P H I L - A N T H R O P I K A    (4.) 1. číslo, (2.) 3. ročník 2013/2014

Filosofická bibliothéka (referáty) Josef Ševčík

Nepřeji si, než aby hrst těchto svérázných referátů, k jejichž otištění nalézám vhodné místo ve Phil-anthropikách, rozšířila či prohloubila laskavému čtenáři pojem o některých titulech původní i překladové filosofické produkce a především aby ho od filosofických knih neodradila.

I.

Když mi kolega nabídl k zapůjčení Dějiny filosofie nejnovější (1887) od Josefa Durdíka, neváhal jsem a přijal vzácný svazek s povděkem. Jsa citově vázán nejen k filosofii, ale i k mateřskému jazyku, očekával jsem výjimečný čtenářský zážitek. Vždyť Josef Durdík (1837-1902), tento zakladatel české moderní filosofické prózy, byl osobností fantastického rozhledu.

Do dějin české filosofie se zapsal zdokonalením jejího pojmosloví. Seznam Durdíkových novotvarů by byl předlouhý. Na prvním místě sluší uvést slovo vliv. Z dalších vybírám: souzjev, soudy přezvědné (a posteriori) a dozvědné (a priori), průzpyt (průzkum), vidinnost (idealita), unášivost (uchvácení), makavý výtěžek, prachtění, mravnostní výpon (vzepětí), nejetník (průnik?), čin samosvojný, nikání (stávání se), statkosloví, cnostisloví, povinnostisloví, sebezor, jestota, ličnost (kvantita), průjev, přesnota, splynulina a další originální neologismy. Vděčíme mu též za slova: útulný, nálada či průzor. Staromilec pak jistě zajásá, čte-li v knize větu: "Kys jest kysem jen ve vztahu k žíři."

Durdíkova Filosofie není žádná průměrná učebnice. Dobrým zvykem starších učitelů filosofie jsou strohé, leč výstižné interpretace, jež podněcují k hlubšímu studiu, i moralistní sentence, jež protkávají naučný text a hlavně obohacují nabyté vědomosti o praktickou dimenzi. Právě ta se někdy jako jediná udrží v paměti čtenáře: "Je staré slovo, že člověk musí býti vždy na stráži, i proti sobě, v boji, chce-li zůstati ctnostným." Samozřejmostí u Durdíka je psaní o tom, co člověk důkladně poznal, pročetl a promyslel.

Hlavní přínos knihy tkví ovšem ve speciálních výkladech. Takto autor objasňuje systém filosofie jistého Philippa Mainländera: "Boha čili absolutno lze mysliti jen jakožto jednoduché, nerozdílné, neproměnné jediné bytí. Shledáváme však ve skutečnosti jen rozmanito, mnohost, roztříštěnost, konečnost. Tedy absolutna více není; Bůh byl. Neskončená ta bytost jest něco minulého. Nemohla obstáti jedna jediná, bytí se jí stalo trapotem a ve volbě mezi bytím a nebytím zvolila toto poslední. Ale vlastnost její, božnost, zamezila a nemožným učinila uničení náhlé a úplné, jaké se přihází bytosti konečné; – bytost absolutní se roztříštila ve mnohost bytí konečného. Svět povstal roztříštěním Boha. Každý jednotlivec jest úryvek, troska z Boha, jehožto prasíla pomalu tuchne, až docela utuchne. Z nadbytku jsoucnosti Bůh nikáním přechází v nicotu. Toto nenáhlé, bolestné hasnutí, toto prodloužené umírání sebevražedného Boha jest pochod světový. Teprv úplné uhasnutí přivodí žádoucné vykoupení. Vůle sice jest jádro jednotlivce, ale ne vůle k životu, nýbrž vůle k smrti." Dodejme, že z čerstvě vytištěných svazků svého ústředního díla Filosofie vykoupení si Mainländer vytvořil stoličku, z níž se spustil v oprátce, jako Tarzan po své liáně, z tohoto světa rovnou do zásvětí – aby činem dovršil, co hlavou započal.

Durdíkovo opus je výjimečné. Setkání s takovými klenoty jsou vzácná. Universitní studium filosofie neskýtá čas na podobné dobrodružné výpravy, mašinérie zkoušek jim nepřeje. Je třeba si je tedy spíše vyvzdorovat.

II.

Vladimír Hoppe (1882-1931) je autor knihy Úvod do intuitivní a kontemplativní filosofie (1928). Dle názvu propagační brožurka o buddhismu, autor se tu ovšem zaobírá pojmem duchovna a mystična – a bere si na paškál vševládný racionalismus. Na stránkách Hoppovy knihy si podávají ruce Pascal a Kant, Hegel a Bergson. Už tím je výkon našeho filosofa pozoruhodný.

Jako programový výměr zní věta: "Filosofie, jež by se snažila vybudovati světový názor na základě přesných pojmů, byla by nejen akosmismem, nýbrž i soustavným nihilismem." Z dalších Hoppeho myšlenek uvádím: "Vědomé myšlení v abstraktních pojmech nikdy by nedovedlo vytvořiti nic původního, nedovedlo by vyjasniti žádnou záhadu." "Není pochyby, že dnes žijeme v době, která jest přípravou kontemplativnímu období, jež bude míti mnoho podobného se středověkem." "Filosofie vědomí je plochá, není s to rozluštit nejprostší eschatologickou otázku: jaký má náš život smysl." "Kdežto diskursivní poznání ukazuje toliko šeré stínokresby v abstraktních pojmech, intuitivní poznání v názorných obrazech předvádí nám jakoby in nuce realitu." "Uchylujeme se ke Kantem zakázanému filosofování na základě citu jakožto k vlastnímu dorozumívacímu prostředku mezi rozptýlenými individui." "Kontemplativní člověk v moderní kultuře téměř vymizel, ježto byl ponenáhlu vytlačen volním a vědomým člověkem."

Ani z jazykového hlediska nevyznívá text jako nevýrazný. Hoppe hovoří o vikariátu duševních funkcí, afektivní jistotě víry, dusné kryptě osobnosti, kaleidoskopu ilusionismu a noci nihilismu, tragedii racionalismu a několikrát o strusce smyslovosti. V maximální zkratce vyjádřeno, Hoppe ve svém Úvodu pojednává o přechodu já -) Já. Toto kýžené Já má člověk objevit a obrátit se k němu jako ke zdroji duchovního života.

III.

Jedna z nejzdvořileji sepsaných filosofických polemik, tak si troufám charakterizovat Leibnizovy Nové úvahy o lidské soudnosti od auktora systému předzjednané harmonie (1932). Jde o známou Leibnizovu polemiku s Lockem, kterou Leibniz zadržel, když se dověděl o Lockově smrti.

Ideálním čtenářem Leibnize je odborník v dvacateru věd a desateru jazyků, zvláště v latině a řečtině. Jaký pak div, když i náš čtenář si u Leibnize najde to své: poutavé myšlenky, neobvyklá vyjádření, zábavné příběhy a špetku poučení.

Dobrým zvykem je prokládat náročný spis lehkými místy. Leibniz uvádí: "V Baumgartenově cestopisu se vypráví o derviši v Egyptě, který platil za svatého, poněvadž nikdy s ženami a chlapci, ale jen s oslicemi a mezkyněmi potřebu smyslnou ukájel." "Areopagové osvobodili muže, jehož proces rozhodnouti shledali příliš obtížným, vzavše si sto let na rozmyšlenou." "Někdo se otázal Galileiho, věří-li, že slunce je věčné. Odpověděl: Věčné nikoli, ale velmi staré." "Hobbes prý nemohl zůstati sám v temné místnosti, aniž by jeho ducha neděsily obrazy příšer, třebaže v ně vůbec nevěřil."

V centru zkoumání tu stojí duše. Přemýšlíme neustále? Máme do duše vtisknuty prstem božím pravdy, jichž si nevšímáme? Proč nekonečně moudrý tvůrce našeho bytí způsobil, že často tápeme v nejistotách, a zdali je to proto, abychom nebyli obtěžováni příliš přesnými pojmy? Leibniz se ptá, odpovídá, váhá a předkládá své myšlenky čtenáři. Je to dobře možné, protože celé dílo je sepsáno formou rozhovoru mezi Filalethem (Pravdomil, Locke) a Theofilem (Bohumil, Leibniz).

IV. – VI.

Braito, Dacík, Žák – české trojhvězdí autorů, kteří se osmělili psát pro ty, kteří touží po duchovním životě křesťanského ražení. Snad ještě nejsou tito spisovatelé docela zapomenutí. Podejme si blíže každého z nich.

Silvestr Braito je autor knihy s názvem Základy (1947). V krátkých originálních textech, majících povahu kázání, přibližuje široké veřejnosti svůj pohled na základní kategorie lidského života: smysl života, rodina, žena, Ježíš ad. Jsou to cenné ukázky starého stylu.

Braito píše: "Stál jsem nedávno u okna v Paříži v hotelu před Gare de l´Est. Chvosty aut sršely nocí, ujížděly, řehtaly, kvičely, štěkaly, vyly a ujížděly všecky do neznáma a nové a nové chuchvalce vozidel a lidí… Věděl jsem, cítil instinktivně, že všichni jeden druhému překážejí, že jeden druhému musí sousto od úst urvat, aby mohl ve chvatu sám něco z něho pozřít, že vidí každý jen sebe a proto, že se jednou ty šíleně pádící páry srazí… protože nikdo nerozumí, co jest to: Zapři sebe…"

Apokalyptičnost čiší z každé stránky. Svět se řítí do ďáblovy řitě, řečeno poněkud jadrněji s Josefem Váchalem. Braito je toho názoru, že "svět se odkřesťanil", člověk se zmítá jako ubohé ptáče v síti, věda odcizuje štěstí, vše stvořené unavuje časem, zívá hrobem a chřestí smrtí. Dále mluví o chlebíčkářství filosofů, thersitských duších, hmotařských blahobytnících, Ježíšově vztahu k bohatství ("Ó ano, správně proklel Ježíš bohatství."), modlářství vědy, velkopamátné bule Unam sanctam, táboře Beliálově – vše zakomponováno s grácií do noblesního slohového cvičení. Braito říká nahlas věci, jež i dnes přicházejí lidem na mysl. Svého čtenáře nezklamavá. Takto krásně se náš kazatel ptá: "A pročpak se snižujete, vy ženy vdané, proč si oblékáte módu lehkomyslnou, módu ztřeštěnou, ba řeknu to strašné, snad sem se ani nehodící slovo: proč podléháte módě děvkařské?"

Podobného názoru je Reginald Dacík. Jeho Prameny duchovního života (1947) poslouží jako návod pro hledače smyslu života, dokonalosti, absolutna. Podtitul knihy zní Přehled theologie asketické a mystické, ale netřeba se lekat, kniha je sepsaná velice čtivě a s ohledem na laického čtenáře.

Dacík má jasno: propast materialismu, v níž se nacházíme, volá po propasti ducha. Počet duší vzrůstá a potřebují vedení. Výroky jako "svatost není nic pro mě" dokumentují žalostný duševní minimismus. Široká a pohodlná cesta vede k duchovní záhubě. Je třeba vystoupat k dokonalosti. "Je třeba milovat ze všech sil, z celé duše, a to není možné bez hrdinství. Svatí to věděli a my to musíme věděti také." Je třeba si mnohaletým tréninkem podrobit vášně. Ústředním evangelijním textem knihy je konfrontace Krista s mladíkem, jenž touží po dokonalosti (Mt 19). K té vedou chudoba, čistota a poslušnost (tři evangelijní rady). "Kino, rozhlas, noviny člověka spojují se světem, ale omezují spojení s nebem." Svatí prchali před lomozem světa. Daleko největší tragedií dneška je pak postižení kinomanií, tj. horečným žitím, pobíháním a těkáním z místa na místo, za niž může dílem "moderní amerikanismus", honba za úspěchem. Neklid je totiž smrtící jed duchovního života.

Ve své horlivosti Dacík sice nepolevuje, ale je si přece vědom jistých hranic: "Tak například čteme o svatém Benediktu Labre, že v touze po dokonalé chudobě, trpělivosti a kajícnosti se stal žebrákem, a k tomu ještě ne jakýmkoli žebrákem, nýbrž žebrákem zavšiveným, který sedával na stupních kostela Santa Trinita dei Monti v Římě, pěstoval na sobě hmyz a cvičil se v trpělivosti a přinášel dobrovolnou špínou oběť za ty, kteří vidí jediný smysl života v pěstění těla a v hovění všem jeho nesmyslným choutkám. … Je to vzor, který nelze následovat." A aby nebylo žádných pochyb o tom, že i svatí mají své slabosti, uvádí autor příklad svatého Dominika na smrtelném loži, který řekl: "Přiznám se, že jsem se neuchránil té nedokonalosti, že jsem raději mluvíval s mladými dívkami než se starými ženami." Tolik Reginald Dacík.

Do třetice všeho dobrého: anonymně vydaná Asketika neboli Nauka o křesťanské dokonalosti (1924) sepsaná Františkem Žákem. Svazek zapůjčený z veřejné knihovny vypadal jako včera vytištěný, jako by čekal na milosrdného čtenáře, ačkoli právě toho se autor nejvíce obával: "Psal jsem dílo v promluvách. Tím jsem se uchýlil od obvyklé formy a věc si velice ztížil, ale chtěl jsem podati milým spolubratřím knihu prakticky upotřebitelnou. Vědecká asketika byla by napsána nepoměrně snadněji, ale stihl by ji osud vědeckých publikací: stála by v knihovně a čekala na milosrdného čtenáře." Ústředním novozákonním textem této publikace jsou Pavlova slova: Odložte člověka starého a oblecte člověka nového (Ef 4, 22). Hlavní předností knihy je čtivost umocněná mravoličnými vyprávěními, z nichž několik, z kapitoly Překážky dokonalosti, poslouží dobře k představení stylu celé knihy o askezi.

"Mladý muž kouřil cigarety tou měrou, že si způsobil těžkou otravu nikotinem. Dlouho kolísal mezi životem a smrtí. Silné ústrojí a pečlivé ošetřování ho zachránilo. Kouřiti měl ovšem přísně zakázáno. Po nějakém čase prohlíží své nářadí. Otevře skříň, vytáhne zásuvky, jedna z nich je všecka naplněna vzácnými cigaretami. Aj, jak se páslo na nich jeho oko! Varovný hlas mu pravil: odstraň pokušení z domu, anebo aspoň zavři zásuvku. Ale mladý muž neodolal. Nějaký čas bojoval, odpor stával se menším a menším, za chvíli kouřil zas a náruživěji nežli dříve. Za půl léta byl v hrobě."

"Příteli, napomínal farář mladého kněze, svého kaplana, slyším, že chodíte do přednášek profesora N., farář jmenoval nepřítele katolické církve na pražské universitě; varuji vás upřímně. Děkuji za přátelskou radu, odpověděl kněz, ale je zbytečná. Jsem pevný. Na přednášky chodím, abych mohl lépe potírati zhoubný vliv nebezpečného muže. Dejž Bůh, pravil farář smutně, aby nepotřel vás. Obavy zkušeného kněze se vyplnily. Svůdce natrousil do neprohlédající mladé duše nepozorovaně jed proticírkevních zásad a pomluv, ďábel nastrojil ženu a mladý kněz stal se odpadlíkem."

"V Brandýse vyjelo si několik osob na loďce k jezu. Z bravury přibližovali se k němu a pohrávali si s nebezpečím. Učinili tak několikráte beze škody. Diváci odměňovali jejich bravuru potleskem. To je dráždilo k větší smělosti. Konec byl, že proud je uchvátil a všichni zahynuli."

"Před několika lety vytáhli z Vltavy mrtvolu učitelky. Měla pěkné postavení. Vzala si na byt studenta, snad z dobročinnosti. Vyplnilo se na ní osudně slovo Písma: Kdo miluje nebezpečí, zahyne v něm (Eccl. 3, 27). Student zmužněl, nastalo zahrávání a milkování, konec byl hřích. Kdo vylíčí, co nešťastnice, tehdy již nikterak mladistvá, zakusila, vidouc se v jiném stavu, nežli se odhodlala k násilné smrti ve vlnách? Podobně zahynul mladík z venkova. Zašel si do divadla. Pohled na balet, jejž viděl poprvé, jej vzrušil, že bez rozmyšlení šel s děvčetem, které se mu na ulici nabídlo. Měl z toho pohlavní nemoc. Stydě se jíti k lékaři, léčil se sám. Když neduh dostoupil stupně, že se nedal již tajiti, nešťastný mladík, více nezkušený nežli hříšný, se otrávil. V obou případech přišla věc po smrti na jevo. Kdo byl kuplířem? Příležitost."

"Na Karlově měli jsme v nemocnici vojína po tyfu, takového odchovance moderní filosofie, podle níž přemáhání sebe je mrzačení lidské bytosti. Měl nařízenu přísnou dietu. Láteřil, že ho chtí umořiti hladem, nejvíce na sestry, nebo na lékaře se neodvažoval. Jeho žena ho navštívila. Před ní vylil city svého neukázněného nitra bez obalu. Žena řekla: Počkej, přinesu ti najíst. Sestry varovaly, poukazujíce na zákaz lékařů a na nebezpečí. Žena odsekla: jak bych mohla býti tak bez srdce a nedati muži najíst, když vy mu nedáte; přidala také jadrnou lichotku. Přinesla muži uzeninu a buchty, muž všecko snědl a byl za dvě hodiny mrtvolou."

*

Společným rysem tří posledně vybraných knih je vzhlížení ke středověku, k jeho duchovní dimenzi. Žák píše doslova: "Evropa ve středověku byla nábožensky a mravně zvedená, pro ideály nadšená, pro vše vznešené obětavá." A Braito: "Středověk nebyl temnem, jeho temno straší jen v temných hlavách…" Podobné texty z předkoncilní doby je třeba číst s dávkou obezřetnosti, obsahují totiž dnes již kontroverzní témata (odpor k jiným konfesím apod.). I tak jim nelze upřít starý dobrý zápal v souboji o každou lidskou duši. Jsouc vyšperkovány nejrůznějšími příběhy, skýtají tyto texty i četná literární potěšení, jak bylo snad ukázáno.

Československé jaro 1968 – inspirace? (zamyšlení) Tomáš Ulrich

Vážné zájemce o myšlenky ze 3. Brněnského fóra odkazuji na videozáznam a plné znění úvodního slova Alexandra Klimenta. Přiznávám, že sám bych potřeboval znovu poslechnout některé pasáže pro upřesnění důležitých témat, jež tam zazněla. Přesto chci rozvinout několik vyjádření, s vědomím, že bych se nemusel držet přesně formulovaného. Ale nenechalo mě to dostatečně chladným a rád bych k tomu něco řekl a rozvinul. (Text vznikl záhy po fóru, videozáznam byl publikován mnohem později.)

Vzácní hosté diskuze: Eva Kantůrková, Alexandr Kliment a Jiří Vančura vyzněli dost skepticky ohledně dalšího vývoje společnosti (bráno celozeměkoulově) i stran nějaké inspirace pro současnost. Pozoruhodná byla otázka „lidské tváře“ a esteticko-filosofické odpovědi všech tří hostí.

Pan Vančura, který zpracoval 68. rok odborně knižně, sice nevidí možnost nějakého navázání na Československé jaro tady a dnes. Dokonce při vší své sympatii k Otu Šikovi, strůjci „třetí cesty“, „socialismu s lidskou tváří“ (což jsme prý převzali od Poláků), není definovatelné, nebo velmi těžko, co to znamená „s lidskou tváří“ nebo „s lidštější tváří“. Ale prý to máme každý ve svém srdci a rozumíme, co se tím myslí.

Paní Kantůrková krátce uchopila důvod, který zřejmě vedl k onomu fenomenálnímu obrodnému vzedmutí společnosti: „primitivní hloupý krutý teror“ padesátých let (samozřejmě včetně let poválečných). Příkladem za všechny – oběšení ženy, Milady Horákové.

Nejskeptičtěji na mě působil pan Kliment, který neváhal dotáhnout téma lidské tváře a jejího modelování – lid=“plastelína“, model=?? – až do konce (parafrázuji): Neexistuje žádná masová tvář! Jsou jenom jednotlivé tváře. Každý systém bude znásilňováním jednotlivých lidí a to je špatně!!

S tím však nemohu souhlasit, i když se mi to po formální stránce jeví jako správný závěr. Nežijeme totiž každý na svém neutrálním ostrově nebo planetě, nejlépe vesmíru. Nutně se denně setkávají naše hrany s prostorem druhých. Může jít o slastnou intimitu, příjemné souručenství, apatické sousedství nebo vražedné ostří. Napadají mě spojení: „nutnost vzájemnosti“ a její zvládání „technika moci“, „dělba veřejné i soukromé správy“. Je totiž otázka, co jsou „věci soukromé“, myslím nedotknutelně soukromé. Každý máme jakousi představu toho správného života, kterou více či méně uplatňujeme i na ostatní. A v tomto mi nepřijde fér rezignovat na nějaký hodnotový systém.

Proto přistoupím rovnou ke slovu inspirace – v-dechnutí, vnuknutí, což souvisí s výše zmíněným tématem „modelování lidské tváře“. Nejde mi totiž o pouhý dech, ale o „tvůrčího DUCHA“. Pokud je celá příroda, včetně nás, jenom hříčkou hmoty, potažmo energie..., nemající však hlubšího řádu, nezbývá než vítězství „surového“ „práva silnějšího“ a každá sebehumanističtější snaha o cokoli je politováníhodnou iluzí, kterou odmítá i pan Kliment, protože je vlastně znásilňováním, znetvořováním, terorem.

Lásky jedné „Plavovlásky“ (zamyšlení) Tomáš Ulrich

Momentálně jsem do hola, ale plavovláskovost je víc než vlasy. A pohyb poetického motýla zahýbá světem mocněji než těžkotonážní náklad jatečních traktátů. Nemám rád textovou panděrovitost a velkohubectví.

Chtěl bych se povznést nad sebou, prohlédnout své stopy a světýlka v dálce. Nové básně moc nepíši. Buď se bojím vypreparovaných motýlů v odborných vitrínách, kde vystavují třeba padesát skoro stejných bělásků, protože každý má jiný počet chlupů, nebo mi ani není do básnění.

Jsem nevěřící, ale ne bezvěrec. Žádný člověk není bez víry, protože žádný nemá víc než to, nemá jistotu. Je nám dána veliká moc a vědomí veliké bezmoci! Spíš se bojím – patřit do nějakého systému a slepě věřit, myslet si, že mám jistotu.

A milovat nelze snadno! Nejsme motýli, abychom lehce mávali křídly a mocně zahýbali světem. Upřímně, neznám nikoho, o kom bych myslel, že je šťastný partnerskou láskou. Neznám nikoho, kdo je šťastný. Přes všechnu problematičnost slova štěstí věřím, že jsem dříve pár „šťastných“ křesťanů znal. Neznám vlastně nikoho pořádně, momentálně.

I dobré přátelství je strašně vzácné. Ne každý je způsobilý pro partnerství, ale každý by mohl být přítelem, dobrým přítelem. Jiní ani nejsou, buď jsi dobrý, tedy přítel, nebo nejsi.

Dnes jsem se dojal myšlenkou, že bych aspoň měl 3 syny – přemýšlivé, dobrosrdečné – takovou malou Nejsvětější Trojici.