2.miniprojekt: mami, proč jsi učitelka? - PřF:XS020 Miniprojekty - Diskuse
Jako téma na druhý miniprojekt bych velmi ráda napsala něco o své mamce, která
je učitelka na gymnáziu v Brně. Moje psaní asi není příliš objektivní, ale
přesto bych o ní ráda něco napsala, protože podle mě je to oblíbená a
spravedlivá učitelka.
Moje máma pochází z vesnice, z Malého Hradiska u Prostějova. Nikdo z rodiny do
té doby na vysokou nechodil, ale díky tomu, že ji rodiče podporovali a pomáhali
jí, mohla vystudovat gymnázium v Prostějově a poté na Masarykově univerzitě
učitelství matika-fyzika. Když jsem se mámy ptala, proč právě matika-fyzika,
vždycky mi odpověděla, že chtěla tělocvik, ale dvojkombinace s matikou se ten
rok neotevírala. Máma měří metr a půl, takže jako tělocvikářka by asi byla dost
vtipná. Každopádně po škole učila v Prostějově a poté na základní škole v
Bohunicích. Až po třech letek nastoupila na gymnázium do Králova Pole. Tam je
moje máma do teď. Co já vím, tak mámu měla většina studentů vždycky hrozně ráda,
samozřejmě že ne všichni. Velmi často se mi i zdálo, že má ona cizí děti radši
než mě, ale to se mi asi jen zdálo. Její přístup se mi líbil proto, protože když
někoho zkoušela u tabule a ten někdo nevypočítal lautr nic, tak se mamka vždycky
zeptala, jestli chce pětu nebo radši "baňu", což znamenalo pro holku pohlavek a
pro kluka pěstí do ramene. Jednou mi máma vyprávěla, jak zkoušela třeťáka z
opakování rovnic a neuměl, tak se máma zeptala, jestli chce teda tu pětku, nebo
zase "baňu" a ze třetí řady se ozvala přítelkyně zkoušeného:
"Paní profesorko, prosím Vás, nebijte ho, on pak má modřiny. Slibuji Vám, že do
pondělí ho to všechno naučím."
Samozřejmě, že v pondělí student uměl a mohl dostat pěknou známku. Nikdy jsme
nepochopila, jak to máma dělá, že ji mají studenti tak rádi, zvou ji na srazy po
deseti i dvaceti letech. Nemyslím to tak, že by ji milovali všichni, ale většina
studentů s ní vždycky vycházela velmi dobře a když měli s něčím problém, tak šli
za ní. Většinou se mi teda zdálo, že na ostatní je máma hodnější, ale to by se
asi zdálo každému puberťákovi. Já mám svou mamku moc ráda, ale v době těžké
puberty (všichni to známe) jsme se hodně hádali a zpětně si myslím, že to bylo
proto, že jsme si vlastně velmi podobné.
Díky tomu, že jsem vždycky viděla jen to, jak je mamka jako učitelka oblíbená,
rozhodla jsme se, že bych se učení taky chtěla věnovat. Nechtěla bych teda učit
na celý úvazek, protože jak se říká, učitelství je diagnóza a je to vidět, věřte
mi. Ale aspoň pár hodin týdně bych učit chtěla. Pokoušet se někomu vysvětlit
něco, čemu vlastně vůbec nerozumí a pak mít radost z toho, že vidíte výsledky,
že vám někdo poděkuje. Když někoho doučujete třeba na maturitu nebo na
přijímačky, tak když ten člověk nakonec uspěje, je to strašně super pocit a já
mám vždycky hroznou radost. Jsem pyšná na to, že jsem někomu pomohla. Zatím jsem
si netroufla na větší skupinku lidí (max 5), když byla možnost prvních 5ti
minut, měla jsme strašný strach. Mám z toho naprosto panickou hrůzu. Hrůzu z
toho, že něco zkazím a studenti mě budou ignorovat, že sama sebe zklamu. Doufám,
že brzy v budoucnu najdu odhodlání na svých prvních pět minut a vyzkouším si to.
Inspiratorium mě každopádně posunulo dál v mé "cestě k učení" a myslím si, že
takových předmětů by rozhodně mělo být víc, protože nejsou důležité jen
znalosti, ale i pocity a myšlenky, které člověk z přednášek má.
je učitelka na gymnáziu v Brně. Moje psaní asi není příliš objektivní, ale
přesto bych o ní ráda něco napsala, protože podle mě je to oblíbená a
spravedlivá učitelka.
Moje máma pochází z vesnice, z Malého Hradiska u Prostějova. Nikdo z rodiny do
té doby na vysokou nechodil, ale díky tomu, že ji rodiče podporovali a pomáhali
jí, mohla vystudovat gymnázium v Prostějově a poté na Masarykově univerzitě
učitelství matika-fyzika. Když jsem se mámy ptala, proč právě matika-fyzika,
vždycky mi odpověděla, že chtěla tělocvik, ale dvojkombinace s matikou se ten
rok neotevírala. Máma měří metr a půl, takže jako tělocvikářka by asi byla dost
vtipná. Každopádně po škole učila v Prostějově a poté na základní škole v
Bohunicích. Až po třech letek nastoupila na gymnázium do Králova Pole. Tam je
moje máma do teď. Co já vím, tak mámu měla většina studentů vždycky hrozně ráda,
samozřejmě že ne všichni. Velmi často se mi i zdálo, že má ona cizí děti radši
než mě, ale to se mi asi jen zdálo. Její přístup se mi líbil proto, protože když
někoho zkoušela u tabule a ten někdo nevypočítal lautr nic, tak se mamka vždycky
zeptala, jestli chce pětu nebo radši "baňu", což znamenalo pro holku pohlavek a
pro kluka pěstí do ramene. Jednou mi máma vyprávěla, jak zkoušela třeťáka z
opakování rovnic a neuměl, tak se máma zeptala, jestli chce teda tu pětku, nebo
zase "baňu" a ze třetí řady se ozvala přítelkyně zkoušeného:
"Paní profesorko, prosím Vás, nebijte ho, on pak má modřiny. Slibuji Vám, že do
pondělí ho to všechno naučím."
Samozřejmě, že v pondělí student uměl a mohl dostat pěknou známku. Nikdy jsme
nepochopila, jak to máma dělá, že ji mají studenti tak rádi, zvou ji na srazy po
deseti i dvaceti letech. Nemyslím to tak, že by ji milovali všichni, ale většina
studentů s ní vždycky vycházela velmi dobře a když měli s něčím problém, tak šli
za ní. Většinou se mi teda zdálo, že na ostatní je máma hodnější, ale to by se
asi zdálo každému puberťákovi. Já mám svou mamku moc ráda, ale v době těžké
puberty (všichni to známe) jsme se hodně hádali a zpětně si myslím, že to bylo
proto, že jsme si vlastně velmi podobné.
Díky tomu, že jsem vždycky viděla jen to, jak je mamka jako učitelka oblíbená,
rozhodla jsme se, že bych se učení taky chtěla věnovat. Nechtěla bych teda učit
na celý úvazek, protože jak se říká, učitelství je diagnóza a je to vidět, věřte
mi. Ale aspoň pár hodin týdně bych učit chtěla. Pokoušet se někomu vysvětlit
něco, čemu vlastně vůbec nerozumí a pak mít radost z toho, že vidíte výsledky,
že vám někdo poděkuje. Když někoho doučujete třeba na maturitu nebo na
přijímačky, tak když ten člověk nakonec uspěje, je to strašně super pocit a já
mám vždycky hroznou radost. Jsem pyšná na to, že jsem někomu pomohla. Zatím jsem
si netroufla na větší skupinku lidí (max 5), když byla možnost prvních 5ti
minut, měla jsme strašný strach. Mám z toho naprosto panickou hrůzu. Hrůzu z
toho, že něco zkazím a studenti mě budou ignorovat, že sama sebe zklamu. Doufám,
že brzy v budoucnu najdu odhodlání na svých prvních pět minut a vyzkouším si to.
Inspiratorium mě každopádně posunulo dál v mé "cestě k učení" a myslím si, že
takových předmětů by rozhodně mělo být víc, protože nejsou důležité jen
znalosti, ale i pocity a myšlenky, které člověk z přednášek má.