MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra historie IVIU IM I P E D Osudy obchodnické rodiny Szyszkowitzů a její podíl na rozvoji třinecké smaltovny Bakalářská práce Brno 2023 autor: Filip Franěk vedoucí práce: prof. PhDr. Petr Kaleta, Ph.D. IUI u m I P E D O S U D Y OBCHODNICKÉ RODINY SZYSZKOWITZŮ A JEJÍ PODÍL NA ROZVOJI TŘINECKÉ SMALTOVNY Bibliografický záznam Autor: Název práce: Studijní program: Studijní obor: Vedoucí práce: Rok: Počet stran: Klíčová slova: Filip Franěk Pedagogická fakulta Masarykova univerzita Katedra historie Osudy obchodnické rodiny Szyszkowitzů a její podíl na rozvoji třinecké smaltovny PdF B-DE3S Dějepis se zaměřením na vzdělávání PdF BDE3Shp Dějepis se zaměřením na vzdělávání prof. PhDr. Petr Kaleta, Ph.D. 2023 104 Třinec, smaltovna, 19. století, 20. století, železárny 2 O S U D Y OBCHODNICKÉ RODINY SZYSZKOWITZŮ A JEJÍ PODÍL NA ROZVOJI TŘINECKÉ SMALTOVNY Bibliographic record Author: Title of Thesis: Degree Programme: Field of Study: Supervisor: Year: Number of Pages: Keywords: Filip Franěk Faculty of Education Masaryk University Department of History The fortunes of the Szyszkowitz family and its contribution to the development of the enamel factory in Třinec PdF B-DE3S History for Education PdF BDE3Shp History for Education prof. PhDr. Petr Kaleta, Ph.D. 2023 104 Třinec, enamel factory, 19th century, 20th century, steel factory 3 O S U D Y OBCHODNICKÉ RODINY SZYSZKOWITZŮ A JEJÍ PODÍL NA ROZVOJI TŘINECKÉ SMALTOVNY Anotace Bakalářská práce se zabývá historií a mezigeneračním vývojem rodiny Szyszkowitzů, a to od prvních zmínek o rodině v herbářích z 13. století až do 20. století. Zaměřuje se zejména na Antona Szyszkowitze, který se po přestěhování z Litvy do pruského Slezska stal jedním z nej důležitějších měšťanů města Zory. Dále jsou zpracovány osudy jeho potomků, kteří se z Pruska přesunuli do rakouského Slezska kvůli založení smaltovny (Albrechtovy huti) při Třineckých železárnách. Práce také zachycuje osudy vybraných členů rodiny a jejich podíl na založení smaltovny. Vedle toho jsou zpracovány dějiny smaltovny. 4 O S U D Y OBCHODNICKÉ RODINY SZYSZKOWITZŮ A JEJÍ PODÍL NA ROZVOJI TŘINECKÉ SMALTOVNY Abstract The bachelor's thesis explores the history and intergenerational development of the Szyszkowitz family, from their first mentions in armorials dating back to the 13th century until the 20th century. It focuses specifically on Anton Szyszkowitz, who, after moving from Lithuania to Prussian Silesia, became one of the most important townsmen of Zory. The thesis also covers the fate of his descendants who moved from Prussia to Austrian Silesia to establish an enamel factory (Albrechtshiitte) at the Tfinec Iron and Steel Works. The work depicts the fate of selected family members and their contributions to the establishment of the enameling plant, as well as the history of the plant itself. 5 O S U D Y OBCHODNICKÉ RODINY SZYSZKOWITZŮ A JEJÍ PODÍL NA ROZVOJI TŘINECKÉ SMALTOVNY Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracoval samostatně, s využitím pouze citovaných pramenů, dalších informací a zdrojů v souladu s Disciplinárním řádem pro studenty Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity a se zákonem č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů. V Brně 11. dubna 2023 Filip Franěk 7 O S U D Y OBCHODNICKÉ RODINY SZYSZKOWITZŮ A JEJÍ PODÍL NA ROZVOJI TŘINECKÉ SMALTOVNY Poděkování Chtěl bych v první řadě poděkovat svému vedoucímu bakalářské práce prof. PhDr. Petru Kaletovi, Ph.D., který mi rychlými odpověďmi, pohotovými radami a neustálou motivací pomohl práci dovést do konce. Rád bych také poděkoval své rodině a mé přítelkyni, která mi dodávala velkou dávku motivace. Velké díky také patří všem archivářům a archivárkam, kteří mi pomohli s nasměrováním na příslušné dokumenty a Archiwum Archidiecezji w Katowicach za možnost pátrat v originálech matričních knih. V neposlední řadě chci poděkovat rodině Szyszkowitzů, bez které by tato práce nejspíše nikdy nevznikla. Jejich rozsáhlý archiv dokumentů mi byl velkou zásobárnou, jež mi pomohla dokončit tuto práci. 9 O B S A H Obsah Seznam pojmů a zkratek 13 Úvod 14 1. Třinecká smaltovna 17 1.1 Založení smaltovny 17 1.2 Vybavení smaltovny a další její úpravy 20 1.3 Problémy smaltovny 25 1.4 Uzavření smaltovny 27 2 Příchod rodiny Szyszkowitz z Polska 30 2.1 Polská šlechtická heraldika 30 2.2 Původ rodiny 31 2.3 Barská konfederace 33 3 Anton Szyszkowitz 37 3.1 První zmínky 37 3.2 Období druhého a třetího manželství 41 3.3 Vrchol kariéry a smrt 44 3.4 Osudy některých dětí Antona Szyszkowitze 47 4 Franz Szyszkowitz 52 4.1 Osudy některých dětí Franze Szyszkowitze 55 5 Julius Emil Szyszkowitz a jeho děti 65 5.1 Felix Szyszkowitz 70 Závěr 75 Seznam pramenů a literatury 77 A. Prameny 77 B. Literatura 82 C. Internetové zdroje 85 11 OBSAH Seznam příloh 87 Přílohy 88 12 SEZNAM POJMŮ A ZKRATEK Seznam pojmů a zkratek ZA Op - Zemský archiv v Opavě MATři - Magistrát města Třinec MZA - Moravský zemský archiv AAKat - Archiwum archidiecezjalne w Katowicach AP Rae - Archiwum paňstwowe w Katowicach oddzial w Ra- ciborzu APCies - Archiwum paňstwowe w Katowicach oddzial w Cieszynie AP Krak - Archiwum paňstwowe w Krakowie AEWien - Archiv der Erzdiözese Wien AESalz - Archiv der Erzdiözese Salzburg AEGurk - Archiv der Erzdiözese Gurk EKHan - Evangelisches Kirchenbuchamt Hannover 13 Ú V O D Úvod Téma Osudy obchodnické rodiny Szyszkowitzů a její podíl na rozvoji třinecké smaltovny jsem si vybral, neboť je mi velmi blízké. Již od roku 2017 se věnuji genealogii, včetně té genetické. V rámci vlastního pátrání jsem mezi svými předky narazil na rodinu Szyszkowitzů, která se v Třinci, v mém rodném městě, objevila v souvislosti s počátkem hutní výroby. Rodinná historie mě velmi zaujala, proto jsem začal intenzivně zjišťovat další informace. Poněvadž v rámci genealogických bádání nehledám pouze předky, ale také potomky, dostal jsem se k rodině Szyszkowitzů, která dnes žije v Dolním Rakousku. Tato rodina, jejímž předním představitelem je Gerald Szyszkowitz, vlastní rozsáhlou kroniku mapující rodinou historii. Kronika vznikala od padesátých let 20. století a zachycuje množství informací získaných převážně osobními výpověďmi pamětníků. Díky tomu jsem tak mohl své poznámky a získané informace porovnat s těmito zápisy a svou práci doplnit, případně na tyto informace navázat. Tato práce nemá, na rozdíl od kroniky, za cíl zmapovat rodinné osudy všech rodinných příslušníků rodiny Szyszkowitz. Je zaměřena na úzkou linii rodiny Szyszkowitz, která se díky událostem v průběhu 17. a 18. století dostala na území těšínského Slezska. V práci se snažím rozšířit dosavadní znalosti o rodinné historii a poskytnout rodinu Szyszkowitzů jako příklad postupné a dobrovolné germanizace, jímž prošly i další měšťanské rodiny z Pruska a Rakouska. Toto poněmčování šlo ruku v ruce s mnohogeneračním společenským vzestupem rodiny. Rozšiřuji také informace týkající se některých významných rodinných členů, ať již jde o smaltovní mistry Franze a jeho syna Julia, nebo také prvního velitele těšínského četnictva mjr. Rudolfa Szyszkowitze, jehož křestní jméno nebylo navzdory pokusům o jeho zjištění veřejně známo a v publikacích zabývajících se daným tématem se doposud nevyskytuje. Nastiňuji také historii smaltovny, která byla velmi těsně spojena s dějinami samotné rodiny. Smaltovně se nikdo doposud samostatně nevěnoval a nalezneme o ní jen několik málo informací, rozesetých mezi odbornými publikacemi věnující se hromadné historii hutních podniků v Třinci. Okrajové zmínky nejčastěji obsahují pouze datum vzniku a datum ukončení provozu smaltovny. První část práce vychází zejména z pramenů a literatury. Důležitá je například publikace Bohuslava Stočese a kol. Dvacetpět let Báňské a hutní společnosti (Praha, 1931), nebo Jana Weisse a kol., Technická práce na Ostravsku (Ostrava, 1926). Další důležitou publikací je také kniha Stanislavy Hauerové 14 Ú V O D a kol, 160 let železáren v Třinci (Třinec, 1999) nebo sborník Z dějin Třineckých železáren (Praha, 1970), jehož autorem je Zdeněk Duchoň. Mnoho článků o historii železáren bylo vydáno v časopisu Těšínsko. Ucelené historii smaltovny se však nevěnuje žádná z těchto publikací. Kromě publikací hojně čerpám z dobových novinových článků. Periodika jsem získal z těchto v knihoven: Bibliotéka Slaska (Katowice), Ksiažnica Cieszyňska (Cieszyn), Moravská zemská knihovna v Brně, Moravskoslezská vědecká knihovna v Ostravě a Knihovna Třinec. Ve velké míře zpracovávám úřední a matriční záznamy ze sbírek Vojenského ústředního archivu (Praha) nebo ze Státního okresního archivu Frýdek-Místek. V práci bylo nezbytné využít materiálu ze zahraničních archívů, a to především z: Österreichisches Staatsarchiv (Vídeň), Archiwum Narodowe w Krakowie nebo Archiwum Paňstwowe w Katowicach. Velmi důležitým archivním materiálem pro mě byly sbírky matrik z Archiwum Archidiecezji w Katowicach a Zemského archivu v Opavě. Publikace, které se týkaly historie rodiny, byly většinou psány v němčině nebo polštině. V některých případech dokresluji skutečnost uvedením původního znění do závorek, v případě delšího textu do poznámkového aparátu, a to z důvodu možného posunutí významu při překladu.1 V hlavním textu ponechávám také původní znění u názvů článků a publikací, z nichž čerpám. Rovněž v případě málo používaných názvů spolků, politických stran a uskupení ponechávám jejich původní názvy. V práci jsem se snažil vyhnout exonymům. Toponyma jsou proto uváděna v jazyce, který na daném území převládal, nebo zde byl dominantní (například Bialsko, Studzionka, Grodno). Při první zmínce dané lokality uvádím v hlavním textu jejich tehdejší název v závorkách. Výjimku tvoří velké a důležité lokality (například Gdaňsk, Krakov, Štrasburk, Vídeň) a také místa a území v hranicích dnešního Česka a Slovenska, neboť jsou již v české historiografii hojně používána a používám tak výhradně český, případně slovenský název. Práce je rozdělena do pěti hlavních kapitol, které jsou psány chronologicky. Výjimku tvoří charakteristika osudu potomků Antona, Julia a Franze Szyszkowitzových v hlavním textu. Po vylíčení života dětí, se opět vracím zpět ke chronologického přístupu a popisu života jejich otců. První kapitola s názvem Smaltovna u třineckých železáren se věnuje samotným počátkům smaltovny a jejímu založení. Zmiňuje se o vybavení smaltovny a vzhledu jejího okolí, včetně toho, jak se v průběhu času měnilo. 1 Například u dopisů adresovaných Bojanowskému z roku 1867, u článku z periodika Równošč z roku 1897 anebo ve výpisu šlechticů v Seznamu ozbrojených šlechticů a Tatarů okresu Grodno, objevivše se přehlídce. 15 Ú V O D Nastiňuje pozici dělníků ve smaltovně a jejich pracovní podmínky a zkoumá také nově vzniklé problémy, které nakonec znamenaly konec provozu smaltovny a její následný zánik v roce 1906, kdy železárny převzala Báňská hutní společnost. Druhá kapitola, Příchod rodiny Szyszkowitz z Polska, zkoumá šlechtické pozadí rodiny a snaží se objasnit původ rodiny a její náhlý výskyt v Horním Slezsku. Navazující kapitola s názvem Anton Szyszkowitz popisuje životní osudy Antona Szyszkowitze, jeho společenský vzestup a následně se krátce věnuje také osudům jeho dětí. Jeho synovi Franzovi je věnovaná kapitola - Franz Szyszkowitz. Ta zachycuje jeho odchod z Zor do Třince. Poslední kapitola, Julius Emil Szyszkowitz a jeho děti, nastiňuje život Julia Szyszkowitze a jeho roli jako vedoucího pracovníka třinecké smaltovny. S ním charakterizuje také život jeho dětí a důsledněji popisuje životní osudy těch nej zajímavějších, jako například Rudolfa nebo městského radního Felixe. Součástí práce je také obrazová příloha. Jsou to skeny stran rodinné kroniky Szyszkowitzů, z nichž čerpám informace, které v hlavním textu zmiňuji. Dále je v příloze vytvořena tabulka matričních knih. Kvůli množství informací z matričních knih, které by v textu vedly ke značnému počtu poznámek pod čarou, jsem se rozhodl vytvořit tabulku matričních knih, z nichž jsem čerpal (je obsažena v příloze). Její součástí je místo (původní územní rozsah matriky je často větší, uvádím pouze místo, které je relevantní k hlavním textu), druh matriky (narození a křtů, oddání a sňatků, zemřelých a pohřbů), hraniční data matriky, zkratku archivu, případně jiné instituce, kde se matrika nachází. Dále je zde uvedený fond, případně číslo fondu, inventární číslo anebo signatura a typ matriky (náboženství). Podle těchto informací se dá najít každý matriční údaj, který v práci zmiňuji. Informace z matričních knih jsou v hlavním textu spjaty s danou lokalitou, datem, a náboženskou příslušností (většina údajů je z římskokatolických farností). Proto jsou důležitá data z textu v tabulce dobře dohledatelná. Tabulka také řeší problém odlišné organizace matriční úřadů a církevních a státních archivů v Česku, Německu, Polsku a Rakousku. Někdy matriky mají inventární čísla, jindy mají signatury. Někdy mají obojí. Rozdíly jsou také v číslech fondů. 16 TŘINECKÁ SMALTOVNA 1. Třinecká smaltovna Faktický počátek hutních závodů v Třinci se datuje k 1. dubnu 1839, kdy bylo ve městě tehdy j eště z dřevouhelné vysoké pece vypuštěno první surové že­ lezo.2 Třinecké železárny zpracovávaly surové železo s nízkým obsahem manganu, což bylo pro výrobu odlitků vyhovující.3 Právě z toho důvodu se zde v roce 1842 postavila slévárna.4 Mezi nej častější výrobky slévárny patřila litinová kamna, železné plotny na uhelné pece (známé místním slezským dialektem jako blacha), schody, nebo sloupy. Odlévaly se zde také odlitky křížů, strojů nebo sošky.5 Odlitky si mezi odběrateli získaly poměrně dobrou pověst. Například v roce 1845 byly na Všeobecné rakouské průmyslové výstavě ve Vídni odměněny zlatou medailí.6 Odlitky byly hlavním výrobkem železáren do sedmdesátých let 19. století.7 1.1 Založení smaltovny S cílem zvýšení výnosů slévárenských odlitků byla zanedlouho postavena v blízkosti i smaltovna. V té době byl poměrně značný zájem o smaltované lité zboží a jinak tomu nebylo ani po jejím založení.8 Nej častějším výrobkem smaltovny bylo zprvu nádobí, přičemž z počátku byla slévárna určena pouze na lité nádobí vyráběné ve slévárně.9 Muflové pece smaltovny byly jediné pece, které byly vytápěny pouze dřívím z okolních lesů, jejichž vlastníkem byla Těšínská komora.10 Později se jako palivo využívalo dřevěné uhlí, a to jak ve smaltovně, tak i ve slévárně.1 1 2 Radoslav Spáčil: Třinecké železárny VŘSR, Těšínsko, č. 2, 1986, s. 22. 3 Jiří Lampa: Nejstarši historie závodu, Těšínsko, č. 6-7, 1959, s. 3. 4 Vítězslav Pastrňák: Třinecké železárny VŘSR v Třinci v době budování socialistické revoluce, Těšínsko, č. 16-18, 1965, s. 40. 5 Jiří Lampa: Nejstarši historie závodu, Těšínsko, č. 6-7, 1959, s. 3. 6 Jiří Lampa: Nejstarši historie závodu, Těšínsko, č. 6-7, 1959, s. 3. 7 Bohuslav Stočes a kol.: Dvacet pět let Báňské a hutní společnosti, Praha 1931, s. 142. 8 Stanislava Hauerová a kol.: 160 let železáren v Třinci, Třinec 1999, s. 19. 9 Bronislaw Ondraszek a kol.: 170 let třineckých železáren, Vendryně 2009, s. 147. 1 0 Bohuslav Stočes a kol.: Dvacet pět let Báňské a hutní společnosti, Praha 1931, s. 96. 1 1 Bronislaw Ondraszek a kol.: 170 let třineckých železáren, Vendryně 2009, s. 22. 17 TŘINECKÁ SMALTOVNA Stavba smaltovny započala v roce 1844 a její provoz byl spuštěn v roce 1845,1 3 1 4 což ji řadí mezi jeden z nejstarších provozů třineckých železáren. Vybudována byla na pozemku vedle bývalého zámku v Třinci, konkrétně na jeho francouzské zahradě. Majitelem těchto pozemků byla opět Těšínská komora, což byl i samotný iniciátor vzniku huti a s tím i smaltovny.15 Kvůli postavení smaltovny a slévárny byly zrušeny svářkovací pece, které se na pozemku nacházely,1 6 a téměř zničeny zámecké zahrady. Byla to nej drastičtější proměna zámecké zahrady v historii zámku, která změnila pozemky zahrady k nepoznání. Budovy totiž vyrostly v těsné blízkosti zámku a rybníka. Ten je také jedinou součásti zámecké zahrady, která se do dnešního dne dochovala. S počátkem založení průmyslu byla budova zámku přestavěna na byty pro úředníky okolních podniků, ale také pro úředníky vedoucí smaltovnu.17 Historie budovy je také důvod, proč budova nesla číslo popisné 1, a po pozdějším přečíslování pak číslo 3. Smaltovna byla označována místním obyvatelstvem jako „glejtownia." V polském tisku ji nalezneme zmíněnou, kromě místního názvu, také jako polewarnia, emailarnia nebo fabryka naczyň emaliowanych. V německém tisku je známa jako Emaillefabrik, Emailgeschirrfabrik, Emaillierwerk nebo 1 2 Jan Weiss a kol.: Technická práce na Ostravsku: vydáno k VI. sjezdu Čsl. inženýrů, Ostrava 1926, s. 362.; František Musil: Neznámé zámky Moravy a Slezska, Ostrava 2015, s. 451; Stanislava Hauerová a kol.: 160 let železáren v Třinci, Třinec 1999, s. 19; Třinec - historie a školství, Třinec 1931, s. 4; Alois Adamus a kol.: Mor. Ostrava a Ostravsko-karvinský kamenouhelný revír = Mähr. Ostrau und das Ostrau-Karwiner Steinkohlenrevier, Berlín 1930, s. 108. 1 3 Bronislaw Ondraszek a kol.: 170 let třineckých železáren. Vendryně 2009, s. 174; Stanislava Hauerová a kol.: 160 let železáren v Třinci, Třinec 1999, s. 19. 1 4 Některé zdroje chybně zmiňují jako počátek výstavby rok 1845. Je to nejspíše z důvodu chybně přeloženého německého gegründet, které znamená bylo založeno. V některých případech ho můžeme interpretovat j ako vystavěno, nebo zprovozněno. Rok 1845 uvádí jako výstavbu například Jan Galicz: Rocznik Oddzialu Polskiego Towarzystwa Tatrzaňskiego "Beskid Sladkí" w Cieszynie 1931, Těšín 1931, s. 49; Muzeum Třineckých železáren, viz https://www.muzeumtz.ez/hlavni-stranka/l/uvod [16 .04.2023]. Německojazyčné publikace, které zmiňují rok 1845 jako rok založení (gegründet), jsou například Franz Sláma a kol.: Oesterreichisch Schlesien Landschafts-, Geschichts - und Culturbilder. Praha 1887, s. 99; Těšínská komora: Domänen Sr. kaiserl. und königl. Hoheit des Erzherzogs Albrecht, Těšín 1888, s. 166. Publikací, která správně zaznamenává rok 1845 jak začátek provozuje například Vítězslav Pastrňák: Třinecké železárny VŘSR v Třinci v době budování socialistické revoluce, Těšínsko, č. 16-18, 1965, s. 40. 1 5 František Musil: Zámky v Kocurovicích a Třinci - doplněk k nej novějším pracím o šlechtických sídlech na Těšínsku, Těšínsko, č. 1, Český Těšín 2007, s. 22-23. 1 6 Bohuslav Stočes a kol.: Dvacet pět let Báňské a hutní společnosti. Praha 1931, s. 96. 1 7 František Musil: Neznámé zámky Moravy a Slezska, Ostrava 2015, s. 450-452. 18 TŘINECKÁ SMALTOVNA Emailfabrik. Kvůli pozdější změně organizace byla smaltovna začleněna pod Walcherovu huť (Walcherhütte). Smaltovna má však také vlastní označení, které se objevuje paralelně s Walcherhütte a to jako Albrechtova huť (Emailfabrik Albrechtshütte), která je pojmenována podle těšínského knížete A l brechta Fridricha Rakousko-Těšínského.1 8 Albrecht sice nevládl v době jejího založení, stal se však později díky svému ohromnému majetku a vlivu, nabytým díky schopnému podnikání v průmyslu, druhým nej důležitějším Habsburkem své doby.19 Získání tohoto oficiálního názvu přišlo současně se změnou organizace Těšínských hutních podniků, kdy se smaltovna dostala oficiálně pod vedení slévárny. Ta dostala po přemístění do nové budovy a po rozsáhlé rekonstrukci v roce 1871 název Walcherova huť. Zvýšená potřeba odlitků totiž vyvolala potřebu dalších nových a větších prostor. Vybudována proto byla nová hala slévárny s druhou kuplovnou.20 Walcherova huť, Hildegardina huť a huť císaře Františka Josefa měly své vlastní vedení s velkou dávkou autonomie oproti jejich pozdější organizaci. Tyto samostatné hutě zodpovídaly přímo hlavnímu vedení Těšínské komory.21 Pod Walcherovu huť patřily, kromě slévárny a semiautonomní smaltovny, také vysoká pec na dřevěné uhlí a briketárna, což jsou podniky, které na sebe ve výrobním řetězci přímo navazují. V roce 1887 se zde zařadily také vápenné pece.22 Pro zaměstnance všech hutí byla vybudována společná umývárna, závodní konzum, hostinec, lidová kuchyň, ubytovny, stáj, provizorní nemocnice a škola pro jejich děti. Hutě měly také společnou pokladnu.23 Vybudování smaltovny nepodléhalo přímé režii Těšínské komory. Pro její výstavbu sehnal tehdejší ředitel Těšínské komory dr. Josef von Kachlberg drobného hornoslezského podnikatele a hutního mistra Franze Kutschu. Od něj ji pak následně za pár let Těšínská komora odkoupila.24 Franz Vinzent Kutscha se narodil 24. 11. 1809 v pruských Kravařích jako šesté dítě z 1 8 Stanislava Hauerová a kol.: 160 let železáren v Třinci, Třinec 1999, s. 31; Franz Sláma a kol.: Oesterreichisch Schlesien Landschafts-, Geschichts - und Culturbilder. Praha 1887, s. 99. 1 9 Jiří Pernes: Habsburkové bez trůnu, Praha 1995, s. 105. 2 0 Stanislava Hauerová a kol.: 160 let železáren v Třinci, Třinec 1999, s. 26. 2 1 Tamtéž, s. 31. 2 2 Domänen Sr. kaiserl. und königl. Hoheit des Erzherzogs Albrecht, Těšín 1888. s. 167. 2 3 Stanislava Hauerová a kol.: 160 let železáren v Třinci, Třinec 1999, s. 31. 2 4 Blanka Pitronová: K otázce vzniku a počátečního vývoje třineckých železáren, Z dějin třineckých železáren, Praha 1970, s. 12. 19 TŘINECKÁ SMALTOVNA jedenácti. Byl synem kováře a chalupníka Franze Weisse a jeho manželky Victorie.2 6 V Třinci zastával pozici vedoucího Walcherovy huti mezi lety 1843-1845, tedy v době výstavby smaltovny. Jeho synem je slavnější Theodor Kutscha, který za svoje zásluhy, kdy z pozice ředitele hutních závodů Těšínské komory provedl intenzivní modernizaci, obdržel řád Železné koruny III. třídy, který umožňoval nobilitaci, a získal tak přívlastek von Lisberg.2 7 Franz do Třince dorazil z hornoslezských Swietochlowic v Prusku, kde působil nejspíše na vysoké pozici na Falva hiitte.28 Zde se také narodil jeho syn Theodor.29 Součástí hutě Falva byla slévárna, kde se nejspíše setkal s knowhow, které poté v Třinecké slévárně využil.3 0 Seznámil se zde i s obchodníkem se suknem Franzem Szyszkowitzem z blízkých Zor (tehdy Sohrau), kterému v nové smaltovně zabezpečil místo vrchního mistra. Po Franzovi se ve smaltovně stal hlavním vrchním mistrem jeho syn Julius. 1.2 Vybavení smaltovny a další její úpravy Kolem roku 1856 měla Těšínská komora v provozu celkem šest vysokých pecí. Jedna vysoká pec byla jak v Třinci, tak v Ustroni, Bašce i Hrádku. Další dvě vysoké pece byly ve vesnici Wegierska Górka. Komora disponovala také čtyřmi kuplovnami, které byly u sléváren. Dále vlastnila jednu smaltovnu v Třinci, a celkem 22 svářkových a 12 pudlových pecí pro rafinaci surového železa po celém Těšínsku. Kromě toho Těšínská komora měla v provozu kovárny, válcovny, slévárny mědi a další menší provozy.31 Produkce litého zboží v roce 1856 v Třinecké huti vzrostla na 19 933 centýřů v hodnotě 146 170 zlatých, což bylo ze všech hutí Těšínské komory nejvíce. V tomto 2 5 Blanka Pitronová zmiňuje, že Kutscha je místní. Kutscha však pocházel z Kravař a do Třince se přestěhoval až po svém působení ve Šwietochlowicích. 2 6 Zemský archiv v Opavě, fond, inv č. 2635, H XI 3 1780-1816, s. 122. 2 7 Milan Myška: Klub techniků v Těšíně 1878-1910, Těšínsko, č.2, 2010, s. 15. 2 8 Ve zdroji, ze kterého čerpám je uvedeno Fakvahütte. Uvádím, zde však Falva hütte, protože to je správný název šwietochlowicické huti. 2 9 Tomáš Krejčík: Poznámky k proměnám elit na severní Moravě a v rakouském Slezsku v 18. a 19. století, Historica, 12, Ostrava 2005. s. 235. 3 0 Fukner a kol.: Statistik der Berg und Hüttenwerke in Polnisch-Oberschlesien für das Jahr 1929, 1930. s. 4-5. 3 1 Jiří Lampa: Nejstarší historie závodu, Těšínsko, č. 6-7, 1959, s. 4; Bohuslav Stočes a kol.: Dvacet pět let Báňské a hutní společnosti, Praha 1931, s. 78. 20 TŘINECKÁ SMALTOVNA roce bylo emailovaného nádobí vyrobeno 3 844 centýřů v hodnotě 58 806 zlatých.3 2 Důležitost samotných železáren si Těšínská komora uvědomovala, a proto je postupně modernizovala. V šedesátých letech se tak u většiny provozů v třineckých železárnách měnil pohon.33 Smaltovna byla společně s kuplovnou prvními provozy, které byly už v padesátých letech převedeny na vytápění kamenným uhlím.3 4 To bylo možné díky zavedení nových muflových pecí.3 5 Avšak potíže, které byly s přechodem na nové vytápění spojené, nutily k dalšímu využívání dřevěného uhlí.3 6 Začalo se také s převáděním na parní provoz, jelikož v šedesátých letech byl postaven první parní stroj, který poháněl dmýchadlo vysoké pece.37 Mezi lety 1867-1868 byla na parní provoz převedena také smaltovna, jejíž roční výroba činila přes 700 tun zboží.3 8 Postupně se přecházelo na koks a kamenné uhlí, avšak dominantní palivem bylo i nadále dřevěné uhlí,3 9 jež obstarávalo několik třineckých milířů.4 0 S postupným rozvojem huti a vznikem nových budov pro úředníky v sedmdesátých a osmdesátých letech byly byty úředníků v přilehlém zámečku přestavěny na dělnické byty 4 1 V roce 1876 tak byla budova bývalého zámečku v rámci stavebních úprav částečně zbořena.4 2 Změnilo se také okolí smaltovny. Zatímco do té doby ji obklopovaly zbytky zámecké zahrady, v letech 1868-1872 utrpěla zahrada další ránu v podobě vybudování Košicko- 3 2 Pawel Stalmach a kol.: Gwiazdka Cieszyňska, č. 38, 1858, s. 300. Čerpám z polskojazyčné literatury a je možné, že se zde nejedná o typický centnéř rakouský, který odpovídá 56 kg, ale o centnéř polský, který byl označován jako centnar polski a ne cetnar. Jako centnarje označen i v článku. Existují dva typy „cetnaru polskiego" lwowski - 51,84 kg a warszawski - 64,8 kg. 3 3 Bohuslav Stočes a kol.: Dvacet pět let Báňské a hutní společnosti, Praha 1931, s. 142. 3 4 Dan Gawrecki a kol.: Dějiny Třineckých železáren VRSR, Slezský sborník, č. 2, Opava 1978, s. 81. 3 5 Bohuslav Stočes a kol.: Dvacet pět let Báňské a hutní společnosti, Praha 1931, s. 142. 3 6 Josef Vytiska a kol.: Dějiny Třineckých železáren VŘSR 1839-1979, Praha 1979, s. 16. 3 7 Bohuslav Stočes a kol.: Dvacet pět let Báňské a hutní společnosti, Praha 1931, s. 142. 3 8 Stanislava Hauerová a kol.: 160 let železáren v Třinci, Třinec 1999, s. 26; Dan Gawrecki a kol.: Dějiny Třineckých železáren VRSR, Slezský sborník, č. 2, Opava 1978, s. 82. 3 9 Bohuslav Stočes a kol.: Dvacet pět let Báňské a hutní společnosti, Praha 1931, s. 142. 4 0 Tamtéž, s. 96. 4 1 František Musil: Zámky v Kocurovicích a Třinci - doplněk k nejnovějším pracím o šlechtických sídlech na Těšínsku, Těšínsko, č. 1, 2007, s. 22-23; František Musil: Neznámé zámky Moravy a Slezska, Ostrava 2015, s. 450-452. 4 2 Karel Kuča: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku 7. díl. Str-U, Praha 2008 s. 732. 21 TŘINECKÁ SMALTOVNA bohumínské dráhy, která její zbytky rozdělila na dvě poloviny a postupně tak úplně zanikla.4 3 Mezi lety 1875-1878 nedošlo ve vybavení smaltovny k žádným zásadním změnám.4 4 Smaltovna měla jednu místnost pro vypalování s devíti muflovými pecemi, jednu lisovnu, jedno prosévací zařízení, čtyři mlýnky na smalt, šest tavících pecí, jednu mořírnu, jednu černírnu a jednu výrobnu skalice.45 V roce 1881 však máme záznam o tom, že se k vybavení smaltovny přidal další mlýnek na smalt. Celkově jich tak bylo pět.4 6 V letech 1887-1888 prošla smaltovna rozsáhlou přestavbou.4 7 Stav uveden ke konci roku 1888, vypovídá o tom, že vybavení smaltovny se nezměnilo s výjimkou muflovacích pecí, které byly už jen tři.4 8 V rámci rozsáhlé přestavby byla smaltovna rozšířena o nový provoz 4 9 Vzniklo oddělení pro emailování plechového nádobí. To bylo zpočátku anglického a německého původu,5 0 než začala surovinu obstarávat železárna v Obszaru.51 Kvůli rozšíření provozu byla zvětšena vedlejší budova, a to s cílem vybudování nové lisovny.5 2 Samotná hlavní budova smaltovny byla navýšena o další patro, ve kterém se skladovalo zboží.5 3 Celý provoz byl zároveň vybaven potřebným zařízením.5 4 O podmínkách ve smaltovně a o jejím vybavení hovoří zpráva inspektora Menzela. Zmiňuje se také o nedostatcích, jež bude nutné při přestavbě odstranit.5 5 . Před rekonstrukcí bylo schodiště dřevěné a bez zábradlí, což by bylo v případě požáru nevyhovující. To se muselo napravit. Zábradlí muselo být nainstalováno také ve všech dalších uličkách a průchodech, kde doposud 4 3 František Musil: Zámky v Kocurovicích a Třinci - doplněk k nej novějším pracím o šlechtických sídlech na Těšínsku, Těšínsko, č. 1, 2007, s. 22-23; František Musil: Neznámé zámky Moravy a Slezska, Ostrava 2015, s. 450-452. 4 4 Josef Vytiska a kol.: Dějiny Třineckých železáren VŘSR 1839-1979, Praha 1979, s. 33. 4 5 Domänen Sr. kaiserl. und kônigl. Hoheit des Erzherzogs Albrecht, Těšín 1875, s. 111. 4 6 Domänen Sr. kaiserl. und kônigl. Hoheit des Erzherzogs Albrecht, Těšín 1878, s. 111. 4 7 Dan Gawrecki a kol.: Dějiny Třineckých železáren VŘSR, Slezský sborník, 36(2), Opava 1978, s. 83. 4 8 Domänen Sr. kaiserl. und kônigl. Hoheit des Erzherzogs Albrecht, Těšín 1878, s. 111. 4 9 Dan Gawrecki a kol.: Dějiny Třineckých železáren VŘSR, Slezský sborník, 36(2), Opava 1978, s. 83. 5 0 Josef Vytiska a kol.: Dějiny Třineckých železáren VŘSR 1839-1979, Praha 1979, s. 41. 5 1 Stanislava Hauerová a kol.: 160 let železáren v Třinci, Třinec 1999, s. 26. 5 2 Z technických plánů vyplývá, že ke zároveň došlo ke změně kanálu, který ze smaltovny ústil přímo do řeky Olzy. Kanál byl zkrácen a naveden do vedlejší řeky Líšnice, aby nezabíral místo pro další výstavbu. 5 3 Josef Vytiska a kol.: Dějiny Třineckých železáren VŘSR 1839-1979, Praha 1979, s. 41. 5 4 Dan Gawrecki a kol.: Dějiny Třineckých železáren VŘSR, Slezský sborník, 36(2), 1978, s. 84. 5 5 Zpráva je zároveň nej detailnějším popisem toho, jak smaltovna vypadala uvnitř, a proto se jí nyní budu detailněji věnovat 22 TŘINECKÁ SMALTOVNA nebylo. Pro dělníky byly, mimo oblast pracovních prostorů, vytvořeny nové ohnivzdorné schody, žebříky a plošiny. Okna, ze kterých by bylo možné se na plošinu dostat, měla být odpovídajícím způsobem označena, a to buď červenou, nebo modrou barvou. Z tohoto důvodu musela být okna zvětšena natolik, aby jimi člověk v případě nouze prošel. Plošiny pod okny měly být takové velikosti, aby jedna plošina příslušela minimálně ke dvěma oknům. Všechny dveře v továrně musely být předělány tak, aby bylo možné je otevírat směrem ven, a to z důvodů požární bezpečnosti. Chodby a schodiště, které k těmto záchranným prvkům vedly, měly být vhodně osvětleny. Měly být také prázdné a nesměl se zde ukládat žádný materiál. Hustá koncentrace pracovních nástrojů v uličkách byla rovněž zakázána. Hlavní chodby měly být široké jeden metr a vedlejší chodby minimálně šedesát centimetrů. Podmínky pro místnosti, ve kterých se skladovaly nebo zpracovávaly hořlavé látky a materiály, a také místnosti, kde vzniká prach nebo nebezpečné páry, byly j eště přísnější. Bylo nařízeno, aby došlo k velké výměně podlahy, neboť použití přírodní zeminy jako podlahy nebylo vyhovující. Současně s tím musely být všechny díry v podlaze opraveny. Bylo zakázáno spát v pracovních místnostech a také pracovat se stroji v místech, kde je příliš málo denního světla. Pracovní prostory, kde bylo využíváno umělé osvětlení, musely mít alespoň jedno náhradní svítidlo, aby v případě poruchy nenastala na pracovišti úplná tma. Dělníkům bylo výslovně zakázáno plnit lampy v pracovních místnostech a chodit s rozsvícenými petrolejovými lampami.56 Určena byla také pravidla pro čištění kotle. Bylo nařízeno, aby se v kotelně nezdržovaly cizí osoby, samotný kotelník nemohl být využíván k žádným venkovním pracím a v kotelně mohly být pouze nezbytně nutné stroje.57 Plošina kotle měla být nově pečlivě oplocena. Oplocení bylo nařízeno i u vodních kol. Mělo dojít rovněž k opravě vstupů, zábradlí, mostů a oblouků. Specifikována byla pravidla pro obsluhu pásů, řemenů, setrvačníků a převodů. Bylo přísně zakázáno jakékoliv ruční pokládání řemenů při běžném provozu. Lehké pásy mohli pokládat pouze speciálně vyhrazení dělníci pro Bylo mimo jiné určeno, že v místnostech s dřevěnou podlahou se nesmí používat skleněné petrolejové lampy. Kompletní zákaz petrolejových lamp se vztahoval na místnosti, kde zpravidla teplota vystupuje nad 30°C. Bylo rovněž specifikováno, jak mají být osvětleny místnosti, kde se mohou tvořit výbušné plyny nebo částice. Pravidla byly specifikovány i pro obsluhu zařízení, kde se takové plyny hromadí. Například v kotlích se směly používat pouze svítilny, po jejichž poškození nehrozí výbuch nebo požár. Pro provoz se měla využívat pouze certifikovaná topidla. Připevněny měly být značky hladiny vody a značky maximálního přípustného tlaku v kotli. 23 TŘINECKÁ SMALTOVNA tento úkol. Do té doby obsluhoval jeden pracovník několik míst, což bylo nepřípustné. Museli být tedy přidáni další dělníci.5 8 Všechny otevřené plameny, podběhy kol a ráfky, které byly méně než jeden a půl metru od dřevěných stropů, musely být zakryty. U každého stroje, kde hrozí riziko pracovního úrazu, měla být možnost jeho rychlého zastavení. Ty se měly oddělit od pracovních místností a udržovat se v čistotě. Pro všechny pracoviště se musela zajistit pitná voda, a to v dostatečném množství a kvalitě. Doporučilo se také zajistit pro dělníky smaltovny sprchy. Všechny pracovní prostory, které bylo nutno vytápět, se musely začít vytápět. Proto byla nainstalována topná zařízení, která byla dostatečně velká a zařízená v souladu s předpisy požární bezpečnosti. Do té doby se prostory vytápěly přímo z pece a vyskytovala se zde velmi nežádoucí možnost tvoření nebezpečných plynů, a to i v místnostech, kde se pracovalo s výbušninami. Do budoucna bylo nařízeno pravidelně kontrolovat nosné trámy, které podpíraly druhé patro továrny. Kontrola byla o to důležitější v místech, kde se pracuje s parními stroji. Všechna pracoviště se musela začít pravidelně bělit, a to minimálně jednou ročně.5 9 Vybavení smaltovny na konci roku 1895 vypadalo tedy následovně. Byla zde jedna místnost na vypalování s třemi muflovými pecemi a jedna černírna. Smaltovna měla šest mlýnků na smalt. Z původních šesti tavičích pecí zůstaly pouze tři. Nově měla smaltovna také tři mořírny. Byly vybudovány dvě nátěrové haly a byl nainstalován j eden válečkový dopravník. Ve výpisu však zcela chybí zmínky o lisovně, prosévacím zařízení a výrobně skalice, které byly tedy pravděpodobně v důsledku modernizace odstraněny.6 0 Výroba smaltovny díky rekonstrukci značně vzrostla, a to v souvislosti s smaltování plechového nádobí. V devadesátých letech dokázala smaltovna vyprodukovat zhruba 800 tun smaltovaného litinového nádobí a 120 tun plechového smaltovaného nádobí. Smaltované nádobí tak bylo společně se V rámci ochrany bylo nařízeno, aby pístnice, setrvačníky, převodovky, klikové jámy a pružiny byly příslušným způsobem chráněny a zakryty. To stejné platilo i pro vyčnívající hlavy šroubů a klínů, které bylo potřeba odstranit, nebo zakrýt. Hlavní řemeny by měly být navíc podloženy ochrannými deskami nebo sítěmi. U turbín měly být nainstalovány správné hřídele, kola měla být utěsněna a co nejpevněji zakryta a v případě nutnosti měla být pevně vyztužena. Státní okresní archiv Frýdek-Místek, Archiv města Třinec, Inv. č. 117, Stavební spisy a plány "Báňské a hutní společnosti", nefoliováno. Domänen Sr. kaiserl. und kônigl. Hoheit des Herrn Erzherzogs Friedrich: VerwaltungsGebiet der Kammer Teschen in Ósterr. Schlesien 1895, Těšín 1895, s. 180. 24 TŘINECKÁ SMALTOVNA slévárenskými výrobky hlavní výrobou třineckých hutních podniků. Velká část těchto výrobků byla určena k prodeji místním drobným podnikatelům.6 2 1.3 Problémy smaltovny Smaltovna se během své pozdější existence dostávala do hlubších provozních problému, které nakonec vyústily v její nerentabilitu. První náznak můžeme spatřovat už ve výtkách inspektora Menzela z roku 1888, kde kromě rozsáhlého výčtu nedostatků nalezneme také výslovné uvedení, aby se o doplňování samomaznice a o obsluhu převodovek staral solidní a střízlivý muž.6 3 Další a mnohem detailnější zmínkou nerentability je článek z těšínských novin Równošč z roku 1897, v němž můžeme nalézt například přesné informace o počtu pracovníků a o jejich věku, nebo i výpověď vedoucího smaltovny Julia Szyszkowitze. Píše se zde o rozhořčení zaměstnanců smaltovny, jelikož přestali dostávat kvůli nekvalitní glazuraci, výplaty. Glazura totiž z většiny výrobků odpadávala. Zaměstnanci byli placeni za vytvořené výrobky, tudíž tyto komplikace byly poznat i na jejich výplatě. Situace byla natolik vážná, že ve sklepě smaltovny pracovali čtyři lidé, kteří byli speciálně pověřeni tím, aby v noci oklepávali glazuru z nekvalitních výrobků, které byly poté za dne glazurovány znovu. Díky této situaci dostali zaměstnanci za měsíc listopad výplaty ve výši 12 až 18 zlatých. To představovalo pro živitele rodiny na tehdej ší dobu velmi malou částku a blížící se zima nemohla situaci vylepšit, spíše naopak. Tuto reálii můžeme porovnat se situací v roce 1875, kdy si dělník ve smaltovně vydělal mezi 45 korunami a 1 zlatým a 25 korunami s průměrem 85 korun. Pro porovnání, mezi ostatními zaměstnanci huti a jejich provozů si tesař vydělal v průměru 90 korun, nekvalifikovaný dělník v ocelárně 80 korun, slévač jeden zlatý, čistič 65 korun, zedník 95 korun, a pomocník v troubě na pudlování 95 korun.6 4 Dělníci v sedmdesátých letech tak ve smaltovně dostávali vyšší mzdy než jednodušší a méně kvalifikovanější pracovníci. Zároveň však byla jejich mzda, při porovnání s ostatními dělníky, jedna 6 1 Josef Vytiska a kol.: Dějiny Třineckých železáren VŘSR 1839-1979, Praha 1979, s. 43. 6 2 Josef Vytiska a kol.: Dějiny Třineckých železáren VŘSR 1839-1979, Praha 1979, s. 44. 6 3 Státní okresní archiv Frýdek-Místek, Archiv města Třinec, Inv. č. 117, Stavební spisy a plány "Báňské a hutní společnosti", nefoliováno. 6 4 Domänen Sr. kaiserl. und königl. Hoheit des Herrn Erzherzogs Friedrich: VerwaltungsGebiet der Kammer Teschen in Österr. Schlesien 1876, Těšín 1876, s. 69-70. 25 TŘINECKÁ SMALTOVNA z nej nižších. Při ukončení provozu smaltovny v roce 1906 měl vyučený zámečník ve smaltovně plat zhruba šest korun za směnu.6 5 Článek dále uvádí, že ve smaltovně pracuje 58 pracovníků a většina z nich jsou starší zkušení pracovníci. Spousta z nich pracovala tou dobou v hutích už více než 40 let a většina z nich si horší platovou situaci za svůj život nepamatuje. Právě proto během roku dvakrát stávkovali a vyzývali vedoucího hutě, staršího mistra Szyszkowitze, aby situaci vyřešil. Ten podle článku tvrdil, co je pouze částečnou pravdou, a to je to, že většina práce je k ničemu, protože glazura odpadá. Obviňoval tak pracovníky, železo a jiné detaily.66 Pracovníci naopak vinili samotného Szyszkowitze, který dle jejich názoru z neznámých příčin špatně míchal „grundmassu," což zapříčinilo pukání, praskání a odpadávání glazury.67 Problém podobného rázu, kdy si staří dělníci stěžovali na výši svých mezd, zmiňuje také článek z roku 1904 v periodiku Robotník Slqski. Můžeme zde najít odpověď redakce na korespondenci s místními dělníky, kteří si stěžovali na to, že jim ženy berou práci a dostávají stejný obnos peněz jako oni.6 8 Názor, že stejný výdělek muže a ženy je poškozením muže, je zřejmý, v minulosti obecně přijímaný, konzervatismus. Někteří příslušníci mladší generace však již tehdy smýšleli jinak. Kupříkladu mladí socialističtí novináři, kteří se na tento převládající pohled dívali s pohrdáním. Ať již byl dopis motivován konzervativismem starších dělníků v rychle se měnícím světě, nebo ne, pravdou zůstává, že ženy byly v průmyslu na přelomu století stále výjimkou a pracovaly tak na hůře placených pozicích, nebo na místech, kde se nedařilo sehnat mužské dělníky. Což mohl být i tento případ, kdy dlouhodobě nízké výdělky mohly zabraňovat většímu náboru nových mladých dělníků, neboť si zvolili jinou lépe placenou pozici na jiném provozu. Faktem však je, že ženy a dívky ve větší míře pracovaly ve smaltovně už minimálně od roku 1896, kdy evangelické dělnice ze smaltovny darovaly pokrytí pro kazatelnu na Třinecký evangelický kostel.6 9 Zajímavou informaci skrývaly také poznámky inspektora Menzela z roku 1888 z oblasti hygieny, ve kterých se zmiňuj e o tom, že dělníci měli mít k dispozici tolik záchodů oddělených podle pohlaví, že na Toto alespoň popisuje článek o bývalém zaměstnanci smaltovny Adamovi Kohútovi. Tadeusz Reger a kol.: Robotník Šl^ski, č. 9, 1906, s. 8. Originální text: Starszy majster Szyszkowicz twierdzi co z reszta^jest prawda^—že wieksza czešč roboty jest do niczego, že glazurowanie odpadá. Wine za to sklada on na robotników, na želazo, lub na inne t. p. poboczne okolicznošci. Tadeusz Reger a kol: Równošč, č. 12, 1897, s. 5-6. Tadeusz Reger akol.: Robotník Šl^ski, č. 3, 1904, s. 3. Jan Drozd: Pamietnik ewangelickiej gminy w Trzyňcu, Třinec 1899, s. 27. 26 TŘINECKÁ SMALTOVNA každých třicet pracovníku připadl jeden záchod. Je tak možné, že větou inspekce kritizuje nejenom nedostatek záchodů pro dělníky, ale také naráží na to, že dělníci i dělnice musí navštěvovat stejné záchody. To by znamenalo, že ženy pracovaly ve smaltovně už minimálně o osm let dříve, než o nich máme první zmínku. S jistotou to ale nemůžeme určit, neboť je také možné, že pouze doslovně cituje příslušný předpis, který se snaží být co nejobecněji uplatnitelný. V každém případě počet zaměstnaných žen musel být velmi nízký, aby nebyl dostatečně normalizovaný mezi staršími dělníky, kteří si později na ženské pracovnice stěžovali. Dalším problémem, na který si dělníci stěžovali, je zamykání tovární brány smaltovny, které není jenom narušením starých pořádků, ale mohlo by v případě havárie způsobit obrovské neštěstí. Můžeme zde zase vidět určitou nostalgii po dřívějším zřízení. Dělo se tak pojmenování nové obsluhy kanceláře.7 1 Nové jmenování Stonawského do pozice vedoucího smaltovny se v roce 1904 neděje náhodou, nastalo totiž po úmrtí arciknížecího vrchního mistra Julia Szyszkowitze. Ten zemřel v březnu 1903 a byl nahrazen novým mistrem Zajaxzkowským. Jeho počínání je odsuzováno v květnu 1904 na stránkách listu Robotník Slqski,72 zde se píše o jeho až příliš tvrdé zacházení s podřízenými dělníky, a to jak s mladšími, tak i se staršími. Článek popisuje všudypřítomné nadávky a urážky, tresty, posílání na neplacená volna a peněžní pokuty. Kritizuje se také jeho nezkušenost spojená s výrobou. Nové vedení smaltovny v čele se Zajaxzkowským nedokázalo odstranit vleklé a zhoršující se problémy a přizpůsobit se měnícímu se trhu. Možná dokonce problémy ještě zhoršilo. Nenavázalo totiž na předchozí dvougenerační tradici vedení rodiny Szyszkowitz. Nerentabilita provozu tedy vedla k samotné likvidaci smaltovny a její dělníci a dělnice si museli najít nové zaměstnání, nejčastěji v jiných provozech u nyní již Hutní a báňské společnosti. 1.4 Uzavření smaltovny Jeden z největších průlomů v historii podniků třineckých železáren nastal v roce 1906, kdy se novým vlastníkem hutních podniků Těšínské komory stala Báňská a hutní společnost. Završily se tak dlouholeté spekulace o prodeji 7 0 Státní okresní archiv Frýdek-Místek, Archiv města Třinec, Inv. č. 117, Stavební spisy a plány "Bánské a hutní společnosti", nefoliováno. 7 1 Tadeusz Reger a kol.: Robotník Šl^ski, č. 9, 1904, s. 3. 7 2 Tamtéž. 27 TŘINECKÁ SMALTOVNA železáren, o kterých se můžeme dozvědět i v tisku.7 Před prodejem hutní závody vyráběly ročně zhruba 84 tisíc tun surového železa, 72 tisíc tun surové oceli, skoro 50 tisíc tun válcovaných výrobků a polotovarů, téměř 5 tisíc tun ohnivzdorného zboží, 1,7 tisíc tun dehtu a 610 tun síranu amonného.7 4 Díky větším kapitálovým možnostem nového majitele začala okamžitá modernizace. Ještě v roce 1906 došlo k elektrizaci všech válcoven. Třinecká bloková válcovací trať tak byla první elektrickým bluminkem na světě. Pro tyto účely byla také postavena elektrárna, která vytvářela energii pomocí spalování kychtového plynu. Proces postupného nahrazování uhlí odpadními plyny pokračoval i poté. Nahrazována byla kromě blokové válcovací tratě i hrubá trať a o rok později trať jemná a střední. Došlo i k celkové restrukturalizaci provozů. Nerentabilní a zastaralé provozy byly co nejrychleji zlikvidovány. Kromě dřevouhelné pece tento osud stihnul i smaltovnu. Po jejím uzavření kvůli nerentabilitě v roce 1906 byla její budova přestavěna na byty. Budova později sloužila jako ubytovací zařízení pro spojenecké vojsko, které na Těšínsku pobývalo po sedmidenní válce. Neutrální italští vojáci měli uklidnit národnostní napětí v regionu a zabránit další eskalaci konfliktu. Zajímavostí je, že se s nimi přátelili mladí třinečtí hoši, kteří se od Italů učili hrát fotbal.75 V období první republiky neměla smaltovna přímé využití, a tak sloužila jako sklad. Byla například skladištěm pro sbor dobrovolných hasičů města Třince,7 6 sloužila jako knihovna pro Klub československých turistů7 7 a v roce 1932 zde odehrál první zkoušku známý třinecký skladatel Pawel Kaleta se svým nově vzniklým kvartetem Areo, jehož byl primářiem.7 8 V druhé polovině padesátých let dvacátého století začala demolice první části budovy smaltovny, kde byla lisovna.7 9 Hlavní budova bývalé smaltovny (více Tadeusz Reger akol.: Robotník Sladkí, č. 1, 1906, s. 3. Jiří Lampa: Nejstarší historie závodu, Těšínsko, č. 6-7, 1959, s. 6. Italští vojáci tak stáli u počátku třineckého fotbalu, protože místní chlapci, kteří se od nich naučili hrát kopanou, začali i po odchodu vojáků hrávat na Borku za cihelnou, tehdy ještě v týmech podle kolonií a stali se prvními průkopníky třineckého fotbalu. Jiří Lampa: Z historie kopané v Třinci, Těšínsko, č. 4, 1986, s. 14. Karel Záškodný a kol.: Slezský věstník hasičský: orgán Zemské hasičské jednoty slezské, č. 13-14, 1931, s. 6. Bohumil Pater a kol.: Těšínská župa Klubu československých turistů, Bezkydy Jeseníky, č. 4, 1932. s. 91. Oldřich Tokarský: Hudební skladatel Pavel Kaleta, Těšínsko, č. 4, 1979, s. 11. K této informaci jsem dospěl po porovnání ortografických snímků mezi lety 1955 a 1958. CÚZK Letecké měřické snímky, 1958, viz https://ags.cuzk.cz/archiv/open- map.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1958.JABL70.04278&extent=- 444550.9729726962,-1120856.4276581237,-443935.67210401467,- 1120570.0083084444&link=ext [15. 4. 2023]. 28 TŘINECKÁ SMALTOVNA než stoletá) byla definitivně zbořena v roce 1953. 0 Na jejím místě bylo vybudováno a rozšířeno křižování cest. Dnes je na tomto místě kruhový objezd u Myší díry a přilehlé parkoviště. Zámeček se zachoval dodnes, aleje značně zredukován až k nerozpoznání. Dnes je v něm pobočka firmy s názvem Skicentrum a stále nese číslo popisné 3. ČÚZK: Letecké měřické snímky, 1955, viz https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1955.JABL70.0741 l&extent=- 444525.50307285145,-1120901.9344762918,-443980.6597423967,- 1120648.3127436908&link=ext [15. 4. 2023]. 8 0 Karel Kuča: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku 7. díl Str-U, Praha 2008, s. 726. 29 PŘÍCHOD RODINY SZYSZKOWITZ Z POLSKA 2 Příchod rodiny Szyszkowitz z Polska Rodina Szyszkowitz v čele s Franzem a Juliem sehrála nenahraditelnou roli v historii samotné smaltovny, a to od jejího založení a příchodu rodiny z Pruska do Třince, až de facto k ukončení jejího provozu a odchodu rodiny z Třince. Jejich osud byl stejně neodmyslitelně spjatý i s německým školstvím. Můžeme zde vidět případ postupné dobrovolné germanizace polského obyvatelstva v Prusku a Rakousku za účelem získání lepších kariérních možností. Rodina i po pádu rakousko-uherské monarchie představovala svou členitostí, kontakty a přesvědčením určité zakonzervování císařských tradic a hodnot dlouho po pádu dvouhlavé orlice. 2.1 Polská šlechtická heraldika Polská heraldika je svým pojetím erbovního obrazu a vztahu erbu k osobě v Evropě unikátem. Někteří badatelé datují kořeny polského herbu až k runám. Tuto spojitost však nelze historicky potvrdit. Po přederbovním období vyznačujícím se pečetěmi a například Piastovskou orlicí, vzniká v druhé polovině 13. století téměř definitivní podoba polské heraldiky. Zvláštností je malý výskyt kožešin, pravidlo využití ne více než dvou tinktur a volba barvy tinktury tak, aby zobrazovala reálnou barvu figury.81 Každý polský herb má také svoje jméno, často vzniklé ve shodě s erbovním obrazem. Jméno mohlo také být odvozeno od jména původní nobilitované rodiny, nebo od toponym, která k ní mají vztah. Rodiny měly kromě erbu také společný pokřik (zawolanie, okrzyk) pro případ válečného konfliktu a nutnosti rychlého seskupení. I válečný pokřik mohl sloužit pro odvození jména rodiny.82 Pravděpodobně nej staršími polskými herby jsou Lis, Topor, Dryja a Nowina. Organizace herbovních rodů je v polsko-litevské kultuře evropsky ojedinělá a připomínají pouze rozdělení na klany ve Skotsku. Herb nejenže nese vlastnickou a rozpoznávací informaci, ale šlechta se dá podle něho také zařadit. Stává se to, že několik desítek, někdy i stovek šlechtických rodin používá stejný erb. Nej rozšířenější mi herby jsou Jasrtzebiec (563 rodin), Koráb (326 rodin), Lubicz (323 rodin) a Slepovron (302 rodin). Existují však naopak i herby, které soustřeďují jen několik málo rodin.8 3 Tyto případy obrovských 1 Milan Buben: Encyklopedie heraldiky, Praha 1997, s. 326. 2 Tamtéž, s. 327. 3 Tamtéž. 30 PŘÍCHOD RODINY SZYSZKOWITZ Z POLSKA počtů rodin s jedním herbem souvisejí s možností získání šlechtického stavu, a tedy i velkým počtem šlechticů v Polsko-litevské unii. Stejně jako jinde v Evropě platilo, že šlechtictví se mohlo v Polsku získat dědičně i po otci. Možností byla také nobilizace, včetně té hromadné. Toto právo začalo být královi v 70. letech 16. století upíráno, až vyústilo v to, že o něm začal rozhodovat Sejm. Noví šlechtici byli nobilitováni buď se všemi právy (Praecise scartabellatu), nebo s právy ohraničenými, s tím, že všechna práva budou novému rodu přiznána ve třetí generaci (Salvis legibus de Scartabellis). Velmi rozšířená byla adopce či přijetí k erbu. Tato možnost byla tak intenzivně používána, že Sejm nakonec opakovaně rozhodl o jejím zrušení v letech 1601- 1633.84 Nutno podotknout, že všichni polští šlechtici si byli mezi sebou po právní stránce rovni. Rozdíl se činil pouze ve funkcích a šlechta se tak dělila na rytířský a senátorský stav. Tento rozdíl však po právní stránce odpovídal postavení mladšího a staršího bratra. Větší rozdíly byly však ve finanční rovině. Šlechtický titul nebyl garancí vysokého majetkového postavení. Mnozí šlechtici měli pouze chalupu, nebo menší statek a obdělávali své pozemky jako okolní rolníci, od nichž je dělila pouze jejich šlechtická svoboda.85 2.2 Původ rodiny O původu samotné rodiny nám mohou napovědět herbáře, které se zabývají šlechtickými rodinami z území Království polského a Velkoknížectví litevského. Musíme ale použít originální polský přepis příjmení, bez později přidané německé koncovky - Szyszkowicz. V herbáři Herby szlachty polskiej (Tom 1) se pod erbovním rodem Dolega dočteme, že, Szyszkowicz, Szyszka a Szyszko jsou stejné zaměnitelné varianty jednoho šlechtického jména. Jejich původ je z Litvy a užívají přídomku Doblinowicz. Jsou zároveň stejného původu i s rodinou Szyszků herbu Odyniec.86 Spojení rodových příjmení Szyszkowicz a Szyszko s erbovním rodem Dolega potvrzuje také herbář Alfreda Znamierowského8 7 Index příjmení v Szlachta ziemi dobrzyňskiej za ostatních Jagiellonów od Antona Biliňského8 8 , Herby Szlachty Milan Buben: Encyklopedie heraldiky, Praha 1997, s. 328. Tamtéž, s. 329. Zbygniew Leszczyc: Herby szlachty polskiej T.I., Poznaň 1908, s. 80. Alfred Znamierowski: Herbarz rodowy, Varšava 2004, s. 297. Antoni Biliňski: Szlachta ziemi dobrzyňskiej za ostatnich Jagiellonów, viz https://szlachtarp.pl/lista-nazwisklndexl8.html [15.4. 2023]. 31 PŘÍCHOD RODINY SZYSZKOWITZ Z POLSKA Rzeczypospolitej Andrzeje Brzeziny Winiarskiego nebo herbář Tadeusze Gajla.9 0 Nej detailnější popis nám však poskytne Herbarz Polski Kašpara Niesieckého.9 1 Ten pod heslem Szyszka herbu Dolega popisuje první zmínku z roku 1373 z okresu Grodno, kde je uveden kastelán hradu Wyszgród N. Szyszka. Potvrzuje zde také spřízněnost se Szyszkama herbu Odyniec. Zmiňuje se o důležitých členech rodu, jako byl například Mikolaj Szyszkowicz Doblinowicz, v roce 1569 poslanec z Braclawského vojvodství. Tento Mikuláš byl také svědkem podpisu Lublinské unie v roce 1569.92 Jeho jméno je zde trochu pozměněno, a vystupuje tak jako Mikolaj Szyszkowicz Dolbnowicz. Jeho podpis je mezi nej důležitější mi šlechtici čtvrtý shora. Podle informací Geralda Szyszkowitze, který se rodinnou historií intenzivně zabývá a dokument v šedesátých letech sám osobně viděl, je SzyszkowitzDolbnowicz podepsán jako čtvrtý ze shora zeleným inkoustem.93 Je tedy jisté, že rodina není původem z pruského Slezska, odkud do Rakouska v minulosti přišla. Nedokázal j sem však přímými genealogickými důkazy najít přesné místo původu rodiny. Genealogické důkazy o nej starším dohledatelném členovi rodiny - Antonovi Szyszkowitzovi - otci zakladatele smaltovny Franze, narozeného okolo roku 1746, jsou nedostupné. Při hledání v archívu katovické arcidiecéze v matrikách křtů psaných mezi lety 1740 - 1750 z fary v Zorách jsem ho nedokázal nalézt, ačkoliv mě zde informace z jeho sňatků a úmrtí naváděly. V dostupných starších matrikách křtů, sňatků a úmrtí nenalezme v okolí ani jednoho nositele jména Szyszkowitz nebo jeho jiné varianty. Příjmení je tak na území horního Slezska poměrně vzácné. Toto podporuje teorii, že rodina ze Slezska nepocházela. Určitým vodítkem k rozuzlení původu mohou být opět herbáře, neboť informace o původu rodiny odkazují na Litevské velkoknížectví, konkrétně na okres Grodno. Právě v něm se nacházela malá ves Szyszki, která leží 5 kilometrů severovýchodně od města Sokólka, jež je přibližně 30 kilometrů od Grodna. Na doporučení Geralda Szyszkowitze j sem hledal v nej rozsáhlejší 8 9 Andrzej Brzezina Winiarski: Herby Szlachty Rzeczypospolitej, viz https://orna- towski.com/wykazy-nazwisk/herby-szlachty-rzeczypospolitej/s-herby-szlachty-rzeczypospolitej [15.4. 2023]. 9 0 Tadeusz Gajl: Herby szlacheckie Rzeczypospolitej Obojga Narodów, viz http://redbow.ru/polskiy_gerbovnik_t.gayla [18. 4. 2023] 9 1 Kašpar Niesiecki: Herbarz Polski, Tom VIII., Varšava 1989, s. 637-638. 9 2 Bajiepbiň na3AHHKoý: ,3,aKyMeHTi>i: JhoÔJiiHCKaH yma 1569 (6), 2014 viz http://vkl.by/documents/36 [15.4. 2023]. 9 3 Podle informací Geralda Szyszkowitze, který se rodinnou historií intenzivně zabývá a dokument v šedesátých letech sám osobně viděl, je Szyszkowitz-Dolbnowicz podepsán jako čtvrtý ze shora zeleným inkoustem. 32 PŘÍCHOD RODINY SZYSZKOWITZ Z POLSKA sbírce dokumentů z Litevského knížectví. Tou jsou Akta archeologické komise z Vilniusu9 * ( A K T M H3AaBaeMbie BnneHCKOK) KOMuccieio p,m pa30opa ApeBHux aKTOB95 ). V 39 svazcích přepisů tisíců dokumentů z 16., 17. a 18. století jsem nalezl text s názvem Seznam ozbrojených šlechticů a Tatarů okresu Grodno, objevivše se přehlídce (CnucoK eoopywcěHHbix deopau umamap TpodneHCKOZo noenma, mueuiuxcn na cjuomp), který je datován k roku 1765. V tomto výčtu zúčastněných šlechticů přehlídky v různých městech okresu Grodno je následující zápis: Vážený pán Antoni Szyszka na sivém koni, s šavlí a pistolemi (Imč pan Antoni Szyszka na koniu siwym, z szabla^ y pistoletami.) Tento Antoni Szyszka se přehlídky zúčastnil ve farnosti Sokólka,9 6 kam právě patří také ves Szyszki a je možné, že se jedná o nejstaršího známého dohledaného Szyszkowitze, a to stejného Antona Szyszkowitze ze Studzionki (tehdy Staude), který byl otcem Franze. 2.3 Barská konfederace Důvodů náhlé změny bydliště může být několik, avšak jako nej pravděpodobnější se mi jeví politická emigrace. Království polské a Velkoknížectví litevské bylo v šedesátých letech 18. století velmi nestabilní zemí, v níž silně narůstal ruský vliv. Proti tomuto vlivu se postavila Barská konfederace, která začínala jako šlechtický vojenský spolek na obranu práv šlechty a také práv katolíků. Nesouhlasila totiž se zrovnoprávněním jinověrců. Ačkoliv z počátku byly cíle konfederace primárně zaměřené na obranu práv šlechty a byla mířena proti králi Stánislawowi Poniatowskému, který pro ně představoval loutku zastávající pouze vůli carevny, později její cíle přerostly v obranu svobod Polsko-litevské unie proti okolním státům. Konfederace nakonec skončila neúspěchem a paradoxně situaci ještě zhoršila, neboť dala Rusku impuls, že vytvořit z Republiky obou národů ruský loutkový stát nestačí a je třeba jej přímo integrovat do Ruského impéria, a to i s pomocí sousedních mocnářství. lietuvos mokslu akademijos Vrublevskiu bibliotéka, Knygos, 19 a, A K T M H3AaBaeMMe BnneHCKOK) KOMHCcieio j\jin pa3Ôopa ApeBHnx atcroB, A K T M BnneHCKaro rpoACicaro cy/ja, Tom VII, s. 410. ' Originální název dokumentu je - Qracoicb BOopyjKennbíMi ABopjmaM-b nraTapaM-b ropoAHeHCKaro noBT/ra, aBHBiiiHMca Ha CMOTpi. ' Lietuvos mokslu akademijos Vrublevskiu bibliotéka, Knygos, 19 a, AKTM H3AaBaeMbie BnneHCKOK) KOMHCcieio RJIH pa3Ôopa A P C B H H X atcTOB, A K T M BnneHCKaro rpoACKaro cy^a, Tom VII, s. 410. 33 PŘÍCHOD RODINY SZYSZKOWITZ Z POLSKA Za počátek Barské konfederace se uvádí 29. únor 1768. Povstání začalo nejdříve v Polsku a později se přeneslo také na území Litvy. Litevské šlechtické oddíly dostaly pod svoji kontrolu okresy kowieňský, wilkomierský, oszmaňský, nowogródzký, brzešciaňský, rzeczycký a mšcislawské vojvodství.9 7 Povstání se v Litvě účastnilo na 3 000 konspirátorů.9 8 Jejich verbovaní do řad povstání však nebylo vždy dobrovolné. Můžeme se setkat s mnohými případy nedobrovolné rekrutace nižší šlechty nebo etnických menšin (jmenovitě židů a cikánů) do řad vojáků konfederace.99 Často bylo využíváno násilí, výhrůžky, vypalování a konfiskace majetku. Jedním z případů, o kterých podává hlášení velitel Lukomski z města Velikije Luki, je situace, kdy se v noci 25. 6. u pána Kunického sešlo pět členů rodiny Bohomelec, pět členů z rodiny Szyszko a mnozí další, kteří byli nucení vlastní krví tekoucí z rozřezaných prstů stvrdit svoji účast na povstání. Odkaz na několik Szyszko/witzů, jež se účastnili povstání, přežívá i v rodinné legendě, která se traduje v rodině Szyszkowitz a byla sepsána Geraldem Szyszkowizem v rodinné kronice. Tato legenda vysvětluje migraci rodiny příběhem o čtyřech bratrech. Bratři po prohrané bitvě utíkali směrem na západ a jeden z bratrů přitom přišel o život, neboť se utopil v řece.1 0 0 Je možné, že během předávání legendy došlo k omylu a udávaný počet přeživších bratrů (čtyři) se stal během let počtem vzbouřených bratrů (také čtyři). Je také možné, že ne všichni Szyszkowitzové, jež se účastnili povstání, byli bratři, ale šlo například o vzdálené příbuzné. Případy výhrůžek a násilí se děly po vychytralém převzetí iniciativy ve vedení a organizaci povstání v Litvě Szymonem Marcinem Kossakowským. S litevskými oddíly se měla spojit letní výprava Franciszka a Kazimierze Pulaských,1 0 1 měli také za úkol zajmout Kossakowského a získat kontrolu nad jeho jednotkami. Tato výprava však byla rozprášena a litevské oddíly tak zůstaly izolované a nadále pod kontrolou Kossakowského. Ten později vedl nadějnou ofenzívu, která nebyla úspěšná, neboť se musel se svými jednotkami stáhnout do Pruska. Ruská armáda tak mohla zesílit tlak na litevská vojska, která byla pod vedením hlavního regimentáře Józefa Sapiehy, jenž v srpnu 1769 emigroval do neutrálního Pruska a velení armády přenechal svému nezkušenému bratrovi 9 7 Wladyslaw Konopczyňski: Konfederacja Barska, Krakov 1928, s. 525. 9 8 Tamtéž. 9 9 Tamtéž, s. 531. íoo kronika rodiny Szyszkowitzů, s. 135, viz. příloha 1. 1 0 1 Wojciech Kriegseisen, Sapieha Kajetán Michal, Polski slownik biograficzny, Tom X X X V , 1994 viz https://www.ipsb.nina.gov.pl/a/biografia/kajetan-michal-sapieha- 1749-1771-marszalek-konfederacji-barskiej_[15. 4. 2023]. 34 PŘÍCHOD RODINY SZYSZKOWITZ Z POLSKA Kajetánovi. Pod silným tlakem ruské armády se však zbytek těchto rozprášených litevských sil dostal do Východních Prus. V září se Pulašští společně se Sapiehou pokusili o novou výpravu, avšak zde byli poraženi v bitvě u Bialystoku, někdy zvané jako bitva u Olmonty. Byla to poslední přímá bitva konfederačních vojsk. Posléze Poláci přešli na partyzánský způsob boje. I přes silnou početní převahu znamenala bitva u Olmonty šlechtickou porážku, vytvořila tisíce dezertérů a uprchlíků a ukončila hlavní ofenzivní operace.102 Definitivní porážkou litevských šlechticů byla bitva u Stolowicze. V září 1771 početně silnější polsko-litevské oddíly pod vedením sice druhého nejmocnějšího muže v Litvě, ale paradoxně velmi nezkušeného generála, velkého korunního hejtmana Michala Kazimierze Ogiňského, byly de facto zničeny armádou Suvorova. Po porážce konfederace ztratila nejen svoji oporu v Litvě, ale také i všechny baterie artilerie. Utéct bez velkých ztrát se podařilo pouze oddílům hulánů pod vedením veterána sedmileté války Józefa Bielaka. Kavalerie a zbytky infanterie se po bitvě rozutekly směrem k Východnímu Prusku. Ogiňski byl také jedním z těch, kteří využili Prusko jako vstupní bránu do Západní Evropy, a z emigrace se vrátil až v roce 1786.1 0 3 Navštívil Vídeň, Paříž nebo Těšín, a kromě politiky se věnoval také hudbě. Kromě Ogiňského a Kossakowského odjel do Pruska také dříve zmíněný Józef Sapieha. Ten se nejpozději v říjnu 1769 přestěhoval z Gdaňsku do Bielska, kde se tvořila „Rada Generálna Stanów Skonfederowanych Konfederacji Barskiej - Generalnošč." Zde 66 nej důležitějších lokálních členů konfederace vytvořilo radu za účelem získání finanční a vojenské pomoci primárně z Francie. V roce 1770 ohlásila rada sesazení krále Poniatowského. Konfederáti byli ubytováni na zámku v Bielsku, a to navzdory neochotě samotného bielského knížete Augusta Sulkowského, který byl silně proti. Konfederaci však podporoval jeho mladší bratr Franciszek de Paula. Dokonce zde došlo i k několika pohraničním incidentům.1 0 4 Proto se většina šlechticů a jejich rodin rozhodla ubytovat ve Fryštátě nebo Těšíně, kam se také koncem roku 1771 tato generální rada přesunula.1 0 5 Dorazil zde i Sapieha, který mezitím vyrazil zpátky do Gdaňsku a poté do Drážďan, aby získal francouzskou Zygmunt Kosztyla: Bitwa pod Biarymstokiem w dniu 13. lipca 1769 R., Rocznik B i alostocki, č. 2, 1961, s. 435-444. Artur Ziontek: Michal Kazimierz Ogiňski w šwietle pišmiennictwa XVIII. wieku, Wschodni rocznik humanistyczny, Tom VI, 2010-2011, s. 134. Janusz Spyra: Reformy ostatních lat rzadów Marii Teresy, Dzieje Šlapka Cieszyňskiego od zarania do czasów wspólczesnych, T O M IV, Těšín 2012, s. 83. Tamtéž. 35 PŘÍCHOD RODINY SZYSZKOWITZ Z POLSKA pomoc. V Těšíně se v listopadu 1771 dostal do sporu s Ogiňskim o vedení, v tuto chvíli už neexistující, litevské armády. Pro Těšínsko však netvořil pobyt konfederátů velký rozdíl. Vedení konfederace trávilo čas na svých plesech a zábavách s dalšími aristokraty.106 Toto také popisuje Sapiehova žena Teofilie, která se zmiňuje o tom, že mezitím, co se velitelé konfederace hádali o vedení, tak byly ve Fryštátě organizovány bály a plesy, které navštěvovali místní aristokrati a konfederáti, mezi nimi například Rudolf Celesta z Celestinu, a dokonce i někteří rakouští důstojníci. Nakonec však začalo rabování neplacených konfederačních vojáků a rvačky po celém Těšíně. Toto napětí ukončila rakouská vláda, která nařídila pod hrozbou vězení konfederátům odjet.107 A tak Sapiehovi, podobně jako ostatní konfederáti, odjeli z Rakouska do zahraničí. Těšín opustili dne 30. 5. 1772. Postupně projížděli přes Ostravu, Zhořelec, Rezno a Mnichov, aby objeli Rakousko, ve kterém nebyl Sapieha dále vítán. Jeho původním cílem byla Francie, avšak po tom, co se dozvěděl o sjezdu rodáků v Branau am Inn, rozhodl, že ho navštíví. Po výhružce Rakouska se však nápadu vzdal a usadil se ve Štrasburku.1 0 8 Sapieha se do Polska vrátil, až v roce 1777.1 0 9 Kromě emigrace díky účelovému využívání pruské neutrality konfederačními jednotkami, se mohli vojáci ocitnout v Prusku také neúmyslně. Pruští důstojníci totiž aktivně kupovali od Rusů zajaté konfederační veterány a integrovali je do svých vlastních pluků.1 1 0 Tamtéž. Janusz Spyra: Reformy ostatních lat rzadów Marii Teresy, Dzieje Šlapka Cieszyňskiego od zarania do czasów wspólczesnych, Tom IV., Těšín 2012, s. 84. Uspořádání sjezdu v Branau, má svoje opodstatnění, je to místo, které ještě stále náleželo pod svrchovanost Bavorska a leží přímo u rakouských hranic. Už tehdy však mělo Rakousko silný vliv na Bavorskou politiku a dostatečně silné slovo v tom, koho na sjezdu strpí a koho nikoliv. Tento vliv nad Bavorskem byl rozšířen o pár let později po podepsání Těšínského míru v roce 1779, který ukončil válku o dědictví Bavorské a Rakousko získalo Braunau stejné jako celý zbytek Innské čtvrti přímo po svoji správu. Zofia Zieliňska: Sapieha Józef, Polski slownik biograficzny, Tom X X X V . , 1994 viz https://www.ipsb.nina.gov.pl/a/biografia/jozef-sapieha-1737- 1792-krajczy-litewskikonfederat%20barski [15.4. 2023]. Wladyslaw Konopczyňski: Fryderyk Wielki a Polska, Krakov 2010, s. 88-136. 36 ANTON SZYSZKOWITZ 3 Anton Szyszkowitz 3.1 První zmínky První nepřímá zmínka o Antonu Szyszkowitzovi je v matrikách z horního Slezska, a to z 5. 8. 1781, kdy byla pohřbenajeho pravděpodobně první manželka. Třiceti dvouletá Marianna je v matriční knize ze vesnice Studzionka (Staude). zmíněna jako schulhalterin, tedy jako manželka školního mistra, nebo učitele. Podle pramenů byla ve vesnici Studzionka jen jedna škola, v níž byl pouze jeden učitel a v roce 1781 jim byl právě Szyszkowitz.1 1 1 Pokoušel jsem se zápis jejich svatby, podobně jako narození Antona, dohledat. Tento zápis by totiž mohl pomoci s nasměrováním na příslušnou lokaci a poskytnout více informací o Antonovi. V matrikách v Zorách však svatba zapsaná není, stejně tak ani v blízkých Krzyžowicích (Kreutzdorf), což je jediná dostupná matriční kniha, kam se v daném období zapisovaly také sňatky ze Studzionky. S nej větší pravděpodobností je sňatek zapsán v matrikách vesnice Studzionka, protože zde fungovala samostatná fara, která vedla matriční knihy.1 1 2 Matriky jsou však nevysvětlitelně nedostupné. Matriky křtů jsou dostupné od roku 1766 a úmrtí od roku 1765. Sňatky však až od roku 1841.1 1 3 Tato situace značně komplikuje bádání, neboť nemohu přímou cestou vyvrátit možnost Antonova původu ze Studzionky, a potvrdit tak jeho příchod do Slezska v období barské konfederace. V katovickém arcidiecézním archívu mi byla od správců archívu sdělena informace, že se matriky ve Studzionce vedly i před výše uvedeným časovým úsekem, tedy v době, kdy ještě neexistoval dnešní zděný kostel a na jeho místě byl kostel dřevěný. Jsou si jistí, že se matrika sňatků ve Studzionce vedla, pravědodobně i před dohledatelným a dostupným rokem 1841, avšak tyto knihy nemají k dispozici, a to i navzdory tomu, že by se zde měly nacházet. Kontaktovali příslušnou faru, ale ani tam knihy nebyly nalezeny. Knihy nejsou ani v databázi Státního archivu v Katovicích. Archiváři se domnívají, že je možné, že knihy byly spáleny v roce 1822 při vyhoření původního dřevěného kostela. Další možností je, že se knihy při předávání ze státního 1 1 1 Alfons Nowack: Geschichte der Landpfarreien des Archipresbyterates Sohrau, Zory 1912, s. 243. 1 1 2 Rudolf Brom a kol.: Schematyzm Archidiecezji Katowickiej 1993, Katovice 1993, s. 407- 408. 1 1 3 Tamtéž. 37 A N T O N SZYSZKOWITZ archívu do církevního archívu někde jednoduše ztratily nebo zapomněly. Tuto hypotézu mi potvrdili jako možnost i pracovníci katovického arcidiecézního archívu.1 1 4 Teorii o tom, že jde o manželku Antona, podporuje to, že při jeho svatbě v roce 1782, kdy se Anton oženil podruhé, a to v Zorách s Annou Kwokou, je zmíněn jako vdovec a opět jako školní mistr (Schull mayster) z vesnice Studzionka. Je zde tedy zmíněn jako pracovník ve školství.1 1 5 Na malé škole musel působit sám, ve škole spal a staral se o celý její chod. Byl tak ředitelem samotné školy, učitelem, ale i správcem samotné budovy v jedné osobě. Další zmínkou o Szyszkowitzovi jako učiteli je smlouva uzavřená dne 18. 2. 1783 mezi ním jako učitelem ve Studzionce a duchovním Marcinem Kroczkem z vesnice Wisla Mala. Szyszkowitz měl být povinen učit žáky z Wisly Malej s tím, že dostane výplatu ve výši 10 talárů ročně. Úmluva měla vyřešit dlouhodobý problém najít učitele žactva na vesnici, který by ovládal němčinu a polštinu. Stanislaw Kepny, který byl ve Wisle Malej zaměstnán od roku 1777 po absolvování učitelského kurzu v Rudách Raciborskich sice získal potřebná oprávnění, která byla státem vymáhaná k tomu, aby mohl nastoupit jako učitel, avšak ukázalo se, že dokáže vyučovat pouze v polštině. Státní orgány mu zabránily vykonávat učitelkou profesi a doporučily, aby se děti účastnily školní docházky v blízké Studzionce. Samotná úmluva však nebyla dodržována a zůstala j en na papíře, protože Kepny byl prakticky stále učitelem, a to i bez správné smlouvy a oficiálního jmenování učitelem. Učil zde do roku 1794.1 1 6 Učitelé byli do pruského školství rekrutování velmi často z řad vojáků. Důstojníci jako učitelé žáky pravidelně vojensky cvičili, naučili žáky přijímat autoritu a uvyknout si pruské vojenské disciplíně. Spousta žáků totiž v samotné armádě i skončila.1 1 7 Často učitelskou kariérní cestu volili netrénovaní nižší poddůstojníci, kteří se pomocí Byli jimi Mgr. Lic. Damian Gruchlik a Mgr. Janusz Grzegorczyk. Josef Jungmannve Slovníku česko-německém, Díl IV. uvádí pod heslem Školní, německý překlad slova školní mistr jako Schullmeister. Dále ale také uvádí: „D. Školnj spráwce, neywyššj školnj spráwce, školnjk, rektor, der Schulrektor, oberster Schulmeister. Schulmeister tak má poměrně širší význam, než Lehrer, jež se omezuje jen na význam učitele. Schullmeisterje nejspíše kvůli svému širokému významu všem vyjmenovaným funkcím synonymem. Josef Jungmann: Slovník česko-německý, Tom IV., Praha, 1838, s. 471. Ewelina Szuster: Wisla Mala. Z dziejów wsi od jej zarania až do czasów wspólczesnych Pszczyna 1998, s. 65. Henry Barnard: Military schools and courses of instruction in the science and art of war, New York 2013, s. 293-294. 38 ANTON SZYSZKOWITZ školství chtěli dostat do řad akademiků, nebo získat lepší plat a prestiž. 8 Toto mohl být případ Antona, který se učitelem stal po předchozí zkušenosti v armádě. Na tuto pozici se mohl dostat po dezerci, nebo po zajetí. Tento kariérní postup se tak zdá velmi pravděpodobný. S jistotou to však pro nedostatek přímých důkazů konstatovat nemůžeme. V horním Slezsku však přesun válečných veteránů na pozice vyučujících probíhal trochu jinak, a to z důvodu germanizace. Ta za vlády Fridricha II. dosahovala kvůli rozsáhlé pruské anexi území s polskou většinou svého vrcholu. Mezi lety 1751-1790 bylo vydáno 26 různých zákonů týkajících se vyučování německého jazyka.1 1 9 Obecně ve většinově polsky mluvícím kraji1 2 0 bylo velmi těžké najít dvoujazyčné obyvatele schopné učit, nebo dokonce kázat ve dvou jazycích.1 2 1 Pokus zapojit do vzdělávacího procesu patriotický smýšlející mládež nebo válečné invalidy skončil fiaskem, neboť většina těchto lidí byla stále j eště negramotná.1 2 2 Proto také vznikl při klášteře v městečku Ruda Raciborska seminář, který měl budoucí inteligenci naučit německy. Zde se také začalo učit duchovenstvo, a to především z Malopolska. Navzdory tomu byly výsledky neuspokojující.1 2 3 Anton tak měl se svým předchozím vzděláním, ať již bylo jakékoliv, velkou výhodu oproti běžným obyvatelům a ostatním učitelům. Pomohlo mu dostat se na poměrně dobrou pozici a zajistit si slušné živobytí. Kromě informace o jeho kariéře je velmi podstatná informace také to, že místem úmrtí Antonovy manželky, a tudíž i jeho prvním potvrzeným a dohledatelným místem bydliště a působiště, byla Studzionka. Pruská Studzionka se totiž nacházela na hranici s Těšínským knížectvím. Tím se otevírá předpoklad, že toto místo není Antonovým bydlištěm náhodou. Buď si toto místo vybral sám, nebo zde byl donucen zůstat. Anton byl pravděpodobně jedním z konfederátů, kteří se pohybovali na a kolem území Těšínská kvůli radě generální radě (Generalnošč), a to ať už již kvůli přímé účasti jeho samotného, nebo jeho nadřízených. Jelikož byli konfederáti z Rakouska, a tudíž i z Těšínská, později vyhnáni, mohl se Anton buď kvůli nedostatku financí, které konfederační šlechtu a vojsko dlouhodobě trápilo, nebo kvůli svým 1 1 8 Outreach in Prussian Education System, viz https://www.kl2academics.com/Educa- tion%20Worldwide/Education%20in%20Germany/History/Prussian%20Education%20System/outreach [15.4. 2023]. 1 1 9 Pawel Porwól a kol.: Zory - zarys dziejów: wypisy, Zory 1994, s. 88. 1 2 0 Felix Triest: Topographisches Handbuch von Oberschlesien, Tom II., Vratislav 1865, s. 792. 1 2 1 Pawel Porwól a kol.: Zory - zarys dziejów: wypisy, Zory 1994, s. 88. 1 2 2 Tamtéž. 1 2 3 Tamtéž. 39 A N T O N SZYSZKOWITZ známostem či jinému neznámému důvodu, rozhodnout zůstat v nejbližší pruské vesnici za hranici s Rakouskem. Z důvodu absence matričních knih nemohu s jistotou konstatovat, zdali měl Anton z prvního manželství potomky. Jelikož jeho choť Marianna umřela ve věku, kdy za sebou měly ženy tradičně již několik porodů, tak je velice pravděpodobné, že manželský pár nějaké potomky mít mohl. V pozdějších matrikách narození z Zor jsem zpozoroval dva Szyszkowitze, jejichž předpokládané datum narození odpovídá tomu, že by mohli být Antonovými dětmi z prvního manželství. Jsou jimi Carl a Felix Szyszkowitz. Pokud jejich vztah nebyl v přímé linii otec-děti, tak byl minimálně velmi důvěrný. Jsou to totiž jediní Szyszkowitzové, kteří se kromě Antona v okolí nacházeli. Anton se zároveň pohyboval v kruzích soukeníků, ve kterých Carl pracoval. Navíc u Felixe Anton vystupuje jako křestní otec jeho dětí, a to více jak čtyřikrát. Jako kmotra Carlových dětí jsem však Antona nezaznamenal. Také manželka Felixe, Franziska, byla kmotrou několika dětí Antonova syna, Josepha Szyszkowitze. Později dokonce společně s Felixem pracovali ve stejném oboru jako prodavači kovových výrobků. Felix, Anton i Carl také později vybírali svým dětem velmi podobná křestní jména, která jsou pro danou dobu a čas netypická. Tyto jména se dále v rodinách dědí a opakují. Kvůli absenci matričních knih je také obtížné určit přesné datum narození Antona, které je téměř nedohledatelné. Zápis jeho druhé svatby z roku 1782 jej uvádí jako čtyřiatficetiletého vdovce. Zápis jeho třetí svatby v roce 1807 píše o třiašedesátiletém vdovci. Zápis jeho čtvrté svatby v 1811 jej uvádí jako pětašedesátiletého vdovce a jeho úmrtí v roce 1825 se zmiňuje o věku dvaaosmdesát let. Zápis o jeho jmenování komořím z roku 1810 prozrazuje, že měl tehdy třiašedesát let. Existují tedy zmínky o čtyřech různých datech možného Antonova narození 1743, 1744, 1746 a 1748. Zápis o úmrtí bývá tradičně nejméně přesný a zápisy z 18. století velmi často obsahují pouze odhady samotného faráře, avšak zde máme až překvapivě přesné datum, možná způsobené vážeností samotné osobnosti Antona. U zápisu sňatku nejspíše farář zapisoval to, co mu ženich jako emigrant nadiktoval, protože farář nemohl nahlédnout do matriční knihy ze své nebo vedlejší fary, kde by se zápis narození nacházel, aby mohl tyto informace zkontrolovat. Musel ženichovi věřit. Je možné, že Anton účelově lhal o svém věku, aby jeho sňatky s velkým věkovým rozdílem nebyly tak moc pobuřující. I zde je v případě těchto tří zápisů velmi těžké určit, který z nich je pravdivý a jaké je přesné datum Antonova narození. Dva různé zdroje se však shodují na datu 1746, které tedy uvádím jako nej pravděpodobnější datum jeho narození na základě analýzy. 40 ANTON SZYSZKOWITZ 3.2 Období druhého a třetího manželství Jak bylo zmíněno v předchozí kapitole, další dohledatelná zmínka o Szyszkowitzovi je Antonova druhá svatba. Ta se přesouvá ze Studzionki do blízkých Zor. Dodržuje tak nepsané tradiční katolické pravidlo o tom, že svatba by měla být v místě původu nevěsty. Anton má svatbu 14. 5. 1782 s žorskou rodačkou Annou Kwokou1 2 4 (pokřtěná 17. 7. 1759), jejím otcem byl Jan Kwoka. Podle matriky byl mezi manželi desetiletý rozdíl. Anton je zde opět zmíněn jako učitel ze Studzionky (Schulmeister aus Stauden), rodina Anny však byla z předměstí. Jedním ze svědků na svatbě byl Bernard Kopietz, který pracuje tou dobou jako učitel v Baranowicích a je také nejspíše Antonovým známým. Anton a Anna měli společně během svého čtyřiadvacetiletého manželství více jak 10 dětí. Prvním dohledatelným dítětem páru je Anton Szyszkowitz (křtěn 16. 3. 1784). Ten se narodil a byl pokřtěn v Zorách, rodina však ještě tehdy bydlela ve Studzionce a byla zde pouze na návštěvu, konkrétně ve „Vorwerk"1 2 5 Wygoda. Ve Studzionce se také 15. 2. 1783 narodila dcera Caecelia. V zápisu sice není uvedeno povolání Antona, avšak s největší pravděpodobností byl stále učitelem. Tím přestává být až kolem roku 1785, kdy nastupuje na školu ve Studzionce nový učitel Józef Gandavski1 2 6 a Anton se definitivně stěhuje do Zor. Prvním dítětem v novém bydlišti byl Joseph Anton. Joseph se narodil 13. 3. 1786 a pokřtěn byl o den později v kostele v Zorách. Můžeme se domnívat, že zde byla rodina čerstvě přestěhovaná. Anton již nebyl učitelem a byl zaměstnán jako schmeidler. Schmeidler je německý historismus pro obchodníka se železářským zbožím, s hrnci, varnými konvicemi, rendlíky aj. Ačkoliv Anton změnil povolání, stále si udržoval své staré kontakty.127 Na V zápisu svatby ale i narození je její jméno napsáno ve tvaru Quoka. Tento netradiční přepis příjmení j sem pro zjednodušení přepsal do dnešního používaného polského tvaru. Vorwerk = Menší, osamocený statek patřící k většímu panství nebo opevnění před továrnou, se kterou je spojeno. Alfons Nowack: Geschichte der Landpfarreien des Archipresbyterates Sohrau, Zory 1912, s. 243. Prohledal jsem několik slovníků: Elektronický slovník staré češtiny (Praha 2008), Staročeský slovník (Igor Němec a kol., Praha 2008), Slovník staročeský (Jan Gebauer, Praha 1970), Malý staročeský slovník (Jaromír Bělič a kol., Praha 1978), Jungmannův slovník (Praha, 1838), Slovníček staré češtiny (František Šimek, Praha 1945), avšak v žádném z nich se přímý překlad nevyskytuje, nejbližší význam má slovo železník - znamenající člověka který železo prodává. Tento překlad však nemůžu kvůli posunutí významu použít. Zatímco železník prodává samotné železo, schmeidler naopak prodává výrobky 41 A N T O N SZYSZKOWITZ křtu byl totiž Josephovým kmotrem Franz Amlaust, který pracoval stejně jako předtím Anton jako „Schullmeister" v Zorách. Dalším dítětem Antona Szyszkowitze je Francisca Anna křtěná 27. 2. 1788 v kostele v Zorách. Anton v té době stále pracuje jako obchodník. To se však mění se zápisem u dalšího potomka dne 28. 3. 1790 křtěného pod jménem Marianna Catharina. Anton je zde uveden nejen jako obchodník se železářským zbožím, ale také jako komoří.1 2 8 Rychlému kariérnímu postupu zajisté pomohl Antonovův bilingvismus. Další Antonovo dítě bylo křtěno 6. 7. 1792 pod jménem Anton. Jeho otec Anton j e zde uveden již jako měšťan. Dne 26. 11. 1794 se rodí Franciscus Andreas a dne 12. 4. 1796 se uskutečňuje křest Constantina Alberta. V těchto třech zápisech není žádným způsobem naznačeno, že se Anton podílí na záležitostech chodu města. Avšak v zápise narození a křtu Johanna Thomase 2. 3. 1797 se před jménem Antona Szyszkowitze objevuje H., znamenající zkratku Herr, nejspíše neznamenající šlechtický titul, ale zkracující funkci radního pána „Ratsherr". Zkratka pro pána, ve formě „Hr.," se před jménem objevuje také v roce 1800, kdy se 3. 1. křtí jeho dcera Paulia Marcella. V zápisu křtu Heleny Johanny 19. 5. 1803 však opět nic nenaznačuje Antonovu součást v radě města. Poslední potomek páruje křtěn 4. 10. 1804 v kostele v Zory pod jménem Franz Aloys. Následně umírá jeho choť Anna, a to 21. 6. 1806 v Zorách ve věku 46 let. Anna je jednou z obětí všeobecného strádání, které město a celý region postihlo v období během přípravy na čtvrtou koaliční válku. Prusko střádalo zásoby a připravovalo se na válku proti Napoleonovi. To však probíhalo dost chaoticky. Ještě před válkou totiž Prusové mobilizovali, demobilizovali a poté mobilizovali znovu. Město se sice během války nedostalo do přímého ohrožení Napoleonovou armádou, a to ani v roce 1807 při jeho slezském tažení.1 2 9 Město mělo tehdy 1707 obyvatel, avšak trpělo dlouhodobým nedostatkem jídla a lidé strádali. Časté odvody mužů do pruského vojska a válečné příspěvky a poplatky situaci ještě zhoršily.1 3 0 z něho použitelné většinou do domácnosti. Po konzultaci s germanistou, jsem se rozhodl slovo nepřekládat. V originále Kämmerer - měšťan, který se vedle starosty podílel na finančních a hospodářských záležitostech města. Komoří také dohlížel na stavební práce ve městě a opravy silnic. Musel mít velkou důvěru a zkušenosti v urbanistických záležitostech. Byla to velmi zodpovědná a lukrativní pozice. Greg Gorsuch a kol.: Eylau: Precis Des Travaux de la Grande Armée, viz https://www.napoleon-series.org/military-info/battles/eylau/c_eylauengl02.html [15. 4. 2023]. Augustin Weltzel: Geschichte der Stadt Sohrau in Ober-Schlesien, Zory 1888, s. 187. 42 ANTON SZYSZKOWITZ V lednu zaslali Anton Szyszkowitz společně s Johannem Kolibayem na účet městského obchodu s kořením zásoby pro ruské a bavorské vojáky do Mechnice (německy Mechnitz) poblíž tehdy obléhaného města Kozle (německy Cosel), kde se také vyskytovala pevnost, která byla francouzsko-bavorskou armádou od 23. 1. obléhána.1 3 1 Situace se rapidně zhoršila 15. 8. 1806, kdy došlo ve městě k obrovskému požáru. Vyhořela velká část města i dolního předměstí. Shořelo 150 budov a dalších 13 bylo vážně poničeno. Neshořel jen kostel a jeho okolí, ale také školy a osm budov. Naštěstí se do velké míry podařilo zachránit sýpky a stodoly. Bylo rozhodnuto, že nově postavené budovy nebudou již dřevěné, ale cihelné a kamenné. Postupně byly rozebrány městské hradby, které sloužily jako stavební materiál na obnovu města.1 3 2 Městské hradby však nebyly rozebrány rovnoměrně a všude, někde dokonce desítky let, chátraly. Například na podzim roku 1824 spadla část obranné zdi na horním předměstí. Ta byla na pozemku číslo 139 patřícímu právě Antonovi Szyszkowitzovi. Zeď tehdy zdemolovala kůlnu a hasičský vůz, jenž se v ní nacházel. Celý grunt, který o stěnu opíral svoji zadní stěnu, byl kompletně zavalen. Jelikož to nebyl ojedinělý případ, rozhodl se magistrát dne 16. 3. 1825 obrátit na královskou vládu, aby mohl kompletně a systematicky obranné zdi rozebrat. Když magistrát rozhodl o rozebrání zbytků zdi na pozemku Szyszkowitze, požadoval nové ohrazení svého pozemku, na kterém stála zeď. K tomu se domáhal náhrady za pošlapání své zahrady pokryté sutinami. Magistrát se ohradil tím, že obranné zdi nikdy neměly sloužit jako ohrazení zahrady, ale sloužily k jiným účelům, především k obraně. Celý spor se dostal až k soudnímu řízení, kde vyšší státní soud rozhodl ve prospěch Szyszkowitze. Rodina byla s tímto výrokem spokojena, avšak radní nikoliv. Podle jejich názoru by se v případě vyplacení náhrady Szyszkowitzovi dožadovali odškodného také další vlastníci pozemků, kde stály zbytky obranné městské zdi. Proto se soud posunul do druhé instance, ve které 26. 10. 1827 rodina soud prohrála. Anton si navzdory válečným událostem vzal dne 14. 1. 1807 svojí třetí manželku Evu Gierych, která byla dcerou ředitele školy a radního, původem z vedlejších Warszowic, Mathiase Gierycha. Ten začínal jako stolař, avšak postupem čas se stal učitelem1 3 3 a poté ředitelem školy v Zorách.1 3 4 Hrál dobře 1 3 1 Tamtéž. 1 3 2 Augustin Weitzel: Geschichte der Stadt Sohrau in Ober-Schlesien, Zory 1888, s. 138. 1 3 3 Tamtéž, s. 397. 1 3 4 Tamtéž, s. 313. 43 A N T O N SZYSZKOWITZ na klarinet, jehož hru také vyučoval. Byl také vedoucím sboru. Zemřel v roce 1810 ve věku 65 let.1 3 6 Anton a Eva měli tři děti, jednu dceru narozenou 21. 12. 1807 a dva chlapce, kteří se narodili 21. 12. 1808 a 14. 10. 1810. Všechny tyto děti umřely během, nebo těsně po porodu, tudíž neměly ani jméno a známe pouze jejich pohlaví. Nedlouho poté umírá také Eva. 3.3 Vrchol kariéry a smrt V Zorách byly, stejně jako v ostatních městech pruského Slezska, uskutečněny volby do vedení města. Podle nové ústavy o městech Ordnung für sämmtliche Städte der preussischen Monarchie podepsanou 19. 11. 1808 pruským králem měla být v pruských městech moc převedena do rukou nejbohatších měšťanů, které měl reprezentovat „městský parlament," z něhož byl volen magistrát, který měl vládu výkonnou. Ústava obsahovala devět kapitol. Základní část byla posvěcená vzájemným vztahům mezi státní administrativou a městskými vládami. Nové struktury byly vytvořeny na základě královského ediktu ze dne 23. 12. 1808. Nově utvořená Slezská provincie se dělila z počátku na dvě, později na čtyři části. Byly to vratislavská, dzieržoniowská,1 3 7 opolská a lehnická. Radikálním posunem bylo řešení vztahů měst a jejich předměstí. Obyvatelé sjednocených nově vytvořených obcí podléhali magistrátu a zároveň místní policii sloužící k udržování klidu a bezpečí. Obyvatelé obce se dělili na dvě kategorie obyvatel (Bürger, nebo Schutzverwandte). Člověk se stal obyvatelem na základě nabytí městského práva závisejícího na možnosti účasti ve volbách do shromáždění městských radních. Toto právo získávali vlastníci parcel v hranicích obcí, kteří se živili nějakým městským povoláním, nejčastěji obchodem, nebo řemeslem. O privilegiích rozhodoval nově majetek, nikoliv, jak tomu bylo doposud, společenský stav člověka. Nová městská elita musela vůči obci plnit nové povinnosti. Kromě povinnosti účastnit se bezplatně administrace obce, museli také v případě vnějšího ohrožení sloužit vlastním tělem a majetkem.138 K celkové restrukturalizaci došlo také ve struktuře i ve způsobu vytváření městských vlád. Obyvatelé v tajných a rovných volbách vybírali z Tamtéž, s. 394. Tamtéž, s. 398. Ta byla zklikvidována v roce 1817. Halina Okólska a kol.: Dzieje Samorzadu Wroclawia w X I X wieku, 2002, viz https://bip.um.wroc.pl/artykul/199/3056/dzieje-samorzadu-wroclawia-w-xix-wieku [15. 4. 2023]. 44 ANTON SZYSZKOWITZ reprezentantů do shromáždění městských radních, které ze svých členů později vytvořilo magistrát. Předpis definoval rozdělení měst na velké, střední a malé okruhy, a to podle počtu obyvatel. Předpisy samozřejmě zmiňují kompetence obou zmíněných orgánu. Městská rada rozhodovala o všech nej důležitějších záležitostech města. V městském parlamentu se každý rok obměňovala třetina radních. Usnesení byla přijímána většinou hlasů a měl je vykonávat výkonný orgán.1 3 9 Volby v Zorách byly uspořádány podle vydání Vratislavské komory ze dne 18. 1. 1809. Tato skutečnost byla oznámena veřejným prohlášením na dveřích kostela a dvěma oznámeními z kazatelny 3. a 4. března. Zory měly pět obvodů, volilo se osmnáct městských radních a šest poslanců magistrátu. Na základě tohoto rozhodnutí a následných voleb se Anton jako bohatý obchodník dostal do městského parlamentu. Starostou zůstal Jan Antoni Steblicki, který měl již třiadvacetileté zkušenosti s vedením tohoto úřadu. V rámci voleb do magistrátu dostal Anton Szyszkowitz druhý největší počet hlasů a dostal se automaticky do magistrátu. Nejvíce hlasů získal Karl Scholz, který se měl stát pokladníkem města. Bylo rozhodnuto, že starosta bude dostávat plat 264 talárů a pokladník 100 guldenů. Bývalým starostům se jako důchod měly vyplácet 2/3 tohoto platu. V červenci měl Scholz zpracovat finanční plány městské poklady. Jakmile dostal podklady, tak s lítostí oznámil, že nemůže tuto funkci dále vykonávat, a to kvůli své špatné němčině. Dne 7. 7. tak byl na jeho místo vybrán Anton Szyszkowitz. Scholz byl zpočátku úřady tlačen, aby funkci i navzdory své nedokonalé němčině vykonával, v lednu 1810 však byl nakonec na jeho místo definitivně přijat Anton Szyszkowitz. Ten byl v neděli 27. 5. společně s ostatními vedoucími města jmenován do svého úřadu.1 4 0 Tento příklad neznalosti jazyka u městských elit v Zorách není výjimkou. Už například v roce 1804 a 1805 dostali za úkol magistrátní sekretáři Honnig a Filip seřadit a udělat pořádek v gruntovních a hypotečních knihách, které měly být přeloženy do němčiny. Honnig a Filip byli čerstvými německými přestěhovalci a neuměli polsky, proto jejich práce postupovala velmi pomalu. Toto potvrzuje zápis žorského kronikáře, který napsal „pouze cizí řemeslníci, kteří se zde usídlili, a úředníci, kteří tu pouze povětšinou po krátký čas spravovali své funkce, znali důkladně německý jazyk". Dokonce dokumenty cechů a i sezení městské rady byly v polštině. Proto také Jakub Gallus, který byl Tamtéž. Pawel Porwól a kol.: Zory - zarys dziejów: wypisy, Zory 1994, s. 87-88. 45 ANTON SZYSZKOWITZ desítky let předsedajícím rady, nedokázal nikdy němčině uvyknout, jelikož ve výsledku ani nemusel.141 Anton se tedy díky kvalitnímu vzdělání, které mu bylo poskytnuto, a jeho schopnosti mluvit jak polsky, tak německy, dostal do úřadu pokladníka. Po svém jmenování se však dostal do poměrně složité situace. Městská pokladna byla po předchozích katastrofách zcela prázdná. Například v březnu 1809 město nemělo peníze ani na vyplácení platů vedoucím města a na důchody bývalých starostů. Zároveň se muselo řešit zaplacení dluhů za projektování a výstavbu nových kamenných a cihelných budov. Také berlínská vláda nechtěla, nebo spíše nebyla schopná, městu vyplácet peníze, a to kvůli špatné finanční situaci po prohrané válce čtvrté koalice. Situace se trochu zlepšila, když dva bývalí starostové s nárokem na důchod, von Skop a Hennig, za krátký čas za sebou umřeli a město jim tak nadále nemuselo nic vyplácet. Můžeme se domnívat, že tyto vleklé problémy způsobily to, že Anton ze své pozice městského pokladníka nakonec rezignoval a 19. 5. byl místo něho vybrán obchodník Franz Zema pocházející z města Leszczyny. Ten Antona 18. 12. 1810 oficiálně ve funkci nahradil. Anton později přestal být také součásti magistrátu, částečně ho však v této roli nahrazuje Felix Szyszkowitz, který se 9. 7. 1815 stal neplaceným čestným členem magistrátu. Bylo to z důvodu toho, že byl zároveň předsedou radních. Felix poté v obecní politice města Zor setrval velmi dlouho i ve svém již velmi pokročilém věku. Jako městský radní je tento kupec zmiňován ještě v letech 1856,1 4 2 18581 4 3 i 1866.1 4 4 Anton po smrti své manželky Evy není vdovcem dlouho a 14. 10. 1811 se v Zorách žení se svou čtvrtou manželkou Mariannou Niechoj. Anton má podle zápisu 65 let a Marianna 28 let, ačkoliv ve skutečnosti má Marianna už 30. Můžeme se domnívat, že ani věk Antona není zcela správný. Marianna se narodila 16. 7. 1781 manželům Jakubovi a Rosalii, rozené Madej. Pocházela z více jak 11 dětí. Její rodina patřila mezi původní obyvatele Zor a měla dlouhou historii v soukenictví. Její otec Jakub společně s jeho bratrem Wawrzyňcem a Maciejem přebrali řemeslo po svém otci. Právě během těchto obchodních styků se nejspíše s Antonem poznali. Antonovi a Marianne se za rok v Zorách narodilo první dítě. Anna Rosalia byla křtěná 23. 7. 1812. Anton je v době zápisu uveden jako radní. Jako radní 1 4 1 Tamtéž. 1 4 2 Handbuch der Provinz Schlesien, Handbuch der Provinz Schlesien, 138812 II, Vratislav 1856, s. 101. 1 4 3 Tamtéž, s. 102. 1 4 4 Tamtéž, s. 93. 46 ANTON SZYSZKOWITZ a schmeidler j e uveden také při zápisu křtu jeho syna Jacoba Alexandra dne 14. 7. 1813. Jako radního ho opět zmiňuje zápis, kde byl kmotrem v únoru 1814.1 4 5 Avšak při křtu Antonovy dcery Anny Elisabethy dne 8. 7. 1814 je uveden pouze jako schmeidler. Toto povolání mu zůstává i v následujících zápisech, z čehož můžeme usuzovat, že již nevykonává funkci radního. Dne 30. 11. 1815 se narodil jeho syn Franz, který je křtěn následujícího dne. Jeho další potomek Marianna Agatha je pokřtěna 3. 2. 1818. Jeho syn Ignatz Dominik se narodil 29. 7. 1821 ajeho poslední dítě AIoisia Margaritaj e pokřtěna 20. 6. 1823. Anton umírá jako bývalý obchodník 20. 12. 1825 ve věku mezi devětasedmdesáti a třiaosmdesáti lety. Je pohřben o dva dny později na nově založeném hřbitově v Zorách. 3.4 Osudy některých dětí Antona Szyszkowitze 3.4.1 Anton Anselm Szyszkowitz Anton Szyszkowitz se narodil 5. 5. 1792 v Zorách. Kronika města Zory, Geschichte des Stadt Sohrau, uvádí jeho jméno ve formě s přídomkem jako Antoni de Padua Szyszkowitz a zmiňuje se o tom, že je syn otce stejného jména.1 4 6 Jeho život byl pevně spjat s vírou a náboženstvím, o čemž vypovídá jeho povolání kněze. Svá náboženská studia započal v Rudách, kde se učil mezi lety 1807-1811.147 Anton, tehdy devatenáctiletý, odchází v roce 1811 ze Zor. Později ve svém projevu popisuje sebe v této době jako: „slabého, mladého, chudého a nuzného muže."1 4 8 Jeho cesta vedla do Krakova, kde byl vysvěcen za kněze. Během svého života postupně působil na různých farách v pruském Slezsku. Dne 16. 12. 1816 se stal vikářem v Miechowie a v srpnu 1819 se stal členem kolegiátní kapituly v Mikolowie. Poté byl farářem v Ruptawie mezi lety 1820-1838.149 Díky své znalosti polského i německého jazyka se stal oblíbeným přednášejícím veřejnosti. Dne 24. 2. 1835 například přednášel řeč ke zlatému jubileu faráře Sedlaczka v Boguszowicích.1 5 0 1 4 5 Zápis křtu dítěte Felixe Szyszkowitze a Franzisky Giesman, Johanna Valentiuse. Ten se uskutečnil 8. 2. 1814 v Zorách. 1 4 6 Augustin Weitzel: Geschichte der Stadt Sohrau in Ober-Schlesien, Zory 1888, s. 320. 1 4 7 Tamtéž. 1 4 8 Tamtéž. 1 4 9 Tamtéž. 1 5 0 Představil zde mimo jiné i informaci o tom, že v roce 1717 kostel vybudoval právě otec tohoto kněze. 47 A N T O N SZYSZKOWITZ Zúčastnil se také posvěcení nového kostela ve Studzionce. Jeho polské kázání při inauguraci bylo dokonce vytištěno tiskárnou Weilshäusera v Opolí v roce 1835, jehož čistý výtěžek poté směřoval na nový kostel.1 5 1 Anton se následně, konkrétně 16. 3. 1839, stal správcem farnosti v Chelmnie Wielkim a 7. 6. se stal na této faře i knězem.1 5 2 Po svém nástupu jako kněz rozhoduje mezi lety 1839 a 1840 o zvětšení fary, kterou buduje Rasztorf z Pszczyny.1 5 3 Anton byl také v roce 1837 jedním z řečníků na pohřbu Rozálie Kania, vdově po Kaniovi, který byl za svého života v Zorách váženou a důležitou osobou. Tento pohřeb byl ve městě Zory velkou událostí. Byl jedním ze tří církevních řečníků, kteří nabádali měšťany k dodržování morálních zásad a k opravdové pobožnosti.1 5 4 V roce 1845 vyšlo v Gliwicích Antonovo dílo Rozmowa chlopca ze swoim plebanem o sukience Chrystusa Pana zachowanej w Košciele katedrálnym miasta Trewiru. Toto dílo bylo přímou katolickou reakcí na brožurky starokatolické sekty Rongeho, které byly tehdy přeloženy z němčiny do polštiny. Jejich nej důležitějšími díly jsou List Jana Ronge z roku 1844, nebo Zarys gminy chrzešcijanskiej z roku 1845. Szyszkowitz v této reakci začíná dílo dialogem, ten se však po několika stranách mění v jeho vlastní monolog a výklad. Jazyk této brožury je spisovný a poněkud archaický.1 5 5 Jeho snaha o rozvoj polské literární tvorby v horním Slezsku tímto však neskončila. Podílel se také na znovuobnovení nej starších polských novin v horním Slezsku, které nesly název Tygodnik Polski. Byly vydávány od roku 1833 učitelem v Pszczynie, Krystianem Schemmelem. Týdeník zprvu slavil úspěchy, avšak přestal vycházet mezi lety 1846-1847, kdy došlo k devastaci okolí silnou tyfusovou epidemií. Po posledním novinovém vydání, z konce roku 1846, nevyšlo během celého roku 1847 žádné další číslo. Až 1. 1. 1848 se týdeník znovuobnovuje, a to v čele s Antonem Szyszkowitzem jako novým hlavním redaktorem. Během jeho působení v týdeníku se zasloužil dokonce o to, že týdeník získal na svůj chod královské povolení.1 5 6 Po úmrtí žorského školního inspektora a arcikněze Franze Fessera byl do úřadu nového arcikněze občany jednomyslně zvolen Anton Szyszkowitz. Alfons Nowack: Geschichte der Landpfarreien des Archipresbyterates Sohrau, Zory 1912, s. 228. Augustin Weitzel: Geschichte der Stadt Sohrau in Ober-Schlesien, Zory 1888, s. 320. Piotr Ballion: Jednodniówka jubileuszowa. 275-lecie istnienia parafji oraz pošwiecenie Katolickiego Domu Ludowego dnia 22 wrzešnia 1935 r. w Wielkim Chelmie, Wielki Chelm 1935, s. 18. Augustin Weitzel: Geschichte der Stadt Sohrau in Ober-Schlesien, Zory 1888, s. 317. Wincenty Ogrodziňski: Dzieje pišmiennictwa šl^skiego, Katovice 1946, s. 112. Karol Estreicher: Biografia Polska XIX. Stólecia, Tom IV., Krakov 1878, s. 476-477. 48 ANTON SZYSZKOWITZ Farnost mu v minulosti byla nabídnuta alespoň třikrát, avšak pokaždé ji odmítnul, a to až do doby, než mu byla nabídnuta samotnými občany. Můžeme usuzovat, že Anton se stal knězem z důvodu své váženosti. Byl všeobecně oblíbeným rodákem podílejícím se dlouhodobě na náboženském životě města. Szyszkowitz byl do své nové farnosti slavnostně uveden jako farář 8. 5. 1848. Občané, v čele se soudcem, uspořádali slavnostní průvod, aby nového faráře ve městě náležitě přivítali. Členové magistrátu zavedli faráře k čestné bráně, od které občanům zamával. Přednesl při tom i projev plný laskavosti směrovaný k městu. Samotným obyvatelům města poděkoval, a to jak německy, tak i polsky. Poté byl ještě přivítán žáky místních tříd. Následně se průvod, který obsahoval nejen katolické věřící, ale také židy a protestanty, dal do pohybu. Szyszkowitz uvedl slavností obřad v kostele a po osmé hodině večer dorazil do svého nového bydliště. Szyszkowitz byl svým slavnostním návratem do rodného města dojatý a překvapený. Následná první nedělní mše v kostele byla rovněž ve slavnostním duchu. Zúčastnil se jí průvod více než pěti set žáků se svíčkami vedených ve dvojicích. Žáci za doprovodu hudby šli v průvodu za farářem směrem na faru.1 5 7 V roce 1849 přednesl Anton Szyszkowitz už jako arcikněz poutavou řeč, ve které vyzdvihl schopnosti a poutavost kázání faráře Beckera. Dne 31.5. 1851 se zúčastnil oslav zlatého jubilea faráře Aniola a společně s arciknězem Kosmelim a landrátem z Pszczyny mu k tomuto jubileu pogratulovali. O dva dny později přijel oslavenec z Warszowic do Zor, kde byl po kázání přijat jako nový farář. Szyszkowitz se tak stal pouze administrátorem fary. Cítil se podveden. Nejdříve jako kompenzaci navrhoval výměnu far s Franciszkem Perkaczem ze Studzionki.1 5 8 Poté, jelikož byl nespokojen s poměry v Zorách, Szyszkowitz rezignoval na svoji pozici vedení fary a 9. 10. 1854 se přesunul do vesnice Dolna,1 5 9 kde ke dni 4. 11. 1854 získal investituru.160 Právě zde také 27. 12. 1866 slaví svoje zlaté jubileum, během kterého získal řád rudého orla se stuhou, na které byla číslovka 50 oslavující počet jeho odsloužených let. Děkan Augustyn Bercik z města Strzelce Opolskie jubilantovi předal blahopřejný dopis vydaný generálním vikariátem a kalich od bratrů kněží, který měl zůstat v kostele. Herman Weltz a kol.: Beilage zum Schlesischen kirchenblatte, č. 21, 1848, s. 263-264. Augustin Weitzel: Geschichte der Stadt Sohrau in Ober-Schlesien, Zory 1888, s. 324. Tamtéž. Listy do Edmunda Bojanowskiego z roku 1867, viz http://ebojanowski.blogspot.com/2013/12/listy-do-edmunda-bojanowskiego-z-roku_9088.html [15. 4. 2023]. 49 A N T O N SZYSZKOWITZ Anton se ke sklonku života intenzivně spolupracoval s duchovními okolo blahorečeného Edmunda Bojanowského, zakladatele Zgromadzenia Sióstr Služebniczek NajšwietszejMaryi Panny Niepokalanie Poczetej. Svědčí o tom Bojanowského korespondence, kde Bojanowskému o Szyszkowitzovi, tehdy jako farářovi z Dolnej, píše Wladislawa Schneider.161 Sestra Anna Böhm zase píše 30. 10. 1867 o tom, že by je na Nový rok chtěl Szyszkowitz navštívit už jako kaplan. Anton Szyszkowitz umírá 7. 6. 1871 na zápal plic ve věku devětasedmdesáti let.1 6 2 3.4.2 Johann Thomas a Joseph Anton Szyszkowitz Johann byl pokřtěn v kostele v Zorách 2. 3. 1797. Jeho manželkou byla Fredericka Zimmermann, se kterou zplodil šest potomků, jež byli všichni chlapci.1 6 3 Dne 24. 10. 1820 byl v Zorách křtěn prvorozený Johann, jehož kmotrem byl jeho děd Anton. Johann však zakrátko umřel. Dne 13. 12. 1821 byl křtěn druhorozený Anton Thomas, ten však rovněž za krátkou dobu na to zemřel. Třetí potomek Anton Johann byl křtěn 14. 6. 1827 a dne 25. 7. 1829 se křtil čtvrtý syn Jacob Ignatz. Jacob se bohužel také dospělosti nedožil. Johann Paul byl v kostele křtěn 25. 6. 1834 jako pátý potomek, zesnul však ještě jako malé dítě. Poslední šestý potomek byl Vincent Wilhelm, křtěn 12. 1. 1831. Z šesti chlapců se tedy dospělého věku dožili pouze dva z nich. U tří z potomků byl kmotrem Dominie Niechoj, příbuzný čtvrté manželky Antona Szyszkowitze, Marianny Niechoj, z čehož můžeme usuzovat, že vazby mezi rodinami byly i ve 20. a 30. letech velmi úzké. Jeví se to pochopitelné, jelikož je to v zájmu samotného Johanna Thomase, který celý život pracoval jako soukeník, takže j e i pravděpodobné, že s rodinou setkával a ob­ chodoval. Joseph Anton Szyszkowitz se narodil v roce 1786 a byl pokřtěn 14. 3. 1786 v kostele v Zorách. Z počátku pracoval v Zorách jako řezník. Dne 30. 10. 1810 si v Zorách vzal devatenáctiletou Franzisku Gladysz. Při zápisu křtu 1 6 1 V korenspondeci se píše: „Ksiadz dziekan z Doliny, który na moja^ prosbe chetnie przybyl w Porebie w przeszl^ sobote, bardzo lagodny, i gotowy, i dobrego serca sie pokaza! i jawnie wszysťko przyobiecal (nawet i krówke, kielich, ornáty, itd.) i przystal na to, že tu mieszkač bedzie". Listy do Edmunda Bojanowskiego z roku 1867, viz http://ebo- janowski.blogspot.com/2013/12/listy-do-edmunda-bojanowskiego-z-roku_9088.html [15.4.2023]. 1 6 2 Augustin Weitzel: Geschichte der Stadt Sohrau in Ober-Schlesien, Zory 1888, s. 324. 1 6 3 Gerald Szyszkowitz ve své rodinné kronice uvádí ještě Adama (1822-10. 6. 1827), ten však v knihách křtů z Zor nebyl k nalezení, viz příloha 2. 50 ANTON SZYSZKOWITZ jeho prvorozeného syna Antona Felixe 27. 5. 1813, ale také při zápisu druhorozeného Vencla Michaele, křtěného 23. 9. 1824, nalezneme v zápisu jako kmotru Franzisku Szyszkowitz. Není zcela jasné, o koho jde, může se ale jednat o Josephovu mladší sestru Franzisku narozenou v roce 1788. Jelikož se mi nepodařilo nalézt její úmrtí ani svatbu, nemůžu tuto možnost potvrdit či vyvrátit. Může jít však také o Franzisku, rozenou Giesmann, manželku Felixe Szyszkowitze. V tomto případě by se jednalo o další potvrzení jejich vzájemné známosti.1 6 4 Po požáru města v roce 1807 vyhořela všechna jatka. Řezníci, včetně Josepha, tak byli nuceni využívat dřevěná jatka na tržišti. Dne 7. 5. 1824 řezníci žádali město, aby jim postavilo nová zděná jatka, a zavázali se platit městu nájem. V té době bylo ve městě devět osob, které směly jatka využívat, z toho pět řezníků: Szyszkowitz, Rauer, žena Macieje Szpitalného, Filipek aLipiňski, kteří dohromady platili poplatky ve výši 88 talárů.1 6 5 Ze zápisu křtu 11. 11. 1827 jeho dalšího dítěte Marianny Caecelie se můžeme dozvědět, že Joseph přestal být řezníkem a začal také obchodovat se suknem, stejně jako ostatní členové rodiny. Řemeslu se tak pravděpodobně učí od svého mladšího bratra Johanna aje velmi pravděpodobné, že se k němu přímo přidal. Dne 30. 12. 1829 však Joseph náhle umřel. Jeho bratr Johann se tak ocitl v situaci, kdy na zakázky a na provoz, který byl určen a zaveden pro dva soukeníky, zůstává sám. Z počátku jsem zvažoval i možnost toho, že by se mohlo jednat o manželku Franzisku Carla Szyszkowitze, ta však zanedlouho po roce 1813 umírá a Carl si bere Caťharinu je nepravděpodobné, že se jedná ve dvou zápisech o různé Franzisky Szyszkowitz. V případě že by se jednalo o manželku Carla spíše by podle zvyku figurovala jeho druhá manželka, která její místo zastoupila. Augustin Weitzel: Geschichte der Stadt Sohrau in Ober-Schlesien, Zory 1888, s. 611. 51 FRANZ SZYSZKOWITZ 4 Franz Szyszkowitz Franz měl po úmrtí svého otce, Antona Szyszkowitze, pouhých deset let. Jako soukeník pracoval už od útlého věku, a pokračoval tak v rodinném podniku, který nejspíše započali jeho starší bratři Johann a Joseph. Je pravděpodobné, že po náhlém úmrtí jeho bratra Josepha v roce 1829 částečně převzal Franz, tehdy jako čtrnáctiletý mladík, jeho povinnosti a nahradil tak toto prázdné místo. Franz si dne 14. 11. 1838 vzal za ženu Caecelii Klimczyk. Caecelia se narodila 21. 1. 1820 v Zorách do soukenické rodiny. I když předpokládám, že sňatek nebyl domluvený, jeví se jako výhodný pro obě strany rodiny. Rodina Klimczyk totiž nepatřila mezi nej větší ani nejprestižnějších soukenické rodiny v Zorách, tudíž zisky ze sňatku nebyly tak velké. První dítě Antoniu Petronellu Szyszkowitz na svět přivítali 31.5. 1839, pouhých šest měsíců po svatbě. Antonia porod přežila, takže je velmi nepravděpodobné, že by byla porozena předčasně. Pár tedy pravděpodobně uzavíral sňatek v době, kdy už byla Caecelia těhotná. Jejich druhý potomek Franz Szyskowitz se narodil 22. 9. 1842 v Zorách. Jejich třetí dítě Maria Szyskowitz však přišla na svět v roce 18451 6 6 již na novém místě, a to v Třinci.1 6 7 Jako většina tehdejších třineckých dětí byla Maria pokřtěna v kostele v Horní Líšné, neboť kostel v Třinci se začal stavět až v roce 1882. Mezi lety 1844-1845 byla postavena třinecká smaltovna, kde se Franz stal vrchním mistrem za pomoci Franze Kutschy, který byl zakladatelem třinecké smaltovny a ředitelem Walcherovy huti.1 6 8 Je otázka, jak a proč se Szyszkowitz a o šest let starší Kutscha znali. Není jasné, jestli byl jejich vztah zprvu pouze profesionální a poté přerostl v přátelství, anebo byl přátelský po celou dobu. Je možné, že Kutscha znal Szyszkowitze díky rozsáhlým rodinným konexím přes Antona Szyszkowitze a jeho obchod s kovovým zbožím či přes jiného blízkého rodinného příslušníka. Franzův otec Anton Szyszkowitz byl však v době zakládání smaltovny skoro dvacet let po smrti, což znamená, že Franz Szyszkowitz a Franz Kutscha udržovali kontakt bez jeho přičinění. Oba zároveň působili v pruském Slezsku nedaleko od sebe. Szyszkowitz působil v Zorách a Kutscha v SwieTochlowicích, tato místa jsou od sebe vzdálena přibližně třicet kilometrů. Pozváním pruských vedoucích 1 6 7 Její narození však nenajdeme ani v matrice ze Třince ani matrice ze Žor. Je pravděpodobné, že byla zapsána do matriky narození v Horní Líšné. Tyto matriky jsou k dnešnímu dni zde na faře. 1 6 8 Ředitelé Třineckých železáren od založení, 2023, viz https://euv372.wbs.cz/Reditele.html [15.4.2023]. 52 FRANZ SZYSZKOWITZ pracovníků, jako byl Franz Szyszkowitz, do hutního podniku chtěl dlouholetý ředitel těšínsko-haličských komorních statků doktor Josef Kachelberg podpořit start těšínských hutních podniků. Počítal totiž s tím, že noví úředníci z Pruska s sebou přivezou know-how samotného výrobního procesu smaltu, jelikož právě pruské výrobky ze smaltu byly na velmi vysoké úrovni. Prusko totiž bylo hlavním exportérem smaltovaného zboží do rakouského Slezska. Například v blízké Kônigshútte v Chorzowě dlouhodobě využívali průlomový vynález mistra Ecka na bezolovnatý smalt na nádobí, který huti přinesl velký rozvoj.1 6 9 U narození všech dětí Franze a Caecelie nalezneme informaci, že rodina Szyszkowitz bydlela už od jejich přestěhování z Pruska do Třince na adrese Třinec 1. Je to tedy jedna z rodin, která žila v úřednických bytech, které vznikly v bývalém zámečku Těšínské komory. Bohužel bližší zkoumání této skutečnosti je nemožné, neboť nejstarší sčítací listy z Třince a Horní Líšné z roku 1868, které by dokázaly vysvětlit jejich národnost nebo jiné bližší souvislosti, se nedochovaly.170 Dalšími potomky Franze byli Aloisia narozená 1. 9. 1847 a Leopold, který se narodil 12. 11. 1848. Leopold však skonal v pouhých dvou měsících na astma, a to dne 14. 1. 1849. O rok později rodinu potkalo další neštěstí. Caecelia umírá 9. 8. 1850 jako pouze třicetiletá matka na tuberkulózu. Druhou manželkou Franze byla o deset let mladší těšínská rodačka Florentina Fillipina Mentel. Byla charakterizována jako vysoce inteligentní a sensitivní žena. Na druhou stranu bývala velmi náladová a někdy až melancholická.1 7 1 Svatba se odehrála tradičně v místě původu nevěsty, tedy v Těšíně, dne 29. 4. 1851. Florentina byla dcerou těšínského obchodníka se suknem a barviče textilu Karla Mentela. Mentelovi byli těšínští, německy mluvící, měšťané. Otec Florentiny Karel Mentel se narodil 23. 8. 1794 v Těšíně do rodiny Josefa Mentela, který byl barvič a komorník města Těšína. Na kariéru Josefa Mentela měl vliv už výběr jeho kmotra, jimž se stal Leopold Farborski, který byl také barvič. Karel si jako třiadvacetiletý vzal 12. 11. 1817 v Těšíně Franzisku Barbaru Molitor. Ta se narodila v Těšíně 1. 1. 1793 do rodiny Těšínských barvičů Franze a Barbary, rozené Mann, a stala se matkou Florentiny a jejich čtyř sourozenců. Sestry se pak vdaly do rodin Moisiczek, Warzeczka, Richard Schmidt a kol.: Bericht uber die Arbeit der Fachstellenleiter der Kreisgruppe Kônigshuťte des Oberschlesischen Heimatbundes, Chořov 1943, s. 5. Informaci jsem získal po korespondenci s Mgr. Zuzanou Mikulovou z Frýdecko-Místeckého archivu, která pracuje na pozici odborného rady. Toto o ni píše Gerald Szyszkowitz v kronice rodiny Szyszkowitzů, s. 194, viz. příloha 4. 53 FRANZ SZYSZKOWITZ Szymaňski a Drobik. Podle výše uvedených příjmení můžeme usuzovat, že rodina splynula s okolním většinově polským obyvatelstvem. Florentina, stej ně j ako její další čtyři sestry, studovala, aby se stala učitelkou. Původně si chtěla vzít slavného malíře, který přes Těšín projížděl, k tomu však nesvolil její otec. Nakonec si však bere Franze Szyszkowitze. Je otázkou, zdali z lásky či spíše z donucení ze strany jejího otce.1 7 2 Jejich svatebními svědky byli soukeník Andreas Schiner a tehdejší ředitel huti Franz Kutscha. Můžeme se domnívat, že Szyszkowitz a Kutscha byli již v tento moment dobří známí. Kutscha zemřel 19. 10. 1868,1 7 3 tedy necelý půlrok po úmrtí Franze Szyszkowitze. Obě rodiny jsou dokonce pohřbeny pár metrů od sebe na hřbitově v Horní Líšné. Je tedy možné, že si toto místo záměrně vybrala Kutschova rodina, nebo Kutscha sám, kvůli dobrým vztahům s rodinou Szyskowitz. Jeví se pravděpodobné, že Franzova první manželka Caecelia byla původně pohřbena do jiného hrobu a až později přemístěna do rodinné hrobky. Ze zápisu svatby můžeme také usuzovat, že Antonův svědek, soukeník Andreas Schiner, mohl být Franzův přítel ze Zor z doby jeho působení v soukenickém odvětví, neboť jsem ho nenalezl v třineckých matrikách a i jeho samotné příjmení indikuje, že nebyl místní. Předpokládám, že byl prostředníkem při seznamování obou rodin, a to zejména kvůli možným obchodním vazbám na otce Franzovy druhé manželky, Karla Mentela. Prvním dítětem z druhého manželství Franze byla Anna narozená 25. 11. 1852. Druhým byl Julius narozen 25. 4. 1855. Poté se 13. 2. 1857 narodila dcera Paulina. Karl se narodil 29. 12. 1858 a Rudolf se narodil 19. 7. 1861. Kmotrem Rudolfa byl Ignatz Szyszkowitz, který se přestěhoval do Wodzislawi a dostal se zde na pozici komorníka. S mladším bratrem Ignatzem Franz zachoval kontakty i po svém přestěhování do Třince a rodinu často navštěvoval. Franz Ignatzovi některé emailované nádobí daroval a Ignatz a jeho chlapci, aby nemuseli za dar platit clo, výrobky propašovali přes prusko-rakouskou hranici pod svými kabáty.1 7 4 Zajímavostí je, že i přes silnou katolickou tradici rodiny jedna z Ignatzových dcer, Maria Ludowica, konvertovala k protestantismu, a to proto, aby se mohla 24. 7. 1871 ve Loslau provdat za svobodného pána Konráda Ferdinanda Wilhelma Louise von Zedlitz und Neukirch. Konrad se narodil 17. 8. 1831 v durynském městě Sömmerda a měl tak při sňatku devětatřicet let.1 7 5 Byl tedy starší než jednadvacetiletá Maria. Jeho rodiči byli Conrad Otto Louis Wilhelm von Zedlitz Tamtéž. Informace z náhrobního kamene rodiny Kutschových v Leszne Górne Kronika rodiny Szyszkowitzů s. 188 viz příloha 3. Ačkoliv zápis svatby se zmiňuje o věku 27 pro ženicha a 22 pro nevěstu. 54 FRANZ SZYSZKOWITZ und Neukirch a Johanna Sophie Louise, rozená Ramann. Rodina byla jako většina pruské aristokracie evangelíky a rodina Szyszkowitzů tak stála před dilematem, jestli je přípustné, aby někdo z rodiny s tak silnou katolickou tradicí, která dala světu několik duchovních, konvertoval k protestantismu. Nakonec rodina ke sňatku svolila, ať již kvůli slitování s Marií, nebo kvůli prestiži samotného sňatku, anebo kvůli kombinaci obou faktorů. Konrád a Marie poté žili v Schmeidebergu, jak nasvědčuje narození jejich dcery Anny Herminy Olgy. Maria zemřela jako vdova 19. 11. 1923 v Drážďanech. Další Franzův syn Alfred Theodor se narodil 1. 7. 1863 a umřel 26. 11. 1864 v Třinci jako šestnáctiměsíční. Nejmladší dcerou páru byla Florentina narozená 3. 11. 1864 v Třinci. Franz byl celý svůj život velmi náruživým slovcem, který trávil většinu svého volného času v lesích a polích na honičkách a lovech.1 7 6 Zesnul 28. 3. 1886 přirozenou smrtí ve svém domě v Třinci s číslem popisným 1 jako sedmdesátiletý. Dne 31.3. 1886 byl za hojné účasti doveden ke konečnému odpočinku v Horní Líšné.1 7 7 Zpráva o jeho úmrtí byla uveřejněna také v deníku Neuigkeits- Welt-Blatt. 4.1 Osudy některých dětí Franze Szyszkowitze Velké věkové rozdíly mezi sourozenci byly jedním z důvodů, proč se vazby mezi samotnými sourozenci jednoduše roztrhávaly. Rodiny se po přestěhování jednoduše rozdělovaly, a pokud se vyloženě nesnažily kontakt udržet, jednoduše mezi sebou poté kontakt ztrácely. Proto se také radikálně odlišovaly osudy Franzových dětí. Některé rodiny se navzdory vzdálenostem a hraničním kontrolám snažily kontakt se svojí rozšířenou rodinou udržet, avšak není to případ všech. Nepodařilo se mi zmapovat osudy všech členů rodin, neboť zde narážím na limit mého výzkumu, kterým je matriční a autorský zákon.1 7 8 Životní události jejich rodin jsou dosti nedávné a stále chráněny. Hledání je tak nesmírně zúžené a komplikované, místy dokonce nemožné. Mým cílem tedy není zmapovat osudy všech, ale snažím se vybírat a popsat alespoň ty nej důležitější a nej zajímavější, na kterých můžeme demonstrovat Kronika rodiny Szyszkowitzů, s. 194 viz příloha 4. Eigenthůmmer akol.: (Neuigkeits) Welt Blatt, č. 78, 1886, s. 4. Konkrétně Zákon č. 301/2000 Sb. Zákon o matrikách jménu a příjmení a o změně některých souvisejících zákonů, Zákon č. 110/2019 Sb. Zákon o zpracování osobních údajů a Zákon č. 121/2000 Sb. Zákon o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon). 55 FRANZ SZYSZKOWITZ provázanost a současně oddělenost osudů vyšší střední vrstvy v rakouské monarchii, a to i po jejím pádu. 4.1.1 Franz Matheus a jeho rodina Prvorozený syn Franz Matheus pracoval na haličské dráze Karla Ludvíka a stal se strojvůdcem. Z tohoto důvodu často měnil bydliště a stěhoval se po různých městech v Haliči. V roce 1870 pracoval v Krakově jako strojvedoucí třetí třídy.1 7 9 V Haliči také potkal svoji manželku Bronislawu Pec z městečka Debica, s níž se 1. 3. 1872 oženil.1 8 0 Poté v sedmdesátých letech žil v Bohumíně, kde pracoval na Košicko-bohumínské dráze už jako vrchní strojvedoucí. V této době také udržuje bližší kontakt se svojí rodinou v Třinci. Po své službě se přestěhoval do Jablunkova, kde společně se svou chotí dožil. Zde také jeho žena Bronislawa dne 30. 10. 1917 umřela. Franz zemřel za necelý rok po ní, 26. 3. 1918, na následky mozkové mrtvice ve věku pětasedmdesáti let. Oba pohřby včetně zádušní mše odsloužil jeho synovec Felix Szyszkowitz už jako vysvěcený kněz. Společně s jeho ženou Bronislawou měli dcery Josefinu, Annu, Marii a syny Rudolfa a Theodora. Josefína se narodila 21.4. 1871, pravděpodobně na Haliči, neboť zde její otec tehdy pracoval. V roce 1891 se sezdala společně s Josefem Brodou v Súčanech. Společně se svým manželem Josefem žili v Jablunkově. Josef se narodil 17. 3. 1865 a v Jablunkově pracoval jako učitel. Zde se jim také narodily jejich tři děti - Maria Anna (25. 6. 1895), Otto Franz Josef (20. 3. 1894) a Helena Maria (12. 6. 1892). Všechny děti se dožily dospělosti. Helena Maria pracovala jako učitelka v mateřské škole v Německé Lutyni (dnes Dolní Lutyně). Zde se také vdala za bohumínského rodáka, úředníka drah, Ottu Kodala (narozeného 2. 7. 1888). Josefínin bratr a první dítě, které se narodilo za Franzova působení v Novém Bohumíně, byl v roce 1872 Theodor. Franzovy další dvě děti Anna a Marie zesnuly už jako malé děti, Anna jako třináctiměsíční 4. 2. 1875 v Bohumíně. Marie se narodila 8. 12. 1875 a umřela 20. 12. 1879 také v Bohumíně. Dne 14. 8. 1877 se v Bohumíně narodil Rudolf Franz Szyszkowitz. Rudolf Franz se po těšínském gymnáziu1 8 1 přesunul na četnickou školu v Temešváru v Uhrách a po jejím absolvování sloužil jako četník. V roce Österreichisches Staatsarchiv, AdR Vk PA EB STB S Szyszkowitz Franz, nefoliováno. Tamtéž. Programm des k. k. (vereinigten) Staats-Gymnasiums in Teschen, Těšín 1892, s. 56. 56 FRANZ SZYSZKOWITZ 1898 dosáhl hodnosti „leutnant" a patřil pod velitelství pro Halič ve Lvově.1 8 2 Byl velitelem 23. státního četnického velitelství v haličské vesnici Kolbuszowa,1 8 3 a také v Tarnowie.1 8 4 Poté působil na velitelství četnictva v Trieste,185 kde se potkal se svojí manželkou Mercedes, rozenou Toros, se kterou měl později tři děti. Mercedes se narodila 10. 4. 1880 ve městě Canale ďlsonzo (dnešní Kanál ve Slovinsku). Pocházela ze zámožné rodiny. Její otec Franz pracoval v Trieste jako c. k. finanční ředitel. Její matka pocházela ze San LxDrenzo di Nebola. Rudolf a Mercedes se vzali 14. 5. 1905 ve Trieste.1 8 6 V Trieste je Rudolf zástupcem velitele v 7. oddílu četnictva, a to minimálně mezi lety 19071 8 7 -19121 8 8 . V roce 1912 se stal kapitánem kavalerie. Na začátku první světové války měl hodnost majora. Válku skončil s hodností podplukovník. Během rakouské kampaně v Černé Hoře a její následné okupaci zde působil jako velitel četnických jednotek.189 Během války měl získat několik vysokých válečných vyznamenání, k tomuto však chybí doklady, neboť jeho kmenový list byl skartován.1 9 0 Z pramenů, které popisují předávání moci v Těšíně Národní radě knížectví těšínského {Rada Narodowa Slqska Cieszynskiego) v roce 1918 vyplývá, že major Szyszkowitz byl v Těšíně velitelem okresního četnictva. Po odchodu nepolských četníků z Těšína, včetně vedoucího plukovníka Gernta, předal Szyszkowitz jako jeho zástupce a nyní nově vedoucí oddíly četnictva bez odporu pod nové polské vedení. Tím umožnil plynulý přechod četníků a přerod rakouského četnictva na polské (Žandarmeria Krajowa Ksiestwa Cieszynskiego). V něm byl na krátkou dobu vedoucím a chtěl v polské službě Schematismus der K. K. Landwehr und der K. K. Gendarmerie der im Reichsrate vertretenen Königreiche und Länder für 1906, Vídeň 1906, s. 543. Schematismus der K. K. Landwehr und der K. K. Gendarmerie der im Reichsrate vertretenen Königreiche und Länder für 1906, Vídeň 1906, s. 555. Kronika rodiny Szyszkowitzů, s. 207, viz. príloha 6. Luigi Mora a kol.: Guida generale di Trieste il Goriziano ľlstria Fiume e la Dalmazia 1909, Tom L, Trieste 1909, s. 375. Kronika rodiny Szyszkowitzů, s. 207, viz. príloha 6. Luigi Mora a kol.: Guida generale di Trieste il Goriziano ľlstria Fiume e la Dalmazia Trieste 1909, Tom L, Trieste 1909, s. 957. Luigi Mora a kol.: Guida generale di Trieste il Goriziano ľlstria Fiume e la Dalmazia Trieste 1912, Tom L, Trieste 1912, s. 347. Kronika rodiny Szyszkowitzů, s. 207, viz. příloha 6. Tuto informaci podává rodinná kronika. (Kronika rodiny Szyszkowitzů, s. 207, viz. příloha 6.) Snažil jsem se tuto informaci ověřit. Podle Vojenského ústředního archivu, byl však jeho kmenový list skartován. 57 FRANZ SZYSZKOWITZ zůstat, avšak národní rada mu nevěřila. Místo něho nastoupil plukovník Mateja a později plukovník Mlodnicki. Žádný z pramenů se neshoduje na příjmení majora. J. Szczurek uvádí v knize Zwielkich dni... příjmení Schyszkowitz, ale naopak v knize Dziesiecioleciu Služby Bezpieczeňstwa zase Szyszkowitz. M . Skrzypek v Policyjne instytucje Slqska Cieszyňskiego 1918- 1922 uvádí Szyschkowitz. T. Fraczek v Materiály pokonferecyjne uvádí Szyszkowitz. Jedná se však o jednoho člověka a zástupce námi popisované rodiny. Žádná z těchto publikací a ani pramenů neuvádí Szyszkowitzovo plné jméno.1 9 2 S velkou pravděpodobností můžeme určit, že tento major Szyszkowitz je popisovaný major Rudolf Szyszkowitz. Potvrzením může být také informace z novinového článku popisující Rudolfův život, zde se zmiňuje jeho působení v Těšíně jako velitele četnictva.1 9 3 Rudolf Szyszkowitz se tak po svém stažení z Černé Hory a následném krátkém působení v rodném regionu odstěhoval do Rakouska. Mezi lety 1918- 1922 působí jako zástupce četnického velitele v Burgenlandu aveSteiermarku. Rudolf je doprovázen k poslednímu odpočinku 7. 2. 1922 ve Štýrském Hradci ve věku ve věku pětapadesáti let. Tento bohumínský rodák byl podle vzpomínek otevřeným, přímočarým člověkem. Byl loajální vůči svým přátelům, jejich váženým poradcem a velmi starostlivým otcem.1 9 4 4.1.2 Marie Szyszkowitz Dcera Marie se vdala za Augusta Josepha Niemala. Niemal se narodil v roce 1841 v Lobbes v Belgii a pracoval v Třinci jako taviči mistr. Byl také jedním ze zástupců zahraniční inteligence, kteří byli pozváni za účelem zdokonalení vedení hutních závodů. Marie byla jeho třetí manželkou. Již předtím byl ženatý s Elisabethou Pleger z Hannoveru. Jejich dvě děti však krátce za sebou umřely a zemřela také jejich matka. Krátce na to si bere za ženu Aloisii Pleger. Ta však opět zesnula krátce po svém druhém porodu 6. 2. 1877 jako osmatřicetiletá. Jejich dvě dcery Ida a Amálie se však dožily dospělosti. Niemal si v Třinci 6. 5. 1877 vzal Marii Szyszkowitz a měli spolu šest dětí - 1 9 1 Janusz Mikitin: Szkolnictwo policyjne w województwie Šl^skim w okresie miedzywojennym, Katowice 2007, s. 27. 1 9 2 Jacek Dworzecki: Zarys dzialalnošci formacji polcyjnych na šlasku cieszyňskim w latách 1918-1922, Halina Rusek a kol.: Dziedzictwo kulturowe jako klucz do tožsamošci pogranicza polsko-czeskiego na Šlapku Cieszyňskim / Kulturní dědictví jako klíč k identitě česko-polského pohraničí na Těšínském Slezsku, Katowice 2010, s. 174-175. 1 9 3 Stephan Langer: Deutscher Grenzbote für Polnisch-Schlesien, č. 8, 1922, s. 2. 1 9 4 Tamtéž. 58 FRANZ SZYSZKOWITZ Antonii, Leopolda, Leopoldinu, Aurélii, Marii a Victora. Poté Niemal 3. 6. 1889 v Třinci skonal. Kvůli belgickému původu otce měli rodinní příslušníci dvojí občanství. Tato výhoda se jim však proměnila v přítěž během první světové války, kdy na ně bylo rakouskými státními úřady nahlíženo j ako na belgické nepřátele, potencionální špiony a zrádce. Augustův syn Victor bydlel s rodinou zpočátku v Třinci, kde mezi lety 1892-1900, stejně jako jeho sestry,195 absolvoval povinnou školní docházku.1 9 6 Poté pracoval jako lesník v Mostech u Jablunkova. Victor vnímal svoje zkušenosti z role utlačované menšiny velmi negativně a zařekl se jednat tak, aby rodinajiž nikdy nemusela zbytečně trpět kvůli své národnosti. Během sporu o Těšínsko podporoval československou stranu a upravil si společně s dalšími příbuznými příjmení na formu Nimal. Se svojí manželkou Emilií Gach měli dvě dcery Gertrudu a Marii. Dokonce Gertrudin nastávající Jan Przywara z Ustroně, který byl také lesníkem, musel souhlasit s tím, že děti pošle do nové české školy v Mostech a bude je vychovávat jako Čechoslováky. Na Victorovy aktivity si stěžoval například polský levicový poslanec Emanuel Chobot. Ten je uvádí jako ukázku antipolskosti určitých sčítacích komisařů. V otisknutém projevu v novinách Prawo Ludu se psalo o tom, že Wiktor Nimal byl jmenován komisařem pro sčítání v Mostech u Jablunkova, za časů Rakouska byl utvrzeným Němcem a nyní je součástí matice osvěty lidové, neslýchaným agitátorem a hubitelem polského lidu, který je závislý na práci v horách.1 9 7 Po polském záboru Zaolží v roce 1938 byla rodinajednou z deportovaných, které se směly vrátit domů až po obsazení Těšínská německými jednotkami v záři 1939. Viktor zemřel 10. 6. 1971 v Bystřici. 4.1.3 Aloisie Szyszkowitz Maria byla ve velmi úzkém kontaktu s Aloisií Szyszkowitz. Měly stejnou matku, měly malý věkový rozdíl a obě žily v Třinci a jeho nejbližším okolí. Navštěvovaly se a byly svým dětem navzájem kmotrami. Aloisia Rosalia se provdala v Třinci dne 25. 1. 1870 za rodáka z Duban u Prostej ova Josefa Mazala. Byl jedním z pěti dětí chalupníka Josefa Mazala. Přestěhoval se na Těšínsko a v hutních závodech Těšínské komory pracoval jako kontrolor. Rodina tak často jezdila mezi Dolní Líšnou a Ustroněm. Josef umřel 10. 2. 1902 a Aloisia 23. 11. 1906. Zanechali po sobě dvě děti. Dcera Anna, narozená 1 9 5 Státní okresní archiv Frýdek-Místek, Obecná škola dívčí (polská), Třinec, N , 1, Obecná škola smíšená, s. 33; Tamtéž, s. 106; Tamtéž, s. 134. 1 9 6 Státní okresní archiv Frýdek-Místek, Obecná škola dívčí (polská), Třinec, N , 1, Obecná škola smíšená, s. 143. 1 9 7 Jaroslaw Waleczko a kol.: Prawo Ludu, č. 9, 1931, s. 5. 59 FRANZ SZYSZKOWITZ 24. 8. 1874 v Horní Líšné, dostala papežský dispens a vzala si tak svého bratrance Aloise Vykydala (18. 7. 1874) z Duban. Jeho matkou byla Marianna Mazalova (11. 1. 1832), sestra Josefa Mazala. Vykydal pracoval v třineckých železárnách jako dělník. Páru se v roce 1909 narodila dcera Gabriela, která se však nedožila dospělosti a umřela jako devítiletá 7. 4. 1918. Anna zemřela 23. 11. 1905. Vykydal se po její smrti oženil podruhé s Marií Husar a měl další dvě děti, Sofii (1903) a Josefa (1907). Syn Friedrich, narozen 18.7.1876 v Ustroni, se 21. 9. 1902 v Třinci oženil s Annou Nowotarskou z Koňské. Její otec Sylwester se narodil 18. 12. 1857 v Bielsku a do Třince se přestěhoval, aby zde pracoval jako zámečník. Její matka Marie, rozená Papkoj, pocházela z vesnice Zbytków, v takzvaném Žabím kraji, a do Třince se také přistěhovala. Friedrich pracoval v třineckých železárnách jako zámečník. Společně měli dvě děti, Maxmiliána (30. 9. 1903) a Aloisii (3. 6. 1905). Friedrich umřel 26.3. 1907. Anna se jako vdova 22. 11. 1910 vdala podruhé za Josefa Ruska, se kterým měla poté dceru Emilii a syna Josefa. 4.1.4 Karl Rudolf Szyszkowitz Druhý Franzův syn Karl Rudolf uměl, stejně jako ostatní děti Szyszkowitzů, výborně polsky a německy. Vystudoval gymnázium a odsloužil svou povinnou vojenskou službu u 16. batalionu polních myslivců mezi lety 1876-1879. Skončil s hodností „Unterjäger" a byl zařazen do rezerv doplňovacího okruhu Opava.1 9 8 Jeho kmenový list byl vyskartován a nenávratně ztracen. Po ukončení vojenské povinné služby nastoupil v roce 1880 do smaltovny.199 Pracoval zde až do 1. 11. 1886, ale už od 1. 7. byl oficiálním zaměstnancem drah. Byl prvním Szyszkowitzem, který pracoval na dráze. Pravděpodobně inspiroval svého staršího bratra Franze, který se připojil o tři roky později. Na rozdíl od něho ale nepracoval na skladě, jelikož se stal strojvedoucím. V rámci svého zaměstnání se často stěhoval v rámci Haliče. Mezi lety 1886-1889 pracoval ve vesnici Iwonicz. Poté se přestěhoval do Krakova a jeho okolí, konkrétně do Plaszowa.2 0 0 V roce 1896 si vzal Paulinu, rozenou Wilga.2 0 1 V Krakově byl do roku 1899, kdy byl převelen do města Sanok. Roku 1901 byl však opět převelen zpátky do Krakova, kde pak pracoval jako úředník. Zde také 1 9 8 Archiwum Narodowe w Krakowie, Dyrekcja Okregowa Kolei Paňstwowych w Krakowie, 425, 9487, Akta osobowe; Karol Szyszkowicz, ur. 15.10.1916 r. w Trzynieczu, s. b.d., zatrudniony: Kraków, stanowisko: urzednik kolejowy, nefoliováno. 1 9 9 Tamtéž. 2 0 0 Tamtéž. 2 0 1 Tamtéž. 60 FRANZ SZYSZKOWITZ trávil i svůj důchod. V meziválečném období již nenalézáme rodinné příjmení s německou koncovkou -itz, ale pouze jako Szyszkowicz. Karl následně 10. 1. 1929 umřel. Byl pohřben na Rakowickém hřbitově v Krakově.2 0 3 Měl čtyři děti, Eleonoru narozenou 21. 2. 1897, Marii narozenou 8. 12. 1899, která však skonala 25. 3. 1903 a Julii narozenou 3. 5. 1901 v Sanoku. Nejmladší byl syn Józef narozený 29. 2. 1904. Józef studoval na Vyšší průmyslové škole v Krakově na fakultě stavebnictví. 4.1.5 Antonia, Paulina a Anna Szyszkowitz Antonia byla nej starším potomkem Franze Szyszkowitze. Přestěhovala se z Třince do Vídně, odkud mu podle rodinné historie napsala dopis ohledně toho, že čeká nemanželské dítě. Franz ji ze Třince odpověděl dopisem, kde napsal: „Dunaj má vody dost pro tebe i tvé dítě" („Die Donau hat Wasser genugfür dich und dein Kind"). Antonia se poté vdala a zůstala s příjmením Beck v Rakousech.204 Paulina Eleonora Katharina se narodila 13. 2. 1857. Všemi byla nazývána jako „tlustá Paula." Vyučila se na učitelku stejně jako její matka. Přestěhovala se do obce Grammatneusiedel v Dolních Rakousech. Zde se poznala s její budoucí švagrovou Theresií Gold. Později se přestěhovala do Mödlingu u Vídně. Zde žila a učila do své smrti v roce 1919. Z důvodu učitelského celibátu zemřela svobodná a bezdětná. 2 0 5 Paulinina starší sestra Anna Katharina, narozená 25. 11. 1852, měla velmi podobný osud. Také se nevdala a stala se učitelkou. V rodině byla přezdívána jako „královna," a to z důvodu toho, že učila dlouhé roky na rumunském královském dvoře francouzštinu a hru na piano. Pouze zřídkakdy navštěvovala své blízké na Těšínsku. Později se přestěhovala ke své mladší sestře Paule do Mödlingu u Vídně. Po smrti sestry v roce 1919 se Anna Katharina přestěhovala ke svému bratrovi Rudolfovi do Štýrského Hradce, kde také v roce 1925 zemřela. Byla zde pohřbena na hřbitově u kostela svatého Petra.2 0 6 Tamtéž Informace o jeho úmrtí čerpám z jeho náhrobního kamene. Kronika rodiny Szyszkowitzů, s. 205, viz. příloha 5. Kronika rodiny Szyszkowitzů, s. 223, viz. příloha 10. Kronika rodiny Szyszkowitzů, s. 219, viz. příloha 7. 61 FRANZ SZYSZKOWITZ 4.1.6 Rudolf Szyszkowitz a jeho rodina Nej mladší Franzův syn Rudolf Szyszkowitz absolvoval po obecné škole v Třinci těšínské gymnázium, které ukončil v roce 1880.2 0 7 Už během studia byl pilným studentem, o čemž svědčí fakt, že během septimy dosáhl společně s dalšíma dvěma studenty na studijní stipendium arcivévody Albrechta ve výši 175 florinů.2 0 8 V roce 1881 pokračoval na univerzitu do Vídně, kde studoval program „Bodencultur" (přírodní zdroje a vědy o živé přírodě), a později se tak z něho stává lesní inženýr.2 0 9 Inspirací při výběru školy a následné profesní kariéry mu byly časté vycházky do přírody a lovy jeho otce. Rudolfa činila jeho práce šťastným, neboť dělal to, co miloval.2 1 0 Po ukončení studia začal v listopadu 1888 pracovat na c. k. ředitelství lesních pozemků v Cernovicích na Haliči.2 1 1 V Haliči se také v září 1893 stal jedním z odpovědných vedoucích organizace výstavy ministerstva zemědělství. Z pozice asistenta lesnictví vystavoval na lvovské všeobecné výstavě fotografie týkající se představení systému přestavby divokých horských potoků za účelem omezení erozí a dalších jejich negativních vlivů. V rámci výstavy vznikla také brázda, která měla systém demonstrovat.212 Minimálně od roku 1909 pracoval v Zadaru jako vedoucí odboru pro regulaci přívalových toků.2 1 3 Na pozici působil podle dostupných zdrojů minimálně do roku 1915.2 1 4 Na jedné ze svých četných cest se seznámil s o deset let mladší Theresií Gold, dcerou salzburského malíře Josefa Golda. Rudolf a Theresia se vzali v Salzburku v roce 1902. Ve Sýtrském městečku Villach, pak měli tři děti Franze (1903), Rudolfa (1905) a Mariannu (1907). Marianna se stala učitelkou a zemřela bezdětná. Franz se stal právníkem v Grazu a měl zde tři děti. Rudolf se stal akademickým malířem a jedním ze zástupců moderny v Rakousku. Rudolf umřel v pokročilém věku v roce 1958. 207 p r 0 g | - a m m d e s k k (vereinigten) Staats-Gymnasiums in Teschen, 1881, s. 45. 208 p r 0 g | - a m m d e s k k (vereinigten) Staats-Gymnasiums in Teschen, 1880, s. 51 2 0 9 Kronika rodiny Szyszkowitzů, s. 232, viz. příloha 11. 2 1 0 Tamtéž. 2 1 1 Ludwig Dimitz a kol.: Centraiblatt für das gesamte Forstweiden zugleich Organ für forstliches Versuchswesen, Vídeň 1888, s. 532. 2 1 2 Franciszek Michejda a kol.: Przeglad Polityczny : dodatek do "Przyjaciela Ludu" Č. 16, 1893 s. 1. 2 1 3 Luigi Mora a kol.: Guida generale di Trieste il Goriziano l'Istria Fiume e la Dalmazia 1909, Tom XIV., Trieste 1909, s. 17. 2 1 4 Luigi Mora a kol.: Guida generale di Trieste il Goriziano l'Istria Fiume e la Dalmazia 1915, Tom XII., Trieste 1915, s. 1. 62 FRANZ SZYSZKOWITZ Rudolf Szyszkowitz mladší se po svém narození ve štýrském městečku Villach jako malý hoch s celou rodinou přestěhoval do Zadaru, kde jeho otec pracoval jako inženýr pro vodohospodářské stavby. Často trávil prázdniny v Salzburgu u svého dědečka Josefa Golda, který byl malířem specializujícím se na historické a náboženské výjevy. Toto byla jedna z jeho inspirací pro jeho pozdější tvorbu. Do Salzburgu se poté na krátko i přestěhoval, než se poté přesunul do Štýrského Hradce. V roce 1921 vstoupil do mládežnického hnutí „Neuland," kde se mimo jiné seznámil s Hansem Lechnerem, který se později stal salcburským guvernérem. Studoval na Uměleckoprůmyslové škole v Grazu u prof. Wilhelma Gôssera (třída řezbářství do dřeva a kamene). Studium ukončil v roce 1925 a pokračoval na Akademii výtvarných umění ve Vídni (obecná malířská škola u prof. Karla Sterrera). Tu zakončil v roce 1929 a pokračoval na magisterské studium u profesorů Karla Sterrera a Rudolfa Bachera. Po ukončení svého studia v roce 1933 zůstal ve Vídni, kde se živil jako umělec na volné noze, než byl v roce 1935 jmenován do Grazu za účelem zřízení mistrovské třídy malby na Graz-Ortweinschule. V Grazu se 1. 8. 1937 oženil s Elisabethou Meier. Společně měli tři syny, Petra (1938), Michaela (1944) a Johanna (1946) Szyskowitze. Mezi lety 1943-1945 musel narukovat do Wehrmachtu. V roce 1951 spoluzakládal umělecký modernistický spolek Steirischer Werkbund ve Štýrském uměleckém spolku a o tři roky později se připojil se k vídeňské secesi. V roce 1961 se stal prezidentem Steirischer Werkbund, kterým byl až do roku 1967. Inicioval při tom výstavy „Religio 61" a „Religio 65." Na doporučení Oskara Kokoschky se stal profesorem na mezinárodní letní akademii výtvarných umění v Salzburgu. Vyučoval zde mezi lety 1964-1972. V roce 1967 odešel na vlastní žádost do předčasného důchodu a 6. 1. 1976 v Grazu zemřel.2 1 5 Tvorba Rudolfa Szyszkowitze měla kořeny v jeho hluboké náboženské založenosti. Tento vliv můžeme pozorovat na tom, jak vnímal ústřední úkol umění. Ten totiž viděl ve zprostředkování mezi transcendentálním božským a smyslně hmotným světem člověka. To bylo stejně zřetelné v jeho expresionistických figurálních malbách z třicátých let 20. století a také v jeho krajinách. Zejména krajiny, které zaujmou svým přesným zachycením nálad, vyjadřují jeho nadšení pro přírodu jako božský výtvor. V poválečné době, která Peter Husty a kol.: Rudolf Szyszkowitz (1905-1976) - Zwischen Tradition und Erneuerung, 2009 viz https://www.salzburgmuseum.at/index.php?id=339 [19. 4. 2023]. 63 FRANZ SZYSZKOWITZ byla formována modernismem, se jako umělec vydal vlastní cestou kombinováním geometrických, abstraktních a realistických prvků.2 1 6 2 1 6 Peter Husty a kol: Rudolf Szyszkowitz (1905-1976) - Lebenslauf Rudolf Szyszkowitz, 2009 viz https://www.salzburgmuseum.at/deutsch/sonderausstellungenO/aktuelle-sonderausstellungen/szyszkowitz/lebenslauf [19. 4. 2023]. 64 JULIUS EMIL SZYSZKOWITZ A JEHO DĚTI 5 Julius Emil Szyszkowitz a jeho děti Julius Emil Szyszkowitz byl Franzův prvorozený syn z druhého manželství s Florentinou Mentel. V roce 1879 se jako třiadvacetiletý v třineckém kostele oženil s o čtyři roky mladší Bladinou Großmann. Sňatky o pár let starších nevěst nebyly v 19. století na třinecké faře ojedinělé, navzdory tomu byly netradiční. Tradičně se totiž setkáme s ženichy, kteří jsou o několik let starší. Další zvláštností sňatku je, že pro uskutečnění oddání páru byl vystaven papežský dišpenz II. a III. třídy. Bohužel kvůli rozsáhlosti rodiny Szyszkowitz jsem nedokázal objasnit původ a úroveň příbuzenství mezi manžely. Blandina pocházela z Jablunkova, kde byla také 9. 11. 1860 pokřtěna. V Třinci bydlela trvale od roku 1870. Byla čtvrtou nej starší dcerou Johanny, rozené Kresta, a Vinzenta Grossmanna. Její starší sestry Silosia Gisela (4. 5. 1859), Thimolkia Claudia Johanna (22. 8. 1857) a Hilda Eugenia Maria (18. 11. 1853) se také narodily a byly křtěny v Jablunkově. Hilda byla rovněž nej starší dohledatelná dcera páru na jablunkovské farnosti. Zápisy dalších možných dětí nebo pravděpodobný sňatek se proto musel odehrát mimo Jablunkov, jak tomu naznačuje neexistence zápisů v jablunkovských matrikách. Pár, jak naznačuje jejich příjmení, nebyl tvořen rodáky z Jablunkovská, jednalo se o přistěhovalce. Při zápisu narození můžeme nalézt informaci o tom, že jeden z Blandinin kmotrů byl Bernhard Grossmann, který byl radní z Freibergu, což je potencionální místo, odkud mohl Vinzent Grossmann, otec od Blandiny, původně pocházet, než se vydal do Jablunkova pracovat jako okresní doktor. Rodiče Johanny, otec Blasius Kresta a její matka Nepomucena, rozená Sklenowsky, nejspíše pocházeli z okolí Kopřivnice.2 1 7 Při sňatku Julia a Bladiny Szyszkowitzových byl dokonce jeden z rodiny Krestů i jejich svědkem, a to Adolf Kresta, který byl v Těšíně profesorem. Můžeme tak usuzovat, že Blandina pocházela z vyšších vrstev obyvatelstva na Těšínsku. V kontrastu s tím byl Julius v té době pouze prostým emailérem, avšak s vyhlídkou na budoucí vedoucí pozice. O rok později, v zápise narození prvního dítěte, vystupoval Julius už jako hlavní smaltovní mistr. Změnil také bydliště. Během sňatku byl uveden na adrese Třinec 39, avšak jeho dcera Margaretha Florentine Eugénie se narodila 28. 5. 1880 na adrese Třinec 1, což odpovídalo úřednickému bytu v budově bývalého zámečku. V zápisu byl uveden smaltovní mistr Franz Szyszkowitz, Juliův otec a kmotr malé Margarethy. Pravděpodobně tak Julius Usuzuji z informacinaseverukdejsme.cz. Příjmení Sklenovský a Kresta byly kroku 2017 nejvýrazněji zastoupeny v Kopřivnici a okolí. Ondřej Malacká a kol.: Kdejsme.cz, viz https://www.kdejsme.cz [19. 4. 2023]. 65 JULIUS E M I L SZYSZKOWITZ A JEHO DĚTI působil jako mistr společně se svým otcem, od kterého se postupně učil důležité schopnosti pro jeho budoucí samostatné vedení podniku. Margharetta Szyszkowitz nastoupila na třineckou obecní školu a poté v roce 1891 přešla na měšťanskou školu v Místku.2 1 8 Bydlela zde na bytě u své tety Gisely Grossmann. Ta se přestěhovala do Místku v roce 1877 a pracovala zde jako učitelka na měšťanské škole. Jako učitelka dodržující učitelský celibát se nikdy nevdala, a to i po jeho zrušení.2 1 9 Mohla tak poskytnout ubytování svým synovcům a neteřím, o které se pomáhala starat. Děti tak měly v Místku přístup k mnohem lepšímu vzdělání než jejich vrstevníci, kteří na vesnici zůstali a strávili další roky povinné školní docházky na obecné škole. Příkladem může být sčítací arch z Místku z roku 1900, kde v Giselině bytě bydleli také Theodor a Hildegarda Szyszkowitz, kteří studovali na německých měšťanských školách.2 2 0 Margharetta se poté stala, rovněž jako její teta Gisela, učitelkou, a to na obecné škole v Pudlově.2 2 1 Učila zde od 28. 3. 1899. Dne 23. 12. 1905 ve věku 25 let v Těšíně umřela.2 2 2 Důvodem její předčasné smrti byla revmatoidní artritída.2 2 3 Druhým dítětem byl Felix Anton Aegid Szyszkowitz narozen 1. 9. 1882 v Třinci v domě la. Jeho kmotrem byl opět Franz Szyszkowitz. Felix se stal knězem a je mu dále věnována samostatná podkapitola. Poté se narodila Hedwiga Gisela Joanna, a to 28. 3. 1884 v budově lb. Rodina se tak stěhovala do druhého bytu v budově třineckého zámečku. Hedwiga zemřela v Třinci 20. 3. 1903 jako svobodná a bezdětná. Důvod jejího předčasného úmrtí bylo vypuknutí Huntingtonovy choroby.2 2 4 Na tuto chorobu trpěla už od svých čtyř let a postupně se její příznaky zhoršovaly.2 2 5 Theodor Alexander Franz Szyszkowitz byl dalším dítětem, který se narodil 8. 8. 1886 v domě 1. Své netypické druhé jméno získal po jednom ze svých kmotrů Státní okresní archiv Frýdek-Místek, Obecná škola dívčí (polská), Třinec, N , 1, Obecná škola smíšená, s. 75. Státní okresní archiv Frýdek-Místek, Okresní úřad Místek, 1246, nefoliováno. Uvádím v plurálu, protože měšťanské školy byly v Misku dvě, jedna dívčí a druhá chlapecká. Radka Kulhánková: Dějiny školství ve Frýdku-Místku, Olomouc 2014, s. 24. Franz Schäfauerakol.: Fest-Zeitung, č. 1, 1903, s. 8. Franz Dostal a kol.: Leitfaden und Beiträge zur Geschichte der Herrschaft und der Stadt Oderberg samt Umgebung, Bohumín 1913, s. 140. Její pohřeb se uskutečnil v Třinci a zúčastnil se ho, kromě jejích kamarádů, rodiny a kolegů, také například okresní školní inspektor Dostal. Wilhelm Pfankuch a kol.: Silesia, č. 297, 1905, s. 6. V zápisu úmrtí nalezneme popis Chorea Stí Viti Veits Tanz. Což označuje archaický německý a latinský název pro Huntingtonovu chorobu Kronika rodiny Szyszkowitzů, s. 221, viz. příloha 8. 66 JULIUS E M I L SZYSZKOWITZ A JEHO DĚTI Alexandrovi Grossmanovi. Jako ostatní děti páru začal chodit na třineckou obecní školu.2 2 6 Mladý Theodor 13. 12. 1904 skonal. V prosinci bruslil na zamrznutém rybníku za smaltovnou. Led však nebyl dostatečně pevný a Theodor se propadnul do vody. Ačkoliv se ho podařilo vytáhnout, byl v ledové vodě dostatečně dlouho na to, aby na následné problémy způsobené tímto incidentem zemřel.2 2 7 Páru se 2. 4. 1888 narodila dcera Hildegarda. Vzala si telegrafistu původem ze Súčan u Žiliny, Stefana Grubera. Hildegarda pracovala v mateřské školce jako učitelka. Pár žil v Těšíně, kde se jim také narodila 30. 12. 1911 prvorozená dcera Sylva Maria Blandine, později se jim narodil ještě syn Hans. Gerald Szyszkowitz neuvedl další narození. Tuto informaci nemohu z důvodu matričního zákona blíže zkoumat a prověřit. Sylva maturovala v Bohumíně v roce 1931 a pokračovala na vysokou školu do Prahy. Při obsazení Těšínská v roce 1938 neviděla důvod se vrátit po studiích domů a přestěhovala se tedy poté do Wuttemberska. Ostatní nejbližší příslušníci rodiny se po roce 1945 přestěhovali za ní. Hildegarda zemřela 28. 1. 1970.2 2 8 Dne 27. 7. 1889 se narodil syn Johann Chrysostomos Vincentius Julius. Ten mezi lety 1895-1900 absolvoval obecní školu v Třinci.2 2 9 Poté pokračoval na reálnou školu do Těšína, kde studoval od roku 19002 3 0 do roku 1905.2 3 1 Rodina byla i po ukončení školy Johannem jedním z patronů, kteří se podíleli na rozvoji školy. Přispěli ve školním roce 1911/12,232 Felix Szyszkowitz škole pomohl ve školním roce 1909/10233 a mezi dalšími donátory z let 1908/09 nalezneme i Bladinu Szyszkowitz.2 3 4 Bydlela zde společně se svojí sestrou Margharetou Floretinou, a to v bytě na Steinplatz s číslem popisným 49. Johann však jako praktikant skonal na selhání srdce 11. 12. 1905 ve věku šestnácti let. Rodinná kronika uvádí úmrtí do souvislosti s tím, že ho ve škole spolužáci praštili rysovacím prknem do hlavy.2 3 5 6 Státní okresní archiv Frýdek-Místek, Obecná škola dívčí (polská), Třinec, N , 1, Obecná škola smíšená, s. 144. 7 Kronika rodiny Szyszkowitzů, s. 221, viz. příloha 8. 8 Tamtéž. 9 Státní okresní archiv Frýdek-Místek, Obecná škola dívčí (polská), Třinec, N , 1, Obecná škola smíšená, s. 194. 0 Jahresbericht der k. k. Staats-Oberrealschule in Teschen, Těšín 1901, s. 21. 1 Jahresbericht der k. k. Staats-Oberrealschule in Teschen, Těšín 1905, s. 52. 2 Jahresbericht der k. k. Staats-Oberrealschule in Teschen, Těšín 1912, s. 63. 3 Jahresbericht der k. k. Staats-Oberrealschule in Teschen, Těšín 1910, s. 49. 4 Jahresbericht der k. k. Staats-Oberrealschule in Teschen, Těšín 1909, s. 69. 5 Kronika rodiny Szyszkowitzů, s. 222, viz. příloha 9. 67 JULIUS E M I L SZYSZKOWITZ A JEHO DĚTI Dne 13. 5. 1891 se v Třinci, opět v domě s číslem popisným 2, narodil Leo Servatius Josef Szyszkowitz. Po obecní škole v Třinci, na kterou nastoupil 16. 9. 1897, absolvoval gymnázium v Těšíně, které dokončil 16. 9. 1903.2 3 6 Leo pracoval jako poštovní úředník.2 3 7 Během první světové války narukoval do rakouské armády, přičemž byl na konci roku 1914 zraněn. Byl střelen do hlavy a musel být ošetřen v reservní nemocnici v Jihlavě. Sloužil tehdy u 4. zeměbraneckého pěšího pluku č. 31 z Těšína, který tehdy bojoval v Haliči. Působil jako účetní poddůstojník druhé třídy.2 3 8 Po válce se 30. 8. 1920 oženil ve Stříteži s místní rodačkou Marií Annou Farníkovou narozenou 18. 6. 1895. Ta pocházela z rodiny učitele Aloise Farníka a jeho ženy Francisky, rozené Fileczek. Leo je tak jedním z mála, možná dokonce jediným členem rodiny Szyszkowitz, jehož partner nepoužívá jako primární jazyk němčinu. Společně se přestěhovali do Nového Jičína a měli zde dvě děti, Imtraud narozenou 11.7.1921 a Ottu Alfréda narozeného 2.12.1923. Anna však 12.2. 1924 umřela, pravděpodobně na komplikace spojené s porodem, tři měsíce po svém porodu. Leo zůstal vdovcem do doby, než se 30. 9. 1924 oženil vNovém Jičíně s Idou Schwarz.2 3 9 Ida byla novojičínská rodačka narozená 3.8. 1890. Byla dcerou Heinricha Schwarze z Kunína a matky Augustte Böhm. Jejich syn Otta Alfred se 24. 7. 1942 přestěhoval do města Liegnitz (dnes pol. Legnica, čes. Lehnice), jeho další osud je mi pro nedostatek zdrojů neznámý.2 4 0 Leova dcera Imtraud se v roce 1940 přestěhovala do Prahy a vdala se do rodiny Teschner.241 Na policejní přihlášce Lea je u jeho jména pozdějším tiskem dotištěno datum 25. 5. 1945, což je možné datum jeho odchodu z Československa nebo úmrtí.2 4 2 Dne 29. 6. 1893 se v Třinci, v domě s číslem popisným 1, narodila Marie Paula Edwine Szyszkowitz, která na třineckou obecnou školu nastoupila 16. 9 1899.2 4 3 Marie se přestěhovala do Těšína, kde také v letech 1913, 1914 2 3 6 Státní okresní archiv Frýdek-Místek, Obecná škola dívčí (polská), Třinec, N , 1, Obecná škola smíšená, s. 192. 2 3 7 Józef Kaleta a kol.: Nasz Lud, č. 8, 1924, s. 4. 2 3 8 Pawel Stalmach a kol.: Gwiazdka Cieszyňska, č. 14, 1915, s. 4. Nachrichten iiber Verwundete und Kranke ausgegeben am 1914, Vídeň 1914, s. 42. Kontaktoval jsem Vojenský archív, zdali by bylo možné zaslat informace z jeho karty, karta byla však s největší pravděpodobností skartována. 2 3 9 Státní okresní archiv Nový Jičín, Archiv města Nový Jičín, N , 156, s. 262-267. 2 4 0 Tamtéž. 2 4 1 Tamtéž. 2 4 2 Tamtéž. 2 4 3 Státní okresní archiv Frýdek-Místek, Obecná škola dívčí (polská), Třinec, N , 1, Obecná škola smíšená, s. 217. 68 JULIUS EMIL SZYSZKOWITZ A JEHO DĚTI a 1915 byla dobrovolnicí ve školce.2 4 4 Dne 29. 4. 1924 se v Českém Těšíně vzdala za bankovního úředníka Arnulfa Tische. Tisch pocházel z Opavy a narodil se 11. 5. 1883. Její další osud je mi z důvodů ochrany údajů matričním zákonem neznámý. Její sestra Gabriela Maria Irene Szyszkowitz se narodila 22. 3. 1897 v Třinci v domě číslo 2. Nejspíše nedošlo k přestěhování rodiny, změna čísla popisného odkazuje spíše ke stavebním úpravám, které mohly způsobit posun čísla popisného. V zápisu narození nalezneme, že Julius už je bývalým smaltovním mistrem. Gabriela se 14. 7. 1920 vdala v Těšíně za Alfreda Walloschka a jejich další osud je mi z důvodu neuplynutí doby ochrany zápisů rovněž neznámý. Také Gertruda Maria Blandina Szyszkowitz, která se narodila 20. 10. 1901, se narodila v domě s číslem popisným 2. Julius v zápisu nefiguroval jako smaltovní mistr, ale jako vrchní mistr. Getruda si 21. 7. 1921 v Tiché vzala Artura Bittnera. Bittner se narodil 16. 6. 1891 v Třinci. Potkali se v Těšíně na učitelském učilišti, které oba studovali. Jako učitelé se již mohli společně sezdat, neboť v roce 1919 došlo k zrušení učitelského celibátu. Společně měli v Těšíně tři děti, Margharettu (16. 4. 1922), Heinricha (9. 6. 1924) a Gottfrida (21. 2. 1932). Před válkou se celá rodina přestěhovala do Hlučína. Na konci roku 1900, podle sčítání obyvatelstva, ve společné domácnosti v Třinci v domě s číslem popisným 1, bytě označovaným písmenem b, bydlel Julius j ako hlava domácnosti, jeho žena Blandina, synové Felix, Theodor, Johann, Leo, dcery Margharetta, Hedwiga, Hildegarda, Maria, Gabriela a dvě služky. Ve vedlejším bytě bydlela čtyřčlenná rodina Moskorz se svojí služkou.2 4 5 Při sčítání v roce 1910 zde ani jednu rodinu již nenalezneme. Julius umřel jako hlavní mistr 9. 3. 1903 v bytě číslo 2 ve věku osmačtyřiceti let. Příčinou jeho úmrtí byl chronický intersticiální zápal plic. Ten byl pravděpodobně způsoben jeho nepřetržitým pobytem v prašném prostředí, ať již při jeho práci v továrně, nebo také mimo ni, neboť i samotné okolí, kde rodina bydlela, bylo silně znečištěné. Jeho pohřeb byl poctěn vysokou účastí, jelikož se kromě jeho blízkých, kolegů a podřízených pohřbu zúčastnili také důležití funkcionáři hutních závodů v Třinci, koneckonců i samotný Adolf Hohenegger, který byl dlouhodobým ředitelem železáren Těšínské komory nebo například správce hutě Robert Uhlig.2 4 6 Ferdinand Schulz a kol.: Voranschlag für den Gemeindehaushalt der Stadt Teschen für das Jahr, Těšín 1915, s. 45. Státní okresní archiv Karviná, Okresní úřad Český Těšín, karton 65, Sčítání obyvatel Třinec, s. 6-8. Wilhelm Pfankuch: Silesia, č. 62, 1903, s. 4. 69 JULIUS E M I L SZYSZKOWITZ A JEHO DĚTI 5.1 Felix Szyszkowitz Život Felixe Szyszkowitze byl velmi plodný a úspěšný, a proto je mu věnována samostatná kapitola. Felix se narodil 1. 9. 1882 v Třinci. V roce 1888 nastoupil na občanskou školu v Třinci, kterou měl velmi blízko svého domova. Školu dokončil v roce 1892. V roce 1894 nastoupil na těšínské gymnázium,2 4 7 které úspěšně dokončil v roce 1903. V Těšíně bydlel na bytě nejdříve pravděpodobně sám, později se k němu připojili sourozenci Marghareta a Johann, kteří v Těšíně také studovali. Po smrti svého otce s ním v bytě bydlela jeho matka Blandina, ato až dojejí smrti 31. 10. 1921 2 4 8 Celá rodina se tak přesunula z Třince do větších měst. Těšín poté v roce 1903 opustil a zamířil do Vidnavy, kde studoval teologii. Studium dokončil 23. 7. 1907. Svojí první svatou mši odsloužil v Těšíně 28. 7. 1907.2 4 9 Od září 1907 byl kurátem v Rudzici2 5 0 a poté se od září 1908 přesunul opět jako kurát do Janovic.2 5 1 Následně 13. 10. 1908 složil katechetskou zkoušku.2 5 2 Stal se poté učitelem náboženství na soukromé polské obecné škole s právem býti veřejná v Těšíně, kde učil do roku 1909.2 5 3 Poté se primárně soustředil na německé školství. V roce 1910 už ho nalezneme jako součást učitelského sboru na pětitřídní německé dívčí obecné škole na Klosterplatz II.2 5 4 Zároveň od roku 1910 učil náboženství na německé trojtřídní měšťanské škole pro dívky na Saské kupě,2 5 5 a to i po rozdělení města a přeměně na německou měšťanskou školu pro dívky v Českém Těšíně. V meziválečném období působil kromě německých škol v Těšíně také i na německé škole v Třinci.2 5 6 Sám sebe považoval za Němce a primárně mluvil německy, uměl však také velmi 7 Státní okresní archiv Frýdek-Místek, Obecná škola dívčí (polská), Třinec, N , 1, Obecná škola smíšená, s. 96. 8 Třinecká matrika uvádí úmrtí 30. 11. 1921, zatímco matrika v Českém Těšíně 29. 10. 1921. 9 Wladyslaw Zabawski a kol.: Dziennik Cieszyňski, č. 170, 1907, s. 2. 0 Verordnungendes furstbischöfl. General-Vikariat-Amtes inTeschen, č. 5, 1907, s. 41. 1 Verordnungendes furstbischöfl. General-Vikariat-Amtes inTeschen, č. 4, 1908, s. 21. 2 Landesarchiv Baden-Württemberg, Staatsarchiv Sigmaringen, Wü 13 T 2, 1519/079, ne- foliováno. 3 XXIV. sprawozdanie Macierzy Szkolnej Ksiestwa Cieszyňskiego za rok 1909, 1910, s. 12. 4 Allgemeines Adressen-Buch der Stadt Teschen, Těšín 1910, s. 59. 5 Allgemeines Adressen-Buch der Stadt Teschen, Těšín 1910, s. 58.; Jan Zacpal: a kol. Opavský týdeník, č. 32, 1910, s. 3. 6 Košciól šw. Albrechta w Trzyňcu, Český Těšín 1935, s. 21-22. 70 JULIUS E M I L SZYSZKOWITZ A JEHO DĚTI dobře polsky. Naopak jeho čeština byla slabší. Působil zároveň také jako kurát na farním úřadě v Těšíně. Po vzniku Československa se stal zakladatelem a později také předsedou spolku „Katholischer Volksverein fúr Ces. Tesin2 5 8 und Umgebung." Aktivně se účastnil politiky, a to díky své angažovanosti v Německé křesťansko-sociální straně lidové (DCV). V roce 1923 se pořádaly v nově vzniklém Československu první komunální volby, a to i na terénu Zaolží. D C V pod vedením Szyszkowitze vytvořila společně s ostatními německými stranami ve městě kandidátní listinu pod názvem „Deutsche Wahlgemeinschaft" a kandidovala pod číslem 8. V koalici byli kromě D C V i nacionalisté, národní socialisté a živnostníci. Naopak Německá sociálně demokratická strana dělnická v ČSR se k ostatním německým stranám nepřidala a kandidovala samostatně pod číslem 2. Deutsche Wahlgemeinschaft však vytvořilo s německými socialisty, Slezskou lidovou stranou Josefa Koždoně a s polskými stranami volební blok, aby se jejich hlasy sčítaly.2 5 9 Je pozoruhodné, že zatímco v Českém Těšíně německé a polské strany spolupracovaly a vytvořily vlastní společný blok, v polském Těšíně panoval mezi německými a českými stranami nesmiřitelný boj.2 6 0 Nakonec společné úsilí německo-slezsko-polských stran ve volbách slavilo úspěch. Josef Koždoň se stal starostou a Felix Szyszkowitz se dostal do městské politiky v nově vzniklé správě Českého Těšína jako druhý místostarosta.2 6 1 Češi zase naopak dostali post prvního místostarosty. Výsledek voleb však nebyl podle představ českých stran a společně se proti této koalici na sněmu ohradily a odmítly plánovaný rozpočet města. Szyszkowitz jménem německých stran přečetl odpověď na situaci na dalším sněmu. Uvedl, že čeští poslanci spolupracovali na sestavování rozpočtu, ale pouze kvůli principu nehlasovali pro. Zmínil i to, že spolupráce německé menšiny ve městě se Slezany2 6 2 není umělou „antičeskou" většinou, ale spíše „nečeskou většinou," vznikající z místních vzájemných dobrých vztahů po zkušenostech několika desetiletí. S tímto výkladem souhlasil také dr. Wohrizek, který zároveň připomenul, že i před válkou zde žily vážené české rodiny, které se Landesarchiv Baden-Württemberg, Staatsarchiv Sigmaringen, Wü 13 T 2, 1519/079, ne- foliováno. Český Těšín. Józef Mokrysz a kol.: Šlazak, č. 7, 1923, s. 4. Stephan Langer a kol.: Deutscher Grenzbote für Polnisch-Schlesien, č. 4, 1923, s. 4. Józef Kaletaakol.: NaszLud, č. 8, 1924, s. 3. Nasz lud jsou periodikum propagující myšlenku slezské národnosti mezi místním obyvatelstvem. Proto se zde úmyslně nezmiňují a nevyskytují zmínky a odkazy na polské strany, nebo polskost obyvatel, které v této části nezmiňuji ani já. 71 JULIUS E M I L SZYSZKOWITZ A JEHO DĚTI těšily dobrým vzájemným vztahům se svými německými a slezskými sousedy. Český místostarosta Petřík odůvodnil změnu hlasování českých radních tím, že se během této doby mezi dojednáváním a hlasováním změnilo vzájemné cítění nejen na české, ale i německé straně. 2 6 3 Ve volbách v roce 1927 dostalo Deutsche Wahlgemeinschaft devět mandátů a Szyszkowitz tak obhájil svůj mandát.2 6 4 Stal se druhým starostovým náměstkem Českého Těšína se ziskem 25 hlasů. Jako druhý starostův náměstek zastupoval starostu v případě dovolené. To se například stalo už v červenci 1927, kdy si starosta Koždoň vzal třítýdenní dovolenou. Na dovolené byl současně i první místostarosta Petřík.2 6 5 Své nepřetržité působení od vzniku komisí ve městě v roce 1923 obhájil také po komunálních volbách na začátku roku 1932, zároveň byl 5. 4. 1932 opět jmenován do zastupitelstva města.2 6 6 Szyszkowitz byl později součástí personálního a právního výboru města.2 6 7 Kvůli své odbornosti se dostal už v roce 1924 do výboru pro školství a vzdělávání města Český Těšín.2 6 8 Na této pozici setrval i po roce 193 3.2 6 9 Z pozice referenta školství se zasadil o umístění křížů ve třídách nové německé školy. Toto vzbudilo velkou nevoli ze strany českých socialistů. Těm však Szyszkowitz vzkázal, že většina rodičů si přeje náboženskou výchovu dětí, tudíž jim umístění křížů nepřekáží. Uvedl při tom, že nic nemá proti tomu, aby si socialisti umístili ve svých školách Lenina a Trockého.2 7 0 Na zasedání městského zastupitelstva v roce 1937 referoval na téma pohřbů a hřbitovní správy. Můžeme tedy usuzovat, že jeho kompetence a odbornost sahala i k těmto službám. Není to překvapení, neboť jako duchovnímu hodnostáři mu bylo téma pohřbů blízké.2 7 1 V roce 1929 byla po vleklých prodlužováních spojených s nepřízní počasí dokončena budova radnice. Hůře na tom však byla budova nemocnice. Samotný projekt byl poslán z počátku do Opavy, kde měl být po splnění všech podmínek projekt schválen, avšak namísto schválení byl projekt poslán po devíti měsících na ministerstvo a celý schvalovací proces musel proběhnout znovu. Budova se v tu dobu stavěla už dva roky a její konec byl v nedohlednu. Uvádí se, že vše komplikovalo ministerstvo financí, které nechtělo poskytnout požadované 3 Jözef Kaletaakol.: NaszLud, c. 8, 1924, s. 3. 4 Stephan Langer a kol.: Deutscher Grenzbote für Polnisch-Schlesien, c. 43, 1927, s. 4. 5 Jerzy Ciehciala a kol.: Nowy Czas, c. 30, 1927, s. 6. 6 Jaroslaw Waleczko akol.: Prawo Ludu, c.16, 1932, s. 3. 7 Anton Hubalek a kol.: Deutscher Grenzbote für Polnisch-Schlesien, c. 15, 1932, s. 3. 8 Jözef Kaletaakol.: Nasz Lud, c. 8, 1924, s. 3. 9 Anton Hubalek a kol.: Deutscher Grenzbote für Polnisch-Schlesien, c. 21, 1933, s. 3. 0 Jözef Londzinakol.: GwiazdkaCieszyhska, c. 102, 1924, s. 3. 1 Jan Prymus a kol.: Nasz Lud, c. 17, 1937, s. 3. 72 JULIUS EMIL SZYSZKOWITZ A JEHO DĚTI prostředky k vybudování nemocnice. Podobně na tom byla i budova pošty, jež byla již osmým rokem umístěna ve stísněných provizorních podmínkách hlavního nádraží. Část většinového nečeského obyvatelstva byla tímto vývojem velmi pobouřena. Celá situace vypadala v jejich očích jako forma útlaku nové československé vlády, a to, ať již jako cílená forma útlaku vůči menšinám a preferování českých oblastí před nečeskými, nebo nevědomostí anebo neschopností.2 7 2 Roli v tom mohla hrát také nezkušenost místního obyvatelstva s rolí periferie. Nerozdělené Těšínsko v rámci Rakousko-Uherska bylo důležitou vnitřní tepnou monarchie mezi českými zeměmi, Haliči a Uhrami. Vytvoření hranice tyto vazby a pozici Těšínská razantně oslabilo. Situace vyvrcholila rezignací česko-těšínských radních Szyszkowitze a Gleisnera. Szyszkowitz figuroval tou dobou jako zástupce starosty, a vzal tak za situaci vinu. Rezignace byla však kvůli jeho široké důvěře a váženosti zastupitelstvem odmítnuta 2 7 3 Felix Szyszkowitz vedl v Českém Těšíně společně s kněžími Wladyslawským, Wojkowským a Blažejem duchovní mši při pohřbu Andrzeje Branného 17. 3. 1929. Szyszkowitz vedl mši v německém jazyce. Branný byl čtyřicet let ředitelem j ednotřídní školy ve své rodné vesnici Krásné, než se musel rozhodnout z důvodu sílícího národního napětí v době plebiscitu z většinově české vesnice jako Polák vystěhovat do Svibice. S Branným se přišlo rozloučit mnoho obyvatel města a jeho okolí, včetně jeho kolegů.2 7 4 Szyszkowitz byl také 23. 7. 1934 hlavním řečníkem slavnostního pochování plukovníka Aloise Erlera. Erler byl posledním velitelem těšínského 100. pluku. Po rozpadu Rakouska působil ve spolcích sdružujících válečné veterány, anebo také například v německém pěveckém sboru. Erler byl ve městě velmi populární, což bylo potvrzeno hojnou účastí na jeho slavnostním pohřbu. Po delším projevu kněze a profesora Szyszkowitze, který pozitivně hodnotil život a zásluhy Erlera, následovaly příspěvky důstojníků a dalších kněží, včetně zástupců různých spolků a sdružení, které byly s životem Erlera svázané.2 7 5 V neděli 6. 9. 1936 byl slavnostně položen základní kámen pod kříž na hřbitově v Českém Těšíně. Při této příležitosti se odehrál pochod katolických organizací s vlajkami na hřbitov, kde Szyszkowitz přednesl projev v němčině, Roelle v polštině a farář Svoboda v češtině. Ten také dokonal akt posvěcení a následovalo zpívání náboženských písní.2 7 6 Všechny tyto společenské akce, Jan Prymus a kol.: Nasz Lud, č. 14, 1929, s. 4. Tamtéž Jan Prymus a kol.: Nasz Lud, č. 13, 1929, s. 4. Jan Prymus a kol.: Nasz Lud, č. 30, 1934, s. 4. Jan Prymus a kol.: Nasz Lud, č. 37, 1936, s. 5. 73 JULIUS E M I L SZYSZKOWITZ A JEHO DĚTI kterých se Julius účastnil, pomáhaly budovat a udržovat jeho důležité postavení v německé komunitě v Českém Těšíně a jeho okolí. Po anektování Zaolží a s tím i Českého Těšína se v září 1938 stal členem, reprezentantem a zástupcem německé minority v Těšíně v Radě Komisarycznej. Ta se účastnila rad městského zastupitelstva bez práva hlasování pouze s poradním hlasem.2 7 7 Během druhé světové války se nepodílel na žádných represích a byl tak shledán spojeneckými soudy jako nevinný.2 7 8 Proto také po válce bylo Felixovi nabídnuto přihlásit se k polské národnosti a zůstat v Těšíně jako Polák. Felix však tuto nabídku odmítl2 7 9 a 1. 9. 1946 odešel z Československa a přestěhoval se do městečka Sauggart ve Wúttembersku, kde se stal správcem farnosti a byl zde také pohřben.2 8 0 Felix se dlouhodobě zajímal o rodinnou historii a zpracoval první zápisky a informace o rodině ajejím původu, na které později navázal svou další prací Gerald Szyszkowitz.2 8 1 Byl důležitým členem rodiny podílejícím se na náboženském životě svých příbuzných. Sloužil zádušní mše při úmrtí člena rodiny a také se aktivně účastnil křtů v případě narození nového člena rodiny. Byl donátorem mnoha veřejných sbírek2 8 2 , a ačkoliv sám sebe považoval za Němce, podporoval i místní polský tisk. Přispíval například na vydávání týdeníku Dziennik Cieszyňski.2%3 1 Waclaw Dubiaňski: Sklad wladz gminnych Cieszyna w okresie miedzywojennym, Pamietnik Cieszyňski, č. 15, 2000, s. 111. 8 Landsarchiv Baden-Wüttemberg Staatsarchiv Sigmaringen, Wü 13 T 2, 2611/970, s. 1. 9 Kronika rodiny Szyszkowitzů, s. 221, viz. príloha 8. 0 Tamtéž. 1 Tamtéž. 2 JózefKaletaakol.: NaszLud, č. 18, 1924, s. 2.; Józef Kaleta a kol.: NaszLud, č. 4, 1929, s. 3.; Jan Prymus a kol.: Nasz Lud, č. 2, 1930, s. 4. 3 Wladyslaw Zabawski a kol.: Dziennik Cieszyňski, č. 26, 1909, s. 4. 74 Z Á V Ě R Zaver Příjmení polské šlechtické rodiny Szyszkowitzů již na první pohled ve čtenáři evokuje multietnický původ a nevšední rozvětvenost rodiny. Vývoj rodiny můžeme zmapovat od rozboru šlechtického původu příjmení Szyszkowicz až k novým začátkům v pruských obcích Studzionka a Zory v 18. století. Kariéra ve školství a dynamické prostředí rychle se rozvíjející průmyslové oblasti Horního Slezska umožnila Antonovi Szyszkowitzovi vstoupit poměrně rychle z pozice učitele mezi měšťanské elity. Vliv na to měla hlavně dvojjazyčnost, úspěšné podnikání a sňatková politika. Antonovo rozsáhlé potomstvo pokračovalo v jeho odkazu. Poté, co podnikání převzali jeho synové Ignatz a Felix, podnikání se dále rozvíjelo a oba se dokonce stali městskými radními. Syn Anton, který byl knězem, obohatil rodinné vazby o povědomí v duchovní a kulturní sféře, a to díky své dlouhodobé snaze o rozšíření vzdělanosti na Horním Slezsku. Antonův syn Franz byl mezi lety 1844-1845 díky rozsáhlým kontaktům rodiny spoluzakladatelem jednoho z provozů těšínských hutních závodů v Třinci. Díky kontaktům s Franzem Kutschou, který byl povolán k založení provozu smaltovny, se stal vrchním mistrem a řídil provoz smaltovny až do své smrti v roce 1866. Smaltovna vznikla kvůli zvýšení zisků slévárenských odlitků, a to v budově třineckého zámečku. Franzovo pomyslné následovníctví převzal syn Julius, pod jehož vedením smaltovna dosáhla největších zisků a nej razantnějších úprav. Po několika rekonstrukcích získala prostory ve druhém patře. Později byla přistavěna druhá budova a zároveň se zlepšily pracovní podmínky dělníků a dělnic. Jejich mzdy však byly v poměru k ostatním provozu dlouhodobě nízké, což vyvolávalo nespokojenost a vytvořilo problém nahrazení starých dělníků novými, kteří preferovali lépe placené pozice na jiných místech. Vleklé problémy zapříčinily, že se smaltovna stala málo rentabilní a byla po převzetí železáren Báňskou a hutní společností v roce 1906 zrušena. Franz a Julius Szyszkowitzové se s rodinami usídlili v hranicích bývalého rakouského mocnářství a několikagenerační práci se z nich stali Němci z vyšších měšťanských vrstev. Po zrušení smaltovny se rodiny ze Třince definitivně odstěhovaly a dnes zde již nenajdeme žádného nositele tohoto příjmení. Příslušníci dalších generací často pracovali jako zaměstnanci státní správy. Bratři Karl a Franz pracovali u železnice. Franzův syn Rudolf Franz se stal krajským velitelem četnictva a sehrál klíčovou roli při vytváření polského četnictva na těšínském Slezsku. Victor Niemal a Rudolf Alfred 75 Z Á V Ě R Szyszkowitz se věnovali lesnictví a Rudolf Alfred Szyszkowitz zároveň stal lesnickým komisařem první třídy. Jeho syn, také Rudolf, se stal slavným rakouským malířem, nositelem významných rakouských vyznamenání, který stál u založení mnoha důležitých uměleckých spolků. Osudem většiny členů rodiny se však stalo německé školství. To se postupně prolínalo a ovlivňovalo životy rodiny už od učitelských počátků Ignatze Szyszkowitze a jeho manželky Evy Gierych, která pocházela z rodiny učitele a ředitele školy v Zorách Mathiase Gierycha. Tradice učitelské profese pokračovala k jeho synovi Franzovi, jehož druhá manželka Florentina Mentel se měla stejně jako její čtyři sestry stát učitelkou. Dcery tohoto páru Paulina a Anna se staly učitelkami v Rakousích. Učitelkou byla také Francova vnučka Josefína, která si vzala Jablunkovského učitele Josefa Brodu.2 8 4 Franzův syn, smaltovní mistr Julius, si vzal Blandinu Grossmann, pocházejícího z rodiny, v níž byli mnozí významní pedagogové. Jejich dcera Marghareta se stala učitelkou v Pudlově a dcera Gertruda se na svých učitelských studiích poznala s životním partnerem. Hildegarda Szyszkowitz se pro změnu stala učitelkou v mateřské škole. Jednou z nej důležitějších postav rodiny byl Felix Szyszkowitz, který se jako katecheta na těšínských školách podílel na náboženském životě nejen své rodiny, ale celého Českého Těšína ajeho blízkého okolí. Byl významným účastníkem a organizátorem událostí v Českém Těšíně. Stal se radním za Německou křesťansko-sociální stranu lidovou a nej významnějším zástupcem jedním z nej významnějších zástupců německé menšiny na Těšínsku. Ve své bakalářské práci jsem bohužel neměl možnost v úplnosti zmapovat veškeré zajímavé rodinné příběhy, jelikož by práce byla příliš rozsáhlá a bylo by obtížné se v ní orientovat přes velký počet jmen a rodinných linií. Neměl jsem například možnost analyzovat a interpretovat finanční deníky smaltovny, nacházejících se v Slezském zemském archivu. Toto je téma, které by si zasloužilo z důvodu jeho rozsáhlosti na samostatné zpracování. Do budoucna bych chtěl v rodinné historii dále pokračovat a rozšířit informace i pomocí dat získaných z genetických testů rodinných příslušníků nebo o výpovědi pamětníků. Obecnejšou dějiny rozvoje průmyslu ve Slezsku velmi obšírné a je to zároveň téma, kterýmu bych se chtěl dále věnovat i v mé magisterské práci. Toto povolání bylo dominantní i u další jeho vnučky Marianny. 76 SEZNAM PRAMENŮ A LITERATURY Seznam pramenů a literatury A. Prameny I. Archivní prameny a prameny z dalších institucí Archiv der Diözese Gurk, Villach-St. Martin 44944. Archiv der Erzdiözese Salzburg, Katholische Kirchenbücher. Archiv der Erzdiözese Wien, Katholische Kirchenbücher; Pfarre: Moedling St Othmar. Archiwum archidiecezjalne w Katowicach, Zespöl Ksi^g Metrykalnych 50. Archiwum Narodowe w Krakowie, Dyrekcja Okr^gowa Kol ei Paňstwowych w Krakowie 29. Archiwum paňstwowe w Katowicach oddzial w Cieszynie, Akty stanu civilnego Parafii Rzymkat. Sw. Marii Magdaleny w Cieszynie 445. Archiwum paňstwowe w Katowicach oddzial w Cieszynie, Akty stanu civilnego parafii ewangelickiej w Wodzislawiu 148. Archiwum paňstwowe w Katowicach oddzial w Raciborzu, Akty stanu civilnego Parafii Rzymskokatolickiej w Zorách 116. Evangelisches Kirchenbuchamt Hannover, Lutherische Kirchenbücher, 1533-1950. Landesarchiv Baden-Württemberg, Staatsarchiv Sigmaringen, Staatskommissariat für die politische Säuberung / 1945-1952 Wü 13 T 2. Lietuvos mokslii akademijos Vrublevskiii bibliotéka, Knygos, 19 a, AKTW H3AaßaeMbie BmieHCKOio KOMuccieio RJIÍI pa3Öopa ApeßHux aicroB, AKTW BuneHCKaro rpOACicaro cyAa, Tom VII. Magistrát města Třinec. Moravský zemský archiv, Sbírka matrik 253. 77 SEZNAM PRAMENŮ A LITERATURY Österreichisches Staatsarchiv, Archiv der Republik, Verkehr, Personalakten/Eisenbahnen (Geburtsjahrgänge 1788-1893). Státní okresní archiv Frýdek-Místek, Archiv města Třinec, Inv. č. 117, Stavební spisy a plány "Báňské a hutní společnosti". Státní okresní archiv Frýdek-Místek, Obecná škola dívčí (polská), Třinec, N, 1, Obecná škola smíšená. Státní okresní archiv Frýdek-Místek, Okresní úřad Místek, 1246. Státní okresní archiv Karviná, Okresní úřad Český Těšín, karton 65, Sčítání obyvatel Třinec. Státní okresní archiv Nový Jičín, Archiv města Nový Jičín, N , 156. Zemský archiv v Opavě, fond, inv č. 2635, H XI 3 1780-1816. Zemský archiv v Opavě, Sbírka matrik Severomoravského kraj e NAD 165. II. Periodika Anton Hubalek a kol.: Deutscher Grenzbote für Polnisch-Schlesien, č. 15, 1932. Anton Hubalek a kol.: Deutscher Grenzbote für Polnisch-Schlesien, č. 21, 1933. Artur Ziontek: Michal Kazimierz Ogiňski w šwietle pismiennietwa XVIII. wieku, Wschodni roeznik humanistyezny, Tom VI., 2010-2011. Bohumil Pater a kol.: Těšínská župa Klubu československých turistů, Bezkydy Jeseníky, č. 4, 1932. Dan Gawrecki a kol.: Dějiny Třineckých železáren VRSR, Slezský sborník, č. 2, Opava 1978. Eigenthümmer a kol.: (Neuigkeits) Welt Blatt, č. 78, 1886. Franciszek Michejda a kol.: Przeglad Polityczny: dodatek do "Przyjaciela Ludu" č. 16, 1893. František Musil: Zámky v Kocurovicích a Třinci - doplněk k nejnovějším pracím o šlechtických sídlech na Těšínsku, Těšínsko, č. 1, 2007. 78 SEZNAM PRAMENŮ A LITERATURY Franz Schäfauer a kol.: Fest-Zeitung, č. 1, 1903. Herman Weltz a kol.: Beilage zum Schlesischen kirchenblatte, č. 21, 1848. Jan Prymus a kol.: Nasz Lud, č. 13, 1929. Jan Prymus a kol.: Nasz Lud, č. 14, 1929. Jan Prymus a kol.: Nasz Lud, č. 17, 1937. Jan Prymus a kol.: Nasz Lud, č. 30, 1934. Jan Prymus a kol.: Nasz Lud, č. 37, 1936. Jan Zacpal: a kol. Opavský týdeník, č. 32, 1910. Jaroslaw Waleczko a kol.: Prawo Ludu, č. 9, 1931. Jaroslaw Waleczko a kol.: Prawo Ludu, č. 16, 1932. Jerzy Cieňciala a kol.: Nowy Czas, č. 30, 1927. Jiří Lampa: Nejstarší historie závodu, Těšínsko, č. 6-7, 1959. Jiří Lampa: Z historie kopané v Třinci, Těšínsko, č. 4, 1986. Józef Kaleta a kol.: Nasz Lud, č. 8, 1924. Józef Londzin a kol.: Gwiazdka Cieszyňska, č. 102, 1924. Józef Mokrysz a kol.: Slazak, č. 7, 1923. Karel Záškodný a kol.: Slezský věstník hasičský: orgán Zemské hasičské jednoty slezské, č. 13-14, 1931. Milan Myška: Klub techniků v Těšíně 1878-1910, Těšínsko, č.2, 2010. Oldřich Tokarský: Hudební skladatel Pavel Kaleta, Těšínsko, č. 4, 1979. Pawel Stalmach a kol.: Gwiazdka Cieszyňska, č. 14, 1915. Pawel Stalmach a kol.: Gwiazdka Cieszyňska, č. 38, 1858. Radoslav Spáčil: Třinecké železárny VRSR, Těšínsko, č. 2, 1986. Stephan Langer a kol.: Deutscher Grenzbote für Polnisch-Schlesien, č. 43, 1927. Stephan Langer a kol.: Deutscher Grenzbote für Polnisch-Schlesien, č. 4, 1923. Stephan Langer: Deutscher Grenzbote für Polnisch-Schlesien, č. 8, 1922. Tadeusz Reger a kol: Równošč, č. 12, 1897. 79 SEZNAM PRAMENŮ A LITERATURY Tadeusz Reger a kol.: Robotník Šlaski, č. 1, 1906. Tadeusz Reger a kol.: Robotník Šlaski, č. 3, 1904. Tadeusz Reger a kol.: Robotník Šlaski, č. 9, 1904. Tadeusz Reger a kol.: Robotník Šlaski, č. 9, 1906. Verordnungen des fürstbischöfl. General-Vikariat-Amtes in Teschen, č. 4, 1908. Verordnungen des fürstbischöfl. General-Vikariat-Amtes in Teschen, č. 5, 1907. Vítězslav Pastrňák: Třinecké železárny VRSR v Třinci v době budování socialistické revoluce, Těšínsko, č. 16-18, 1965. Waclaw Dubiaňski: Sklad wladz gminnych Cieszyna w okresie mi^dzywojennym, Pamietnik Cieszyňski, č. 15, 2000. Wilhelm Pfankuch a kol.: Silesia, č. 297, 1905. Wilhelm Pfankuch a kol: Silesia, č. 62, 1903. Wladyslaw Zabawski a kol.: Dziennik Cieszyňski, č. 170, 1907. Wladyslaw Zabawski a kol.: Dziennik Cieszyňski, č. 26, 1909. Tadeusz Reger a kol.: Robotník Šlaski, č. 9, 1906. III. Přehledy, ročenky a adresáře Allgemeines Adressen-Buch der Stadt Teschen, Těšín 1910. Domänen Sr. kaiserl. und königl. Hoheit des Erzherzogs Albrecht, Těšín 1875. Domänen Sr. kaiserl. und königl. Hoheit des Erzherzogs Albrecht, Těšín 1878. Domänen Sr. kaiserl. und königl. Hoheit des Erzherzogs Albrecht, Těšín 1888. Domänen Sr. kaiserl. und königl. Hoheit des Herrn Erzherzogs Friedrich: Verwaltungs-Gebiet der Kammer Teschen in Österr. Schlesien 1876, Těšín 1876. 80 SEZNAM PRAMENŮ A LITERATURY Domänen Sr. kaiserl. und königl. Hoheit des Herrn Erzherzogs Friedrich: Verwaltungs-Gebiet der Kammer Teschen in Österr. Schlesien 1895, Tesin 1895. Felix Triest: Topographisches Handbuch von Oberschlesien, Tom IL, Vratislav 1865, s. 792. Ferdinand Schulz a kol.: Voranschlag für den Gemeindehaushalt der Stadt Teschen für das Jahr, Tesin 1915. Fukner a kol.: Statistik der Berg und Hüttenwerke in Polnisch-Oberschlesien für das Jahr 1929, 1930. Handbuch der Provinz Schlesien, Handbuch der Provinz Schlesien, 138812 II, Vratislav 1856, s. 101. Jahresbericht der k. k. Staats-Oberrealschule in Teschen, Tesin 1901. Jahresbericht der k. k. Staats-Oberrealschule in Teschen, Tesin 1905. Jahresbericht der k. k. Staats-Oberrealschule in Teschen, Tesin 1909. Jahresbericht der k. k. Staats-Oberrealschule in Teschen, Tesin 1910. Jahresbericht derk. k. Staats-Oberrealschule in Teschen, Tesin 1912. Jan Galicz: Rocznik Oddzialu Polskiego Towarzystwa Tatrzahskiego "Beskid Sl^ski" w Cieszynie 1931, Tesin 1931. Ludwig Dimitz a kol.: Centraiblatt für das gesamte Forstweiden zugleich Organ für forstliches Versuchswesen, Videri 1888. Luigi Mora a kol.: Guida generale di Trieste il Goriziano l'Istria Fiume e la Dalmazia 1909, Tom I., Trieste 1909. Luigi Mora a kol.: Guida generale di Trieste il Goriziano l'Istria Fiume e la Dalmazia 1909, Tom XIV., Trieste 1909. Luigi Mora a kol.: Guida generale di Trieste il Goriziano l'Istria Fiume e la Dalmazia 1915, Tom XII., Trieste 1915. Luigi Mora a kol.: Guida generale di Trieste il Goriziano l'Istria Fiume e la Dalmazia Trieste 1912, Tom I., Trieste 1912. 81 SEZNAM PRAMENŮ A LITERATURY Nachrichten über Verwundete und Kranke ausgegeben am 1914, Vídeň 1914. Programm des k. k. (vereinigten) Staats-Gymnasiums in Teschen, 1880. Programm des k. k. (vereinigten) Staats-Gymnasiums in Teschen, 1881. Programm des k. k. (vereinigten) Staats-Gymnasiums in Teschen, 1892. Richard Schmidt a kol.: Bericht über die Arbeit der Fachstellenleiter der Kreisgruppe Königshütte des Oberschlesischen Heimatbundes, Chořov 1943, s. 5. Schematismus der K. K. Landwehr und der K. K. Gendarmerie der im Reichsrate vertretenen Königreiche und Länder für 1906, Vídeň 1906. XXIV. sprawozdanie Macierzy Szkolnej Ksiestwa Cieszyňskiego za rok 1909, 1910. B. Literatura ADAMUS, Alois a kol.: Mor. Ostrava a Ostravsko-karvinský kamenouhelný revír = Mähr. Ostrau und das Ostrau-Karwiner Steinkohlenrevier, Berlin 1930. BALLION, Piotr: Jednodniöwka jubileuszowa. 275-lecie istnienia parafji oraz pošwiecenie Katolickiego Domu Ludowego dnia 22 wrzešnia 1935 r. w Wielkim Chelmie, Wielki Chelm 1935. BARNARD, Henry: Military schools and courses of instruction in the science and art of war, New York 2013. BROM, Rudolf akol.: Schematyzm Archidiecezji Katowickiej 1993, Katovice 1993. BUBEN, Milan: Encyklopedie heraldiky, Praha 1997. DOSTAL, Franz a kol.: Leitfaden und Beiträge zur Geschichte der Herrschaft und der Stadt Oderberg samt Umgebung, Bohumín 1913. DROZD, Jan: Pamietnik ewangelickiej gminy w Trzyňcu, Třinec 1899. 82 SEZNAM PRAMENŮ A LITERATURY DWORZECKI, Jacek: Zarys dzialalnošci formacji polcyjnych na šlasku cieszyňskim w latách 1918-1922. ESTREICHER, Karol: Biografia Polska XIX. Stólecia, Tom IV., Krakov 1878. HAUEROVÁ, Stanislava a kol.: 160 let železáren v Třinci, Třinec 1999. KONOPCZYŇSKI, Wladyslaw: Fryderyk Wielki a Polska, Krakov 2010. KONOPCZYŇSKI, Wladyslaw: Konfederacja Barska, Krakov 1928. Košciól šw. Albrechta w Trzyňcu, Český Těšín 1935. KOSZTYLA, Zygmunt: Bitwa pod Bialymstokiem w dniu 13. lipca 1769 R., Rocznik Bialostocki, č. 2, 1961. KREJČÍK, Tomáš: Poznámky k proměnám elit na severní Moravě a v rakouském Slezsku v 18. a 19. století, Historica, 12, Ostrava 2005. KUČA, Karel: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku 7. díl. Str-U, Praha 2008. KULHÁNKOVÁ, Radka: Dějiny školství ve Frýdku-Místku, Olomouc 2014. LESZCZYC, Zbygniew: Herby szlachty polskiej T.I., Poznaň 1908. Městská rada v Třinci: Třinec - historie a školství, Třinec 1931. MIKITIN, Janusz: Szkolnictwo policyjne w województwie Slaskim w okresie mi^dzywojennym, Katowice 2007. MUSIL, František: Neznámé zámky Moravy a Slezska, Ostrava 2015. NIESIECKI, Kašpar: Herbarz Polski, Tom VIII., Varšava 1989. NOWACK, Alfons Nowack: Geschichte der Landpfarreien des Archipresbyterates Sohrau, Zory 1912. OGRODZINSKI, Wincenty: Dzieje pišmiennictwa šl^skiego, Katovice 1946. ONDRASZEK, Bronislaw a kol.: 170 let třineckých železáren, Vendryně 2009. PERNES, Jiří: Habsburkové bez trůnu, Praha 1995. PITRONOVÁ, Blanka: K otázce vzniku a počátečního vývoje Třineckých železáren, Z dějin Třineckých železáren. Praha 1970. 83 SEZNAM PRAMENŮ A LITERATURY PORWÓL, Pawel a kol.: Zory - zarys dziejów: wypisy, Zory 1994. RUSEK, Halina a kol. Dziedzictwo kulturowe jako klucz do tožsamošci pogranicza polsko-czeskiego na Šlapku Cieszyňskim / Kulturní dědictví jako klíč k identitě česko-polského pohraničí na Těšínském Slezsku, Katowice 2010. SLAMA, Franz a kol.: Oesterreichisch Schlesien Landschafts-, Geschichts und Culturbilder. Praha 1887. SPYRA, Janusz: Reformy ostatních lat rzadów Marii Teresy, Dzieje Slaska Cieszyňskiego od zarania do czasów wspólczesnych, TOM IV, Těšín 2012. STOCES, Bohuslav a kol.: Dvacet pět let Báňské a hutní společnosti, Praha 1931. SZUSTER, Ewelina: Wisla Mala. Z dziejów wsi od jej zarania až do czasów wspólczesnych, Pszczyna 1998. VYTISKA, Josefa kol.: Dějiny Třineckých železáren VŘSR 1839-1979, Praha 1979. WEISS, Jan a kol.: Technická práce na Ostravsku: vydáno k VI. sjezdu Csl. inženýrů, Ostrava 1926. WELTZEL, Augustin: Geschichte der Stadt Sohrau in Ober-Schlesien, Zory 1888. ZNAMIEROWSKI, Alfred: Herbarz rodowy, Varšava 2004. 84 SEZNAM PRAMENŮ A LITERATURY C. Internetové zdroje Andrzej Brzezina Winiarski: Herby Szlachty Rzeczypospolitej, viz https://ornatowskixom/wykazy-nazwisk/herby-szlachty-rzeczypospolitej/sherby-szlachty-rzeczypospolitej [15. 4. 2023]. Antoni Biliňski: Szlachta ziemi dobrzyňskiej za ostatnich Jagiellonów, viz https://szlachtarp.pl/lista-nazwisklndexl8.html [15. 4. 2023]. CUZK: Letecké měřické snímky, 1955, viz https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1955.JABL70.0741 l&extent=- 444525.50307285145,-1120901.9344762918,-443980.6597423967,- 1120648.3127436908&link=ext [15. 4. 2023]. CUZK: Letecké měřické snímky, 1958, viz https://ags.cuzk.cz/archiv/open- map.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1958.JABL70.04278&extent=- 444550.9729726962,-1120856.4276581237,-443935.67210401467,- 1120570.0083084444&link=ext [15. 4. 2023]. Greg Gorsuch a kol.: Eylau: Precis Des Travaux de la Grande Armée, viz https://www.napoleon-series.org/military-info/battles/eylau/c_eylauengl02.html [15. 4. 2023]. Halina Okólska a kol.: Dzieje Samorzadu Wroclawia w XIX wieku, 2002, viz https://bip.um.wroc.pl/artykul/199/3056/dzieje-samorzadu-wroclawiaw-xix-wieku [15. 4. 2023]. Listy do Edmunda Bojanowskiego z roku 1867, viz http://ebojanowski.blo- gspot.com/2013/12/listy-do-edmunda-bojanowskiego-z-roku_9088.html [15. 4. 2023]. Muzeum Třineckých železáren, viz https://www.muzeumtz.cz/hlavnistranka/l/uvod [16 .4.2023]. Ondřej Malacká a kol.: Kdejsme.cz, viz https://www.kdejsme.cz [19. 4. 2023]. 85 SEZNAM PRAMENŮ A LITERATURY Outreach in Prussian Education System, viz https://www.kl2acade- mics.com/Education%20Worldwide/Education%20in%20Germany/History/Prussian%20Education%20System/outreach [15. 4. 2023]. Peter Hustý a kol.: Rudolf Szyszkowitz (1905-1976) - Lebenslauf Rudolf Szyszkowitz, 2009 viz https://www.salzburgmuseum.at/deutsch/sonderausstellungenO/aktuelle-sonderausstellungen/szyszkowitz/lebenslauf [19. 4. 2023]. Peter Hustý a kol.: Rudolf Szyszkowitz (1905-1976) - Zwischen Tradition und Erneuerung, 2009 viz https://www.salzburgmuseum.at/deutsch/sonderausstellungenO/aktuelle-sonderausstellungen/szyszkowitz/ [19. 4. 2023]. Ředitelé Třineckých železáren od založení, 2023, viz https://euv372.wbs.cz/Reditele.html [15. 4. 2023]. Tadeusz Gajl: Herby szlacheckie Rzeczypospolitej Obojga Narodów, viz http://redbow.ru/polskiy_gerbovnik_t.gayla [18. 4. 2023]. Wojciech Kriegseisen, Sapieha Kajetan Michal, Polski slownik biograficzny, Tom X X X V , 1994 viz https://www.ipsb.nina.gov.pl/a/biografia/kajetanmichal-sapieha-1749-1771-marszalek-konfederacji-barskiej [15. 4. 2023]. Zofia Zieliňska: Sapieha Józef, Polski slownik biograficzny, Tom X X X V , 1994 viz https://www.ipsb.nina.gov.pl/a/biografia/jozef-sapieha-1737-1792krajczy-litewski-konfederat%20barski [15. 4. 2023]. Bajiepwu na3AH5iKoý: flaicyMeHTbi: JIiooniHCKaa yma 1569 (6), 2014 viz http://vkl.by/documents/36 [15. 4. 2023]. 86 SEZNAM PŘÍLOH Seznam příloh 1. Kronika rodiny Szyszkowitzů, s. 135.Chyba! Záložka není definována. 2. Kronika rodiny Szyszkowitzů, s. 186. 90 3. Kronika rodiny Szyszkowitzů, s. 188.Chyba! Záložka není definována. 4. Kronika rodiny Szyszkowitzů, s. 194. 92 5. Kronika rodiny Szyszkowitzů, s. 205. 93 6. Kronika rodiny Szyszkowitzů, s. 207. 93 7. Kronika rodiny Szyszkowitzů, s. 219. 95 8. Kronika rodiny Szyszkowitzů, s. 221. 96 9. Kronika rodiny Szyszkowitzů, s. 222. 97 10. Kronika rodiny Szyszkowitzů, s. 223. 98 11. Kronika rodiny Szyszkowitzů, s. 232. 99 12. Tabulka matričních knih 100 87 PŘÍLOHY P ř í l o h y 88 PŘÍLOHY 1. Kronika rodiny Szyszkowitzů, s. 135. - 135 - 1) ',/oher kam Anton ? Anton Szyszkowitz i s t wohl 1745 geboren. Sein Geburtsdatum ist zwar weder i n den Sohrauer noch i n den Stauder Kirchenbüchern zu finden, aber bei seinem Tod im Jahr 1825 steht, er sei 82 Jahre a l t gewesen. Wo er geboren wurde, wissen wir nicht. Da dieser Anton aber nicht i n Sohrau geboren worden i s t , und auch vor ihm keine Szyszkowitze in der Gegend angegeben sind, müssen wir annehmen, daß er zugewandert i s t . Mach dem momentanen Stand der Forschung i s t die wahrscheinlichste Theorie, daß die Familie dem polnischen Kleinadel angehört hat und aus der Gegend von Yfilna nach der Zerschlagung der Konföderation w (<, von Bar durch die Russen nach* Preußen geflüchtet i s t . k^t&C? In der Familie hält sich die Überlieferung, daß mehrere Brüder geflohen seien und über einen großen Fluß hätten schwimmen müssen, wobei einer der Brüder ertrunken s e i . Wiederholen wir : Anton i s t 1743 oder 1746 oder 1748 geboren. Bei jeder seiner Hochzeiten gibt er ein anderes Geburtsdatum an. Mo er geboren i s t , wissen wir nicht. Jedenfalls gibt es vor seinem Auftreten i n Sohrau weder dort noch i n Boguschowitz, Staude und i n der Herrschaft Pleß eine Familie Szyszkowitz, Szyskowitz, Schyschkowitz oder Schykowicz. Auch i n dem Dorf Szyszkow (südlich von Lublin) gibt es (jedenfalls seit 1680) keine Szyszkowitze. Oft findet man Szysska, Szyszkowna, in Pleß auch Zychowitz und Zuczkowitz. Die scheinen aber a l l e nicht verwandt zu sein. In V/arschowitz müßte man noch nachsehen. 89 PŘÍLOHY 2. Kronika rodiny Szyszkowitzů, s. 186. _ 186 lucfciaciior in Sohrau _ heiratete mit 22 Jahren an geb. 2.i. 1797, " * o n , ^ e r i k e Zimmermann (seb.26.2.iao3 20.10. Uly die 1 6 -Ja ^f / V o r g t a n d des Schützenvereins in Sohrau); wird ur 186b i n den gewählt ? 7 Kinder : , . „ taon a) . T o « III. i g « t . mit 7 '-chen am 0 . « - " * ° b) .„ton v i l . . «eb.1821, gest. 2 Jahre alt am 0.12.1823 c) Adam, geb. 1822, gest. 4 Jahre alt am 10.6.1326 d) Anton VIII. Johann, geb. 12.6.1327. Schankwirt und Bäcker in Tichau; siehe den Tichauer Ast. e) Jakob I I . Ignaz, geb. 1829, gest. 14.8.1829 £) Vinzenz Wilhelia, geb. 1830, gest. mit 7 Jahren am 25.11.1837 g) Johann V.Paul, geb. 23.6.1834, gest. mit 6 Wochen an 7. 10.1834. XI. et) Der i'jchauer Ast des Johann-Stammes Anton VIII. Johann Schankwirt und Bäcker i n Tichau, geb. 12.6.1827 i n Sohrau, gest. 23.2.1872 in Tichau, 45 Jahre a l t , verheiratet mit Agnes Marie Bartels (geb. 20.12- 1331 gest. 19.2.1917, 86 Jahre a l t ) ; 4 Kinaer : a) Antonie V geb. 12.5.1858 i n Tichau, verheiratete Xoni*-* b) Ivan' VZlf' S t a r b l n S O h r a U ' h a t * ° 3 achter b) Iwan, geb. 1360, starb 2 Tage a l t c) Maximilian Carl, e e b -IAC* < „ ' , «n&e* d) -ieW-verneiraie U : 2 ? J L 1 * 76 Jahren), bn t t e , ^ " c n 2 e l ^ u s Kenia (gest. 15.6.19-9 Gerhard halte wieder * ' V ' ' e n z e l s l a u s • Gerhard, Alfons: uns aber Vorlaufs ° l n e nS ° h n ' dessen Name und Schicks 8 S n ° c h ^bekannt sind. 90 PŘÍLOHY 3. Kronika rodiny Szyszkowitzů, s. 188. 188 XXI. Der . frana III Andreas püter Koaillemeibter In Trzynieta,! I N « « , « 1 1 . 0 . » . B E I Trzynietz. _ „ Von allen hindern Antons des Alten kam er seinem Vater aa nächsten, sowohl an Lebensjahren (immerhin 71 gegen 82) yJM auch an Kinderzahl (immerhin 14 gegen 24). ,ar Anton der Alte ein Zeitgenosse Goethes , .so i s t Franz m, Andreas (1815-18Ö6) ein Zeitgenosse Richard ,/agners (1313-168;), Als Schuljunge in Sohrau hat er sicher von der Pariser 30er Revolution ßehört, erlebt dann als jun;;er Mann den Vormärs in Preußen Tnach seiner Ubersiedlung 1845 nach Österreich die 48er Revolution schon als erwachsener Hann und mehrfacher Vater. Beim österreichisch-preußischen Krieg i s t er gerade 50 Jahre. k\ letzten 20 Lebensjahren hat er sicher viel von Bismarck, den ^ Sozialdemokraten und den "Gründerjähren" gehört. Sein laltfaa Josef war ja gerade dabei, sich in Sohrau an einer der ersten schlesischen Kohlengruben zu beteiligen. Dieser Franz III. Andreas ist der Großvater ueines Vaters frans, sonit mein Urgri^vater. . i r besitzen ein einziges ?ot0 von ihn : ein autoritärer Greis mit großen hellen Augen, einer starken Nase und einem weißen Vollbart. Die einzigen persönlichen Erinnerungen an ihn, die in der J»U»| weitererzählt wurden, sind • f Seiner ältesten rechter schrieb erlauf die Kachricht, sie***" Bruder ^ ^ ^ * * « a » « i s t : Immer wenn in der Irzynietzer Fabrik* heBWh ™ »*». « lto « • Töpfe mit, die i G n a t z , * h e r e e B t e l l t e n schön emaillierten Mehr wurde in der Paoiii S Ö h n °n Ü b c r d i eGrenS!C ^S'l Aufzeichnungen von ihm 6 a i ° h t U b ö r i h n erzählt und » o M i * * ! ! V nichts. ' & i e t e s nicht; keinen Brief, nicht« 1 Um uno also ein bißch Bedingungen e r £ o l . b t C " ^ 0 P 8 t e 1 1 ™ *» können, wie und t * * « ^ " U l i s e ™ wir uns auf seine Um«*l* " 91 PŘÍLOHY 4. Kronika rodiny Szyszkowitzů, s. 194. _ 194 • ~ »02 Privatwohnhäuser, 2L-00 Einwohner, Gasthöfe, V.irtshaur.or, . - ^ T u c h 3 a c h e r h a n d w e r k zählt d l L e e , die aber nicht a l l e Jahre^bestellt worden, b e g i e ß die Heister selbst nach Breslau . . . " Aber die Warnzeichen für den späteren tUeder_ang des Sohrauer und des ganzen schlesischen Tuchmachergewerbes bis hin zu der Situation, wie sie dann später i n Gerhart Hauptmanns »V/ebern» geschildert worden i s t , waren schon zu sehen. Die Sohrauer"Chronik"schreibt : "Der Regierungschef-Präsident Theodor Gottlieb v. Hippel hatte den hiesigen üuehuachern schon am 19.liovember 1624 die Bekanntschart ...it den '.-'ollegarnen der englischen Kaschinenspinnerei zu Trebnitz empfohlen. Im nächsten Jahr schon berichten die luchmach; r c-rst^:ilö : Kaufmann Heiman laband, der einen Gewerbeschein ;-.u.i '..'ollhar.del habe, kaufe von den Schäfereibesitzern und von Juden, die aus Polen '.volle bringen, sämtliche '.volle auf, un solche in Ratibor und Breslau zu verkaufen; wir können nur in der^ Perne Volle finden, was den Unbemittelten unmöglich i s t ; löbel Adam Übernimmt die V.'olle der polnischen Juden, sortiert sie, schickt die beste nach Breslau und verkauft die schlechte ... Die Zwakamühle, wo gewalkt worden war, wurde verkauft. Damals war die Wolle i n Preis wieder gestiegen und der Absatz gering Seit Jahren kauften Negotianten 6 Monate vor der Schur die Wolle zu enormen Preisen und war nur ungarische V/olle zu haben, die .ucher für Militärsträflinge bestimmt. Das Produkt verschlechte^ sich noch durch unechte Parben und leichtere Arbeit, weil caa Br s L n h L t U r C i ^ e d r l 6 e ? r e i S e e r 2 i 6 l t e D i e Lieferungen na<* « ; t r r s *r ?iv e s betreiben kötnen f! diei m e r o ß e n d a s Geschäft i a m e r h i n etwas Bedeutend« bringt, aber der allei» Arbeitende, der nur w Lebensunterhalt „i,v,t ^ t e r t i 6 b r i n g t , vermag dabei seinen * z u Viele arbeiten als EagelöW«*•Wollspinner, 6 p ä t e r b e ± fl 40 Heister am Ort en Eisenbahnen ... 1 3 3 á waren nur no Die Tuctaanufnetur'.u PI n ^ e i t a l s Nebengewerbe betrieb reich, erhielt 13« dur Ii U n dUn 6sbung, ehemals o**9 ** in den österreichischen J * i ° V e r l e " " « > 8 des Preistaatcs Kra*» 11 an der Grenzlinie vorrJ-ll ^ P ° l g a d e r e i 1 «er Eingangs^ 1 1 cß ben l n i e v °reer,Uckt abf nie nui Te£ api 'Jer wai eir ein nie Sat wie er l i e dem E i s und der Ang a l s Hab Ein zu 'res Sch keii Abe: aac: Z dam; und ZWil Urg: Gewi ord: naci Vat( romtu n a der A b E a t z nach dieser Seit" 92 PŘÍLOHY 5. Kronika rodiny Szyszkowitzů, s. 205. 205 ,'i. I. i.ir .•.•••r.nü-St-.-in mit C a e c i l i a Kliiaczyk : Y.vztes Kind unseres U r g r o ß v a t e r s Franz war Antonia IV. Petronella geb. 2.6.1359 i n Sohrau; ging später nach Wien ( v i e l l e i c h t , weil sie s i c h mit i h r e r Stiefrautter F l o r e n t i n e F i l i p i n e Wentel nicht vertragen konnte); schrieb au3 V.'ien ihrem V a t e r , s i e bekäme ein Kind; er schrieb zurück : "Die Donau hat Uasser genug für dich und dein Kind." - Antonia heiratete einen Herrn Beck, taufte ihre Kinder Maria, Eduard und Josef (nicht Franz oder Anton !) und lebte i n 'rfien " i n großer Not". Der Franz-Stamm mit C a e c i l i a Klimczyk : Zweites K war Anton IX. Stanislaus geb. 8.5.1841 i n Sohrau, gest. 18 unseres U r g r o ß v a t e r s Franz Tage s p ä t e r am 27.5.1341 93 PŘÍLOHY 6. Kronika rodiny Szyszkowitzů, s. 207. _ 207 - v ,t wohnten Helena und Otto i n 0 1 war Beamter bei dar Bahn, * ubersiedelten vie nach Waldoüno , dann in Urealaui nach dem ..r y / u r d c a m 2.7.1088, wie e a i m Bayrischen Wald; £ " « t o n gehört, i n einem Bahnhof, ^ s i c h für einen guten Bann ^ d ß r B a h n m a g a z i n a u f B e h im Bahnhof Oderberg Sporen. ^ B r i i n n / o b r o w i t z ) , seine Eduard Richard Kodal ^ ^ E l l s a b e t h Skacel. (3s i s t 6 t t t Kutter die Brünner • • • D « 8 * o c " e ^ t e B r U n n e r Schriftsteller « « l i e h , da» der heute se b k ^ ^ ^ Jan Skacel derselben i'amilie entstammt; au«, der beiden war Elisabeth Skacel gerade Stubenmadel i n Wien, und hier, in der Karlskirche (Karl Borromaus-Kirche i n Wien4., Kreuzherrngasse 1) haben der Aufseher des Wiener Nordbahnmagazins, der in Brünn geborene Eduard Kodal und das in Brünn geborene Wiener Stubenmädel Elisabeth Skacel am 24.6.1833 geheiratet. Kurz darauf müssen die beiden Brünner aber von V/ien nach Oderberg verzogen sein, denn fünf Jahre danach kam dort im Bahnhof der spätere Bahnbeamte Otto Josef Kodal zur Welt, der dann 1915 in Deutsch-Leuten die Lokomotivführer-Enkelin Helene 3roda geheiratet hat und damit die Lokomotivführer-Tochter Josefine Broda-Szyszkowitz zur Schwiegermutter bekam, mit der er sich zeitlebens prima verstanden hat. (Dies i s t ein weiteres Beispiel dafür, daß erwiesenermaßen Schwiegermütter aus der SzyszkowitzFamilie bei allen Schwiegersöhnen immer sehr beliebt gewesen sind). Bemerkenswert i s t noch der Beruf des Vaters Uco Vatorfl des Bahnmagazinaufsehers Eduard Kodal : sein Vater Karl Kodal war Diurnist der k.k.Grundentlastungsfonddirektion. (Die Großmutter hieß Emilie Sauer. Hoffentlich war sie nicht so.) Heute lebt die Enkelin des Oberlokomotivführers Franz Szyszkowitz, die Tochter des Lehrers Josef Broda, Helene Broda, verheiratete Kodal, 82 Jahre a l t , im Altenheim i n Waldmünchen im Bayrischen Wald. Ihr Mann, der Bundesbahnoherinspektor i.R. Otto Kodal, ist am 3.9.1963 in Waldmünchen gestorben. Helene Broda und Otto Kodal haben zwei Kinder • x) Helmut Kodal, psb. 5 11 I O I I K „ , 1.-0. 5.11.19H i n Teschen; studierte Jura, war dann Makler und W i sti «IPV,«,,. x, M„*< = „ v J U r s 1 : i s c h e r Berater; seine geschiedene Eas&n-Rtttteascheid. U Q i u ^ - i n Bochum, leben i n PŘÍLOHY 7. Kronika rodiny Szyszkowitzů, s. 219. - 219 XXI.Der Franz-Stamm T „ . winftes Kind unseres Urgroßvaters Franz mit Caeeilia Klimczyk : Fünftes JVJ.UU Alöiala II. Rosalia geb. 1.5.18-17 i« T r z y n i e t z , starb 1906 mit 59 Jahren i n Lischna heiratete a» 25.1.1870 den Josef Kazal aus Dubau bei OlmUtz; was aus ihrem Sohn Friedrich wurde, i s t unbekannt. war XXI. Der Franz—'Hamm mit Caecilia Klimczyk : Sechstes Kind unseres Urgroßvaters Franz war I Leouold geb. 12.11.18-18, starb schon 2 Monate später, am 14.1.1849. XXI. Der Franz-Stamm mit Florentine Wentel : Erstes Kind der Florentine Wentel und siebentes Kind unseres Urgroßvaters Franz war Anna IV. Katharina geb. 25.11. 1852 in Trzynietz, gest. 1925 i n Graz mit 73 Jahren; sie war Lehrerin, ledig, ein steter Schrecken ihrer Neffen und Nichten, wurde in der Familie»die Königin» genannt, weil sie, nachdem s ^ e r ^ i j i r e m Bruder Rudolf die Wirtschaft geführt hatte, lange Jahrr, an, rumänischen Königshof Klavier und Französisch unterrichtet hat und nur sehr selten ihre Verwandten i n Tescben leTZn ! i 6 d e l t e Z U i t o e r Schwester Paula nach Hödli* losTwT t H 1 9 1 9 Z U i t a « * * o l f nach Gras, U25 starb und am St.Peter Friedhof begraben liegt. 95 PŘÍLOHY 8. Kronika rodiny Szyszkowitzů, s. 221. - 221 _ Priesterweihe unterrichtet v e l l x a „ , eschen und an der Lehrerbiiaun..-sanS tIlt E ü r e e r E C h U l e «rei Sprachen; , r l s t 8 e h r ^ f ? * * * * " ; ; " e r *» als Vizebürgermeister von „ U t E ° h H a d V e , r t r i U Bürger im Geneinderat; I n ^ 6 I r i t e r e 8 B e n vorübergehend einer i t ^ l f t ^ I e S ° h e n V J , - , internationalen Verwaltung unterstellt; bis im Jahre 1920 die Rtn^-t- ^-.^ uae btadt geteilt wird in einen polnischen und in einen tschechischen Teil; l m 2 .Weltkrieg war Teechen vorübergehend deutsch, was zur Folge hatte, daß 1945 den Deutscher geraten wurde, die Stadt zu verlassen; die Polen haben zwar dem deutschen Vizebürgermeister Felix angeboten zu bleiben und als Pole i n Teschen weiterzuleben, Felix hat aber abgelehnt und wurde Pfarrverweser in Sauggart in Württemberg; wo er auch begraben l i e g t ; er hat sich sehr fUr die Geschichte der Familie interessiert. 5) Hedwig Gisela Johanna, geb. 23.3.1386 in Trzynietz, starb 1903 mit 17 Jahren, nachdem sie seit einer Gehirnhautentzündung, die sie mit 4 Jahren gehabt hatte, zusehends verblödete. 4) Theodor Alkmund Franz, geb. 3.3.1837 in Trzynietz, starb 1904 mit 17 Jahren an einem rheumatischen Kerzfehler, den-er sich beim Schlittschuhlaufen auf dem Emailhüttenteich geholt hatte, wo er eingebrochen und zu lange im Eiswasser geblieben war. 5) Hildegard^iaria Mathilde, geb. 2.4.1333 in Trzynietz; Kindergärtnerin; heiratete 1911 den Bahnbeamten Stefan Gruber aus Teschen; mußte 1945 Teschen verlassen und zog nach Nürtingen in der Bundesrepublik, nach dem Tode ihres Hannes in die Nähe ihrer Tochter Sylva nach Weil* der Stadt in Württemberg; dort haben wir sie 1968 noch besucht; sie war mit ihren wnnqp Szvszkowitz und inaer noch 30 Jahren der Doyen im Hause s z y " ,vP«TvMffte die besten Nußkipferln zwischen "kaisertreu". Sie v e r f e r t i g e an. r. 2 S ,.1970 i s t sie gestorben. Sie hatte 03tsee und Adria. Am g 6 f - W - Kampf um Breslau) Olrich, Rainer, £££ tZf*"***™ ' ^ ' 10) Gertrude Maria Blandina Lehrerin, heiratet aM 9 ; 7 ^ : i 2 ° - 1 ; 1 9 0 1 i n * » y n l . t . , Blttner (geb. 16 6 1891 X n T c ' s c h e n d e n Lehrer Art« 1 (geb. 16./,. 1922 ^ " i n T " y n i e t z ) ; 3 Kinder : Grete lederi.ee), Heinrich TT' 3 p o r t l e h l ' e r i n i n Bad Buchau a» bei Passau), G o t t i _ i e _ f 9 ' 6 ' 1 9 2 4 Neschen, H a u p t - L ^ ^ ß e b - 21 -2.1932 i n Teschen, Holz- 97 PŘÍLOHY 10. Kronika rodiny Szyszkowitzů, s. 223. 223 händler i n Laupheim/Württemberg, B i t t n e r ) . verheiratet mit Earbai Lau) ratet tur am hrer A A I . S e r Franz-Stamm mit Fiorentine iientel- rtT.i++m „ v . . _a , , e i | drittes Kind der Fiorentine Wentel und neunte Kind unseres Urgroßvaters Franz war i-:--jline Eleonore. geb. 13.2.1657 i n Trzynietz; sie hieß bei allen "der dicke Paul" und muß ein Original gewesen sein; auch sie war Lehrerin, u.a. in Grammat-Keusiedel (und dort Kollegin ihrer späteren Schwägerin Theresia Gold) und später in Wödling, wo sie auch begraben i s t ; sie starb , ledig, 62 Jahre a l t , 1919 in Hödling.Jetzt, seitdem wir i n V.'ien wohnen, fahren wir öfters bei Sonntagsausflügen durch Grammat-Neusiedel, und die Kinder reden dann immer wieder davon, daß sich hier der Urgroßvater und die Urgroßmutter zum ersten Mal gesehen haben, sich dann kennengelernt und ineinander verliebt haben, so sehr, daß sie sich dann auch geheiratet haben. Sicher sind die beiden über die weiten, schon ungarisch anmutenden Felder rund um GrammatKeusiedel gewandert, und der Forstmann hat der Lehrerin von seinen Wäldern i n der Bukowina und in den Beskiden erzählt. Oder hat Rudolf sie nach Wien ausgeführt? Bas er ja aus seiner Studienzeit kannte? „j_ „ , "i „+cii+ nnch wie damals an der Straße.Jedenfalls,die Schule steht nocn WJ.« • v „ i , „ „ m o t i Und einen neuen Anstrich. Aber Neue Fenster hat sie bekommen, unu v nach Kaiser Franz Joseph aus. Dahinter sonst sieht sie noch ganz nacn Schule gebaut. Oben schaut die Lehrerin aus mir mein Vater, haben der dicke haben s i e eine neue äea F e n s t e r . B o r t oben, sagte f a u l und d i e Therese Gold gewohnt. Zlí- Ber Frnnz-Stagm ^ n o r e n t i n e H e n t e l ^ ait F l o r e n t i n e Hentel; v i e r t e . ttr-crroßvaters Franz var žghntos Kind unseres Urgroisva. ŽS£l I I I . Ruäolf_Andreaä: s t a a t s b a h z i r a t l n Krakau, eob. 29.11.1358 i n ^^Jf' , e h ö r t e , heiratete eine Polin öas damals zur k.u.k.Monarchic b en 98 PŘÍLOHY 11. Kronika rodiny Szyszkowitzů, s. 232. 252 - J.> 1 tHtenkampi" ernält seine Der deutsch-tschechische Nationalitäten., * _ • „ „ 7o< h durch die Umpragung besondere Schärfe gerade in der Zeit eure., ± G & der Idee des "höhnischen Staatsrechts» ins tTationaletaatliche, durch das wirtschaftliche Empordrängen des tschechischen Bürgertums und durch das festhalten der V/iener Regierung am Zentralismus. 1371 scheitert da, tschechische Verlangen nach einer, dem ungarischen entsprechenden Ausgleich. In den 30er Jahren geht die böhmische Landtagsmehrheit an die Tschechen über. 1332 Teilung der Universität Prag i n eine tschechische und eine deutsche. Ab nun jahrelang wechselseitige nationale Obstruktion im Reichsrat und Landtag. In dieser Zeit, etwa 1880, geht Rudolf nach Wien, um an der Hochschule für Bodenkultur Forstwesen zu studieren und seinen Forstingenieur zu machen. Wien auß auf den jungen Mann aus der Provinz einen starken Eindruck gemacht haben. Als Katurmensch, der er offensichtlich war, hat ihn die Stadt aber nicht'so sehr begeistert, daß er etwa später sich "nach Wien hätte pensionieren lassen. (Er blieb in Graz, wohin es ihn während des Zusammenbruchs der Monarchie 1916 verschlagen hatte). Um hier einen kurzen Hinweis auf die Atmosphäre der Kaiserstadt Wien von 1330 zu gehen, zitiere ich ein paar Zeilen Hofmannsthal : "... die wundervolle, unerschöpflich zauberhafte Stadt mit dieser rätselhaften, weichen, lichtdurchsogenen Luft ! Und unterm traumhaft hellen Frühlingshinmel diese schwarzgrauen Barockpaläste mit eisernen Gittertoren und geschnörkelten Moucharabys, mit Wappenlöwen und Windhunden, großen, grauen, steinernen ! Diese alten Höfe, angefüllt mit Plätschern von kühlen Brunnen, mit Sonnenflecken, Efeu und Amoretten ! Und i n der Vorstadt diese kleinen gelben Häuser aus der Kaiser Franz-Zeit, mit staubigen Vorgarterln, diese melancholischen, spießbürgerlichen, unheimlichen, kleinen Häuser ... Und dann, später abends , die Dämmerung der Wien-Ufer : über der schwarzen Leere des Flußbettes das schwarze Gewirre der Büsche und Bäume, von zahllosen k l e i n * Laternen durchsetzt, auf e l n e n wesenlosen transparenten Fond ZTfl D U a 9 t e S Ä U f 6 " » o n a * u*l » e r , beherrschend, die drei dunklen harmoniechen Kuppeln der Karlskirche ÍI 99 PŘÍLOHY 12. Tabulka matričních knih Místo Druh Rozmezí Archiv Fond č. fondu Inv. č. Signatura Typ Třinec N 1784-1855 ZAOp Sbírka matrik Severomoravského kraje NAD165 2953 Ja VII 1 kat. Třinec N 1855-1885 ZAOp Sbírka matrik Severomoravského kraje NAD165 2956 Ja VII 4 kat. Třinec N 1885-1940 MATři - - - Ja VII 6 kat. Třinec Z 1784-1885 ZAOp Sbírka matrik Severomoravského kraje NAD165 2955 Ja VII 3 kat. Třinec Z 1885-1940 MATři - - - Ja VII 11 kat. Třinec 0 1784-1885 ZAOp Sbírka matrik Severomoravského kraje NAD165 2954 Ja VII 2 kat. Třinec 0 1885-1949 ZAOp Sbírka matrik Severomoravského kraje NAD165 11827 Ja VII 5 kat. Jablunkov N 1841-1903 ZAOp Sbírka matrik Severomoravského kraje NAD165 2912 Jal 6 kat. Jablunkov Z 1904-1937 ZAOp Sbírka matrik Severomoravského kraje NAD165 11780 Jal 27 kat. Koňská N 1827-1896 ZAOp Sbírka matrik Severomoravského kraje NAD165 2934 Ja 115 kat. Český Těšín 0 1920-1936 ZAOp Sbírka matrik Severomoravského kraje NAD165 13044 Ja VIII 4 kat. Český Těšín Z 1920-1939 ZAOp Sbírka matrik Severomoravského kraje NAD165 13045 Ja VIII 6 kat. Bohumín N 1875-1900 ZAOp Sbírka matrik Severomoravského kraje NAD165 2787 F VII 1 kat. Dolní Lutyně 0 1876-1938 ZAOp Sbírka matrik Severomoravského kraje NAD165 11886 F 134 kat. Bohumín Z 1875-1901 ZAOp Sbírka matrik Severomoravského kraje NAD 166 2788 F VII 2 kat. Kravaře N 1780-1816 ZAOp Sbírka matrik Severomoravského kraje NAD165 2635 H XI 3 kat. Horní Žukov N 1882-1949 ZAOp Sbírka matrik Severomoravského kraje NAD165 13508 Ja VI10 kat. 100 PŘÍLOHY Místo Druh Rozmezí Archiv Fond č. fondu Inv. č. Signatura Typ Těšín N 1908-1911 APCies ASC Par. Rzymkat. Šw. Marii Magdaleny w Cieszynie 445 - 23 kat. Wodzisiaw N 1791-1875 APCies ASC parafii ewangelickiej w Wodzisiawiu 148 - 4 evang. Studzionka Z 1765-1810 AAKat Zespói Ksiqg Metrykalnych 50 - 689 kat. Krzyžowice 0 1766-1835 AAKat Zespói Ksiqg Metrykalnych 50 - 708 kat. Zory 0 1766-1815 AAKat Zespói Ksiqg Metrykalnych 50 - 732 kat. Zory 0 1838-1874 APRac ASC Par. Rzymkat. w Zorách 116 - 2 kat. Zory z 1787-1809 AAKat Zespói Ksiqg Metrykalnych 50 - 798 kat. Zory z 1809-1826 AAKat Zespói Ksiqg Metrykalnych 50 - 934 kat. Zory N 1776-1793 AAKat Zespói Ksiqg Metrykalnych 50 - 933 kat. Zory N 1793-1805 AAKat Zespói Ksiqg Metrykalnych 50 - 742 kat. Zory N 1805-1817 AAKat Zespói Ksiqg Metrykalnych 50 - 756 kat. Zory N 1817-1821 AAKat Zespói Ksiqg Metrykalnych 50 - 1013 kat. Zory N 1817-1824 AAKat Zespói Ksiqg Metrykalnych 50 - 1018 kat. Zory N 1824-1846 AAKat Zespói Ksiqg Metrykalnych 50 - 762 kat. Zory N 1838-1858 APRac ASC Par. Rzymkat. w Zorách 116 - 1 kat. Dubany N 1831-1900 MZA Sbírka matrik 253 8895 - kat. Krakow 0 1890-1899 APKrak ASC Par. Rzymkat. Najšwi^tszej Marii Panny w Krakowie 328 - 184 kat. Villach N 1901-1906 AEGurk Villach-St. Martin 44944 V08 Geburtsbuch XVI kat. Villach N 1904-1911 AEGurk Villach-St. Martin 44944 V05 Taufbuch XII kat. Salzburg 0 1901-1915 AESalz Katholische Kirchenbücher - - Trb08 kat. 101 PŘÍLOHY Místo Druh Rozmezí Archiv Fond č. fondu Inv. Č. Signatura Typ Rastatt O 1868-1920 EKHan Lutherisehe Kirchenbücher, 1533-1950 - - HM400 kat. Mödling Z 1918-1923 AEWien Katholische Kirchenbücher; Pfarre: Moedling St Othmar - 03-23 9408 kat. 102