P H I L - A N T H R O P I K A    3. číslo, 1. ročník 2011/2012


Obsah:

Úvodní slovo

1. UMĚNÍ

Letmý nástin duše Alena Plháková
O kvítku (Večerníček Milému) Tomáš Ulrich

2. ČLOVĚK A PŘÍRODA

3. FILOSOFIE, ANTROPOLOGIE

Citadela (recenze, „přednáška“) Tomáš Ulrich

4. VÍRA A NÁBOŽENSTVÍ

                       
Autoři článků

POZVÁNKY na lidumilné a dobrodějné akce

Pokud budete chtít použít zde publikovaný text pro další šíření, zejména v jiném textu, prosíme o dodržování citačních standardů!

Úvodní slovo

Vážený čtenáři.

    Toto jarní číslo je hodně niterné a opět skromné.
Vzhledem ke stavu pokračující rekonstrukce bytu, o srdci ani nemluvě, nelze jinak.

    Při manuální práci poslouchám stanici Vltava. Už dávno jsem ji obdivoval a jsem hrdý, že malý národ Čechů, Moravanů a Slezanů má stále v některých ohledech světovou úroveň a kvality nezanedbatelné. Děkuji.
    Nedávno jsem tam zaslechl asi v Četbě na pokračování myšlenku, kterou nejsem schopen zasadit do širšího rámce, ale bylo to něco ve smyslu, že je jen jeden lidský čin – snaha o nemožné!
tu

1. UMĚNÍ

Letmý nástin duše Alena Plháková

    Jsem lesklý kámen, měním se. Při doteku paprsků měním barvu. Na první pohled jsem křehká, ale jsem i ocelově kovová, chladná a třpytivá jako diamant.

    Když zavřu oči, vidím krajinu – krajinu za úsvitu pokrytou mlhou, kde v trávě rostou ocúny, první předzvěsti zimy – a ve vzduchu je cítit chlad. Jsem sama.

    Můj první a nejsilnější kontakt s prostorem je mezi mnou a oblaky, když přivřu oči, připadá mi, že letím prostorem do výšky až k mrakům a že se koupu ve studeném vzduchu, je to ta nejosvěživější koupel, jakou znám. Má cesta kolmo vzhůru skončí v té nejkrásněji nakupené oblačnosti, malinko sšedlé se stříbrnými okraji. Tam usnu.

    Teprve pak vnímám barvy. Všímám si světla a toho, jak dopadá, jak rozostřuje barvy, jak dává zazářit korunám stromů a jak vrhá stíny.

    Dívám se do tváří lidí, ale všichni jsou uzavřeni v sobě.

    Pozoruji jejich způsob chůze a pokouším se uhodnout, kam spěchají. Jeden muž si všiml mého obličeje v davu a usmál se. Pak jsme se ztratili.

    Zvuky. Ve městě obvykle rušivé. Obtěžující hudba. Zvuky ve mně. Slova. Tichá slova. Měkkost, úponkovitost, vzlínání.

    Večer. Zírání do tmy. Hledání bílých paprsků v záclonách. Měkké světlo. Opět touha po chladném vzduchu. Chopinův koncert. Palčivost...




O kvítku (Večerníček Milému) Tomáš Ulrich

    Byl zdrcený plytkostí všude kolem. Ale doufal, že snad někde roste kvítek určený jen jemu, jehož tajemství mu navrátí ztracená křídla.

    Jakou má asi barvu? Jistě voní mírně, jako mámino pohlazení, když jsem byl malý natolik, abych to mohl považovat za nějakou zvláštní poctu.

    Dnes si pokládám za čest slyšet i jenom nejasnou zprávu o svém kvítku, který někde kvete, a voní.

    Třeba mi o něm poví včely, jimž neunikne žádná sladkost oděná do barevných šatů. Anebo slabý závan tichého šepotu, když se koupe v ranní rose, když o poledni rozpráví se Sluncem o moudrosti a když se večer smiřuje s vlastní malostí.

    Zajisté, je to malý kvítek, malý a prostý, přehlížený, v kořenech těžký jako ztvrdnutá láva.

    Snad ani necítí, jak se hýbou pohoří, a dusot splašených kamzíků mu nepřijde nebezpečný, je totiž tak prostý, že se stále usmívá. To je jeho modlitba - věrnější než armády zasvěcených, jimž bylo zaživa vyříznuto srdce a obětováno strašnému bohu.

    Takový kvítek je pro všechny, ale patří vždy jen jedinému. A kdyby nebyl, musel bych si ho vymyslet, protože to přece nejde, aby nic nemělo cenu.




2. ČLOVĚK A PŘÍRODA

3. FILOSOFIE, ANTROPOLOGIE

Citadela (recenze, „přednáška“) Tomáš Ulrich

SAINT-EXUPÉRY, Antoine de. Citadela.
(Přeložila Věra Dvořáková.)
3. vyd. Praha: Vyšehrad, 1994. 299 s. ISBN 80-7021-116-4

    Citadelu jsem přečetl asi před patnácti lety. Předcházel jí Malý princ a Země lidí v souhrnném vydání Moje planeta. Moudrost a způsob jejího podání v dílech Exupéryho mi učarovaly natolik, že se mi stal hlavní oporou pro diplomovou práci snažící se o co nejširší a mnohovrstevnaté vnímání dospělosti – Harmonický rozvoj osobnosti. (Dospělost z hlediska antropologického.)

    Nyní jsem se k ní dostal podruhé. Byl jsem nadšen básnickou květnatostí a metaforičností autorova jazyka. Poznával jsem dobře pasáže, které mě tehdy nejvíce upoutaly a které jsem si vypsal. Našel jsem však i jiné, pro mě dnes zajímavější, a ty jsem si opět vypsal. Rád bych se s Vámi o ně podělil.

    V neposlední řadě děkuji Jiřině Kultové za skvělý sedmistránkový doslov:
„Saint-Exupéry si totiž stále kladl otázku, zda člověk vyčerpává všechny možnosti, jež jsou v něm skryty.“ (s. 296)
„V lásce a přátelství, jak on je chápal, vykrystalizoval smysl života na této zemi.“ (s. 298)

    Musím však přiznat, že jistá neuhlazenost (autor dílo nedokončil) a zdánlivě se opakující témata, která jsou však zasazena do různého kontextu ve snaze o zachycení paradoxní spletitosti života, nic čtenáři neulehčují, ani čtivost, ani zřejmost. Přesto nemohu nepřiznat plné uznání a maximální počet hvězdiček.

    „Jsi ten, kdo se naplňuje. A dokážeš-li pochopit, žes větev, která se houpe, jsouc pevně připoutána k palmě, pak ve svém pohybu okusíš věčnost. A všechno kolem tebe se stane věčným. Věčná bude zpívající studánka, jež napájela tvé předky, věčné bude světlo v očích tvé milé, až se na tebe usměje, věčná bude svěžest nocí. Čas není stroj, v němž se přesýpá písek, ale žnec, který váže svůj snop.“ (s. 13)

    „Neboť kultura je založena na tom, co se od lidí vyžaduje, ne na tom, co se jim poskytuje.“ (s. 37)

    „Logikové se budou sklánět nad sochou, aby vypočítali důvody, proč je krásná. A protože bude skutečně krásná, jak by se mohli mýlit. Tu krásu však poznali jinými cestami než cestou logiky.“ (s. 99)

    „Řád je znamením života, a ne jeho příčinou.“ (s. 119)

    „Nejde tu totiž o dvě opačné věci. Život a smrt jsou sice slova svárlivá, ale přesto je pravda, že můžeš žít jen z toho, pro co je možné i zemřít. A kdo odmítá smrt, odmítá tím i život.“ (s. 175)

    „Samota, Pane, je pouze plodem nemocného ducha. Vlast ducha je jen jedna, a sice smysl věcí.“ (s. 177)

    „Když hledám, znamená to, že jsem už nalezl, neboť duch touží jen po tom, co už má. Najít znamená vidět. A jak bych mohl hledat něco, co pro mne dosud nenabylo smyslu? Jak jsem ti říkal, lítost po lásce je pořád ještě láska.“ (s. 181)

    „Tvůj čin je pohybem ve hře. Krokem v tanci.“ (s. 212)

    „Tvořit znamená učinit vítězství či uzdravení tak nutným jako růst stromu.“ (s. 219)

    „A tak pořád dál, od jedné slavnosti ke druhé, neboť neexistuje hotová sklizeň. A neznám slavnost, k níž bys nepřicházel odněkud, a skrze niž bys zase nekráčel jinam.“ (s. 270)

    „Nejprve musím pocítit lásku. Nazřít jednotu. Pak začnu teprve rozjímat o stavební hmotě a jejím seskupení.“ (s. 273)
„Nejprve se poddám nazírání. Budu-li moci, pak to vypovím.“ (s. 273)

    „Mír, který neznamená smíření ani zřeknutí se, smíšení ani rozdělení, neboť kde druzí vidí rozpor, vidím já podmínku. Podobně jako mé násilí, které je podmínkou svobody, anebo zákony, jež spoutávají lásku a přitom jsou její podmínkou, anebo milovaný nepřítel, který je podmínkou mne samotného, protože nebýt moře, neměla by loď tvar.“ (s. 275)

    „Ale možná, že jsi prostě můj přítel. Přijmu tě tedy z lásky k tobě a takového, jaký jsi. Jestliže kulháš, nebudu chtít, abys tančil. Jestliže nenávidíš toho či onoho člověka, nebudu ti je vnucovat za společníky. Jestliže potřebuješ najíst, obsloužím tě.
Abych tě poznal, nebudu tě nijak rozdělovat. Nejsi ani tento nebo jiný skutek, ani jejich souhrn. Nejsi ani toto nebo jiné slovo, ani jejich souhrn. Ani podle těch slov, ani podle těch skutků tě soudit nebudu. Ta slova a ty skutky budu naopak soudit podle tebe.
Zato si však budu žádat od tebe pozornosti. Nevím, co bych si počal s přítelem, který by mne neznal a jemuž bych se musel vysvětlovat. Přenést sama sebe v chabém větru slov, takovou moc nemám. Jsem hora. Horu lze nazírat. Ale na dvoukolák ji nenaložíš.“ (s. 279)
***



4. VÍRA A NÁBOŽENSTVÍ

Autoři článků


POZVÁNKY na lidumilné a dobrodějné akce


© 2009-now Tomáš Ulrich | Online: | Visits: ;