Bohumil Hrabal
jeho život a tvorba
1. Úvod
V nedávné době proběhly oslavy 100 let od narození Bohumila Hrabala. Jeho jméno i tvorba mají své pevné místo v české literatuře i v srdcích čtenářů. „Bohumilu Hrabalovi kupodivu nevadilo, že jeho knížky vycházejí v oficiálním nakladatelství i v samizdatu. Řekl mi tenkrát, že ty jeho knihy se jednou přiloží k sobě, stisknou se dohromady jako pravá a levá ruka a teprve jejich otištění do sebe vydá skutečnou pravdu sdělení. Abych jeho pohled zcela pochopil, názorně mi to předvedl. Píše se rok 2014, sto let od Hrabalova narození, a my máme konečně možnost věci spojit a překlenout, vidět je spíše v jednotě než v protikladech, pochopit sdělení a znovuobjevit dílo jednoho z největších českých spisovatelů dvacátého století.“
2. Život Bohumila Hrabala
Bohumil Hrabal se narodil jako občan rakousko-uherské monarchie na Moravě, v tradiční spirituální entitě geografického území země „Čechy a Morava“, v oblasti nešťastného strategického významu evropské politiky. Se svým národem prožil několik dramatických revolučních změn a zvratů, měnili se i hranice území. Po rozpadu Rakouska-Uherska vyrůstal v době počátků a za rozkvětu první Československé republiky mezi roky 1918 – 1939, druhou světovou válku prožil jako železničář a výpravčí vlaků v zemi, kterou němečtí okupanti nazývali Protektorát Čechy a Morava. V roce 1945 zažil Hrabal jako mladý muž osvobození Rudou armádou a znovuvzkříšení Československa, aby byl záhy (v únoru 1948) nucen prožívat dvaačtyřicetiletou hlubokou a tuhou sovětskou nadvládu představovanou českými komunisty, jež byla sice „pražským jarem“ 1968 mírně liberalizována, ale o to více po následném srpnovém vpádu sovětských vojsk téhož roku utužena Husákovou normalizací po roce 1970. V červnu 1987 je Bohumil Hrabal opět po sedmnácti letech přijat do Svazu českých spisovatelů. Pro Hrabala to rozhodně nebyla žádná pocta, satisfakce… Naopak, Svaz spisovatelů potřeboval skutečného spisovatele, který by se mohl prezentovat doma i v zahraničí. A navíc poukázal na to, že Hrabal u nás publikuje! Možná tak Státní bezpečnost a ministerstvo vnitra dospěli k cíli svého snažení – mohli si odškrtnout, že přijetím do svazu se z Hrabala stal spisovatel. V březnu 1989 uděluje Český literární fond Bohumilu Hrabalovi medaili Vítězslava Nezvala za osobitý vklad rozvoji české literatury. 6. května 1989, těsně po návratu z USA, je Hrabalovi udělen titul zasloužilý umělec. Znovuzrození demokratické České republiky (po roce 1989) se Hrabal dočkal již jako stařec. Do hrobu si na místo Nobelovi ceny za literaturu, na niž byl navrhován, kromě rozličných zahraničních prestižních cen i domácích řádů odnesl Státní cenu Klementa Gottwalda.“
3. Tvorba a postavy
Hrabalův život je ve skutečnosti beze zbytku vstřebala jeho literatura; osobně byl plachý, pronásledovaly jej neustále „totální strachy“, půda pod jeho nohama nikdy nebyla pevná, do kontaktu se životem se musel nutit tím, že si předepisoval „umělé osudy“ a obsazoval je do rolí, jež v nejmenším nebyly na míru jeho osobní dispozici. Jeho životní pozice byla pozicí diváka a – jak sám neustále připomínal – zapisovatele: jeho úkolem bylo neustále zapisovat obrazy života, ať už se vynořovaly před jeho vlastníma očima či stoupaly z vyprávění druhých. Základní tendencí, již lze v průběhu období pozorovat, je Hrabalova snaha najít vyrovnání mezi lyrickým základem svého vidění (okouzlením, údivem, nezničitelnou touhu po platónském „plození v krásném“) a brutalitou životní prózy, již mu poskytla nová prostředí. Hrabal jistě není moralistou: těžko bychom v celém jeho díle hledali jednoznačného „kladného hrdinu“ nebo alespoň „ideální“, „ušlechtilý“ lidský typ (přízračnou výjimkou je tu pouze Miloš Hrma z Ostře sledovaných vlaků, respektující určitou žánrovou konvenci: i ten je ovšem znejistěn svou pubertální nezralostí). Hrabala zjevně zajímají více „problematické“ než takzvaně „ryzí“ charaktery, a rozhodně ho více zajímají lidé „průměrní“ než „nadprůměrní“. Pravidelně ho však nezajímají svou případnou patologií, ale tím, že v nich z hlediska society, do níž jsou ponořeni, přece jen lze zaregistrovat nějaký cenný rys, který je právě oním bodem, jímž člověk vystupuje ze své samoty a ze svého egoismu a jenž mu umožňuje žít ne-li pro druhé, alespoň s druhými. Hrabalovy postavy, často co do osobních charakteristik jsou velmi málo konkrétní, žijí zpravidla jen svým vyprávěním. Jejich monology však nejsou jen matným odleskem života, vyprávět pro ně znamená aktivitu, jež je bezprostřední součástí života (vyprávění je pro ně v jistém smyslu otázkou života a smrti). Z hlediska evropských souvislostí lze připomenout, že podobně existenciální důležitost připisuje lidské řeči snad jen jediný Hrabalův současník Samuel Beckett.
4. Díla a jejich zpracování
Hrabal během svého života napsal přes čtyřicet děl, mezi ty nejznámější patří Perlička na dně, Pábitelé, Taneční hodiny pro starší a pokročilé, Ostře sledované vlaky, Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet, Kopretina, Automat svět, Morytáty a legendy, Poupata, Domácí úkoly, Slavnosti sněženek, Městečko, kde se zastavil čas, Krasosmutnění, Každý den zázrak, Obsluhoval jsem anglického krále, Příliš hlučná samota, Harlekýnovy miliony, Život bez smokingu, Svatby v domě, Ze zápisníku zapisovatele. Mnoho děl bylo přeloženo do různých jazyků - angličtiny, bulharštiny, dánštiny, finštiny, francouzštiny, holandštiny, chorvatštiny, islandštiny, italštiny, katalánštiny, maďarštiny, němčiny, norštiny, portugalštiny, polštiny, rumunštiny, řečtiny, slovenštiny, slovinštiny, španělštiny, švédštiny, ale i mimoevropských, například hebrejštiny nebo turečtiny. Některá díla byla postupem času zfilmována - Fádní odpoledne, Perlička na dně, Smrt pana Baltazara, Podvodníci, Dům radosti, Automat svět, Romance, Sběrné surovosti, O kočkách, beatnících a všeličems jiné, Skřivánci na niti, Mořská panna, Slavnosti sněženek, Obsluhoval jsem anglického krále, Andělské oči, Příliš hlučná samoty a samozřejmě Postřižiny a Ostře sledované vlaky, za které dostal Bohumil Hrabal a Jiří Menzel Státní cena Klementa Gottwalda v dubnu 1968. Jiná díla byla přepsána do formy scénářů, jiná byla přepracována jako divadelní představení.
5. Sonety
V Hrabalově obsáhlé tvorbě můžeme najít i soubor třinácti sonetů, které vznikly během šedesáti dní. Barvotisky, jak autor svůj soubor sonetů pojmenoval, psal Hrabal pod tlakem. Cítil, že jedna jeho polovina života už skončila a začíná druhá. Hrabalovy sonety nejsou zrovna milostná poezie, právě naopak – jejich drsná intonace vyvolává emoce v době, která emoce ztratila. Je to soubor příběhů a básní, ale také svědectví z doby padesátých let dvacátého století. Mezi ně patří například Redakční středisko, Naproti Černé růži, Krásné Poldi, Židovský hřbitov, Mariánské náměstí nebo Restaurace U Zlatého tygra.
6. Postřižiny
Dílo Postřižiny je zvláštní tím, že se zde autor poprvé pokusil o ztvárnění ženského pohledu na svět, charakteristický vnímavostí, tušením souvislostí a citovou empatií. Pro ženu – jak ji vidí Hrabal – je ritualizace těch nejvšednějších úkonů věcí jednoduchou a téměř samozřejmou. Právě tato ritualizace života, jenž činí ze života jednu nekonečnou slavnost, jak také hlavním tématem Postřižin. Hned na první straně textu je takto dlouze ritualizován obraz večerního setkání s mužem u společného stolu ve světle petrolejové lampy a obraz rodinné intimity vůbec (Marie je tu interpretována v klíči ženy – strážkyně ohně). O kus dále následuje bujný obraz zabíjačky, emblematický karnevalový obraz smrti, jež žijí (Marie v klíči bakchantky). A do třetice je vzápětí popsán obřad česání (Marie jako Afrodita). Marie hraje zcela bezpochybně všechny tyto ženské role, a nejen je: noří se do vln dřevěné vany ve sladovně jako rusalka a stoupá se strýcem Pepinem na větrný vrchol pivovarského komína v „lyricko-komické parodii Nanebevstoupení“. Je ztělesněním samotné životní anarchie, je řečištěm proudu metamorfóz, „miluje náhodu a nepředvídatelnou událost a podivuhodné setkání“ a je stále ochotna začít znovu, začínat „nový život“. Proti tomuto proudnému ženskému principu postavil Hrabal mužský princip, rozepsaný do alternativy korektního, zodpovědného a mlčenlivého Francina a bláznivého, nezodpovědného a mnohomluvného Pepina.
7. Ostře sledované vlaky
Novela Ostře sledované vlaky je příběh nejen o lásce, ale i smrti. Na jedné straně je láska mladé dvojice - Miloše Hrmy a Máši, na druhé straně je smrt a tragická nesmyslnost války. Děj knihy se odehrává na malé železniční stanici v atmosféře druhé světové války. Na konci příběhu umírá Miloš, postřelený německým vojákem, co hlídal vlak vezoucí munici na frontu, který pak umírá také vedle Miloše jako obyčejný člověk bez vyznamenání a vysokých hodností. Autor ve svém díle odmítá válku a nesmyslnost vraždění, skoro až ve svém díle hlásá humanismus a pacifismus. Hrabal nežil ve svém osobním světě, ale v souvislosti doby a ve střetu s ní. Byl ovlivněn nejen existencialismem, přáteli, lidmi z hospod, ale i hudbou a výtvarným uměním. Hrabal nikdy nebyl vyznavačem jednoho uměleckého směru, každý vliv proměnil až k nepoznání, tudíž těžko říci, co bylo rozhodující v tomto díle.
8. Závěr
„Dvanáctého února 1997 bylo vše smrtelné z ostatků Bohumila Hrabala nabídnuto plamenům ve velké obřadní síni krematoria v Praze – Strašnicích. Davy jeho čtenářů obřadní síň zcela zaplnily – z vlády jen ministr kultury. „Bohumil Hrabal nezemřel, pouze přestal psát,“ řekl ve smuteční řeči profesor František Dvořák. „Kdyby zemřel nejen ve Francii, ale kdekoliv ve světě spisovatel tak srostlý s vlastní zemí jako Bohumil Hrabal, vyhlásí vláda národní smutek. […]milý příteli, drahý pane presidente, vím, že jste nemocen, ale nemohla se přijít za vás rozloučit s, jak říkáte, panem Hrabalem Vaše paní nebo kdokoliv z kanceláře? Byla to pro mne velká rána, stejně jako nepřítomnost kněze,“ napsal básník a výtvarník Jiří Kolář, který na pohřeb přítele přiletěl z Francie. „Jendou bude zapomenuta ruská okupace a o těch letech se bude říkat, to byla velká doba české kultury, kdy žil Bohumil Hrabal, který tehdy napsal Obsluhoval jsme anglického krále a Příliš hlučnou samotu,“ řekl Milan Kundera pařížskému zpravodaji ČTK v souvislosti s Hrabalovým úmrtím. „…je nepřirovnatelný a nemá ve světě obdoby.“
Zdroje
- KROUTVOR, Josef. Setkání s Hrabalem: vzpomínky & eseje. 1. vydání. Praha: Pulchra, 2014, 166 s. Eseje, sv. 20. ISBN 978-80-87377-99-4
- MAZAL, Tomáš. Spisovatel Bohumil Hrabal. 1. vydání. Praha: Tors, 2004, 451 s. ISBN 80-7215-556-2
- PELÁN, Jiří. Bohumil Hrabal: pokus o portrét. 1. vydání. Praha: Torst, 2002, 72 s. Svazky úvah & studií. ISBN 80-7215-177-0
- POEATA, Claudio a Václav KADLEC. Bibliografie, dodatky, rejstříky. 1. vydání. Praha: Pražská imaginace, 1997, 508 s. Sebrané spisy Bohumila Hrabala, sv. 19. ISBN 80-7110-166-4
Seminární práce k předmětu VIKBB 03 - Informační prameny v kulturním kontextu
Autor: Růžičková Martina
Počet znaků: 10 238
Datum: 20. 11. 2014