V pozdním středověku a renesanci vznikaly manuskripty zabývající se rituální magií zaměřenou na navazování kontaktu s různými duchovními bytostmi. Tento druh magie byl z pohledu hlavního proudu teologie ilegální a její praktikování mohlo vést k obvinění z čarodějnictví. U těchto textů nebyl uváděn autor a obvykle se šířily v soukromí. S rozšiřováním knihtisku se v 16. století začaly objevovat také tištěné rituálně magické příručky, které sice navazovaly na pozdně středověkou tradici rituální magie, ale šlo o nové texty, na příklad Arbatel či Čtvrtá kniha okultní filozofie. Projekt se zaměří na způsoby, jakými autoři obou textů konstruovali svoji identitu učence a specialisty na kontakt s duchovními bytostmi. Protože to zároveň mohlo vést k pronásledování autorů obou textů či praktikujících mágů, zaměří se i na to, zda autoři obou textů jako součást sebeprezentace reagovali na současné démonologické debaty. Cílem bude zodpovědět dvě hlavní otázky: (1) Jakým způsobem autoři obou textů konstruovali vlastní identitu jako učenci a specialisté na kontakt s duchovními bytostmi vzhledem k veřejnému charakteru pramenů, a (2) nakolik autoři obou textů svou sebeprezentací reagovali na démonologické debaty, které se týkaly podstaty fungování jejich magické praxe. Jde o to, do jaké míry se při konstruování vlastní autority vymezovali vůči oficiální teologii a duchovním. Odpověď na tyto otázky pomůže určit, nakolik byly takto konstruované identity závislé na oficiálních teologických názorech, tedy nakolik se autoři obou textů snažili o vytvoření vlastního prostoru v rámci dobové ortodoxie. Analýza obou rituálně magických textů pomůže zjistit, do jaké míry se identita mága proměňuje v 16. století, kdy lze hovořit o počátcích či předpokladech vzniku západního ezoterismu.