Žijeme ve stálé interakci se svým prostředím. Děje odehrávající se ve světě, jenž nás obklopuje, se odrážejí v abstraktním prostoru naší mysli – nepředstavujme si však mysl jako zrcadlo; Vnímáme a neustále vyhodnocujeme stav světa, který nás obklopuje a přirozeně se mu snažíme porozumět. Připomeňme si na tomto místě Normanův model interakce, ale nechme cyklus začít fází evaluace (viz. dodatek k tomuto modelu). Svět – veškeré objekty, které ho tvoří – se nachází každým okamžikem v určitém rozložení, na něž my nahlížíme prostřednictvím svých smyslů. My sami jsme možná způsobili některé aspekty stavu světa, který momentálně vnímáme. Snažíme se mu porozumět.

Ve své mysli konstruujeme mentální reprezentace vnějšího světa, sestavujeme je podle návodu utkaného svojí jedinečnou zkušeností. „Reprezentací míníme jakýkoliv záznam, znak nebo množinu symbolů, které nám zpětně zpřítomňují (tj. ‚re-prezentují‘) nějakou věc, i když ta samotná nemusí být aktuálně po ruce. (...) Můžeme rozlišit vnější reprezentace, z nichž celou řadu důvěrně známe z každodenního života (např. písmo, obrázky nebo diagramy), a naše ‚vnitřní‘ mentální reprezentace.“[1] Své vnitřní představy vztahujeme k nejrůznějším objektům světa, s nimiž interagujeme. Představme si počítač - je našemu textu příkladem nejpříhodnějším: Každý z nás uvažuje o tom jak počítač funguje skrze své vlastní, různě komplexní, různě rozsáhlé spleti představ, utkané z nejrozličnějších poznatků a domněnek - mnohdy i ve skutečnosti nepravdivých. Vytváříme si vlastní, vnitřní modely věcí – mentální modely objektů světa. Pozoruhodné je, že naše mentální modely mají zásadní dopad na to, jakým způsobem s těmito objekty budeme zacházet.[2]