Manželé Kytlicovi žili se synem Jaroslavem nedaleko Žamberku na samotě Kněžeství. Františkova sestra pracovala před válkou pro místní židovskou rodinu Hostovských. V prosinci 1942 se Jan Hostovský, tehdy dvaadvacetiletý mladík, rozhodl, že neuposlechne předvolání a do transportu s cílem ghetto Terezín nenastoupí. Začal se skrývat v žamberských lesích, kde ho našel bývalý důstojník polské armády Eduard Pietraszyn, který uprchl z německého zajetí a skrýval se na samotě u Kytlicových. Ti poskytli úkryt a jídlo i Janu Hostovskému. V časech, kdy právě nehrozilo nebezpečí, pobývali oba muži s rodinou Kytlicových v jejich chalupě. V období heydrichiády se konaly časté domovní prohlídky a razie, a tehdy se Jan a Eduard ukrývali v lesích. Při jedné z akcí gestapa třináctiletý Jaroslav Kytlic odvedl Jana Hostovského k Haně Šustové, která jej schovala v sanatoriu Albertina v Žamberku, kde pracovala jako ošetřovatelka. Jan Hostovský se poté vrátil zpět na samotu Kněžeství, ale setkání s Hanou se stalo osudovým. V srpnu 1943 je na chalupě u Kytlicových tajně oddal evangelický farář, manželům se v listopadu 1944 narodila dcera. Kytlicovi si dobře uvědomovali nebezpečí, které jim všem hrozilo, přesto ukrývali Jana Hostovského až do konce války. Za své statečné chování obdrželi všichni tři v roce 2001 od památníku Yad Vashem ocenění Spravedlivý mezi národy.