Píka Heliodor Prokop
Heliodor Prokop Píka* 3. 7. 1897 Štítina u Opavy - + 21. 6. 1949 Plzeň-Bory
Legionář na frontách 1. světové války, velitel štábního pluku v bojích proti Maďarům na Slovensku, pobočník náčelníka Hlavního štábu čs. armády v Praze, čs. vojenský atašé u rumunského dvora a Turecké republiky, v Radě obrany státu plukovník generálního štábu, zakladatel odbojové organizace Obrana národa a zpravodajské ústředny Dona, náčelník Čs. vojenské mise v SSSR, brigádní generál, 1. oběť komunistické zvůle.
Pocházel ze smolkovského rodu, kde se tradičně provozovalo kolářské řemeslo. Také jeho otec Ignác (* 17. 9. 1866), syn koláře Antonína Píky a Johany, roz Starečkové ze Zbyslavic, se věnoval kolářskému řemeslu. Oženil se 17. 5. 1892 s Johannou (* 16. 3. 1866), dcerou smolkovského domkaře Antonína Valáška a jeho ženy Johanny, roz. Kurkové. Koupili dům ve Štítině u Opavy a přestěhovali se tam. Narodily se jim následující děti: Josef (1893), František (1895), Heliodor Prokop (1897), Matěj (1902), Marie (1904) a Anděla (1906).
Syn Heliodor byl vyhodnocen jako nejnadanější žák štítinské školy, a proto mu rodiče i za cenu odříkání umožnili studium na českém gymnáziu v Opavě. V r. 1914 mu zemřel otec, a tak byl nucen studium přerušit a nastoupit do zaměstnání jako lékárnický praktikant v Novém Bydžově. Po vypuknutí 1. světové války narukoval 14. 10. 1915 k 15. domobraneckému pluku v Opavě. Tam dodatečně úspěšně složil maturitní zkoušku a posléze absolvoval školu záložních důstojníků c. a k. rakousko-uherské armády. V dubnu 1916 se svým plukem odešel na ruskou frontu a tak definitivně opustil svůj rodný kraj. 26. 7. 1916 přešel u Berestečka do ruského zajetí a v zajateckém táboře Paratské závody u Kazaně se přihlásil do Československé brigády na Rusi. S ní 2. 7. 1917 svedl vítěznou bitvu u Zborova proti oddílům ústředních mocností.Potom v řadách 1. čs. divize nově zbudované v Bobrujsku podstoupil transport přes Sibiř a Murmansk posílit bojové linie čs. legií ve Francii, kde byl zařazen u 21. čs. pěšího pluku jako plynový důstojník a plukovní lékárník. V lednu 1919 zasáhl do bojů o Těšínsko a v dubnu 1919 bojoval na Slovensku proti Maďarům jako spojovací důstojník a velitel štábního pluku. Po skončení bojových povinností se věnoval dalšímu studiu. Absolvoval výcvikový pěchotní kurz v Milovicích (1919), pěchotní vojenskou školu a válečnou akademii ve francouzském St. Cyru (1920), Vysokou školu válečnou v Paříži (1928). Již v srpnu 1923 byl přidělen k 5. oddělení Hlavního štábu čs. armády v Praze pro problematiku ženijního a pěchotního školství a od září 1929 tam působil na 1. organizačním oddělení jako taktický pobočník náčelníka štábu.
V Hranicích, kde od r. 1922 vykonával funkci zástupce velitele Vojenské akademie, se 30. 12. 1922 oženil s Marií (x 25. 2. 1895), dcerou rolníka Jana Sehnala z Opatovic a jeho manželky Anežky, roz. Vývodové. Měli spolu jediné dítě, syna Milana.
V l. 1932 - 37 působil jako čs. vojenský atašé u rumunského královského dvora a Turecké republiky, v době fašistického ohrožení republiky byl v r. 1937 povolán na generální sekretariát Rady obrany státu do Prahy ve funkci plukovníka generálního štábu. Po Mnichově vedl 3. 3 . 1939 v Londýně tajná jednání o záchranu čs. zbraní před okupanty, zorganizoval zpravodajskou skupinu z důstojníků Hlavního štábu a přispěl ke vzniku odbojové organizace Obrana národa. 29. 3. 1939 přešel do Rumunska, kde organizoval přechody čs. vojáků do zahraničí a vytvořil zpravodajskou ústřednu Dona. Po německém útoku na Rusko se stal náčelníkem Čs. vojenské mise v SSSR a organizoval výstavbu 1. polního praporu, 1. a 2. brigády a 1. čs. armádního sboru. Prosazoval důsledně zájmy ČSR a její exilové vlády v Londýně. Pro svou kvalifikovanost a demokratičnost si získal sympatie sovětských důstojníků, ale zato vzbudil antipatie v členech moskevského vedení - Gottwalda, Svobody, Fierlingera, Nejedlého a dalších, ovládaných NKVD. Po válce byl Píka jmenován 1. zástupcem náčelníka hlavního štábu čs. armády a s V. Clementisem v r. 1946 zastupoval ČSR na mírové konferenci v Paříži. Po komunistickém převratu byl 5. 5. 1948 zatčen, křivě obžalován ze špionáže a 21. 6. 1949 popraven oběšením ve věznici Plzeň - Bory. Stal se tak prvou obětí komunistický politických vražd. 19. 12. 1968 byl rehabilitován v plném rozsahu a 8. 5. 1991 mu prezident V. Havel in memoriam propůjčil Řád Milana Rostislava Štefánika III. třídy.
PhDr. Josef Gebauer
Publikováno dne 26.6.2006
