• 0. Úvod
• 1. Platón o uspořádání kosmu
• 2. Platón o duši
• 3. Platón o společnosti a státu
• 4. Platón o umění

Platón bez idejí

I dnes si stejně jako Platón klademe otázky, jaké jsou poslední základy látky, jaké je uspořádání kosmu a čím je řízen pohyb nebeských těles. Vyčlenilo se mnoho speciálních vědních disciplín, ovšem souvisejících a na sobě závislých, jež se snaží tyto otázky zodpovědět. Uveďme jen astronomii, astrofyziku, kosmologii a kosmogonii pro oblast celku vesmíru, v oblasti struktury látky bychom napočítali snad ještě více disciplín.

Naproti tomu se dnešní věda nezabývá otázkami, zda existuje duše, co to je za jsoucno a zda je nesmrtelná. Psychologie, jíž by tyto otázky měly náležet (neboť ψυχή – psýché = duše), se totiž nezabývá primárně duší, nýbrž psychickými jevy jakožto určitou, ne zcela jasně vymezitelnou skupinou jevů spojených se životem. Pojetí psychologie jako „nauky o duši“ (to je vlastně etymologie jejího názvu) je dnes považováno za pojetí historické. Avšak právě takové pojetí úvah o projevech života bylo vlastní Platónovi (a vůbec celému antickému myšlení), proto se v tomto oddíle setkáme s problémy, jež se budou jevit mnohem cizeji či přímo podivněji, než tomu bylo v oddíle o kosmu.

Poznámka k termínu „psychologie“:
Platón nepoužíval termín „psychologie“ ani nevytvořil ucelené a systematické pojednání, jež by mohlo být označeno za spis z oblasti psychologie – prvenství v tomto ohledu je přiznáváno opět Aristotelovi a jeho spisu O duši. Jestliže budeme přesto hovořit např. o „Platónově psychologii“, budeme tím jednoduše myslet Platónovy úvahy, jež se týkají duše.

Nápadným dokladem této podivnosti je Platónovo pevné spojení úvah o duši s úvahami fyzikálními a kosmologickými, s čímž jsme se už částečně setkali v oddíle 1. D. b. V rámci našeho současného poznání jsou např. kosmologie a psychologie velmi vzdálenými disciplínami, jež nemají styčná témata. V rámci Platónova teleologického výkladu kosmu představuje úvaha o duši (a jejím rozumu) naopak základní a nezbytný motiv.

Plán výkladu

• Abychom příhodně navázali na první část kurzu, začneme výklad o duši právě těmito kosmologickými (a také fyzikálními či ontologickými, jak vyjde najevo) souvislostmi v oddíle 2. B. a.
• Pak přejdeme do oblasti, jež je bližší našemu dnešnímu obecnému chápání duše, totiž do oblasti lidské identity a morálního jednání (oddíl 2. C.). Z hlediska systematiky se jedná o etiku, ale také o politickou filosofii, čímž si vytvoříme opět východisko pro následující téma kurzu – 3. Platón o společnosti a státu.
• Dále v oddíle 2. D. speciálně prozkoumáme Platónovo stanovisko v otázce, zda je duše nesmrtelná. Zodpovězení otázky je zcela zásadní především pro jeho etické úvahy, ale určitý význam má i v kosmologicko-ontologických souvislostech.
• Jako ve všech oddílech bude výklad i zde uzavřen zasazením Platónovy „psychologie“ do historicko-filosofického kontextu (2. E.).

Přehled dialogů a témat

V tomto oddíle budeme využívat ještě více dialogů než v oddíle prvním. To svědčí o významu duše v Platónově filosofii. Abychom získali určitou předběžnou orientaci v těchto zdrojích, a neztráceli se pak při přeskakování z jednoho dialogu do druhého, stručně si je nyní představíme z hlediska „psychologických“ témat, a to v předpokládaném chronologickém pořadí jejich vzniku. (Představení se věnuje pouze těm dialogům, v nichž je psychologickým otázkám věnována významná pozornost. Ovšem v menší míře se psychologická témata objevují i v dalších dialozích.)

Faidón

Hlavním tématem dialogu je dokazování nesmrtelnosti duše, přitom se probírá mj. vztah duše a těla a s tím související mravní úkol člověka. Na konci dialogu najdeme velký mýtus o osudech duše po jejím odloučení od těla.

Ústava

Při hledání definice spravedlnosti jsou v duši rozlišeny tři složky – rozum, vznětlivost a žádostivost, které mají odpovídat složkám obce. Psychologické zkoumání se pak zaměřuje na vztahy mezi těmito složkami, a to jak na jejich žádoucí podobu (což je právě spravedlnost), tak i na stavy vznikající narušením spravedlnosti. V úplném závěru se objevuje další pokus o důkaz nesmrtelnosti duše a další mýtus o posmrtných osudech duše.

Faidros

Tento dialog také představuje duši jako třísložkovou „srostlinu“, mezi jejímiž částmi ovšem vystupují silné rozpory. Zároveň poprvé uvádí myšlenku, že duše je „sebepohybem“, tj. jsoucnem, jež se pohybuje samo od sebe. Tato myšlenka je základem dalšího důkazu nesmrtelnosti duše. A konečně i ve Faidrovi se setkáme s popisem toho, co nesmrtelná duše podstupuje v době, kdy není spojena s tělem.

Tímaios

Především v tomto dialogu je třeba hledat úvahy o duši celého světa, jejím uspořádání a působení. Dále také Tímaios líčí trojsložkové uspořádání duše, tentokrát z „biologického“ hlediska sledujícího spojení duše s tělem. Dalším tématem jsou zmínky o posmrtných osudech duše.

Filébos

Do Filéba se podíváme jen kvůli doplnění představy o duši celého světa.

Zákony

Desátá kniha Zákonů rozvíjí úvahu o duši jako činném kosmickém principu, přičemž tento status je jí přiznán na základě důkazu, že duše – podstata života – je sebepohybem.

Z přehledu je zřejmé, že v následujícím prvním oddílu se budeme nejvíce opírat o pozdější dialogy.[1]

[1] Ovšem F. Karfík ve studii Seelenlehre und Kosmologie im Phaidon (in: Havlíček, A., Karfík, F. Plato's Phaedo: Proceedings of the Second symposium Platonicum Pragense, s. 368-383) ukazuje, že úzké a nutné propojení duše a kosmologie („Seelenkosmologie“) se objevuje už v dialogu Faidón, byť úvaha v něm ještě nedospívá k představě duše celku či duše kosmu.