P H I L - A N T H R O P I K A    2. číslo, 4. ročník 2014/2015


Obsah:

Úvodní slovo

1. UMĚNÍ

Abak (povídka) Bedřich Málek
Setkání nové hudby a Noc divadel (recenze, zamyšlení) Tomáš Ulrich

2. ČLOVĚK A PŘÍRODA

3. FILOSOFIE, ANTROPOLOGIE

„Znárodněná“ Národní (zamyšlení) Tomáš Ulrich

4. VÍRA A NÁBOŽENSTVÍ

Líná sebevražda (zamyšlení) Tomáš Ulrich
                       
Autoři článků

POZVÁNKY na lidumilné a dobrodějné akce

Pokud budete chtít použít zde publikovaný text pro další šíření, zejména v jiném textu, prosíme o dodržování citačních standardů!

Úvodní slovo

Vážení návštěvníci a čtenáři.

Také letošní prosincové číslo předkládám namísto PF 2015. Děkuji za trpělivou četbu a případné spojení vzkazy v komentářích pod jednotlivými texty.

Modlit se znamená doufat, že budu dobrým senem.
tu

1. UMĚNÍ

Abak (povídka) Bedřich Málek

Řekl bych, že Abak je povídkou velmi vlídnou obsahem a stylem, avšak „nevlídnou“ závěrem. Je inspirována biblickými starozákonními příběhy. Já v ní vidím také dnešní velikost i slabost člověka, krutost a ubožáctví, boj o to nejvyšší – ale o co??
tu




Setkání nové hudby a Noc divadel (recenze, zamyšlení) Tomáš Ulrich

Brněnská JAMU je luxusním hudebním „bufetem“. Během akademického školního roku nabízí i dva koncerty denně; pestrost výběru i kvalita jsou zaručeny, vstup volný nebo za 50 Kč.

Letos jsem byl unešen naprosto hlubinně analytickými zážitky nejmodernější hudby v rámci festivalu „Setkání nové hudby Plus 2014“. Konkrétně šlo o vystoupení islandské flétnistky Áshildur Haraldsdóttir, finského cellisty Juho Laitinena a českého souboru pro soudobou hudbu „MoEns“.

Myslím, že jisté stránky hudby a lidskosti byly v jejich tvorbě obnaženy do morku kosti a znovuposvěceny požehnáním „universa“. Podobně prožívám všechny „nemoderní“ hudební poklady dob zašlých, jenom přirovnání s „morkem kosti“ bych musel vyměnit za něco jemnějšího, třeba za „hlubinu svého pramene“.

„Noc divadel“ z půlky listopadu nemohu hodnotit jako celek, ale rád bych se podělil o radost ze dvou vystoupení, jejichž shlédnutí nepředcházelo větší plánování a ani očekávání. O to oslnivěji zazářila sdílnost herců, jejichž výkony stavím na roveň těch nejlepších, které jsem zažil v Mahence, v Redutě nebo Na provázku. První představení se uskutečnilo v Divadle Barka a spáchal ho „Soubor unikátně unylých divadelníků“. Vystoupení se jmenovalo „Trable a strasti Lidušky Konvičkové“. Vřele doporučuji, nasmál jsem se nadmíru.

Druhé divadelní potěšení se konalo ve Studiu Marta, kde tři studenti (Ondřej Dvořák, David Janošek a Kristina Povodová) improvizovali do roztrhání těla. Návštěvníci jim sami připravovali situace. Repliky byly dány, ale jejich pořadí se měnilo, takže i když: „Co to plácáte...!“, „Přeseděla jsem si nohu!“, atd. slyšíte třeba podesáté, žádná nuda.

Rád bych ještě upozornil na pozoruhodnou tvorbu Divadla Feste. Viděl jsem Dluhobarony a více jsem pochopil zrůdnost exekutorského systému, jak byl u nás nastavený. Představení Divadla Feste jsou ze života a o životě, jsou živá, ne vyumělkovaná.

Jeden z nejúchvatnějších koncertů v mém životě vytvořili studenti kyotské konzervatoře (Kyoto Municipal Kyoto Horikawa Senior High School of Music), kteří hostovali na JAMU. Nejenže jejich vystoupení bylo pestré a kvalitní, ale především byla cítit jejich pokora, milost, kterou dávali najevo také osobním vítáním a loučením. Dokonce zazpívali ke konci českou lidovou píseň, kterou ale neznám a ani se nikdo nepřidal. Text byl krátký, zazněly jahody, voda. Víc si nepamatuji. Nakonec jsem jim nemohl ani napsat děkovný e-mail, protože jsem nenašel jejich webové stránky v angličtině. Alespoň potleskem se snažím vždy nějak docenit nedocenitelné.




2. ČLOVĚK A PŘÍRODA

3. FILOSOFIE, ANTROPOLOGIE

„Znárodněná“ Národní (zamyšlení) Tomáš Ulrich

17. listopadu 1989 jsem se vracel z nemocnice v Šumperku, kde jsem skoro měsíc musel zůstat ležet s pohmožděnou ledvinou. Pro 13letého kluka je měsíc na lůžku hrozným trestem. Další měsíc jsem zůstal doma, takže jsem mohl být prosáklý televizním sledováním dění ve vlasti, i když jsem asi ničemu moc nerozuměl.

Přiznávám, že časem (nevím, jak dlouhým) jsem si udělal skeptický názor na průběh a důvody jakési politické změny, která tím listopadem nastala. Události na Národní jsem považoval za předpřipravené nebo alespoň za manipulativně zneužité Stb a špičkami KSČ. Dodnes považuji Klause a Zemana za „komunistické“ (v tom nejhorším slova smyslu) prasedenty. (Aby nedošlo k nedorozumění: nemám nic proti Marxovi, ani proti dobrým komunistickým myšlenkám. Vždyť i slovutné církve páchaly vraždy apod.)

Teprve až nedávno, díky reakci Igora Chauna na Zemanovy výroky, jsem pochopil, že 17. listopadu 1989 na Národní proběhl masakr a zřejmě byli i skuteční mrtví. Určitě se na reakci pana Chauna podívejte!, zabere to 20 minut. Po strašně dlouhé době jsem opět pocítil národní hrdost, umocněnou velikostí nevole ze „znárodňovacích“ manýrů Klauso-Zemana. Věřím, že za příštího presidenta se už nebudu muset stydět.

K dobru přidávám ještě dva články k tématu:
Zeman na Národní třídě v roce 1989 nebyl...,
Samolibý buran a bezpáteřní nýmand slaví 17. listopad




4. VÍRA A NÁBOŽENSTVÍ

Líná sebevražda (zamyšlení) Tomáš Ulrich

Žijeme v podivném světě, protože divným způsobem!? Nebo je obojí takové smutně komplikované, neuchopitelné, nepoddajné? Možná že ani neexistuje ono „obojí“, není samostatné já,my a svět=ne-já. Na jednu stranu jsem příliš mlád na kmetskou moudrost, na druhou stranu mám ještě dost revolučního přetlaku – mezi tím, co vím (tedy spíš nevím) a co bych chtěl (což zdaleka neznamená „měl bych“).

Už jenom psaní tohoto textu je tuze podivná komplikace. Myšlenky mi tančí rychle, a jak může štětec nemalíře zachytit všechen jejich pohyb a vůni v podpaží?? Snad každé slovo má šatník plný kostýmů a nepřeberné množství střevíčků. A přestože počet různých tanečních kroků bude značně omezený, taneční variace se nevyčerpávají.

„Líná sebevražda“ má být transparentem na demonstraci proti „divnému životu“!!


Není tak těžké chopit se slov v textu podobně jako lapení zajíce do nastražené pasti, ale je to jen zlomek „celého zajíce“, co se chytí. Zlomek jeho celého života, jeho kompletnosti. (Jako drobnou ilustraci právě řečeného přikládám článek „Posmrtní rituály u prasat“.) Povrch není vnitřek, jádro, vnitřní život. Slova jsou generalizace – u každého člověka mají originální vnitřní život. K tomu se přidává různý kulturní kontext...

Lidé jsou jako luční květiny. I kdyby byly všechny stejného druhu, každá má kořeny v jiné půdě, s různým okolím, počasím, hmyzími přáteli...

Modlit se znamená doufat, že budu dobrým senem.


Upřímně, toto přirovnání pokládám za geniální – každý z něj totiž vytěží tolik, kolik jen snese.




Autoři článků

Bedřich Málek (*1984) - absolvent FF UP Olomouc, učitel.
Tomáš Ulrich

POZVÁNKY na lidumilné a dobrodějné akce




© 2009-now Tomáš Ulrich | Online: | Visits: ;