Kapitola 7 Klasická politická ekonomie druhé třetiny 19. století

Druhá třetina 19. století je významná ve vývoji ekonomického myšlení tím, že vedle sebe existovaly a rozvíjely se alternativní teoretické výklady. Je pochopitelné, že diferenciace ekonomie probíhala především na platformě kritiky učení klasické politické ekonomie. Ta rozvinula svoji reprezentativní podobu především v díle Johna Stuarta Milla. Klasická politická ekonomie druhé třetiny 19. století byla ovlivněna problémy, které provázely vývoj kapitalismu a postoji které k nim zaujímaly alternativní ekonomické proudy.

Proces vnitřní diferenciace učení, projevující se především v pojetí hodnotové teorie, byl završen přikloněním se k teorii výrobních nákladů. Otázka, proč na půdě klasické školy politické ekonomie dochází k odklonu od teorie pracovní hodnoty k teorii výrobních nákladů představuje širší problém, který se vyvíjel pod vlivem více okolností. Významně působily především následující souvislosti:

výše uvedených názorů teoretiků pracovní hodnotové teorie bylo možno vypozorovat, že při zkoumání pohybu vynakládaného kapitálu či při analýze rozdělovacích procesů se uchylovali k vysvětlování kategorie, kterou definovali jako hodnotu, její strukturou. Tu vymezovali jako „výrobní náklady“ (spotřebovaný a opotřebovaný kapitál vynaložený na zabezpečení materiálních podmínek výroby a mzdový náklad – přičemž i první složku vyjadřovali prostřednictvím tržních pořizovacích cen) a zisk v obvyklé, tedy přiměřené výši (tzn. průměrný zisk). K tomuto kroku je nutily dvě okolnosti:

Ve skutečnosti tedy není novým jevem interpretace hodnoty pomocí výrobních nákladů, ale ztotožnění hodnoty s výrobními náklady, resp. naopak, prohlášení výrobních nákladů za hodnotu.

Příklon k výkladu hodnoty pomocí výrobních nákladů je provázen řadou dalších souvislostí, které znamenaly průlom do tradiční hodnotové koncepce. Jako příklady musíme uvést především následující:

Východiskem rozpracování nového přístupu se stala Smithova důchodová teorie hodnoty, která spojení důchodů, hodnoty a výrobních faktorů obsahovala. Jako přímý pokračovatel bývá označován především J. B. Say, který do ekonomie zavedl osobu podnikatele, nositele zdokonalení a rozvoje. Podnikateli patří výsadní postavení ve srovnání s pouhými vlastníky kapitálu, půdy či práce.

Výrobní faktory, kterými Say rozumí člověka (práci), kapitál a půdu, poskytují produktivní služby, které jsou prostřednictvím trhu směňovány za mzdu, úrok a rentu (nájemné). Výrobní faktory jsou žádány podnikateli podle vývoje spotřebitelské poptávky. Právě poptávku po službách výrobních faktorů chápe Say jako jeden ze základních faktorů ovlivňujících hodnoty jejich služeb. Druhým z faktorů působících na hodnotu je naopak nabídka na straně výrobních faktorů, jejichž vlastníci je nabízí. Odtud vychází Sayův závěr, že je to zákon nabídky a poptávky, který na trhu výrobních faktorů řídí cenu služeb těchto faktorů, obdobně jako řídí i ceny všech ostatních výrobků.^[23]

Nezanedbatelnou souvislostí, která nepochybně lépe vypovídala o podmínkách tvorby hmotných statků v tomto období, byla skutečnost, že důchody náležející jednotlivým nezbytným výrobním faktorům byly postaveny na rovnocennou úroveň co do opodstatněnosti. Předmětem diskusí zůstala pouze adekvátnost výše jednotlivých výrobních faktorů, tzn. přiměřenost výše důchodu podílu toho kterého výrobního faktoru na tvorbě statku.

Představitelé klasické politické ekonomie druhé třetiny 19. století