HUMOR A TRAGIKA V DÍLE OTY PAVLA

Seminární Práce

Obsah

Úvod

Ota Pavel

Umět se radovat ze všeho. Nečekat, že v budoucnu přijde něco, co bude to pravé, protože je možné, že to pravé přichází právě teď.

Rozhodl jsem se zpracovat seminární práci se zaměřením na humor a tragiku v díle Oty Pavla. Jeho autobiografická díla jsou ukázkou humorných situací v tragické době druhé světové války, které se staly autorovi samotnému, nebo jeho blízkým příbuzným. Tím poukazuje na nelehký život svého etnika, a také českých občanů obecně.

O Otu Pavlovi vychází nespočet článků. Mám radost, že se z mého kamaráda stal klasik, třebaže mě mrzí, že se tak stalo až po smrti. Pokládejte proto moje vzpomínky za příspěvek do větší mozaiky, kam přispěje víc lidí, každý svým kamínkem. Tahle malá knížka je můj, osobní.

Ota Pavel (1930 – 1973)

Vlastním jménem Otto Popper. Jeho otec byl židovského původu. Narodil se jako třetí a nejmladší syn. Do obecné školy chodil ještě v Praze, měšťanku poté v Buštěhradu. Po přesunu rodiny z Prahy do Buštěhradu, kde bydleli v dědečkově domě, si Ota pod otcovým vlivem pěstoval vztah k rybaření, přírodě a sportu. Oba jeho bratři a později i otec byly odvedeni do koncentračního tábora Terezín, s čímž se vnitřně špatně vyrovnával. Protože zůstal sám s matkou, musel začít živit rodinu. Nastoupil tedy v roce 1943 jako učeň do kladenských dolů.

V letech 1949 - 1956 pracoval v Československém rozhlase. Zde působil jako sportovní redaktor. Roku 1956 začal psát pro časopis Stadion, 1957 pro časopis Československý voják. Zároveň s touto prací dokončil střední školu pro pracující ukončené maturitní zkouškou.

Prosadit se jako sportovní novinář mu pomohl Arnošt Lustig. Spisovatel židovského původu a autor knih zaměřených na téma holocaustu.

Pavel se zaměřoval na autobiografickou prózu, ale jeho první literární úspěch byla kniha Dukla mezi mrakodrapy z roku 1964, která ho uvedla na pole sportovní beletrie. Dále psal soubory kratších próz o známých i méně známých sportovcích (Plná bedna šampaňského, 1967; Pohár od pánaboha, 1971; Syn celerového krále, 1972). Celou knihu pak sepsal až o našem legendárním skokanovi na lyžích Jiřím Raškovi (Pohádka o Raškovi, 1974).

Roku 1964 byla Pavlovi diagnostikována maniodepresivní psychóza. Byl tedy hospitalizován v psychiatrických ústavech a k práci a literární tvorbě se vracel už jen na krátká období. V posledních letech svého života však stále tvořil, až 31.3.1973 umírá na náhlou srdeční zástavu v pouhých 43 letech. Pohřben je na Židovském hřbitově v Praze-Strašnicích.

Ocenění

Fialový poustevník

Původně měl být "Fialový poustevník" samostatnou knihou, ale kvůli autorově smrti nikdy nevznikla. vydána jako dvě nejznámější autobiografická díla. "Smrt krásných srnců", což je sbírka povídek zaměřujících se na autorova otce a "Jak jsem potkal ryby", kde ve své podstatě vypráví vlastními zážitky z dětství svou lásku k rybaření a přírodě. Byla vydána posmrtně.

Smrt krásných srnců

Ota Pavel tento soubor napsal v psychiatrické léčebně a poprvé byl vydán roku 1971. Některé povídky byly použity jako předloha stejnojmenného filmu.

Kompozice

Je to první část "Fialového poustevníka", složena ze sedmi povídek. Původně jich mělo být 9, ale kvůli cenzuře byla povídka "Běh Prahou" a "Prase nebude" vyřazena. Postup všech částí je chronologický s občasnými retrospektivními prvky.

Tématika

Celá autobiografická tvorba Oty Pavla má podobná témata. Dospívání, problémy s židovstvím, vztah člověka s přírodou nebo vztahy v rodině. Protože se vše odehrává kolem druhé světové války, je hlavní myšlenka poměrně jasná. Autor nás varuje před hrůzami války. Ale je zde vidět, že se také snaží čtenáře zaujmout vlastním pohledem na svého otce a rodinu. Vzhlíží k nim a obdivuje je.

Jazyk

Je zde použita ich-forma, autor zároveň vypráví, ale v částech zaměřených na otce je využita er-forma. Časté používání přímé řeči, ovšem bez uvozovacích vět. Mluví se spisovně, občas se objevuje rybářský slang, cizí slova, dobové nebo hovorové výrazy. Autor využívá lidové slovesnosti. Vtip, humor, satira či metafory, ale také texty vyjadřující smutek nebo vulgarismy.

Povídky

Nejdražší ve střední Evropě; Ve službách Švédska; Smrt krásných srnců; Kapři pro wehrmacht; Jak jsme se střetli s Vlky; Otázka hmyzu vyřešena; Králíci s moudrýma očima

Děj "Nejdražší ve střední Evropě

Leo Popper se nechá napálit a koupí rybník jen s jednou rybou. Aby se nepoctivému prodejci pomstil, prodá mu tu „nejdražší“ lednici ve střední Evropě. Lednici bez vnitřku.

Ve službách Švédska

Tatínek pracuje pro firmu Elektrolux jako prodavač ledniček a vysavačů a je ten nejlepší. Motivuje ho totiž úsměv paní Irmy.

Smrt krásných srnců

Povídka o odvaze tatínka. Válka už je v plném proudu a židi ztratili svá práva, nad rodinou Popperů viselo nebezpečí koncentračního tábora. Tatínek se tak rozhodl, že svou rodinu naposled pořádně nakrmí. Strejda Prošek, i když nejlepší pytlák široko daleko, se bál pomoct mu. Už jen za samotné přechovávání židů mu hrozila smrt. Ale půjčil tatínkovi alespoň psa Holana a těm dvou se skutečnou povedlo ukrást srnce. Možná právě tento srnec jim pak v koncentračním táboře zachránil život.

Kapři pro wehrmacht

Během války tatínkovi vezmou jeho milovaný rybník, což mu velmi ublíží, a tak alespoň chodí své kapry krmit. A nakonec je dokonce jednou v noci tajně vyloví. Když příslušníci Wehrmachtu za velké slávy vypustí rybník, nezbyde jim, než se divit.

Jak jsme se střetli s Vlky

Krátká povídka vypráví příhodu už z poválečného období, kdy rodina Popperova přijíždí ke strejdovi Proškovi. Podle něj je rybník plný štik, a tak jdou tatínek s tehdy už šestnáctiletým Otou rybařit. Zpráva o štikách se však rychle šíří a najednou je kolem rybníka spousta lačných rybářů z celého kraje. Tatínek s Otou začnou soutěžit s rodinou Vlkových o to, kdo vyloví větší štiky. A nakonec dostanou na prdel.

Otázka hmyzu vyřešena

Další povídka z poválečného období popisuje tatínkovy obchody. Svůj obchodní talent uplatní pro rozjetí byznysu s mucholapkami. Nejprve přichází rychlý úspěch, ale pak se hromadí stížnosti od zákazníků a tatínek s obchodem skončí. Znovu mucholapky zaplaví trh o pár let později, když je s velkým úspěchem začne vyrábět holandská firma.

Králici s moudrýma očima

Rodina prodává chatu a stěhuje se do domečku u Radotína. Tatínek rozjede chov šampaňských králíků, maminka krocanů a slepic a prodává vajíčka. Takto si spokojeně žijí téměř deset let. Pak ale tatínek všechny králíky vypustí na paseku, je rozzuřený, protože se vrátil bez úspěchu z chovatelské soutěže. Když se ráno vrátí domů, vypadá tak zbědovaně, že pro něj maminka zavolá sanitku. Tatínek na dveře pověsí ceduli s nápisem Přijdu hned, ale už se nevrátí."

Úryvek z díla

Holan seděl, jenom mrkal očima a prohlížel si dál mého tátu. Bylo jasný, že s ním nepůjde, nešel nikdy s nikým. Můj tatínek ho znovu prosil, jako neprosil nikdy nikoho, ale marně. Říkal mu Holane, Holanečku, ale bylo to zbytečný. Pak už začínal být zoufalý a byl na pokraji toho stavu, kterému se říká šílenství. Vyndal z kapsy tu malou plátěnou hvězdu Jude a ukazoval ji Holanovi a křičel:"Já jsem teďka žid a žádný buřty nemám. Sám bych nějaký potřeboval. Jsem žid a potřebuju pro mý báječný kluky maso a ty mi ho musíš opatřit!

...Oči psa a člověka se střetly. Dívaly se na sebe dlouho, snad celý věk, světla v nich zhasla a rozsvěcovala se, a co si říkaly, to se nikdo nedoví, protože oba jsou mrtvi, a kdyby byli živi, nikdo by to nevěděl, protože oni sami to nevěděli. Snad nadávali na psí život, snad na židovský, ale to je všechno snad. Holan vstal, protáhl se a šel líně jako převoznický pes za mým tatínkem, jako by mu odjakživa patřil.

Jak jsem potkal ryby

Opět se jedná o soubor povídek, ale tentokrát rozdělených na tři oddíly. Byly sepsány v roce 1973 v psychiatrické léčebně. Vydání v roce 1974 se však autor nedožil.

Kompozice

Druhá část "Fialového pustevníka". Krátké a chronologicky řazené povídky plné nostalgického humoru a poezie. Celek poukazuje na krásy a smysl života. Mnoho popisů okolí i probíhajícího období.

Tématika

Vyprávění o autorově dětství a dospělosti. Stále se vrací ke svému otci a rodině. Stále se objevují odkazy na těžký život za druhé světové války. Poslední oddíl knihy odkazuje na pokusy o návraty do dětství a snahu o vyrovnání se s duševní chorobou.

Jazyk

Autor píše stejnou formou jako "Smrt krásných srnců". Ich-forma, přímá řeč, rybářský slang a další.

Povídky DĚTSTVÍ

Koncert; Černá štika; Moje první ryba; Souboj o štiky; Pod Šímovic skálou; Jak jsme s tatínkem servírovali úhořům; Bílé hřiby; Můžou tě i zabít; Dlouhá míle

ODVÁŽNÝ MLADÝ MUŽ

U Prošků po válce; Malý pstruh; Dlouhý Honza; S ponorkou na ryby; Palamidy

NÁVRATY

Pumprdentlich; Žehlička; Přijeď, báječně si zachytáš; Zloděj prutů; Jak jsme zahynuli na rybách; Jak jsme nezahynuli na rybách; Boty Made in Italy; Zlatí úhoři; Epilog

Děj

Vyprávějící vyrůstal v rybářské rodině - jeho otec i bratři byli nadšení rybáři - pytláci. Vyprávějící byl ze svých bratrů nejmenší, a tak se jako malý ( říkali mu "Prdelka" ) předtím, než začal také rybařit, snažil také prosadit jako rybář a toužil také rybařit.

Vyprávějící v knize idylicky vypráví o svém radostném rybářském dětství - o první rybě, kterou chytil a neustále se sní pak chlubil, jak chytali s bratry štiku, která jim pak stejně uplavala, jak spolu chytali řízky ( - malinké rybičky, nevhodné k jakékoliv konzumaci ), když ho bratři přijali do "party", jak chytali se svým svérázným otcem pod skálou parmy a pak zase jinde úhoře, jak našli mnoho bílých hřibů, ...

Pak ale začala válka, idylka skončila, kromě matky a jeho odešla celá rodina vyprávějícímu do koncentračních táborů. Po jejich odchodu nastal čas bídy. Nebylo mnoho jídla, a tak vyprávějící velmi riskoval - chodil pytlačit - chytal tajně ryby, měl dokonce vyhlídnuto, kdy je porybný na večeři, obědě, ... a kdy ho nemůže nikdy vidět. Avšak jednou ho porybný přece jen chytil. Přes vyprávějícího strach z něj, se k vyprávějícímu obávaný porybný zachoval šlechetně - předstíral, že ho bije holí a pak ho pustil.

Když skončila válka, byl vyprávějící již dospělý mladý muž. Vydal se samozřejmě ihned na ryby - na křivoklátsko. Chytil zde maličkého pstruha a daroval ho jedné staré známé.

Vyprávějící rád jezdil na kanoi. První, kdo s ním jel byl jeho kamarád Dlouhý Honza. Zažili tehdy spolu mnoho dobrodružství a legrace ( chytali ryby, utíkali před porybnými, povídali si s rybáři a žebrali u nich o ryby, když přišli o prut, když je zastihlo špatné počasí, prosili marně o přístřeší u jednoho stavení a nakonec se nacpali jedněm milencům do maličkého stanu, ... ).

Jednou byl vyprávějící pozván do jedné polské ponorky. Chtěl chytat ryby na moři, a to je zkusil z ponorky, ale nakonec nic nechytil. Aby mu lidé z ponorky udělali radost, nachytali mu sami pár ryb, ale po svém - vhodili pumu do vody a pak vybrali podběrákem vyplavané mrtvé ryby. Ale vyprávějící byl zklamaný, protože mu šlo více o to, aby si zalovil, než aby měl nějaké ryby. Na ponorce si stačil vyprávějící utržit ostudu ještě jednou, když se před jedním slavným polským válečným veteránem předváděl se svými "hrdinskými" zážitky z vojenského výcviku, aniž by věděl, s kým vlastně mluví.

Pak byl vyprávějící také jednou u moře ( již se svou manželkou - Věrou, s kterou měl později syna ) a splnil se mu tehdy dávný sen chytat v moři dravé ryby. Nalovil několik dravých ryb ( - palamid ) se svými rybářskými přáteli, které si během pobytu u moře našel.

Po válce se vyprávějícího otec a bratři opět vrátili. Opět spolu prožívali nová rybářská dobrodružství. Tatínkovi vyprávějícího se splnil jeho sen a chytil sumce, který ale byl bohužel příliš malý ( nazval ho pumprdentlich - tj. např. nádherná obdivovaná dáma v plesových šatech, která šlápne do... ). Bratři spolu vyrazili na ryby a závodili, kdo chytí největší rybu a uvaří nejlepší jídlo atd. Vyprávějící s Hugem jednou šli chytat rybičky "řízky" jen tak pro zábavu ( jíst se nedali, a tak je pouštěli zpět ). Jednou spolu bratři vyrazili na ryby a Hugo chytil obrovského kapra, kterého pak s obtížemi převáželi do Prahy, aby se sním mohl chlubit.

Vyprávějící si vyrazil na ryby s jedním kamarádem, doktorem Emilem,na úhoře, ale nic nechytili a doktor si zničil boty. Vyprávějícímu se také povedlo splnit si jeden svůj a svého otce dávný sen - chytil zlaté úhoře ( bylo jich 11 ). Nechal je u jednoho řezníka vyudit a pak je naservíroval svému otci k narozeninám jako předkrm k obědu. Otec byl šťastný, že se jeho synovi povedlo chytit tyto vzácné ryby, ale když je pak ochutnal zjistil, že je řezník přesolil. Přes to byl otec šťastný, a než zemřel, svému synovi to oplatil - 11x ho pozval k sobě na úhoře na másle.

Na zimní olympiádě v Insbrucku se vyprávějící zbláznil. Pokoušel se podpálit jednu stáj,a když vyvedl dobytek byl zatčen a pak zavřen do blázince. Byl tam velice nešťastný, ale měl útěchu ve svých vzpomínkách. Vzpomínal na všechno, co prožil při lovu ryb, na to, jak byl tehdy v přírodě svobodný. Byly to nejšťastnější chvíle jeho života.

Úryvek z díla

"A tak mě napadlo, že bych mohl splnit jeho sen. Pokusit se zas jednou o ty zlaté úhoře. Jet do kraje dětství, kde ještě žije převozník strejda Prošek, který mi poradí, jak na ně jít. Jel jsem tedy vláčkem. Čtyři dny a čtyři večery jsem chodil z Branova k Berounce jak blbej a nakonec jsem si řekl, že to vzdám jak Napoleon v prohraný bitvě u Waterloo. Řeka byla nemožně mrtvá. Spíš na koupání než na rybaření, teplá jak kafe, a nebe bylo hladký a vybledlý jako rakovnický mejdlo. Nikde jsem neviděl rybu, jenom rybí potěr si hrál v krajích na projížděnou a na šplouchandu. Pojedu domů o den dřív. Přestanu už konečně bláznit s těmi zlatými úhoři, kteří neexistují."

Postavy

V obou sbírkách se vyskytují stejné hlavní postavy. Tatínek, vlastním jménem Leo Popper je člověk se smyslem pro humor. Je posedlý svými sny, které se však velice těžko dají splnit. Už jen jeho židovství je obrovskou překážkou, ale rozhodně se nenechává odradit neúspěchy. Během války se stal pro syny hrdinou a skvělým otcem. Maminka Herma Popperová je velmi tolerantní a Leovi vše odpouští. Další postavou je "Král" pytláků strejda Prošek, u kterého tráví větší část prázdnin a jeho vlčák Holan cvičený pro lov srn. Hugo, Jiří a jejich nejmladší bratr a zároveň vypravěč Ota Pavel.

Filmové pojetí

Smrt krásných srnců

Svět OTY PAVLA - to je především svět jednoduché životní pravdy, opravdových lidí a přírody, jíž ovšem musí člověk rozumět, aby pochopil její hloubku a velikost. A právě o atmosféru tohoto světa šlo režiséru Kachyňovi především. Mnohé musel domýšlet, zejména při líčení života rodiny Popperových před válkou. Zachycuje tu eskapády tatínka Lea, který působí jako agent firmy Electrolux, a zároveň nádherné chvilky strávené na břehu Berounky v chalupě převozníka Proška. Tatínkovo fanfarónství se pod tlakem doby mění, ale jeho vitalita se plně projeví v době okupace, kdy téměř před očima němců vyloví svůj bývalý rybník a s nasazením života obstará srnčí maso, aby jeho děti měly šanci přežít koncentrační tábor.

Zdroje

Bohumil Svozil http://www.slovnikceskeliteratury.cz

Česká televize http://www.ceskatelevize.cz/

Databáze knih.cz http://www.databazeknih.cz

Distributor filmu; http://www.bontonfilm.cz

LUSTIG, Arnošt a Doslov František CINGER. Okamžiky s Otou Pavlem. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2010. ISBN 978-802-0421-395.

PAVEL, Ota. Fialový poustevník , Smrt krásných srnců ,. 1.vyd., (Smrt krásných srnců 3. vyd. =. Praha : Mladá fronta , 1977. 187 s.

SÝKOROVÁ, Tereza. Smrt krásných srnců: Dějová linie. In: [online]. [cit. 2014-11-19]. Dostupné z: http://www.zapnimozek.cz

Trochová Lenka, http://home.tiscali.cz