MASARYKOVA UNIVERZITA Pedagogická fakulta DIPLOMOVÁ PRÁCE Brno 2009 Monika Kvasničková Masarykova univerzita Pedagogická fakulta Sociálni práce v podmínkách specializovaného oddělení věznice Diplomová práce Brno 2009 Vedoucí diplomové práce: Doc. PhDr. Pavel Mühlpachr, Ph.D. Vypracovala: Be. Monika Kvasničková Prohlašuji, že jsem diplomovou práci zpracovala samostatně a pouze za pomocí pramenů uvedených v seznamu literatury. Souhlasím, aby byla práce uložena na Masarykově univerzitě v knihovně Pedagogické fakulty a zpřístupněna ke studijním účelům. Tímto děkuji panu Doc. PhDr. Pavlovi Můhlpachrovi, PhD. za kvalifikované a profesionální vedení při zpracovávání této diplomové práce, dále za ochotný přístup pracovníkům věznice v Kuřimi, zvláště Mgr. Milanu Jirku, bez jejichž pomoci by nemohla být daná problematika zpracována. Zvláštní poděkovaní patří mé rodině, která mě v průběhu mého studia podporovala a která mi pomáhala a bez jejíž podpory bych se neobešla. Obsah: Úvod 6 1. Epistemologická východiska 7 1.1. Člověk a společnost 7-8 1.2. Norma a normalita osobnosti 8 1.3. Člověk ve vztahu k etickým a morálním východiskům 9-10 1.4. Člověka sexuálního chovaní 10-12 2. Teoretická východiska zkoumaného problému 13 2.1. Sociální východiska 13-15 2.2. Psychologická východiska 15-18 2.3. Motivační východiska 19-20 2.4. Poruchy, patologie a deviace 21-22 3. Metody práce v rámci sociopatologických jevů 23 3.1. Metody psychologické 23-24 3.2. Metody resocializační práce 25-26 3.3. Metody sociální práce 27-31 3.4. Péče o osoby propuštěné z V T O S 31-34 4. Sexuální deviace 35 4.1 Etiologie a druhy sexuální deviace 35-37 4.2. Diagnostika sexuálních deviací 38-49 4. 3. Terapie sexuálních deviací 49 4.4. Právní důsledky sexuální deviace 49-51 5. Trestně právní východiska 52 5.1. Kriminální chování 52-61 5.2. Trest a jeho význam 61-65 5.3. Výkon práva v souvislosti se sociálně patologickými jevy 65-67 5.4. Výkon trestu odnětí svobody 67-72 6. Jedinec se sexuální deviací v prostředí VTOS 73 6.1 Specializované oddělení věznice 73-74 6.2. Léčba a programy zacházení u osob se sexuální deviací v V T O S 74-78 6.3 Význam práce s odsouzenými na specializovaném oddělení věznice pro odsouzené s nařízenou sexuologickou léčbou 78-79 6.4. Faktory ovlivňující jedince se sexuální deviací po jeho propuštění z VTOS 80-82 7. Empirický výzkum .. 7.1. Metodologie výzkumu 7.2. Metodika výzkumu ... 7.3. Univariační analýza ... 7.4. Bivariační analýza .... 7.5. Návrhy a opatření Závěr Resumé Summary Seznam literatury Úvod Naše společnost prošla v průběhu svého vývoje nejrůznějšími změnami. Došlo také ke změně našich názorů a postojů k nejrůznějším problémům. Stali jsme se tolerantnějšími a uvědomuje si, že je třeba pomáhat nejen handicapovaným ale i těm, kteří se dostávají na scestí. Sociálně patologické jevy byly a zůstávají součástí každého společenství a je třeba jim věnovat dostatečnou pozornost. Jak se však postavit k jevům, které se nám z hloubi duše příčí? Jak pomáhat lidem, kteří udělali něco, co odsuzujeme nejen „my bez škraloupů", ale i ti co již také normy nějakým způsobem porušili? Nejsou naše postoje předpokladem toho, aby společnost byla lepší? A jakou roli v procesu „uzdravení se společnosti" hrají samotní porušovatelé norem? Můžeme na tyto jedince a jejich postoje hodnotně působit? V diplomové práci se pokusím odpovědět na nejen tyto otázky. Vybrala jsem si záměrně skupinu osob se sexuální deviací. Osob se sexuální deviací, která byla natolik vážná, že je dovedla až do výkonu trestu odnětí svobody. Zde si tyto osoby odpykávají tresty za nejrůznější sexuálně orientované trestné činy a předpokládá se, že se po jejich odpykání navrátí zpět do společnosti. Aby návrat do společnosti byl co nej efektivnější a co nejvíce se oddálila možnost recidívy je nutné na tyto odsouzené včas, záměrně a komplexně působit a to i z pohledu jejich deviace, která byla příčinou jejich trestné činnosti. Cílem práce je provedení komplexního rozboru resocializačního procesu na specializovaném oddělení věznice pro výkonu výkon trestu odsouzených s nařízenou sexuologickou léčbou. Diplomová práce je rozčleněna do sedmi kapitol, ve které je podrobně rozpracována celá problematika a to jak z etických, sociálních, psychologických a etologických pohledů, tak z pohledů právních, pedagogických a speciálně nápravných. Z pohledu metodologického byla práce zpracována statistickou procedurou, s kvantitativním výzkumem, s prvky zkušeností pracovníků věznice vKuřimi. Samotný výzkum pak byl realizován ve věznici v Kuřimi, kde je v současné době jediné specializované oddělení pro výkon trestu u odsouzených s nařízenu sexuologickou léčbou v ČR, a to formu dotazníku. V rámci výzkumu byly dále použity techniky obsahové analýzy, analýzy dokumentu a komparace informativních zdrojů. 6 1. Epistemologická východiska 1.1. Člověk a společnost Každá společnost si vytváří svoje vlastní požadavky, svoje vlastní nároky na lidi, které v této společnosti žijí. V každé společnosti jsou tyto nároky individuální, co je v jedné společnosti považováno za normální, je v jiné odsuzováno, případně i sankcionováno. Jedinec je nucen přizpůsobit se požadavkům společenského prostředí, vyjádřeného systémem kulturních hodnot. Podle Newcomba je vztah jedince a společnosti plně funkční, jedinci jsou v rámci fungování ve společnosti předepisovány určité sociální role, v nichž se promítají normy společenského života jako očekáván týkající se jednání jedince v těchto situacích (Nekonečný, 1998). Všeobecně uznávané a kulturou předávané hodnoty však zdaleka nebývají dosažitelné pro všechny členy společnosti. Moderní společnost je prezentována rovností jak politickou, tak občanskou - rovnost před zákonem, možnost vzdělání, svobodné volby povolání apod., rozdílnost sociálního postavení je přitom korigována pomocí různých forem solidarity. Potřeby lidí však nejsou li stejné, jsou modifikovány prostřednictvím individuálních a skupinových rozdílů, přinášející konkrétní sociální důsledky. (Buriánek, 2001). Nějakým způsobem hendikepovaný člověk dosahuje určitých hodnot mnohem obtížněji a naopak vysoká úroveň schopností revíru široké množství příležitostí a to jak v oblasti vzdělávací dráhy, tak profese, mocenské pozice, prestiže, příjmů. Buriánek (2001) dále poukazuje na to, že ne veškeré rozdíly jsou dány biologicky. Stále existují společnosti, které nezaručují rovné postavení žen, kde je využívána dětská práce a kde se stále traduje rasová diskriminace. Moderní společnost proto usiluje o odstranění sociálních nerovností, vyplývající přímo z bariér, které klade právě sama společnost. Člověk žije ve společnosti společně s druhými lidmi a jeho hodnoty a cíle, kterého ho rozvíjí, se mohou uskutečňovat jen v komunikaci a kooperaci s jinými lidmi. Dějiny v nichž člověk žije, jsou také vždy dějinami sociálními, státními, kulturními a nakonec světovými dějinami lidstva (Anzenbacher, 2004). Anzebacher (2004) pak rozlišuje dvě oblasti lidského spolubytí 1) Komunikaci, tedy rozsáhlou oblast interpersonálních, mezilidských setkání a vztahů. Lidé vstupují do komunikace, mluví spolu, uznávají se vzájemně jako lidé, řeší konflikty a tvoří tak společenství. 7 2) Kooperace, tj. sociální interakce, eventuálně sociální skutečnost v užším smyslu, vzájemné působení, které jsou trvale ustavené, zpevněné v instituci a zaměřené kooperativně k nějakému cíli. Jde o sociální skutečnost jako objektivní útvar, jako společnost. 1.2. Normy a normalita osobnosti Nejrůznější myslitelé se zabývali otázkou hodnot od počátku lidských dějin. Každé vyloučení jedince ze společnosti bylo vždy spojeno s hodnocením k určité normě. Hodnoty jsou produktem lidské společnosti a vznikly na základě přirozeného biologického seskupení: rodina, kmen, národ, rasa. Hodnota je neopakovatelná relativita a skutečnost sama všechny hodnoty relativizovala. Norma je základem hodnocení. Hodnotíme vzhledem k určité normě. Je tolik druhů hodnot, kolik je druhů norem. (Muhlpachr,2000). Normy se pak vztahují na všechny členy dané společnosti, přičemž se společenské zvyklosti a normy v průběhu času mění. V historickém srovnání vznikají rozdíly v pojetí toho, co společnost považuje za normální, a co naopak za odchylku (deviaci), co definuje jako jednání protispolečenské (Buriánek, 2001). Psychologické pojetí normality - uplatňování hledisek kulturně historických, srovnávacích a fyziologických. P. R. Hofstátter (1962) uvádí trojí pojetí normality: 1. statická norma identifikuje normalitu s četností (za normální je považována oblast středních hodnot dle Gaussovy křivky, krajní případy v obou směrech jsou označovány za anomální) 2. ideální norma definuje stav dokonalosti, bere ideální normu jako „správný střed" mezi příliš a málo 3. funkcionální norma rezignuje na ustanovení vztahu mezi projevy individua a jejich obecností na jedné straně (statická norma) nebo na absolutní hodnotu na druhé straně (ideální norma), za normální považuje stav jedince přiměřený jeho cílům a výkonům. Toto pojetí odpovídá utopickým teoriím zdůrazňující svobodu individua, výraz „normální" zde může být použiti pro označení zločinného jednání (Nakonečný, 1998). Individuální svědomí a normy jsou vzájemně vztaženy a navzájem se určují. Normy žijí z akcentace, které nalézají ve svědomích a formují se a rozvíjení v konfrontaci s normami sociálního étosu. Normy jsou kulturními produkty člověka. Vztahují se ke svědomí a neseny akceptací z jeho strany ( Anzenbacher, 2004). 8 1.3. Člověk ve vztahu k etickým a morálním východiskům Každý jedinec ve společnosti má vlastní pohled na no co je morální a co je amorální. Sama společnost stanoví vlastní kritéria a zásady etiky. I když v každé společnosti se tyto zásady různí a jdou ruku v ruce s její kulturou a tradicemi. Život každého člověka je posvátný, jedinečný, originální a svou niterností převyšuje celý vesmír. Jsme povinni respektovat každého důstojnost a ke každému přistupovat s úctou (Adamová, Dudák, Ventura,2007). Lidská práva vyjadřují nej základnějšími všemi uznávané hodnoty lidství. Jsou nezadatelné, nezcizitelná, nepromlčitelná a nezrušitelná. Morálka jde ruku v ruce s právem - na jejich vzájemný vztah upozornil už Aristoteles, který na otázku jednoho otce, jak má vychovávat syna, odpověděl, aby ho nechal vyrůstat v obci s dobrými zákony (Sedlák, 1996). Kant nazývá lidské jednání morálně dobrým jedině tehdy, když se uskutečňuje z povinnosti. Ten kdo jedná morálně dobře, tedy z povinnosti, nesleduje žádnou výhodu, ale jedná zcela v souladu s kategorickým charakterem rozumového jednání. Nemorálně či morálně špatně jednáme pouze tehdy, když se necháme určovat sklony, které odporují povinnosti. Morálně špatným jednáním se dostáváme do rozporu s tím, co vytváří naši důstojnost. Spatným jednáním se stáváme špatnými lidmi. Uvedená špatnost obsahuje rozpor člověka se sebou samým (Anzenbacher, 2004)." Samotný výraz etika je odvozen od řeckého ethos - zvyk, obyčej, charakter. Běžně je užívaný pro označení vědní disciplíny, která se zabývá morálními jevy. Morálka j ako součást etiky obsahuje vše o čem člověk přemýšlí a co činí k uskutečňování dobra. Vzhledem k tomu, že etika popisuje m.j. i mravní hodnoty a jednání a je tak vztažena k určité normě, stává se normativní vědou o lidském jednání (Adamová, Dudák, Ventura,2007) Dávní filosofové rozlišili zlo na metafyzické (základní otázka po jeho podstatě), zlo fyzické (katastrofy, nemoci atd.) a zlo mravní - tedy to co páchá vědomě a svobodně. Základ mravního zla spočívá v lidské svobodě. Člověk, který ví o svých povinnostech, závazcích i mravní zákonu ve svém nitru a vědomě jedná proti nim a proti svému svědomí, jedná mravně zle. Je jasné, že takovým jednáním se narušují vztahy i samotné lidství jednajícího, který se tak stává zlým. Je také jasné, že jsme se narodili bez toho, že bychom to chtěli, ve svém životě jsme vedeni biologickými potřebami, emocemi, žijeme v určitých sociálních podmínkách, náš charakter je víceméně dán a vyvíjí se na nás tlak povědomí. 9 Přesto zcela svobodně rozhodujeme a za své rozhodnutí j sme plně odpovědní. Vlastní svobodu rozdělujeme na svobodu vnitřní a vnější. Vnitřní svobodu nemůže postihnout žádné vnější omezení, tj i ve vězení zůstává člověk svobodnou bytostí. Svoboda vnější se týká právě vnějších podmínek a může být např. trestem omezena. Podstata Svobody spočívá ve vůli člověka a jeho schopnosti se rozhodovat. Často je člověk vystaven hlubokému vnitřnímu zápasu mezi různými tendencemi uvnitř něho. Může se jednat i to, že víme co je správné, ale nějaká jiná motivace nás nutí konat opak. V počátcích rozhodování jsme svobodní, můžeme volit, ale pak váháme, pohráváme si s negativními motivacemi a tím slábne naše vůle a svoboda je tak spoutávána tlakem situace, do které jsme se dostali (Adamová, Dudák, Ventura, 2007). V souvislosti s provedením špatného činu hovoříme o svědomí. Svědomí je jakýsi druhý hlas uvnitř nás, který mobilizuje to dobré co v nás je. Svědomí vzniká na podkladě vzájemných vztahů, které od útlého dětství máme a přisvojování řádů, které tyto vztahy mají. Dotváří se po celý život a je ovlivňováno sále novými vztahy (Adamová, Dudák, Ventura,2007) Morálně zavázat může jen svědomí. Svědomí dává zákon samo sobě. V tomto smyslu hovoříme o autonomii svědomí. Morální jednání člověka v rámci autonomie svědomí je jednáním podle nejlepšího vědomí a svědomí (Anzenbacher, 2004). Každý jedinec ve své společnosti by měl uplatňovat základní etické normy a jednat dle svého nejlepšího vědomí a svědomí, tak aby zanechal co nejlepší odraz o sobě po další generace. Byť je každá společnost jiná, mělo by být dodržování přirozených mravních zásad společným všem lidem na světě je samozřejmostí. V této souvislosti se jedná o nejobecnější a neměnné etické normy, jež vycházejí ze samé podstaty lidství - tzv. přirozený mravní zákon. (Adamová, Dudák, Ventura, 2007). 1.4. Člověk a sexuálního chování Sex je souhrnný název pro pohlavní život, má stránku biologickou, sociálněpsychologickou a kulturní. Sexualita zahrnuje komplex zážitků a způsobu chování, který původně sloužil pudově zaměřenému rozmnožování, posléze se historicky a kulturně rozvinul v interakce mezi příslušníky opačného pohlaví, podněcované výběrovou vzájemnou přitažlivostí, směřující k dosahování slasti a navazován partnerských intimních vztahů (Nekonečný, 1998). U člověka (na rozdíl od zvířat) nejde jen o zplození potomka a také není 10 lidská touha po sexu tolik ovlivňována úrovní pohlavních hormonů v krvi. Sex člověka se stal záležitostí návykové apetence, do jisté míry osvobozené od biologické determinace, jaký představují pohlavní hormony (gonadotropní hormony produkované hypofýzou, varlaty a vaječníky, u mužů - testosteron a aldosteronu, u žen - progesteron). Dle Forda a Beache (1951) existují čtyři geneticky určené způsoby sexuálního chování - koitus,masturbace, imponování a homosexuální aktivity. Sexuální stimulace je pro člověka velmi důležitá - zahrnuje podněty zrakové, hmatové apod. (sexuální výzvy), dané výraznými druhotnými znaky. V průběhu rozvíjení sexuální interakce narůstá u obou pohlaví svalová tenze, zesiluje se bušení srdce, zvyšuje krevní tlak, objevují se slastné pocity. U žen se jde o „sex-flush ( sexuální zardění na hrdle a horní části hrudníku ), erekce prsních bradavek, klitorisu, zduření labií, rozšíření vaginy, její lubrikace, elevace dělohy a zduření prsů. U mužů se zpevňuje erekce penisu, objevuje se rozšíření a elevace varlat, sekrece Cowperových žláz .Sexuální vzrušení nadále stoupá, přičemž u žen pomaleji až do fáze orgasmu. Orgasmus je pokládán a nej intenzivnější druh smyslové slasti, zakládající motivaci sexuálního chování. U různých lidí je však jeho motivační síla odlišná (Nekonečný, 1998). V souvislosti s uvedeným je však nutno připomenout, že v případě kastrace tato nevede ke ztrátě sexuálních zájmů a že sexuální aktivita je možná i bez pohlavních hormonů androgenů a estrogenů (Haeberle, 1983). Sexuální chování je výsledkem složitého ontogenetického vývoje. Diferenciace center pro sexuální orientaci začíná ve 4. měsíci fetálního vývoje. Po narození probíhá součinnost predispozice s vlivy prostředí (Zvěřina, 1995). Dle Money a Ehrhardta (1972) je pro vytvoření pohlavní identity rozhodující věk do 18 měsíců. Pro vytvoření sexuální identifikace je v dalším vývoji rozhodující proces sociálního učení, vytváření sebeobranu muže či ženy. Vnějším projevem pohlavní identity jsou sexuální role. Nej důležitějším pro rozvoj adekvátních vzorců chování je zjevně rodina. V předškolním věku se v rámci nabývání sexuální identity uplatňují dva mechanismy: 1. identifikace s rodičem či jinou osobou stejného pohlaví 2. komplementace nebo vzájemné doplňování se osobou opačného pohlaví. Ve školním věku se připojuje dále vliv vrstevnických skupin a kulturně- společenské vlivy jako škola, média atd. (Weiss, 2002). 11 Vývoj sexuální preference tj. způsob, kterým jedinec dosahuje sexuálního uspokojení a jaký objekt erotické touhy preferuje není plně objasněn. Jak uvádí Zvěřina (1995) svoji roli zde může hrát specifické naprogramování příslušných sexuálních center v kritických fázích prenatálního vývoje. Vlivy prostředí se zřejmě uplatňují až na základě vrozených mechanismů. 12 2. Teoretická východiska zkoumaného problému 2.1. Sociální východiska Človek si v procesu socializace osvojuje sociální role, tj. soustavu předem daného a často dlouho trénovaného chovaní. Sociální role obsahují komplexní formy chovaní a týkají se přímo komunikace v interpersonálních vztazích (Buriánek,2001). Lidé ve společnosti pak zaujímají různé pozice a to nejen podle dělby práce. Pozice se liší i podle moci, postavení v řízení, podle vlivu, autority, příjmu a společenské prestiže (Buriánek, 2001). Pokud člověk ve společnosti zaujímá menší či znevýhodněnou pozici jeho snaha o řádné zařazení do společnosti snížena. Rozdíl mezi nižší a vyšší pozicí bývá v sociologii označován jako sociální distance. Základní postavení člověka ve společnosti se vyjadřuje souhrnným označením sociální status. Status může b ý t : a) vrozený - pohlaví, rasa atd. b) získaný (syntetický) - socioekonomická pozice, která zařazuje člověka v síti struktury společnosti (Beneš,2008) Změna sociálního statusu během života se označuje jako sociální mobilita. Sociální mobilita může být vzestupná (na základě sňatku, vyššího vzdělání, úspěšného podnikání apod.) nebo sestupná (propuštění ze zaměstnání, degradace důstojníka, vyhnanství). Sociální mobilita bývá podporována mobilitou profesní nebo prostorovou, vznikem nových profesí, přesuny pracovních sil (Buriánek, 2001). V rámci sociální interakce rozlišuje Anzenbacher (2004) pět oblastí: Oblast rodinou - řídí, zabezpečuje další život společnosti, její reprodukci a socializaci dětí v první fázi jejich života, je rovněž základem příbuzenských vztahů, které stabilizují základ společnosti vzájemnou pomocí a péčí 13 Oblast ekonomickou - trvale zabezpečovat v podmínkách nedostatku uspokojování materiálních potřeb Oblast instrumentálního vědění a dovedností - rozvíjení, aplikace a předávání znalostí a dovedností, které slouží životu, ulehčují ho a otevírají nové možnosti Oblast politicko -právní - řešení konfliktů a zaručování mírového řádu prostředky vlády a práva kulturně - náboženskou - základní sebeporozumění člověka, světový názor a hodnotová orientace o jejich vyjadřování v kultu a umění Základní společenskou jednotkou ve všech lidských společenstvích je rodina. Rodina plní základní funkce a to: a) reprodukční - plození nové generace, i když se děti rodí i mimo manželstvím, není ilegitimita výslovně schvalována b) hospodářská - každá rodiny hospodaří, vede domácnost, vyrábí. V současné době je převážně spotřební jednotkou , která jen dovršuje finální fázi výroby c) emociální - emoční uspokojení všech členů, v dobrých podmínkách rovnoměrně všem svým členům bez toho,aby se tak dělo na úkor ostatních d) socializační - rodina uvádí dítě rozhodujícím způsobem do lidské společnosti, učí ho základním způsobům společenského chování a předává mu základní kulturní statky společenství (Langmeier, Krejčířová, 1998) Rodina plní i funkci sociálně podpůrnou, která se uplatňuje zejména tehdy, když se u některého člena objevují psychosociální problémy či onemocnění. Pokud rodina některou svoji funkci neplní a nebojí plní jen nedokonale hovoříme, že se jedná o rodinu problémovou či dysfunkční. Vedle úplných rodin, které neplní své funkce existují rodiny neúplné (Langmeier, Krejčířová, 1998). Dle provedených výzkumů (Junkova a kol. 1975, 1976) se ukázalo, že neúplnost rodin nemá zásadní vliv na jejich funkci. Některé neúplné rodiny, zejména po stránce emoční a socializační plnili své funkce daleko lépe než rodiny úplné. 14 Vedle rodiny, která patří k základním pilířům lidského a společenského života jsou velmi důležité také další vztahy s druhými lidmi. V oblasti těchto dalších vztahů hovoříme zejména o přátelství a lásce. Přátelství se utváří od dětství a pomáhá vytvářet základy sociálního chování. Krom toho testuje i etické principy pro všechny ostatní vztahy - důvěru, toleranci, odpuštění, solidaritu. Láskaje širokým pojmem a má spoustu podob - milenecká, rodičovská, k vlasti, přírodě atd. Jedná se o hluboký cit, sympatii, ochotu obětovat se pro druhého. Zrání lásky je dlouhodobým procesem při kterém je hutné projít mnoho krizemi k pochopení že je především starostí o druhého a k jeho svobodě. Láska bývá velmi otevřená a sociálně citlivá (Adamová, Dudák, Ventura,2007). Pro většinu lidí je stěžejním smyslem života. Vzájemná interakce mezi lidmi se nazývá komunikace. Dorozumívání je typickou vlastností živých bytostí ( tedy jak zvířat, tak lidí) a to prostřednictvím společné soustavy symbolů. Děje se tak buď v oblasti tzv. první signální soustavy u zvířat i lidí a to různými signály (zvukovými, pachovými, tancem) nebo pomocí tzv. druhé signální soustavy pouze u lidí (jazyk a řeč) či dalších systémů (notový zápis, chemické a matematické značky atd.) (http://www.cs.wikipedia.org). Komunikace mezi lidmi je důležitou součástí života a je ovlivňována jak vnitřními faktory (osobnost, fyzický stav) tak faktory vnějšími (místem, vzájemným postavením aktérů, počasím). Pokud jsou komunikační schopnosti člověka narušeny dochází k problémům zejména v oblasti sociálních vazeb. 2.2. Psychologická východiska Osobnost Existuje mnoho definic osobnosti - G. W. Allport (1937) jich analyzoval kolem padesáti, v jeho pojetí je osobnost chápána jako „vnitřní dynamická organizace psychofyzických systémů", které „determinují jedinečné adjustace individua jeho prostředí". V. Tardy (1964) chápe osobnost jako individuální celek duševního života člověka, který tvoří jednotu s tělem objektu a jeho životním prostředím, je to tedy určitý otevřený živý systém s dynamickou organizací, programem činností a určitým zaměřeným chováním reaktivního i aktivního typu. V psychologii je osobnost hypotetickým produktem, tj. pojem vyjadřující a vysvětlující fakt, že život člověka vykazuje vnitřní organizaci, jednotu a dynamiku, která se projevuje navenek chováním a která funguje v závislosti na změnách jeho životního prostředí na druhé 15 straně. Základními tématy psychologie osobnosti jsou: 1) geneze osobnosti (to j ak osobnost vznik a j ak se vyvij i) 2) struktura osobnosti (její vnitřní uspořádání) 3) dynamika osobnosti (vnitřní činitelé chování) (Nekonečný, 1998) Před dovršením třetího roku života se u dítěte objevuje restrukturace v regulaci chování, kdy se začíná uplatňovat vliv sociálních imperativů, v nichž se odrážejí vlivy sociálního a kulturního prostředí, ve kterém dítě žije. V chování se začínají uplatňovat také hodnoty a normy = vznik osobnosti jako specificky lidské psychodynamické struktury, vznik vlastního sociálního já. Vzniklé jáství se stává duševním centrem života člověka ve smyslu 1. kolem j á se organizuj e zkušenost j edince a j eho duševní život 2. kolem j á se vytváří dynamická struktura regulace j eho chování, označovaná j ako vůle Psychická reakce není určována jen osobností, ale také vztahem mezi osobností a situací. Dispozice osobnosti, které jsou tvořeny psychickými vlastnostmi osobnosti vyjadřují vztah osobnost - situace, v níž se uplatňují tendence interpretovat tyto situace určitým způsobem, přičemž rozhodují jsou ego-vztažné situace (Nekonečný, 1998). S vlastní seberealizací člověka tj. uplatnění centrálních tendencí souvisí i sebekontrola jedince, tj. chování ve směru akceptovaných hodnot a vlastních tendencí, založená na obraně hodnoty vlastního ega. Byly vytvořeny teorie sebe-determinace, vycházejících zejména z konceptů vytvořených F. Heiderem (1958) - zdroje kontroly chování jsou spatřovány buď v subjektu samém, nebo ve vnější situaci. V uvedené teorii je vyjádřen jeden z nej důležitějších aspektů psychologie osobnosti a tím je vědomí, že jedinec v podstatné míře kontroluje své chování sám. Někdy však jedinec nabývá dojmu, že ztratil kontrolu nad situacemi a nastává u něho stav označovaný jako naučená bezmocnost (Seligman, 1975). Uvedený stav bývá výsledkem opakovaných selhání může vést k depresím a rezignaci. Sebe-determinace tedy znamená vědomí, že jedinec sám je příčinou svého jednání, což souvisí svědomím kompetence. Negativní zážitky, kterými je narušována integrita osobnosti (vnitřní jednotnost, rovnováha). V případě, že výrazně angažováno ego, mohou se vytvářet psychické komplexy, narušující integritu osobnosti a vytvářejí nevědomé motivy chování, 16 jejichž cílem je kompenzace negativního zážitku nevědomími způsoby chování (komplex viny, méněcennosti apod.). Biologické faktory - existují četné faktory jako např. biochemické, anomálie mozku, které výrazně determinují psychiku člověka. Důsledkem anomálie mozku bývá dnes zejména hyperaktivita, ale také např. nádory určité části mozku mohou vést k výrazným změnám chování. U biochemických faktorů bývá diskutována hlavně otázka vlivu mužského pohlavního hormonu testosteronu na agresivní chování. U osob, které spáchaly násilný trestný čin, byla zjištěna vyšší hladinu testosteronu v krvi. Eibl-Eibesfeldt vyslovil teorii o možnosti biologického zakotvení etických norem, které jsou pokládány za produkt kultury (Nakonečný,1998). Dědičnost - největší vliv na strukturu osobnosti má v oblasti dědičnosti má temperament, tj. dispozice ke vzrušivosti, a dále v oblasti inteligence. S přibývajícím věkem vlivu dědičnosti ubývá a prosazuje se větší vliv individuální zkušenosti. Potřeby - člověk je bytost s potřebami, prakticky celý život člověk něco vyžaduje. Lidské potřeby jsou organizovány v hierarchickém systému podle naléhavosti . Třídění potřeb podle Maslowa(1948): 1. Fyziologické potřeby: objevují se při porušení homeostázy, a vyjadřují tak potřeby organismu 2. Potřeba bezpečí: objevuje se při ztrátě pocitu životní jistoty, ekonomického selhání, nebezpečí 3. Potřeba lásky a náležení: v situaci osamocení a projevuje se jako snaha být milován a náležet k nějaké skupině 4. Potřeba uznání: v situacích ztráty respektu, kompetence, důvěry a projevuje se snahou získat ztracené sociální hodnoty 5. Potřeba sebeaktualizace: vystupuje jako tendence realizovat své schopnosti a záměry (člověk chce být tím, kým podle svého mínění může být) Dle Maslowa existují výjimky z hierarchické prepotence potřeb: 1. Potřeba úcty může být silnější než potřeba lásky, a to proto, že potřeba úcty se stává prostředkem získání lásky, neboť milováni bývají lidé silní, úspěšní, vzbuzující respekt a úctu 17 2. některé osoby mají vrozený sklon k tvořivosti a jejich tvořivost se projevuje za všech okolností 3. u některých osob může být trvale snížena aspirace na vyšší cíle v důsledku toho, že v minulosti zakoušely masivní deprivaci fyziologických potřeb 4. někteří psychopati se od dětství vyznačují trvalou ztrátou potřeby lásky a nejsou schopni ji přijímat ani poskytovat 5. jsou-li základní potřeby dlouhou dobu dobře uspokojovány mohou ztratit časem svůj význam 6. u některých lidí jako nej důležitější motivy vystupují ideály a současně s tím u nich narůstá tolerance k frustraci fyziologických potřeb i k ohrožení uspokojování dalších potřeb V souvislosti spotřebami rozlišuje Maslow také dva druhy uspokojení - uspokojení nižších potřeb je redukce výchozího motivačního stavu, vyšší potřeby jsou v podstatě neukojitelné, dosažené uspokojení motivuje k dalším snahám o další uspokojení. 2.3. Motivační východiska Motivace - termín je odvozen z latinského slova movel = hýbám. Samotný pojem motivace je vymezován různě. Dle Pirona a Viuda (1963) : 1. V obecném smyslu se pojem motivace vztahuje ke změnám organismu, které jej uvádějí do pohybu, až je dosaženo redukce této změny (toto pojetí vychází z principu homeostázy). Pojem motivace označuje psychologické faktory, vědomé nebo nevědomé, predisponující zvířecí nebo lidské individuum k uskutečnění určitých akcí nebo k zaměření cíle. Thomae (1965) shrnuje různé významy pojmu motivace: 1. motivace jako příčina pohybu, 2. motivace jako důsledek změn stavu organismu, 3. motivace jako abstrakce z kontinua aktivace, 4. motivace jako determinanta zaměřování chování, 5. motivace jako výklad smysluplných souvislostí duševního života, 6. motivy jako důvody rozhodování v situaci volby. Motivaci může označit za proces, který určuje směr, sílu a trvání chování. Zároveň je nutné odlišit motivaci od motivu. Motivace vyjadřuje samotný proces, motiv hypotetickou dispozici k tomuto procesu. V jistém smyslu lze chápat motivační stavy jako psychologické příčiny chování a motivaci jako proces, v němž tyto příčiny konstituují. 18 Každému komplexu chování odpovídá komplex kauzální konstelace, zahrnující specifikum situace, procesy vnímání, myšlení a učení (Nakonečný,1998). Veškeré naše chování však nemusí být nutně motivováno. Freud (1938) hovoří o tom, že některé projevy „jsou přesně motivovány a determinovány pohnutkami, o kterých naše vědomí neví." Za základní vlastnosti chování považujeme směrování chování (direktivní funkce), energetizaci chování, udržování chování, dokud není dosaženo cíle. Také může jedinec ustoupit od dosažení cíle pro nepřekonatelnou překážku, nebo v důsledku vzniku silněj ší motivace. Motivované chování setrvává, dokud není dosaženo adekvátního vzorce uspokojení. Vztah mezi motivací a chováním vyjadřuje blokové schéma motivace a příslušného operativního chování: motivační pravděpodobnost dosažení cíle dovršující napětí > dosažení cíle > instrumentální > chování chování vzorec hodnota cíle uspokojení A < < < < < < < < < < < < < < < < < < < < J.W. Atkinson vyjadřuje vztah motivace a chování vzorcem: B = f ( M n , P s , H c ) B = chování M„ = motivační napětí Ps = subjektivní pravděpodobnost dosažení cíle Hc = hodnota cíle Z uvedeného vzorce je patrné, že samotná motivace nestačí ke spuštění zacíleného chování. Aby došlo k chování podmíněnému motivací musí být splněna: 1. podmínka toho, že subjekt je přesvědčen, že bude dosaženo cíle (subjektivní odhad pravděpodobnosti dosažení cíle) 2. podmínka toho, že cíl musí mít určitou nezbytnou hodnotou, aby se stal žádoucí 19 K dané problematice je také nutné rozlišit motivaci a motivování. Motivace znamená vnitřní proces, motivování pak určitou formu a obsah vnější stimulace, která tento vnitřní proces vyvolává. Motivující však může být jen takový vnější podnět, který má vztah k trvalým nebo aktuálním motivům (Nakonečný, 1998). V praxi je k navození žádoucího chování používání metod motivování. Základními zdroji motivace navzájem na sobě závislými jsou: 1. vnitřní zdroj motivace (jako je hlad, únava, sexus, sociální potřeby) 2. vnější zdroj motivace (motivující podněty a situace, které signalizují určité možnosti uspokojení. V zásadě jde však vždy o výsledný vnitřní proces motivace. V souvislosti s tím, je nutné rozlišit prostředky a cíle jednání, neboť z motivů se vyvíjí proces motivace (jsou to jakési vnitřní stavy) a vnější objekty (věci, činnosti) jsou spíše prostředky k dosahování určitých cílových reakcí životních cílů. Motivační napětí je východiskem motivace, jedná se o určitou míru vnitřní tenze a určitým zaměřeným puzení k více či méně určité, zaměřené aktivitě. Z napětí se vyvozuje stav nazývaný jako potřeba, ze které se proces motivace rozvíjí. Motiv pak vyjadřuje psychologický smysl uspokojení (Nakonečný, 1998). Základní charakteristiky lidských motivů podal E.R. Hilgard (1962): - projevy lidských motivů se liší od kultury ke kultuře a v rámci téže kultury se liší od osoby k osobě - stejné motivy se mohou projevovat různými způsoby chování, např. averze vůči určité osobě se může projevovat jejím napadání, ale také tím, že se jí vyhýbá - v temže chování mohou být u různých osob vyjádřeny různé motivy (někdo může dělat určitou činnost někomu pro radost, jiný třeba ze vzdoru) - motivy se často projevují ve skryté formě, např. motivem krádeže u dospívajících nemusí být zisk, ale získání obdivu u party - každý jednotlivý akt chování může být projevem několika motivů 20 2.4. Poruchy, patologie a deviace Normální je ten kdo se pohybuje v mezích normy. Výraz normální je v klasické psychiatrii stavěn do protikladu s výrazem patologický (Muhlpachr,2000). Patologické je všechno, co odpovídá chorobnému stavu, biologické nebo psychologické ztrátě adaptace, co neodpovídá životní účelnosti a plodí utrpení (Filozofický slovník, 1994, s.218.) Buriánek (2001) označuje za patologické všechny jevy škodlivé, přímo ohrožující společnost, stabilitu jejího uspořádání nebo její jednotlivé složky - občany. Zároveň Buriánek (2001) uvádí, že je nutné odlišovat pojmy odchylka od normy (deviace) a sociální patologie. Patologické jevy můžeme nalézt jednak v právním řádu podléhající trestnímu postihu (kriminalita - majetková, hospodářská či násilná trestná činnost), a jednak mohou mít individuální charakter (hovoříme spíše o chorobách a poruchách - jako např. alkoholismus, sebevražednost). Poruchy motivace - poruchy pudů a vůle. Patří sem poruchy pudu sebezáchovy (sebevraždy), různé druhy autoagrese, automutilace (poškozování vlastního těla), poruchy alimentárních potřeb (mentální anorexie, bulimie), poruchy pohlavního pudu (nadměrná sexualita či vymizení), poruchy zaměření na objekt sexuální touhy (homosexualita, pedofilie, zoofilie, nekrofilie atd.), způsob uspokojování sexuální touhy (onanie, masturbace, exhibicionismus, sadismus, masochismus, fetišismus apod.), poruchy vůle - abulie (ztráta vůle), impulzivní zkratkovité jednání, nedostatek sebekontroly, hypobulie (neschopnost realizovat rozhodnutí), hyperbulie (vystupňovaná iniciativa), anankasické (nutkavé) jednání. Deviantním chováním může jedinec porušovat nebo se odchylovat od velmi významné normy nebo může pouze alternativně reagovat ke všeobecnému konformnímu chování. Nemusí tak nutně jít o čistou patologii záleží tak na míře tolerance v dané kultuře. Sociální deviací rozumíme každé sociální chování, které porušuje nějakou sociální normu. Předpokládá se, že pojem deviace se mění v závislosti na kulturním prostředí,na sociálním prostoru a čase a nepředpokládá, že se lidé automaticky dělí na normální a deviantní, ale naopak je vyzývá k toleranci a porozumění, nejen k odsouzení a trestu. 21 Obecně existují čtyři teorie deviace: 1.teorie kulturního přenosu - deviantní chování je naučeno stejným způsobem jako chování konformní, totiž interakcí s jinými lidmi, vzniká v určitých subkulturách, v nichž je pokládáno za normální 2. teorie strukturálního tlaku - předpokládá, že v každé společnosti vznikají situace na něž určitá část populace reaguje chováním odchylným od normy 3. kontrolní teorie - vysvětluje deviantní chování oslabením nebo absencí sociální kontroly 4. etiketizační teorie - deviaci chápe jako výslednici efektivního označování některých lidí za devianty jinými sociálně významnými lidmi (Mühlpachr, 2008). Termín sociální patologie byl do sociologie zaveden Spencerem, který hledal paralelu mezi biologickou a sociální patologií, označuje nenormální negativně sankcionované formy deviantního chování. Emile Dürkheim považoval sociální patologii za vědu o chorobných a nepříznivých skutečnostech, činech, chování, jež se odchylují od stanovených norem, a zároveň jsou organickou komponentou sociálních celků (Mühlpachr,2000). Dürkheim použil pojem anomie, tj. stav společnosti, kdy přestávají platit zákony a pravidla chování dosud považovaná za samozřejmá, pro označení krize hodnotového a normativního systému ve smyslu absence soudržnosti a solidarity, jednak v důsledku společenského otřesu či změny. Robert K . Merton v pojetí anomie definuje pět typů reakce jedince na rozpor mezi uznávanými hodnotami společnosti a prostředky, které mu jsou k dispozici. Durkheimův i Mertonův přístup vycházejí z představy určitých strukturálních tlaků nebo tezí (Buriánek,2001). Durkheimovy názory inspirovaly k teorii kontroly, spočívající vtom, že deviacím se dá čelit větším zapojením člověka do komunity. Postupně vznikaly další teorie, včetně tzv. teorie"nálepkování" - labelingu. Tato teorie vychází z toho, že jedinec se může dostat do kategorie deviantů náhodou, vlivem nějaká události a dostane se mu tak určitého označení a nezbývá mu nic jiného než tuto nechtěnou roli přijmout. Goffman hovoří o teorii stigmatu „potřísnění" vlastní identity. 22 3. Metody práce v rámci sociopatologických jevů 3.1. Metody psychologické V procesu socializace mají pachatelé protiprávních jednání jiný vztah k obecně platným normám. Pro asociální jednající lidi je typický egocentrismus a zněj vyplývající subjektivizace čehokoli, tedy i norem chování. Pravidla nerespektují a mají sklon k pocitům vlastní privilegovanosti. A přestože pravidla chování slouží jako prostředek kognitivní orientace ve světě i základ hodnocení vlastních činů, tito vinu nepociťují. Problémy nevidí ve svém jednání, ale svádí toto n někoho či něco jiného (situaci, lidi). Důsledky svých jednání neutralizují, snižují význam trestného činu, bagatelizují způsobenou újmu. Svědomí nemívají dostatečně rozvinuté (Vágnerová, 2004). Při stanovování diagnóz a následné práci s sociálně narušeným jedince se využívá klasickým psychologickým metod. A) pozorování druhých - jedná se o zkoumání z vnějšího pohledu více pozorovatel současně konstatovaného chování osob a doprovodných tělesných změn . Zkoumání je objektivní, intersubjektivní. Patří sem: experiment - tj. vytvoření laboratorní situace s vyloučením všech rušivých vlivů, které působí na pozorovaný předmět. Experimentální situace je zcela kontrolována experimentátorem, cílem je zjištění možné souvislosti mezi manipulací s nezávisle proměnou (situace) a změnami v chování a prožívání pokusné osoby (závisle proměnná) test - postup ke zkoumání vymezených znaků osobnost a jejich individuální vyjádření u různých testovaných osob. Kvalita testu závisí na několika kritériích a to: validitě (platnosti testu), reliabilitě (přesnosti), standardizaci (zda jsou výsledky srovnatelné s výsledky jiných testovaných osob) a normalizaci (za jakých měřítek je test vyhodnocován) rozhovor - má především praktický význam pro diagnózu, terapii nebo v poradenství při náročných životních situacích 23 B) sebepozorování (introspekce) - zkoumání vnitřního prožívání osob není přístupné zevnějšku, ale popisuje ho sám prožívající subjekt. Do této oblasti patří celá řada metod, jako: uvolnění pomocí napínání - doporučována Giselherem Guttmanem z Vídně, spočívá ve střídání fází napnutí a uvolnění určité části těla (čelo, ruce, chodidla) s intervaly relaxace imaginace - vytváření obrazů při zavřených očích, vybavování již prožité situace , vybavování přesných vzpomínek, pomáhá uvolnění a získávání informací o sobě samém meditace - cílem je dosáhnout změněného stavu vědomí, jiného než je spánek a bdělost, jakéhosi stavu zastavení, ponoření se, ve kterém se prožívají „mystické prožitky" umění - rozličné druhy umění (obrazy, hudba) mohou vést k vnitřnímu očištění, k ponoření se do vlastního nitra, k uklidnění. Terapie uměním jsou součástí různých terapií, m.j. jsou zařazovány i v programech zacházení s odsouzenými ve věznicích, kde mají jistě své opodstatněné místo podnětová deprivace -jedinec se úmyslně stahuje do ústraní, aby si udělal jasno sám v sobě a ve světě kolem sebe a získal tak lepší náhled Sny - zkoumání snů, tj. změněného stavu vědomí během R E M fáze spánku. Ačkoli rozbor našich snů může být velice zajímavý, nemusí mít pro náš život zásadní význam. Pod vlivem traumatických zážitků však i ve fázi snění může docházet k negativním prožitkům (tzv. děsivé sny) nebo některé sny mohou vyvolávat již ve stavu bdělosti potlačené vzpomínky (Kern a kolektiv, 1999) Psychologie je zejména vědou o lidském prožívání a chování, které se týká tří základních rovin a to na roviny podnětů, roviny vzruchů a roviny prožívání a chování. Psychologie má velmi blízký vztah k dalším vědním disciplínám jako psychofyzika, která zkoumá vztahy mezi podněty a prožíváním a neuropsychologii, která zkoumá vztahy mezi prožíváním a s tím souvisejícími biologickými procesy (Kern a kolektiv, 1999). 24 3.2. Metody resocializační práce Mezi další působení na jedince, kteří se dopustili porušení obecně platných norem je resocializační práce, která využívá několik praxí ověřených technik. V rámci resocializační práce se uplatňují: A) metoda přesvědčování B) Metoda pozitivních příkladů C) Metoda situační D) Psychodrama Metoda přesvědčování předpokládá bezprostřední interakci mezi vychovatelem a vychovávaným jedincem, nemusí se vždy jen jednat o slovní argumentaci. Může být tedy účinná pouze tehdy, když vychovatel naváže pozitivní vztah k vychovávanému jedinci. Úspěšnost je dána zejména tím, jak vychovatel zná zájmy, potřeby, schopnosti, způsob myšlení svého klienta, stejně jako ovládáním způsobu argumentace pro a proti. Dále je důležité jaké schopnosti má vychovatel, tj. jestli je komunikativní, jak umí argumenty podat a jaké má hodnotové orientace. Metoda přesvědčování má být chápána jako předávání odpovídajících informací než rozhodné negování názorů příp. zesměšňování či kategorický požadavek změny těchto názorů (Múhlpachr, 2008). Metoda pozitivních příkladů patří do skupiny metod, které podporují aktivitu vychovávaného jedince. Důležitým aspektem je zde respekt, požadavky a současně pocit vychovávaného jedince, že jeho záležitosti jsou i záležitostmi vychovatele, který jim rozumí a akceptuje je i přes rozdílnost názorů. Uplatňuje se zde osobnostní vliv vytvoření důvěrou, který má inspirovat klienta k reakcím, adekvátně odpovídajícím situaci, dokonce i nápodobou tak, aby se žádoucí reakce upevnily. Výsledky se získávají zadáváním úkolů, společnou aktivitou, během nichž má jedinec možnost konfrontovat svoje chování a reakce na toto chování sjinými reakcemi. Uvedené usnadňuje pochopení závislosti : mezi svojí činností, výsledkem této činnosti, důsledky vykonaných úkolů a jejich oceněním. Předpokládá se však stejně jako u jiných metod existence emocionálního pouta mezi členy skupiny. Alternativou metody pozitivních příkladů je technika kladných a záporných kulturních vzorů. Základem zde je dovedné vyhledávání a exponován takových vzorů, podle kterých se vychovávaní jedinci budou chtít identifikovat s „ kladným hrdinou jako pozitivním vzorem". Samozřejmě předpokladem je, že takový hrdina musí mít ideálně pozitivní vlastnosti, které intenzivně působí na myšlení a emoce vychovávaných jedinců. 25 Metody situační využívají hodnoty s výchovným významem, které jsou v konkrétní skutečnosti a v jaké se vychovávaný jedinec nachází nebo nacházet bude. Hlediska situačních metod: Vychovatel využívá hodnoty obsažené v náhodné situaci Výchovnou situaci organizuje sám pedagog: příkazy, zákazy, pravidla, tvorba preparovaní událostí Situace výchovně ovlivňuje vychovávaného jedince bez ingerence vychovatele Situační metody vyplývají z teoretických základů učení se, především instrumentálního podmiňování a sociálního modelování. Výchovné snahy jsou zde analyzovány jako pozitivní či negativní posílení. Vychovatel zde musí být dobrým pozorovatelem, musí se umět ovládat, chovat přirozeně a i v náročných situacích předvídat důsledky, vyplývající z událostí a také z následků, ať už jsou pozitivní nebo negativní. Hlavním cílem této metody je odporovat a dynamizovat aktivitu vychovávaného jedince. Účinnost této metod bývá zpravidla vysoká, neboť očekávané chování je výsledkem přirozených výchovných situací a jako takové je poměrně trvalou součástí chování (Miihlpachr, 2008) Psychodrama (dle J.L.Morena) počítá všechny výchovné strategie, které používají spontánní dramatizaci. Jinými je dělena v závislosti na průběhu její realizace na psychodrama a sociodrama. Víceméně je spojeno s analyzováním chování člověka a cílem je odhalení skrytých „trápení". Organizace průběhu může být nastavena jak na jednotlivce, tak na skupiny, terapeut se pak snaží využít veškeré relace v průběhu zdramatizované akce, tzn. Vztahy mezi skupinami, konflikty mezi členy skupiny a skupinami, identifikace dominantních jedinců apod. Psychodrama bývá používána také jako metoda diagnózy a terapie, jejímž hlavním cílem je odhalení zakamuflovaných neurotických postojů, motivů, tužeb, které jsou v interpersonálních kontaktech charakteristické a významné. Psychodrama pomáhá v překonávání obtíží, a rovněž usnadňuje sebevýchovu. Mořeno poukázal na to, že psychodrama usnadňuje adaptaci na manželský život, dají sním pozitivně řešit manželské konflikty či uvádí rodiče do rolí osob, které vychovávají děti. V zásadě může být psychodrama úspěšně využíváno i pro formování převěšen, post, zálib, zvláště v resocializační práci, v oblasti uvádění jedince do určených rolí změnou stanovisek postavených na reformovaných motivech a úsilí. Pomocí psychodramatu může vychovatel navést vychovávané jedince v libovolných prostorových i časových vztazích a směřovat je k zachycení mementu, od kterého se začaly objevovat antagonisticko-destruktivní vztahy vůči společnosti a začaly si zde vytvářet chybné struktury (Múhlpachr, 2008) 26 3.3. Metody sociální práce V každé moderní společnost je kladen důraz na sociální politiku státu. Součástí politiky statuje sociální péče, která je určena na uznávané sociální potřeby občanů. Patří sem zejména sociální dávky a služby sociální péče, nezahrnují však pouze hmotné zabezpečení, ale také plní funkci stimulující (změna způsobu života), biologickou, psychickou, sociální a kulturní. Sociální práce je považována za odbornou disciplínu, která zajišťuje profesionální péči o člověka za pomocí speciálních pracovních metod. Jedná se o soubor činností přímo působících na člověka, úsilí o zachování jeho vztahu ke společnosti, vzdělání, rodině, práci atd. (Múhlpachr, 2003). Sociální práce zahrnuje práci diagnostickou, konzultační, výchovnou, a vychází z mnoha společenských věd - psychologie, pedagogiky, sociologie, z lékařských právních a ekonomických věd, z filozofie,odkud je čerpán její ideologický základ. Sociální práce preventivní - zaměřuje se na předcházení vzniku dysfunkčních procesů, předcházení vzniku nežádoucích společenských situacích včasným odstraňováním jejich příčin. Sociální práce kurativní - zaměřuje se na odstraňování či zmírňování již vzniklých důsledků negativních sociálně dysfunkčních procesů. V sociální práci kurativní se dále uplatňují zákonná práva, odborná konzultace a partnerské řešení problémů formou pomoci (Múhlpalchr, 2003). Sociální práce je uváděna do praxe jednotlivými metodami, které jsou aplikovány dle potřeb jednotlivých klientů. Mezi zavedené metody sociální práce patří : 1) Případová sociální páce - vychází z psychosociálního přístupu. Vychází z teorie, že sociální problém vychází z narušených vnitřních a vnějších vztahů a postojů klienta k jeho nejbližšímu okolí. V podstatě se objasňují skutečnosti mající vliv na utváření osobnosti tedy v jednotlivých Je vytvářeno výchovné prostředí, ve kterém se vytváří realistický náhled klienta na jeho sociální situaci, život, okolí a rozvíjí se jeho schopnost zaujmou správné vztahy a postoje. 2) Behaviorální sociální práce - vychází z různých teorií učení, neboť člověk se chování učí. Učení je možno považovat za funkci následků, které chování produkuje. Chování které je považováno jedincem za příjemné, bude tento opakovat i v budoucnosti, a naopak, jestliže změny způsobené chováním jedince jsou nepříjemné či nežádoucí, je pravděpodobné, že se toto chování již opakovat nebude. 27 Naše jednání je ovlivňováno prostřednictvím rodiny, přátel, a rovněž kulturním a pracovním prostředím. Behaviorální metoda je aplikovatelná na širokou skupinu klientů a má velké uplatnění v budoucnosti. Formy učení: respondentní - při zvládání strachu, fóbií, je klient vystavován opakovanému a stupňovanému podnětu, který působí strach a učí se odvaze a reakci, která je neslučitelná se strachem operační - dochází k záměrně podmíněné odpovědi, která přinese odměnu, tím se chování stává silnější, zatímco bez odměny je slabší. Odměna je motivací a musí následovat bezprostředně po požadovaném chování. Pokud klient své chování zvládá, od odměňování se postupně upouští. pozorováním - je učením na dálku, sociální pracovníci mohou vést k napodobování svými klienty. K imitativnímu učení dochází tehdy, jestliže má klient k sociálnímu pracovníkovi vytvořen pozitivní vztah, případně je sociální pracovník považován za kompetentního a má vysoký společenský status. poznávací - tvoří základ pro terapeutický postup, užívaný zejména u depresivních klientů. Vychází z předpokladu, že jejich nálada byla ovlivněna naučenou bezmocností. Jsou přesvědčeni o tom, že nemohou nic udělat pro zlepšení svojí situace. 1) Realitní terapie - cílem je vést klienty k tomu, aby jednali realisticky, byli odpovědní a hodnotili své jednání v souladu s platnými společenskými a právními normami. Klienti jako alkoholici, delikventi mají totiž tendence hodnotit své chování nerealisticky, mají nerealistické důvody pro své neadekvátní chování, stejně tak mají neadekvátní představy ve vztahu klidem, společnosti a jejím právním a morálním hodnotám. Uvedený přístup je založen na principu reality a odpovědnosti ve spojení s etickým aspektem. Veškeré úsilí je upínáno na přítomnost a uvažování o budoucnosti, směřuje k větší vyspělosti, zralosti a odpovědnosti. 28 Postupy: a) vytváří se hluboký osobní vztah ke klientovi b) odmítá chování klienta, které je nerealistické a neodpovědné, přitom však klienta stále akceptuje a je zaangažován na jeho životě c) postupně učí klienta lepším, odpovědnějším a zralejším způsobům uspokojování psychických potřeb v hranicích reality 2) Sociální práce se skupinou - pracuje i se sociálním prostředím klienta, zejména jeho rodinou, i s uměle vytvořenou skupinou, jejíž členem se stává. Smyslem sociální práce se skupinou je psychosociální působení na skupinu lidí se společným znakem s cílem toho, aby se stali celistvými osobnostmi a mohli se společensky bezproblémově vyvíjet. Důležitým znakem této metody je, že klienti si zde uvědomují, že nejsou e své situaci sami, že obdobné či stejné problémy mají i jiní lidé. 3) Sociální práce s komunitou - je výrazně sociologicky orientována, jedná se o pomáhání lidem v konkrétních životních situacích v určitém územním celku. Respektuje biologické, etnické, psychologické, kulturní, sociální, ekonomické a ekologické potřeby obyvatel komunity. Mezi hlavní strategie při práci s komunitou je vytvoření sítě vzájemné pomoci, zapojení dobrovolníků, posílení sousedské pomoci a decentralizace některých formálních služeb sociální péče do blízkého sousedství. Při práci s komunitou se odkrývají sociální problémy, které se ve spolupráci s ní zpracovávají, kvantifikují, hledají se způsoby řešení a vyvolává se sociální aktivita občanů V péči o společensky nepřizpůsobivé občany začíná sociální práce v nápravně výchovném zařízení či zdravotním zařízení a pokračuje po jeho propuštění. Je tak součástí resocializačních procesu, hlavním cílem je začlenění jedince do společnosti, dosažení změn jeho postojů, zvýšení odpovědnosti v rozhodování a jednání (Múhlpachr,2003). Etapy sociální práce 1) Etapa sociální evidence - seznámení s klientem a jeho problémem, předpokládaný rozsah problému, společenská závažnost a časová naléhavost. Klient se dostává do kontaktu se sociálním pracovníkem buď tím, že ho sám vyhledá nebo je doporučen jinou osobou, vyhledán v rámci sociologického či jiného šetření, nebo se takto děje na základě správního či soudního rozhodnutí. 29 Evidují se tři druhy sociální evidence: a) skutečnosti, jimiž se lze přesvědčit vlastními smysly = evidence reálná b) svědecká = tvrzení druhých osob o skutečnostech, které samy pozorovaly nebo o kterých slyšely c) podle okolností = obsahuje vše co není přímým pozorováním či reprodukcí jiných osob 2) Etapa diagnostická - zjišťování příčin, které vedly k sociálnímu problému nebo přispívají k jeho prohloubení. Diagnóza se stanoví na základě rozhovoru s klientem, jeho přirozenou skupinou, přirozenou autoritou, nebo na základě sociologického průzkumu. 3) Etapa řešení a plán sociální terapie - sociální pracovník navrhuje řešení problémové situace a zpracovává plán sociální terapie. Týká se dvou stránek a to vnější stránku, která je charakterizována jako překážka vyskytující se v životě rodiny či jednotlivce a vnitřní stránku, která je chápána jako nedostatek sil tuto překážku překonat. Návrh sociální výchovného působení či psychosociální terapie se staví na pozitivních vlastnostech klienta, jeho pozitivních zkušenostech z mezilidských vztahů, které by bylo možné aktivizovat ve prospěch socializace a ve prospěch změn podmínek, ve kterých žije. 4) Etapa sociální terapie - jedná se o sociálně výchovné působení a úprava životních poměrů formou konkrétní pomoci. Jedná se o proces uvědomělého a cílevědomého snažení o formování názorů, přesvědčení, postojů, citů a sociálních jednání. Základním prostředkem sociální terapie je terapeutický rozhovor s cíli: a) objektivně informovat klienta o jeho sociální situaci a možnostech, jak ji upravit b) informovat o sociálním problému a možných následcích nepřiměřeného chování, postojů a o způsobech, jak by klient sám mohl sociální problém zmírnit a překonat c) použít dosažených částečných či postupných cílů sociální terapie a zlepšení, na kterých se klient aktivně podílel, k vyslovení uznání a znovu pracovat na těch úkolech, kde zklamal V zásadě platí, že kvalitní a objektivní informace jsou základním předpokladem pro kvalitní rozhodování klienta( Múhlpachr, 2003). Práce mezi sociálním pracovníkem a jeho klientem je založena na několika zásadních principech a to individualizaci (uznání klienta, jeho práv a potřeb), odůvodněnému vyjádření pocitů (tehdy když je klientům problém převážně emocionální), kontrolované emociální zaujetí (přiměřeným a vhodným způsobem odpovídat na pocity a emoce), akceptace (jednat 30 s klientem s takovým jakým je a dodržování klientovy vnitřní hodnoty a osobní ceny), neodsuzující postoj (neodsuzovat klienta, ale porozumět mu a pomoci), klientovo sebeurčení (uznání klientova práva a potřeby dělat svá vlastní rozhodnutí), a nutnost zachovávat důvěrnost sdělení. 5) Etapa ověřování výsledků - je důležitá především z hlediska prevence recidiv a opakování sociálních problémů a dále z hlediska účinnosti sociálně výchovné terapie, sociálních opatření, služeb a dávek sociální péče. Ověřování výsledků probíhá ze strany sociálních pracovníků formou přátelských náhodných rozhovorů či plánovaných návštěv. Ekonomické aspekty sociální práce: motivace klientů k samostatnému a odpovědnému řešení vlastních sociálních problémů lepší uplatnění ve společnosti účelné využití materiálních a finančních prostředků i služeb sociální péče prevence sociální jevů, které musí společnost řešit nákladnými represivními nebo kurativními zásahy (Múhlpachr, 2003) 3.4. Péče o osoby propuštěné z VTOS Propuštění z výkonu trestu odnětí svobody představuje pro jedince velkou zátěž. Zátěž se úměrně stupňuje délce uvěznění. Propuštěný může prožívat „krizi ze svobody", která bývá traumatem z náhlé a razantní změny prostředí (Vágnerová,2004). Uvedené období tzv. adaptační fáze bývá ohroženo nejvíce opakování trestné činnosti, přičemž je to u každého jedince zcela individuální (Netík, Netiková, 1994). N a tom jak jedinec dané období zvládne se podílí: osobnostní faktor propuštěného - je výsledkem jeho zkušeností, motivace, odolnosti vůči zátěži atd. objektivní faktory - podmínky do nichž se propuštěný vrací, tj. bydlení, zaměstnání, zachované sociální vztahy 31 Často se totiž stává, že se jedinec po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody nemá kam vrátit, nemá žádné sociální zázemí, chybí jim finanční prostředky i motivace k práci. Pracovní nabídky bývají pro ně omezené, nezvládají zátěž stereotypu a námahy. Navíc dlouhodobé neuspokojování potřeb navozuje nereálná očekávání a tendenci k jej ich bezodkladnému uspokojení (Vágnerová, 2004). Postoj veřejnosti k pachatelům trestné činnosti je více než negativní, převažuje v nich přesvědčení, že jednou odsouzený člověk je nenapravitelný a nezaslouží si naši pomoc. Odsouzený si tak nese s sebou určité stigma „kriminálníka" a je svým způsobem znovu izolován od své společnosti, obdobně jako ve věznici, ovšem již bez stálého dohledu a vedení. Odborná pomoc je však ve fázi propuštění u odsouzeného více než nezbytná. A to jak z pohledu odsouzeného, který potřebuje zvládnout těžké období, tak z pohledu jeho společnosti, protože jenom jedinec, který se ze svých chyb poučí a povede řádný život, je pro svoji společnost přínosem. A tak i přes důkazy, že efektivita působení na takového jedince nebývá velká, je neustálé zdokonalování práce s odsouzenými velice důležitá. Z tohoto pohledu se uplatňuje speciálněpedagogická, psychologická i sociální práce. Psychologická práce má své opodstatnění zejména v souvislosti se zjištěním, že na nápravě odsouzeného mají velký vliv osobnostní vlastnosti jedince. Sociálně pedagogická a psychologická práce je poskytována obdobně jako v době výkonu trestu odnětí svobody odsouzeného s tím rozdílem, že je poskytována na svobodě a týká se především aktuálních problémů běžného života. Účinná terapeutická práce musí vycházet ze specifickým problémů. Vhodnou metodou je zde behaviorální a kognitivní psychoterapie. A) Behaviorální techniky - jsou zaměřeny především na eliminaci nevhodných vzorců chování a nácvik přijatelnějších variant B) Kognitivní techniky - j sou zaměřeny na dosažení změn v uvažování a na pochopení mechanismů, které mohou vést k recidivě. Jedinec se učí vnímat kritické podněty, porozumět reakcím na něj a vypracovávat individuální strategie, jak jim čelit. Úspěšnost je zde závislá především na motivaci dotyčného. V oblasti sociální práce s osobami propuštěnými z výkonu trestu odnětí svobody, z ochranného léčení či ochranné výchovy došlo za poslední léta k výraznému posunu. Za tímto účelem vznikl speciální druh sociální péče nazvaný postpenitenciární péče, doplněný v současné době také o pomoc osobám již ve fázi trestního řízení. Mezi hlavní důvody pro 32 postpenitenciální péči je potřeba odborné pomoci, k adaptaci na nové podmínky občanského života, k integraci do společnosti. Jak již předznamenáno výše období po propuštění je obdobím sociální rekonvalescence, je potřeba obnovovat sociální dovednosti, získat korektivní zkušenosti, je zde velké nebezpečí toho, že jedinec podlehne negativním vlivům. Takový jedinec bývá v tomto ohledu velmi zranitelný, prožívá po svém propuštění krizi, bývá bezradný při řešení problémů, konfliktů, má značné obavy, bojuje se stigmatem"kriminálníka", není zvyklý na reálný život „mimo vězení",neumí se sám rozhodovat, mívá snížené sebevědomí, obtížně nalézají smysl života v každodenní realitě. Rovněž se objevují problémy v partnerském životě, jsou narušeny rodinné vazby, je potřeba obnovit rodičovské role, vytvořit nové materiální podmínky, profesní uplatnění. V každé zdravé moderní společnosti se objevuje snaha o řešení situace jedinců obtížně adaptovatelných na její platné normy. Stává se součástí sociální politiky státu, která se mění v souvislosti s vývojem názorů na kriminalitu (Miihlpachr, 2003). V oblasti postpenitenciární péče je poskytováno: pomoc při hledání pracovního uplatnění pomoc při zprostředkování ubytování finanční podpor pomoc při začlenění do sociálního prostředí sociálně výchovné a poradenské působení ve věcech sociálně právních K výrazným změnám došlo také v pojetí samotné sociální práce s uvedenými klienty, v současné době je kladen důraz na autonomii klienta, který je chápán jako partner sociálního pracovníka. Klient je subjektem poskytované sociální péče, činí vlastní rozhodnutí za která nese odpovědnost, stejně jako za svoji sociální situaci a celý sociální vývoj. Sociální pracovník pak poskytuje profesionální pomoc, péči, sociálně výchovné působení dle potřeb a požadavků klienta. V souvislosti s postpenitenciární péčí došlo také k výraznému vývoji následné péče o pachatele trestných činů, která se transformuje vtzv. kontinuální sociální péči. Uvedená péče vychází z legislativních opatření na uvedeném úseku činností a úkolem je koncipovat 33 kontinuální resocializační působení, které dává dosud realizované postpenitenciální péči jiný rozměr. Kontinuální sociální práce se začala rozvíjet na počátku 90-tých let minulého století z iniciativy sociálních kurátorů, kteří považovali tehdejší práci s klienty za nevyhovující a nedostatečnou. V rámci kontinuální sociální práce se pracuje s klientem ve všech fázích trestního řízení, v průběhu soudního řízení a výkonu trestu. Mezi klientem a pracovníkem se vytváří vzájemný socioterapeutický vztah, jehož hlavním cílem je vytvoření pozitivní sociální vazby k okolí tak, aby nedocházelo k sociální izolaci klienta. Kontinuální sociální práce zahrnuje: práci s rodinou klienta, spoluvytvářejí se podmínky pro úspěšnou koexistenci v malé sociální skupině (rodina, pracovní kolektiv) omezování vlivu sociálně patologických skupin na klienta pomoc klientovi při kontaktu s institucemi při řešení jeho materiálního zabezpečení, poskytování zdravotní péče, a v rámci dalších úředních jednáních, neboť schopnost řešit tyto záležitosti se v prostředí vězení omezuje Hlavní předností kontinuální sociální práce spočívá vtom, že umožňuje práci s klientem ještě před jeho propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, což mu dává dostatečný předstih, aby se na svoji nadcházející situaci mohl včas a náležitě připravit, a aby si mohl vybudovat životní perspektivy. Význam kontinuální práce se v současné době stává více než důležitý, neboť se ukazuje , že jedinec ve výkonu trestu odnětí svobody není na své propuštění zdaleka připravený. 34 4. Sexuální deviace 4.1 Etiologie a druhy sexuální deviace Odchylky od běžného společensky tolerovaného sexuálního chování jsou vnímány jako deviantní projevy, které se mohou následně rozvíjet a realizovat. Svůj podíl na vzniku deviací mají jak genetické vybavení jedince, tak i výchovné vlivy a okolní prostředí (zejména rodinné). Vlivy okolního prostředí se také mohou výrazně podílet na rozvoji deviantního chování, které by mohlo být bez těchto vlivů potlačeno (Zvolský, 2003). Většinou lze u deviantní ch jedinců pozorovat už v pubertě jiné chování v heterosexuálních vztazích. Sexuální deviace jsou zahrnuty v 10. revizi mezinárodní klasifikaci nemocí do Poruch osobnosti a chování dospělých (F64-F66). F64 - Poruchy pohlavní identity Transsexualismus (F64.0) - základním rysem je nespokojenost s vlastním anatomickým pohlavím, touha zbavit se vlastního genitálu a sekundárních pohlavních znaků a získat pohlaví opačné. Pro stanovení diagnózy je nutné dlouhodobé sledování, alespoň 2 roky. Potíže s pohlavní identitou již od dětství, vyskytuje se jak u mužů, tak u žen. Úspěch léčby je problematický, vypracovává se plán změny administrativního pohlaví, hormonální zásahy, eventuálně i chirurgické zásahy. Transvestismus dvojí role (F64.1) - opakované a trvalé převlékání do šatů opačného pohlaví bez sexuálního vzrušení. Může se jednat jen o prádlo, jindy o kompletní oděv. Je častější u mužů, objevuje se již v adolescenci. Porucha pohlavní identity v dětství (F64.2) - poprvé se projevuje vraném dětství, vždy před pubertou. Postižený si přeje být opačného pohlaví, zabývá se činností i oblečením opačného pohlaví. Porucha má trvalý ráz, častější je u hochů, převlékán nevyvolává sexuální vzrušení. Asi 1/3 sestává homosexuály, málo kdy transsexuály. 35 F65 - Poruchy sexuální preference Parafilie je pojem vyjadřující, že deviace (para-) je vtom, co postiženého nejvíce přitahuje (- filie). Fetišismus (F65.0) - užívání neživého předmětu k sexuálnímu vzrušení a ukájení, nejčastěji jde o dámské prádlo nebo boty. Převažují věci použité, většinou odcizené. Předmětem zájmu mohou být i části lidského těla (vlasy, nehty). V případě, že předmětem zájmu jsou části těla jako genitál či prsa, se jedná o zvlášť nebezpečnou formu spojenou se sadismem. Porucha se objevuje obvykle už v dětství, častěji u mužů. Fetišistický transvestismus (F65.1) - postižený se převléká do prádla a šatů opačného pohlaví pro dosažení pohlavního uspokojení. Často dochází také k použití kosmetiky a paruk. Po sexuálním vybití převlek jedinec odkládá. Exhibicionismus (F65.2) - porucha postihující především muže, jedná se o opakované vystavování genitálu před cizími ženami nebo dívkami, někdy při tomto masturbují. Často žije postižený normálním manželským životem, deviace je však hluboce zafixovaná a i přes opakovanou léčbu dochází krecidivě. Společenská nebezpečnost je malá, ale je nutné důkladné vyšetření a vyloučit exhibujícího sadistu. Voyerství (F65.3) - orgasmu je dosahováno pozorováním cizích nic netušících svlékajících se či nahých žen, sledováním sexuálních aktivit cizích lidí. Často jsou při tomto používány technické pomůcky - dalekohledy, naslouchadla. Počátek poruchy se objevuje v pubertě. Pedofile (F65.4) - jedná se o preferování dětí (dívek, chlapců, obojího) jako sexuálního objektu. Někteří jsou přitahováni dětmi v předškolním věku, jiní dětmi prepubertálními či pubertálními. Pedofil se chová k dítěti jako k dospělému sexuálnímu partnerovi, průběh je chronický, počíná v dospělosti, u žen je zjišťována vzácně. Sadomasochismus (F65.5) - sadismus nemusí být doprovázen masochismem a naopak. Sexuální vzrušení u masochismu je navozováno tím, že dotyčný je ponižován, bit, poután, trýzněn, mučen, nejčastěji dospělou ženou (nazývanou Domina), která používá různé mučící nástroje, kožené prádlo, vysoké boty. Počátek poruchy již v dětství, někdy dochází k sebepoškozování spojenému se zraněním i smrtí. Sexuální vzrušení u sadismu je 36 vyvoláváno psychickým či tělesným trýzněním, ponižováním, urážením mučením až zabitím, které je spojeno s destruováním těla. Existují ideatorní sadisté, jímž stačí celoživotně masturbační sadistické fantazie, literární nebo výtvarná tvorba. Vysoce nebezpeční jsou sexuální sadisté, kteří dosahují zrušení faktickým mučením a destruováním oběti, kterou znehybňují úderem předmětem, střelnou zbraní, nožem, škrtidlem apod. Sadistické sklony se objevují v pubertě a dospělosti (častěji). Mnohočetné poruchy sexuální preference (F65.6) - různé kombinace uvedených úchylek Jiné poruchy sexuální preference (F65.8): Koprofilie - používání fécés k masturbačním praktikám Frotérstvi - využívání tlačenic v dopravních prostředcích k sexuálnímu vzrušení při tisknutí se k ženě Klysmafilie - vzrušování se klystýrem Mysofilie - vzrušování se špínou Nekrofilie - sexuální ukájení na mrtvolách, vyskytuje se u lidí pracujících s mrtvolami (hrobníci) Telefonní skatologie - telefonování oplzlostí Urofilie - vzrušování se močí a močením cizí osoby Statuofilie - vzrušení sochami Zoofilie - užívání zvířat k sexuálnímu vzrušení a ukojení, nejčastěji u lidí, kteří se zvířaty pracují F66 - Psychické a behaviorální poruchy spojené se sexuálním vývojem a orientací Porucha sexuálního vyzrávání (F66.0) - postižený většinou v pubertě nebo v postpubertálním období si není jist svojí sexuální orientací, eventuálně si přeje svou sexuální orientaci změnit Egodystonická sexuální orientace (F66.1) - jedná se o homosexuály, kteří trvale touží po změně sexuální orientace, typickejšou neúspěšné pokusy o heterosexuální vztahy,často pak zůstávají osamělí. Porucha začíná v adolescenci (Zvolský, 2003) 37 4.2. Diagnostika sexuálních deviací Patologická sexuální aktivita se objevuje častěji u mužů se slabším intelektem a sklony k nadměrnému požívání alkoholu. Typické je přepadávání cizích osamělých žen za účelem pohlavního styku. Na rozdíl od sadistů jim jde pouze o pohlavní styky, nikoli o trýznění ženy. Pokud ženu zabijí, tak z důvodu, aby je nemohla udat nebo při přemáhání odporu. Sexuální deviace je diagnostikována na základě komplexního procesu, zahrnující anamnézu, podobný rozbor psychosexuálního vývoje, somatické vyšetření, využití psychologických testů a faloplethysmografická (eventuálně vulvoplethysmografická) vyšetření. A) Metody psychodiagnostické V zásadě je určení diagnózy deviace i její specifikace v rámci psychodiagnostických metod běžně užívaných na většinové populaci je téměř nemožné. Jedná se však o metody, které mohou u jedince zjistit úroveň inteligence, motivace, charakterizovat jeho osobnost, vhodnost k léčbě a možnosti jejich resocializace (Weiss, 2002). Nicméně zjištění těchto okolností je v rámci komplexní léčby neméně důležité. Hlavním problémem ve využití klasických projektivních, výkonných či dotazníkových psychologických testů u diagnostiky sexuální deviace je, že sexuálně deviantní jedinci mají nespecifické odchylky od normy. Hanson a spol. (1991) uvedl výzkumy s psychometrickými charakteristikami u sexuálních deviantů, které vesměs mapovali jejich postoj k ženám či popisovali sexuálně deviantní chování. Výsledek u těchto výzkumů mělo být nalezení specifických znaků pro sexuální devianty. Obdobně tyto znaky vnáší zemi hledali např. Urbanová a Matula (1986) a to na základě výsledků v Cattellově dotazníku, Eysenckově P E N a Learyho ICL. Veškeré provedené výzkumy v oblasti psychodiagnostických metod preferují výše uvedenou myšlenku o nemožnosti identifikace sexuální deviace v rámci těchto metod, stejně jako nenalezení specifik typických pro sexuální devianty. Lze však u těchto metod najít některé znaky signalizující přítomnost sexuální anomálie. Některá taková specifika u jedinců se sexuálními odchylkami nalézáme například u diagnostické metody projektivního typu - Rorschachův test (ROR), zkonstruované švýcarským psychiatrem Hermannem Rorschachem. 38 Metoda byla poprvé uveřejněna v roce 1921 a je druhou nejčastěji používanou metodou v oblasti znaleckých posudků(http://www.slovnik-cizich-slov.abz.cz). Předmětný test obsahuje deset speciálně vybraných karet s inkoustovými skvrnami, obsahuje pět karet černobílých, dvě černo-červené na bílém pozadí a tři barevné. Všechny skvrny jsou souměrné dle vertikální osy procházející středem karty. Klientovi psycholog předkládá jednotlivé karty a klient odpovídá co na nich vidí. Odpovědi včetně neverbálních reakcí či žádostí o přetočení obrázku, délky odpovědi, psycholog pečlivě zaznamenává (www.cs.wikipedia.org). Odpovědi se pak hodnotí jak po stránce obsahové, tak formální. Sám Rorschach přikládal důležitost především formálnímu aspektu vyhodnocení (interpretace celku nebo detailů, upřednostnění barvy, tvaru nebo pohybu, obsah a originalita interpretace). Pro stanovení psychogramu se dále využívá počet interpretací, sled způsobů apercepce, typ prožívání, obvyklé nebo originální odpovědi (www.testcentrum.cz) Sexuální devianti na III. tabuli odpovídají z hlediska pohlaví osob na obrázku neutrálně, např. že se jedná o dvě postavy, dva lidi nebo tento výjev reagují agresivně - „ženy, které se hádají či perou" . Naproti tomu obvyklou odpovědí u většinové populace je, že jde o dvě ženské postavy (Weiss, 2002). Mathé (1986) uvádí, že v R O R testech pedofilové uvádějí tzv. „tergo" odpovědi, tj. zvíře nebo člověk viděný zezadu, nebo se objevují bizarní sexuální odpovědi a perseverace v odpovědích pravých deviantů či recidivujících sexuálních delikventů. Mathé (1993) vysvětluje „tergo" odpovědi tím, že člověk s tímto typem odpovědí nestojí o vřelý partnerský vztah, je neosobní, bez dostatku citu a vystačí si tzv. s objektem „bez tváře". Bizarní sexuální odpovědi ( nejde o sexuální odpovědi nebo se jedná o odpovědi typu koitus či formulované vulgárním způsobem) znamenají zahlcení fantazie a představivosti sexuálními obsahy a o problému s orgastickou schopností. Perseverace, tj. ulpívání, a to nejen v oblasti sexuálních obsahů, mohou být jak znakem organického poškození C N S , tak i příznakem repetentnosti (Weiss, 2002). Mathé (1986) dále poukazuje na to, že u pedofilů se u R O R testů objevují produkce dětí při současném odmítaní sexuální symboliky, ačkoli tato v případě osob s heterosexuálním zaměřením odmítána není. Samotný test však nemá žádné ukazatele sadismu či sexuální agresivity, proto se lze spíše zaměřit na „kolizi s červenou", defektní odpovědi, agresivní asociace scénického charakteru a obsahy s kategorie „bodacích nástrojů (Mathé, 1986). Za zmínku zde stojí i připomínka, že dříve byla z testů R O R diagnostikována homosexualita. V průběhu let však došlo k vyvrácení této domněnky, neboť testy R O R nelze měřit sexuální orientaci. 39 Obr. 1 - ukázka Rorchachova testu na m U 1 i H - - í UJÍ* U * 'laj -"L l u l Další specifika byla nalezena u testu Kresba lidské postavy (FDT - Figuře Drawing Test). Uvedený test patří k nejčastěji používaným testům v psychodiagnostice. V případě sexuálních deviací se u exhibicionistu objevuje zdůraznění očí u protipostavy a zdůraznění oblasti genitálu (přezkou opasku, rozparkem kalhot) u postavy identifikační. U pedofilů se objevují změněné proporce obou postav na dětské (velká hlava, menší tělo) a potlačení sekundárních pohlavních znaků u ženské protipostavy. U sexuálních agresorů se objevuje zkreslování ženské figury, zbraň nebo prsty s ostrým zakončením u postavy identifikační a její nadměrná maskulinizace. V případě sexuální agrese jsou u postav charakteristické otevřená ústa s vyceněnými zuby nebo časté patognomické znaky (odstávající, nápadné uši). Postavu opačného pohlaví kreslí jako větší (znak závislosti a submisivity vůči ženám či konkrétnímu ženskému objektu) (Brichcín a Koubek, 1982). F D T je dobře použitelnou metodou u jedinců s úplnou nebo částečnou poruchou sexuální identifikace. Mimo běžně používané psychodiagnostické metody jako Eysenckův či Cattellův osobnostní dotazník existují i pokusy o vytvoření speciálních sexuologických dotazníků. Příkladem může být dotazník Čiarke SHQ (Clarke Sexual History Questionre for Males = Dotazník sexuální historie pro muže). Uvedený dotazník obsahuje 190 položek a byl vytvořen Paitichem a jeho spolupracovníky. 40 Velmi dobře ho lez použít na zjištění celkové úrovně parafilní aktivity, i přesto, že referované a reálné chování se ve skutečnosti plně nekryjí (Bradford a spol.,1992). Multiphasic Sex Inventory (Vícedimenzionální sexuální inventář)- dotazník obsahuje 300 položek a byl vytvořený Nicholsem a Molinderem (1984). Uvedený dotazník obsahuje mimo klinických a valorizačních škál, také škály měřící zkušenosti se sexuálně deviantním chováním, sexuální informovanost , sexuální dysfunkčnost, kognitivní procesy. Metoda se využívá zejména k měření pokroků v terapii (Weiss, 2002). Adult Cognition Scala (Kognitivní škála pro dospělé) - dotazník vytvořen Ábelem a spol. (1984) - obsahuje 29 položek s falešnými domněnkami, s nimiž se setkáváme u pedofilů. Odpovědi se značí pomocí Likertovi škály od „plně souhlasím" po „silně nesouhlasím". Multidimensional Assessment of Sex and Aggression (Multidimenzionální měření sexu a agrese) - dotazník vytvořen Knightem a spol. (1994), obsahuje 403 položek s normální i deviantní sexuální zkušeností, sexuální poruchy, parafilie, dětské sexuální zkušenosti, projevy agresivity a charakteristiky trestného činu. Attraction to Sexual Aggression Scale - dotazník zkoumající sklon k sexuální agresi vytvořený Malamuthem (1989). Uvedený dotazník má 14 položek a měří pomocí Likertovy pětibodové škály náchylnost k násilnému sexu, 12 položek měřících klon ke svazování, 18 položek mřížích sklon ke konvenčnímu sexu, 5 položek k homosexualitě, 11 položek k nekonvenčním sexuálním praktikám a 12 položek k deviantnímu sexu. Adult Sexual Interest Cardsort (Kartičkový test sexuálních zájmů pro dospělé) - dotazník vytvořený rovněž Ábelem, hojně používaný v U S A . Obsahuje 75 výroků popisujících různé sexuální aktivity. Tyto jsou pak posuzovány na sedmibodové škále od -3 (silný odpor), přes 0 až po +3 (extrémně sexuálně vzrušující). Test sématického diferenciálu u sexuálních delikventů - obecné položky testu byly doplněn Marksem a Sartoriusem (1967) o specificky sexuální adjektiva, např. přitažlivý - odpuzující, erotický - frigidní), přičemž zjistili, že změna v postojích se přímo odrážela klinické změně během léčby. Obdobné změny postojů byly zaznamenány i v závislosti na falometrických změnách a změnách v kožně galvanickém odporu před a po léčbě (Quinsey a spol, 1976). Screening Scale Pedophilic Interests (Screeningová škála pedofilních zájmů, SSPI)- novější dotazník autorů Seta a Lalumiéra (2000). Uvedená metoda byla vytvořena na základě vyšetření 1113 pedofilních delikventů a bylo jí zjištěno, že falometricky diagnostikovaná sexuální preference dětských objektů je v pozitivní korelaci s počtem obětí, s přítomností chlapeckých obětí, s nižším věkem obětí a extrafamiliárními oběťmi. 41 Základem pro vyplňování dotazníku je opět škála, vycházející ze záznamů policejního vyšetřování, přičemž se zjišťuje přítomnost znaku nebo jeho nepřítomnost, např.: 1. Oběť byla mužského pohlaví (Ano, 2 body - Ne, pouze oběti ženského pohlaví, 0 bodů 2. Pachatel měl více než jednu oběť (Ano, 1 bod Ne, pouze jedna oběť, 0 bodů) 3. Věk některé z obětí byl 11 let a mně (Ano, 1 bod Ne, byly starší, 0 bodů) 4. Oběť nebyla v příbuzenském vztahu k pachateli (Ano, 1 bod-Ne, pouze příbuzní, 0 bodů) (Weiss, 2002) Pozn.: Bohužel však ani jeden z uvedených dotazníků nebyl přeložen do českého jazyka a přizpůsoben naší populaci. B) Psychofyziologické metody Faloplethysmografická metoda - byla vyvinuta na Psychiatrické klinice 1. L F v padesátých a počátkem sedmdesátých let, jedná se o vyšetřovací metodu mechanickou, následně elektronickou při které jsou registrovány specifické sexuální reakce (tumescence v genitálu), případně jsou korelovány s cévními reakcemi v hlavové oblasti a končetinách (Zvolský, 2003). V podstatě jde o přístrojovou registraci objemových změn penisu či změn prokrvení vulvy jako reakce při prezentaci vizuálních nebo auditívni ch sexuálních podnětů různého charakteru (mužů, žen, dětí, agresivních scén atd.). Mimo přístrojů na měření změn objemu penisu se používají tzv. metody cirkumferenční tj zaměřené na průměr penisu nebo obvod. U nás se používá zejména elektromagnetický falograf Hadravského, založený na principu popsaného Bacroftem (1966). U přístroje má snímač charakter rozevřených kleští, které penis lehce svírají ze stran. Při zbytnění penisu se kleště rozevírají nebo se automaticky svírají při detumescenci. Uvedeným se vysouvá či zasouvá jádro elektromagnetické cívky, umístěného na jednom rameni kleští, do cívky umístěné na druhém rameni a vznikající proudy se registrují. Bylo však poukázáno na nepřesnost přístroje, neboť jen reaguje na průměr penisu, ne na jeho objem (Weiss,2002). V současné době se falometrické metody využívá: 1) při vyšetřování nočních tumescencí ve spánkových laboratořích 2) v základním výzkumu týkajícím se sexuální vzrušivosti a její závislosti na různých proměnných, např. testosteronu, léků, alkoholu, emocích, vizuálních podnětech atd. 3) při diagnostice a léčbě sexuálních dysfunkcí 42 4) při diagnostice sexuálních deviací 5) při kontrole výsledků terapie u sexuálních deviantů (McConaghy, 1993) U žen se rovněž využívá elektrokapacitní Figarův snímač, založený na detekci elektrokapacitních změnách při objemových změnách vyšetřované tkáně způsobených nervově-cévními aktivitami. Jedná se o tzv. metody vulvopletyzmografickou nebo vaginální pletyzmografickou, zaznamenávajících prokrvení pohlavních orgánů ženy v závislosti na předložených erotických stimulech. U žen jsou však tyto metody spíše ve fázi ověřování. Obecně však platí, že při správných postupech jsou výsledky získané při falometrických metodách velmi věrohodné (Weiss, 2002). Vzhledem k tomu, že někteří klienti, i přesto, že nevykazují známky deviace, reagují pozitivně například dětské nebo sexuálně násilné podněty, je pro správné stanovení závěrů důležitý tzv. deviantní diferenciál. Tento je založený na převodu výsledků na standardní skóre, které se dá zjistit reakcí na podněty nedeviantní (souhlasný sex, dospělé objekty) a deviantní (násilný sex, dětské objekty) (Lalumiér a Haris in Weiss, 2002). Deviaci pak určuje vyšší reakce na podněty deviantní ve srovnání s reakcí na podněty nedeviantní. Trojan in Weiss (2000) uvádí, že falometrické vyšetření může být doplněno i vědomým posuzováním podnětů vyšetřovaným. Posuzována je míra erotičnosti po zhlédnutí těchto podnětů. Uvedeným hodnocením samotným klientem lze posoudit míru jeho náhledu a sebepřijetí. Jedná se o moment velmi důležitý pro soustavnou psychoterapii. Auditívni metody se také využívá při pochopení motivačního mechanismu abnormální sexuální agresivity. Využívá se slovní stimulace při falometrickém vyšetření nebo se vytváří příběh na základě anamnézy klienta, a následně se rozvíjí příběh druhý vytvářený z témat prvního příběhu, které dotyčného nejvíce vzrušovali a takto se postupuje dále až k příběhu, který je pro daného klienta nejvíce vzrušující. Příběhy se nahrávají na magnetofon a při vyšetření klientovi pouštějí. Uvedenými vyšetření vychází najevo například skutečnost, že agresor vykazuje nápadnou vzrušivost při popisu sledování nic netušící ženy nebo že ani surové zacházení se ženou nebrání v optimálním vzrušování taktilní percepcí jejího těla a naopak vzrušení ustupuje při partnerských projevech ženy (Kolársky a Madlafousek in Weiss,2002). 43 Mezi jiné psychofyziologické metody patří např. polygraf. Tzv. detektor lži, založený na registrování pulsu, krevního tlaku, E K G a kožně galvanické reakce, je u nás málo používaný a jedná se spíše o podpůrnou metodu na ověření validity výpovědi obviněného. Nicméně použitelnost detektoru při vyšetřování sexuálních deliktů má své opodstatnění. Stejně jako u falometrie jsou výsledky poly grafu zkreslovány prostředím, pochybnostmi klienta a jeho snahou předstírat či potlačit sexuální vzrušení. Měření kožně galvanického odporu (GSR) je někdy užíváno jako pomocné vyšetření v rámci falometrického zkoumání. Tato metoda slouží zejména k posouzení věrohodnosti spolupráce probanda. Na předpokladu selektivity vnímání je založena metoda, u které se na každé oko promítá jiný diapozitiv a to přístrojem binokularoskop (zkonstruovaný Weissem a Tsakalidouovou 1996). Doba expozice obrázků s akty mužů, žen a neutrálním obrazem 0,2 vteřiny. V rámci metody bylo autory zjištěno, že homosexuálové percipovali častěji muže než ženy a neutrální podněty a heterosexuálové častěji ženy než muže a neutrální podněty. Vzhledem k tomu, že výsledky odpovídaly sexuální orientaci v obou skupinách, je zde možnost využití této metody i v diagnostice sexuálních deviací, což však nebylo prakticky provedeno (Weiss, 2002). K diagnostice v sexuologii se využívá také starší Rosenzweigův experiment s fotoskopem. Autor vychází z předpokladu, že osoba prohlížející obrázky věnuje více času těm, které jsou pro ni eroticky přitažlivé. Zamansky a Vergiles (1956) u souborů s heterosexuálními a homosexuálními studenty zjistili , že homosexuálové si déle prohlíželi obrázky mužů než obrázky žen a obrázky s neutrálním obsahem, kdežto u heterosexuálů byly nej delší časy prohlížení u obrázků žen. V souvislosti s touto metodou je nadějnou metodou měření vizuálního reakčního času (fixační čas), uvedená Osbornem a spol. (1995) na základě pokusů Rosenzweiga a Zamanského. Abel a spol. (1998) testoval osoby, které si sami prohlížely diapozitivy při použití falometrické metody a hodnotili jejich sexuální atraktivitu na Likertově škále od 1 (velmi znechucující) až po 7 (vysoce sexuálně vzrušující). Délka sledování diapozitivu byla přímo úměrná sexuální vzrušivosti současně měřené falomericky. Metodu záznamu pohybu očí u sexuálních deviantů použili David a spol. (1996). Za použití záznamového přístroje vyšetřili 14 sexuálních agresorů, 6 pedofilů a 15 probandů kontrolní skupiny. Uvedeným bylo promítnuto 36 diapozitivů s akty různého pohlaví a věku. Výzkumem bylo potvrzeno, že devianti při zaměření pozornosti preferují jiné části těla objektů než muži kontrolní skupiny. U deviantů bylo zjištěno, že upřednostňují ty části těla objektů, které jsou blízko genitálu. 44 Pohlaví a věk objektu přitom nehrály žádnou výraznou roli. Metoda se projevila jako vysoce senzitivní (86-100%) a specificitní (86-100%). Některé fyziologické metody jako měření teploty penisu se již nepoužívají (tzv. termistorový záznam pro technickou obtížnost, jiné metody jako měření rozšiřování očních pupil, kardiovaskulární a dýchací reakce či elektrické mozkové potenciály jsou zatím se stadiu výzkumů (Weiss, 2002). C) Anamnestická vyšetření V rámci stanovení komplexní diagnózy se jeví jako vysoce důležité také anamnestické vyšetření, přičemž jako nej spolehlivější pro určení možného odchylného vývoje sexuální motivace je zaměřený rozhovor. Zvláštnosti psychosexuálního vývoje deviantů mohou vést ke specifikaci odchylky. Anamnestický rozhovor je důležitý i pro stanovení terapie a možné recidívy. Z tohoto hlediska je důležitý věk pacienta, čím dříve se deviantní znaky objeví, tím jistější je přítomnost deviace a dále frekvence deviantních aktivit (vyšší frekvence = vyšší možnost recidívy). Dále úzkost a pocit viny v souvislosti s deviantním chováním jsou důležité z hlediska náhledu a motivace klienta a samozřejmě existence či absence schopnosti dosahovat i nedeviantního sexuálního chování. Vyšetření se zaměřuje zejména na: 1. Atypické zaměření a atypické chování v dětství - většinou se vykytuje u osob s narušenou sexuální orientací (transsexuálové, transvestité dvojí role, transvestitičtí fetišisté). Jedná se zejména o zálibu v hračkách opačného pohlaví, převlékání do šatů a prádla opačného pohlaví apod. Kromě neškodných příznaků u osob s narušenou sexuální deviací se však můžeme u parafiliků s deviací v dětství setkat s varovnými signály jako týrání zvířat, u profilů se zakládáním ohňů, u sexuálních agresorů obecně se zvýšenou agresivitou. 2. Odlišná náplň masturbačních fantazií a polučních snů. Odlišná preference v obsahu masturbačních představ a erotických snů odpovídající deviantnímu zaměření se objevuje už v pubertě. U některých jedinců může pocit viny vést až k potlačení sexuality nebo naopak ke zvýšené frekvenci masturbace a takto uspokojování deviantní ch potřeb. U nedelikventních jedinců se masturbace stává jediným zdrojem sexuální realizace. 45 3. Výskyt funkčních sexuálních poruch (sexuálních dysfunkcí) - při zahájení heterosexuálního pohlavního života, zejména selhávání při prvních souložích nebo nápadně opožděný (zejména u deviací v objektu) či méně předčasný (u deviací v aktivitě) začátek pohlavních styků. Později se mohou poruchy erekce vyskytovat epizódne , u některých deviantů může být partnerský sex dysfunkční celoživotně. Rovněž se u parafiliků objevuje neschopnost dosáhnout orgasmu (anorgasmie, anejakulace, retardovaná ejakulace) nebo ztráta zájmu o partnerské styky. 4. Nápadný časový odstup mezi první heterosexuální kostální zkušeností a dalšími kostálními aktivitami - zatímco u nedeviatních jedinců je tendence opakovat styk co nejdříve u parafiliků může odstup trvat i roky 5. Slabá motivace k obvyklým sexuálním aktivitám - nízká frekvence koitů nebo vyhýbání se partnerským erotickým situacím. Parafilní jedinci racionalizují tento nedostatek motivace „zábranami", „studem" apod. nebo preferují nekoitální aktivity před souloží či netypické sexuální praktiky v rámci partnerských sexuálních aktivit (anální styk či styk a tergo u sadistů). 6. Nedostatek sexuální empatie - parafilici nebývají často schopni správně vyhodnocovat erotické signály, mnohdy je interpretují chybně. Někdy se také objevuje určitá neobratnost při dvoření a nedostatek schopností porozumět sexuálním potřebám partnerky. 7. Parcialistické zaměření - nedeviantní muži nejčastěji uvádějí jako preferenci u ženského těla prsa a klín, sadisté či sexuální agresoři uvádějí hýždě a stehna, pedofilové obličej apod. 8. Absence hlubších citových vztahů - u parafiliků obvykle chybí platonické zamilování, prožitek velké lásky, někdy se objevuje neschopnost dlouhodobě udržet osobně partnerský vztah. Při anamnestickém vyšetření může některý ze zjištěných údajů znakem poruchy preference. Zatímco například nedostatek hlubších citových vztahů může být známkou sexuální agresivity, tak pro pedofily je typickým diagnostickým vodítkem ve formě zamilovanosti do dětských objektů. Samozřejmě se někdy přítomnost výše uvedených signálů objevuje i u nedeviantní ch osob, např. u neurotiků či emočně nevyvinutých psychopatů, proto je nezbytné u obtížnějších případů pro stanovení diagnózy deviace použití falometrického vyšetření. Z hlediska spolehlivosti byly pro stanovení diagnózy deviace jako nej spolehlivější vyhodnoceny údaje citové preference, tedy stručně řečeno údaje o tom do koho se klient zamilovává. 46 Takto lze určit jak orientaci homosexuální a heterosexuální, tak i zjistit přítomnost pedofile. Méně ovlivnitelnou vědomou kontrolou je i rovina obsahu erotických ( orgastických či polučních) snů, i když u sexuálně většinové populace se ojediněle během života objevují sny s homosexuálním, incestním či deviantním obsahem. Masturbační fantazie klienta nemusí stačit ke stanovení diagnózy, nicméně jsou z hlediska diagnostiky velmi významné. Hlavním problémem je vědomé či nevědomé (při vytěsnění deviace) potlačování a manipulace s obsahem těchto fantazií. Nejméně významnou se jeví rovina na základě pozorovaného chování, neboť většina deviantů má alespoň v určitých obdobích života i normální sexuální styky, navíc nikdy své deviantní preference v praxi nerealizují (Weiss, 2002). V rámci diagnostické vyšetření je důležitá také sociální adaptace jedince. V rámci interpersonální charakteristiky se jeví jako důležité asertivita jedince, sociální úzkostnost, schopnost empatie. Dále je důležité zjištění jak je schopen jedinec navazovat citové vazby, jaké jsou jeho vztahy - rodinné, partnerské, pracovní, jakou má kvalifikaci, vzdělání, zda nemá kriminálně závadové jednání (nesexuální) a jiné důležité informace v rámci sociální adaptace. Za zásadní považujeme také základní body života klienta a charakteristiky jeho vývoje. Patří sem vztah k rodičům, zda byl fyzicky týrán, sexuálně zneužíván nebo deprivován, zda byl ovlivněn nějakými traumaty (úmrtí blízké osoby, rozpad manželství, onemocnění, uvěznění, ztráta dětí apod.). Diagnostika musí být dále doplněna o složku zdravotní, zda např. netrpí nějakým zejména psychickým onemocněním (např. duševní poruchy), zda se nepokusil o sebevraždu či se podrobil nějakému psychiatrickému léčení. Některé sexuální delikty mohou být totiž iniciovány nějakou základní poruchou a tomuto musí být přizpůsobena i následná léčba. K sexuálnímu deliktu také často dochází pod vlivem alkoholu nebo drog, proto také zjištění jejich užívání a následná léčba je rozhodujícím faktorem v prevenci recidívy deviantního chování. Velká část deviantního chování (až polovina) je spáchána právě pod vlivem alkoholu nebo drog. Následná léčba toxikologická či protialkoholická může probíhat souběžně s léčbou sexuologickou. Zjištění somatického zdraví je důležité například pro stanovení správné farmakoterapie a rovněž i pro vyloučení možnosti, že jedinec se dopustil sexuálního deliktu v rámci primárního somatického onemocnění (organické mozkové postižení, epilepsie,degenerativní onemocnění,úrazy, endokrinní poruchy). Sexuální delikt může být u některých případů dokonce prvním nediagnostikovaným znakem endokrinní poruchy (Langevin a Curnoeová in Weiss, 2002). 47 Z hlediska reci divy je významná schopnost jedince identifikovat rizikové situace a jeho schopnost se s těmito situacemi vyrovnávat. Hall (1989) uvádí čtyři faktory recidívy: 1 .frekvence výskytu rizikových situací a rizikového chování 2. síla „pokušení", které v něm tyto situace vyvolávají 3. jistota či důvěra pacienta, že je schopen těmto pokušením odolat 4. kvalita jeho schopností tyto rizikové situace zvládnout Problémem v diagnostice sexuálních deviací je i u zdánlivě spolupracujících klientů zkreslování údajů. Jedná se o psychickou obranu v zájmu zachování psychické integrity (racionalizace, vytěsňování, reaktivní formace). Důsledkem těchto obran je získávání informací spíše o neurotických rysech než o sexuální motivaci. Kaplanova a spol ( 1990) zkoumali výpovědi sexuálních deviantů vyšetřovaných nejdřív anamnestický policistou v rámci trestního řízení a poté diagnostikem v terapeutickém zařízení se zárukou zachování důvěrnosti poskytnutých údajů. Při následném vyšetření ve zdravotnickém zařízení probandi přiznali více sexuálních deliktů než při prvotním policejním vyšetřování (Weiss,2002). Z uvedeného důvodu je kromě samotného anamnestického vyšetření klienta nutné při stanovení diagnózy získávání poznatků také od rodinných příslušníků, partnerů, či svědků v rámci trestního řízení, v souvislosti s tímto hovoříme o tzv. objektivním popisu sexuálního chování. Dalším problémem v diagnostice sexuálních deviací bývá fakt, že většina z nich plně popírá spáchání inkriminovaného činu. V rámci výzkumů bylo zjištěno, že popírání je výsadou zejména u těch, u kterých byla diagnostikována psychopatie (48%), zatímco nejméně popírají svůj čin pedofilní devianti (5%). Zajímavé bylo také zjištění, že popírání činu je přímo úměrné stoupajícímu věku a že nejvíce negují svůj čin recidivisté, kteří mají na svém kontě i nesexuální trestné činy (až 40%) (Lachman a Mellan in Weiss, 2002). Komplikací při diagnostice je i přítomnost mentální retardace (Weiss, Brichcín, 1991). Velmi často tito jedinci masturbují na veřejnosti, často se zaměřují na uspokojení okamžité sexuální potřeby, mají nedostatečné zábrany. Mezi pachateli trestných činů pohlavního zneužívání je také mnoho jedinců s mentální retardací, kteří se uspokojují u objektů masturbací nebo se uspokojují na jejich těle. Na rozdíl od pravých pedofilů se někdy pokouší o soulož s dítětem, které jim je „partnersky" bližší než dospělé ženy. 48 Diagnostika je komplikována i faktem, že osoby s mentálním postižením nedostatečně diferencují objekt sexuálního zájmu z hlediska věku či pohlaví. Mívají také často velmi omezené možnosti normálního přiměřeného způsobu sexuálního uspokojení. Sexuální aktivita se tedy může omezovat na náhradní způsoby sexuálního vybití. Autoři však upozorňují na skutečnost, že i jedinec s mentální retardací může trpět sexuální deviací. Podle Zimanové a spol. (1986) je u stanovení diagnózy také u starších sexuálních deviantů 1) deviantní projevy mohou být vysvětleny organickými příčinami (chování neodpovídá místu, čas, sociálnímu kontextu, je narušen úsudek, projevy jsou i vjiných nesexuálních sférách) 2) sexuální potřeby jsou celý život kontrolovány a udržovány na fantazijní úrovni nebo je jejich kriminální chování neodhaleno - toto chování u starších deviantních osob se vyznačuje promyšleností, plánovitostí a systém racionalizací, které svědčí o tom, že jsou si plně vědomi trestností jejich počínání 3) deviantní sexuální aktivity jsou spojeny s fyziologickými změnami v procesu stárnutí, pro které je charakteristická převaha pregenitálních aktivit (objímání, hlazení, líbání). Starý člověk může být izolován, má málo příležitostí k navázání přiměřených partnerských vztahů , v důsledku čehož vyhledává nejčastěji dítě jako náhražkový objekt sexuální touhy. Většinou tito jedinci zůstávají na úrovni pregenitální a nedosahují jejich vztahy pravých sexuálně deviantní ch podob. Mezi hlavní úkoly psychodiagnostiky sexuálních deviací patří také rozlišení pravých deviantní ch sexuálních projevů od zástupných, neboť tyto jsou pro jedince méně ohrožující (např. expozice genitálu za sexuální agresivitu). Jedinec ne vždy také uvádí pravdivé údaje a netrpí vždy jen jednou deviací. V případě výskytu několika druhů sexuálních deviantních aktivit se jeví jako významné stanovení diagnózy „základní", která motivačně stojí za všem ostatními deviantními projevy. 4. 3. Terapie sexuálních deviací V některých případech není nutná, s přihlédnutím k měnícímu se názoru společnosti. Příkladem může být homosexualita, která se dříve nesmyslně a zbytečně léčila. Některé sexuální deviace jsou však vysoce nebezpečné pro své okolí (jako pedofile, sadismus, patologická sexuální agresivita, exhibicionismus). 49 Léčba spočívá v biologické terapii a psychoterapii. Dříve se k útlumu používali estrogeny (Agostilben), které však vedly ke ztrátě ejakulace, atrofii varlat, snížení až vymizení apetence, růstu prsů u mužů a kardiálním komplikacím. V současné době se používá Cyproteronacetat (Androcour) nebo cyprogestronacetát (Provera) v dávkách až 100 mg/d v injekcích jsou možné až dvoutýdenní intervaly. Dále se užívají psychofarmaka, působící sedativně nebo lithiové preparáty. Také může být provedena u nebezpečných deviantů kastrace a to na jejich žádost - riziko recidívy je zde do 5 %. Na biologickou terapii musí navazovat specializovaná psychoterapie, učící devianta žít tak, aby nebyl pro společnost nebezpečný. V některých případech se také objevuje náhradní sexuální chování u jedinců, kteří nejsou „devianty" . Tyto osoby se nacházejí ve specifické situaci nebo určitém psychickém či tělesném stavu. Jedná se např. o homosexuální chování ve věznicích, pedofilní chování při demenci, sexuálně agresivní jednání asociálních agresivních psychopatů nebo o jednání v opilosti (Zvolský, 2003). 4.4. Právní důsledky sexuální deviace Jako každý, kdo se nějak proviní vůči společensky přijatelným normám, tak i ten kdo spáchá delikt sexuálně orientovaný, musí očekávat, že za něj bude svojí společností sankcionován. Jako sexuální delikt pak bývá označován ten, který nějak souvisí s pohlavním vzrušením pachatele nebo jeho objektu. Dle trestního zákona č. 140/1961 Sb. jde zejména o trestné činy kuplířství (§ 204), ohrožování mravnosti (§ 205), dvojí manželství (§ 210), ohrožování mravní výchovy mládeže (§ 217), ohrožování pohlavní nemocí (§ 226), znásilnění (§ 241), pohlavní zneužívání (§ 242), soulož mezi příbuznými (§ 245) a obchodování se ženami (§ 246). Některé sexuálně orientované delikty však bývají schovány pod paragrafy, které jako „sexuální" neoznačujeme. Do této skupiny patří např. jednání, které bývá kvalifikováno jako omezování osobní svobody (§ 231), vydírání (§ 235), ublížení na zdraví (§ 221 - 224), vražda (§ 219), krádež (§ 247) - u fetišistickém deliktu nebo výtržnictví (§ 202) - např. u exhibicionistu. Určitý sexuální podtext mohou mít v sobě také v současné době hojné diskutované trestné činy týrání svěřené osoby (§ 215) a týrání osoby ve společně obývaném domě nebo bytě (§ 215a), které nezřídka vrcholí v delikty sexuálně orientované, např. znásilnění či pohlavní zneužívání. Stále však i v naší moderní společnosti přetrvává stud obětí sexuálních činů, které často cítí vinu za to co se stalo. 50 Typicky se velmi pozitivně hodnotí agresivita jako přirozený znak mužnosti a naproti tomu se stále objevuje tichý souhlas s násilím vůči ženě či neškodnosti pohlavního zneužití. Stejně jako se typicky objevuje mlčení o sexuálních deliktech a to zejména v rodinách, kde je paradoxně chráněn zájem pachatele, z obavy před prozrazením a s tím související skutečností „ že na ně bude ukazováno prstem". Oběť pak s sebou vleče „rodinné tajemství" jako tíživé okovy celoživotního handicapu. Stejné okovy s sebou vlečou i ostatní oběti, které si sexuální delikt na nich spáchaný nechali pro sebe, ačkoli mohli sami na základě svých možností a schopností (dostatek věku, svéprávnost) rozhodnout o tom, že pachatel bude potrestán. Navíc utajování těchto deliktů vede také k posílení pachatelova chování a nezřídka i k reci divě, čehož si i oběti bývají vědomi, takže s sebou životem nesou i nemalý pocit viny. 51 5. Trestně právní východiska 5.1. Kriminální chování Jako kriminální chování považujeme obecně takové aktivity, které porušují právní normy. Trestnou činnost pak chápeme jako poruchu sociálně adaptačních schopností a dovedností Jasně se zde definují odchylky od stanovené sociální normy. Pachatelé trestných činů neplní požadavky a očekávání svojí společnosti a ani nejsou ochotni tyto požadavky plnit (Vágnerová, 2004). Je mnoho teorií, které se pokoušely objasnit příčinu kriminálního chování Jejich autoři při tom vycházely z různých hledisek: a) ke kriminálnímu chování je vrozený předpoklad b) kriminální chování je do jisté míry naučené c) kriminální chování je vymezeno určitými psychickými vlastnostmi, které zvyšují riziko takového reagování (odlišnost uvažování, osobnostní rysy, akcentace některých psychických potřeb a způsob jejich uspokojování, narušení) (Čirtková,1998, Čirtková a Červinka, 1994) Vágnerová (2004) uvádí tyto základní dělení teorií: 1) zdůrazňující genetické dispozice ke kriminálnímu chování - do této kategorie patří i 100 let stará teorie „vrozeného zločince" vojenského lékaře a představitele pozitivistické školy 19. století Césare Lombrosa nebo teorie „morálního idiota H.H. Goddarda, podle které je příčinou kriminálního chování mentální defekt 2) počítající s vlivem učení - anglický psycholog Eysenck (1964 ) považoval za rizikového jedince extrovertovaného neurotika, jehož nadměrné zaměření na okolní svět je příčinou neschopnosti adekvátního sociálního učení, důsledkem je pak chování nerespektující dané normy 3) teorie sebekontroly Travise a Gottfredsona - nejvýznamnějším předpokladem asociálního jednání je neschopnost sebeovládání. Trestný čin lze chápat z tohoto hlediska jako snadný rychlý způsob uspokojení vlastních potřeb, které nevyžaduje zvláštní úsilí a přípravu. Uspokojení se dosahuje bez odkladu. 52 4) Teorie Walterse a Whita (1989) - hlavní příčinou kriminálního chování je odlišné uvažování. Walters a White vytvořili model kognitivního stylu typického pro kriminální recidivisty. Zdůrazňuje iracionální prvky uvažování, emoční ovlivnění, působení silných obranných mechanismů znemožňujících přiměřené hodnocení situace a poučení ze zkušenosti. 5) Cloningerova troj dimenzionální teorie osobnosti (1987) - základem je předpokládaná dispozice reagovat určitým způsobem: člověk nereaguje na ocenění okolí, je mu lhostejné jakým způsobem je hodnocen nebo má zvýšenou potřebu silných zážitků, i páchání trestné činnosti je pro něj vzrušující, nebo nereaguje na nebezpečí, není schopen odhadnout míru rizikovosti vlastního jednání, nemá strach ani v situacích , kdy by to bylo účelné Z hlediska pohlaví páchají trestnou činnost častěji muži než ženy. Z hlediska věku páchají trestnou činnost muži v rozmezí adolescentního věku a mladé dospělosti (Černý, 2002). Z hlediska vzdělání a sociálního postavení mají kriminální recidivisté nižší vzdělání, chybí jim jakákoli profesní kvalifikace a bývají členy nižší sociální vrstvy (Vágnerová, 2004). Z demografického hlediska je větší míra kriminality ve městě, což je do jisté míry dáno tím, že je zde větší míra anonymity a stahují se zde problémový lidé z venkova a malých měst, kde je větší kontrola (Schmeidler, 2000 ). Trestná čin vzniká souhrou tří faktorů: motivovaný pachatel vhodný objekt (dosažitelný, slabý, bezbranný..) vhodné podmínky ( kde nejsou v okolí lidé, kde je malá přehlednost, menší riziko pro pachatele) Na základě těchto faktorů se přistupuje k analýze příčin vzniku situací kriminálního chování. Jak je naznačeno etiologie delikventního chování je multifaktoriální, je výsledkem interakce mezi komplexem vnějších vlivů a vlastností jedince. A) Vrozené dispozice - k určitému způsobu reagování (např. impulsivita, dráždivost, obtížnost zvládání ilustrací) mají pro vznik kriminálního chování značný význam 53 B) Vlivy prostředí - každé prostředí posiluje nebo naopak blokuje určitý typ chování Rodina - kriminalita rodičů zvyšuje riziko podobného chování potomků, uplatňují se jak genetické, tak sociální vlivy. Negativní vlivy z dětství obecně vytváří předpoklad nežádoucích vzorců chování, ať už jde o citové strádání, fyzické týrání nebo zneužívání dítěte. Stejně důležitá je také kvalita rodinného života, vhodné posilování žádoucích vzorců chování Škola a vrstevníci - již v dětství se u pachatelů trestných činů objevují signály nepřizpůsobivosti a neschopnosti respektovat běžné normy chování, zpravidla nemají dobré školní úspěchy, rodinné prostředí nemá potřenou kvalitu. Příslušnost k partě zvyšuje riziko identifikace s jejími hodnotami a rozvoj nežádoucích způsobů chování. K e kriminálnímu chování dochází nejčastěji v adolescenci a lez jej chápat jako nastartování určité životní dráhy. Specifické podněty vycházející z nejbližšího sociálního prostředí vedou k cyklickému rozvoji komplexní sociální dysfunkčnosti, zahrnující i kriminální chování (Reine, 1993 2004). Platí, že pachatelé trestných činů mající špatné rodiče, se sami stávají špatnými rodiči a manželi, mají nedostatečnou kvalifikaci, nedokáží si najít vhodné zaměstnání a raději volí trestnou činnost jako způsob obživy. Je zřejmé, že takoví jedinci si osvojují vzorce chování, které používají i v dospělosti a rovněž stejným způsobem předávají dá svým potomkům ve smyslu negativní sociální dědičnosti (Vágnerová, 2004). C) Situační faktory - mohou být spouštěcí kriminálního chování, důležitá je např. dostupnost cíle, pocit snadnosti, nepřítomnost nikoho dalšího, opilost ovlivňující sebeovládání. Situačně může být navozeno i takové jednání, které se nakonec stane důležitým mezníkem v životě člověka, bez ohledu na jeho minulost. Nastartování nežádoucí životní dráhy může tak vzniknout i u dosud netrestaného jedince, který spáchá pod vlivem nešťastných okolností (např. opilosti) trestný čin a je na základě tohoto souzen, odsouzen k výkonu trestu odnětí svobody, kde ztrácí své původní sociální role a nese dále s sebou stigma „kriminálníka". Profil pachatele Všechny vlastnosti, které zvyšují riziko asociálního chování, jako např. chladnokrevnost, necitlivost, bezohlednost, mohou být stejně dobrým předpokladem k úspěchu. Z tohoto důvodu lze chápat soubor psychických vlastností , které mohou mít význam pro rozvoj delikventního chování, pouze orientačně (Walter a White, 1989). 54 Emoční prožívání pachatelů trestných čin může být extrémní. Často reagují afektivně, jsou snadno popudlivý, citově výbušní a nestabilní a chladní. Mezilidské vtahy jsou narušeny a zlobný afekt může vést až k odbourání zábran. Velmi často se také setkáváme u těchto jedinců s lhostejností vůči utrpení jiných, mají nedostatek jak soucitu tak empatie. Emoční ladění bývá negativní, převažuje mrzutá, podrážděná nálada. Emoční postoj ke světu bývá hostilní. Setkáváme se však i se sentimentalitou, povrchním citovým projevům nespojených s odpovědností a ochotou něčeho se vzdát. Většinou také litují sami sebe, nikoli někoho jiného (Vágnerová, 2004). Mezi pachateli trestných činů je více lidí s nižším intelektem a nižší úrovní vzdělání. Ovšem výjimkami nebývají ani lidé s nadprůměrnou inteligencí (Blackburn, 1993). Lze říci, že nižší inteligence se podílí na kriminálním chování tím způsobem, že svého nositele znevýhodňuje a to již od raného věku a podporuje v n ě m hledání jiných způsobů realizace, které již nejsou ovšem tak žádoucí jako aktivity pro jiné jedince běžné. Nižší inteligence rovněž má zásadní význam pro nepřijatelné chování z důvodu toho, že nedokáží určité situace správně vyhodnocovat a řešit - většinou je řeší způsobem, který zvládají nejlépe tj. agresí, zkratovým jednáním (Vágnerová, 2004). Pro pachatele protiprávních jednání je rovněž specifický omezeně racionální způsob řešení problémů. Ačkoli zpravidla logicky uvažují o svých cílech, nedokáží využívat dostupné informace a vychází často z nepřesných závěrů. Dále nebývají schopni připustit si rizika svého jednání a ani nedomýšlí možné následky. Pachatelé trestných činů také nedokáží vycházet správně ze zkušenosti, je pro něj typická rigidita myšlení, nedokáží adekvátně využít zpětnou vazbu a mají tendence k obrannému zkreslování všeho co se týká jejich vlastní osoby. Kognitivní indolence, lenost uvažovat je jednou z variant kognitivní rigidity. Kognitivní rigidita se projevuje zejména orientací na přítomnost a nechutí přemýšlet o budoucnosti. Lidem páchajícím trestnou činnost často chybí kontinuita, nemívají trvalejší názory a jsou snadno ovlivnitelní jakýmkoli vnějším impulsem. To rovněž vede k akcentaci významu přítomnosti a k bagatelizaci či naprostému ignorování minulosti i budoucnosti. Neschopnost kriticky myslet vede k superoptimismu, který kvůli ulpívání na neadekvátně optimistické interpretaci situace zkresluje úsudek, což vede například k tomu, že recidivista je přesvědčen, že tentokrát nebude dopaden. Takto ovlivněné uvažování s podporou egocentrického výkladu situace zvyšuje pravděpodobnost neustálého opakování trestné činnosti (Vágnerová,2004). 55 V oblasti motivace a uspokojování vlastních potřeb je pro pachatele trestných činů typická nezdrženlivost a důraz na neodkladné uspokojení aktuálně pociťované potřeby. Volba prostředků k dosažení cílů nemusí být subjektivně důležitá. V některých případech se jedinec kriminálním chováním seberealizuje, poskytuje mu vědomí, že má určité schopnosti, a to i přes negativní hodnocení společnosti. Vlastně mu poskytuje vzrušení a uspokojuje potřebu plných zážitků (Vágnerová, 2004). Pachatelé trestných činů mají rovněž jiný vztah k obecně platným normám, je pro ně typický egocentrismus. Tíhnou k pocitům privilegovanosti, normy chování si vysvětlují po svém a takto jim to vyhovuje, obecně platné normy jsou pro ně nezávazné. Vinu za své jednání nepociťují a často bagatelizují jak újmu oběti, tak samotný spáchaný čin. Jejich svědomí nebývá dostatečně rozvinuté, často jde o fixaci na úrovni předkonvenční morálky odměny a trestu. Nepřesné a zkreslené hodnocení vlastního chování bývá interpretováno jako projev obranné racionalizace (Vágnerová, 2004). Dále mají pachatelé trestných činů nižší sociální citlivost, j sou soustředění na svoji osobu a vůči ostatním neberou ohled. Rovněž mají zjednodušené sociální hodnocení - rozlišují jen lidi silné a slabé. Jiným lidem často přičítají nepřátelské postoje, ačkoli k tomuto nemají žádný důvod. Často také mají zvýšenou potřebu moci, kterou chápou jako důkaz své moci. Vykazují jiné hodnoty než u běžné populace, nejvíce si cení agrese, tvrdosti a potřeby vzrušení (Blackburn, 1993). V oblasti chování se pachatelé trestných činů vyznačují bezohledností, asertivitou, až agresivitou při dosahování vlastních cílů. Většinou reagují impulzivně, mají snížené sebeovládání. Rovněž nemají zábrany a pokud nějaké mají snaží se je odblokovat, např. užitím alkoholických nápojů, jímž zahánění obavy ze spáchaného trestného činu. Takovéto odblokování zábran má nemalý význam i pro opakování trestné činnosti (Vágnerová, 2004). Pachatelé se projevují patologickou socializací. Autoři Blackburn (1993), Netík a Netiková (1994), Čírtková (1998) rozlišují typy pachatelů: Pachatel, který se dopustil trestného činu poprvé, jeho čin se neopakuje, osobnost nebývá narušena a cítí se za své jednání vinen Pachatel u něhož je trestná činnost důsledkem psychické poruchy, duševní nemoci nebo mentální retardace. Neumějí odlišit přijatelné a nepřijatelné chování, mnohdy neumí ovládat své reakce, nechápou význam sociálních či právních norem chování. 56 Pachatel, který je defektne, resp. nedostatečně socializovaný - neřídí se obecně platnými normami a nedovede uspokojivě ovládat své chování, patří sem jedinci sdisociální nebo emočně nestabilní poruchou. Porucha sice zvyšuje riziko nedostatečné socializace, ale není důvodem ke zbavení trestní odpovědnosti Deviantně, odlišně socializovaný typ - osoby, které respektují jiné sociální normy, než které jsou obecně platné ve společnosti. Patří sem příslušníci jiného etnika, určitých sociálních skupin (sekty, mafie). Jedná se o delikventní chování podmíněné sociokulturními vlivy nebo o jednání výchovně zanedbaných a citově deprivovaných jedinců. Kanadští výzkumníci Bonta, Andrews, Hanson a další (1998) sestavili tzv. velkou čtyřku v kategorii rizika kriminálního chování a zhodnocení kriminogenních potřeb jedince: Faktor/proměnná Riziko Dynamická potřeba Historie antisociálního chování Časné zahájení antisociální chování, přetrvávající antisociální aktivity různého druhu a v různých podmínkách Vytvoření nekriminálních alternativ chování v rizikových situacích Antisociální model osobnosti Vyhledávání vzrušení, dobrodružství, slabá sebekontrola, nesoustředěnost, agresivita Výcvik dovedností k řešení problémů, sebeřízení/seberegulace, zvládání hněvu a zlosti Antisociální kognice Postoje, hodnoty, mínění a racionalizace podporující kriminální chování, emociální stavy hněvu a nelibosti, provokativní chování, vzdor a otevřený odpor, kriminální vs. antikriminální identita Redukce antisociální kognice, rozpoznání rizikového myšlení a pocitů, budování alternativních, méně rizikových úsudků a prožitků, přijetí nově získané antikriminální identity Antisociální vazby Spojení s dalšími osobami zapojenými v kriminálním jednání a s tím související izolace od nekriminálních osob, bezprostřední a přímá sociální podpora kriminálního chování Redukce vazeb na kriminální osoby v okolí, rozšíření vztahů s nekriminálními osobami 57 Vztah pachatele a oběti Vzájemný vztah pachatele a oběti je důležitým faktorem pro vyšetřování všech trestných činů. Je zřejmé, že i přes jasnou klasifikaci pachatele - oběť, může být pachatelovo jednání výrazně ovlivněno jednáním své oběti a její role v kriminálním jednání nemusí být až tak j ednoznačná. Z nastíněných skutečností je jasné, že existují případy, kdy napadená oběť nijak neovlivnila vznik či průběh útoku, jsou však i takové případy ( a je jich podstatně více) kdy oběť zásadním způsobem ovlivnila kriminální jednání, jeho průběh a následky nebo kdy přímo kriminální útok vyprovokovala. Takže je důležité stanovit v každém jednotlivém případu roli, kterou v tomto má. Dalším důvodem zjištění chování oběti při zrodu trestného činu a v jeho vlastním průběhu je skutečnost, že její další chování při vyšetřování a pravdivost její výpovědi, bývá ovlivněna jejím podílem na trestném činu (Marešová, Martinková in Kriminálistický sborník 1/2009). Další významnou skutečností důležitostí role oběti v trestném činu je skutečnost, že je nositelem stop a hraje tak významnou roli v řádném objasnění skutku. Profil oběti V průběhu let došlo ke změně v chápání role oběti, jejíž postavení již není sociálně degradujícím faktem jako tomu bývalo dříve a oběť tak vlastně trpí dvakrát - tedy samotným jednáním pachatele a po druhé postojem „svojí" společnosti. Je nesporným faktem, že trestný čin, který poškozuje oběť je specifickým extrémním typem sociální interakce s výrazně komplementárním postavením pachatele a oběti. Pachatel zde zaujímá dominantní, aktivní a hostinní pozici, které odpovídá vynucené pasivní a submisivní pozici oběti. Závažným způsobem pachatel zasahuje do života oběti, poškozuje její osobnost a výrazněji traumatizuje. Navíc oběť je bohužel zatím spíše pasivním účastníkem vyšetřování a soudního projednávání, bez možnosti aktivně usilovat např. o vyrovnání, potrestání pachatele, odpuštěním či jiným způsobem, který by jí pomohl vzniklé trauma zvládnout. Jistá nespravedlnost je i v tom, že v posledních letech byl kladen velký důraz na práva obviněného, kdežto práva poškozeného zůstávala někde v pozadí a nebyla ani nijak jasně definována. Uvedená pasivnost nepomáhala oběti zvládat jeho trauma, tak zásadním způsobem jako tomu bylo v případě, že se mohla aktivně do celého procesu zapojit. Bylo prokázáno, že v případě aktivnějšího zapojení oběti do vyšetřování a soudního jednání, snáze akceptovala i jeho výsledkem (Vágnerová, 2004). 58 Čírtková a Červinka (1994) uvádějí faktory, které zvyšují riziko poškození trestným činem: 1. Rizikové situace - zvyšující pravděpodobnost ohrožení násilným chováním, vznikají např. tím, že se lidé zbavují sebekontroly (nadměrným užitím alkoholu nebo drog) nebo proto, že zde chybí aktuální kontrola společnosti (opuštěná místa, průchody, anonymita sídliště, výtahy, chodby, sklepy, nádraží apod.) Velká města vůbec jsou neblaze proslulá tím, že zde dochází k páchání trestné činnosti častěji. Schmeidler (2000) uvádí, velkoměstech je pravděpodobnost, že se staneme obětí trestného činu 1:60, zatímco v malých městech a vesnicích je tu už 1:2000, což o 33- krát méně. 2. Riziková osobnost - bývá jí člověk, jehož vlastnosti mohou vést k vyprovokování potencionálního pachatele, většinou vyvolávají u něj pocit snadnosti či přijatelnosti tohoto chování. Faktory zvyšující pravděpodobnost, že se člověk stane obětí trestného činu se nazývají viktimogenní a patří sem: Pohlaví - ženy jsou ohroženější skupinou než muži, a to nejen z to ho důvodu, že jsou slabší, část trestných činů má i totiž sexuální podtext Věk- je nesporné, že děti a straší lidé bývají častěji ohroženi kriminálním jednáním než jiní lidé, hlavním faktorem je zde jejich důvěřivost, fyzické oslabení a velmi omezená možnost obrany Sociální status - k riziku přispívá i příslušnost k určité sociální vrstvě nebo obecně nízký sociální status. V toto smyslu může jít např. o bezdomovce nebo uprchlíka, kteří nejsou chráněni příslušností k určité vrstvě, která by jim mohla poskytnou spolehlivé zázemí. Izolace z majoritní společnosti zvyšuje riziko, že takový člověk bude považován za snadnou oběť. V oblasti rizikové profesní skupiny jsou pak např. taxikáři, personál nočních podniků, prostitutky atd. Specifické vlastnosti a způsoby chování - potencionální oběť svými projevy signalizuje strach, úzkost, obavy, slabost, zranitelnost, schopnost obrany. Hovoří zde o tzv. míře vulnerability event. o predestinované oběti (Čírtková 2000,2002). Obdobný účinek na agresora může však i určité provokující chování, které si oběť neuvědomuje. Navíc je-li potencionální oběť na některém z rizikových míst, navazuje-li snadno kontakty s cizími lidmi přispívá k celkovému svému znevýhodnění a skutečnosti, že se stane obětí trestného činu pravděpodobněji než ostatní lidé. V této souvislosti může jít o projev sociální necitlivosti a neschopnosti odhadnout situaci. 59 Zranitelnost člověka bývá definována jako souhrn specifických vzorců chování a uvažování, které takový člověk prožívá.. Důležitým faktorem je i vlastní důvěra ve své schopnosti, možnost kontroly situace a celková odolnost. Viktimizace zahrnuje komplex veškerého poškození a újmy, kterou oběť utrpěla v souvislosti s trestným činem. Jedná se o situaci velmi traumatizující a silně stresující o to víc, že se nedá dopředu na tuto situaci připravit a pokud přichází oběť se jí nemůže nijak vyhnout. Oběť netrpí jen samotným traumatem způsobeným činem, ale i dalšími problémy z něho vyplývajícími. Dále jí poškozují i sociální důsledky této situace pramenící z přisouzení nové role a z ní plynoucí změny společenské prestiže, tj. i mezilidských vztahů a chování ostatních lidí. Círtková a Červinka (1994) rozlišují tři druhy viktimizace: A) Primární - zahrnuje poškození oběti, které je bezprostředním důsledkem násilného jednání a které může mít somatický charakter (poranění) nebo charakter ekonomický. Z psychologického hlediska je důležitá nejen tělesná újma, ale i psychické trauma, na jehož základě se může rozvinout posttraumatická stresová porucha B) Sekundární - většinou má za následek pouze psychickou újmu, která vzniká v důsledku chování lidí mající souvislost se situací neboje reakcí na tuto situaci, patří sem např. práce policistů během vyšetřování. Oběť zde může být poškozena jednáním, které vnímá jako necitlivé a to bez ohledu na to, zda takové je nebo není. Reakce ostatních lidí bývají ambivalentní - je jim dotyčného člověka líto, ale zároveň je jim kontakt s tím nepříjemný a jeho zážitek odpudivý. Důsledky sekundární zátěže mohou mít nedozírné následky, a přitom jim lze snadno předejít vhodným přístupem k oběti. C) Terciální - souvisí se změnami osobnosti, které vznikly v důsledku všech nepříznivých zkušeností a vedou k tomu, že člověk není schopen situaci přijatelně zvládnout. Dochází k tomu, že přijímá změnu osobnosti a neuvědoměle se tak trestá za to, že se stal obětí. Projevy těchto jedinců bývají rušivé a nepříjemné a často vyvolávají ve svém okolí negativní ohlas. Toto okolí pak může takto postižené lidi odmítat i přesto, že jim bývá jasné, že ke změně jejich osobnosti došlo pod vlivem traumatizujíčího zážitku. Samotný traumatický zážitek u oběti je považován za pouhý spouštěč a má se za to, že základní příčinou tak niterné změny jsou previktimní osobnostní vlastnosti. V důsledku traumatické události dochází u obětí trestných činů k razantním změnám v oblasti prožívání, uvažování, hodnocení i chování. 60 Čírtková (2000) uvádí typické pocitové komplexy ve vztahu k traumatické události: Pocity nespravedlnosti - traumatický zážitek zvyšuje citlivost oběti a to zejména ke vztahu ke spáchanému násilí. Za hlavní nespravedlnost považuje oběť skutečnost, že trpí vyšetřováním a soudním jednáním více než pachatel (alespoň to takto subjektivně vnímá) Pocity nepochopení a osamělosti - bývá samozřejmostí, že se lidé s obětí trestného činu neradi stýkají a pokud ano už se k ní nechovají tak jako tomu bylo před spácháním skutku. Reakce lidí mohou být pro oběť nepříjemné a navíc mohou být nesprávně interpretovány. Často pak dochází k tomu, že oběti se raději izolují. Pocity ponížení - oběť není „degradována" jen v důsledku prožitého negativního zážitku, ale také tím, že to o „ni všichni vědí". Může tak být ponižována i chováním lidí ve svém okolí, které vnímá citlivě než pře událostí. Pocit viny - vychází z toho, že oběť si vyčítá, že nebyla schopna se bránit, že neudělala všechno co mohla Pocity bezmocnosti - vlivem násilného jednání došlo k porušení práv oběti , učinilo z n í pasivní oběť. Oběť ztrácí důvěru ve svět, cítí se bezmocná a přestává věřit, že se případně ubrání i v budoucnosti. Pocit bezmocnosti jí trápí. (Vágnerová, 2004) Jak pachatel, tak oběť mají svá práva, které by měly respektovat nejen orgány činné v trestním řízení. Oběť i pachatel mají v souvislosti s kriminálním jednáním své specifické prožitky, které se liší v závislosti na charakteru spáchaného skutku, jeho okolnostem i vlivem nejrůznějších osobnostních faktorů. V návaznosti na spáchaný čin by měl být pachatel spravedlivě potrestán a oběti by se mělo poskytnout dostatečné zadostiučinění. Pachateli by společnost měla dát šanci, aby se ze svých chyb poučil a oběti dostatečný čas, aby se následky jednání vyrovnala. 5.2. Trest a jeho význam Přiměřený trest představuje spravedlivou represi po spáchaném protiprávním jednání. Někdy se však dostáváme do situace, že skutek nemůže být spravedlivě potrestán, neboť je tak závažného rozsahu, že by jediným spravedlivým řešením bylo potrestat ho skutkem obdobným. Jedná se zejména o skutku proti životu a zdraví, proti lidské důstojnosti či skutky páchané na nezletilých dětech. 61 Ačkoli takové jednání v nás vyvolává řadu emocí, je možné skutek potrestat jen v mezích zákona, který platí pro danou společnost. V zásadě platí, že trestní právo poskytuje ochranu zájmům společnosti, jejího ústavního zřízení, práv a oprávněných zájmů fyzických a právnických osob před trestnými činy nebo činy jinak trestnými. Trestní právo hmotné určuje, které společensky škodlivé činy jsou trestné a stanoví tresty, či uložení ochranných opatření za jejich spáchání. A) Funkce ochranná = krajní prostředek - právní ochranu před společensky nejvíce nebezpečnými útoky fyzických osob na chráněné objekty, podpůrný prostředku ochrany společnosti a jednotlivce, doplňuje právní ochranu danou normami jiných odvětví práva B) Funkce regulativní = nejpřesnějším zákonném vymezení podmínek trestní odpovědnosti, jakož i ukládání trestů a ochranných opatření pachatelům trestných činů C) Preventivní funkce = sleduje ochranu společnosti předcházením trestné činnosti, či činnosti jinak trestné, tzn. individuální prevence, zaměřená na konkrétního pachatele. Působí zejména pozitivně výchovně, to vedle metod i negativních (represivních). Prostřednictvím individuální prevence se působí pozitivně na ostatní potencionální pachatele trestných činů D) Represivní funkce - směřuje k ochrannému cíli trestního práva výlučně cestou individuálního represivního působení na pachatele trestného činu (Múhlpachr,2008) Základní postavení v systému právního řádu našeho státu má ústavní právo, které m.j. upravuje i základní zásady trestního práva hmotného i procesního. Ústava a Listina základních práv a svobod, která je podle Ústavy součástí ústavního pořádku České republiky, zakotvují některé významné zásady trestního řízení a záruky uplatnění práva na obhajobu obviněného. V oblasti trestního práva jsou základnímu právními úpravami Trestní zákon č. 140/1961Sb. ve znění pozdějších předpisů a Trestní řád č. 141/1961Sb. Ve znění pozdějších předpisů Dle ustanovení § 1 trestního zákona je hlavním účelem zákona chránit zájmy společnosti a ústavní zřízení České republiky, práva a oprávněné zájmy fyzických a právnických osob. 62 Trestní zákon dále v §3 uvádí co je trestným činem a jaké znaky musí čin vykazovat, aby trestným činem byl: 1) Trestným činem je pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v tomto zákoně 2) Čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu 3) K trestnosti činu je třeba úmyslného zavinění, nestanoví-li tento zákon výslovně, že postačí zavinění z nedbalosti 4) Stupeň nebezpečnosti pro společnost je určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou (Novotný, Růžička,2002) Podstatný důraz je kladen na znak zavinění, neboť trestní odpovědnost za zavinění je j ednou z významných zásad trestního práva. Pojmový znaky trestného činu jsou: Nebezpečnost činu pro společnost Znaky uvedené v zákoně Druhy trestů (§27 trestního zákona): a) odnětí svobody b) obecně prospěšné práce c) ztráta čestných titulů a vyznamenání d) ztráta vojenské hodnosti e) zákaz činnosti f) propadnutí majetku g) peněžitý trest h) propadnutí věci ch) vyhoštění i) zákaz pobytu (Novotný, Růžička, 2002) 63 Účelem trestu je (§ 23 trestního zákona): 1)„chránit společnost před pachateli trestných činů, zabránit odsouzenému v páchání trestné činnosti a vychovat jej k tomu, aby vedl řádný život, a tím působit výchovně i na ostatní členy společnosti. 2) Výkonem trestu nesmí být ponížena lidská důstojnost" Účelem trestního řáduje (§1): „upravit postup orgánů činných v trestním řízení tak, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni. Řízení přitom musí působit k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti, k výchově občanů v duchu důsledného zachovávání zákonů a pravidel občanského soužití i čestného plnění povinností ke státu a společnosti." (Šámal a kol., 2008) Účelem trestního řízení není jen spravedlivé potrestání pachatele, ale i provedení řádného a spravedlivého procesu, tzv. „fair" procesu. Procesními zárukami spravedlivého procesu jsou ve smyslu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zejména právo na veřejnost řízení a rozhodnutí, právo na přiměřenou rychlost řízení, právo na spravedlivé projednání věci, v rámci které se uplatňují principy rovnosti zbraní, kontradiktornosti řízení, přítomnosti při projednávání, odůvodněnosti rozhodnutí a v trestním řízení navíc i právo obviněného na seznámení s povahou a důvody obvinění, právo na přípravu obhajoby, právo obhajovat se osobně nebo za pomocí zvoleného obhájce, právo na výslech svědků proti sobě a na předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch a právo na bezplatnou pomoc tlumočníka. (Šámal a kol.,2008) Prostředky k dosažení účelu trestního zákona jsou pohrůžka tresty, ukládání a výkon trestů a ochranných opatření (§ 2 tr. zákona). Účelem trestního práva není pouze represe, tzn. újma kterou je pachatel povinen za spáchaný trestný čin strpět, ale též hrozba touto újmou (sankcí). Ukládání výkon takové újmy by měl působit preventivně, zejména předcházení páchání dalších trestných činů. Právě prevence je jedním ze stěžejních úkolů trestního práva. V oblasti prevence rozlišujeme prevenci speciální - zaměřenou na pachatele a prevenci generální - zaměřenou na ostatní členy společnosti (Novotný a kol., 2005). Pokud se člověk dostává do situace, kdy je obviněn z trestného činu, mění se podstatným způsobem jeho prožívání, uvažování i chování. Dostává se do obrovské psychické zátěže. Základní charakteristikou této zátěže je určitý pocit ohrožení, které není zatím blíže konkretizováno (budete teprve souzen). 64 Takový jedinec zažívá úzkost, nejistotu a obavy z budoucnosti. Přirozenou obranou na vzniklou situaci je oživení obranných reakcí, jejichž míra je závislá na osobnosti obviněného, jeho životních zkušenostech a jeho aktuálním tělesném i duševním stavu. V této souvislosti může dojít i k tomu, že si člověk racionalizuje vztah k trestnému činu, vytěsňuje traumatický zážitek apod. Někdy si ani nemusí uvědomovat, že jeho výpověď se nezakládá na pravdě, jindy takto jedná zcela účelově, aby co nejvíce odvrátil důsledek svého jednání či jej odvrátil zcela (Vágnerová, 2004). 5.3.Výkon práva v souvislosti se sociálně patologickými jevy Sociálně patologické jevy provází každou společnost, tu moderní nevyjímaje. Porušování norem společnosti bývá následně spojováno s jevy jinými jako nadměrné požívání alkoholu, toxikománie, gamblerství, či různými sociálními odchylkami chování až pojednání deviantní. Při posuzování jednotlivých jednání pro společnost nepřijatelných musí nutně zákon na tyto okolnosti pamatovat. Spáchání deliktu je pak posuzováno i z hledisko toho zda jedinec mohl či nemohl rozpoznat své chování a zda byl v době spáchání za svůj čin odpovědný. Na základě rozhodnutí znalců se pak rozhoduje o vině podezřelého, potažmo obviněného a dle toho se pak ustanovuje patřičný trest. V případě, že jedinec byl schopen rozeznat nebezpečnost svého činu pro společnost a bylo prokázáno, že na jeho jednání mělo jistý podíl i jiné nežádoucí chování jako např. požití alkoholu nebo drog, bývá v odsuzujícím rozsudku kromě vysloveného trestu uloženo i ochranné opatření, jehož základním významem je, aby se jedinec ze své závislosti či odchylky v chování léčil, tak aby již nebyl pro společnost nebezpečný. Ochranná opatření jsou zvláštním právním následkem trestného činu nebo činu jinak trestného. Ochraňují společnost před možnými budoucími útoky na její zájmy, které jsou chráněné trestním zákonem. Ochranná opatření a tresty jsou dva druh trestněprávních sankcí mají některé shodné znaky: jsou právním následkem trestného činu j sou prostředkem k naplnění účelu trestního zákona jsou opatřeními státního donucen, která mohou ukládat pouze soudy j sou vymahatelná státní mocí jsou ukládána pouze na základě zákona 65 Jak již uvedeno výše ochrannými opatřeními se reaguje na trestnou činnost osob, u kterých je zjištěno psychické onemocnění (např. psychóza) nebo stav vyvolaný duševní poruchou, např. některým druhem závislosti. Nebo je ochranným opatřením - ochrannou výchovou reagováno na vývojové zvláštnosti dospívání či vývojové poruchy chování jedinců adolescentního věku. (Miihlpachr, 2008) Ochranná opatření soud ukládá: a) samostatně a to jako jediný možný prostředek ochrany společnosti, nebo místo trestu, např. mladistvé mu uložení ochranné výchovy při současném upuštění od potrestání b) vedle trestu, např. uložením ochranného léčení vedle trestu odnětí svobody Druhy ochranných opatření §71 trestního zákona: ochranné léčení zabrání věci ochranná výchova Ochranné léčení se ukládá u osob, které se dopustily trestného činu a jsou považovány částečně nebo vůbec odpovědné za tyto činy pro vážné narušení duševních funkcí. Pokud je jen zmenšená příčetnost lze ochranné léčení kombinovat s výkonem trestu odnětí svobody. Ochranné léčení se ukládá obligatórne v případech, kdy pachatel spáchal trestný čin ve stavu zmenšené příčetnosti a soud má za to, že ochranné léčení zajistí nápravu a ochranu společnosti lépe než uložený trest a proto upouští od potrestání. Fakultativníuložení ochranného léčení přichází v úvahu u pachatele, který spáchal trestný čin ve stavu vyvolaném duševní poruchou a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný. Dále se využívá u mladistvých, kteří spáchají protiprávní jednání pod vlivem návykové látky a přichází tak v úvahu uložení protialkoholního nebo protitoxikomanského léčení. (Múhlpachr, 2008) Trestní zákon rozlišuje: A) ochranné léčení ústavní - v lůžkovém oddělení státních zdravotnických zařízeních. Umožňuje dostatečný časový prostor pro práci s klientem a rovněž jeho sledování v každodenních situacích. Je tak vytvořen jeho komplexnější obraz. N a druhou stranu je jedinec vytržen ze svého sociálního prostředí. Do ústavní formy léčení jsou zařazováni zejména klienti s rozvinutějšími příznaky. 66 B) ochranné léčení ambulantní - nařizuje se v případech méně závažných, kdy je zřejmé, že touto formou bude naplněn účel léčení nebo po dosažení příznivých změn je léčení na lůžkovém oddělení zdravotnického ústavního zařízení převedeno na léčení ambulantní. Změna léčby na ambulantní je provedena na základě rozhodnutí soudu, předchází mu požádání o převedení léčení na ambulantní vedoucím odborným lékařem a zhodnocení dosažených změn odborným znalcem. Doba trvání ochranného léčení není při jeho ukládání předem určena, záleží na tom zda byl účel ochranného léčení splněn a jsou-li u léčené osoby dosaženy předpoklady stability léčebných výsledků a pominuta nebezpečí jedince pro společnost. C) ochranné léčení se vykonává ve specializovaných odděleních v zařízeních pro výkon trestu odnětí svobody v průběhu vykonávání trestu odnětí svobody Věznice - specializovaná oddělení: Věznice Typ věznice Typ spec. Oddělení Kapacita Heřmanice Ostraha -muži protialkoholní 45 Kuřim Ostraha - muži Sexuologické 93 Opava Dohled,dozor, Ostraha - ženy Protitoxikomanské Protialkoholní Patologické hráč siví 26 Opava ostraha - muži, mladiství Protialkoholní Patologické hráč siví 30 Rýnovice Dozor, ostraha-muži Protitoxikomanské 12,15 Znojmo Dozor - muži Protitoxikomanské 20 5.4.Výkon trestu odnětí svobody Pokud je porušení norem spojeno s tak závažným jednáním, že k nápravě jedinec nestačí jiné formy trestů dostává trest odnětí svobody nepodmíněně. V České republice jde o trest nejpřísnějším a trestní zákon umožňuje uložit jej dle závažnosti spáchaného skutku až na doživotí. Trest odnětí svobody má sloužit především k nápravě takového jedince a co nejvíce minimalizovat nebezpečí, aby se trestná činnost neopakovala. Jak praxe ukazuje, je však spojen s mnoha negativními dopady, které neovlivňují jen samotné odsouzené. 67 Hlavní právní úpravou výkonu trestu odnětí svobody je zákon č. 169/2006 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonu, dále vyhláška č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody. Dle § 2 zákona o trestu odnětí svobody může být trest vykonáván „jen takovým způsobem, který respektuje důstojnost osobnosti odsouzeného a omezuje škodlivé účinky zbavení svobody, tím však nesmí být ohrožena potřeba ochrany společnosti." Dále dle odstavce 2 § 2 tohoto zákona „ s odsouzenými ve výkonu trestu odnětí svobody se musí jednat tak, aby bylo zachováno jejich zdraví, a pokud to doba výkonu trestu umožní, podporovaly se takové postoje a dovednosti, které odsouzeným pomohou k návratu do společnosti a umožní vést po propuštění soběstačný život v souladu se zákonem. V České republice je výkon trestu odnětí realizován ve čtyřech typech věznic: a) s dohledem b) s dozorem c) s ostrahou d) se zvýšenou ostrahou Hlavním účelem výkonu trestu pak je (jak předesláno výše): Ochrana společnosti před omezováním práv jiných lidí kriminálním chováním těchto j edinců Změna chování delikventa a jeho odrazení od dalšího kriminálního chování Ochranná funkce je základní funkcí trestu, smyslem trestání je pak ochrana společnosti proti porušování podmínek její existence. Po spáchání trestného činu následuje trest jako obranná reakce společnosti. Nemůže však ochránit společnost před trestným činem, který byl již spáchán, čímž však není vyloučena možnost demotivace jednání, které by mohlo být spácháno v budoucnosti. Trest zde zastupuje autoritu zákona. Při zabránění páchání další trestné činnosti jde zejména o to co nejvíce posílit psychické zábrany proti další trestné činnosti ve vědomí pachatele. Tyto psychické zábrany vznikají tak, že trest vyvrátí představu pachatele o beztrestnosti spáchaného činu, vyvolá u něj obavu z možného dalšího trestu Nejspolehlivěji je však ochrana společnosti zajištěna až převýchovou pachatele, včetně překonání odcizení pachatel vůči společnosti (Múhlpachr, 2008). 68 V případě změny chování delikventa sjedná o zvláště obtížný úkol. U adekvátně socializovaných lidí stačí pouhá hrozba sankcí s pocity viny a hanby, u jiných jedinců zvláště recidivistů jsou pak běžné tresty neúčelné. Hlavním důvodem neúspěšného působení na chování těchto jedinců je skutečnost, že jim chybí motivace ke změně tohoto chování a také to, že jsou na svůj způsob života adaptováni (Vágnerová, 2004). Prakticky lze v případě trestu odnětí svobody hovořit o tom, že se jedná o vyloučení člověka ze svojí společnosti, neboť se choval společensky nepřijatelným způsobem. Takový jedinec získává roli odsouzeného, tato role pro něj představuje závažné sociální stigma. Najednou je zbaven svobody a dostává se do vězeňského prostředí. Závažným faktem zůstává, že nálepku odsouzeného si s sebou nese i po své, propuštění. S nástupem do výkonu trestu odnětí svobody odsouzený ztrácí: • Profesní roli spojeno se ztrátou zaměstnání • Partnerskou roli, resp. roli člena rodiny - stává, se že se mu rozpadá manželství, že ho rodina odmítne, ztrácí i další sociální vazby, nemá potřebné zázemí, obvykle ani bydliště • Své vědomosti, dovednosti a návyky, které jsou pro život na svobodě užitečné, a získává nové zkušenosti, jež nemusí být vždycky pozitivní (Vágnerová, 2004) Trest odnětí svobody má zásadní vliv na prožívání odsouzených. Vězeňské prostředí má určitá pravidla, které se liší od obecně platných norem. Jsou zde užitečné jiné vzorce chování. Dochází zde k vyhasínaní vzorců chování získaných „na svobodě" a k osvojování chování nových přímo s výkonem trestu souvisejících. Tyto nové vzorce chování ve věznici akceptovaných a někdy dokonce žádoucích se pak po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody stávají výraznou překážkou jejich návratu do společnosti, stejně jako absence vzorců chování, které byly v prostředí V T O S potlačeny. Důležitým ukazatelem účinnosti trestu odnětí svobody je míra pocitu viny a odpovídající pocit oprávněnosti trestu. Je obecně známo, že velký počet recidivistů tento pocit viny nemá. (Vágnerová, 2004). Němec (1993) uvádí, že 57% odsouzených z jeho skupiny nebylo ochotno uznat, že si za své odsouzení mohou sami. 69 Ztráta určitých rolí (viz výše ) znamená pro jedince v V T O S velké strádání, navíc ztrácejí možnost plného samorozhodování a jsou vtaženi do pasivního působení systému vězeňského prostředí. Jejich dominantní rolí se vynuceně stává role trestaného, se kterou se musí nějakým způsobem vypořádat (Vágnerová,2004). Navíc u většiny dochází také ke ztrátě či narušení vztahů s blízkými lidmi, což může být zapříčiněno jednak jejich samotným závadovým jednáním, které je do vězení dostalo nebo jejich pouhou absencí v běžném životě. Pokud je uvěznění dlouhodobé dochází obvykle jen dočasně ke změně některých osobnostních vlastností Odsouzený mění nejen vztah k jiným, ale jeho zvýšená hostilita mění vztah k němu samému. Dochází zde k tomu, že frustrace z odsouzení a nedostatečné uspokojení potřeb se ventiluje nežádoucím způsobem a to nakonec i vůči vlastní osobě. Nedostatek hlubších citových vazeb vede nakonec k tomu, že se odsouzený uzavírá sám do sebe. Blackburn (1993) uvádí, že u vězňů dochází také ke změně oblasti motivace a postojů, zejména v prohloubení nezájmu a zhoršení pocitu emoční pohody. Autor dále poukazuje na to, že u odsouzených se zvyšuje riziko suicidálního chování, které je zhruba čtyřnásobně vyšší než u běžné populace. Časté bývá u dosouzených také sebepoškozování. Uvedený jev slouží buď jako prostředek k uvolnění tenze, tak k upoutání pozornosti, patologický náhradní zdroj chybějící stimulace a někdy bývá varovným signálem poruchy osobnosti a také způsobem, jak dosáhnout požadovaných úlev. Nebezpečným jevem v souvislosti s výkonem trestu odnětí svody je prizonizace . Harbordt (1967) uvádí dvě složky prizonizace a to: Institucionalizaci = člověk se adaptuje na organizovaný způsob života ve vězení spojený se ztrátou samostatnosti a iniciativy. V souvislosti s touto skutečností se mění postoje, vzorce chování, obranné mechanismy. Osobnost odsouzeného degraduje, zvláště pokud je dosouzený opakovaně nebo dlouhodobě. U jedince dále dochází ke ztrátě aktivity, zúžení zájmových aktivit a k úpadku většiny kompetencí. Neschopnost samostatného rozhodování u odsouzeného zůstává i po jeho propuštění z výkonu trestu a je i nadále závislý na iniciativě jiných lidí nebo náhodných impulzech. Vzhledem k budoucnosti si nic neplánuje. Ideologizace = člověk přijímá normy a pravidla vězeňského prostředí. Mnohdy nejde jen o formální přizpůsobení, ale o přijetí jiného hodnotového systému a ztotožnění se s touto minoritní skupinou. Výsledným projevem je označení společného nepřítele - viníka jejich situace. 70 Vymezení hranice mezi identifikační skupinou a nepřátelským okolím - vězeňským personálem - je snadné a posiluje i pouhý zevnějšek, uniforma vězeňské služby zde má symbolický význam. Velmi absurdně zde zní fakt, že výkon trestu určený k nápravě jedince se stává živnou půdou pro výměnu informací o možnostech trestné činnosti, rozvinutí kriminálních dovedností a znalostí apod. Typickým projevem adaptace na vězeňské prostředí je i specifický žargon, který je jedním z prvků identifikace se skupinou. Němec (1993) ve svých výzkumech uvádí, že 20% trestaných projevilo přesvědčení, že odsouzením nic neztratili. Mezi opakovaně odsouzenými je také vysoké procento lidí s poruchou osobnost. Jejich chování se v podmínkách věznice mění jen nepatrně, obecně mají omezenou citlivost na požadavky okolí a jsou neschopni adekvátní adaptace, uvedené vlastnosti většinou přivádí tyto jedince ke kriminálnímu chování. Často bývají egocentričtí se silnou potřebou aktuálního uspokojení, nesnášenlivý k frustraci. Výsledkem je nátlak na vězeňský personál, který často vydírají a dále bezohlednost vůči ostatním spoluvězňům (Vágnerová 2004, Němec 1993). Vězni vytvářejí v prostředí věznice určitou sociální skupinu, která má svoji specifickou strukturu, hierarchii rolí, mající vymezena pravidla chování a sociální vztahy uvnitř skupiny. Normami této společnosti bývá tvrdost, vynucení vnitřní solidarita a účelové vztahy s personálem. Netík a Netiková (1994) uvádějí následující sociální hierarchii vězňů: Role neformálního vůdce - „kinga". Jeho nadřazenost se projevuje násilným ovládání svého okolí, má všechna práva a své spoluvězně využíván v rámci možností daných prostředím věznice tak, aby uspokojil své potřeby. Hlavním kritériem pro získání této role je fyzická síla, bezohlednost, odolnost resp. Necitlivost vůči násilí Role délesloužícího - „kmeta" - získává své postavení díky době strávené ve vězení. Jedná se o „zkušeného" vězně, který je dokonale adaptován na prostředí věznice a zná tak vše, co mu umožňuje v tomto prostředí v klidu přežít Tato role nemívá problém se šikanou, neboť se jedná o uznávané a respektované postavení 71 Role řadového příslušníka skupiny - zde má již jedinec vymezen určitá práva a povinnosti, které nejsou určovány vězeňským řádem, ale právě vůdcem Role outsidera - „otroka" - jedná se o jedince slabého, znevýhodněného, nezkušeného, většinou s nižším intelektem. Často bývá zotročován vůdcem skupiny a stává se i obětním beránkem. Tato role je spojena s nebezpečím, že se stane obětí šikany celé skupiny. O jeho týrání se často nikdo nedozví, protože má strach a nestěžuje si a skupina solidárně mlčí. 72 6. Jedinec se sexuální deviací v prostředí VTOS 6.1 Specializované oddělení věznice Pro co největší účelnost a smysluplnost výkonu trestu odnětí svobody u těch jedinců, kteří se protiprávního jednání dopustili pod vlivem nějakých dalších okolností se zřizují při věznicích profilovaná oddělení, neboť samotný trest odnětí svobody nemá zásadní vliv na snížení možné recidívy. Tato oddělení umožňují cílené a komplexní zacházení s těmi odsouzenými jimiž bylo soudem kromě trestu odnětí svobody uloženo v zájmu společnosti také ochranné léčení. Při věznicích tak byla zřízena oddělení protialkoholní, toxikologické a sexuální léčby. Spáchá-li jedinec sexuálně motivovaný trestný čin, za který je odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody a zároveň má v souvislosti se svým protiprávním jednáním nařízenu ochrannou sexuologickou léčbu, může být tato léčba realizována v současné době již ve výkonu trestu odnětí svobody. Odsouzený si tak odpykává trest odnětí svobody a zároveň se podrobuje speciálnímu terapeutickému zacházení v podmínkách režimové léčby. V České republice je možné zatím vykonávat souběžně s výkonem trestu odnětí svobody ochranné léčení pouze v jediném vězeňském zařízení a to ve věznici vKuřimi, kde bylo za tímto účelem zřízeno v roce 1998 specializované pracoviště. Ochranná sexuologická léčba je ukládána na základě soudního rozhodnutí a odsouzený má právo zahájit toto léčení již ve výkonu trestu odnětí svobody a poté pokračovat po propuštění z výkonu trestu v příslušné léčebně. Pokud uvedené možnosti nevyužije zahajuje nařízenou léčbu až po výkonu trestu odnětí svobody. Podmínkami pro nástup léčby ve V T O S je že musí být zařazeni ve výkonu trestu odnětí s ostrahou a jsou pojištěnci zdravotní pojišťovny ČR (nadstandardní léčba). Hlavní důvodem pro zahájení nařízené léčby je včasné působení již v podmínkách výkonu trestu, vytvoření správné motivace a náhledu na sebe sama a to ze strany mnoha fundovaných odborníků. 73 V d a n é m kontextu je zřejmé, že pokud je ze strany odsouzeného s takto vyhroceným problém čekáno na zahájení léčby až po výkonu trestu odnětí svobody, je možnost jeho správného ovlivňování velmi omezené již samotným pobytem ve vězení, se kterým se musí rovněž vyrovnávat, a zároveň je prohlubován jeho špatný náhled na vlastní sebepojetí. Svoji roli sehrává u takto odsouzených nejen jejich deviace, ale také osobnost a schopnost motivace. Pokud nejsou dostatečně motivováni ztrácí vůli k tomu, aby chtěli něco ve svém životě změnit, nedostávají objektivní náhled sami nad sebou a svým onemocněním. 6.2. Léčba a programy zacházení u osob se sexuální deviací v VTOS Samotná léčba u osob se sexuální deviací spočívá zejména v terapeutickém ovlivňování jedince. Uvedené ovlivňování směřuje zejména na změnu postojů klientů, jejich jednání, na vytvoření náhledu na vlastní problém a rovněž vytvoření motivace odsouzeného k terapii. Léčba se u odsouzeného zahajuje na základě vyšetření lékaře s atestací z psychiatrie a sexuologie. Pro věznici Kuřim toto vyšetření smluvně zajišťuje sexuologické oddělení Fakultní nemocnice u Svaté Anny v Brně pod vedením M U D r . Haj nové. Uvedený lékař má samozřejmě k dispozici znalecký posudek ze soudního řízení odsouzeného a rovněž rozsudek na základě kterého byl dotyčný odsouzen. V rámci specializovaného oddělení může sexuolog provádět i nezbytná vyšetření (např. PPG,monitorování hladiny TST atd.). Po odborném vyšetření se zahajuje komplexní léčebná terapie spočívající zejména v psychoterapeutickém vedení odsouzeného. Pokud odsouzený projeví souhlas je možný také farmakoterapeutický útlum hormonální aktivity. S účinky farmak je odsouzený obeznámen, stejně jako s průběhem léčby a podstatou jeho sexuálním deviace. Sexuolog dochází do věznice dvakrát týdně, jednotlivá sezení probíhají za přítomnosti psychologa věznice a vychovatele. Vlastní programy zacházení jsou zakotveny v zákoně o výkonu trestu odnětí svobody č. 169/1999 Sb. A dále upraveny ve vyhlášce ministerstva spravedlnosti č. 345/1999 Sb., kterou je vydáván řád výkonu trestu odnětí svobody a metodického listu ředitele odboru výkonu vazby a výkonu trestu Generálního ředitelství Vězeňské služby České republiky č. 2/2000. Program zacházení obsahuje konkrétně formulovaný cíl, kterým je posun v hodnotové orientaci odsouzeného vyjádřený jeho chováním a jednáním, v návaznosti na cílech aktivit pracovních, vzdělávacích, speciálně výchovných a zájmových. Po nástupu odsouzeného do věznice na nástupním oddělení se pro něj zpracovává program zacházení a na základě 74 komplexní zprávy o odsouzeném s ohledem na charakteristiku jeho osobnosti a důvody jeho trestné činnosti. Uvedené zpráva vzniká na podkladě dostupných dokumentů k osobě odsouzeného a výsledků posouzení ze stany speciálního pedagoga, psychologa, lékaře a sociálního pracovníka (Jirku, 2007). Efektivnost zpracovaných programů je závislá na podmínkách, ve kterých jsou tyto realizovány. Úspěšnost může být ovlivněna omezenými prostorami, materiálními prostředky či neodborností některých zaměstnanců věznice. Jak se ukazuje nejvíce je však úspěšnost těchto programů ovlivněná osobností odsouzeného, jeho postoji a zájmy (České vězeňství, 5/2004). Vypracované programy zacházení nemusí odsouzený přijmout a pokud takto učiní musí povinně absolvovat pouze minimální program zacházení ( § 3 7 Rádu výkonu trestu odnětí svobody) spočívající v pracovní činnosti odpovídající jeho zdravotnímu stavu. Problém je nedostatek pracovních příležitostí a tak se často stává, že odsouzený nedělá nic a nikdo ho nemůže nutit do jiných aktivit. Součástí programu zacházení jsou vzdělávací aktivity, zájmové aktivity, pracovní aktivity. Psychoterapie - pro podmínky výkonu trestu odnětí svobody se jedná o režimový systém, mezi který patří m.j. také dodržování povinností odsouzených. Důležitými prvky jsou zde aktivita, osobní odpovědnost, správná motivace. Odsouzený by měl převzít odpovědnost sám za sebe, uvědomit si svoji vinu, dostat své sexuální chování pod kontrolu a vštípit si sociálně tolerované sexuální chování (Jirku, 2007). V oblasti pedagogické páce by tato měla být co nejvíce zaměřena na eliminaci rizikových faktorů, které po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody zvyšují pravděpodobnost opakování trestné činnosti, mj. má zasahovat do dvou stěžejních oblastí a to: 1. oblasti vzdělávání - dosažení profesní kvalifikace, kterou odsouzený většinou nedisponuje a která mu může pomoci získat lépe po propuštění z V T O S pracovní uplatnění 2. udržení kontaktu s rodinou - v dostatečné míře a tak, aby se odsouzený měl po odpykání trestu kam vrátit, v případě, že tomu, tak není je pro něj snadnější dostat se ke kriminálně závadovému chování (Vágnerová, 2004) 75 Vzdělávání a pedagogické působení u dospělých ovlivňuje několik faktorů Společenské klima a společenský rámec ve vztahu k učení Epochální témata a výzvy Okolí a vztahy Životní situace Osobnostní charakteristika (Beneš, 2008) V programech zacházení je tedy nutné k těmto obecným faktorům přihlédnout a přizpůsobit pedagogické úsilí prostředí věznice a nově vzniklým životním situacím. Pedagogové společně s ostatními odbornými zaměstnanci podílí na odborném zacházení s odsouzenými. Speciální pedagog zde funguje pro zajištění realizace programu zacházení a vnitřní diferenciace. Dále odborně řídí výkon práce vychovatelů a pedagogů volného času. Speciální pedagog je odborným poradcem ředitele věznice v oblasti pedagogických aspektů výkonu testu a to jak z hlediska odsouzených, tak i zaměstnanců. Hlavním úkolem vychovatele je komplexní výchovná, vzdělávací, diagnostická a preventivní činnost zaměřená na celkový rozvoj osobnosti a na socializaci, resocializaci a reedukaci včetně cílených opatření k optimalizaci vzdělávacího procesu odsouzených a realizaci protidrogové prevence v rámci věznice (Múhlpachr, 2008). Oblast vzdělávání má v programu zacházení své pevné místo a hlavním účelem těchto aktivit je usnadnit odsouzenému vstup do civilního života, zejména na úseku získání zaměstnání. V zásadě jediným problémem v oblasti vzdělávání je skutečnost, že je velmi ovlivněno možnostmi věznice. Z interních materiálů věznice vKuřimi je zřejmé, že odsouzení nemají o vzdělávací aktivity velký zájem. Jirků (2007) uvádí, že odsouzení většinou argumentují tím, že jim je vzdělání k ničemu, že se uživí manuální prací, kde vzdělání nepotřebují. Dalšími aktivitami v programu zacházení jsou zájmové aktivity, které mají největší zastoupení ze všech nabízených aktivit. Odsouzený si volí zejména ty aktivity, kterého zajímají nebo ty o nichž se domnívá, že je v nich dobrý. Mezi nejvíce vyhledávané jsou sportovní aktivity. Zdravá houževnatost a soutěživost se odsouzeným hodí i v běžném civilním životě. Jiné aktivity cvičí odsouzeného v praktických činnostech či jej rozvíjí v kulturní oblasti. 76 Vzdělávací aktivity ve VTOS: Aktivita Specialista Počet odsouzených Český jazyk Speciální pedagog 3 Angličtina Speciální pedagog 2 Přírodopisný kroužek Pedagog volného času 8 Kynologický' kroužek Pedagog volného času 1 Myslivecký kroužek Pedagog volného času 2 Společenská výchova Speciální pedagog 7 Kroužek počítačů Vychovatel 5 Sociálně-právní poradenství Sociální pracovník 9 Kroužek vaření Pedagog volného času 13 Sebeobslužné činnosti - praní Pedagog volného času 31 Zájmové aktivity ve VTOS: Zájmová aktivita Specialista Počet odsouzených Rukodělný kroužek PT Pedagog volného času 2 Kroužek šití Pedagog volného času 3 Kroužek stolního tenisu Vychovatel 12 Kondiční cvičení Navádí příslušní dozorci 14 Poslechový' kroužek Pedagog volného času 7 Videokroužek Vychovatel 12 Modelářský kroužek Pedagog volného času 2 Kroužek šipek Vychovatel 13 Výtvarné techniky Pedagog volného času 2 Atletický kroužek Vychovatel 3 Hudební kroužek Pedagog volného času 4 Šachový' kroužek Vychovatel 3 Nohejbalový' kroužek Vychovatel 7 Stolní hry - „ Dáma" Vychovatel 2 V programu zacházení spolupracujících odsouzených s nařízenou sexuologickou léčbou, kteří se aktivně zapojili do léčebného programu, patří speciálně výchovné aktivity k nej důležitější součástí programu zacházení. Důležité jsou zejména proto, aby se odsouzený vyrovnal se svojí trestnou činností. Rovněž dochází i k seznámení s trestnou činností spoluvězňů, což přispívá k vzájemného pochopení a tím i ke zlepšení vzájemných vztahů a spolužití v kolektivu. Důraz je zde kladen na udržování a upevňování existujících vazeb s obvyklým sociálním prostředí, využívá se i tzv. nestandardních návštěv (bez zrakové a sluchové kontroly) a rovněž je léčebný režim co nejvíce přizpůsoben režimu léčebny v civilních léčebnách, které čekají odsouzené po jejich propuštění (Jirku, 2007). 77 Speciálně výchovné aktivity: Aktivita Špecialista Počet odsouzených Skupinová psychoterapie Psychológ 18 Individuální psychoterapie Psychológ 8 Pohybová výchova Špeciálni pedagóg 28 Pracovní výchova Pedagóg volného času 16 Terapeutické pohovory Psychológ 18 Muzikoterapie-relaxace Psychológ 5 Komunity Pracovníci SO 35 Pracovní aktivity jsou z hlediska léčebného působení velmi přínosnou aktivitou. Bohužel v současných podmínkách je velmi málo pracovních příležitostí, z velké části způsobené tím, že ne každá firma je ochotna zaměstnat odsouzené. U odsouzených se sexuální deviací je situace navíc zhoršena faktem, že tito odsouzení mohou pracovat jen ve střežené části věznice Tato skutečnost vyplývá jednak ze zákona o výkonu trestu, řádu výkonu trestu a osněž i interními předpisy Vězeňské služby. Jak vyplývá z materiálů Věznice Kuřim zaměstnat odsouzeného se sexuální deviací mimo areál věznice je velmi složité. Jedinou výjimku se zatím podařilo obdržet jen jedinému odsouzenému - ekologovi, který se mohl pohybovat i v nestřežené části věznice. Pracovní aktivity pro odsouzené se sexuální deviací: n M G Slovakia s.r.o (šití zdravotních zdravotních pantofli) - 12 odsouzených n Cokoládovna Fikar (skládání krabic na kolekce, čokoládové kalendáře) - 8 odsouzených n Údržba - stolařství (práce pro potřeby věznice) - 1 odsouzený n F a Kovolit Česká (broušení kovových odlitků) - 1 odsouzený n F a Simba - Toys (kompletace dřevěných hraček) - 4 odsouzení n Pracovní terapie - úklid střežené části věznice - 4 odsouzení n Pracovní terapie - úklid jídelny odsouzených - 4 odsouzení 6.3. Význam práce s odsouzenými na specializovaném oddělení věznice pro odsouzené se sexuální deviací Je více než jisté, že klasický výkon trestu odnětí svobody, založený pouze na represi, nedoplněný o vhodné zacházení, není u sexuálních delikventů účinný. Hlavním cílem by měla být stimulace a vhodná podpora snah odsouzeného uspět po jeho propuštění na svobodu (Brichcín, Kolársky, Netík, Weiss, 1996). 78 Podstata celé léčby spočívá hlavně v terapeutickém ovlivňování jedince, které je zaměřeno na změnu postojů a způsobů jednání. Jedinec si musí nejdříve vytvořit náhled nad vlastní problematikou a dále si vytvořit správnou motivaci k terapii. Celá léčba probíhá na základě vyšetření odborným lékařem - specialistou s atestací z psychiatrie a sexuologie, přičemž sexuolog má k dispozici znalecký posudek, který byl na jedince vypracován pro soudní jednání. Sexuolog má dále možnost dalších vyšetření přímo ve věznici, jako monitorování hladiny testosteronu, jaterní test, phaloplethysmograf (Jirku, Macků,2008). Odsouzený je po dobu léčby psychoterapeuticky veden a pokud projeví souhlas, tak je i farmakologicky tlumena jeho hormonální aktivita. Lékař sexuolog zaštiťuje jak případnou farmakologickou léčbu, tak celý průběh ochranného léčení. V jeho pravomoci je rovněž vyjadřovat se k této léčbě a odpovídá na případné dotazy soudu. Při nasazení farmak je nutné sledovat aktuální hladinu testosteronu, aby nedošlo ke zdravotnímu poškození po vlivem jejího nadměrného snížení. Jak dále Jirku a Macků (2008) poukazují je důležité obeznámit odsouzeného s podstatou jeho sexuální deviace, o průběhu jeho léčby i s účinky farmak. Programy zacházení s odsouzenými sexuálními delikventy musí vycházet ze specifických podmínek výkonu trestu odnětí svobody. Po metodické stránce se využívá techniky modifikace chování, a rojeno změny v žádoucím směru, dále sociální trénink na rozvoj sociálních dovedností. Velmi vhodnou se jeví pro minimalizaci rizika selhání propojení penitenciární s postpenitenciární fází procesu korektivní socializace (Brichcín, Kolársky, Netík, Weiss, 1996). Psychoterapeutická část léčebného programuje v kompetenci psychologa specializovaného oddělení a probíhá pod supervizí sexuologa a externího klinického psychologa. V podmínkách výkonu trestu odnětí svobody je pro odsouzené zařazené na specializovaném oddělení režimový systém, jehož součástí je dodržování povinností platných pro všechny odsouzené. Dále se realizuje skupinová psychoterapie, jejíž hlavní náplní je vytváření a následné upevňování náhledu nad spáchanou trestnou činností a na vlastní deviaci, dále se nacvičuje zvládání deviantního chování v krizových situacích a posilování nedeviantních sexuálních preferencí tam, kde je to možné. Význam práce s odsouzenými se sexuální deviací je více než důležitý. Plní se jí hlavní úkol přípravy úspěšného zařazení odsouzeného do běžného života po jeho návratu z výkonu trestu odnětí svobody. Celkové komplexní přípravě na tento krok je věnována ve věznici náležitá pozornost a je nutné, aby na ni dohlíželi všichni specialisté tohoto zařízení. 79 6.4. Faktory ovlivňující jedince se sexuální deviací po jeho propuštění z VTOS Problém individuální kriminální predikce se objevuje především v souvislosti se snahami vysvětlit kriminální chování pachatele, anebo založit systém sankcí na racionálních základech. V souvislostí s prognózou chování pachatelů neexistují univerzální prognostické systémy Jejich objektivita záleží na teoreticko- kriminologických východiskách (hlavně na jednotlivých rizikových faktorech), dále na kriminální populaci i na situaci v j aké bývají použity a k jakému účelu. „ Risk assessment „ (posouzení rizika pachatele) a „need assessment" (hodnocení potřeb pachatele) slouží k diagnostice pachatele (offender assessment). Pojem rizika odkazuje na pravděpodobnost, že se pachatel dopustí dalšího kriminálního jednání (Netík, Blatníková in Kriminálistický sborník 1/2009) . Campbell (1998) poukazuje na rozdíly rizika a nebezpečnosti pachatele. U posouzení rizika pachatele jde především o určení a odhad pravděpodobného výsledku a vývoje pachatele. Risk assessment se zaměřuje spíše na faktory v okolním prostředí. Při posouzení nebezpečnosti jde spíše o zhodnocení povahy dispozic či charakteru pachatele, důraz je položen na stabilitu a zaostřuje se spíše na individuální rysy jedince, tedyfaktory vnitřní. Pokud je pojem „nebezpečnost" používán v souvislosti s pravděpodobností opakování trestné činnosti, je vhodnější rozlišovat obecnou nebezpečnost pachatele, tzn. ve smyslu pravděpodobnosti kriminální recidívy a speciální nebezpečnost, tzn. Pravděpodobnost opakování konkrétního druhu trestných činů (sexuálních, násilných, majetkových apod.). Jako hlavní úkol se jeví správný výběr strategií redukce násilí (nebo kriminálního chování) a snížení rizika (Netík, Blatníková in Kriminalistický sborník 1/2009). U sexuálně motivovaných trestných činů a u činů spáchaných zvlášť zavrženíhodným způsobem je situace nej složitější, neboť to bývají činy, které se nám z hloubi duše příčí a osobnost pachatele je pro nás „zrůdou", která nesnese slitování. Jejich jednání bývají většinou vyhodnocováno jako nebezpečné a zpravidla pak následuje také delší trest odnětí svobody než je tomu tak u jiných protiprávních jednání. Automaticky jsou tak tito jedinci vystaveni delší dobu institucionalizovanému prostředí věznice a všem negativním jevům z tohoto pramenícím. Navíc sexuální delikventi mají velmi silnou neoblibu i ve vězeňském prostředí, a to nejen ze strany spoluvězňů, tak i personálu, u kterého se očekává více než profesionální přístup. 80 Sexuální delikventi často sami považují své sexuální zaměření za handicap, který jim znemožňuje žít normálním rodinným životem, často však bagatelizují důsledky spáchaných skutků (Novotná, 2005). V době výkonu trestu odnětí svobody má být obecně odsouzený připravován na život na svobodě, učit se sebeovládání, sociálně přijatelným způsobům chování a připravovat se na situace, které mohou reálně nastat. Příprava úspěšná zejména u těch odsouzených, kteří jsou správně motivováni a samozřejmě mají blízkou perspektivu propuštění. Smutnou pravdou je, že pobytem ve vězení dochází ke ztrátám dovedností a návyků v běžném životě nepostradatelných. Je proto důležité pokračovat ve vedení a podpoře odsouzených i po jejich propuštění (Vágnerová, 2004). Ze všech nastíněných skutečností je patrné, že je třeba věnovat náležitou péči nejen včasnému působení na jedince se sexuální delikvencím již v prostředí věznice, ale také mu umožnit profesionální a kvalifikovanou péči i po jeho propuštění z VTOS, tak aby se co nejlépe zařadil do své společnosti a co nejvíce se minimalizovala nebezpečí možných reci div. Jedním z prostředků předcházení kriminálně závadovému jednání je i prevence. Stejně jako u jiných trestných činů, tak i sexuálně motivovaných rozlišujeme tři druhy prevence: 1. Prevence primární (zaměřená na celou společnost) - spočívá především na lékařích, kteří mohou ovlivnit široké povědomí veřejnosti o škodách z neléčené sexuální deviace, mohou vyvracet sexuální mýty, poukazovat na škodlivost pornografie. Lékař - specialista (sexuolog) může informovat mládež o tom, co patří k nedeviantnímu pohlavnímu chování a co se již vymyká běžné normě. Dále můžeme vyzdvihovat hodnoty osobního a sociálního zrání, zdravého partnerského vztahu a spokojeného rodinného soužití. 2. Prevence sekundární (zaměřená na rizikové skupiny) - rozvíjení péče o týrané děti, pohlavně zneužívané, dále děti s problémy ve škole, experimentující s alkoholem a jinými drogami. Je známým faktem, že u mladistvých v závadových partách a u nezaměstnaných vede konzumace nevhodných erotik k neúčelnému naplnění volného času, povzbuzuje náhradní uspokojení v předčasných i úchylných sexuálních aktivitách. Rovněž je známým faktem, že oběti sexuálního zneužívání se samy stávají pachateli sexuálních agresí v pozdějším životě. Včasnou terapií obětí zneužívání a sexuálního násilí, stejně jako včasnou terapií i rizikových jedinců, lze účinně předcházet dalším deliktům. 81 3. Terciální prevence - úkolem společnosti je předejít recidíve u té části jedinců, kteří se již v sexuálním ohledu provinili. U těchto jedinců je na místě psychiatricko - sexuologické léčení, které umožňuje nahlédnout do jejich hodnotové orientace, jejich skutečných problémech. Z hlediska povědomí společnosti je důležité, aby byly primitivní předsudky překonány a společnost tyto jedince sociálně nedegradovala. Je totiž smutným faktem, že do prostředí věznice se sexuální devianti dostávají právě na základě toho, že se bojí mínění veřejnosti a tak pomoc nevyhledají a trest odnětí svobody je pro ně smutným východiskem. (Brichcín, Kolársky, Netík, Weiss, 1996). 82 7. Empirický výzkum 7.1. Metodologie výzkumu Jedinci se sexuální deviací představují pro naší společnost zvýšené riziko páchání závažné trestné činnosti. Mnohé z těchto osob svoji deviaci dlouhou dobu tají, nevyhledají včas odbornou pomoc a dostávají se posléze do konfliktu se zákonem. Z a sebou nechávají oběti, pro než je velmi těžké se svou situací vyrovnat. Jak se ale vyrovnávají se svým chováním, tresty a blížícím se návratem do společnosti samotní odsouzení? Je pro ně situace stejně těžká jako pro jejich oběti? Uvědomují si svoji vinu a chtějí se podrobit léčení, aby dostali svoji deviaci pod kontrolu? Spolupracují s pracovníky věznice a jak berou jejich práci? Mají strach z návratu do společnosti a jsou na to vůbec dostatečně připraveni? A jak je na jejich deviaci nahlíženo ze strany pracovníků věznice? Je jejichž snažení vyhovující a dostatečné? V rámci výzkumu byly vyhodnoceny následující hypotézy: Hypotéza č.l : Respondenti žijící před V T O S na vesnici mají pozitivnější hodnocení dětství než respondenti žijící před V T O S ve městě. Hypotéza č.2: Respondenti pocházející před V T O S z vesnice se protiprávního jednání spojeného s užíváním alkoholu či jiných návykových látek dopouštějí méně častěji než respondenti pocházejí před V T O S z města. Hypotéza č.3: Pro odsouzené respondenty se špatným rodinným zázemím je těžší spolupracovat s pracovníky V T O S než pro ty, kde byla rodinná atmosféra přátelská. Hypotéza č.4: Respondenti s dobrým vztahem k matce mají menší strach z návratu do běžného života po jejich propuštění z V T O S než ti co mají vztah k matce špatný. Hypotéza č.5: Čím starší je respondent tím lepší má představu o tom, jak předcházet problémům spojených s jeho protiprávním jednáním a možnou recidívou. Hypotéza č.6: Svobodní muži se sexuální deviací se dopouštějí trestné činnosti častěji než ženatí muži se sexuální deviací. 83 7.2. Metodika výzkumu Výzkum se provádí ve Věznici Kuřim na specializovaném oddělení pro odsouzené s nařízeným ochranným sexuologickým léčením. Respondenti jsou muži se sexuální deviací, která byla spjata s porušeným norem a to tak závažného charakteru, že za své jednání byli odsouzeni k nej přísnějšímu trestu v České republice a to trestu odnětí svobody. K realizaci výzkumu bylo přistoupeno v týdnu od 13.10.2008 do 17.10.2008 za odborného dohledu psychologa Věznice Kuřim Mgr. Milana Jirku a to formou dotazníku. Osloveno bylo celkem 33 respondentů. 7.3. Univariační analýza • Z celkového počtu 33 odsouzených sexuálních deviantů, je nejvíce a to téměř 1/3 (11) mezi 32 až 40 lety. Přibližně stejný počet odsouzených (10) má 26 až 31 let. Tři odsouzení ( 9 %) mají 51 let a více a pouze jeden odsouzený náleží do věkové kategorie mezi 18 až 25 lety. Z uvedeného lze vyvodit obecný závěr, že u mladší muži buď stále svojí deviaci úspěšně tají nebo u nich zatím nedospěla do tak vážné formy, aby došlo k porušení norem. • Z celkového počtu 33 respondentů žilo před svým odsouzením téměř 3 /4 odsouzených ve městě (23), zatímco méně ne 1/3 odsouzených (8) žila na vesnici. Pouze dva respondenti neměli před svým umístněním do V T O S žádné bydliště. Z uvedeného je tedy zřejmé, že většina odsouzených ze sexuální deviací vyhledává městské prostředí, které je oproti vesnickému anonymnější. • Téměř 2/3 (19) z celkového počtu 33 respondentů je svobodných, 1/3 (10 osob) je rozvedených a pouze dva respondenti jsou ženatí a dva jsou vdovci. Z uvedeného jednoznačně vyplývá, že respondenti nevyhledávají uzavírá manželských svazků a pokud takto učinili, jejich manželství se neosvědčilo. • Převážná většina z 33 dotazovaných pochází z úplné rodiny a to 76 % (25), pouze čtyři respondenti (12%) pochází z rodiny neúplné a čtyři z prostředí pěstounské péče. Z uvedeného zjištění lze vyvodit závěr, že na kriminálně závadové jednání nemá zásadní vliv zda pocházejí z klasické rodiny či nikoli. • 33 % (11) respondentů uvádí, že jejich rodiče žijí spolu, případ, že každý žije sám v 24 % (8), skutečnost, že jeden z rodičů zemřel uvedlo 9 osob (27%), z toho úmrtí matky uvedli tři respondenti a úmrtí otce šest respondentů. Úmrtí obou rodičů uvedlo 5 osob, což činí 15 %. 84 Fakt, že 42 % respondentů nemá již jednoho nebo dokonce žádného rodiče je překvapující zjištění a svědčí o tom, že skoro l A odsouzených se již nemůže opřít o klasickou rodinu a vazby na oba rodiče jim chybí. Domácnost rodičů rodiče • žijí spolu • každý sám B jeden zemřel Úmrtí rodičů respondentů • oba rodiče • otec • matka zemřeli 85 • §73 % (24) z celkového počtu 33 respondentů charakterizovali svůj vztah k matce jako velmi dobrý, 12 % (4) tento charakterizovali jako spíše dobrý, jako průměrný tento uvedli tři respondenti (9 %) a pouze dva ho uvedli jako velmi špatný (6 %). • Vztah k otci byl respondenty hodnocen obdobně, jako velmi dobrý jej ohodnotilo 16 respondentů, což činí 48 %. Jako spíše dobrý byl ohodnocen 8 respondenty (24 %). Průměrný vztah k otci má 12 % respondentů (4). Jako spíše špatný vztah byl uveden u jednoho respondenta a jako velmi špatný ve čtyřech případech (12 %). • S oběma rodiči se stýká 18 % respondentů (6). Pouze z jedním rodičem 27 % (9) respondentů, přičemž pouze s otcem 12 % (4) respondenti a pouze s matkou 15 % (5) respondentů. S prarodiči se stýká jeden respondentem, jeden respondent uvedl, že se nestýká s nikým a jeden na tuto otázku neodpověděl. 24 % (8) se stýká jak s rodiči, tak sourozenci, 6 % pouze se sourozenci. S matkou, sourozenci a jiným rodinnými příslušníky se stýká jeden respondent a taktéž jeden s otcem a sourozenci (3%). S rodiči a jiným rodinným příslušníkem se stýká taktéž jeden respondent. Kombinaci rodiče, sourozenci a prarodiče uvedl taktéž jeden respondent, stejně jako pouze s jiným rodinným příslušníkem. Z provedené šetření je patrné, že rodinné vazby jsou u respondentů důležité a zachované. Pouze u dvou respondentů se lze domnívat, že byly zpřetrhané a nefungující (neodpověděl a s nikým). • 58 % (19) respondentů z 33 ohodnotilo své dětství jako velmi dobré,15 % (5) jak dobré, 5 jako průměrné. Dva respondenti (6 %) uvedli, že jejich dětství bylo spíše špatné a dva uvedli, že bylo velmi špatné. • 20 respondentů (61%) uvedlo, že atmosféra rodinného prostředí, ve které vyrůstali byla přátelská. 7 respondentů (21%) uvedlo, že atmosféra rodinného prostředí byla v rámci nutných výchovných vazeb. Jako chladnou a odtažitou jí hodnotili 2 (6%) respondenti a 4 (12%) jako velmi přísnou. 86 • Přes Ví respondentů (17) uvedlo, že jejich vztah k vrstevníkům byl velmi dobrý, 9 (27%) tento vyhodnotilo jako spíše dobrý. Jako průměrný ho označilo 15 % (5 osob). Pouze 3%, tedy jeden respondent uvedl, že byl spíše špatný a stejný počet ho ohodnotilo jako velmi špatný. Z daného je zřejmé že na vyhrocení chování se špatný vztah k vrstevníkům nijak výrazně podílel a neměl zásadní vliv na jejich vývoj. • Spáchání protiprávního jednání bylo spácháno pod vlivem alkoholu nebo drog bylo zjištěno u 16 respondentů, přibližně stejné množství respondentů (17) užití drog či alkoholu v souvislosti se spáchání protiprávního jednání popřelo. Ovlivněno při spáchání deliktu nějakou návykovou látkou byla téměř Ví respondentů. • Jako příčinu problémů u sebe uvedlo plných 91 % (30) respondentů, příčinu v druhých uvedli dva respondenti, tedy 6% respondentů, přičemž jeden respondent tuto vidí v soudci, který ho neoprávněně odsoudil a druhý tuto příčinu vidí v manželce, která se chtěla rozvést. Pouze jeden respondent vidí příčinu svých problémů v jiném důvodu, konkrétně v tom, že vseje vymyšlené. Zjištění, že příčinu problémů v sobě vidí převážná většina odsouzených je více než překvapivá a hovoří o silné motivaci odsouzených a je zde reálný předpoklad toho, že respondenti chtějí svůj problém řešit. Příčinná problémů • sám v sobě • v druhých • jiný důvod 91% 87 • N a otázku zda mají respondenti představu o tom jak předcházet svým problémům uvedlo celých 76 % (25) respondentů, že se budou plně věnovat léčbě a budou se snažit ovlivnit své jednání. Spíše ano - tedy, že budou dodržována léčebná opatření a v případě problémů vyhledají pomoc uvedlo 9 % (3). Neurčitý postoj, tedy, že se budou snažit dodržovat léčebná opatření uvedlo 6 % (2) respondentů. Skutečnost, že představu spíše nemají, ale vědí kde mají vyhledat případnou pomoc neuvedl žádný respondent, stejně jako že představu nemají žádnou. Dalších 9 % uvedlo, že žádné problémy nemají a problémy si nepřipouští. • Plných 85 % (28) uvedlo, že mají soudem nařízené ochranné sexuologické léčení, 4 respondenti (12%) uvedli, že ochranné léčení nemají uloženo a jeden respondent (3%) na tuto otázku neodpověděl. Z uvedeného je zřejmé, že převážná většina odsouzených ze specializovaného oddělení má nařízenu sexuologickou léčbu. • N a otázku zda byla zahájena léčba v rámci ochranného léčení již během pobytu v V T O S v případě, že tato byla uložena, jeden respondent z 28 neodpověděl (4%), tři respondenti (9%) odpověděli, že ne. V případě negativní odpovědi jeden respondent neuvedl žádný důvod, další dva uvedli jako důvod, že mají čas a že jí nastoupí až po VTOS. V případě pozitivní odpovědi 20 respondentů (71%) uvedlo důvody motivační a osobní jako vypořádání se s deviací, náhled nad nemocí,zamezení páchání trestné činnosti, zařazení do společnosti , včasné působení na sobě. Ostatní respondenti 18 % (5) uvedli spíše důvody prospěchové jako „aby se mohl vrátit ambulantně", zařazení na oddíl a zkrácený pobyt v léčebně, možnost podmíněného propuštění a důvody alibistické jako „aby zjistil, jestli jsem opravdu nemocný" • N a otázku jestli je sexuologická léčba pro respondenty přínosem odpovědělo 32 respondentů včetně těch, kteří ochranné sexuologické léčení nařízeno nemají. 25 z nich tedy 78 % odpovědělo kladně tj., že je pro ně léčba přínosem. 6 respondentů tedy necelých 19 % odpovědělo, že neví a jeden respondent uvedl na položenou otázku - že léčba je přínosem částečným. Překvapivým zjištěním je skutečnost, že ani jeden respondent neodpověděl záporně. • Provedeným výzkumem bylo zjištěno, že nejvíce ze zaměstnanců věznice pomáhá odsouzeným psycholog. Psychologa uvedlo 14 respondentů, tj téměř jedna polovina dotazovaných. Sexuologa uvedlo 5 respondentů - 15 % , vychovatele 2 respondenti, 88 stejně jako speciálního pedagoga rovněž dva respondenti (6%). Pedagoga volného času uvedl jeden dotazovaný. Častěji respondenti uváděli kombinace pracovníků věznice - psychologa a sexuologa uvedlo 12% (4), psychologa a sociálního pracovníka dva respondenti. Účinnou pomoc ode všech pracovníků věznice uvedly rovněž dva respondenti. Jeden respondent na tuto otázku neodpověděl. • Pokud byli respondenti dotazování na to zda spolupracují s pracovníky věznice téměř většina odpověděla, že ano - kladně odpovědělo rovných 88 % (29). Jako nespolupracující se uvedl pouze jeden dotazovaný, dva neodpověděli a jeden odpověděl, že spolupracuje pouze někdy. Uvedeným šetřením bylo zjištěno, že odsouzení mají snahu svoji situaci řešit a jsou vhodně motivováni ke změně svého chování. • Mezi aktivitami nejčastěji využívanými ve věznici mezi dotazovanými odsouzenými jsou šipky, počítače, četba, hudba, stolní tenis a kroužky. Hraní šipek bylo vůbec nejčastěji uváděnou aktivitou, uvedlo jí téměř 50% dotázaných. Rovněž téměř Ví dotázaných vyplňuje svůj čas v zájmových kroužcích (myslivost, motoristický kroužek, modelářský kroužek, rukodělný kroužek vaření, praní, přírodopisný kroužek, filmový klub, pracovní činnosti). Odsouzení se ale také věnují v V T O S sebevzdělávání - zejména v oblasti sociálního poradenství, jazykových dovedností, jiného studia. Tyto odpovědi byly zaznamenány rovněž u téměř 1/3 respondentů (10). Mezi dalšími nejčastěji využívanými aktivitami j sou četba, poslech hudby a počítače. Počítačový kroužek navštěvuje 24% (8) respondentů, četbě se věnuje 15 % (5) dotázaných a poslech hudba uvedlo 18% (6) Nepřekvapivě se téměř 1/3 respondentů (10) uvedla jako svoji oblíbenou činnost nějakou fyzickou aktivitu - tělesnou výchovu, posilovnu, kopanou, stolní tenis. Naproti tomu sledování televize či videa uvedlo jako svoji nejčastěji užívanou aktivitu pouze 9% dotázaných. Odpovědi respondentů jednoznačně svědčí o tom, že se snaží v maximální možné míře navštěvovat zájmové aktivity ve výkonu trestu odnětí svody a efektivně tak využívat čas, který zde mají. Zájmová činnost navíc má pozitivní vliv na jejich psychický stav a umožňuje jim lépe se vypořádat s jejich situací. Pouze dva respondenti (6%) se k položené otázce nevyjádřili a lze se tak domnívat, že zájmové činnosti v V T O S nenavštěvují. • Pokud se vyjadřovali respondenti k tomu, kdo nebo co jim v V T O S nejvíce pomáhá uváděli nejčastěji psychologa a rodinné příslušníky. Pomoc psychologa jako účinnou 89 uvedlo 24% (8) respondentů, rodiny v 18% (6), stejný počet však na položenou otázku neodpověděl nebo uvedl nikdo. Skutečnost, že plným 18% z 33 odsouzených se sexuální deviací v V T O S účinná pomoc chybí je více než zarážející zjištění. Mezi další uváděnou pomoc v V T O S byli přátelé v 12% (4), dále spoluodsouzení rovněž 12%, pracovníci věznice v 9%, četba rovněž v 9% a terapie v 6% . PO jednom odsouzeném uvedlo, že jim nejvíce pomáhá dobrá zpráva, sexuolog, důvěra v sebe a vnitřní pohoda. • N a otázku co respondenti v V T O S nejvíce postrádají odpověděli v 21 % rodinu, svobodu a rodinu uvedlo 15% dotázaných, práci 6%. Svobodu vedlo přes 1/2 odsouzených , což je jev v prostředí V T O S zcela pochopitelný. 12% respondentů uvedlo, že jim v V T O S chybí přátelé. Dalšími uváděnými bylo volnost, soukromí, virtuální komunikace, samorozhodování, nebe s hvězdami, pes a to vždy ve 3 % z dotazovaných 33 respondentů. Opět překvapivě celých 12 % odsouzených se k otázce nevyjádřilo nebo uvedlo, že V T O S nikoho nepostrádá. • Po propuštění z V T O S přes 42 % dotázaných neví, zda vyhledá pomoc nějaké odpovědné osoby. O tom, že pomoc nevyhledá je rozhodnuto 15% respondentů a 42% je přesvědčeno o tom, že pomoc vyhledá. Nejčastěji uváděnou osobou u které respondenti vyhledají pomoc je sexuolog - 21 %. Mezi další uváděné osoby patří rodina, kurátor, specialisté, psychoterapeut, přátelé. Jeden respondent na položenou otázku neodpověděl. • Po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody se téměř 2/3 (20) odsouzených vrátí k rodině, dva půjdou ke známým, dva k rodině nebo známým, jeden jinam, jeden do jiného města a jeden neodpověděl. 15% respondentů uvedlo, že nemá kam jít. To, že nemají všichni odsouzení vyřešenu otázku návratu po ukončení V T O S je znepokojující zjištění, neboť snadněji mohou inklinovat k osobám se závadovým jednáním a snadněji sklouznout k recidívam. • N a otázku zda respondenti přemýšlejí o tom co bude po jejich propuštění z V T O S uvedlo plných 94% kladně. Pouze 6% respondentů (2) uvedlo, že o tom co bude po jejich poruštění z V T O S nepřemýšlí. • Obavy z návratu do běžného života vyslovilo 33% dotázaných odsouzených. Nejvíce se respondenti obávají toho, co se změnilo 6% a dále mají obavy z ostatních lidí a jejich reakce 6%. Mezi dalšími obavami uváděnými respondenty byl strach z páchání vlastní trestné činnosti, strach z neznámého prostředí, z toho co bude, strach 90 z minulosti a ze zařazení do normálního života. Naopak obavy z návratu do běžného života nevyslovila téměř jedna polovina odsouzených (15). 21% dotázaných uvedlo, že neví jestli má obavy z návratu či nikoli. Z pohledu zařazení odsouzených do normálního života je toto zjištění znepokojující, neboť toto svědčí o tom, že nejsou na návrat do běžného života zcela připraveni. • Z 33 dotázaných odsouzených sexuálních deviantů vykonává 36 % trest odnětí svobody poprvé, 24 % podruhé, 3 % potřetí, 9 % počtvrté, 3 % popáté, 12% pošesté. Pro další 3 % je jejich současný výkon trestu odnětí svobody 19-náctý a 13-náctý. Dva dotázaní (6%) neví kolikátý trest odnětí svobody vykonávají. • Délka trestu odnětí svobody je u dotázaných velmi různorodá od 2 roků až do 18 let. Délky 2 roky, 2 roky a 7 měsíců, 3 roky, 4 roky, 4,5 roku, 5 roků a 6 měsíců, 6,5 roku, 7 roků 7,5 roku, 8 roků, 8 roků a 5 měsíců, 9,5 roku, 10 let, 11 let, 12 let, 13 let, 13,5 let, 14 let, 15 let a 18 let uvedlo po jednom dotazovaném. Tresty ve výši 2,5 roku, 3 a 6 měsíců, 5 roků, 6 roků byly uváděny nejčastěji a to vždy v 6 %. Tři odsouzení (9%) délku svého trestu neznají. Dva respondenti na položenou otázku neodpověděli vůbec. Průměrná délka výkonu trestu u odsouzených se pohybuje v horní hranici trestní sazby, tedy od 5 let výše. Dva respondenti dosahují trestní sazby trestů výjimečných. Uvedené zjištění svědčí o závažnosti jednání, kterých se respondenti dopustili. 7.4. Bivariační analýza Hypotéza č.l : Respondenti žijící před VTOS na vesnici mají pozitivnější hodnocení dětství než respondenti žijící před VTOS ve městě Respondenti žijící před V T O S ve městě ohodnotili své dětství v 70 % (16) jako velmi dobré. Jako spíše dobré ho uvedli 17% (4). Jako průměrné své dětství označili v 9% z celkového počtu 23 respondentů žijících ve městě a jako spíše špatné ho uvedli ve 4 % (1) respondentů. Respondenti žijící před V T O S na vesnici hodnotí své dětství v 50 % (4) jako velmi dobré či spíše dobré. Jako průměrné je uvedlo 12 % respondentů a jako spíše špatné či velmi špatný je ohodnotilo 38 % respondentů z celkového počtu osmi oslovených. Plných 100% (2) respondentů bez stálého bydliště ohodnotilo své dětství jako průměrné. 91 Z výzkumného šetření vyplývá, že respondenti z vesnice méně častěji hodnotili své dětství jako velmi dobré či spíše dobré, zatímco respondenti pocházející z města je takto ohodnotili v plných 87 %. Z uvedeného lze vyvodit závěr, že respondenti pocházející z města měli lepší dětství než respondenti pocházející z vesnice. Hypotéza byla falsifikována. Hypotéza č.2: Respondenti pocházející před VTOS z vesnice se protiprávního jednání spojeného s užíváním alkoholu či jiných návykových látek dopouštějí méně častěji než respondenti pocházejí před VTOS z města. U respondentů pocházejících před V T O S z města bylo protiprávní jednání spojeno s užívání alkoholu či jiných návykových látek v 48 % (11) z celkového počtu 23 odsouzených žijící před V T O S ve městě. U 52 % (12) respondentů nebylo jejich protiprávní jednání spojeno s konzumací alkoholu či jiných návykových látek. U respondentů pocházejících před V T O S z vesnice bylo protiprávní jednání spojeno s konzumací alkoholu či jiných návykových látek již jen v 37% (3) z celkového počtu 8 respondentů žijících před V T O S na vesnici. Plných 63 % z těchto respondentů (5) se protiprávního jednání dopustilo, aniž by bylo ovlivněno alkoholem či jinou návykovou látkou. U respondentů bez stálého bydliště před V T O S (2) se jich 50 % dopustilo protiprávního jednání pod vlivem alkoholu či jiných návykových látek a 50 % uvedlo, že nebylo při páchání trestné činnosti ovlivněnou žádnou návykovou látkou. Výzkumem bylo tedy prokázáno, že respondenti z vesnice byly při spáchání protiprávního jednání ovlivněni nějakou návykovou látkou méně častěji než respondenti pocházející z města. Uvedené lze přičíst jednak tomu, že respondenti z vesnice nemají tolik příležitostí se dostat k návykové látce (zejména pokud jde o drogy) a jednak především tomu, že prostředí města je anonymnější a také více benevolentnější než prostředí vesnické. Hypotéza byla verifikována. Hypotéza č.3: Pro odsouzené respondenty se špatným rodinným zázemím je těžší spolupracovat s pracovníky VTOS než pro ty, kde byla rodinná atmosféra přátelská. Odsouzení , kteří vyrůstali v přátelském prostředí z celkového počtu 19 uvedli z 95%, že spolupracují se všemi pracovníky věznice v rámci jejich aktivit, jeden odpověděl, že spíše ano. Odsouzení, kteří byly vychováváni v prostředí nutných výchovných vazeb z celkového počtu 9 (89%) uvedli, že spolupracují s pracovníky věznice v rámci jejich aktivit, jeden (11%) 92 na položenou otázku neodpověděl. Odsouzení z pocházející z chladného a přísného prostředí z 60 % odpověděli, že spolupracují s pracovníky věznice a z 40 % uvedli, že nespolupracují. Z uvedeného šetření je zřejmé, že ti co pocházejí z dobrého rodinného prostředí, nemají problém spolupracovat s pracovníky věznice, v případě špatného prostředí už není spolupráce tak jednoznačná a odsouzení mají i tendence s pracovníky věznice nespolupracovat a považovat jejich počínání za zbytečné. Hypotéza byla verifikována. Hypotéza č.4: Respondenti s dobrým vztahem k matce mají menší strach z návratu do běžného života po jejich propuštění z VTOS než ti co mají vztah k matce špatný. Respondentů s dobrým vztahem k matce v 22 % (5) uvedli, že mají obavy z návratu do běžného života po jejich propuštění z VTOS. V 56 % (13) uvedli, že obavy z toho, co bude po jejich propuštění z V T O S nemají. Rovněž 22% (5) neví, zda mají či nemají strach z návratu do běžného života o jejich propuštění z VTOS. Respondenti se spíše dobrým vztahem k matce v 80 % (4) vyslovili obavy z návratu do běžného života a ve 20 % (1) tuto skutečnost neví. Respondenti s velmi špatným vztahem k matce v 50 % (1) obavy z návratu do běžného života nemají a v 50 % tuto skutečnost neví. Z provedeného výzkumu je zřejmé, že dobrý vztah k matce není zároveň podmíněn jistotou, že návrat z V T O S do běžného života nebude provázen žádnými problémy. Skutečnost, že výskyt problémů si respondenti připouštějí a že o svém návratu do běžného života přemýšlejí, je zjištěním více než dobrým. Příprava na situace běžného života, stejně jako příprava na reakce okolí a život s deviací mimo vězeňské prostředí, je velmi důležitou součástí resocializačního procesu a v práci s odsouzenými své opodstatněné místo. Hypotéza byla falsifikována. Hypotéza č.5: Čím starší je respondent tím lepší má představu o tom, jak předcházet problémům spojených s jeho protiprávním jednáním a možnou recidívou. Jasnou představu o tom, jak předcházet problémům a recidivě mají všichni odsouzení respondenti ve věku 18-25 let (100%), tedy dva z celkového počtu dvou respondentů. V rozpětí 26-31 let má jasnou o předcházení problémů a možné recidivě 8 respondentů (80%) z celkového počtu deseti, spíše ne - jeden respondent a jeden respondent existenci jakýchkoli problémů popírá. 93 Mezi 32 a 40 lety má jasnou představu o předcházení problémů 9 respondentů (82%) z celkového počtu 11 oslovených. Dva z tohoto počtu existenci problémů popírají (18%). Respondenti ve věkové skupině 41 až 50 let mají jasnou představu o problémech a předcházení recidíve v 66 % (6), jeden respondent tuto představu spíše má, dva respondenti zaujímají neutrální postoj. Ve věkové skupině 51 let a více se nacházel jeden respondent a i tento se přiklání k tomu, že má jasnou představu o tom jak předcházet problémům a možné reci divě. Z uvedeného šetření vyplývá, že věk nemá zásadní vliv na představu respondentů o jejich problémech a předcházení možné recidíve a s přibývajícím věkem jejich představa o předcházení problémů spojených s protiprávním jednáním spíše klesá. Lze se domnívat, že uvedená skutečnost je do jisté míry spojena se ztrátou ideálů a skutečností, že u straších respondentů nebývá současný trest odnětí svobody zdaleka trestem prvním. Hypotéza byla falsifikována. Hypotéza č.6: Svobodní muži se sexuální deviací se dopouštějí trestné činnosti častěji než ženatí muži se sexuální deviací U svobodných respondentů jich je z celkového počtu 19-ti, 7 prvotrestaných, u šesti z nich je současný trest odnětí svobody druhým trestem, 3 respondenti j sou ve výkonu trestu odnětí svobody po třetí až čtvrté, pro 2 respondenty je to trest pátý až šestý a jeden respondent je ve ve vězní po šesté a více. Z celkového počtu 33 dotázaných odsouzených byly pouze dva muži ženatí, pro jedno z nich je současný trest 5-6 a druhý skutečnost kolikátý nastoupil trest odnětí svobody neví. Počet rozvedených mužů z celkového počtu 33 byl 10. Plných pět respondentů z toho počtu nastoupilo trest odnětí svobody poprvé, jeden nastoupil 3 až čtvrtý trest odnětí svobody, dva respondenti mají trest šestý a více a jeden respondent si skutečnost kolikátý je jeho trest nepamatuje. Dva muži z celkového počtu jsou vdovci, jeden z nich je druhotrestaný a jeden skutečnost kolikátý j e j eho trest neví. Výzkum prokázal, že mezi svobodnými odsouzených je větší počet prvotrestaných (7) než u mužů rozvedených (5). Avšak ženatí muži se nacházeli mezi respondenty pouze dva a trest byl pro ně několikátý. I přesto, že jeden respondent si počet trestů nepamatuje lez předpokládat, že trestů je více než jeden. Mezi odsouzenými dominují muži svobodní (19), 94 následují rozvedení (10), ženatí muži jsou jen dva stejně jako dva muži jsou ovdovělí. Z provedeného výzkumu je rovněž patrné, že muži se sexuální deviací nevyhledávají uzavírání sňatků a pokud takto učiní zpravidla jejich manželský svazek nevydrží a konči rozvodem. Hypotéza byla verifikována. 7.5. Návrhy a opatření Z výzkumného šetření je patrné, že ne zdaleka všichni odsouzení mají reálnou představu o tom, co je čeká po jejich propuštění z VTOS. Ačkoli se zdá jako velmi pozitivní zjištění, že většina z nich nadále udržuje kontakty s rodinnými příslušníky a s rodinou počítají i po návratu z VTOS, je znepokojujícím faktem, že jsou i tací co se nemají kam vrátit a vazby k nějakému blízkému člověku nemají. Rovněž je patrné, že s odsouzenými je v prostředí V T O S na specializovaném pracovišti velmi pozitivně pracováno, jsou správně a adekvátně motivování a valná většina z nich si chce utvářet náhled nad svojí deviací a dostat ji pod kontrolu. Práce s odsouzenými je pro ně natolik významná, že pracovníci věznice (zejména psycholog) byly uváděny dokonce jako osoby, které jim ve V T O S nejvíce pomáhají. Klíčem k úspěšnému zařazení odsouzeného jedince se sexuální deviací zpět do společnosti po jeho propuštění z V T O S a případné následné ústavní léčbě je, že tento bude pozitivně namotivován, že bude užívat případnou předepsanou medikaci a bude i nadále spolupracovat s odborníky. Je jisté, že i sama společnost má zájem na tom, aby sexuální deviace těchto jedinců byla držena pod kontrolou. Důležitým faktorem je tedy, aby tito odsouzení odcházeli z výkonu trestu odnětí svobody řádně připraveni na to, co bude po jejich propuštění. Vznik specializovaného pracoviště pro výkon trestu u odsouzených se sexuální deviací za více jak deset let působení prokázal, že v přístupu věznice se mnohé zlepšilo a počet recidiv výrazně klesl. Pro další vývoj této problematiky je nutné, aby se stát více zajímal o propuštěné vězně (potencionálně všechny možné vězně vůbec). Měl by disponovat takovými prostředky, opatřeními a službami, aby bylo možné na tyto propuštěné jedince neustále vhodně působit. Jak se ukazuje potřebují totiž stálé a pevné vedení. Doba působení ve Věznici a jistou dobu po propuštění je zjevně nedostačující, neboť pod vlivem svých silných emocionálních stavů, pod vlivem negativních okolností a špatné společnosti snadno sklouzávají zpět ke špatným návykům a závadovým jednáním. 95 Závěr V diplomové práci jsme zabývala několika aspekty naší společnosti, vzájemnými vztahy jejich členů a vlivy, které tyto vztahy ovlivňují. Bylo poukázáno na etické a morální problémy a rovněž poukázáno na pojem normality osobnosti a důsledcích, které má vybočení z obecně uznávané normy. Dále bylo nastíněno několik poruch a patologií, které patří rovněž ke společensky nepřijatelnému chování. Své opodstatněné místo měla v diplomové práci sexuální deviace, o které bývá v současné době velmi diskutováno. V povědomí společnosti se jedná pochopitelně o jev zcela odsuzovaný a pro pachatele, který pod vlivem své deviace spáchá trestný čin, je jistě zcela oprávněně žádán co nejpřísnější trest. Je však již otázkou jestli je uložený trest odnětí svobody dostačující a taký vhodný. Pachatel se tak izoluje od své společnosti a jeho návrat zpět k normálnímu životu je problematický. Zřízením specializovaného oddělení věznice pro odsouzené s nařízenou sexuologickou léčbou bylo zčásti vyhověno požadavku o změnu k přístupu k těmto jedincům, kdy je možno na ně působit již v prostředí V T O S a dát jim tak větší šanci na úspěšné zařazení se do společnosti po jejich propuštění. Zcela jistě by se také měl změnit přístup k deviacím všeobecně již v širokém povědomí společnosti. Vždyť jedinec, který se uvědomí svůj problém a včas vyhledá odbornou pomoc se stává v očích své společnost vyvrhelem a je k němu zaujímán jiný postoj než k tomu, co svůj problém zatím úspěšně tají. Je však otázkou, dokdy tento jedinec tající své problémy, udrží svůj problém pod kontrolou a nedopustí se závadového jednání, kterému se zase ten jedinec, který pomoc vyhledal nedopustí, neboť je úspěšně léčen Z v ý š e uvedených důvodů je nutné, aby společnost věnovala náležitou pozornost alarmujícím skutečnost a včas dokázala zajistit kvalifikované působení na své rizikové jedince a to bez náznaků odsouzení. Taktéž by mělo být samozřejmostí, že jedinec s problémem vyhledá kvalifikovanou pomoc vždy když to potřebuje a nebude na něho ukazováno prstem. V tomto ohledu by se mělo leccos změnit, neboť ochrana členů společnosti by měla mít své prioritní místo a předcházení kriminálního jednání s tímto přímo souvisí. To, že jedinci se sexuální deviací odbornou pomoc vyžadují a bez odborného vedení snadno sklouzávají ke špatným návykům byla potvrzena i empirickým výzkumem. Pomoc psychologa či sexuologa byla nejčastěji uváděnou skutečností, která jim ve výkonu trestu nejvíce pomáhá a kterou by chtěli vyhledávat i po jejich propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Cíl výzkumu byl splněn. 96 Resumé Diplomová práce analyzuje lidské chování, vymezuje vztahy ve společnosti a poukazuje na normy a pravidla, která jsou společností dána. Zabývá se žádoucími a nežádoucími projevy lidského chování a možnými dopady, ve které toto chování vyúsťuje. V užší rovině je práce věnována sexuální deviaci, její diagnostice a následkům, které může mít v případě, že není udržena daným jedincem pod kontrolou. První kapitola pojednává o jedinci a společnosti a jejích normách, druhá kapitola o jednotlivých východiscích lidského chování. Ve třetí kapitole jsou uvedeny jednotlivé metody práce s jedinci, kteří nějakým způsobem porušili normy své společnosti. Čtvrtá kapitola se věnuje vymezení pojmu sexuální deviace, její etiologii a léčbě. Pátá kapitola pak nastiňuje právní důsledky společensky nepřijatelných chování. Šestá kapitola je věnována sociální prací s jedinci, u nichž byla sexuální deviace diagnostikována a která je dovedla až do prostředí výkonu trestu odnětí svobody. Dále se zabývá významem působení na jedince se sexuální deviací. Důležitost kvalifikovaného působení na jedince se sexuální deviací již ve výkonu trestu odnětí svobody byla potvrzena i empirickým výzkumem v kapitole sedmé. 97 Summary: The diploma thesis analyzes human behaviour, limits the relationships in the society and points out norms and rules given by the society. It deals with desired and undesired manifestations of human behaviour and their possible impacts. In strict level the thesis occupies with sexual deviation, its diagnostics and consequences of its dyscontrol by the individual. The first chapter deals the individual and society and its norms, the second deals single resources of human behaviour. In the third chapter the methods of treatment with individuals who disrupted norms of the society are listed. In the fourth chapter the term sexual deviation is specified and its etiology and therapy is discussed. In the fifth chapter the legal consequences of this socially unacceptable behaviour are outlined. The sixth chapter describes the social work with individuals with diagnosed sexual deviation, which caused their imprisonment and the importance of qualified influencing on individual with sexual deviation is stressed. The importance of qualified influencing on individual with sexual deviation during execution of imprisonment was confirmed in empiric study in chapter seven. 98 Literatura Abel, G.H., Becker, J.B., Cunningham-Rathner, J. - Treatment manual: The treatmen of child molesters, Behavioral Medicine Institute, Atlanta 1984 Adamová Lenka, Dudák Vladislav, Ventura Václav - Základy filosofie, etiky, Fortuna 2007, ISBN 80-7168-905-X Allport, G.W. - Personality, a psychological interpretation, New York, 1937 Anzenbacher Arno - Úvod do filosofie, Portál 2004, ISBN 80-7178-804-X Beneš Milan - Andragogika, Grada 2008, ISBN 978-80-247-2580-2 Blackburn, R. - The psychology of criminal conduct. Chichester, J. Wiley and Sons 1993 Bonta J., Law M . , Hanson R.K. - The prediction of criminal and violent recidivism among mentally disordered offenders. Psychological Bulletin, 1998, s. 123-142 Bradford, J., Boulet, J.Pawlak, A. - The paraphilias: A multiplicity of deviant behaviors. Can. J. Psychiatr. 37, 1992 Brichcín, S., Koubek,K. - Projekce některých rysů osobnosti sexuálních agresorů v kresbě lidské postavy, VI. Přednáška Košické sexuologické dny Košice, 1982 Brichcín, S., Kolářský, A., Netík, K , Weiss, P. - Sexuální delikventi z pohledu psychiatrické Sexuologie, Praha 1996, ISBN 80-85121-16-6 Buriánek, Jiří - Sociologie, Fortuna Praha 2001, ISBN 80-7168-754-5 Černíková, Vratislava - Základy penologie pro policisty, Policejní akademie ČR, 2002. Čírtková Ludmila - Kriminální psychologie, Eurounion Praha, 1998 Čírtková Ludmila, Červinka F. - Forenzní psychologie: psychologie pro soudce, advokáty, státní zástupce, vyšetřovatele, kriminalisty, policisty a pro všechny kteří se v souvislosti s trestným činem dostanou do kontaktu s policií a soudy, Support, Praha 1994 Čírtková Ludmila - Policejní psychologie, Portál Praha, 2000 Foucault Michel - Dějiny Sexuality I, Hermann a synové, Foucault Michel - Dějiny sexuality II./IIL, Hermann a synové, 2003 Ford, C S , Brach, F A . - Patterns of sexual behavior, New York, 1951 Haeberle, E.J. - Die Sexualität des Menschen, Berlin, 1983 Hall, K.D., Amir, O., Yairi, E. - A longitudinal investigation of speaking rate in preschool children who stutter, J. of Sérech, Language and Hearing Research, 1999 Helus Zdeněk - Psychologie pro střední školy, Fortuna Praha 1999, ISBN 80-7168-406-6 99 Hlaváček Jan, Protivinský Miroslav a kolektiv - Praktická Kriminalistika, Kriminálistický ústav Praha Policie ČR, 2006 Chmelík Jan a kol. - Mravnost, pornografie a mravnostní kriminalita, Portál Jirku Milan - Systém léčebné péče u odsouzených s nařízenou ochranou léčbou v sexuologickou v podmínkách výkonu trestu odnětí svobody, závěrečná práce Univerzita Karlova v Praze, 2007 Keller, J. - Úvod do sociologie, Slon Praha 2002 Kern, H , Mehl, C H , Nolz, H.,Peter, M . , Wintersperger, B. - Přehled psychologie, Portál 1999, ISBN 80-7178-426-5 Kolektiv - Filozofický slovník, Praha 1994 Langmeier J., D. Krejčířová - Vývojová psychologie, Grada 1998, ISBN 80-7169-195-X Lewinsohn Muros - Richar -Světové dějiny sexuality, Ikar 2007 Maslow, A . H . - Motivation and personality, New York, 1954 ( rev. vyd. 1970) Měšťánek Tomáš - Filozofie pro střední školy, Tripolia 2001, ISBN 80-86448-17-7 Money, J., Ehrhardt, A.A.: Man and woman, boy and girl. The Johns Hopkána University Press, Baltimore, 1972 Mathé, R. - Ukazovatele abnormality sexuálního spávania v materiáli psychodiagnostického Vyšetrenia, VIII. Košické sexuologické dny, 1986 McConaghy, N . - Sexual behavior, Plenům Press, New York, 1993 Múhlpachr Pavel - Vývoj ústavní péče, Masarykova univerzita, Brno 200 Múhlpachr Pavel - Sociální patologie, Masarykova univerzita, Brno 2001, ISBN 80-210-2511-5 Múhlpachr Pavel - Sociální práce, Masarykova univerzita, Brno 2003 Múhlpachr Pavel - Sociopatologie, Brno 2008, ISBN 978-80-210-4550-7 Nakonečný, Milan - Encyklopedie obecné psychologie, Acadamia Praha 1998, ISBN 80-200-0625-7 Netík, K , Netiková, D. - Vybrané kapitoly z forenzní psychologie pro právníky, Praha 1994 Němec, J. - Psychopatie a kriminalita, Praha, Lidé a zločin, vydavatelství M V ČR 1993 Nichols, H.R., Molinder, I. - Multiphasic Sex Inventory manuál. W A , Tacoma, 1984 Novotná, M . - Podmínky léčby sexuálních deviací v českém vězeňství a katamnestické zhodnocení její efektivity (bakalářská práce) - Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně, 2005 Novotný F., Růžička M . - Trestní kodexy, Eurounion Praha 2002 ISBN 80-86898-39-3 Novotný František a kol. - Trestní právo hmotné, Plzeň 2005, ISBN 80-86898-39-3 100 Ondruš, R., Randulová K . - Průvodce policisty trestním řízením, Linde Praha 2001, ISBN 80-7201-276-2 Reine, A . - The psychopathology of crime. San Diego, New York, Academie Press, 1993 Sedlák Jiří - Vybrané problémy ze sociální etiky, Brno 1996, ISBN 80-210-1331-1 Seligman, A., Adam, B. - The idea of civil society, Princeton University Press, 1995 Schmeidler, K . - Urbanismus a kriminalita, Psychologie dnes, 2000 Šámal a kol. - Trestní řád, komentář I a II díl, C.H.Beck Praha 2008 Tardy, V . - Psychologie osobnosti, Praha 1964 Vaďurová Helena, Muhlpachr Pavel - Kvalita života, teoretická a metodologická východiska Vágnerová Marie - Psychopatologie pro pomáhající profese, Portál 2004, ISBN 80-7178-802-3 Vokurka Martin, Hugo Jan - Praktický slovník medicíny, Maxdorf Praha 2000, ISBN 80-85912-38-4 Walters, G.D., White, T.W. - The thinking eriminal a cognitive model of lifestyle eriminality, Crim.Justice Res.Bull, 1989 Weiss Petr - Sexuální zneužívání - pachatelé a oběti, Grada, Praha 2000 Weiss Petr - Sexuální deviace, Portál 2002 , ISBN 80-7178-634-9 Weiss Petr, Zvěřina Jaroslav - Sexuální chování v ČR - situace a trendy, Portál 2001 Zvěřina, J. - Lékařská sexuologie, H & H , Praha, 1995 Zvolský Petr a kolektiv - Speciální psychiatrie, Nakladatelství Karolinum, Praha 2003, ISBN 80-7184-203-6 Další zdroje: Jirku Milan a Macků - Interní materiály Věznice Kuřim 2008 Muhlpachr Pavel - C D R O M Resocializační pedagogika 2008 Kriminalistika ročník X X X číslo 3/1997, ISSN 1210-9150 Kriminalistika ročník X X X V číslo 3/2002, ISSN 1210-9150 Kriminalistika ročník X X X X I I číslo 1/2009, ISSN 1210-9150 Zákon č. 169/1999 Sb. O výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů Vyhláška č.345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody http://www.testcentrum.cz http ://www. slovnik-cizich-slov. abz.cz http ://www. cs.wikipedia. org 101 Příloha č.l - dotazník Vážení pánové, obracíme se na Vás o vyplnění následujícího dotazníku, který je anonymní a slouží pouze pro potřeby výzkumu na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity. Za čas a ochotu, kterou věnujete vyplňování Vám předem děkujeme. 1. Věk: A) 18-25 B) 26-31 C) 32-40 D) 41-50 E) 51 a více 2. Před umí stněním ve V T O S j ste žil: A) ve městě B) na vesnici C) nemám stále bydliště 3. Rodinný stav: A) svobodný B) ženatý C) rozvedený D) vdovec 4. Z j akého prostředí pocházíte: A) z úplné rodiny B) z neúplné rodiny (pouze otec, pouze matka) C) z dětského domova D) z pěstounské péče E) z jiného prostředí. Uveďte jakého 5. Vaši rodiče: A) žijí spolu B) každý vede svoji domácnost C) jeden z rodičů zemřel. Uveďte kdo 6. Charakterizujte Váš vztah k matce: A) velmi dobrý B) spíše dobrý C) průměrný D) spíše špatný E) velmi špatný 7. Charakterizujte Váš vztah k otci: A) velmi dobrý B) spíše dobrý C) průměrný D) spíše špatný E) velmi špatný 8. Se kterými rodinnými příslušníky se stýkáte: A) s oběma rodiči B) pouze s jedním z rodičů. Uveďte s kým C) se sourozenci D) s prarodiči E) s jiným rodinným příslušníkem, kterým: 9. Své dětství hodnotíte jako: A) velmi dobré B) spíše dobré C) průměrné D) spíše špatné E) velmi špatné 11. Atmosféra rodinného prostředí, ve kterém jste vyrůstal: A) přátelská B) v rámci nutných výchovných vazeb C) spíše chladná a odtažitá D) velmi přísná 12.Váš vztah k vrstevníkům byl: A) velmi dobrý B) spíše dobrý C) průměrný D) spíše špatný E) velmi špatný 13. Bylo Vaše protiprávní jednání spojeno s konzumací alkohol či drog: A) A N O B) N E 14. V čem vidíte příčinu Vašich problémů: A) sám v sobě B) v druhých, uveďte konkrétně v kom a proč: C) v něčem jiném, uveďte v čem: 15. Máte představu o tom jak předcházet Vašim problémům a případně možnosti opakování Vašeho protiprávního jednání? A) určitě A N O . Budu se snažit ovlivnit své jednání a plně se věnovat léčbě. B) spíše A N O . Budu dodržovat léčebná opatření a v případě problémů vyhledám pomoc. C) Budu se ale snažit dodržovat léčebná doporučení. D) spíše N E . Nemám určitou představu. Vím ale kde vyhledat případnou pomoc. E) určitě N E . Nemám určitou představu a ani nevím kde vyhledat případnou pomoc. F) žádné problémy nemám. Protiprávní jednání si nepřipouštím. 16. Máte soudem nařízeno ochranné sexuologické léčení? A) A N O B) N E 17. Pokud máte nařízeno ochranné sexuologické léčení, zahájil jste ho již teď během výkonu trestu odnětí svobody ve věznici? A) A N O . Z důvodu B) N E . Z důvodu 18. Máte pocit, že tato léčba je pro Vás přínosem? A) A N O B) Ne C) Nevím 19. Která z následujících osob či jeho činnost ve věznici má pro Vás největší význam? A) psycholog B) pedagog volného času C) speciální pedagog D) vychovatel E) sociální pracovník 20. Spolupracuje s jednotlivými pracovníky věznice při výkonu jejich zaměstnání? A) A N O . Snažím se spolupracovat se všemi pracovníky v rámci jejich aktivit B) spíše A N O , spolupracuji jen s některými. Důvod C) spíše N E , spolupracuji jen někdy, podle mé nálady. D) N E . Nespolupracuji. Jejich aktivity mi připadají zbytečné. 21. Uveďte, které zájmové aktivity ve V T O S využíváte: 22. Uveďte, kdo nebo co Vám ve V T O S nejvíce pomáhá: 23. Uveďte co ve výkonu trestu odnětí svobody nejvíce postrádáte: 24. Budete využívat pomoc nějaké povolané osoby i po propuštění z VTOS: A) A N O . Uveďte koho B) Ne C) Nevím 25. Po propuštění z V T O S se vrátíte A) k rodině B) ke známým či přátelům C) nemám se kam vrátit 26. Přemýšlíte o tom co bude po Vašem propuštění z VTOS? A) A N O B) N E 27. Máte obavy z návratu do běžného života? A) A N O , z čeho nejvíce: B) N E C) Nevím 28. Kolikátý je to Váš trest odnětí svobody:.. 29. Jaké je délka Vašeho trestu: