, jako je sledování politických kauz, sdílení politického obsahu na sociálních sítích, podepisování digitálních petic nebo zapojení do online diskusí (Theocharis & van Deth, 2018). Online participace je pro jedince pociťující obavy zvláště atraktivní ze dvou klíčových důvodů. Za prvé poskytuje okamžitou kognitivní odezvu na prožívanou hrozbu - umožňuje získat informace, ověřit vlastní interpretaci situace a porovnat ji s postoji ostatních. Za druhé představuje nízkonákladové a relativně bezpečné prostředí, které nevyžaduje fyzickou přítomnost, přímou konfrontaci ani vystavení se dalším rizikům. Tento aspekt je plně konzistentní s behaviorální opatrností a tendencí k vyhýbání se riziku, které jsou typické pro úzkostné stavy a prožívání obav (Valentino et al., 2008). Naopak u velmi nákladných forem politické participace, jako je organizování hnutí, dlouhodobá práce v kampaních či přímá konfrontační mobilizace, mohou obavy působit jako významná brzda. Tyto formy participace vyžadují nejen časové a emocionální investice, ale také schopnost tolerovat nejistotu a riziko. Pokud je kognitivní kapacita jedince z velké části vyčerpána procesem monitorování hrozby a regulací obav, nemusí již zbývat dostatek zdrojů pro náročnou behaviorální mobilizaci. V takových případech mohou obavy vést spíše k pasivitě nebo k přesunu k méně náročným formám zapojení. Celkově lze tedy shrnout, že obavy nepůsobí na politickou participaci plošně, ale selektivně v závislosti na typu participace. Zatímco u nenáročných, informačně orientovaných a online forem participace mohou obavy fungovat jako významný mobilizační faktor, u velmi nákladných a konfrontačních forem se jejich účinek může obracet a působit inhibičně. Tato diferenciace představuje klíčový 42 O B A V Y A POLITICKÉ P A R T I C I P A C E teoretický základ pro formulaci hypotéz, které rozlišují vliv obav podle jednotlivých forem politické participace. 3.4.2 Vliv domény obav na formu participace Vedle intenzity obav a struktury politické participace hraje klíčovou roli také samotná povaha hrozby, k níž se obavy vztahují. Různé typy hrozeb se liší svou časovou naléhavostí, mírou konkrétnosti, identifikovatelností příčin i možnostmi individuální kontroly. Tyto charakteristiky zásadně ovlivňují, jakým způsobem jsou obavy kognitivně zpracovávány a jaké formy politického jednání z nich mohou vyplývat. Z tohoto hlediska lze rozlišit mezi jasnými hrozbami (válka, teroristický útok) a mezi hrozbami, které mají charakter tzv. hyperobjektů (Morton, 2013). Hyperobjekty jsou fenomény, které jsou prostorově i časově rozlehlé, obtížně uchopitelné a přesahují přímou zkušenost jednotlivce. Typickým příkladem jsou environmentálni hrozby, jako je klimatická změna, úbytek biodiverzity či znečištění životního prostředí. Tyto hrozby postrádají jednoznačného viníka i jednoduché řešení, což vede k posílení kognitivní složky obav - jedinci se snaží problém pochopit, zasadit jej do širších souvislostí a hledat způsoby, jak alespoň částečně obnovit pocit kontroly. V případě environmentálních obav tak obavy často fungují jako kognitivní motor, který podporuje normativní a prosociálně orientované formy participace. Patří zde zejména komunitní participace v podobě podpory environmentálních neziskových organizací nebo zapojení do komunitních iniciativ (např. hromadný sběr odpadu). Tyto formy jednání nevedou k okamžitému odstranění hrozby, ale umožňují jedinci obnovit pocit morální kontroly a smysluplnosti vlastního jednání v situaci, kdy systémové řešení přesahuje individuální možnosti (Fritsche et al., 2018). Současně jsou environmentálni obavy často spojeny s informačním hledáním a online participací, která umožňuje sdílení znalostí, mobilizaci a kolektivní koordinaci bez nutnosti přímé konfrontace. Naproti tomu obavy z bezpečnostních hrozeb, jako jsou válečné konflikty či terorismus, se vyznačují vyšší mírou bezprostřednosti a emoční naléhavosti. Tyto 43 O B A V Y A POLITICKÉ P A R T I C I P A C E hrozby jsou často vnímány jako akutní, s potenciálně katastrofickými důsledky, což může vést k rychlejšímu dosažení inflexního bodu na nelineární křivce vztahu mezi obavami a jednáním. V této fázi se adaptivní monitorování situace může proměnit v psychické otupění, kdy jedinec ztrácí schopnost emočně reagovat a efektivně jednat (Slovic, 2007). V doméně bezpečnostních hrozeb je proto pravděpodobnější polarizace reakcí. U části jedinců mohou obavy vést k posílení podpory konvenčních, institucionálních a často autoritativních řešení, která slibují obnovení pořádku a bezpečí, například prostřednictvím volební účasti nebo podpory silných politických aktérů (Huddy et al., 2005). U jiných jedinců se však mohou obavy proměnit v pocit individuální neúčinnosti a bezmoci, což vede ke stažení se z veřejného prostoru a k omezení politického zapojení (Vasilopoulos, 2018). Celkově lze shrnout, že doména hrozby zásadně strukturuje to, zda obavy zůstanou převážně kognitivním zdrojem pro politickou participaci, nebo se proměniv paralyzující bariéru aktivního jednání. Zatímco dlouhodobé, strukturální a abstraktní hrozby podporují spíše normativní, komunitní a informačně orientované formy participace, akutní bezpečnostní hrozby mají větší potenciál vést k polarizovaným a někdy i inhibičním reakcím. Toto rozlišení představuje důležité teoretické východisko pro analýzu vztahu mezi typy obav a konkrétními formami politické participace v empirické části práce. 3.5 Moderující role socioekonomického statusu a vzdělání Při zkoumání vztahu mezi obavami a politickou participací je nezbytné zohlednit moderující vliv individuálních zdrojů jedince, reprezentovaných především vzděláním a SES. Tyto proměnné v modelu nefigurují pouze jako kontrolní demografické údaje, ale jako psychologické determinanty schopnosti efektivně zpracovávat afektivní podněty (Brady et al., 1995). Podle AIT aktivují obavy Systém 2, který vyžaduje značnou kognitivní námahu pro deliberaci a analýzu informací (Marcus et al., 2000). Vzdělání zde funguje jako „palivo" pro tento systém; jedinci s vyšším vzděláním disponují rozvinutějšími kognitivními schématy a vyšší politickou gramotností, což jim umožňuje 44 O B A V Y A POLITICKÉ P A R T I C I P A C E transformovat vágní pocit ohrožení do konkrétních informačních dotazů a následné participace (Valentino et al., 2008). U těchto jedinců je inflexní bod na Ukřivce posunut - dokáží snést vyšší míru obav, aniž by došlo k jejich zahlcení, a využívají obavy jako motivátor k vyhledávání expertních řešení (Gadarian & Alfa ertson, 2015). Naopak u jedinců s nižším SES a vzděláním může stejná intenzita obav vyústit vbehaviorální inhibici mnohem dříve. Absence kognitivních a materiálních zdrojů (např. nedostatek času, nižší digitální gramotnost či omezený přístup k relevantním informacím) způsobuje, že systém monitorování sice detekuje hrozbu, ale jedinec nenachází srozumitelnou cestu k její redukci. V takovém případě se obavy nemění v deliberaci (Systém 2), ale v chronický stres, který aktivuje maladaptivní strategie, jako je apatie či kognitivní vyhýbání (Sweeny & Dooley, 2017). SES dále moderuje vztah k participaci skrze vnímanou kolektivní efektivitu. Lidé s vyšším SES častěji věří, že jejich jednání má vliv na politický systém, což je nezbytný předpoklad pro to, aby obava vyústila v akci, a nikoliv v rezignaci (MacKuen et al., 2010). Lze tedy předpokládat, že vzdělání a SES fungují jako posilující moderátory: zvyšují pravděpodobnost, že obavy povedou k nízkonákladové participaci, a zároveň chrání jedince před paralýzou, kterou by stejná hrozba vyvolala u osob s nižší úrovní těchto zdrojů. Ekonomické obavy, které jsou neoddělitelně spojeny s SES, mohou výrazně ovlivňovat politické postoje a chování, včetně podpory redistributivních politik nebo zapojení do nekonvenčních politických aktivit (Brandt et al., 2021). Zároveň platí, že dlouhodobá ekonomická nejistota může vést k pocitům bezmoci a snížení politické angažovanosti, zejména u zranitelných skupin. 3.6 Cíl výzkumu a formování hypotéz Cílem této práce je empiricky prozkoumat vztah mezi obavami a různými formami politické participace a objasnit mechanismy, kterými mohou obavy politické jednání podporovat nebo naopak tlumit. Výzkum se zaměřuje zejména na roli intenzity obav a jejich doménové specifity v souvislosti s konvenční, 45 O B A V Y A POLITICKÉ P A R T I C I P A C E komunitní, nekonvenční a online participací. Pozornost je věnována také tomu, zda vztah mezi obavami a participací vykazuje nelineární charakter a jak se liší v závislosti na typu vnímané hrozby. Na základě těchto teoretických východisek jsou v následující části formulovány konkrétní výzkumné hypotézy. Výzkumná otázka 1: Jaký je vztah obav a jednotlivých typů politické parti­ cipace? Hl: Vyšší obavy budou souviset s vyšší politickou participací Podle AIT fungují obavy jako výstražný signál upozorňující na hrozbu, který narušuje politickou pasivitu a motivuje jedince k aktivnímu vyhledávání informací a řešení nejistoty (Marcus et al., 2000; Borkovec et al., 1983). Aktivace kognitivního úsilí v reakci na obavy zvyšuje otevřenost vůči politické komunikaci, což se v digitálním prostředí projevuje zejména nárůstem online participace jakožto nízkonákladového způsobu zvládání hrozeb (Koc-Michalska et al., 2016). Ty se pak dále mohou, dle konkrétní situace, transformovat do offline, komunitní či konvenční participace (Conroy et al., 2012; Theocharis & van Deth, 2018). Lze tedy předpokládat, že vyšší míra obav povede k vyšší politické aktivitě. H2: Obavy budou politickou participaci souviset pouze do určité hranice, za ní bude frekvence participace klesat. Vztah mezi obavami a politickou participací nemusí být lineární. Podle AIT mírná úroveň obav aktivuje pozornost a vyhledávání informací, zatímco jejich extrémní intenzita vede ke kognitivnímu přetížení a vyhýbavému chování (Marcus et al., 2000). Tento mechanismus, patrný v online i offline prostoru, vysvětluje model Carvera (2006), podle něhož příliš negativní emoce (např. beznaděj) tlumí úsilí kvůli přesvědčení, že situaci nelze změnit. Předpokládáme tedy, že vztah mezi obavami a všemi typy participace bude mít tvar obráceného „U", kdy střední míra obav aktivitu stimuluje, ale nadměrná zátěž negativními informacemi vede k pasivitě a vyčerpání kognitivních kapacit. 46 O B A V Y A POLITICKÉ P A R T I C I P A C E Vztah mezi intenzitou obav a politickou participací Intenzita obav Obrázek 1. Předpokládaný vztah mezi obavami a participací H3: Vyšší bezpečnostní obavy pozitivně souvisejí s nekonvenční politickou participaci Bezpečnostní obavy představují specifickou existenciální hrozbu, která skrze AIT a model SIMCA vykazuje unikátní mobilizační potenciál. Zatímco úvodní nejistota aktivuje deliberativní systém a potřebu vyhledávat informace (Marcus et al., 2000), pocit ohrožení a identifikace se skupinou transformuje původní obavy na hněv (Mackie et al., 2000). Právě hněv pramenící z vnímané nespravedlnosti je podle modelu SIMCA nejsilnějším prediktorem kolektivní akce (Agostini & van Zomeren, 2021; van Zomeren etal., 2018). Lze tedy předpokládat, že bezpečnostní obavy díky svému morálnímu náboji a hrozbě pro skupinovou identitu vyústí v konkrétní politické jednání, zejména NPP. H4: Vyšší míra environmentálních obav pozitivně souvisí s vyšší komunitní participací Na rozdíl od bezprostředních hrozeb mají environmentálni obavy abstraktní charakter, což může vést k pocitům bezmoci z neviditelných výsledků (Clayton et al., 2017; Landry et al., 2018). V rámci AIT tyto obavy aktivují deliberativní systém a potřebu neustálého vyhledávání informací (Marcus et al., 2000). Podle modelu SIMPEA však tento typ ohrožení postrádá konkrétního viníka, což jedince 47 O B A V Y A POLITICKÉ P A R T I C I P A C E nesměřuje ke konfrontaci, ale k posilování ekologické identity a hledání kolektivní efektivity (Fritsche et al., 2018). Environmentálni obavy se tak transformují do nenásilné komunitní participace (např. dobrovolnictví). Abstraktní obavy se tak transformují ve srozumitelné a realizovatelné úsilí (Clayton & Karazsia, 2020; Ojala, 2012). Tyto srozumitelné kroky umožňují jedinci čelit hyperobjektu klimatické změny a snižovat prožívanou úzkost skrze společensky akceptované a konstruktivní úsilí. Výzkumná otázka 2: Jaký je časový efekt obav na politickou participaci? Vztah mezi obavami a participací je dynamický; zatímco počáteční pocit ohrožení aktivitu podněcuje (Valentino et al., 2011), extrémní míra obav může vést k vyhýbavému chování a pasivitě (Carver & Connor-Smith, 2010). V této práci předpokládám, že aktivní politická participace následně působí jako copingový mechanismus, který intenzitu obav snižuje. Skrze politickou či komunitní akci totiž jedinec transformuje pasivní obavy do konkrétního jednání, čímž posiluje svou vlastní i kolektivní účinnost (Bandura, 1997; van Zomeren et al., 2018). Tento proces zvyšuje pocit kontroly nad situací a potlačuje beznaděj, což vede k postupnému poklesu prožívaných obav. Celý cyklus lze tedy shrnout jako proces, kde obava iniciuje aktivitu, jejímž výsledkem je posílení vnímaného vlivu a následný pokles intenzity obav. 48 M E T O D A 4 Metoda 4.1 Výzkumný postup Data pro tuto diplomovou práci byla sesbírána v rámci projektu GA22-27941S „Psychologické procesy spojující občanské zapojení a well-being" (Masarykova Univerzita, 2023) pod Institutem pro psychologický výzkum (INPSY) FSS. V rámci tohoto projektu proběhlo celkem v 7 sběrech. Pro potřeby této práce jsou použita data z 1. a 7. sběru. První vlna je z 10.-12. měsíce 2022, sedmá potom z 4.-6. měsíce 2024. Tyto vlny jsem zvolila proto, aby mezi jednotlivými sběry byl dostatečný odstup a mohly se tak projevit rozdíly. Jedná se o sekundární užití dat. Samotný sběr dat měl probíhat prostřednictvím oslovení státních a neziskových organizací. Dále pak prostřednictvím skupin na sociálních sítích (Facebook, Instagram), které se týkaly tématu projektu. Zejména se jednalo o skupiny týkající politického dění. Na těchto stránkách pak byl sdílen dotazník. Na Instagramu pak byly osloveny a požádány o sdílení profily týkající se dobrovolnictví, environmentálních témat, politické participace a popularizaci psychologie. Odkaz byl také umístěn na stránkách Institutu pro psychologický výzkum, který celý výzkum uskutečnil. Data tedy byla sesbírána příležitostným výběrem a následným sdílením, tedy i metodou tzv. sněhové koule. Vyplnění dotazníku zabralo asi 20 minut. Na úvodu byl respondentovi celý projekt představen v rámci informovaného souhlasu. Rovněž byl seznámen se základními informace o dotazníku. Konkrétně pak s anonymitou jeho odpovědí, odhadovaná časová náročnost, věkovým rozmezím, možnost vynechat položky a možnost předčasně dotazník ukončit. Rovněž byl respondent seznámen s možností odhlášení se z projektu. Pro tuto potřebu byl poskytnut kontaktní email hlavního řešitele projektu. Po souhlasu se všemi výše uvedenými informacemi a po poskytnutí informovaného souhlasu se mohl respondent studie účastnit. Ačkoli odpovědi v dotazníku anonymní byly, pro potřeby opakovaného kontaktování respondentů byly uchovávány jejich kontaktní emailové adresy. 49 M E T O D A 4.2 Výzkumný vzorek Celý výzkum se zaměřil na mladé dospělé ve věku 18 až 30 let. Celkově bylo sesbíráno 1301 odpovědí, nicméně některé obsahovaly značné množství chybějících dat. Po očištění dat o chybějící hodnoty tvořilo výzkumný soubor celkem 1042 respondentů, kteří se zúčastnili dotazníkového šetření realizovaného online formou. Toto číslo se týká první vlny sběru dat (TI). V druhé vlně došlo k značnému úbytku respondentů. V čase T2 tvořilo výzkumný vzorek 386 osob. Sběr dat probíhal prostřednictvím webového dotazníku, který byl distribuován pomocí sociálních sítí či oslovením státních a neziskových organizací. Použit byl nepravděpodobnostní výběr, konkrétně nahodilý [convenience) výběr, což odpovídá běžné praxi v psychologickém výzkumu zaměřeném na postoje, emoce a politické chování. Tento způsob sběru dat umožnil oslovit relativně široké spektrum respondentů, zároveň však omezuje možnosti zobecnění výsledků na celou populaci. Z hlediska pohlaví tvořily vzorek převážně ženy. Žen bylo celkem 737 (70,7%), mužů pak 258 (24,7 %) a menší část respondentů se identifikovala jinak nebo pohlaví neuvedla (n = 47; 4,5 %). Věkové rozpětí respondentů se pohybovalo mezi 18 až 30 lety, přičemž průměrný věk činil 23,5 let (SD = 3,7). Z hlediska nejvyššího dosaženého vzdělání byli ve vzorku nejvíce zastoupeni respondenti se středoškolským vzděláním s maturitou (n = 524; 50 %) a vysokoškolským vzděláním (n = 323; 31 %), menší podíl tvořili respondenti se středoškolským vzděláním bez maturity (n = 53; 5,1 %) a základním vzděláním (n = 121; 11,6 %). Většina osob ve vzorku (n = 653; 62,6 %) během sběru dat studovala SŠ nebo VŠ. Ekonomická situace respondentů byla zjišťována pomocí subjektivního sebehodnocení, kdy byli dotázáni, jak často měli v posledních 3 měsících obavy týkající se zaplacení účtů a dalších nákladů na živobytí. Nejčastější odpovědí bylo „vůbec" (n = 367; 35,2 %). Následovaly odpovědi „občas" (n = 251; 24,1 %) a „výjimečně" (n = 249; 23,9 %), které se vyskytovali téměř ve stejné míře. Nejméně početnou byla odpověď „často" (n = 175; 16,8 %). Tento ukazatel byl do výzkumu zahrnut 50 M E T O D A vzhledem k jeho významné roli v politické participaci i v prožívání obav, jak opakovaně ukazuje dosavadní literatura. Celkově lze výzkumný vzorek charakterizovat jako heterogenní (v rámci měřeného věkového rozpětí) z hlediska věku, vzdělání i subjektivně vnímané ekonomické situace, avšak omezený použitým stylem výběru. Tyto skutečnosti jsou reflektovány při interpretaci výsledků a při diskusi o jejich zobecnitelnosti. Proměnné a jejich úrovně n % Pohlaví Žena 737 70,7 Muž 258 24,7 Identifikuji se jinak 47 4,5 Vzdělání ZŠ 121 11,6 SŠ s výučním listem 53 5,1 SŠ s maturitou 524 50,2 VOŠ 21 2 VŠ 323 31 Ekonomická situace Vůbec 367 35,2 Výjimečně 249 23,9 Občas 251 24,1 Často 175 16,8 Tabulka 1. Sociodemografické údaje TI 4.2.1 Výzkumný vzorek T2 Ve druhé vlně sběru dat došlo k výraznému úbytku respondentů. Jedná se o respondenty, kteří dotazník vyplnili v 1. i 7. sběru dat v projektu. Kompletní dotazník bez chybějících dat vyplnilo 386 respondentů. I v této vlně převažovaly ženy (N = 264), z nejvyššího dosaženého vzdělání opět převažovalo SŠ s maturitou (N = 193). Současná ekonomická situace respondenty v tomto sběru nejčastěji vůbec netrápila (N = 166). 51 M E T O D A Proměnné a jejich úrovně n % Pohlaví Žena 264 68,4 Muž 102 26,4 Identifikuji se jinak 20 5,2 Vzdělání ZŠ 28 7,3 SŠ s výučním listem 10 2,6 SŠ s maturitou 193 50 VOŠ 5 1,3 VŠ 150 38,9 Ekonomická situace Vůbec 166 43 Výjimečně 94 24,4 Občas 76 19,7 Často 50 13 Tabulka 2. Sociodemografické údaje T2 4.3 Měřící nástroje Jednotlivé škály byly vybrány řešitelem projektu GA22-27941S, ze kterého data pocházejí. 4.3.1 Obavy Obavy byly měřeny pomocí škály skládající se z devíti položek zachycujících míru obav respondentů v různých oblastech. Respondenti vyjadřovali míru souhlasu s jednotlivými výroky na pětibodové Likertově škále (1 = nikdy, 5 = velmi často), přičemž vyšší skóre indikovalo vyšší míru obav. Položky se vztahovaly ke čtyřem typům obav: environmentálním (3 položky; body 1 až 3), ekonomickým (3 položky; body 7 až 9), bezpečnostním (2 položky; body 5 a6) a zdravotním (1 položka bod 4). Konkrétní znění položek je následující: „Jak často jste v posledním měsíci pociťoval/a obavy ohledně ?" 1. změny klimatu 2. vyčerpávání přírodních zdrojů 3. vymírání živočišných a/nebo rostlinných druhů 4. pandemie nemocí (např. covid-19) 52 M E T O D A 5. rizika jaderné války 6. války v Evropě 7. inflace, růstu cen 8. cenové dostupnosti energií (elektřina, plyn apod.) 9. růstu nezaměstnanosti Vzhledem k tomu, že zdravotní obavy byly měřeny pouze jednou položkou, nebylo možné je zahrnout do faktorového modelu. Po jejich vynechání byla proto provedena konfirmační faktorová analýza (CFA), která testovala předpokládanou třífaktorovou strukturu odpovídající environmentálním, ekonomickým a bezpečnostním obavám. Zdravotní obavy byly vynechány, jelikož zahrnují pouze 1 po­ ložku. Výsledky konfirmační faktorové analýzy podpořily předpokládaný třífaktorový model (x2 (17) = 98,80, p <0,001). Další ukazatele shody modelu naznačovaly dobrou shodu modelu s daty (CFI = 0,979; TLI = 0,965; RMSEA = 0,068). Faktorové náboje položek odpovídaly očekávanému rozdělení položek do jednotlivých faktorů: první faktor reprezentoval environmentálni obavy, druhý faktor bezpečnostní obavy a třetí faktor ekonomické obavy. Vnitřní konzistence celé škály byla vysoká (a = 0,80; oo = 0,87), což umožňuje použít škálu jak pro výpočet celkové míry obav, tak pro analýzu jednotlivých subškál. Reliabilita jednotlivých subškál byla rovněž uspokojivá: environmentálni obavy (3 položky; a = 0,80), bezpečnostní obavy (2 položky; a = 0,82) a ekonomické obavy (3 položky; a = 0,74). Pro účely práce byla vytvořena proměnná „Celkové obavy", která se skládá z průměrných skórů obav každého participanta. Faktor 1 Faktor 2 Faktor 3 A_worl A_wor2 A_wor3 A_wor5 A_wor6 A_wor7 A wor8 0,862 0,882 0,789 0,818 0,856 0,836 0,887 0,462A_wor9 Tabulka 3. Faktorové náboje obav (nad 0,25) 53 M E T O D A Faktor 1 Faktor 2 Faktor 3 Faktor 1 1,000 0,364 0,272 Faktor 2 0,364 1,000 0,465 Faktor 3 0,272 0,465 1,000 Tabulka 4. Faktorové kovaríance obav 4.3.2 Politická participace Celková míra a forma participace byla zjišťována pomocí 16 položek. Znění všech položek začínalo otázkou: „Dělal/a jste za poslední tři měsíce některou z následujících aktivit?". Druhá část položky se lišila podle konkrétní formy participace, například „pracoval/a jsem dobrovolně, abych zlepšil/a místo, kde žiji". Respondenti vybírali ze čtyř možností odpovědi: 1 = ne; 2 = jednou; 3 = dvakrát; 4 = více než dvakrát. Položky zachycovaly čtyři typy participace: konvenční politickou participaci (4 položky; body 4 až 7), nekonvenční politickou participaci (3 položky; body 1 až 3), komunitní participaci (3 položky; body 8 až 10) a online politickou participaci (7 položek; body 11 až 17). Konkrétní znění položek je následující: „Dělal/a jste za poslední tři měsíce některou z následujících aktivit?" 1. Podepsal jsem petici 2. zúčastnil/a jsem se happeningu nebo průvodu 3. zúčastnil/a jsem se demonstrace nebo podobné protestní aktivity 4. zúčastnil/a jsem se politického setkání (schůze, mítink apod.) 5. pomáhal/a jsem v kampani nějaké politické straně či kandidáta vi/kandi- dátce 6. daroval/a jsem peníze nějaké politické straně či kandidátovi/kandidátce 7. oslovil/a jsem nějakou veřejně činnou osobu, abych jí sdělil/a svůj názor (osobně, e-mailem apod.) 8. pracoval/a jsem dobrovolně, abych zlepšil/a místo, kde žiji 9. pomáhal/a jsem dobrovolně lidem, kteří to potřebují 10. daroval/a jsem peníze na aktivity, které považuji za společensky pro­ spěšné 11. vyjádřil/a jsem se na svém profilu na sociální síti (např. Twitter, Facebook, Instagram) ke společenskému či politickému dění (svým statusem, profilovou fotkou, sdílením nějakého obsahu, komentářem apod.) 54 M E T O D A 12. četl/a jsem něčí společenský či politický názor na cizím profilu nebo stránce na sociální síti 13. reagoval/a jsem na něčí společenský či politický názor na cizím profilu nebo stránce na sociální síti 14. poslal/a jsem někomu svůj názor na společenské či politické dění skrze soukromou zprávu na sociální síti 15. odebíral/a jsem na sociální síti zprávy se společenským či politickým ob­ sahem 16. přispěl/a jsem do online diskuze (mimo sociální sítě) o společenském či politickém tématu 17. vytvořil/a jsem nějaký online obsah o společenském či politickém tématu (např. video, příspěvek do blogu apod.) Faktorová struktura škály byla ověřena pomocí konfirmační faktorové analýzy (CFA), která testovala předpokládanou čtyřfaktorovou strukturu odpovídající těmto typům participace. Výsledky analýzy naznačují přijatelnou shodu modelu s daty (x2 (98) = 489,525, p <0,001; CFI = 0,877; TLI = 0,850; RMSEA = 0,062. Vnitřní konzistence jednotlivých subškál byla různá. Konvenční politická participace (4 položky) vykazovala hodnotu Cronbachova a = 0,60 a nekonvenční politická participace (3 položky) rovněž a = 0,60. Původní škála komunitní participace obsahovala 3 položky, ale měla nízkou vnitřní konzistenci (a = 0,48). Pro zlepšení škály tak byla na základě obsahu a faktorového náboje byla vyřazena položka part_10. Položka part_l měla nižší náboj, což lze vysvětlit obsahovou odlišností od ostatních položek spadajících do prvního faktoru. Nová škála komunitní participace (2 položky) už měla přijatelnou vnitřní konzistenci (a = 0,55). Online politická participace (7 položek) vykazovala uspokojivou reliabilitu (a = 0,70). Ve druhém faktoru má slabší náboj položka part_6, která se rovněž týká darování peněz, nicméně vzhledem k hodnotě nad 0,3 jsem se ji rozhodla ponechat. Ve čtvrtém faktoru pak měly nižší náboj položky part_12 a part_14. První lze vysvětlit skrze zvláštní zaměření na čtení politického obsahu na profilu, zatímco ostatní položky se soustředí spíše na sociální sítě jako takové. Tento důvod vysvětluje i nižší náboj položky part_14, která se zaměřuje na posílání názoru skrze soukromé zprávy. 55 M E T O D A Škála celkové participace dosahovala přijatelné vnitřní konzistence (a = 0,76; oo = 0,72). Škálu je proto možné využít jak pro výpočet celkové míry participace, tak pro analýzu jednotlivých typů participace prostřednictvím příslušných subškál. Pro účely práce byla vytvořena proměnná „Celková participace". Proměnná „Celková participace" byla vytvořena z průměrných skóru každého respondenta. Faktor 1 Faktor 2 Faktor 3 Faktor 4 A_partl 0,365 A_part2 0,833 A_part3 0,765 A_part4 0,759 A_part5 0,615 A_part6 0,312 A_part7 0,432 A_part8 0,751 A_part9 0,503 A_partl0 0,223 A_partll 0,734 A_partl2 0,365 A_partl3 0,698 A_partl4 0,393 A_partl5 0,429 A_partl6 0,434 A_partl7 0,465 Tabulka 5. Faktorové náboje politické participace Faktor 1 Faktor 2 Faktor 3 Faktor 4 Faktor 1 1,000 0,450 0,241 0,495 Faktor 2 0,450 1,000 0,398 0,477 Faktor 3 0,241 0,398 1,000 0,169 Faktor 4 0,495 0,477 0,169 1,000 Tabulka 6. Faktorové kovariance politické participace 56 M E T O D A 4.3.3 Kontrolní proměnné Do analýz byly zahrnuty také kontrolní proměnné, které mohou souviset jak s mírou prožívaných obav, tak s úrovní politické participace. Konkrétně se jednalo o věk, dosažené vzdělání a subjektivně vnímanou socioekonomickou situaci re­ spondentů. Věk byl zjišťován pomocí otevřené otázky, ve které respondenti uváděli svůj aktuální věk v letech. V analýzách byl věk použit jako spojitá proměnná. Dosažené vzdělání bylo zjišťováno položkou mapující nejvyšší dokončené vzdělání respondenta. Odpovědi byly zaznamenány v několika kategoriích odpovídajících jednotlivým vzdělávacím stupňům. Socioekonomický status (SES) nebyl v rámci výzkumu měřen jako samostatná kompozitní proměnná (např. kombinací příjmu, vzdělání a profesního statusu). Místo toho byla do analýz zahrnuta subjektivně vnímaná socioekonomická situace, která byla zjišťována pomocí položky, ve které respondenti hodnotili svou ekonomickou situaci na škále od velmi špatné po velmi dobrou. Tato proměnná zachycuje individuální percepci ekonomického postavení respondenta a byla do analýz zahrnuta jako kontrolní proměnná, protože může souviset jak s politickými postoji, tak s mírou politické participace. 4.4 Analýza dat Pro ověření hypotézy H l jsem zvolila ověření pomocí lineární regrese. Pro hypotézu H2, která se snaží zjistit nelineární vztah byla zvolena hierarchická regrese s kvadratickým členem. Hypotézy H3 a H4 byly ověřovány pomocí logistické regrese. Ta byla zvolena z důvodu velmi silného zešikmení závislých proměnných. Pro potřeby analýzy byly původní hodnoty překódovány do dichotomické podoby, která rozlišuje respondenty na ty, kteří se dané aktivity již někdy účastnili, a ty, kteří s ní nemají žádnou zkušenost. Hypotézy 1-4 byly ověřovány v softwaru JASP a SPSS a byly testovány pouze na datech získaných v prvním sběru dat. 57 M E T O D A V02 pak byla ověřována pomocí Cross-Lagged Panel Modelu (CLPM). V02 jako jediná v softwaru R, jelikož SPSS nenabízí vhodné nástroje pro tento typ modelu. V02 pak využívá data z obou sběrů. 58 V Ý S L E D K Y 5 Výsledky 5.1 Deskriptívni statistiky Celková míra obav ve výzkumném souboru byla spíše vyšší (M = 3,32; SD = 0,70). Z jednotlivých dimenzí dosahovaly nejvyšších hodnot ekonomické obavy (M = 3,49; SD = 0,87), následované environmentálními (M = 3,43; SD = 1,08) a bezpečnostními obavami (M = 3,32; SD = 1,02). Naopak nejnižší průměr byl zaznamenán u zdravotních obav (M = 1,94; SD = 0,88). Celková míra politické participace byla spíše nižší (M = 1,89; SD = 0,47). Při srovnání jednotlivých forem participace dosahovala nejvyšších hodnot participace v online prostředí (M = 2,38; SD = 0,71), zatímco nejnižší zapojení bylo zaznamenáno u konvenční participace (M = 1,22; SD = 0,45). Nekonvenční (M = 1,60) a komunitní participace (M = 1,80) se pohybovaly rovněž v nižších hodnotách škály. Podrobné deskriptívni statistiky jednotlivých proměnných jsou uvedeny v tabulkách 6 a 7. 5.1.1 Obavy Z jednotlivých domén obav dosahovaly nejvyšších hodnot ekonomické obavy, které zároveň vykazovaly poměrně nízkou variabilitu odpovědí, což naznačuje relativně podobnou míru obav mezi respondenty. Poměrně vysoké hodnoty byly zaznamenány také u environmentálních a bezpečnostních obav, které se pohybovaly na úrovni celkového skóru obav. Naopak nejnižší hodnoty vykazovaly zdravotní obavy, což naznačuje, že respondenti v průměru nepociťovali výrazné obavy z nemocí nebo pandemie. Rozložení většiny sledovaných proměnných bylo pouze mírně asymetrické a hodnoty šikmosti i špičatosti nenaznačují výrazné odchylky od normálního rozložení. Reliabilita jednotlivých škál se pohybovala v přijatelném až velmi dobrém rozmezí, s výjimkou zdravotních obav, u nichž nebyla reliabilita vzhledem k charakteru škály stanovena. 59 V Ý S L E D K Y M SD Min Max a Šikmost Špičatost Celkové obavy 3,32 0,7 1 5 0,8 -0,384 0,074 Bezpeč­ nostní 3,32 1,02 1 5 0,82 -0,566 0,032 Ekono­ mické 3,49 0,87 1 5 0,74 0,285 -0,662 Zdravotní 1,94 0,88 1 5 — 0,748 0,239 Enviromen- tální 3,43 1,08 1 5 0,88 -0,353 -0,598 Tabulka 7. Deskriptívni statistiky obav 5.1.2 Politická participace Srovnání jednotlivých forem je patrná převaha online aktivit, které vykazují nejvyšší průměr. Naopak nejnižší míru participace vykazují respondenti v oblasti konvenční politiky (tato škála nezahrnuje položku týkající se volební účasti). Úroveň nekonvenční a komunitní participace dosahuje srovnatelně nižších hod­ not. Všechny sledované typy participace vykazují kladné zešikmení. Výrazné je toto zešikmení u konvenční a nekonvenční participace, které zároveň vykazují nejvyšší hodnoty špičatosti. U online participace a celkové míry zapojení jsou hodnoty šikmosti i špičatosti nejnižší, což naznačuje rovnoměrnější rozložení odpovědí v rámci těchto kategorií. M SD Min Max a Šikmost Špičatost Celková partici­ pace 1,89 0,47 1 3,44 0,76 0,508 0,172 Nekonvenční 1,6 0,64 1 4 0,6 1,383 1,95 Konvenční 1,22 0,45 1 4 0,6 2,746 8,337 Komunitní 1,80 0,92 1 4 0,55 0,902 -0,286 Online 2,38 0,71 1 4 0,7 0,019 -0,684 Tabulka 8. Deskriptívni statistiky politické participace 60 V Ý S L E D K Y 5.1.3 Korelační matice Vztahy mezi sledovanými proměnnými byly analyzovány pomocí Pearsonova korelačního koeficientu, přičemž kompletní matice je k dispozici v Příloze B. Z hlediska hlavních konstruktů byla zjištěna statisticky významná, avšak slabá pozitivní korelace mezi celkovou mírou obav a celkovou politickou participací (r = 0,134; p <0,001), což naznačuje, že s rostoucí úrovní pociťovaných obav se mírně zvyšuje i ochota k politickému zapojení. Analýza subškál potvrdila vysokou vnitřní konzistenci obou konceptů, kdy všechny dimenze participace i jednotlivé typy obav korelují se svými souhrnnými indexy. Nejsilnější specifickou vazbu k participaci vykazují environmentálni obavy, které se pojí zejména s nekonvenčními aktivitami (r = 0,273; p <0,001). Ekonomické obavy pak vykazují nejsilnější vztah ke komunitní participaci (r = 0,163; p <0,001), což může indikovat tendenci řešit materiální nejistotu skrze lokální sociální sítě a sousedskou výpomoc. 5.2 Regresní analýzy 5.2.1 Hypotéza 1 Pro otestování H l byla zvolena lineární regrese. Nezávislou proměnnou v tomto modelu je proměnná celkové obavy, závislou je celková participace. Kontrolními proměnnými jsou vzdělání, věk a ekonomická situace. Před vlastním provedením lineární regrese bylo prověřeno splnění jejích základních předpokladů. Vizuální inspekce scatterplotu potvrdila lineární vztah mezi prediktory a závislou proměnnou. Normalita reziduí byla ověřena a vizuálně potvrzena pomocí histogramu reziduí, přičemž nebyla zjištěna významná odchylka od normálního rozdělení. Homoskedasticita byla potvrzena vizuální scatterplotem. Multikolinearita mezi prediktory byla posouzena pomocí faktoru inflace rozptylu (VIF), přičemž všechny hodnoty byly nižší než 5, což indikuje absenci problematické kolinearity. Durbin-Watsonova statistika (DW = 2,012) potvrdila nezávislost reziduí. Na základě těchto analýz lze konstatovat, že data jsou vhodná pro použití lineárního regresního modelu. 61 V Ý S L E D K Y Lineární regrese byla použita k otestování hypotézy H l , zda vyšší míra obav (celkových) predikuje vyšší míru politické participace. Výsledky ukázaly, že model je statisticky významný (F(4, 1029) = 6,265; p <0,001). Míra obav vysvětluje 2 % variability v politické participaci (Adjusted R2 = 0,02), což lze považovat za nízký, avšak signifikantní podíl vysvětleného rozptylu. Prediktor celkových obav měl statisticky významný pozitivní efekt na politickou participaci, tento efekt byl však slabý. Kladný koeficient B potvrzuje směr hypotézy a naznačuje, že s každým nárůstem obav o jeden bod na škále se politická participace v průměru zvyšuje o 0,09 bodu. Hypotéza H l , tedy na základě těchto dat byla podpořena. Kontrolní proměnné byly do modelu zahrnuty pro ověření robustnosti vztahu, samy o sobě však signifikantní nárůst participace nevysvětlují a jejich vliv zůstává statisticky nevýznamný. B S.E. P t Sig. B 95% C.I (Konstanta) 1,401 0,125 11,220 <0,001 [1,156; 1,646] Celkové obavy 0,09 0,022 0,133 4,147 <0,001 [0,047; 0,133] Vzdělání 0,011 0,015 0,029 0,725 0,468 [-0,018; 0,039] Věk 0,004 0,005 0,029 0,733 0,464 [-0,006; 0,014] Ekonomická situ­ ace 0,019 0,014 0,045 1,394 0,163 [-0,008; 0,046] Tabulka 9. Model Hl 5.2.2 Hypotéza 2 Hypotéza H2 předpokládala nelineární (kvadratický) vztah mezi mírou obav a politickou participací ve tvaru obrácené písmene U - obavy budou participaci zvyšovat pouze do určité hranice, po jejímž překročení začne aktivita klesat. K otestování tohoto předpokladu byla využita hierarchická lineární regrese. Nezávislou proměnnou v modelu byly celkové obavy, závislou celková participace a jako kontrolní proměnné do analýzy vstoupily věk, vzdělání a ekonomická situ­ ace. 62 V Ý S L E D K Y Před samotným ověřením byly testovány předpoklady modelu. Vizuální inspekce scatterplotu a histogramu potvrdila lineární vztah mezi prediktory a závislou proměnnou i normální rozdělení reziduí. Homoskedasticita byla potvrzena scatterplotem a Durbin-Watsonova statistika (DW = 2,014) prokázala nezávislost re­ ziduí. V prvním kroku modelu (Model 1) byly zahrnuly kontrolní proměnné a lineární složka obav. Ve druhém kroku (Model 2) byla přidána kvadratická složka obav pro testování zakřiveného vztahu. Zařazení tohoto členu vedlo k minimálnímu a statisticky nevýznamnému zlepšení modelu (AR2 =0,004; F (1,1028) = 3,77, p = 0,053). Celkově Model 2 vysvětloval pouze 2,2 % variability politické participace (AdjustedR2 = 0,023). Lineární složka obav zůstala i po zahrnutí kvadratického členu statisticky významná a pozitivní (B = 0,102, p <0,001). Naproti tomu kvadratický člen vykázal statisticky nevýznamný efekt (B = 0,042, p = 0,053). I přes hraniční hodnotu pvalue je směr koeficientu opačný, než předpokládala hypotéza; místo očekávaného klesajícího trendu při vysokých hodnotách obav naznačuje model spíše mírnou akceleraci růstu participace až při vyšší úrovni obav. Vzhledem k nulové statistické významnosti kvadratického členu a opačnému směru predikované křivky nebyla hypotéza H2 potvrzena. Ilustrační graf níže tento vztah zobrazuje. Zelená křivka ukazuje přesný fit na data (loess), fialová představuje lineární vztah a červená pak kvadratický. Z grafu jde vidět, že přesnému fitu na data se blíží více křivka lineární. 63 V Ý S L E D K Y B Std. Error (3 t Sig. B 95% C.I Model 1 (Konstanta) 1,699 0,1 16,931 <0,001 [1,502; 1,896] Vzdělání 0,011 0,015 0,029 0,725 0,468 [-0,018; 0,029] Věk 0,004 0,005 0,029 0,733 0,464 [-0,006; 0,014] Ekonomická situ­ ace 0,019 0,014 0,045 1,394 0,163 [-0,008; 0,046] Celkové obavy 0,09 0,022 0,133 4,147 <0,001 [0,047; 0,133] Model 2 (Konstanta) 1,680 0,101 16,681 <0,001 [1,483; 1,878] Vzdělání 0,012 0,015 0,034 0,845 0,398 [-0,016; 0,041] Věk 0,003 0,005 0,027 0,678 0,498 [-0,007; 0,013] Ekonomická situ­ ace 0,018 0,014 0,042 1,321 0,187 [-0,009; 0,045] Celkové obavy 0,102 0,023 0,151 4,522 <0,001 [0,058; 0,146] Celkové obavy2 0,042 0,021 0,062 1,941 0,053 Tabulka 10. Model H2 j R' Linear - 0.018 R2 Quadratic -0.022 . " t i i ľ ľ i O O O O Q o 5 0 0 3 « worry_tl Obrázek 2. Ilustrační graf vztahu celkových obav a celkové politické participace 64 V Ý S L E D K Y 5.2.3 Hypotéza 3 K otestování hypotézy H3, která předpokládala, že vyšší míra bezpečnostních obav zvyšuje pravděpodobnost zapojení do nekonvenční participace, byla využita logistická regrese. Tento model byl zvolen z důvodu nesplnění předpokladů pro klasickou lineární regresi, především kvůli extrémnímu zešikmení závislé proměnné. Původní spojitá škála nekonvenční participace byla proto transformována na binární proměnnou rozlišením respondentů na ty, kteří se nikdy žádné nekonvenční aktivity neúčastnili (původní hodnota 1), a na ty, kteří již někdy nekonvenčně zapojili (hodnoty vyšší než 1). Tato transformace byla nezbytná, neboť původní distribuce dat by v lineárním modelu vedla k porušení normality rozdělení reziduí a heteroskedasticitě, což by znemožnilo validní interpretaci vý­ sledků. Před logistickou regresí byly zkontrolovány předpoklady. Binární závislá proměnná byla vytvořena dle postupu uvedeného výše. Dále byla zkontrolován lineární vztah nekonvenční participace s logitem závislé proměnné. Posledním předpokladem byla absence multikolinearity, kterou potvrzuje VIF (všechny hodnoty nižší než 5). Logistický regresní model byl statisticky významný (j2(6) = 66,141, p <0,001) což znamená, že zvolené prediktory společně dokáží předpovědět účast na nekonvenčních aktivitách lépe než nulový model. Hodnota Nagelkerke R2 = 0,09 naznačuje spíše nízkou vysvětlující schopnost modelu. Bezpečnostní obavy se v modelu neukázaly jako statisticky významný prediktor nekonvenční participace (p = 0,286). Ačkoliv je poměr šancí mírně nad hodnotou jedna (Exp(B) = 1,086), nicméně tento výsledek není statisticky signifikantní (p = 0,286). Nelze tedy potvrdit, že by nárůst obav zvyšoval pravděpodobnost účasti na nekonvenčních aktivitách. Rozdíly v šancích jsou v tomto případě statisticky zanedbatelné. Hypotéza H3 tedy není podpořena. Proměnná ekonomická situace se v modelu neukázala jako statisticky významný prediktor (p = 0,130). Poměr šancí (Exp(B) = 1,109) naznačuje, že se zvýšením hodnoty této proměnné o jednu jednotku se šance na účast na nekonvenčních aktivitách zvyšují l,109krát. Vzhledem k hladině významnosti však tento vztah 65 V Ý S L E D K Y nelze považovat za statisticky průkazný, vzhledem k hladině významnosti tento vztah nelze považovat za prokázaný (p = 0,13). Stejně tak demografické kontrolní proměnné -věk(p = 0,201) a úroveň vzdělání (p = 0,319) - se v tomto modelu neukázaly jako statisticky významné. U těchto proměnných se tedy nepotvrdilo, že by měly vliv na pravděpodobnost zapojení do nekonvenčních politických aktivit. Z jednotlivých prediktorů se jako statisticky významné ukázaly pouze environmentálni obavy (p <0,001). Poměr šancí (Exp(B) = 1,561) naznačuje, že se zvýšením hodnoty této proměnné o jednu jednotku se šance na účast na nekonvenčních aktivitách zvyšují přibližně l,56krát. Interval spolehlivosti [1,362; 1,790] tento efekt dále potvrzuje, neboť neobsahuje hodnotu 1. Environmentálni obavy tak představují významný a relativně silný prediktor nekonvenční participace. Celková přesnost modelu je 70,2 %. Model dosahuje vysoké senzitivity pro skupinu účastnící se nekonvenčních aktivit (95,2 %), ale velmi nízké specificity pro ty, kteří se jich neúčastní (12,2 %). Tyto čísla naznačují, že model je silně ovlivněn nerovnoměrným zastoupením skupin v datech. B S.E. Wald df Sig. ExpíB) ExpíB) 95% Cl Bezpečnostní obavy 0,083 0,077 1,139 1 0,286 1,086 [0,933; 1,264] Věk -0,031 0,024 1,637 1 0,201 0,97 [0,925; 1,016] Vzdělání 0,07 0,07 0,991 1 0,319 1,072 [0,935; 1,230] Ekonomická si­ tuace 0,104 0,069 2,288 1 0,13 1,109 [0,97; 1,269] Enviromentální obavy 0,446 0,07 40,882 1 <0,001 1,561 [1,362; 1,790] Ekonomické obavy 0,017 0,094 0,034 1 0,855 1,017 [0,846; 1,224] Konstanta -0,773 0,596 1,686 1 0,194 0,462 Tabulka 11. Model H3 5.2.4 Hypotéza 4 Pro testování hypotézy H4 byla zvolena logistická regrese. Nezávislou proměnnou v tomto modelu jsou enviromentální obavy, závislou pak komunitní participace. Kontrolní proměnné jsou vzdělání, věk a ekonomický status. Proměnná 66 V Ý S L E D K Y komunitní participace byla transformována na binární proměnnou. Konkrétně na „neparticipace" (původní odpověď 1) a „někdy jsem se zapojil" (hodnoty vyšší než 1). Logistická regrese byla zvolena pro otestování hypotézy zda vyšší enviromentální obavy zvyšují komunitní participaci. Lineární regrese nebyla možná z důvodů nesplnění nutných předpokladů. Před logistickou regresí byly zkontrolovány předpoklady. Binární závislá proměnná byla vytvořena dle postupu uvedeného výše. Dále byla zkontrolován lineární vztah enviromentálních obav s logitem závislé proměnné. Posledním předpokladem byla absence multikolinearity, kterou potvrzuje VIF (všechny hodnoty nižší než 5). Logistický regresní model pro proměnnou civic_tl_binaryje jako celek statisticky významný, ^2(6) = 41,392; p <0,001. Hodnota Nagelkerke R2 = 0,053 přitom ukazuje na spíše nízkou vysvětlující schopnost modelu. Výsledky logistické regrese naznačují, že v tomto modelu hrají klíčovou roli ekonomické faktory. Statisticky významnými prediktoryjsou jak obecné ekonomické obavy (Exp(B) = 1,319; p = 0,001), tak ekonomická situace (Exp(B) = 1,231; p <0,001). Tyto výsledky ukazují, že se se zvýšením hodnoty obou proměnných o jednu jednotku zvyšují šance na politickou participaci - při posunu u jednu jednotku na dané škále se šance na komunitní participaci zvýší l,31krát a l,23krát. Pro hypotézu stěžejní environmentálni obavy (p = 0,406) se neukázaly jako statisticky významné Kontrolní proměnné věk (p = 0,083) a ani vzdělání (p = 0,656) se rovně neukázaly jako statisticky významné. Celková přesnost modelu je 60,8 %. Nicméně, podobně jako u předchozího modelu, i zde vidíme extrémní nevyváženost: Model je dobrý v předpovídání skupiny, která se někdy do komunitní participace zapojila (82,4 %). Selhává u menšinové skupiny, která se komunitní participaci nevěnuje (31,7 %). 67 V Ý S L E D K Y B S.E. Wald df Sig. Exp(B) Exp(B) 95% Cl Věk 0,039 0,022 3,006 1 0,083 1,04 [0,995; 1,087] Vzdělání -0,055 0,065 0,721 1 0,396 0,947 [0,834; 1,075] Ekonomická si­ tuace 0,208 0,063 11,009 1 <0,001 1,231 [1,089; 1,391] Enviromentální obavy 0,053 0,063 0,691 1 0,406 1,054 [0,931; 1,193] Bezpečnostní obavy 0,025 0,071 0,12 1 0,729 1,025 [0,892; 1,178] Ekonomické obavy 0,277 0,087 10,221 1 0,001 1,319 [1,113; 1,562] Konstanta -2,049 0,559 13,441 1 <0,001 0,129 Tabulka 12. Model H4 5.2.5 Výzkumná otázka 2 Pro testování časové souvislosti mezi obavami a politickou participací byl použit CLPM. Byla tedy použita data z obou sběrů. Hlavními proměnnými jsou celkové obavy a celková politická participace v čase 1 a v čase 2. Kontrolní proměnné jsou dosažené vzdělání, věk a ekonomická situace. Všechny tři kontrolní proměnné jsou zahrnuty v čase 1 i v čase 2. Tím model kontroluje vliv základních sociodemografických charakteristik a odhady longitudinálních vztahů mezi participací a obavami jsou tak očištěny o jejich působení. V rámci testování V02, která se zaměřuje na časovou následnost mezi obavami a participací, byly proměnné do modelu zahrnuty jako manifestní. Pro každý konstrukt tedy byly vytvořeny součtové indexy. Model byl odhadnut v balíku lavaan pomocí robustního maximálně věrohodnostního odhadu (MLR). Ačkoliv celkový soubor čítal 1042 respondentů, výsledný model byl odhadnut na efektivním vzorku N = 1034. Pro práci s chybějícími daty byla použita metoda FIML. Metoda FIML odhaduje parametry modelu na základě všech dostupných dat, aniž by bylo nutné vyřazovat případy s chybějícími hodnotami. Protože jsou k dispozici pouze dva časové body, model není random-intercept CLPM; stabilní složka nemůže být v tomto uspořádání spolehlivě oddělena od 68 V Ý S L E D K Y časově specifické variability. Zvolený model proto zůstává manifestním CLPM s robustním odhadem parametrů. V modelu jsou zahrnuly autoregresní cesty, které zachycují stabilitu obou konstruktů v čase (P«0,63). Konkrétně participace ve druhé vlně je predikována participací v první vlně a obavy ve druhé vlně jsou predikovány obavami v první vlně. Tyto cesty reprezentují relativní stabilitu individuálních rozdílů mezi TI a T2. Současně jsou v modelu zahrnuly dvě cross-lagged cesty: obavy v TI predikují participaci v T2 a participace v TI predikuje obavy v T2. Tyto cesty testují, zda jeden konstrukt predikuje změnu v druhém konstruktu v čase nad rámec jeho vlastní předchozí úrovně. V modelu jsou také povoleny synchronní kovariance mezi participací a obavami v rámci stejné vlny. V první vlně je odhadována kovariance mezi celkovou politickou participací v čase 1 a celkovými obavami v čase 1; ve druhé vlně je odhadována reziduálni kovariance mezi celkovou politickou participací v čase 2 a celkovými obavami v čase 2. První kovariance zachycuje souvislost mezi výchozí úrovní participace a obav, zatímco druhá vyjadřuje souvislost mezi reziduálními složkami obou proměnných ve druhé vlně po zohlednění autoregresních cest, cross-lagged cest a kontrolních proměnných. Tato specifikace je důležitá, protože participace a obavy mohou být ve stejném časovém bodě korelované z důvodů, které nejsou plně zachyceny směrovými longitudinálními cestami. Konstrukty mají v čase T2 podobnou vnitřní konzistenci jako v TI. Celkové obavy vT2 (a = 0,82), i celková participace v čase T2 (a = 0,76), mají dobrou vnitřní konzistenci. Výsledky potvrzují vysokou míru stability u obou sledovaných konstruktů. Autoregresní cesty jsou statisticky významné na hladině. Politická participace v čase 1 silně predikuje participaci v čase 2 (/? = 0,63; p <0,001), což naznačuje, že minulé chování je nejsilnějším prediktorem budoucí aktivity. Podobně i obavy vykazují vysokou stabilitu mezi oběma vlnami měření (/?= 0,63; p <0,001). Tyto hodnoty naznačují, že jak participace, tak obavy jsou v daném časovém rámci relativně stabilní. 69 V Ý S L E D K Y Cross-lagged efekty byly naopak malé a statisticky nevýznamné. Vztah obav v čase 1 a participace v čase 2 se ukázal jako statisticky nevýznamný (/? = -0,009; p = 0,834). Analýza neprokázala statisticky významný efekt obav v čase 1 na změnu participace v čase 2; nelze tedy podpořit alternativní hypotézu o jejich vlivu. Stejně tak nebyla nalezena významná vazba v opačném směru, tedy že by participace v čase 1 predikovala budoucí obavy v čase 2 (/? = 0,055; p = 0,199). Výsledky tedy neposkytují podporu pro existenci směrového longitudinálního vztahu mezi participací a obavami. Mezi participací a obavami v první vlně (TI) byla nalezena významná synchronní kovariance (r = 0,134; p <0,001). To znamená, že v rámci jednoho časového bodu spolu tyto jevy souvisejí - lidé, kteří pociťují více obav, jsou zároveň politicky aktivnější. Tato souvislost se však neprojevuje jako dlouhodobý vliv v čase. Tato kovariance byla podobně silná také v čase T2 (r = 0,152; p = 0,003). Svůj vliv měly také kontrolní proměnné. Ekonomická situace pozitivně predikovala obavy v první vlně ((3 = 0,247, p <0,001), zatímco věk obavy v první vlně predikoval negativně ((3 = -0,107, p <0,001). Celkový model ukázal uspokojivou shodu s daty: x2 (4) = 8,686; p = 0,069; CFI = 0,996; TLI = 0,983; RMSEA = 0,034; SRMR = 0,019. Model celkově vysvětluje 40,3 % politické participace v čase 2 (R2 = 0,403) a 45,5 % rozptylu obav v čase 2 (R2 = 0,455), přičemž dominantní podíl na tomto vysvětlení má právě stabilita proměnných z první vlny. Model lze tedy popsat jako dvouvlnný manifestní CLPM s robustním ML odhadem, FIML ošetřením chybějících hodnot, autoregresními a cross-lagged cestami mezi participací a obavami, kontrolou věku, vzdělání a ekonomické situace u obou výstupních proměnných ve druhé vlně, synchronními kovariancemi mezi hlavními proměnnými v rámci vln a dodatečnými cestami z věku a ekonomické situace na výchozí úroveň obav. 70 V Ý S L E D K Y Obrázek 3: Diagram celkového modelu 71 D I S K U S E 6 Diskuse Cílem této práce bylo prozkoumat vztah mezi prožívanými obavami a politickou participací u mladých dospělých. První výzkumná otázka se zaměřila na vztah mezi obavami a politickou participací, druhá pak na časový vývoj tohoto vztahu a potencionální kauzalitu. V první hypotéze jsem předpokládala souvislost mezi celkovou mírou obav a celkovou politickou participací. Tento předpoklad vychází z AIT (Marcus et al., 2000), která říká, že obavy fungují jako výstražný signál upozorňující na hrozbu. Ta pak jedince nutí k vyhledávání informací a řešení nejistoty (Marcus et al., 2000; Borkovec et al., 1983). Tato nejistota a pocit ohrožení pak může jedince motivovat k politické participaci (Davey, 1994; Newman et al., 2013). Výsledky lineární regrese tuto hypotézu podpořily a celkové obavy se ukázaly jako statisticky signifikantní prediktor celkové politické participace. Efekt je však relativně slabý, což naznačuje, že obavy představují pouze dílčí motivační mechanismus a samy o sobě nevysvětlují většinu variability participace. Tento výsledek tak zpřesňuje předpoklady AIT tím, že ukazuje, že mobilizační role obavje reálná, ale omezená a pravděpodobně závislá na dalších faktorech, jako je vnímaná politická účinnost nebo dostupnost zdrojů. Prakticky to znamená, že i když vyšší obavy souvisí s větším zapojením, samy o sobě vysvětlují jen malou část variability v participaci. Tento nález je v souladu s modely, které zdůrazňují multifaktoriální povahu politického chování (např. Verba etal., 1995). Více obav však nemusí znamenat vyšší participaci. Toto testuji v druhé hypotéze, kdy očekávám, že politická participace bude s obavami růst pouze do určitého bodu a následně začne klesat. Příliš vysoká míra obav tlumí úsilí, protože je člověk přesvědčen, že situaci nelze změnit (Carver, 2006). Tento vztah se již potvrdil u obav zdravotních (Hay et al., 2006), tato práce jej však zkoumá u celkových obav. Hierarchická lineární regrese s kvadratickým členem však tento vztah nepodpořila. Naopak lze vidět, že vztah se podobá spíše lineárnímu (obrázek 2). Výsledky naznačují, že povaha vztahu se mění v závislosti na intenzitě sledované proměnné (obav). Zatímco v nižším pásmu škály vykazují data lineární trend, u 72 D I S K U S E extrémních hodnot (skóre 4 a vyšší) dochází k nárůstu, který lépe popisuje kvadratická funkce. Tento trend je však slabý a statisticky nesignifikantní, a proto jej nelze považovat za robustní důkaz nelineárního vztahu. Spíše naznačuje, že vysoká míra obav nemusí nutně vést k rezignaci, ale může za určitých podmínek podporovat mobilizaci. Z teoretického hlediska to ukazuje na limity jednoduchých nelineárních modelů a podporuje spíše interakční přístup, v němž efekt obav závisí na dalších proměnných (např. politické účinnosti), jak implicitně předpokládá AIT. Třetí hypotéza se již věnovala konkrétnímu typu obav i participace. Předpokládala jsem vztah mezi bezpečnostními obavami a nekonvenční politickou participací, přičemž tento předpoklad vycházel z literatury, která spojuje percepci ohrožení s podporou radikálnějších nebo nekonvenčních forem politického jednání (Huddy etal., 2005). Výsledky logistické regrese však tuto hypotézu nepotvrdily. Bezpečnostní obavy se neukázaly jako statisticky významný prediktor zapojení do nekonvenčních aktivit. Naopak se ukázalo, že významným prediktorem jsou environmentálni obavy, což naznačuje, že mobilizační potenciál obav se liší podle jejich obsahu. Tento výsledek je v souladu s výzkumy, které ukazují, že environmentálni hrozby mají specifický mobilizační efekt, zejména ve vztahu k protestním aktivitám (van Zomeren etal., 2008; Ojala, 2012). Environmentálni problémy jsou často rámovány jako kolektivní a řešitelné prostřednictvím společného jednání, což může zvyšovat ochotu zapojit se do nekonvenčních forem participace. Absence efektu bezpečnostních obav může souviset s jejich odlišným psychologickým profilem. Zatímco některé typy hrozeb vedou k aktivizaci, jiné mohou spíše posilovat potřebu stability, kontroly a delegování řešení na autority (Jost et al., 2003; Marcus et al., 2000). Na základě výsledků se tedy zdá, že bezpečnostní obavy mohou spíše vést k pasivnějším formám politického chování nebo k podpoře systémových řešení než k individuální mobilizaci. Z hlediska teorie tak výsledky rozšiřují AIT o důležitý aspekt obsahové diferenciace emocí - ne všechny typy obav vedou ke stejnému behaviorálnímu výstupu, ale jejich efekt může záviset na tom, zda je hrozba rámována jako kolektivně řešitelná. 73 D I S K U S E Čtvrtá hypotéza předpokládala, že environmentálni obavy budou pozitivně souviset s komunitní participací. Tento předpoklad však nebyl potvrzen. Environmentálni obavy se v modelu neukázaly jako statisticky významné, zatímco významnou roli sehrály ekonomické faktory - jak subjektivně vnímaná ekonomická situace, tak ekonomické obavy. Zjištěný pozitivní vztah mezi ekonomickými obavami a komunitní participací tak může naznačovat, že v určitých kontextech dochází k mobilizaci skrze potřebu vzájemné podpory, která částečně kompenzuje nedostatek individuálních zdrojů. Z hlediska AIT (Marcus et al., 2000) tento výsledek podporuje předpoklad, že obavy mají mobilizační funkci. Tento výsledek však zároveň naznačuje, že mobilizace vyvolaná obavami nemusí směřovat pouze k „typické" politické participaci, ale může se projevovat i v neformálních komunitních formách jednání. Výsledek tak rozšiřuje AIT o důraz na typ participace, v němž se mobilizační efekt obav uplatňuje. Tento výsledek lze dále interpretovat z hlediska konkrétních mechanismů, které propojují ekonomickou nejistotu a komunitní participaci. Ekonomická nejistota může vést k větší orientaci na neformální lokální sítě podpory, protože v obdobích materiální nejistoty lidé častěji spoléhají na přátele, příbuzné a další blízké vztahy jako na „třetí zdroj welfare" vedle trhu a státu (Hill etal., 2021). Komunitní participace tak může v některých případech fungovat jako způsob zvládání ekonomického ohrožení, například skrze sousedskou výpomoc, sdílení zdrojů nebo posilování lokálních podpůrných vazeb. Zároveň se ukazuje, že různé typy obav vedou k odlišným formám participace. Zatímco environmentálni obavy souvisejí spíše s nekonvenčními aktivitami, ekonomické obavy se promítají do komunitního zapojení. Tento diferenciovaný efekt podporuje představu, že politická participace není jednotný konstrukt, ale zahrnuje různé formy chování s odlišnými motivacemi (Ekman & Amná, 2012). Druhá výzkumná otázka se zaměřila na časový vývoj vztahu mezi obavami a participací. Výsledky CLPM neprokázaly kauzální vztah mezi těmito proměnnými v čase. Ačkoliv byla nalezena významná souvislost v rámci jednoho časového bodu, obavy v čase 1 nepředpovídaly participaci v čase 2 a naopak. Tento nález naznačuje, že vztah mezi obavami a participací má spíše situační než dlouhodobý 74 D I S K U S E charakter. Obavy mohou krátkodobě mobilizovat jedince k aktivitě, avšak samy o sobě nevedou k trvalé změně v participaci. Alternativním vysvětlením však je, že efekty obav mají spíše dlouhodobější charakter, který se v rámci sledovaného časového intervalu nemohl plně projevit. Je možné, že opakované vystavení hrozbám postupně vede k internalizaci politického zájmu nebo k vytváření participačních návyků, což by se projevilo až v delším časovém horizontu než jaký zachycuje tato studie. Tento výklad by byl konzistentní s teoriemi politické socializace a formování návyků (Prior, 2010). Výsledky tak přispívají k debatě o časové dimenzi AIT tím, že naznačují rozdíl mezi krátkodobou aktivací a dlouhodobou stabilizací chování. Vzhledem k absenci longitudinálních efektů v datech se však jako přesvědčivější jeví interpretace krátkodobého působení obav. Pokud by obavy vedly k postupné internalizaci a stabilizaci participačního chování, bylo by možné alespoň slabý efekt v čase očekávat. Jeho absence proto spíše naznačuje, že mobilizační účinek obav rychle odeznívá. Tento závěr je navíc konzistentní s psychologickými poznatky o habituaci a emočním vyčerpání, kdy dlouhodobé vystavení hrozbám vede ke snížení citlivosti a oslabení behaviorální reakce. Dlouhodobá stabilizace participace tak pravděpodobně vyžaduje jiné mechanismy než samotné obavy. Absence longitudinálního efektu zároveň naznačuje, že obavy pravděpodobně nepůsobí jako samostatný kauzální mechanismus, ale spíše jako moderační faktor již existujících tendencí k participaci. Lze předpokládat, že obavy aktivizují především jedince, kteří již disponují určitým „participačním potenciálem" - například mají vyšší politický zájem, pocit účinnosti nebo zkušenost s participací. U jedinců bez těchto predispozic naopak nemusí obavy vést k žádné behaviorální změně. Tento výklad odpovídá modelům politické participace, které zdůrazňují roli zdrojů, motivace a příležitostí (Verba et al., 1995). Silné autoregresní koeficienty u obou konstruktů navíc potvrzují jejich relativní stabilitu v čase. Politická participace i obavy se tedy jeví jako relativně stabilní charakteristiky, které se mění spíše pozvolně a jsou ovlivněny širšími strukturálními a kontextuálními faktory. V případě participace se může jednat o dlouhodobě osvojené vzorce chování či návyky, zatímco u obav může jít o stabilnější percepci světa a citlivost na 75 D I S K U S E hrozby. Zajímavou interpretaci nabízí také rozdíl mezi synchronním a longitudinálním vztahem. Zatímco v rámci jednoho časového bodu spolu obavy a participace souvisejí, tento vztah se nepřenáší do budoucnosti. To může naznačovat, že obavy a participace sdílejí společné situační determinanty (např. aktuální společenské události, mediální diskurz nebo politický kontext), které ovlivňují obě proměnné současně, aniž by mezi nimi existoval přímý kauzální vztah. Významným zjištěním je také role ekonomické situace jako prediktoru budoucích obav. Tento výsledek poukazuje na důležitost materiálních podmínek v utváření psychologického prožívání nejistoty a podporuje předchozí výzkumy, které spojují ekonomickou nejistotu s vyšší mírou úzkosti a obav (Inglehart, 1997). Ekonomická situace tak může představovat relativně stabilní zdroj stresu, který dlouhodobě formuje percepci hrozeb. Z praktického hlediska tyto výsledky naznačují, že snahy o zvýšení politické participace by neměly spoléhat pouze na mobilizaci skrze obavy či pocit ohrožení. Tyto emoce mohou sice krátkodobě aktivizovat, ale bez podpory stabilnějších faktorů - jako je politická účinnost, dostupnost příležitostí k zapojení nebo sociální zakotvení - pravděpodobně nepovedou k dlouhodobé participaci. 6.2 Limity práce Výsledky této práce je nutné interpretovat s ohledem na několik omezení. Prvním z limitů je použitý výzkumný design je převážně korelační, což omezuje možnosti kauzální interpretace. I přes využití longitudinálního modelu nelze jednoznačně určit směr vztahů mezi proměnnými ani vyloučit vliv třetích proměnných. Tento limit se promítá i do interpretace H l , kde byl sice nalezen signifikantní vztah mezi obavami a participací, nelze však tvrdit, že obavy participaci skutečně způsobují. Stejně tak mohl ovlivnit výsledky CLPM, kde nebyly nalezeny longitudinální efekty - ty by se mohly objevit po zahrnutí dalších relevantních faktorů. Za druhé, komunitní participace měla nízkou reliabilitu, což zvyšuje náhodnou chybu měření a vede k podhodnocení vztahů mezi proměnnými. Tento limit mohl přispět k tomu, že hypotézy H3 a H4 nebyly potvrzeny, a zároveň mohl ovlivnit i 76 D I S K U S E H l , kde mohl být skutečný vztah mezi obavami a participací silnější, než jaký byl zachycen. Dalším omezením je transformace závislých proměnných na binární podobu. Tento postup vedl ke ztrátě variability a snížení citlivosti analýz, protože nerozlišuje mezi různou intenzitou participace. V důsledku toho mohly být jemnější vztahy mezi obavami a participací přehlédnuty, což se mohlo projevit zejména u H3 a H4, ale nepřímo i u H2, kde by detailnější zachycení variability mohlo lépe odhalit případný nelineární vztah. Tento problém byl dále zesílen nerovnoměrným rozložením kategorií u závislých proměnných v logistických modelech, které vedlo k nízké specificitě, tedy omezené schopnosti správně identifikovat neparticipující jedince. V důsledku toho mohlo dojít ke zkreslení odhadů a nadhodnocení celkové přesnosti modelu, přičemž faktory vysvětlující absenci participace mohly zůstat nezachyceny. Současně bylo pro analýzu H3 nutné použít logistickou regresi, která je obecně méně citlivá na malé rozdíly než lineární modely, což mohlo vést ke konzervativnějším odhadům a snížit pravděpodobnost detekce slabších efektů. Tyto metodologické faktory tak mohly společně přispět k neprokázání některých hypotéz, zejména H3 a H4. Významným limitem je také úbytek respondentů v longitudinální části analýzy. Snížení velikosti vzorku a potenciálně jeho potencionální selekce mohly ovlivnit výsledky. Je možné, že ve vzorku zůstali spíše jedinci, kteří se nějakým způsobem o politiku zajímají intenzivněji a pravidelně. Závislý t-test ukázal, že v malém množství proměnných skutečně byly signifikantní rozdíly mezi skupinou účastníků v čase 1 a v čase 2. Analýza ukázala, že respondenti, kteří se nezúčastnili druhé vlny, vykazovali již v TI vyšší ekonomické obavy (MT1 = 3,54 vs. MT2 = 3,36; p = 0,002). Mann-Whitneyho U test ukázal také statisticky významný rozdíl v úrovni vzdělání mezi skupinami (U = 125 103; p <0,001; r = 0,15). Tento selektivní úbytek naznačuje, že v longitudinálním vzorku zůstali spíše vzdělanější jedinci s nižšími ekonomickými obavami. V důsledku toho mohou být výsledky zkresleny směrem k této skupině. Dalším omezením je možné výběrové zkreslení vzorku. Je pravděpodobné, že se výzkumu účastnili spíše vzdělanější a politicky zainteresovaní jedinci, kteří bývají 77 D I S K U S E aktivnější a mohou vykazovat vyšší míru určitých obav (např. environmentálních). To mohlo vést k celkově vyšší průměrné participaci i obavám a zároveň ke snížení variability ve vzorku. Tento efekt mohl přispět k relativně nízkému vysvětlenému rozptylu v H l (Adjusted R2 = 0,02) i k neprokázání nelinearity v H2, protože extrémní hodnoty mohly být ve vzorku méně zastoupeny. V neposlední řadě v analýze chyběly některé důležité proměnné. Nebyla zahrnuta vnímaná politická účinnost, která je považována za klíčový mechanismus propojující emoce a participaci. Nelze tak ověřit, zda obavy vedou k participaci právě skrze zvýšení pocitu vlivu. Tento chybějící mediátor mohl vysvětlovat, proč byl vztah v H l sice signifikantní, ale velmi slabý, a proč se neprokázal jeho dlouhodobý efekt. Podobně nebyl kontrolován neuroticismus, který může ovlivňovat jak míru obav, tak i chování. Bez jeho zahrnutí nelze rozlišit, zda obavy odrážejí situaci, nebo osobnostní predispozici, což mohlo vést ke zkreslení zejména výsledků H l a H2. Nakonec, absence objektivního ukazatele socioekonomického statusu znamená, že ekonomická situace byla měřena pouze subjektivně. To mohlo ovlivnit výsledky zejména v modelech, kde ekonomické proměnné hrály významnou roli (např. H4), a zároveň přispět k variabilitě v percepci obav. 6.3 Budoucí výzkum Na základě uvedených omezení a získaných výsledků se nabízí několik směrů pro budoucí výzkum. Vzhledem k tomu, že byl nalezen pouze slabý, byť statisticky signifikantní vztah mezi obavami a politickou participací ((3 = 0,133; p <0,001), je vhodné rozšířit model o další proměnné, které mohou tento vztah zprostředkovávat. Konkrétně se nabízí vnímaná politická účinnost jako potenciální mediátor, který by mohl vysvětlit, proč obavy vedou k participaci pouze v omezené míře. Dále by bylo vhodné zohlednit osobnostní charakteristiky, jako je neuroticismus, protože samotná velikost efektu naznačuje, že intenzita obav není dostatečná pro vysvětlení participačního chování a může být ovlivněna stabilními individuálními rozdíly. 78 D I S K U S E Vzhledem k tomu, že nebyl potvrzen očekávaný nelineární vztah ((3 = 0,062, p = 0,053) a naznačený trend byl slabý a nesignifikantní, by budoucí výzkum měl podrobněji zkoumat podmínky, za nichž vysoká míra obav vede k mobilizaci namísto rezignace. To zahrnuje testování interakcí (např. s politickou účinností), které by mohly objasnit, proč se hypotéza o poklesu participace nepotvrdila. Zjištění H3, že environmentálni obavy byly významným prediktorem ((3 = 1,561; p <0,001), zatímco bezpečnostní obavy nikoli ((3 = 1,086; p = 0,286) ukazuje potřebu detailnějšího zkoumání obsahové specifity obav. Budoucí výzkum by se měl zaměřit na to, jak různé typy hrozeb vedou k odlišným formám participace a jakou roli hraje jejich vnímaná řešitelnost. Výsledek H4, že ekonomické obavy souvisejí s komunitní participací ((3 = 1,319; p = 0,001), přestože teorie zdrojů (Verba et al., 1995) předpokládá spíše opačný efekt, naznačuje existenci alternativních mechanismů. Z hlediska AIT (Marcus et al., 2000) lze tento nález interpretovat jako projev mobilizační funkce obav, které vedou k aktivní reakci na vnímanou hrozbu. V tomto případě se však tato mobilizace neprojevuje v tradiční politické participaci, ale v komunitních formách jednání. Budoucí studie by proto měly rozlišovat mezi typy participace a zkoumat, zda komunitní zapojení funguje jako adaptační strategie v podmínkách ekonomické nejistoty. Z metodologického hlediska by budoucí studie mohly pracovat s vyváženějšími daty nebo využít pokročilejší analytické přístupy vhodné pro nerovnoměrně rozložené proměnné. Tato potřeba vyplývá i z toho, že některé efekty nebyly zachyceny jako signifikantní, což může souviset s omezenou citlivostí měření (např. dichotomizace participace). Proto by bylo vhodné využít jemnější škály, které umožní detekovat i slabší vztahy. V případě longitudinálního designu by bylo vhodné minimalizovat úbytek respondentů nebo využít alternativní metody práce s chybějícími daty, které by snížily riziko selekčního zkreslení. Absence longitudinálního vztahu zároveň naznačuje jiný časový charakter vztahu obav a participace. Budoucí výzkum by proto měl využít designy s delším časovým obdobím, aby bylo možné ověřit, zda se efekty obav neprojevují se 79 D I S K U S E zpožděním. Vzhledem k relativní časové stabilitě obav ((3 = 0,64) a participace ((3 = 0,63), je možné, že se změny projeví až po delším časovém období, než které sledovala původní studie. V neposlední řadě by bylo vhodné pracovat s reprezentativnějšími vzorky. To je důležité i s ohledem na velikost zjištěných efektů, které mohou být citlivé na charakteristiky výběrového souboru. 6.4 Závěr Tato práce přispívá k výzkumu vztahu mezi obavami a politickou participací u mladých dospělých, který v českém prostředí není dosud systematicky prozkoumán. Výsledky naznačují, že prožívané obavy skutečně souvisejí s politickou participací, avšak tento vztah j e spíše slabý. V kontrastu s očekáváními se neprokázal nelineární charakter tohoto vztahu a vyšší míra obav nevedla k poklesu participace. Naopak se ukazuje, že s rostoucími obavami participace spíše mírně roste. Stejně tak nebyl potvrzen dlouhodobý kauzální vztah mezi obavami a participací, což naznačuje, že obavy nepůsobí jako stabilní determinanta politického chování. Z výsledků dále plyne, že vztah mezi obavami a participací není jednotný, ale liší se podle typu obav i formy participace. Environmentálni obavy se ukazují jako relevantní zejména pro nekonvenční formy participace, zatímco ekonomické obavy souvisejí spíše s komunitním zapojením. Naopak bezpečnostní obavy se jako významný prediktor neprokázaly. Celkově tedy tato práce naznačuje, že obavy mohou fungovat jako mobilizační faktor, jejich efekt je však omezený a silně závislý na kontextu. Dosavadní výzkum se často zaměřoval na roli emocí v politickém chování obecně (např. Marcus et al., 2000; van Zomeren et al., 2008) nebo na jednotlivé typy obav izolovaně. Tato práce ukazuje diferenciovaný vztah mezi různými typy obav a různými formami participace a zároveň poukazuje na omezenou roli obav v dlouhodobé dynamice politického chování. Ukazuje se tedy, že samotné obavy nejsou dostatečným vysvětlením politické participace a je nutné je chápat v širším kontextu dalších faktorů. 80 D I S K U S E Zjištění této práce by bylo možné dále aplikovat. Například mobilizační strategie založené na vyvolávání obav mohou být účinné pouze krátkodobě a u specifických témat. Pokud by však byly doplněny o prvky posilující politickou účinnost nebo dostupnost participativních příležitostí, mohly by vést k trvalejšímu zapojení. Stejně tak by bylo možné cíleně pracovat s různými typy obav v závislosti na typu žádoucí participace - například environmentálni témata mohou být vhodná pro aktivizaci protestních aktivit, zatímco ekonomická témata spíše pro podporu lokálního zapojení. Je však důležité tyto přístupy dále empiricky ověřovat. 81 P O U Ž I T É Z D R O J E Použité zdroje 1. Agostini, M., & van Zomeren, M. (2021). Toward a comprehensive and potentially cross-cultural model of why people engage in collective action: A quantitative research synthesis of four motivations and structural constraints. Psychological Bulletin, 247(7), 667-700. https://doi.org/10.1037/bul0000256 2. Albertson, B., & Gadarian, S. K. (2015). Anxious politics: Democratic citizenship in a threatening world. Cambridge University Press. 3. Almeida, P. D. (2019). The role of threat in collective action. In D. A. Snow, S. A. Soule, H. Kriesi, & H. J. McCammon (Eds.), The Wiley Blackwell companion to social movements (2nd ed., pp. 43-62). Wiley Blackwell. https://doi.org/10.1002/9781119168577.ch2 4. Alscher, P., Graf, E., & McElvany, N. (2026). Political participation and the Civic Voluntarism Model: How do resources, psychological engagement, and recruitment shape willingness to participate during adolescence? Journal of Experimental Psychology: General, 255(1), 73-93. https://doi.org/10.1037/xge0001766 5. American Psychological Association, (n.d.). Fear. In APA dictionary of psychology (2nd ed.). https://dictionary.apa.org/fea 6. Bandura, A. (1997). Self-efficacy: The exercise of control. W H Freeman/Times Books/ Henry Holt & Co. 7. Barlow, D. H., Ellard, K. K., Sauer-Zavala, S., Bullis, J. R., & Carl, J. R. (2014). The origins of neuroticism. Perspectives on Psychological Science, 9(5), 481- 496. https://doi.org/10.1177/1745691614544528 8. Barnes, S. H., Kaase, M., Allerbeck, K. R., Farah, B. G., Heunks, F. J., Inglehart, R., Jennings, M. K., Klingemann, H.-D., Marsh, A., & Rosenmayr, L. (1979). Political action: Mass participation in five Western democracies. Sage Publications. 83 P O U Ž I T É Z D R O J E 9. Barrett, M., & Brunton-Smith, I. (2014). Political and Civic Engagement and Participation: Towards an Integrative Perspective. Journal ofCivil Society, 10(1), 5- 28. https://doi.org/10.1080/17448689.2013.871911 10. Barrett, M., & Zani, B. (2015). Political and civic engagement: Theoretical understandings, evidence and policies. In M. Barrett & B. Zani (Eds.), Political and civic engagement: Multidisciplinary perspectives (pp. 3-25). Routledge/Taylor & Francis Group. 11. Baumeister, R. F., Vohs, K. D., & Oettingen, G. (2016). Pragmatic prospection: How and why people think about the future. Review of General Psychology, 20(1), 3-16. https://doi.org/10.1037/gpr0000060 12. Beilmann, M., Kalmus, V., Macek, J., Mackova, A., & Serek, J. (2018). Youth in the kaleidoscope: Civic participation types in Estonia and the Czech Republic. Socidlnistudia /Social Studies, 15(1), 9-34. https://doi.org/10.5817/SOC2018-l-9 13. Biesta, G. (2011). Learning democracy in school and society: Education, lifelong learning, and the politics of citizenship. Sense Publishers. https://doi.org/10.1007/978-94-6091-512-3 14. Binder, M. (2021). Enhancing democracy: Can civic engagement foster political participation? Social Science Quarterly, 102(1), 47- 68. https://doi.org/10.llll/ssqu.12882 15. Bjelland, I., Krokstad, S., Mykletun, A., Dahl, A. A., Tell, G. S., & Tambs, K. (2008). Does a higher educational level protect against anxiety and depression? The HUNT study. Social Science & Medicine, 66(6), 1334- 1345. https://doi.Org/10.1016/j.socscimed.2007.12.019 16. Bode, L., Vraga, E. K., Borah, P., & Shah, D. V. (2014). A new space for political behavior: Political social networking and its democratic consequences. Journal of Computer-Mediated Communication, 19(3), 414- 429. https://doi.org/10.llll/jcc4.12048 84 P O U Ž I T É Z D R O J E 17. Boehnke, K., Schwartz, S., Stromberg, C, & Sagiv, L. (1998). The structure and dynamics of worry: theory, measurement, and cross-national replications. Journal of personality, 66(5), 745-782. https://doi.org/10.llll/1467-6494.00031 18. Borbath, E. (2024). Differentiation in protest politics: Participation by political insiders and outsiders. Political Behavior, 46(2), 727-750. https://doi.org/10.1007/slll09-022-09846-7 19. Borkovec, T. D., Robinson, E., Pruzinsky, T., & DePree, J. A. (1983). Preliminary exploration of worry: Some characteristics and processes. Behaviour Research and Therapy, 21(1), 9-16. https://doi.org/10.1016/0005-7967(83)90121-3 20. Boulianne, S. (2019). Revolution in the making? Social media effects across the globe. Information, Communication & Society, 22(1), 39- 54. https://doi.org/10.1080/1369118X.2017.1353641 21. Bovens, M., & Wille, A. (2021). Education, inequality, and political behavior. In Oxford Research Encyclopedia of Politics. Oxford University Press, https://doi.org/10.1093/acrefore/9780190228637.013.1772 22. Brady, H. E., Verba, S., & Schlozman, K. L. (1995). Beyond SES: A resource model of political participation. American Political Science Review, 89(2), 271- 294. https://doi.org/10.2307/2082425 23. Brandt, M. J., Turner-Zwinkels, F. M., Karapirinler, B., Van Leeuwen, F., Bender, M., van Osch, Y., & Adams, B. (2021). The association between threat and politics depends on the type of threat, the political domain, and the country. Personality and Social Psychology Bulletin, 47(2), 324- 343. https://doi.org/10.1177/0146167220946187 24. Brown, S. L., Teufel, J. A., Birch, D. A., & Kancherla, V. (2006). Gender, age, and behavior differences in early adolescent worry. The Journal of school health, 76(8), 430-437. https://doi.Org/10.llll/j.1746-1561.2006.00137.x 85 P O U Ž I T É Z D R O J E 25. Buhr, K., & Dugas, M. J. (2009). The role of fear of anxiety and intolerance of uncertainly in worry: An experimental manipulation. Behaviour Research and Therapy, 47(3), 215-223. https://doi.Org/10.1016/j.brat.2008.12.004 26. Carleton, R. N. (2012). The intolerance of uncertainly construct in the context of anxiety disorders: Theoretical and practical perspectives. Expert Review of Neurotherapeutics, 12(8), 937-947. https://doi.org/10.1586/ern.12.82 27. Carver, C. S. (2006). Approach, avoidance, and the self-regulation of affect and action. Motivation and Emotion, 30(2), 105- 110. https://doi.org/10.1007/sll031-006-9044-7 28. Carver, C. S., & Connor-Smith, J. (2010). Personality and coping. Annual Review of Psychology, 61(1), 679-704. https://doi.org/10.1146/an- nurev.psych.093008.100352 29. Clayton, S., & Karazsia, B. T. (2020). Development and validation of a measure of climate change anxiety. Journal of Environmental Psychology, 69, Article 101434. https://doi.Org/10.1016/j.jenvp.2020.101434 30. Clayton, S., Manning C. M., Krygsman, K., & Speiser, M. (2017). Mental health and our changing climate: Impacts, implications, and guidance. American Psychological Association & ecoAmerica. https://doi.org/10.1037/e503122017- 001 31. Clayton, S., Manning, C. M., Speiser, M., & Hill, A. N. (2021). Mental health and our changing climate: Impacts, inequities, responses. American Psychological Association & ecoAmerica. https://www.apa.org/news/press/releases/mental-he- alth-climate-change.pdf 32. Conroy, M., Feezell, J. T., & Guerrero, M. (2012). Facebook and political engagement: A study of online political group membership and offline political engagement. Computers in Human Behavior, 28(5), 1535- 1546. https://doi.org/10.1016/jxhb.2012.03.012 86 P O U Ž I T É Z D R O J E 33. Conway, L. G., III. (2026). Authoritarianism and threat in 59 nations. Journal of Personality, 94(2), 226-236. https://doi.org/10.llll/jopy.13026 34. Dahl, Robert A. 1971. Polyarchy: Participation and opposition. Yale University Press. 35. Dalton, R. J. (2008). Citizenship norms and the expansion of political participation. Political Studies, 56(1), 76-98. https://doi.0rg/lO.llll/j.1467- 9248.2007.00718.x 36. Davey, G. C. L. (1994). Pathological worrying as exacerbated problem-solving. In G. C. L. Davey & F. Tallis (Eds.), Worrying: Perspectives on theory, assessment and treatment (pp. 35-59). John Wiley & Sons. 37. Wisocki, P. A , & Handen, B. (1983). Worry Scale [Database record]. APA PsycTests. https://doi.org/10.1037/t24573-000 38. Davey, G. C, Hampton, J., Farrell, J., & Davidson, S. (1992). Some characteristics of worrying: Evidence for worrying and anxiety as separate constructs. Personality and Individual Differences, 13(2), 133- 147.https://doi.org/10.1016/0191-8869(92)90036-0 39. de Bruin, G. 0., Rassin, E., & Muris, P. (2007). The prediction of worry in nonclinical individuals: The role of intolerance of uncertainly, meta-worry, and neuroticism. Journal of Psychopathology and Behavioral Assessment, 29(2), 93- 100. https://doi.org/10.1007/sl0862-006-9029-6 40. di Gennaro, C, & Dutton, W. H. (2006). The internet and the public: Online and offline political participation in the United Kingdom. Parliamentary Affairs, 59(2), 299-313. https://doi.org/10.1093/pa/gsl004 41. Dryhurst, S., Schneider, C. R., Kerr, J., Freeman, A. L. J., Recchia, G., van der Bles, A. M., Spiegelhalter, D., & van der Linden, S. (2020). Risk perceptions of COVID- 19 around the world. Journal of Risk Research, 23(7-8), 994- 1006. https://doi.org/10.1080/13669877.2020.1758193 87 P O U Ž I T É Z D R O J E 42. Ekman, J., & Amna, E. (2012). Political participation and civic engagement: Towards a new typology. Human Affairs, 22(3), 283-300. https://doi.org/10.2478/sl3374-012-0024-l 43. Fritsche, I., Barth, M., Jugert, P., Masson, T., & Reese, G. (2018). A Social Identity Model of Pro-Environmental Action (SIMPEA). Psychological Review, 125{2], 245-269. https://doi.org/10.1037/rev0000090 44. Garritzmann, S., & Wehl, N. (2024). How Education Policies Shape Political Inequality: Analyzing Policy Feedback Effects in Germany. Comparative Political Studies, 58(6), 1273-1314. https://doi.org/10.1177/00104140241269876 45. Goncalves, D. C, & Byrne, G. J. (2013). Who worries most? Worry prevalence and patterns across the lifespan. International Journal of Geriatric Psychiatry, 28(1), 41-49. https://doi.org/10.1002/gps.3788 46. Hastings, B. M., & Shaffer, B. A. (2005). Authoritarianism and sociopolitical attitudes in response to threats of terror. Psychological reports, 97(2), 623-630. https://doi.Org/10.2466/pr0.97.2.623-630 47. Hay, J. L., McCaul, K. D., & Magnan, R. E. (2006). Does worry about breast cancer predict screening behaviors? A meta-analysis of the prospective evidence. Preventive medicine, 42(6), 401-408. https://doi.org/10.1016/j.yp- med.2006.03.002 48. Hill, K., Hirsch, D., & Davis, A. (2021). The Role of Social Support Networks in Helping Low Income Families through Uncertain Times. Social Policy and Society, 20(1), 17-32. https://doi.org/10.1017/S1474746420000184 49. Hooghe, M., & Marien, S. (2013). A comparative analysis of the relation between political trust and forms of political participation in Europe. European Societies, i5(l), 131-152. https://doi.org/10.1080/14616696.2012.692807 50. Huddy, L., Feldman, S., Taber, C, & Lahav, G. (2005). Threat, anxiety, and support of antiterrorism policies. American Journal of Political Science, 49(3), 593-608. https://doi.Org/10.llll/j.1540-5907.2005.00144.x 88 P O U Ž I T É Z D R O J E 51. Sun, H., Yee, J., & Chang, D. (2013). Type of trust and political participation in five countries: Results of social quality survey. Development and Society, 42(1), 1-28. https://doi.Org/10.21588/dns.2013.42.l.001 52. Inglehart, R. (1997). Modernization and postmodernization: Cultural, economic, and political change in 43 societies. Princeton University Press. 53. Jonason, P. K., & Perilloux, C. (2012). Domain-specificity and individual differences in worry. Personality and Individual Differences, 52(2), 228- 231. https://doi.Org/10.1016/j.paid.2011.09.007 54. Jost, J. T., Glaser, J., Kruglanski, A. W., & Sulloway, F. J. (2003). Political conservatism as motivated social cognition. Psychological Bulletin, 129(3), 339- 375. https://doi.Org/10.1037/0033-2909.129.3.339 55. Kaase, M. (1999). Interpersonal trust, political trust and non-institutionalised political participation in Western Europe. West European Politics, 22(3), 1- 21. https://doi.org/10.1080/01402389908425313 56. Kaim, M. (2021). Rethinking modes of political participation: The conventional, unconventional, and alternative. Democratic Theory, 8(1), 50- 70. https://doi.org/10.3167/dt.2021.080104 57. Khodarahimi, S. (2014). General self-efficacy and worry in an Iranian adolescents and youths samples. Annals of Educational Research and Reviews, 2(1), 8-13. https://primescholarslibrary.org/ 58. Kim, B., & Hoewe, J. (2020). Developing contemporary factors of political participation. The Social Science Journal, 60(4), 862-876. https://doi.org/10.1080/03623319.2020.1782641 59. Kim, H. H. (2014). Generalised Trust, Institutional Trust and Political Participation: A Cross-National Study of Fourteen Southeast and Centred Asian Countries. Asian Journal of Social Science, 42(6), 695-721. https://doi.org/10.1163/15685314- 04206002 89 P O U Ž I T É Z D R O J E 60. Koc-Michalska, K., Lilleker, D. G., & Vedel, T. (2016). Civic political engagement and social change in the new digital age. New Media & Society, 18(9), 1807- 1816. https://doi.org/10.1177/1461444815616218 61. Kulachai, W., Lerdtomornsakul, U., & Homyamyen, P. (2023). Factors Influencing Voting Decision: A Comprehensive Literature Review. Social Sciences, 12(9). https://doi.org/10.3390/socscil2090469 62. Kunda, Z. (1990). The case for motivated reasoning. Psychological Bulletin, 108(3), 480-498. https://doi.Org/10.1037/0033-2909.108.3.480 63. Landry, N., Gifford, R, Milfont, T. L., Weeks, A., & Arnocky, S. (2018). Learned helplessness moderates the relationship between environmental concern and behavior. Journal of Environmental Psychology, 55, 18- 22. https://doi.Org/10.1016/j.jenvp.2017.12.003 64. Lazarus, R. S., & Folkman, S. (1984). Stress, appraisal, and coping. Springer. 65. Llera, S. J., & Newman, M. G. (2020). Worry impairs the problem-solving process: Results from an experimental study. Behaviour Research and Therapy, 135, Article 103759. https://doi.Org/10.1016/j.brat.2020.103759 66. Luhmann, N. (1997). Die Gesellschaft der Gesellschaft. Suhrkamp. 67. Mackie, D. M., Devos, T., & Smith, E. R. (2000). Intergroup emotions: Explaining offensive action tendencies in an intergroup context. Journal of Personality and Social Psychology, 79(4), 602-616. https://doi.org/10.1037/0022- 3514.79.4.602 68. MacKuen, M. B., Marcus, G. E., Neuman, W. R, & Keele, L. (2007). The third way: The theory of affective intelligence and American democracy. In G. E. Marcus, W. R. Neuman, M. B. MacKuen, & A. N. Crigler (Eds.), The affect effect: The dynamics of emotion in political thinking and behavior (pp. 124-151). University of Chicago Press. 90 P O U Ž I T É Z D R O J E 69. MacKuen, M., Wolak, J., Keele, L., & Marcus, G. E. (2010). Civic Engagements: Resolute Partisanship or Reflective Deliberation. American Journal of Political Science, 54(2), 440-458. https://doi.Org/10.llll/j.1540-5907.2010.00440.x 70. Marcus, G. E. (2002). The sentimental citizen: Emotion in democratic politics. Pennsylvania State University Press. 71. Marcus, G. E., Neuman, W. R., & MacKuen, M. (2000). Affective intelligence and political judgment. University of Chicago Press. 72. Marcus, G. E., Valentino, N. A., Vasilopoulos, P., & Foucault, M. (2019). Applying the Theory of Affective Intelligence to Support for Authoritarian Policies and Parties. Political Psychology, 40(1), 109-139. https://doi.org/10.llll/pops.12571 73. Marien, S. (2017). The measurement equivalence of political trust. In S. Zmerli & T. W. G. van der Meer (Eds.), Handbook on political trust (pp. 89-103). Edward Elgar Publishing, https://doi.org/10.4337/9781782545118.00016 74. Marien, S., Hooghe, M., & Quintelier, E. (2010). Inequalities in non-institutionalised forms of political participation: A multi-level analysis of 25 countries. Political Studies, 58(1), 187-213. https://doi.0rg/lO.llll/j.1467- 9248.2009.00801.x 75. Masarykova univerzita, (n.d.). Psychologické procesy spojující občanské zapojení a well-being, https://www.fss.muni.cz/vyzkum/resene-projekty/64031 76. Meeten, F., Dash, S. R., Scarlet, A. L. S., & Davey, G. C. L. (2012). Investigating the effect of intolerance of uncertainly on catastrophic worrying and mood. Behaviour Research and Therapy, 50(11), 690- 698. https://doi.Org/10.1016/j.brat.2012.08.003 77. Morton, T. (2013). Hyperobjects: Philosophy and Ecology after the End of the World. University of Minnesota Press. 78. Mouffe, C. (2005). On the political. Routledge. 91 P O U Ž I T É Z D R O J E 79. Nasiri, F., Mashhadi, A., Bigdeli, I., & Chamanabad, A. G. (2020). How to differentiate generalized anxiety disorder from worry: The role of cognitive strategies. Journal of Rational-Emotive & Cognitive-Behavior Therapy, 38(1), 44- 55. https://doi.org/10.1007/sl0942-019-00323-5 80. Newman, M. G., Llera, S. J., Erickson, T. M., Przeworski, A., & Castonguay, L. G. (2013). Worry and generalized anxiety disorder: A review and theoretical synthesis of evidence on nature, etiology, mechanisms, and treatment. Annual Review of Clinical Psychology, 9, 275-297. https://doi.org/10.1146/annurev- clinpsy-050212-185544 81. Nickerson, R. S. (1998). Confirmation bias: A ubiquitous phenomenon in many guises. Review of General Psychology, 2(2), 175- 220. https://doi.Org/10.1037/1089-2680.2.2.175 82. O'Neill, G. W. (1985). Is worry a valuable concept? Behaviour Research and Therapy, 23(4), 479-480. https://doi.org/10.1016/0005-7967(85)90177-9 83. Ojala, M. (2012). Hope and climate change: the importance of hope for environmental engagement among young people. Environmental Education Research, 18(5), 625-642. https://doi.org/10.1080/13504622.2011.637157 84. Prior, M. (2010). You've either got it or you don't? The stability of political interest over the life cycle. The Journal of Politics, 72(3), 747-766. https://doi.org/10.1017/S0022381610000149 85. Quintelier, E., & Hooghe, M. (2013). The impact of socio-economic status on political participation. In K. Demetriou (Ed.), Democracy in transition (pp. 273- 289). Springer, https://doi.org/10.1007/978-3-642-30068-4_14 86. Redlawsk, D. P., Civettini, A. J., & Emmerson, K. M. (2010). The affective tipping point: Do motivated reasoners ever "get it"? Political Psychology, 31(4), 563- 593. https://doi.Org/10.llll/j.1467-9221.2010.00772.x 92 P O U Ž I T É Z D R O J E 87. Riek, B. M., Mania, E. W., & Gaertner, S. L. (2006). Intergroup threat and outgroup attitudes: A meta-analytic review. Personality and Social Psychology Review, 10(4), 336-353. https://doi.org/10.1207/sl5327957psprl004_4 88. Rivera-Rodriguez, A., Mercado, E., Tropp, L. R, & Dasgupta, N. (2025). When Social Hierarchy, Power, and Collective Autonomy Motivate Social Movement and Counter-Movement Mobilization Among Disadvantaged and Advantaged Groups. Personality and Social Psychology Review, 30(1), 3- 28. https://doi.org/10.1177/10888683241305662 89. Robichaud, M., Dugas, M. J., & Conway, M. (2003). Gender differences in worry and associated cognitive-behavioral variables. Journal of anxiety disorders, 17(5), 501-516. https://doi.org/10.1016/s0887-6185(02)00237-2 90. Ruiz F. J. (2014). Psychological inflexibility mediates the effects of self-efficacy and anxiety sensitivity on worry. The Spanish journal of psychology, 17, E3. https://doi.Org/10.1017/sjp.2014.3 91. Seligman, M. E. P. (197S). Helplessness: On depression, development, and death. W H Freeman/Times Books/ Henry Holt& Co. 92. Slovic, P. (2007). "If I look at the mass I will never act": Psychic numbing and genocide. Judgment and Decision Making, 2(2), 79- 95. https://doi.org/10.1017/S1930297500000061 93. Sweeny, K., & Dooley, M. D. (2017). The surprising upsides of worry. Social and Personality Psychology Compass, 11(4), Article el2311. https://doi.org/10.llll/spc3.12311 94. Tallis, F., Eysenck, M. W., & Mathews, A. (1992). A questionnaire for the measurement of nonpathological worry. Personality and Individual Differences, 13(2), 161-168. https://doi.org/10.1016/0191-8869(92)90038-Q 95. Theocharis, Y., & van Deth, J. W. (2017). Political participation in a changing world: Conceptual and empirical challenges in the study of citizen engagement. Routledge. 93 P O U Ž I T É Z D R O J E 96. Theocharis, Y., & van Deth, J. W. (2018). The continuous expansion of citizen participation: a new taxonomy. European Political Science Review, 10(1), 139- 163. https://doi.org/10.1017/S1755773916000230 97. Tong, J., Zhang X., Zhu, X., & Dang J. (2024). How and when institutional trust helps deal with group crisis like COVID-19 pandemic for Chinese employees? A social perspective of motivation. Current Psychology, 43(16), 15008-15019. https://doi.org/10.1007/sl2144-022-04149-w 98. Torney-Purta, J., & Amadeo, J. (2017). Civic and political knowledge and skills. In F. M. Moghaddam (Ed.), The SAGE encyclopedia of political behavior (pp. 87- 90). SAGE Publications, https://doi.org/10.4135/9781483391144.n47 99. Valentino, N. A., Brader, T., Groenendyk, E. W., Gregorowicz, K., & Hutchings, V. L. (2011). Election Night's Alright for Fighting: The Role of Emotions in Political Participation. The Journal of Politics, 73(1), 156-170. https://doi.org/10.1017/s0022381610000939 100. Valentino, N. A , Hutchings, V. L., Banks, A. J., & Davis, A. K. (2008). Is a worried citizen a good citizen? Emotions, political information seeking and learning via the internet. Political Psychology, 29(2), 247- 273. https://doi.Org/10.llll/j.1467-9221.2008.00625.x 101. van Deth, J. W. (2014). A conceptual map of political participation. Acta Politico, 49(3), 349-367. https://doi.Org/10.1057/ap.2014.6 102. van Zomeren, M., Kutlaca, M., & Turner-Zwinkels, F. (2018). Integrating who "we" are with what "we" (will not) stand for: A further extension of the Social Identity Model of Collective Action. European Review of Social Psychology, 29(1), 122-160. https://doi.org/10.1080/10463283.2018.1479347 103. van Zomeren, M., Postmes, T., & Spears, R. (2008). Toward an integrative social identity model of collective action: A quantitative research synthesis of three socio-psychological perspectives. Psychological Bulletin, 134(4), 504- 535. https://doi.org/10.1037/0033-2909.134A504 94 P O U Ž I T É Z D R O J E 104. Vasilopoulos, P. (2018). Terrorist events, emotional reactions, and political participation: the 2015 Paris attacks. West European Politics, 41(1), 102-127. https://doi.org/10.1080/01402382.2017.1346901 105. Verba, S., and Nie, N. H. (1972). Participation in America. Political Democracy and Social Equality. Harper and Row. 106. Verba, S., Schlozman, K. L., & Brady, H. E. (1995). Voice and equality: Civic voluntarism in American politics. Harvard University Press. 107. Vissers, S., & Stolle, D. (2014). The Internet and new modes of political participation: Online versus offline participation. Information, Communication & Society, 17(8), 937-955. https://doi.org/10.1080/1369118X.2013.867356 108. Weissman, J., Russell, D., & Mann, J. J. (2020). Sociodemographic Characteristics, Financial Worries and Serious Psychological Distress in U.S. Adults. Community mental health journal, 56(4), 606-613. https://doi.org/10.1007/sl0597-019- 00519-0 109. Yerkes, R. M., & Dodson, J. D. (1908). The relation of strength of stimulus to rapidity of habit formation. Journal of Comparative Neurology and Psychology, 18, 459-482. https://doi.org/10.1002/cne.920180503 110. Zafirovič, J., Matijevič, B., & Filipovič, B. (2021). Institutional trust, political participation, and corruption: A European comparative perspective. Sociologija, 63(2), 336-354. https://doi.org/10.2298/SOC2102336Z 111. Zukin, C, Keeter, S., Andolina, M., Jenkins, K., & Delli Carpini, M. X. (2006). A new engagement? Political participation, civic life, and the changing American citizen. Oxford University Press. Při zpracování této práce byly v omezené míře využity nástroje umělé inteligence, konkrétně ChatGPT a NotebookLM, a to výhradně pro jazykovou úpravu textu a zpřesnění formulací. Tyto nástroje nebyly využity k tvorbě analytických výstupů ani k interpretaci dat. 95 S E Z N A M P O L O Ž E K Příloha A Seznam Položek Škála obav Jak často jste v posledním měsíci pociťoval/a obavy ohledně ? 10. změny klimatu 11. vyčerpávání přírodních zdrojů 12. vymírání živočišných a/nebo rostlinných druhů 13. pandemie nemocí (např. covid-19) 14. rizika jaderné války 15. války v Evropě 16. inflace, růstu cen 17. cenové dostupnosti energií (elektřina, plyn apod.) 18. růstu nezaměstnanosti Možné odpovědi: nikdy; téměř nikdy; občas; poměrně často; velmi často Škála politické participace Dělal/a jste za poslední tři měsíce některou z následujících aktivit? 18. Podepsal jsem petici 19. zúčastnil/a jsem se happeningu nebo průvodu 20. zúčastnil/a jsem se demonstrace nebo podobné protestní aktivity 21. zúčastnil/a jsem se politického setkání (schůze, mítink apod.) 22. pomáhal/a jsem v kampani nějaké politické straně či kandidátovi/kandi- dátce 23. daroval/a jsem peníze nějaké politické straně či kandidátovi/kandidátce 24. oslovil/a jsem nějakou veřejně činnou osobu, abych jí sdělil/a svůj názor (osobně, e-mailem apod.) 25. pracoval/a jsem dobrovolně, abych zlepšil/a místo, kde žiji 26. pomáhal/a jsem dobrovolně lidem, kteří to potřebují 27. daroval/a jsem peníze na aktivity, které považuji za společensky pro­ spěšné 28. vyjádřil/a jsem se na svém profilu na sociální síti (např. Twitter, Facebook, Instagram) ke společenskému či politickému dění (svým statusem, profilovou fotkou, sdílením nějakého obsahu, komentářem apod.) 96 S E Z N A M P O L O Ž E K 29. četl/a jsem něčí společenský či politický názor na cizím profilu nebo stránce na sociální síti 30. reagoval/a jsem na něčí společenský či politický názor na cizím profilu nebo stránce na sociální síti 31. poslal/a jsem někomu svůj názor na společenské či politické dění skrze soukromou zprávu na sociální síti 32. odebíral/a jsem na sociální síti zprávy se společenským či politickým ob­ sahem 33. přispěl/a jsem do online diskuze (mimo sociální sítě) o společenském či politickém tématu 34. vytvořil/a jsem nějaký online obsah o společenském či politickém tématu (např. video, příspěvek do blogu apod.) Možné odpovědi: rozhodně nesouhlasím; spíše nesouhlasím; spíše souhlasím; rozhodně souhlasím 97 Celková participace Nekonvenční Konvenčni Komunitni Online Celkové obavy Enviromentální Bezpečnostní Ekonomické Zdravom! Celková participace Pearson's r p-value — Nekonvenční Pearson's r p-value 0.628 < .001 — Konvenční Pearson's r p-value 0.639 < .001 0.309 < .001 — Komunitni Pearson's r p-value 0.427 < .001 0.135 < .001 0.250 < .001 — Online Pearson's r 0.884 0.417 0.396 0.115 — p-value < .001 < .001 < .001 < .001 — Celkové obavy Pearson's r 0.134 0.212 0.002 0.142 0.074 — p-value < .001 < .001 0.956 < .001 0.017 — Enviromentální Pearson's r 0.134 0.289 0.018 0.086 0.059 0.762 — p-value < .001 < .001 0.558 0.005 0.055 < .001 — Bezpečnostní Pearson's r 0.074 0.074 -0.034 0.055 0.082 0.707 0.305 — p-value 0.017 0.017 0.279 0.074 0.008 < .001 < .001 — Ekonomické Pearson's r 0.070 0.063 0.002 0.163 0.022 0.717 0.257 0.408 — p-value 0.023 0.043 0.941 < .001 0.469 < .001 < .001 < .001 — Zdravotní Pearson's r 0.098 0.044 -0.014 0.046 0.116 0.364 0.230 0.267 0.195 p-value 0.053 0.392 0.776 0.361 0.022 < .001 < .001 < .001 < .001 G R A F Y P Ř E D P O K L A D Ů A N A L Ý Z Příloha C Grafy předpokladů analýz 1. Grafy k testování předpokladů H l Díptndenr Variable: panic ipit e-_U Rrgresílůn L .an n a rrJi ?ed Residual Scatterplot Dependent Variable: partkipace.tl Wan>J Ucv • UTÍI M - ] . I H . • . ' " Á . - . v » Regression Standardized Predicted Value 9 9 G R A F Y P Ř E D P O K L A D Ů A N A L Ý Z 2. Grafy k testování předpokladů H2 Vítali participací i míry ob*v • • • . Í * * • . i * - ' t ,.;•[ . i i • i * • • • ' ":': :;Í:!; ií 1 i : •• :.: j ! 1n : tíífi:!: • • . . I'll * . . . . 1 s I! I5 7 • •• s c. • .1- o. Hktnqram Dťprndrnl VanaW« |iarhf ip*rc_nl RriireE-sioii Standardized R-esMu-al 5 i 1 in Scatterplot Dependent Variable: participace_tl Regrei&ion Standardized Predicted Value 100