O vývoji publikace právních předpisů

Převzato z: Pražák, Jiří, Rakouské právo veřejné (1899), strana 17 - 36

III. Prameny a literatura

§ 6

Prameny práva psaného

K vyhlašování zákonů říšských slouží zákonník říšský, jenž zaveden byl cís. Patentem ze dne 4. března 1849 čis. 153 ř. z. (dop. sv.) a v nějž pak dodatečně také byly přijmuty všecky zákony, od počátku doby panování Jeho Veličenstva císaře Františka Josefa (2. prosince 1848) vydané.1 Úprava říšského zákonníka doznala postupem času různých změn, z nichž ovšem nejdůležitější souvisí s posledním urovnáním poměrů státoprávních: kdežto původně určen byl zákonník říšský k vyhlášce zákonů mocnářství celého, jest rokem 1868 počínajíc toliko orgánem k vyhlášení zákonů státu předlitavského. 2

Zákonník říšský měl podle původního zařízení svého obsahovati i zákony zemské(§ 2. lit. a) cís. pat. ze dne 4. března 1849) a byl vydáván ve všech jazycích v Rakousku obvyklých, při čemž bylo výslovně ustanoveno, že texty v jednotlivých zemských jazycích sepsané jsou stejně autentické. V té věci však nastala změna již cís. patentem ze dne 27. prosince 1852 č. 260 ř.z., jenž prohlásil, že při všech zákonech a nařízeních, jež v zákonníku říšském dojdou prohlášení, má býti pokládán text německý za jedině autentický (§ 2. cit. zák.) a že vůbec má zákonník ten vycházeti jedině v tomto německém textu autentickým (§ 3. tamtéž). Platnost zásady vyslovující autentičnost textu neměckého, byla nařízením min. spravedlnosti ze dne 19. března 1853 čís. 51 ř. z. (na základě nejvyššího rozhodnutí vydaným) rozšířena na všechny předpisy již dříve v říšském zákonníku vyhlášené. Zákon ze dne 10. června 1869 č. 113 ř. z. sice obnovil starší předpis, že dlužno říšský zákoník vydávati ve všech jazycích, v zemích rakouských (nyní předlitavských) obvyklých, avšak zachoval v platnosti předpis cís. patentu ze dne 27. prosince 1852 vyslovující autentičnost textu německého, prohlásiv vydání jinojazyčná toliko za oficiální překlady (§2. tamtéž).

Ač zákon to neprohlašuje výslovně, vychází přec z jeho smyslu nepochybně, že zákoník jest, pokud jde o zákony říšské, pramenem výlučným, že tudíž od času jeho založení vyhláška v zákonníku říšském jest nezbytnou podmínkou působnosti zákona říšského. To vyplývá ostatně a contrario již z § 6. cís. patentu ze dne 27. prosince 1852, dle něhož toliko vyjímečně při zákonech zvláště objemných na základě zvláštního povolení Jeho Veličenstva mohla vyhláška v zákonníku říšském se obmeziti na patent uvozovací.3 Při tom jest nerozhodno, zda zákon, o který jde, platiti má a pokud se týče měl pro celý obvod říše anebo toliko pro některou zemi korunní; ovšem jest současně stanoveno, že platí zákony říšské pro celý obvod království a zemí v říšské řadě zastoupených, ač není-li výslovně stanoveno, že zákon platiti má toliko v obvodu obmezenějším, který pak vždy určitě označiti dlužno (§ 3. zák. ze dne 10 června 1869).4

Působnost zákonů, v zákonníku říšském vyhlášených, počíná dle § 6. zákona ze dne 10. června 1869, není-li v zákoně samém nic jiného stanoveno, čtyřicátým pátým dnem, počítajíc od uplynutí onoho dne, kdy německý text příslušného kusu říšského zákona, publikaci obsahující, byl vydán a rozeslán.5

Z toho sluší souditi, že vyhláška ve smyslu zákona vůbec dokonána jest vydáním textu německého a že ustanovení odstavce 4. § 2. zákona ze dne 10. června 1869, dle něhož sluší jinojazyčné texty z pravidla vydati současně s textem německým, pokládati jest toliko za předpis pořadečný, který se nijak netýče zavazující moci zákona, jehož německý text již byl vyhlášen.6 Neb toliko tenkráte, kdyby zákonodárce byl stanovil, že publikace k platnosti zákona vůbec není zapotřebí, neb kdyby stanovil spůsob vyhlášky, který se de fakto rovná nedostatku publikace, slušelo by takové ustanovení pokládati za nemožné a nezávazné.7

K vyhlašování zákonů zemských slouží zákonník zemský. Dle cís. patentu ze dne 4. března 1849 slušelo vyhlašovati zákony zemské jak v zákonníku říšském, tak i v zákonníku zemském. Poněvadž však v pozdější době absolutismu rozdíl mezi zákony říšskými a zemskými prakticky jevil se jedině v tom, zda zákon platiti měl pro celý obvod říše neb toliko v některé zemi, a poněvadž dle výslovného nařízení §4. cís. pat. ze dne 27. prosince 1852 č. 260 ř. z. prohlášení zákonů říšským zákonníkem státi se mělo i tenkráte, když zákon platiti měl toliko pro některou zemi korunní, nebyloť vyhlašování zákonů zemských (v tomto slova smyslu) v zákoníku zemském8 více žádnou publikaci původní, nýbrž pouhou reprodukcí vyhlášky, již říšským zákonníkem provedené, kteráž hlavně sloužiti měla potřebám jazykovým9 a kteráž na závaznost dotčených předpisů neměla vlivu žádného. Tím se vysvětluje, že zákonů zemských v pravém slova smyslu z této doby ani nemáme10 a že původní publikace zemského zákonníku se obmezovaly na nařízení, úřady zemskými v oboru jejich působnosti vydaná, pak na ona vynesení ministerstva a nejvyšších správních úřadů říšských, o nichž zvláště bylo usneseno, že je do vládních věstníků zemských jest vložiti. (§ 9. odst. 3. cís. pat. ze dne 27. prosince 1852.)11

Císařský patent ze dne 1. ledna 1860 č. 3. ř. z. zrušil dosavadní vládní věstníky zemské, čímž zvláštní publikace zákonů v jednotlivých zemích odpadla, pokud neshledal úřad centrální některý zákon zvláště v jazycích zemských s obcemi sděliti. Co do nařízení zemských vlád ustanovil § 4. Tohoto patentu, že mají na útraty zemského fondu se vytisknouti v jazycích zemských a že se jimi dle potřeby mají děliti úřady a obce.

Když pak ústava únorová z r. 1861 upravila spolupůsobení sněmů v zákonodárství vedle spolupůsobení říšské rady a na dále přesně lišiti bylo zákony říšské a zákony zemské, objevila se potřeba, zříditi zvláštní orgán k vyhlašování zákonů zemských. Za tím účelem bylo stanoveno cís. nařízením ze dne 17. února 1863 č. 19. ř. z., že až do ústavní revise patentu ze dne 1. ledna 1860 č. 3. ř. z. vyhlásiti sluší zemské zákony tímže způsobem, kterak se vyhlašují ve smyslu § 4. tohoto patentu nařízení vlád zemských. K dotčené revisi posud nedošlo, tak že nynější zařízení zemských zákonníků jedině na tomto cís. nař. ze dne 17. února 1863 a na ustanoveních cís. patentu ze dne 28. prosince 1852 se zakládá, pokud tato §em 5. patentu ze dne 1. ledna 1860 byla v moci zachována.

Působnost zákonů zemských počíná, není-li v zákoně samém nic jiného ustanoveno, počátkem 15. dne počítajíc od uplynutí tohoto dne, kdy v zemském zákonníku byly vyhlášeny.

To stanoveno bylo již v příčině dřívějšího zemského věstníku vládního, resp. nařízení v druhé jeho části vyhlášených §em 9. cís. patentu ze dne 27. pros. 1852 a totéž stanovilo pak příčině nařízení zemských vlád, v § 4. patentu ze dne 1. ledna 1860 dotečných min. nařízení ze dne 14. března 1860 č. 65 ř. z. Císařské nařízení ze dne 17. února 1863 rozšířilo pak platnosť této zásady na zákony zemské.

Co do otázky, který text při zákonech jest autentický, postrádáme ustanovení všeobecného. Když ve smyslu patentu ze dne 3. března 1849 dokonce všechny jazykové texty říšského zákonníku pokládati bylo za stejně autentické, platila zajisté tatáž zásada co do publikací zákonníku zemského, kterým se tam, kde jazyk německý není jazykem zemským, měl připojiti překlad německý. Totéž platilo však také co do samostatných publikací věstníků vlád zemských, dle cís. pat. ze dne 27. prosince 1852 druhou jich část tvořících, poněvadž dotčený patent v příčině té pouze stanovil, že vyhlášky ty mají se státi v jazycích zemských a poněvadž to, co ustanoveno současně o autentičnosti textu německého zákolníku říšského, nebylo lze nijak obdobně rozšířiti na zemský věstník vládní.12 Patent ze dne 1. ledna 1860 opět toliko nařizuje vydávati nařízení zemské vlády v jazycích zemských a cís. nař. ze dne 17. února 1863 rozkázalo totéž učiniti v příčině zákonů zemských. Když tedy není stanoveno, který jazykový text jest autentickým, sluší zajisté, pokud nic jiného není zřejmě ustanoveno, ku všem těmto textům přihlížeti způsobem stejným, což se obyčejně vyjadřuje v ten smysl, že všechny jazykové texty zemských zákonů jsou stejně autentické.13

V některých zemích došla otázka autentičnosti textů zákonníku zemského výslovného rozřešení mocí zákonodárnou. Tak nařizuje v Čechách zákon ze dne 15. února 1867 č. 13. z. z. vydávati zákonník zemský král. Českého v jediném vydání obsahujícím text v obojím jazyku vedle sebe a dokládá: „Každý z obou těchto textů jest stejně autentický. V případech pochybných staň se vykládání zemských zákonů a nařízení úřadů zemských porovnáním obou textů dle jejich znění a smyslu.“ Podobné ustanovení vytkl v Krajině zákon ze dne 20. pros. 1869 čís. 3. z. z pro r. 1870 co do poměru textu slovinského a německého. Naproti tomu prohlásil v Haliči zákon ze dne 18. června 1866 čís. 13. z. z. text polský zákonů zemských za autentický, ustanoviv, že vedle toho zemské zákony se vykládají ještě v textu rusínském a dle potřeby i v překladu německém. Konečně bylo ve Slezsku na základě výnosu ministra vnitra ze dne 25. září 1851 č. 4665 vyhláškou vlády zemské ze dne 27. září 1851 č. 222 z. z. v známosť uvedeno, že zemský zákonník na dále vydáván bude toliko v jediném vydání německém, že však vedle toho uspořádány budou překlady na jazyk český a polský pro ony obce, které jich mají zapotřebí, aniž však překlady ty lze bude považovati za texty autentické.14

Pokud těmito předpisy nic jiného není stanoveno, zůstává to při svrchu dotčeném pravidlu, kteréž ostatně se srovnává s výslovným ustanovením českého zákona ze dne 15. února 1867. Sluší tudiž pravidla toho zvláště také užíti v příčině českých zákonů zemských, před platností zákona ze dne 15. února r. 1867 vydaných.15

Nutnou důsledností zmíněné zásady ovšem jest, že sluší každý z „autentických“ textů podrobiti ve sněmovně zvláštnímu hlasování, neb máme tu vlastně vedle sebe více zákonů různým jazykem vydaných, které však dle intence zákonodárcovy mají obsah totožný.16

Zvláštní pochybnost nastává tenkráte, byla-li některá část zákona říšského později do slova přijata v zákon zemský, jak se to např. stalo při zřízení obecním a při zákoně vodním. Tu sluší míti za to, že i v příčině části z říšského zákona přijatých platí totéž, co platí v příčině ostatních částí tohoto zákona zemského, poněvadž přijetím v zákon zemský jest zákon říšský pro tuto zemi absorbován.17

Společně zákonů říšských tak i zemských týká se ustanovení čl. 10. základního zákona státního ze dne 21. prosince 1967 čís. 145 ř. z., dle něhož při vyhlášce jest odvolati se na souhlas příslušného sboru zastupitelského a připojení podpisu zodpovědného ministra. Při t. zv. zákonech provisorních, nebo-li nařízeních s provisorní mocí zákona nastupuje na místo dotčeného odvolání poukaz k § 14. zákona ze dne 21. prosince 1867 č. 141. ř. z. 18

Pohříchu postrádáme v rakouském právu ustanovení o tom, kterakým způsobem by slušelo provésti eventuální opravy textu zákonníka říšského neb zemského. Praxe v příčině té kolísá způsobem dosti povážlivým. Za všech okolností zdá se býti zapotřebí, by oprava taková, má-li k ní býti přihlíženo, podepsána byla zodpovědným ministrem, anebo, jde-li o pouhou opravu tiskové chyby, aspoň úředníkem, zodpovědným za výpravu tisku.

  • 1 První číslo říšského zákonníku z r. 1849 tvoří výnos ministerstva spravedlnosti ze dne 2. října 1849 a má zákonník za tento rok vlastně jen 49 čísel. Dříve vydané předpisy sebrány v doplňující svazek (něm. Cit. Erg. B.), jenž čítá čísel 444.
  • 2 Od 1. ledna 1870 má dle § 3. zák. ze dne 10. června 1869 č. 113. ř. z. publikace ta název „říšský zákonník pro království a země v říšské radě zastoupené“ (něm.: „Reichsgesetzblatt für die im Reichsrathe vertretenen Königreiche und Länder“).
  • 3 Od 1. ledna 1870 ostatně i tato výjimka odpadla, poněvadž zákon ze dne 10. Června 1869 o ní více se nezmiňuje.
  • 4 Totéž platilo ostatně již dříve dle zákona ze dne 19. května 1868 č. 45 ř. z. Před tím slušelo dle § 4 zákona ze dne 28. prosince 1852 povždy v samém zákoně naznačiti obvod, pro který měl platiti, a nebylo ničehož stanoveno pro případ, kdyby udání to bylo se opomenulo.
  • 5 Totéž stanovil již § 4. cís. pat. ze dne 20. prosince 1850 č. 473 ř. z. a § 8. cís. pat. ze dne 27. prosince 1852, kdežto §3. Patentu ze dne 4. března 1849 byl stanovil v příčině té lhůtu 30denní.
  • 6 Zvláštností ovšem jest, že zákon této otázky výslovně nerozřešil, což asi se vysvětluje tím, že se vůči autentičnosti textu německého nepokládala za pochybnou. Avšak již za platnosti patentu ze dne 4. března 1849 bylo dovoleno vydávati různé jazykové texty v rozličných dobách, aniž by se stala zmínka o právních toho následcích (cís. pat. ze dne 7. prosince 1849 č. 31. ř. z.).
  • 7 Sr. Eisele: Unverbindlicher Gesetzesinhalt (1886.) str. 10. a 11.
  • 8 Již dle § 3. cís. nař. ze dne 20. prosince 1850 č. 473. ř. z. slušelo otisknouti z říšského zákonníku do zákonníku zemského v plném znění každý zákon, který v dotčené zemi korunní měl platnost. Tyto otisky tvořily dle § 9. cís. nař. ze dne 27. prosince 1852 první část zákonníku zemského (t. zv. vládního věstníku zemského.)
  • 9 Mělyť totiž se tyto zákony přijati do zemského zákonníku netoliko v autentickém textu německém, nýbrž i přeloženy na jazyky v zemi obvyklé. Toho jevila se potřeba tím naléhavější, když dle § 3. pat. ze dne 27. prosince 1852 na dále říšský zákonník vycházel jen jazykem německým.
  • 10 I obecní statuty Pražský a Liberecký roku 1850 na základě nejvyšších rozhodnutí vydané publikovány byly v zemském zákonníku ve formě pouhých nařízení místodržitelských.
  • 11 Tyto původní publikace tvořily dle cit. § 9 druhou část vládního věstníku zemského.
  • 12 To ostatně nebylo možno již z té příčiny, poněvadž by pak v těch zemích, kde německý jazyk není jazykem zemským, autentického textu věstníku zemského vůbec nebylo.
  • 13 Sr. o této otázce můj článek v „Právníku“ z r. 1887. Str. 289. a násl.
  • 14 Jest ovšem velice pochybno, sluší-li toto ustanovení posud za platné pokládati, neb věstníky zemské, nichž se nařízení týkalo, byly zastaveny patentem ze dne 1. ledna 1860. Předpis téhož patentu, že nařízení zemských vlád sluší vydávati v jazycích zemských, nezmiňuje se nikterak o tomto singulárním ustanovení slezském a lze tedy hájiti náhled, že je na tuto novou publikaci, z níž pak povstaly nynější zákonníky zemské, vztahovati nelze.
  • 15 Tak zejména n. př. co do zřízení obecního z r. 1864, kdež zásada naše má velkou důležitost praktickou. O dějinách vzniku českého zákona z r. 1867 sr. článek Škardův v „Právníku“ V. str. 521 a násl.
  • 16 Sr. Spiegel, die keiserl. Verordnungen mit prov. Gesetzeskraft (1893) str. 56. I přes námitky tohoto spisovatele trvám při tom, že autentičnost v pravém slova smyslu zahrnuje výhradnost, že tedy není zcela správné, mluví-li se o dvojím textu autentickém. Usnáší-li se sněmovna o obou textech, jsou ovšem oba původní, autentickým však vlastně není žádný. Kontroverse ta týče se ostatně toliko slova, nikoliv věci a nebudiž tedy dále rozpřádána.
  • 17 Při výkladu takového zákona bude okolnost zmíněná ovšem závažnou, však nikoliv rozhodující, jak by tomu bylo dle náhledu opačného.
  • 18 Sr. o této náležitosti Spiegel u. n. m. str. 49 a násl.