Důležitou složkou životního režimu člověka je rozvoj tělesné kultury, která využívá pohybovou aktivitu k optimálnímu psychickému a fyzickému stavu člověka. Její součástí je i turistika a sporty v přírodě. Rozvoj tělesné kultury je dán společenskými podmínkami.

Tělesnou kulturu dělíme podle většiny autorů na základní subsystémy:

Turistika - komplex činností spojených s aktivním pohybem a pobytem v přírodě; má za cíl poznání přírodních a společenských poměrů ve zvolené oblasti; k tomu využívá odborně technických znalostí a dovedností (Ludvík 1986).

Turistika a sporty v přírodě se uplatňují ve volném čase. Často se stává, že se zaměňují slova turistika a cestovní ruch. Aby se turistika nestávala pouze cestovním ruchem, a tudíž nebyla jen pasivní (tj. nebylo jejím hlavním posláním poznávání nových míst), musí se klást důraz na vyváženost mezi poznávací a fyzickou složkou. Sport charakterizuje úsilí o dosažení nejvyšší výkonnosti ve zvoleném odvětví, v turistice nejde na prvním místě o výkon, organismus tedy není vystaven hraničním nárokům.

Příroda poskytuje i velké možnosti smyslového vnímání, turistika rozvíjí smysl pro krásu a citové vjemy, poskytuje mnoho příležitostí k výchově kladných morálních vlastností nenásilnou cestou. Tvoří základ při zotavování každé věkové kategorie i s oslabeným zdravím, je součástí i netělovýchovných organizací.

S nástupem renesance a humanismu ve 14. stol. nastává návrat k člověku, přírodě a jejímu poznávání. 15. a 16. století jsou významná svými zeměpisnými objevy, které ovlivnily renesanční pedagogy a filosofy, např. Francoise Rabelase (1483–1553) a Jana Amose Komenského (1592–1670). Ti usilovali mimo jiné o zavádění cvičení v přírodě do škol. V té době již byl doporučován také pobyt v přírodě a cestování pro přirozený vývoj člověka.

Anglický myslitel John Locke (1632–1704), který položil základy teorie tělesné výchovy, kladl velký důraz na pobyt a pohyb v přírodě a na cestování, francouzský pedagog Jean Jacques Rousseau (1712–1778) se ve svém díle „Emil čili o vychování“ podrobně dotýká významu pobytu v přírodě pro vývoj dítěte a v Německu filantropista Johann Christoph Friedrich Guths-Muths (1759–1839) ve své knize „Gymnastik für die Jugend“ (1793) položil teoretické základy pro zdůvodnění potřeby tělesné výchovy.

Zájmem o přírodu a historické památky byl charakteristický romantismus. Jmenujme alespoň Karla Hynka Máchy (1810–1836), George Gordona Byrona (1778–1824) a Johana Wolfganga Goetha (1749–1832).

Organizovaná turistika a další formy pobytu v přírodě se začaly formovat až v pol. 19.stol., a to především v Anglii. Impulsem byl rozvoj výroby, dopravy, kartografie, existence informačních prostředků. Zejména v anglofonním světě vznikaly dětské a mládežnické organizace zaměřené na turistiku a různé formy pobytu v přírodě (Vyškovský 1997).

K rozmachu turistiky v Čechách došlo začátkem 19. století. Začaly se organizovat první vycházky, výlety uzavřených společností nebo i jednotlivců. Mezi první nadšence patřili např. K. H. Mácha, J. K. Tyl, které přitahovala romantická krása přírody, ale i památky slavných dob naší minulosti (cílem byl např. Říp, Blaník, Radhošť). Zakládají se první spolky a organizace. Roku 1862 vzniká zásluhou Miroslava Tyrše tělovýchovná organizace Sokol, která ve svých stanovách má zařazeno i pěstování výletů. Tyrš vyzdvihuje nácvik soustavného a vytrvalého pochodu a vyzdvihuje i kulturně poznávací obsah společných výletů (Moser, 1986).

V padesátých a šedesátých letech 19. století byla v Čechách dobudována základní železniční síť, která pomohla rozvoji cestování a turistiky. Roku 1884 vzniká ve Frenštátu pod Radhoštěm první česká turistická organizace, Pohorská jednota Radhošť. Dne 11. června 1888 byl založen Klub českých turistů (dále KČT), jehož prvním předsedou byl Vojtěch Náprstek. Toto datum je dnem vzniku organizované turistiky v Čechách. Klub českých turistů měl obdobnou činnost jako alpské kluby - zpřístupnil turisticky zajímavá místa budováním stezek a tvorbou značení, zřizoval chaty a noclehárny, vydával turistické mapy a průvodce, pečoval o historické a přírodní památky, prováděl turistické značení cest, dnes nejdokonalejší v Evropě, a organizoval výlety vedené školenými průvodci. Po vzniku prvních českých sportovních svazů začaly do KČT pronikat turistické formy těchto sportovních odvětví (turistika na kole, na vodě apod.).

Jako první tělovýchovná organizace u nás byl r.1862 M. Tyršem, J. Fugnerem, JUDr. J. Grégrem, prof. E. Tonnerem a dalšími založen Sokol (nejprve název Tělocvičná jednota pražská, od r .1864 Sokol ), dále vznikly:

Některé z těchto organizací musely svoji činnost z politických důvodů přerušit, avšak po r. 1989 ji opět obnovily.

Roku 1896 se začaly vydávat první turistické mapy. Roku 1920 byl ustanoven Klub československých turistů (dále KČST) Vedle pěší turistiky měla v KČST místo i turistika na kole, zimní a vodní turistika, začíná se objevovat i mototuristika. Rozvoj turistiky přerušila druhá světová válka, přesto i v této době byla vyvíjena turistická činnost. V roce 1948 se turistické spolky sjednotily. Do turistické práce se dostaly nové prvky, byla zdůrazněna fyzická příprava turistů a nutnost přípravy turistických vedoucích. Počala se rozvíjet organizovaná turistika mládeže. Využívá k tomu dětské organizace Pionýr a odbory turistiky TOM, tělovýchovných jednot, v kterých se začínají vytvářet specializované turistické oddíly.

V roce 1957, po založení Českého svazu tělesné výchovy (dále ČSTV), se turistika stala jednou z jeho základních složek, členská základna se neustále zvedala, v roce 1984 bylo organizováno přes devadesát tisíc turistů (Moser, 1986).

Vývoj života v moderním světě je charakterizován značným vědecko-technickým pokrokem. Dochází ke zvyšování požadavků na duševní činnost a k omezování přirozené pohybové aktivity člověka. Průmyslová civilizace zvyšuje intenzitu života, zrychluje pracovní a životní rytmus. Tohle zrychlování životního tempa nutně vyžaduje určitou protiváhu ve formě aktivního odpočinku a návratu k přírodě. Obě složky v sobě turistika spojuje. Vyškovský rozdělil turistiku podle cíle na 3 složky:

Jsou tři: pohybová, kulturně poznávací a odborně technická, tvoří obsah turistiky a jsou diferencujícím činitelem turistiky ve srovnání s ostatními základními formami tělesné výchovy (Hurychová 1975).

Obsahem je poznávání přírody, života společnosti a výtvorů lidské práce. Do oblasti poznávání přírody patří seznamování s geologickým vývojem oblasti, se zvláštními geologickými útvary, s rostlinstvem a živočišstvem. Do oblasti poznávání života společnosti patří seznamování s vývojem společnosti a s archeologickými objevy, s uměleckými a historickými památkami (Demetrovič, Čelikovský 1988). Zahrnuje také ochranu přírody a kulturního dědictví lidské společnosti. Má motivační charakter a dává turistickým akcím smysl a cíl.

Podstatné pro poznávací činnost je vědomé úsilí o poznání a o získání zážitků a dojmů. S ohledem na předchozí vzdělání získává turista nové informace, jež obohacují citovou stránku osobnosti. Často především estetické zážitky jsou motivem pro turistickou činnost. Na základě poznání si člověk formuje názory, ale i povahové vlastnosti. Vzniká také odpovědnost k ochraně přírodního prostředí i kulturních hodnot. Kvalitu KPČ podmiňuje osobnost učitele.

Předmět KPČ (dle Vyškovského 1997) tvoří:

Krajinu se snažíme poznat všestranně, nestačí se omezit na výběr zeměpisných kuriozit. Snažíme se nejen poznávat, ale i hodnotit jednotlivé přírodní a společenské jevy. Řízení KPČ je náročné na učitelovu přípravu, a to nejen z hlediska kvantity, ale i způsobu, jakým informace předávat. Nejdůležitější je získat a udržet zájem žáků. Učí také k samostatnosti v získávání nových poznatků. Ve školních podmínkách využíváme při poznání nejvíce metodu záměrného pozorování a výkladu - vysvětlování. Důležité místo má i diskuse.

KPČ má výchovný a vzdělávací význam, který při přípravě výletů nesmíme podceňovat.

Představují obsáhlou a rozmanitou problematiku, zahrnující ve svém obsahu poznatky, dovednosti a návyky potřebné k cílevědomému, účelnému a bezpečnému pohybu v přírodě. Významně rozvíjejí pracovní návyky, učí cenit si manuální práci, poznávat a uvědomovat si hodnotu materiálu, uplatňuje se polytechnická výchova (zacházení s pracovními nástroji, údržba, zhotovování a opravy různých předmětů). Pedagogická praxe ukazuje, že není prospěšné poskytovat mládeži vše - je potřeba ji učit a vést, aby vlastní prací dospěla ke skromnosti, iniciativě a šetrnosti.

Uplatňování odborně technických činností vyžaduje jednak využívání dostupných poznatků a vymožeností vědy a techniky ulehčující pohyb a pobyt v přírodě, také však umění používat je i ve ztížených a omezených podmínkách, což má důležitý výchovný význam.

Zejména u mládeže je třeba mít na zřeteli její přirozenou touhu po soběstačnosti, romantice a tvořivé seberealizaci, která musí mít v odborně technické složce turistiky přiměřené uplatnění a únosnou míru.

Obsah odborně technické činnosti se uplatňuje v teorii a praxi turistiky v těchto tematických celcích (Vyškovský 1997):

Odborně technickou činnost uplatňujeme postupně nejprve v učebně (metoda vysvětlení, rozhovoru, besedy a diskuse), poté během výletů (metoda předvedení úkonu, samostatné činnosti s průběžnou kontrolou) a kolektivně i s využitím soutěží v náročnějších a dlouhodobých formách turistiky (stanování).

Výběr metod a jejich možné kombinace s využitím přiměřených audiovizuálních prostředků je podmíněn věkem účastníků, jejich polytechnickým vzděláním a dovednostmi, zejména obsahovým zaměřením dané činnosti.

V průběhu základního vzdělání by se měl žák naučit jízdě na kole. Jízda na kole a cykloturistika je zařazována k tématickému celku Turistika a pobyt v přírodě. Turistika je kmenovým učivem většiny ze vzdělávacích programů. S pojmem turistika a s turistickými akcemi se žáci setkávají v průběhu celého studia, vyvrcholením je turistický kurz. Střední škola má podle §19 vyhlášky Ministerstva školství,mládeže a tělovýchovy České republiky č. 354/1991Sb., o středních školách, pořádat v souladu s učebním plánem ve třetím nebo předposledním ročníku sportovně-turistický kurz.

V naší práci se budeme zabývat rozvojem dovedností jízdy na kole na druhém stupni základního vzdělání a obsahem turistiky těchto ročníků studia.

Učivo vzdělávacího programu Základní škola (dále jen ZŠ) je rozděleno do tří tématických celků. V posledním z nich (6.–9.ročník) jsou rozvíjeny a doplňovány poznatky z obou předchozích celků.

Žáci se učí chápat význam turistiky jako celoživotní aktivity pro zdraví, poznávací činnost, rozvoj specifických dovedností a sociálních vztahů. Osvojují si pojmy spojené s  druhy turistiky (cykloturistika, vodní turistika, aj.) a osvojují si nové dovednosti. Učí se zásadám přípravy turistické akce, vyhledávání vhodných dopravních spojů a získávání informací o místě pobytu. Mezi nové poznatky spojené s tábořením patří dovednosti spojené s přípravou a likvidací tábořiště (stavba improvizovaného přístřešku, jednoduché opravy výstroje a výzbroje), přípravou pokrmů a hygienou táboření.

Žák se umí orientovat podle buzoly mapy, plánku, značek a přírodních úkazů. Uvědomuje si význam ochrany porostů, zdrojů pitné vody a značení. Umí vytvořit dokumentaci turistické akce, doplněnou nákresy a fotografiemi. Jednou z nejdůležitějších dovedností je poskytnutí první pomoci při závažných úrazech a improvizovaný transport zraněného. Žák zná základní pravidla silničního provozu učená pro chodce a cyklisty.

Z pohybových dovedností se budeme zabývat pouze těmi, které jsou spojeny s cykloturistikou. Žák by měl mít po předchozí přípravě osvojenou jízdu na kole – nasedání, sesedání, jízdu v přímém směru, zatáčení, odbočování, brždění, zastavení. Ve třetím tématickém celku (6.–9.ročník) je zařazena jízda na kole, horském kole, přesun po trase mimo silnici. V rozšiřujícím učivu je zařazena jízda obratnosti na kole, jízda ve skupině (i na silnici) a modifikace orientačního běhu na kole.

Mezipředmětové vazby znamenají propojení samostatných poznatků jednotlivých vyučovaných předmětů v jeden souvislý celek a tím napomáhají rozvoji cíle procesu vzdělávání - komplexnímu rozvoji osobnosti žáka.

V současnosti je v oponentním řízení rámcový vzdělávací program (dále RVP), v němž jsou přírodní a společenskovědní předměty zastoupeny vzdělávací oblastí „člověk a příroda“ a „člověk a společnost“. Tímto je vyjádřen současný trend k integraci předmětů a využívání mezipředmětových vazeb. Turistika, cykloturistika a pobyt v přírodě mohou být praktickým prověřením některých teoretických znalostí získaných při studiu ostatních předmětů a jejich prostřednictvím lze úspěšně naplnit cíl myšlenky RVP.

Cykloturistika je druh turistiky, při níž se k cestování používá jízdní kolo a zažívá rozvoj v souvislosti s potřebou dnešního člověka vracet se do přírody. Spojuje v sobě jednoduchost pěší turistiky s výhodami mototuristiky, využívá jejich přednosti a nahrazuje nedostatky. Jízda na kole má výrazný pozitivní vliv na zdraví člověka a nenarušuje životní prostředí. Zároveň umožňuje poměrně intenzivní vnímání okolí. Přesun na kole předpokládá zvládnutí techniky jízdy na kole, znalost dopravních předpisů, nebezpečí na silnici, první pomoci a základních oprav.

Ve škole je cykloturistika sportem v přírodě, při jehož provozování vynakládá účastník fyzickou námahu, v jehož průběhu získává kulturní znalosti a odborně technické dovednosti. Tím splňuje cykloturistika hlavní úkoly tělesné výchovy – zdravotní, výchovný a vzdělávací.

U rekreační cykloturistiky převládá kulturně poznávací činnost, na fyzickou přípravu se nekladou velké nároky, ani na speciální vybavení kola. Základní cykloturistika již vyžaduje větší fyzickou připravenost i lépe vybavené kolo. Výkonnostní vyžaduje velké nároky na fyzickou kondici i speciální vybavení jízdního kola.

Dále lze cykloturistiku rozdělit dle prostředí, v němž ji budeme provozovat. S tím souvisí i použití různých druhů kol:

V naší práci jsme se zabývali cykloturistikou prováděnou v terénu, a předpokládáme využití především horských kol.

Počátek cykloturistiky souvisí se zrozením kola roku 1817, tento vynález byl předurčen pro zábavu a radost. Poté, co pominulo období módního trendu v polovině 19. století, došlo k selekci cykloturistů a jejich organizaci v klubech. Roku 1883 byly položeny základy ke vzniku České ústřední jednoty velocipedistů, která sdružovala 4 kluby s téměř 150 členy. Hlavní náplní klubů bylo rozšíření praktického využití kola a organizování různých vyjížděk a výletů. Od roku 1875 se v Chebu vyráběla kola značky Premier.


Brzy na to vznikla firma Eska a v roce 1923 byla zahájena výroba kol značky Tudor a Tripol v Rokycanech (od roku 1951 Favorit). V roce 1884 byl založen nejstarší sportovní časopis v Čechách, který se jmenoval Cyklista.

Rozvoj cykloturistiky v Evropě zbrzdil politickoekonomický vývoj a obě světové války. Poválečný technický pokrok znamenal rozvoj individuální motorové dopravy. Kolo přestává být dopravním prostředkem a dochází ke vzniku cykloturistiky jako formy aktivního odpočinku. Spolu s odlišným poválečným ekonomickým a politickým vývojem Evropy dochází k rozdílným možnostem rozvoje cykloturistiky, způsobené především nedostatkovým materiálním vybavením obyvatel východního bloku.

Přemíra motorifikace a nové trendy zdravého životního stylu znamenaly koncem minulého století ve vyspělých zemích Evropy a Ameriky znovuobjevení předností rekreace na kole. Významně tomu napomohlo zkonstruování horského kola, které odpoutalo turisty od frekventovaných komunikací.

Hlavními znaky, kterými se odlišuje horské kolo (dále jen MTB) od ostatních jsou: geometrie rámu, tvar řídítek, velikost kol, šířka a dezén plášťů, osazení převodů a odpružení. Postupem rozvoje disciplín došlo rozdělení horských kol na dvě  základní skupiny – kola pro XC a kola pro DH.

Kola pro XC jsou navržena tak, aby umožnila co nejrychlejší jízdu v členitém terénu. Pružícím prvkem je přední vidlice, popřípadě i zadní tlumič. Z hlediska použitých materiálů je kladen důraz na nízkou hmotnost na úkor životnosti součástek.


Sjezdové speciály určené pro závody DH nejsou používána univerzálně. Svou konstrukcí jsou velmi masivní (mají relativně vysokou hmotnost) a charakteristické je pro ně odpružení přední vidlice i zadní části rámu.


Freeridová kola jsou technickým mezistupněm mezi oběma typy. Jsou určena pro extrémní, nevázanou jízdu a jsou určena především pro zábavu.


Hlavními částmi horského kola jsou: rám, přední vidlice, pohonný systém, brzdy a ovládací systém, kola, ostatní součásti a doplňky.


Pohonný systém umožňuje převod svalové síly jezdce v otáčivý pohyb zadního kola. Spolu s brzdovým a ovládacím systémem (měniče převodů) je znám jako výbava kola (komponenty). V současnosti jsou na trhu dominantní dva systémy: Shimano a Sram. Dle kvality a cenové kategorie představují sady dílů, které jsou vzájemně kompatibilní.

Pedály mohou být klasické (jsou určeny pro lehký terén, rekreační cykloturistiku), pedály s klipsnami (zabezpečují stabilnější polohu chodidla při překonávání terénních nerovností) nebo SPD - Shimano Pedaling Dynamics, systém spojení závodní tretry s pedálem prostřednictvím zámku oboustranné nášlapné pedály. SPD jsou nejvhodnější volbou pro razantnější jízdu. Jsou bezpečné a umožňují vysokou efektivitu šlapání, sílu fixace boty lze nastavit.


Středová osa s ložisky – je umístěna v dolní části rámu, na obou koncích je opatřena čtyřhrany na upevnění klik. Dnešní kola mají středové osy většinou zapouzdřené, čímž se zamezí jejich znečištění.

Převodník s klikami - kliky jsou připevněné na konec středové osy. Dle výšky postavy se vyrábějí v různých délkách (průměr: 170, 175 mm) . Na ně jsou připevněny tři převodníky (ozubená kola) se standardním počtem zubů:  24-34-44.

Řetěz – patří k nejnamáhavějším součástím kola. O frekvenci jeho obměny rozhoduje způsob jízdy (závodní × rekreační, křížení řetězu nevhodnou volbou převodu), pravidelnost údržby a kvalita materiálu, z něhož je vyroben. Je spojen spojkou nebo nýtem. Nýtovač řetězu by měl být součástí výbavy každé delší vyjížďky. V současnosti jsou dva typy řetězů, lišících se roztečí, dle počtu pastorků (ozubených  koleček zadního kola,  pro devítikolečko je řetěz užší).

Volnoběžný pastorek - známější je pod pojmem kazeta. Trendem cyklistiky a výrobců komponentů je přibývající počet ozubených koleček (5, 6, 7. 8, 9). Snahou každého cyklisty je volba vhodného převodu vzhledem k vertikálnímu profilu terénu, v souvislosti s neměnnou frekvencí šlapání, za předpokladu správné polohy řetězu.

Řazení převodů se zajišťuje přesouváním řetězu mezi ozubenými kolečky pastorku prostřednictvím přehazovačky nebo mezi pastorky prostřednictvím přesmykače. Obecně platí, čím vyšší cenová a kvalitativní řada komponentů, tím rychlejší, snadnější a preciznější řazení.

Páčkové řadící systémy – většinou je dvoupáčkový, pro řazení v každém směru zvlášť. Systém se nachází pod řídítky, jeho součástí je ukazatel aktuální volby převodu. Levá ruka ovládá volbu převodníku, pravá pastorku.

Řazení otočnou rukojetí nese název Grip Shift a k volbě převodů dochází otočením vnitřní části rukojeti, což připomíná ovládání plynu u motocyklu. Zatímco páčkové řazení je kompatibilní  s komponenty značky Shimano, otočná rukojeť je výsadou americké firmy Sram. Volba jednoho ze systémů je individuální záležitostí.

Brzdy – jsou předpokladem bezpečné jízdy v terénu i na silnici, údržbě jejich správné funkce by měla být věnována zvýšená pozornost. Horská kola jsou vybavena převážně  ráfkovými brzdami. Nejpoužívanějším typem jsou V-brzdy (vysoké ráfkové brzdy), které vystřídaly slabší brzdy typu cantilever. Nejvyšší účinností a pořizovací cenou se prezentuje nový trend kotoučových brzd.

Pro cykloturistiku jsou vhodné ráfkové brzdy, jejich účinnost ovlivňuje aktuální stav ráfků kol, správná volba a sklon nastavení brzdových špalíků.

Pozice cyklisty na MTB je dána výběrem vhodného kola a nastavením jednotlivých částí na základě individuálních potřeb jezdce. V optimální jízdní pozici drží cyklista na horském kole trup v přirozené poloze, s uvolněnou dopředu skloněnou páteří a lehce pokrčenými pažemi.

Vzpřímenější držení těla vychází z předpokladu, že při jízdě na horském kole se běžně nedosahuje rychlostí, při nichž se výrazněji projeví odpor vzduchu, takže posed nemusí být příliš aerodynamický. Výjimkou jsou sjezdy, zejména závodní jízdy. Lokty nejsou drženy přesně v linii těla, ale bývají mírně vystrčené do stran. Zápěstí a ruce jsou rovněž uvolněné, připravené k pevnému sevření řídítek při projíždění nerovných nebo nebezpečných úseků a k pohotovému ovládání brzdových pák a řazení převodů. Chodidla spočívají na pedálech, ať již běžných nebo nášlapných tak, aby nárt byl nad osou pedálu.

Jízdní pozice na horském kole vždy zůstává do jisté míry individuální záležitostí cyklisty a není tak přesně definována jako pozice cyklisty na silničním kole. (Hrubíšek, 1999)

Výška a somatotyp postavy cyklisty určují volbu velikosti rámu respektive celého kola. Výška rámu se měří buď klasicky – od středu šlapání po horní okraj sedlové trubky rámu, nebo „střed-střed“ – od středu šlapání po střed styku sedlové trubky s horní rámovou trubkou. Výška rámů je udávána v palcích (16, 18, 20) nebo centimetrech (44, 46, 48).


Všechny míry jsou v cm.

Poměry délek trupu a končetin (somatotyp) určují polohu sedla a řídítek.



Při správném nastavení je výška sedla taková, aby jezdec dosáhl patou chodidla na pedál nacházející se v nejnižší poloze s nohou mírně pokrčenou a dokázal bez vychýlení boků  několikrát protočit pedály vzad.




Sklon sedla by měl být minimální, (sedlo je rovnoběžné s podstavou) pokud směřuje špičkou příliš k zemi, jsou namáhané paže, v opačném případě dochází k bolestem v bederní části zad. Každá sedlovka (trubka spojující rám a sedlo) má naznačenou minimální hranici zasunutí, kterou je z bezpečnostních důvodů třeba respektovat.

Správné nastavení řídítek je předpokladem dobré dostupnosti ovládání kola (páček) i v nerovném terénu. K doladění sériových velikostí rámu pomáhají různé délky (60-120 mm) a stupně sklonu představce ( -50, 00, 50, 100).  Záporné hodnoty stupňů sklonu jsou určeny závodní a vyšší stupně rekreační jízdě.

 
PaedDr. Jan Ondráček, Ph. D., a kol., FSpS MU Brno
tech. spolupráce: Servisní středisko pro podporu e-elarningu na MU, Brno 2006