Přechod na menu, Přechod na obsah, Přechod na patičku
   
  ObsahLiteraturaRejstříkVerze pro tisk

Kapitola 4 Souvislá řeč a její členění

Zvuková řeč se realizuje v souvislých úsecích, které jsou takto nejen vytvářeny, ale i vnímány a interpretovány (srov. 2). Z fonetického hlediska (tedy z hlediska zvukové formy) se souvislá řeč člení na menší úseky, jejichž rozsah nelze přímo spojovat s významovým členěním promluvy. Nejmenší zvukové jednotky nemají obvykle ve významovém plánu výpovědi protějšek, teprve vyšší jednotky jsou uzavřené nejen z hlediska zvukového, nýbrž i obsahového (srov. 3).

Tabulka 4.1. Členění souvislé řeči

Ze zvukového hlediska se řeč členíZ obsahového hlediska se řeč člení
promluva
výpověď (vyslovená "věta")
výpovědní úsek (taktová skupina, promluvový úsek)
takt (přízvukový takt, fonetické slovo) 
 slovo (jako pojmenovávací jednotka)
 morfém a jeho morf (viz 3)
slabika 
foném a jeho realizace 

Poznámka

V jednotlivých případech může existovat korespondence takt – slovo (v češtině např. je substantivum obvykle samostatným taktem, má vlastní přízvuk – ale v předložkovém spojení vytvoří takt až s touto předložkou – ['pole] – ['na pole], v souvislé řeči třeba i s dalším nepřízvučným slovem ['na pole se 'nepojede]), slabika – slovo (u jednoslabičných slov), slabika – morfém (např. slabičná předpona) a třeba i foném (a jeho realizace) – morfém – slovo (např. české spojky a, i; předložky v, k, s, z). Ve slabičných jazycích (některé jazyky východní a jihovýchodní Asie) je vztah slovo – slabika pravidlem.

Prohlédněte si tabulku. Uvažte, zda najdete podobnou korespondenci i v jazycích, které studujete. Vyhledejte si příklady na "slova", která nejsou zvukově samostatná, "vážou" se s některými dalšími výrazy.

Ze zvukového hlediska jsou hranice významových celků v jazyce vyjadřovány obligatorně (u vyšších celků jako je promluva či výpověď) nebo alespoň potenciálně (hranice slova, hranice morfému). Prostředkem vyjádření jsou různé modely modulace souvislé řeči založené na síle, výšce, tempu řeči a pauzách (7.1, 7.2) nebo možnosti vzájemného ovlivňování hlásek (7.3). Jsou rozmanité a při jejich poznávání je třeba vycházet z vyšší úrovně zobecnění než je úroveň fonetická, patří vlastně až do popisu fonologického. Nepochybně je třeba počítat se dvěma zřetelnými typy zvukových signálů hranic jednotek.

Průběh intonace a pauza, potenciálně i absolutní, ukazuje na terminální předěl (juncture, disjuncture, dierém) oddělující promluvy, výpovědi a výpovědní úseky. Pro uživatele je signálem i věcná uzavřenost sdělení. Úsek mezi dvěma terminální předěly může být i samostatnou promluvou.

Potenciální pauza, pozice přízvuku v jazycích se stálým přízvukem, omezení vzájemného ovlivňování hlásek, často i možnost přesunu vzniklých jednotek v rámci výpovědi nebo možnost zapojení určitého ustáleného sledu slabik ("slova") do různých kontextů zvukově signalizuje vnější předěl. Vymezuje v podstatě hranice slova, ev. předložkového spojení, slova s jeho členem apod.

V rámci těchto jednotek může být přítomno další, jemnější členění, např. zvuková signalizace utváření slova z kořenů a afixů (vnitřní předěl). V chápání tohoto členění není jednota. Blíže viz 8.1.5.

4.1 Promluva, výpověď, výpovědní úsek

Promluva je celek řeči mezi dvěma absolutními pauzami. Z mimozvukových prostředků ji sjednocuje obsahová soudržnost (koherence) a jediný mluvčí. Z fonetického hlediska je dialog, ev. polylog sledem promluv (vzájemně navazujících obsahem), zatímco z textového hlediska jde o jediný (dialogický, polylogický) text. Délka promluvy je potenciálně neomezená.

Výpověď je obvykle menší než promluva, může však být i minimální promluvou. Z fonetického hlediska je vyznačena větnou intonací a relativními pauzami, mnohdy jen potenciálními. Je nositelkou intonačních prostředků modulace řeči – větného přízvuku a intonace (7.2).

Výpovědní úsek, též promluvový úsek, je součástí výpovědi. Kratší výpovědi toto členění nemají, v delších se úseky vytvářejí jako zvukový celek oddělený od ostatních potenciální vdechovou pauzou. Rozčlenění souvisí s obsahem úseku, neboť jeden větný úsek zahrnuje výrazy významově související, ale současně je limitován i dechovou kapacitou, která, jak ukázal výzkum, umožní ve spontánní promluvě úseky o rozsahu 5-10 slabik; předčítáme-li psanou předlohu, může vzniknout i úsek mnohem delší, je to však artikulačně náročné a pro percepci ne zcela výhodné. Zvukově je větný úsek modulován větným přízvukem na klíčovém slově a (nekoncovou, ev. koncovou) intonací (srov. 7.2). Větný úsek, zvaný v tradiční terminologii odvozené z poetiky též kólon, je nejmenší jednotka, u níž pozorujeme korespondenci mezi zvukovým a obsahovým členěním promluvy; hranice úseku se shodují s hranicemi výrazu.

← Předchozí 
Obsah
 Následující →