Pro vokál je typická existence většího počtu formantů, míst koncentrace akustické energie. Známe však i hlásky, které mají šumovou složku velmi slabou, ale ani tónová složka u nich není rozvinuta. Tyto hlásky jsou akusticky na pomezí mezi konsonanty a vokály; vzhledem k fungování mimo jádro slabiky je řadíme mezi konsonanty.

Vztah takových hlásek k nejblíže podobným vokálům je dán postavením v soustavě zvuků jazyka : někdy se mohou střídat tak, že je pokládáme za realizaci téže jednotky (slabičné – neslabičné [i], [v]), jindy, např. v češtině [j], se mohou kombinovat i v jediné slabice a jsou zvuky samostatnými. Ve starší terminologii bylo zvykem tyto hlásky zařazovat k sonorám, s nimiž mají společné rysy při využití v souvislé řeči.

Obrázek 6.23 Klouzavá souhláska j ve slově máj.

Obrázek 6.24 Obrázek 46: Klouzavá souhláska j ve slově bij.

Zvukové realizace velmi podobné hláskám [j] a [ʋ] existují jako složka diftongů (viz 6.2). V této pozici se označují jako polosamohlásky, semivokály: termín má vystihovat jejich blízkost k vokálům a současně připomínat rozdílnou funkci (postavení mimo jádro slabiky).