Masarykova univerzita v Brně
Filozofická fakulta
Ústav české literatury a knihovnictví
Kabinet informačních studií a knihovnictví
Seminární práce k předmětu VIKBA03 Informační prameny v kulturním kontextu
OBSAH:
Slovo absurdita (z lat. absurdus, nelibozvučný, nesmyslný) označuje protismyslnost, nesmyslnost, vnitřní spornost, rozpornost lidské existence.1
Je to také pojem označující zbytečnost, bezpříčinnost, něco, co nemá určeno začátek ani konec, něco nahodilého, náhodného. V hovorovém jazyce může ale „absurdní“ znamenat také „směšný“.
Absurdnem a absurdními situacemi se zabývali existencialisté, podle kterých je absurdnost neodmyslitelnou složkou lidského bytí. Neboť: existovat znamená žít absurdně. Být k nebytí- žít k smrti.2
Lidský osud je tedy zbaven smyslu, protože existence člověka vždy končí smrtí. Mezi typické představitele existencialismu v literatuře patří např. francouzští autoři Jean-Paul Sartre či Albert Camus.
Absurdní situace jsou také častými náměty dramat. Zde můžeme uvést např. Samuela Becketta, Jeana Geneta či Eugèna Ionesca, na kterého bych se ve své práci chtěla nejvíce zaměřit. V české literatuře byl nejvýznamnějším absurdním dramatikem Václav Havel.
1ABZ slovník cizích slov. [online]. [cit. 2014-11-24]. Dostupné z: http://slovnik-cizichslov.abz.cz/web.php/slovo/absurdita
2SUS, Oleg. Metamorfózy smíchu a vzeku. 2. vyd. Brno: Blok, 1965, s. 43.
Literární existencialismus, ze kterého absurdní divadlo v podstatě vychází, se inspiroval myšlenkami představitelů existenciální filozofie, která vznikla po první světové válce v Německu. V tomto období (a ještě silněji v období po druhé světové válce) se právě rozšířil pocit nesmyslnosti lidského života, podporovaný ztrátou náboženské víry. Ukazuje člověka, jenž je ohrožen moderní civilizací, kterou sám stvořil, ale které nerozumí. Vyjadřuje pocity bezmoci osamoceného člověka a ztrátu schopnosti dorozumět se s ostatními lidmi.
Jak již bylo zmíněno, absurdní divadlo se snaží vyjádřit nesmyslnost lidské existence. V tom se nijak neliší od cíle existenciálních autorů, avšak absurdní dramatikové jdou dále, neboť na rozdíl od nich se snaží své vyjadřovací formy uvést v soulad se sdělovanými zkušenostmi. Absurdní divadlo tedy nediskutuje o absurditě lidské existence, ale znázorňuje ji pouze jako fakt. Zpravidla mu chybí souvislý děj i zápletka. Absurdnímu divadlu nejde ani o sdělování informací, o zobrazování lidských problémů, ani o hlásání tezí, ani o ideologické diskuze, a proto ani nepopisuje události, ani nezobrazuje osudy a dobrodružství jednajících osob. Je divadlem situačním, nikoli dějovým.3
3ESSELIN, Martin. Podstata, tradice a smysl absurdního divadla: Kapitoly z knihy Absurdní divadlo. 1. vyd. Libor Štukavec. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1966, s. 53.
Eugène Ionesco je jedním z nejvýznamnějších a nejhranějších představitelů absurdního divadla. Mimo dramat psal také básně, eseje a literární kritiky.
Narodil se 26. Listopadu 1909 ve Slatině, v Rumunsku. Někde se můžeme setkat i s datem 1912, což je ale pouze hojně rozšířený omyl, který roznesl samotný autor, aby vypadal mladší. Krátce po jeho narození se rodina přestěhovala do Paříže.
Roku 1916 otec odešel zpět do Rumunska, zatímco matka s dětmi zůstala v Paříži. Rodině se přestal ozývat a dokonce se v Rumunsku znovu oženil. Po rozvodu byly děti (Eugène a jeho sestra Marilina) přisouzeny jemu. Eugènův vztah s otcem se ale neustále zhoršoval a stejně špatné vztahy měl i se svou sestrou a nevlastní matkou. Eugène proto v r. 1926 odešel zpět za matkou.
Eugène Ionesco sám definoval své pojetí absurdity: Absurdní divadlo je něco, co nemá cíl… Je-li člověk odtržen od svého náboženského či metafysického kořene, pak je ztracen a všechno jeho počínání je nesmyslné, zbytečné, udušené.
4
Divadelní tvoru chápal jako projekci svého vnitřního světa na scénu. Inspiroval se především vlastními pocity úzkosti, sny či vnitřními protiklady.Pomíjivost a krátkost pozemské existence, osamělost individua, nevyhnutelnost smrti, problematika veškeré lásky, prázdnota měšťáckého živobytí- taková jsou Ionescova témata.
5
Plešatá zpěvačka (La Cantatrice chauve)
Svůj dramatický debut pracovně nazval Angličiny pro samouky. Inspirací mu byla učebnice angličtiny s jejími nicneříkajícími frázemi. Pomocí parodie, satiry a karikatury poukazuje na absurditu jazyka a nemožnost komunikace mezi lidmi.
O konečný název se zasloužil představitel jedné z postav, který při zkoušce popletl text. Místo aby řekl „institutrice blonde“ (blonďatá učitelka), vyšlo z jeho úst „cantratrice chauve“ (plešatá zpěvačka). Ionesco okamžitě zareagoval: „Tohle je název hry!“
Ukázka, v níž jsou poprvé přítomni manželé Martinovi:
PAN MARTIN: Promiňte paní, ale zdá se mi, jestli se nemýlím, že jsem se s vámi už někde potkal.PANÍ MARTINOVÁ: Mně se, pane, také zdá, že jsem se s vámi už někde potkala.
PAN MARTIN: Nezahlédl jsem vás náhodou už někde? Snad v Manchesteru?
PANÍ MARTINOVÁ: To je docela dobře možné. Pocházím z města Manchesteru. Ale nevzpomínám si dobře, pane. Nemohu říci, zda jsem vás tam zahlédla, nebo ne!
PAN MARTIN: Můj Bože, jak je to zvláštní! Já také pocházím z města Manchesteru, paní!
PANÍ MARTINOVÁ: Jak je to zvláštní!6
4IONESCU, Eugen. Neznámý Eugen Ionescu. Praha: Česko-rumunská společnost, 2004, s. 8. Knižnice Česko-rumunské společnosti, 10. pub., ISBN 8090294774.
5ESSLIN, Martin. Smysl nebo nesmysl?: Groteskno v moderním dramatu. 1. vyd. František Vrba. Praha: Orbis, 1966, Pohled do propasti- Groteskno v současném francouzském dramatu, s. 93.
6IONESCU, Eugen. Plešatá zpěvačka: Židle. Vyd. 1. Překlad Ivan Zmatlík, Vladimír Mikeš. Praha: Artur, 2006, s. 6. Edice D, sv. 25. ISBN 8086216691.
Absurdní divadlo bezesporu má své místo v historii divadla 20. století. Jeho svébytný styl jednoznačně nemusí sedět každému, ale pokud pochopíme, že za zdánlivými nesmysly se skrývají nejrůznější poselství a budeme mít snahu jim porozumět, myslím, že přínos absurdního divadla jistě oceníme.
Ve své seminární práci jsem se zaměřila zejména na Eugèna Ionesca, kterého považuji za jednoho z nejlepších absurdních dramatiků vůbec.