Práce srovnává Sofoklovu Antigonu s interpretací Jeana
Anouilha, přičemž klade důraz na existencialistické motivy, jež
se uplatňují v moderní verzi příběhu. Analýza vychází z práce s
primárními texty a zaměřuje se na rozdíly v kompozici,
charakterech a filozofickém směřování obou děl. Cílem je
ukázat, jak se antický mýtus proměňuje v drama absurdity, které
v kontextu 20. století nově tematizuje svobodu, volbu a
odpovědnost jednotlivce.