Filozofická fakulta Masarykovy univerzity v Brně Ustav archeologie a muzeologie Ondřej Wolf Počátky středověkého osídlení na česko - slezském pomezí východně Krkonoš (se zvláštním zřetelem k JV Podkrkonoší) Disertační práce Školitel: prof. PhDr. Zdeněk Měřínský, CSc. Brno 2005 -1 Prohlašuji, že jsem disertační práci vypracoval samostatně a v seznamu pramenů a literatury uvedl veškeré použité informační zdroje. V Brně dne 20. června 2005 -2 - Obsah Úvod 5 1. Ad forum et ad iudicium: ke genezi a charakteru lokačního osídlení v podhůří Krkonoš a Kamenných hor 15 1.1. Klíč k sídelní výstavbě 16 1. 2. Doklady osídlení iure Teutonico na severovýchode Cech 18 1.3. Hierarchizace urbární sítě 24 1. 4. Tendence v utváření sídelní struktury 26 1.5. Sídelní plánování jako nástroj hospodářského rozvoje 30 1. 6. Shrnutí 33 2. Krajina krkonošského podhůří a archeologické doklady její hospodářské exploatace 35 2. 1. Geomorfologie krajiny 36 2. 2. Zdroje nerostného bohatství a urbanizace 37 2. 3. K využívání hospodářského potenciálu lesa a půdy 39 3. Kolonizace, weichbild a počátky manských tvrzí na Trutnovsku 45 3.1. Základní teze a otázky 45 3. 2. K okolnostem vzniku manského zřízení 44 3.3. Weichbild a formování hospodářského zázemí manské organizace 50 3. 4. Organizace manské soustavy ajejí odraz v sídelní struktuře 55 3.5. Archeologie k počátkům a podobě manských sídel 59 3. 6. K odrazu sociálního a hospodářského milieu tvrzí v hmotných pramenech 63 3. 7. Shrnutí 65 4. K otázce sídlištní kontinuity a topografie lokačního Trutnova 69 4. 1. Počátky Trutnova z pohledu tři generací historiků 70 4.2. Znovu adfontes nad problémem translace města 74 4. 3. Topografie švábenické Úpy 78 4. 4. K determinantám přeložení 81 4. 5. Raná městská lokace v archeologické perspektivě 82 4. 6. Shrnutí 88 -3 - 5. Keramika mladšího stredoveku mezi nejhořejším tokem Labe a Metuje 91 5. 1. Cíle a perspektivy studia 92 5. 2. Keramické soubory v nálezových souvislostech 94 5.3. Opory absolutní chronologie nálezových souborů 102 5. 4. Vypovídací hodnota keramických souborů 106 5.5. Analýza 108 5. 6. K nástupu keramiky mladšího středověku v JV Podkrkonoší 118 6. Archeologie a možnosti studia středověké řemeslné výroby a odbytu na Trutnovsku 125 6. 1. Písemné prameny 125 6. 2. Archeologické prameny 130 6. 3. Shrnutí 138 Závěr 141 Prameny 151 Literatura 153 Přílohy Databáze keramiky - 4 - Úvod Předkládaná disertační práce je věnována problematice počátků vrcholně středověkého osídlení v té oblasti severovýchodních Cech, která tvoří součást česko slezského pomezí východně Krkonoš. Zvolená tématika nachází své opodstatnění v již téměř půl století probíhajícím výzkumu sídelně historických aspektů ekonomicko sociálních strukturálních změn, jimiž pozdně přemyslovská monarchie spolu s přilehlými regiony procházela ve 13. a v 1. polovině 14. století. Nutno ovšem podotknout, že i přes modelové výsledky získané intenzivním průzkumem dílčích regionů (např. Mostecko) tento směr medievistického bádání ještě neodpověděl na všechny dosud kladené otázky, ačkoli je jeho nespornou zásluhou, že rozšířil zorné pole výzkumu proměn středověké společnosti, stejně jako nastolil interdisciplinární, byť stále ještě s jistou nesamozřejmostí využívané možnosti jejího poznávání. Proto se odborné veřejnosti dostává do rukou práce, která nejenže se vyrovnává s dosud přijímanými názory na vznik a průběh výstavby středověkého osídlení ve východním a zejména v jihovýchodním Podkrkonoší, ale která se na základě dostupné písemné a archeologické materie pokouší argumentačně podpořit některé nové pohledy na počátky urbanizace, formování hospodářského zázemí vznikajících měst nebo opevněných sídel v regionu. Chce tím přispět do stále živé diskuse o povaze středověké transformace českých zemí a střední Evropy, která zanechala dodnes patrné stopy v sídelním, resp. environmentálním prostoru naší současnosti. Vstupem do této diskuse je několik sídelně historicko - archeologických sond, které se pokouší o hlubší vhled do sledované či dosud opomíjené problematiky, především však o analýzu hospodářsky a sociálně vzájemně souvisejících sídelně topografických jevů. To je také důvod, proč práce programově upouští od heuristicky problematického nového syntetizujícího pohledu na dějiny středověkého osídlení sledované oblasti, a proč se předmětem jejího zájmu stává geograficky, orograficky a tudíž i historicky specifické území česko - polské kontaktní zóny východně Krkonoš, a to se zřetelem k regionům zasaženým urbanizací. Zvláštní pozornost je věnována subregionu někdejšího královského města Trutnova, který tvoří historicky svébytný celek. Tímto způsobem teritoriálně vymezený záběr práce poskytuje pramenně i tématicky vyrovnanější analytickou základnu. - 5 - Chronologický a geografický rámec Hlavním znakem studované oblasti je její příslušnost k podhorskému území západní části sudetského oblouku (obr. 1), které se geomorfologicky a klimaticky odlišovalo od tzv. staré (tradiční) sídelní oblasti. Právě z přírodních charakteristik pramenila skutečnost, že k soustavnému zasídlení teritoria došlo s největší pravděpodobností až ve středověku, a to ještě v začátcích jeho mladší fáze. Tehdy sídelní postup do stále vyšších nadmořských výšek kulminoval a završoval tak proces osídlování vnějších partií tradičního sídelního území. Jeho souvislost zejména s procesem teritorializace šlechty a výstavbou vrchnostenských dominií v průběhu 12. až 1. poloviny 14. století je více než zřejmá. V době, kdy většina okrajových oblastí staré sídelní oikumeny byla již osídlena a kdy ze zeměpanské půdy zbývaly zalesněné neosídlené plochy v okrajových, tj. zpravidla výše položených hornatějších částech země, zasáhla kolonizace rovněž námi sledované podhůří1 . Vznik vrcholně středověkého osídlení na česko - slezském pomezí tak otevíral v polovině 13. století pozdní kapitolu strukturálních změn osídlení, odvíjejících se od již pokročilých hlubokých hospodářských a sociálních proměn, které tolik charakterizovaly české země a střední Evropu. Součástí kulturních změn bylo i jejich nerovnoměrné prosazování, zpravidla dříve probíhající v dynamicky se rozvíjejících úrodných a zalidněných oblastech tradičních sídelních oikumen nebo v jiné kvalitě v hornatých oblastech s výrazným výskytem nerostného bohatství. Oblast v povodí nejhořejšího toku Labe, Úpy, Metuje, Stěnavy a Bobru po jistou část 13. století stála víceméně stranou tohoto vývoje. Těžiště výstavby sídelní sítě zde spočívalo až ve 2. pol. 13. případně 1. pol. 14. věku. Vzhledem k dosavadní absenci jednoznačných dokladů raně středověkých sídelních struktur a souvisejících majetkově právních vztahů se ale zdá, že pomezí pod jihovýchodním a východním úpatím Krkonoš bylo lépe predisponováno k vstřebávání cizích právních a technických norem, které při vysazování netradičních typů sídlišť, parcelaci zemědělské půdy a šíření městského zřízení sehrály prvořadou roli. Lze při tom předpokládat, že sousední Slezsko mohlo v jejich recepci sehrát úlohu významného prostředníka (např. lokace Kamenné Hory 1 Pojem kolonizace zde používáme ve smyslu sídelního postupu, avšak s vědomím, že ve sledované oblasti jej doprovázelo šíření německého práva, jak si dále ukážeme (srov. Klápště 1988, 103-104). Vývoj názorů na středověkou kolonizaci českých zemí shrnují práce J. Zemličky (1980a; 1999; 2002). - 6 - Boleslavem Lysým roku 1249 na panství opatovických benediktinů zavdává k podobným úvahám jisté oprávnění). Vývoj sídlištních struktur je zde sledován ve třech prostorových rovinách. První rovina si všímá vzniku sídelní sítě na česko - polském pomezí, tedy na panství benediktinského řádu, kolonizujíčího Poličko, Kamenohorsko (do r. 1289) a Broumovsko, a na území šlechtického dominia Svábeniců (do poč. 14. stol.). Sledované území lze zhruba vymezit na západě Krkonošemi a na východě Kamennými horami. Z hlediska dlouhodobého a celozemského vývoje se jedná o rekonstrukci pozdní časové sídelní vrstvy, která zde vznikala v souvislosti s urbanizací podle norem „německého práva" a skrze níž byly dosídlovány zbytky nezalidněných, nově budovaných vrchnostenských držav. Objasnění vztahu této sídelní vrstvy k obecnějším otázkám společenského a hospodářského vývoje stává se podstatou této práce. Druhou rovinu představuje pokus o postižení procesu formování sídelní sítě v zázemí spádového centra oblasti na horní Úpě, Trutnova, který se někdy na přelomu 13. a 14. století stává královským městem. Do této prostorové roviny současně klademe archeologické studium hospodářského využívání podkrkonošské krajiny a tržně - výrobních a distribučních vztahů v rámci vznikajícího odbytového okruhu. Třetí rovina se zabývá naším dosavadním poznáním struktury některých typů sídel. Metody, prameny a cíle Základní metodický přístup této práce se odvíjí od skutečnosti, že dynamika sídelního vývoje přemyslovských Cech vycházela z širších proměn ekonomického a sociálního ústrojí země a sousedních států. Geneze vrcholně středověké sídelní struktury byla jejich integrální součástí a proto lze její jednotlivé komponenty využívat jako historický pramen dostupný historickému i archeologickému úhlu pohledu. Protože však archeologické i písemné prameny nelze v zájmu pokud možno objektivního poznání celku „číst" odděleně, rozšiřuje se nutně základní metodika sídelně archeologického výzkumu i o postupy dalších historických věd. Jistě není náhodu, že studium dějin osídlení bylo a je považováno za typickou „mezní" subdisciplínu (např. Měřínský 1991, 28). Poznání historických věd, opírající se zejména o písemné prameny, nadto poskytuje základní interpretační vodítko pro jinak nesnadnou historickou interpretaci pramenů archeologických, sídlištní útvary a jejich hmotnou kulturu samozřejmě nevyjímaje. - 7 - Prvotní snahou disertační práce bylo snést doklady jak pro datování počátků měst sledovaného pomezí, tak pro spojitost urbanizačního (kolonizačního) procesu s širším středoevropským kontextem, zvláště však s oblastí původu právních a technických norem využívaných jako nezbytné nástroje sídelní výstavby. To si ovšem vyžádalo práci s písemnými prameny. Jednak bylo nutné využít listinný materiál, vydávaný v moderně pojaté ediční řadě českého i slezského diplomatáře nebo ve starších a méně kriticky náročnějších edicích, mnohdy i jen regestových, jednak bylo zapotřebí čerpat informace z edičně vydávaných berních či desátkových rejstříků. Za významný ediční počin, který se pro studium středověkých dějin Trutnovská ukázal být nenahraditelným pro svůj retrospektivní dosah, lze označit kritické vydání zemské knihy Svídnicko javorského knížectví z 2. poloviny 14. století. Na této pramenné bázi bylo přistoupeno k pokusu o rekonstrukci procesu formování makrostruktury sídelní sítě, jejíž poznání do značné míry dosavadním archeologickým pramenům uniká. Dodejme ale, že pro pochopení hospodářských, právních a politických determinant urbanizace se tento krok jevil jako nezbytný. Bylo tím zároveň ověřeno, že městotvorný proces, stejně jako utváření hospodářského zázemí měst, byl dlouhodobým naplňováním lokačního záměru, což se odrazilo v postupném zahušťování sídelní sítě i v proměnách prostorové struktury jednotlivých sídlišť, jak tomu napovídají archeologická zjištění 80. let z Trutnova. Současně se ukázalo, že interpretaci archeologických pozorování by nebylo metodicky korektní provádět bez poznávání historického kontextuálního rámce, že bez toho bychom ztěží dospěli k alternativním závěrům. To se konečně prokázalo při řešení dalších dílčích problémů spojených na jedné straně s pokusem o archeologickou bilanci otázky využívání přírodního bohatství jako energetické a materiální opory kolonizačního procesu, na straně druhé s otázkou formování sídelní sítě v zázemí vybraného podkrkonošského města. N a příkladě Trutnova lze ukázat, že dostavbu struktury sídelní sítě pravděpodobně mohly podmínit i jiné okolnosti, než jen hospodářské nároky. Můžeme odůvodněně předpokládat, že zahušťování sídelní sítě v okolí Trutnova bylo spojeno se strategickými zájmy panovníka v pohraniční oblasti a že se jejich realizace vepsala do sídelní struktury. K jejímu poznání do určité míry přispěl nejen archeologický výzkum, ale také využívání starších kartografických pramenů, především 1. vojenského mapování a pozdějších mapových podkladů z 1. poloviny 19. století. Netřeba jistě zdůrazňovat, že si zkoumání těchto pramenů - 8 - vyžádalo jistou obezřetnost, protože extrapolace mladších jevů do vzdálené minulosti by mohla být značně zavádějící. Práce však nesleduje jen to, k čemu docházelo při výstavbě osídlení v rovině sídlištních makrostruktur, ale zabývá se také problematikou utváření sídlištních mikrostruktur. N a modelovém případu města Trutnova se na základě starších názorů a revize písemných pramenů snažíme vyrovnat s velmi komplikovanou otázkou existence předlokačního osídlení a dále s problematikou lokace a translace městské obce do výhodnější polohy. Předmětem zkoumání se stávají také archeologické doklady rané měšťanské zástavby, které přináší cenné informace o topografických proměnách urbárního sídliště. Pokus o dataci archeologicky zkoumaných sídlištních struktur nutně vedl k řešení otázky vývoje keramiky mladšího středověku v jihovýchodním Podkrkonoší, tedy k tématu značně opomíjenému. Tento pokus se však nespokojil pouze s nástinem chronologických sekvencí, k jejichž precizování jistě ještě v budoucnu dojde, ale také s naznačením dalších vypovídacích možností tohoto nej početnějšího archeologického pramene a o jeho přínosu k poznávání kulturně historických otázek (kolonizace, regionalizace keramiky). Předkládané poznatky a jejich interpretaci je však zapotřebí chápat jako příspěvek do širší diskuse nad možnostmi archeologického poznávání například tzv. interetnických vztahů nebo „kontaktní problematiky" (Klápště 2003). S tím souvisí i pokus o zkoumání výpovědi keramiky jak o hrnčířském řemesle, tak i o tržních lokálních i nadregionálních vztazích, do nichž vstupovaly mnohé, dnes však z různých důvodů pouze částečně doložitelné produkty řemeslné výroby. Osnova základních keramologických otázek se zde odvíjí od poznání, že s dynamikou v sociální oblasti docházelo k recepcím a tedy i proměnám technologií výroby, které umožňovaly zvýšit kvalitu produkce a uspokojit poptávku po rozšířeném sortimentu keramického zboží. Tento proces v hrubých rysech postihujeme snad ve všech částech českých zemí, ale i mimo ně. Otázkou zůstává, jak tyto vnější obecné trendy determinovaly vývoj keramiky v lokálních měřítcích a s jakou intenzitou modifikovaly domácí (tradiční) produkci. Hlubší sondy do regionálního vývoje hrnčířské produkce prozatím naznačují značně diverzifikovaný obraz, poznamenaný ale nevyrovnaností kvality a kvantity pramenné základny. Podle dosavadních poznatků o nástupu vrcholně středověké keramiky lze soudit, že se prosazování nových technologií a tím i dokonalejších výrobků pro trh odehrává v odlišných podmínkách lokálních - 9 - tradic výroby, determinovaných nejen znalostmi a dovednostmi výrobců, nýbrž i přítomností surovinových zdrojů v tom kterém regionu či výrobním centru. Studium dějin středověkého osídlení bezpochyby vytváří styčnou plochu pro poznatky archeologické a historické vědy. Nevyrovnaná pramenná základna však způsobuje, že i komplexnímu poznání jsou dostupné jen některé stránky minulé reality, s nimiž byl proces budování vrcholně středověké sídelní sítě propojen. Proto lze předkládanou práci mimo jiné považovat za příspěvek bilancující dosavadní výzkum sledované tématiky. Bylo by navýsost žádoucí, aby zde výzkum středověkého osídlení i hmotné kultury sídlišť usiloval nejenom o nutné získávání archeologických dat, ale také aby se stále více integroval do komplexního bádání o středověké společnosti. Je ovšem otázkou, jak dlouho si ještě vystačíme s tradičními metodami sídelně historicko archeologického výzkumu, jestliže se pokrok vědeckého poznání nemá zastavit před pouhou kumulací více nebo méně podložených hypotéz, s níž se leckdy nedokáže vypořádat ani kvantitativní nárůst archeologické pramenné základny. Nástin historie sídelně archeologického výzkumu Příčinou ne zcela uspokojivého stavu archeologického výzkumu Trutnovská a sousedních oblastí není ani tak skutečnost, že se archeologie středověku etablovala teprve v 50. a 60. letech 20. století, jako spíše fakt, že území pod jihovýchodními svahy Krkonoš nespadalo do primární sféry archeologického zájmu, i když je jistým paradoxem, že se jeden z prvních terénních výzkumů hradní architektury v českých zemích uskutečnil právě v této oblasti (Bolkov). Výzkumem Bolkova v roce 1958 započalo období archeologického zájmu o dějiny osídlení severovýchodních Cech a Podkrkonoší především {Hejna 1962). Problematika dějin středověkého osídlení se však předmětem oboustranného zájmu archeologie a historie stala až ve 2. polovině 60. let, o čemž svědčí série příspěvků A . Hejny a V . Wolfa, uveřejňovaná od roku 1964 ve sborníku Krkonoše-Podkrkonoší. Požadavek součinnosti a sbližování obou disciplín vycházel zejména z potřeby doplňování nečetných písemných pramenů o svědectví materiálních pozůstatků. Archeologie nesloužila jen jako prodloužená ruka historie do minulosti bez dostatečného počtu písemných zpráv, ale také jako svébytná disciplína poskytující důležité informace o charakteru tzv. kolonizačního procesu, a konečně i jako prostředek vyrovnávající se s názory staršího historického (A. Sedláček, J. Lippert, B. Bretholz, J. V . Šimák) a vlastivědného bádání (Wolf - Kalistová 1964, 29-31); - 10- Hejna 1967, 11). Institucionální bázi pro takto zaměřený výzkum poskytovala programová spolupráce Archeologického ústavu Československé Akademie věd v Praze (A. Hejna) a Muzea Podkrkonoší v Trutnově (Z. Vašíček, V . Wolf). Ve stejné době byly na stránkách Československého časopisu historického publikovány první zásadní příspěvky ke strukturálním proměnám středověkého osídlení, spojující fenomén přestavby a koncentrace domácího osídlení s trendy dynamického sociálně ekonomického vývoje v západní Evropě. K systematickému rozvíjení a aplikaci podnětných úvah M . Štěpánka (1969) v regionálně zaměřeném výzkumu však již vzhledem k „posrpnovému" politickému vývoji nemohlo dojít2 . Sídelně - archeologický výzkum jihovýchodního Podkrkonoší se od počátků soustředil v souladu s badatelským zaměřením A . Hejny především na vyhraněné sídlištní kategorie, hrady. V letech 1966 - 1968 proběhl terénní výzkum na opevněné lokalitě na vrchu Bradlo u Hostinného. Jeho výsledky se staly pobídkou k sídelně historické syntéze osídlení regionu na nejhořejším Labi, jíž byla završena jedna z kapitol sídelně historického výzkumu. Na přelomu 50. a 60. let se jím začala zaobírat skupina mladých historiků soustředěných v olomouckém semináři univerzitního profesora L . Hosáka, která kladla důraz na využívání širokého spektra historických pramenů, městskými půdorysy počínaje a toponomastickými prameny konče (např. Hejna 1967; srov. Musil 2002, 11). Studie o počátcích města Trutnova je toho výstižnou ukázkou (Wolf - Kalistová 1964). Ačkoli některé z metodických postupů doznaly určitých korekcí, akceptace metod pomocné vědy historické, za níž byla archeologie považována, stala se jen přirozeným důsledkem prohloubeného zájmu o komplexní poznání dějin severovýchodních Čech. Historickou syntézu V . Wolfa (1974) k dějinám osídlení tzv. olešnického újezdu, jež byla publikovaná v souvislosti s výzkumem na Bradle v Památkách archeologických roku 1974, lze považovat za významný pokus o skloubení historických a archeologických poznatků, třebaže i tento počin dodnes vyvolává nejeden historický otazník (zejména nad majetkově právními vztahy a stabilizací dominií na horním Labi ve 13. až 1. polovině 14. století). 2 V prohloubení M . Štěpánkem formulované linie výzkumu a ve formulaci základních tendencí domácího sídelního vývoje na základě nových sond do problematiky pokračovala převážně mladší generace českých a moravských badatelů (souhrnně viz Klápště 1988; Měřínský 1991; Musil 2002, 7- 23; Žemlička 2002, 22-31) - 11 - Archeologický výzkum dalších hradních sídel na přelomu 60. a 70. let byl již jen dozněním cíleného propojení archeologického a historického zkoumání středověkých dějin regionu. Tak byl ještě roku 1970 archeologicky prozkoumán hrad v poloze Zámecký vrch u Radvanic A . Hejnou (Lochmanu 1982). Zájem o hradní sídla v následujících letech sice neutuchal, možnosti jejich zkoumání však byly značně omezené s výjimkou odkrývaného Vízmburku v letech 1972 - 1984 (Wolf 1989). V polovině 70. let došlo pod záštitou Archeologického ústavu v Praze ( M . Richter) k menšímu terénnímu výzkumu na lokalitě Rechenburk u Trutnova a na počátku 80. let k zjišťovacímu výzkumu na anonymní lokalitě u Vlčic (Wolf 1983; Sigl - Wolf 1983a). Tehdy vytvořilo institucionální platformu pro alespoň omezený archeologický výzkum ustavení Archeologického kroužku (L. Jirásek, V . Wolf) na bázi těsné spolupráce s tehdejším Krajským muzeem východních Cech v Hradci Králové (J. Sigl). V důsledku rozsáhlejší stavební činnosti v severovýchodní části městského jádra Trutnova se do zorného pole regionální archeologie poprvé dostala v letech 1980 - 1982 městská problematika spojená s řešením vzniku a topografie městského sídliště na horní Úpě (Sigl - Wolf 1983). Dlužno říci, že výsledky výzkumu dodnes přitahují pozornost badatelské obce pro tehdy nadhozené otázky a interpretace (např. Razím 2000). V průběhu 80. let se archeologický zájem posunul k poznání stáří, podoby a hmotné kultury manských či nížinných opevněných sídel. Záchranné či zjišťovací výzkumy proběhly v rámci trutnovského okresu formou malých plošných odkryvů na tvrzích v Hájnici-Kyjích, Javorníku a Starém Rokytníku (Jirásek - Sigl - Wolf 1988; Wolf - Sigl - Jirásek 1989; Wolf 2004). Pozornosti se také dostalo archeologickým dokladům těžby nerostných surovin na jihovýchodním úpatím Krkonoš, jmenovitě v okolí Svobody n. Úpou, jejichž výzkum navázal na historické bádání o středověké těžbě z 2. poloviny 60 let (Hofmann 1967; Urban 1970; Kudrnáč 1989). Z mnoha důvodů nesoustavně probíhající archeologicko - historický výzkum v letech 1958 - 1989 (srov. Wolf 1989) byl za posledních 15 let doplněn o spíše dílčí akce prováděné především archeologickým oddělením Muzea východních Cech v Hradci Králové nebo Ústavem historických věd při královéhradecké univerzitě (R. Tichý a V . Wolf) (Cejpová - Sigl - Wolf 1993; Wolf- Sigl 1995; Tichý - Tůma - Wolf 1999; Tichý Wolf2001; Wolf- Wolf - Tichý 2002). - 12- Při podrobnější bilanci dosavadního archeologického výzkumu sledované oblasti se ale nelze ubránit také některým principiálním otázkám o jeho přínosu k dějinám středověkého osídlení a k poznání středověké hmotné kultury na česko - slezském pomezí. Kardinální otázkou zůstává, do jaké míry posunul naši představu o průběhu osídlování Podkrkonoší, kterou do znační míry formoval již předválečný výzkum, spojený především se jménem předního českého historika J. V . Simáka (1932; 1938) a do jaké míry k tomu přispívá dnes, kdy se problematika středověkého osídlení posunula k široce pojatému výzkumu sociálního, hospodářského a kulturního vývoje se zvláštním zřetelem k 13. století (např. Měřínský 1989; Zemlička 1991; 2002; Klápště 1988; 1994). N a jedné straně se zdá, že potvrzení Simákovy teze o starším domácím a následném vnějším kolonizačním proudu na Trutnovsku zůstává nadále mimo možnosti archeologického poznání, na druhé straně jsme se mohli přesvědčit, že i přes nové poznatky o hradních lokalitách si stále nevíme rady s jejich původním vzhledem a funkcemi, které plnily v rámci šlechtické kolonizační domény (Wolf 1998; srov. Jansa 2004). Jisté pochybnosti vzbuzují rovněž pokusy spojovat některé rysy v hmotné kultuře s konkrétními oblastmi vně českých zemí jen na základě nepřímých indicií a bez bližšího zdůvodnění genetických souvislostí a způsobu recepce v domácím prostředí (např. radélkový dekor na bradelské keramice; viz Hejna 1974, 401). Odhlédneme-li od obecně reflektovaných vypovídacích schopností archeologických pramenů, lze říci, že stávající nálezový fond Trutnovská v oblasti sledovaného sudetského podhůří (Hostinsko, Trutnovsko, Jelenohorsko, Kamenohorsko, Poličko, Broumovsko) zatím představuje jedinou významnější oporu pro archeologické studium důležitých sociálních jevů (srov. Klápště 1994). Jeho využití pro současné pojetí studia sídlištní tématiky a hledání možností archeologického přístupu k poznání obecnějších kulturních změn se však zrovna nejeví v růžovém světle již pro intenzitu terénní práce v posledních letech. Je přitom otázkou, nakolik byl nebo nebyl vyčerpán jeho stávající informační potenciál3 . Zcela jistě však netřeba pochybovat o nutnosti získávání dalších poznatků, avšak jejich smysluplné využívání podmiňuje předpoklad, že archeologie bude i nadále aktivně vstupovat do mnohdy obtížného dialogu s ostatními historickými i přírodovědnými disciplínami a že se 3 K dalšímu výzkumu se nabízejí řadu let sledovaná témata jako teritorializace šlechty, výstavba vrchnostenských domén, utváření hospodářského zázemí měst, vojenské opory vládnoucí moci, recepce technologií, inovace v řemeslné výrobě apod. (srov. Musil 2002a). - 13 - nebude uzavírat do „němého" a jednostranného artefaktuálního světa (např. Braudel 1971, 47; Neústupný 1986, 525; Steuer 1997, 20-21). O to usiluje také předkládaná práce. Je moji milou povinností abych na tomto místě vyjádřil poděkování vedoucímu doktorské práce prof. PhDr. Z. Měřínskému, CSc. Zvláštní poděkování náleží archeologickému oddělení Muzea východních Cech v Hradci Králové, především však PhDr. J. Siglovi za poskytnutí prostoru pro průběžné zpracovávání archeologických pramenů a za zapůjčení příslušné archeologické dokumentace. Ze stejných důvodů náleží dík také prof. PhDr. V . Wolfovi a PhDr. R. Tichému, PhD. z Ústavu historických věd Univerzity v Hradci Králové. Za prvotní pobídku a cenné připomínky k sídelně - historicky zaměřenému výzkumu děkuji doc. PhDr. J. Klápštěmu, Csc. Brněnské alma mater Masarykově univerzitě jsem zavázán za umožnění studijního pobytu na Katedře archeologie Univerzity ve Wroclawi, který mi výrazně usnadnil kontakt s písemným materiálem a literaturou ke středověkým dějinám vybraných slezských měst. Dík za příjemné přijetí v metropoli na Odře patří řediteli katedry prof. dr hab. J. Piekalskému a za vyčerpávající konzultaci dr. P. Rzežnikovi. Konečně děkuji za spolupráci a příležitostné rady Mgr. R. Bláhovi, Mgr. M . Hložkovi, Mgr. M . Ježkovi, PhDr. J. Kalferstovi, PhDr. R. Procházkovi, CSc. a Mgr. M . Slezákovi. - 14- 1. Ad fórum et ad iudicium: ke genezi a charakteru lokačního osídlení v podhůří Krkonoš a Kamenných hor V procesu výstavby vrcholně středověkého osídlení na územích mimo hospodářský potenciál tradičních sídelních oikumen, zůstává význam právních, organizačních a technických aspektů pro plánovité zakládání tržních míst a k nim příslušejících vesnic podle zásad, které na území středověké střední Evropy získaly označení „ius Teutonicum", poněkud na okraji soustavného historického zájmu. Tento fakt nevyplývá pouze z četnosti dostupného pramenného svědectví nebo z absence pozornosti dosavadního výzkumu k těm rysům tzv. kolonizačního procesu, které se odrazily v písemných a sídelně historických pramenech, ale rovněž z toho důvodu, že kolonizace na německém právu přeci jen tvořila dílčí, i když významnou část strukturálních proměn osídlení českého středověku (Zemlička 1999, 270; 2002, 230; Klápště 2002, 330). Při etablování městského zřízení na česko - slezském pomezí východně Krkonoš však právě tato kolonizace sehrála prvořadý význam. Za základní tezi předkládaného nástinu považujeme skutečnost, že efektivní východisko kolonizace sledované podhorské oblasti představoval akt lokace, jenž zahrnoval právně - organizační a technické momenty, nezbytné pro vznik vrcholně středověké sídelní struktury. Její první vrstvu tvořily tržní osady spolu s hospodářským zázemím, jejichž krystalizaci determinovaly zcela odlišné výchozí podmínky než u sídlišť navazujících na funkce předlokačních střediskových lokalit (Zemlička 1995, 25- 27; srov. Moždzioch 1995, 159) Teprve následný vývoj těchto forensních míst vyústil v plnohodnotná institucionální města, pokud to ovšem v daných případech dovolovaly další okolnosti ekonomického i politického rázu (Kejř 1987, 40). Zatímco začátek výstavby lokačního osídlení mezi Krkonošemi a Kamennými horami ohlašoval sídelní postup do periferních míst hradských obvodů, náležících asi do 1. poloviny 13. století k panovnickým majetkům, dotvoření stabilní sídelní sítě v první polovině věku následujícího pak kolonizační proces završovalo již na nově vytvořených vrchnostenských teritoriích. Soustředíme proto pozornost na klíčové období mezi počátečním aktem lokace na straně jedné a stabilizací lokovaných sídlišť na straně druhé. V chronologické perspektivě to znamená omezit se na dobu od poloviny 13. do počátku 14. století, kdy na sledovaném území docházelo v souvislosti s vysazováním tržních vsí k formování základních rysů osídlení, jeho hospodářských a - 15 - administrativních vztahů. Zdůrazníme přitom, že tato oblast v rámci sudetského horského pásma byla jen jednou z mnoha na východ od Labe a Sály, kde svébytné právní a technické normy tvořily motor systémových společenských změn 13. století (srov. Žemlička 1980, 181-182; 2002, 621-622). 1.1. Klíč k sídelní výstavbě Lokování sídelních komplexů na rozhraní někdejší hradecké provincie a Slezska kolem poloviny 13. století potvrzovalo snahu panovnické, šlechtické a církevní vrchnosti o hospodářskou výnosnost ze stávajícího nebo nabytého pozemkového vlastnictví. Tento směr podnikání spojený s investiční činností zúčastněných stran na lokacích nejenže umožnil sídelní postup do téměř nezasídlených míst, současně znamenal začátek sídelní výstavby panství na zcela odlišných hospodářských a právních základech, na rozdílném zacházení s půdou a lidmi a především na odlišném chápání jejich právního postavení. Kolonizační ruch, využívající „ius Teutonicum", čerpal sílu ze zkušeností generací osadníků přicházejících ze západních částí Evropy a přinášejících s sebou soubor svobod a právních zvyklostí různorodého původu. Akt lokace tak odstartoval proces formování zcela nových administrativních jednotek skládajících se ze samosprávných obcí, které byly vyňaty z dosahu dosavadní provinciální (hradské) administrativy. Jestliže v procesu kolonizace zdůrazňujeme exempční roli „německého práva", pak tedy především pro jeho motivační význam a ekonomický přínos jak pro lokátory, tak pro povolané osadníky, kteří s vyhlídkou na zisk, právní výhody, osobní svobody a možnost sociálního vzestupu obecně postupovali rizika a nesnáze lokačních podniků. Vznik lokačního osídlení na horním toku Úpy, Stěnavy a Bobru podmiňovala recepce již vyzkoušených vzorů sídelního plánování, které se daleko dříve uplatnily při kolonizaci na územích magdeburského arcibiskupství, Míšně, Lužice aj., a které ve stejné době mohly být realizovány při reorganizaci stávající sídelní sítě nebo při sídelním postupu do neosídlených regionů na půdě sousedního Slezska a blízkých oblastí středoevropského prostoru. Máme na mysli koncepci, která byla založena na lokaci centrálního místa s tržní funkcí a k němu přiléhajících vesnic jako „jednorázové" akce umožňující vznik lokální odbytové oblasti, administrativně a ekonomicky úzce spojené s centrem trhu. Pokusíme se zdůvodnit, že severovýchod Cech, podobně jako severní a severozápadní Morava, v tomto ohledu nepředstavovaly výjimku, byť zde o - 16- vývoji vrcholně středověké sídelní sítě rozhodoval také souhrn regionálně odstíněných ekonomických předpokladů (říční síť, georeliéf, komunikace, surovinové zdroje) a mocenských zájmů i možností panovníka, šlechty a církve. Lze předpokládat, že vrchnost na svých dominiích uskutečňovala předem stanovený plán počítající s utvářením městských organizmů, jejichž genetické předchůdce či funkční předstupně v podobě „villae forenses" proponoval jako centrální místa respektujících se jednotlivých spádových okruhů pozdějších „civitates": bylo zapotřebí předem vyloučit vzájemnou ekonomickou konkurenci a naopak posilovat životaschopnost těchto centrálních míst (srov. Kejř 1998, 39). Přepokládáme rovněž, že právě v této koncepci, jakkoli slibovala nejistý výsledek, spatřujeme hlavní příčinu vzniku těch tržních středisek, jež ekonomický charakter měst nezískala, třebaže akt lokace u nich probíhal vesměs současně. Významem se blížila útvarům, pro něž soudobé prameny užívají výraz „oppidum", které ovšem po právní stránce ne vždy lze jednoznačně odlišit od plnoprávných měst (Kejř 1998, 82). Právě některá z těchto „městeček" ukazují, že realizaci výstavby osídlení doprovázela politická vyjednávání, směny s dosavadními vlastníky půdy, úmluvy s lokátory a další faktory, které měly prostorový a tím i ekonomický dopad na strukturu osídlení. Není náhodou, že z hlediska geografického tato sídla zpravidla respektovala tržních okruhy pozděj ších plnoprávných měst, „civitates". I když ne všechny sídelní komplexy dospěly do stádia skutečných městských regionů, přesto je spojovaly některé právní a ekonomické rysy, a to zejména prostřednictvím zúčastněných osob na lokacích, zvaných „locatores". Názor R. Koebnera, jenž neváhal označit za hnací sílu kolonizačního procesu právě tuto sociální skupinu, však zdaleka není jen soudobým hodnotícím stanoviskem, zdůrazňujícím kulturní přínos „německé kolonizace" (Koebner 1929, 25). To, že lokátor byl jednou z ústředních postav osídlovacích aktivit 12. - 14. století ve střední Evropě bylo zřejmé i jednomu z nej povolanej ších historiků polské poválečné generace (Zientara 1981, 43). Hodnotící stanovisko Zientarovo a jeho předchůdců vycházelo z toho, že lokování nových sídelních forem bylo možné pouze v součinnosti s „ius Teutonicum", které tomuto vysazení propůjčovalo od domácích poměrů polských, a dodejme i českých, naprosto odchylný právní význam. Docházelo tak k formování samosprávných územních jednotek: otěže samosprávy spočívaly v rukou dědičných městských fojtů a vesnických rychtářů, kteří své úřady a privilegia obdržely od vrchnosti jako náhradu za - 17- investice do lokačních podniků {Zientara 1981, 49). Ukážeme si, že se jednalo o identický správní systém, jenž fungoval také na území pozdějších městských distriktů, které se ve sledovaném podhůří vytvářely. Jeho princip spočíval v propůjčení výkonu soudní samosprávy lokovaným obcím, přičemž šlo jen o jednu jeho část, a to nižší soudnictví, vyšší soudní pravomoc náležela vrchnosti nebo jejímu zástupci (fojt). Tento model samosprávy umožňoval užší ekonomickou a právní symbiózu města a venkova, když mezi nimi vytvářel vztah vzájemných soudních a tržních vazeb. Teprve od 1. pol. 14. století začal pro toto zřízení na území Slezska a českých zemí zdomácňovat termín „weichbild", který jinak v historiografii získal zastřešující význam pro právně soudní systém (Weichbildverfassung) platný na území města a okolního venkova: venkovské soudy podléhaly soudu městskému jakožto soudu vyšší instance (Zientara 1981, 51). Jeho existenci ve středovýchodní Evropě dokládají písemné prameny již od 1. pol. 13. století, avšak pod jinými názvy a obraly, jichž bylo využito v některých lokačních listinách z téhož věku a nebo v pozdějších příležitostných zmínkách či berních soupisech4 . 1. 2. Doklady osídlení iure Teutonico na severovýchodě Čech Nástup plánovitě utvářených sídelních komplexů do pomezní oblasti mezi Trutnovem, Kamennou Horou a Broumovem kolem poloviny 13. století (obr. 2) nejlépe sledujeme při vysazování tržních osad Jure Teutonico" na panstvích benediktinského řádu, za což vděčíme jeho vyvinutému právnímu vědomí. Tam, kde se lokační podnik 4 Význam slova „weichbild", jež na východoněmeckém území označovalo jak městské právo, tak i okruh platného městského práva, prodělal na území Slezska a sousedních zemí obsahový posun k označení venkovského zázemí příslušejícího k městu, resp. spadající pod měsťké právo a nalézající poučení u městského soudu jako soudu odvolacího pro soud vesnický (von Loesch 1938, 311-312; Zientara 1973, 686; Bakala 1976, 77; Lexicon 2000, 2093-2095). K širší definici pojmu J. J. Menzel (1977, 20), jenž slezský weichbild pojímá jako území kolem města, v němž přímo či nepřímo platí městské právo a jenž je administrativně, hospodářsky a kulturně s městem propojen. Jako synonyma, pod nimiž se vikbildy skrývají, vystopují latinské pojmy „districtus", „territorium", „circuitus" a „terra" (von Loesch 1938, 312; Menzel 1977, 31). Nejstarší písemný doklad užití pojmu „weichbild" v Múnsteru r. 1178, na středním Labi v Lipsku r. 1216, na území Slezska v Slezské Středě r. 1235, k r. 1302 v Lednici (viz cit. lit). Pod pojmem „districtus" lze vysledovat vikbildní soustavy také v českých zemích, zvláště na severní Moravě, avšak po polovině 13. století. Termín weichbild se zde ujímá teprve kolem pol. 14. století (Bakala 1976, 85), pro námi sledovanou oblast od 2. poloviny 14. věku. pravdepodobne obešel bez písemné kodifikace úmluv mezi vrchností a lokátory, jako např. na šlechtickém dominiu na horní Úpě, mohou písemné dokumenty břevnovského opatství posloužit alespoň jako pomůcka korigující retrospektivní postupy při rekonstrukci vzniku weichbildu na základě mnohem mladších nebo nepřímých písemných zpráv. Vedle ojedinělých modelových příkladů písemně pořízených lokačních aktů weichbildu (Weichbildsiedlung), však opíráme váhu písemných pramenů o přímé svědectví plánovaného lokačního aktu, k němuž vydal svolení panovník spolu s dalšími ustanoveními ekonomické povahy, nebo o skutečnosti vyplývající již z probíhajícího procesu lokace sídlišť, z nichž lze čerpat informace o jeho technickém a právním charakteru. Nej starší a nejvýmluvnější doklad o plánu lokovat tržní osadu a okolní vsi pochází z oblasti na nejhořejším toku Bobru, která se rozprostírá mezi východním úpatím Krkonoš a severozápadními svahy Kamenných hor. Představuje jej listina legnického knížete Boleslava II. Lysého z roku 1249 (SUB VI, č. 383, s. 242-243), donedávna považovaná některými historiky za falzum (Simák 1936, 576; Kuhn 1971, 52; srov. Menzel 1997, 29), v níž povolil benediktinům z českých Opatovic, kteří zde již za Boleslavova otce Jindřicha II. Pobožného obdrželi místo nazývané „Cresofbor" (SUB III, č. 110, s. 80-81), vysadit na soutoku řeky Bobru a říčky Zadrny „iure Teutonico" tržní ves „Landishute" a další vesnice v jejím okolí. Tržní osadu přitom nechal umístit do příhodné polohy („insula"), kterou obě říčky obtékají, a současně bratrům povolil na tomtéž místě vysadit klášter: „...et in quadam ibidem insula claustrum eorum locandum, que insula sita est inter fluvios Zadrne et Bobr'. K tomu daroval mnichům půdu a přesně stanovil, kde a jak ji mají podle „německého práva" vyměřit. Samotné „ville forensť přisoudil 270 prutů, které měly být lokovány v šíři podél řeky Zadrny směrem k severněji položenému soutoku řeky Bobru a říčky Lesk. Odtud pak měli mniši vysazovat vesnice na zalesněném území, „per omneš Hlas silvas", podél Lesku až ke Kamenným horám na jihovýchodě, kde se na hranicích Cech stýkalo jím stanovené území s dominiem poličkych benediktinů. Když tedy kníže vymezil svou donaci pro opatovické bratry, postoupil tržní vsi a okolním vesnicím právo, jímž se řídí města a vsi v jeho zemi, kromě práva ražby mince a vyššího soudnictví. Vyšší soudní - 19- pravomoc ponechal sobě a svým nástupcům, aniž by jejím výkonem pověřil příslušnou osobu („advocatus")5 . Zatímco se v uvedeném případě jednalo o „pouhý" plán, jehož skutečné provedení a tempo ne zcela odpovídalo původnímu záměru (srov. SUB III, č. 110, s. 80-81; č. 191, s. 130), v případě sousedního a již v Cechách ležícího polického proboštství (a především jeho broumovské části) sledujeme krátce nato již probíhající realizaci výstavby sídelních komplexů, jejichž centrální body představovala místa zvaná Police jako prvotní centrum břevnovské domény, kolem poloviny 13. století nadané tržním privilegiem (CDB IV, č. 289 ++, s. 483-484; srov. Kejř 1998, 202), a patrně o něco málo mladší Broumov, jedno z pozdějších významných hospodářských středisek břevnovského klášterního velkostatku (Cechura - Ryantová 1992). Ačkoli o obou lokalitách můžeme po polovině 13. století hovořit jako o tržních vsích pro své utvářející se ekonomické zázemí, jejich následný vývoj podmínily zcela rozdílné ekonomické předpoklady, charakterizující situaci před a za horami, „qui Steni vocantur". Zřejmě dosud nevyužitý ekonomický potenciál kotliny, ležící na východ od Broumovských stěn a sahající po úpatí té části Kamenných hor, která nese název Jestřebí a Suché hory, podnítil polické benediktiny k rozsáhlé kolonizační činnosti. Měla sice zcela odlišnou právní legitimitu než u předchozích opatovických mnichů na slezské straně v Cresofboru, což prokázala moderní diplomatika (viz CDB II, č. 367, s. 399; č. 382, s. 430), zdá se ale, že dynamika výstavby zázemí tržních vsí Kamenná Hora, Police a Broumov nabírala vesměs stejně rychlé obrátky. Především však v případě Broumova máme k dispozici vzácný příklad lokací vsí na „německém právu" v poměrně krátkém časovém úseku, jak to dokládají lokační smlouvy břevnovského opata Martina s šesticí lokátorů z let 1254 - 1256 (CDB V, s. 72, s. 106, s. 136-138, s. 173). Jejich vysazení muselo proběhnout ne4i současně, tak alespoň krátce po zřízení trhu v Polici6 a lokaci 3 „Declaratis igitur metis aquarum et silvarum eisdem nostre donacionis hac prerogativa libartatis dietám villam forensem et omneš villas locandas decoramus, ita videlicet, qoud plenissimum ius habebunt tam in civitate quam in villis et etiam in aquis preter monetám et iudicium sanguinis, super quo iudicio nullum ibidem advocatum constituemus, set ipsimet et successores nostri iudicio devote ac fideliterpersistemus" (SUB VI, č. 383, s. 243). 6 Podíl vesnických lokací na německém právu při výstavbě hospodářského zázemí Police, která se stala sídlem břevnovských Benediktinů patrně již v průběhu 1. pol. 13. století (srov. SUB VI, č. 383, s. 243), však zůstává otevřeným problémem. - 2 0 - tržní vsi Broumov, která je prvně zmiňována roku 1256 (CDB V, č. 73, s. 138). Avšak narozdíl od Police n. Metují, kterou ještě na konci 13. století prameny označují jako „locus forensis" (RBMII, č. 1700, s. 730), se J. V . Simákovi v lokační činnosti na druhé straně Stěn v povodí Stěnavy nikoli neprávem „zračí celý plán mistrného osnovatele" (Šimák 1936, 579), jenž pozvolna vyústil v existenci institucionálního města Broumova (srov. Tomek 1881, 1-18). Je samozřejmé, že broumovské lokační listiny zachycují jen část vysazovaných vesnic, že dokumentují toliko průběh či jeden časový mikrohorizont výstavby hospodářského zázemí tržních vsí. Písemné pořízení lokační úmluv mezi vrchností a lokátory mělo charakter výjimečný, zbytek, tj. většina smluv, musela proběhnout ústně podle tradičních zvykových obyčejů. I přesto, že nám tím uniká mikrohistorický rozměr lokačního procesu jednotlivých vesnic, můžeme přepokládat, že formování sídelní sítě do závěrečné podoby bylo dílem několika let a desetiletí. Stačí orientačně připomenout časové rozmezí, které dělí založení tržní vsi Kamenná Hora (1249) od soupisu církevních platů sedmnácti vsí kamenohorského městského distriktu v Liber fundationis episcopatus Vratislaviensis již z počátku 14. století (CD S XIV, s. 139). Hodnota lokačních listin opata Martina však spočívá v obsahu, stanovujícím právní, ekonomické a technické podmínky lokací, analogické ustanovením při zakládání některých měst v oblastech na sever a jih sudetského horského masivu (srov. Bakala 1976; Menzel 1977). Když roku 1254 břevnovský opat postoupil díl lesa v jižní části polické domény ,fideli nostro Vtehoni ad extirpandum", bylo samozřejmostí, že tak učinil podle „dědičného" neboli „německého práva". K tomu udělil lokátoru Utěchovi výsady jako rychtu, jeden „svobodný" lán, mlýn, třetí denár ze soudních pokut a další peněžní a naturální dávky, které mu měly plynout po šestnácti letech od opatovy donace. Nakonec stanovil, aby právo rychty neprodával bez jeho svolení, tak jako ostatní rychtáři klášterních vesnic7 . V následujícím dokumentu z roku 1255 vystupuje další lokátor jménem Konrád, jemuž je dán poličky les „ad exstirpandum" 7 .....nostro Vtehoni ad extirpandum contulimus iure hereditario seu Teuthonico, hereditatem eiusdem silve in perpetuum possidendam sub tali condicione, quod idem Vteh unum mansum cum dominio rihtarie et unum molendinum preter culpas, quas ipse unquam incurrerit vel sui liberi, habeat et omni tempore tertuium denarium de iudicio recipiat; ... et ius rihtarie predicte Vteh et sui successores sicut et alii advocati villarum nostrarum non vendant sine licentia domini abbatis Brevnovensis specialť (CDB V, č. 33, s. 73). -21 - podobně jako jiným „soltis sive rihtariis", avšak s tím, aby vyměřil tolik lánů, kolik může, aniž by tím poškodil sousední vsi (CDB V, č. 52, s. 107). Nadto se z jiné listiny vydané o rok později dovídáme, že lokátor Pertold nemá podléhat žádnému rychtáři, „nulli advocato debet subesse", jestliže bude sloužit svému pánovi (CDB V, č. 72, s. 137). Lokátoru Rudigerovi pak byly vedle třetího denáru ze soudních poplatků postoupeny některé další užitky z vesnic „pertinentibus ad civitatem" (CDB V, č. 73, s.138). Skutečnost, že se lokace broumovských vsí neobešla bez odpovídajících výsad pro lokátory dále potvrzuje břevnovská listina opata Bavora z roku 12968 , obnovující práva dědičné rychty Gotfridovi a jeho dědicům ve vsi Hynčice (Haitfolksdorf), kterou nechal vysadit předchozí břevnovský opat9 . Listina obsahuje ilustrativní výčet svobod, které tvořily pilíře samosprávy obcí. Jak již vyplývá z předchozích řádků, jednalo se o výsady, náležící k úřadu rychty. Soudobé prameny sice tento úřad zhusta označují také jako „schultetia", v pramenné základně, jíž máme k dispozici, se však vyskytuje pouze v tomto případě. Vázala se k němu samozřejmě nižší soudní pravomoc, příjmy a také povinnosti: např. jeden nezdanitelný lán, příjem z každého šestého lánu, jedna třetina ze soudních poplatků, mlýn, z něhož se musí odvádět půl hřivny stříbra, v době konání soudu zajistit pokrm přísedícím, v případě potřeby vypravit jízdního ozbrojence, v době nepřítomnosti za sebe určit zástupce a neprodávat či darovat rychtu bez svolení vrchnosti etc. (RBMII, č. 1730, s. 741-742). Z uvedeného vyplývá, že vznik sídelních komplexů, jejichž centry byla forensní místa Kamenná Hora a Broumov, probíhala na základě jim přiznaného zvláštního právního statutu. Ten jim zaručoval právní autonomii, která se vedle různých svobod projevovala i v správní oblasti, zejména v soudnictví. Není proto náhodou, že se zde s dědičnými rychtáři setkáváme zprvu jako s lokátory, posléze pak jako s venkovskými rychtáři a soudci v jedné osobě. Soudní pravomoce představovaly vedle dalších příjmů jednu z výhod, které s úřadem rychty úzce souvisely. Ze shora zmiňovaných listin lze dovodit, že nižší soudní pravomoc byla novým obcím, resp. lokátorům, garantována 8 J. V. Šimák na rozdíl od své starší práce (1936, 577) považuje tuto listinu za „podezřelou, ne-li nepravou" (1938, 896). 9 „Predictus predecesor noster predictam uillam et schultetiam locauit eo tempore quondam, quando siluam ecclesie Brewnouiensis, ubi nunc sita est predicta uilla Haitfolksdorf predicti schulteti nostri, exstirpandam locauit iure theotonico et concessiť (RBMII, č. 1730, s. 741). - 2 2 - ještě před jejich vysazením. Výjimku však tvořilo vyšší neboli hrdelní soudnictví (Judicium sanguinis"), jež si vrchnost vyhrazovala pro sebe. Vedle shora uvedené listiny Boleslava II. to explicitně to dokládá listina Václava II. z roku 1295 pro polické proboštství. V ní se však již objevuje moment, kdy se panovník této soudní pravomoci zříká ve prospěch vrchnosti tržní vsi Police a vesnic k ní příslušejících s odůvodněním, že těžké případy nemají být souzeny ve vzdáleném Hradci, nýbrž v Polici, aby se zabránilo útěkům viníků při převozu k soudu (RBMII, č. 1700, s. 730). Zcela totožný právní rozměr lokací shledáváme na území jihozápadně od Kamenné Hory na samých hranicích Cech a Polska. Jedná se o něco mladší případ založení střediska městského charakteru pod východním úpatím Krkonoš a západními svahy Vraních hor v prostoru libavského sedla. Počátky města Lubawky, o níž je řeč, však charakterizují naprosto odlišné příčiny a výchozí podmínky celého podniku, a dodejme, že i nezanedbatelné důsledky pro další ekonomický a politický význam sousedních centrálních lokalit. Iniciátorem vzniku tohoto města byl slezský kníže Bolko L, jenž jej proponoval jako tržní centrum nově budovaného cisterciáckého dominia, které po jistých vyjednáváních s českým panovníkem a dalšími vlastníky půdy mělo navázat na ekonomický potenciál a kolonizační činnost předchozích vrchností (SUB V, č. 423, s. 326-327; č. 426, s. 329; č. 436, s. 334). Z henrykowického kláštera povolaný cisterciácký řád tak zdaleka nevstupoval na předem nevzdělanou půdu. Naopak, využil stávajícího lokačního osídlení, které se v této pohraniční oblasti hradecké provincie etablovalo již předtím, a to kolonizací opatovických benediktinů z Krzeszowa, jak jsme viděli výše, a také osídlovacími podniky české šlechty. Nejenže s touto šlechtou spojujeme počátky tržní vsi Úpy (Trutnov) pod jihovýchodními svahy Krkonoš, ale pravděpodobně také vznik lokačního osídlení v okolí severněji položeného městečka Chelmsko Slajskie (Schömberg), ležícího na opačné straně Vraních hor než o něco mladší „civitas nova Lubaviď. Dá se to předpokládat na základě výčtu vsí „ad idem oppidum (Schömberg-pozn. O. W.) ab antiquo pertinentibus" zmiňovaných v listině z roku 1343 (Grünhagen - Markgraf 1881, 491), z nichž právě Blasdorf a Kratzbach patřily do roku 1289 k majetku Vítka z Úpy a Svábenic (SUB V, č. 436, s. 334). Chelmsko Sl^skie, prvně zmiňované roku 1289 jako „oppidum", tedy tvořilo podobně jako tržní vsi Kamenná Hora či Broumov centrum místního trhu plánovitě zřízeného sídelního komplexu, avšak na území šlechtické domény. Třebaže nemáme k dispozici přímé doklady, je nutné také zde předpokládat zvláštní právní statut sídlišť, vycházející -23 - z lokačního aktu na „německém právu", který rovněž zahrnoval soudní samosprávu (Grůnhagen - Markgraf 1881, 492). Ostatně stačí připomenout německá jména vsí „ad dictum oppidum spectantibus" (SUB V, č. 426, s. 329). Výstavba cisterciáckého panství, zahájená de facto transakcemi nemovitostí roku 1289, tak proměnila stávající majetkovou strukturu na pomezí obou zemí ve prospěch cisterciáckého klášterního velkostatku (srov. Wolf 2000). Založením jeho hospodářského střediska někdy kolem roku 1292 se současně proměnily vazby některých vsí k centrálním místům směny, základní právní rámec ale zůstal konstantní: vesnice, které zde již byly vysazeny nebo které měly být cisterciáckými mnichy teprve nově lokovány, byly z rozhodnutí knížete podřízeny podle práva „ad ipsam civitatem Lubaviam", přičemž udělení nižší i vyšší soudní pravomoci bylo součástí právních výsad plynoucích z lokačního aktu tohoto města a působících jako prvotní stimul jeho hospodářského rozvoje (srov. Grůnhagen -Markgraf 1883, 41). 1. 3. Hierarchizace urbární sítě Můžeme prozatím shrnout, že ekonomické a správní funkce plnilo „ius Teutonicum" od poloviny 13. století při sídelním postupu do téměř neobydlených podhorských oblastí, které nové vrchnosti získaly darováním či dokonce uzurpací nevyužitého panovnického majetku na česko-slezském pomezí. Právě to však umožňovalo nástup nových právních a sídelních forem na půdě relativně kompaktních dominií, které patrně nebyly „zatíženy" staršími právními poměry jako na starém sídelním území (srov. Zemlička 1999, 265). Tím však ještě nebylo rozhodnuto o dalším hospodářském vývoji lokovaných tržních vsí, byly ale položeny základy makrostruktury sídelní sítě a kontinuální samosprávy obcí. Přesto na otázku, zda na vzájemné prostorové relace lokací uvedených tržních vesnic působily dnes již spolehlivě nezjistitelné starší ekonomické předpoklady, hledáme odpověď jen stěží ba s rozpaky. Nevyhneme sejí ale, chceme-li zjistit, jaké podmínky zde působily na vznik městského zřízení, jehož participaci na hospodářském rozvoji jednotlivých regionů předcházel postupný přerod některých tržních lokalit v komunální město. Současně není nesnadné dospět k závěru, že v těch případech, které se k ekonomické, správní a politické úrovni plnoprávného města propracovaly, došlo k lokaci a udělení práva trhu v souladu s dalšími geomorfologickými a komunikačními předpoklady, které vedle residenčních funkcí respektovaly zájem vrchnosti na vytvoření - 2 4 - centrálních míst směny pro okolní venkov (Broumov, Trutnov). Zatímco v tradičních sídelních oblastech tyto funkce nabízela struktura předchozího raně středověkého osídlení, osídlení „na zeleném drnu" tyto funkce teprve rozvíjelo, avšak nejspíše podle předem daného plánu. Ke konstituci měst v severovýchodním cípu Cech tak byly predisponovány tržní osady s výraznějšími tržními, produkčními, tranzitními, a následně i religiózními, případně residenčními funkcemi, které odpovídaly geomorfologickým možnostem utváření komunikační sítě v návaznosti na sít urbární, pokud ovšem vznik hlavních spojnic mezi okrajovými částmi Cech a Slezska můžeme přisoudit teprve 13. století. Ale i přesto nelze jednoznačně říci, že vznik tak významného města, jakým se později stal Trutnov, byl výsledkem předem naplánované akce, na jejímž počátku byla lokace v režii Svábeni ců někdy po polovině 13. století. Není nutno příliš pochybovat o tom, že vznik Úpy teprve vytvářel jednu z podmínek, která za jistých okolností rozhodla o dalším vývoji sídliště v samotné královské město pravděpodobně v posledních decéniích 13. století. Příčinný faktor této změny ovšem neshledáváme jen v hospodářských možnostech, ale především v politických rozhodnutích, týkajících se ekonomicky náročné klášterní fundace Václavova příbuzného, totiž Bolka I. Tržní ves Úpa, coby předchůdce královského Trutnova, vznikla na půdě šlechtického dominia jako centrální místo spádového okruhu. Z předešlého výkladu sice vyplývá, že na Svábenickém panství pravděpodobně nebyla jediným tržním střediskem, oproti tržnímu místu Chelmsko Slajskie ale představovala residenční lokalitu s mnohem výhodnějšími podmínkami pro rozvoj hospodářského zázemí. Tyto podmínky jednak znásobovala zřejmě již existující komunikační spojnice ve směru na Kamennou Horu, jejíž ekonomické výhody lokace Lubawky asi využila, jednak je zapotřebí přihlédnout k méně příhodným přírodním předpokladům a možnostem rozvoje ekonomického zázemí Chelmska. Ať již dáme přednost jedné nebo druhé interpretaci, predispozice Úpy sehrát strategicky významnou roli pravděpodobně vzrostla po transakcích z roku 1289, které předcházely Bolkově fundaci cisterciáckého kláštera, a především po vymezení sfér vlivu obou panovníků, jak to dokládá jedna z tehdy pořízených listin (SUB III, č. 426, s. 329). Tím se však nejen v dějinách Trutnovská zřejmě otevírala jedna z dalších podstatných kapitol sídelního i správního vývoje. Vznik důležitých pomezních měst Kamenné Hory a Trutnova stavěl Lubawku a Chelmsko do role středisek městského charakteru nižšího řádu, plnících základní tržní -25 - funkce pro nejbližší venkovské zázemí na menších dominiích šlechty a církve. Podobně Police n. Metují nezískala z ekonomického hlediska takové postavení, které se díky výhodné geografické poloze na spojnici mezi Kladskem a Kamennou Horou dostalo poddanskému městu Broumovu (obr. 3) (Šimák 1936, 582). Proto na periferiích spádových okruhů pojednávaných měst, ať již královských či poddanských, sledujeme zpravidla současně s počátky těchto měst vznik trhových lokalit, z nichž se plnoprávná města nevyvinula a jejichž hospodářský dosah zahrnoval jen blízké okolí, přičemž nelze vyloučit ani participaci na nadregionálním obchodu (srov. Nový 1973, 95; Kejř 1987, 40-41). Později k těmto lokalitám přibyla další trhová místa na těch šlechtických panstvích, která se od 2. poloviny 13. století ustálila na střední Úpě (Úpice) a na nejhořejší Stěnavě na slezské straně (Mieroszów). Jejich existenci, ekonomický a právní statut však přibližují písemné zprávy až z doby kolem poloviny 14. století (Sedláček 1887; Šimák 1938, 891; Stoob - Johanek 1995, 98). 1. 4. Tendence v utváření sídelní struktury Střediska lokálního trhu vzniklá v nej starší vlně vysazování lokačních tržních vsí východně Krkonoš j akými byly Kamenná Hora, Police, Broumov, Trutnov, Chelmsko a Lubawka vytvářela od 2. poloviny 13. století základní osnovu urbární sítě. Nejen předpoklady lokálních ale i nadregionální tržní vztahů, do nichž se tato střediska více či méně intenzivněji zapojovala, můžeme pokládat za stimul trvalého hospodářského rozvoje regionu. Ten následoval po etapě stabilizace sídelních útvarů, která se zcela jistě protáhla na několik let snad i desetiletí, jak lze usuzovat z časového rozpětí doby, po níž byly některé lokované vsi na Broumovsku osvobozeny od platebních povinností (od odvádění platů a dávek všech vesnic příslušného městského regionu však muselo uběhnout mnohem více času). Tato kritická fáze sídelního vývoje, nastupující bezprostředně po aktu lokace, rozhodovala o existenci a prostorových rysech osídlení, třebaže výsledná podoba sídelní struktury byla zřejmá po jedné nebo až po dvou generacích prvních osídlenců. To, že během této etapy prodělávala jisté korekce naznačují nejen písemné, ale z nedávné doby také nadmíru přesvědčivé archeologické prameny, jež byly získány cílenou a systematickou činností na některých zaniklých centrálních lokalitách, vysazených na „zeleném drnu" (např. Richter 1979, 23-26; Žemlička 1979, 46- 47). Svědectví obou pramenných kategorií poskytuje vodítko k dalším úvahám, avšak získat obrázek o leckdy spletité historii lokačních podniků, jaký - 2 6 - poskytuje vzácné písemné svědectví odjinud, naše pramenná základna v té míře s jakou jsme se setkali např. u Budzowa pod Sovími horami (Zientara 1997, 198-199; Klápště 2002a, 332-336) bohužel neumožňuje. Lze tedy připojit alespoň následující poznámky. Zaprvé lze hovořit o tendenci k postupnému zahušťování sídelní sítě a dosažení optimální hustoty sídel v mezích hospodářské únosnosti, aniž by docházelo k výrazným procesům pustnutí vsí v pozdějším období1 0 . K indiciím potvrzujícím tezi o narůstajícím počtu sídlišť a poukazujícím na rozfázování výstavby příměstských spádových oblastí do jednotlivých etap lze připojit několik orientačních zjištění, která vyplývají z písemných zpráv. Jako první poznatek vystupuje zmínka v listině břevnovského opata Bavora o „ iudiucium civitatis Broumov, cum septem villis ad dictum iudicium pertinentibus" z počátku 14. století (RBMII, č. 2765, s. 1208), tedy zhruba půl století od lokací prvních vsí broumovské provincie. Úplný výčet vsí však přináší až o jedno století mladší urbář kláštera Břevnovského z roku 1406, jenž dokládá existenci třinácti vesnických sídlišť v tržním okruhu města (DRC, s. 192-198). Podobný obrázek skýtá situace v okolí Trutnova, kde devět vesnických sídlišť tvořilo zázemí tržní lokality Úpy ve 2. pol. 13. století (srov. CDB V/l, č. 222+, s. 345). Celistvou představu o hustotě sídelní sítě ale získáváme z pramenů mnohem mladších. Pro 2. polovinu 14. století odhadujeme přinejmenším 17 vsí spádujících k Trutnovu. Další příklad představuje shora uváděný doklad kamenohorského distriktu se sedmnácti vesnicemi, k němuž pro srovnání připojujeme údaj o třiceti vsích sousedního distriktu města Jelení Hory: obě zmínky pochází z legnického desátkového rejstříku ze začátku 14. století, přičemž počátek lokační činnosti na území těchto dvou slezských městských regionů datujeme o půl století časněji. Podstatné ovšem je, že zde lhůta neplacení dávek minula, jednalo se tedy o hospodářsky stabilní vesnice (CDS XIV, 136-139). Z toho všeho se dá celkem bez problémů dovodit, že těžiště výstavby vrcholně středověkého osídlení spočívalo v rozmezí 2. pol. 13. a 1. pol 14. století (obr. 4). Její tempo však 1 0 Problémy s pustnutím vesnic nedlouho po lokaci dokládá listina z r. 1328, v níž krzeszowský opat předal Heinrichu Buchwaltowi ..seit langem wüste Dorf Kungyshayn bei Lubavia" se vším příslušenstvím s výjimkou hrdelního soudnictví, jež má nacházet v městě Lubawce, aby vesnici mohl Jocare et instaurare" {CDSXXII, č. 4738, s. 38). Ves Královec prvně doložena r. 1289 jako dar Václava II. knížeti Bolkovi I. (SUB V, č. 426, s. 329). Zřejmě po roce 1328 fungující součást cisterciáckého velkostatku, tak i roku 1352 (RŠ II, č. 701, s. 249). Roku 1322 doložena pustá ves Dobromysl {Kindesdorf) {Graniczny 2000, 186), rovněž jedna ze vsí, vystupujících v donaci Václava II. pro knížete Bolka I. r. 1289. - 2 7 - budeme s ohledem na rozdílnou hustotu sídel stěží považovat ve všech regionech za konstantní. Na druhou stranu disponujeme i takovými důkazy, které svědčí o budování zázemí velmi malých měst, jakými byly Chelmsko a Lubawka, rozšiřováním počtu venkovských sídel nejen bezprostřední kolonizační činností, ale rovněž prostřednictvím transakcí. Také jimi získávala sídelní struktura zázemí definitivní obrysy. Nemůže tomu být jinak, jestliže se z donace krále Václava II. z roku 1289 dovídáme o čtyřech vsích náležících k Chelmsku1 1 a jestliže k roku 1343 zaznamenáváme při prodeji Chelmska klášteru v Krzeszowě, že se zcela pozměnila nejen skladba vsí, ale že vzrostlo také jejich množství, třebaže listina jmenuje jen obce s farními kostely1 2 . Z konfirmační listiny Bolka II. vydané na žádost krzeszowského opata roku 1352 pak vyplývá, že se počet doložených vesnic zvýšil z předchozích šesti na devět. Přitom byla Chelmsku potvrzena vyšší i nižší soudní pravomoc1 3 . Naproti tomu skladba vsí klášterního města Lubawky, jejíž formování započalo postoupením vesnic na českém území roku 1289 Bolkovi L, zůstala do vydání shora uvedené listiny Bolka II. beze změn (Grunhagen Markgraf 1883, 641; RŠ II, č. 701, s. 249). Nelze ovšem ignorovat fakt, že dvě z darovaných vesnic, Královec a Dobromysl, byly do dvacátých let 14. století neosazené, z čehož lze vyvodit dvojí závěr, že totiž Václav II. daroval roku 1289 pusté vsi, nebo že lokace skončily neúspěchem. Dostavba zázemí Chelmska a Lubawky tak ještě v první polovině 14. století nebyla uzavřenou záležitostí. Za druhé, o dalším městotvorném a sídelním vývoji některých centrálních míst rozhodovala s konečnou platností teprve prostorová translace, jíž se „preurbární" sídliště přizpůsobovalo měnícím se nárokům na výkon centrálních a tranzitních funkcí. O opětovném vysazení tržní vsi či rané městské lokace s určitou mírou jistoty uvažujeme v případě Trutnova, a to pravděpodobně kolem poloviny 13. století (srov. Lippert 1898, 265; Wolf - Kalistová 1964). Stabilizace makrostruktury sídelní sítě tak nabírala nové obrysy. Urbanistický vývoj samotného sídlištního organizmu, jehož se translace týkala, ale teprve začínal a zdaleka nebyl ukončen ještě v 1. polovině 14. 1 1 Miszkowice (Michelsdorf), Kochanów (Trutlibesdorf), Dobromysl (Kindesdorf), Královec (Kunigeshain) (SUB V, č. 426, s. 329). 1 2 Wójtowa (Votysdorf), Burchardisdorf Blažejów (Blasiansdorf), Olszyny (Catzbach), Lutolfisdorph, Ludowigisdorph (Grůnhagen-Markgraf1881, 491). 1 3 Olszyny, Blažejów, Dobromysl, Zdoňov (Merkelsdorf), Wojtówa, Lewtoldisdorf Krzeszówek (Neudorf), Uniemyšl (Bertolsdorf), Okrzeszyn (Albindorf) (RŠII, č. 701, s. 249). -28 - století. Zásadní proměny rané městské zástavby se totiž dostavily s odstupem, pravděpodobně na počátku či prvních desetiletích 14. století (Sigl - Wolf 1983, 284- 288), výrazná proměna fortifikační architektury se pak uskutečnila ještě o něco později1 4 . A konečně, obecně přijímanou skutečnost, že město nezískávalo souhrn všech základních znaků jednorázovým aktem, nýbrž pozvolně, zrcadlí v příslušných pramenech také sídlištní terminologie listin vydaných ve 2. pol. 13. a na počátku 14. století i se všemi významovými posuny, které byly přirozeným důsledkem nerovnoměrného vývoje různých stránek městotvorného procesu. Jak vyplývá z předešlého výkladu, s označením „villa forensis" se setkáváme v přibližně stejném časovém horizontu kolem poloviny 13. století, do něhož zároveň klademe počátek kolonizačního procesu na německém právu. Označení „tržní ves" zde získávaly nekrálovské lokality nadané tržním privilegiem (Kejř 1998, 40) a proponované jako středisková místa směny pro současně vznikající síť venkovských sídlišť. Proto je tohoto termínu použito roku 1249 při lokaci Kamenné Hory a roku 1256 v případě již existujícího Broumova. Status tržní vsi je zapotřebí přiznat také Polici, a to od roku 1253, a se značnou mírou pravděpodobnosti také Úpě, resp. Trutnovu, ačkoli zde určení komplikuje nedostatek a věrohodnost písemných zpráv. V roce 1258 použité označení opidum forensis stvrzuje, že Broumov není možné ještě chápat jako institucionální město (CDB V/l, č. 162, s. 258). Stejně tak není možné přiznat tento statut Polici, kdy se v dokumentu z roku 1295 objevuje spojení „habitatoribus loci forensis Policz". Na druhou stranu udělení vyšší soudní pravomoci v téže listině dovoluje tržnímu místu Police přiznat prvky městského zřízení. Přesto se ale ani v budoucnu nemohla významem rovnat sousednímu Broumovu, jistě ne roku 1406, kdy je označována jako „oppidum" (DRC, s. 199). S termínem „civitas", označujícím ve stabilizované terminologii pokročilého 13. století sídelní útvar nadaný městským zřízením, tj. institucionální město (Kejř 1998, Tomas 2002), se setkáváme až s nezanedbatelným časovým odstupem. Poprvé jej zaznamenáváme u Kamenné Hory k roku 1292 1 4 Nejen Trutnov se musel do 1. poloviny 14. století spokojit s dřevito-valovým opevněním, jak tomu nasvědčují dílčí archeologická zjištění (Wolf - Sigl 1995). Obdobně královské město Polička, které získalo kamenné hradby padesát až sto let po svém vysazení, resp. po vydání zakládacího privilegia roku 1265 (CDB V, č. 457, s. 674-676; Frolík-Sigl 1995, 88). Počátky výstavby kamenné hradby Broumova až v 60.-80. letech 14. století spolehlivě dokládají písemné prameny (Čížek 1995, 17). - 2 9 - (Grunhagen -Markgraf 1883, 41), u Broumova roku 1296 {REMU, č. 1732, s. 743). Nej starší bezpečný doklad svědčící o Trutnovu jako již o institucionálním městě pochází dokonce až z roku 1313, kdy je řeč o „ciues de Nouo Truthnow" (RBMIII, č. 133, s. 55). Rozpaky vzbuzují listiny z let 1260 a 1301, v nichž výrazy jako „civitas" k roku 1260 nebo „villa forensis" k roku 1301 nelze v souvislosti s Trutnovem posuzovat bez výhrad, vzhledem k tomu, že obě listiny byly označeny za podezřelé (Kejř 1998, 85). Statut právního města zřejmě příslušel také Lubawce, která však vzhledem ke svému nevelkému ekonomickému zázemí mohla stěží konkurovat Trutnovu či Kamenné Hoře. Zdá se proto, že se hospodářsky jen málo lišila od Chelmska, které jako městečko tvořilo druhé centrum trhu na panství cisterciáckého kláštera v Krzeszowě (Grunhagen -Markgraf1881, 491) . 1. 5. Sídelní plánování jako nástroj hospodářského rozvoje V době, kdy se začala formovat vrcholně středověká sídelní síť na českoslezském pomezí v podhůří Krkonoš a Kamenných hor, byla již koncepce, podle níž bylo možné budováním lokálních trhů zapojit do širších tržních vztahů také neosídlené oblasti, téměř jedno století starou a vyzkoušenou normou (Zientara 1973, 694-694). Prostřednictvím výstavby sídelních komplexů naplňovala obsah a smysl kolonizačních aktivit, zejména těch, které se začaly v průběhu 1. poloviny 13. století odehrávat ve Slezsku, odkud se šířily do blízkých krajin, české země nevyjímaje. Přibližnou a přirozenou osu oblastí, kde kolonizace na německém právu byla hlavním zdrojem modernizačního pohybu, tvořil sudetský horský masiv. Odděloval Cechy s Moravou od knížecích údělů na jihu a jihozápadě Polska, i když jeho význam jako přírodní hraniční bariéry ze zřejmých důvodů ustupoval do pozadí (Boguszewicz 2000, 157-158). Ta část sudetského podhůří, jež se stala předmětem našeho zájmu, spadala do sféry, kde adaptace německého práva, jak předpokládáme, vyplývala z požadavku rychlé a efektivní výstavby regionu. Protože však české i slezské prostředí teprve začalo získávat zkušenosti s technicko-organizačními postupy, jež proces takové výstavby vyžadoval, nebyl v polovině 13. století vznik hospodářských struktur včetně osídlení na nevzdělané podhorské půdě myslitelný bez vnějších impulsů, resp. bez přímé účasti těch, kdo tyto impulsy zprostředkovávali a uváděli v život. Patrně proto od konce 40. let 13. století v regionech na horských říčkách Bobru, Metuji, Stěnavě a Úpě našla uplatnění strategie sídelního plánování, vycházející z - 3 0 - potřeby funkční polarizace sídelní sítě, která byla základem k tržně orientované řemeslné a agrární výrobě, k intenzivní pravidelné směně. Bylo tedy v první řadě zapotřebí identifikovat oblasti, odpovídající nárokům na dostupnost trhů. Nedokážeme však jednoznačně říci, zda dislokaci všech forensních míst předurčovala existence předchozích střediskových lokalit, jak to bylo obvyklé na starém sídelním území nejen u rozvinutých podhradských aglomerací (Moždzioch 1995, 159; Zemlička 2002, 217), nýbrž i u zažitých střediskových lokalit klášterních dominií (Kejř 1998, 202)1 5 . Otázkou zůstává i to, zda rozmístění tržních míst podmínila stávající komunikační síť, která spojovala Cechy s Polskem, což nepřímo naznačuje i existence tzv. přeseky (srov. Boguszewicz 2000, 157, 163-168). Lokace tržních osad na německém právu, jak jsme si ukázali, směřovaly k výkonu centrálních funkcí a k vzájemné hospodářské i správní provázanosti s nově vznikající sítí venkovských sídlišť, která je víceméně obklopovala. Ta současně představovala ekonomické zázemí tržních osad, jejichž hospodářský profil zřejmě směřoval k neagrární výrobní specializaci. Postupně sice získávala statut institucionálních měst, lišila se ale navzájem hospodářským i strategickým významem. Zdá se, že k tomu vedle zdrojů nerostného bohatství a příhodnějších podmínek pro zemědělství přispívala geografická poloha zejména těch měst, která se nacházela na hlavních obchodních cestách, vedoucích přes přirozené horské přechody (Kamenná Hora, Trutnov, Broumov). Z tohoto pohledu skýtalo podhůří nestejné možnosti rozvoje jednotlivých městských regionů. Výsledkem záměrné lokační činnosti pak nemohlo být nic jiného, než hierarchizovaná struktura urbární sítě. O její vyhranenosti lze hovořit tím víc, čím více některé z tržních vsí hospodářsky, právně a politicky sílily, tedy asi od poslední čtvrtiny 13. století. Od lokace a nadání práva trhu k přijetí městského zřízení centrální lokalitou musel uplynout čas jedné až dvou generací1 6 . V průběhu této doby sídelní struktura prodělávala nej dynamičtější rozvoj i se všemi průvodními jevy, které rozhodovaly o její výsledné podobě. K determinantám sídelního rozvoje patřily především majetkoprávní vztahy, jejichž pohyblivost byla důsledkem neukončené stabilizace zemských a dominiálních hranic (srov. téžMenzel 1977, 33; Wihoda 1992, 6). 1 5 Viz pozn. č. 6. 1 6 Víme totiž, že mezi sídlišti označovanými tehdy jako „villa forensis" a později jako „civitas" panoval institucionální rozdíl (Kejř 1998, 198) -31 - To vše ale již bylo následkem sídelního plánování na území, o němž soudíme, že v rámci sudetského horského pásma tvořilo přibližně do druhé čtvrtiny 13. století ze strategických a hospodářských důvodů neosídlovanou oblast. Ve srovnání se sousedními níže položenými regiony, osídlenými od raného středověku, ale nabízela příhodnější možnosti správního, ekonomického i sídelního vývoje. V souladu s názory A. Boguszewicze lze předpokládat, že tento původně zalesněný pás tvořil vlastní část pomezního hvozdu, který z vnějšku obklopovaly periferie tradičních sídelních oikumen, rozprostřené na úpatích sudetských hor (srov. Šimák 1938, 886; Sigl Vokolek 1993, 142-143; Ježek 2000, 646; Boguszewicz 2000, 157). Lokační aktivity probíhající v kamenohorské, broumovské a trutnovské kotlině tak mohly pružněji reagovat na přehledné majetkoprávní poměry (srov. Zemlička 1979, 46-47). Právě ony usnadňovaly cestu k šíření a utváření kompaktních oblastí německého práva. To, že především církevní i světské vrchnosti využily kolonizační činnost na tomto právu, umocňovalo sousedství se Slezskem, kde s podporou knížecí moci intenzivněji zasahovalo do transformačních procesů (Zemlička 1999, 269). Výsledkem kolonizačního procesu východně Krkonoš tak byla mozaika různě rozsáhlých tržních okruhů s vlastními spádovými centry a venkovským osídlením. Shora uvedené poznatky o technických a právně organizačních aspektech jejich výstavby zde dovolují vést analogii mezi genezi sídelní struktury těchto tržních okruhů a genezi sídelní struktury zázemí těch slezských anebo českých měst, jejichž lokaci doprovázela vzácně dochovaná tzv. zakládací privilegia. Z jejich obsahu vysvítá snaha o ekonomickou i správní podřízenost blízkého okolí ve prospěch vznikajícího města. Znamenalo to, že vesnice lokované spolu s městem měly přináležet „ad fórum et ad iudicium" daného města. Tak např. knížecí privilegium města Góry na slezskovelkopolském pomezí z roku 1310 (Zientara 1973, 687; Menzel 1977, 28). Zakládací privilegium města Poličky vydané roku 1265 sice tutéž ekonomickou vazbu vesnice a spádového centra nepřímo vyjádřilo v jiné rovině, výkon vyšší soudní pravomoci nad vesnicemi, jež měly ležet v okruhu jedné míle od města, je z textu listiny více než zřejmý. O motivech ekonomických výhod, garantovaných královským privilegiem ústřední postavě celého podniku, totiž lokátoru Konrádovi, který kromě jiného obdržel právě úřad dědičné městské rychty se všemi právy a požitky, již netřeba dlouze diskutovat (CDB V/l, č. 457, s. 673-676; Šimák 1938, 1260; Zemlička 1998, 524). - 3 2 - Rozsah platnosti městského práva v širším extramurárním okruhu města, jak vyplývá z i předchozího příkladu, byl u řady tržních okruhů dán rozsahem spádové oblasti. Z tohoto prostého důvodu se rozsah mílového práva mnohdy kryl s okruhem platnosti práva městského resp. byl mílovým právem definován. Vedle poličské listiny o tom svědčí např. lokační privilegium slezského Brzegu z roku 1250, které stanovilo, aby všechny vesnice v okruhu jedné míle nalézaly právní naučení v tomto městě (von Loesch 1938, 333). I když se na druhou stranu mílové právo s oblastí platného městského práva překrývat nemuselo (Menzel 1977, 33), v případech, kde tomu tak více či méně bylo, mělo funkci hospodářské regulace pro takto vymezené zázemí města1 7 . Tím, že odstraňovalo ekonomickou konkurenci městskému řemeslu, zároveň podmiňovalo práva a ekonomické příjmy venkovských rychtářů, působících v jeho obvodu. V privilegiu Bolka II. pro Kamennou Horu z roku 1334 stojí, že venkovští rychtáři usazení v okruhu jedné míle od města weichbildu nesmějí ve městě samém čepovat pivo. Právo čepovat pivo se rychtářům dostává pouze v době konání výročního trhu, a to ještě s omezením na dva dny. Zájem města na monopol čtyř silných řemesel dokládá pasáž, v níž je řečeno, že rychtáři jsou povinni dohlížet na to, aby v dosahu jejich soudní pravomoci, tj. na venkově, nikdo nevykonával řeznické, ševcovské, pekařské a krejčovské řemeslo (Tschoppe - Stenzel 1832, 537-538; CD S XXIX, č. 5389, s. 27). To, že okruh platného městského práva (weichbild), byl vnímán nejen jako správně-soudní, ale i hospodářská entita dokládá další privilegium Bolka II. z roku 1355. Kníže v něm potvrzuje monopol na těžbu a prodej železné rudy městu Jelení Hoře a celému městského weichbildu, z něhož nikdo nesmí železnou rudu, vyvážet (CDS XX, č. 117, s. 46). Síře ustanovení hospodářské povahy, která udělení mílového práva doprovázela, pochopitelně odpovídala individuálním podmínkám daného místa. 1. 6. Shrnutí Lze tedy shrnout, že hospodářská a správní propojenost vesnického prostředí s městem, jejíž podstatu ve zmiňované listině výstižně vyjádřilo slovní spojení „adfórum et ad iudicium ...debeant pertinere", byla ve sledovaném úseku česko - slezského pomezí založena na koncepci, počítající s lokací centrálního místa současně s lokací 1 7 Prostorovou strukturu a rozsah šilperského weichbildu, který měl podle fojtského privilegia dosahovat až dvou mílí, vedle přírodních podmínek a ekonomických možností vrchnosti determinovaly především majetkově právní poměry (Wihoda 1992, 5-7). -33 - okolních agrárních sídlišť, za jejíž provedení odpovídal lokátor. Z toho ovšem pro lokátora vyplývaly právní, majetkové a jiné dědičné nároky, jejichž součástí byl i úřad městské rychty (fojtství), který také zahrnoval soudní pravomoci nad městem i venkovem. Město přitom bylo sídlem odvolacího soudu pro soudy venkovské, které spadaly pod kompetence venkovských rychtářů (šoltýsů). To vše bylo umožněno teprve udělením německého práva, které právní podmínky lokací upravovalo. Cesta k pozvolnému městotvornému procesu a formování sídelní struktury v zázemí budoucích právních měst tím byla otevřena. Pás někdejšího pomezního hvozdu pod úpatím Krkonoš a Kamenných hor se tak zařadil k oblastem na západ a sever sudetského masivu, kde dynamika transformačního pohybu vycházela z obdobných principů. Ostatně již na konci 19. století na to upozornil ve svém díle J. Lippert (1898, 405), když vedl analogii mezi kolonizací Lužice, Broumovska, Trutnovská, Kladska a Lanškrounská s kolonizací Míšně a Slezska. - 3 4 - 2. Krajina krkonošského podhůří a archeologické doklady její hospodářské exploatace Jistě nebylo náhodou, ale ani projevem domnělé historické zákonitosti, že za vlády slezského knížete Jindřicha I. Bradatého došlo na půdě jihozápadního Slezska k vysazení nej starších městských obcí ve středovýchodní Evropě právě v oblastech bohatých na zdroje barevných rud, především však na kov nej cennější a nej žádanější, zlato. Jak známo, již roku 1211 obdrželo městská práva slezské „Zlato" (tak soudobými dokumenty označováno město Zlotoryja), původně hornická osada v povodí zlatonosné řeky Kaczawy, a před rokem 1233, eventuelně již roku 1217, Lwówek, bývalé hornické sídliště v povodí zlatonosné řeky Bobr (Mlynařska-Kaletynowa 1980, 353; Zientara 1997, 154). Stejně tak nemohlo být náhodou i to, že přibližně v téže době nechal moravský markrabě Vladislav Jindřich, podobný reformátor jako jeho slezský protějšek, vysadit v severomoravském těžebním revíru nej starší městskou obec na území Cech. K roku 1213 můžeme na základě uničovského privilegia z roku 1223 klást počátky města Bruntálu (Wihoda 1998, 23). I když udělením městských svobod po vzoru západoevropských měst se čeští panovníci a slezská knížata vzdávali části svých tradičních práv, současně tím otevíraly cestu k systémovým sociálně ekonomickým a správním změnám, jimiž sledovali upevnit vlastní mocenské pozice v prostředí emancipující se pozemkové šlechty a hospodářsky neefektivního naturálně autarkního systému spojeného s hradskou organizací. Zdroje nerostného bohatství, jakkoli se ukázaly být zdroji nestálými, byly nutnou podmínkou aktivit, jež tyto transformační jevy vyvolaly nebo uspíšily. Příslib zisku z exploatace ložisek zlata a stříbra působil jako stimul pronikání městského zřízení i tam, kde středověké osídlení ještě v průběhu 1. poloviny 13. století nestačilo zapustit kořeny (Nízký Jeseník) nebo kde docházelo k jeho právně technické reorganizaci, jako tomu bylo např. na Vysočině, zvláště Jihlavsku (Bakala 2002b; Zemlička 2002, 313; Zatloukal 2004). Nepostradatelnou součástí dolování barevných kovů se tak ve 13. století stávala ta fáze kolonizace, jejíž smysl spočíval ve výstavbě ekonomického zázemí budoucích městských obcí. Souběžně s touto kolonizací prováděnou podle západoevropských norem si středoevropské prostředí osvojovalo nové způsoby organizace životního prostoru a zemědělské plochy, což si zároveň žádaly změny v organizaci výroby obecně. -35 - Ačkoli rýžování a těžba barevných rud byly významnou složkou přírodního bohatství, jež výrazně pomohlo nastartovat vznik měst a městských regionů, byla přeci jen složkou dílčí. Vzhledem k omezeným zásobám rudných ložisek nemohla být zárukou trvalého hospodářského rozvoje. O slovo se přirozeně hlásily i jiné způsoby využívání přírodního bohatství, které ale na rozdíl od neobnovitelných rudních zdrojů představovaly daleko méně lukrativní zdroj příjmů. Využívání půdy, lesa a vodních toků však z dlouhodobého hlediska představovalo podstatnější determinantu ekonomické stability1 8 . 2. 1. Geomorfologie krajiny Urbanizace zasáhla jihovýchodní Podkrkonoší znatelně později než ty oblasti sudetského podhůří, kam klademe uvedené doklady nej starších právních měst. Došlo k tomu ve 2. polovině 13. století na území, jehož přírodní charakteristiky se vesměs odvíjely a odvíjejí od vyšší nadmořské výšky. Šlo o mírně teplou až chladnou oblast rozsáhlé podhorské sníženiny s výrazně členitým reliéfem středně až hluboce zaříznutých říčních a potočních údolí. Jedná se o území situované mezi Krkonoše a Kocléřovský hřbet o nadmořské výšce přibližně od 350 do 500 m n. m. Jižně Kocléřovského hřbetu se nachází níže položená severní část východolabské tabule, náležící již starému sídelnímu území. Východně od podkrkonošské pahorkatiny, která je integrální součástí zmiňované podhorské sníženiny, táhne se pásmo Jestřebích hor. Ty jsou součástí trutnovsko náchodské deprese oddělující Trutnovskou pahorkatinu od Polické vrchoviny. Východní hranici Polické vrchoviny tvoří známé pásmo Broumovských stěn, za nimiž se směrem k Javořím horám (součást Kamenných hor) rozprostírá Meziměstská vrchovina. Převážnou část této oblasti, především však podkrkonošskou a vnitrosudetskou (dolnoslezskou) pánev, pokrývají usazeniny a vulkanity permokarbonského stáří (obr. 5). Pouze západní část vnitrosudetské pánve (Polička vrchovina) a jižní okraje pánve podkrkonošské (Kocléřovský hřbet) tvoří svrchnokřídové pokryvné útvary. Na bázi permských usazenin vznikl pro Trutnovsko a Broumovsko specificky zbarvený půdní pokryv, tzv. červená jalovina. Na severozápad od Podkrkonošské pahorkatiny se vypíná nej vyšší pohoří Českého masivu, tj. krkonošské hřbety a krkonošské rozsochy tvořené 1 8 Stranou ponecháváme mnohokrát zdůrazňovaný význam vodních mlýnů pro středověkou ekonomiku (např. Le Goffl991; Klápště 1994). - 3 6 - metámorfovanými horninami (Tásler a kol. 1979; Demek 1987; Chaloupský a kol. 1989; Faltysová - Mackovčin - Sedláček 2002). 2. 2. Zdroje nerostného bohatství a urbanizace K potencionálním zdrojům využívání nerostných surovin bezpochyby náležela rovněž metalogenní oblast východní části krkonošsko - jizerského krystalinika, která proslula hlubinnou těžbou barevných a obecných rud v 15., především však v 16. století (Kořán 1947, 229; Hofinann 1967; Urban 1969; 1969a; 1970; Pleiner a kol. 1984, 70). Primární polymetalické rudní výskyty se zde koncentrují v oblasti železnobrodského, krkonošského a rýchorského krystalinika (obr. 6), tvořeného metamorfovanými horninami, tj. rulami, svory, fylity, křemenci, krystalickými vápenci a metabazity. Na primární výskyty zlata v krystaliniku navazují sekundární naleziště při bázi permokarbonských sedimentů, interpretovaná jako fosilní svahové rozsypy. Další zdroj zlata skýtají aluviálni náplavy. Zlatorudná ložiska sledují pás fylitických hornin ponikelské skupiny v délce asi 10 km od Černého dolu po Svobodu n. Úpou a Sklenářovice na západním úpatí Rýchor (obr. 7). Právě do tohoto území se v minulosti soustředila hlavní povrchová i hlubinná těžba zlata (Chaloupský a kol. 1989, 30, 196- 200; srov. Tásler a kol. 2003). Dosud nezodpovězenou, přitom ale důležitou otázkou zůstává, zda a v jakém rozsahu byla místní ložiska exploatována již v počátcích vrcholně středověkého osídlování Podkrkonošské pahorkatiny a nakolik zde tato činnost mohla stimulovat etablování městského zřízení. Doklady, které by bezpečně svědčily pro spojení počátků měst, vysazených v relativní blízkosti historicky doložené těžby, tj. Trutnova a Hostinného, bohužel prozatím postrádáme. Teprve od poloviny 14. století přibližují dolovací aktivity na jižních a východních úpatích Krkonoš první písemné zmínky. Patrně nejstarší doklad obsahuje listina Jana Lucemburského z roku 1337, která ve výčtu zlatých dolů dávaných do zástavy Petrovi z Rožmberka uvádí lokalitu Zakauti (RBM IV, č. 433, s. 179), hypoteticky ztotožnitelnou z osadou Zákoutí poblíž dolnoštěpanického hradu, sídla Valdštejnů v západních Krkonoších. Další doklad o těžbě nerostných surovin pod východním úpatím Krkonoš obsahuje listina Bolka II. Svídnického, stvrzující koupi městečka Chelmska krzeszowskými cisterciáky a Konrádem z Černé od Jarka ze Železnice a Přecha z Gutštejna. Příslušenství Chelmska zahrnovalo kromě jiného i těžbu rudních nerostů (Grůnhagen - Markgraf 1881, 491). - 3 7 - Pro severní úpatí Krkonoš, které patřilo k dolnoslezskému těžebnímu revíru (Molenda 1993), lze uvést nejstarší zmínku o získávání zlata již k roku 1305 v Ploszczyně (Flaschenseifen), severně od Jelení Hory (Firszt - Paczos 2000, 215). K roku 1355 je datováno Bolkovo privilegium pro Jelení Horu, jasně dokládající exploataci a zpracování železné rudy přímo na území jelenohorského distriktu, tedy v povodí horního toku Bobru (CDSXX, č. 117, s. 46). Z nepřímých dokladů lze dále uvést toponyma odkazující na rýžování zlata (Firszt - Paczos 2000, 218). Tak je již na počátku 14. století doložena v kamenohorském distriktu ves Steinsifen (CDS XIV, s. 136-139), roku 1354 je poprvé uváděna obec Heřmanovy Sejfy ležící severně Hostinného (Wolf 1967, 52). Těžbě železné rudy na počátku 14. století nepřímo napovídá podvojný název vsi jelenohorské vikbildy „Reyngirsdorf sive Mons ferreus"', dochovaný v lednickém desátkovém rejstříku (CDS XIV, s. 136-139). Skutečnost, že písemné doklady těžby jak v jižním, tak v severním Podkrkonoší registrujeme z počátku a průběhu 1. poloviny 14. století přibližuje souvislost prospekce a těžby se starším obdobím, snad již s 2. polovinou 13. století. Její přímou spojitost s utvářením měst Trutnova, Hostinného, Kamenné Hory nebo Jelení Hory v této etapě lze ovšem jen předpokládat, než exaktně doložit (srov. Firszt - Paczos 2000, 215). Ve snaze o zjištění stáří dodnes jasně zřetelných reliktu po těžbě barevných kovů i železné rudy, které tvoří výraznou součást krajinného reliéfu jihovýchodního úpatí Krkonoš, stalo se dobývání rudních ložisek také předmětem archeologického zájmu. Terénní výzkumné práce pražského Archeologického ústavu na počátku 80. let 20. století, prováděné v souvislosti s širším geologickým průzkumem metalických výskytů jihovýchodních Krkonoš a zaměřené na oblast historické těžby při severním úpatí Rýchor, však doklady starší než 16. století nepřinesly (Kudrnáč 1989). Důvody, proč dosud nemáme k dispozici starší hmotné doklady těžby než písemné doklady hlubinné těžby zlata v 16. či 17. století lze spatřovat nejenom v rozsahu archeologického výzkumu, ale především v charakteru a intenzitě samotné těžby, která případné starší hlubinné těžební relikty zahlazovala (Molenda 1993, 379). Předpokládá se, že jedním z takových reliktů mohla být povrchová těžba druhotných ložisek zlata prostřednictvím tzv. svahování. Ke starším technikám získávání zlata je rovněž řazeno rýžování zlata z náplavu a štěrkových teras potoků či říček. Třebaže po tomto způsobu získávání zlata registrujeme v terénu dobře patrné stopy v podobě sejpů (haldy proprané hlušiny), jejich stáří se prozatím nepodařilo určit (Tásler a kol. 2003, - 3 8 - 9-10). O užívání této techniky ve 13. a 14. století však netřeba pochybovat již vzhledem k uvedenému místnímu názvosloví. Dalším neméně podstatným faktorem absence starších známek těžby mohla být skutečnost, že Krkonoše zřejmě neskýtaly takové surovinové bohatství, které jinak proslavilo známé zlato- nebo stříbrorudné revíry středověké těžby. I přes absenci písemných dokladů, která toto stanovisko podporuje, nelze vyloučit, že se regiony na nej hořejším Labi a Úpě dostaly do sféry zájmů prospektorů a rýžovníků zlata již v průběhu 2. poloviny 13. věku, aniž by byly jejich aktivity písemně zaznamenány (tento předpoklad do jisté míry opravňuje možnost spojení hostinských nebo trutnovských měšťanů s těžební činností). Míra podpovrchových zásahů, stírající starší stopy exploatace a proměňující části podhorské krajiny v nepřehlednou změť příkopů, těžebních i odvodňovacích rýh a hald, byla především dílem pozdějších časů, těch, které se pojily s rozkvětem dolování barevných kovů v raném novověku. Jeho stěžejním protagonistou se tehdy stal Korutánec Kryštof z Gendorfu, horní hejtman císaře Ferdinanda I. (Urban 1970, 32-34; Tásler a kol. 2003). 2. 3. K využívání hospodářského potenciálu lesa a půdy Strukturu krajinného obrazu, která se v jihovýchodním Podkrkonoší započala výrazně proměňovat od poloviny 13. století, formovaly vedle rýžování a těžby nerostných surovin další obory lidské činnosti. Lesní porost bývalého pomezního hvozdu se více a více prosvětloval nejen dobýváním orné půdy z područí lesa, ale také energetickou náročností řemesel, která dřevo vyžadovala k výrobě. Odhlédneme-li od stavebnictví, sloužilo dřevo buď jako palivo zajišťující dílenský provoz, nebo jako surovina nutná k získání daného finálního produktu. Vysokou spotřebou dřeva se vyznačovala řemesla pracující především s ohněm. Tato okolnost vytvářela příhodné nálezové předpoklady nejen pro identifikaci výrobních zařízení obecně, ale také pro archeologické poznávání topografie řemeslné výroby, která při provozu využívala různá otopná tělesa, zapuštěná zpravidla pod zemský povrch. Tam, kde po zániku řemeslnické dílny nedošlo k narušování archeologizovaných dokladů výroby, byly podmínky pro jejich dochování příhodnější. Bylo tomu tak zvláště na předměstích (např. Sezimovo Ústí) nebo na venkově, kde se intenzita stavebních podpovrchových zásahů narušujících starší situaci nedala srovnávat s intenzitou stavební činnosti v městských jádrech (Rôber 2002, 12). - 3 9 - Jedním z typicky „venkovských" řemesel, které bylo pro značnou spotřebu dřeva odkázáno na zalesněná území, bylo smolářství. Produkce dehtu a smoly byla již od raného středověku nezbytná k fungování dalších odvětví řemeslné výroby, jakými byly např. tesařství, bečvářství a koželužství (impregnace kůží). Ve směsi s lojem sloužil dehet také k mazání ložisek výrobních zařízení (převodová ústrojí mlýnských kol) i dopravních prostředků (Snášil 1983, 91; Nový a kol. 1974, 251). Vedle ojedinělých dokladů ze západního Podkrkonoší, totiž z katastru Martinic a Horní Kalné (Kavan 1958), setkáváme se zajímavými pozůstatky dehtárenské výroby rovněž v centrální části Krkonošského podhůří na nej hořejším Labi. V západní části Kocléřovského hřbetu, asi 3 km jižně od Hostinného, byly v průběhu 70. - 90. let minulého století zmapovány na základě povrchového průzkumu J. Drahoše především nepřímé doklady této výrobní činnosti. Jednalo se o prostorově rozptýlené koncentrace keramických fragmentů s dehtovými nálepy na vnitřní i vnější straně střepu (tab. 32). Výroba se odehrávala v geomorfologicky pozoruhodném prostředí tzv. Labské stráně, jejíž poměrně příkré východní svahy nad stejnojmennou řekou modelují svrchnokřídové pískovcové sedimenty vytvářející různě husté akumulace tzv. balvanovitých polí (Demek 1987). Terén naprosto nevhodný k agrární výrobě nejenže do jisté míry konzervoval stopy po této aktivitě, ale současně poskytoval nezbytné zdroje užitkové vody pro odvod odpadních zplodin (vznikaly při tepelném chemickém rozkladu dřeva v destilační peci) do níže položeného toku Labe a kromě toho i zdroje surovinové. Jestliže bylo k výrobě dehtu zapotřebí výhradně borovicového dřeva, jak nasvědčují analogie z Rakovnicka a Příbramska (Pleiner 1970, 506; Nováček - Vařeka 1992, 14), je velmi pravděpodobné, že se exploatace dřevní suroviny mohla, resp. musela zaměřit na okolní borové porosty. Rozsah zdejší výroby dehtu a smoly částečně přiblížila evidence prostorové distribuce archeologických nálezů. Ta dovolila identifikovat na 1 km2 Labské stráně 9 různě rozptýlených poloh. Pravděpodobně se jednalo o jednotlivé dílenské provozy, s jejichž vnitřní strukturou bohužel nejsme dosud blíže obeznámeni. Navzdory tomu, že se nedávno do dvou nalezišť soustředil archeologický terénní výzkum, nebyla obvyklá výrobní zařízení, tj. destilační dvouplášťová pec a rafinační výheň, přímo doložena. Zjištění plošně omezeného výzkumu se omezila na ne zcela přesvědčivé konstrukční relikty v podobě mazanicové kry na jednom ze zkoumaných stanovišť a především na rozsáhlý soubor technické keramiky (Tichý - Wolf2001, 92-93). - 4 0 - Na přítomnost dnes již obtížně zachytitelných výrobních zařízení však poukazují dodnes patrné okolnosti výroby, jako např. sklon terénu nebo přítomnost vodních pramenů, které připravovaly podmínky pro odvod zplodin a jímání žádoucích kapalných organických látek. Nakolik konstrukce pecí či dehtárenských jam využily slepencových balvanových bloků, nelze říci. Kvantita keramických střepů a zřetelné dehtové nálepy na nich nasvědčují, že jeden z výrobních okrsků pravděpodobně mohl sloužit závěrečné fázi výrobního procesu, totiž rafinaci dehtu za účelem zbavování tohoto finálního produktu pevných příměsí, písku a hlíny. Nádoba s dehtem byla při takové činnosti patrně jen přistavována k výhni, aby se dehet při překypování zbytečně nedostával mimo nádobu (srov. Tichý - Wolf 200f 94). Nelze tudíž vyloučit, že při výzkumu plochy, na níž kromě keramických fragmentů s dehtovými nálepy nebyly zjištěny známky po výrobních zařízeních, byla zachycena pouze část výrobního stanoviště, sloužící právě k rafinaci dehtu. Můžeme tedy oprávněně zvažovat domněnku, že registrovaná stanoviště představují místa provádění toliko dílčích výrobních úkonů. Jednoznačné doklady pro toto tvrzení však postrádáme. Důvod, proč se čitelnost archeologických dokladů zkoumaného odvětví omezila na velmi torzovité nálezové situace může spočívat ve zvýšené erozní činnosti kulturních uloženin, k níž přispívaly nejenom zvýšené srážky, ale i svažitý sklon terénu. Absence zřetelných reliktů výrobních zařízení však mohla být dána také charakterem vlastního výrobního zařízení, které nemuselo zanechat stopy obvyklé pro relikty dvouplášťových pecí. Na základě poznatků z jihočeského Písecka lze proto hypoteticky uvažovat o méně technicky náročném získávání dehtu v milířích (Fröhlich 1996, 250). Detailnější poznání místních dehtárenských zařízení nadále zůstává dluhem archeologického bádání. Tuto skutečnost podtrhuje také datování lokalit na základě stolní a kuchyňské keramiky nejpozději do 1. poloviny 14. století, tedy do časového úseku, z něhož domácí archeologie hmotné doklady typů dehtárenských výrobních zařízení prozatím nepředložila (srov. Pleiner 1970, 494; Fröhlich 1996, 250). Závěrečné, i když ve své podstatě předběžné poznámky k hodnocení výrobního areálu v Labské stráni nabízí dosud stranou našeho zájmu stojící topografické i chronologické souvislosti místní výroby s nedalekým hradním sídlem na vrcholu Bradlo (obr. 8), které se do zorného pole archeologie dostalo v 60. letech (Hejna 1974). Z archeologického výzkumu obou lokalit jasně vyplynulo, že v době, kdy na pravém břehu řeky Labe docházelo k těžbě okolních borových lesů pro zajištění provozu -41 - dehtárenských dílen, pulzoval na severněji položeném hradě život. Tehdy ještě na území předpokládaného řádového dominia Německých rytířů kontroloval ústí strategické labské soutěsky spojující Hostinsko a Královédvorsko (srov. Wolf 1974, 408), v jejíž těsné blízkosti se shodou okolností dehtárenské provozy vyskytovaly. Bylo tomu však až do chvíle, než hrad a blízký výrobní areál z neznámých příčin zanikly v 1. polovině 14. věku. Nelze se přitom na základě totožného zánikového horizontu lokalit (Hejna 1974, 403; Tichý - Wolf 2001, 96) ubránit spekulativním úvahám nad majetkoprávní spojitostí zmíněného hradu a dehtárenského areálu, jejichž zánik mohl být následkem tlaku změněných politicko správních poměrů nebo ekonomických snah sousedních vrchností (Wolf 1974, 408). Ať tak či onak, kapitola exploatace přírodního bohatství krajiny pro výrobu dehtu se tím ve sledované části Krkonošského podhůří definitivně uzavřela. Dalším „venkovským" oborem vázaným na dřevní i nerostné suroviny Krkonoš a Podkrkonoší bylo sklářství. Jeho podíl na exploataci přírodních zdrojů, stejně jako jeho postavení v rámci lokální řemeslné výroby však vzbuzuje daleko více otazníků, než zmiňovaná výroba dehtu a smoly. Hlavním důvodem je velmi zúžená pramenná základna. O sepětí středověké sklářské výroby s touto oblastí ale není pochyb, třebaže doklady pocházejí ze západního a severního krkonošského podhůří. Svědčí pro to zatím nejstarší, byť nepřímý písemný doklad z roku 1376. Je jím smlouva uzavřená mezi sklářem Mikulášem Queysserem z Vysokého n. Jizerou a Hanušem z Hlohova o dodávce 3200 ks skla pro vitraje hlohovského chrámu (Hejdová 1966, 13; srov. Wolf 1967, 52). Pro přelom 13. a 14. století je předpokládáno založení Szklarské Poroby (Nieders- a Mittelsdorf) v souvislosti s dobýváním bohatých ložisek rud a kvarcitu na severu Krkonoš (Firszt - Paczos 2000, 217-218). Kvarcit neboli křemičitý písek byl vedle vápence aj. přísad důležitou součástí tzv. sklářského kmene sloužícího k tavbě a finálnímu zpracování draselno - vápenatého skla (Hetteš 1974, 255-256). Budiž řečeno, že jak kvarcit, resp. kvarcitický fylit, tak vápenec jsou přirozenou součástí Krkonošského nerostného bohatství a že jako takové vytvářely vhodné podmínky pro středověkou produkci skla, nejen na české, ale i na slezské straně hor (Chaloupský 1989, Firszt - Paczos 2000, 218). Na základě současné archeologické evidence je velmi obtížné se vyslovit, do jaké míry byla místní produkce srovnatelná s produkcí krušnohorskou, která pravděpodobně zásobovala severozápadočeská města (Černá 2002, 110). Jediným pramenem archeologického poznávání sklářské výroby v - 4 2 - Podkrkonoší je sklářská huť u obce Sklenaříce na Semilsku zkoumaná v 60. letech. Přestože se ukázalo, že jde o doklad fungování technologicky již pokročilé sklářské výroby raného novověku v západním podhůří Krkonoš, nelze z výše řečených důvodů vyloučit, že zde dílna navazovala na starší tradici středověké výroby draselno vápenatého skla (Hejdová 1966, 17). Závěrem tohoto nutně stručného exkurzu, věnovaného archeologickým dokladům využití přírodního bohatství Podkrkonošské krajiny ve středověku, zmíníme se ještě o exploataci nerudní suroviny užívané k výrobě keramiky, hrnčířské hlíny. Ukazuje se, že získávání vhodné hlíny k výrobě keramického náčiní byla věnována dostatečná pozornost již z důvodu existující poptávky po kvalitnějším a esteticky dokonalejším zboží, která se prosazovala v městském prostředí. Tato poptávka však mohla být uspokojena teprve tehdy, jestliže se v blízkém okolí vyskytovala potřebná surovina. Její obstarávání proto muselo být nejprve spojeno se znalostí místních přírodních poměrů, tedy s prospekcí. Pokud taková surovina v blízkosti dílen nebyla, musela se produkce spokojit pouze s lehčeji dostupnými zdroji hrnčířské hmoty. Tomu všemu nasvědčuje následující příklad z Trutnovská, jemuž v této práci věnujeme pozornost i v jiných souvislostech. Červeně malovaná keramika (tab. 3:H2), která ve 14. století tvořila běžnou součást kuchyňského a stolního náčiní trutnovských domácností, tvořila vedle keramiky „hradištní tradice" jednu ze dvou hlavních místně zhotovovaných hrnčin vrcholného středověku. Bylo doloženo, že její vlastní keramické pojivo tvořily sliny (Hložek 2003). Následující předpoklad, že se v blízkém okolí Trutnova sliny objevují prokázalo posouzení geologických a pedologických poměrů. Víme, že potencionální zdroje hrnčířské hlíny nutné k výrobě červeně malované keramiky, mohly pocházet z jižní či jihovýchodní části trutnovského distriktu, kde se sliny i slínovce objevují jako součást výběžku české křídové pánve do permo - karbonského podloží podkrkonošské pánve nebo na hranici těchto geologických útvarů v prostoru Kocléřovského hřbetu (obr. 16). Jestliže tedy byla produkce červeně malované keramiky odkázána na tyto zdroje, pak důvod jejich využívání nejspíše spočíval ve vlastnostech poskytované keramické hmoty, která při výpalu v oxidační atmosféře získávala převážně světlé odstíny bílé, šedé až modré barvy. A to byl jistě vhodný podklad pro aplikaci působivé červeně malované výzdoby. Pokud tento předpoklad uznáme za oprávněný, nelze přehlédnout jeho další konsekvence. Znamenalo by to totiž, že výroba červeně malované keramiky -43 - byla determinována přítomností vhodných půdních surovin vázaných pouze na dané geologické podloží. Jestliže si uvědomíme rozsah výrobních oblastí červeně malované keramiky, zjistíme, že tvoří více nebo méně souvislý pás v severní polovině Cech, který zhruba odpovídá rozsahu oblasti, jejíž geologické podloží sestává z usazenin české křídové pánve (obr. 9). Nabízí se tudíž vysvětlení, že vedle transferu výrobní technologie to byly právě surovinové zdroje této pánve, jež umožnily recepci a zdomácnění technologie výroby světlé červeně malované hrnčiny ve středověkých Cechách. - 4 4 - 3. Kolonizace, weichbild a počátky manských tvrzí na Trutnovsku. Předkládaný příspěvek sleduje dvojjediný úkol. Na jedné straně usiluje o zodpovězení dosud ne zcela jasné otázky, jaké konkrétní faktory ovlivňovaly vývoj středověkého osídlení na území trutnovského městského regionu ve 13. - 14. století1 9 , na straně druhé se snaží o nezbytné a mnohdy nejednoznačné propojení torzovitých archeologických informací a nečetných údajů písemných pramenů, které máme pro daný problém k dispozici. Základním východiskem a současně předmětem zkoumání jsou vlastnosti časoprostorových vztahů mezi jednotkami sídelní makro- a mikrostruktury. Teprve rozbor písemných zpráv nám však může ukázat, že příčinou diferenciace těchto vztahů byla rozdílná a zřejmě v odlišných chronologických vrstvách působící funkční hlediska, která zde reprezentovala ne vždy totožné mocenské a hospodářské zájmy panovníka a šlechty. Ukážeme si, že funkční a tedy i časoprostorová heterogenita sídelní sítě nebyla jen důsledkem zapojení specifických ekonomických a právních nástrojů do výstavby tohoto regionu, ale také projevem snah českých panovníků o vojenské zajištění česko - slezského pomezí. Do struktury sídelní sítě Trutnovská tak byly vtisknuty základní rysy na celá staletí. 3. 1. Základní teze a otázky Vznik tzv. lenních obvodů ve strategicky exponovaných oblastech českého království, jako např. na Trutnovsku, Kladsku nebo Loketsku, byl jedním z příznaků soudobých strukturálních proměn země 13. století jak v politické a správní, tak v ekonomické rovině. Jejich výstavbou panovník naplňoval domácí i zahraniční politické ambice a rozšiřoval pole své přímé mocenské působnosti. Základem byla vlastní organizace manského zřízení, která byla založena na svébytných a na území Cech ojedinělých právních vztazích mezi vybranými osobami a panovníkem nebo jeho zástupcem. Princip manského zřízení spočíval v propůjčení příslušného území jeho jediným plnoprávním vlastníkem osobám (manům), které tak byly vázány jistou protislužbou, zvláště vojenské povahy, a kterým pro tyto služby byla udělována právní, soudní a ekonomická privilegia (Janák - Hledíková 1989; Kavka 1990; Musil 1999). K vymezení městského regionu viz Klápště 1999. -45 - Základní problém tohoto příspěvku spočívá v hypotéze, že funkčnost lenních systémů podmiňovaly mnohem důležitější okolnosti než jen vlastní principy lenních vazeb. Jestliže měly lenní soustavy sloužit dlouhodobějším zájmům panovníka, vyžadovalo to, aby území s touto organizací poskytovala také to, co by zajišťovalo jejich životaschopnost. Existence manského zřízení bezpochyby vyžadovala určité materiální zabezpečení, které navíc muselo odpovídat potřebám a personální struktuře lenních vztahů. Jejich hospodářským a sociálním výrazem byla v příslušném lenním obvodu manská sídla, jako specifický vojenský, politický, majetkoprávní a hospodářský článek sídelní struktury. Předpokládáme-li, že fungování manské organizace záviselo na hospodářském „ovládnutí" krajiny, pak nás v tomto příspěvku zajímá především to, kdy, za jakých podmínek a v jaké formě se lenní zřízení promítlo do sídelní i hospodářské struktury trutnovského regionu. Chceme se soustředit na prozkoumání otázek, 1) jaké politické a hospodářské podmínky byly nutné pro vznik manské soustavy a manských sídel, 2) jaký byl vztah manských sídel ke starší sídelní struktuře, 3) kdy došlo k formování prostorové makro- a mikrostruktury manských sídel známé z písemných a archeologických pramenů 14. a 15. století (Sedláček 1887), 4) jak se sociální a hospodářské prostředí manských tvrzí odrazilo v hmotných pramenech. 3. 2. K okolnostem vzniku manského zřízení Kolonizační aktivity zaměřené na ekonomické využívání nedotčených přírodních zdrojů podkrkonošské pánve byly bezpochyby hlavní příčinou vzniku a rozvoje nových politických, právních a hospodářských vztahů na Trutnovsku ve 2. pol. 13. až 1. pol. 14. století. Byl-li jedním z prvotních impulsů výstavby kraje na horní Úpě již kolem poloviny 13. století panovníkův zájem, vedený snahou o zabezpečení zatím jen neurčité hranice mezi Čechami a Slezskem, není pro nedostatek přímých dokladů příliš zřejmé. Téměř s jistotou lze říci pouze to, že zde před rokem 1316, patrně však již v průběhu 2. poloviny 13. století, přistoupil k budování manského obvodu, který měl vedle měst a církevních domén představovat jeden z pilířů královské moci na severovýchodě Čech. O politickém, správním a organizačním vývoji lenního zřízení v tomto období však nelze říci nic konkrétního. V odborné literatuře obecně přijímaný názor klade počátky manské soustavy již do doby vlády Přemysla Otakara II., a to především v souvislosti s rokem 1277, v němž měl podle Neplachova vyprávění předat Přemysl Němcům - 4 6 - Loketsko, Trutnovsko a Kladsko, tj. kraje, v nichž se manské systémy etablovaly (srov. Wolf-Kalistová 1964; Kavka 1990; Doležal 1992; Sviták 2002). Třebaže Neplachova zmínka v otázce vzniku manského zřízení působí nejednoznačné, může, i když velmi neurčitě, odrážet přítomnost takových politických, právních a hospodářských struktur, které zde mohly být v příčinných souvislostech se vznikem manské soustavy. Bylo by banální tvrdit, že existence jakýchkoli sociálních struktur musela být podmíněna kolonizací kraje, o níž víme, že byla patrně od poloviny 13. století v režii domácí šlechty. Právě tehdy byl ale uveden do pohybu proces, v němž lze alespoň hypoteticky shledávat prvotní příčiny budování manského zřízení nejenom na Trutnovsku, ale také v Kladsku. Spočíval nejspíše ve vytváření souvislé sídelní struktury, jež od poloviny 13. století stále více rozrušovala z obranného hlediska tradiční přírodní překážku, pomezní hvozd. Postupující osídlení po obou stranách hranice pravděpodobně vytvářelo novou strategicko - vojenskou situaci, na níž český panovník odpověděl zavedením manského systému. V případě Kladska písemné prameny uvádějí, že se tak událo v době vlády Přemysla Otakara II. a Václava II. (Kapras 1913, 176; Musil 1999, 42-43). Nakolik byla role zdejší šlechty, Svábeniců, s níž spojujeme počátky osídlení na Trutnovsku, svázána se vznikem lenního obvodu ve 2. pol. 13. až poč. 14. století nelze spolehlivě říci. Zdá se ale, že jejich přítomnost na Trutnovsku začala od jisté chvíle představovat rušivý element panovnických mocenských zájmů. V době, kdy král neváhal zasáhnout do majetkových poměrů této šlechty, jak napovídá listina Václava II. z roku 1301 (CIM II, č. 72, 134-137), byl již švábenický vliv v regionu s největší pravděpodobností podlomen. Nasvědčuje tomu také sídelně archeologická evidence, jejíž datace a interpretace spojily zánik některých anonymních fortifikovaných lokalit na Trutnovsku právě s koncem švábenického dominia {Wolf 1977, 1998). Nevíme sice, jak se tato zprvu velice úspěšná šlechta dostala do nezáviděníhodného postavení, vždyť osídlovací aktivity na horním toku Úpy byly spojeny především s jejím působením. Lze však snad říci, že tímto podnikáním paradoxně vytvářela předpoklady vedoucí posléze k definitivnímu zániku politického vlivu ve vlastní doméně (srov. Velímský 2002)20 . 2 0 Do jaké míry byla kolonizační činnost Svábeniců podmíněna využíváním zdrojů nerostného bohatsví, není zřejmé proto, že doklady o rýžování a těžbě barevných kovů či železných rud pro 2. pol. 13. stol. postrádáme. Z nejstarších přímých i nepřímých dokladů zmiňme pro Krkonoše aurifodinum v Zákoutí u štěpanického hradu k r. 1337 (RBM IV, č. 1337, s. 179), dále k r. 1343 Chelmsko Šl^skie s - 4 7 - Možné príčiny postupného zániku švábenické moci a vzniku manské soustavy ale mohly spočívat v něčem jiném. S nej větší pravděpodobností vyplývaly z nových politických a hospodářských potřeb, jimiž poslední Přemyslovci ve strategicky exponovaných částech království upevňovali své postavení, a to nejenom s ohledem na posilování politického vlivu ve Slezsku (Barciak 1992, 107; srov. Vaniček 2002, 414- 454), ale také s ohledem na politické ambice lokálních šlechtických rodů působících na česko - slezském pomezí (Simák 1932, 6). Kolonizační činností zužující se pás pomezních lesů vyžadoval zajištění, které by navíc umocňovalo obranné funkce starších řádových dominií (např. miletínští Němečtí rytíři), jež byla situována na komunikačních spojnicích vedoucích ze severovýchodních Cech do polských zemí. Máme-li se zde přidržet teze, akcentující obranné funkce církevních domén, pak příchod cisterciáckého řádu do severovýchodního Podkrkonoší roku 1292 odrážel snahu o zabezpečení jižní hranice slezského knížectví (srov. Barciak 1992, 47-48). Události zaznamenané písemnými prameny k roku 1289 nás k tomuto názoru do jisté míry opravňují, ačkoli hospodářské a strategické výhody spojené s fundací zdaleka nehrály rozhodující roli (Menzel 1997, 28). Z listiny vydané v červenci roku 1289 se dovídáme, že zde došlo k prodeji krzeszowského probošství opatovických Benediktinů Bolkovi I. (SUB V, č. 423, s. 326; Nohejlová 1925, 60), další dokument vystavený v srpnu oznamuje donaci Václava II. témuž knížeti2 1 (za ní lze tušit snahu o stabilizaci česko - slezské hranice (srov. Barciak 1992, 67; Wolf 2000, 150) a konečně listina z prosince dokládá tři pohraniční vesnice ležící již na slezském území, které Vítek ze Svábenic prodal Bolkovi j 22 Majetkové převody z roku 1289 tedy ohlašovaly Bolkovu fundaci cisterckého kláštera v Kamenných horách roku 1292, proponovanou především jako nekropoli příslušenstvím, „que...super terram et subtus in metallorum mineris poterunt provenire" (Grůnhagen Markgraf 1881, 491), těžbu železné rudy v Jelení Hoře a v Kowarech k r. 1355 (Maleczyňski 1960, 463) a místní jméno Heřmanovy Sejfy k r. 1354 (Wolf1967, 52). 21 „...karisimo consangiuneo nostro domino Bolconi inclito duci Slezie... a nobis opidum nostrum Shonenberch in regno nostro situm in provincia Grecensi cum villis Michelsdorf, Trautliebersdorf Kindesdorff, et Kuenigeshain... conferimus et donamus per ipsum et heredes suos sicut proprias terras suas cum terminis iuxta decursum aquarum versus terram predicti ducis Bolconis..." (SUB V, č. 426, s. 329; Grůnhagen - Markgraf1881, 487). 22 „...nos Witiko milites dictus de Upa domino Bolkoni...vendidimus tres nostras villas in suo dominio sitas, videlicetBlaseysdorff Merkelinsdorff et villam Caczbach..." (SUB V, č. 436, s. 334). -48 - svídnicko - javorských knížat. Cistercký klášter zde měl vystřídat do té doby působící benediktinský řád s proboštstvím v Krzeszowě a snad můžeme říci, že jedna z jeho hospodářských funkcí spočívala v efektivní kolonizaci kraje. Klášterní fundace současně posilovala politickou i ekonomickou moc Bolka L, jíž opíral vedle církevních institucí také o urbánní síť vznikající v této části Slezska v 80. a 90. letech 13. století (Mlynařska-Kaletynowa 1980, 359; Boguszewicz 2000, 163-164). Transakce z roku 1289 umožňovaly vytvořit hmotné podmínky pro výstavbu nového klášterního velkostatku. Vypovídá o tom listina z roku 1292, v níž jsou jako příslušenství fundovaného kláštera v Krzeszowě zmiňovány kromě jiných i ty obce, které se roku 1289 staly předmětem Bolkovy koupě od Vítka ze Švábenic2 3 . Spolu s novým městem Lubawkou a dalšími vesnicemi se staly klášterním ekonomickým zázemím2 4 . Nelze přehlédnout i to, že se hospodářská základna kláštera teprve roku 1343 rozrostla o městečko Chelmsko Slajskie (Schoeninberg) a o některé vesnice v okolí (Grunhagen Markgraf 1881, 491), původně vzniklé švábenickou kolonizací (např. Kaczbach, Blasiansdorf)25 . Zdá se tedy, že osídlování hraničních lesů a uspořádání vlastnických poměrů mezi českou a slezskou stranou v rozmezí 80. a 90. let 13. století postupně vytvářely na Trutnovsku podmínky pro takové organizačně správní formy, které by odpovídaly potřebám politiky posledních Přemyslovců vůči piastovskému Slezsku a suverénní politice hospodářsky silného Bolka I. (Barciak 1992, 123-124; Maleczyňski 1960, 533). K posilování mocenského vlivu, který reflektoval vnitřní a zahraniční politické ambice českých králů, však docházelo na úkor domácí šlechty. Zřetelně tomu nasvědčuje listina Václava II. z roku 1301, z níž je zřejmé, že Úpu, „ciuitatem nunc nostram siue locum forensem, qui alio nomine dicitur Nowin Trutnow", za blíže neznámých okolností odňal 2 3 Ve Vítkově listině výslovně uveden Bolkův záměr založit klášter v Krzeszowě „...pro salute et remedio anime sue et uxoris sue domine Beatricis et omnium heredum suorum..." (SUB V, č. 436, s. 335). 24 Jtem nova civitas Lubavia dieta cum suo circuitu omne ius plene habitura, quo cetere civitates in terra nostra utuntur, istis villis ei adiacentibus connumeratis, videlicet Blaseisdorf et Kazbach...item Kunigishain, stubin, Diterichisbach, Lindinove, Grunowe, item Blaseisdorf circa Janisbach,...item Sorotindorf.Jtem villa Cydir..." (Grunhagen - Markgraf1883, 641). 2 3 Jak upozornil J. V. Šimák, Bolek I. roku 1289 překvapivě tato zboží nepostoupil cisterciákům, nýbrž Skalickým, od nichž tato zboží roku 1343 krzeszowští bílí mniši odkoupili (Šimák 1932, 6; Grunhagen Markgraf1881, 491-492). - 4 9 - Švábenicům (CIMII, č. 72, 136; srov. Tomas 1999, 34). Lze proto vyslovit hypotézu, že upevňování vnějších i vnitřních pozic Václava II. na česko - slezském pomezí sledovalo vytvoření základny pro rozvoj manského systému, ne4i teprve zajistit jeho vznik (srov. Šimák 1932a, 16-17)2 6 . 3. 3. Weichbild a formování hospodářského zázemí manské organizace Jak vyplývá z nej důležitějšího pramene k dějinám trutnovské manské soustavy z tzv. Trutnovských desk manských z let 1480 - 1539 (AČ XV, 344-508), tedy ze závěrečné fáze existence soustavy, byla manská sídla a další lenní statky vázány na vesnické prostředí. Jestliže si uvědomíme nezbytnost vztahu manských sídel a vesnice, pak se zcela jistě bude zajímat o to, kdy se manské tvrze stávají součástí vesnického osídlení a nepochybně také o to, kdy se toto osídlení konstituuje jako stabilní hospodářský prvek. Proces vytváření sídelní sítě ale dokážeme zachytit pro nedostatek písemných a archeologických pramenů jen v hrubých obrysech. Není zcela jasné, v jakém tempu docházelo k dotváření této sítě do podoby, kterou známe z 2. poloviny 14. století, kdy nej starší z doložených vesnických sídel již dosáhla jednoho století své existence. Jeden z nej starších písemných dokladů, listina biskupa Jana III. z Dražie z roku 1260, která vymezuje farní okruh úpského kostela s deseti vesnickými sídlišti v okolí snad teprve vznikajícího tržního centra Úpy (Vpa secundum), nepřímo naznačuje hned několik důležitých momentů2 7 . Za prvé, že kolonizace Trutnovské pahorkatiny se nacházela již kolem roku 1260 v pokročilejší fázi, za druhé, že vytváření farní sítě lze považovat za doklad určitého stupně stability funkcí lokovaných vesnic a za třetí, že tempo výstavby zemědělského zázemí zřejmě odpovídalo postupně se rozvíjejícím hospodářským funkcím a možnostem tržně-výrobního centra oblasti. Existenci již 2 6 Nelze si ovšem nepoložit otázku, nakolik mohla být existence manského systému spjata s pozdějšími událostmi, které následovaly po smrti Václava II. a jeho nástupce jak v zahraniční, tak domácí politice. Srov. zmínku z r. 1310 o stížnostech představených zderazského kláštera na Vítka ze Švábenic aj. papežovi (RBM II, č. 2213, s. 961) a zprávu k r. 1313 o nepokojích, při nichž křížovnický špitál v Trutnově utrpěl materiální škody (RBMIII, č. 133, s. 56). 27 „...villas et opida, que ad eandem parrochiam pertinent et pertinebunt ac pertinere debent in perpetuum, instructi de nominibus ipsarum taliter exprimendo: Vpa primům et Vpa secundum, Humbrocz sive Vogschi, Antiqua villa, Porecht, Ostrosniche, Boletin, Lysá, Lubech, Dobrni, Brusnicz cum aliis pertinenciis." (CDB V/l, č. 222+, 344-345) - 5 0 - fungujícího ekonomického zázemí Úpy by nasvědčovala další písemná zmínka k témuž datu známá z konfirmační listiny Václava II. z roku 1301, v níž se dovídáme o darování dvou vesnic (uváděných také v předchozí biskupské listině) s příslušenstvím (mlýn) a dalšími příjmy Idíkem ze Svábenic úpskému špitálu zderazských křížovníků: „...Lubcze etDebrny, uillarum circa Upam..." (CIMII, č. 72, s. 134)2 8 . V písemném dokumentu uváděné vesnice k roku 1297 (Bernarthicz, Olesna, Alberonis villa; RBMII, č. 1769, s. 761) byly s největší pravděpodobností další součástí ekonomického zázemí rodící se městské obce, váháme ale s určením jejich počátků. Je možné, že vznik těchto sídel souvisel s další osídlovací vlnou, která mezi jinými našla ohlas v mnohem mladší kronikárske zprávě opatovického benediktina Neplacha k roku 1277 (srov. Wolf - Kalistová 1964, 39). Ze shora uváděných listin vyplývá, že v posledních decenniích 13. století byla na Trutnovsku již poměrně hustá síť venkovských sídlišť sahající až na samé česko - slezské pomezí. Zároveň nás upozorňují na několik dalších směrodatných okolností, které nám mohou ozřejmit hospodářské poměry kraje a jejich vztah k počátkům lenního zřízení. Tak např. údaj v darovací listině Vítka ze Svábenic a Úpy z roku 1297, týkající se mimo jiné povolení zderazským křížovníkům přidat k mlýnu v městě Úpě čtyři až šest kol (RBM II, č. 1769, s. 761), poukazuje na rostoucí energetickou náročnost potravinářské výroby vyplývající z rostoucího populačního tlaku na zemědělskou výrobu, který se odrazil právě v houstnoucí sídelní síti. Další pozoruhodnou skutečnost představuje prostorová povaha většiny vesnic doložených v průběhu 2. poloviny 13. století. Byly totiž zpravidla situovány buď v nejbližším okolí vznikajícího města Úpy nebo v severovýchodním směru k rozvodí. Naopak vesnice doložené poprvé až po polovině 14. století jako manské statky byly lokovány zejména v jižní a západní části trutnovského městského regionu (obr. 10). Pro pochopení otázky, v čem tato prostorová vyhraněnost sídelní struktury spočívala, je zapotřebí vrátit se k majetkovým transakcím z roku 1289 mezi knížetem Svrchu citované listiny jsou editory CDB z hlediska pravosti považovány za nejisté, jejich základ však pokládají za pravdivý, a to i přesto, že se dochovaly v podezřelé Václavově konfirmaci (CIMII, č. 71, s 133; Šebánek - Dušková 1974, 336, 338, 344). Srov. papežskou listinu z roku 1283, potvrzující patronátni práva zderazského kláštera k městskému kostelu sv. Marie a ke špitálnímu kostelu sv. Petra, která před tím vykonával Idík (RBMII, č. 1294, s. 557); srov. též druhou listinu Václava II. z roku 1301 (CIMII, č. 72, 134 - 137; k tomu srov. RBMII, č. 1769, s. 761). - 51 - Bolkem I. a českou stranou. Ty se týkaly obcí, koncentrují cích se na česko - slezské hranici, především ale mimo dosah mílového okruhu pozdějšího královského města Trutnova. Z toho bychom mohli dále vyvozovat, že majetkové převody byly jistě důsledkem širších zájmů českého panovníka a sledoval-li jimi cokoli, pak jistě ekonomicky nepoškodit město, jež roku 1301 nazývá svým (CIMII, č. 72, s. 134). Zdá se tedy, že prostorová dichotomie „staršího" a „mladšího" venkovského osídlení spočívala ve snaze zajistit různým subjektům v téže oblasti stabilní hospodářské zázemí. N a jedné straně městské obci, na straně druhé manskému zřízení, jež se o ono „mladší" osídlení zjevně opíralo. Nevíme ale, do jakého období spadají počátky tohoto „mladšího" osídlení, je však pravděpodobné že jeho vznik podnítila snaha o budování manské soustavy. Z toho se dá vyvodit, že výstavbu sídelní sítě na Trutnovsku funkčně a prostorově určovaly odlišné právní struktury odpovídající hospodářským a administrativním potřebám zcela rozdílných institucí. Ve prospěch této teze svědčí pozdější písemné údaje zaznamenané v Zemských deskách svídnicko - javorského knížectví, které pochází z doby, kdy Trutnov a Dvůr Králové byly v zástavě svídnicko - javorských knížat a spadaly pod jejich správní agendu v letech 1362/1365 - 1392. V Landbuchu je Trutnovsko chápáno jako specifické území s určitým příslušenstvím, pro nějž se zde zpravidla užívá latinského termínu districtus nebo synonymního německého pojmu weichbild29 . I přes příznačnou terminologickou rozkolísanost, kterou zde vidíme, lze říci, že oba termíny v českých zemích označovaly „Landbezirke, deren Dörfer mit dem Recht einer bestimmten Stadt verwaltet wurden und deren Obergericht die Gemeindegerichtsorgane derselben Stadt bildeten" (Bakala 1976,11). Domnívám se proto, že i přes absenci jednoznačných dokladů pro 2. polovinu 13. století již nyní můžeme podpořit tezi, že vikbildní zřízení rozšířené od 1. poloviny 13. století především v Lužici, Slezsku, Velkopolsku, na severní Moravě aj., zapustilo kořeny také na jihovýchodě Podkrkonoší. Tato instituce, úzce spojená s procesy kolonizace a emfyteutizace (Bakala 1976, 83), měla zajišťovat nejen reorganizaci starších sídelních struktur na německé právo, ale také relativně rychlé a efektivní 29 „...in villa Wilhelmsdorf districtus Trautenaviensis iacentes..." (Landbuch I, č. 27, s. 9); „...in dem dorfe zum Zar gelegin dez Weichbildes zu Trowthenow...und in dem dorfe zur Hoenbrucken gelegin auch dez weichbildes zu Trowthenow " (Landbuch II, č. 454, s. 93). Termín weichbild se ojediněle vyskytuje v Chronik der Stadt Trautenau Simona Hüttela z 2. pol. 16. stol. (Schlesinger 1881; 13, 180). - 5 2 - osídlování liduprázdných oblastí . Předpokládala, že jedna z vysazených vesnic na kolonizovaném území získá charakter tržního a právně - administrativního centra, které se stane zárodkem budoucího města. Vznikající městská obec pak s ostatními vesnicemi vytvářela autonomní soudní celek, který odpovídal právním zvyklostem a ekonomickým výhodám příchozích hostů (Zientara, 1973, 686-687; Kejř 1998, 167- 169). Spojitost pojmu weichbild (districtus) s oblastí v okolí města Trutnova ve 2. polovině 14. století napovídá, že tato instituce mohla být s Trutnovském a vůbec s celou pomezní oblastí spojena již od 2. poloviny 13. století, kde představovala hybnou páku kolonizačních aktivit. Nasvědčuje tomu listina Bolka I. z roku 1292, v níž kníže nadal cisterciácký klášter v Krzeszowě městem Lubawkou a vesnicemi v okolí, přičemž zdůraznil, aby tyto vesnice, „...que iam ibidem circumquaque sunt locate, et que deinceps ab eisdem jřatribus de novo locabuntur, ad ipsam civitatem Lubaviam volumus omneš cum omni iure ex integro pertinere, iudicium omne in causis tam maioribus quam minoribus hiis premissis de nostra speciali addentes gracia, iudicio sanguinis eis concesso ob hoc et nominetenus hic expresso" (Grůnhagen - Markgróf 1883, 641). Dodejme, že podřízení stávajících a budoucích vesnic jurisdikci města, resp. městského rychtáře, mělo své obdoby také u severomoravských weichbildů (Bakala 1976). Časoprostorová dichotomie venkovského osídlení v okolí preurbánního sídliště Úpy, tedy pravděpodobně spočívala v povaze vikbildního zřízení, které v tomto případě utvářelo kompaktnější sídelní strukturu (srov. Bakala 1976, 85). Jako součást trutnovského distriktu jsou totiž v svídnicko - javorském Landbuchu uváděny zpravidla právě ty obce, jimž jsme zde přiřkli pracovní termín „starší" osídlení, tj. většina vesnic doložených písemnými prameny v okolí tržního centra Úpy ve 2. polovině 13. století. Z tohoto faktu bychom mohli vyvozovat, že právě toto „starší" osídlení bylo plánovitě vytvořeným ekonomicko - právním celkem na způsob weichbildů, který byl tímto (nebo právě proto) prostorově i právně definovaným vůči „mladšímu" osídlení. „Mladší" vesnické osídlení pak posloužilo nejen jako materiální základna odlišné právně - administrativní struktury, manského zřízení, ale také 3 0 Rozbor listin k severomoravským vikbildám ukázal, že se jejich aplikace vztahovala na územích s kolonizační činností šlechty s výjimkou držav olomouckého biskupa Bruna (Bakala 1976; pro Čechy srov. Žemlička 1998, 522-524). - 53 - nepochybně jako ekonomické zázemí města Trutnova, jež v 1. polovině 14. století hospodářsky sílilo. To vše lze podložit tím, že v době vedení Landbuchu panovalo vědomí o rozdílné právní příslušnosti sídlišť, které výslovně rozlišovalo mezi majetky příslušejícími jak k manství, tak k weichbildu (Landbuch II, č. 774, s. 152). Lze tedy shrnout, že na prostorovou povahu formující se sídelní sítě v okolí Trutnova působily konkrétní politické a hospodářské faktory, přičemž předpokládáme, že chronologicky byly spojené nejprve s konstitucí trutnovské městské obce a s tržními vztahy jako nutnou podmínkou hospodářského rozvoje a sídelní stability regionu (Klápště 1994, 51-52). Třebaže nemáme k dispozici přímé svědectví písemných pramenů, domníváme se, že nezbytnost regulace hospodářských vztahů mezi vznikajícím městem Trutnovem a jeho zázemím vtiskla prvotní podobu stabilnímu středověkému osídlení. Nasvědčuje tomu fakt, že sídliště trutnovského weichbildu takřka vzorově respektovala okruh městského mílového práva (obr. 10; srov. Weczerka 1977, 642-643) 3 1 . Bylo již řečeno, že o samotných počátcích trutnovské vikbildní soustavy postrádáme jakékoli písemné údaje. Předpokládaná translace Úpy (Vpa primumú) z původní polohy do míst pozdějšího města (Vpa secundum; C D B V / l , č. 222+, s. 345), nicméně naznačuje, že zde po roce 1260 patrně došlo k částečné proměně předlokačního osídlení, která se zavedením instituce weichbildu v českém Podkrkonoší mohla souviset. Samotné město Trutnov by tak podle modelové představy o vývoji center vikbildní ch okrsků prodělalo vývoj z terminologicky nejednoznačne definovaného tržního střediska oblasti (distriktu) doloženého pod jménem Úpa (Vpa secundum) k létům 1260, 1283 (RBMII, č. 1294, s. 557) a 1297 („in faropredicti locť; 3 1 Identická hospodářská a soudní úloha weichbildu zachycena v listině Přemysla Otakara II. z roku 1265, týkající se vysazení města Poličky a okolních vesnic (CDB V/l, č. 457, s. 674-676; Žemlička 1998, 522- 524). Ekonomickou funkci vikbildy charakterizuje K . Maleczyňski (1960, 461): „Ale najgróžniejszym konkurentem dla oficjalnego rzemiosla miejskiego jest rzemioslo wiejskie, zwlaszca w obrebie okr^gu miejskiego (Weichbild). ..Dia obrony przed t^ konkurence každé prawie miasto stará si? i ostatecznie uzyskuje tzw. prawo míli, moca^ którego wszelkie rzemioslo i handel w promieniu míli od miasta byly zakázané i stač sie mialy monopolem mieszczaňstwa". Tuto obecnou představu doplňuje pasáž privilegia Ferdinanda I. Habsburského pro Trutnov z r. 1542, která se odvolává na starší stav: „zum vierden sollen alle handwerker, die in der stadt beurger sein und zur auszsatzung gehoeren, in ainer meil umb die stadt auf den doerfern wie vor alter durch die stoerrer nicht gehindert werden." (cit. dle Schlesinger 1881, 89). - 5 4 - RBMII, č. 1769, s. 761) v institucionální město snad již po roce 1300, jak to ostatně odpovídá znění nejstarších písemných zmínek (CIM II, č. 72, s. 134-137; srov. Kejř 1998, 92)3 2 . S právní a hospodářskou stabilizací střediska soustavy pravděpodobně souvisely výrazné proměny jeho prvotní zástavby, což dokládají archeologicky identifikované zahloubené relikty budov v severovýchodní části historického jádra města datované právě do 1. poloviny 14. století (Sigl- Wolf 1983). Jestliže tedy vznik sídelní sítě byl na Trutnovsku ve 2. polovině 13. století podmíněn pronikáním instituce weichbildu do jižního podhůří Krkonoš, kde měla zajistit zdárný průběh výstavby tržního centra s prvotní spádovou oblastí, pak její pozdější zahušťování pravděpodobně souviselo s posilováním hospodářské a strategické role města a královského pomezního hradu Trutnova s jeho lenním obvodem. Když roku 1316 dal Jan Lucemburský Půtovi z Turgova do zástavy „oppidum suum dictum Hof cum militibus et vasallis ac incolis tam ad ipsum oppidum quam ad civitatem Trutenow, ipsa civitate Trutenow et castro ibidem exclusis", jak se dovídáme z Půtovy listiny (CIM II, č. 99, s. 173), bylo to v době, kdy již venkovské osídlení vně vikbildního okrsku patrně existovalo a plnilo funkci ekonomického zázemí jak města, tak manské soustavy. Podobně jako vznik manského zřízení, můžeme i počátky tohoto osídlení klást pravděpodobně již před rok 1316, kdy jsou manové poprvé připomínáni. 3. 4. Organizace manské soustavy a její odraz v sídelní struktuře Existence manské soustavy tedy byla umožněna teprve konstituováním agrárního zázemí, které spolu s vesnicemi vikbildního okrsku tvořilo dvojjediný hospodářský celek s tržně výrobním centrem oblasti Trutnovem. Funkce vlastního vesnického zázemí lenního obvodu spočívala v ekonomickém zajištění povinností manů, k jejichž plnění je zavazovala služba pánovi. Třebaže o organizaci lenního zřízení, o povinnostech a výsadách trutnovských manů se nám pro 13. - 14. století nedochovalo příliš mnoho detailnějších zpráv, svědčí o nich alespoň zprostředkovaně listina krále Jana Lucemburského z roku 1340. Tímto dokumentem vyjímal z pravomoci královských krajských úředníků vazaly a obyvatele města Trutnova a Dvora a zdůraznil, aby se tito z vůle jeho předchůdců řídili stejnými právy jako manové Kladska a Budyšínska (CIM II, č. 216, s. 340). Ačkoli je zapotřebí respektovat, že manské 3 2 Viz též listina Jana z Wartenberka z roku 1313 zmiňující rychtáře Leopolda a ciues de Nouo Truthnow (RBMIII, č. 133, s. 56). - 55 - systémy byly soustavami s individualizovanými právně - organizačními prvky (Doležal 1992, 249), můžeme z toho, co je známo o manském systému v Kladsku, alespoň v obecném měřítku vztahovat na trutnovský lenní obvod3 3 . Z rozboru nej starších písemných zpráv o manském systému v Kladsku, které pochází zejména z 1. poloviny 14. století, jasně vyplynulo, že materiální zabezpečení lenních obvodů hrálo prvořadou ne-li rozhodující úlohu. Zcela jistě se promítla také do provozuschopnosti trutnovského manského zřízení, které bylo, podobně jako v Kladsku, původně založeno na lenních vztazích služebně vojenské povahy, v lucemburské epoše kombinovaných s tzv. lény vyššího typu (Kavka 1990, 234; srov. Sviták 2002). I přesto, že písemné prameny v otázce správy a organizační struktury manství neumožňují jednoznačný výklad, je zřejmé, že také na Trutnovsku stál v čele manského systému bezpečně od 14. století panovníkův zástupce, purkrabí, který nad trutnovskými a dvorskými „nobiles, milites et vasallť (CIM II, č. 216, s. 340) vykonával soudní pravomoc a který pravděpodobně od počátků manské soustavy sídlil na trutnovském hradě a předsedal zde manskému soudu (Jurek 2004, XII; srov. Sviták 2002, 93; Urban 2003; AČ XV, 344-508)3 4 . Vzhledem k absenci příslušných písemných zmínek ale Analýzy písemných pramenů k vývoji kladského lenního systému ukázaly, že manové byli s největší pravděpodobností již od 2. pol. 13. století sociálně strukturovaným uskupením, jehož povinnosti ke králi, resp. k purkrabímu na kladském královském hradě, byly odstupňovány dle sociální příslušnosti jednotlivých leníků, tj. šlechtických manů a rychtářů. Týkaly se zejména vojenské služby a placení berně z lánu. V praxi šlo např. o to, aby byli šlechtičtí manové schopni v případě potřeby postavit čtyřicet koní, rychtáři pouze osm koní. Roku 1325 tyto povinnosti potvrdil a upravil král Jan Lucemburský, přičemž přikázal, aby možnost každého mana sloužit v případě okamžité potřeby byla zajištěna ekonomicky tím, že musí držet jedno léno, aniž by jej mohl dělit. Fakt, že hmotné zabezpečení vazalů bylo ve vlastním zájmu panovníka, dokládá další dokument z roku 1334, v němž král upravil neboli snížil daňovou zátěž leníků tak, aby odpovídala ekonomickému potenciálu kraje. Roku 1336 se pak navíc zřekl patronátních práv ke kostelům na panstvích šlechtických manů. Právní, soudní a především dispoziční práva byla stvrzena, upravena a částečně také vztažena na poddané kladských manů privilegiem Karla IV. v roce 1350 (Musil 1999, 45^19). 34 „Sjití také pánuov manuov podle starodávnieho manského práva bylo jest na zámku Trutnově v světnici soudné.", dovídáme se k roku 1527 (AČXV, č. 229, s. 478). V diskuzi o správních aspektech trutnovského manského systému byla existence vlastní samosprávy lenního obvodu v předhusitském období vyloučena s poukazem na absenci přímých dokladů o manském soudu a jeho přísedících v písemných pramenech (Sviták 2002). Zmínka v slezských dokumentech o trutnovském purkrabím Kunerovi z 2. pol. 14. století, zdá se, svědčí o opaku (Jurek 2004, XII, pozn. č. 27). Vzhledem k - 5 6 - musíme ponechat otevřenou otázku, zda byl purkrabí do své funkce jmenován panovníkem i v případě, že Trutnovsko a Královédvorsko byly dány králem do zástavy. Mezi nobiles a milites bychom pak mohli zařadit více či méně významné manské šlechtické osoby, které se zavázaly vykonávat vojenskou službu a v případě potřeby měly pravděpodobně tvořit jádro jízdního oddílu. Roku 1316 měl takový vojenský sbor čítat na čtyřicet osob (koní), přičemž k jeho vyslání se zavázal zástavní držitel Trutnovská a tehdy patrně nejvýznamnější královský man Půta z Turgova (CIMII, č. 99, s. 173). Jako vasalles snad vystupují další složky služebního aparátu (rychtáři, poddaní), jak to ostatně pro kladské manství předpokládá literatura (Musil 1999). Organizační příbuznost kladského a trutnovského manského zřízení v tomto směru dokládá mnohem mladší opis listiny z roku 1455, v níž manové Mikuláš a Hanuš Zilvárové vedle výčtu svobod rychty v Mladých Bukách stanovují její povinnosti: „ A jestliže by se udála vojna v koruně České, anebo prikázanie, tehdy má rychtář v Mladých Buciech našeho vojenského vozu hlédati a opatrovati, aneb jednoho miesto sebe...vypraviti..." (AČ XV, 346-347). Také zde byl součástí organizační struktury manství rychtář, zatímco ale v Kladsku nebyl podřízen šlechtickému majiteli vsi (Musil 1999, 44), na Trutnovsku zřejmě ano. Není bez zajímavosti, že se zde jedná o případ tzv. dvojího zastoupení v manské povinnosti (Doležal 1992, 247), avšak byl-li tento typ služby původní či již transformovanou podobou lenních závazků, přesně nevíme. Trutnovský lenní systém s jeho organizačními a administrativními rysy představoval jeden z nejvýznamnějších mocenských nástrojů, který vedle hospodářských faktorů formoval sídelní síť. Předpokládáme, že vesnice příslušející k tzv. „mladšímu" osídlení, jejichž prostorová struktura byla od 14. století prokazatelně spoluvytvářena či doplněna manským sídlem, tvrzí, byly pravděpodobně oním lénem, zajišťujícím vazalovi hmotné podmínky pro život, obranu, reprezentaci a „pracovní náplň". Jinými slovy, byly manským statkem jako např. vsi Chotěvice, Pilníkov, Vlčice, Staré Buky, Mladé Buky, Starý Rokytník, Kocléřov atd. (Sedláček 1887). Otázkou zůstává, v jakém chronologickém vztahu byla lokace dané vesnice a budování manského sídla. Lze se domnívat, že vytvoření makrostruktury manských sídel mohlo proběhnout současně s hospodářskou stabilizací k nim příslušejících venkovských sídlišť. Jejich vznik současně dokládá, že hospodářský potenciál kraje přítomnosti weichbildu na Trutnovsku lze souhlasit s názorem, že označení „manský kraj" můžeme vztahovat nikoli na kompaktní území, nýbrž na statky vázané manskými vztahy (viz Sviták 2002, 93). - 5 7 - nebyl výstavbou vikbildního okrsku nijak vyčerpán, a to i přesto, že Trutnovsko j ako podhorská oblast neskýtala příliš vhodné přírodní podmínky pro zemědělskou výrobu. Velmi výstižně v tomto ohledu vypovídá Tereziánský katastr český, jenž zde bonitu zemědělské půdy zařadil do nejvyšších a tedy i nejméně výnosných bonitních tříd (Chalupa a kol. 1964, 277-278) 3 5 . Vyspělé právně - hospodářské formy a technologie však umožnily, aby zemědělská výroba překonávala ekologické nevýhody podkrkonošské krajiny, jinak bohaté na zdroje přírodních surovin. Z tohoto důvodu prostorová makro- a mikrostruktura vesnice reagovala na geomorfologické zvláštnosti krajiny: hustota osídlení zde zdaleka nedosahovala tak velkého stupně jako na starém sídelním území. Současně délka katastru a členění obdělávané půdy odpovídaly jak technikám obdělávání v náročném terénu, tak principům emfyteuze, což se odrazilo v půdorysech vesnic a k nim přiléhající pásové plužině (např. Boháč 1986, 21). V naprosté většině je charakterizují dlouhé lesní lánové vsi, zpravidla vysazené v údolích podél vodních toků (obr. 11). Z hlediska kapacitních možností regionu bylo možné, aby síť venkovských sídlišť z doby kolem roku 1300 byla během 14. a 15. století doplněna o další vesnice, příslušející na jedné straně k vikbildnímu okrsku (např. Uniemyšl, Landbuch I, č. A5, 212; Cermná, Landbuch II, č. 356, s. 74; Žďár, Landbuch II, č. 454, s. 93), na straně druhé k manským statkům (např. Babí, Lampertice, AČ X V , s. 465), nehledě na to, že se některé z nich postupně stávaly statky alodními, nebo naopak manskými (AČ X V , 344- 508; srov. Sedláček 1887; Doležal 1992). Zatímco makrostruktura manských sídel vyplývala z hospodářských nároků, jejich mikrostrukturu určovaly s největší pravděpodobností odlišné faktory. Topografii manských sídel na vesnici nepochybně podmiňovaly vojenské a sídelně reprezentační potřeby, které rezidenci mana vytěsňovaly na okraj zástavby zemědělských usedlostí (obr. 14), a to do výšinných či nížinných poloh, skýtajících přirozené fortifikační podmínky v podobě obtížněji přístupných svahů, mokřin aj. Dnes více či méně zřetelné doklady fortifikačních prvků, tak jak byly mapovány povrchovým průzkumem, dokládají, že vojenský ráz sídla zajišťovalo umělé opevnění, jak to výstižně ilustruje mohutný do skály vylámaný příkop, který odděloval manské sídlo od zbytku ostrožny ve Staré Rokytníku (obr. 13) nebo obdobně výrazné stopy opevnění v podobě vodního 3 3 Otázkou zůstává podíl agrární a neagrární výroby na hospodářském rozvoji regionu. Srov. úvahy o sklářské výrobě v Krkonoších (Wolf 1967, 52) a archeologicky doložené využívání přírodního potenciálu krajiny k výrobě dehtu v západní části lesa Království na nejhořejším Labi (Tichý - Wolf2001). - 58 - příkopu chránícího tvrz v nížinné poloze v Javorníku (obr. 15). Je ovšem otázkou, jestli postavení manských sídel ve struktuře vesnické zástavby odráželo pouze utilitární požadavky (převahu strategických a hospodářských funkcí lze zvažovat u javornické tvrze), víme-li, že držitelé manských statků současně vykonávali patronátni práva k farním kostelům (Kůrka 1914, 546-558). Avšak byl-li toto pravý důvod, proč některé z tvrzí vykazují více či méně těsný prostorový vztah k církevním stavbám (Mladé Buky, Staré Buky?, Vlčice), nelze jednoznačně říci. Především proto, že i tam, kde podací právo příslušelo manům nemusela tato vazba vzniknout (Chotěvice?), nebo naopak, pokud takovýto vztah registrujeme, držitel tvrze patronátni právo k příslušnému kostelu nevykonával (Starý Rokytník). Úkolem dalšího výzkumu zůstává potvrdit předpokládanou funkční a prostorovou vazbu některých tvrzí na poplužní dvory, ojediněle zmiňované jako příslušenství při transakcích s manskými statky ve 2. pol. 15. až 1. pol. 16. století (Rokytník, AČ XV, č. 20, s. 356; Chotěvice, AČ XV, č. 90, s. 393). Jde o to, zda zjištění z dosavadních povrchových průzkumů promítnutá do mladších mapových podkladů 18. a 1. poloviny 19. století umožňují vyslovit domněnku, že některé manské tvrze (resp. tam, kde to umožňovala geomorfologická situace, viz Mladé Buky, Javorník) mohly být součástí mladších poplužních dvorů, které se pravděpodobně nacházely v jejich bezprostřední blízkosti a tvořily s nimi stavebně i hospodářsky propojený celek (obr. 14-15). 3. 5. Archeologie k počátkům a podobě manských sídel Archeologie manských sídel, jejich chronologie, stavební a fortifikační podoba i sociálně historická interpretace hmotné výbavy, jsou oblastmi historicko archeologického výzkumu, kterým na Trutnovsku dosud nebyla věnována širší pozornost. Přitom je zřejmé, že právě archeologické prameny mohou přinášet velmi cenné informace jak ke vzniku manských sídel a tím i nepřímo k počátkům lenního systému, tak k úvahám o vypovídacích možnostech hmotné kultury při studiu každodenního sociálního a hospodářského prostředí tvrzí. Jedná se tedy především o ty okruhy otázek, ke kterým písemné prameny mlčí nebo se jich dotýkají velice okrajově3 6 . V našem případě je však věrohodnost archeologických informací do jisté míry limitována řadou zkreslujících faktorů, nesoustavným a nevelkým rozsahem 3 6 Viz např. Trutnovské desky manské (AČ XV), které vypovídají zejména a pouze o majetkových převodech nemovitostí a o jejich majitelích v 2. pol. 15. - 1. pol. 16. století. - 5 9 - terénních výzkumů počínaje, zpracováním, nejasnou chronologií pramenů a obecně přítomnými interpretačními potížemi konče. Pramenná základna byla za poslední dvacetiletí rozšířena pouze nečetnými záchrannými či zjišťovacími terénními odkryvy na lokalitách v Javorníku (Jirásek - Sigl- Wolf1988), Starém Rokytníku (Wolf 1989) a Mladých Bukách (Wolf- Wolf- Tichý 2002). Pro řešení otázky počátků manských tvrzí přinesl cenná zjištění archeologický výzkum v Mladých Bukách u Trutnova. Terénní výzkum zaměřený nejprve na povrchový průzkum a posléze na vlastní odkryv lokality situované na JZ okraji intravilánu obce zachytil dvě stratigrafické fáze, které zde dokládaly dvě sídelní etapy (obr. 27). První fázi osídlení reprezentovaly v centrálních partiích lokality odkryté relikty zahloubeného objektu 1 se vstupní šíjí (obr. 26:1) . Rozbor vlastností keramiky fáze I a nálezová situace v obj. 1 ukázaly, že k zániku tohoto stavebního objektu došlo náhle. Zhruba 30 kg vypálené mazanice a 7 kg fragmentů spálených dřevěných konstrukčních reliktů se v důsledku požáru stavby stalo součástí destrukční výplně zahloubené části stavby se vstupní šíjí (vrstvy 3-5, obj. 1). Stejně tak keramika, která musela být součástí interiéru, se při požáru stala její komponentou. Svědčí o tom nejenom rozptyl zlomků těchto nádob v destrukční výplni, ale i větší či menší fragmenty bez jakýchkoli stop abraze povrchu. Zajímavým rysem keramiky z destrukční výplně obj. 1 je, že nenese jednoznačné stopy po sekundárním výpalu. To ovšem vyvolává otázky po příčině a intenzitě požáru, rozměrech stavby a jejího konstrukčního řešení a konečně také po funkci stavby. Asi 70 ks keramických zlomků, které byly objeveny v komunikační úrovni objektu, se nijak neliší od keramiky zánikového horizontu. Za způsob jejího uložení však vděčíme spíše prozaičtějším 37 V hodnocení nálezového prostředí objektu 1 byla zdůrazněna především přítomnost destrukčních uloženin (vrstvy 3 - 5) a komunikačního stratigrafického horizontu (vrstva 6). Lze přepokládat, že převážná část keramiky, která zde představovala jediný datační prostředek, pochází ze závěrečné zánikové fáze existence stavby, nelze však vyloučit přítomnost keramických reziduí z fáze sídelní. Jejich eventuální datování do 2. pol. 13. století je otázkou dalšího výzkumu. Na jednorázové utvoření destrukčního horizontu výplně obj. 1 poukazuje mimo jiné i pohyb zlomků téže nádoby v jeho uloženinách. Keramika komunikační úrovně zahloubeného objektu a destrukční výplně vykazuje identické vlastnosti. Jde o keramiku dvou rozdílných výrobních tradic. Jednak o červeně malovanou keramiku oxidačního výpalu zbarvenou do modrobílých až šedých odstínů (tab. 33:1-3), jednak o keramiku hnědých odstínů redukčního výpalu s rytou výzdobou (tab. 33:4-6; Wolf2003). - 6 0 - příčinám. Zánik objektu lze datovat do druhé třetiny 14. století (srov. Wolf - WolfTichý 2002; Wolf2003). Odlišná váha byla při výzkumu přikládána mladším kontextům zřejmě odpadního charakteru zjištěných v okrajové severní části lokality. Tyto zde reprezentovaly druhou stratigrafickou fázi a tedy i sídelní fázi II (stratigrafickou fázi III zde pomíjíme). Z předběžného posouzení keramických zlomků vyplynulo, že k tvorbě těchto odpadních uloženin mohlo docházet patrně v širším časovém intervalu. Absence makroskopicky postižitelné hranice kontextů však nevylučuje i uložení v kratším časovém úseku a tedy i menší míru časové heterogenity keramických zlomků, než bychom předpokládali. Nasvědčuje tomu vysoký stupeň dochování fragmentů cihlově oranžové oxidační třídy, mezi nimiž ale registrujeme zlomky se stopami povrchové abraze, které na povrchu déle odolávaly klimatickým faktorům a které snad proto představují starší příměs (obr. 34:2,8; srov. Wolf - Wolf - Tichý 2002). Zdá se, že zde bychom přeci jen museli připustit širší datování fáze II, a to do úseku 1. pol. 15. - 15./16. století (obr. 10). Problém výkladu nálezové situace obj. 1 zde tvoří hned několik vzájemně provázaných rovin. V první řadě se dotýká interpretace funkční a stavebně konstrukční, kterou vztahujeme k diskuzi o funkci a stavebně architektonickém řešení tzv. zemnic (Klápště - Richter - Velímský 1996; Vařeka 2002). V druhé řadě běží o neméně závažnou sídelně historickou interpretaci lokality. Zatímco v prvním případě přeci jen lze uvažovat o zahloubené části stavby jako o suterénu dřevohlinité stavby s podezdívkou, v případě druhém jsme se i přes absenci jednoznačných stop po opevnění přiklonili k interpretační variantě manského sídla. Tomuto řešení napovídají nejenom zbytky opevnění, narušené pozdější lidskou a přírodní činností, ale i některé indikátory sociálně vyššího prostředí v hmotné kultuře jako jsou např. kachle, které dokládají ve fázi II již odlišný způsob vytápění obytného interiéru. I když vzhledem k plošně omezenému odkryvu nebylo možné přesně posoudit stavební strukturu sídla fáze I, přesto otisky negativů na vypálené hliněné omazávce z destrukčních vrstev 4 a 5 obj. 1 dokládají konstrukční řešení využívající pravděpodobně roubení stěn stavby v rámci zahloubených částí. Nasvědčuje tomu odkrytý základový žlab lemující stěny obj. 1 a nepřímo také zbytky zuhelnatělých dřev ve výplni destrukčních vrstev (obr. 33). Nálezová situace však připouští více konstrukčních variant, např. pletenou konstrukci zasazenou do prahů apod. (Vařeka 1991, 587). Destrukce podezdívky v J V části objektu pak umožňuje uvažovat o jejím užití na povrchu terénu, kde mohla vytvářet založení -61 - nosné nadzemní dřevěné konstrukce vně zahloubeného prostoru (srov. Vařeka 2002, 257). Interpretace zahloubeného objektu se vstupní šíjí, který v otázce vzniku manských sídel na Trutnovsku může sehrát klíčovou roli, však naráží na příliš ohraničenou vypovídací schopností těch kterých „průkazných" chronologických a funkčněkonstrukčních prvků. Proto zabývat se zde obvyklými interpretačními variantami „suterén vícepodlažní stavby versus obytné provizorium" ztrácí vzhledem k nejasné délce trvání a tedy i relativnosti označení provizorium těchto staveb v našem případě smysl a v otázce vzniku manské soustavy znamená formulovat bohužel opět jen nejednoznačné závěry. Jisté je, že stavba fáze I v centrální partii lokality z dosud neznámých příčin zanikla. Archeologický výzkum dovolil položit zánikový horizont do druhé třetiny 14. století, a to i přesto, že zde zacházíme s nepřesnými datacemi keramiky, jejíž chronologii dosud detailněji neznáme. I přesto je zřejmé, že sídelní fáze I nepřímo dokládá také existující agrární zázemí tvrze, písemně doložené k roku 1358 s farním kostelem (LC1/1, s. 30). Pro fázi II žádné stavební relikty doloženy nejsou, snad vyjma obj. 2 - kůlové jamky v severním okraji zkoumané plochy. Sídelní a patrně i hospodářské funkce fáze II zřejmě přebral jiný objekt, situovaný mimo hranice terénního odkryvu. Nálezová situace a rozbor keramiky zatím naznačují kontinuální osídlení lokality od 1. poloviny 14. do 15./16. století (tab. 33-34). Pro 80. léta 15. století pak písemné prameny dokládají v Mladých Bukách dvě tvrze i s jejich majiteli, čímž je posilován výklad nálezové situace jako reliktů manské tvrze (AČ XV, s. 358; srov. Sedláček 1887, 167). Poněkud odlišný obraz o vzhledu manských sídel poskytl výzkum mladších reliktů stavebního objektu manské tvrze ve Starém Rokytníku (obr. 28), značně narušený recentní stavební činností (Wolf 1989). Na podobu stavby působily nejenom funkční faktory spojené pravděpodobně s pozdějším stavebním a hospodářským vývojem sídla v 15. století, ale také místní geologické poměry, zcela odlišné od situace v Mladých Bukách. Terénní odkryv nevýrazně zahloubeného objektu ukázal, že zde hloubku stavebních zásahů a tedy i míru dochování objektů a jejich částí determinovalo poměrně mělce situované permské podloží (cca 100 cm pod současným povrchem), do něhož byl objekt částečně zapuštěn (cca 40 cm) a které zde pro svou snadnou opracovávatelnost posloužilo při stavebních úpravách podlahy a vstupního prostoru. Téměř 180 cm široký vstup do objektu indikovaly nejen nevýrazné stupínky schodů v - 6 2 - podloží, ale také negativ kůlové jamky při jižní stěně vstupu dokládající uzavírání objektu. Po obvodu objektu byl vysekán stupínek, sloužící jako předzáklad, na nějž nasedalo základové zdivo obvodové kamenné plenty z opracovaných plochých či kvadratických lomových kamenů pojených jílem. Dosahovalo zde výše až 60 cm a šíře 50 cm (obr. 35). Bylo-li zdiva využito jako podezdívky dřevěné či kamenné více podlažní stavby nebo tvořilo jen základ celokamenné budovy, přesně nevíme. Faktem ale je, že jak ze severní, tak z jižní strany byl objekt ohraničen relikty až 200 cm širokého zdiva pojeného maltou. Pokud toto zdivo plnilo funkci současně, lze uvažovat o tom, že zahloubený objekt byl součástí komplikovanější stavební dispozice tvrze. Velmi omezené možnosti skýtá rovněž funkční interpretace objektu, u něhož nelze vyloučit jak skladovací funkce v předpokládané suterénní části stavby, tak ani obytné účely. Podle spodních homogenních vrstev (kontexty 5 a 6) výplně (zásypu) objektu, obsahující vedle keramiky (tab. 36:1-17) také denár Kazimíra Jagellonského, můžeme zánik stavby položit do 2/3 15. století3 8 . Nelze ho však spojovat se zánikem manské tvrze, protože tato plnila funkce po celou 2. polovinu 15. století. Z toho důvodu nelze vyloučit, že zde nálezová situace dokládá vlastně jen architektonickou proměnu tvrze3 9 . Je-li zkoumaný objekt reliktem starší stavební fázi tvrze, zodpovědně říci nedokážeme. Pro existenci sídla již ve 14. století zatím nemáme žádné pramenné opory vyjma nepřímých písemných zmínek dokládajících pouze ves Rokytník (Kůrka 1914). 3. 6. K odrazu sociálního a hospodářského milieu tvrzí v hmotných pramenech V souvislosti s analýzou mobilních částí archeologických pramenů získaných terénním výzkumem tvrzí vyvstala otázka, nakolik archeologické prameny zprostředkují informace o hospodářském a sociálním životě tvrze v období, které písemné prameny, žel, nijak nezachycují nebo jen velmi sporadicky. Předpokládáme přitom, že spektrum řemeslnických produktů používaných při každodenním provozu Oběh mincí Kazimíra Jagellonského (1447-1492) ukončen r. 1469 mincovním řádem Jiřího z Poděbrad (Štindl 1989). 3 9 Z hlediska stavebního a funkčního zajímavé spojení, resp. terminologickou záměnu poplužního dvora a tvrze nacházíme v závěti mana a majitele vsi Starý Rokytník Alexandra Temrice z Mosazného k roku 1488: .....urozený panoše vyznal..., že odevzdává Rokytník, dědičné zbožie své, s dvorem, s poplužím...s lidmi všemi i s tiem se vším, což k té tvrzi svrchupsaně od starodávna příslušalo..." (ACXlr , č. 20, s. 355 -356). -63 - sídla skýtá v důsledku nám blíže neznámých okolností zániku tvrzí a rovněž jen omezených možností terénního odkryvu značně redukované a zkreslující informace. Lze se proto domnívat, že soubor získaných artefaktů ve skutečnosti neodpovídá původní skladbě hmotné kultury, která jistě reflektovala potřeby života spojeného jak s plněním lenních závazků, tak s agrárním prostředím vesnice. Jak známo, milieu živé kultury opouštěly především znehodnocené a málo ceněné předměty, což vysvětluje, že se zde výrobky kovodělných řemesel zemědělského, stavebního (zde nemnohé výjimky) či vojenského rázu nestaly běžnou součástí nálezových situací. Proto významný a ojedinělý zdroj archeologických informací o pozdně středověkém podnikání manské šlechty v neagrární oblasti představují nálezy sklovité strusky v kontextech javornické tvrze z 15. - 16. století. Pravděpodobně se používaly při rafinaci ušlechtilých kovů, tj. zlata, stříbra a mědi, v té době dobývaných na úpatí Krkonoš (Jirásek Sigl-Wolf1988, 122). O napojení manských statků na lokální a nadregionální trh 14. - 15. stol. vypovídá přítomnost běžné užitkové keramiky a keramických importů. Zatímco první skupina reprezentovaná mladobuckou keramikou fáze I i II se na tvrze dostávala nejpravděpodobněji z města Trutnova, kde předpokládáme hrnčířské výrobní provozy produkující a distribuující technologicky identickou hrnčinu do okolí, skupina druhá, reprezentovaná „atypickou" keramikou loštického výrobního okruhu, pronikala na trutnovský trh méně častěji, snad u příležitosti výročních trhů. Nasvědčuje tomu velmi sporadické zastoupení této keramiky v nálezových souborech např. ze Starého Rokytníka4 0 a z dalších lokalit východních Čech (srov. Bláha - Frolík - Sigl 2003, 531). Spolu s keramikou se součástí provozní výbavy manské tvrze nepochybně stávaly předměty i z jiných materiálů (srov. Brych 1998), v konkrétních případech je ale zcela postrádáme, čímž výpověď archeologických pramenů ulpívá na jednostranném svědectví keramické produkce. Její informační potenciál je navíc v jednotlivých případech zcela odlišný zřejmě i proto, že byly vystaveny diferencovaným Lokální provenienci prozatím vylučuje mikropetrografický rozbor s poukazem na pravděpodobnou přítomnost grafitu z jesenických výskytů v keramické hmotě fragmentu a na další technologické znaky (přítomnost aplitu, absence svinovského grafitu; redukční výpal 600°C a vzhoření grafitu z povrchu vzorku při následném dopálení v oxidační atmosféře kolem 1000°C), charakteristické pro dílny severomoravského výrobního okruhu, nikoli však pro dílny produkující typické loštické poháry (Hložek 2004). - 6 4 - archeologizačním procesům. Tak například doklady užívání keramických nádob mladobucké fáze I (1. pol. - 2/3 14. stol.) v kuchyňském provozu až na výjimky chybí. Stolní keramika je tady doložena spíše sporadicky zlomky džbánů nebo mís a jako solitér se objevuje keramický kahánek. N a druhé straně výzkumy odpadních uloženin mladší fáze (2. pol. 15. - 15./16. stol.) manské tvrze v Javorníku poskytují odlišný pohled zejména pro kvanta pozdně středověké až raně novověké kuchyňské, stolní a kamnářské keramiky (Jirásek- Sigl- Wolf 1988). Nálezy přeslenů mladobucké fáze I (tab. 33:7) v primárním uložení pak otevírají téma domácího spřádání textilních vláken na opevněných sídlech 2. pol. 13. - 14. století (např. Bolkov; Hejna 1962, 470). Přítomnost keramických miniaturních nádobek z jemně plavené hlíny v mladobuckém zahloubeném obj. 1 (tab. 33:14-15) naznačuje užívání vonných či léčivých mastí, zpravidla dokládané v sociálně vyšším prostředí. A konečně fragmenty nádobkových a komorových kachlů, které byly zastoupeny v chronologicky mladších souborech manských tvrzí v Javorníku či opět v Mladých Bukách (tab. 35:1-2, 4), nepřímo svědčí jak o proměnách interiérů mladších stavebních fází sídel, tak i o finančních možnostech majitelů při uspokojování nároků na bydlení a reprezentaci. Lze shrnout, že i když nálezové soubory a v nich registrované proporce jednotlivých artefaktuálních kategorií neodpovídají skutečné skladbě hmotné kultury v daném čase a prostoru, lze bez ohledu na kvantitativní stránku v dochované běžné každodenní výbavě nalézt ojedinělé artefakty analogické nálezům schopným indikovat sociálně vyhraněnější prostředí. Jinak ale platí to, co již bylo řečeno při jiné příležitosti: „Im allgemeinen ist die 'Grundebene des Alltags' unabhängig von der tatsächlichen sozialen Stellung der früher Besitzer vorhanden." (Schütte 1986, 248-249). 3. 7 . Shrnutí Ve studiu středověké transformace českých zemí nabízí region Trutnovská specifickou srovnávací základnu pro poznání intenzity vlivu sociálně ekonomických a přírodních faktorů na sídelní podobu městských regionů: je zřejmé, že z hlediska strukturálních proměn středověkého osídlení představuje příklad oblasti, v níž došlo k zavedení progresivních normativních sídelních forem patrně bez vztahu ke starší raně středověké sídelní struktuře, a to ve zcela odlišných přírodních a majetkově právních podmínkách, než jaké panovaly na starém sídelním území. Možnosti srovnávacího -65 - studia však limitují ne zcela objasněné momenty v genezi makro- a mikrostruktury sídelní sítě, které zde vyplývají z problematické výpovědi pramenné základy a z nedostatečného stavu interdisciplinárně zaměřeného sídelně - archeologického výzkumu. Nelze proto přehlédnout, že prezentované teze o funkčních a prostorových vlastnostech sídlištní sítě mají do jisté míry hypotetický charakter, což je ostatně důvod, proč je tímto předkládáme k diskuzi. Jako výchozí a souhrnný podklad pro ni formulujeme následující teze: 1) S počátky kolonizace soustavně neosídlených podkrkonošských oblastí ve 40. letech 13. století (srov. CDB IV/1, č. 8, s. 67) vstoupilo na historickou scénu ius Theutonicum jako právní a hospodářská podmínka osídlovacích aktivit. Poprvé jej zde zaznamenáváme roku 1249 při pronikání opatovického benediktinského řádu do nitra někdejšího pomezního hvozdu, na území dnešních Kamenných hor (CDB IV/1, č. 390, s. 543). Tento právní a organizační nástroj zastřešoval v povodí nejhořejšího Labe, Úpy a Bobru etnicky smíšené osídlovací aktivity na vznikajících dominiích církevních řádů, šlechty a panovníka (Wolf Kalistová 1964; Wolf1974; Wolf2000). 2) Německé právo se uplatnilo při sídelní a hospodářské výstavbě švábenické državy na horní Úpě, kde patrně od 60. let 13. století doprovázelo budování vikbildní soustavy. Tak řečený weichbild měl s největší pravděpodobností zabezpečit v podhorských podmínkách rozvoj tržních vztahů, garantovat vznikající městské obci stabilní zázemí a umožnit ekonomickou participaci špitálu zderazského kláštera (držba vesnic a patronátni práva k farním kostelům). Vikbildní zřízení vtisklo podobu nej staršímu osídlení, které se již kolem roku 1260 stává součástí farní správy. Tato sídelní struktura respektovala okruh jedné míle od tržního centra, čímž odrážela hospodářské funkce weichbildu. 3) V důsledku kolonizačního procesu ubývající přirozená ochrana přemyslovského státu předurčila hraniční region Trutnovská k plnění obranných funkcí. Z hlediska geostrategické polohy tvořilo předsunuté teritorium před staršími řádových dominii. Panovník zde začal upevňovat přímou moc zbudováním tzv. lenního obvodu. Pravděpodobně k tomu došlo až se stabilizací prvotních hospodářských struktur, které zde weichbild reprezentoval. Tím se však panovníkovy zájmy dostaly do rozporu s cíli šlechty, která odtud byla postupně vytlačována. Zdá se, že zánik hradních lokalit na území vikbildy, archeologicky datovaný na přelom 13. a 14. století, vyvolal právě králův tlak na Svábenice. - 6 6 - 4) S postupným posilováním královského vlivu na Trutnovsku souvisely majetkové transakce proběhnuvší roku 1289, které předznamenávaly Bolkovou fundaci cisterciáckého kláštera v Krzeszowě. Mezi statky, které tehdy byly prodány či darovány slezskému knížeti a které do té doby náležely ke královehradecké provincii, byla rovněž švábenická zboží ležící na rozvodí. Když zde bylo labsko - oderské rozvodí při Václavově donaci pro slezského knížete definováno jako rozhraní mezi Čechami a Slezskem, stala se některá z těchto zboží součástí cisterciáckého klášterního velkostatku již na slezské straně. Sídelní dostavba jižních pohraničních území Bolkova knížectví, která byla tímto umožněna, současně potvrzovala nezbytnost vojenského zajištění území, včetně hlavní komunikační trasy na Libavské sedlo a dále do Slezska, na nějž český panovník stupňoval svůj nárok. 5) Manské zřízení, které předpokládalo vytvoření hospodářského zázemí, zřejmě existovalo již před rokem 1316, kdy trutnovské a královédvorské many poprvé uvádí písemné prameny. Vznik manské organizace současně dokládá hospodářský a sídelní rozvoj oblasti. Manské statky vznikly mimo vikbildní okrsek, současně ale tvořily agrární zázemí města a poskytovaly hmotné podmínky pro plnění manských závazků. Archeologické prameny, které by bezpečně dokládaly manská sídla na Trutnovsku již ve 2. polovině 13. století však zatím postrádáme. 6) S vytvořením manského zřízení přibyl do struktury venkovského osídlení nový prvek, opevněné venkovské sídlo. Archeologický příspěvek k jejich vzniku ale dosud vyznívá nepřesvědčivě, s jistotou můžeme jejich počátky klást pouze na základě jednoho případu (Mladé Buky) do 1. poloviny 14. století. Ukazuje se, že stavebně fortifikační podobu tvrzí determinovaly v konkrétních případech lokální geomorfologické podmínky. O sociálním a hospodářském prostředí vypovídají hmotné prameny jen okrajově, nej větší informační potenciál zatím skýtá pouze keramika. Od pozdního středověku pravděpodobně tvoří s tvrzí hospodářsky a někdy i stavebně propojený celek tzv. poplužní dvůr. Podnikání manské šlechty se však zaměřilo také na neagrární činnost související s těžbou a zpracováním barevných rud v 15. - 16. století. 7) Zhruba do poloviny 13. století neobydlená a tudíž hospodářsky nevyužitá oblast na jihovýchodním až východním úpatí Krkonoš, „in finibus Bohemie" (Grunhagen - Markgraf 1881, 491), vytvářela příznivé předpoklady pro nové formy patrimoniální správy. Zavedení jak vikbildního zřízení, tak manské organizace znamenalo zásah do dosavadních právních zvyklostí přemyslovského státu, když - 6 7 - poddaným krále (CIM II, č. 216, s. 340), zaručovaly ekonomická, právní a soudní privilegia a také nezávislost na krajských úřadech (viz též exempce statků křížovnického špitálu; CIM II, č. 72, s. 135). Především za těchto podmínek mohla vzniknout a rozvíjet se v prostředí jihovýchodní části Podkrkonošské pahorkatiny předpokládaná podoba vrcholně středověkého osídlení. Trutnovsko tak od poloviny 13. století ztrácí periferní charakter a nabývá na hospodářském, tranzitním a pochopitelně také politickém významu. - 6 8 - 4. K otázce sídlištní kontinuity a topografie lokačního Trutnova Pokud bychom si zachovali kritický odstup od stanoviska, že oblast severně Kocléřovského hřbetu mezi nej hořejším Labem a Metují pravděpodobně nebyla až na známé výjimky (předneolitického stáří) ani v pravěku, ani v rané době dějinné osídlena (např. Hejna 1967, 10; Ježek 2000, 646), jen zdánlivě bychom se tím vzdálili od možnosti připustit, že kontinuita stávajícího osídlení zde sahala hlouběji do minulosti než vznik souvislého osídlení na německém právu ve 13. století. A to i přesto, že by nás od tohoto předpokladu zrazovaly stejné skutečnosti, které byly hlavní a asi přirozenou příčinou absence osídlení pravěkých zemědělských kultur v regionech pod jihovýchodním úpatím Krkonoš obecně. Přesto však předpoklad přítomnosti staršího než vrcholně středověkého osídlení získává své oprávnění již vzhledem k několika obecně předpokládaným leč nejednoznačne doložitelným skutečnostem. Ty vycházejí zejména z úvah o rozsahu a dynamice raně středověkého sídelního pohybu (tzv. vnitřní kolonizace, existence komunikačních spojnic s raně piastovským Polskem), které nachází podporu v ne zcela bezpečných údajích písemných pramenů. Při tom netřeba zdůrazňovat, že jako takové vykazují jen slabou důkazní hodnotu. Trojice listin z roku 1260, o nichž je řeč, tvoří určitý rozcestník směrem k různorodým domněnkám a výkladům dějinných počátků královského města Trutnova, rozcestník však ne v úplnosti spolehlivý (CDB V/l; č. 216+ s. 336; č. 217+ s. 338; č. 222+ s. 344). Jestliže však v diskuzi o existenci předlokačního osídlení trutnovské pahorkatiny zdůrazňujeme jeho informační hodnotu, pak jistě ne pro „bezproblémový" poznávací dosah, ale daleko spíše pro možnost konfrontace s dalšími písemnými i hmotnými doklady. Dlužno na okraj říci, že i v kriticky orientovaném poválečném středoevropském dějepisectví problematická výpovědní povaha pramenů zavdala podněty k polemikám nad tématem kontinuity raně a vrcholně středověkého osídlení, v nichž lze místy zaznamenat ohlasy mírně vzbuzující reminiscence na staré spory „kulturtrágerského" typu, třebaže se jednalo o ohlasy zaznívající spíše okrajově a bez vážnějších důsledků na jinak velmi seriózní debaty4 1 . Souhrnně lze říci, že jádro těchto polemik jak v české, Jedná se především o diskuze polských a německých medievistů zejména ze 70. let 20. století nad středověkou kolonizací na německém právu a nad vznikem lokačních měst ve Slezsku 13. století. Viz recenze M . Mlynarské-Kaletynowé (1975) na knižně vydaný soubor sídelně historických studií W. - 6 9 - tak polské medievistice posledních desetiletí spočívalo vedle terminologických nejasností především v docenění domácích předpokladů, tj. nezbytného civilizačního podloží pro šíření vnějších právně - organizačních (městské zřízení) a sídelních forem ve střední Evropě. S tím úzce souvisela i korekce názoru, že tak řečená velká neboli vnější německá kolonizace sehrála ve středověké transformaci přemyslovských Cech dominující roli (Zemlička 1999, 270). V konkrétní rovině našeho studia se podstata výše diskutovaného problému vrací znovu, tentokrát však v podobě otázky, zda z hlediska rozsahu tradiční sídelní oikumeny periferní regiony na úpatí Krkonoš mohly být vtaženy do středověkých transformačních proměn již před kolonizací na německém právu a kvalitativně tak působit na hospodářský vzestup česko - slezského pomezí ve 13. století. Jinými slovy, jde o to, jestli sledovaná oblast na horní Úpě patřila k těm regionům, kde předlokační osídlení determinovalo prostorovou i funkční návaznost lokovaných sídlišť, nebo zda naopak patřilo k oblastem, jejichž sídelní výstavba probíhala na území bez předchozího raně středověkého osídlení, tedy na „zeleném drnu"4 2 . Začněme proto diskuzi nad existencí předlokačního osídlení na Trutnovsku problematikou, která však již sama o sobě představuje poměrně široké a připusťme, že ne zcela jednoznačně řešitelné téma. 4. 1. Počátky Trutnova z pohledu tří generací historiků V nepříliš širokém, ale relevantním názorovém spektru na počátky Trutnova lze od konce 19. století zaznamenat shodu nad problémem existence předchůdcovského sídliště pozdějšího královského města Trutnova, i když v závěrech jednotlivých autorů zaznamenáváme jisté interpretační diference v chronologických, topografických a nepřímo i právně historických otázkách. Tato názorová shoda vycházela ze zmiňované Kulma (1971a); viz též recenze B. Zientary (1979) na knihu J. J. Menzela, věnované výpovědi lokačních listin k počátkům slezských měst (1977a). 4 2 Analogický problém vývoje názorů zaznamenáváme v případě jelenohorské kotiiny na severním úpatí Krkonoš. Stanovisko o významu lokace města Jelení Hory a okolních vsí na neosídleném území bylo před mnoha lety odmítnuto s poukazem na raně středověké stáří archeologických nálezů z opevněné lokality v blízkosti města. Její poslední revize však datování starší než je polovina 13. století neumožnila (Miszczyk 2000, 232). S tím koresponduje i archeologická registrace nálezů 6. - 12. stol., která pro okolí Jelení Hory vyzněla naprázdno (Lodowski 1990, Moždzioch 1990). Přímočaré závěry ale koneckonců vylučuje skutečnost, že jelenohorská kotlina patřila dle nálezů z mladší doby kamenné, rané doby bronzové a doby římské ke staré sídelní oblasti (Blažejewski 2000, Bronowicki 2000). - 7 0 - trojice písemných dokumentu, především však z ne zcela spolehlivé biskupské listiny, datované k 1. květnu roku 1260, v níž se vyjmenovávají obce náležící k farnosti kostela v Úpě. Dovídáme se z ní, že tuto farnost postoupil šlechtic Idík z Úpy a Svábenic „hospitali et magistro ac fratribus de Vpa", tedy špitálním bratřím zderazského křížovnického kláštera, kteří podle listiny touto dobou již v Úpě sídlili. Podnět k diskuzím ale zavdala a dosud zavdává pasáž, v níž jsou vedle dalších sídlišť, z nichž některá mají slovanské názvy, zmiňovány i „Vpaprimům et Vpa secundum" (CDB V/l, č. 222+, s. 345). Vedle toho je zapotřebí rovněž upozornit na další, bohužel nespolehlivý údaj „in civitate Vpa" v údajné Idíkově listině datované ante 3. březen 1260 (CDB V/l, č. 216+ s. 337; srov. CDBV/1, č. 217+ s. 338), který posloužil jako hlavní východisko pro poněkud zavádějící klasifikaci právního statutu Úpy jako města (Lippert 1898, 264; Šimák 1938, 881-882; Wolf- Kalistová 1964, 38-39). Bylo tedy jen logickým důsledkem, že městotvorný proces Trutnova byl zobrazován v poněkud odlišných konturách, než, jak se zdá, skutečně probíhal. Podle J. Lipperta byla již roku 1260 Úpa v rukou Idíka, kterého zprvu pokládal pouze za správce „Úpské provincie", nikoli za přímého vlastníka, třebaže v její blízkosti vlastnil některá zboží. Ta měl nabýt a kolonizovat díky královské přízni za své služby, jež jako bítovský komorník vykonával na Moravě. K započetí kolonizačního podniku tak mělo dojít kolem roku 1260. Z Lippertových vývodů, jež se opírají kromě jiného o onen nespolehlivý údaj „in civitate Vpa" (CDB V/l, č. 216+, s. 336-337) vyplývá, že kolonizaci, jíž spojoval právě se Svábeni ci, chápal pravděpodobně výlučně jako osídlovací činnost na německém právu4 3 . Připustil ovšem, že švábenickým osídl ovacím aktivitám předcházelo starší slovanské osídlení, což zdůvodňoval nejen slovanskými toponymickými názvy, ale rovněž na základě rozlišení Úpy první a Úpy druhé v řečené biskupské listině. Tímto rozlišením prý mělo být odlišeno starší slovanské sídliště od německého, tedy snad lokačního, pokud se takto dají interpretovat autorova slova. Některé z okolních vsí, jak soudí Lippert, byly již tehdy převedeny na německé právo, což dokládal poukazem na podvojné jazykové označení jedné z uvedených vesnic (Humbrocz sive Vogschí). Přeložení města Úpy z polohy původní slovanské osady, kterou kladl do současného Starého Města (Altstadt), na nové místo dnešního historického jádra Trutnova pak spojil s upevněním královské moci za Václava II. a se 4 3 „Beweis dessen, dass bereits damals von Hufeneinteilung die Rede sein konnte, dass das alte Úpa ausdrücklich eine Stadt - civitas - gennant wird und als solche ihren Richter besaß" (Lippert 1898, 264). -71 - založením královského města Trutnova. Jeho název odvozoval od osobního jména lokátora, který měl údajně na základě smlouvy s panovníkem lokovat kromě města také nedalekou ves Babí (Trautenbach) a vystavět trutnovský hrad. Z polohy prvotní městské lokace se měl do místa při nově vysazeném královském městě přesunout také špitál zderazských křížovníků (Lippert 1898, 264-265). Z nepochybně podnětných, avšak ne ve všem akceptovatelných úvah J. Lipperta by tak vyplývalo, že se první městská lokace odehrála na území Starého Města, kde prostorově navázala na starší slovanskou osadu. Zatímco tato první lokace byla v režii české, resp. moravské šlechty, lokace Trutnova v nové, jižněji situované poloze byla zeměpanským podnikem poslední čtvrtiny 13. století. Tezi o existenci předlokační slovanské osady zastával také J. V . Šimák. Soudil, že osada Úpa vznikla na komunikaci vedoucí do Slezska již kolem roku 1200, krátce na to měla získat trhová práva a stát se střediskovou lokalitou pro okolní vsi (nejspíše měl na mysli ty, které jsou uváděny v biskupské listině). Na rozdíl od Lipperta se ale Šimák uchýlil ke značně odvážnějšímu výkladu když napsal, že okolo poloviny 13. století dospěla na Trutnovsko první kolonizační vlna „přistěhovalců německých", během níž byla údajně založena také nová ves „Trautenauwe". Její místo však mělo kolem roku 1260 zaujmout město Úpa, které bylo přeloženo do příhodnější polohy. Místní jméno Úpa se ale pro nově přemístěné město neujalo a bylo vystřídáno názvem předchozí „německé vsi". V souladu s názory Lippertovými Šimák prvotní lokaci města Úpy spojoval s dnešním Starým Městem, které však překvapivě ztotožnil se Starou vsí („Antiqua villa"), dnes nelokalizovatelnou obcí z listiny pražského biskupa. Jestliže ale v pojetí Lipperta Úpa první představovala starší slovanskou osadu a Úpa druhá prvotní městskou lokaci, pak v Šimákově uvažování formální následnost obou sídlišť nevyjadřovala vývojovou posloupnost, nýbrž statutární význam. Šimák vyšel z pramenně stěží odůvodnitelného předpokladu, že Úpa první představovala již přeložené město a Úpa druhá jen dosti neurčitě specifikované jakési „podměstí u vody" ztotožnitelné s prostorem pod pravobřežní říční terasou, na níž středověký Trutnov vznikl. Z Šimákových závěrů není bohužel příliš zřejmá kontinuita lokačního osídlení a zvažované raně středověké slovanské tržní vsi Úpy. A tak i přes některé nejasnosti můžeme shrnout, že prvotní lokace Úpy, její translace a druhá lokace v nové poloze byly podle autora spojeny s kolonizační činností šlechty. Jistě není bez zajímavosti Šimákem naznačená příčinná souvislost mezi povstáním markraběte Přemysla proti - 7 2 - svému otci na konci 40. let 13. století a způsobem nabytí kolonizačních terénů touto šlechtou (Simák 1938, 879; srov. Zemlička 1985, 580). Kolem roku 1289 v souvislosti s proměnami majetkoprávních vztahů na česko - slezském pomezí měla moc Svábeni ckých pohasínat na úkor sílícího královského vlivu, jenž se posléze nezastavil před záborem města založeného šlechtou (Simák 1932, 14-16; 1938, 880-881). Problematice kontinuity lokačního osídlení, vzniku a translaci městské obce se samozřejmě nebylo možno vyhnout ani při pokusu o novější podání počátků Trutnova z pera V . Wolfa a J. Kalistové, byť se takto úžeji vymezené téma nemohlo stát vzhledem k charakteru příspěvku zevrubněji pojednaným. Autoři se sice přihlásili k přirozené váze Simákových názorů na vznik města, konstatovali ovšem, že po vydání jeho práce roku 1938 zůstalo mnoho nevyjasněných otázek (Wolf - Kalistová 1964, 36). Toto konstatování se odrazilo jak v odlišné interpretaci textu biskupské listiny, tak i v rezervovanějším přístupu k otázce sídelně topografických vztahů, i když z dosavadního interpretačního rámce autoři nijak dramaticky nevybočili. Podobně jako J. Lippert, viděli v Úpě první a Úpě druhé dvě chronologicky odlišná sídliště. Úpu první interpretovali jako předlokační tržní osadu předcházející švábenické kolonizaci a ležící v místech Starého Města, čímž odmítli Simákovo ztotožnění Starého Města se sídlištěm ,^4ntiqua villcť. V duchu nespolehlivé Idíkovy listiny Úpu druhou vyložili jako město Úpu, které mělo být založeno po roce 1250 na místě dnešního Trutnova, čímž se k Simákovi naopak zase přiblížili v chronologii lokace. Je zřejmé, že tyto své interpretace opírali o další důležité písemné prameny, k nimž předchozí badatelé důkladněji nepřihlíželi. Prvních z nich je ale bohužel problematická konfirmační listina Václava II. z roku 1301, v níž je explicitně uváděno město Úpa, současně spojované s alternativním toponymickým ekvivalentem Nový Trutnov (CIMII; srov. CDB V/l, s. 336; srov. Kejř 1998, 92). Druhým, závažnějším dokumentem je listina Jana z Vartenberka z roku 1313, v níž se dokonce objevují místní jména Starý a Nový Trutnov (RBMIII, č. 133, s. 55-56). Souvislosti, v nichž se tato sídliště v uvedených listinách vyskytla, nijak nebránily ztotožnění Úpy první se Starým Trutnovem a Úpy druhé s Novým Trutnovem, jak to konec konců odpovídalo původní interpretační intenci autorů. Hlavní rozdíl mezi jejich závěry a výkladem Lippertovým a Simákovým nakonec spočíval v tom, že lokaci města Úpy nepovažovali za důsledek translace předtím lokovaného města (Wolf-Kalistová 1964, 36-39). -73 - Jestliže se pokusíme závěry jednotlivých badatelů zpřehlednit a sumarizovat, dojdeme k následujícím možným variantám sídelně topografických vztahů: a) předlokační sídliště Úpa (Vpaprimům ve Starém Městě) - lokace poddanského města Úpy (Vpa secundum) v přímé prostorové návaznosti na osadu Úpu - translace lokace královského města Trutnova v nové poloze v poslední čtvrtině 13. století (Lippert 1898). b) předlokační sídliště Úpa (lokalizace nejasná) - lokace poddanského města Úpy v prostorové návaznosti na Starou ves (Antiqua villa ve Starém Městě) - translace nová lokace poddanského města Úpy (Vpaprimům) v poloze pozdějšího královského Trutnova před rokem 1260 (Simák 1938). c) předlokační sídliště Úpa (Vpaprimům ve Starém Městě) - lokace poddanského města Úpy (Vpa secundum) v poloze pozdějšího královského Trutnova před rokem 1260 (Wolf - Kalistová 1964). 4. 2. Znovu adfontes nad problémem translace města Obrátíme-li však nyní pozornost výhradně k pramenné bázi, zjistíme, že se shora uvedené teze zakládají zvláště na nepřímých indiciích a že k hájení těchto názorů bezpečné a nevyvratitelné argumenty prostě postrádáme. Právě to nám ale umožňuje podívat se na počátky Trutnova i z poněkud odlišného úhlu, třebaže ani my nemůžeme vzhledem k dosavadní pramenné bázi tímto příspěvkem nějak zásadně vybočit z okruhu již publikovaných hypotéz. Předně, spolehlivý doklad o spojení substantiva civitas a toponyma Trutnov, bezpečně svědčící pro právní statut Trutnova jako města obdařeného městským zřízením, nacházíme poprvé v listině královského leníka Půty z Turgova až z 10. ledna roku 1316 (CIMII, č. 99, s. 174). S tím není v rozporu o tři roky starší privilegium Jana z Vartenberka pro zderazské křížovníky, v němž se zmiňují vedle rychtáře (iudex) Leopolda také „ciues de Nouo Truthnow" (RBM III, č. 133, s. 56). Ponecháme4i stranou pasáž „in civitate Vpa" z podezřelé Idíkovy listiny z roku 1260 (CDB V/l, č. 216+, s. 337), pak nejstarší přímé svědectví o existenci města na horní Úpě pochází z roku 1313, tedy z doby, kdy již Trutnov byl královským městem. Proto hovořit o institucionálním městě již po polovině 13. století by bylo mírně zavádějící, jistě nejenom z právně historického hlediska. - 7 4 - Z období před rokem 1300 disponujeme pouze dvěma písemnými dokumenty, které bez problémů dovolují hovořit nikoli o městě Úpě či o městě Trutnově, ale pouze o Úpě nebo o místě Úpě s privilegiem trhu. Prvním z nich je pozoruhodná konfirmace papeže Martina IV. z roku 1283, jíž byla potvrzena patronátni ch práva zderazských křížovníků ke kostelům sv. Marie a sv. Petra v Úpě, která Idík ze Svábenic se souhlasem pražského biskupa postoupil zderazskému klášteru (RBMII, č. 1294, s. 557). K tomu však muselo dojít před Idíkovou smrtí, která se udála patrně mezi léty 1264 a 1270 (Velímský 2002, 127; srov. Sedláček 1887, 150). Z toho ovšem vyplývá, že existenci Úpy můžeme s vysokou mírou pravděpodobnosti položit k roku 1260, jak to ostatně odpovídá intencím listin, hlásících se k témuž datu (CDB V/l; č. 216+, s. 336; č. 217+, s. 338; č. 222+, s. 344). Druhý dokument představuje listina Idíkova syna a moravského maršálka Vítka z Úpy a Svábenic z roku 1297, v níž postoupil zderazskému klášteru vedle patronátních práv ke kostelům v Bernarticích, Olešnici a dnešním Okrzeszyně (Albendorf) také další požitky, mimo jiné dva masné, dva chlebné a dva ševcovské krámy „in faropredicti loci (Vppa)" (RBMII, č. 1769, s. 761). Zmínka o trhu v Úpě je zde nej starším spolehlivým dokladem o právním statutu Úpy. Údaj o kostelech sv. Marie a sv. Petra z papežské listiny nepochybně svědčí pro významné postavení Úpy ve svém okolí, čímž zároveň opravňuje k úvaze, že Úpě lze už po polovině 13. století přisoudit obdobný právní statut, jaký se k ní váže právě ve Vítkově listině. Můžeme tedy hovořit o lokační Úpě, tzv. trhové vsi. Daleko problematičtější se jeví otázka translace města, resp. lokovaného střediska trhu a církevního života. Jde především o to, zda, kdy a z jakých důvodů k jeho přeložení došlo. Jestliže prozatím nepohlédneme k problematické biskupské listině z 1. května 1260, jako jediná bezpečná argumentační opora vystupuje listina Jana z Vartenberka z roku 1313. Zpravuje nás o tom, že byla vydána po událostech, které vedly k materiálnímu poškození křížovnického špitálu a proto nepřekvapí, že právě zderazskému konventu vydavatel této písemnosti zbožně postoupil jako náhradu za utrpené majetkové škody jak patronátni právo ke kostelu ve Starém Trutnově i s příslušenstvím, tak dva chlebné a dva ševcovské krámy v Novém Trutnově, kam zároveň listina špitál lokalizuje (RBM III, č. 133, s. 56). A protože není pochyb o prostorové i funkční návaznosti špitálu a špitálního kostela sv. Petra na královské město Trutnov ani v pozdějším období (Wolf 1969), lze plně akceptovat ztotožnění Nového Trutnova s královským městem, jak to ani jinak podle výše uvedených dokladů být -75 - nemůže. Je ovšem zřejmé, že vedle tohoto Nového Trutnova existoval současně i Starý Trutnov. Ostatně neodporuje tomu ani podezřelá konfirmace Václava II. pro zderazský klášter z 6. ledna roku 1301, která výslovně informuje o městě Úpě, „que nunc nostra est et alio nomine Nouo Trutnow nuncupatur", a jak patrno, i o nových majetkoprávních poměrech, v nichž se snad tou dobou nacházelo (CIMII, č. 72, s. 134; viz též č. 73, s. 134-137; srov. CDB V/l, č. 216+ s. 336). Přesto však vzniká otázka, proč bylo zapotřebí na počátku 14. století odlišit Nový a Starý Trutnov, jestliže jsme nezávisle na problematických písemnostech (především na základě shora uváděné papežské listiny z roku 1283) dospěli ke zjištění, že v blíže nespecifikované poloze existovalo asi od 60. let 13. století švábenické centrum trhu a církevního života s kostely sv. Marie a sv. Petra, které neslo název Úpa a které by bylo možno označit za přímého a přirozeného sídlištního předchůdce královského Trutnova (zvláště když kostel se zasvěcením sv. Marii později shledáváme jako farní kostel města Trutnova). Tak to učinili, avšak na základě odlišné úvahy, i V . Wolf a J. Kalistová (1964, 39), kteří zároveň předpokládali, že přítomnost adjektivních opozit u místního jména Trutnov reflektovala chronologickou následnost dvou sídlišť. Jestliže jedno mělo být již roku 1260 městem, pak druhé, starší, bylo logicky předlokační, slovanskou vsí. Tento výklad implikovaly kromě pasáže „Upa primům et Upa secundum" i slovanské názvy dalších sídlišť v problematické biskupské listině z 1. května roku 1260 (CDB V/l, č. 222+, s. 344), stejně jako zmínka „in civitate Vpď v podezřelé listině Idíkově z téhož roku (CDB V/l, č. 216+, s. 336). Toponymum Starý Trutnov proto mělo být jen jakýmsi reliktem starších poměrů, názvoslovným pozůstatkem po předlokační vsi Úpě, jejíž význam upadal po švábenické lokaci Úpy v jiné poloze. Nicméně jejich odlišení mělo být tehdy stále ještě namístě. K této interpretaci rovněž nahrával nepřehlédnutelný fakt, že v blízkosti dnešního Trutnova vyskytuje tzv. Staré Město. Jeho existenci můžeme spolehlivě položit do 2. poloviny 14. století, kdy se při majetkových transakcích objevuje pod německým názvem Aldenstadt (Landbuch I, č. 816, s. 155; Landbuch II, č. 602, s. 120). Není pochyb, že se od té doby až téměř po současnost jednalo o pouhou vesnici, jak to konec konců dokládají mladší zmínky především v knihách konfirmačních (Heinzel 2000, 22) nebo novověké vojenské mapové materiály (1. vojenské mapování). Vedle - 7 6 - problematicky využitelného patrocinia farního kostela sv. Václava ve Starém Městě to bylo právě toponymum Staré Město, které v diskusi o výkladu středověkých místních jmen sehrálo roli podpůrného argumentu teze, ztotožňující Starý Trutnov a předlokační osadu Úpu na základě úvahy o její inferioritě vůči lokační Úpě, pozdějšímu Novému Tutnovu. Tím měla být předlokační Úpa zároveň lokalizována do prostoru dnešního Starého Města (Wolf - Kalistová 1964). I kdybychom tento výklad pokládali za správný, přesto by se nám přeci jen nedostávalo uspokojivé odpovědi na výše položenou otázku, jaký mělo význam odlišení Starého a Nového Trutnova zhruba 50 až 60 let po švábenické lokaci trhové lokality Úpy a po zřízení špitálu Strážců Božího hrobu v její blízkosti. Pokud připustíme, že toponyma Starý Trutnov a Úpa první opravdu označovala předlokační sídliště v poloze Starého Města, musíme připustit i to, že toto sídliště mělo obdobný hospodářský, právní, kultovní a politický význam nejen před lokací švábenické Úpy, ale i jistou dobu po ní, jestliže je bylo posléze nutné od sebe odlišovat. To se ovšem jeví jako dosti nepravděpodobné, uvážíme-li, že lokační Úpa po polovině 13. století převzala veškeré hospodářské a církevní funkce na svou stranu a ve svůj prospěch. A pokud předlokační Úpa patřila k reáliím regionu před polovinou 13. věku, znamená to nejenom to, že pravděpodobně tvořila hospodářské centrum předlokačního osídlení, ale především to, že by někdy v době po lokaci trhové vsi Úpy nejspíše prošla spolu s ostatními vesnicemi právně technickou reorganizací podle zvyklostí ius Teutonicum a získala tak pro tuto oblast charakteristický vzhled lesní lánové vsi. I přesto, že se to celé jeví jako málo pravděpodobné, bylo by pak ještě vůbec možné uvažovat o tom, že získala označení Starý Trutnov, poté Staré Město (Aldenstadt), na základě starší tradice, spolehlivými prameny nezaznamenaném, ale obecně panujícím vědomí o její někdejší předlokační centralitě? Lze se domnívat, že důvody, které vedly v listině Jana z Vartenberka z roku 1313 k odlišení Starého a Nového Trutnova, mohly být ve skutečnosti poněkud odlišné povahy. Zdá se totiž, že diferenciace těchto toponym odrážela takové poměry, jejichž 4 4 Nelze však ignorovat známý fakt, že k úskalím využívání kostelních patrocinií náleží změny v zasvěcení (viz Boháč 1968, 571; Štěpánek 1968, 557-561). Bádání posledních desetiletí, které se při určení stáří osídlení ve Starém Městě opíralo právě o současné patrocinium tamního kostela, tuto okolnost nebralo příliš v potaz. Pravděpodobně neoprávněně, jak napovídá doklad zasvěcení tohoto kostela sv. Vítu k roku 1493 v Húttlově kronice (Horák 2004, 63). - 7 7 - jediným pramenně postižitelným důsledkem byla lokace vesnice, která získala nikoli bezdůvodně název Staré Město. Ale potřeba zdůvodnění teze o situaci před lokací staroměstské vesnice nás vzhledem k absenci přímých dokladů celkem pochopitelně uvádí do nepříliš šťastné pozice. Paradoxně se v ní ocitnul již J. Lippert, jehož hypotézy o vzniku Trutnova, publikované roku 1898, zůstaly snad právě proto nepovšimnuty (Lippert 1898, 263-265; srov. Šimák 1932, 1938; Wolf - Kalistová 1964). Dikce Lippertových úvah zde však může padnout na úrodnou půdu, budeme-li v souladu s jeho názory ves Staré Město považovat za neplánovaný výsledek nezdařené lokace, následně znovu realizované ve výhodnější poloze mimo Staré Město. Jinými slovy, znamenalo by to, že název středověké vesnice Staré Město odrážel právní statut prostorově identického předchozího sídliště. Nebylo by to nic neobvyklého, jak to zjišťujeme v případech, kde adjektivum Staré u místních nebo pomístní jmen Staré Město, Staré Mýto bylo známkou složitějšího průběhu městské lokace, když teprve translace do jiné polohy odstartovala dlouhodobou kontinuitu městského sídliště (Richter 1979, 25; Velímský 1992, 141-142; Bakala 2002a, 186-189; viz též 2002c, 444-446; srov. Široký - Nováček - Kaiser 2004, 813). 4. 3. Topografie švábenické Úpy Domněnka, že existence lokační vsi označované jako Staré Město nebyla přirozeným důsledkem vývoje předlokační osady Úpy, nýbrž následkem pokusu o městské založení samozřejmě není bez konsekvencí pro výklad již výše naznačených souvislostí vzniku trutnovské městské obce. Jednou z důležitých otázek, která se před námi znovu otevírá, je lokalizace švábenické lokace tržního místa Úpy s kostelem sv. Marie a se špitálním křížovnickým komplexem (kostel sv. Petra). Avšak ani z listiny papeže Martina IV. vydané roku 1283, ani z listiny Vítka z Úpy z roku 1297 nelze k tomu získat potřebné údaje (RBMII, č. 1294, s. 557; č. 1769, s. 761). Jestliže jsme ale předtím naznačili na základě téže papežské listiny dosti pravděpodobnou spojitost konventního špitálu s polohou lokační Úpy a středověkého Trutnova (Nového Trutnova), je tudíž obtížné si představit, že bychom vysazení švábenické Úpy umístili do prostoru Starého Města. Bylo by to totiž možné jen za následujících předpokladů: a) toponymum Úpa v papežské listině označovalo oblast v rozmezí cca 3 km od Starého Města po místo v blízkosti historického jádra Trutnova (Nového Trutnova), do - 7 8 - něhož je klášterní špitál kladen (Wolf 1969) a kde by vznikl současně s lokací Úpy ve Starém Městě. b) špitální komplex prostorově doprovázel lokaci Úpy ve Starém Městě a po jejím zániku byl přeložen do sousedství nové lokace, Trutnova. K oběma variantám jistě můžeme vznášet námitky, vypustit je zcela ze zřetele i jako málo věrohodné nelze. Je tu však ještě jeden argument, proč nelze lokační Úpu přímočaře vztahovat ke Starému Městu. Z již několikrát citované listiny Jana z Vartenberka vydané roku 1313 v Novém Trutnově vyplývá, že patronem kostela ve Starém Trutnově byl sám Vartenberk, jenž patronátni práva postoupil Strážcům Božího hrobu (RBMIII, č. 133, s. 55). Do roku 1335 je datována konfirmační listina papeže Benedikta X I I , z níž se dovídáme o darování patronátni ch práv bývalým patronem kostela ve Starém Trutnově, králem Janem, téže instituci (Beneš 1947). Fakt, že patronátni právo původně raně gotického kostela (Poche a kol. 1977, 419) ve Starém Trutnově náleželo tak význačným osobám zde opětovně vzbuzuje pochybnosti o existenci švábenické lokační Úpy v poloze Starého Města již z toho důvodu, že patronátni práva k úpskému kostelu sv. Marie, jak víme, postoupil zderazskému klášteru již před svou smrtí Idík ze Svábenic. Nadto je již zřejmé že tato švábenická Úpa pojmenování Starý Trutnov nezískala a ani získat nemohla, jak si ještě ukážeme. Lokační Úpa v poloze Starého Města vskutku existovat mohla, jenomže to asi nebyla švábenická tržní ves Úpa, o níž jsme se až dosud zmiňovali, ale prvotní lokace původně proponovaného městského střediska regionu. Není o tom sice žádných písemných dokladů, lokační úmluvy při zakládání měst většinou probíhaly bez písemného pořízení, v ústní rovině (Kejř 1998, 131), ale ani tuto interpretační variantu nelze podle snesených indicií úplně vyloučit. Napovídají tomu rovněž dvě další okolnosti: 1) obrátíme-li znovu pozornost k diskutované listině biskupa Jana z 1. května roku 1260, můžeme ve světle dosavadního výkladu považovat rozlišení Úpy první a Úpy druhé za odraz realitě odpovídajících poměrů, kdy Úpa první představovala prvotní městskou lokaci, Úpa druhá lokované sídliště v nové, příhodnější poloze. Pak by odpovídajícímu právnímu i hospodářskému charakteru sídlišť neodporovala ani podezřelou listinou v plurálu zmiňovaná „oppida" vedle vsí, náležících k úpské farnosti (CDB V/l, č. 222+, s. 345). 2) Stěží lze ignorovat indicie, opravňující k domněnce, že místo s nímž Nový Trutnov spojujeme, bylo osídleno již v průběhu 2. pol. 13. století. Naznačilo to konečně i archeologické datování r e l i k t u rané měšťanské zástavby, třebaže - 7 9 - se výsledný datační verdikt spokojil s opatrnější formulací (Sigl - Wolf 1983, 299-300). S takovou datací se očividně dostáváme mimo dosah relevantních písemných zpráv svědčících o stáří středověkého osídlení v městském jádru Trutnova. I když datování trutnovské keramiky doprovází nevyjasněné typologicko-chronologické problémy, lze s předpokládanou datací pracovat jen obezřetně. Připustíme-li však, že je možné dataci korigovat, což se zdá být pravděpodobné4 5 , musíme připustit také to, že jediným sídlištním útvarem se známkami městského charakteru byla po celou 2. polovinu 13. století jen písemnými prameny doložená švábenická tržní ves Úpa, která prostorově předcházela Novému Trutnovu, resp. jako královské město Nový Trutnov byla posléze pojmenována. Naopak představa, že by se místní jméno Starý Trutnov vázalo k této topograficky identické tržní vsi Ú p ě j e nepochybně lákavá, naráží ale na skutečnost, že se v našem zorném poli vyskytují dva shora uváděné fakty: jednak řečení patroni farního kostela ve Starém Trutnově, jednak název Staré Město pro pozdější lesní lánovou ves. Z toho všeho plyne, že není pádného důvodu, proč vyloučit lokalizaci Starého Trutnova do míst lesní lánové vsi Staré Město, resp. do intravilánu dnešního Horního Starého Města. Je již zřejmé, že na otázku, zda vůbec v dějinách Trutnova došlo k translaci sídliště městského charakteru, můžeme do jisté míry odpovědět kladně. Pokud k tomu došlo, událo se tak patrně kolem poloviny 13. století. Pravděpodobným důvodem k odlišení Starého a Nového Trutnova na počátku 14. století nebyla přítomnost konkurenčního útvaru, nýbrž povědomí o velmi blízkém právním, hospodářském i urbanistickém charakteru sídlišť, která vedle sebe po nějakou dobu fungovala. Starší z nich se postupně proměnilo na jednu z vesnic spádového okruhu švábenické tržní vsi Úpy. Odtud také Starý Trutnov, vesnice označovaná později jako Staré Město (Aldenstadt). Mladší lokační sídliště zaujalo nejpravděpodobněji z ekonomických důvodů příhodnější místo v poloze dnešního historického městského jádra a v jeho blízkosti na protilehlém levém břehu řeky Úpy vyrostl špitální komplex. Do doby mezi rokem 1297 (RBMII, č. 1769, s. 761), kdy se v písemnostech naposledy objevuje Úpa jako švábenický majetek, a rokem 1313, kdy je řeč o Novém a Starém Trutnově (RBM 4 3 Nasvědčuje tomu fragment tzv. miskovité pokličky (tab. 31:7) z výplně nevelkého objektu K, v jehož superpozici se nacházelo zdivo diskutovaného trutnovského farního kostela (obr. 46 a 47), odkryté v místech bývalého městského hřbitova při archeologickém záchranném výzkumu v roce 1980/81 (Sigl Wolf1983, 299; Razím 2000; Horák- Vašata 2004). - 8 0 - III, č. 133, s. 55), lze pravdepodobne datovat královský zabor Úpy, pro níž se stále více užíval alternativní název Trutnov, „milé místo na nivě", jak zní jedna z nej přijatelnějších etymologických interpretací (Profous 1957, 391; Procházka 1960, 229; srov. Heinzel 2000, 70). Přibližně v té době se Trutnov zároveň stal plnoprávnou městskou obcí nadanou městským zřízením4 6 . 4. 4. K determinantám přeložení Jestliže jsme tedy dospěli k pravděpodobnému závěru, že ve Starém Městě asi po polovině 13. století došlo k lokaci městského sídliště a že je velmi pravděpodobné, že jej bylo zapotřebí přeložit do výhodnější polohy, nelze si nepoložit neméně podstatnou otázkou, jaké důvody k této translaci vedly nebo spíše mohly vést. Je to bezpochyby dosti komplikovaná otázka, ale podle dostupných indicií k ní lze přistoupit z jedné možné perspektivy, totiž z hlediska vztahu nově lokovaného městského útvaru k uvažované starší sídelní struktuře. Listina pražského biskupa Jana z 1. května roku 1260 vyjmenovává jednotlivá sídliště již náležící k farnosti úpského kostela, zřejmě toho samého kostela, jehož patronátni práva Idík nejpozději těsně před svou smrtí přenechal Strážcům Božího hrobu. Z jedenácti uváděných sídlišť mají neslovanský název pouze dvě, přičemž u prvního shledáváme slovanský názvoslovný ekvivalent. Jednalo se o ves Vojší neboli Humburky, dnešní Bojiště, a o vesnici zvanou ,^Antiqua villa", jíž však podle tohoto názvu dnes lokalizovat nedokážeme. To se bohužel týká i dalších dvou vesnic se jmény „Ostrosniche" a „Lysa" (CDB V/l, č. 222+, s. 345). Nejen z tohoto dokumentu vyplývá (srov. RBMII, č. 1769, s. 761), že ve druhé polovině 13. století utvářely sídelní síť v okolí dnešního Trutnova vesnice se slovanskými názvy, i když některé z nich ve stejné době fungovaly pod názvy německými. Charakter, stáří a relativní stabilita místních toponym jsou ale prozatím jedinými náznaky k domněnkám o hlubších socio - topografických proměnách venkovské sídlištní struktury, které teprve 4 6 Budiž ovšem ještě řečeno, že není příliš zřejmý vztah zvažované prvotní lokace Úpy k vlastnímu iniciátorskému subjektu. Vzhledem k majetkoprávnímu postavení Švábeniců v Úpě 2. poloviny 13. století se tato souvislost sice rýsuje jako samozřejmá, avšak doložené patronáty farního chrámu ve Starém Trutnově (Starém Městě) vybízejí k úvaze ne-li o přímé zeměpanské aktivitě, pak alespoň o výrazu panovnického regálu v pozadí lokace (srov. Kejř 1998, 121; viz též příbuzné úvahy M . Wihody (1999, 30-31) o počátcích moravské Velké Bíteše. - 81 - mohly ohlašovat celkovou výstavbu spádové oblasti pozdějšího města. Nakolik je možno v případě uvedených vsí uvažovat o právní a technické reorganizaci je bohužel stále otevřeným problémem, pokud však tato sídliště patřila k předlokačním strukturám, je jejich přestavba prostřednictvím lokačního aktu velmi pravděpodobným mezníkem. Obraz o velmi dynamickém vývoji doprovázeném zanikáním či přejmenováním sídelních jednotek v průběhu lokačních aktivit, změna nároků na centrální bod spádového okruhu, jimž se muselo přizpůsobit lokované městské sídliště svou translací, to vše se prozatím rýsuje jen dosti mlhavě. Úvahy o předlokační tržní vsi Úpě obklopené vesnickými sídlišti tím sice nepozbývají na oprávněnosti, jejich průkaznost se ale zdá být značně oslabená, nemluvě již o topografické návaznosti předpokládané první lokace Úpy na střediskové funkce předlokačního předchůdce (Lippert 1898, Šimák 1938, srov. Wolf - Kalistová 1964). Slovanská místní jména nepochybně patřila k realitě regionu po polovině 13. století, jestli ovšem odrážela existenci předl okační ch struktur nebo nej starší vrstvu lokačního osídělní není příliš zjevné. Případná existence předlokačního osídlení nicméně tvoří legitimní součást úvah o počátcích středověkého osídlení regionu i o okolnostech translace lokovaného preurbárního sídliště. 4. 5. Raná městská lokace v archeologické perspektivě Výsledkem translace nebyla a ani být nemohla lokace vrcholně středověkého města v pravém slova smyslu, nýbrž vysazení sídlištního útvaru, který nesl znaky zárodečné fáze města, a to jak z hlediska právního, tak i urbanistického. Z právně historického hlediska by bylo možno hovořit o trhové vsi, neboli o lokovaném sídlišti nadaném privilegiem trhu, jak to odpovídá znění Vítkovy listiny z roku 1297 (RBMII, č. 1769, s. 761). Víme již, že by to nebylo nic, co by se příčilo našemu dosavadnímu pohledu na počátky sousedních měst sledovaného česko-slezského pomezí, zejména Kamenné Hory a Broumova. Otevřeným problémem ovšem zůstává celá řada sociotopografických jevů, které lokace raně městského sídliště nepochybně vyvolala. K jejich komplexnímu řešení však vzhledem k malým možnostem archeologického terénního výzkumu postrádáme důkladnější opory. K problematice, která dovoluje formulovat alespoň předběžné hypotézy a bezpochyby zasluhuje řešení již dnes, patří charakter urbanismu trhové vsi jako jeden z archeologicky zachytitelných projevů prostorového chování, odrážející širší civilizační změny. V našem případě se jednalo o aktivity v příčinné souvislosti s koncentrací hospodářských, právních, kultovních a - 8 2 - sídelních funkcí do úzce vymezeného preurbárního sídlištního prostoru lokace (např. Moždzioch 1995, 159; Klápště 1996, 28; Piekalski 1999, 38). Záchranný archeologický výzkum, vyvolaný rozsáhlou stavbou administrativní budovy O V KSČ na počátku 80. let minulého století, umožnil alespoň v omezené míře prozkoumat do té doby výrazněji nenarušenou terénní situaci v severovýchodní části historického jádra města ve Farské ulici (obr.20). Archeologická sondáž však mohla pokrýt jen zlomek z prostoru mezi stávajícím pozdně barokním kostelem N . P. Marie a bývalým farním (městským) hřbitovem, jehož místo administartivní novostavba zaujala (obr. 36). Z publikovaných zjištění vyplynulo (Sigl - Wolf 1983), že terénní výzkum zachytil jak relikty církevní stavby v prostoru hřbitova, tak sídlištní objekty situované západně od hřbitova v těsné blízkosti bývalé trutnovské fary a kostela N . P. Marie (obr. 38-46). Nad předloženou historicko - archeologickou interpretací, která následovala v krátkém časovém odstupu od vlastní terénní práce, však dodnes visí nejeden historický otazník. Jeho přítomnost není z pochopitelných důvodů dána pouze malým rozsahem zkoumané plochy. Obrátíme-li pozornost k archeologické rovině topografických otázek lokační Úpy, při bližším pohledu zjistíme, že terénním výzkumem odkryté sídlištní objekty přeci jen skýtají jisté vodítko k úvahám o ztotožnění lokační Úpy s archeologickou nálezovou situací. Podle závěrů J. Sigla a V . Wolfa však stáří mobiliáře nesvědčí pro existenci švábenické lokace ve zkoumaném místě, „ačkoliv o tomto založení není pochyb" (Sigl - Wolf 1983, 300). Avšak vzhledem k vzneseným námitkám na úkor našich znalostí o trutnovské keramice, nelze brát tento poněkud obezřetný výrok úplně bez výhrad. Proto vzniká potřeba znovu zvážit opory tvrzení, že pro datování spodní časové hranice nálezových situací platí přelom 13. a 14. století (Sigl - Wolf 1983, 300). To si pochopitelně vyžaduje opětovnou diskusi nad nálezovou situací, rozborem a možnostmi datování keramických souborů z výplní sídlištních objektů, i když se takový úkol může zdát s ohledem na charakter terénního výzkumu a delší časový odstup od něj jako ne beze zbytku úspěšný4 7 . Především je zapotřebí brát v potaz skutečnost, že keramické nálezové soubory, s nimiž spojujeme pokus o redatování zánikového horizontu sídlištních jam, pochází z výplní jen částečně odkrytých zahloubených částí stavebních objektů, mezi nimiž navíc 4 7 Za poskytnutí dostupné nálezové dokumentace ke studiu děkuji PhDr. J. Siglovi z A O MVČ v Hradci Králové. - 83 - nedošlo ke stratígrafickému kontaktu. Jedná se zvláště o objekty v sondách 7 a 8 i o další sídlištní objekty v sondách 2, 3 a 5. (obr. 20) Keramické soubory, které tak představují jediný chronologický ukazatel, tudíž nesou stopy značně fragmentárni ch a kvantitativně heterogenních souborů, které spolehlivě neumožňují generalizovat na skutečné typologické proporce souborů. Jejich výslednou podobu nadto poznamenávají archeologizační vlivy. Poukázalo na to již sledování fragmentarizace, které u zkoumaných souborů dokládá její odlišnou míru (tab. 18). Zatímco, vysokou míru pokročilé fragmentarizace souborů4 8 zaznamenáváme u objektů K (sonda 2), A , B (sonda 7) a L (sonda 3 a 5), podstatně nižší zjišťujeme u objektů E (sonda 7), F a G (sonda 8). Zdá se, že tomuto poznatku můžeme přisoudit dvojí význam: a) ke vzniku výplně objektů patrně nedošlo v důsledku náhlého zániku nadzemních částí staveb, čemuž napovídá jednak stratigraficky homogenní výplň objektů bez destrukčních uloženin (podrobný popis nebylo možné dohledat) (srov. Sigl - Wolf 1983, 284-295), jednak charakter fragmentarizace keramických zlomků, dovolující usuzovat na delší časový odstup od vyřazení a archeologizace příslušných nádob po vznik výplní objektů. To by umožňovalo počítat s širším časovým intervalem při datování. b) v důsledku vysoké míry fragmentarizace poskytuje přehled typologických parametrů nálezových souborů zkreslující obraz. Závislost mezi mírou fragmentarizace a umělým navyšováním podílu dané keramické třídy v souboru podle počtu fragmentů ilustruje nápadně vysoké zastoupení hrnčiny tmavých, resp. hnědých odstínů v souborech s vyšší než s nižší mírou pokročilé fragmentarizace. Tam, kde pozorujeme nižší míru se podíl hlavních keramických tříd vyrovnává nebo se mění zcela. Zde se ovšem vnucuje otázka, zda typologická nesourodost souborů závisí na odlišném původním funkčním zaměření toho kterého objektu, nebo na různě dlouhé životnosti objektů4 9 . Pokročilou míru fragmentarizace keramických zlomků jsme pracovně definovali šíří a délkou střepu menší než 4 -3 cm. 4 9 Tak, jako v mnoha jiných případech naráží i zde jednoznačný výklad účelu zahloubených částí staveb na objektivní překážky (např. Klápště - Richter - Velimský 1996; Donat 2000). Různá míra nedochování konstrukčních prvků v případě některých objektů nedovoluje usuzovat, nakolik nálezová situace odráží původně odlišné konstrukční řešení staveb nebo jen odlišný způsob jejich záměrné likvidace. Srovnání nálezových situací dokumentovaných v roce 1980/81 a 1982 nabízí právě dvě - 8 4 - Prvně uvedená možnost ale naráží na ryze teoretický předpoklad, že odlišná činnost implikuje odlišné spektrum nádob, což jistě může být pravdivé tvrzení, jeho platnost však zatím prokazují jen srovnání sociálně nebo výrobně vyhraněných prostředí. To ovšem není náš případ. Naopak, rozbor zastoupení druhů nádob a okrajových profilací u sledovaných souborů žádné výraznější diference tohoto rázu neprokázal vyjma těch, které padají na úkor nízké reprezentativnosti zkoumaných vzorků (obj. K , A , G). Právě proto, že se typologické rozdíly nejeví jako příliš veliké, nelze mezi zkoumanými soubory předpokládat neúnosně široký časový úsek. Jestliže však v souborech pozorujeme výskyt několika stejných typů současně, nelze vzhledem k dosavadním znalostem vývoje trutnovské keramiky zodpovědně říci, zda také byly současně vyrobeny a užívány. Přirozeným důsledkem pak je, že datovací váhu ztrácí i ty keramické prvky, které vybočují nebo chybí v jednom nálezovém souboru a objevují se v jiném. Pokud např. nestejnoměrné rozložení okrajových profilací hrnců v souborech odráží reálnou vývojovou posloupnost, nelze vyloučit druhou možnost, totiž že stáří i doba vzniku výplní objektů se opravdu vzájemně liší. N a to sice bylo již upozorněno u obj. E v sondě 7 a u obj. G v sondě 8, jejichž datování bylo narozdíl od ostatních sídlištních objektů posunuto o něco výše (Sigl - Wolf 1983, 288-291), rozbor keramických souborů však tuto domněnku podle našeho názoru plně neprokázal, ale ani nevyloučil5 0 . vyhraněné kategorie objektů, první s vnitřní obvodovou kamennou obezdívkou (Sigl 1983), druhou bez této podezdívky, pouze s negativy kůlové konstrukce na dně, resp. v rohové pozici objektu (obr. 37-39) (Sigl - Wolf 1983). Domněnku o záměrné likvidaci objektů posiluje evidovaná přítomnost kamenité složky ve svrchní výplni objektu s kamennou podezdívkou (Sigl 1983, 48), kterou lze vykládat jako destrukci této podezdívky. Určení obytné funkce zahloubeného prostoru objektů relativizuje omezený rozsah terénního výzkumu i různá hloubka zkoumaných objektů. Ta kolísá od 100 do 190 cm (Sigl Wolf 1983). Závěru, že skladovací zahloubené prostory vícepodlažních staveb původně mohly fungovat i jako obytné provizorní objekty v trutnovském případě prozatím nic nenasvědčuje (srov. Donat 2000, 157). Doklady konstrukcí vně objektů A a B v sondě 8 každopádně velí k obezřetnosti k „nepochybným" interpretacím (obr. 39). O výrobní aktivitách souvisejících se zástavbou lze uvažovat pouze hypoteticky, uvážíme-li, že doklady železářské výroby (struska), pocházející z výplní sídlištních objektů v sondě 7 (Sigl - Wolf 1983, 286-288), slouží vzhledem ke své stratigrafické pozici jen jako nepřímý důkaz výrobního provozu (Rôber 1999, 18). 5 0 Přes vznesené námitky k chronologické vypovídací hodnotě keramických souborů nelze z našeho zorného pole předem vylučovat další směrodatné kvantitativní znaky. Ukázalo se, že podle nich lze - 85 - Pro úplnost je však potřebné uvést ještě jednu další okolnost, která v úvahách o možnostech datování vzniku výplní objektů dovoluje přiznat oprávnění hypotéze o diferentní chronologii zánikových horizontů zkoumaných sídlištních jam. Jde o nálezový soubor z typově obdobného objektu 1 z tvrze v Mladých Bukách, jemuž jsme věnovali pozornost při jiné příležitosti (Wolf - Wolf - Tichý 2002; Wolf2004). Narozdíl od nálezové situace v Trutnově ale můžeme hovořit o výplni tohoto objektu jako o výplni destrukční, čímž získáváme oporu pro poznání synchronicity daných typologických prvků, které dosti pravděpodobně charakterizují závěrečnou fázi existence objektu (byla datována do 1. poloviny 14. století). Rozborem mladobuckého keramického souboru bylo zjištěno, že se jeho skladba tvarově, druhově a technologicky až nápadně blíží nálezovým souborům trutnovským, zvláště souboru z obj. E. Lze se proto domnívat, že zde typologická příbuznost přibližuje i příbuznost chronologickou, což ovšem ještě neznamená, že oba srovnávané soubory dokládají současnost vzniku původních stavebních objektů. Jestliže tedy absence některých relevantních typologických prvků skutečně svědčí pro nestejný zánikový horizont trutnovských zahloubených objektů, znamená to, že ke vzniku jedné části zkoumaných nálezových souborů došlo dříve, než u zbylých souborů. Napovídá tomu i fakt, že právě u této části souborů sledujeme přítomnost těch prvků, u nichž lze předpokládat vyšší stáří. Jedná se především o zlomky miskovitých vyčlenit tři množiny nálezových souborů, jejichž distinkci vyjadřuje přítomnost či absence toho kterého keramického prvku. Nejde však o prvek libovolný, nýbrž o znak, u něhož můžeme v souladu s dosavadním stavem poznání předpokládat chronologickou citlivost. Na prvním místě uvádíme soubory (obj. K, A, B) s převažujícím podílem tmavé keramiky hnědých odstínů, vyhnutými, šikmými nahoru protaženými okraji s převažujícím zastoupením tzv. nepravých okruží, především však s přítomností ojedinělých zlomků okrajů vně vyhnutých s podseknutím či bez, okrajů protažených i s nízkými pravými okružími (tab. 6; tab. 16). Vzácně se objevuje fragment miskovité pokličky (tab. 31:7). Na druhém místě možno uvést ty soubory (obj. E, G), u nichž podíl předchozí hnědé keramiky velmi výrazně snižuje světlá červeně malovaná keramika zejména bílomodrošedých odstínů. Tvoří zde minimálně polovinu souboru (tab. 15). Mění se však i skladba okrajových profilací hrnců, z dosavadních okrajů se vyskytují zejména nepravá okruží a přibývají nízká i vysoká okruží (tab. 16). U obj. E a G pozorujeme i profilovaná okruží, je ale otázkou, zda se nejedná o kontaminační složku souboru. Třetí skupinu pak tvoří soubory se zastoupením znaků první i druhé skupiny, třebaže se jedná o zastoupení nerovnoměrné (obj. L, F). Předkládaná dílčí zjištění však vyvolávají zásadní otázku, nakolik jsou sama ovlivněna fragmentárností souborů, náhodností zkoumaných dat (viz. tab. 15-17). - 8 6 - pokliček a vyhnutých či nahoru protažených okrajů. Tyto prvky postrádáme u druhé kategorie keramických souborů. Charakterizuje je zejména přítomnost vysokých pravých okruží, s nimiž se u první kategorie souborů vůbec nesetkáváme. Jako společný znak obou skupin vystupují vedle nepravých okruží nízká pravá okruží. Z těchto důvodů je možno připustit dvojí závěr: 1) všechny zkoumané zahloubené části staveb vznikly současně, po ukončení funkce některých z nich došlo k zasypání zahloubených reliktů staveb. Součástí jejich výplně se stala keramika sídlištní fáze i zánikového horizontu. K ukončení funkce ostatních staveb asi došlo později, do výplně se totiž dostala početná mladší keramická složka. Absenci starší keramiky sídlištní fáze by bylo možné vysvětlit vyšší mírou archeologizace v důsledku delšího trvání objektu. Vyšší časovou prodlevu mezi zánikem staveb a zasypáním pod povrch zahloubených partií těchto staveb nepředpokládáme. 2) začátek sídlištní fáze obou pracovně vyčleněných skupin objektů není totožný a není časově totožný ani jejich zánik, mohly však vedle sebe po jistou dobu existovat. Z této možnosti pak lze vyvodit domněnku o dvou chronologicky odlišných sídlištních fázích na archeologicky zkoumané ploše. Vzhledem k problémové vypovídací hodnotě značně archeologizovaných nálezových souborů však podtrhujeme hypotetičnost podobných závěrů. Za současného stavu poznání je jedinou možností, jak se pokusit o absolutní datování zánikových horizontů staveb, datování okrajů hrnců per analogiam. Vyjdemeli z dosud platné chronologie severozápadočeské a severočeské i východočeské vrcholně středověké keramiky (Zápotocký 1978, 1979; Gabriel - Smetana 1983; Richter - Vokolek 1995; Klápště 2002), nabízí se možnost posunout celkové datování posuzované nálezové situace níže, než jak bylo učiněno (srov. Sigl - Wolf 1983). Z rozboru vlastností keramických souborů vyplývá, že u objektů K , A a B lze v souladu s regionálními chronologickými systémy datovat zánikový horizont na přelom 13. a 14. věku, u dalších objektů F, G, L a E lze tento horizont datovat do 1. poloviny 14. století. Z toho celkem jasně vyplývá, že počátky stavebních aktivit v severovýchodní části historického jádra Trutnova lze položit již do 2. poloviny 13. století. S tímto závěrem nejsou v rozporu ani výsledky diskuse nad lokalizací středověkého trutnovského farního kostela N . P. Marie. Bylo přesvědčivě ukázáno, že farní kostel roku 1745 vyhořel a byl v letech 1753 - 1782 opětovně vystavěn na novém - 8 7 - místě, mimo původní městskou nekropoli (Horák - Vašata 2004). Na základě dosud nevyužitého kartografického pramene k původní lokalizaci městského kostela bylo zdivo, odkryté zmiňovaným záchranným výzkumem a následně interpretované jako součást novověké hřbitovní kaple (Sigl - Wolf 1983, 283), zpětně reinterpretováno jako relikt původního kostela N . P. Marie (Razím 2000). Protože již nic dalšího nesvědčí proti tomuto tvrzení, je možné považovat jej za pravdivé i z hlediska první písemné zmínky o úpském kostele sv. Marie v papežské listině z roku 1283 (RBMII, č. 1294, s. 557). Vše tedy dosti spolehlivě poukazuje na fakt, že v poloze historického jádra města existovalo vrcholně středověké osídlení i s církevní stavbou, jejíž torzo bylo záchranným archeologickým výzkumem odkryto. Právě k ní Idík ze Svábenic postoupil podací právo zderazskému klášteru někdy v 60. letech 13. věku. I to zpětně nasvědčuje správnosti archeologického datování nej starších dokladů trutnovské zástavby a současně zpochybňuje výše uvedený názor J. Lipperta o translaci Úpy do dnešní polohy až v době panování Václava II. (Lippert 1898, 265). 4. 6. Shrnutí Můžeme tedy učinit závěr, že Úpa, pozdější Trutnov (Nový Trutnov) byla s největší pravděpodobností městským založením, které se tentokrát mělo stát ekonomicky a proto i topograficky stabilním centrem švábenického dominia. Vzniklo na „surovém kořeni", avšak předpokládané starší sídelně hospodářské struktury v okolí možná tvořily jeden z faktorů jeho složitějšího topografického vývoje. Úloha domácího osídlení zůstává nadále otevřeným problémem vrcholně středověkého hospodářského a právního vývoje podkrkonošských oblastí ve 13. století jak na slezské, tak na české straně (srov. Boguszewicz 2000). Skutečným právním městem se sice Úpa-Trutnov stávala pozvolna, topograficky a urbanisticky však procházela obdobnými procesy jako jiná středoevropská města.Vzhledem k malým možnostem dosavadního archeologického výzkumu zatím spíše jen tušíme, že na vyměřených parcelách lokačního sídliště mohlo docházet ke komplikovanějším prostorovým proměnám zástavby. Nálezová situace odkrytá v okrajové severovýchodní části města jednoznačně ukázala, že v úseku západně od někdejšího farního hřbitova docházelo k pohybu v prostorové struktuře raně městského urbanizmu, který však v průběhu 14. století ustává patrně v souvislosti s reorganizací dosavadního sídlištního prostoru. Nasvědčují tomu rovněž další terénní pozorování, - 88 - dodatečně učiněná při značně pokročilých stavebních úpravách na staveništi budovy O V KSČ v roce 1982 (Sigl 1983). Navzdory značně narušené nálezové situaci bylo možno konstatovat přítomnost dalších dvou zahloubených sídlištních objektů v těsné blízkosti průběhu severovýchodní partie hradebního pásma, tj. severně od sondy 8, v místech bývalé požární zbrojnice. Jednalo se znovu o objekty zapuštěné do skalního podloží. U jednoho z méně porušených objektů byla zjištěn relikt vnitřní obvodové kamenné plenty z pískovcových kamenů o výšce 110 cm. Podle archeologického datování sledované objekty zanikly v 1. polovině 14. století (Sigl 1983, 49). Je pravděpodobné, že původní městiště, která se zde nacházela na nepříliš lukrativní periferii, zůstala po stabilizaci městské zástavby stavebně nevyužita. Pomineme4i vybudování kamenného městského opevnění v průběhu 1. poloviny 14. století (Sigl - Wolf 1983, 299; Wolf - Sigl 1995), lze nej starší známé doklady o opětovné stavební aktivitě ve sledované části města spojit až s novověkem, kdy jsou v těsné blízkosti městského hřbitova zřízeny nové církevně správní stavby a nedlouho po požáru roku 1745 započata výstavba barokního kostela N . P. Marie ve východním předpolí bývalého trutnovského hradu (Horák - Vašata 2004, 12). Z archeologického hlediska zřetelně svědčí o nepřítomnosti sídlištních aktivit dokumentovaná absence nárůstu sídlištních uloženin kromě odpadních a planýrovacích vrstev pozdně středověkého stáří. Tyto převrstvily již zasypané sídlištní jámy a ukončily další nárůst sídlištních stratigrafií. Je otázkou, zda předložené doklady o topografických proměnách rané lokační zástavby odrážejí hlubší restrukturalizaci parcelační sítě raně městského prostoru nebo jen dílčí posuny ve stávajícím parcelačním schématu, které odrážely stabilizaci městského bloku jižně od Farské ulice v první polovině 14. století (srov. Velímský 1995, 75-78; Piekalski 1999, 35). Až dosud přehlížená zmínka dochovaná v opisu listiny z roku 1485 o tom, že město Trutnov bylo králem Janem Lucemburským vysazeno a obdarováno padesáti lány s plným panstvím (CIM III, s. 941), činí z první možnosti nejen odůvodnitelný předpoklad, ale také jednu z otázek pro budoucí archeologický výzkum města Trutnova. Kolem roku 1300 došlo za ne zcela jasných okolností k dalekosáhlé změně majetkově právních vztahů mezi šlechtickými držiteli Úpy-Trutnova a zeměpánem. Snad se můžeme odvážit vyslovit názor, že nyní již o něco jasněji dospíváme k poznání - 8 9 - toho, co této změně předcházelo i toho, co dále vyvolala na sídelně hospodářské a politicko správní úrovni (Wolf2004). - 9 0 - 5. Keramika mladšího středověku mezi nejhořejším tokem Labe a Metuje Století, v němž vrcholily sociálně ekonomické strukturální proměny středoevropských monarchií, bylo svým způsobem stoletím přelomovým. Při bližším pohledu však zjistíme, že kulturní změny působily na různé stránky sociální reality z časového a prostorového hlediska nerovnoměrně a s nestejnou intenzitou. Obdobnou tendenci zachycujeme také v oblasti hmotné kultury. Jestliže v souvislosti s 13. stoletím hovoříme o nástupu nových sídelních forem, jestliže hovoříme o nástupu netradičních technologií ve stavební a výrobní sféře, pak s vědomím jejich postupného uplatňování či přejímání, které navíc mohlo vstupovat po přechodnou dobu do pozoruhodné symbiózy s domácím prostředím (např. Richter 1994; srov. Donat 2000, 159). Výsledkem sílících interetnických vztahů, které výrazně dotvářely nový sociálně ekonomický profil země, bylo rovněž potlačení těch prvků tradiční hmotné kultury, které již neodpovídaly novým nárokům na kulturu bydlení a stravování, na soužití lidí na omezeném prostoru nebo na obranu a správu suverénního pozemkového vlastnictví. Transfer cizorodých kulturních prvků tak uspíšil stírání kulturních rozdílů mezi Evropou na západ a na východ od Labe. Pohyb v sociální oblasti vtáhl do ekonomických a teritoriálních zájmů vrchností rovněž periferní regiony na česko - slezském pomezí východně Krkonoš, které se stalo dějištěm souvislé kolonizační činnosti na německém právu od poloviny 13. století. Tím byl vytvořen prostor i pro difúzi těch složek hmotné kultury, jež se v průběhu 1. poloviny 13. století teprve stávaly součástí měnícího se domácího milieu. Samozřejmě i ve sledované oblasti shledáváme projevy těchto změn nejen v odlišné organizaci životního a hospodářského prostoru, ale také v materiálních projevech každodenního života. Produkce a distribuce předmětů potřebných pro běžný provoz domácností v nových podmínkách zde nebyly ničím jiným, než důsledkem uvolnění naturálně autarkního ekonomického systému ve prospěch trhu. Ačkoli nastupující dělba práce mezi městem a venkovem otevírala cestu k výrobní specializaci a tedy i k produkci technologicky náročnějších forem, pozorujeme, že se nabídka zboží zprvu jen pozvolna odpoutávala od omezených možností výroby a nebo že se v případě luxusnějších předmětů omezovala na úzký a sociálně vyhraněný okruh odběratelů. Soustředěný tlak poptávky však postupem času stále více působil na standardizaci i větší dostupnost nabízeného zboží. -91 - 5.1. Cíle a perspektivy studia To, co bylo řečeno výše, bezpochyby platí rovněž o té části spektra středověké hmotné kultury, která z pochopitelných důvodů představuje nej přístupnější artefaktuální složku, o keramice. Je sice jednou z nej početnějších pramenných kategorií, její celkovou vypovídací hodnotu však netřeba příliš přeceňovat. Přesto ale nepodceňujeme fakt, že jako nej rozšířenější a nej trvanlivější archeologický pramen může zasahovat do historického dialogu tam, kde vystupuje jako indikátor důležitých společenských jevů (Dzieduszycki 1997; Klápště 1998; Rzeznik 1999). Protože studium keramiky opíráme v první řadě o přirozený geografický rámec daný přibližným rozsahem keramického distribučního okruhu, stává se základnou našeho keramologického výzkumu region, spádová oblast příslušného historického centra, která však i na poli hmotné kultury zrcadlí obecnější vývojové tendence. Zvýšená pozornost archeologie k počátkům vrcholně středověké keramické produkce celkem logicky vyplynula z obecné potřeby historické interpretace vývojových proměn v hmotné kultuře. Protože bylo již v souvislosti s diskusí nad proveniencí červeně malované keramiky v 50. a 60. letech zřejmé, že nástup keramiky mladšího středověku představoval v českém prostředí výrazný vývojový zlom, byl jejímu studiu věnován širší prostor jak z hlediska kulturního, tak také chronologického i metodického (Richter - Smetánka 1958; Nekuda - Reichertová 1968; Radoměrský Richter 1974). Výzkum vrcholně středověké keramiky se následně stal součástí té koncepce, která v jejím nástupu spatřovala indikátor historické kulturní změny, archeologický doklad širších sociálně - ekonomických proměn země (Klápště 1983)51 . V námi sledované oblasti se jejich počátek soustředil do 2. poloviny 13. století, tedy o něco později než v „připravených" střediscích modernizačních změn. Tím dostáváme spodní časovou hranici, která chronologicky a věcně vymezuje předmět našeho studia. 3 1 Snad není bez zajímavosti, že se mladá archeologie středověku na své cestě prohlubování poznávacích možností přiblížila prehistorické archeologii, když navázala na kulturně-antropologickou teorií kulturní změny, která vysvětlovala kulturní změnu průnikem kulturních prvků z jednoho kulturního systému do druhého. Ačkoli tato difuzionistická teorie nebyla a není daleka historické realitě, víme, že její vysvětlení nemůže obstát před tím, co poskytuje historie sensu stricto, tj. před interpretací příčin a důsledků kulturní změny v konkrétním historickém rámci, zprostředkovaném výhradně nearcheologickými prameny. To ovšem vyvolává otazníky nad základní metodologickou orientací pravěké archeologie při interpretaci hmotné kultury. - 9 2 - Keramika jistě odráží jen ty souvislosti každodenního života, do kterých jako stolní, kuchyňské či kamnářské náčiní vstupovala. Nebyla však jenom svědkem dovednosti poctivého řemeslného umění nebo konzumního provozu domácnosti. Jako řemeslný produkt vstupovala prostřednictvím trhu do distribučních vztahů blízkého či vzdálenějšího okolí, byla výrazem sociálního statutu, jindy zase zprostředkovatelem abstraktního myšlení. Třebaže od studia středověké keramiky na Trutnovsku nelze očekávat všestranné odpovědi na naše otázky, dovolíme si alespoň formulovat takové problémové okruhy, které nám vzorek zdejší středověké keramické produkce umožní řešit. Výzkum trutnovské keramiky spojujeme s následujícími tématickými okruhy: a) keramika jako indikátor kulturní změny b) keramika jako indikátor ekonomických aktivit v prostoru. Jestliže platí velmi pravděpodobný předpoklad, že seskupování archeologicky evidovaných souborů středověké keramiky v čase a prostoru odráží směnu a distribuci produktů středověkého řemesla, pak platí i to, že skrze časoprostorové seskupení souborů můžeme poznávat přirozený geografický rámec lokálních ekonomických aktivit i jeho změny. c) keramika jako indikátor změn ve výrobní a spotřební sféře. Tržní ekonomický sytém determinoval rozsah a charakter produkce, jestliže umožňoval výrobní specializaci, která zase dovolovala technologické zdokonalování výrobního procesu. Ten reagoval na uspokojování poptávky po technologicky dokonalejším zboží a po pestré skladbě funkčně různorodého keramického náčiní. Proto lze na základě rozboru typologických parametrů a skladby keramických nádob identifikovat základní vývojové tendence ve výrobě a nepřímo i v nárocích spotřební sféry. Nelze však zapomínat na to, že ačkoli keramika byla běžně dostupným artiklem, jistá část hrnčířských výrobků byla přístupná pouze majetnějším vrstvám. Postupně ale nastává trend, kdy se tato část posouvá i do nižších pater sociální pyramidy spolu s dalšími nekeramickými produkty. d) regionalizace keramiky: -93 - Keramika vycházející z jednoho výrobního centra určovala hlavní rysy keramické distribuční oblasti, její charakteristický regionální styl. Ten byl po typologické stránce součástí širšího výrobního okruhu. Typologické rysy regionální produkce podmínila především souhra dvou faktorů: výrobní tradice a přítomnost vhodných surovinových zdrojů, které se nacházely v blízkém okolí výrobního střediska. Dostupnost surovinových zdrojů podmínila existenci a geografický rozsah výrobních okruhů vrcholně středověkých Cech. e) chronologie a morfologie Dlužno říci, že výzkum keramiky mladšího středověku na Trutnovsku dosud nebyl předmětem soustředěného archeologického zájmu (srov. Sigl - Wolf 1983a, 643- 644; Wolf 1989). Přesto se domníváme, že prohloubené studium trutnovské keramiky umožní zasáhnout do diskuse nad uvedenými otázkami. Z toho ovšem vyplývají dalších nezbytné kroky, směřující v první řadě ke kritice a analýze současného keramického nálezového fondu. Za hlavní cíl těchto kroků považujeme získání základní představy o spektru formálních keramických znaků a jejich chronologii. Charakter pramenné základny umožňuje provést kritiku keramických souborů na základě kritérií výběru podle specifik nálezové situace a nálezového prostředí. Za hlavní oporu chronologické seriace keramiky považujeme přímou i nepřímou návaznost příslušné stratigrafické fáze či kontextu na absolutně datovatelné archeologické struktury, historická data nebo místní historický kontext. Vzhledem ke stavu pramenné základny však dokážeme prozatím formulovat pouze základní vývojový rámec (tab. 1). Předkládáme proto pouhý nástin, jehož upřesnění přinese až budoucí výzkum. 5. 2. Keramické soubory v nálezových souvislostech Trutnov - Farská ul. Záchranný archeologický výzkum, vyvolaný rozsáhlou stavbou administrativní budovy O V KSČ na počátku 80. let minulého století, umožnil alespoň v omezené míře prozkoumat do té doby výrazněji nenarušenou terénní situaci v severovýchodní části historického jádra města, ve Farské ulici (obr. 20). Z archeologických zjištění nás nyní zajímají především sídlištní objekty situované západně od hřbitova v těsné blízkosti bývalé trutnovské fary a kostela Nanebevzetí P. Marie. Bylo již řečeno na jiném místě, že keramické nálezové soubory pochází především z výplní jen částečně odkrytých - 9 4 - zahloubených částí stavebních objektů, mezi nimiž bohužel nedošlo ke stratigrafickému kontaktu. Jedná se zvláště o objekty v sondách 7 a 8 (obr. 21, 22) i o další sídlištní objekty v sondách 2, 3 a 5. Keramické soubory nesou stopy značně fragmentárni ch a kvantitativně heterogenních celků, které spolehlivě neumožňují generalizovat na skutečné typologické proporce nálezových souborů. Jejich výslednou podobu nadto poznamenávají archeologizační vlivy. Poukázalo na to již sledování fragmentarizace, které u zkoumaných souborů dokládá její odlišnou míru. Zatímco vysokou míru pokročilé fragmentarizace souborů zaznamenáváme u objektů K (sonda 2), A , B (sonda 7) a L (sonda 3 a 5), podstatně nižší zjišťujeme u objektů E (sonda 7), F a G (sonda 8). Ke vzniku výplní objektů patrně nedošlo v důsledku náhlého zániku nadzemních částí staveb, čemuž napovídá jednak stratigraficky homogenní výplň objektů bez destrukčních uloženin (podrobný popis nebylo možné dohledat) (srov. Sigl Wolf1983, 284-295), jednak charakter fragmentarizace keramických zlomků, dovolující usuzovat na delší časový odstup od vyřazení a archeologizace příslušných nádob po vznik výplní objektů. To by umožňovalo počítat s širším časovým intervalem při datování. Předběžný rozbor vlastností keramických souborů dovolil připustit, že objekty po jistou dobu fungovaly současně, třebaže některé z nich mohly vzniknout dříve a některé dříve zaniknout. Napovídá tomu také vyšší zastoupení mladší keramické složky u části sledovaných objektů. Především E a G. Pozdější fázi sídlištních aktivit na lokalitě reprezentují sekundárně přemístěné odpadní uloženiny registrované stratigraficky nad zahloubenými objekty v sondě 7. Jedná se pravděpodobně o typologický heterogenní a chronologicky nesourodý soubor keramiky 15. století (tab. 39:A). Rechenburk Hrad Rechenburk leží přibližně 5 km severně od Trutnova u obce Libeč v poloze Zámecký vrch. Lokalita je situována ve výrazné ostrožné situaci, nevelké hradní jádro chrání tři šíjové příkopy vysekané do pískovcového podloží (obr. 23:2). Je velmi pravděpodobné, že hrad fungoval jen po omezenou dobu. Nasvědčuje tomu nejenom absence nadzemních reliktů zástavby, ale také nálezová situace archeologického zjišťovacího výzkumu ze 70. let (Wolf 1983), která doložila nepříliš výrazný stratigraficky profil lokality, jistě poznamenaný také erozní činností, a nepatrné podpovrchové zbytky nejspíše obvodové fortifikační architektury (Wolf 1983, 258-95 - 259). Z charakteru nálezové situace vyplývá, že sídlištní fáze i zánikový horizont lokality obsahují chronologicky homogenní soubor, čítající na 166 zlomků. Vlčice Obec Vlčice se nachází 7 km vzdušnou čarou západně od Trutnova. V severní části katastru obce se na skalnatém výběžku v prudké stráni nad údolím Vlčického potoka nalézá anonymní opevněná lokalita typu „Motte". Její nevelká akropole přiléhá ke dvěma skalním slepencovým útvarům a od okolního terénu ji odděluje 5 m hluboký a kolem 10 m široký srpkovitý příkop (obr. 24:2). Zjišťovací archeologický výzkum prováděný roku 1975 (Sigl - Wolf 1983a) zachytil v centrální ploše akropole nevýrazné stopy sídlištních aktivit spojené nejspíše s krátkodobým osídlením lokality i s pozdější erozní činností terénu. Lze se domnívat, že zástavba sídla konstrukčně využila skalních bloků a zapojila je do obytného i fortifikačního řešení architektury omezené prostorovými možnostmi. Z terénních pozorování vyplývá, že zjištěná stratigrafie reprezentuje jedinou sídlištní fázi, resp. horizont. Keramika z výplně mělce zahloubeného sídlištního objektu a z dalších stratigrafických jednotek představuje homogenní nálezový soubor, obsahující 188 zlomků (Sigl - Wolf 1983a, 642). Haj nice - Kyje Původně samostatná obec Kyje, dnes místní část Hajnice, se nalézá 8 km vzdušnou čarou jižně od Trutnova. Při jejím východnímu okraji je do otevřeného rovinatého prostoru potoční nivy situováno tvrziště. Jeho vlastní jádro tvoří nevýrazný, přesto dobře patrný okrouhlý pahorek o průměru 50 - 55 m, který po celém obvodu obepíná zčásti již zanesený 6 - 8 m široký příkop (obr. 24:1). V severovýchodní části akropole stojí stavení čp. 51. Plošně omezený zjišťovací výzkum z let 1986/1987 obrátil pozornost k průzkumu fortifikační architektury tvrze. Na východním okraji jádra byl v kontaktu s identifikovaným reliktem valového tělesa zjištěn zahloubený objekt neznámé funkce. Součástí výplně byly novověké keramické zlomky, dno objektu však vydalo keramiku starší, datovatelnou do 14. století (Wolf- Sigl-Jirásek 1989, 99). Bohužel se jednalo o velmi malý, nereprezentativní soubor. - 9 6 - Radvanice - Zámecký vrch Obec Radvanice se nachází cca 11 km vzdušnou čarou východně od Trutnova na severovýchodním úpatí Jestřebích hor. Jihozápadně od obce byl v 60. letech minulého století v poloze Zámecký vrch objeven anonymní hrádek, který byl archeologicky zkoumán v roce 1970 (Hejna 1969, Lochmann 1982). Vlastní hradní jádro tvoří cca 30 m táhlý pahorek obehnaný zdvojeným valem a příkopem. Tento opevňovací prvek odděloval hradní ostrožnu od okolního terénu (obr. 23:3). Plošný odkryv temena návrší odhalil relikt zděných základů stavby, interpretované jako věž. Při severovýchodním úpatí akropole byly zjištěny další kamenné relikty tentokrát dvouprostorového objektu. Homogenní keramický soubor, obsahující 1090 fragmentů nádob, pochází ze dvou stratigraficky následných sídlištních vrstev (Lochmann 1982, 21). K jejich vytvoření patrně došlo v průběhu nedlouhé existence hradu. Stárkov - Zámecký kopec Obec Stárkov leží cca 17 km vzdušnou čarou východně od Trutnova. Při jejím jihozápadním okraji se nachází v poloze Zámecký kopec hradní lokalita archeologicky zkoumaná roku 1999 (Tichý - Tůma - Wolf 1999). Hradní návrší v ostrožné situaci odděluje od okolního terénu mohutný šíjový přikop, který dále obepíná akropoli v jižní, lehčeji přístupné straně. Jeho fortifikační funkci zde doplňovalo valové opevnění. Ve vnitřní části hradu byly identifikovány jen nevýrazné stopy po zástavbě dřevitohlinitého charakteru. Ačkoli stárkovský soubor nespadá do oblasti našeho primárního zájmu, odráží podobné vývojové tendence, s nimiž se setkáváme na Trutnovsku. Reprezentuje nadto krátký časový úsek existence lokality, což lze považovat za nepřímý chronologický ukazatel při komparaci. Souboru se dostalo kompletní zpracování z pera J. Musila (2003). Bradlo a Mostek - Labská stráň Hradní lokalita na vrchu Bradlo a nedaleký dehtárenský výrobní areál v poloze Labská stráň (obr. 8) (Tichý - Wolf 2001) již nespadají do oblasti našeho primárního keramologického zájmu, reprezentují totiž distribuční okruh vzdálenějších dílen produkujících typologický odlišné keramické zboží. V nálezovém souboru z Bradla však nacházíme ojedinělé zlomky, které jsou formálně identické s trutnovským distribučním okruhem. Jelikož bradelská stolní a kuchyňská keramika představuje jinak - 9 7 - chronologicky homogenní keramický soubor s příhodnými datačními možnostmi (mince) (Hejna J974), nelze jej vypouštět ze zřetele jako pomocný chronologický ukazatel i pro Trutnovsko. Bolkov Hrad Bolkov, ještě před tím než byla lomem odtěžena oválná ostrožna, na níž hrad stával, byl situován cca 5 km vzdušnou čarou severovýchodně od Trutnova nedaleko obce Libeč (obr. 23:1). Jeho archeologický výzkum prováděný v roce 1958 (Hejna 1962) shodou okolností vstoupil do širšího povědomí jako jeden z prvních terénních výzkumů hradní architektury v českých zemích. Ze stratigrafických pozorování vyplynulo, že na lokalitě lze vydělit dvě sídlištní fáze, což se celkem výrazně projevilo v nálezovém fondu, především však v typologicko-chronologických diferencích keramického souboru (Hejna 1962, 470). Zjištěný charakter kamenné zástavby nadto napovídá, že hrad ve srovnání s jinými hradními sídly v okolí existoval relativně delší dobu a že pravděpodobně plnil vojenské funkce v komunikačně exponované poloze při spojnici ve směru na libavské sedlo a dále do Slezska. Bohatý soubor militárií, zemědělského náčiní a jezdecké výstroje naznačují, že asi došlo k náhlému zániku lokality a proto i k rychlé archeologizaci kovových i jiných artefaktů, které již nebylo možné dále zužitkovat. Mladé Buky Tvrziště zkoumané archeologickým terénním výzkumem roku 2000 - 2001 (Wolf - Wolf - Tichý 2002) je situováno v jihozápadní části intravilánu obce v mírném severně orientovaném svahu v pravobřeží nad říční inundací Úpy (ul. N a Vyhlídce čp. 389). Z tzv. prvního vojenského mapování a z císařského otisku indikační skici stabilního katastru vyplývá, že lokalita byla situována nedaleko kostela sv. Kateřiny na okraji sídlištní zástavby lesní lánové vsi již v 18. století a pravděpodobně tomu nebylo jinak ani v předcházejících staletích (obr. 14). Z hlediska morfologie terénu se jedná o lokalitu nepravidelného kuželovitého tvaru o průměru 20 - 25 m, mírně vyvýšenou nad okolní svažitý terén (obr. 26:1; obr. 32). Jak ze severozápadní, tak z jihovýchodní strany j i ohraničují dvě silnější vodoteče v patrné terénní depresi. Jižní část lokality překrývají z jedné třetiny recentní navážky o mocnosti 0,5 - 1 m. V hodnocení nálezového prostředí keramiky z mladobucké tvrze zdůrazňujeme přítomnost - 9 8 - destrukčních uloženin nad komunikačním stratigrafickým horizontem (vr. 6) v zahloubené části stavebního objektu, který byl situován v centrální části lokality. Je zřejmé, že převážná část keramického souboru z těchto destrukčních uloženin pochází především ze závěrečné fáze stavby. Lze předpokládat, že vzhledem k zvažované funkci a tedy i nepříliš širokému intervalu existence objektu představuje keramika jak z komunikačního horizontu, tak z horizontu zánikového chronologicky relativně homogenní soubor5 3 . N a jednorázové utvoření destrukčního horizontu výplně obj. 1 poukazuje mimo jiné i pohyb zlomků téže nádoby v jeho uloženinách. Keramika komunikační úrovně zahloubeného objektu a destrukční výplně vykazuje identické vlastnosti. Nestejnou vypovídací hodnotu přikládáme mladším kontextům zřejmě odpadního charakteru zjištěných v okrajové severní části lokality (sondy C a E). Z předběžného posouzení keramických zlomků vyplynulo, že k tvorbě těchto odpadních uloženin docházelo patrně v širším časovém intervalu, absence makroskopicky postižitelné hranice kontextů však nevylučuje i uložení v kratším časovém úseku a tedy i menší míru časové heterogenity keramických zlomků, než bychom předpokládali (srov. Wolf - Wolf - Tichý 2002). Z dalších uloženin jmenujme svrchní zásyp obj. 1, který patrně souvisí s hospodářským využíváním plochy lokality v novověku (Tab.2). Z archeologických pozorování jednoznačně vyplývá, že na lokalitě musíme počítat s dvěma sídlištními fázemi, pracovně označovanými jako Mladé Buky I a II (obr. 27). Starý Rokytník Obec Starý Rokytník se nachází cca 3 km vzdušnou čarou jihovýchodně od Trutnova. Tvrziště, zkoumané záchranným archeologickým výzkumem roku 1988 ' 2 Jednalo se o destrukční vrstvy (vr. č. 3 - 5) vyznačující se zastoupením hrubých komponent, především značného množství větších či menších torz vypálené hliněné omazávky (cca 30 kg) se stopami stavebně-konstrukčních prvků, dále pozůstatky spálených dřev, uhlíků (cca 7,5 kg), a kamennou destrukcí ve výplni východní části objektu (opět vrstvy 4, 5; obr. 26:2). Hloubka objektu dosahovala 150 - 170 cm (měřeno od povrchu). Jeho půdorysné rozměry lze vzhledem k částečnému odkryvu pouze odhadovat, a to na cca 450 x 350 cm. Z jihu byl objekt opatřen cca 150 cm širokou vstupní šíjí s nejméně dvěma stupínky schodů vytvořených v podloží. Kolmé či šikmé stěny objektu lemoval negativ základového prahu o šíři 20 - 30 cm a hloubce 15 cm. Ten zároveň tvořil předěl mezi vnitřkem objektu a vstupním prostorem. '3 Přesto zde nelze vyloučit reziduálni příměs. Definujeme j i jako sekundární přítomnost artefaktu ve stratigrafickém kontextu, který je mladší, než kontext, v němž byl daný artefakt původně uložen. - 9 9 - (Wolf 1989a), leží na severozápadním výběžku kostelního návrší, západně od kostela sv. Simona a sv. Judy. Na jižní, západní a severní straně návrší spadá terén příkře do údolí, v němž se rozprostírá stejnojmenná lesní lánová ves (obr. 13). Původně manská tvrz byla zbudována ve výšinné ostrožné poloze (obr. 34) a od okolního terénu j i odděloval patrně do skály vylámaný příkop. Východní část vlastního jádra tvrziště byla již v minulosti narušena výstavbou domu čp. 221. Při pozdějších stavebních úpravách v těsné blízkosti domu došlo k opětovnému narušení archeologické situace (obr. 28:1). Předmětem terénního výzkumu se tudíž stalo torzo zahloubeného objektu (dno 90 - 100 cm pod povrchem) s relikty zděné obvodové podezdívky (obr. 35). Z popisu nálezové situace vyplývá, že vlastní výplň objektu tvořilo stratigraficky homogenní jílovitopísčité souvrství o mocnosti cca 35 - 55 cm (Wolf 1989a, 2), které nejspíše vzniklo záměrným zasypáním objektu snad v souvislosti s jeho likvidací (srov. obr. 28:2). Součástí této výplně byla početná keramická složka (527 ks) včetně jednoho mincovního nálezu. Je jím denár Kazimíra Jagellonského, jehož oběh byl v českých zemích ukončen v poděbradském období (Stindl 1989). Se zánikovým horizontem patrně souvisí požárová a destrukční vrstva, překrývající zahloubený objekt a obsahující typologický obdobnou keramiku. Posuzovaný soubor, čítající na 732 fragmentů, lze spojit především se závěrečnou etapou existence objektu. Javorník Obec Javorník se nachází cca 10 km vzdušnou čarou na severozápad od Trutnova. V jižním intravilánu této lesní lánové vsi je v komunikačně exponovaném místě situováno tvrziště s dodnes patrnými fortifikačními i stavebními relikty. Jedná se o původní manskou tvrz, která byla zbudována v nížinné poloze, její oválné jádro (20 x 10 m) však dostatečně chránil 14 - 16 m široký příkop napájený vodou (obr. 29). Dochovanou součástí zástavby opevněného jádra tvrze byla patrně věžovitá stavba, jejíž gotické sklepní prostory dodnes překrývá suťový kužel. Archeologický záchranný výzkum, provedený roku 1987 na lokalitě tehdy ohrožené demolicí budovy místního hostince (čp. 20), mohl sondáží prozkoumat pouze velmi omezenou plochu v úseku od centrální části tvrziště po vnitřní patu obvodového příkopu (Jirásek - Sigl - Wolf 1988). Předmětem našeho zájmu se stala ta část keramického souboru, jenž pocházel ze stratigraficky homogenních odpadních vrstev ukládaných na vnější straně valového tělesa, archeologicky identifikovaného při hraně vnitřní plochy jádra tvrze. Vzhledem k - 100 - nízkému stupni fragmentarizace, kvantitě i skladbě keramického souboru (kachle), lze hovořit o vzniku těchto uloženin v průběhu relativně krátkého časového horizontu. Stratigrafická pozice uloženin umožňuje posuzovaný nálezový soubor položit k závěrečné fázi existence tvrze. Bylo získáno kolem 4200 keramických zlomků, z nichž naprostá většina náleží technologicky jednotné, oxidačně vypalované hrnčině (srov. Jirásek - Sigl - Wolf 1988, 115-117). Břečtejn Stejnojmenný hrad s obvodovou plášťovou zdí se nalézá cca 6 km severozápadně od Trutnova v západní části Pekelského hřbetu modelovaného skalními slepencovými útvary. N a největší skalní kře v okolí lokality bylo vystavěno hradní jádro (obr. 50). Fortifikační roli skalního útvaru doplňovalo na severní, východní a jižní straně zdvojené hradební pásmo s uměle vyhloubenými příkopy. I přes plošně relativně rozsáhlý terénní odkryv, který se uskutečnil v roce 1992 (Cejpová - Sigl - Wolf 1993), byl získán relativně malý, nadto značně fragmentarizovaný (tab. 29:4), ale chronologicky citlivý keramický soubor (1290 ks). Typologická analýza zaměřená na uloženiny sondy XIII (476 ks) prokazuje homogenní charakter souboru (tab. 29:5). Je i z tohoto důvodu pravděpodobné, že soubor reprezentuje závěrečnou fázi vesměs nedlouhé existence hradu. Velmi důležitou skupinu nálezů tvoří mince v sondách VII, VIII a XIII (obr. 30). Hrady Adršpach, Střemen, Skály a Vízmburk Pro poznání keramické produkce v širších geografických souvislostech sledujeme také keramické soubory z hradních sídel na nej hořejší Metuji. Jedná se však o nepočetné soubory získané povrchovými sběry, jimž lze ze zřejmých důvodů přičítat jen slabou vypovídací hodnotu. Nelze ale vyloučit spojení těchto souborů se závěrečnou fází existence hradních lokalit, jestliže došlo pouze k částečné archeologizaci posuzovaných souborů. Z historického kontextu vyplývá, že k přerušení života zde došlo během vojenské akce, která měla pro dvě z uvedených sídel fatální následky, když roku 1447 byly hrady nejprve vykoupeny a poté pobořeny. Stejný osud postihl i nedaleký hrad Vízmburk, vzdálený od Trutnova 13 km vzdušnou čarou na jihovýchod. Jeho téměř „pompejská" situace (srov. Hejna 1983, 491) vybízí do budoucna k detailnějšímu srovnávacímu studiu zatím nedostatečně publikovaného keramického souboru. Z dosud zveřejněných příspěvků k archeologickému výzkumu hradu vyplývá, - 101 - že v keramickém soubru je zastoupena keramika hradištních tradic výroby, dále tvarově rozmanitá keramika charakterizující především 14. století, a konečně mladší keramika okrových a oranžových odstínů (Hejna 1981, 28; srov. Soukup 2003, 29). 5. 3. Opory absolutní chronologie nálezových souborů V případě keramického souboru z výplní zahloubených sídlištních objektů odkrytých v Trutnově - Farské ulici lze vcelku bez obtíží vymezit jejich spodní časovou hranici 60. léty 13. století, kdy je Trutnov (Úpa) poprvé bezpečně doložen (RBMII, č. 1294, s. 557). Problém ale činí svrchní časová mez, protože zánik sídlištních objektů není možno přímo vztáhnout k písemně zaznamenané události. Jestliže však hovoříme o lokačním sídlišti městského charakteru, nelze vyloučit, že se proces stabilizace zástavby protáhl na několik desetiletí a že kulminoval na počátku či v průběhu 1. pol. 14. století. Pokud platí tento závěr, dostáváme rámcově svrchní časovou hranici pro datování souboru, resp. pro vznik výplní sídlištních objektů. Je zapotřebí zvážit i to, zda k urbanistickým proměnám městského útvaru nevedl královský zábor Trutnova, jenž lze položit na přelom 13. a 14. století, tedy na počátek zvažovaných proměn prostorové struktury zástavby. S absencí návaznosti keramických souborů na datovanou historickou událost se setkáváme u Rechenburku, Bolkova (1. fáze), Vlčic a tvrze v Hajnici-Kyjích. Jedná se o lokality zcela mimo pozornost středověkých písemných zpráv. Jejich existence však podle historické literatury souvisela se Svábenickým dominiem na horní Úpě (Wolf 1977, 1998), s čímž lze souhlasit především v chronologické z části i majetkoprávní rovině. Na sepětí Rechenburku se Svábeni ci pravděpodobně poukazuje i název hradu, který je vykládán jako soudobá upomínka příbuzenských svazků mezi majiteli sídla a Hrabišici (Wolf 1983, 257). Z toho by vyplývalo, že fungování lokalit bylo z časového hlediska omezeno přítomností Svábeni ců na Trutnovsku, tj. asi od poloviny 13. do počátku 14. století. Skutečnou dobu vzniku těchto opevněných sídel však přesněji určit nedokážeme. Do kategorie lokalit mimo dosah písemných zmínek patří rovněž hradní sídla u Radvanic a Stárkova. Jejich existenci ale můžeme spojovat s kolonizací oblasti východně od horního Poúpí pravděpodobně rodem erbu třmene v 2. polovině 13. století a na počátku 14. století (Šimák 1938, 892; Hejna 1969, 74; Lochmann 1982, 21; Musil 2003). Písemné zprávy postrádáme rovněž k hradní lokalitě na vrchu Bradlo, stejně jako k nedalekému dehtárenskému výrobnímu areálu v Labské stráni u Mostku. V - 102 - zánikovém stratigrafickém horizontu Bradla ale registrujeme nálezy ražeb pražských grošů a parvů z let 1300 - 1305 (Hejna 1974, 393), které poskytují datum ante quem pro dataci keramiky nejen z Bradla, ale i souboru z Labské stráně (Tichý - Wolf 2001, 96). Otázkou je v jakém vztahu je zánik obou lokalit k působení miletínského řádu Německých rytířů v oblasti tzv. olešnického újezdu (srov. Wolf 1974, 408; Čapský 1998, 13). Problémy vystávají také u souboru z tvrze v Mladých Bukách, a to u té části, kterou spojujeme se starší sídlištní fází lokality. Absolutní datování tohoto souboru vychází z předpokladu, že mladobucká tvrz jako manské sídlo vzniklo v souvislosti s počátky manského systému na Trutnovsku. Jeho první bezpečné doklady datujeme k roku 1316 (CIM II, č. 99, s. 173). V historické literatuře panující tendence spojovat vznik manského systému se zmínkou kronikáře Neplacha k roku 1277 (Wolf Kalistová 1964; Doležal 1992; srov. Simák 1938, 881) však ponechává otevřenou možnost k posunutí datování tvrze hlouběji do minulosti. Pro existenci tvrze v 1. polovině 14. století nepřímo hovoří také nej starší zmínka o obci Mladé Buky z roku 1358 (LC 1/1, s. 30). Je totiž pravděpodobné, že venkovské prostředí tvořilo ekonomické zázemí manského sídla (Wolf 2004). Podle historických indicií můžeme soubor z první sídlištní fáze tvrze položit do průběhu 1. poloviny 14. století s tím, že spodní a svrchní časová hranice se jeví dosti neostře. Obdobně limitované možnosti nabízí také druhá sídlištní fáze, jejíž datování do 2. pol. 15. případně počátku 16. století přibližuje zmínka o dvou mladobuckých manských sídlech z roku 1482 (AČXV, 358). S konstituováním manského zřízení na Trutnovsku pravděpodobně souvisí také vnik další manské tvrze ve Starém Rokytníku (Sedláček 1887, 98). Vytvoření výplně zahloubeného objektu tvrze však spadá do pozdějšího období, zdá se ale že nikoli k roku 1482, kdy se manská tvrz objevuje písemných pramenech (Sedláček 1887, 98), nýbrž do druhé třetiny 15. věku. Nasvědčuje tomu již zmiňovaný nález denáru Kazimíra Jagellonského ze stratigraficky homogenní výplně objektu. Nejzazší možné datum jeho oběhu představuje rok 1469, kdy byl mincovním řádem Jiřího z Poděbrad oběh této ražby ukončen (Stindl 1989). Tím dostáváme datum ante quem pro keramický soubor z výplně zkoumaného objektu sídla. Zhola nic nevíme o počátcích manské tvrze v Javorníku. O prvních majitelích se dovídáme na počátku 15. století. Četnost písemných zmínek se stupňuje od roku 1477 v souvislosti s majetkovými transakcemi. Poslední majitelé a snad i obyvatelé tvrze jsou - 103 - uváděni k létům 1528 a 1533 (Jirásek - Sigl - Wolf 1988, 113). Poslední datum proto tvoří nej pravděpodobnější datum ante quem pro keramický soubor ze zánikové fáze tvrze. Do 15. století s největší pravděpodobností spadá vznik hradu Břečtejna, sídla manské šlechty, Zilvárů. První zmínka o něm se objevuje roku 1455, další zpráva pochází z roku 1522, kdy jsou zilvárovské majetky propuštěny z manství. Soudí se, že již v 1. polovině 16. století přestává být Břečtejn obydlen (Cejpová - Sigl - Wolf 1993, 96). Sídlištní aktivity na lokalitě ve 2. polovině 15. a na počátku 16. století dokládají rovněž haléř Vladislava II. Jagellonského z let 1482 - 1485 a zhořelecký haléř z doby před rokem 1516 aj. (Cejpová - Sigl - Wolf 1993, 94). Ačkoli s existencí hradů Adršpach, Střemen, Skály a Vízmburk můžeme počítat již ve 14. případně i ve 2. polovině 13. století, zajímá nás daleko více zánikový horizont těchto hradů. Ten lze na základě písemností položit k roku 1447. Tehdy došlo k zániku jmenovaných lokalit (vyjma pravděpodobně poškozeného hradu Skály; Sedláček 1887, 70, 173; srov. Durdík 2000, 503, 528). Z toho vyplývá, že rok 1447 můžeme jednoznačně považovat za datum ante quem pro chronologicky blízké soubory získané povrchovými sběry na hradech Adršpach, Střemen a podmíněně i Skály. Z dosud uvedeného vyplývá, že možnosti absolutního datování nejsou sice nijak velké, nejsou však ani zanedbatelné a lze je považovat za adekvátní vzhledem k našemu záměru. Je zřejmé, že disponujeme keramickými soubory, které se na základě historických opor absolutního datování koncentrují do 2. poloviny 13. století, do 1. pol. 14. století, dále do 1. a 2. poloviny 15. případně do 1. třetiny 16. věku. Zřetelný časový hiát tvoří 2. pol. 14. století. Tyto chronologické úseky pracovně vymezují jednotlivé vývojové keramické fáze (1, 2a, 2b. 3a 3b), které se pokusíme dále charakterizovat. Nelze vyloučit, že u spodní a svrchní časové hranice daného časového intervalu může dojít ke zpřesnění na základě datování keramického typu per analógiám. Jemnější členění keramických fází je však spíše úkolem pro budoucí výzkum (tab. 2). Výhoda základního chronologického rozfázování spočívá ve skutečnosti, že poskytuje periodizační základ lokální keramické chronologie nezávislý na jiných regionálních schématech, u nichž nelze zcela vyloučit, že odrážejí více nebo méně diferencované - 104 - vývojové tendence3 . Do pracovně stanovených keramických fází řadíme keramické soubory následovně: Fáze 1 (2.pol. 13. - p o č . 14. stol.): Trutnov - Farská ul. (starší horizont) Rechenburk Vlčice Hajnice-Kyje Bolkov (starší fáze) Stárkov Radvanice Bradlo Mostek Fáze 2a (1. pol. 14. stol.): Trutnov - Farská ul. (mladší horizont) Mladé Buky I (starší fáze) Bolkov (mladší fáze) Fáze 2b (2. pol. 14. stol.): není k dispozici Fáze 3a (1. pol. 15. stol.): Staré Buky Adršpach (zánikový horizont) Střemen Skály (zánikový horizont) Vízmburk (zánikový horizont) Fáze 3b (2. pol. 15. - poč. 16. stol.): Mladé Buky II (starší fáze) Javorník Břečtejn 3 4 Je otázkou, do jaké míry lze na základě tohoto argumentu vyloučit datování podle analogií i tam, kde sledujeme velmi podobné technologické i morfologické trendy (SZ Čechy až severní Morava i Slezsko). - 105 - 5. 4. Vypovídací hodnota keramických souborů Z přehledu nálezových souvislostí keramických souborů vyplývá, že tyto soubory tvoří kvantitativně i kvalitativně informačně nesourodou skupinu pocházející z odlišně utvářených sídlištních stratigrafií a různě rozsáhlých archeologických odkryvů. To samozřejmě vyvolává otázky po míře reprezentativnosti výsledného obrazu variability zkoumaného keramického typologického spektra, na jehož rozpětí působily jistě i okolnosti zániku lokalit. V převážné většině disponujeme fragmentarizovanými soubory získanými z nepříliš komplikovaných sídlištních souvrství, která vznikala během krátkodobého osídlení lokality či objektu (Rechenburk, Vlčice, Radvanice, Stárkov, Bradlo, Mostek a Břečtejn) nebo která vznikla během časově omezené závěrečné fáze či horizontu dlouhodobě fungující lokality nebo její sídlištní fáze (Javorník, Starý Rokytník, Mladé Buky II). Lze předpokládat, že soubory této povahy spojuje společný jmenovatel, a to vysoký stupeň chronologické homogenity většiny typologických znaků příslušného nálezového souboru. Přitom ale nelze úplně vyloučit možnost kontaminace souboru starší nebo mladší keramickou složkou. Např. vzhledem k záměrné likvidaci stavebních objektů patrně v souvislosti s reorganizací rané lokační zástavby Trutnova, jeví se riziko kontaminace souborů z výplní zahloubených objektů z Farské ul. jako dosti veliké již vzhledem k předpokládanému jednorázovému vzniku výplně objektu obsahující chronologicky nesourodé prvky sídlištní fáze a zánikového horizontu (ty však prozatím v plné šíři rozpoznat nedokážeme). Jestliže však platí výše uvedený předpoklad jednorázového vzniku výplně objektu, pak můžeme usuzovat na současnost většiny těchto typologických znaků, třebaže z pochopitelných důvodů hovoříme o současnosti v rámci širšího časového intervalu. Zatímco převážná část souborů vznikla v důsledku více nebo méně postupného opuštění lokality, pouze ve dvou až třech případech registrujeme materiál z destrukčních stratigrafických horizontů vzniklých v souvislosti s náhlým zánikem objektu či celé lokality. Díky nálezovému prostředí těchto souborů lze usuzovat na vyšší míru kumulace současných, typologický variabilních znaků v jednotlivých souborech, což zvyšuje jejich chronologickou vypovídací hodnotu a zároveň snižuje riziko vyššího stupně kontaminace staršími složkami. Destrukční horizonty registrujeme v Mladých Bukách I, Bolkově a Vízmburku (informace o keramice z dvou posledně jmenovaných lokalit je však obtížně dostupná a ne plně vyhovující výběrovým - 106 - kritériím pro keramologickou analýzu). Z uvedeného vyplývá, že ze 16 souborů, z nichž 3 byly získány při povrchové prospekci, vykazuje nejvyšší možnou vypovídací hodnotu pouze jeden soubor (Mladé Buky I). Shodou okolností ale u něj postrádáme přímé archeologické opory absolutního datování. Ty se vyskytují jen ve třech případech, a to v zánikovém horizontu opevněné lokality na Bradle, dále v zánikovém horizontu zahloubené části stavebního objektu ve Starém Rokytníku a v sídlištních souvrstvích na Břečtejně (obr. 30:2-3). Vedle těchto mincovních nálezů však jakékoli jiné archeologické opory postrádáme. Neméně důležité opory získáváme prostřednictvím historických dat vážících se k 9 lokalitám resp. k těm jejich vývojovým fázím, které přibližně vymezují časovou hranici vzniku příslušného nálezového souboru. Získáváme tak datum ante quem, které představuje svrchní časovou hranici existence typologických znaků daného souboru v živé kultuře. Jen v některých případech je zjistitelná i spodní časová mez. U 6 lokalit lze získat datovací opory pouze nepřímo, a to prostřednictvím historických souvislostí, z nichž se dá odvodit přibližný chronologický interval „živého" keramického souboru (tab. 1). Jestliže jsme jako vstupní kritéria analýzy keramických souborů zvolili kvalitativní a kvantitativní vlastnosti souborů, tj. rozsah zkoumané plochy, stratifikace souboru, nálezové prostředí, stupeň dochování (fragmentarizace), reprezentativnost zkoumaného vzorku apod., pak našim požadavkům na plnohodnotný rozbor vyhovují jen některé keramické soubory. Shodou okolností se však jedná o ty, které patří k početně reprezentativním a z hlediska vypovídací hodnoty k těm kvalitnějším. Přesto, že dva z nich byly získány staršími archeologickými výzkumy, doposud se nestaly předmětem hlubšího keramologického studia (Trutnov - Farská ul., Staré Buky), což je další důvod, proč vyžadují detailní pozornost. Vedle souborů z Trutnova - Farské ul. a Starých Buků může do diskuze nad vývojem keramické produkce na Trutnovsku zasáhnout další zevrubněji nepublikované celky, a to soubor z Mladých Buků, jehož nálezové okolnosti poskytují cenný obraz o relativní chronologii keramiky širšího časového rozpětí, a keramický soubor datovaný mincemi ze stratigrafií nepříliš dlouho osídleného pozdně středověkého hradu Břečtejna. Ty soubory, které již byly alespoň dostatečně zpracovány a částečně publikovány, nebyly začleněny do analytických procedur přímo, zahrnujeme je ale do charakteristiky keramických sekvencí. Jsme si - 107 - vědomi, že tak činíme na základě dostupných publikovaných údajů, které netvoří informačně vyrovnaný poznávací základ5 5 . 5. 5. Analýza Vlastní rozbor keramických entit vycházel z koncepce typu jako průniku množiny technologických a morfologických znaků (Bubeník - Frolík 1995), které byly makroskopicky nejprve definovány a poté zaznamenávány do databázové podoby prostřednictvím alfanumerických kódů. Databázové záznamy, sledující charakter keramických tříd, druh keramických nádob, kategorii fragmentu, typ a variantu okrajové profilace, typ výzdoby aj. v dané stratigrafické jednotce pak posloužily k analýze četností těchto znaků v rámci stratigrafických jednotek a fází. Zcela jistě se do postupů použitých při zpracování souboru promítly některé subjektivní faktory. Vedle omezení, jež při deskripci a určování druhu keramických tříd skýtá vizuální popis, to je především míra fragmentarizace keramických zlomků, která zpravidla zkresluje poměr keramických tříd (zde lze poměrné zastoupení keramických tříd objektivizovat určením hmotnosti dle počtu fragmentů té které třídy), četnosti výzdobných prvků v jednom statigrafickém kontextu, poměr druhů nádob aj. v nálezovém souboru a následně i odhad reálného poměru keramických vlastností „živého" souboru, což je zapotřebí reflektovat při interpretačních závěrech, např. nad poměrem zastoupení výrobních technologií5 6 . 3 3 Za nahlédnutí do těchto keramických souborů (Rechenburk, Vlčice, Hajnice-Kyje, Břečtejn, Javorník) děkuji archeologickému oddělení Muzea východních Čech v Hradci Králové. Stejně tak děkuji Muzeu Podkrkonoší v Trutnově za kontakt se soubory z Bradla a Bolkova (nálezové souvislosti posledně uvedeného souboru jsou po desetiletích skladování v muzejním depozitáři bohužel nezjistitelné, lze tedy odkázat pouze na práce: Hejna 1960,1962). 3 6 Dodejme, že sledování fragmentarizace má charakter orientační pomůcky v eliminaci subjektivních faktorů, promítajících se do analýzy a výsledného hodnocení souborů. Jako metoda je spíše námětem na diskuzi vedenou nad konkrétními „mrtvými" soubory. Například nad permanentní otázkou reprezentativnosti vzorku, tj. v jakém poměřuje složení „statického" keramického souboru k typologické skladbě nádob středověké domácnosti, u níž navíc musíme připustit z různých provozních důvodů oscilaci (nestejná životnost) keramických forem v delším i kratším časovém měřítku (Orton - Tyers Vince 1993, 166). - 108 - Klasifikace a popis keramických tříd Technologické znaky jsou u některých tříd ( H = hrnčina) zastoupeny nerovnoměrně, neboť nemohly být z objektivních důvodů jednoznačně určeny, např. barva, výpal. Znaky: 1 - makroskopická struktura keramické hmoty, ostřivo; 2 charakter a úpravy povrchu; 3 - tvrdost a chemismus výpalu; 4 - barevné spektrum; 5 afinita, vnější podobnost s jinými keramickými třídami; 6 - hlavní nebo doplňující znaky, poznámky (Nováček 2000)57 . H l 1: slída hojně, písek zrnitost 0 < 1, ojediněle 0 < 2 mm 2: výpal tvrdý, redukční, kolem 650 °C 3: povrch mírně drsný 4: odstíny hnědé, hnědočerné, černošedé, hnědooranžové H2 1: slída stopově, písek zrnitost 0 < 1, ojediněle 0 < 2 mm 2: výpal tvrdý, oxidační, 800 - 900 °C 3: povrch mírně drsný, červené malování 4: šedomodrá, šedobílá H3 1: stopově slída, zrnitost minimální 0 < lmm 2: výpal velmi tvrdý, oxidační 3: povrch hladký 4: oranžová H4 1: stopově slída, zrnitost minimální 0 < lmm 2: výpal velmi tvrdý, oxidační 3: povrch velmi hladký, vnitřní poleva (hnědá, oranžová) 4: oranžová, zelená, hnědá H5 1: stopově slída, zrnka písku až 5mm 3 Za provedení mikroanalýzy vzorků třech technologicky odlišných tříd (Hl, H2, H13) děkuji kolegu M . Hložkovi. - 109 - 2: výpal velmi tvrdý, oxidační 3: povrh hladký 4: žlutá až okrová H6 1: stopově slída, zrnitost 0 < lmm 2: výpal velmi tvrdý, oxidační 3: povrch hladký, červené malování 4: oranžová 5:H3 H7 Kamenina Tzv. loštické zboží H8 oboustranně polévaná H9 1: písek, do lmm 2: velmi tvrdý, oxidační 3: povrch hladký 4: žlutá H10 1: písek max. do lmm, slída 2: velmi tvrdý, redukční 3: hladký, radélko 4: černá, černošedá (vnitřní strana šedá) H l i 1: ostřivo makroskop. nepozorovatelné 2: tvrdý, oxidační 3: hladký, červené malování 4: světle žlutá H12: 1: jemně plavená, písek do 0,05 mm 2: oxid. povrch - 110 - 3: velmi hladký, červené malování. H13 1: křemen 0 < 4mm, grafitová břidlice 2: redukční kolem 600 °C, oxidační kolem 1000 °C 3: slinutý, rozpraskaný, místy pokrytý skelnou fází 4: tmavě šedé až šedočerné odstíny 6: patrně severomoravský výrobní okruh Keramické fáze Fáze I Podle dosavadních zjištění lze říci, že tuto fázi charakterizuje výskyt dvou hlavních keramických technologických skupin: především keramické třídy H l , vedle níž se objevuje keramická třída H2. Rozbor zastoupení hlavních keramických tříd na lokalitě Trutnov - Farská ulice ukázal, že hrnčina H l tvoří přibližně čtyři pětiny nálezového souboru. Zbývající pětinu představuje hrnčina H2 a ojediněle se vyskytující třída H5 (tab. 16). Dominantní zastoupení třídy H l v této sekvenci potvrzuje její podíl v dalších keramických souborech, kde zřetelně tvoří naprostou většinu. Týká se to souborů z Rechenburku Bolkova (Hejna 1960; 1962, 470), Vlčic (Sigl - Wolf 1983a, 642) a Hajnice-Kyjí (Wolf - Sigl - Jirásek 1989, 96-99). Předpokládáme, že se obdobná hrnčina ve stejných proporcích vykytuje na vzdálenějších lokalitách jako jsou Radvanice (Lochmann 1982, 15) a Stárkov (Musil 2003, 46). N a menší podíl hrnčiny H2 v této fázi poukazuje i soubor z Rechenburku. Malý podíl zastoupení technologicky blízké světlé keramiky dokládá rovněž stárkovský soubor (Musil 2003, 46). Soubor z Trutnova Farské ulice dále potvrzuje tendenci dobře patrnou u již publikovaných souborů, totiž zřetelnou převahu bezuchého hrnce v morfologické skladbě fáze (tab. 17). Ukazuje se, že v typologickém spektru tvoří přibližně dvě třetiny. Vyšší procento připadá na zvonovité pokličky, další tvary jsou zastoupeny pouze ojediněle. Patří sem hrnec (hrnek) s uchem (viz též Sigl - Wolf 1983a, 641), džbán, mísa, miniaturní nádobka (tab. 37:5,6), snad i zásobnice (tab. 10). V trutnovském souboru registrujeme ojedinělý doklad tzv. miskovité pokličky (tab. 31:7) (viz též Hejna 1974, 379), ve stárkovském souboru se vzácně objevuje akvamanile v zoomorfním provedení (Tichý - Tůma - Wolf 1999, 117). - 111 - U hrncovitých nádob sledujeme až pozoruhodnou variabilitu okrajových profilací. Naprosto převažujícím typem však je tzv. nepravé okruží s jeho dalšími variantami (viz též Hejna 1960, tab. X I ; 1974, 379-384; Lochmann 1982, 18; Musil 2003, 47). Ze zbývajících typů vykazují vyšší zastoupení toliko okraje vyhnuté hraněné a ovalené s vnitřním prožlabením (viz též Sigl - Wolf 1983a, 642; Musil 2003, 47). Z ostatních máme doloženy: okraj kolmo protažený, zesílený, zesílený žlabený, vyhnutý zatažený, kolmo vytažený zesílený, vyhnutý šikmo hraněný, kyjovitě zesílený, vyhnutý zahnutý, vyhnutý zaoblený, nízké nepravé okruží a nízké pravé okruží (tab. 6). N a rozdíl od trutnovského nízkého okruží, jež se váže k třídě H2, předchozí profilace spojujeme s třídou H l . Dodejme, že nízké okruží (pravé) bylo zaregistrováno při prohlídce bradelského souboru, jeho doklady disponujeme rovněž ze Stárkova (Musil 2003, tab. X X I , 110). Ojedinělé okraje džbánů charakterizuje nízké okruží (tab. 7:2) U mís či misek pozorujeme okraje s šikmo či vodorovně profilovanou nebo mírně zesílenou a vodorovně protaženou ploškou (tab. 7:13,14). Okraji hraněnými, přehnutými, zesílenými i ovalenými se vyznačují zvonovité pokličky (tab. 7:1,12,16). Z výzdobných prvků je pro keramickou fázi I příznačná rytá šroubovice, která představuje dominující znak. Z rozboru trutnovského keramického souboru vyplynulo, že tvořila téměř tři čtvrtiny výzdobné skladby. Podstatnou část zbývajících výzdobných prvků zaujímala vývalková šroubovice. K dalším, již sporadičtěji zastoupeným aplikacím počítáme červené malování, jednoduchou či mnohonásobnou vlnici (tab. 27:6; tab. 37) (vit též Hejna 1960, tab. X V ; Sigl - Wolf 1983, 642; Wolf 1983, 261; Tichý - Tůma - Wolf 1999, 118), hřebenovité vpichy (Hejna 1960, tab. X V ; Lochmann 1982, 19; Wolf 1983, 260), nehtovité vrypy (Musil 2003, 49), žlábkování a zřídka také vzájemné kombinace těchto znaků (tab. 8:1, 2, 5, 6, 9, 10, 11). Je charakteristické, že se s kombinací vývalkové šroubovice a červeného malování běžně setkáváme ve spojitosti s hrnčinou H2, zatímco ostatní prvky nacházíme u keramické třídy H l . Specifický výzdobný prvek představují křížové vrypy aplikované na ucha hrnkovítých a džbánovitých nádob (Tichý - Tůma - Wolf 1999, 118). Pro první keramickou sekvenci jsou příznačné především stopy po podsýpce a hrnčířských značkách na dnech nádob. V případě značek lze rozlišit pět typových variant (tab. 14) (viz též Hejna 1962, 470; srov. Hejna 1974, 388). Pouze ojediněle zaznamenáváme odříznutí strunou, a to jak u knoflíků pokliček, tak i u den některých - 112 - nádob (např. Sigl - Wolf 1983a, 642; Musil 2003, 46). Je evidentní, že se odříznutí strunou váže na keramickou třídu H2. Fáze Ha Skladba keramických tříd druhé keramické fáze odpovídá předchozímu úseku, mění se však jejich vzájemné relace. Hrnčina H l sice představuje stále převažující skupinu, tvoří však již jen nevýrazný nadpoloviční podíl ve skladbě technologických tříd. Naproti tomu zřetelně stoupá zastoupení hrnčiny H2 (tab. 38). Rozbor keramického nálezového souboru z první sídlištní fáze tvrze v Mladých Bukách dokonce ukazuje její převažující podíl v tomto souboru (tab. 25:4), což jenom potvrzuje tendenci patrnou v trutnovských keramických souborech, reprezentujících mladší horizont osídlení ve Farské ulici (tab. 15) a v souboru z Bolkova - mladší fáze (Hejna 1962, 470). Pouze stopově se opět objevuje keramická třída H5, poprvé registrujeme stopový výskyt hrnčiny H l 1. V morfologickém spektru znovu převažuje hrnec, jeho podíl se oproti fázi jedna nijak nezměnil. Konstatujeme však menší nárůst fragmentů džbánů a zvonovitých pokliček (miskovité chybí). Dále lze pozorovat ojedinělý výskyt hrnců (hrnků) s uchem, mís a miniaturních nádobek. Nový morfologický tvar představuje kahánek (tab. 33). Proměny zaznamenáváme u okrajových profilací hrnců, jejichž typologická šíře se nyní ztenčuje. Dominantním okrajem se stává vysoké okruží, které současně představuje nový typologický prvek. Lze říci, že jeho podíl dosahuje téměř poloviny. Již méně je zastoupeno nepravé okruží a nízké (pravé) okruží. Z ojediněle se vyskytujících okrajů jmenujme okraj prožlabený, vyhnutý zatažený, kyjovitě zesílený a římsovitý (tab. 20; tab 26). Nízké a vysoké okruží a lištovitý okraj se váží na keramickou třídu H2 (tab. 27:1). Okraje džbánů charakterizují nízká okruží, profilovaná okruží s kónickým ukončením, vysoké profilované okruží a okraj vyhnutý zaoblený (tab. 7:1, 3). U mís sledujeme okraje v podobě okruží nebo vodorovně protažené hraněné či zaoblené (tab. 7:19, 20, 22). Typy okrajů pokliček zůstávají konstantní. V případě výzdobných prvků sledujeme nárůst vývalkové šroubovice a červeného malování na úkor ryté šroubovice. Tyto tři prvky tvoří nej početnější část z výzdobných motivů. Dále registrujeme ojedinělý výskyt mnohonásobné vlnice (i její kombinaci s rytou šroubovicí), hřebenovitého vpichu, žlábkování, sestupné šroubovice a radélka (tab. 8:3, 4, 13, 14, 19-24). Radélko reprezentují nejrůznější varianty, někdy - 113 - kombinivané s červeným malováním (tab. 8:19-24; tab. 24; tab. 26:4) (srov. Hejna 1962, 470). Je příznačné, že se radélko, stejně jako vývalková šroubovice a červené malování, objevují zejména ve spojitosti s hrnčinou H2. Zřídka se objevují vrypy příčně aplikované na žlabená ucha džbánů (tab. 13). Identifikovatelné technologické prvky druhé fáze se nijak zásadně nevymykají těm z první fáze, z hrnčířských značek však máme doloženy pouze dva typy, kruh a kříž (viz též Hejna 1962, 470). Podsýpka na dnech nadále tvoří dominující znak, odříznutí strunou pozorujeme znovu u pokliček a den nádob, náležících ke keramické třídě H2. Odříznutí strunou se výjimečně objevuje u miniaturních nádobek (tab. 33:14, 15). Fáze lib Pro poznání této keramické fáze dosud postrádáme adekvátní nálezové soubory. Lze však odvodit, že skladba typologických prvků bude průnikem vlastností keramických fází Ha a lila. Pokud je tento vcelku pravděpodobný předpoklad správný, lze v této fázi mezi hlavními keramickými třídami očekávat hrnčinu H l a H2 s tím, že se poměr zastoupení obou tříd bude nadále měnit, a to patrně ve prospěch skupiny H2. Vycházíme z poznatku, že třída H2 máme doloženu i v následující fázi, zatímco třídu H l již nikoli. Je proto otázkou, jestli se třída H l v průběhu této fáze nevytrácí. Další otázkou zůstává i to, zda nástup hrnčiny H3 můžeme položit již do této fáze, jestliže j i máme doloženu ve fázi následné. Lze se dále domnívat, že se zde příliš nemění morfologické vlastnosti, tj. především druhové spektrum nádob. Výjimku však mohou představovat okrajové profilace hrnců, neboť nástup profilovaných okruží je možno na základě analogií (např. Klápště 1998, 151) klást právě do této sekvence. To vše ale potvrdí až budoucí výzkum. Fáze lila Zvláště rozbor starorokytnického souboru ukázal (tab. 28:3-5), že v keramické fázi lila zachycujeme radikální proměnu skladby hlavních keramických tříd. Hrnčina H l se zde již neobjevuje, její místo zaujímá nová třída H3. Třída H2 představuje dominující technologickou skupinu, která tvoří přibližně poloviční podíl ve složení keramických tříd. Zbývající část připadá na skupinu H3 a rovněž na početně méně zastoupenou třídu H13 (tab. 5). Pouze ojediněle se objevují třídy z jemně plaveného - 114 - materiálu H9 a H12. Prvně zaznamenáváme také polévanou keramiku skupiny H4 a pravděpodobně také kameninu třídy H7. V morfologickém spektru nádob převažuje hrnec, evidujeme také pokličku a džbán. Z nových tvarů je zastoupen pohár a trojnožka (tab. 36:1-17) (viz též Hejna 1981, 28). Ojediněle se vyskytuje hrnec s uchem, mísa i miniaturní nádobka. Nálezový soubor z Vízmburku dokládá kamnářské výrobky (Hejna 1981, 28). Z okrajových profilací hrnců lze jmenovat vysoká profilovaná okruží s lištou i bez lišty a typy ovalené, výzdobné prvky tvoří červené malování a vývalková šroubovice. N a dnech nádob se objevuje jak podsýpka, tak odříznutí strunou. Tento znak, který je charakteristický především pro třídu H2, zároveň pozorujeme u některých knoflíků zvonovitých pokliček. Fáze Illb V keramické fázi Illb třída H3 již zcela převažuje. Analýzy souborů z Mladých Buků II (tab. 25; tab. 26) Břečtejna (tab 28:6; tab. 29) shodně dokládají její 75 - 85 % podíl, javornický soubor v tomto ohledu nepředstavuje výjimku. Dále zaznamenáváme nárůst polévané hrnčiny H4, jejíž zastoupení představuje okolo 10 % (srov. Jirásek Sigl - Wolf 1988, 117). Mezi nepatrně zastoupené třídy řadíme kameninu H7, hrnčiny H9, H10, H 1 2 a H 1 3 . Třída H2 se zde již neobjevuje. Převažujícím morfologickým tvarem stolní a kuchyňské keramiky je nadále hrnec, jen sporadicky je doložen hrnec s uchem. Velmi výrazný nárůst sledujeme u kamnářských výrobků, tj. nádobkových a komorových kachlů (stopově se vyskytují kachle korunní a řádkové) (tab. 35; tab. 39). Procentuální zastoupení se však v jednotlivých souborech značně liší. Zatímco v břečtejnském případě je doložen většinový podíl tohoto hrnčířského výrobku, u souboru j avornického lze hovořit o 10 % zastoupení5 8 . Pouze výjimečně je prokázán džbán, mísa, mísa s třmenovým uchem, poklička, trojnohá pánev (vždy u třídy H4) a miniaturní nádobka (tab. 34; tab. 36:16— 42) (srov. Jirásek - Sigl - Wolf 1988, 116-117). Z přítomných okrajových profilací hrnců jmenujme především typ ovalený, vytažený odsazený, kyj ovitý, okruží hraněné s lištou a profilované okruží bez středové ' 8 Pro úplnost dodejme, že tak jako v předchozích fázích, i zde jsou kvantitativní ukazatele pouze orientační, skutečnou skladbu a rozsah typologické variability keramiky v živé kultuře mohou odrážet více nebo méně zkresleně. K tomu trefné metodické poznámky U. Lobbedeye (1986, 188-189). - 115 - lišty (tab. 6; tab. 34; tab. 36:18-24). Ve výzdobě jsou zastoupeny zejména ryté linie a červené malování, méně častěji také radélko, vývalková šroubovice, žlábkování a velmi vzácně bílé malování. Všechny výzdobný prvky spojujeme zvláště s dominující hrnčinou H3, ojediněle se objevují u třídy H12. Radélko se vyskytuje i u skupiny H10 (tab. 26:6). Odříznutí strunou na dnech nádob je nejčastěji identifikovatelným technologickým znakem. Nástin chronologie hlavních keramických znaků Na základě výše uvedených poznatků o keramické náplni a absolutních oporách datování jednotlivých keramických fází můžeme shrnout získané informace o vývoji keramiky 13. až počátku 16. století na Trutnovsku do následující hypotézy (tab. 9-14): Přítomnost hrnčiny H l klademe do časového úseku od poloviny 13. století do pokročilého 14. století. Nástup keramické třídy H2 pak spojujeme především s koncem 13. věku a dále s obdobím trvajícím zhruba do poloviny 15. století. Předpokládáme, že počátky další keramické třídy H3 lze spojovat s koncem třídy H l a proto je s menší jistotou klademe do doby kolem roku 1400. Zobecnění jejího užívání spojujeme ale až z 1. polovinou 15. století. Dominantní keramickou třídou se stává až v průběhu 2. poloviny 15. věku, přičemž soudíme, že jí zůstává do průběhu 1. poloviny 16. století. Keramické třídy 15. století H7 a H13 očividně s produkcí lokálních hrnčířských dílen nesouvisejí. Do 2. poloviny 13. století, resp. do její starší fáze, klademe výskyt miskovité pokličky, která vedle běžného hrnce tvořila součást rané vrcholně středověké produkce5 9 . V průběhu 2. poloviny 13. věku nastupuje džbán, mísa, zvonovitá poklička, miniaturní nádobky a akvamanile, o něco později i hrnky s uchem. Od 1. poloviny 15. věku registrujeme poháry, trojnohé pánve a první doklady kamnářských výrobků. Ve druhé polovině 15. století máme dále doložen hrnec s uchem a mísu s třmenovým uchem, přibývají polévané hrnky. Dobu okolo poloviny 13. věku patrně charakterizují typologický starší profilace vně vyhnutých či kolmo protažených okrajů. Nástup tzv. nepravých okruží spojujeme s průběhem 2. poloviny 13. až 1. případně 2. polovinou století následujícího. Do stejné etapy je možné položit typy ovalené s vnitřním prožlabením. Počátky tzv. pravého ' 9 Tzv. miskovité pokličky lze podle dosavadních zjištění klást nejpozději do průběhu 2. pol. 13. století, spíše však do druhé třetiny 13. věku (Richter 1982; Klápště 1997). - 116 - okruží v keramické produkci klademe do souvislosti s jeho nižší variantou, kterou lze datovat do konce 13. až první poloviny 14. století. S první polovinou tohoto století spojujeme rovněž vysoké vně žlabené okruží, jehož vázanost na červeně malovanou keramiku je více než zřejmá6 0 . Do stejného období se pravděpodobně hlásí i okraje římsovité a kyjovitě zesílené. K dalším chronologicky signifikantním okrajům řadíme vývojově mladší profilovaná okruží s plastickou lištou, která klademe v souladu s analogickými datacemi do 2. poloviny 14. až 1. poloviny 15. století6 1 . Do 1. poloviny 15. věku zároveň řadíme nástup ovalených okrajů, které sledujeme do počátku 16. století. Do 2. poloviny 15. století pokládáme okraje přehnuté a vytažené s odsazením. Na přelom 15. a 16. století zařazujeme nízká vně vyhnutá okruží polévaných hrncovítých nádob. Základní výzdobný prvek 2. poloviny 13. století představuje především rytá šroubovice, nechybí ani vlnovka či hřebenovitý vpich. Vyznění těchto znaků předpokládáme v průběhu 14. století, definitivně však s koncem třídy H l . Červené malování pokládáme v souvislosti s nástupem hrnčiny H2 do poslední čtvrtiny 13. století, rozvoj této dekorace pak především do století 14. a 1. poloviny 15. věku, ústup červeného malování předpokládáme v jeho 2. polovině. Počátky radélkové výzdoby rovněž spojujeme s počátky třídy H2, těžiště jeho výskytu spočívalo ve 14. století. V 6 0 Poukazuje na to pokus o komparaci datování okruží: přítomnost vyspělých vně žlabených okruží evidujeme v souborech z Mostu (13./14. stol.-l/2 14. stol.; Velímský 1977, Klápště 2002), z oblasti severočeského Polabí ( 1 - 2/2 14. stol.; Zápotocký 1979), z Českolipska (1/3 - 4/4 14. stol. Gabriel Panáček 1994), z Hrubého Jeseníku (cca 1. pol. 14. stol.; Kouřil - Wihoda 1998), Rýmařova (1. pol. 14. stol; Goš - Novák - Karel 1985) i Wroclawi (13./14.-15. stol.; Niegoda 1999). Zohlednit lze rovněž analogie z lokalit 14. století jako Klinštejn, Drchlava, případně Hostíkovice na Českolipsku (Gabriel Smetana 1983, 126-128; Gabriel - Panáček 1994, 44-46). Srov. dále přítomnost červeného malování v podobě jednoduchých linií datovaných do 2. pol. 13. - 1. pol. 14. století v SZ Čechách (Zápotocký 1979) a výskyt okruží (typy 63 a 64) v nálezových situacích z Hradce Králové datovatelných do poč. 14. století (Richter - Vokolek 1995, 79). Srov. též statisticky nevýznamný výskyt keramické třídy H2 a okruží na lokalitách Trutnovská, konvenčně datovaných do 2. pol. 13. - 1. poč. 14. století, z nichž jmenujme starší sídelní fázi na Bolkově, Bradlo (ojedinělá nízká okruží A. Hejna v publikaci neuvádí; Hejna 1974), Rechenburk (Wolf 1983) a Trutnov (Sigl- Wolf1983). 6 1 Znovu lze uvést analogie v širším geografickém rámci: v severozápadních a severních Čechách (Klápště 2002; Zápotocký 1979), Lužici (Nowiňski 1995), Dolním Slezsku (Rzežnik - Trzciňski 1996; Jaworski - Krukiewicz 1997; Niegoda 1999) aj. oblastech (Klápště 1998), jsou datovány již do 2. pol. 14., především ale do 14./15.-pol. 15. století. - 117 - 15. století již sledujeme odlišné a méně početné varianty, které jsou však tvoří menšinu oproti hojněji rozšířenému žlábkování. Hrnčinu lepenou a obtáčenou registrujeme od 13. do 1. poloviny 15. století, vedle toho ojediněle zaznamenáváme výrobky vytáčené patrně již na rychle rotujícím hrnčířském kruhu. Tyto převažují od poloviny 15. století. Hrnčířské značky nádob sledujeme od 2. poloviny 13. do 1. poloviny 14. věku. 5. 6. K nástupu keramiky mladšího středověku v JV Podkrkonoší Podle poznatků, jež máme v současnosti k dispozici, lze asi od poslední čtvrtiny 13. století v JV podhůří Krkonoš sledovat již dvě hlavní keramické výrobní tradice. První tradici reprezentuje zmiňovaná hnědooranžová slídnatá keramika H l s různě profilovanými okraji, převládají však okraje tzv. nepravých okruží. Ve výzdobě této skupiny se objevuje vlnice, zvláště ale hustá a mělká rytá šroubovice, v některých případech kombinovaná s několikanásobnými hřebenovitými vpichy. Výskyt hřebenovitých vpichů a vlnice jako dekoračních prvků již od 2. poloviny 13. století dokládají soubory z Bolkova, Radvanic a Rechenburku (Hejna 1960, tab. X V ; Lochmann 1982, 19; Wolf 1983, 260-261). Je velmi pravděpodobné, že hrnčíři, jejichž výrobky fungovaly v prostředí manské tvrze v Mladých Bukách v 1. pol. 14. století aplikaci těchto výzdobných prvků dále rozvíjeli. Druhou tradici výroby zastupuje šedomodrobílá keramika H2 nejčastěji s okraji hrnců v podobě vyspělých okruží. Důležitým výzdobným prvkem je červené malování a vývalková šroubovice. Obě keramické třídy charakterizuje zejména technika lepení a obtáčení, zřídka lze identifikovat u červeně malované hrnčiny H2 stopy po vytáčení na rychle rotujícím kruhu. Kvantita keramiky první i druhé tradice v nálezových souborech naznačuje, že centrum výroby, z něhož obě produkce vzešly, můžeme hledat v geograficky blízkém prostředí. Naše pozornost se v tomto směru upíná k nejbližšímu tržnímu a výrobnímu centru, tj. k Trutnovu, odkud pochází analogické keramické soubory. Jestliže ve sledované oblasti zaznamenáváme počátky vrcholně středověkého osídlení zhruba od poloviny 13. století, přirozeně se ptáme, jak s touto skutečností koresponduje charakter keramických výrobků. Jisté východisko nabízí poznatek, že produkci červeně malované keramiky spojujeme s pokročilejšími formami okrajových profilací hrnců (nízké okruží), jež prozatím nelze klást k polovině 13. věku. Naproti - 118 - tomu „tradiční" způsob modelace okraje ústí hrncovitých nádob (okraje vně vyhnuté či kolmo protažené) a aplikace tradiční ryté výzdoby, související výhradně s hrnčinou H l , lze celkem bez problému spojovat s druhou třetinou 13. století obecně. Dá se proto předpokládat, že tato keramika vypalovaná v redukční atmosféře kolem 650 °C (Hložek 2003) reprezentuje nej starší vrcholně středověkou výrobní technologii na Trutnovsku, technologii, která vycházela z domácího prostředí a která umožňovala nasycení poptávky vznikajících lokálních odbytišť v procesu tzv. kolonizace. Genezi obou keramických skupin tedy spatřujeme v konstituci městského prostředí, přímé i nepřímé doklady výroby ale postrádáme. Zatímco hnědooranžovou třídu H l spojujeme s počátky trutnovské produkce „hradištních" tradic, červeně malovaná třída H2, vypalovaná v oxidační atmosféře kolem 800 - 900 °C (Hložek 2003), pak představuje jako nový element značný technologický i výzdobný posun. Je pravděpodobné, že s jejím nástupem lze počítat o něco později než u keramiky H l , protože produkce charakterizovaná soubory 2. pol. 13. - poč. 14., století tuto výrobní tradici buď ještě nezná (Horní Vlčice), nebo v menším až nepatrném množství (Bradlo, Rechenburk, Trutnov). V 1. polovině 14. století obě keramické skupiny reprezentovaly již velmi kvalitní hrnčířskou výrobu, kterou ale stále charakterizovala symbióza tradičních a inovačních postupů. Jednalo se s největší pravděpodobností o produkci vyspělého vrcholně středověkého řemeslnického prostředí, schopného vyrábět pro trh a nasytit poptávku v nejbližším a stále se zahušťujícím odbytovém zázemí (Wolf2004). Zdá se, že produkce standardizovaných, víceméně unifikovaných tvarů hrnců, resp. okrajů ústí, odráží rostoucí spotřebitelský tlak, který se hrnčířské dílny snažily uspokojit. Otázka nástupu červeně malované keramiky třídy H2 na Trutnovsku je podle našeho názoru otázkou vzniku tzv. výrobního okruhu červeně malované keramiky v Cechách (např. Zápotocký 1978, Gabriel - Smetana 1983). Zatímco v některých regionech jako je např. Mostecko nebo Českolipsko sledujeme časově relativně shodný nástup lokální výroby této keramiky, představující zároveň diskontinuitní prvek středověké produkce 13. století (Gabriel 1979, Klápště 1998), na severovýchodě Čech v kraji mezi horním tokem Labe a Metuje zaznamenáváme odlišnou tendenci, totiž koexistenci dvou různých výrobních technologií, jak to konec konců již před mnoha lety konstatovali M . Zápotocký (1978) a F. Gabriel (1991). Nástup červeně malované keramiky, spojený se stabilizací městského prostředí (Klápště 1998, 156), podporuje - 119 - domněnku, že počátky výroby červeně malované keramiky v J V Podkrkonoší spadají do poslední třetiny 13. století. Její produkce bezpochyby souvisí se sociálně ekonomickým vývojem oblasti, s rozvojem ekonomických struktur v rámci trutnovské vikbildy a manského zřízení (Wolf 2004). Výroba červeně malované keramiky však v našem případě tradiční hrnčířskou produkci nevytlačila, nevíme ale, v jakém poměru obě vstupovaly na trh a v jakých relacích se dostávaly do spotřebitelské sféry. Zdá se, že dosavadní výzkum může v této věci poskytnout prozatím jen málo uspokojivou odpověď. Nástup vrcholně středověké keramiky registrujeme také v morfologické skladbě hrnčířských výrobků. Je možno říci, že rozšíření produkce o řadu netradičních prvků odráželo strukturální proměny sociálního vývoje v každodenním životě. Svědčí o tom nejenom četné doklady miniaturních nádobek a drobné plastiky, které registrujeme v sociálně exponovaném prostředí, ale také džbány dost dobře nepostradatelné pro náročné stolovací návyky. Prosazení netradičních keramických forem však nebylo otázkou jediného okamžiku, naopak, nové tendence se ujímaly postupně, úměrně schopnostem domácího prostředí vstřebávat nové podněty. Odtud lze také vysvětlit převahu redukční hrčiny „raně středověké" výrobní technologie H l a souvisejících keramických forem, pokrývající lokální spotřebu v rané etapě výstavby regionu (srov. Klápště 1998, 150). Víme odjinud, že se recepce netradičních výrobních podnětů promítla do výroby napodobenin těch keramických tvarů, které původně nebyly součástí domácího milieu, nicméně s ním přicházely různým způsobem do kontaktu (např. Richter 1982, 1994; Klápště 1997; Kouřil - Wihoda 2003). Jednoznačné doklady takových kontaktů sice na Trutnovsku zatím postrádáme, přesto ale stojí vzít do úvahy ohledně přítomnosti cizí produkce následující okolnosti: jednak doklady ojediněle registrovaných technologických skupin (např. H5), které nemají obdobu v běžném keramickém náčiní, jednak doklady těch technologických a morfologických či výzdobných prvků, které severovýchodní Cechy zapojují do sféry nadregionálních výrobních tradic spojujících regiony Saska, Lužice, Slezska, severních Cech a severní Moravy. Jedná se především o formy modelace okrajů ústí nádob (okruží) a výzdobné prvky jako červené malování a různé varianty radélkového dekoru (Wolf 2004a; srov. Klápště 1998, 152). Ačkoli bylo v posledních letech mnoho pozornosti věnováno právě červeně malované keramice, doposud postrádáme opory v orientaci genetických souvislostí jiných, než červeně - 120 - malovaných výzdobných prvků, jejichž původ je namnoze spojován s jihozápadem Německa (Richter 1982, 126-129, Klápště 1998, 146). Přesto, že mezi českými keramickými okruhy a kulturně etnickými jevy nelze vést jednoznačné rovnítko, registrujeme v keramickém nálezovém fondu Trutnovská méně nápadné typologické prvky, které dovolují formulovat příčinnou souvislost mezi proveniencí cizích výrobních tradic a kulturně organizačních vzorců, pronikajících do středovýchodní Evropy z oblastí na sever a severozápad od Krušných a Lužických hor. Jedním z námětů na diskuzi vedenou v tomto duchu může být nejen původ velmi hojně užívaného radélka, jež se ve svébytné podobě objevuje ve výjimečném bradelském souboru (Hejna 1974), ale také přítomnost dosud málo poznaných keramických forem. Zastavme se nyní u prvně jmenované problematiky. Provenience radélkového dekoru na středověké keramice vzbudila v poslední době pozornost nejen české a moravské, ale také polské archeologie. Patrně hlavním důvodem tohoto zájmu je předpoklad, že distribuce radélekm zdobené keramiky odrážela na našem území nástup vrcholně středověké hrnčířské výroby v souvislosti s počátky urbanizačního procesu a příchodem převážně německých komunit. Vyplývalo to ze zjištění, že výskyt této keramiky, soustředěný především do 1. poloviny 13. století (s přesahem do 2. třetiny 13. stol.), představoval novum v dosavadní hrnčířské produkci hradištního období. Radélko bylo nanášeno jak na technologicky i morfologicky tradiční hrncovité nádoby, tak také na již pokročilejší formy, ovlivněné nástupem nových technologií výroby {Měřínský 1993, 107; Rzeznik 2002, 444). Zřetelný kvantitativní nárůst radékem zdobené keramiky zaznamenáváme zejména na jižní Moravě, jejíž úrodné oblasti právě v této době procházely převratnými změnami. V malé míře se radélková výzdoba objevuje také v keramických souborech z rakouského Podunají, Cech, severní Moravy a Slezska, řazených přibližně do stejného časového horizontu rané fáze urbanizace (Měřínský 1983a; Unger 1984; Procházka 1991; Rzeznik 2002). Distribuce radélkové keramiky ve středoevropském prostoru přitom vzbudila a nadále vzbuzuje zájem o otázky jejího původu. V českém a moravském prostředí nejdříve zvažovaná příslušnost radélkového dekoru k západoevropskému ohnisku výskytu v německém Porýní, odkud se její znalost měla šířit s příchodem německých komunit do Cech a na jižní Moravu přes horní Podunají, byla počátkem 80. let do jisté míry zpochybněna poukazem na rozšířený výskyt radélkové výzdoby v Karpatské - 121 - kotlině. Zde se její znalost udržovala od 10. do 13. století především na území Rumunska, Bulharska, bývalé Jugoslávie a Maďarska. Z. Měřínský předpokládá, že právě Karpatská kotlina mohla být jedním ze zprostředkovatelů této hrnčířské tradice na jižní Moravě, která odedávna inklinovala ke střednímu Podunají. Bližší okolnosti recepce však zůstávají nevyjasněné (Měřínský 1983a, 97-98; 1993, 106-107). Podle hypotézy P. Rzežnika měla znalost radélkového dekoru ve Slezsku a jeho aplikace na místní keramiku raně středověké výrobní tradice být v 1. polovině 13. století zprostředkována moravským prostředím. Způsob šíření tohoto jevu však není prozatím jasný a bývá i v případě Slezska odkazován do sféry tradičně působících kulturních kontaktů (vlivů) mezi sousedními regiony (Rzežnik 2002, 445). Pokud je však výklad P. Rzežnika správný, znamenalo by to, že časová a prostorová distribuce radélkové keramiky odráží značnou schopnost moravského prostředí vstřebávat a zároveň šířit některé inovační prvky. Je možné, že radélková výzdoba byla jedním z těch kulturních prvků, který relativně rychle, ale jen po přechodnou dobu zdomácněl v moravském a slezském milieu. Současně by to znamenalo, že k šíření některých netradičních prvků v hmotní kultuře docházelo bez ohledu na předpokládaný směr šíření cizích technicko organizačních norem, které s sebou přinášeli a podle nichž se řídili obyvatelé lokovaných měst6 2 . Opravňuje k tomu pohled na distribuci radélkové výzdoby na severní Moravě (Rzežnik 2002, 443), jejíž urbanizaci obvykle spojujeme se severozápadním směrem šíření tzv. magdburského mětského práva. V opačném případě bychom museli distribuci radélka alespoň na území Slezska a severní Moravy spojovat s výrobní tradicí porýnských hrnířských dílen, které mohlo zprostředkovat např. Sasko (Schwabenicky 1982, 347). V tomto světle se však geneze radélkového dekoru na bradelské keramice jeví jako značně problematická, i když chronologická, geografická i typologická povaha souboru nepřímo naznačuje západní provenienci6 3 . Jednoznačné řešení však zůstává mimo naše možnosti. Na předchozí diskuzi lze navázat i z jiného úhlu. Hlavním podnětem je částečně dochovaný hrnec z výplně sídlištního obj. L (sonda 3 a 5) z Trutnova - Farské ulice (obr. 20). Vyznačuje se nápadně širokou a vysoko posazenou výdutí, která plynule 6 2 Tak již J. Klápště (1998, 152) v souvislosti s rozšířením červeně malované keramiky v severních Čechách jejíž původ je hledán na jihozápadě Německa, tedy na opačné straně než je oblast původu městského práva severočeských měst (srov. Měřínský 1993, 106). 6 3 Názor A. Hejny o možnosti slezského původu radélkové bradelské keramiky pravděpodbně vyplýval z tehdejšího stavu výzkumu středověké keramiky v jihozápadním Polsku a ve světle P. Rzežnikem (2002) předložených poznatků se jeví jako málo udržitelný (srov. Hejna 1974, 391). - 122 - přechází v podhrdlí a v nevýrazné hrdlo. Okraj nádoby tvoří od hrdla odsazené široce rozevřené a do vnitř hraněné tzv. nepravé okruží. Tělo nádoby pokrývá hustá, avšak mělká rytá šroubovice, na rozhraní výdutě a podhrdlí je aplikována sdružená mírně zvlněná vlnice (tab. 30:1). Soubor, z něhož posuzovaná nádoba pochází, lze datovat nejpozději do l.pol. 14. století. I když by bylo možné hledání jiných než domácích souvislostí bagatelizovat a namítnout, že se patrně nejedná o nic jiného, než o příklad symbiózy domácí a cizí výrobní tradice keramiky 2. poloviny 13. až počátku 14. století, které české prostředí vytvořilo, lze nabídnou i poněkud odlišné vysvětlení již z toho důvodu, že hrnec nebyl podle makroskopického pozorování vytvořen z takového materiálu, který jinak místní hrnčířské dílny naprosto běžně využívaly. Následující úvaha se zakládá především na analogii, kterou představuje doklad reliktu typologický obdobné nádoby z panského sídla v saském Beerwalde poblíž Hainichen (Z od Drážďan) (Schwabenitzky 1982). Nádoba z tohoto souboru, datovaného do 1. poloviny 13. až počátku 14. století, nese identické parametry s výjimkou odlišné profilaci okraje a jen jednoduché vlnovky aplikované na stejnou část hrnce (tab. 30:2) (srov. Schwabenitzky 1982, 337-348). Je tudíž pravděpodobné, že sledovaný trutnovský hrnec, jenž zatím postrádá analogie v českém prostředí, může odrážet různé formy kontaktů trutnovské rané (úpské) městské obce s oblastí zvažovaného původu této nádoby. Blíže specifikovat tyto kontaktní formy ale zatím nedovedeme (srov. Klápště 2003, 9-10). Typologické vlastnosti nádoby, v mnohém blízké české domácí produkci, by bylo možné vykládat obdobnými tradicemi v hrnčířské výrobě saského prostředí, které procházelo o něco časněji transformačními procesy (např. Vogt 1987, 141). Pozdní středověk Pro úplnost dodejme, že do doby kolem husitských válek produkovaly hrnčířské dílny na Trutnovsku keramiku stále v duchu modrošedobílé červeně malované keramiky třídy H2. Domníváme se, že keramika spjatá s hradištními tradicemi výroby H l však již v průběhu pokročilého 14. století musela uvolnit místo právě nastupující produkci oxidační keramiky cihlově oranžových až okrových odstínů (H3). Právě tato keramická skupina, zdobená různými typy červeného malování pokračovala v lokální tradici červeně malované výzdoby, která byla součástí širšího severočeského výrobního okruhu červeně malované keramiky v 15. století (viz Vařeka 1998). Spolu s červeně malovanou keramikou starší tradice H2 patrně tvořila nej masovější část keramické - 123 - produkce 1. poloviny 15. století. Ta si ovšem uchovávala po technologické i morfologické stránce stále vrcholně středověký standard, ačkoli k jistým proměnám výzdoby a tvarového spektra nádob docházelo. Naznačuje to výskyt vysokých profilovaných okruží a komplikovanějších červeně malovaných vzorů. Nej markantnější doklady dílčích proměn představovaly nové formy jako např. stále častěji se vyskytující polévané trojnohé pánve, poháry a rozšiřující se typologická skladba kamnářských výrobků, obohacená o nádobkové i komorové kachle (Hejna 1981, 28). Zásadní proměna technologie výroby a její obecné rozšíření pravděpodobně nastoupily v průběhu 2. poloviny 15. století. Tehdy oxidační keramika H3 zcela ovládla nabídku typologický unifikovanou skladbou keramických tvarů, které již nesly stopy po vytáčení na rychle rotujícím kruhu. Pouze malou část produkce tvořila polévaná keramika. Poptávka se nejspíše zaměřila na soudkovité či vej čité hrnce s uchem, které asi lépe vyhovovaly především kuchyňskému provozu. Na stole se stále více objevovaly dostupnější nekeramické předměty, např. spotřebě keramického picího náčiní mohlo již konkurovat duté sklo, později i kovové nádobí (Frýda 1990; Hejdová 1994, 28; Klápště 1997, 171). Na Trutnovsko se však dostávaly prostřednictvím nadregionálního trhu i ne zcela běžně dostupné keramické formy, oblíbené zřejmě pro svůj vzhled i hygienicky příhodné vlastnosti. Tak se na půdě lokálního trutnovském trhu ocitlo např. loštické zboží a kamenina (srov. Bláha - Frolík - Sigl 2003). Je otázkou, zda se také světlá jemně plavená oxidační hrnčina H9 a redukční keramika H10 rovněž dostávaly na Trutnovsko ze vzdálenějších dílen, jako tomu velmi pravděpodobně bylo u hrnčiny patrně severomoravského výrobního okruhu H13. Specializaci v rámci hrnčířského řemesla charakterizovala v 15. století zvýšená výroba kamnářských výrobků, které častěji vstupovaly na trh. Svědčí o tom doklady nejen z městského prostředí, ale i z okruhu sídel manské šlechty, jejíž obytné interiéry keramická kamna vyhřívala a zdobila. Kamnová otopná tělesa sestávala z působivých kompozic komorových, nádobkových i korunních kachlů (tab. 35; tab. 39:B). Celní vyhřívací stěny komorových kachlů zároveň vyjadřovaly soudobé ideové i estetické cítění majitele, zprostředkovávané různými figurálními či rostlinných reliéfními náměty (Mladé Buky). Na Trutnovsku prozatím nejčastěji sledujeme starozákonní (Adam a Eva u stromu poznání; tab. 39: A) či jiné křesťanské motivy (sv. Jiří; tab. 39:3), které máme porůznu fragmentárne doloženy z manské tvrze v Javorníku, z hradu Břečtejna nebo z města Trutnova (srov. Hazlbauer 1998). - 124 - 6. Archeologie a možnosti studia středověké řemeslné výroby a odbytu na Trutnovsku Pro archeologii příznačný rys, totiž schopnost zachytit pouze dílčí výrobní činnosti či jen některé výrobní etapy z široké škály středověkých řemesel není pro své metodologické důsledky neznámou a v archeologii nereflektovanou skutečností (např. Měřínský 1983, 41; Richter - Smetánka 1983, 11-15; Rôber 1999, 18-19). I přes samozřejmý požadavek komplementarity archeologických a písemných pramenů, která by se vyrovnávala s jejich jednostrannou a nevyváženou informační perspektivou, však praxe nabízí mnohem omezenější možnosti. Příčiny přitom neshledáváme jen v samotné povaze předmětu, tedy podle toho s jakým typem produkčního centra a řemeslné činnosti pracujeme, ale i ve stavu a taktice archeologicko4iistorického výzkumu. Předkládaný příspěvek, který je pouze nástinem zvoleného přístupu, se proto v první řadě zabývá vymezením poznávacích možností na základě stávající pramenné základny a následně vytyčením archeologických témat, která historický výzkum vztahu středověké výroby a odbytu řemeslných produktů mohou nejenom doplnit, ale současně přispět k poznání povahy výrobního centra a jeho spotřebitelského zázemí. Soustředíme se především na ty stránky tržních a výrobních vztahů, které vedle skrovného písemného svědectví mohou ozřejmit stávající hmotné prameny, zejména keramika. 6. 1. Písemné prameny Všeobecně omezené možnosti historického poznání řemeslné výroby na Trutnovsku dokumentuje již početní nepoměr mezi archeologicky a písemně zachytitelnými obory. Archeologicky přímo doložená řemesla jako kovářství a hrnčířství (nepřímo pak stavební a dřevozpracující), která v našem případě doplňují torzovité svědectví písemných zmínek mladšího středověku, zřejmě tvořila, tak jako v jiných případech, součást základní řemeslnicko výrobní struktury města Trutnova (srov. Janáček 1963, 60). Do ní náležela vesměs veškerá tzv. silná řemesla, mezi nimiž však vystupují od přelomu 13. a 14. století písemně doložená jen některá odvětví potravinářská a oděvní: pekaři, řezníci, mlynáři a ševci (RBMII, č. 1769, s. 761; CIM II, č. 72, 135). Řemesla, která se v souvislosti s Novým Trutnovem roku 1313 objevují v listině Jana z Vartenberka pro trutnovský špitál pak tento výčet nijak nerozšiřují - 125 - (RBM III, č. 133, s. 55), teprve k roku 1368 se nepřímo dovídáme o soukenictví (Landbuch I, č. 233, s. 46). Ponecháme4i stranou mimoměstské hmotné prameny vrcholně středověké výroby, tj. doklady výroby smoly v západní části Kocléřovského hřbetu nedaleko města Hostinné (Tichý - Wolf 2001) a vrcholně středověké až raně novověké relikty po rýžování, povrchové a hlubinné těžbě zlata na jihovýchodním úpatí Krkonoš v okolí Svobody n. Úpou (Tásler a kol. 2004), pak nám uváděná řemesla v písemných zmínkách nabízí skutečně jen nepatrnou výseč z celku výrobních činností. Nebudeme ale daleko od pravdy, když i další silná řemesla, bez nichž by se městský život neobešel, budeme považovat za součást onoho základního řemeslnicko výrobního profilu městské produkce. S největší pravděpodobností mezi ně patřila odvětví, která uvádí mnohem mladší raně novověké právní dokumenty, narativní prameny a urbáře. Z těch hlavních, která se zde vyskytují, jmenujme sladovníky (AČK 7, č. 133, s. 57), krejčí, ševce, soukeníky (AČXV, č. 122, s. 408), pláteníky, truhláře, zámečníky, koláře, zedníky i hrnčíře, ze specializovanějších pak, jircháře, kožešníky, valcháře, mydláře, řezbáře atd. (Schlesinger 1881, Heinzel 1934). Jestliže tedy zachycujeme skladbu výrobních oborů alespoň v základních obrysech, pak pro detailnější studium konkrétních technologických, organizačních a spotřebních stránek trutnovského městského řemesla nemáme k dispozici prozatím žádné významnější pramenné opory. Výjimku zde představuje hrnčířství, kterému však ze zřejmých poznávacích důvodů náleží mezi archeologicky čitelnými výrobními činnostmi zvláštní místo. Specifické postavení tohoto odvětví v našem případě vyplývá z dokumentované povahy regionální distribuce keramických výrobků, které jsou jednoznačným hmotným dokladem existence směnných vztahů mezi producenty a spotřebiteli, což je rys, který běžně předpokládáme u dalších silných, zejména potravinářských a textilních řemesel, ale jehož geografický rozsah jednoznačněji zachycujeme jen ve výjimečných případech a pouze prostřednictvím písemných pramenů (např. Procházka 1983, 113-114). Podobně jako u jiných výrobních činností, lze také v případě hrnčířství říci, že i tento vztah nabýval v rámci místního trhu konkrétní podoby, jak si ještě ukážeme. Význam a charakter místního trhu Nelze při tom spouštět ze zřetele, že se do vztahů místního trhu promítaly základní a všudypřítomné složky hospodářského života: jednak stupeň poptávky po - 126 - daném výrobku, jenž, jak známo, určoval objem výroby městského řemesla a odbytovou specializaci, jednak mimoekonomická právně-organizační regulačních opatření, která dle konkrétních ekonomických potřeb produkčního centra vztah mezi producenty a spotřebiteli různou měrou upravovala a upevňovala (Janáček 1963, 104; Bakala 2002, 135). Nedostatek písemných zpráv týkajících se těchto reglementačních nástrojů však způsobuje, že ty stránky sociálně ekonomické reality, které byly jinak městskými privilegii de facto zaznamenány (Bakala 2002, 124), zůstávají za současného stavu výzkumu v mnohém skryty naší pozornosti. Výjimku tvoří některá dochovaná privilegia a písemné doklady ekonomicko - právního charakteru z 16. století, které zde nezbytnost mimoekonomických zásahů do vztahů lokálního trhu potvrzují, nelze ale s jistotou říci, zda v jednotlivostech odrážejí starší stav. Dodejme k tomu tolik, že se týkala monopolního práva, které město Trutnov uplatňovalo na oblast živnostenskou, tj. vaření a prodej piva (AČ XV, č. 122, s. 407; AČK 7, č. 110, s. 53), dále na prodej soli a sukna (AČ XV, č. 122, s. 407; AČK 7, č. 133, s. 60) a rovněž na oblast výrobní, speciálně na ochranu měšťanských řemeslnických provozů v okruhu jedné míle od města (Schlesinger 1881, 89). Nelze si ovšem nepoložit otázku, nakolik byla monopolizace tržních vztahů v tomto případě spojena s formováním místních trhů na panstvích manské šlechty a okolních dominiích, které ve spádové oblasti města představovaly v 16. století nový a zřejmě nežádoucí ekonomický faktor (srov. Macek 1998, 76 - 77). Pro význam mílového práva již od počátků vrcholně středověkého města Trutnova svědčí několik málo indicií. Nejde ani tak o zdánlivě rozporuplnou skutečnost, že některá řemesla ve druhé polovině 15. století sledujeme na okolním venkově, kde patrně plnila provozně nej základnější funkce, jako např. kovářství (AČ XV, č. 1, s. 346; č. 62, s. 379), ale spíše o právně - ekonomický charakter městské lokace a utváření jejího nejbližšího zázemí. Snaha o zabezpečení hospodářské převahy města v oblasti místního trhu, kterou pozorujeme ve shora uváděných mladších pramenech (CIMIII, č. 549, s. 940) spolu s ojedinělým výslovným odvoláním na starší období (Schlesinger 1881, 89), byla v různé míře přítomna u lokačních organizmů centrálního významu obecně již od počátků. Jistěže forma a stupeň uplatnění odpovídala kapacitním možnostem regionu, které míru reciprocity ekonomických vazeb mezi městem a vesnicí určovaly a přispívaly tak k funkční diferenciaci obou sídelních útvarů (Ježek 1997, 310). Zdá se, že v posílení ekonomické převahy Trutnova v rámci výstavby místního - 127 - trhu, sehrálo důležitou roli vikbildní zřízení, které se zde od 2. poloviny 13. století etablovalo nejen jako svébytná právní součást magdeburského práva, ale pravděpodobně také jako ekonomický faktor vymezující základní rozsah místního odbytu v kolonizované podhorské krajině (srov. Maleczyňski 1960, 461; Wolf2004). Je však zapotřebí připustit, že nedůsledná dělba práce mezi městem a venkovem (Bakala 2002, 192) mohla hrát svou roli také zde, jak nasvědčují výsady udělené roku 1455 many Mikulášem a Hanušem Zilvárovými mladobuckému rychtáři: „...ve všech věcech má rychtář třetie peniez, a k tomu všecka řemesla, kteráž vymysliti muože, zejména řezníka, pekaře, zedníka, ševce, kováře, na všecko.''' (AČ XV, č. 1, s. 364). Navíc jistý podíl zemědělství na výrobní profilaci podkrkonošských měst naznačují písemné zprávy z 2. poloviny 14. století. Dovídáme se v nich o držbě popluží městem Hostinné vně svých hradeb nebo o zakupování půdy týmž městem na okolním venkově, nemluvě již o příslušenství hostinnské dědičné rychty, k němuž náležel nemalý rozsah zemědělské půdy (Wolf 1967, 47-49). I přes jinak značnou absenci písemných zmínek, pro Trutnov nijak neobvyklou, sledujeme obdobnou situaci také tady k roku 1387, kdy při majetkových transakcích máme mezi příslušenstvím trutnovské rychty svědectví o hospodářsky využívané půdě v okolí města (Landbuch II, č. 454, s. 93). V jiné souvislosti podobný doklad objevuje mnohem později, a to k roku 1521 (AČXV, č. 214, s. 465). Rozsah a frekvence trhu Frekvenci směny a distribuci produktů městského řemesla určovaly a zprostředkovávaly do venkovského zázemí trhové dny, jejichž periodicitu asi jen částečně zaznamenávají pozdně středověké písemné dokumenty. Teprve k roku 1484 máme písemně doložen svobodný trh konaný jednou týdně, a to ve čtvrtek. O něco později, v roce 1499, udělil městu výroční trh na den sv. Václava král Vladislav II. Jagellonský (CIMIII, č. 549, 940-941). Třebaže oba uvedené doklady pochází z pozdní fáze středověkého období, jistě reflektují frekvenci směny, která odpovídala potřebám vysazené a rozvíjející městské obce (srov. Kejř 1998, 200). Její exponovaná geografická poloha na cestě spojující hospodářsky rozvinuté Slezsko s českou kotlinou nejenže předurčovala Trutnov k zapojení do nadregionálních tržních vztahů, současně působila jako ekonomicky stimulující prvek hospodářských poměrů ve městě. Je jen - 128 - otázkou času, zda a jak tuto tezi potvrdí studium skladby vrcholně středověké až raně novověké hmotné kultury zdejších měšťanských domácností. O rozsahu trutnovského městského regionu svědčí nejen sídelně historické prameny, které spojujeme s existencí trutnovského weichbildu, ale také geomorfologický charakter trutnovské pahorkatiny podmiňující dostupnost městského trhu z okolních lokalit tohoto weichbildu a v neposlední řadě nepřímé písemné zprávy. Ze skrovných písemných pramenných opor však pro téma dostupnosti trhu vyplývají pouze rámcová zjištění, která v kontextu studia městských regionů nevybočují z obecně platných závěrů a odpovídajících analogií (např. Klápště 1999, 14; Doležel 2000, 161). Lze připustit, že vidimus z roku 1485 dokládá v souvislosti s podmínkami placení tržního cla jistou skupinu lidí, pro níž bylo dosažení městského trhu včetně návratu nazpět v jediném dni pravděpodobně obtížnou záležitostí. V dokumentu totiž stojí, že clo mají platit především ti, kteří město v trhový den navštíví a hodlají se v něm zdržovat přes noc ze čtvrtka na pátek (týdenní trh). Naopak ti, kteří patří mezi usedlé ve městě a na předměstí jsou z této povinnosti vyňati, podobně jako ti, „kdož v den trhový k trhu vezú a ten den zase vyjedou, ti nemají cla dávatť (CIM III, s. 942). Znamenalo by to, že Trutnov k sobě poutal širší odbytovou oblast překračující ideální hranici tržního okruhu města. Stejně tak ale musíme připustit, že se může jednat pouze o doklad osob zúčastněných na nadregionálním obchodu, který v životě města hrál bezpochyby důležitou roli. Jeho význam dokládá mladší královská listina z roku 1511, z níž se dovídáme o zboží, na nějž mělo být v městských branách uvaleno clo a mezi nímž vystupují i produkty cizozemského původu. Objevují se zde víno, ořechy, sýr, ryby, kopa železa, sud kos, chmel, obilí, sůl, plátno, sukno, kůže a zejména svídnické pivo (CIM III, č. 620, s. 1106). Je možné, že se běžně nedostupné zemědělské nebo řemeslnických výrobky v obdobném složení dostávaly na trutnovský trh v rámci nadregionální směny již ve 14. století, kdy jsou k roku 1380 doloženy povozy putující na týdenní trhy do Svídnice a odtud do Kamenné Hory nebo do Trutnova (Landbuch I, č. A 68, s. 237). Zvětšování rozsahu regionálního trhu zahušťováním vrcholně středověké sídelní sítě v procesu urbanizace jihovýchodního Podkrkonoší, bylo zcela jistě samozřejmým stimulem organizačně-právního a technického rozvoje řemeslné výroby a v neposlední řadě výrazem stabilizace hospodářských, sídelních, komunikačních a politickoadministrativních struktur 1. pol. 14. století. Především rozvoj hospodářských poměrů, - 129 - pravdepodobne úzce spojený s konstitucí podkrkonošských městských regionů, otevíral možnosti jak ke zvýšení objemu výroby, tak k její odbytové specializaci, která měla uspokojovat spotřebitelské nároky různých sociálních vrstev ve městě i na venkově. Jestliže k sociální skladbě vrcholně středověkého Trutnova (patriciát, živnostníci, řemeslníci apod.) připočteme královské many sídlící na trutnovském hradě a zejména na svých venkovských tvrzích, dále vesnické rychtáře, zemědělce, hutníky železných rud nebo rýžovníky zlata a horníky dobývající ložiska barevných rud na úpatí Krkonoš, pak nám vyjde relativně pestrá skladba sociálně a majetkově odlišných spotřebitelských prostředí na městském řemesle, resp. na produktech jeho jednotlivých specializací, ve větší či menší míře závislých. Není pochyb o tom, že v připoutání odbytové oblasti k jejímu spádovému středisku spočívala jedna z důležitých centrálních funkcí, které město Trutnov plnilo vůči svému hospodářskému zázemí. Bylo by takříkajíc nošením dříví do lesa, kdybychom zdůrazňovali, že právě zdárná lokace města i venkovských sídlišť „na zeleném drnu" na straně jedné a rozvoj místního trhu na straně druhé, byly vzájemně se determinující složky vrcholně středověkého ekonomického systému, které charakterizovaly proces hospodářské intenzifikace a společenské transformace v jednom z regionů střední Evropy kolem roku 1300 (Klápště 1994). 6. 2. Archeologické prameny Netřeba nijak zdůrazňovat, že ani hmotné prameny nejsou bez problémů, protože vzhledem k absenci jindy archeologicky zachytitelných činností poskytují vhled do velmi úzké skladby produkce, nemluvě již o tom, že přímé i nepřímé archeologické doklady těch či oněch stránek řemeslné výroby až na výjimky ve sledované oblasti postrádáme. Připomeňme jen četné nálezy železné strusky z výplně zahloubeného objektu B pravděpodobně z 2. poloviny 13. až poč. 14. století v okrajové severovýchodní části (ul. Farská) historického jádra Trutnova (Sigl - Wolf 1983, 287) a k tomu písemné doklady o technických zařízeních (hamry) železářské výroby v Podkrkonoší od 14. století (Hofman 1967, 61; k výskytu rudních ložisek krkonošské železářské oblasti srov. Pleiner a kol. 1984, 70; Chaloupský a kol. 1989, 197). Přesto z mnoha důvodů nepříliš systematicky vedený archeologický výzkum regionu shromáždil za poslední bezmála půl století nezanedbatelný a dodejme že toliko částečně publikovaný pramenný fond (Wolf 1989), jehož informační potenciál může i - 130 - nadále otevírat nové, byť dílčí otázky a v budoucnu snad přinášet odpovědi na otázky koncepčně odlišné.V současnosti lze spatřovat význam archeologického výzkumu sledované oblasti nejen ve studiu vztahů mezi výrobním střediskem a odbytovým zázemím, valná část hmotných pramenů pochází z městského prostředí, okolních hradních lokalit a manských tvrzí, ale i v ocenění úrovně, inovačních impulsů a obecného sociálně-historického pozadí některých produktů řemeslné výroby. Kromě výrobků a výrobních zařízení kovodělných řemesel, zejména zemědělského náčiní, jezdecké výstroje, militárií atd. doložených terénními odkryvy na vrcholně středověkých hradech Bolkov (Hejna J962), zvláště však na vzdálenějším tzv. Bradle či na Vízmburku (Hejna 1974, 1983; Lochman 1983), představují dosud neodpovídajícím způsobem zhodnocenou pramennou kategorii výrobky hrnčířské, tj. především stolní a kuchyňská keramika. Také na Trutnovsku představuje mezi artefakty nej častější zdroj archeologických informací, paradoxně však zdroj nejméně poznaný. Jestliže studium témat souvisejících tak či onak s řemeslnou výrobou na Trutnovsku umožňuje poznat na základě písemných pramenů jen velmi obecně jak řemesla samotná, tak i jejich hospodářský a sociální kontext, nezbývá než položit si otázku, zda a do jaké míry mohou stávající archeologické prameny perspektivu tohoto studia rozšířit a snést tak argumenty pro poznání konkrétních rysů středověkého trhu a řemesla, které písemným zprávám zpravidla unikají. Pokusíme se na tuto otázku odpovědět prostřednictvím studia vrcholně a pozdně středověké keramiky. Distribuce řemeslných výrobků v perspektivě tržních a majetkoprávních vztahů Připomínka jediného jménem známého trutnovského hrnčíře Barttla Poschla v Húttlově kronice k roku 1515 mezi dalšími trutnovskými měšťany, většinou řemeslníky (Schlesinger 1881, 361), představuje nejstarší a jediný dosud známý písemný doklad o hrnčířském řemesle v Trutnově a nejbližším okolí své doby. Konstatujeme ale, že v období, kdy tento řemeslník vyráběl pro trh, měla již výrobní tradice trutnovského hrnčířství za sebou nezanedbatelné vývojové proměny, které reflektovaly jak vývoj spotřebních nároků, tak teritoriální vývoj hospodářských a majetkoprávních vztahů. Soustředíme se nyní především na to, zda a jak interakce těchto vztahů podmiňovala rozsah distribuce keramických výrobků ve spotřební sféře. Naznačíme tím, které faktory vývoj distribučních okruhů ovlivňovaly, abychom mohli lépe chápat kritéria pro vymezení lokálních keramických distribučních oblastí, sestávajících z rozdílných - 131 - výrobních tradic, jež v nestejné míře určovaly rysy tzv. výrobních okruhů (srov. Gabriel 1991, 287-290; Vařeka 1998). Nástup vrcholně středověké hrnčířské výroby v oblasti Trutnovské pahorkatiny zcela jistě souvisel s počátky lokálního trhu v procesu výstavby urbánní sítě ve 2. pol. 13. století na severovýchodě Cech. Tento trh, stejně jako síť nej starších středověkých sídel, zaujal severovýchodní příhraniční prostor Cech na pomezí podkrkonošské a vnitrosudetské pánve. Osu této oblasti tvoří v severozápadním a jihovýchodním směru horní tok řeky Úpy. Krajina se zde vyznačuje členitým geomorfologickým reliéfem se středně až hluboce zaříznutými údolími (Demek 1987, 300). N a severu oblast vymezují jihovýchodní partie Krkonoš, na severovýchodě a východě Vraní a Jestřebí hory, případně tzv. Poříčský hřbet, na jihu pak Kocléřovský hřbet a na západě část horního toku Labe. Předpokládáme, že právě podkrkonošský georeliéf vytvářel takové přirozené komunikační a polnohospodářské bariéry, které do značné míry formovaly rozsah budované oblasti lokálního trhu. Nikoliv jen přirozený střed takto definovaného regionu, nýbrž i spádové centrum ideálního tržního okruhu (11 km) tvořilo od svých počátků město Trutnov, ležící při řece Úpě. Lze tedy přepokládat, že takto vymezený region představoval produkční a především potenciální primární odbytovou oblast keramických výrobků, která se od 13. století musela prostorově krýt s nejbližším zázemím královského města Trutnova tj. s rozsahem trutnovského weichbildu, záhy také s teritoriem trutnovského manského zřízení. Geografický rozptyl keramických nálezových souborů ukazuje, že právě do tohoto prostoru identické keramické výrobky vstupovaly. Problém produkční a primární odbytové oblasti keramiky Lze si proto položit otázku, nakolik odpovídal rozsah spotřební sféry keramiky předpokládanému rozsahu místního trhu a jaký byl vztah této sféry ke keramických výrobním okruhům vrcholného a pozdního středověku {Vařeka 1998). Jak již bylo uvedeno, předpokládáme, že oblast primárního odbytu měla své přirozené geografické souřadnice, které se kryly jednak s rozsahem lokálního trhu, jednak s oblastí produkce keramického zboží, které tento trh zásobovalo, a v neposlední řadě s oblastí výskytu - 132 - potřebných surovinových zdrojů6 4 . Úplné ověření této teze sice prozatím znemožňuje absence přímých archeologických stop hrnčířské výroby v Trutnově a v blízkém okolí, srovnání stávajících souborů však umožňuje považovat uvedený předpoklad za oprávněný. Hlavním důvodem je skutečnost, že keramické soubory na území ideálního tržního okruhu Trutnova charakterizuje poměrně ustálená skladba hlavních keramických tříd od 13. do 15. století. Jejich výroba byla patrně založena na využívání lokálních zdrojů, jak napovídá mikroanalýza keramické hmoty pro Trutnovsko typické červeně malované hrnčiny světlých až modrých odstínů (Hložek 2003). Z analýzy vyplývá, že výrobu můžeme klást do souvislosti s přítomností slínů, vyskytujících se mezi druhohorními sedimenty náchodsko-trutnovské deprese, která zabíhá do jihovýchodní části městského regionu (obr. 16:E). Z širšího časového úseku kolem roku 1300, registrujeme mezi horním tokem Labe a Úpy geografickou distribuci keramických výrobků, které charakterizují naprosto heterogenní výrobní tradice (obr. 17). První skupinu reprezentují keramické soubory z předpokládané primární odbytové oblasti trutnovského hrnčířství, které obsahují dvě hlavní keramické třídy. Jednak lepenou a obtáčenou redukčně vypalovanou keramiku tmavě šedých, červených až hnědých odstínů s rytou výzdobou (tab. 3:H1), jednak lepenou a obtáčenou oxidačně vypalovanou keramiku bílých, šedých až modrých odstínů s červeným malováním (tab. 3:H2) (Hložek 2003). Druhou skupinu pak zastupuje keramika z méně početných lokalit koncentrují cích se při labském pravobřeží na území tzv. olešnického újezdu, tj. již za hranicí zvažovaného primárního trutnovského odbytiště. Charakterizují ji opět dvě hlavní keramické třídy, z nichž první se vyznačuje tmavošedou barvou a rytou výzdobou, druhá pak červenohnědou až okrovou barvou a radélkovou výzdobou (Hejna 1974, 379). Technickou keramiku k výrobě dehtu z lokalit na Labské stráni u Mostku (tab.32), které do uvedené oblasti rovněž náleží, ponecháváme stranou (Tichý - Wolf2001). 6 4 Příklady odjinud ale varují před přímočarým ztotožněním produkční a spotřební oblasti, a to z různých důvodů. Zatímco první případ prokazuje existenci primárních odbytišť i mimo samotnou výrobní oblast v důsledku rozptylu pozemkové držby vrchnosti, která i na svých vzdálenějších panstvích bránila vstupu konkurenčních produktů na trh (Gross 1991, 161), druhý případ dokládá, že k uspokojování spotřeby užitkové keramiky v některých městech docházelo doplňováním místní výroby z nelokálních zdrojů: v případě Brna produkcí z Boskovic (Procházka 1995, 123), v případě Jihlavy produkcí venkovské dílny v Kostelci (Zatloukal 1998, 31). Uváděné příklady zřetelně poukazují na hospodářské a politické faktory, které do vývoje regionálních distribučních okruhů vnášely dynamický prvek. - 133 - Dílčí povahu tržních vztahů trutnovského odbytového okruhu poznáváme prostřednictvím redukční keramiky starší domácí tradice výroby, která nejenže sloužila prvním generacím lokovaného městského organizmu, ale dostávala se rovněž na malá hradní sídla šlechty, s níž obvykle spojujeme počátky vrcholně středověké sídelní sítě na horní Úpě (Wolf 1977). Nepatrná část keramické produkce nese charakteristický výzdobný motiv v podobě řady šikmo kladených hřebenových vpichů (tab. 31:1-6) a její rozptyl podle dosavadních poznatků nepřekračuje vzdálenost 10 km od tržního (produkčního) místa (obr. 18)6 5 . Výjimku zde tvoří obdobně zdobené zlomky z hrádku na severovýchodním úpatí Jestřebích hor poblíž Radvanic, který je pokládán za opěrný bod državy rodu erbu třmene (srov. Wolf 1977, 111; Lochman 1982). Soudíme, že distribuce těchto keramických zlomků může představovat spíše ojedinělý archeologický doklad o raném připoutání odbytišť k utvářejícímu se místnímu trhu. Ve stejné době vstupuje ve své regionální modifikaci do téže spotřební sféry také červeně malovaná oxidační keramika světlých až modrých odstínů, která v hrnčířské produkci představuje nový element spojený s transferem cizí výrobní tradice nadregionálního významu. Jak nálezové soubory z Trutnova (Sigl - Wolf 1983), tak ojedinělé fragmenty z hradu Rechenburku (Wolf 1983, 261-262) naznačují, že se červeně malovaná keramika teprve stávala součástí celkového objemu produkce. Dodejme, že statisticky nevýznamné zastoupení této keramické třídy registrujeme v jinak typologický odlišných souborech, a to ze vzdálenějších hradních lokalit sousedních dominií, datovaných do 2. pol. 13. až 1. pol. 14. století. První případ reprezentují nepublikované fragmenty nízkých okruží z Bradla (viz též Hejna 1974, 388), druhý případ zlomek z nálezového souboru z hradní lokality u Stárkova (Tichý Tůma - Wolf 1999, Musil 2003). Přítomnost těchto ojedinělých nálezů mimo přepokládaný produkční a primární odbytový okruh, jenž lze pracovně definovat převažujícím zastoupením hlavních keramických tříd v nálezových souborech, navozuje problém prolínání rozdílných distribučních okruhů ve sledované oblasti. Lze vyslovit hypotézu, že tato „importovaná" keramika patrně nepředstavovala samotný tržní artikl, nýbrž pouhý obal žádaného a do nadoblastních tržních vztahů vstupujícího produktu. Konečně se mohlo jednat také o výrobek, který se do odlišné odbytové sféry dostal 6 3 Sepětí této výzdoby se starší domácí výrobní tradicí naznačují např. nálezy mladohradištní keramiky z Vysokého Mýta (Vokolek 1993, 66) a keramika z Hradce Králové (Richter - Vokolek 1995, např. tab. 57, 58). - 134 - mimotržní cestou (srov. Vařeka 1998, 133). Je úkolem dalšího výzkumu, aby na upřesnil, co do produkce zdejších primárních odbytišť skutečně patří a co nikoli6 6 . Relativně vysoká typologická homogennost srovnávaných souborů tzv. olešnického újezdu u Hostinného na jedné straně a užšího Trutnovská na straně druhé již nyní dovoluje uvažovat jednak o existenci relativně kompaktních primárních oblastí odbytu, které spolu ve 2. polovině 13. až poč. 14. století geograficky sousedily, jednak o podmíněnosti vývoje těchto lokálních okruhů majetkoprávními vztahy. Zánik lokalit jako Bradlo a Mostek - Labská stráň (Tichý - Wolf2001) v olešnické oblasti na počátku či v prvních decéniích 14. století odráží posuny ve stávající pozemkové držbě (Šimák 1932; Wolf 1974, 404-411; Wolf 2004), které do hrnčířské výroby velmi pravděpodobně ekonomicky zasahovaly. Nakolik však pro ni byly fatální, prozatím říci nedokážeme. Bezpochyby se zúžily možnosti odbytu, což přinejmenším znamenalo změnu rozsahu stávající oblasti primárního odbytu. Možnosti objektivní interpretace tohoto jevu však limituje naše neznalost původního rozsahu primární odbytové oblasti a produkčního centra, které ji zásobovalo. Změny v distribučním okruhu keramiky olešnického újezdu, která ve své většině reprezentuje velmi svébytnou tradici vrcholně středověkého hrnčířství6 7 , tak přibližují prostřednictvím archeologických pramenů vzácně zachytitelnou závislost mezi rozsahem distribučního okruhu a vývojem sféry ekonomického a politického vlivu na daném teritoriu. S poněkud odlišnou situací se setkáváme na území trutnovských primárních odbytišť. I zde registrujeme proměny ve spotřební sféře kolem roku 1300, související s posílením mocenského postavení panovníka v regionu a se zánikem fortifikovaných opor švábenického dominia: zjednodušeně řečeno, změnu spotřební sféry reprezentuje posun od zásobování šlechtických hradních lokalit k manských tvrzím na venkově. Nakolik konstituce právního města a manské soustavy měly vliv na organizaci 6 6 Týká se to rovněž jen ojediněle zastoupených keramických tříd v souboru z Mladých Buků (Wolf 2004a). 6 1 Zvláštní pozornost vzbuzují nejen výzdobné prvky, zejména hojně zastoupené radélkování na tělech hrncovitých nádob, ale především datování typologický homogenního keramického souboru z jednotného horizontu sídelního a horizontu „destrukce-zániku", jehož součástí byly podle autora výzkumu fragmenty nádobkových a komorových kachlů s ČVS, pocházející z povrchové destrukční vrstvy obj. 3 (Hejna 1974; 378, 401). Datování keramického souboru, podpořené nálezy pražského groše aparvu z let 1300-1305 (s. 393) ze zánikového horizontu, bylo stanoveno do 2. pol. 13.-1. pol. 14. stol. (Hejna 1974, 402). - 135 - hrnčířství přesně nevíme. Lze snad uvažovat o zvýšení objemu celkové produkce, jestliže vznik manské soustavy znamenal zahuštění sídelní sítě. Podoba stávajících keramických výrobků se však radikálně nezměnila. Sílil toliko trend trutnovských hrnčířů zvyšovat kvalitu výrobků, což odráží stoupající objem produkce technologicky pokročilejší červeně malované keramiky i změny ve vývoji typologických znaků u redukční keramické skupiny. Naznačuje to soubor z 1. poloviny 14. století z Mladých Buků fáze I (Wolf - Wolf - Tichý 2002; Wolf 2004a) a soubor z mladší sídelní fáze hradu Bolkova (Hejna 1962, 470). Je pravděpodobné, že keramickou výzdobu s řadou šikmých hřebenových vpichů, kterou jsme uváděli v souvislosti se švábenickými hrady, nyní reprezentují mladší modifikované varianty (tab. 31:6). Na základě indicií, které poskytly výsledky výzkumu jak keramického souboru fáze I-II manského sídla v Mladých Bukách, tak souboru z výplně objektu manského sídla ve Starém Rokytníku (Wolf 2004a), předběžně soudíme, že v rozmezí 2. pol. 14. až 1. pol. 15. století se složení hlavních keramických skupin trutnovské primární odbytové oblasti proměňuje6 8 . V průběhu tohoto období nahrazuje výrobu redukční keramiky hradištní tradice oxidačně pálená hrnčina cihlově oranžových až okrových odstínů, jemného povrchu a s červeným malováním (tab. 3:H3) i radélkovou výzdobou (Wolf - Wolf - Tichý 2002, 250). Hrnčířské dílny produkovaly jak tuto technologicky pokročilejší keramiku, tak stále ještě oxidačně pálenou keramiku starší vrcholně středověké výrobní tradice, která svým červeným malováním na bílém až šedomodrém povrchu sloužila patrně jako zdroj inspirace a napodobování. Rytá výzdoba a vše, co bylo součástí nej starší výrobní tradice v regionu se postupně vytrácí. Zdá se, že se postupně změnila nejen technologie výroby, která stále více preferovala rychloobrátkový nožní hrnčířský kruh, ale souběžně s ní se proměnily i spotřební nároky, které determinovaly nejen vzhled, funkci a skladbu keramického nádobí, ale i poměr těchto produktů, k výrobkům ze skla, dřeva a barevných kovů, které patrně v nestejné míře fungovaly v majetkově a sociálně odlišných prostředích. To vše ale vzbuzuje otázku, zda a jak tyto změny mohly mít vliv také na distribuci běžného 6 8 Dokládá to rovněž pozdně středověký až raně novověký keramický soubor pravděpodobně ze závěrečné sídelní fáze manské tvrze v Javorníku, který charakterizuje oxidačně pálená keramika cihlových, okrových a hnědých odstínů (srov. Jirásek - Sigl - Wolf 1988, 116-117), modrošedobílá červeně malovaná keramika v tomto souboru chybí. Viz též pozdně středověký soubor z Břečtejna (srov. Cejpová - Sigl - Wolf1993). Oba soubory deponovány v MVČ v Hradci Králové. - 136 - keramického náčiní, na rozsah primárni oblasti jeho odbytu a v neposlední řadě na jeho homogennost. Sledujeme totiž, že se relace registrované prostorové distribuce keramických tříd ve 2. polovině 14. až v 15. století podstatně odlišují, a to nejen v důsledku nerovnoměrné archeologické evidence. Pozoruhodný je zejména rozptyl červeně malované keramiky modrošedobílých odstínů, tak cihlově oranžových barev, který daleko přesahuje oblast uvažovaného trutnovského primárního odbytu (obr. 19). Dokládají to nepočetné keramické soubory z povrchových sběrů na hradních lokalitách na nejhořejší Metuji jako Adršpach, Střemen a Skály. Existence těchto sídel s výjimkou posledně jmenovaného hradu nepřekročila rok 1447 (Sedláček 1887, 173). N a bezchybný výklad tohoto jevu ale nepříznivě působí opět nereprezentativní vzorek původní skladby keramických tříd „živých" souborů a absence přímých dokladů hrnčířské výroby v bližším okolí6 9 . To je také důvod, proč nelze s jistotou říci, zda uvedené lokality, i přesto že se nacházely na sousedních panstvích, patřily do skupiny primárních trutnovských odbytišť, nebo zda byly zásobovány hrnčířskou dílnou z jim blízkého okolí, která produkovala zcela totožné zboží jako dílny trutnovské. Netřeba jistě dodávat, že obě varianty mají další interpretační důsledky, mimo jiné i pro geografické vymezení primárních odbytových sfér a regionálních výrobních okruhů7 0 . S doklady pozdně středověkých písemných pramenů o nadregionálním obchodu se vzácně shoduje výskyt ojedinělých fragmentů keramiky cizorodé provenience na dalších lokalitách (obr. 19). Jde o hrnčinu asi z dílen severomoravského výrobního okruhu, o čemž svědčí přítomnost grafitu z jesenických výchozů v keramické hmotě hrncovítých tvarů z manské tvrze ve Starém Rokytníku (tab. 5; tab. 36:10) (Hložek 2004) a z hradu Skály. K této produkci náleží také vlastní tzv. loštické zboží, které zde patrně pokrývalo či doplňovalo spotřebu oblíbených a technologicky kvalitních picích nádob (srov. Bláha Frolík Sigl 2003, 531-533; Wolf2004). Byla-li i méně estetická keramika spolu s poháry z loštických dílen v tomto regionu dostupná jen vyššímu sociálnímu prostředí, je otázka pro budoucí výzkum (srov. Měchurová 1997, 69-70). Dodejme, že v rozšíření těchto keramických výrobků 6 9 Modrošedobílou červeně malovanou keramiku zastupují v těchto souborech ojedinělé zlomky. Soubory uloženy v MVČ v Hradci Králové. 7 0 Zatím podrobněji nepublikovaný keramický soubor z hradu Vízmburku, centra sousedního panství, může do tohoto problému vnést více světla. - 137 - hrál stěžejní roli suchozemský transport, který zde, narozdíl od jiných oblastí, představoval jediný možný prostředek distribuce keramiky nejen na větší vzdálenosti7 1 . Právě proto jej v úvahách o homogenitě produkce jednotlivých distribučních okruhů nelze jako faktor ovlivňující cenovou dostupnost a prostorovou distribuci keramických výrobků přehlížet (srov. Gross 1992, 399-400; Vařeka 1998, 133). 6. 3. Shrnutí Geografická distribuce hlavních technologických skupin středověké keramiky představuje jeden z mála hmotných dokladů řemeslné činnosti, jenž na území mezi nej hořejším tokem Labe a Metuje odráží ty stránky sociálně ekonomické reality, které vyplývaly ze vzájemné závislosti výrobní a spotřební sféry a na bázi polarizace hospodářských funkcí města a venkova utvářely lokální trh. Právě pro distribuci běžné stolní a kuchyňské keramiky představoval místní trh mechanismus, jehož prostřednictvím se hrnčířské výrobky pravidelně dostávaly ke svým uživatelům, jak v užším okruhu města, tak i za jeho branami. Totožnost a frekvence výskytu keramických tříd v nálezových souborech z Trutnova a okolí lze současně a zcela logicky, považovat za velmi pravděpodobný doklad připoutání blízkého agrárního zázemí k městské řemeslné produkci a k městskému trhu jako výsadnímu místu směny. Oblast lokálního trhu s největší pravděpodobností tvořila prvořadé odběratelské prostředí trutnovských hrnčířů, jejichž činnost sice přímo doloženu nemáme, svědčí však o ní shora uváděný písemný doklad z roku 1515. I to můžeme vedle výsledků mikroanalýzy keramické hmoty považovat za jednu z opor potvrzující jinak vcelku nepochybný názor, že výroba byla založena na využívání lokálních surovinových zdrojů. Z toho pak vyplývá, že užší oblast Trutnovská tvořila bezprostřední odběratelské zázemí zásobované vlastním výrobním centrem. Toto spotřební zázemí, jež můžeme do jisté míry vymezit prostřednictvím sídelních, hospodářských a administrativních struktur, nazýváme primární odbytovou oblastí, abychom odlišili výrobu keramického nádobí pro trh od té části keramické produkce, která nebyla vlastním předmětem směny. Primární odbytovou oblast, pro níž můžeme použít synonymum lokální distribuční okruh, pak Povinnost udržovat cesty v okolí města Trutnova, zaznamenaná v písemném dokumentu z roku 1511 {CIM III, č. 620, s. 1107), byla zřejmě slabou záplatou na potíže suchozemského transportu, které vyplývaly z nepříliš vysoké kvality komunikací. - 138 - považujeme za základní prostorovou jednotku jevu, jenž je nazýván regionalizací keramiky. Fenomén regionalizace přitom určovaly přímo i nepřímo konkrétní ekologické, demografické (etnické), politické, právní a ekonomické podmínky, od nichž se odvíjelo formování jednotlivých místních trhů, tvořících ekonomický a do jisté míry také geografický rámec regionální hrnčířské výroby. Individuální konfigurace těchto podmínek pak představovala hlavní determinantu produkce místních dílen, její morfologicko technologickou svébytnost a její prostorový rozptyl. Shora uvedené příklady ukazují, že došlo-li k proměně konfiguraci stávajících podmínek, změnila se mapa odbytišť a tím i rozsah distribučního okruhu. To je rys, patrně charakteristický pro období ještě ne zcela stabilních mocenských struktur, dominií, a sfér ekonomického vlivu v závěrečné fázi procesu výstavby regionu. Naopak v období již pokročilé sídelní, politické a hospodářské stability předpokládáme relativní ustálení rozsahu odbytových oblastí. Nevíme však, překračovala-li produkce trutnovských hrnčířů běžně primární odbytovou oblast a vstupovala tak na území jiných dominií, nebo zda tato dominia byla zásobována vlastními dílnami, které produkovaly zcela totožné zboží. Je tudíž úkolem budoucího výzkumu zodpovědět otázku, zda se výroba a distribuce technologicky totožné keramiky uzavírala pouze do oblasti jednoho výrobního centra a distribučního okruhu, případně panství (pokud to dovoloval surovinový potenciál v místě výroby), či nikoli. Regionalizace keramiky byla vázána především na zdroje surovin, které umožňovaly recepci identických technologických postupů, nepřímo (volněji) pak na ekonomicko mocenské struktury (městské regiony, klášterní a šlechtická panství), které z pochopitelných důvodů představovaly živnou půdu pro jejich transfer. Odtud dospíváme k hypotéze, že recepce výroby červeně malované keramiky v českém prostředí nebyla spojena jen se samotným přenosem znalosti výroby, ať už měl formu jakoukoli, nýbrž i s dostupností vhodných surovinových zdrojů, která rovněž působila na mapu rozšíření této výrobní tradice. Dost možná z těchto důvodů nezasáhla její výroba do vývoje dalších výrobních okruhů, i když některé z nich byly geograficky i kulturně (právně) blíže „mateřské" oblasti, odkud tato produkce vzešla (srov. Klápště 1998, 152). Určitá míra kontinuity raně a vrcholně středověké hrnčířské výroby, kterou na Trutnovsku reprezentuje symbióza dvou hlavních a typologický odlišných keramických skupin (Wolf 2004a), z nichž cizorodou složku zastupuje červeně - 139 - malovaná keramika (tab. 3:H2), může v této perspektivě dokládat nejen intenzivnější sepětí výrobců s domácími výrobními tradicemi, ale i nutnost krytí spotřeby keramiky využíváním různorodého surovinového potenciálu v místě výroby (tab. 3:H1). Mladší pozdně středověká oxidačně pálená keramika s červeným malováním, dosahující nových technologických i typologických kvalit (tab.3:H3), dokládá na regionální úrovni kontinuální vývojovou proměnu vrcholně středověké výroby v produkci pozdního středověku (viz Vařeka 1998, 133). Tvořila tu část oxidační keramiky cihlových až okrových barev, která pravděpodobně nahradila spotřebu redukční keramiky hradištní tradice a v průběhu 15. století pak i postupně výrobu starší červeně malované oxidační hrnčiny. I když nevíme, zda se tato mladší keramická třída vázala jen na jedinou dílnu, využívající blízký surovinový zdroj a zásobující blízký odbytový okruh, jemuž po technologické stránce vtiskla poměrně unifikovaný ráz, přesto můžeme říci, že svými typologickými znaky navazovala na výrobní tradici, která Trutnovsko od 13. století pojila s keramickým výrobním okruhem severočeské, resp. severovýchodočeské oblasti červeně malované keramiky (Zápotocký 1978). Ještě ve 14. století však regionální distribuční okruhy v této části Cech vytvářely technologicky heterogenní výrobní oblast, která teprve v průběhu 15. století stále více splývala s technologickým výrobním okruhem světlé oxidační keramiky severočeského pásma (srov. Gabriel - Smetana 1983; Gabriel 1991, 289; Vařeka 1998, 129). - 140 - Závěr V souladu se současným stavem poznání můžeme potvrdit, že středověké osídlování Podkrkonoší bylo součástí kontinuálního a dlouhodobého sídelního postupu, který postupně redukoval rozsah neosídlených oblastí vně i uvnitř starého sídelního území raně středověkých Cech 11. až 12. století. Tento kolonizační proces dosáhl vrcholu v 1. polovině 13. století, kdy převážně nezasídlenými oblastmi zůstávaly již jen rozsahem nevelké okrajové regiony s vyšší nadmořskou výškou a méně příhodnými předpoklady pro zemědělství. Na tuto první tendenci sídelního vývoje navazovala od prvních desetiletí 13. století tendence další, totiž dlouhodobá a nerovnoměrně postupující proměna sídelní struktury, související s urbanizací středoevropského prostoru a s šířením nových sídlištních forem včetně regulovaných polnohospářských systémů. Spojení obou tendencí, koncentrované právě do 13. až 1. poloviny 14. věku, vycházelo z různých zdrojů dlouhodobého domácího i západoevropského demografického a sociálně ekonomického vývoje (Klápště 1988). Zdá se, že česko - slezské pomezí východně Krkonoš bylo tímto vývojem zasaženo v té fázi kolonizace, která byla historiky nazvána velkou nebo také vrcholnou, ačkoli dnes už víme, že se jedná o terminologickou nepřesnost, jistý protimluv zrozený ze starších tradic moderního českého dějepisectví (F. Palacký). Není sice o tom žádných přímých a jednoznačně hovořících dokladů, ale předpoklad, že počátky středověkého osídlení studované oblasti lze klást skutečně někam k polovině 13. století zní z hlediska učiněných závěrů relativně oprávněně, i když poslední slovo musíme přenechat následnému archeologickému výzkumu. Asi nebude daleko od pravdy, že zde charakter osídlovacích aktivit vyplynul z časově shodného propojení zmiňovaných tendencí sídelního vývoje. Právě tato souhra přinesla to, s čím byla tzv. velká kolonizace spojována: lokace sídlišť na německém právu. S uvedenou domněnkou nejsou v rozporu ani další závažné okolnosti, které byly předzvěstí osídlovacích aktivit severně Kocléřovského hřbetu (Podkrkonošská pahorkatina) a které dokreslují sociální pozadí kolonizačního procesu na periferii starého sídelního území. Dovídáme se o nich ze dvou význačných testamentů, zhotovených na přelomu 30. a 40. let 13. století. První závěť nechal roku 1238 sepsat v předtuše své smrti pan Zbraslav, vysoký hodnostář na dvoře krále Václava II., a druhou závěť pak roku 1241 jeho žena paní Domaslava z Miletína, tehdy již vdova po svém - 141 - manželovi. Z těchto dokumentu vysvítá najevo následující: královský podčeší a pozdější číšník Zbraslav nejspíše pocházel odněkud z Poohří a svého významného společenského postavení dosáhl věrnou službou panovníkovi. Právě na dvoře Přemysla Otakara I. měl přijít do styku s vlivným východočeským rodem, patrně erbu šachovnice, z něhož pocházela Zbraslavova manželka. Předpokládá se, že Domaslavin velmožský rod získal do držby Miletínsko, včetně bývalého knížecího sídla v Miletíně, které se stalo oporou jejich rodové moci. Sňatkem s Domaslavou rozšiřoval Zbraslav svůj majetek, zahrnující nyní různě rozptýlené položky jak ve východních, tak ve středních i severozápadních Cechách. Jistě nešlo o majetek malý, jestliže Zbraslav na své náklady vydržoval vlastní malý „dvůr" a jestliže patřil k okruhu králových soukromých „financiérů" (Zemlička 1983). Podle J. Zemličky sice Zbraslav ještě nepatřil k té části české velmožské aristokracie, která se stále více odpoutávala od služby dynastii a jejíž mocenskou základnou se stávala pozemková držba, jeho aktivity zaměřené na upevnění vlastní politické a ekonomické moci rozšiřováním pozemkového vlastnictví se však k tomuto trendu přibližovaly. Vedle výsluh a koupí byla prostředkem rozšiřování pozemkové držby také kolonizace nezasídlených končin. Tzv. pozemková šlechta se tak stávala jedním z iniciátorů sídelního postupu a je velmi pravděpodobné, že se na této činnosti podílel také Zbraslav (Zemlička 1990, 30). O jeho konkrétních krocích bohužel mnoho nevíme. Koupě jakéhosi újezdu od Petra ze Skalice, který se měl rozkládat mezi Hořicemi a Dvorem Králové, stejně jako držba olešnického újezdu na nej hořejším Labi paní Domaslavou přesvědčivě naznačují zájem této šlechty o oblasti Krkonošského podhůří (Zemlička 1983, 122). Zda již za Zbraslavova života zasáhla sídelní vlna výše položené podhorské regiony, nedovedeme prozatím spolehlivě říci. Je možné, že jejich realizaci překazila Zbraslavova a krátce na to také Domaslavina smrt. Vzhledem k absenci mužského potomstva mělo ukončení životní pouti za následek rozdrobení po léta budovaného rodového dominia. Jeho jednotlivé části byly porůznu odkázány mezi Zbraslavovy a Domaslaviny příbuzné, věrné služebníky i církevní instituce. Roku 1241 učinila Domaslava ve své závěti zbožné nadání řádu Německých rytířů, jimž odkázala Miletín s příslušenstvím a zmiňovaný olešnický újezd (Wolf 1974; Zemlička 1983). Dá se proto předpokládat, že kolonizace sledované části Podkrkonoší spočívala na řádových - 142 - bedrech. Kolem poloviny 13. století se situace radikálně změnila, sídelní postup zasáhl zbývající partie Krkonošského podhůří na sever od Kocléřovského hřbetu. Východně od olešnického újezdu rozkládalo se přibližně od poloviny 13. století švábenické kolonizační dominium na horní Úpě. V 2. polovině 13. století sahalo od Trutnovské pahorkatiny po řeky a potoky stékající z pomezí do země slezských knížat. Dále na východ se na horní Metuji nacházela kolonizační sféra jiného šlechtického rodu, totiž rodu erbu třmene, a ještě dále na východ se rozprostíralo rozsáhlé panství břevnovských benediktinů osídlujících nejspíše již od 1. poloviny 13. století Poličko a o něco později také Broumovsko. Na severozápad od benediktinského panství nacházela se doména opatovických bratří, kteří se v hloubi podkrkonošského česko slezského pomezí objevili zřejmě již ve 40. letech jako hosté kněžny Anežky, choti slezského knížete Jindřicha II. Pobožného (Simák 1938; Menzel 1997). Celá tato oblast byla od poloviny 13. století svědkem rozsáhlé osídlovací činnosti a s ní úzce souvisejícího začátku urbanizace. Jedním z hlavních cílů bylo ukázat, čím se tento proces vyznačoval, jaký byl jeho průběh a význam. Zdůvodnili jsme, že podhůří mezi Krkonošemi a Kamennými horami bylo z hlediska nejednoduché povahy kolonizace územím specifickým. Na rozdíl od jiných regionů českého vnitrozemí, kde se instituce lokátorů a emfyteutického vysazování neuplatnila (Litoměřicko, resp. České středohoří; Zemlička 1980a, 171), byla zde sídelní výstavba patrně hned od počátku spojena s pronikáním německého práva. To zde sloužilo jako organizačně právní normativ kolonizační činnosti i jako záruka osobních svobod a privilegií na ní zúčastněných osob. Německé právo představovalo v tomto procesu výhodný, protože již zkušenostmi prověřený nástroj kvalitativně nového hospodářského rozvoje. Jako svod různorodých právních předpisů a pravidel, krystalizující od 11. století v západní Evropě, stalo se ve 12. století právním rámcem kolonizace a sídelní přestavby v Sasku, Míšni a Lužici, odkud se opět v nové kvalitě dostávalo do Slezska a také do českých zemí (Zientara 1979). Lze se domnívat, že s šířením německého práva byl spojen transfer netradičních sídelních forem odpovídajících nárokům jak na změny organizace zemědělské půdy (lánové soustavy), tak na změny v neagrární výrobě a v neposlední řadě ve způsobu výběru vrchnostenských dávek. Rozborem písemných a archeologických pramenů bylo možno dojít k obecně platnému závěru, že výstavba osídlení byla z právního, technického a hospodářského - 143 - hlediska přirozenou a neoddělitelnou součástí urbanizačního procesu. Jeho průběh charakterizovalo plánovité vysazování sídlištních komplexů, umožňujících rozvíjet životně důležité vazby města k venkovu, a naopak. Zřejmě se zde uplatňovala koncepce výstavby, která, podobně jako německé právo, byla geneticky svázána s prostředím vzniku a raného šíření magdeburského městského práva (Schich 1996). Spočívala v „jednorázové" lokaci střediska trhu (villa forensis) a okolních venkovských sídlišť, mezi nimiž však nehrály důležitou úlohu jen svazky hospodářské, ale také těsné vztahy právní. Vliv městského práva na samosprávu venkovských obcí se projevoval především v soudní sféře, kdy venkovské soudy byly nuceny odvolávat se v těžkých trestně právních případech k městskému soudu vyšší instance. Tento sytém samosprávy, pro nějž se od 1. poloviny 14. století ve střední Evropě ujímal název vikbilda (Weichbild), bylo možno prokázat tam, kde k pronikání městského zřízení docházelo, tj. na Trutnovsku, Broumovsku a Kamenohorsku. Tím byla již dříve publikovaná zjištění pro severní Moravu a Slezsko doplněna o další poznatky (Zientara 1973; Stoob 1977; Bakala 1976). Bilance zde předložených dokladů stvrzuje, že podstatný moment osídlovacích aktivit představovalo zapojení podnikatelské vrstvy, která vkládala kapitál a znalosti do provádění náročné a ne vždy úspěšné kolonizační činnosti. Bezpochyby měla tato skupina své ekonomické motivy, k nimž se řadil zpravidla lokátory obsazovaný úřad městské nebo venkovské dědičné rychty, spojený s výkonem soudnictví. Garantoval jim nezanedbatelné příjmy ze soudních pokut, nezdanitelných položek etc. (Zientara 1981). Podařilo se dále ukázat, že výsledkem kolonizačních aktivit na německém právu byla ve sledovaném úseku česko - slezského pomezí relativně hustá, avšak hierarchizující se struktura sídlišť městského charakteru. V první vlně jejich vysazování, tedy kolem poloviny 13. věku, byly v důležitých komunikačních směrech lokovány trhové vsi Kamenná Hora, Broumov a Úpa (Trutnov), které se časem stávaly plnoprávnými a hospodářsky silnými městskými obcemi. V druhé vlně byly vysazeny další trhové lokality, které však významu předchozích obcí nedosáhly. Jednalo se o Lubawku, tržní centrum vzniklé již na cisterciáckém panství v 90. letech 13. století, a dále o Chelmsko Slajskie, vysazené již o něco dříve ve švábenické doméně, koncem 80. let z části postoupené knížeti Bolkovi I. Polici n. Metují zastínil v průběhu 2. poloviny 13. století nedaleký Broumov. - 144 - Naplňování lokačních záměrů a vůbec celková dostavba sídelní sítě do optimální podoby vyžadovala nemálo času. Nasvědčují tomu nejen písemné prameny, ale také archeologická evidence. Prvně uváděný zdroj informací zde přibližuje proces výstavby zázemí trhových vsí jako proces postupného zahušťování sídelní sítě rozprostřený i do několika desetiletí, druhý informační zdroj pak poukazuje na složitost prostorového a topografického vývoje raně urbárních sídlišť. Dokreslují to zjištění učiněná na základě historicko - archeologické sondy do sídlištního vývoje Trutnova a jeho zázemí. Přestože nelze úplně vyloučit, že v okolí Trutnova (Úpy) existovalo již před polovinou 13. století předlokační osídlení, vznik souvislé sídlištní struktury můžeme prokazatelně klást teprve do souvislosti se zaváděním německého práva (srov. Šimák 1938; Wolf - Kalistová 1964; Wolf 1974). Pokusili jsme se doložit, že ve 2. polovině 13. století zde pravděpodobně vznikal sídlištní komplex na obdobných základech jako jiné vikbildní soustavy (Weichbildsiedlung). Sestával z několika vsí a místního centra směny. Hypoteticky předpokládáme, že ve chvíli, kdy do teritoriálního vývoje na pomezí zasáhl český panovník Václav II., jenž spolu se svým protějškem Bolkem I. upravil průběh česko - slezské hranice a tím i rozsah švábenického dominia, začala přibližně na přelomu 13. a 14. století sídelní struktura reagovat na majetkově právní změny, které Václavův zásah a následný zábor oblasti přinesly. Posilování královského vlivu v hraniční oblasti vyvrcholilo zavedením manského systému s jistotou před rokem 1316, tedy v době, kdy působení Svábeniců na Trutnovsku bylo již minulostí (srov. Wolf - Kalistová 1964). Za odraz existence manského zřízení v sídlištní struktuře lze považovat malá venkovská opevněná sídla trutnovských manů, která zřejmě byla mladším prvkem místní fortifikační architektury než hradní lokality švábenické éry, na počátku 14. století již pusté {Wolf 1998; Jansa 2004). Prostorově omezený výskyt manských tvrzí na venkově posloužil jako podpůrný argument teze, že vznik manského systému podmínil dostavbu té části vesnických sídlišť, která v průběhu 2. pol. 13. až 1. pol. 14. století nelze doložit. Zpravidla právě tato sídliště obsahují ve svém současném intravilánu manskou tvrz. Archeologické datování vzniku jedné z tvrzí do 1. poloviny 14. století pak nepřímo posloužilo jako indicie pro existenci písemně nedoložených vesnic. Podle snesených poznatků se můžeme domnívat, že hospodářské zázemí manství respektovalo starší vesnice, příslušející k městu Trutnovu (Úpě) již od 2. poloviny 13. století. Znamenalo by to, že stabilizace celé sídelní sítě v okolí Trutnova musela přesáhnout přes rok 1300. Trutnovský městský region tak v sobě uzavíral - 145 - komplikovaný sídlištní vývoj determinovaný hospodářskými zájmy trutnovských měšťanů a strategickými zájmy panovníka. Dodejme k tomu ještě, že ačkoli o počátcích podkrkonošské vesnice nevíme téměř nic určitého, lze na základě analogií a pozdější sídelní situace předpokládat typ lesní lánové vsi, který se s ohledem na charakter členitého podhorského terénu stal vůdčí sídlištní formou zdejšího venkova. Do doby po roce 1300 je zapotřebí také klást stabilizaci prostorové struktury královského města Trutnova. Na základě rozboru písemného svědectví, jímž jsme se pokusili vyrovnat se stávajícími názory na počátky tohoto města, bylo možno ověřit, že nejprve bylo lokováno jako trhové místo švábenické domény patrně kolem poloviny 13. století. K tomuto závěru směřovala skutečnost, že šlechtic Idík ze Svábeni c postoupil před svou smrtí patronátni práva k městskému kostelu sv. Marie a klášternímu kostelu sv. Petra v Úpě zderazským křížovníkům, kteří zde zřídili špitál. A k tomu muselo dojít nejpozději na přelomu 60. a 70. let 13. století. Tento závěr navíc podporují výsledky rozboru keramického materiálu z trutnovských tzv. zemnic a jiných sídlištních objektů, zkoumaných v severovýchodní části městského jádra v 80. letech. Do městotvorného procesu Úpy, neboli Trutnova, však na přelomu 13. a 14. století zasáhla, jak již bylo řečeno, nová vrchnost, zeměpán. Trutnov se tehdy stal královským městem. Bylo tomu v době, kdy vývoj topografie areálu města měl již značné změny za sebou, kdy však ještě nebyla stabilizována prostorová struktura jeho zástavby. Podle dosavadních poznatků probíhal tento vývoj ve dvou směrech. První lze spojovat s translací raně městského areálu z polohy v Horním Starém Městě do míst současného městského jádra kolem poloviny 13. století (srov. Lippert 1898; Simák 1938; WolfKalistová 1964), druhý můžeme klást do souvislosti s reorganizací parcelační sítě a rané měšťanské zástavby v průběhu 1. poloviny 14. století, jak nasvědčuje archeologické datování zániku sídlištních objektů ze severovýchodní partie městského jádra. Vedle toho jsme se dotkli nejednoduché otázky, do jaké míry zde byl urbanizační proces spojen s exploatací rudních nerostů, jejichž těžba tento proces v určitých oblastech významně urychlovala (jihozápadní Slezsko, Českomoravská vysočina, Jeseníky aj.). Stávající pramenná základna bohužel neumožňuje jednoznačné závěry. Třebaže vybrané partie podkrkonošské krajiny dodnes obsahují hmatatelné doklady o těžbě barevných a obecných kovů, jejich archeologické datování buď vyznívá naprázdno, nebo svědčí až o době podstatně mladší, kdy hlubinnou těžbu rud - 146 - především v okolí městečka Svobody n. Úpou dokládá raně novověký písemný materiál. O získávání nerostného bohatství v české nebo slezské části Podkrkonoší vrcholného středověku však netřeba pochybovat již na základě četných místních jmen a písemných zmínek z počátku a průběhu 1. poloviny 14. století, dokládajících rýžování zlata nebo těžbu železné rudy. Z archeologických dokladů využívání přírodního bohatství Krkonoš a Podkrkonoší lze dále jmenovat na dřevní surovinu vázanou a podle archeologických zjištění relativně rozšířenou dehtárenskou výrobu, doloženou zejména na nejhořejším Labi v rozmezí 2. poloviny 13. až počátku 14. století. Vzhledem k zásobám dříví a příslušných nerostných surovin lze také uvažovat o sklářské výrobě. Ačkoli hmotné doklady starší než 16. století postrádáme, písemná zmínka z 2. poloviny 14. století ze západního Podkrkonoší však této domněnce přesvědčivě nahrává. Jako poslední materiální doklad exploatace přírodního prostředí bylo možno uvést získávání hrnčířské hlíny. Mikronalýzou získané informace o složení matrixu červeně malované keramiky, vedly k předpokladu, že místními hrnčíři mohla být využívána ložiska slínů, přítomná v jihovýchodní nebo jižní části trutnovského distriktu, kam zasahují svrchnokřídové sedimenty české křídové pánve. Dá se proto uvažovat o tom, že výroba a distribuce červeně malované keramiky v Cechách byla vázána na obdobné zdroje. Rozborem vhodných keramických souborů, které máme v současnosti k dispozici, byly získány dosud nevytěžené informace o charakteru keramické produkce mladšího středověku na Trutnovsku. Bylo prokázáno, že se zdejší keramická výroba řadila k těm regionům, kde docházelo k recepci výrobní technologie světlé červeně malované hrnčiny, geneticky spjaté s německými zeměmi, především však s německým jihozápadem (Klápště 1998). Jakým konkrétním způsobem však byla zprostředkována, říci nedokážeme. Vzhledem k povaze kolonizačního procesu lze uvažovat jak o jejím přímém transferu, tak i o zprostředkování pokročilejšími dílnami domácími (Mostecko, Českolipsko). Nástup místně zhotovované oxidační červeně malované keramiky (800 - 900 °C) lze klást hypoteticky až ke konci 13. století. Z této datace vyplývá další významný poznatek, totiž že spotřebu keramického náčiní zde od poloviny 13. století pokrývala keramika vyráběná a zdobená v duchu domácích technologií (uvedená skutečnost nápadně koresponduje s nástupem vrcholně středověké keramiky v Mostě; Klápště 1997). Jednalo se o lepenou a obtáčenou hrnčinu tmavých odstínů, vypalovanou v redukční atmosféře při teplotě okolo 650 °C. Víme již, že obě - 147 - keramické skupiny současně vstupovaly na trh pravděpodobně až do pokročilého 14. století. Vrcholně středověká hrnčířská produkce s sebou přinášela rozšířený sortiment keramických nádob, uspokojující nároky nejen městského a venkovského prostředí, ale také v místě působící šlechty nebo trutnovských manů. Ve srovnání s předchozím domácím milieu odrážela takto rozšířená nabídka dalekosáhlé změny v kultuře životních návyků, které urbanizace českých zemí vyvolala. Vedle vůdčí keramické formy, hrnce, byly vyráběny džbány, mísy, zvonovité pokličky, malé až miniaturní nádobky a kahánky. Jen výjimečně se objevuje zoomorfní plastika, akvamanile. Zatímco hrnce redukční keramiky charakterizovaly okraje vyhnuté, kolmo protažené nebo okraje ve tvaru tzv. nepravého okruží a taktéž výzdoba sestávající nejčastěji z ryté šroubovice, hřebenovitých vpichů a jednoduché nebo mnohonásobné vlnovky, byly pro červeně malovanou keramiku modrošedobílých odstínů typické hrnce s okraji v podobě nízkých nebo vysokých okruží, zdobené vývalkovou šroubovící a jednoduchými červeně malovanými liniemi, mnohdy v kombinaci s náročnější radélkovou výzdobou. Do našeho zorného pole se dostaly také hrncovité nádoby i miniaturní nádobky z jemné plavené hlíny, které z běžné produkce vybočovaly a které lze hypoteticky spojovat s formami různých nadregionálních kontaktů. Pokusili jsme se naznačit, že jednou z kontaktních oblastí mohlo být např. Sasko. Radélkový dekor na bradelské keramice, náležící již jinému distribučnímu okruhu, však varuje před přímočarými závěry, které již principiálně problematická diskuze nad jeho genezí implikuje. Přibližně kolem roku 1400 se skladba hlavních keramických skupin proměnila. Výrobu starší redukční keramiky nahradila produkce světlé oxidační keramiky oranžových až okrových odstínů, jejíž povrch také zdobilo červené malování. Vedle ní však trutnovské dílny stále produkovaly starší červeně malovanou keramiku, jejíž hrncovité nádoby charakterizovala zejména profilovaná okruží s plastickou lištou. Vyznění této keramiky předpokládáme v průběhu 15. století. Jeho druhou polovinu charakterizuje masová výroba zmiňované oxidační keramiky oranžových odstínů, hlavní tvary zastupuje hrnec s ovaleným okrajem. Sledujeme, že se repertoár keramických výrobků obohatil o poháry, polévané trojnohé pánve a kamnářské výrobky. Keramické kachle registrujeme před polovinou 15. století, eventuelně již před rokem 1400 především na hradech (Vízmburk), zdá se, že dostupnějšími se stávají až od 2. poloviny 15. století. Atypické keramické třídy, jako např. redukční černošedá - 148 - keramika s radélkem, loštické zboží nebo silnostěnné hrnce s grafitovou příměsí patrně ze severomoravských výskytu j en dokreslují napojení Trutnova na dálkový obchod. Sídelní výstavba česko - slezského pomezí měla jak hospodářský, tak politický význam. Aby byla moc vrchnosti nebo zemepána posílena, stávalo se ekonomické zajištění a životaschopnost městských obcí prvořadým úkolem. Jeho řešení spočívalo ve výrobní diferenciaci města a venkova, která se stávala nutnou podmínkou fungujících tržních vztahů na bázi peněžní směny. Poněkud schématicky řečeno, město vyžadovalo zemědělské výrobky venkova, venkov vyžadoval řemeslnické výrobky města. Město a jeho zemědělské zázemí tvořily primární odbytovou sféru jednotlivých řemesel a jak známo, městská obec si zde zajišťovala převahu také mimoekonomickými cestami, zejména tzv. mílovými privilegii. Jedním z archeologicky postižitelných produktů, jenž do sféry místního trhu vstupoval, byla keramika. Ověřili jsme, že distribuční rozptyl trutnovské keramiky vymezoval rozsah primárního odbytového okruhu, jehož součástí byla okolní venkovská sídliště i opevněné lokality. Příklad vzdálenějšího fortifikovaného sídla na Bradle ukazuje, že v kolonizačním období nestabilizovaný teritoriální vývoj rozsah odbytových okruhů pozměňoval. Dospěli jsme dále k závěru, že produkci, charakterizující trutnovský keramický distribuční okruh, podmínila souhra dvou faktorů, jednak šíření a recepce netradičních výrobních postupů v místě výroby, jednak vhodné lokální surovinové zdroje. Regionalizace keramiky vycházela právě z těchto daností. Trutnovsko částí své keramické produkce nepochybně náleželo ke dvěma výrobním okruhům: prvním z nich byl vrcholně středověký okruh červeně malované keramiky, na který navázal druhý okruh pozdně středověké světlé oxidační keramiky severočeského pásma (Vařeka 1998). Lze říci na závěr, že ačkoli předkládaná práce řešila ne zcela objasněné stránky počátků osídlovacího procesu česko - slezského pomezí ve středověku a dále nastolila některé problémy nové, jistě nebylo v jejích silách podat odpověď na všechny palčivé otázky. Ve světle předkládaných výsledků bude zapotřebí přehodnotit nebo znovu přezkoumat některé starší názory regionální historiografie na celou řadu problémů. Tak např. Simákův názor (přejímaný i dalšími badateli) na kolonizaci jihovýchodního Podkrkonoší jako na proces, který se vyznačoval dvěma osídlovacími vlnami, z nichž první byla slovanská, druhá německá, bude zapotřebí vzhledem k absenci jednoznačných dokladů nahlížet s jistými rezervami (srov. Šimák 1938). Stále - 149 - otevřenou zůstává problematika předlokačního osídlení na Trutnovsku a topografie trutnovského raně městského areálu. Velmi málo dosud víme o počátcích podkrkonošské vesnice, téměř nic ale o její architektonické podobě nebo o vývoji plužiny (názory v odborné literatuře však pro okrajové a teritoriálně kompaktní sídelní oblasti, jakými byly Trutnovsko nebo Broumovsko, předpokládají určitou stabilitu sídlištních a polnohospodářských forem do moderní doby; srov. Zemlička 1980a). Našemu poznání nejsou zatím dostupné ani hmotné doklady svědčící pro využívání zdrojů nerostného bohatství ve 13. století. Z archeologicky zachytitelných výrobních činností registrujeme pouze minimum. V chronologii keramiky tápeme nad náplní některých sekvencí, především však nad 2. polovinou 14. století. Stavební vývoj manských sídel zůstává až na výjimky neosvětlen. Postrádáme také archeologické doklady průběhu parcelačního vývoje měst a měšťanské zástavby. Východisko z nadhozených problémů spatřujeme v prohloubení archeologického výzkumu, třebaže i on má své odborné i společenské limity. Zajímavé poznatky slibuje rovněž komparativní studium dosažených výsledků s poznatky získanými podrobnými sondami do problematiky složitého vývoje středověkého osídlení v regionech českého vnitrozemí (Zemlička 1980a; Klápště - Smetánka 1998). Jistě bychom mohli vyjmenovávat další a další příbuzná témata, jejichž prozkoumání stává se desideratem současného, především však archeologického bádání. Předložená práce představuje první krok. - 150 - Prameny: AČ: Archiv český X V , Trutnovské desky manské, ed. Nováček, V . J., Praha 1896. AČK: Archiv koruny české 7., Katalog listin z let 1526-1576, ed. Haas, A., Praha 1968. Beneš, J. (ed.) 1947: V zamyšlení nad životem, p. f. 1948. Trutnov. CDB: Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae: II (1198-1230), edd. G. Friedrich, Pragae 1912; IV/1 (1241-1249), edd. Šebánek, J. - Dušková, S., Pragae 1962; V / l (1253-1265), edd. Šebánek, J. - Dušková, S., Pragae 1974. CDS: Codex diplomaticus Silesiae XIV, Liber fundationis episcopatus Vratislaviensis, Hrsg. H . Markgraf - J. W. Schulte, Breslau 1889; X I X , Regesten zur schlesischen Geschichte (1334-1337), Hrsg. K . Wutke, Breslau 1922; X X , Schlesiens Bergbau und Hüttenwesen. Urkunden (1136-1528), Hrsg. K . Wutke, Breslau 1900; XXII, Regesten zur schlesischen Geschichte (1327-1333), Hrsg. C. Grünhagen - K . Wutke, Breslau 1903; X X I X , Regesten zur schlesischen Geschichte (1334-1337), Hrsg. K . Wutke, Breslau 1922. CIM: Codex iuris municipalis regni Bohemiae: II. (1225-1419), ed. Celakovský, J., Praha 1895; III. (1420-1526), eds. Celakovský, J. - Fridrich, G , Praha 1948. DRC: Decem registra censuum bohemica compilata aetate bellum husiticum praecedente, ed. J. Emier, Praha 1881. Grünhagen, C. - Markgraf, H. 1881-1883 (Hrsg.): Lehns- und Besitzurkunden Schlesiens und seiner einzelnen Fürstentümer im Mittelalter I - II. Leipzig. Heinzel, E. (Hrsg.) 1934: Zwei Trautenauer Urbare aus den Jahren 1544 und 1545, Jahrbuch des Deutschen Riesengebirgs Vereines 23, 29-74. Gablonz a. N . Hejna, A. 1960: Archeologický výzkum hrádku Bolkova u Libče, o. Trutnov. Nálezová zpráva č. j . 1205/60, Archiv N Z AÚ A V ČR v Praze. Hložek, M. 2003: Výsledky mikropetrografických rozborů středověké keramiky z tvrze v Mladých Bukách, rkp. Brno. Hložek, M. 2004: Výsledky mikropetrografických rozborů středověké keramiky z tvrze ve Starém Rokytníku, rkp. Brno. Chalupa, A. a kol. 1964: Tereziánský katastr český, sv. 1, Rustikal (kraje A - CH), Praha. Landbuch: Landbuch ksi^stw šwidnickiego i jaworskiego: tom I (1366-1376), ed. Jurek, T., Poznaň 2004; tom II (1385-1395), ed. Jurek, T., Poznaň 2000. LC: Libri confirmationum 1/1, ed. F. A . Tingl, Praha 1867. - 151 - RBM: Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae: II. (1253-1310), Emier, J. ed., Pragae 1882; III. (1311-1333), ed. Emier, J., Pragae 1890; IV. (1333- 1346), Emier, J. ed., Pragae 1892. RS: Regesty Slajskie II (1349-1354), ed. W. Korta, Wroclaw-Warszawa-KrakówGdaňsk 1983; III (1355-1357), ed. W. Korta, Wroclaw-Warszawa-KrakówGdaňsk 1990. Schlesinger, L. 1881 (Hrsg.): Simon Hütties Chronik der Stadt Trautenau (1491-1601), Prag. SUB: Schlesisches Urkundenbuch: III ( -1266), Hrsg. W. Irgang, Köln-Wien 1984; V (1282-1290), Hrsg. W. Irgang, Köln-Weimar-Wien 1993; V I (1291-1300), Hrsg. W. Irgang,-D. Schadewaldt, Köln-Weimar-Wien 1998. Státní ústřední archiv Praha, fond 1. vojenské mapování, sekce č. 46. Stindl, M. 1989: Popis mincovního nálezu, rkp. Trutnov (archiv autora). Tschoppe, G. A. - Stenzel, G. A. 1832: Urkundensamlung zur Geschichte des Urschprungs der Städte und der Einführung und Verbreitung deutscher Kolonisten und Rechte in Schlesien und Oberlausitz. Hammburg. Wasser - Detail Karte, K . k. Bezirkhauptmanschaft, 1841: Alt Rognitz, Jung Buch, Mohren. SOk A Trutnov, Sbírka map a plánů. Wolf, V. 1989a: Zpráva o archeologickém výzkumu tvrze ve Starém Rokytníku (čp. 221), rkp. Trutnov (archiv autora). Wolf O. 2003: NZII, Mladé Buky N a Vyhlídce čp. 398. Analýza keramického souboru, databáze (ulož. v A O Muzea východních Cech). - 152 - Literatura: Bakala, J. 1976: Urkundenzeugnisse von der Weichbildverfassung in den Mährischen Städten des magdeburger und leobschútzer Rechtes, Folia diplomatica II, Brno, 77-86. Bakala, J. 2002: Monopolizace tržních vztahů a mílové právo v městech severní Moravy a Opavska do počátku 15. století, In: Moravskoslezské pomezí v proměnách 13. věku. Výbor z článků a studií. Brno, 111-135. Bakala, J. 2002a: Nástup emfyteutické kolonizace a její úloha při stabilizaci feudální společnosti v českých zemích, In: Moravskoslezské pomezí v proměnách 13. věku. Výbor z článků a studií. Brno, 185-194. Bakala, J. 2002b: Počátky těžby kovů v Nízkém Jeseníku a vznik Horního Benešova In: Moravskoslezské pomezí v proměnách 13. věku. Výbor článků a studií. Brno, 347 -372. Bakala, J. 2002c: Staré Město a založení Fryštátu. In: Moravskoslezské pomezí v proměnách 13. věku. Výbor článků a studií. Brno, 428-447. Barciak, A. 1992: Czechy i ziemie poludniowej Polski w XIII oraz w pozcatkach X I V wieku. Polily czno-ideologiczne problémy ekspansji czeskiej na ziemie poludniowej Polski, Katowice. Bláha, R. - Frolík, J. - Sigl, J. 2003: Nálezy loštické keramiky ve východních Cechách. Příspěvek ke kontaktům Cech a severní Moravy, Archaeologia historica 28, 525- 537. Blažejewski, A. 2000: Sudety polskie w okresie przedrzymskim i wplywów rzymskich zarys problematyki. In: Boguszewicz, M . - Boguszewicz, A . - Wišniewska, D. (eds.): Czlowieki šrodowisko w Sudetách. Wroclaw, 121-134. Boguszewicz, A. 2000: Z badaň nad przemianami osadnictwa w Sudetách šlajskich w XII - XIII w. In: Boguszewicz, M . - Boguszewicz, A . - Wišniewska, D. (eds.): Czlowiek i šrodowisko w Sudetách. Wroclaw, 151-168. Boháč, Z. 1968: K otázce využití zasvěcení kostelů v oboru historické geografie, Československý časopis historický 16, 571-584. Boháč, Z. 1986: Geneze sídla a plužiny jako pramen k dějinám osídlení, Historická geografie 25, 7-45. Braudel, F. 1971: História i trwanie, Warszawa. - 153 - Bronowicki, J. 2000: Stan i perspektywy badaň nad epoka^ kamienia w Sudetách polskich. In: Boguszewicz, M.-Boguszewicz, A.-Wišniewska, D. (eds.): Czlowiek i šrodowisko w Sudetách. Wroclaw, 99-116. Brych, V. 1998: Hmotná kultura středověké tvrze v Cechách. In: Encyklopedie českých tvrzí I, A - J, Praha, 47-83. Bubeník, J. - Frolík, J. 1995: Zusammenfassung der Diskussion zur gemeinsamen Terminologie der grundlegenden keramische Begriffe. In: Poláček, L . (Hrsg.): Slawische Keramik in Mitteleuropa vom 8. bis zum 11. Jahrhundert. Terminologie und Beschreibung. Brno, 127-130. Cejpová, M. - Sigl, J. - Wolf, V. 1993: Archeologický výzkum hrádku Břečtejn u Vlčic (okr. Trutnov), Zpravodaj muzea v Hradci Králové 19, 93-99. Čapský, M. 1998: Miletínská komenda řádu německých rytířů v době předhusitské ve světle účetních pramenů. In: Jan, L . (ed.): Sborník prací z Celostátní studentské vědecké konference Historie 1997. Brno, 9-29. Cechura, J. - Ryantová, M. 1992: Urbář kláštera Břevnov z roku 1406, Časopis Národního muzea - řada historická 161, 79-107. Černá, E. 2002: Sklo 13. až 16. století. In: Klápště, J. (ed.): Archeologie středověkého domu v Mostě (čp. 226). Praha-Most, 93-114. Čížek, J. 1995: Městské opevnění Broumova v archívních pramenech, Stopami dějin Náchodská 1, 17-28. Demek, J. (ed.) 1987: Zeměpisný lexikon ČSR. Hory a nížiny. Praha Doležal, D. 1992: Trutnovská manská soustava a její kniha, Sborník archivních prací XLII, 207-259. Doležel, J. 2000: K městskému zřízení na středověkém Brněnsku do roku 1411, Maedievalia archaeologica 2, 159-259. Praha. Donat, P. 2000: Zum Städtischen Hausbau des 13. Jhs. im östlichen Mitteleuropa, Slavia Antiqua X L I , 129-169. Durdík, T. 2000: Ilustrovaná encyklopedie českých hradů, Praha. Dzieduszycki, W. 1997: Garncarstwo polskie u progu póžnego šredniowiecza. Tradycje. Adaptacja nowych wzorów. Uwarunkowania spoleczno-kulturowe, Archaeologia Historica Polona V , 153-160. Faltysová, H. - Mackovčin, P. - Sedláček, M. (eds.) 2002: Královéhradecko. Chráněná území ČR V , Praha. - 154 - Firszt, S. -Paczos, A. 2000: Zagospodarowanie obszarów górskich w šredniowieczu w šwietle dotychczasowych badaň archeologicznych w Kotlinie Jeleniogórskiej, Karkonoszach i Górach Izerskich, In: Boguszewicz, M . - Boguszewicz, A . Wišniewska, D. (eds.): Czlowieki šrodowisko w Sudetách. Wroclaw, 211-228. Frolik, J. - Sigl, J. 1995: Příspěvek k dějinám vybraných královských měst ve východních Cechách na základě nových archeologických výzkumů. In: Wachowski, K . (ed.): Kultura šredniowiecznego Slapská i Czech. Miasto, Wroclaw, 81-89. Fröhlich, J. 1996: Poznámky k výrobě dehtu, smoly a kolomazi v jižních Cechách, Výběr. Časopis pro historii a vlastivědu jižních Cech XXXIII, 249-253. Frýda, F. 1990: Typologie středověkého skla v Cechách od 13. do konce 15. století, Sborník Západočeského muzea, Historie V , 59-84. Gabriel, F. 1979: Počátky hrnčířství v České Lípě, Archaeologia historica 4, 257-265. Gabriel, F. 1991: Keramický soubor z hradu Frýdštejna, Archaeologia historica 16, 279-292. Gabriel, F. - Panáček, J. 1994: Vývoj panských sídel na Horním území novozámeckého panství (dokončení), Castellologica bohemica 4, 27-62. Gabriel, F. - Smetana, J. 1983: K vývoji výrobních okruhů červeně malované keramiky v severních Čechách, Archaeologia historica 8, 119-136. Goš, V. - Novák, K. - Karel, J. 1985: Počátky osídlení Rýmařova, Památky archeologické 76, 184-227. Graniczny, J. 2000: Rycerstwo ksi^stw jaworskiego i šwidnickiego w latách 1274- 1346. In: Boguszewicz, M . - Boguszewicz, A . - Wišniewska, D. (eds.): Czlowiek i šrodowisko w Sudetách. Wroclaw, 169-209. Gross, U. 1991: Mittelalterliche Keramik zwischen Neckarmündung und Schwäbischer Alb, Stuttgart. Gross, U. 1992: Töpfereien und ihr Absatzgebiet, In: Handwerk und Handel. Stadtluft Hirsebrei und Bettelmönch. Die Stadt um 1300. Stuttgart-Zürich, 397-400 Hazlbauer, Z. 1998: Krása středověkých kamen, Praha. Heinzel, E. 2000: Die Ortsnamen des Bezirkes Trautenau, Sudetendeutsches Ortsnamen-Buch, Heft 10. Trutnov. Hejdová, D. 1966: Archeologický výzkum sklářské huti ve Sklenařících, okr. Semily, Arsvitraria 1. 13-26. - 155 - Hejdová, D. 1994: Postavení českého sklářství ve spektru středověkých řemesel. In: Černá, E. (ed.): Středověké sklo v zemích Koruny české. Most, 25-29. Hejna, A. 1962: Soubor nálezů z hrádku Bolkova v severovýchodních Čechách, Památky archeologické 53, 455-473. Hejna, A. 1967: Archeologie a regionální výzkum severovýchodních Čech, KrkonošePodkrkonoší 3, 9-13. Hejna, A. 1969: Neznámý hrádek u Radvanic, okr. Trutnov. In: Miscellanea, Sborník příspěvků k osmdesátinám prof. Jaroslava Procházky, Krkonoše-Podkrkonoší, Supplementum V , 67-75. Hejna, A. 1974: Bradlo u Hostinného nad Labem. Příspěvek k výzkumu opevněných sídel v severovýchodních Čechách, Památky archeologické 65, 365-418. Hejna, A. 1981: Výsledky archeologického výzkumu hradů pozdní doby přemyslovské v severovýchodních Čechách, Archaeologia historica 6, 19-32. Hejna, A. 1983: Kovový nálezový inventář z hradu Vizmburk, k. ú. Havlovice, o. Trutnov, Archaeologia historica 8, 491-501. Hetteš, K. 1974: Sklářství. In: Nový, R. (ed.): Dějiny techniky v Československu do konce 18. století. Praha, 253-260. Hojmann, G. 1967: Železářství v Krkonoších a jejich podhůří za feudalismu, KrkonošePodkrkonoší 3, 60-71. Horák, V. 2004: Znak Horního Starého Města, Sborníček. Příspěvky muzea Podkrkonoší v Trutnově 3. Trutnov, 63-64. Horák, V. - Vašata, O. 2004: Několik poznámek k lokalizaci středověkého kostela Pany Marie v Trutnově, Sborníček. Příspěvky muzea Podkrkonoší v Trutnově 3. Trutnov, 12-15. Chaloupský, J. a kol. 1989: Geologie Krkonoš a Jizerských hor, Praha. Janák, J. - Hledíková, Z. 1989: Dějiny správy zemí českých do roku 1945, Praha. Janáček, J. 1963: Přehled vývoje řemeslné výroby v českých zemích za feudalismu. Praha. Jansa, P. 2004: Trutnovská kolonizační provizoria, Castellologica bohemica 9, 63-68. Jaworski, K. - Krukiewicz, B. 1997: Z badaň póžnošredniowiecznej Swidnicy. Ulica Spóldzielcza 33, Slajskie Sprawozdania Archeologiczne 37, 299-309. - 156 - Ježek, M. 1997: Hospodářský region středověkého města, In: Kub ková, J. - Klápště, J. - Ježek, M . - Meduna, P. (eds.): Život v archeologii středověku. Sborník příspěvků věnovaných M . Richterovi a Z. Smetánkoví. Praha, 309-320. Ježek, M. 2000: Poznámka vlastivědná, Archeologické rozhledy 52, 646. Jirásek, L. - Sigl, J. - Wolf, V. 1988: Archeologický výzkum tvrze v Javorníku (okr. Trutnov) v roce 1987, Zpravodaj Krajské muzeum východních Cech X V , 112- 125. Kapras, J. 1913: Právní dějiny zemí Koruny české II. Dějiny státního zřízení, Praha. Kavan, J. 1958: Nález středověké keramiky v Martinicích u Jilemnice, Archeologické rozhledy 10, 49-55. Kavka, F. 1990: Západoevropský lenní institut jako nástroj vnitřní královské politiky za posledních Přemyslovců a za Jana Lucemburského, Český časopis historický 88, 225-251. Kejř, J. 1987: Trhy a trhové vsi v Čechách a na Moravě, Právněhistorické studie, 9-44. Kejř, J. 1998: Vznik městského zřízení v českých zemích, Praha. Klápště, J. 1983: Studie o středověké studně z Mostu, Památky archeologické 74, 443- 492. Klápště, J. 1988: K některým problémům středověké kolonizace, Studia Mediaevalia Pragensia 1, 93-111. Klápště, J. 1994: Změna - středověká transformace a její předpoklady. In: Fridrich, J. Klápště, J. - Vařeka, P. (eds.): Mediaevalia archaeologica bohemica 1993, Památky archeologické - Supplementum 2, 9-59. Klápště, J. 1997: Proměny keramiky ve středověkém městě Mostě, Archaeologia Historica Pol ona V , 163-174. Klápště, J. 1998: Die Anfänge jüngeren mittelalterlichen Keramik in Böhmen als kulturhistorisches Problem, Archeologické rozhledy 50, 138-158. Klápště, J. 1999: Středověké město a jeho region: východiska archeologického projektu, Mediaevalia archaeologica 1, Praha, 13-20. Klápště, J. (ed.) 2002: Archeologie středověkého domu v Mostě (čp. 226), Mediaevalia Archaeologica 4. Praha-Most. Klápště, J. 2002a: Středověká vesnice v proměnách našeho poznávání. In: Buško, C. Klápště, J. - Moždzioch, S. - Lecjewicz, L. (eds.): Civitas & villa. PrahaWroclaw, 327-338. - 157 - Klápště, J. 2003: Středověká archeologie „interetnických vztahů" aneb otazníky kolem jednoho tématu, Archaeologia historica 28, 9-17. Klápště, J. - Smetánka, Z. 1998: The settlement pattern within the medieval landscape near Kostelec nad Černými lesy (central Bohemia). In: Ruralia II, Památky archeologické-Supplementen 11, 226-236. Klápště, J. - Richter, M. - Velímský, T. 1996: Hausbau früher Lokationsstädte in Böhmen. In: Brachmann, H . - Klápště, J. (eds.): Hausbau und Raumstruktur früher Städte in Ostmitteleuropa, Památky archeologické - Supplementum 6. Praha, 148- 65. Koebner, R. 1929: Locatio. Zur Begriffsprache und Geschichte der deutschen Kolonisation, Zeitschrift des Vereins für Geschichte Slesiens 63, 1-32. Koran, J. 1946: Staré české železářství, Praha. Kouřil, P. - Wihoaa, M. 1998: Hrad Edelštejn v sídelní a mocenské struktuře západního pomezí Moravy a Slezska, Castellologica bohemica 6, 341-362. Kouřil, P. - Wihoda, M. 2003: Etnické trojmezí? Výpověď písemných a hmotných pramenů k etnické struktuře moravsko - slezského pomezí v epoše vrcholného středověku, Archaeologia historica 28, 69-111. Kudrnáč, J. 1989: Archeologický výzkum památek po těžbě zlata v Rýchorských horách, Krkonoše-Podkrkonoší 8, 73-89. Kuhn, W. 1971: Die Städtegründungspolitik der Schlesischen Piasten im 13. Jahrhundert, vor allem gegenüber Kirche und Adel, Archiv für schlesiche Kirchengeschichte 29, 32-67. Kuhn, W. 1971a: Beiträge zur schlesischen Siedlungsgeschichte, München. Kurha, J. 1914: Archidiakonáty Kouřimský, Boleslavský, Hradecký a diecéze Litomyšlská (místopis církevní do r. 1421), Praha. Le Goff, J. 1991: Kultura středověké Evropy, Praha. Lexicon des Mittelalters 2000: Weichbild, 2093-2095. Lippert, J. 1898: Social-Geschichte Böhmens in vorhussitischer Zeit, II. Der sociale Einflus christlich-kirchlich Organisation und der deutschen Colonisation. Prag- Wien-Leipzig. Lobbedey, U. 1986: Bemerkung zum Tischgeschirr aus Keramik besonders des norddeutschen Raumes (1150 - 1250), Zeitschrift für Archäologie des Mittelalters, Beiheft 4, 179-189. - 158 - Lodowski, J. 1990: Stan i potrzeby badaň nad wczesnym šredniowieczem Šlajska (VI-X w.). In: Kurnatowska, Z. (ed.): Stan i potrzeby badaň nad wczesnym šredniowieczem w Polsce. Poznaň-Wroclaw-Warszawa, 173-185. von Loesch, H. 1938: Die schlesische Weichbildverfassung der Kolonisationszeit, Zeitschrift der Savigny-Stiftung für Rechtsgeschichte, Germ. Abt. 58, 311-336. Lochman, Z. 1982: Středověký hrádek u Radvanic a jeho význam v kolonizaci povodí Úpy, Cervenokostelecko 2, Červený Kostelec, 10-22. Lochman, Z. 1983: Kovový inventář hradu Vízmburku, Krkonoše-Podkrkonoší 7, 223- 249. Trutnov. Macek, J. 1998: Jagellonský věk v českých zemích (1471-1526), 3. Města. Praha. Maleczyňski, K. 1960: História Slapská, Tom. L, Cz. 1. Wroclaw. Menzel, J. J. 1977: Stadt und Land in der Schlesischen Weichbildverfassung. In: Stoob, H. (Hrsg.) Die mittealterliche Städtebildung im Südostlichen Europa, Städtevorschung A/4, Köln-Wien, 19-38. Menzel, J. J. 1977a: Die schlesische Lokationsurkunden des 13. Jahrhunderts. Studien zum Urkundenwesen, zur Siedlungs-, Rechts- und Wirtschaftsgeschichte einer ostdeutschen Landschaft im Mittelalter. Würzburg. Menzel, J. J. 1997: Die Abtei Gnissau im Rahmen der mittelaterlichen schlesichen Klosterlandschaft. In: Dziurli, H . - Bobowski, K . (eds.): Krzeszów ušwiexzony laska^. Wroclaw, 26-30. Měchurová, Z. 1997: Konůvky - zaniklá středověká ves ve Zdánickém lese, Studie archeologického ústavu Akademie věd ČR v Brně XVII. Brno. Měřínský, Z. 1983: K problematice archeologického výzkumu řemeslné výroby 10. až první poloviny 16. století na Moravě a ve Slezsku, Archaeologia historica 8, 4 1 - 71. Měřínský, Z. 1983a: Vztahy mezi Moravou a Balkánským polostrovem v některých prvcích keramické produkce, Mikulovská sympozia XII, 97-101. Měřínský, Z. 1989: Století posledních Přemyslovců na Moravě a ve Slezsku ve světle archeologických výzkumů a nálezů, Archaeologia historica 14, 19-42. Měřínský, Z. 1991: Vývoj osídlení na Moravě a ve Slezsku (současný stav výzkumu), Archaeologia historica 16, 27-36. Měřínský, Z. 1993: Otázky kolonizace a interetnických vztahů na středověké Moravě, Archaeologia historica 18, 99-118. - 159 - Miszczyk, T. 2000: Zámek na Wzgórzu Boleslawa Krzywoustego w Jeleniej Górze w šwietle dotychczasowych badaň archeologicznych. In: Boguszewicz, M . Boguszewicz, A . - Wišniewska, D. (eds.): Czlowiek i šrodowisko w Sudetách. Wroclaw, 229-234. Mfynarska-Kaletynowa, M. 1975: Ree. W. Kuhn, Beiträge zur schlesischen Siedlungsgeschichte, „Silesia", Folge 8, München 1971. Kwartalnik Historii Kultury materiálnej XXIII, 1975, nr. L , s. 128-133. Mfynarska-Kaletynowa, M. 1980: Rozwój sieci mi ej ski ej na Slajsku na przelomie XII/XIII i w XIII w., Kwartalnik Historii Kultury Materiálnej XXVIII, 349-361. Molenda, D. 1993: Historisch-archäologische Untersuchungen zur mittelalterlichen Buntmetallgewinnung in Polen. In: Steuer, H . - Zimmermann, U . (Hrsg.): Montanarchäologie in Europa. Sigmaringen, 373-383. Moždzioch, S. 1990: Stan badaň archeologicznych nad mlodszym podokresem wczesnego šredniowiecza na Slasku. In: Kurnatowska, Z. (ed.): Stan i potrzeby badaň nad wezesnym šredniowieczem w Polsce. Poznaň-Wroclaw-Warszawa, 187-199. Moždzioch, S. 1995: Zur Genese der Lokationstädte in Polen in stadtgeschichtlicher Sicht. In: Brachmann, H . (Hrsg.): Burg - Burgstadt - Stadt. Zur Genese mittelalterlicher nichtagrarischer Zentren in Ostmitteleuropa, Berlin, 149-160. Musil, F. 1999: Vznik manského vývoje v Kladsku a jeho vývoj do doby husitské, Kladský sborník III, Hradec Králové, 37-58. Musil, F. 2002: Osídlování Poorlicka v době předhusitské, Ústí nad Orlicí. Musil, F. 2002a: Několik poznámek k počátkům šlechtických sídel ve východních Cechách, Východočeské listy historické 1 9 - 2 0 , 9-32. Musil, J. 2003: Stárkov - Zámecký Kopec. Příspěvek k poznání tzv. kolonizačních provizorií, rkp. seminární práce na Ú A M F F M U , Brno. Nekuda, V. - Reichertová, K. 1968: Středověká keramika v Cechách a na Moravě, Brno. Neústupný, E, 1986: Nástin archeologické metody, Archeologické rozhledy 38, 525- 549. Němeček, J. - Tomášek, M. 1983: Geografie půd ČSR, Studie ČSAV 23. Praha. - 160 - Niegoda, J. 1999: Naczynia ceramiczne. In: Buško, C. -Piekalski, J. (eds.): Ze studiów nad žyciem codziennym w šredniowiecznym miešcie. Parcele przy ulicy Wieziennej 10-11 we Wroclawiu. Wroclaw, 157-182. Nohejlová, E. 1925: Příběhy kláštera opatovického, Praha. Nováček, K. 2000: Středověký dům v Plzni. Archeologický výzkum parcely v Sedláčkově ul. 1 (čp. 187), Sborník muzea v Plzni, Historie X V , . 5-66. Nováček, K. - Vařeka, P. 1992: Středověká výroba dehtu a smoly na Příbramsku I, Muzejní a vlastivědná práce (Časopis Společnosti přátel starožitností) 30, 13-25. Nový, R. a kol. 1974: Dějiny techniky v Československu do konce 18. století, Praha. Nowiňski, J. T. 1995: Interwencyjne badania wykopaliskowe w obrebie fosy miejskiej w Žarach na placu Lužyckim, stan 50 (AZP 68-10/31), Šlajskie Sprawozdania Archeologiczne 36, 197-205. Orton, C. - Tyers, P. - Vince, A. 1993: Portery in archaeology, Cambridge. Petránek, J. 1993: Malá encyklopedie geologie, České Budějovice. Piekalski, J. 1999: Transformace měst středověké střední Evropy. Prostorová struktura, Mediaevalia archaeologica 1, 21-42. Pleiner, R. 1970: Středověká výroba smoly v Krásné Dolině u Rakovníka, Památky archeologické 61, 472-515. Pleiner, R. a kol. 1984: Dějiny hutnictví železa v Československu 1. Od nej starších dob do průmyslové revoluce, Praha. Poche a kol. 1977: Umělecké památky Čech 1, Praha. Profous, A. 1957: Místní jména v Čechách. Jejich vznik, původní význam a změny IV, Praha. Procházka, J. 1960: Osídlení Trutnovská a jeho místní názvosloví, rkp. Trutnov. Procházka, R. 1983: Zemědělské zázemí a potravinářská řemesla v Uherském Hradišti ve 13. a 14. století, Archaeologia historica 8, 109-118. Procházka, R. 1991: Briinner Keramik des 13. und der ersten Hälfte des 14. Jahrhundert und die Frage ihrer auswärtigen Beziehungen, Mikulovská sympozia X X . , 233- 246. Procházka, R. 1995: Keramik des 14.-14./15. Jahrhunderts aus Brno und Boskovice. Ein Beitrag zur Regionalisierung der mittelalterlichen Keramik in Mähren. Denkmalpflege und Forschung in Westfalen 32. Bonn, 113-124. - 161 - Radoměrský, P. - Richter, M. 1974: Korpus středověké keramiky datované mincemi, Sborník Národního muzea v Praze, Rada A-Historie 28, 57-157. Razím, V. 2000: Příspěvek k topografii středověkého Trutnova, Archeologické rozhledy 52, 528-532. Richter, M. 1979: Archeologický výzkum českých měst 13. století, Hospodářské dějiny 4, 5-41. Richter, M. 1982: Hradištko u Davle, městečko ostrovského kláštera, Praha. Richter, M. 1994: Hrnčířská pec ze Starého Mýta (k otázce počátků vrcholně středověké keramiky), M A R B 1993, Památky archeologické, Supplementum 2, Praha, 145— 157. Richter, M. - Smetánka, Z. 1959: Příspěvek k metodice studia středověké keramiky v Cechách, Archeologické rozhledy 12, 86-96. Richter, M. - Smetánka, Z. 1983: Archeologie a studium středověké řemeslné výroby, Archaeologia historica 8, 11-26. Richter, M. - Vokolek,V. 1995: Hradec Králové. Slovanské hradiště a počátky středověkého města, Hradec Králové. Räber, R. 1999: Zur Topographie des Handwerks in der mittelalterlichen Stadt. In: Röber, R. (ed.): Von Schmieden, Würflern und Schreinern. Städtisches Handwerk im Mittelalter. Stuttgart, 9-42. Röber, R. 2002: Öfen und Feuerstellen in Handwerk und Gewerbe - mittelalterliche Realität und archäologischer Befund. In: Röber, R. (Hrsg): Mittelalterliche Öfen und Feuerungsanlagen. Beiträge des 3. Kolloquiums des Arbeitskreises zur archäologischen Erforschung des mittelalterlichen Handwerks. Stuttgart, 9-26. Rzeznik, P. 1999: Lokálne i ponadregionalne akcenty przemian ceramiky w XIIIwiecznym Wroclawiu, Mediaevalia archaeologica 1, Praha, 125-136. Rzeznik, P. 2002: Slad odzialywaň garncarstwa morawskiego na ceramiky šredniowiecznego Šlajska u progu i w czasie lokacyjnych przemian osadniczych. In: Buško, C. - Klápště, J. - Moždzioch, S. - Lecjewicz, L . (eds.): Civitas & villa. Praha-Wroclaw, 327-338. Rzeznik, P. - Trzciňski, M. 1996: Póžnošredniowieczna ceramika ze wsi Rusko, gm. Strzegom, z badaň w 1994 roku, Šlajskie Sprawozdania Archeologiczne 37, 301- 313. Sedláček, A. 1887: Hrady, zámky a tvrze království českého V , Praha. - 162 - Schick, W. 1996: Die Gründung von deutschrechtlichen Marktorten und Städten östlich der Elbe im 12. und 13. Jahrhundert. In: Brachmann, H . - Klápště, J. (eds.): Hausbau und Raumstruktur früher Städte in Ostmitteleuropa, Památky archeologické - Supplementum 6. Praha, 7-16. Schütte, S. 1986: Brunnen und Kloaken auf innerstädtischen Grundstücken im ausgehenden Hoch- und Spätmittelalter, Zeitschrift für Archäologie des Mittelalters, Beiheft 4, 237-255. Schwabenicky, W. 1982: Die hochmittelalterliche Wehranlage „Waal" in Beerwalde, Kr. Hainichen, Arbeits- und Forschungsberichte zur sächsische Denkmalpflege 24/25, 311-382. Sigl, J. 1983: Záchranný výzkum na staveništi budovy O V KSČ v Trutnově v r. 1982, Zpravodaj. Krajské muzeum východních Čech v Hradci Králové X / l , společenské vědy, 48-49. Sigl, J. - Vokolek, V. 1993: Pravěké a raně středověké osídlení okolí Choustníkova Hradiště (okr. Trutnov). In: Dissertationes historiae 1. Hradec Králové, 141-153. Sigl, J. - Wolf, V. 1983: Archeologický výzkum v Trutnově 1980-1981, Krkonoše Podkrkonoší 7, 267-301. Sigl, J. - Wolf V. 1983a: Bezejmenný hrádek u Vlčic, okr. Trutnov, Archeologické rozhledy 35, 639-645. Snášil, R. 1983: Archeologické doklady raně středověkého dehtářství v území ČSSR a služebná organizace, Slovácko X X I V , 81-91. Soukup, M. B. 2003: Problémy zpracování archeologických nálezů z Vízmburka. In: Sláva a pád hradu Vízmburka. Hradec Králové, 27-33. Steuer, H. 1997: Entstehung und Entwicklung der Archäologie des Mittelalters und der Neuzeit in Mitteleuropa - auf dem Weg zu einer eigenständigen Mittel alterkunde, Zeitschrift für Archäologie des Mittelalters 25, 19-38. Stoob, H. - Johanek, P. (Hrsg.) 1995: Schlesisches Städtebuch. Deutsches Städtebuch I. Stuttgart-Berlin-Köln. Sviták, Z. 2002: K počátkům správy Trutnovská. In: Chocholáč, B . - Malíř, J. (eds.): Pocta Janu Janákovi. Brno, 85-95. Šimák, J. V. 1932: Počátky erbu Třmene, Časopis Rodopisné společnosti československé v Praze IV, 1-9. - 163 - Šimák, J. V. 1932a: Historický vývoj Čech severovýchodních. Zvláštní otisk z časopisu Od kladského pomezí 1931-32, Česká Skalice. Šimák, J. V. 1936: Počátky Broumova a Broumovska, Český časopis historický 42, 575-582. Šimák, J. V. 1938: Středověká kolonizace v zemích českých, České dějiny L, č. 5. Praha. Široký, R. - Nováček, K . - Kaiser, L. 2004: Zapomenutá Plzeň. Počátky města pod přemyslovským hradem, Archeologické rozhledy 56, 798-827. Štěpánek, M. 1968: Patrocinia a středověké cesty, Československý časopis historický 16, 551-570. Štěpánek, M. 1969: Strukturální změny středověkého osídlení I - II, Československý časopis historický 17, 457-488, 649-680. Tásler, R. a kol. 1979: Geologie české části vnitrosudetské pánve, Praha. Tásler, R. a kol. 2003: Těžba zlata v okolí Svobody nad Úpou, Svoboda nad Úpou. Tichý, R. - Tůma, J. - Wolf, V. 1999: Předběžná zpráva o archeologickém výzkumu hradu u Stárkova v roce 1999, Zpravodaj muzea v Hradci Králové 25, 110-121. Tichý, R. - Wolf V. 2001: Archeologický výzkum na lokalitě Mostek-Souvrať, Zpravodaj muzea v Hradci Králové, 88-108. Tomas, J. 1999: Řešení vlastnických vztahů k území vznikajících královských měst ve 13. století. In: Klápště, J.-Kotyza, J. (eds.): Od raně středověké aglomerace k právnímu městu a městskému stavu. Litoměřice, 31-34. Tomas, J. 2002: Civitas - villa ve významu právního města v českých zemích v prvé polovině 13. století. In: Buško, C. - Klápště, J. - Moždzioch, S. - Lecjewicz, L. (eds.): Civitas & villa, Praha-Wroclaw, 17-24. Tomek, W. W. 1881: Příběhy kláštera a města Police nad Metují, Praha. Unger, J. 1984: Základní horizonty keramiky 12. - 13. století na soutoku Jihlavy a Svratky, okr. Břeclav, Archeologické rozhledy 36, 288-296. Urban, J. 1969: K e středověké těžbě rud v Krkonoších, Krkonoše-Podkrkonoší 4, 33- 45. Urban, J. 1969a: Dvě historická polymetalická ložiska Krkonoš, In: Miscellanea, Sborník příspěvků k osmdesátinám prof. Jaroslava Procházky, KrkonošePodkrkonoší, Supplementum V , 84-91. Urban, J. 1970: K historii dolování v Krkonoších, Krkonoše-Podkrkonoší 5, 28-37. - 164 - Urban, J. 2003: Lichtenburkové: vzestupy a pády jednoho panského rodu, Praha. Vaniček, V. 2002: Velké dějiny zemí Koruny české III. (1250 - 1310). Praha-Litornyšl. Vařeka, P. 199ľ. Příspěvek k problematice vypovídacích možností konstrukčních reliktu středověkého vesnického domu, Archeologické rozhledy XLIII, 585 - 591. Vařeka, P. 1998: Proměny keramické produkce vrcholného a pozdního středověku v Čechách, Archeologické rozhledy L , 123-137'. Vařeka, P. 2002: Zahloubené stavby v českých městech vrcholného středověku zemnice nebo suterény nenalezených nadzemních domů? In: Neústupný, E. (ed.): Archeologie nenalézaného. Sborník přátel, kolegů a žáků k životnímu jubileu Slavomila Vencla. Plzeň-Praha, 252-285. Velimský, T. 1977: K dendrochronologickému výzkumu středověkých nálezů z Mostu, Archaeologia historica 2, 299-306. Velímský, T. 1992: Zur Problematik des Stadtgründung des 13. Jahrhunderts in Kynšperk nad Ohří (Königsberg), Památky archeologické 83, 105-148. Velímský, T. 1995: Archeologie a problematika studia středověkého městského domu a parcely, Archaeologia historica 20, 71-80. Velímský, T. 2002: Hrabišici, páni z Rýzmburka, Praha. Vogt, H. J. 1987: Wiprechtsburg bei Groitsch, Berlin. Vokolek, V. 1993: Archeologické nálezy při stavbě čistící stanice ve Vysokém Mýtě, Zpravodaj muzea v Hradci Králové 19, 60-68. Weczerka, H. (Hrsg.) 7977: Handbuch der historischen Stätten. Schlesien, Stuttgart. Wihoda, M. 1992: K problematice šilperského fojtského privilegia a jeho vzniku v r. 1278, Časopis Matice moravské CXI, 3-11. Wihoda, M. 1998: Geneze městského zřízení na Moravě jako zakladatelské dílo markraběte Vladislava Jindřicha?, Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity, C 45, 21-33. Wolf, O. 2004: Kolonizace, weichbild a počátky manských sídel na Trutnovsku, Archeologické rozhledy 56, 561-590. Wolf, O. 2004a: Keramika z manské tvrze v Mladých Bukách, Zpravodaj muzea v Hradci Králové 30, (v tisku). Wolf, V. 1967: Hospodářské poměry na nejhořejším Labi do konce 14. století, Krkonoše-Podkrkonoší 3, 46-54. - 165 - Wolf, V. 1969: Postavení trutnovského kláštera na Trutnovsku na počátku 14. století, In: Miscellanea, Sborník příspěvků k osmdesátinám prof. Jaroslava Procházky, Krkonoše-Podkrkonoší, Supplementum V , 76-78. Wolf V. 1974: Hrádek na Bradle v dějinách východního Podkrkonoší. In: Hejna, A.: Bradlo u Hostinného nad Labem. Příspěvek k výzkumu opevněných sídel v severovýchodních Cechách, Památky archeologické L X V , 365-418. Wolf V. 1977: K problematice středověkých horských hrádků ve východním podhůří Krkonoš, Archaeologia historica 2, 105-116. Wolf V. 1983: Hrad Rechenburk u Trutnova. Příspěvek k poznání zárodečné fáze středověkého hradu, Krkonoše-Podkrkonoší 7, 251-266. Wolf V. 1989: Archeologické výzkumy na Trutnovsku v letech 1966-1986 a jejich přínos k poznání dějin regionu, Krkonoše-Podkrkonoší 8, 61-72. Wolf V. 1998: K problematice tzv. kolonizačních provizorií (Úvaha nad funkcí a fortifikací), Castellologica bohemica 6/1, 107-116. Wolf V. 2000: Osídlení kraje na česko-slezském pomezí východně od Krkonoš v 2. polovině 13. stol. In: Boguszewicz, M . - Boguszewicz, A . - Wišniewska, D. (eds.): Czlowiek i šrodowisko w Sudetách. Wroclaw, 147-150. Wolf V. - Kalistová, J. 1964: Počátky města Trutnova, Krkonoše-Podkrkonoší 1963, 24- 42. Wolf V. - Sigl, J. 1995: Archeologický výzkum středověkých hradeb v Trutnově, Zpravodaj muzea v Hradci Králové 21, 117-121. Wolf V. - Sigl, J. - Jirásek, L. 1989: Anonymní opevněná lokalita v Hajnici-Kyji, okres Trutnov, Krkonoše-Podkrkonoší 8, 91-102. Wolf V. - Wolf, O. - Tichý, R. 2002: Nové archeologické prameny ke středověkému osídlení v Mladých Bukách u Trutnova, Zpravodaj muzea v Hradci Králové 28, 240- 250. Zatloukal, R. 1998: Středověké hrnčířské pece z Jihlavy a okolí, Vlastivědný sborník Vysočiny XI, Oddíl věd společenských, 27-43. Zatloukal, R. 2004: Těžba a zpracování rudných nerostů v okolí Jihlavy a jinde na Moravě ve středověku, Vlastivědný věstník moravský L V I , 355-366. Zápotocký, M. 1978: Středověká keramika severočeského Polabí. Morfologie a relativní chronologie, Památky archeologické 69, 171-238. Zápotocký, M. 1979: Katalog středověké keramiky severočeského Polabí, Praha. - 166 - Zientara, B. 1973: Z dziejów organizacji rynku w šredniowieczu. Ekonomiczne podlože „weichbildów" w arcybiskupstwie magdeburskim i na Slajsku w XII-XIII wieku, Przeglad Historyczny L X I V , 681-695. Zientara, B. 1979: Z zagadnieň prawa niemieckiego na Šlajsku, Przeglad Historyczny L X X , 331-340. Zientara, B. 1981: Dzialalnošč lokacyjna jako droga awansu spolecznego w Europie Srodkowej XII - X I V w., Slajski Kwartalnik Historyczny Sobotka 36, 43-57. Zientara, B. 1997: Henryk Brodaty i jego czasy, Warszawa. (2. vyd.). Zemlička, J. 1979: Nezdařená městská založení 13. století, Hospodářské dějiny 4, 43- 68. Zemlička, J. 1980: K nerovnoměrnosti hospodářského vývoje v období vrcholného feudalismu, Folia Historica Bohemica 2, 175-187. Zemlička, J. 1980a: Vývoj osídlení dolního Poohří a Českého středohoří do 14. století, Praha. Zemlička, J. 1983: Královský číšník Zbraslav a jeho dědictví (Vznik a rozklad jednoho feudálního dominia z první poloviny 13. stol.), Historická geografie 21, 117-128. Zemlička, J. 1990: Ke zrodu vrcholně feudální „pozemkové" šlechty ve státě Přemyslovců, Časopis Matice moravské CIX, 17-38. Zemlička, J. 1991: Středověké osídlení a studium hospodářských dějin, Archaeologia historica 16, 37-43. Zemlička, J. 1995: Středověké město v Čechách a na Moravě v pohledech současného výzkumu. In: Wachowski, K . (ed.): Kultura šredniowiecznego Slapská i Czech. Miasto. Wroclaw, 23-27. Žemlička, J. 1998: Právo nucené směny při zakládání středověkých měst, Český časopis historický 96, 502-531. Zemlička, J. 1999: Markomané, Němci a středověká kolonizace (K historiografii jednoho problému české medievistiky), Český časopis historický 97, 235-272. Zemlička, J. 2002: Počátky Čech královských, 1198-1253, Praha. - 167 -