|
Obsah:
Úvodní slovo
1. UMĚNÍ Eo ipso/Právě proto, II. (básně) Marta Dobrovolná2. ČLOVĚK A PŘÍRODA 3. FILOSOFIE, ANTROPOLOGIE 50. jubileum Ladíme... (zamyšlení) Tomáš Ulrich4. VÍRA A NÁBOŽENSTVÍ Autoři článků POZVÁNKY na lidumilné a dobrodějné akce Pokud budete chtít použít zde publikovaný text pro další šíření, zejména v jiném textu, prosíme o dodržování citačních standardů! | |||||||||
|
Úvodní slovo
Milí návštěvníci.
Prosincová a 10. jubilejní Phil-anthropika budou opět hubenější. Materiálu mám sice hodně, ale zůstal nezpracovaný, jelikož pokročilý předsváteční čas a neobvykle bohatá adventní „koncertní“ sezóna více psavého rozmachu nedopřály. Naštěstí byla předpřipravena druhá polovina výběru básní od Marty Dobrovolné. Další a zároveň poslední, ale svým obsahem vydatný text si dovoluji zařadit do 3. oddílu, i když svým původem by přináležel k Umění. 50. jubileum Ladíme... totiž zahrnuje řádný kus života. A i přes snahu o stručnost a zachycení toho „nejnutnějšího“, měl jsem místy pocit, že bych o tom mohl vydat knihu. Proto děkuji za trpělivé přečtení a pozorné strávení tohoto dlouhého zamyšlení. Prosím, neváhejte a obdarujte mne i sebe nějakou reakcí v „návštěvní knize“ pod textem, jenž si dovoluji předložit vám namísto PF 2014. )) tu
| |||||||||
|
1. UMĚNÍ
| |||||||||
|
2. ČLOVĚK A PŘÍRODA | |||||||||
|
3. FILOSOFIE, ANTROPOLOGIE
Světlo v pralese
Na počátku bylo slovo – Světlo v pralese od Willyho Alexandroviče Petrickije. Myslím, že jsem tuto knížku dostal od babičky, ale možná jsem ji získal jako cenu v nějaké soutěži. A taky se mi zdá, že jsem byl tehdy ještě dost malý. Ale je vyloučené, abych ji četl a cítil se jejím obsahem tolik dotčen už na ZŠ. Muselo to být někdy na gymplu. Albert Schweitzer byl pro mě od té doby živoucím hrdinou a vzorem. Než zbudoval proslulou nemocnici v Lambaréné, postavil (vlastnoručně) „doma“ v Evropě dva nebo tři domky pro svou rodinu. Od té doby jsem snil, že i já jednou postavím ten svůj a že každý už zdálky pozná podle jeho vzhledu, jaký člověk ho stavěl a jaká rodina v něm žije. Dále jsem na Albertu Schweitzerovi obdivoval, jak přes noc cvičil na varhany a ráno šel do školy studovat filosofii a teologii; a navíc z obou získat doktorát! PHILanthrop I já mám svou vysněnou „nemocnici v Lambaréné“. Poznav pestrost pokladů kulturního, humanistického – phil-anthropního života, chtěl jsem vytvořit takové multi-kulti-centrum. Jednu dobu jsem měl i vyhlédnutý vhodný objekt v Brně a naplánovány jeho funkce, a tedy i celkovou podobu. Kamarádka architektka Monika po shlédnutí opuštěné chátrající budovy viděla celou věc schůdně a byla by mi pomohla s projektací. Kromě neskromného osobního bytu, který by měl např. koupelnu asi 4x4x4m, by v srdci budovy pulzovala literární čajovna, s dřevěným půlpatrem. Čaje by byly nejlépe „domácí“ bylinkové. Důležitou součástí by bylo sušené „domácí“ ovoce (v podkroví nad čajovnou jsem plánoval přírodní sušírnu) a výrobky z chráněných dílen, jež by se rozprostíraly v suterénu. Inspirovaly mě zajímavé workshopy mentálně postižených v komunitě Archy a jejich nádherné práce. Monika dokonce schvalovala i saunu a relaxační bazének v prostoru bývalé kotelny. Velký sál by fungoval jako menší kino, divadlo, prostor na koncerty, přednášky, setkání. V podkroví by bylo asi tak 20 cimřiček pro spolupracovníky a studenty. Na „dvorku“ by rostlo několik ovocných stromů, žila by 1 ovce a 1 koza, slepice. Dešťová voda by se shromažďovala a používala na splachování WC. Dnes si dovedu představit na střeše i nějaký ten kolektor. O fasádu by se postarali streetarteři. No a protože nepocházím z rodiny, kde se darují k nejrůznějším příležitostem byty, drahá auta..., musel bych zajistit potřebný (nemalý) kapitál. Jednou z příjemně vyhlížejících možností, samozřejmě inspirovaných A. Schweitzerem, který koncertoval po Evropě na varhany a sháněl tak peníze na nemocnici v Africe, bylo využití mé staré lásky k varhanám a svým „koncertováním“ popularizovat a finančně podporovat Centrum PHILanthrop. Na PHILa, byť i jen v zárodečné formě bytových akcí, si ještě počkám(e). Čas je neúprosný a jiných závazků bývá víc než dost. V první řadě bych měl dostudovat. Tím to ale teprve začíná. Potřebuji se stát „profesionálním knihomolem“, když už chci vyučovat filosofii a antropologii. O čase potřebném na cvičení hraní ani nemluvě. Ladíme... Bylo to až na gymnasiu, kdy jsem byl nadchnut hrou na pianino „adoptivní sestřenky“. Před tím ani ťuk. Půjčil jsem si takový modrý sešit určitě primitivních etud. V gymnasijní aule bylo pianino a tam jsem chodil trénovat – před vyučováním, po vyučování, o volných hodinách. Dnes ani nevím, jak moc to bylo schváleno a podporováno vedením školy a hlavně proč mě strpěly paní profesorky z kabinetu ZSV, který byl v rohu auly a mé „skvělé“ etudování je už muselo hodně otravovat. Kolem těch 15ti, 16ti jsem byl pozván spolužačkou z vyššího ročníku, jestli bych nechtěl zpívat v mohelnické schole. Byli to mladí křesťané, já tehdy začínal objevovat duchovní svět, zpěv se mi líbil a získal jsem tak klíč od filiálního kostela svatého Stanislava, kam jsem chodil cvičit ty své klavírní etudy, protože doma jsme piáno neměli. Zapomněl jsem podotknout, že jsem se učil hrát sám. Ze ZŠ jsem znal alespoň 8 základních tónů Cdur a na „zbytek“ jsem se postupně doptával, koho se dalo – basový klíč, předznamenání, odrážky...? Když jsem trénoval na varhany, občas jsem otevřel i místní varhanní noty a snažil se hrát jednoduché skladby; třeba i 6 hodin v tuhé zimě. Jednou mě na zábřežském kůru oslovil otec Strnad, zda bych nechtěl začít s něčím smysluplnějším a naučit se pár písní (doprovodů) z Kancionálu, abych mohl občas zastupovat na mších. A tak se ze mě stal varhaník. Začátky byly nervózní a dobrodružné. Naučil jsem se jediné ordinárium – č. 502, otce Olejníka. Více jsem nikdy nezvládl. Ale i tak se někdy stalo, že jsem se třeba při Beránku... ztratil v notách a zbytek už museli lidé dozpívat a capella. S tím ztrácením nebo přehmaty mám problém dodnes, ale vždy nějak navážu. Musím, hraji už jenom na „koncertech“. Dost by mě zajímalo, jestli je to jenom otázka času, než zvládnu lépe techniku nebo trému? Když jsem začal chodit do Olomouce na PdF UP, tedy asi po 3 letech „samohraní“, napadlo mě přihlásit se do ZUŠ na obor varhany. Tehdy jsem nevěděl, že je třeba mít alespoň jeden ukončený cyklus hry na klavír, nějakých 7 let odborného vedení. Nadrzo jsem přišel za panem učitelem Vladimírem Sobotkou, pomalu mu zahrál jednoduchou skladbičku, i přesto s chybami, ale kupodivu jsem byl přijat. Myslím že s roční přestávkou (kvůli studiu) jsem zvládl celkem 3 roky na ZUŠ pod vedením pana Sobotky, jehož trpělivost a výrazný fundovaný vztah především k baroknímu varhannímu i varhanářskému umění je pro mě stálou inspirací. Tehdy jsem si koupil pianino (díky babičce Štosové), takže část skladby pro ruce jsem mohl trénovat v teple. Po vysoké škole jsem asi tak 7 let moc nehrál, sem tam na mších doprovod, občas jsem oprášil nějakou skladbu ze ZUŠ. Nevypadalo totiž, že bych hraní vážněji upotřebil ve svém budoucím životě, tak jak jsem ho měl tehdy „naplánovaný“. V Anglii, kde jsem byl skoro 2 roky v Arše, měli ve společenské místnosti pianino a tam jsem začal znovu pilně cvičit. V blízkém kostele jsem tu a tam zahrál k přijímání nebo na konec krátkou skladbu. Nu a po návratu do vlasti jsem se toho už nechtěl pustit. Pan Sobotka mě opět přijal do své odborné péče. A abych byl nucen k jakési důslednosti, namyslel jsem si, že se vždy naučím několik skladeb a budu dělat rozjímavá pásma ke 4 výrazným liturgickým dobám – adventní, vánoční, postní a velikonoční. Všech 150 žalmů jsem rozdělil podle obsahu do nejvhodnější ze čtyř dob a podle vyznění skladeb vyberu vhodné texty a vytvořím rozjímavé pásmo hudby a slova. Jako začátečník jsem si nedovolil něco „méně konvenčního“, mimobiblického. Ale miluji poezii, což žalmy jsou, a jak památné a moudré! Snad mohu přiznat, že texty mezi skladbami byla dílem z nouze ctnost, protože nebylo v mé časové a technické kapacitě připravit tři čtvrtě hodiny čistého hraní. Ale i tak se domnívám, že vyslovené myšlenky víc napomáhají k rozjímaní a k NALADĚNÍ. Po dvou letech Ladění jsem kvůli rekonstrukci bytu asi dva a půl roku vůbec nehrál. Celkem jsem tedy jenom za dva roky a teď půl zvládl 50 „koncertů“, což je radostné. Průměrně cvičím tak hodinu denně. Kdybych musel hrát na náročnější nástroje, než jsou varhany, což si myslím o klavíru, u něhož je třeba zvládat navíc dynamiku, nebo na housle..., slyšel jsem, že by byly potřeba nejméně dvě hodiny denně, aby výsledek za něco stál. Webové stránky Jelikož mělo jít o propagaci PHILanthropa, nebylo zbytí, abych se nepokusil dobýt významné místo na internetu a sociálních sítích. Jenomže na gymnasiu jsme se tehdy v informatice učili pouze několik příkazů v DOSu a pak dlouho nic. Dnešní děti již na ZŠ umí vytvořit vlastní webové stránky, a tak jsem si musel vypůjčit od kolegy učitele informatiky takový „slabikář“ pro tvorbu webu. Namyslel jsem si, jak by mé stránky mohly vypadat a co všechno by tam mělo být a fungovat. Pracně jsem nakonec spustil web v HTML na jaře roku 2009 a byl spokojený. Asi po dvou měsících jsem zjistil, že v mnou oblíbeném Exploreru stránky jedou, jak jsem plánoval, ale už ne ve Firefoxu nebo v Opeře... Tak jsem musel zpět do programátorské základní školy a web částečně překopat a upgradovat CS jazykem. I když chodím často na svůj web, a tak je počet návštěv v počitadle zkreslený, číslo přes 10 000 je příjemné. Největší úspěch zatím slaví Varhanotéka. Trochu mě naopak mrzí, že návštěvníci zanechávají málo reakcí v návštěvní knize a v diskusích pod články ve Phil-anthropikách. Přitom by mohly být podnětné a přínosné pro rozvoj webových stránek a PHILa. Varhanotéka Když chce člověk někde koncertovat na varhany, potřebuje vědět, je-li tam vhodný nástroj. Nejde jen o funkční stav, ale i o rozsah manuálů a pedálnice, dispozici, pomocná zařízení, zvláštnosti konkrétního nástroje. Některé jsou vhodné pro omezený repertoár. Některé nejsou vhodné vůbec. Nezanedbatelná je různost především pedálnic, protože před sto i mnoha sty lety, kam vznik některých varhanních skvostů sahá, byly jiné nároky na hru, lidé byli menší... Já mám skoro dva metry a dlouhé nohy a u některých varhan musím vynaložit více důmyslu a akrobacie. U starších nástrojů bývá lomená oktáva. Mechanická traktura je asi nejlepší, ale občas náročná na sílu stisku. Často ani místní nevědí, jaké poklady stojí na kůru jejich kostela. Cena královských nástrojů jde do milionů, u historických varhan je nevyčíslitelná. Proto jsem se rozhodl, že nejlepší bude internetová Varhanotéka – snadno dostupná, přehledná, lehce aktualizovatelná. Uvádím základní informace, jakoby z pohledu varhaníka, ne historika, ne varhanáře. Na to bych neměl času a sil. I tak budu mít do důchodu co dělat. Plánuji poctivě zmapovat celou Moravu a Slezsko. Aktuální počet „ulovených“ varhan je 179. Hrubým odhadem může být v zemi Moravskoslezské 4 000 i více nástrojů. Proto doufám, že se časem zapojí do jejich varhanotékování i jiní nadšenci. Varhany jsou často velmi hodnotným a jedinečným nástrojem. Ale málokdy je jim dopřána dostatečná péče a uznání. Vůbec nejlepší by bylo, kdyby se na ně hrálo často a kvalitně, aby byly živými svědky nevšedního krásna. Varhanotéka má pomoci nadšeným varhaníkům nacházet a probouzet toto Krásno i v nenápadných a vzdálených obcích – pro sebe a hlavně pro místní. „Kostelní umění“ celkově, hudební a „kůrové“ obzvláště – to je úctyhodný způsob duchovního rozhovoru. A nejde o to, kdo a jak je věřící. Pokud dojde k nějakému dialogu skrze umění, uskutečňuje se Setkání, nebo takový náznak. Já sám už několik let nepojmenovávám tu „druhou stranu“. Nezaručuji Vám, že vůbec existuje, ale nechci být „hluchý a slepý“. Přeji každému co největší otevřenost na případný duchovní „dialog“. Přeji „kostelnímu umění“, aby bylo co nejpřístupnější všem bez rozdílu. Je to asi nejlepší cesta, jak ho i nadále zachovat pro další pokolení. Kdyby už pro nic jiného, jsme zavázáni těm, kteří tyto hodnoty vytvořili a chtěli nás nějak obdarovat. Poutnictví Posledním tématem mocně spjatým s Ladíme... je putování – poznávání nejrůznějších míst, lidí, radostí i bolestí. Jsem milovníkem vandrování. Chůzi považuji za nejpřirozenější způsob pohybu prostorem a za nejvíce obohacující. Člověk může snadno a plně vnímat okolí i krajinu svého srdce. Na „koncerty“ většinou jedu vlakem nebo autobusem. Hromadná doprava je ekologická i místem pro zajímavá setkání s lidmi; zvláště ve vlaku dochází k rozhovorům. Při mapování varhan sjíždím města i vísky převážně na kole. Ale někdy jdu pěšky. Nedávno třeba z Bruntálu na vystoupení v Andělské Hoře, nebo z Rýmařova do Břidličné – tam vlastně vznikaly základní myšlenky tohoto zamyšlení. Bylo to radostné, plodné a zdravé. Rád bych zcestoval celou zeměkouli, ale už jenom poctivé varhanotékování země Moravskoslezské bude náročné a úrodné jako lety do vesmíru. | |||||||||
|
4. VÍRA A NÁBOŽENSTVÍ | |||||||||
|
Autoři článků
Marta Dobrovolná - absolventka sociologie, žurnalistiky a managementu v kultuře; věčná hledačka a občas i filantropka? :))
Tomáš Ulrich | |||||||||
|
POZVÁNKY na lidumilné a dobrodějné akce |