VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ V PRAZE FAKULTA MEZINÁRODNÍCH VZTAHŮ Obor: Mezinárodní politika a diplomacie Globální terorismus z pohledu konstruktivismu (diplomová práce) Autor: PhDr. Bc. Veronika Fajmonová Vedoucí práce: doc. PhDr. Jan Eichler, CSc. Děkuji panu doc. PhDr. Janu Eichlerovi, CSc. za odborné vedení mé diplomové práce a za cenné rady a připomínky. Také děkuji své rodině a přátelům za podporu. Prohlášení: Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně a všechny použité prameny řádně citovala a uvedla. V Praze dne ……………….. ………………………….. podpis studenta Obsah Úvod 4 1 Teoretické vymezení 6 1.1 Definice terorismu? 6 1.1.1 Proč se nemůžeme na definici shodnout? 8 1.1.2 Proč je univerzální definice pro nás tak důležitá? 11 1.1.3 Debata nad definicemi – co je terorismus? 13 1.2 Typologie terorismu 20 1.3 Vývoj terorismu 24 2 Vnímání hrozby terorismu 28 2.1 Terorismus v číslech 28 2.2 Propast mezi percepcí a reálnou hrozbou terorismu 36 2.2.1 Hodnocení rizik 36 2.2.2 Psychologický efekt 38 2.2.3 Kultura strachu 42 3 Analýza dopadů vnímání hrozby terorismu 47 3.1 Zhodnocení „Války proti terorismu“ 47 3.2 Proč USA reagovaly tak, jak reagovaly 63 3.3 Jak přistupují kritičtí autoři k boji proti terorismu 64 Závěr 66 Literatura 68 Příloha 75 Úvod Dnes více než kdy dříve fenomén terorismu přitahuje pozornost odborníků z různých oborů. Dnes více než kdy dříve tento jev budí strach a zděšení u lidí na celém světě. Jsou naše obavy dostatečně opodstatněné? Co dělá z terorismu bezpečnostní hrozbu 21. století? Po útocích 11. září 2001 se politikům podařilo ve společnosti vzbudit pocit existenčního ohrožení, pocit strachu z možnosti dalšího teroristického činu, jež se podle nich jevil jako velmi pravděpodobný. Navíc jimi proklamovanou „naléhavost hrozby“ následně potvrdili svým jednání v podobě „války proti terorismu“. Terorismus se stal tématem číslo jedna nejen v politických debatách, ale také ve výzkumu v oblasti mezinárodních vztahů, v médiích a dokonce pronikl i do zábavního průmyslu. Najednou se po celém světě vyrojily legislativní dokumenty upravující zacházení s tímto fenoménem, výzkumní pracovníci začali produkovat velké množství odborných publikací a článků, objevily se filmy a počítačové hry s touto tématikou. Na protiteroristická opatření začaly být vydávány velké sumy peněz, byly vyhlášeny dvě války. Hrozba terorismu a „nezbytná reakce“ na něj se staly součástí každodenního života lidí v západním světě. Tato diplomová práce si klade za úkol dosáhnout dvou cílů. Prvním z nich je zjistit, zda je riziko terorismu opravdu tak velké, jak se nám zdá, jinými slovy, zda vnímání terorismu jako jedné z největších bezpečnostních hrozeb 21. století odpovídá realitě a pokud tomu tak není, čím je to způsobeno. Druhým cílem je odpovědět na otázku, zda naše reakce, respektive reakce „západního světa“ v čele se Spojenými státy byla vzhledem k reálnému riziku, které terorismus představuje, adekvátní a přinesla tížený efekt. K dosažení těchto cílů bude použita analýza kvantitativních dat, komparace a diskursivní analýza. Nejdříve se v první kapitole budeme zabývat teoretickým vymezením terorismu, konkrétně otázkami týkajícími se definice terorismu, jeho typologií a vývojem. Druhá kapitola je zaměřena na vnímání hrozby terorismu a na faktory, které ho ovlivňují. Nakonec ve třetí kapitole budeme mluvit o reakci na terorismus v podobě „války proti terorismu“ a jejích dopadech. Ještě než začneme, je nezbytné upozornit na tři skutečnosti. Za prvé, autorka této diplomové práce v žádném případě nepopírá reálnou hrozbu terorismu a neříká, že bychom se jí neměli zabývat a patřičně na ni reagovat. Spíše chce nabídnout podněty k zamyšlení, alternativní přístupy k dané problematice. Za druhé bychom měli mít vždy na paměti, že snaha o vysvětlení a pochopení terorismu nikdy neznamená jeho ospravedlnění, i přesto, že by se to mohlo na první pohled zdát. Teroristické činy není možné ospravedlnit a to za žádných okolností. A za třetí by se autorka chtěla vyjádřit k názvu diplomové práce „Globální terorismus z pohledu konstruktivismu“, aby předešla případným nedorozuměním. O globálním teorismu zde hovoříme z důvodu globálního charakteru jeho dopadu a invazi do našich životů. „Z pohledu konstruktivismu“ je v názvu zmíněno proto, že ve všech třech kapitolách mluvíme o terorismu jako konstruktu, vždy však na jiné úrovni. V první kapitole hovoříme o konstrukci definice terorismu, druhá kapitola pojednává o existenci konstrukce ve vnímání hrozby terorismu, která následně ovlivňuje naši reakci na tento fenomén, čemuž se věnuje třetí kapitola. V této diplomové práci je k terorismu přistupováno jako k fenoménu, který má reálný základ, avšak je kolem něj vytvářena vykonstruovaná nástavba. 1 Teoretické vymezení „Tím nejhorším ze všech lidských utrpení je vědět tak mnoho a zároveň nemít nad ničím kontrolu.“ (Hérodotos (484 – 432 př. n. l.) 1.1 Definice terorismu? Jonathan R. White ve své knize „Terorrism and Homeland Security“ konstatuje, že se všichni bezpochyby shodneme na tom, že terorismus je problém, avšak už se neshodneme, co přesně terorismus je (White, 2006). Zmiňovat zde, že existuje více než nepřeberné množství definic terorismu, a že absence právě jedné jediné univerzální představuje překážku nejen pro jeho analýzu, bude nejspíše znít jako klišé než jako odborný fakt založený na důkladném studiu tohoto fenoménu. Velmi názorně některé aspekty dané problematiky (konkrétně ne příliš vhodný způsob definování pomocí obětí a také politický ráz vůbec v ochotě se na definici shodnout) vystihuje následující dialog mezi Nedem Walkerem, asistentem zástupce ministra pro záležitosti Blízkého Východu při Ministerstvu zahraničí USA, a Lee Hamiltonem, předsedou Podvýboru pro Evropu a Blízký Východ, pod záštitou Komise pro zahraniční záležitosti Sněmovny reprezentantů na pozadí rozhovorů vedených mezi Amerikou a Organizací pro osvobození Palestiny (OOP). Hamilton: „Jak tedy definujete terorismus, definujete ho v termínech 'nebojujících'?“ Walker: „Definice Ministerstva zahraničí, která je součástí každoroční zprávy o terorismu, ho definuje jako politicky motivovaný útoku na nebojující cíle.“ Hamilton: „Takže útok na vojenskou jednotku v Izraeli by nebyl teroristickým činem?“ Walker: „To nezbytně neznamená, že by to nemělo zásadní dopad na to, co navrhujeme udělat s OOP.“ Hamilton: „Rozumím, ale nebyl by to teroristický čin.“ Walker: „Útok na vojenský cíl. Ne podle definice. Počkejte, není to tak přesné. Víte, útok mířený proti vojenskému cíli může být teroristickým činem. Závisí to na konkrétních okolnostech.“ Hamilton: „Počkejte. Myslel jsem, že jste mi právě sdělil definici Ministerstva zahraničí.“ Walker: „Nebojující je termínem, ne vojenský, ani civilní.“ Hamilton: „Dobře. Takže jakýkoli útok na nebojující cíl by mohl být terorismem.“ Walker: „Přesně tak.“ Hamilton: „A „nebojující“ by mohl zahrnovat 'vojenský'?“ Walker: „Samozřejmě“. Hamilton: „Určitě by zahrnoval 'civilní', je tomu tak?“ Walker: „Přesně“. Hamilton: „Ale útok na vojenskou jednotku by nebyl terorismem?“ Walker: „To záleží na okolnostech.“ Hamilton: „A jaké jsou tyto okolnosti?“ Walker: „Nemyslím si, že by bylo produktivní pustit se do popisu různých podmínek a okolností, za kterých bychom definovali akt OOP jako terorismus.“ (Ganor, 1998; s. 2) Je nutné dodat, že tento rozhovor se uskutečnil již před 23 lety, a v oblasti definice terorismu došlo k výraznějším pokrokům, avšak jak uvidíme níže, otázka definice terorismu dodnes nebyla uzavřena. Andrew Silke v knize zamýšlející se nad vývojem výzkumu terorismu zmiňuje fakt, že problematika definování a nemožnost dosažení obecně platné definice tohoto fenoménu je součástí většiny publikací a rozhodně neukazuje na nedostatek originality jejich autorů v nalezení nových přístupů. Právě naopak nám spíše umožňuje reflexi toho, jak závažný problém absence konsenzu představuje (Silke et al., 2004). Někteří odborníci přesto kapitulují a konstatují, že objektivní mezinárodně uznávaná definice terorismu je nedosažitelná. Spokojují se s notoricky známým výrokem Petera Stewarta o pornografii u Nejvyššího soudu v Ohiu roku 1964: „Pokud někdo uvidí terorismus, pozná ho,“. Podobný názor vyjádřil britský velvyslanec při OSN po útoku na Světové obchodní centrum: „Co vypadá, je cítit a zabíjí jako terorismus, je terorismus“, (Schmid, 2004; s. 375). Stále jsou tu ale takoví, kteří se nevzdávají a tvrdí, že objektivní definice terorismu není nepřekonatelný problém a navíc, že bez ní není možné proti terorismu efektivně bojovat. Tuto skutečnost dále potvrzují Dean a Yonah Alexanderovi (2002), kdy na základě své analýzy umisťují neexistenci definice na první místo žebříčku deseti nejnaléhavějších rizik v budoucí snaze terorismus vymýtit. Tabulka č. 1: Faktory podporující terorismus 10 potencionálních rizik Absence universální definice terorismu Absence konsenzu týkající se příčin terorismu Religionizace politiky Využívání médií Dvojí standard morálky Ztráta odhodlání vlád zaujímat efektivní opatření v boji proti terorismu Mírné tresty pro teroristy Porušování mezinárodního práv, podpora terorismu některými národy Komplexnost moderních společností Vysoké náklady na bezpečnost v demokratických státech Zdroj: Alexander & Alexander, 2002; s. 195 Otázkou zůstává proč je tak těžké k obecně uznávané definici dospět a pokud připustíme, že tomu tak doopravdy je, proč se někteří odborníci neustále pokouší terorismus definovat. V následujících částech zkusíme na tyto otázky odpovědět. Nejdříve se zamyslíme nad faktory, které nám v konsenzu brání, následně si popíšeme důvody, proč je pro nás univerzální definice tak důležitá a nakonec prodiskutujeme nejčastěji se vyskytující prvky vystihující terorismus obsažené právě v jeho definicích. V příloze pak pro ilustraci najdeme několik oficiálních definicí a definicí odborníků na oblast terorismu. 1.1.1 Proč se nemůžeme na definici shodnout? Pojem terorismus je sám o sobě velmi problematický a to hned z několika důvodů. V posledních desetiletích byl tento termín používán ve spojitosti se širokým spektrem násilných událostí, které bychom ani za terorismus považovat nemohli. Tzn. došlo k jeho nadužívání a to také díky médiím, neboť terorismus jako pojem umocňuje dramatičnost produkovaných zpráv a tím vzbuzuje opravdu markantní zájem nejen jejich pravidelných konzumentů (Jackson et al., 2011). Proces definování terorismu je sám o sobě součástí boje ideologií a politických cílů. „Terorismus“ či „terorista“ se považují za ryze pejorativní a výrazně stigmatizující. V roce 1974 na půdě OSN se na tento fakt snažil upozornit Jásir Arafat: „Ten, kdo bojuje z nějakého důvodu, ten, kdo bojuje za osvobození své země, ten, kdo bojuje proti invazi a vykořisťování nebo jednoduše řečeno proti kolonialismu, nemůže být nikdy považován za teroristu,“ (Schmid, 2004; 414). Měl Jásir Arafat pravdu? Jeho výroku nebo spíše jeho podstatě se v této kapitole budeme ještě věnovat, ale už teď je pravděpodobně vhodné vznést otázku: Můžeme obecně násilí definovat pouze na základě úmyslu těch, kteří ho páchají? Negativní konotace terorismu také dokazuje skutečnost, že dnešní teroristé se intenzivně brání danému označení a navíc ho velmi často projikují na své nepřátele, neboli se s ním neztotožňují a naopak za teroristy považují ty, proti nimž bojují. Nebylo tomu však vždy. Například na konci 19. století v carském Rusku se revolucionáři bojující proti stávajícímu režimu za teroristy sami označovali a byli na to patřičně hrdí (Jackson et al., 2011). Možnost něco nebo někoho tímto termínem označit nabízí individuu, ve většině případů vládnímu aparátu, velkou dávku moci. A priori ten, kdo definuje jakoukoli situaci, zároveň ji víceméně ovládá. V tomto kontextu terorismus vyvolává morální hodnocení. V případě, že jedna strana disponuje dostatkem vlivu, aby označila svého oponenta za teroristu, nepřímo tím přiměje ostatní přijmout její morální postoj (Jenkins, 1980). S tím velmi úzce souvisí časté označování činnosti politických oponentů za terorismus a tím legitimizování vlastního jednání, neboť jak říká Richardsonová (2006): „Terorismus je něco, co dělají ti špatní“. Za povšimnutí také stojí propojení procesu definování terorismu s mocí a „jazykem“ hegemonů ve vztahu k označení určitého politického násilí za terorismus a tudíž jeho delegitimizaci. Státy „západního světa“ drží hegemonickou kontrolu nad legitimním použitím násilí na mezinárodním poli. Otázka tedy zní: „Kdo by měl mít moc určit co terorismus je a co už není?“. Velkým problémem je také vysoká míra subjektivity v rozlišování, zda se o terorismus jedná nebo ne. Podle Jenkinse je nutné si uvědomit, že terorismus je sociální konstrukt a ne nějaký chemický vzorec, kterému by rozuměli všichni lidé na celém světě stejným způsobem. Terorismus je koncept, jenž je vytvářen sociálními a politickými procesy, byrokratickými potřebami a zájmy médií (Jenkins, 2003). Tuto skutečnost také vystihuje velmi známý výrok „Pro někoho terorista, pro jiného bojovník za svobodu“ (White, 2006). Zastánci kritických studií v tomto směru upozorňují, že terorismus je rychle měnící se fenomén vždy pevně ukotvený v daném historicko-kulturně-politickém kontextu a vzhledem k jeho povaze entity utvářející naši vnější realitu, k němu není možné přistupovat objektivně (Jackson et al., 2011). Walter Laqueur patří ke skeptikům, pokud jde o vytvoření univerzální definice terorismu. Zdůvodňuje to mnohočetnou povahou daného fenoménu, tedy jakýkoli pokus být specifičtějším je odsouzen k nezdaru z velmi jednoduchého důvodu – neexistuje jen jeden jediný terorismus ale nesčetné množství (Laqueur, 1999). Mj. bylo zjištěno, že jedním z důvodů, proč se nemůžeme na definici shodnout je fakt, že jednotliví autoři publikací o terorismu preferují používání „své vlastní definice“. K tomuto závěru dospěl ve svém výzkumu Schmid. Dotazoval se odborníků v oblasti terorismu: „Čí definici terorismu používají?“. Více než polovina odpověděla, že svou vlastní. Zbytek respondentů zmiňovalo rozmanité definice, žádná z nich se však nevyskytovala významně častěji než jiná, což rozhodně není možné považovat za optimální východisko pro jakýkoli výzkum (Schmid, 2004). Nejen že pojem terorismus se ukazuje jako krajně problematický a podle některých až naprosto bezvýznamný a spíše matoucí, existuje zde celá řada nesrovnalostí a neshod na úrovni koncepční. Tyto nevyřešené otázky shrnuli ve svém výzkumu Schmid a Jongman (2008) a jejich seznam není rozhodně nejkratší. Podívejme se na některé z nich: • Hranice mezi terorismem a jinými formami politického násilí; • Zda vládní terorismus a terorismus ve formě rezistence jsou součástí téhož fenoménu; • Vymezení terorismu vůči kriminálním činům, válce či činům majícím kořeny v psychickém onemocnění; • Je terorismus druh nátlaku, násilí, moci nebo vlivu? Je jednou z podkategorií těchto pojmů?; • Může být terorismus legitimní? Co může ospravedlnit jeho použití?; • Vztah mezi gerilovou válkou a terorismem; • Vztah mezi zločinem a terorismem (Schmid, Jongman, 2008; s. 29). Některé z těchto bodů jsou nyní diskutabilní mnohem méně, jiné více a některými z nich se budeme v této kapitole ještě podrobněji zabývat. Není to frustrující, že i po tolika letech výzkumu se před námi otevírají ještě nějaké neznámé? Není možné, že pojem terorismus jako takový nás děsí téměř srovnatelně jako činy, které produkuje? Proč odborníci stále věnují energii něčemu, co je podle jejich kolegů téměř nemožné? Proč je pro nás univerzální definice terorismu tak žádoucí? 1.1.2 Proč je univerzální definice pro nás tak důležitá? Jak už bylo řečeno, ve vztahu k definici terorismu, konkrétně zda je možné se shodnout na jedné univerzální, se odborná veřejnost dělí na dva tábory – ty, kteří to vzdali a razí heslo „poznáme ho, když ho uvidíme“, a ty, kteří se neustále snaží a považují dosažení konsenzu za nezbytné. Samotný postoj první skupiny můžeme považovat za důvod, proč definici opravdu potřebujeme. Podle Schmida a Jongmana (2008) je totiž tento přístup krajně nebezpečný, neboť velmi jednoduše může vést k „dvojímu standardu“, který produkuje nejen mizerné vědecké poznatky, ale i mizerná politická opatření. Tím nejzákladnějším důvodem k vytvoření definice terorismu je snaha mu porozumět, vysvětlit a také do určité míry dokázat teroristické činy předvídat. Pokud se nebudeme moci shodnout na podstatě toho, co studujeme, bude naše schopnost vytvářet modely, formulovat teorie a typologie terorismu, jež by měly být základem pro existenci rigorózní vědecké disciplíny, značně omezena (English, 2009). S tím také přímo souvisí, že způsob jak definujeme jakýkoli fenomén, bezprostředně ovlivňuje jeho výzkum, konkrétně jaká data získáváme, jakými metodami se k nim dostáváme, jak je analyzujeme a konečně také jak je interpretujeme (Stern, 1999). Chceme-li se opravdu posunout a prohloubit naše vědomosti o terorismu, není nic naléhavějšího než dospět ke konsenzu týkající se jeho podstaty (Jackson et al., 2011). Ariel Merari, přední odborník v oblasti terorismu, reflektuje výše zmíněné takto: „Dosažení konsenzu ve významu pojmu 'terorismus' není důležitým cílem samo o sobě, možná tak pro lingvisty. Na druhou stranu je nezbytné rozlišovat různé okolnosti násilí a rozeznávat různé druhy konfliktů, jakkoli je nazveme, pokud chceme lépe porozumět jejich příčinám, faktorům, které je ovlivňují a jak s nimi bojovat”, (Merari, 1993; s. 2). Další důvody k formulaci jednotné definice terorismu se obecně týkají otázky, jak s tímto fenoménem nakládat, jak na něj reagovat, jak s ním bojovat. Jestliže nejsme schopni terorismus definovat, jak máme být schopni ho legislativně upravit, aby bylo možné ho jednoznačně odlišit od ostatních kriminálních činů a tím pádem jeho pachatele adekvátně soudit a potrestat? Mezinárodně akceptovaná definice má také opodstatnění ve smyslu užší a efektivnější spolupráce mezi jednotlivými státy. Týká se to především formulování a ratifikací mezinárodních dohod upravujících postup proti terorismu (Ganor, 1998). Velmi úzce s tím souvisí jak utváření bezpečnostních strategií na úrovni politik, tak se od toho odvíjí zavádění konkrétních bezpečnostních opatření, jež by měly teroristickým útokům zabránit. Přesný popis terorismu, který by byl všeobecně sdílený, by mohl napomoci nejen defenzívě (viz výše), ale mohl by i lépe upravit možnosti ofenzivního boje proti terorismu a tím zabránit za prvé neadekvátním zásahům a za druhé se vyhnout přílišné kritice některých aktérů či rozkolu a nepochopení na mezinárodním poli. Ganor (1998) se domnívá, že jasně daná pravidla, která by teroristickou činnost označovala za nelegitimní, by mohla být prospěšná i v případě ztráty podpory části veřejnosti - jejich sympatií, jež jsou velmi často důležitým aspektem existence většiny teroristických organizací. Kromě důvodů, jakými byly obecně lepší konceptualizace terorismu a přiměřenější bezpečnostní opatření, nacházíme zde ještě další ryze politický, kvůli němuž je nezbytné univerzální definici nalézt. Nemluvíme o ničem jiném než o možnosti, kterou momentální status quo dovoluje, selektivního, často záměrného zneužití „terorismu“ aktéry snažící se o zušlechtění svých „partyzánských“ zájmů (Jackson et al., 2011). Narážíme zde na problémy delegitimizace, stigmatizace, sekuritizace a také praktik dvojího standardu. Jinými slovy, snahou o všeobecně akceptovanou definici získáváme určitý potenciál zabránit politickému nálepkování. Získáváme potenciál omezit moc elit spočívající v manipulaci „jazyka terorismu“ jako nástroje propagandy zacílené proti nepříteli nebo k zastření násilí páchaného jimi samými. 1.1.3 Debata nad definicemi – co je terorismus? Jaké jsou zásadní problémy při definování terorismu a proč je přesto důležité dospět k univerzálně platné definici, bylo již řečeno. Nyní nám zbývá se blíže podívat na obsah samotných definic terorismu, podrobit je analýze a popřípadě se pokusit najít způsob jak k „definování“ přistupovat. Vzhledem k jejich obrovskému množství nám velmi dobře poslouží dva výzkumy, které jich analyzovaly téměř dvě stě. Slovo definice pochází z latinského definire – „vymezit“. Podle uznávaného amerického slovníku Merriam-Webster je definice „tvrzení vyjadřující esenciální podstatu něčeho“ a definování je „činností či mocí popisovat, vysvětlovat, vymezovat a vyjasňovat“. Nejprimitivnější vysvětlení jakéhokoli pojmu představuje nalezení jeho synonyma. Např. terorismus = násilí, nebo terorismus = zločin. Nicméně podle Schmida a Jongmana (2008) je definice jednoduše rovnicí, kde na jedné straně stojí nový, neznámý pojem (definiendum), který je popisován (definován) spojením přinejmenším dvou známých a jasných pojmů (definiens). Otázkou zůstává, kolika a jak moc známými pojmy je nezbytné terorismus definovat? Schmid a Jongman (2008) v tomto směru doporučují danou definici transformovat do tázací věty a zeptat se lidí jaký jev se pod ní skrývá. Pokud většina z nich odpoví správně, definici můžeme považovat za kompletní a srozumitelnou. V opačném případě je nutné definici upřesnit buď použitím „známějších“ pojmů nebo jejich doplněním. V případě dlouhých definicí se tento postup nejeví jako ideální a mohly bychom je považovat za diskutabilní ve smyslu, zda se ještě jedná o definici nebo už jde spíše o popis. Terorismus jako pojem v dnešním slova smyslu přichází společně s Velkou francouzskou revolucí, především ve spojení s terorem Jakobínů v letech 1793 -1794. Vychází z latinského terrere neboli děsit. Tento termín v podstatě představuje extrémní strach plynoucí z vágně definované, relativně neznámé a značně nepředvídatelné hrozby (Guillaume, 2004). Enormní snahu terorismus definovat a vystihnout jeho podstatu dokazuje rozsáhlá produkce rozmanitých definic. Už v 80. letech jich existovalo takové množství, že Alex Schmid a Albert Jongman provedli důkladnou studii 109 akademických definicí, jejímž cílem bylo najít ty nejpodstatnější aspekty terorismu a z nich pak utvořit definici, která by daný fenomén vystihovala nejlépe. Následně danou definici rozeslali dvěma stům odborníků v oblasti terorismu, kteří se k ní měli vyjádřit. Schmid a Jongman poté na základě jejich připomínek definici upravili s následujícím výsledkem: „Terorismus je úzkostí inspirovaná metoda opakovaného násilí používaná (polo)utajenými jednotlivci, skupinami nebo státy z idiosynkratických, kriminálních nebo politických důvodů, čímž – v kontrastu s vraždou – přímé oběti násilí nejsou hlavními cíli. Přímé lidské oběti násilí jsou obecně vybírány náhodně (příležitostné cíle) nebo selektivně (reprezentativní nebo symbolické cíle) z cílové populace a slouží jako generátor poselství. Komunikační proces založený na hrozbě a násilí mezi teroristickou organizací, (ohroženými) obětmi a hlavními cíli je používán k manipulaci hlavního cíle (publik(a)), namířené na cíl teroru, cíl požadavků nebo cíl pozornosti, kdy záleží na tom, zda jde o zastrašování, donucení nebo propagandu“, (Schmid and Jongman, 2008: s. 28). O dvacet let později podobnou studii provedl tým odborníků ve složení Leonard Weinberg, Ami Pedahzur a Sican Hirsch-Hoefler (2004). Pro svou analýzu si vybrali tři klíčová periodika věnující se problematice terorismu: „Terrorism and Political Violence“, „Studies in Conflict and Terrorism“ a „Terrorism“, konkrétně 73 definic, které se v těchto odborných časopisech vyskytly zhruba od poloviny 70. let 20. století do roku 2001 a následně se pokusili o vytvoření jedné co nejvýstižnější: „Terorismus je politicky motivovanou taktikou zahrnující hrozbu nebo použití síly či násilí, ve kterém snaha o pozornost veřejnosti hraje důležitou roli“ , (Weinberg, Pedahzur & Hirsch-Hoefler, 2004; s. 786). Na první pohled jsou tyto definice velmi odlišné. Weinberg a jeho kolegové se snažili být co nejstručnější, což vyvolává otázku, zda cena za poměrně minimalistickou definici není absence některých aspektů terorismu, jako jsou jeho aktéři, oběti nebo moc teroru, jíž teroristické činy disponují. Schmidova a Jongmanova definice na druhou stranu poskytuje v některých ohledech velmi detailní popis terorismu, avšak její délka nabízí větší prostor pro kritiku. Nehledě na to, že hranice toho, kdy se ještě o terorismus jedná a kdy ne, nemusí být vzhledem k přílišné složitosti úplně jasné. I přesto je v obou definicích obsažena stejná propojující linie – hrozba či užití násilí, jeho šíření mezi co největší publikum a následně skrze něj dosažení žádoucích cílů. Dále, i když je to patrnější ve Schmidově a Jongmanově definici, v obou je možné si všimnout zdůraznění násilí jako způsobu komunikace. Danou skutečnost potvrzuje mj. Galtung, když říká, že násilný čin může být chápan jako způsob komunikace vycházející z logiky teroristů, že násilí je tím jediným jazykem, kterému rozumíme (Galtung, 2010). Brian Jenkins terorismus v tomto kontextu nazývá „divadlem“. Podle něj „teroristé chtějí spoustu dívajících se, ne spoustu umírajících“, (1985, s. 4). K tomu ještě dodává, že stěžejními nástroji boje teroristů nejsou zbraně, ale právě komunikace s mnohočetnými publiky, čímž zdůrazňuje roli médií v existenci tohoto fenoménu. Stejný názor vyjádřila i Margaret Thatcher v návaznosti na teroristickou činnost IRA, když působení medií označila za „kyslík“ terorismu (Jackson et al., 2011). Obě studie nejsou přínosné jen vyprodukováním dvou definic, ale především analýzou téměř dvou set existujících definicí terorismu a vytvořením seznamu nejčastěji vyskytujících se „definiend“. Weinberg a jeho kolegové ještě následně udělali srovnání své a Schmidovy a Jongmanovy studie. Podívejme se na ně blíže v Tabulce č. 2. Tabulka 2: Četnost výskytu definiend terorismu Schmid a Jongman Weinberg, Pedahzur, Hirsch-Hoefler (1988) (2002) Definiend Četnost (%) Četnost (%) násilí, nátlak 83,5 71 politický 65 60 strach, teror 51 22 hrozba 47 41 psychologické dopady, očekávané reakce 41,5 5,5 odlišení oběti vs. cíle 37,5 25 účelová, plánovaná, systematická, organizovaná činnost 32 11 způsob boje, strategie, taktika 30,5 31,5 „extranormality“, v rozporu s přijímanými pravidly, bez ohledu na lidskost 30 0 donucení, vydírání, poddajnost 28 5,5 publicita 21,5 18 libovůle, neosobní, náhodný 21 0 civilisté, nebojující jako oběti 17,5 22 zastrašování 17 11 nevinnost obětí 15,5 10 skupina, hnutí, organizace jako pachatel 14 29 symbolika 13,5 5,5 nevypočítatelnost, nepředvídatelnost, neočekávanost výskytu násilí 9 1 ilegální, zastřená podstata 9 7 opakování, násilí mající charakter kampaně 7 0 kriminální 6 5,5 požadavky kladené na třetí stranu 4 1 Zdroj: Weinberg, L., Pedahzur, A. & Hirsch-Hoefler, S., 2004, s. 781. Z četností jednotlivých aspektů terorismu obsažených v definicích analyzovaných v obou studiích vyplývá, že velká většina odborníků považuje terorismus za násilnou strategii boje mající politický charakter. Nicméně najdeme zde i několik kategorií, které jsou ve studii Weinberga a jeho kolegů zastoupeny výrazně méně nebo vůbec. Téměř všechny kategorie, u kterých došlo k výraznějšímu poklesu, se týkají psychologických aspektů terorismu. Ať už jde o strach, teror, vydíraní nebo nepředvídatelnost teroristických útoků. Tato skutečnost stojí za povšimnutí především z důvodu, že odborníci v čele s Marthou Crenshaw (1998) konstatují, že terorismus jako takový staví na psychologických efektech, jinak řečeno, jeho podstatou je psychologický teror. Nejdříve nás asi napadne, že výzkumu Weinberga a jeho kolegů se zúčastnilo méně psychologů, což sami autoři popírají a dokládají rozložením profesí autorů jednotlivých článků. Dalším důvodem může být obecně nižší výskyt psychologických studií věnujících se terorismu, což je ale také diskutabilní, neboť v definicích analyzovaných týmem Weinberga se neobjevují aspekty terorismu jako je odchylka od normality ve smyslu příčin brutality páchaných činů, jež dříve sloužila k vysvětlení fenoménu terorismu. Tento fakt je důkazem, že psychologické výzkumy jsou realizovány a přece jenom pokročily ve směru odkrytí normality jedinců zapojených do teroristické činnosti. Také je možné, že psychologové zabývající se terorismem nepoužívají „psychologické“ definice terorismu. Co z toho ještě vyplývá? Je možné, že trend v definování terorismu směřuje spíše k vymezení terorismu v politicko-právním ohledu, jenž by umožnil efektivnější spolupráci států v boji proti terorismu na mezinárodním poli. Obecně různí autoři kladou ve svých definicích důraz na různé aspekty a také jim věnují různou míru pozornosti. Z výše uvedené tabulky je patrné, že právě takových aspektů existuje velké množství, ale pokud bychom se je pokusili zúžit, pravděpodobně bychom dospěli k těmto čtyřem: pachatelé teroristických činů, jejich oběti, jejich cíle či motivy a konečně metody jakými se je snaží naplnit. Kdo jsou pachatelé teroristických činů? Jsou to nestátní subjekty nebo by za ně měly být považovány i státy? Např. Schmid a Jongman (2008) a Jackson (2011) proklamují, že i státy se mohou velmi aktivně podílet na terorismu, Jenkins dokonce dodává, že: „vlády, jejich armády i tajné služby mohou být teroristy“, (Jenkins, 1980; s. 3). Jsou zde ale i jiní, kteří danou situaci tak jednoznačně nevidí. Richardsonová (2006) tuto otázku sice vnímá jako kontroverzní, přesto pro lepší porozumění terorismu volí jako vhodnější za jeho pachatele považovat pouze substátní organizace. Nabízí se otázka, zda je nezbytné definovat terorismus na základě jeho aktérů. Galtung (2010) tento způsob definování považuje za anglo-americký a rozhodně ho nepovažuje za příliš šťastný. Není přece jenom důležitější povaha činu, než kdo ho páchá? Oběti teroristických činů neboli jejich cíle jsou dalším často zmiňovaným elementem terorismu. Rozlišujeme přímé oběti (target of violence), které jsou většinou vybírány náhodně, často mající symbolický charakter, a cíle teroru, požadavků či pozornosti (target of attention), což je většinou vláda nebo někdo, kdo má moc splnit teroristům právě jejich požadavky. Dále za cíle teroristů můžeme ještě považovat tzv. terč ovlivnění (target of influence), pod čímž si můžeme představit širokou veřejnost, obyčejné lidi, kteří se mohou identifikovat s přímými oběťmi. Posledním článkem, který už není možné považovat za oběť terorismu, ale spíše za jednu součást komunikačního řetězce je terč potencionálních sympatizantů (target of constituent and potential recruits), neboli těch, co teroristické činy podporují nebo je dokonce inspirují k jejich páchání (Post, 2007). V definicích bývají přímé oběti často zastupovány termíny „nebojující“ nebo nevinní. Oba pojmy jsou do určité míry problematické. „Nebojující“ je označení ukotvené humanitárním právem a má své opodstatnění v době míru. Ministerstvo zahraničí USA tímto označuje civilisty, což je mimochodem také termín používaný v oblasti humanitárního práva, a neozbrojené či mimo službu postavené vojenské jednotky. V podstatě by tento pojem sám o sobě vyžadoval vlastní definici. O něco hůř jsou na tom „nevinní“, kteří se ukazují jako velmi subjektivní a relativní pojem. Kdo je nevinný? Ten, který je morálně nevinný? Nebo ten, kdo není schopen se bránit? Anebo jsou to ti, kteří nepředstavují pro teroristy hrozbu či ti, kdo nejsou schopni naplnit jejich požadavky (Goodin, 2006)? Tato naše terminologická nejistota poskytuje teroristům široký manévrovací prostor, což dokazují výroky Zavarího a bin Ládina. „Západní státy jsou utvářeny jejich národy, které se mohou svobodně rozhodovat. Je pravdou, že mohou být výrazně ovlivněni rozhodnutími a zkresleními médii, ale v konečném měřítku házejí ve volbách lístky se svými hlasy do uren a vybíají si svou vládu, platí daně, čímž financují jejich politiku, a tudíž jsou zodpovědní za to, jak jsou tyto peníze utraceny, (Devji, 2005, s. 99-100). „Vaše bezpečnost není v rukou Kerryho, Bushe nebo Al Kájdy. Vaše bezpečnost je ve Vašich vlastních rukou a všechny státy, které nenaruší naši bezpečnost, zůstanou v bezpečí“, (Devji, 2005, s. 144). Z hlediska cílů má terorismus politický charakter. Tuto skutečnost jasně odráží výzkumy Schmida a Jongmana (2008) a Weinberga a jeho kolegů (2004), kdy „slovo“ politický vystupuje mezi nejčetnějšími elementy odborných definicí terorismu. Nicméně není úplně jasné, co si pod pojmem „politický“ představit. Přesněji hranice tohoto termínu vymezuje Hoffman, když říká, že „teroristé usilují o získání vlivu a moci, kterými jinak nedisponují, aby dosáhli politické změny“, (Hoffman, 2006). Jestli se pod „politickou změnou“ skrývá nastolení nového řádu, svržení vlády nebo určité legislativní úpravy už není klíčové. Terorismus se bezesporu jeví jako velmi úspěšná taktika především ve smyslu získávání pozornosti a předávání poselství těm, kterým je určeno. Podle Jenkinse (2006) jim vzhledem k vytouženým cílům žádný úspěch nepřinesla. V tomto směru terorismus selhává, avšak jako fenomén stále přetrvává. Nejasnosti týkající se předchozích pojmů vedly velkou část odborníků k závěru, že to, co definuje teroristu, je teror neboli konkrétní taktika, způsob boje. Např. Pillar vidí terorismus jako „problém toho, co lidé dělají, spíše než kým jsou nebo čeho chtějí dosáhnout“, (Pillar, 2006; s 28). Velmi podobný názor sdílí i Jenkins, neboť konstatuje, že „terorismus by měl být definován na základě podstaty daného aktu než na základě identity jeho pachatelů či povaze příčin“, (Jenkins, 1980; s. 2). Jak je patrné z předchozích stránek, definování terorismu provází řada problémů. Jakým způsobem bychom měli postupovat, abychom konečně dospěli ke konsenzu? Kritičtí autoři se k otázce definování terorismu staví následovně. Především z důvodu nestabilního ontologického statutu a přílišné subjektivity terorismu ho podle nich není možné adekvátně definovat. Tímto také kritizují zastánce tradičních směrů v oblasti mezinárodních vztahů, kteří se neustále pokoušejí o dosažení objektivní definice terorismu. Jackson (2008) v tomto směru navrhuje místo vytvoření univerzální definice terorismu spíše jeho popis na základě čtyř klíčových charakteristik, které by ho jasně odlišovaly od jiných druhů politického násilí. Za prvé je terorismus úmyslnou strategií vykazující znaky politického násilí. To znamená, že má racionální a instrumentální podstatu. Důležité je brát v úvahu, že pokud někdo jednou teroristický čin spáchá, neznamená to, že se stane navždy teroristou. Je to právě politická motivace, jež terorismus vymezuje vůči jiným druhům násilí, které mají podobný efekt - nastolení atmosféry teroru. Za druhé terčem teroristů nejsou ti, na kterých je pácháno násilí, ale ti, kteří mu přihlížejí. Z tohoto pohledu je terorismus politickou komunikací nežli vojenskou akcí. Jeho přímé oběti jsou jeho nástrojem, tzn. terorismus je instrumentálním násilím, a jsou vybírány pro jejich symbolickou hodnotu. Za třetí hlavním účelem terorismu je vyvolat pocit strachu u co největšího počtu lidí, vystrašit co největší část společnosti. Podle toho jsou také vybírány oběti a konkrétní způsoby provedení útoku. Jako poslední Jackson zmiňuje, že terorismus je sice primárně ale ne nezbytně namířen vůči civilistům. V daném případě neupozorňuje pouze na problematičnost pojmu „civilista“, ale zdůrazňuje skutečnost, že i útok na policistu či vojáka, jehož hlavním cílem je terorizování nepřítele spíše než sledování vojensko-strategického cíle, by měl být označen za terorismus (Jackson, 2008). 1.2 Typologie terorismu Ještě než si něco řekneme o základních typech terorismu, navážeme na debatu o definicích terorismu a podíváme se stručně na problematiku odlišení teroristické činnosti od konvenční války a gerily. Úspěšně se tohoto úkolu zhostil Ariel Merari (Merari, 1993), když zvolil několik kategorií, podle kterých tyto tři „formy bojů“ porovnal. Jeho závěry nalezneme v následující tabulce (tabulka č. 1), která je podle mne velmi výstižná, a proto bych se zde spíše zmínila o rozdílech, jež uvádí Eichler (2007). Podle Eichlera jsou v případě konvenční války hlavními aktéry státy a jejich ozbrojené síly, které plní především akce obranného rázu a obyvatelstvo nese v zásadě ekonomickou zátěž. U terorismu je tomu však úplně jinak. Stát je staven do pozice napadaného a vydíraného. Na obyvatelstvo se útočí s cílem vyvolat co největší strach a zděšení. Během teroristického činu jsou pak jediným aktivním prvkem sami teroristé. Ve srovnání s partyzánskou válkou neboli gerilou nacházíme odlišnosti především ve dvou ohledech. První nám říká, že bojovníci gerily žijí mimo společnost, většinou v lesích a horách, v těžko dostupných místech. Nosí uniformy a jsou sdružováni do jednotek podle vojenského vzoru. Druhým stěžejním rozdílem je cíl jejich útoků. Gerilová hnutí neútočí jako teroristé na bezbranné civilní obyvatelstvo, ale na ozbrojené síly, muniční sklady, infrastrukturu, která je pro jejich nepřítele klíčová (Eichler, 2007). Tabulka 3: Srovnání základních charakteristik konvenční války, partyzánské války a terorismu Konvenční válka Gerilová válka Terorismus Velikost jednotek Velká (vojska, sbory, divize) Střední (čety, družstva, prapory) Malá (obvykle méně než deset lidí) Zbraně Kompletní řada těžkých zbraní (letectvo, obrněné celky, dělostřelectvo, atd.) Především lehké pěchotní zbraně, někdy i dělostřelecké kusy Ruční zbraně, granáty, útočné pušky, výbušniny a speciální zbraně (auta-bomby, bomby s dálkovým ovládáním, atd.) Taktika Různé kombinace za spolupráce různých vojenských jednotek Typ komando Speciální taktiky: únosy, vraždy, bombové útoky, sebevražedné atentáty Cíle (terče) útoků Především vojenské jednotky, průmysl, infrastruktura Především vojenské, policie, zaměstnanci státní správy, političtí oponenti Státní symboly, političtí představitelé, nebojující civilisté Sledovaný dopad Materiální destrukce Materiální „opotřebení“ nepřítele Psychologický nátlak, zastrašování Snaha o kontrolu území Ano Ano Ne Uniformy Ano Často Nikdy Stanovení válečných zón Válečné zóny jsou geograficky vymezeny Omezeny na území státu, kde se spor odehrává Neexistují válečné zóny, neexistují geografické hranice Mezinárodní legalita Ano, pokud se řídí pravidly Ano, pokud se řídí pravidly Ne Domácí legalita Ano Ne Ne Zdroj: Merari, 1993, s. 226. Když už jsme si vysvětlili, co odlišuje terorismus od konvenční a gerilové války, můžeme přistoupit k popisu některých typů terorismu. Obecně typologie terorismu mohou být konstruovány mnoha způsoby, např. podle povahy aktérů, použitých metod, ideologie, jejich cílů nebo organizačních charakteristik. Nejrozšířenější je ta, která rozlišuje teroristické skupiny podle jejich ideologie. My si zde podrobněji popíšeme právě jednu takovou, kterou nalezneme v knize Jerolda M. Posta (Post, 2007), (viz následující schéma 1). Post ji označuje jako modifikaci známé Schmidovy typologie publikované v knize Tora Bjorga (Bjorgo, 2005). Pojďme se tedy na dané schéma podívat podrobněji. Podle Marthy Crenshaw je výrazným rysem teroristů jejich normalita (Crenshaw, 1981). Stejného názoru jsou i McCauley a Segal, kteří jsou přesvědčeni o tom, že teroristé nevykazují žádnou výraznou psychopatologii (McCauley, 2004). Jejich závěry zní velmi logicky, neboť psychické onemocnění není kompatibilní s členstvím v teroristické organizaci. Tito „nestabilní jedinci“ by totiž pro každou organizaci, nejen tu teroristickou, představovali vysoké bezpečnostní riziko. Pokud se tedy setkáme s teroristickým útokem spáchaným člověkem s psychopatologií, stává se to velmi vzácně a můžeme si být celkem jisti, že jedinec jednal na svou vlastní pěst, tedy úplně sám (Horgan, 2005). Kriminální terorismus je páchán především zločineckými gangy s velmi konkrétními a specifickými cíly. Příkladem může být vražda soudce v případu distribuce drog. Cílem teroristů není jenom zabití soudce, jenž představoval hrozbu pro jejich obchody, ale také slouží jako zastrašení ostatních, kteří by se pokusili o to samé. Schéma 1: Typologie terorismu Politický terorismus Kriminální terorismus Patologický terorismus Substátní terorismus Státem podporovaný terorismus Státní terorismus Pravicově orientovaný terorismus Sociálně revoluční (levicový) terorismus Národně separatistický terorismus Nábožensky extremistický terorismus Single-issue terorismus (ekoterorismus) Nový náboženský terorismus Nábožensky fundamentalistický terorismus Zdroj: Post, J. M. (2007). The Mind of the Terrorist: The Psychology of Terrorism from the IRA to Al-Qaeda. Palgrave Macmillan: New York, s. 4. Většina teroristických akcí však patří do třetí základní skupiny, jíž je politický terorismus. Sem řadíme státní terorismus, který se vyznačuje použitím státních zdrojů – policie, armády či soudů – vůči vlastnímu obyvatelstvu. Státním terorismem bychom mohli nazvat použití chemických zbraní Saddámem Husajnem proti vlastnímu kurdskému obyvatelstvu na konci 80. let (Post, 2007). Státem podporovaný terorismus spočívá ve skryté podpoře státního aparátu teroristickým organizacím ve formě finanční, taktické, logistické nebo ve formě poskytování výcviku teroristů, popřípadě daný stát slouží jako jejich základna a útočiště. Mezi státy podporující terorismus dnes patří především Irán, Sýrie, Súdán, Severní Korea a Kuba. Tzv. terorismus zespoda nazýváme substátním terorismem. Ten zahrnuje velké množství různě orientovaných teroristických skupin, jež si zaslouží naši pozornost. Začněme sociálně-revolučním terorismem, který byl aktivní zvláště v 70. a 80. letech 20. století. Jeho přívrženci se snažili o nabourání kapitalismu a společenského pořádku. S pádem komunismu však zaznamenal silný pokles a byl vystřídán pravicovým terorismem s rasistickými a antisemitistickými tendencemi. Toto však nemůžeme říct o terorismu nacionalisticko-separatistickém, kdy o některých organizacích snažících se o prosazení nového politického řádu či o založení nového státu na etnické homogenitě je dodnes slyšet. Příkladem může být ETA ve Španělsku nebo Fatah na Blízkém Východě. Podle Posta (Post, 2007) sociálně-revoluční a nacionalisticko-separatistický terorismus tvoří v dnešní době maximálně 40 % teroristických útoků. Vysvětlujeme si to mj. rostoucím počtem náboženských extrémistů neboli teroristů bojujících ve jménu boha. Post tento typ terorismu ještě dělí. Patří sem náboženští fundamentalisté s Al - Kajdou jako příkladem hovořícím za vše a poté přívrženci tzv. „nového náboženského“ terorismu, jehož nejznámějším hnutím je Óm šinrikjó zodpovědné za chemický útok na tokijské metro v roce 1995. Posledním typem terorismu uvedeným v tomto schématu je „single issue“ terorismus, který je motivován vždy konkrétními tématy, jako „boj“ proti týrání zvířat či znečišťování přírodního prostředí. Na závěr této části bychom měli dodat, že kategorizace může být samozřejmě nápomocná v orientaci ve velkém množství komplexních informací, avšak je nutné si při jejich aplikaci uvědomit jejich omezenost, zjednodušení a také ideologické zabarvení, jež obsahuje a reprodukuje skryté hodnoty. 1.3 Vývoj terorismu V každé knize o terorismu najdeme konstatování, že tento fenomén je tak starý jako lidstvo samo. Už v 60. a 70. letech prvního století našeho letopočtu používaly sektářské organizace „teroristické metody“. Někteří odborníci ale spojují počátek terorismu v dnešním slova smyslu s Francouzskou revolucí v roce 1798, z níž také pochází samotný pojem „terorismus“ (Foltin et al., 2008). Podle Rapoporta (Rapoport, 2004) datujeme počátek moderního terorismu do konce 80. let 19. století v Rusku. Od tohoto okamžiku dodnes Rapoport identifikuje 4 vlny teroristické činnosti – anarchistickou, protikoloniální, vlnu nové nacionalistické levice a vlnu náboženského terorismu. Podívejme se stručně na každou z nich. Anarchistická vlna Na konci 19. století se dosavadní revoluční praktiky ukázaly jako neúčinné a vznikla potřeba nové formy komunikace – takové, která by byla vyslyšena a budila respekt. A právě teror se ukázal jako nejrychlejší a nejefektivnější způsob jak se postavit konvencím. Incident, který ovlivnil vývoj následujících desetiletí, se udál 24. ledna 1878 v Rusku. Věra Zasulič postřelila policejního velitele, který se podílel na nelidském zacházení s politickými vězni. Poté odhodila svou zbraň na zem a prohlásila se za „teroristu“, ne za „vraha“. Na základě soudního řízení však byla osvobozena a davy ji vítaly s nadšením. Tato událost poskytla ostatním návod, jak bojovat a umírat – stát se hrdinou či mučedníkem (Rapoport, 2004). Terorismus v Rusku byl směřován proti politickým osobnostem, což nám říká, že ještě v dané době nebyl použit vůči civilnímu obyvatelstvu – šlo o tzv. „rozlišující terorismus“ (Eichler, 2007). Jejich způsob boje proti státnímu režimu se velmi rychle rozšířil do dalších zemí, např. do Polska, Arménie, na Balkán, ale také do Francie, Španělska, USA a Indie. Rapoport upozorňuje, že už v této vlně terorismu můžeme spatřit mezinárodní prvky. V roce 1905 měli ruští teroristé své základny ve Švýcarsku, organizovali povstání ve Finsku, získávali zbraně z Arménie a nabídky Japonska k praní špinavých peněz skrze americké milionáře (Rapoport, 2004). Protikoloniální vlna S koncem 1. světové války se pojí začátek protikoloniální vlny. Hlavním motivem teroristických akcí této doby bylo právo národů na sebeurčení, které vycházelo z Versaillského systému. Toto právo bylo přisouzeno nejen poraženým ale také vítězům, které však navíc zbavilo legitimity imperiálního vlastnictví. Teroristická aktivita tedy byla nečastější v nově se vytvářejících státech a to v Irsku, Izraeli, Kypru a Alžírsku a po 2. světové válce se ještě zintenzivnila a rozšířila do dalších států. Vítězné mocnosti nakonec i samy začaly své kolonie opouštět, a tím se zbavily zodpovědnosti za dění na těchto územích (Rapoport, 2004). V této vlně také dochází ke změně cílů teroristů. Uvědomili si, že není úplně nejlepší útočit na politické činitele, kteří by nakonec mohli splnit jejich požadavky a začali směřovat své násilí vůči policii a pořádkovým službám. Také se začíná objevovat potřeba teroristů „ovlivnit publikum“ (Ibáñez, 2009). Z této doby dále pochází velmi známá věta: „pro někoho terorista, pro jiného bojovník za svobodu“, (Cameron, 2001; s. 10). Na rozdíl od první vlny, kde označení za teroristu bylo vnímáno až heroicky, v druhé vlně už tato nálepka obsahovala spoustu negativních konotací. Teroristé se proto začali identifikovat s přívlastkem „bojovník za svobodu“ proti teroru vlády (Rapoport, 2004). Vlna nové nacionalistické levice Velmi důležitou událostí počátku třetí vlny byla Vietnamská válka, která ukázala efektivnost „primitivních zbraní“ vůči moderní americké armádě a z ní vyplývající její zranitelnost. Některé organizace vznikající ve druhé vlně, s malými obměnami svého programu pokračují ve své činnosti a snaží se o prosazení svých nacionalistických cílů a ideologických proudů extrémní levice (ETA, IRA). Cílem teroristů se znovu stávají politické ikony, už ne jen z důvodu držení politické funkce, jako tomu bylo v první vlně, ale především jako forma trestu. Velmi oblíbenou taktikou se stávají únosy letadel, kterých bylo v letech 1968 – 1982 409 (Rapoport, 2004). Terorismus se začíná odehrávat na mezinárodním poli se snahou ovlivnit mezinárodní uspořádání. Teroristé už nepáchají násilí jenom v zemi svého původu, ale také v zahraničí. Příkladem může být útok organizace Černé září na olympijskou vesnici v Mnichově v roce 1972. Snahou teroristů bylo v tomto případě upozornit na dění v oblasti Palestiny (Post, 2007). Náboženská vlna terorismu Začátek čtvrté vlny terorismu Rapoport spojuje s rokem 1979, kdy došlo k íránské revoluci, začalo nové islámské století a SSSR uskutečnil invazi do Afganistanu. Pokud by tato vlna měla podobný průběh jako ty předcházející, její konec se předpokládá okolo roku 2025, kdy by měla být nahrazena jinou (Rapoport, 2004). Hlavními protagonisty této vlny jsou „milénistické“ organizace a organizace „vyznávající“ islám. Destruktivní schopnosti těchto organizací jsou značné, neboť považují násilí za náboženskou povinnost nebo za boží pověření a příkaz. Tyto organizace jsou také nebezpečné tím, že pojaly za svou „staronovou“ taktiku sebevražedných atentátů. V roce 1983 ho poprvé použil libanonský Hizballáh, čímž samozřejmě podnítil nejen rozšíření této zákeřné taktiky, ale také vznik dalších teroristických organizací jako jsou Islámský džihád a Hamás (Ibáñez, 2009). Velmi inspirativní byl i afgánský odpor během sovětské okupace, který přilákal muslimské dobrovolníky z celého světa a do určité míry podnítil vznik dnes snad nejrozšířenější teroristické sítě Al - Kajdy. I když většinu nábožensky orientovaného terorismu můžeme přičíst islamismu, používání násilí není cizí ani křesťanství, judaismu nebo hinduismu. V posledních dvaceti letech 20. století spáchali ortodoxní Židé z Izraele, sikhové v Indii nebo rasisté v USA napojeni na Hnutí křesťanské identity bezpočet teroristických útoků (Ibáñez, 2009). Tyto čtyři vlny kopírují vývoj terorismu za posledních zhruba 130 let. Jak se na to dívají jiní autoři? Pro srovnání např. Eichler (Eichler, 2007) rozlišuje tři vývojové etapy s tím, že v okamžiku nastolení etapy nové nevylučuje zánik té předcházející. Eichler tedy definuje terorismus národní – tzn. namířený proti národním (státním) strukturám, který odpovídá prvním dvěma Rapoportovým vlnám, dále pak terorismus mezinárodní – útoky už směřují i za hranice domácího státu, paralelní s vlnou nové nacionalistické levice a konečně terorismus globální, jehož počátek se datuje osudnými útoky 11. září 2001. Globálním ho nazývá proto, že např. sítě Al - Kajdy jsou rozmístěny po celém světě a také proto, že jejich útoky jsou namířeny především vůči hlavním aktérům globalizace. Globální terorismus je mnoha odborníky považován za bezpečnostní hrozbu 21. století. Proč zrovna dnes? Podle Victoroffa (Victoroff, 2005) k tomu dnešní doba nahrává především skrze tři klíčové aspekty: • globalizace obchodu, cestování, přenosu informací a z toho plynoucí socioekonomické nerovnosti, které jsou i vlivem stírání hranic mezi státy a kontinenty a urychlení komunikace mnohem patrnější, viditelnější; s globalizací také souvisí urbanizace, která terorismus jako městský fenomén podporuje ve dvou rovinách – velká hustota lidí, anonymita; • akcent náboženského fundamentalismu; • zbraně hromadného ničení, které by v rukou malých skupin či jednotlivců mohly způsobit teroristické činy velkých rozměrů (samozřejmě jen v případě, že by se do jejich rukou dostaly a pokud by byli nakonec ochotni je použít). Jak vyplývá z výše uvedeného fenomén terorismu jako taktika boje, je používán už od prvního století našeho letopočtu. Dnes jej považujeme za jednu z největších bezpečnostních hrozeb. Je pro nás riziko opravdu tak velké? 2 Vnímání hrozby terorismu „Dnešní teroristé mohou zaútočit kdekoli, kdykoli a prakticky jakýmikoli zbraněmi.“ Homeland Security Act 2002 Terorismus je považován za vážnou bezpečnostní hrozbu 21. století, a to v přímé souvislosti s událostmi 11. září 2011. Rozhodně není pochyb o tom, že teroristické útoky jsou reálnou součástí dnešního světa, nicméně odpovídá naše reakce rizikům, které přinášejí? Míru úzkosti, kterou v nás vzbuzují, vhodně vystihuje výměna Michaela Moora a Boba Simona v pořadu „60 minut“. Moore zde konstatuje, že pravděpodobnost úmrtí vlivem teroristického útoku je velmi, velmi, velmi malá, načež Simon reaguje slovy: „Avšak nikdo to takto nevidí“, (in Mueller, 2006b; s. 1). 2.1 Terorismus v číslech Naším největším strachem souvisejícím s teroristickými útoky je s největší pravděpodobností obava, že se staneme jeho obětí. Měla by nás tato skutečnost děsit? Podle dosavadních výzkumů a statistických údajů je většina teroristických útoků namířena proti materiálním statkům než lidem a tudíž většina z nich ani není spojena se ztrátami na životech. Ačkoli média pochopitelně věnují nejvíce pozornosti právě útokům, jejichž následkem je větší počet mrtvých. Tento fakt také dokládá databáze teroristických útoků Global Database on Terrorism pod záštitou „START“ , která eviduje zhruba 80 tisíc incidentů od roku 1970 do současnosti. Z celkového počtu je téměř 43 tisíc bez lidských obětí, u 5 392 není jejich počet znám, což však ukazuje spíše na žádné či minimální ztráty na životech, a ve 28 238 případech se počet obětí pohybuje od 1 do 10. Tzn. že cca 76 500 teroristických útoků z celkových 79 542 nevedlo k výraznějšímu počtu obětí, neboli pouze 4 % útoků způsobili větší ztráty na životech. Dalším důležitým faktem vyplývajícím z evidence teroristických útoků je skutečnost, že z několika desítek tisíc incidentů „pouze“ několik desítek vyústilo ve smrt více než 100 lidí. Mj. je nutné si uvědomit, že teroristické útoky mimo válečné zóny jako je Afganistan a Irák jsou zodpovědné ročně jen za několik stovek mrtvých na celém světě i v případě, že do nich zahrneme tragické události 11. září. Dále se ukazuje, že značná část teroristických činů je páchána v omezeném počtu zemí spadajících do čtyř regionů: západní Evropa, Jižní Amerika, jižní Asie a Blízký Východ. Následně také statistické údaje naznačují, že ročně dochází k mírnému poklesu celkového počtu výskytu teroristických útoků, ačkoli je nezbytné upozornit v průměru na jejich pozvolna zvyšující se letálnost. Pokud si všechny tyto poznatky shrneme dohromady a čistě racionálně se nad nimi zamyslíme, dospějeme k závěru, že pravděpodobnost úmrtí jedince žijícího ve Spojených státech či v západní Evropě vlivem teroristického útoku je téměř mikroskopická. Astronom Alan Harris propočítal vzhledem k dnešní délce života, že pravděpodobnost smrti jedince na této planetě „rukou“ teroristy je 1 : 80 000, což zhruba odpovídá možnosti smrti způsobené následky dopadu asteroidu nebo komety na naši Zemi (Mueller, 2006b). Dokonce i v Izraeli, kde je nesrovnatelně více útoků než v jakékoli zemi západní Evropy či v USA, je riziko úmrtí následkem terorismu mnohonásobně nižší než např. riziko smrti z důvodu autonehody (Jackson et al., 2011). Podívejme se ještě přímo na útoky 11. září - objektivně, jak moc narušili naši bezpečnost? Např. jak moc tyto události zvýšili pravděpodobnost úmrtí ve Spojených státech: • Jak moc útoky 09/11 zvýšily riziko zabití v USA v roce 2001? V daném roce o 16%. • Jak moc útoky 09/11 zvýšily riziko úmrtí při letecké havárii v roce 2001? Zhruba o třetinu. • Jak moc útoky 09/11 zvýšily riziko úmrtí následkem nehody či zranění na pracovišti v roce 2001? Opět zhruba o třetinu (Goodin, 2006). Pokud na 11. září budeme nahlížet tímto způsobem, nárůst rizika není nijak velký, především s přihlédnutím k povaze rétoriky následující po útocích, jež mohla vyvolávat dojem dvojnásobného či trojnásobného nárůstu nebezpečí úmrtí. Navíc, když se podíváme na následující řádky, bude se nám dopad teroristických útoků zdát triviální: • Jak moc útoky 09/11 zvýšily riziko zabití v USA v roce 2001? Z pravděpodobnosti 0,0000607 na pravděpodobnost 0,0000711. • Jak moc útoky 09/11 zvýšily riziko úmrtí při letecké havárii v roce 2001? Z pravděpodobnosti 0,0000024 na pravděpodobnost 0,0000128. • Jak moc útoky 09/11 zvýšily riziko úmrtí následkem nehody či zranění na pracovišti v roce 2001? Z pravděpodobnosti 0,0000291 na pravděpodobnost 0,0000395 (Goodin, 2006). Jinak řečeno, i po děsivých událostech mající za následek smrt 3 tisíc lidí, pravděpodobnost úmrtí výše zmíněnými způsoby zůstala nepatrná. Podobně bezvýznamné nám mohou teroristické útoky připadat ve srovnání s následky různých onemocnění, kriminální činností, sebevraždami či brutálními represemi některých vlád. Konkrétní čísla nám pak nabízí tabulka č. 4. Tabulka 4: Příčiny a pravděpodobnosti úmrtí z globálního hlediska Příčiny úmrtí Terorismus 3 547 Celkový počet obětí terorismu mimo válečné zóny v roce 2001 300 - 700 Přibližný počet obětí terorismu mimo válečné zóny za rok, 1968 - dodnes Jiné příčiny 100 Přibližný počet úmrtí způsobených srážkou s jelenem v USA za rok 100 Přibližný počet úmrtí způsobených alergií na ořechy v USA za rok 320 Přibližný počet úmrtí způsobených utonutím ve vaně v USA za rok 5 000 Přibližný počet úmrtí způsobených infekcí ve státních nemocnicích ve VB 10 116 Úmrtí způsobená střelnými zbraněmi v USA v roce 2007 (odhad od roku 1965 dosahuje téměř milionu mrtvých) 30 000 Přibližný počet sebevražd ročně v USA 32 000 Přibližná počet úmrtí z důvodu různých reakcí na předepsané léky v USA 40 000 Předpokládaná denní úmrtnost z důvodu chudoby na celém světě 150 000 Předpokládaná denní úmrtnost na nemoci způsobené globálním oteplováním na celém svtěte 500 000 Předpokládáný počet úmrtí „pěchotními“ zbraněmi na světě za rok 536 000 Předpokládaný počet úmrtí vlivem komplikací spojených s těhotenstvím na celém světě v roce 2005 700 000 Přibližný počet úmrtí na srdeční choroby v USA za rok 1 milion Přibližný počet úmrtí na malárii za rok ve světě 1,7 milionů Přibližný počet úmrtí na tuberkulózu za rok ve světě 2 miliony Přibližný počet úmrtí způsobených autonehodou za rok ve světě 2,1 milionů Přibližný počet úmrtí na následky střevních onemocnění - průjmu ve světě 3 miliony Přibližný počet úmrtí na následky HIV/AIDS ve světě (předpokládaný počet od roku 1981 je 23 milionů mrtvých) 3,9 milionů Přibližný počet úmrtí na následky chřipky ve světě Pravděpodobnosti úmrtí 1 : 236 Předpokládaná pravděpodobnost úmrtí způsobeného pádem v USA 1 : 325 Předpokládaná pravděpodobnost úmrtí způsobeného střelnou zbraní v USA 1 : 80 000 Předpokládaná pravděpodobnost úmrtí způsobeného terorismem v USA 1 : 80 000 Předpokládaná pravděpodobnost úmrtí způsobeného asteroidem nebo komety Zdroj: in Jackson et al. 2011, s. Pokud je to tak jednoduché, jak vyplývá z konstatování Ministerstva vnitřní bezpečnosti zmíněného na začátku této kapitoly, jak je možné, že čísla popisující teroristickou činnost jsou tak nízká? Proč teroristé neodstřelují lidi v nákupních střediscích, proč neotráví zásobárny pitné vody, nepřeruší elektrická vedení, nevykolejí vlaky nebo nevyhodí do povětří plynovody? Jedním z vysvětlení by mohlo být lehce odvážné tvrzení, že v celých Spojených státech žádní teroristé nejsou. Avšak nebude překvapením, že je nabízeno jen velmi vzácně (Mueller, 2006a). Místo toho se lidem jako vysvětlení nízkého či téměř žádného výskytu teroristických útoků prezentují zejména „efektivní“ bezpečnostní opatření, která byla především ve Spojených státech po 11. září implementována. Mimochodem jsou většinou postulována těmi samými, kteří stejně tak tvrdili, že další katastrofické útoky jsou více než pravděpodobné (Goodin, 2006). Tento argument nicméně není dostatečně přesvědčivý. Mueller (2006a) upozorňuje, že je sice pravdou, že po 11. 9. v USA nedošlo k žádnému teroristickému útoku , stejně tak tomu ale bylo i 5 let předtím a navíc bez jakýchkoli zvýšených bezpečnostních opatření. Mj. když si vezmeme Izrael, navzdory rozsáhlému bezpečnostnímu aparátu, čelí teroristickým útokům téměř denně. Bezpečnostní opatření také prý způsobují teroristům obrovskou překážku k vstupu na půdu USA. Musíme připustit, že vstupní kontroly (ne za malé náklady) byly zpřísněny, avšak rozhodně to není nemožné. Důkazem je každodenní příliv nelegálních imigrantů, zejména přes sousední Mexiko. Tímto chceme naznačit, že pokud by se teroristé do Spojených států opravdu chtěli dostat, už by tam s největší pravděpodobností byli. Dalším často prezentovaným argumentem je invaze do Afganistanu, která údajně způsobila rozkol Al Kájdy. Jenomže je nutné si uvědomit, že útoky v Madridu i Londýně měli na svědomí lidé, kteří nikdy v Afganistanu nebyli, tudíž jak prohlásili Daniel Benjamin a Steven Simon z protiteroristického oddělení USA ve spojení s úspěchem teroristického útoku: „vše, co je nezbytné, jsou takové nástroje, které jsou nejlépe přenositelné a nejméně detekovatelné, a to jsou jejich (teroristů) nápady“, (in Mueller, 2006a; s. 3). Téměř nulový výskyt teroristických útoků v USA je také často zdůvodňován přílišnou „zaměstnaností“ teroristů děním v Iráku, a proto už nemají kapacitu útočit na USA. Evidentně však mají kapacitu útočit v zemích jako je Saudská Arábie, Maroko, Egypt, Jordánsko, atd. Podle některých politiků teroristé nyní vyčkávají. Ale na co? Příprava útoků na Světové obchodní centrum trvala 2 roky, exploze v Madridu 6 měsíců. Fakt, že někde na světě existují lidé, kteří by chtěli vyvolávat teror skrze destrukci a zabíjení, ještě neznamená, že toho jsou schopni. I přes výše uvedené skutečnosti je však nezbytné podotknout, že vzhledem k našemu omezenému přístupu k informacím především o incidentech, které mohly nastat a které nakonec nenastaly, nemůžeme adekvátně posoudit efektivnost veškerých bezpečnostních opatření. Nicméně můžeme se pokusit o jisté objektivní srovnání „možností“ teroristů a vládních bezpečnostních orgánů, které se je snaží zastavit. Obecně většina teroristů disponuje nevelkým množstvím zdrojů, nemusí mít dostatečný výcvik a v neposlední řadě neustále čelí možnosti vyzrazení. V případě, že za jejich oponenta budeme považovat Spojené státy, tito teroristé stojí proti stovkám tisíců vysoce vycvičených agentů vybavených nástroji moderní technologie z Ministerstva vnitřní bezpečnosti (DHS), Federálního úřadu pro vyšetřování (FBI), Úřadu pro alkohol, tabák, zbraně a výbušniny (ATF) a místních bezpečnostních složek či soukromých vyšetřovatelů. Pro uskutečnění „úspěšného“ teroristického útoku musí být splněny minimálně tři podmínky: teroristická skupina, případně její člen musí mít opravdový zájem na provedení akce a nezměnit názor na poslední chvíli, dále musí disponovat příslušnými dovednostmi a zdroji, aby mohl útok zrealizovat, a jak už bylo zmíněno výše, musí být schopen vyhnout se vyzrazení, jak už ze strany bezpečnostních orgánů, tak ze strany přátel, rodiny a dalších, se kterými se stýká na každodenní bázi v běžném životě. Přece jenom to není tak jednoduché, jak se obecně předpokládá, všechny tři podmínky splnit (Jackson et al., 2011). Také můžeme analyzovat události, které byly odhaleny a zamyslet se nad tím, do jaké míry tito teroristé „požadavky na úspěšnou akci“ naplňovali. Ve většině případů, jako snaha vyhodit do povětří Brooklynský most pomocí pochodně či letadlo Britských aerolinek výbušninami v tekutém stavu v srpnu 2006, teroristům chyběly technické dovednosti a rozhodně reálný odhad v dosažení jejich cílů a navíc ani nebyli schopni vyhnout se nepřetržitému policejnímu monitorování (Schneier, 2007). Posledním argumentem, který bych v této části chtěla zmínit, jsou data týkající se zatčení a následného odsouzení za páchání terorismu ve Velké Británii a Spojených státech. Tyto údaje nám mohou poskytnout určitou představu o velikosti hrozby ve vztahu k počtu teroristů operujících na území daných dvou států. Ve Velké Británii mluvil premiér o několika stovkách lidí osnující teroristické útoky. Popravdě ale z daných 701 zatčených podle „Terrorism Act“ (Zákona o terorismu) od 11. září byla polovina propuštěna bez jakéhokoli trestu a pouze 17 jich bylo za terorismus odsouzeno (Goodin, 2006). Podobně ve Spojených státech prezident proklamoval, že od 11. září 2001 do roku 2005 federální vyšetřování věnující se terorismu vyústilo v obvinění více než 400 podezřelých a více než polovina z nich byla odsouzena. Avšak ověřováním těchto skutečností Washington Post zjistil, že pouze 39 lidí, tedy žádných 200, jak tvrdil prezident, bylo odsouzeno za zločiny vztahující se k terorismu nebo k národní bezpečnosti a navíc délka rozsudku odpovídala mediánu 11 měsíců. Navíc, z této hrstky odsouzených pouze jeden – Richard Reid s výbušninou ukrytou v botě – byl přistižen při pokusu bombu odpálit a tím spáchat teroristický čin (Eggen, Tate, 2005). Pro ilustraci níže uvádím konkrétní údaje v tabulce č. 5 a 6. Tabulka 5: Údaje o zatčení a odsouzení za podílení se na terorismu ve Velké Británii (11. 9. 2001-30. 6. 2011) Počet Zatčení 1 998 Odsouzeni: 715 V souvislosti s terorismem • Terrorism Acts (TACT) 276 • Schedule 7 (TACT) 23 • Podle jiných zákonů 148 V jiné souvislosti než terorismus 268 Jiný postup 189 Propuštěni bez trestu 1 094 Zdroj: Ministerstvo vnitra Velké Británie, 2011 Tabulka 6: Údaje o zatčení, obvinění a odsouzení v souvislosti s terorismem v USA od 11. září 2001 do 11. září 2011 Obžalovaní souzeni v souvislosti s terorismem 310 Vyřešené případy 204 Odsouzení 177 Osvobuzující rozsudky 8 Zmatené soudní řízení 1 Obvinění staženo 13 Odsouzení odvoláno 5 Průměrná délka trestu 14 let Odhadovaný počet Arabů a Muslimů, kteří byli zaregistrovaní, byly jim sejmuty otisky nebo byli vyslýcháni v USA po 11. září 93 000 Počet rozsudků plynoucí z vyslýchání Arabů a Muslimů v USA (obecně) 0 Celkový počet „spících buněk“ Al Kájdy v USA od 11. září 0 Odhadovaný celkový počet jedinců zadržených ve „válce proti terorismu“ 100 000 Zdroj: Mueller, 2006b, s. 181; Centrum práva a bezpečnosti (The Center of Law and Security), 2011, s. 7 Ve světle těchto faktů se nezdá úplně pravděpodobné, že by např. dlouhé řady před detektory kovů byly tím hlavním důvodem absence dalších útoků na komerční lety. Střep z rozbitého skla, který je těmito bezpečnostními zařízeními nezachytitelný, by mohl teroristům posloužit podobně jako nůž těm z 11. září. A dokonce i Richard Reid přišel s možnostmi, jak se detektorům vyhnout a pokusit se vyhodit letadlo do povětří. Tzn. že pokud teroristé neunesli žádné další letadlo od září 2001, pravděpodobně to nebude způsobeno rozmístěním detektorů kovu na letištích po celém světě, ale něčím jiným, např. změnou v jejich cílech, kapacitě či dalšími faktory (Goodin, 2006). Tato opatření měla spíše jinou „společenskou funkci“ jako ujištění veřejnosti, upozornění na existenci hrozby terorismu či jen politické zalíbení se voličům. Je celkem pochopitelné, když z těchto veřejně dostupných dat shrneme (samozřejmě mimo válečné zóny), že terorismus je převážně aktivitou relativně malého počtu lidí, spíše než mnoha tisíců, jak proklamují především vládní orgány, a navíc velká část z nich jsou amatéři, kterým chybí výcvik či zdroje, aby mohli provést útok s vážnějšími následky. 2.2 Propast mezi percepcí a reálnou hrozbou terorismu Terorismus je bezpochyby reálnou hrozbou a každá jednotlivá smrt způsobená teroristickým činem je tragédií. Útoky jako 11. září, Bali, Madrid či Londýn se dějí naštěstí jen vzácně, přesto však terorismus může představovat reálnou materiální hrozbu některým společnostem. Nicméně pokud se racionálně zamyslíme, terorismus ve srovnání s jinými druhy nebezpečí přináší relativně malé riziko lidskému životu či obecně má minimální vliv na snížení spokojenosti lidí. Považovat terorismus za existenciální hrozbu či dokonce za fenomén závažně narušující národní bezpečnost by mohlo být diskutabilní. Navzdory těmto skutečnostem zde existuje velká propast mezi široce přijímanou percepcí a realitou hrozby terorismu. Proč se tolik lidí bojí terorismu více než např. jízdy v autě nebo blesku a proč společnosti vydávají tak ohromné množství zdrojů na boj s rizikem srovnatelným s následky dopadu meteoru na naši planetu či kutilstvím? Odpověď na tyto otázky nám může poskytnout kombinace faktorů, jimiž se budeme zabývat na následujících řádcích. 2.2.1 Hodnocení rizik V našem životě existuje obrovské množství rizik a neexistuje objektivní způsob, jak je identifikovat a upřednostňovat jedno před druhým. Mezi přístupy, které jsou v tomto směru aplikovány, můžeme zdůraznit tři základní (Jackson et al. 2011). První a asi nejrozšířenější je založen na sbírání dat, jejich statistickém zpracování a komparaci. Často vlády a pojišťovací společnosti sledují právě údaje týkající se příčin úmrtí, např. kolik lidí umírá na různé druhy nemocí, během automobilových nehod, následkem užívání drog či kriminální činnosti. Rizika pak mohou být stanovena na základě statistických pravděpodobností. Vládám tyto údaje poskytují „snadnější“ rozhodování v alokaci zdrojů, pojišťovnám pomáhají stanovovat cenu jejich produktů. Dané statistiky ukazují, že jízda autem je nebezpečnější než let letadlem nebo že úmrtí následkem sebevraždy je pravděpodobnější než smrt vlivem spáchání trestného činu. V případě terorismu bychom srovnávali pravděpodobnost úmrtí právě následkem teroristického činu ve srovnání s jinými příčinami, což jsme udělali v první části této kapitoly. Druhý přístup spočívá v kombinaci statistických dat, analýze minulého chování a psychologických charakteristik, jež umožňuje předvídat budoucí vývoj. Představme si, že statistická data nám říkají, že nejvíce automobilových nehod je způsobeno muži ve věku mezi 18 a 24 lety. Analýza chování a psychologické zkoumání této skupiny nám pak ukáže, že je to především proto, že mladí muži mají větší tendenci riskovat, např. řídit příliš rychle či pod vlivem alkoholu. Opět pokud bychom tento přístup aplikovali na zkoumání terorismu, zajímali by nás nejen čísla a pravděpodobnosti popisující teroristické činy, ale také chování teroristických skupin, jejich dynamika, popř. psychologické charakteristiky jednotlivých teroristů (Jackson et al., 2011). Poslední přístup, který zde zmíníme, pochází z oblasti environmentálních věd a je založen na tzv. „principu předběžného opatření“. Původně byl vytvořen pro zvládání potencionálních dopadů změn klimatu. Jednoduše řečeno „být v bezpečí, spíše než litovat“. V roce 1998 proběhla na toto téma ve Wingspreadu konference, v jejíž deklaraci byl tento přístup definován jako: „Pokud nějaká aktivita zvyšuje riziko poškození lidského zdraví či prostředí, měla by být zavedena předběžná opatření i v případě, že vztah mezi příčinou a následkem není dostatečně vědecky prokázán“. Určitou aktivitu v otázce aplikace tohoto přístupu převzala Evropská komise, která dokonce na dané téma v roce 2000 vydala oficiální vyjádření vztahující se nejen k oblasti životního prostředí ale také např. v oblasti obchodu. Bohužel zde přesněji tento princip nespecifikuje, spíše proklamuje obecnou myšlenku, že opatření by měla být přijata, i když poškození není prokázáno a navíc i v případě, kdy je vysoce spekulativní. Podle Jacksona et al. (2011) podstatou tohoto pohledu je následující. Jestliže konkrétní riziko má potencionálně vysoké či katastrofální následky, měli bychom být obezřetní a aplikovat taková opatření, která by zmírnila možné dopady i přes jejich statistickou nepravděpodobnost. Tento přístup byl mimo jiné použit v oblasti atomových zbraní, především v minimalizaci jejich potencionálních rizik. Opět se zde projevil způsob myšlení, který i přes nízkou pravděpodobnost incidentu ale z důvodu možných drastických následků, vedl k velmi nákladným snahám jim předejít. Bohužel, i když je tento princip v přístupu k terorismu naprosto nevhodný, je politiky hojně využíván, neboť selhání v přijímání předběžných opatření může vést k jejich veřejnému odsouzení právě v případě, pokud dojde k teroristickému útoku a vláda státu bude vnímána tak, že neudělala dost, aby mu předešla. Na druhou stranu „princip předběžných opatření“ přináší více škody než užitku. Způsobuje zveličování rizika, vyvolává přehnané reakce, zamlžuje racionální uvažování a rozhodování nejen v souvislosti s alokací omezených zdrojů. Dalo by se říct, že je do určité míry paralyzující (Sunstein, 2003, 2005). V souvislosti s terorismem navíc přehnané reakce způsobují vyšší míru úzkosti u lidí, tzn. že se dostáváme do začarovaného kruhu. Čím přehnanější bude reakce politiků, tím více bude v lidech vyvoláván pocit naléhavosti dané hrozby a tím více budou úzkostnější. A poslední věc, kterou bych chtěla v tomto směru zmínit, je spíše jen k zamyšlení. Obecně hodnocení rizik, která jsou do určité míry neznámá, je vždy vysoce subjektivní a většinou záleží na představivosti jedince, jež stojí na jeho osobnosti, zájmech a kulturně-politickém kontextu (Jackson et al., 2011). Někdo může jako největší hrozbu vidět srážku naší planety s meteorem, a proto se bude snažit vystavět proti němu štít, jiný naopak bude za nejnaléhavější hrozbu vidět stát, jenž pravděpodobně vyvíjí atomové zbraně, a tudíž proti němu povede válku. Neotvírá tento přístup příliš velký prostor k manipulaci…? 2.2.2 Psychologický efekt Naše přehnané obavy z terorismu jsou mj. způsobeny určitými psychologickými procesy. Intenzivní pocit strachu v lidech vyvolává představa násilí páchaného jinými lidmi, navíc pokud je jeho výskyt minimálně předvídatelný, oběti jsou vybírány naprosto náhodně a tudíž nad ním nemají žádnou kontrolu. Tyto podmínky terorismus bohužel splňuje naprosto přesně (Bandura, 1998). Jak moc nás děsí násilí páchané jinými lidmi, dokazují reakce na útoky 11. září 2001 a označení teroristů za mentálně nemocné či spíše psychopaty, za největší zlo, za ty druhé, představa, že někdo jako „my“ může udělat něco tak strašného. I když bylo provedeno velké množství výzkumů (Merari, 2005; Silke, 2003; Horgan, 2005), které dokazují normalitu teroristů, vymezení se vůči nim slouží jako obrana nás samých, způsob jak si „tyto hrůzy“ vysvětlit. Tento efekt byl samozřejmě ještě umocněn tím, že jsme byli přímo konfrontováni s tím, že na světě jsou lidé, kteří jsou ochotni zemřít, aby v ten samý okamžik zabili jiné, čímž narušili „naše chápání světa“, kde lidský život je tou nejvyšší hodnotou a smrt tím, co nám způsobuje ten nejintenzivnější strach. Oni jsou však schopni tento strach překonat a tím pádem je není možné je odstrašit či potrestat. Lidé jsou obecně mnohem ochotnější podstupovat rizika, když mají pocit (opodstatněně či neopodstatněně), že mají situaci pod kontrolou. Naopak pokud danou situaci takto nevnímají, jejich reakce jsou často přehnané. To také vysvětluje již dříve zmíněnou tendenci vnímat jízdu autem jako bezpečnější než cestování letadlem. V prvním případě sedíme za volantem, v tom druhém ne. Teroristé v nás vzbuzují dojem, že mohou zaútočit téměř kdekoli a kdykoli a navíc si své oběti vybírají náhodně, což nemá zdaleka nic společného s držením jakékoli kontroly nad danou situací či s možností jedince ochránit sama sebe. Habermas se tři měsíce po útocích 11. září k tomuto vyjádřil následovně: „Bezpochyby nejistota nebezpečí tvoří základní podstatu terorismu…V Izraeli lidé přinejmenším vědí, co se jim může stát, když nastoupí do autobusu, půjdou nakupovat, na diskotéku nebo na jiné otevřené prostranství, a také jak často se to stává. Ve Spojených státech nebo v Evropě nemůžeme přesně určit riziko, není zde reálný způsob, jak odhadnout jeho typ, rozsah nebo pravděpodobnost či zúžit potencionálně zasažitelné oblasti“, (Borradori, 2003). I přesto, že dnes jsme tato rizika schopni do určité míry posoudit, nic to nemění na tom, že např. vzhledem k Izraelcům nebo obecněji lidem žijícím na Blízkém Východě jsme si zvykli na vysokou míru bezpečí a není divu, že když nám tento pocit něco naruší, zažíváme až nepřiměřenou úzkost. Tento fakt také potvrzuje reakce Vietnamců, když viděli zprávy zobrazující události 11. září v New Yorku, byli mnohem více ohromeni mrakodrapy než samotnými útoky, neboť v té době měli v Hanoji pouze 16 patrové budovy. Tito lidé také prohlašovali, že ve srovnání s Vietnamskou válkou to není naprosto nic (Galtung, 2010). Jenkins už v roce 1980 upozorňoval, že výskyt teroristických útoků neodpovídá vnímání hrozby, kterou pro nás v daný okamžik představují. Pravděpodobně je to tím, že to co „počítáme“, sledujeme, přesně neodráží naši percepci tohoto fenoménu. Terorismus není jednoduše to, co teroristé dělají, ale efekt, který jejich jednáním vzniká. Vnímání úrovně výskytu terorismu ve světě se podle Jenkinse (1980) zdá, že není determinováno úrovní násilí ale spíše povahou incidentu, lokací a stupněm mediálního pokrytí. Např. braní rukojmí má větší negativní dopad než vražda. Takový incident s rukojmími může trvat několik dnů až týdnů, kdy lidský život visí na vlásku a celý svět to sleduje a čeká, co se stane. Na druhou stranu vražda je něčím „novým“ jen na pár dní, chybí zde napětí a je velmi brzo zapomenuta. Zajímavé je, že mnohem více lidí si vzpomíná na únos letadla společnosti Trans Worl Airlines (TWA) chorvatskými extremisty v září 1976 než na incident souvisejí s umístěním výbušniny na palubě letadla kubánské společnosti o tři týdny později. Na palubě letadla společnosti TWA nebyli žádní mrtví (kromě policisty, který se snažil zneškodnit bombu umístěnou únosci až na zemi), ačkoli druhý incident nepřežilo 73 lidí (Jenkins, 1980). Velkou roli také hraje oblast, kde se útoky odehrají. Větší hrůzu v nás samozřejmě vyvolávají ty, které se dějí ve městech než na venkově, v Evropě a Severní Americe než např. v Latinské Americe, Africe nebo Asii. Je to mj. i otázka přenosu informací. To, co nevidíme a neslyšíme, na nás nemá žádný dopad. A přece jenom do určité míry je Evropa a Severní Amerika protkána komunikačními sítěmi intenzivněji než zbytek světa. Dále máme tendenci projevovat vyšší míru tolerance vůči teroristickým činům v oblastech třetího světa. Přece jenom představa násilí páchaného teroristy v moderních demokratických státech nám do daného obrazu příliš nezapadá. Poslední aspekt terorismu, který zmiňuje Jenkins (1980) a který vysvětluje rozpor mezi vnímáním a realitou, je načasování útoku. Násilí způsobené teroristickými útoky bývá často zastíněno závažnějšími konflikty. Jednotlivé akty terorismu ztrácejí svůj význam v době války. Je docela obtížné říct z pohledu veřejnosti, kolik takových útoků se událo např. během války v Indočíně nebo Libanonu. Někdy i válečný konflikt na druhé straně zeměkoule může přehlušit teroristický čin, neboť přece jenom i média mají omezený prostor pro „zaujmutí“ čtenáře nebo diváka. Pokud se teroristické útoky dějí v určité posloupnosti, mohou vyvolat dojem objevivší se vlny terorismu. Nicméně by na sebe měly navazovat v dostatečně krátkých intervalech, aby jejich celkový dopad nebyl v konečném měřítku rozptýlen (Jenkins, 1980). Neadekvátní reakce jsou dále způsobeny naší percepcí rizika. Jako obecný příklad zde znovu můžeme zmínit jízdu autem. Výzkumy potvrzují, že téměř všichni si myslí, že jsou lepšími než průměrnými řidiči, ale už jen z podstaty definice průměru nám musí být jasné, že to není možné. Nejen z tohoto důvodu je zapínání bezpečnostních pásů povinné, neboť pokud by bylo dobrovolné, časté nesprávné odhadnutí schopností a tím i výše rizika by vedlo k mnohem větším ztrátám na životech (Slovic et al., 1979). Prvním ze tří mechanismů ovlivňující vnímání, které si popíšeme, je tendence připisovat přehnaný význam tzv. „kolektivním rizikům“. Tzn. že smrt tisíce lidí během jednoho incidentu je považována za mnohem děsivější než úmrtí toho samého počtu jedinců ve více jednotlivých událostech, což samozřejmě nahrává právě přehnané reakci na 11. 9. i přesto, že existuje spousta příčin úmrtí, které v celkovém měřítku výrazně počet obětí teroristických útoků převyšují, jen k nim nedochází v jeden jediný okamžik (Starr, 1969). Proč tedy na smrt stejného počtu lidí za různých okolností nahlížíme jinak? Jedním z racionálních vysvětlení je možnost spočítání pravděpodobnosti výskytu incidentů. Např. v případě úmrtí tisíce lidí v tisíci podobných situací, už můžeme docela dobře odhadnout výskyt rizika v budoucnosti. Avšak pokud tisíc lidí zemře v jedné události, statistika nám moc nepomůže, a proto se lidé snaží všemi možnými způsoby incidentům s vysokou letálností vyhnout. Tento mechanismus se netýká jen terorismu. Podobně lidé vnímají i bezpečnost/nebezpečnost jistých silničních úseků. Pokud někde během jednoho roku zahyne např. 60 lidí a někde jinde např. 40 lidí v jednom okamžiku, obecně podpoří „opravu“ druhého úseku, i když objektivně je ten první nebezpečnější. Psychologické mechanismy v tomto směru prostě „fungují“ (Goodin, 2006). Druhý mechanismus, který způsobuje vnímání rizika terorismu jako vyšší, než reálně představuje, nazýváme „heuristika dostupnosti“. Říká nám, že riziko výskytu událostí snadněji představitelných bývá intuitivně nadhodnocováno, tzn. že neodpovídá jeho pravděpodobnosti (Kahneman, 2003). Můžeme si to také vysvětlit tak, že pravděpodobnost výskytu dramatických událostí je zveličována, kdežto událostí „nudných“ naopak podhodnocována. Z výzkumů vyplývá, že např. pravděpodobnost úmrtí na srdeční infarkt, i když je obecně docela vysoká, je lidmi podhodnocována. Naproti tomu představa smrti hadím uštknutím, útokem medvěda nás svým dramatickým průběhem děsí, i přes to, že je jeho pravděpodobnost (navíc v Kanadě) 67 krát menší ve srovnání s pravděpodobností smrti po útoku našich psích domácích mazlíčků (Monbiot, 2004). Smrt za děsivých a dramatických událostí v nás jednoduše vyvolává hrůzu. Úplně posledním faktorem, který zde zmíníme, je pojem „domov“ a jeho psychologický obsah. Velmi dobře tento mechanismus popisuje Michael Howard (2005), když říká, že vloupání je velmi závažný zločin, neboť velmi intenzivně narušuje pocit bezpečí. Kde jinde by se měli lidé cítit bezpečně než v jejich vlastním domě? Spojené státy jsou domovem Američanů a ti byli neustále ujišťováni, že pokud USA neopustí, nehrozí jim žádné nebezpečí, že by se mohli stát obětí terorismu. Jenomže toto přesvědčení dostalo obrovskou ránu 11. září 2001 a je velmi těžké ji zacelit. Už v roce 1987 si analytik RANDu Jeffrey Simon stěžoval, že Washington umožnil přirozenému emocionálnímu opovržení terorismem téměř znemožnit racionální zhodnocení míry nebezpečí, jež pro nás představuje (in Townshend, 2002). Bezpochyby by měl tento člověk pravdu i dnes. Jak jsme si ukázali výše, existují psychologické mechanismy, které brání racionálnímu vnímání rizik terorismu. Tyto mechanismy nejsou známy pouze psychologům, ale i politikům, kteří jsou si jich velmi dobře vědomi a bohužel neváhají je využít. 2.2.3 Kultura strachu Podle sociologů (Glassner, 2004; Robin, 2004; Furedi, 2007) v průběhu několika posledních dekád dochází v západních společnostech ke vzniku fenoménu, který nazývají „kultura strachu“. Navzdory faktu, že lidé v „západním“ světě nikdy nežili déle a bezpečněji v celé historii lidstva, stávají se mnohem úzkostnějšími než předcházející generace. V lidech v určitých vlnách vyvolávají paniku jevy jako je kriminalita, pedofilové, mladiství delikventi, pandemie, geneticky modifikované potraviny či terorismus. Ve většině případů pak tyto strachy plynou z přehánění a zveličování senzacechtivými médii a oportunistickými politiky. Konkrétně strach z terorismu se stal běžnou součástí společenského a politického života. Rozvinulo se zde něco jako „ontologická hysterie“ – společnost neustále očekávající další útok, jinými slovy „společnost čekající na teror“ (Zulaika, Douglass, 1996). „Pohádka“ o všudypřítomné katastrofické hrozbě fanaticky útočících teroristů vyžadující vedení globální války proti terorismu vzniká a hluboce proniká do společnosti na základě šíření dílčích „příběhů“ (Jackson, 2006). První z nich pojednává o objevení se nového druhu terorismu, který je úmyslně zaměřen na nevinné civilní obyvatelstvo, je motivován náboženským fanatismem spíše než politickou ideologií, a jeho cílem je masové zabíjení a maximální destrukce. Podle politiků teroristé chtějí zabít miliony lidí v západním světě a je velmi pravděpodobné, že k tomu použijí zbraně hromadného ničení. Takto mluvil tři měsíce po útocích 11. září Donald Rumsfeld: „Když se podíváme, jaké škody způsobili [teroristé] v USA, představte si, co by mohli udělat v New Yorku, Londýně, Paříži nebo v Berlíně, kdyby měli k dispozici atomové, chemické nebo biologické zbraně“ (in Borradori, 2003). Podobně hovořil i Dick Cheney o dva roky později, když řekl, že „útok na naši zemi nás nutí počítat s možností, že až teroristé příště udeří, mohou proti nám použít chemické látky, biologické zbraně nebo se pokusit odpálit atomovou zbraň v jednom z našich měst“. Následně ještě dodal že, „žádný rozumně uvažující člověk nemůže pochybovat o tom, že teroristé by tyto zbraně použili, jakmile by toho byli schopni a také o tom, že Západ čelí teroristům, kteří jsou připraveni obětovat své vlastní životy, aby usmrtili miliony jiných“, (Cheney, 2003). Není pak pochyb o tom, že dané výroky, ale také výroky George W. Bushe a Colina Powella o „ose zla“ neboli propojení teroristů s tzv. zhroucenými státy a možnostmi získání atomových zbraní, vyvolají u veřejnosti velkou míru úzkosti. Další „příběh“ šířený ve společnosti vypráví o takové hrozbě terorismu, která vyžaduje neustálý stav pohotovosti. Podle politiků teroristé představují hrozbu způsobu života západní společnosti, jejím hodnotám, demokracii, civilizaci jako takové. Konkrétněji Colin Powell (2001) proklamoval, že „terorismus je hrozba civilizaci“ a také že „prostupuje vším, co děláme“. George W. Bush (2001) zase terorismus často popisoval jako „hrozbu našemu způsobu života“, což byla velmi „populární“ fráze v době Studené války. A Cofer Black (2003) z nich šel nejdále, když prohlásil, že „hrozba mezinárodního terorismu nezná hranic“. Z této rétoriky logicky vyplývá, že terorismus je jednou z těch velkých hrozeb, kterým kdy „Západ“ čelil, jako nacismus během 2. světové války nebo komunismus během Studené války. Třetím a posledním „příběhem“, který si zde popíšeme, hovoří o všudypřítomném a vysoce nebezpečném nepříteli, který je mezi námi. Podle politiků jsou tito nepřátelé „doma“ i v zahraničí, ukrývají se v tzv. „spících buňkách“, osnují a vyčkávají, aby mohli páchat zvěrstva. Teroristé jsou vysoce trénovaní, lstiví, nelítostní a extrémně nebezpeční. John Ashcroft (2001) uvedl, že útoky 11. září potvrdily, že „terorismus je aktivitou expertně organizovaných, vysoce koordinovaných a velmi dobře financovaných organizací a sítí“, „byli schopni zabít tisíce Američanů za jeden jediný den a jsou schopni provést velmi sofistikované útoky“. Podle Jacksona (2006) se prezidentu Bushovi dokonce podařilo vytvořit solidní základ pro špionážní román, když v roce 2002 prohlásil, že: „Většina z těch 19 mužů, kteří 11. září unesli letadla, byli vycvičeni v Afganistanu a jsou tam desítky tisíc dalších takových. Tisíce nebezpečných zabijáků, kteří jsou vycvičeni v tom, jak vraždit, často podporováni zkorumpovanými režimy, rozmístěni po celém světě jako časovaná bomba, jež může být odpálena bez varování“, (Bush, 2002). Tato rétorika teroristické činy „depolitizuje“, vůbec nezvažuje možnost souvislosti se zahraniční politikou Spojených států a jeho spojenců a hovoří o nich jako o fanatickém zabíjení co největšího počtu lidí, o zničení naší civilizace a nastolení kalifátu. A jaká by měla být na něco takového reakce? S fanatiky se totiž vyjednávat nedá, a proto je nejúčinnější je vymýtit o to větším násilím. Nejen politikové skrze své projevy, ale také média a někteří výzkumníci (jak ještě zmíníme na následujících řádcích) se tímto diskursem zasluhují o konstrukci hrozby terorismu, konstrukci společenského strachu. A nejsou to jenom tyto výroky, jsou to i různá bezpečnostní opatření, jako je umístění ozbrojených stráží na paluby letadel, přelétávání bojových letounů přes velká města, stavění masivních zátaras okolo veřejných budov, rozmisťování tanků a jiného vojenského arsenálu na letištích a v jejich okolí, provádění simulací masivních chemických a atomových útoků či implementování varovných systémů do každodenního života. Veškerá tato opatření místo aby u obyvatel vyvolaly větší pocit bezpečí, ujišťují je v tom, že pokud vláda tyto kroky podniká, je hrozba terorismu „reálná“, neboť jen kvůli nějaké představě ohrožení by neinvestovali takové množství zdrojů, což samozřejmě v lidech vyvolává nejistotu a strach. Kdo má tedy profit z šíření strachu z terorismu a k čemu mu konkrétně slouží? Kdo ma zájem na jeho udržování a prohlubování, nehledě na tom, jestli se to děje vědomě či nevědomě, nebo jestli se za tím skrývají vlastní či cizí motivy (Jackson et al., 2011)? V historickém kontextu vlády i konkrétní politici už několikrát využili strachu z terorismu k svému znovuzvolení, upozadění kritiky vůči jejich politice, kontrole názorové rozpolcenosti, formování „poslušnější“ veřejnosti, odvedení pozornosti od závažných společenských otázek a naopak prosazování jiných politických rozhodnutí, které někdy ani přímo s terorismem nesouvisí. Např. zavedení dokladů totožnosti, omezení imigrace, navýšení finančních regulací a omezování občanských svobod (Glassner, 2004; Mueller, 2006b). Týká se to nejen vnitřních záležitostí státu, ale také jeho zahraniční politiky. Ve jménu ochrany před teroristickým útokem jsou si politici schopni uhájit rozšíření vojenské a rozvojové pomoci, změnu režimu či dokonce vedení války. Kromě politiků z přítomnosti strachu z terorismu profitují bezpečnostní složky státu, které si díky tomu mohou nárokovat větší přísun zdrojů, navýšení pravomocí či získání respektu (Sprinzak, 1998). Ve většině „západních“ zemí došlo od roku 2001 k výraznému navýšení financování těchto složek státu a také rozšíření spektra činností, které mohou vykonávat. Např. rozpočet britského MI5 se právě od roku 2001 zdvojnásobil, FBI a CIA získali nové pravomoce a „nové“ Oddělení pro vnitřní bezpečnost (DHS) zaměstnává 184 tisíc lidí, jejichž kariéra úzce souvisí s přítomností a mírou hrozby terorismu (Jackson et al., 2011). Dalšími, jimž terorismus přináší zisk, jsou média a zábavní průmysl, kteří produkují články, knihy, dokumenty, filmy, televizní show a jiné. Toto se týká i akademických pracovníků a expertů na terorismus a to z podobných důvodů jako bezpečnostního aparátu státu. Mohou si nárokovat vyšší rozpočet, jejich články a knihy jdou více na odbyt a v neposlední řadě se jim dostává většího uznání. Intenzivně na alarmující hrozbě terorismu vydělávají soukromé firmy, které jsou součástí tzv. vojensko-průmyslového komplexu. Spadají sem soukromé bezpečnostní agentury, které zajišťují např. bezpečnostní rámy, či skenovací zařízení na letištích či veřejných budovách, dále farmaceutické společnosti vyvíjející vakcíny proti biologickým zbraním, firmy zajišťující vybavení na různá zasedání, společnosti poskytující rentgeny, či vyrábějící doklady totožnosti a další. Studie realizovaná deníkem Washington Post identifikovala 1 271 vládních orgánů a 1 931 soukromých firem participujících na boji proti terorismu ve Spojených státech zaměstnávajících téměř milion lidí a stojící daňové poplatníky desítky miliard dolarů (Pilkington, 2010). Je evidentní, že ve společnosti existují důležití aktéři, kteří mají eminentní zájem na udržování a prohlubování strachu z terorismu. Nicméně je nutné dodat, že ne vždy jsou s tím spojeny špatné úmysly. Navíc pokud lidé neustále slyší ze všech stran z úst politiků, médí a bezpečnostních expertů, že terorismus je něco, čeho by se měli obávat, často i když daný diskurz neodpovídá realitě, např. v podobě frekvence výskytu terorismu nebo pravděpodobnosti úmrtí vlivem teroristického činu, se po nějaké době stává velmi těžko vyvratitelným faktem, od čehož není daleko k naprosto neadekvátnímu vnímání hrozby teororismu. 3 Analýza dopadů vnímání hrozby terorismu Konstrukce hrozby terorismu nezpůsobuje jen propast mezi naším vnímáním a realitou, ale také velmi silně ovlivňuje způsob, jak s terorismem bojujeme. Jinými slovy na co všechno jsme ochotni přistoupit, co jsme politikům schopni odsouhlasit v případě, že se něčeho intenzivně bojíme a jaké to má následky. Reakce západního světa, především Spojených států, na terorismus resp. na útoky 11. září bývá označována za „válku proti terorismu“. Avšak jako problematické se jeví už jen dané pojmenování. Např. podle Derridy, když těsně po útocích Bush mluvil o válce, nebyl schopen identifikovat nepřítele, kterému ji právě vyhlásil (Borradori, 2003). Neboť jak říká Richardsonová (2006), není možné vést válku vůči „taktice boje“. Podobně se vyjadřuje Habermas v odpovědi na otázku Giovanna Borradoriho, zda teroristické útoky na Světové obchodní centrum bylo vhodné interpretovat jako vyhlášení války: „I když je pojem „válka“ méně zavádějící a ne tak morálně sporný jako „křížová výprava“, považují Bushovo rozhodnutí volat po „válce proti terorismu“ za závažnou chybu, jak normativně tak pragmaticky. Z normativního hlediska tyto kriminálníky povyšuje na úroveň válečných nepřátel a pragmaticky nikdo nemůže vést válku proti „síti“, pokud pojem „válka“ si má uchovat svůj konkrétní význam,“ (Borradori, 2003). Stejného názoru je i Howard (2002) a Goodin (2006), kteří považují označení reakce na terorismus válkou za implicitní legitimizaci teroristických činů. Goodin tuto myšlenku rozvádí až do extrému, když polemizuje o tom, že v případě, že by útoky 11. září byly považovány za akt války, tzn. napadení ekonomických a vojenských cílů, mohli by být lidé, kteří během nich zahynuli, považováni za válečné oběti. V tomto směru se pravděpodobně dostáváme na tenký led, a proto se přesuneme k hlavním otázkám této kapitoly. Byla odpověď na teroristické útoku adekvátní a efektivní? Proč Bushova administrativa takto jednala? Nebylo by vhodnější na terorismus reagovat jinak? 3.1 Zhodnocení „Války proti terorismu“ Hodnocení jakéhokoli politického rozhodnutí a jeho následků bude vždy do určité míry subjektivní a je nutné mít tuto skutečnost neustále na paměti. Dříve než přejdeme ke kritice, zastavme se u některých úspěchů, které válka proti terorismu přinesla. K těmto relativně úzkým strategickým cílům patří zatčení stovek lidí podezřelých z terorismu především ve spojení s novými legislativními opatřeními (viz níže, nebo tabulka č. 5 a 6) a několik odsouzených, kteří byli přistiženi těsně před spácháním teroristického činu či po něm. Z pohledu administrativy Spojených států „válka prosti terorismu“ posloužila jako prevence dalším rozsáhlým teroristickým útokům na půdě USA. Dále vojenské operace v Afganistanu a Iráku vedly ke svržení brutálních politických režimů, které měly na svědomí obrovské lidské utrpení a strádání. Také byly zničeny tábory, kde byli tzv. „budoucí teroristé“ cvičeni a podařilo se zabít či zatknout velkou část tzv. „hlav“ Al Kájdy. A jako poslední, podle mého dosti diskutabilní úspěch, vytvoření konstrukce globální války proti terorismu rozvinulo úzkou spolupráci mezinárodního společenství v zavádění protiteroristických opatření, což by mohlo mít pozitivní efekt v prohlubování vztahů mezi jednotlivými státy a větší ochotě v řešení i jiných problémů světového měřítka. Abychom mohli posoudit důležitost výše zmíněných úspěchů, je nutné je zasadit do kontextu finančních, lidských, společenských a politických nákladů, našich hodnot a jejich desirability (Jackson et al., 2011). Nejen kritičtí autoři v tomto směru obecně hovoří o „válce proti terorismu“ jako problematické jak z normativního tak pragmatického hlediska (viz Borradori, 2003). Válku proti terorismu považují za neefektivní reakci na teroristické útoky 11. září, dále za neadekvátní vůči hrozbě, jakou terorismus pro nás představuje a navíc nelegitimní z hlediska použitých nástrojů a výsledků. Podívejme se na jejich argumenty blíže. Výdaje vs (ne)zachráněné životy Teroristické útoky 11. září stály Al Kájdu zhruba půl milionu dolarů a způsobily smrt necelých 3 tisíc lidí (Mueller, 2006b). Kolik stála a stojí válka proti terorismu Spojené státy? Do roku 2011 se částka vyšplhala na 444 miliard dolarů za válku v Afganistanu a 806 miliard dolarů na vojenské operace v Iráku (Belasco, 2011). Počet obětí jen v řadách koaličních armád dosáhl v Afganistanu v období od října 2001 do července 2010 počtu 1 947, v Iráku pak 4 730 a to ještě v kratším období od března 2003 do července 2010 (Jackson et al., 2011). Pro srovnání uvádím tabulku č. 7. Tabulka 7: Srovnání ztrát plynoucích z útoků 11. září a "války proti terorismu" Srovnání počtu mrtvých 2 975 Počet mrtvých po útocích 11. září 4 730 Koaliční vojáci zabití v Iráku březen 2003 – červenec 2010 1 457 Odhadovaný počet soukromých vojáků zabitých v Iráku 1 947 Koaliční vojáci zabití v Afganistanu říjen 2001 – červenec 2010 110 591 – 120 816 Odhadovaný počet civilních obětí v Iráku podle Iraq Body Count 654 965 Odhadovaný počet civilních obětí v Iráku do července 2006 podle Burnham et al. (2006) Srovnání výdajů $500 000 Odhadované náklady Al Kájdy na teroristické útoky 11. září $50 miliard Odhadovaná výše škod způsobená teroristickými útoky 11. září $1 250 miliard Náklady americké vlády na vojenské operace v Afganistanu a Iráku 2001 -2011 $50 miliard Odhadované roční výdaje na vnitřní bezpečnost v USA Zdroj: Belasco (2011), Jackson (2011), Stewart, Mueller (2008), Iraq Body Count Výdaje na vedení válek však nejsou jedinými, které americká vláda na boj s terorismem vynakládá. Ve fiskálním roce 2001 byl rozpočet na zajištění domácí bezpečnosti 20,1 miliard dolarů a o 4 roky později už to bylo 54,3 miliard dolarů. Pro zajímavost uvádíme některé výdaje související s protiteroristickými opatřeními v tabulce č. 8. Tabulka 8: Výdaje související s protiteroristickými opatřeními po 11. září Výdaje na obranu USA $370 miliard Rozpočet na obranu 2000 $513 miliard Rozpočet na obranu 2009 39% Procentuální nárůst rozpočtu na obranu 2000 - 2009 $16 miliard Průměrný roční nárůst ve výdajích na obranu (mimo výdajů na Afganistan a Irák) Výdaje na vnitřní bezpečnost $300 miliard Náklady na zvýšení vnitřní bezpečnosti v USA 2001 - 2006 $737 milionů Rozpočet Oddělení pro spravedlnost (DOJ) na protiteroristická opatření, 2001 $417 milionů Nárůst financování FBI na protiteroristická opatření 2005 $3,6 miliard Rozpočet Oddělení pro spravedlnost (DOJ) 2005 $50 miliard Roční rozpočet Oddělení pro vnitřní bezpečnost (DHS) £300 milionů Odhadovaný roční rozpočet MI5 Jiné výdaje $47,7 milionů Výdaje na výzkum terorismu poskytnuté Národní vědeckou nadací (National Science Foundation), 2001 - 2005 $50 miliard Odhadované roční výdaje na osobní bezpečnost v USA $132 miliard Rozpočet USA na výzkum věnující se obraně a boji proti terorismu 2006 Náklady obětované příležitosti: výdaje na zachráněný život $200 000 Náklady na zachráněný život skrze požární alarm $1 – 10 milionů Náklady na zachráněný život – používaný vládními orgány $64,2 – 617,3 milionů Odhadované náklady za zachráněný život ve vztahu k výdajům na vnitřní bezpečnost $15 miliard Odhadované roční náklady ekonomiky USA kvůli půlhodině navíc stravené na letišti z důvodu bezpečnostních kontrol 1 000 Odhadovaný zvýšený počet nehod na silnicích v USA mezi 11. 9. A 31. 12. 2001vzniklý strachem z létání po útocích 11. září Zdroj: Jackson, (2011), Stewart, Mueller (2008), Sharp (2009) Je evidentní, že navýšení rozpočtu na zajištění domácí bezpečnosti během několika let je markantní, proto Stewart a Mueller (2008) provedli analýzu efektivity vynaložených zdrojů. Jak už bylo řečeno výše, naší hlavní obavou z terorismu je, že se staneme jeho obětí, tzn. že měřítkem by měl být počet zachráněných životů v USA. Autoři berou ve své studii v úvahu právě navýšení rozpočtu, dále uvádějí několik způsobů výpočtu zachráněných životů, z nichž pak vybírají tři „reprezentativní“ výsledky, jež po konfrontaci s výdaji srovnávají s tzv. statistickou hodnotou života, která je podle Úřadu pro správu a rozpočet (OMB) v USA 1- 10 milionů dolarů. V tabulce č. 9 nalezneme jednu z metod výpočtu zachráněných životů, která vychází z veřejně oznámených pokusů o teroristický útok, jimž bylo zabráněno a pracuje se zde s odhadem, kolik lidí mohlo být jejich následky usmrceno. Autoři nakonec dospívají k závěru, že hodnota jednoho zachráněného života díky bezpečnostním opatřením, která byla zavedena po útocích 11. září, se pohybuje mezi 64,2 a 617,3 miliony dolarů, což mnohonásobně převyšuje „efektivní úroveň“ 1 – 10 milionů dolarů. Mj. také dodávají, že daná bezpečnostní opatření nemusí mít jen pozitivní efekt. Např. kvůli zdlouhavým kontrolám na letištích někteří lidé začali více jezdit autem, což vedlo ke zvýšení úmrtnosti na silnicích v průměru o 516 za rok (Stewart, Mueller, 2008). Tabulka 9: Pokusy o teroristické útoky, o kterých USA tvrdí, že jim zabránily a jejich odhady zachráněných životů Datum Popis Odhad zachráněných životů Komentáře Prosinec 2001 Richard Reid jako sebevražedný atentátník se s bombou v botě pokusil vyhodit do povětří letadlo Amerických aerolinií z Paříže do Miami 200 Katastrofě zabránila posádka a pasažéři, ne bezpečnostní služby Květen 2003 Iyyman Faris odsouzen za plánování destrukce Brooklynského mostu 100 Pro srovnání, kolaps mostu v Minneapolis v roce 2007 zapříčinil smrt 13 lidí Srpen 2004 Dva muži odsouzeni za plánování útoku na na Newyorskou burzu a jiné finanční instituce v New Yorku 200 Pro srovnání, incident z roku 1995 v Oklahomě zapříčinil smrt 187 lidí, útok na Světové obchodní centrum v roce 1993 6 lidí Srpen 2004 Dva muži odsouzení za plánování vyhození do povětří stanice metra v New Yorku 100 Pro srovnání, 39 mrtvých po útocích na londýnské metro Srpen 2005 Čtyři mužu obviněni z komplotu útoku na cíle ve vojenské oblasti u Los Angeles 100 Vysoká míra bezpečnosti v oblasti vojenských základen Červen 2006 Sedm mužů obviněných z plánování vyhodit do povětří „Sears tower“ 200 Pro srovnání, incident z roku 1995 v Oklahomě zapříčinil smrt 187 lidí, útok na Světové obchodní centrum v roce 1993 6 lidí Červenec 2006 Muž zatčen pro plánování vyhodit do povětří „New York City train tunnels“ a zaplavit finanční oblast v New Yorku 100 Pro srovnání – Londýn 2005 útok v metru 39 mrtvých. Není pravděpodobné, že by záplavy způsobily enormní ztráty na životech Květen 2007 Šest mužů bylo odsouzeno za plánování postřílení amerických vojáků ve Fort Dix 100 Vysoká míra bezpečnosti v oblasti vojenských základen Červenec 2007 Čtyři muži plánovali zničit mezinárodní letiště JFK vyhozením do povětří potrubí s palivem 500 Velké ztáty na životech nepravděpodobné z důvodu hořlavosti paliva spíše než možnosti exploze Celkem 1500 Zdroj: Stewart, Mueller (2008). Na základě všech uvedených údajů je zřejmé, že vzhledem k tomu, jaké škody přinesly samotné útoky ve srovnání s veškerými materiálními i lidskými ztrátami způsobenými „válkou proti terorismu“ je možné se domnívat, že samotná reakce na teroristické útoky byla mnohem devastující než jejich přímý dopad. Dopad „války proti terorismu“ na výskyt teroristických útoků Vedení „války proti terorismu“ a především dvě vojenské operace měly sloužit jako prevence výskytu a dalšího šíření terorismu ve světě. V naplnění tohoto cíle však došlo ke katastrofálnímu selhání. Zpráva amerického ministerstva zahraničí z roku 2009 uvádí téměř 12 tisíc útoků na celém světě za rok 2008, v roce 2006 a 2007 jich bylo dokonce 14,5 tisíc a to v každém z nich, což jsou docela vysoká čísla. Navíc v letech 2006 a 2007 byla polovina z celkových útoků spáchána ve dvou válečných zónách v Afganistanu a Iráku. Údaje, které Ministerstvo prezentuje, pocházejí z databáze „Worldwide Incidents Tracking System“. Tato webová stránka v době psaní diplomové práce nebyla dostupná, proto si významnost těchto čísel ozřejmíme na údajích z databáze „Global Terrorism Database“. Každá z těchto databází pravděpodobně používá jiná kritéria pro posuzování teroristických činů, neboť absolutní čísla počtu incidentů jsou odlišná. Z tohoto důvodu se zaměříme na sledování trendů ve vývoji teroristických útoků deset let před a po událostech 11. září. Pro názornou ilustraci využijeme grafy č. 1 – 4. Graf č. 1 zobrazuje vývoj počtu teroristických útoků v letech 1991 – 2011 v celosvětovém měřítku. Před rokem 2001 je zde patrný pokles výskytu útoků, avšak především po zahájení války v Iráku dochází k jejich markantnímu nárůstu. V případě, že z grafu odebereme incidenty, které se odehrály právě v Iráku a Afganistanu, což zobrazuje graf č. 2, můžeme vidět vývoj útoků ve světě bez těchto válečných zón. Z grafu rozhodně nevyplývá, že by „válka proti terorismu“ výrazně snížila počet teroristických útoků ve světovém měřítku. Grafy č. 3 a 4 pak zobrazují počet útoků v Afganistanu a Iráku v tom samém časovém úseku. Je evidentní, že v obou zemích došlo po zahájení vojenských operací ke strmému nárůstu výskytu teroristických činů. Pokud bychom měli dané skutečnosti shrnout, „válka proti terorismu“ nevedla k eliminaci terorismu, naopak spolu s jejím zahájením došlo k nárůstu výskytu tohoto fenoménu. Graf č. 1: Vývoj teroristických útoků ve světě v letech 1991 - 2011 Graf č. 2: Vývoj teroristických útoků ve světě mimo Afganistan a Irák v letech 1991 - 2011 Graf č. 3: Vývoj teroristických útoků V Afganistanu v letech 1991 - 2011 Graf č. 4: Vývoj teroristických útoků v Iráku v letech 1991 -2011 Dopad „války proti terorismu“ na tzv. „zločinecké státy“ a jejich jaderný program Zastavení teroristů v použití atomových zbraní mj. s pomocí tzv. „zločineckých“ států byl jedním ze silných argumentů často se objevujících v projevech vysoce postavených politiků pro vedení „války proti terorismu“ (Bush, 2001, Cheney, 2003, Powell 2001). Možná je nutné ve zkratce podotknout, že odborníci se v tomto směru shodují, že atomový útok ze strany teroristů je nepravděpodobný (Jackson et al. 2011, O´Neil 2003, Mueller 2006b, 2010). K tomuto závěru je vede hned několik důvodů. Prvním z nich je skutečnost, že tyto zbraně získat, umístit a odpálit není tak jednoduché, jak by se mohlo na první pohled zdát. Vyžadují vysokou úroveň vědeckých a technologických znalostí a také zajištění materiálů, které jsou nezbytné pro jejich výrobu, často přesahující možnosti teroristických skupin. Dále jsou také dost nestabilní, a tudíž představují riziko nejen pro jejich cíl, ale také pro ty, kteří s nimi manipulují. Navíc vzhledem k rizikům by jejich dopad nemusel být tak efektivní jako podobný útok za použití konvenčních zbraní (Mueller, 2010). Dalším důvodem je vysoké riziko devastující reakce zasaženého státu. Teroristé jsou si vědomi, že riskují totální zničení v případě, že by zbraně hromadného ničení použili. Také by to pravděpodobně znamenalo ztrátu podpory a sympatií, na nichž je spousta teroristických organizací závislá (Sprinzak, 1998). A následně jak mnohé výzkumy dokazují, teroristé jsou často racionální a velmi opatrně kalkulují s následky, které by jejich činy mohly způsobit (Crenshaw, 1998). Ve Spojených státech byla dokonce na posouzení hrozby terorismu v roce 1999 ustanovena Gilmorova komise, která dospěla k závěru, že je velmi nepravděpodobné, že by tzv. zločinecké státy poskytly teroristům zbraně hromadného ničení, neboť riziko ztráty kontroly nad danou situací je pro ně příliš veliké (Mueller, 2010). Navíc podle Jenkinse (1998) uvědomění si možnosti obrácení atomových či jiných zbraní proti nim samotným je dostatečným důvodem pro to, aby hlavy těchto států do rukou teroristů tyto zbraně nevydaly. Dalo by se tedy říct, že ještě před vypuknutím „války proti terorismu“ byla reálná hrozba plynoucí z použití atomových zbraní samotnými teroristy či ve spojitosti se „zločineckými státy“ minimální. Přesto to byl jeden z hlavních argumentů vojenské operace v Iráku. Spojené státy si mysleli, že nejenom zastaví právě Irák ve vývoji atomových zbraní, ale také že to bude lekce pro další státy, které se pokusí o něco podobného. Ve výsledku však žádné důkazy o vývoji atomových zbraní u Saddáma Husajna nalezeny nebyly a na státy jako je Írán nebo Severní Korea to mělo spíše opačný efekt. Oba dva i přes výstrahy dále pokračují ve svém jaderném programu a mj. i proto, aby je nepotkal stejný osud jako Husajna. Dopad „války proti terorismu“ na lidskou bezpečnost Válka proti terorismu obecně způsobila velké lidské utrpení, především vojenské operace v Afganistanu a Iráku. I přes ujišťování o sofistikovanosti vedení válek a o naprosté minimalizaci kolaterálních škod (přiznejme si, že už samotný pojem zavání eufemismem), civilní oběti dosáhli enormních rozměrů a to v obou ze zmíněných konfliktů. Musíme však také přiznat, že svržení brutálních režimů v daných zemích mohlo stejně tak zachránit spoustu lidských životů. Každopádně počet mrtvých mnohonásobně převýšil počet lidí, kteří zahynuli během útoků 11. září. K listopadu letošního roku podle organizace „Iraq Body Count“ je odhadovaný počet „post invazních“ civilních obětí 110 258 až 120 454. Studie, která byla provedena v roce 2006 a publikována v medicínském časopise „The Lancet“ odhadla počet obětí války a s ní souvisejícím násilím dokonce až na 654 965 (Burnham et al., 2006). Těmito úmrtími však bohužel následky války na bezpečnost lidí nekončí. Především eskalace konfliktu v Iráku vedla ke vzniku téměř milionu uprchlíků (Jakcson et al., 2011). Navíc došlo k pádu stávajícího režimu, tím narušení národní infrastruktury a kolapsu místních bezpečnostních složek a samozřejmě se výrazně zhoršila úroveň bezpečnosti obyvatel. Měli bychom ale dodat, že v posledních letech se Spojené státy snaží o rekonstrukci následků konfliktů a opětovné převzetí správy lokálními složkami nad zajištěním bezpečnosti v obou zemích. Eroze občanských a lidských práv „Válka proti terorismu“ vedla také mj. k erozi občanských svobod a lidských práv. Největší pozornosti se dostalo otázkám týkající se míry bezpečnosti na úkor svobod a mučení podezřelých z terorismu. Kultura strachu rozvinula u lidí intoleranci, zvýšenou podezřívavost vůči cizincům a umožnila přijetí a implementaci právních procedur podlamující základní kameny justice. Teoristické útoky 11. září vyvolaly řetězovou reakci v produkci tzv. protiteroristických zákonů po celém světě (viz tabulka č. 10). Tabulka 10: Vybrané legislativní dokumenty upravující boj s terorismem na celém světě po 11. září 2001 Stát Rok Dokument Austrálie 2004 Anti-Terrorism Act 2004 Kanada 2001 Anti-Terrorism Act 2001 Indie 2001 Prevention of Terrorism Act 2002 Irsko 2005 Criminal Justice (Terrorist Offences) Act 20025 Jamajka 2005 Jamaica Terorism Prevention Act 2005 Nizozemí 2004 Crimes of Terrorism Act 2004 Nový Zéland 2002 Terrorism Suppression Act 2002 Jižní Afrika 2004 Protection of Constitutional Democracy Against Terrorist and Related Activities Act 2004 Tanzánie 2002 Prevention of Terrorism Act 2002 Velká Británie 2001, 2005, 2006 Anti-Terrorism, Crime and Security Act 2001, Prevention of Terrorism Act 2005, The Terrorism Act 2006 USA 2001 Uniting and Strengthening America by Providing Appropriate Tools Required to Intercept and Obstruct Terrorism Act of 2001 (USA Patriot Act) Zdroj: Jackson et al., 2011, s. 230 Byla zavedena bezpečnostní opatření nejen na letištích, ale také při vstupech do mnoha veřejných budov. Lidé se pod slibem většího bezpečí dostali pod lupu státního aparátu. Dokonce sám Zbigniew Brzezinski se k tomuto vyjádřil velmi negativně, když zmínil svoji vlastní zkušenost při návštěvě washingtonského deníku. U vstupu do budovy ho čekal „neinformovaný“ strážce, u nějž se musel prokazovat dokladem totožnosti, vyplnit jakýsi fomulář a navíc v něm uvést důvod své návštěvy. Myslíte, že by „návštěvník terorista“ vyplnil jako účel své návštěvy „vyhození budovy do povětří“? A byl by daný strážce tohoto „sebeudávajícího se teroristu“ vůbec schopen zatknout? A aby to bylo ještě absurdnější, proč budovy jako jsou nákupní střediska, kde se vyskytuje velké množství lidí a mohly by být tedy vhodným terčem teroristických útoků, takové kontroly nejsou? Podle Brzezinského se tyto procedury staly rutinou, stojí nás neskutečné sumy peněz a navíc přispívají k „mentalitě obležení“ (Brzezinski, 2007). Jsou tyto kroky nezbytné? Je nutné vzdávat se občanských svobod ve prospěch vyšší míry bezpečí? Kritičtí autoři tvrdí, že tato dichotomie je naprosto nesprávná a to hned z několika důvodů. Za prvé demokracie nejsou původcem terorismu. Terorismus se rozvíjí spíše v podmínkách represe a často právě za demokracii a dodržování lidských práv bojuje (Jackson et al., 2011). Za druhé neexistují žádné důkazy o tom, že by potlačování občanských práv a svobod vedlo ke zlepšení bezpečnostní situace nebo k významnému potlačení rizika teroristických útoků. Spíše naopak existují příklady, kdy potlačování svobod jednotlivce vedlo k rozhořčení obyvatelstva a poskytnutí podpory teroristickým skupinám (Jones, Libicki, 2008). Navíc dnešní moderní společnosti jsou tak „zranitelné“, že jakýmikoli restrikcemi není možné předcházet či zabránit úplně všem pokusům o spáchání násilného činu. Za třetí jak už bylo několikrát řečeno, protiteroristickými opatřeními se velmi dobře manipuluje a mohou politickým elitám sloužit k dosahování jejich cílů. Omezení občanských svobod ve jménu ochrany proti terorismu může být jen zástěrkou posílení výkonné moci, redukce opozice, vyšší míry kontroly imigrace či poskytnutí většího prostoru bezpečnostním složkám. A není ani výjimkou, že i když daná opatření byla přijata z důvodu pohotovostního stavu, přinášejí politikům spoustu výhod, tím pádem není nutné je rušit a stávají se běžnou součástí každodenního života. Věřit, že je možné „ochránit“ liberální demokracii odepřením liberálních práv a forem vládnutí, je velmi nebezpezpečnou iluzí (English, 2009). Válka proti terorismu nejenže měla negativní dopad na občanské svobody, zapříčinila i zneužívání lidských práv, nejviditelněji pak v podobě mučení lidí „podezřelých“ z terorismu. Existují stovky příběhů lidí, kteří byli zatčeni a mučeni ve spojení s terorismem. Z těch známějších můžeme jmenovat Mahera Arara, kanadského občana syrského původu, generála Abeda Hameda Mowhoushiho nebo Brita Martina Mubangy (Bellamy, 2006). V roce 2004 také vyšlo najevo brutální zacházení se zadrženými ve věznici Abu Ghraib v Iráku a následně i v Guantánamu. Dále zde patří ustanovení tzv. „čet smrti“ či speciální jednotky „Task Force 373“ v Afganistanu, která měla za úkol zadržet či zabít příslušníky Talibanu (Davies, 2010). Skutečnosti jako poměrně rezervovaný přístup veřejnosti a navíc otevření otázky legalizace mučení jako nástroje boje proti terorismu právníkem Alanem Dershowitzem už v roce 2002 podle Jacksona (2006b) hovoří dokonce o nastolení kultury podporující mučení. Jak jsme mohli dospět až do tohoto stádia? Odpovědi můžeme samozřejmě hledat v neadekvátnosti hrozby terorismu, v projevech a nařízeních politiků a také v tzv. prezentaci „scenáře tikající bomby“. Ve svém Vojenském příkazu z listopadu 2001 George W. Bush proklamuje, že zadržení ve válce proti terorismu nemají nárok na ochranu garantovanou Ženevskými konvencemi a měli by být vyšetřováni speciálními vojenskými komisemi, protože: „po zvážení rozsahu potencionálních úmrtí, zranění a materiálních škod, které by plynuly z potencionálních teroristických činů…ustanovuji, existenci výjimečného pohotovostního stavu pro účely národní obrany“, (Bush, 2001). O něco později právě ve spojení se zacházením s vězni vysoce postavení činitelé argumentovali, že vyslýchání lidí podezřelých z terorismu způsobem, který překračuje způsob přistupování k válečným vězňům, kterým přísluší ochrana Ženevskými konvencemi, bude umožněn, neboť zadržený může disponovat informacemi, jež by mohly pomoci Spojeným státům předejít útokům tak dramatickým, jako byly ty 11. září. Tedy, jakékoli poškození vzniklé během vyslýchání by bylo naprosto bezvýznamné ve srovnání se škodami, kterým by bylo možné předejít a které by znamenaly ztrátu stovek či tisíce životů. Jak už bylo řečeno výše, v roce 2002 přišel Allan Dershowitz s myšlenkou legalizace mučení ve spojení s tzv. „scénářem tikající bomby“, ve kterém zadržení teroristé odmítají prozradit, kde je umístěna bomba, jež má v krátkém časovém horizontu vybouchnout a tím způsobit smrt velkého počtu nevinných lidí a právě mučením je možné z nich podstatné informace dostatečně rychle získat, viz např. seriál „24 hodin“. Avšak tento scenář je velmi vzdálený realitě, neboť aby vůbec mohl představovat případ, ve kterém by mučení bylo vynutitelné, museli bychom vědět, že jsme zatkli tu správnou osobu, že daná osoba disponuje těmi správnými informacemi, že by nám dané informace umožnily zabránit katastrofě a že jeho spolupachatelé už nezměnili svůj plán, o kterém daná osoba nic neví a také že na informace získané mučením se můžeme spolehnout (Allen, 2005). Navíc navzdory mučení desítek tisíc podezřelých z terorismu během několika dekád v mnoha zemích, neexistují žádné jasné příklady reálného případu „scénáře tikající bomby“, kdy by mučení teroristy vedlo k zabránění exploze (Jackson et al., 2011). I přes to dané skutečnosti jasně demonstrují, jak diskurzivní konstrukce teroristické hrozby ukotvuje ospravedlnění a normalizaci systematického instituciálního zneužívání lidských práv. Nakonec bychom k tomuto mohli říct, že pokud by mučení bylo legalizováno, jak požadoval Dershowitz, neslo by to s sebou morální praxi, která je nekompatibilní s demokratickými normami, jako např. vyškolit vyšetřovatele a lékaře v praktikách mučení, medicínské zajištění mučící seance, výzkum a rozvoj v „neletálních“ technikách mučení a výrobě nezbytných nástrojů a pomůcek (Wolfendale, 2006). Dále, i kdyby bylo mučení omezeno jen na určité případy za přesně daných podmínek, sociologická a historická praxe ukazuje, že výjimky v zákazu mučení vždy vedly k jeho rozšíření i „mimo“ výlučné případy a měly neblahý dopad na společenskou morálku a respekt vůči lidským právům obecně (Bellamy, 2006). Dopad „války proti terorismu“ na muslimskou komunitu Zásadním dopadem „války proti terorismu“ byl vznik konstruktu islámu a muslimů jako „těch druhých“, nebezpečných, ďábelských, těch, kteří představují obrovskou hrozbu naší civilizaci, našim hodnotám. Terorismus a terorista se stali paralelou či téměř synonymem pro islám a muslima. Podle Jacksona (2007) ačkoli političtí představitelé často oddělovali „tuto kampaň“ od jakýchkoli souvislostí s konkrétním náboženstvím, muslimové na celém světě byli vystaveni násilí, stereotypnímu chování, podezřívání a to jen kvůli konstruktu muslima – teroristy. Po útocích 11. září došlo ve Spojených státech k vyšetřování na 80 tisíc Arabů a muslimů, kteří byli evidováni i s otisky prstů a asi 5 tisíc jich bylo vyslýcháno (Mueller, 2006b). Nejen politici se skrze své projevy a výroky postarali o vznik paranoie ve společnosti, o vnímání muslimů jako fanatických teroristů, kteří nechtějí nic jiného než západní civilizaci zničit. Velkou zásluhu na tom mají i média a zábavní průmysl produkující televizní seriály a filmy, v nichž „ti zlí“ mají podobu Arabů či jsou spojováni s jejich náboženstvím, což samozřejmě podporuje islamofobii napříč společností. Podobně k tomu přispěly karikatury v tisku zobrazující stereotypy islámské kultury, jež Brzezinski (2007) se smutkem srovnává s nacistickou kampaní proti Židům. Stala se z nich „nová podezíraná komunita“. Atmosféra vyvolaná „válkou proti terorismu“ způsobila také nepatřičné jednání politiků vůči arabským Američanům, členům Rady americko-islámských vztahů (CAIR), v souvislosti s jejich pokusy o soupeření s Americko-izraelským výborem pro veřejné záležitosti (AIPAC). Někteří Republikáni označili členy CAIR za „obránce teroristů“, kterým by nemělo být umožněno využívat zasedací místnost Kapitolu (Brzezinski, 2007). Dsikriminace ve společnosti, např. vůči muslimským cestujícím v letecké dopravě byl mj. také nechtěný „vedlejší produkt“. Rozhořčení muslimů vůči USA dokonce i mezi těmi nepřímo spojenými s otázkami Blízkého Východu se zintenzivnilo, zatímco reputace Ameriky jako lídra v budování vztahů mezi lidmi různých ras a náboženství utrpěla vážným způsobem. Kromě všech výše uvedených negativních dopadů měla „válka proti terorismu“ zásadní vliv na fungování mezinárodního systému a to hned v několika oblastech. Za prvé došlo k narušení bezpečnosti a stability v některých regionech jako např. na Blízkém Východě, Kavkazu, Rohu Afriky a částech Asie. Za druhé došlo v rámci mezinárodního společenství k neshodám a to především kvůli americké diplomacii ve vztahu k Iráku. Na půdě NATO to byl největší rozkol v historii, na poli OSN to na jedné straně znamenalo válku v Iráku bez rezoluce Rady bezpečnosti, tzn. obejití „autority“ OSN Spojenými státy a na druhé straně určitá diskreditace z hlediska ochrany lidských práv, neboť právě „válka proti terorismu“ vyvolala v lidech ochotu tyto práva nerespektovat. Za třetí došlo k výraznému nárůstu antiamerikanismu obecně ve světě, tak i v Evropě (pro ilustraci viz tabulka č. 11). Tabulka 11: Názor Evropanů na roli USA ve vztahu k některým otázkám bezpečnosti Pozitivní (%) Negativní (%) Ani pozitivní ani negativní (%) Mír ve světě 23 55 18 Ochrana prostředí 18 60 15 Boj proti terorismu 37 43 16 Růst světového hospodářství 38 33 20 Boj s chudobou 21 50 22 Zdroj: Eurobarometer 66, 2007, s. 174 Navíc „válka proti terorismu“ způsobila vysoké náklady obětované příležitosti, neboli jejími vysokými náklady a nároky na zdroje byly opomenuty a podhodnoceny určité oblasti týkající se lidské bezpečnosti, o kterých bychom mohli říct, že představují mnohem větší hrozbu pro lidstvo než fenomén terorismu, např. chudoba, hladomor, nemoci či problémy související se životním prostředím. Na závěr můžeme říct, že „náklady na válku proti terorismu“ výrazně převýšily její pozitivní dopady. Z normativního hlediska globálně způsobila obrovské lidské utrpení, a proto ji nemůžeme považovat za adekvátní a legitimní odpověď na události 11. září. A prakticky se jí nepodařilo dosáhnout hlavních cílů, jako zastavení šíření terorismu či zastrašení „zločineckých“ států v rozvíjení jaderného programu. Navíc vzhledem k tomu, jak moc neadekvátní a „brutální“ tato reakce byla, Goodin (2006) upozorňuje na překročení hranice ve směru k považování „války proti terorismu“ jako formě státního teorismu samo o sobě. 3.2 Proč USA reagovaly tak, jak reagovaly Jak se z protiteroristické operace proti relativně malé teroristické skupině v Afganistanu stala globální válka proti terorismu, jsme si řekli již výše, otázkou však zůstává, proč Bushova administrativa reagovala tak, jak reagovala. Za hlavní důvod vyhlášení „války proti terorismu“ bývá považován psychologický dopad teroristických útoků 11. září na americkou veřejnost a politické elity. Tento traumatický zážitek narušil přesvědčení o hegemonii a nezranitelnosti a pocitu výjimečnosti Spojených států. Bylo nutné reagovat rychle a dostatečně razantně. „Nebyl čas“ zvažovat proč se to stalo, a zda by nebylo možné jednat jiným „racionálnějším“ způsobem. Podle Galtunga (2010) by se však v daném případě Amerika musela vzdát části své identity, která je právě spojena s pozicí světového hegemona, který je nezranitelný a také své ofenzivní vojenské doktríny, což by v psychologické terminologii narušilo kognitivní harmonii ve vnímání sama sebe a stálo by to spojené státy obrovské „psychické náklady“. Nicméně v daný okamžik byla Bushova administrativa tak zaskočena danými událostmi, že jejich „mozek“ byl zatemněn, zaplaven negativními emocemi a touhou po odplatě. Velkou roli v tomto také sehrála Národní bezpečnostní strategie z roku 2002, konkrétně pak její čtyři pilíře, přezdívané Bushova doktrína. Patří sem vedení preventivních válek, unilateralismus, idealismus a udržovaní americké hegemonie (Jackson et al., 2011). „Válka proti terorismu“ měla být způsobem konsolidace postavení USA a nástrojem k dosažení jejich zájmů (Ignatieff, 2003). Důležitým aspektem se také stalo neokonzervativní politické uspořádání v podobě Dicka Cheneyho, Donalda Rumsfelda, Paula Wolfowitze či Colina Powella, které získalo převahu po událostech 11. září a žádalo agresivnější zahraniční politiku Spojených států. Jak už bylo zmíněno výše, na reakci USA se podepsala i představa určité výjimečnosti, nutnosti šířit hodnoty a rozvíjet svou autoritu v globálním měřítku. A nakonec z historického pohledu, projevila se zde tendence primárně se spoléhat na vojenskou sílu (Galtung, 2010). I když dané důvody nejsou vyčerpávající, mohou nám poskytnout částečné vysvětlení, proč „válka proti terorismu“ pronikla tak hluboce do všech koutů americké společnosti a stala se dominujícím paradigmatem v politice USA. 3.3 Jak přistupují kritičtí autoři k boji proti terorismu Na závěr této kapitoly se pojďme ještě krátce podívat na názory jak kritických, tak některých ortodoxních autorů na hodnocení přístupu k boji proti terorismu. Za prvé zpochybňují pohled na terorismus jako na existenciální hrozbu západní civilizace vyžadující enormní aktivitu vynaloženou k jeho kontrole a boji. Odmítají terorismus jako vyjímečný stav, kdy je možné překračovat hranice dodržování lidských práv. Argumentují tím, že teroristické činy páchané nestátními aktory představují minimální riziko jak pro jednotlivce, tak pro národní bezpečnost ve srovnání s jinými. Z tohoto důvodu není nutné vydávat obrovské zdroje na protiteroristická opatření, které by mohly být mnohem efektivněji využity jinde. Dále je zde riziko, že veškerá opatření implementovaná kvůli aktuálnímu stavu „výjimečnosti“ se stanou běžnou součastí našich životů. Na základě zkušeností z posledních let se ukazuje, že je možná lepší nedělat nic nového a zacházet s terorismem podobně jako s kriminální činností a tím se vyhnout kolaterálním škodám (Jackson, et al. 2011). A také se více zaměřit na státní terorismus, který je podle kritických autorů mnohem větší hrozbou (Blakeley, 2007). Další důležitou otázkou je v tomto směru obecně používání vojenské síly a generování násilí jako nástroje politiky (English, 2009). V této souvislosti hovoří Galtung (2010) o „cyklu násilí“, kdy použití násilí vyvolává další vlnu násilí a upozorňuje na fakt, zda přece jenom nebyly útoky 11. září eskalací v daném cyklu násilí. Z tohoto plyne, zda násilná odpověď není spíše kontraproduktivní a místo vyřešení konfliktu nevyvolává další násilnou činnost a zda by Západ neměl při reagování na své oponenty snahou o jejich zničení nejdříve zvážit, jestli svým jednáním jejich činy neprovokuje. Následně kritické přístupy kladou daleko větší důraz na tzv. lidskou bezpečnost než na bezpečnost národní, což konkrétně znamená např. vyvarování se voleb mezi dodržováním lidských práv a zajišťováním bezpečnosti z důvodu „vykonstruované výjimečnosti“ hrozby terorismu. Z čehož také přímo vyplývají kritéria hodnocení efektivnosti a dopadů protiteroristických opatření právě na lidská práva, občanské svobody, spokojenost obyvatel či sociální kohezi ve společnosti (English, 2009). Poslední připomínkou kritických autorů, kterou zde zmíníme, je upozornění na skutečnost, aby nedocházelo k tomu, že protiteroristická opatření budou primárně sloužit k upevňování státní moci, množení vládních orgánů a v neposlední řadě profitu soukromých aktérů z udržování přítomnosti hrozby terorismu a vzbuzování strachu u veřejnosti (Pilkington, 2010). Na konec bychom mohli dodat, že při přijímání jakýchkoli teroristických opatření je nutné vždy zvažovat jejich adekvátnost, efektivitu a legitimitu. Je nezbytné si pokaždé položit otázku, zda zvažovaná opatření nevedou k přehnané reakci, zda opravdu mohou redukovat přítomná rizika, nejsou „nákladnější“ než teroristické útoky samy o sobě, a zda nejsou v rozporu se základními hodnotami dané společnosti a zároveň nezpochybňují její morální principy. V případě dodržení těchto předpokladů by nemělo dojít k tomu, že by boj proti terorismu přerostl ve státní terorismus. Závěr Terorismus je reálnou hrozbou, avšak důležitost jakou ji v dnešním světě přikládáme, přesahuje rizika, která pro nás představuje a to až do té míry, že v mnohých vyvolává otázku: „Co je pro nás větší hrozbou - terorismus nebo naše reakce na něj?“. Velmi dobře naše vnímání terorismu a reakci na něj vystihl Usáma bin Ládin, když řekl, že „strach, panika a přehnaná reakce je to, co hraje teroristům do karet“, neboť právě tím vznikají destruktivní následky, k nimž teroristé směřují, ale nejsou schopni jich dosáhnout sami o sobě. Bin Ládin pak ještě dodává, že „je pro nás jednoduché provokovat a trápit…vše co musíme udělat, je poslat dva mudžáhidy s nápisem Al Kájda na jejich oblečení, čímž přimějou Ameriku jednat tak, že sama sobě způsobí lidské, ekonomické a politické ztráty“, (in Mueller, 2006b; s. 3). Na základě našeho zkoumání jsme dospěli k závěru, že naše vnímání hrozby terorismu neodpovídá reálnému riziku a to z důvodu nepřesnosti našeho vnímání a existence určitých psychologických efektů, ale také kvůli přesně namířené manipulaci politických elit spolu s médii. Představme si, že někdo se jen zmíní o něčem, čeho se bojíme. Např. pokud se někdo bojí hadů a vy mu řeknete, že v místě, kde se zrovna nacházíte, jste v minulosti hada viděli, můžete si být naprosto jistí, že daného člověka nebude zajímat, že k tomuto incidentu došlo už dávno, ale zaměří se na fakt, že už se v daných místech had vyskytl a způsobí mu to výraznou úzkost. Podobný efekt na nás mají výroky politiků a zprávy v médiích, čehož jsou si jejich autoři velmi dobře vědomi. Jako následek ve společnosti panuje obecně nezpochybňované přijetí protiteroristických bezpečnostních opatření „předběžné povahy“ mající vliv prakticky na každou oblast života obyvatel, např. cestování, sport, kultura, bankovnictví, zábava nebo vzdělání. Západní společnost je také najednou ochotna akceptovat určité bezpečnostní praktiky, které byly dříve považovány za naprosto zbytečné nebo morálně nepřijatelné, jako jsou ohromné výdaje na obranu, preventivní internace, zpochybnění „habeas corpus“, nelidské zacházení s podezřelými z terorismu, cílené zabíjení teroristů a v neposlední řadě preemptivní válka. Navíc „válka proti terorismu“ jako reakce, jež mohla být uskutečněna díky uměle vytvořené kultuře strachu a tím pádem do určité míry by mohla být považována za nelegitimní, se ukázala z hlediska naplňování svých cílů jako neefektivní a z pohledu míry rizika jako neadekvátní. Spojeným státům a jeho spojencům se ve výsledku nepodařilo zabránit šíření terorismu a ani odstrašit tzv. „darebácké státy“ od rozvíjení jejich jaderného programu. Naopak tato reakce způsobila spoustu negativních dopadů. Válka v Afganistanu a Iráku má na svědomí mnohonásobně větší počet obětí než útoky 11. září a také nesčetně krát přesáhly jejich materiální škody, přičemž ani nemluvíme o veškerých výdajích na bezpečnostní opatření a výzkum v oblasti terorismu. Pod tím vším je ukryto obrovské množství zdrojů, které mohly být využity efektivněji. Dále tyto války významně narušily tzv. lidskou bezpečnost spousty lidí, za jejich následek lze považovat velké množství uprchlíků. „Válka proti terorismu“ zapříčinila omezení některých občanských svobod a také otevřela otázku porušování lidských práv a legalizaci mučení, což je alarmující a z dlouhodobého hlediska s velkou pravděpodobností mající destruktivní charakter nejen na morální principy naší společnosti. Zahraniční politika Spojených států v souvislosti s „válkou proti terorismu“ způsobila rozkol uvnitř NATO, diskreditaci OSN a vzedmula vlnu antiamerikanismu ve světě. I přes to, že jak už bylo několikrát řečeno, je terorismus reálnou hrozbou, naše reakce na něj je přehnaná a místo, aby terorismus eliminovala, naopak teroristům nahrává. Terorismus jako taktika boje je s jistou nadsázkou stará jako lidstvo samo a s největší pravděpodobností ji někteří v dosahování svých cílů budou i nadále používat. A s technologickým pokrokem bude nejspíše naše společnost zranitelnější. Možná je nejvyšší čas si uvědomit, že nikdy nebudeme schopni zabránit všem útokům a tím pádem se pokusit naučit se s rizikem výskytu terorismu, které přece jenom není vysoké, žít. Čeho ale schopni jsme, je ovlivnit naši reakci na tyto činy. Pokud se nám podaří získat si odstup a uvědomit si, že ty nejúčinnější zbraně proti terorismu jsou demokratické hodnoty, kterých si ceníme, můžeme očekávat zmírnění hrozby tohoto fenoménu. Literatura Alexander, D., C. & Alexander, Y. (2002). Terrorism and Business: The Impact of September 11, 2001. Ardsley: Transnational Publishers, Inc. Allen, J. (2005). Warrant to Torture?: A Critique of Dershowitz and Levinson. University of Illinois at Urbana–Champaign: ACDIS Publication Series. Ashcroft, J. (2001). Testimony to House Committee on the Judiciary, 24. září 2001. http://www.justice.gov/archive/ag/testimony/2001/agcrisisremarks9_24.htm citováno: 3. 11. 2012 Bandura, A. (1998). Mechanisms and moral disengagement. In Reich, W., (Ed.), (1998). Origins of Terrorism: Psychologies, ideologies, theologies, states of mind. Woodrow Wilson Center Press: Washington D. C., s. 161 – 190. Belasco, A. (2011). The Cost of Iraq, Afghanistan, and Other Global War on Terror Operations Since 9/11. Congressional Research Service Report. www.fas.org/sgp/crs/natsec/RL33110.pdf citováno: 8. 11. 2012 Bellamy, A. (2006). No Pain, No Gain? Torture and Ethics in the War on Terror. Internatinal Affairs, Vol. 82, No. 1, pp. 121-48. Bjorgo, T. (2005). Root causes of terrorism: myths, reality and ways forvard. Routledge: New York. Black, C. (2003). Patterns of Global Terrorism. U. S. Department of State, Press Conference for 2002, Annual Report, Washington, D. C. http://www.state.gov/documents/organization/31912.pdf citováno 3. 11. 2012 Blakeley, R. (2007). Bringing the State Back into Terrorism Studies Borradori, G. (2001). An excerpt from Philosophy in a Time of Terror: Dialogues with Jürgen Habermas and Jacques Derrida. http://www.press.uchicago.edu/Misc/Chicago/066649.html citováno: 1. 11. 2012 Brzezinski, Z. (2007). Terrorized by War on Terror. Washington Post, 25. března 2007. http://www.washingtonpost.com/wp-dyn/content/article/2007/03/23/AR2007032301613.html citováno: 5. 11. 2012 Burnham, G., Lafta, R., Doocy, S. a Roberts, L. (2006). Mortality after the 2003 Invasion of Iraq: A Cross-sectional Clister Sample Survey. The Lancet, Vol. 368, No. 9545, pp 1421-28 Bush, G., W. (2001). Address to a Joint Session of Congress and the American People. 20. září 2001. http://georgewbush-whitehouse.archives.gov/news/releases/2001/09/20010920-8.html citováno 2. 11. 2012 Bush, G., W. (2001). Military Order of November 13, 2001. http://www.fas.org/irp/offdocs/eo/mo-111301.htm citováno: 10. 11. 2012 Bush, G., W. (2002). The State of the Union Address. The Washington Post, 29. ledna 2002. http://www.washingtonpost.com/wp-srv/onpolitics/transcripts/sou012902.htm citováno: 4. 11. 2012 Cameron, G. (2001). Encyklopedie Světový terorismus: od starověku až po útok na USA. Svojtka&Co: Praha. Communication from the Commission on the Precautionary Principle, http://ec.europa.eu/dgs/health_consumer/library/pub/pub07_en.pdf Country Reports on Terrorism 2008. http://www.state.gov/documents/organization/122599.pdf citováno: 6. 11. 2012 Crenshaw, M. (1981). The Causes of Terrorism. Comparative Politics, Vol. 13, No. 4., s. 379-399. Crenshaw, M. (1998). Mechanisms od moral disengagement. In Reich, W., (ed.), (1998). The Logic of Terrorism: Terrorist Behaviour as a Product of Strategic Choice. Woodrow Wilson Center Press: Washington D. C. Corte Ibáñez, L. (2009). Logika Terorismu. Academia: Praha. Davies, N. (2010). Afganistan War Logs: Task Force 373 – Special Forces Hunting Top Taliban. The Guardian, 25. července 2010. http://www.guardian.co.uk/world/2010/jul/25/task-force-373-secret-afghanistan-taliban?INTCMP=SRCH citováno: 10. 11. 2012 Department of Homeland Security: Homeland Security Act of 2002. http://www.dhs.gov/xlibrary/assets/hr_5005_enr.pdf citováno: 27. 10. 2012 Devji, F. (2005). Landscapes of the Global Jihad. Ithaca: Cornell University Press. Eggen, D., Tate, J. (2003). U. S. Campaign Produces Few Convictions on Terrorism Charges. Washington Post. http://www.washingtonpost.com/wpdyn/content/article/2005/06/11/AR2005061100381.html?sid=ST2010111602361 citováno: 28. 10. 2012 Eichler, J. (2007). Terorismus a války na počátku 21. století. Karolinum: Praha. English, R. (2009). Terrorism: How to Respond. Oxford: Oxford University Press. Eurobarometer 66 (2007). Public Opinion in the European Union. European Commission. http://ec.europa.eu/public_opinion/archives/eb/eb66/eb66_en.pdf citováno: 18. 11. 2012 Foltin, P., Řehák, D., Stojar, R. (2008). Vybrané aspekty soudobého terorismu. Ministerstvo obrany České republiky – AVIS: Praha. Furedi, F. (2007). The only thing we have to fear is the ‘Culture of Fear’ itself. http://www.spiked-online.com/index.php?/site/article/3053/ citováno: 10. 11. 2012 Galtung, J. (2010). A Theory of Conflict: Overcoming Direct Violence. Kolofon Press. Ganor, B. (1998). Defining Terrorism: Is One Man´s Terrorist another Man´s Freedom Fighter? International Policy Institute for Counter Terrorism. Herzliya, Israel. http://www.ict.org.il/ResearchPublications/tabid/64/Articlsid/432/Default.aspx citováno: 29. 9. 2012 Glassner, B. (2004). Narrative Techniques of Fear Mongering. Social Research, Vol. 71, No. 4, pp. 819 – 826. Global Terrorism Database. http://www.start.umd.edu/start/ Goodin, R., E. (2006). What´s Wrong with Terrorism? Cambridge: Polity Press. Guillaume G. (2004). Terrorism and International Law. International and Comparative Law Quaterly, vol. 53, no. 4, pp. 537-548. Hahn, R., W., Sunstein, C., R. (2005). The Precautionary Principle as a Basis for Decision Making. The Economists’ Voice, Vol. 2, No. 2. Hoffman, B. (2006). Inside Terrorism. Revised and Expanded Edition. New York: Columbia University Press. Horgan, J. (2005). The Psychology of Terrorism. Routledge: New York. Howard, M. (2002). What´s in a Name? How to Fight Terrorism. Foreign Affairs, Vol. 81, No. 1, pp. 8-13. Cheney, D., (2003). Remarks to the American Society of News Editors. The Fairmont Hotel, New Orleans, 9. dubna 2003. http://www.nytimes.com/2003/04/09/international/worldspecial/09TEXT-CHENEY.html citováno: 3. 11. 2012 Ignatieff, M. (2003). The American Empire: The Burden. New York Times Magazine, 5. ledna. http://www.nytimes.com/2003/01/05/magazine/the-american-empire-the-burden.html?pagewanted=all&src=pm citováno: 12. 11. 2012 Iraq Body Count, www.iraqbodycount.org/ Jackson, R. (2006a). American Counter-Terrorism and the Politics of Fear: Writing the Terrorist Threat. Political Studies Association (PSA) of the United Kingdom Annual Conference, 3-6 April, 2006, University of Reading, Reading, United Kingdom. Jackson, R. (2006b). Political Language, Policy Formulation and the Practice of Torture in the War on Terrorism: Implications for Human Rights. Annual Meeting of the American Political Science Association, 30. srpna – 3. září. Jackson, R. (2007). Constructing Enemies: „Islamic Terrorism“ in Political and Academic Discoiurse. Government & Opposition, Vol. 42, No. 3, pp. 394 – 426. Jackson, R. (2008). An Argument for Terrorism. Perspectives on Terrorism. Vol. 2, No. 2. http://terrorismanalysts.com/pt/index.php/pot/article/view/27/html citováno: 1. 10. 2012 Jackson, R., Jarvis, L., Gunning, J. a Smyth, M., B. (2011). Terrorism: A Critical Introduction. Hampshire: Palgrave Macmillan. Jenkins, B. (1980). The Study of Terrorism: Definitional Problems. Santa Monica: RAND. Jenkins, B. (1985). The Future Course of International Terrorism. Santa Monica: RAND. Jenkins, B. (1998). Will Terrorists Go Nuclear? A Reappraisal. In Kushner, H. et al. (1998). The Future of Terrorism: Violence in the New Millennium. London: Sage. Jenkins, B. (2003). Images of Terror: What We Can and Can´t Know about Terrorism. Aldine de Gruyter: New York. Jenkins, B. (2006). The New Age of Terrorism. Santa Monica: RAND. Jones, S., Libicki, M. (2008). How Terrorist Groups End: Lessons for Countering Al Qaeda. Santa Monica: Rand Corporation. Kahneman, D. (2003). Maps of Bounded Rationality: Psychology for Behavioral Economics. The American Economic Review, Vol. 95, No. 5, pp. 1449 - 75 Laqueur, W. (1999) The New Terrorism. Fanaticism and the Arms of Mass Destruction. Oxford: Oxford University Press. McCauley, C. (2004). Psychological Issues in Understanding Terrorism and The Response to Terrorism. In Stout, Ch., (Ed.), (2004). Psychology of Terrorism: Coping with the continued threat. Praeger Publishers: Westport, s. 33 – 66. Memorandum for Alberto R. Gonzales, 1. srpna 2002. http://www.justice.gov/olc/docs/memo-gonzales-aug2002.pdf citováno: 11. 11. 2012 Merari, A. (1993). Terrorism as a Strategy of Insurgency. Terrorism and Political Violence, Vol. 5, No. 4, pp. 213-25. Merari, A. (2005). Social, organizational and psychological factors in suicide terrorism. In Bjorgo, T., (Ed.), (2005). Root causes of terrorism: myths, reality and ways forvard. Routledge: New York, s. 70 – 86. Ministerstvo vnitra Velké Británie (2011). Operation of police powers under the Terrorism Act 2000 and subsequent legislation: Arrests, outcomes and stops and searches. http://www.homeoffice.gov.uk/publications/science-research-statistics/research-statistics/counter-terrorism-statistics/hosb1511/hosb1511?view=Binary citováno: 15. 11. 2012 Monbiot, G. (2004). Why I´m a Wolf Man. Guardian Weekly, 171, pp. 17-23. http://www.guardian.co.uk/environment/2004/dec/07/comment.columnists citováno: 1. 11. 2012 Mueller, J. (2006a). Is There Still a Terrorist Threat? The Myth of the Omnipresent Enemy. Foreign Affairs, Vol. 85, Iss. 5, pp. 2-8. Mueller, J. (2006b). Overblown: How Politicians and the Terrorism Industry Inflate National Security Threats, and why We Believe Them. New York: Free Press. Mueller, J. (2010). Atomic Obsession: Nuclear Alarmism from Hiroshima to Al-Qaeda. Oxford: Oxford University Press. O´Neil, A. (2003). Terrorist Use Of Weapons of Mass Destruction: How Serious is the Threat? Australian Journal of International Affairs, Vol. 57, No. 1, pp. 99-112. Pentagon Working Group, 4. dubna 2003. http://www.torturingdemocracy.org/documents/20030404.pdf citováno: 11. 11. 2012 Pilkington, E. (2010). America´s Secret Army: How the War on Terror Created a New Industry. The Guardian. http://www.guardian.co.uk/world/2010/jul/19/us-spies-triple-since-2001 citováno: 5. 11. 2012 Pillar, P. (2006). The Dimensions of Terrorism and Counterterrorism. In Howard, R., Sawyer, R. (eds.), (2006). Terrorism and Counterterrorism. Dubuque: McGraw Hill. Post, J. M. (2007). The Mind of the Terrorist: The Psychology of Terrorism from the IRA to Al-Qaeda. Palgrave Macmillan: New York. Powell, C., L. (2001). Remarks by the Secretary of State to the National Foreign Policy Conference for Leaders of Nongovernmental Organisations (NGO). Loy Henderson Conference Room, U. S. Department of State, Washington, D. C., 26. října 2001. http://avalon.law.yale.edu/sept11/powell_brief31.asp citováno: 2. 11. 2012 Rapoport, D. C. (2004). The Four Waves of Modern Terrorism. In Cronin, A. K., Ludes, J. M., (Ed.), (2004). Attacking terrorism: elements of a grand strategy. Georgetown University Press: Washington D. C., 46 – 73. Richardson, L. (2006). What Terrorists Want: Understanding The Terrorist Threat. London: John Murray Publishers. Robin, C., (2004). Fear: The History of a Political Idea. Oxford: Oxford University Press. Sharp, T. (2009). Growth in U. S. Defense Spending Over the Last Decade. The Centre for Arms Control and Non-proliferation. http://armscontrolcenter.org/issues/securityspending/articles/022609_fy10_topline_growth_decade/index.html citováno: 6. 11. 2012 Schmid, A., Jongman, A., J. (2008). Political Terrorism. New Brunswick: Transaction Publishers. Schmid, A. (2004). Terrorism - The Definitional Problem. Case Western Reserve Journal of International Law, Vol. 36, No. 375, pp. 375 – 419. Schneier, B., (2007). Security Matters: Portrait of the Modern Terrorist as an Idiot. Wired. http://www.wired.com/politics/security/commentary/securitymatters/2007/06/securitymatters_0614?currentPage=all citováno: 29. 10. 2012 Silke, A. (2003). Terrorists, victims, and society: psychological perspectives on terrorism and its consequences. Wiley: New Jersey. Silke, A., et al. (2004). Research on Terrorism: Trends, Achievements and Failures. New York: Routledge. Slovic, P., Fischhoff, B., Lichtenstein, S. (1979). Facts and fears: understanding perceived risk. Policy and Practice in Health and Safety. Issue 2 Supplement, pp. 65-102. Sprinzak, E. (1998). The Great Superterrorism Scare. Foreign Policy, 112, pp. 110-24. Starr, Ch. (1969). Social benefit versus technological risk. Science, Vol. 165, pp. 1232 – 8. Stern, J. (1999). The Ultimate Terrorists. Cambridge: Harvard University Press. Stewart, M., G., Mueller, J. (2008). Assessing The Costs And Benefits Of United States Homeland Security Spending. New South Wales: The University of Newcastle. Sunstein, C., R. (2003). Beyond The Precautionary Principle. The Law School of The University Of Chicago. Townshend, Ch. (2002). Terrorism: A Very Short Introduction. Oxford: Oxford University Press. Transnational Terrorism and Security & the Rule of Law (2008). Defining Terrorism. WP 3, Deliverable 4. Citizens and governance in a knowledge-based society. http://www.transnationalterrorism.eu/tekst/publications/WP3%20Del%204.pdf citováno: 18. 8. 2012 Victoroff, J. (2005). The Mind of The Terrorist. The Journal of Conflict Resolution, 49, 1, s. 3 – 42. Weinberg, L., Pedahzur, A. & Hirsch-Hoefler, S. (2004). The Challenges of Conceptualizing Terrorism. Terrorism and Political Violence, Vol. 6, No. 4, pp. 777-794. White, J. R. (2006). Terrorism and Homeland Security. Thomson Wadsworth: Belmont. Wingspread Declaration, http://www.gdrc.org/u-gov/precaution-3.html citováno: 11. 11. 2012 Wolfenadale, J. (2007). Terrorism, Security, and the Threat of Counterterrorism. Studies in Conflict & Terrorism, Vol. 30, pp. 75–92. Zimbardo, P. G. (2004). A Situationist Perspective on the Psychology of Evil: Understanding How Good People Are Transformed into Perpetrators. In Miller, A. G., (Ed.), (2004). The social psychology of good and evil: Understanding our capacity for kindness and cruelty. Guilford: New York, s. 21 – 50. Zulaika, J., Douglass, W. (1996). Terror and Taboo: The Follies, Fables, and Faces of Terrorism. London: Routledge. Příloha Vybrané definice terorismu „Terorismu je jakýkoli čin vedoucí ke smrti nebo vážnému tělesnému zranění civilisty nebo jiné osoby aktivně se neúčastnící nepřátelských akcí v situaci ozbrojeného konfliktu, kdy účelem tohoto aktu, jeho podstatou či kontextem, je zastrašení obyvatel nebo donucení vlády nebo mezinárodní organizace něco udělat nebo nedělat nic“, (Mezinárodní konvence pro potlačení financování terorismu, OSN, 1999). „Pojem terorismus znamená předem promyšlené, politicky motivované násilí páchané na 'nebojující' cíle substátními skupinami nebo tajnými agenty, obvykle vedoucí k ovlivnění publika“, (Ministerstvo zahraničí USA). „Teorismus je neoprávněné užití síly nebo násilí proti osobám nebo majetku vedoucí k zastrašení nebo donucení vlády, civilního obyvatelstva nebo jejich segmentů pro dosažení politických nebo společenských cílů“, (Federální úřad pro vyšetřování, FBI) „Terorismus je použití násilí proti lidem nebo majetku nebo hrozba použití násilí k zastrašení nebo donucení vlády, veřejnosti nebo její části pro politické, náboženské nebo ideologické cíle“, (Terrorism Act, 2002, Velká Británie). „Terorismus je specifický způsob politického násilí uplatňovaný vůči malému počtu obětí s cílem ovlivnit širokou veřejnost“ (Crenshaw, in Silke, 2003; s. xv). „Terorismus je užití či hrozba užití síly k dosažení politického cíle“ (Jenkins, in Tuman, 2003; s. 11). „Terorismus je zvláštní druh politického násilí. Je to násilí či hrozba násilím vůči nebojujícímu obyvatelstvu nebo majetku za účelem dosažení politických, ideologických a náboženských cílů skrze strach a zastrašování“, (Post, 2007; s. 3). „Terorismus představuje totalitární formu politiky a války postrádající jakoukoli legitimitu, neboť nerespektuje žádná pravidla (dokonce ani ne ta válečná) a přestupuje všechny známé mravní a lidské zábrany“ (Ibáñez, 2009, s. 29). „Terorismus je politicky, ideologicky či nábožensky motivované, slepé, nerozlišené zabíjení bezbranného a nevinného civilního obyvatelstva“, (Eichler, 2007, s. 169). „Terorismus není o válce v klasickém slova smyslu, o ničení materiálních statků nepřátelského národa a o snaze převzít moc. Terorismus je o psychologii. Je to o páchání strategických akcí, které iniciují teror a zděšení u civilního obyvatelstva. Terorismus je o přimění obyčejných lidí cítit se zranitelně, jevit se úzkostně, zmateně, nejistě a bezbranně. Nakonec pokud terorismus funguje, lidé cítí beznaděj a ztrácí důvěru v jejich vládu, která jim už není schopna garantovat základní podmínky jejich existence – jistotu a bezpečí. Terorismus je o představě příšery vylézající z temnoty zpod naší postele – bezejmenný všemohoucí nepřítel, jímž může být přátelský muž, který nám třeba přidržel dveře, náš soused či nějaká strašlivá kreatura. Terorismus nemá konkrétní místo, čas, prostor ani tvář. Moc terorismu leží v jeho vše prostupující nejednoznačnosti, v jeho invazi do našich myslí.“, (Zimbardo, 2003, s. 3).