Schizofrenie

20.05.2007


Schizofrenie

Úvod

Schizofrenie postihuje 0,8 - 1,5% populace (= odhad celoživotního rizika onemocněním); vzniká
obvykle mezi 20. a 40. rokem věku.

Schizofrenie má dědičné pozadí, které však není dosud dostatečně poznáno. Více než 60% nemocných má
negativní rodinnou anamnézu co do výskytu schizofrenního onemocnění. Celoživotní riziko onemocnění
je vyšší (7-9%) pro blízké příbuzné - děti a sourozence. Odhaduje se, že vlohy k onemocnění jsou ze
76% pod genetickou kontrolou. Souběžný výskyt onemocnění u obou dvojčat byl zjištěn u 46%
jednovaječných a u 14% dvojvaječných dvojčat.

Mezi geneticky podmíněné biologické charakteristiky spojené se schizofrenií může patřit např. 1)
nižší aktivita monoaminoxidasy v trombocytech (což je ale nespecifický marker); 2) porucha
sledovacích očních pohybů, která se někdy bere jako pleiotropní manifestace genu pro schizofrenii
(trhavý oční pohyb se vyskytuje u asi 8% celkové populace, ale u schizofreniků osmkrát častěji).
Nebyl dosud určen jednoznačný biologický (tedy ani genetický) marker schizofrenie, i když
-hydroxylasy,bbyla navržena řada kandidátů (aktivita MAO, aktivita dopamin- aktivita
katechol-O-metyltransferasy, koncentrace 5-hydroxyindoloctové kyseliny v mozkomíšním moku, hladina
makroglobulinů v séru, sérová kreatin fosfokinasa a jiné - viz Tabulka).

Není jasné, zda je schizofrenie jedním onemocněním s různými příznaky, nebo zda se jedná o skupinu
chorob.

Předpokládá se, že pozitivní psychotické příznaky vznikají nadměrnou činností určitých neuronálních
soustav, zatímco negativní příznaky jsou zřejmě důsledkem snížené činnost těchto systémů.

(podle Libiger J.: Schizofrenie. Praha, Psychiatrické centrum 1991. 134 s. - „Zprávy“ č. 109)

Anatomické změny

Až do poloviny 70. let nebyla shoda o existenci charakteristických anatomických změn v mozcích
schizofreniků. Teprve díky počítačové tomografii, magnetické rezonanci a pozitronové emisní
tomografii byly zjištěny anatomické změny mozku jednoznačně doprovázející schizofrenii: širší rýhy
mezi závity mozkové kůry, větší mozkové komory, zmenšené vnitřní části spánkových laloků, změny v
částech mezimozku, bazálních ganglií a částech mozečku. Ve vnitřních částech spánkových laloků a v
čelní mozkové kůře byly zjištěny skupiny neuronů, které sem zřejmě během vývoje špatně doputovaly.

U jednovaječných dvojčat, z nichž jedno bylo postiženo schizofrenií, byly zjištěny odchylky ve
stavbě i činnosti mozku, hlavně ve vnitřních částech levého spánkového laloku a v prefrontální
kůře.

Vývojová teorie schizofrenie

Vývoj mozkové kůry probíhá tak, že nervové buňky putují ze zárodečné vrstvy na místo určení.
Pomáhají jim v tom vodící vlákna a dočasná ploténka nervových buněk. Zjistilo se, že v čelní
mozkové kůře schizofreniků dochází k těmto odchylkám: 1) poruše putování jednoho druhu nervových
buněk do mozkové kůry; 2) poruše „programového zániku“ nervových buněk dočasné ploténky.

Vývojová teorie schizofrenie: příčinou onemocnění jsou změny stavby a činnosti mozku způsobené
poruchami ve vývoji mozku. Tj., změněná činnost odpovídajících genů vede k tvorbě odchylných
neuronů, jejich odchylnému počtu i odchylnému putování a zapojování. Vznikají tak neuronální mapy,
které se při plném zatížení (konec puberty, raná dospělost, ...) mohou projevit schizofrenními
příznaky.

Anatomické změny mozku provázející schizofrenii se objevují před vypuknutím klinických příznaků. V
průběhu onemocnění se tyto změny většinou nezhoršují a léčba na ně nemá vliv.

Pozn.: Uvedené skutečnosti a teorie se vztahují jen na část schizofrenií.

(podle Koukolík F.: Mozek a jeho duše. Praha, Makropulos, 1995.)

Dopaminová hypotéza

Východiska dopaminových hypotéz:
 1. psychózu lze aktivovat psychostimulancii, která jsou agonisty dopaminu (např. d-amfetamin,
meskalin, LSD-25); jedná se zřejmě o látky vhodné pro vyvolání modelového psychotického stavu;
objev antipsychotických léčiv reserpinu a chlorpromazinu ukázal, že schizofrenii lze léčit také
chemickou cestou;
 2. společným znakem látek účinných při terapii schizofrenie (neuroleptik) je jejich působení na
dopaminergní systém; skoro všechny léky přitom ovlivňují pozitivní příznaky, pravděpodobně tím, že
blokují účinky dopaminu v určitých oblastech mozku;
 3. neuroleptika zvyšují obrat dopaminu; může se jednat o důsledek 1. blokády postsynaptických DA
receptorů, 2. nedostatečného počtu či citlivosti inhibičních DA autoreceptorů na buněčných tělech;

4) nebyl prokázán zvýšený obrat DA u schizofreniků (nezměněné hladiny homovanilové kyseliny nebo
dihydroxyfenyloctové kyseliny v likvoru; nezměněné hladiny DA a jeho metabolitů v mozcích zemřelých
schizofreniků, ani v plasmě schizofrenních pacientů; nezměná aktivita enzymů podílejících se na
syntéze a degradaci DA).


Dopaminová hypotéza schizofrenie: psychotické symptomy u schizofrenie jsou vztaženy k dopaminergní
hyperaktivitě v mozku. Hypotéza byla dále upřesněna na základě bodu 4. tak, že hyperaktivita DA
systémů spojená se schizofrenií je důsledkem zvýšení citlivosti a počtu D[2] receptorů. Tato
zvýšená aktivita se může týkat jen určité oblasti mozku.

Vzhledem k mnoha nejasnostem a rozporům dosaženým při ověřování dopaminové

hypotézy, byly zkoumány i hypotetické vztahy dalších neuromediátorových systémů ke schizofrenii -
noradrenergního (degenerace NA systému v důsledku nedostatečné konverze DA na NA způsobené
-hydroxylasy), serotoninergního (blokáda 5-HTbsníženou aktivitou dopamin-[2] receptorů, např.
klozapinem) a některých peptidergních systémů. Ve vztahu k metabolismu monoaminových neuromediátorů
jsou i změny v aktivitě monoaminoxidasy v trombocytech pozorované u určitých typů schizofrenie.