1 Delokalizace právních vztahů na internetu

Jedním z klíčových aspektů informační společnosti je existence informačních sítí, z nichž ústřední roli hraje celosvětová síť internet. Informační sítě jako takové, ať už bráno z hlediska technického či společenského, samozřejmě nejsou novým společenským fenoménem, ale rychlost a dostupnost komunikačních prostředků jejich vznik a vývoj významně podporují.

Nejdůležitější aspekt virtualizace sociálních sítí za užití mechanismů informační společnosti můžeme nejen z právního hlediska vidět především v oddělení obsahu těchto sítí od fyzické infrastruktury. Zatímco tedy v dopisní či telefonické komunikaci stále zohledňujeme kvantitativní aspekt místa nebo typu použité komunikační technologie, při komunikaci prostřednictvím služeb celosvětové informační sítě internet se nezajímáme o to, kudy naše komunikační spojení prochází, jakým prostředkem je realizováno a často nás nezajímá ani to, kde se fyzicky nachází adresát našeho sdělení.

Tento aspekt virtualizace informačních sítí můžeme označit stručně též jako delokalizaci společenských vztahů na internetu¹. Změna vnímání delokalizovaných vztahů nespočívá ani tak v tom, že by technika pouze pomáhala překonávat fyzické vzdálenosti mezi účastníky právních vztahů (stát nevyjímaje), ale že dnes dostupné a hojně užívané informační a komunikační technologie dokonce vyjímají fyzický odstup z relevantních faktorů mezilidské komunikace². Není to tedy vzdálenost, co by určovalo pravidla pro vzájemnou komunikaci, ale pouze její forma (záleží na tom, zda strany zvolí SMS, videokonferenci nebo třeba některý z instant messengerů).

Především soukromoprávní pojímání fenoménu delokalizace může na první pohled vypadat jako oprašování římskoprávní doktríny distančních kontraktů. Dokonce i právotvůrce používá výrazu „dálkový přístup“ pro označení komunikačních metod využívajících služeb informační společnosti. Dálka či distance se v právu zohledňovala a zohledňuje jednak z důvodu de iure přiznané důležitosti osobního kontaktu³, především však z důvodu souvislosti mezi fyzickou vzdáleností a rychlostí komunikace. Vzdálenost tedy podmiňovala užití takových komunikačních prostředků, které byly kromě omezeného rozsahu zatíženy též břemenem časové prodlevy.

Společenské vztahy včetně těch regulovaných právem, které vznikají nebo se realizují v prostředí celosvětové informační sítě, však ve skutečnosti dík použitým technologiím postupně ztrácí distanční aspekt. Ani účastníci těchto vztahů se vzájemnou fyzickou vzdáleností nezabývají – omezením v komunikaci jim je pouze požitá technologie.

S absencí fyzické vzdálenosti jako faktoru komunikace úzce souvisí i další výše naznačený aspekt delokalizace společenských vztahů, a to irelevantnost fyzického umístění subjektů a objektů právních vztahů vznikajících nebo realizovaných v prostředí informačních sítí. Služby celosvětové sítě internet ve spojení s komunikační infrastrukturou totiž umožňují (či dokonce ukládají) uživatelům zcela zapomenout na to, kde jsou například umístěni adresáti jejich sdělení, kde se nacházejí data, o něž mají zájem nebo odkud se někdo snaží zaútočit na jejich systém. Uživatele tak například často vůbec nezajímá (a technicky vzato ani zajímat nemusí), kde je fyzicky usazen poskytovatel jejich oblíbených služeb nebo kde je umístěna jeho komunikační infrastruktura. Namísto tradičních identifikátorů off-line světa, jakými jsou například poštovní adresy poskytující vyjma P.O. BOXů precizní informace o fyzické lokalizaci dotyčného subjektu, se tak používají adresy založené na doménových jménech. Takové adresy však nemají co do fyzického umístění subjektů prakticky žádnou vypovídací hodnotu.

Faktickou delokalizaci společenských vztahů v prostředí informačních sítí není možné brát per se jako negativní jev. Právě naopak, skutečnost, že informace mohou mezi subjekty proudit bez toho, aby byla vzájemná komunikace zatížena teritoriální bariérou, můžeme vidět jako veskrze pozitivní důsledek použití moderních informačních a komunikačních technologií.

Z hlediska právního je však delokalizaci třeba vidět naopak jako jeden z naprosto zásadních problémů aplikace práva v podmínkách informační společnosti. Faktická delokalizace společenských vztahů je totiž přímo rozporná s jedním z nejtradičnějších konceptů práva a současně s jedním z nejstarších principů mezinárodního práva veřejného, tedy s konceptem místní působnosti ve spojení s principem státní suverenity.

Je-li místní působnost práva vztahem mezi fyzickou lokalitou a právním pravidlem, pak v situaci, kdy fyzická lokalita je irelevantní kriterium, pozbývá tento koncept význam. Je-li pak státní suverenita vedle dalších znaků vymezena především územní výsostí, dochází v situaci ideálního stavu informační společnosti k tomu, že nad územím státu konstatujeme existenci jakési informační vrstvy, která je kvůli absenci možnosti lokalizovat informace imunní vůči této územní výsosti. Důvodem je fakt, že kyberprostor, jak naznačeno výše, nezná fyzické hranice⁵.

Možnosti řešení problému místní působnosti jsou v zásadě tři, a to

1. aplikace standardních kriterií místní působnosti v návaznosti na fyzickou lokalizaci informací
2. vytvoření nových kriterií pro aplikaci konceptu místní působnosti (tj. virtuální lokalizace právních vztahů)
3. přiznání existence informační vrstvy bez místní jurisdikce státu

První způsob je v současné době nejrozšířenější. Důvodem je absence specifické legislativy jakož i neochota orgánů autoritativně aplikujících právo narušovat standardní kriteria pro stanovení místní působnosti práva. O tom, zda má smysl činit z hlediska práva a jeho působnosti rozdíl mezi off-line a on-line právními problémy, se vedla a stále ještě vede zanícená debata. Zatímco zastánci konzervativního proudu argumentují tím, že je vždy v určité formě možné zjistit vztah informací a subjektů k území nějakého státu a není tedy důvod hledat speciální řešení, představitelé v současnosti dominantní teorie zastávají názor, že je třeba při řešení otázek působnosti práva a jurisdikce státních orgánů postupovat diferencovaně a hledat jiná a specifická kritéria rozdělení působnosti a jurisdikce než na základě vazby ke státnímu území. Na úrovni špiček právní vědy se tato debata rozhořela nejprve v USA, a to mezi profesory Postem a Goldsmithem. Druhý z nich, zastánce konzervativního přístupu, k tomu uvádí (překlad autor)⁶:

Na tyto argumenty pak reagoval Post replikou, kde na fiktivním příkladu prodejce knih digitalbooks.com, ilustroval neudržitelnost tradičního přístupu k řešení problému rozhodného práva a působnosti soudů. Svoji repliku uzavřel následovně (překlad autor)⁷:

Postův přístup s větší či menší ochotou postupně přejímají doktrína i soudy nejprve ve Spojených Státech a posléze i v Evropě⁸. Neznamená to však, že bychom mohli konstatovat existenci druhé z výše naznačených možností, tj. nastoupení alternativních hraničních určovatelů pro informační sítě. Jak bude rozvedeno dále, pohybují se soudy z důvodu absence specifické úpravy tam, kde je zájem o alternativní přístup, pouze v mezích více či méně standardních kriterií založených na teritorialitě, jako jsou například locus delicti či locus rei sitae.

Základní problém navýsost nutného vývoje v chápání de iure místní působnosti práva v informačních sítích každopádně spočívá v tom, že řada států, především těch mezinárodně významnějších, má přirozenou tendenci zakládat vlastní jurisdikci spíše než si ji omezovat. Objeví-li se tedy právní vztah s mezinárodním prvkem, lhostejno, zda jde o vztah soukromoprávní či veřejnoprávní, můžeme pozorovat snahu národních soudů dostat takový vztah pod vlastní jurisdikci. To je mimo jiné i důvod, proč třetí alternativa naznačená výše nepřipadá z hlediska států v úvahu.

Další nutný vývoj místní působnosti práva a de iure založení hranic národní jurisdikce uvnitř informačních sítí si však namísto extenzí žádá s ohledem na právní jistotu naopak spíše zdrženlivé omezování působnosti vnitrostátních právních řádů na základě unifikovaných kriterií reflektujících zmíněný fenomén delokalizace. Pozitivní konflikt jurisdikcí může být totiž pro legitimitu a efektivitu práva stejně nebezpečný jako negativní konflikt resp. absence jeho místní působnosti.

Tisková verze