P H I L - A N T H R O P I K A    0. číslo, 1. ročník 2011/2012


Obsah:

Úvodní slovo

1. Umění

Pocta Vicanohovi (recenze) Tomáš Ulrich
Divadelní svět aneb Světe, div se! (zamyšlení) Tomáš Ulrich

2. Člověk a příroda

100km/24h (reportáž) Adam Jarolímek

3. Filosofie, antropologie

4. Víra a náboženství

Dobrovolnictví a komunity L’Arche (reportáž) Tomáš Ulrich
                       
Autoři článků

Pokud budete chtít použít zde publikovaný text pro další šíření, zejména v jiném textu, prosíme o dodržování citačních standardů!

Úvodní slovo

Vážený čtenáři.

    Tento čtvrtletník, jehož pilotní nulté číslo (velmi skromné svým obsahem) si můžeš právě prohlížet, vznikl z celkem prozaických důvodů.
    Každý máme svůj svět víry, protože něčemu dáváme přednost před ostatním a věříme, že to něco je tak zásadní a pro nás důležité, že nám to pomůže dosáhnout štěstí, po kterém všichni tak nějak vroucně prahneme (i když si to třeba ani nepřiznáváme). Máme nějaké hodnoty, zásady a tužby. Jedno bez druhého by neudělalo krok. Vždyť stále někam směřujeme, usilujeme o něco, jsme vědomím v pohybu. Někteří namítnou, že právě to je naším problémem, kterého bychom se měli zbavit. Nevím, nemyslím si to.
    Každopádně v mém světě jsou dvě jakoby základní ohavnosti: ignorantství a utrpení. Věřím tomu, že je třeba umenšovat utrpení a ignorantství, jež spolu podstatně souvisí, aby bylo lépe(?). Tomuto účelu mají sloužit Phil-athropika.
tu

1. Umění

Pocta Vicanohovi (recenze) Tomáš Ulrich

    Hudba je velmi příjemným uměním ke konzumaci. To by ale bylo na jinou debatu, že ne každá konzumace vede ke zdravému nasycení. Ani se nebudu pouštět do úvah, jaká hudba je ještě uměním, jak rozlišovat hudbu a rámus. Dnes chci hovořit výhradně o písničkách.
    U písní mi vždy záleželo na jejich textu, abych mu dobře rozuměl a mohl si ho vychutnat. Proto jsem v mládí neposlouchal cizojazyčné písničky (angličtinu jsem se začal učit hodně pozdě) ani tvrdší české žánry, u kterých byla důležitější hlasitost nástrojů a ne srozumitelnost textu, pokud se vůbec o textu dalo hovořit. Z důvodu nečitelnosti pro mě jsem neoceňoval ani operu.
    Ve skutečnosti jsem hudbu ani moc neposlouchal, i když bych byl rád býval, protože jsem byl stále mimo domov na akcích se skauty… a, přestože už tehdy byly běžné a moderní walkmany a discmany, dodnes mě nechytla „sluchátková horečka“. Každodenní běh života je plný pozoruhodných zvuků. Nechci se o ně okrádat. Hudba je mi svátkem, ne denní rutinou.
    Díky svým přátelům jsem měl tehdy možnost poznat hodně skvělých textů českého „popu“ a hlavně „folku“. Vlastnil jsem jenom pár kazet, které jsem poslouchal pořád dokola. Nejvíce písní jsem ale slyšel na živo, s kytarou na vandrech… Kryl a Nohavica se pro mě stali jednoznačnými favority. Všechny texty písní od Kryla jsem i přečetl. A až na to bude, rád bych si pořídil všechna stěžejní alba Nohavici, samozřejmě originály.
    Rozhodně nemohu tvrdit, že tvorba Karla Kryla a Jaromíra Nohavici je to jediné hodnotné, co český písňový svět nabízí. Opravdu nemám naposloucháno hodně věcí. Třeba takový Semafor, písně od Šlitra a od Suchého, Ježkovy písně s texty od Voskovce a Wericha, hudba Marty Kubišové... O současné písňové tvorbě vůbec nemluvě. Ani nejsem plně obeznámen s celým dílem Jarka Nohavici. Je mi ale jasné, že Nohavica je především básník! On zpívá poezii, důmyslnou a hlubokou, kterou lze poslouchat často a přesto je v ní stále něco nového k nalezení, k odkrytí, uchvacující poklad schovaný pod mnoha různými vrstvami.
    Před pár lety jsem dostal od bratra k Vánocům CD Ikarus (2008). Myslím, že je to dílo hluboce zpovědní, bilanční, omluvné, prosebné, pokorné a výsostné.
Pane Nohavico, kdybyste zpíval anglicky, jste světová špička. Pro mě jste sice taky světová špička, ale to je trochu jiné kafe. Děkuji Vám za dobrotu a moudrost Vašich písní, jsou jedním ze zářných milníků lidského umění.

„Mluvil jsem s prezidenty, potkal jsem vrahy,
nahý jsem na svět přišel a odejdu nahý,
v patnácti viděl jsem, jak kolem jely ruské tanky
a v padesáti nechával si věštit od cikánky
a dříve, než mě přijme svatý Petr u komise,
básníkům české země chtěl bych uklonit se
a kdyby se někdo z vás na anděla ptal,
tak mám jizvu na rtu, když při mně stál.“

Jaromír Nohavica: Mám jizvu na rtu (2008)

Stránky J. Nohavici
Písničky J. Nohavici



Divadelní svět aneb Světe, div se! (zamyšlení) Tomáš Ulrich

    Mottem letošního brněnského festivalu Divadelní svět byla Hamletova slova: „Být připraven, toť vše!“
    Žít ve velikém městě je po stránce kulturních příležitostí náramná výhoda. V nedávné době se v Brně, kde bydlím, konalo hned několik skvělých akcí. Již zmíněný Divadelní svět, který v sobě jímá dřívější vynikající přehlídku pouličního divadla Na prknech, dlažbě i trávě, nabídl několikero vystoupení zadarmo, převážně na náměstí Svobody. Zúčastnil jsem se mnoha z nich a uchvácený jsem byl pokaždé. Také festival Tanec Praha mám nesmírně rád, i když na Brno připadne jen málo vystoupení. Ignis Brunensis je již dlouho hojně navštěvovanou klasikou brněnského pozdního jara. V neposlední řadě Hudební fakulta JAMU nabízí každý měsíc široké spektrum velmi pozoruhodných kvalitních koncertů, často bez vstupného. A jsou zde i jiná hudební zpestření zcela volně přístupná na Moravském náměstí, na náměstí Svobody i jinde. Teď tu probíhá třeba Babylonfest.
    Kultury je v Brně vrchovatě, akorát si mnohdy říkám, že toho využívá málo lidí. To jsou všichni opravdu tak zaneprázdnění nebo mají zcela odlišné potřeby, jak libě trávit volný čas? Nebo je to do značné míry dáno nemístným slabým zájmem o kulturu tak nějak mnohem víc náročnou než jenom polehávání u obrazovek...? Nejde mi ani tak o umělce, že jejich snažení pro hrstku zúčastněných je smutné a demotivující. Opravdový umělec vydá ze sebe to nejlepší i pro zlomek publika. Ale je to škoda pro všechny, kteří se nenechali obohatit, zkulturňovat.
    Možná, že někde v počátcích počátků lidství bylo „divadlo“ jediným dorozumívacím prostředkem. Nebyla ještě řeč slov, ale postupně zdokonalovaná řeč těla, pohybu, barev a zvuků. Je až s podivem, jak silně dnes dominují slova, přitom leckde devalvovaná ve svém obsahu a upřímnosti.
    Paradoxně divadlo (v širokém slova smyslu – řeč těla, pohybu, barev a zvuků) je pro mě místem značné upřímnosti, upřímnosti víry a vcítění, upřímnosti divotvornosti. Jde o víru a vcítění vzhledem k tomu, co lze sdělit, ztvárnit a předat, na jedné pomyslné straně a co lze přijmout, zažít, na straně „druhé“. Je to tedy divotvornost pro všechny zúčastněné, div komunikace hluboké a uzdravující, protože vlastně navracející do počátků počátků. V tomto smyslu je i příroda a celý svět jedno velké divadlo. Proto si na konec dovolím tuto parafrázi:

Divit se, toť vše!

Divadelní svět
Tanec Praha
Ignis Brunensis
JAMU
Babylonfest
Brněnské kulturní centrum



2. Člověk a příroda

100km/24h (reportáž) Adam Jarolímek

    V životě každého člověka existují přelomové okamžiky, které ho dělí na to, co bylo před, a na to, co bylo potom. Jsou to třeba 15. narozeniny, maturita nebo svatba. V mém životě nedávno přibyl další – zdolání Brněnské stovky alias Brněnské vokruch vokolo Štatlu.
    Přihlásit se je na celé akci vlastně to nejjednodušší a navíc se vše realizuje dlouhou dobu před vlastním startem, takže i od přírody líný člověk lehce slíbí kamarádům, že teda půjde; vždyť se na to přece později může ještě vykašlat... Po několika měsících se na e-mailu nebo sociálních sítích začnou objevovat krátké vzkazy, že už se to blíží a co je potřeba vzít s sebou, ale i to člověka neznervózní, protože má spoustu jiné práce a do závodu je ještě daleko. Když pak ale přijde ten významný den, najednou pocítí nejistotu. Už je pozdě na výmluvy.
    Pochod začíná v pátek večer v Mariánském údolí, přijíždějí autobusy plné svalnatých sportovců, na některých je vidět, že cestují z daleka, a člověk lehce propadne pocitům méněcennosti a přepadnou ho obavy z nadcházejícího závodu (který vlastně vůbec není závodem – jde o to dojít). Protože se již tradiční události účastní několik stovek turistů, vládne na zastávce i v nejbližší hospodě, kde probíhá registrace, zmatek. Poplatek je nízký, nicméně vyrážíme se zpožděním 15 minut, které by nám mohly chybět v závěru (okruh je nutné dojít do 24 hodin).
    První část cesty probíhá vesele. Chůze je svižná, povídáme si. Touto dobou jsou večery dlouhé a já si proto ani neuvědomuji, jak pozdě je. Trasa vede přes Bedřichovice a Šlapanice k rybníku Žabárník, kde je první kontrolní bod a každý účastník dostane do tabulky s kilometráží razítko. Po lehkém občerstvení vyrážíme dál na Modřice, Chrlice a Želešice. Zpíváme. V Želešicích máme za sebou 25 km, dostáváme další razítko a čaj. Nálada je dobrá a já cítím, že mám příjemně protažené nohy, ušel bych ještě dalších 1000 km.
    Následující úsek vede údolím Bobravy – moc malé na to, aby se jí dalo říkat řeka, ale moc velké na to, aby se dala přeskočit. Její koryto se vlní krajinou a, i když se stmívá, vnímáme střídání dlouhých travnatých úseků oddělených malými lesíky. Před námi i za námi šňůra světel – chodců. Byl jsem varován, že se jedná o nejnudnější úsek. Mě sice bavil, ale trval neskutečně dlouho a měl jsem pocit, že první čtvrtinu trasy jsme zvládli dvakrát rychleji, i když to nebyla pravda. Začal jsem mít sklon odhadovat počet ušlých kilometrů, ale odhadoval jsem vždycky víc, než kolik jich bylo.
    Je zvláštní, že už ve čtyři ráno bylo světlo. Pomalu ale jistě se blížíme k 50. kilometru, cesta ubíhá čím dál pomaleji. Většina z nás začíná cítit nepohodlí (každý jinde). Už to vypadá, že budeme v půlce, ale ukazuje se, že jsme sešli ze správné cesty. Prodíráme se lesem a opět se napojujeme. Další kopec, další zatáčka, další kopec. No a konečně Helenčina studánka – polovina cesty za námi! Úleva. Kdyby se mě někdo zeptal, co byla největší klukovina, kterou jsme udělali, odpověděl bych, že to, že jsme si dali skoro 40 minut voraz. Čas byl sice dobrý, ale neuvědomili jsme si, že druhá půlka bude i kvůli kopcovitému terénu trvat déle.
    Vstává se obtížně, ale vyrážíme na Veveří a Veverskou Bítýšku. Nikdo už nezpívá a výrazně ubylo ostatních účastníků. Začíná se dělat vedro. Úsek mezi kontrolou na 50. a 60. kilometru bych označil za zlomový. Jednak jsme ho šli výrazně podprůměrnou rychlostí (na 50. jsme měli obrovskou rezervu, na 60. jsme se zhrozili, jak málo času zbývá) a taky jsme začali cítit vyčerpání. Bohužel to nejhorší bylo teprve před námi.
    Po zdolání výšlapu křížovou cestou na Tři kříže vedla trasa vždy z kopce, pak nekonečný kus po asfaltu rozpálenou vesnicí a zase do kopce. Takhle jsme šli přes Jinačovice, Českou a Lelekovice do Vranova. Měl jsem nějakého chození po krk a snad jediná věc, která mě nepřiměla závod vzdát, bylo to, že člověk nikdy neviděl dál než na kopec za vesnicí. Do Vranova jsem dorazil na pokraji sil. V hospodě u kostela dávali polévku. Měli jsme mnoho šrámů a bolestí a po třech zdolaných čtvrtinách cesty málokdo věřil, že se ještě zvedneme. Zachránilo nás snad jenom to, že jsme nemohli sedět dlouho, čas nás tlačil čím dál tím víc.
    Cestu z Vranova na Útěchov si kvůli únavě pamatuji jenom matně, zato na cestu z Útěchova do Bílovic nikdy nezapomenu. Nekonečná asfaltka (nohy poznají, kdy jdou po hlíně a kdy po asfaltu) mírně klesala v jedné zatáčce za druhou. Tak jak si člověk někdy připadá, že život kolem něj jenom letí, tak v té chvíli jsem měl pocit, že všechno stojí na místě a jestli ne, tak mi cesta utíká dopředu. Věřil jsem, že si v Bílovicích sednu na autobus, nebo mě i napadlo, že bych mohl lehnout na loď a nechat se do Brna odnést proudem. No prostě všechno jiné než jít. Klouby mě bolely, na ruce jsem měl mozol od hole, kterou jsem se podpíral, šel jsem jako ponocný. Už jsem v Bílovicích!?, myslel jsem si…, ale nebyl jsem ještě ani v půlce. Z kopce se jde mnohem hůř než do kopce. Parný den je mnohem horší než noc a tma. Myšlenky unavují víc, než když člověk mluví.
    Bílovice!! Slavné město na řece Svitavě se sokolovnou a samoobsluhou a dvěma hospodami. Velmi krátký odpočinek. Nad hlavami nám hřmí a to v nás vyburcuje poslední zbytky sil a my čtyři matadoři stoupáme z Bílovic na poslední velký kopec (a podle mých odhadů se jde naštěstí mnohem lépe než z kopce). Na vrcholu nás čeká poslední kontrola a občerstvení v podobě mandarinek. Do cíle zbývá 10 km!
    Já už vlastně ani nevím, jak jsem se dostal do údolí Říčky, do bodu, který slouží Brňanům jako cíl při romantických víkendových procházkách. Tak jak je tahle cesta vždycky velmi příjemná, tak tentokrát mě neskutečně srala (to slovo je na místě). Z čisté klidné říčky se stala líná nudná stoka a vzrostlé stromy v okolí vypadaly uboze. Snad nikdy nic v životě neubíhalo pomaleji. Bezmoc. Jako soumaři jsme se ploužili polomrtví, slepí a hluší k okolí, ale cíl se nepřibližoval. Jedině vůle a zodpovědnost vůči sobě samému mi pomohla nevykašlat se na to. Nedejte na psychotesty! Pokud chcete najít kvalitního člověka, nechte ho podstoupit tuhle zkušenost. Nikdy jsem se necítil tak utahaný jako v ten večer.
    S neskutečným úsilím a velkou dávkou přemáhání jsem se dobelhat do cíle. Bez tři čtvrtě hodiny jsem šel 24 hodin. Pokořil jsem Brno!!! Odměnou mi je diplom a tričko BVVŠ. Jak jsem se cítil potom, popisovat nebudu. Myslel jsem si jenom, že s kamarádem, který mě na akci nalákal, se už nikdy nebudu bavit. Teprve druhý den ráno, když bezprostřední následky pominuly, jsem si uvědomil, jak cenné je pro člověka, když překoná sám sebe, a jak důležité je klást si úkoly, na které skoro nestačíme. 100 kiláků okolo Brna všem vřele doporučuji. Je to výborný zážitek, po kterém zase o trochu více budete rozumět sami sobě a možná Vám také zapadne další kamínek do mozaiky pochopení života.

Brněnské vokruch vokolo Štatlu



3. Filosofie, antropologie

4. Víra a náboženství

Dobrovolnictví a komunity L’Arche (reportáž) Tomáš Ulrich

    Dobrovolnictví, dobrá vůle; nejen Olze Havlové, jejíž nadace nese stejné pojmenování, ale pokoj všem lidem dobré vůle! Avšak co je dobrá vůle? Existují přece tolik různé představy o tom, co je dobré, prospěšné, spásné... Také volontariáty můžeme najít všeho druhu a na nejrůznějších místech. Každý z nás uděláme občas něco zcela „dobrovolně“. Nechci se zde pouštět do dalekosáhlých teoretických úvah, ale mohu se podělit o část své zkušenosti se zcela konkrétní formou dobrovolnictví.
    Před několika lety mě mile překvapilo, že jsem potkal ne jenom hodně mladých Němců, odbývajících si tak civilní vojenskou službu, ale i hodně Němek na jednom sociálně prospěšném volontariátu v Krakově v Polsku (myslím, že to bylo přes Kolpingovo dílo) a pak i v Arše ve Velké Británii. Přijde mi úctyhodně kultivované zušlechťovat se celý rok před vysokoškolskými studiemi, což byla často situace oněch mladých lidí, takto zahraničně a dobrovolnickou službou.
    Nemám v úmyslu nějak žebříčkovat jednotlivé volontariáty, který z nich je lepší...? Pro každého budou přijatelnější jiná nastavení. Každopádně výběr dobrovolných služeb, dobrovolnictví, je veliký a to je velmi dobře. Samotná Archa se liší místo od místa a dům od domu.
    Já jsem prožil necelé dva požehnané roky v severozápadní Anglii v City of Preston v jedné poměrně mladé a malé komunitě. Spolu se dvěma dalšími dobrovolníky (jeden byl z Německa, druhý z Indie) jsme se dělili o každodenní ranní a odpolední+večerní (někdy i noční a o víkendech celodenní) pomoc dvěma mentálně postiženým (později třem) kamarádům: Martinovi, Chrisovi a Timovi. Tři dobrovolnice, také z různých částí zeměkoule, pomáhaly Ellie, Jenny a Ems.
    Nebylo nouze o chvíle krušné, o náročnost, ale i o pocity velkého zadostiučinění a spokojenosti. Naše komunita se stmelovala každodenní společnou večeří a hlavně nejrůznějšími oslavami, které jsme si vždy všichni náramně užívali. Archa je společenství křesťanské, ve Velké Británii citelně ekumenické, a vítá každého, kdo alespoň dokáže tolerovat některé křesťanské hodnoty a praktiky, jako jsou modlitba občasná účast na bohoslužbě, ovšem především jako pomocný doprovod postižených kamarádů, po nikom se nežádá žádné předstírání nábožnosti.
    Hlavně jde o vytváření jakési rodiny okolo několika mentálně postižených, respektive s nimi. Celá myšlenka vzniku Archy v šedesátých letech ve Francii byla založena na vyvádění pár postižených z velkých institucí, které byly tehdy jediným místem péče o takto nemocné a které mají evidentní problémy s i jenom běžným lidským přístupem k pacientům. Zcela jistě nejde o jednostrannou pomoc! Archa je místem, kde každý je obdarováván každým, nejde pouze o službu postiženým. Také oni nám mohou zprostředkovat pomoc s tím, v čem jsme my sami postižení, pokřivení, nešťastní. Na tom celá Archa stojí a bez toho padá.
    Dobrovolnictví v Arše bylo pro mě zkušeností k nezaplacení a vřele ji doporučuji. A nebo nějaký jiný volontariát, dobrou vůli:

Archa Velká Británie
Archa mezinárodní
Salesiánský volontariát
Dobrovolnik.cz
Dobrovolníci.cz
Nazkušenou
Eurodesk
Wikipedie


Autoři článků

Adam Jarolímek (*1986) - studuje architekturu na FA VUT Brno
Tomáš Ulrich




© 2009-now Tomáš Ulrich | Online: | Visits: