Základy anatomie soustavy trávicí, žláz s vnitřní sekrecí a soustavy močopohlavní
Fakulta sportovních studií Masarykovy univerzity
Doc. MUDr. Jitka Hanzlová, CSc., MUDr. Jan Hemza

Ženské pohlavní ústrojí (orgány) – organa genitalia feminina

Obrázek č. 114

Ženské pohlavní orgány se dělí na:

1. vnitřní pohlavní orgány – organa genitalia feminina interna

   Kam patří :
   • vaječníky – ovaria – párové orgány
   • vejcovody – tubae uterinae – párové orgány
   • děloha – uterus – nepárový
   • pochva – vagina – nepárový

2. zevní pohlavní orgány – organa genitalia feminina externa

   Kam patří:
   • velké stydké pysky – labia majora pudendi – párové orgány
   • malé stydké pysky – labia minora pudendi – párové orgány
   • předsíň poševní – vestibulum vaginae – nepárové
   • poštěváček – clitoris – nepárový
   • stydký pahorek – mons pubis – nepárový
   • vestibulární žlázy – glandulae vestibulares majores – párové

Obrázky ke kapitole: Ženské pohlavní ústrojí (orgány) (organa genitalia feminina)

Obr. 114 Ženské pohlavní orgány (organa genitalia feminina)

---

Vaječník – ovarium

Obrázek č. 115

jsou párové ženské pohlavní žlázy, vejčitého tvaru, uložené intraperitoneálně. V pubertě a v pokračujícím dospívání dorůstá rozměrů zhruba 4 x 2 x 1,5 cm. V mládí je vaječník růžový a hladký, v dospělosti nerovný a u žen v klimakteriu – ovarium je svraštělé a zmenšené.

Vaječník je uložen při boční štěně malé pánve. Fixace je zajištěna závěsným aparátem, který je tvořen duplikaturou peritonea vaječníkové okruží – mesovarium. Obrázek č. 116 Připojuje ovarium k zadní stěně širokého vazu – ligamentum latum, které je rozprostřeno mezi hranami dělohy a stěnami malé pánve. V místě vaječníkového okruží – mesoovaria je přední okraj vaječníku – okružový vaječníkový okraj – margo mesoovaricus a v něm leží vstupní branka – hilum ovarii, kterým k ovariu přicházení cévy a nervy. Od stěny malé pánve dále sestupuje k hornímu pólu vaječníku – extremitas tubarii vazivově svalový pruh, vaječníkový závěsný vaz – ligamentum suspensorium ovarii, ve kterém probíhají k brance vaječníku cévy krevní, mízní a nervy. Od vaječníku k děložnímu rohu se táhne vlastní vaječníkový vaz – ligamentum ovarii proprium, který nemá fixační význam. Podélná osa vaječníku, která spojuje zevní horní pól, přivrácený k vejcovodu, vejcovodní konec – extremitas tubarii s vnitřním dolním polem přivráceným k děloze, děložní konec – extremitas uterina, jde téměř svisle. Tím na ovarium rozlišujeme zevní plochu, obrácenou k boční stěně pánve, boční plochu – facies lateralis a vnitřní plochu, obrácenou do dutiny pánve, přistřední plochu – facies medialis. Zadní okraj ovaria je volný – margo liber.

U ženy, která ještě nerodila leží vaječník v jamce vaječníkové – fossa ovarica, leží mezi rozvětvením společných kyčelních cév – vasa iliaca communis. Po porodu klesá vaječník před křížovou kost. Vnitřní kyčelní céva – vasa iliaca interna leží před vaječníkem – ovariem. Tomuto prostoru říkáme Claudiova jamka.

Stavba ovaria

Obrázek č. 117

Na řezu se ovarium skládá ze tří vrstev. Povrch ovaria kryje jednovrstevný kubický epitel. Vlastní vrstva ovaria se dělí na:

• povrchovou kůru – cortex ovarii

  a hlouběji uloženou

• dřeň – medulla ovarii

Dřeň obsahuje vazivo s ojedinělými snopci hladké svaloviny, množství krevních a lymfatických cév a nervová vlákna. Vrstva korová je z funkčního hlediska nejvýznamnější, neboť obsahuje různé typy folikulů, v kterých dozrávají ženské pohlavní buňky – vajíčka (oocyt – oocytus). Tato jsou jedny z největších buněk v lidském těle, v průměru asi 250–300 μm. Lidské vajičko popsal jako první J. E. Purkyně. Počet vajíček je při porodu asi 2 miliony, v pubertě asi 300 000 primárních vajíček, které jsou uloženy v prvotních vaječných váčcích – folliculi ovarii primarii. Během pohlavní zralosti ženy k oplození schopné vajíčko dozraje do vývojového stadia druhotných vaječných váčku – folliculi ovarii secundarii v počtu asi 400. Tato vajíčka jsou uložena ve zralých vazivových váčcích – folliculi ovarii vesiculosi (tzv. Graafův folikul). Obrázek č. 118

Zralý Graafův folikul dosahuje rozměru až 1,5–2 cm a vyklenuje se na povrch vaječníku v podobě puchýřku. Uvnitř je dutina – antrum folliculi – vyplněná tekutinou – liquor folliculi. Stěnu váčku tvoří 4–5 vrstev folikulárních buněk. V jednom místě je vyvýšený hrbolek – cumulus oophorus, v kterém je uloženo vajíčko.

Proces prasknutí a uvolnění vajíčka z vaječníku se nazývá ovulace a dochází k němu přibližně v polovině menstruačního cyklu. Je to doba nejpravděpodobnějšího otěhotnění. Obrázek č. 119

Folikulární buňky produkují pod vlivem FSH z adenohypofýzy (viz str.) hormony estrogeny, které způsobují změny na děložní sliznici (proliferační fáze endometria), v pochvě a v prsech. V pubertě odpovídají za vznik tertiálních pohlavních znaků. Prasklý Graafův folikul se mění v tzv. žluté tělísko – corpus luteum, které obsahuje žlutý pigment (lutein). Nedojde-li k oplození vajíčka vzniká žluté tělísko menstruační – corpus luteum menstruationis, které je funkčně aktivní 10–2dní. Došlo-li k oplození vajíčka vzniká žluté tělísko těhotenské – corpus luteum graviditatis s funkční aktivitou až do konce 4. měsíce těhotenství. Buňky žlutého tělíska produkují pod vlivem luteinizačního hormonu (LH) z adenohypofýzy hormon progesteron. Hlavní funkcí progesteronu je udržení těhotenství. Dochází k dalším změnám na děložní sliznici (sekreční fáze endometria) a ke zmohutnění děložní svaloviny (myometria). V obou případech se žluté tělísko mění ve vazivovou jizvu – bílé tělísko – corpus albicans, které je větší ze žlutého tělíska těhotenského. Bílé tělísko již není hormonálně aktivní. Při pohlavním dráždění může dojít k provokované ovulaci a k případnému oplodnění.

Cévní zásobení ovaria je dvojí. Jednak větve z břišní srdečnice – aorta abdominalis – vaječníkové tepny – aa. ovaricae a vaječníkové větve – rr. ovarii větve z děložní tepny – a. uterina, které spolu anastomozují.

Žilní odtok se děje analogickými vénami. Nervy ovaria obsahují sympatická a parasympatická vlákna. Senzitivní vlákna přicházejí z míšních segmentů L1–3.

Obrázky ke kapitole: Vaječník (ovarium)
Obr. 115 Vaječník (ovarium)	Obr. 116 Závěsný aparát vaječníku (mesovarium)	Obr. 117 Stavba vaječníku (ovarium)
Obr. 118 Graafův folikul	Obr. 119 Menstruační cyklus

---

Vejcovod – tuba uterina (salpinx)

Obrázek č. 120

je párová trubice délky 10–15 cm. Má dvě ústí. Nad vaječníkem se otvírá do dutiny břišní (peritoneální) otvorem břišním – ostium abdominale tubae uterinae. Kolem tohoto ústí je růžice slizničních výběžků, vejcovodních třásní – fimbriae tubae, které se při ovulaci přikládají k vaječníku nad zrající Graafův folikul. Tvoří jakoby deštníček nad ovariem – vejcovodní nálevku – infundibulum tubae uterinae. Tímto uspořádáním je dutina břišní u žen otevřená do okolního prostředí, od kterého je chráněna složitou cestou několika ochranných filtrů (kyselé prostředí pochvy, hlenová zátka čípku děložního), na rozdíl od muže.

Za břišním ústím je vřetenovité rozšíření – ampulla tubae uterinae, následuje zúžená část – isthmus tubae uterinae a v místě děložních rohů přechází v druhé ústí do děložní dutiny – ostium uterinum tubae.

Stavba stěny vejcovodu

Obrázek č. 121

• Sliznice – tunica mucosa

  vybíhá v podélné řasy, které jsou kryty řasinkovým epitelem, které kmitají převážně směrem k děloze. Obsahuje množství sekrečních buněk, které produkují řídký hlen. Při zánětu může dojít ke srůstům řas, což vede ke sterilitě pro poruchu průchodnosti vejcovodů nebo afunkčnosti pro průchod vajíčka.

• Podslizniční vazivo – tunica submucosa

  je řídké a umožňuje posun sliznice.

• Svalovina – tunica muscularis

  je poměrně silná, uspořádaná ve
  • vnitřní vrstvu kruhovou – cirkulární a 
  • zevní vrstvu podélnou – longitudinální
    Umožňuje peristaltické pohyby vejcovodu směrem k děloze.

• Povrch vejcovodu – tunica serosa

  je kryt peritoneem, které přechází v závěsný aparát – vejcovodní okruží – mesosalpinx, který ho fixuje k širokému vazu děložnímu – ligamentum latum.

Ve vejcovodech dochází k oplození nebo zániku vajíčka. V případě, že se oplozené vajíčko usadí – niduje ve vejcovodu, mluvíme o mimoděložním těhotenství.

Cévní zásobení zajišťují větve z vejcovodních větví vaječníkové tepny – rami (rr.) tubarii arteriae ovaricae, jednak větve z vejcovodních větví děložní tepny – rr. tubarii arteriae uterinae. Stejnou cestou je odváděna žilní krev.

Inervaci zajišťují sympatická a parasympatická vlákna.

Morfologie oplození

Obrázek č. 122

Prasknutím Graafova folikulu dojde k uvolnění zralého lidského vajíčka – oocytu. Jde o jednu z největších buněk v lidském těle (200–250 μm), která ve svém jádru obsahuje haploidní sadu chromozomů (22 a pohlavní chromozom X) Obrázek č. 123. K oplození vajíčka dochází v rozšířené – ampulární části vejcovodu. Množství ejakulátu je 2,5–3,5 ml a obsahuje 40–250 miliónů spermií v 1 ml. K oplození vajíčka je tak k dispozici 300–350 miliónů spermií. Klesne-li jejich počet pod 10 miliónů v 1 ml ejakulátu je muž sterilní. K oplození jediného vajíčka dojde jedinou spermií. Obrázek č. 124 Ostatní spermie svými enzymy umožní narušení obalových vrstev vajíčka pro průnik jediné spermie. Průnikem hlavičky a krčku spermie do vajíčka vzniká budoucí buněčný útvar – zygota. Rýhováním vznikají první dvě buňky budoucího organismu, které mají již diplodní (dvojitý, párový) počet chromozomů a dělící vřeténko. Rýhující se vajíčko cestuje do dělohy, kde dojde k jeho usazení – nidaci a nastává těhotenství.

Množství spermií a výpočty minimálního nutného počtu vychází z počtu pravděpodobnosti.

Na tomto příkladu je zřetelný různý význam pohlaví při rozplozování v přírodních zákonech.

Malý počet vajíček schopných oplození za život ženy poskytuje pro další organismus i důležité vedlejší genetické informace uložené v mitochondriích a dále celý buněčný aparát. Ale nesouměrně větší počet produkovaných spermií poskytují budoucímu organismu jen hlavní genetickou informaci. Studia genetiky započal J. Mendel.

Obrázky ke kapitole: Vejcovod – tuba uterina (salpinx)
Obr. 120 Vejcovod (tuba uterina)	Obr. 121 Stavba stěny vejcovodu (tuba uterina)	Obr. 122 Oplození a nidace vajíčka
Obr. 123 Lidský karyotyp	Obr. 124 Povrch vajíčka obklopeného spermiemi

---

Děloha – uterus

Obrázek č. 125

Děloha je nepárový, dutý orgán silnostěnný, uložený v dutině malé pánve mezi močovým měchýřem a konečníkem. Probíhá v ní vývoj, růst a výživa plodu až do porodu. Děloha je v malé pánvi nakloněná dopředu a mezi tělem a čípkem prohnuta vpřed. Jedná se o anteflexi a anteversi. Děloha je také pootočena mírně doprava – dextroverse.

Popisujeme na ní:

• děložní dno, vyklenující se vzhůru – fundus uteri
• děložní rohy – cornua uteri, kam ústí vejcovody
• děložní tělo – corpus uteri, které se dolů zužuje v
• děložní úžinu – isthmus uteria přechází v
• děložní hrdlo, krček – cervix uteri.

Úponem pochvy se děložní hrdlo dělí na horní část – portio supravaginalis a dolní část – portio vaginalis, tzv. děložní čípek, který vyčnívá do pochvy.

Děloha má tvar oploštělé hrušky, uvnitř je děložní dutina – cavitas uteri, kde u netěhotné dělohy její přední a zadní stěna naléhají na sebe. Děložní dutina se v oblasti děložního krčku zužuje v kanál – canalis cervicis. Děložní ústí u ženy, která nerodila – nullipary, je kruhový, u ženy, která rodila – multipary nabývá štěrbinovitý tvar Obrázek č. 126

Stavba dělohy

Je složitá a skládá se ze čtyř vrstev:

1. sliznice – endometrium

2. svalovina – myometrium

3. vazivo příděložní – parametrium

4. pobřišnice – perimetrium

1. Sliznice

je tvořena jednovrstevným válcovitým epitelem s vazivem a obsahuje četné trubicovité žlázky – glandulae uterinae. Endometrium prodělává v průběhu zhruba 28 dnů (lunární cyklus) charakteristické cyklické změny, které jsou na konci každého cyklu ukončeny menstruačním krvácením.

Menstruace začíná být pravidelná u dívek v pubertě, jedná se o menarche (z řeč. men – měsíc, arché – začátek). Kolem 50. roku věku ženy se pravidelný měsíční cyklus ukončuje. Mluvíme o menopauze. V době pohlavní zralosti prodělává děložní sliznice čtyři stádia změn. (str.)

• První fáze je proliferační. Trvá asi 8 dnů. Pod vlivem ženského hormonu – estrogenu, který je produkován Graafovým folikulem dochází k nárustu a zvýšení sliznice, tzv. funkční zóny – zona functionalis.
• Druhá fáze je sekreční, kdy dochází k ještě většímu nakypření a překrvení sliznice, která je připravena k nidaci oplozeného vajíčka, které mezitím cestuje vejcovodem. Je navozena vlivem druhého ženského hormonu – progesteronu, který produkuje žluté tělísko. Tato fáze trvá asi 14 dnů. Jestli nedojde k oplození vajíčka nastupuje
• třetí fáze – menstruační, kdy odpadá sliznice až na základní vrstvu – zona basalis. Menstruace trvá asi 4 dny a dochází ke ztrátě 50–150 ml krve.
• Následuje čtvrtá fáze – 1–2 dny regenerace.

V průběhu menstruačního cyklu se mění tzv. basální teplota, která při ovulaci stoupá asi na 37,4 °C.

V případě, že došlo k oplození vajíčka – tj. ke spojení dvou pohlavních buněk, mužské spermie a ženského vajíčka, k čemuž dochází v zevní třetině vejcovodu, nastupuje rýhování vajíčka – zygota. Oplozené vajíčko se dělí dál – vzniká útvar podobný plodu moruše – morula, ta se mění v dutý váček – blastulu, která se během týdne dostává z vejcovodu do dělohy, kde se uhnízdí – niduje v připravené děložní sliznici a nastupuje těhotenství. Obrázek č. 127, Obrázek č. 128, Obrázek č. 129 Blastula má buňky rozlišené na povrchové (trofoblast)a buňky vnitřní (embryonální terč). Trofoblast je vlastním základem placenty, která plně vyvinutá váží asi 0,5 kg a má v průměru 15–20 cm. Blastula (obr.) se dále přeměňuje v gastrulu, v které vchlipováním povrchových buněk vznikají tři buněční vrstvy – zárodečné listy.

• Zezevního zárodečného listu(ektodermu) vzniká v dalším vývoji pokožka a soustava nervová.
• Ze středního zárodečného listu(mesodermu) vzniká pojivo, svalstvo, cévní systém a ústrojí močopohlavní.
• Z vnitřního zárodečného listu (entodermu) vznikají trávící trubice, dýchací ústrojí a četné žlázy.

Na povrchu uhnízděného oplozeného vajíčka se vytváří vak plodových obalů a placenta, Obrázek č. 130, Obrázek č. 131 se kterou je plod spojen pupečním provazcem – umbilicus. Vak plodových obalů je vyplněn plodovou vodou (liquor amnii), která vzniká sekrecí vnitřní amniové blány, ve které plod (zárodek) plave. Je jí celkem 750–1000 ml. Těhotenství trvá 10 lunárních měsíců, to je 40 týdnů či 280 dnů. Obrázek č. 132 Koncem těhotenství klesá hormon progesteron, zvyšuje se hladina estrogenů a zvyšuje se citlivost na oxytocin (viz str.). Vlastní porod nastává děložními stahy, kontrakce, které jsou vůlí neovlivnitelné. I když kontrakce sílí, samy k vypuzení plodu nestačí, je nutno přidat kontrakci břišních svalů – břišní lis, současně se uvolňují svaly dna pánevního. Asi za 15–20 minut po porodu plodu je porozena placenta, cévy v děloze se uzavírají a děloha se zmenšuje tzv. se zavinuje.

2. Svalovina – myometrium

Je nejsilnější vrstvou děložní stěny. Má tři vrstvy.

• Vnitřní vrstvu tvoří cirkulárně uspořádaná svalovina – stratum submucosum. Tato vrstva zaškrcuje cévy v závěru menstruačního cyklu nebo porodu.
• Střední vrstvu – stratum vasculosum, je nejsilnější, má spirálovitý tvar a umožňuje zvětšování dělohy bez nadměrného přibývání svalové hmoty, takže koncem těhotenství je stěna děložní poměrně tenká.
• Zevní vrstva – stratum supravasculosum, obsahuje svalová vlákna orientovaná převážně podélně, longitudinálně.

3. Parametrium – subperiotoneální vazivo – přiděložní vazivo

jsou pruhy vaziva připojené k děloze tvořící její závěsný aparát. Obrázek č. 133

Nejvíce je fixován krček děložní – colum uteri. Tuto fixaci zajišťují:

• hlavní děložní vaz – ligametnum cardinale uteri, který je kaudální zesílení širokého vazu děložního.
• vazy močovoděložní – ligamenta vesicouterina, které jdou od okrajů dělohy k močovému měchýři a pokračují jako stydkomočové – ligg. pubovesicalia, ke sponě stydké
• vazy konečníkovoděložní – ligg. rectouterina, které jdou od děložních hran, obemykají konečník – rektum a jako vazy křížovoděložní – ligg. sacrouterina, dosahují ke kosti křížové.

Další fixaci zajišťuje:

• oblý vaz děložní – lig. teres uteri. Jde od rohů děložních přes tříselný kanál – canalis inquinalis a končí ve vazivu velkých stydkých pysků. Je důležitý pro udržení dělohy do správné polohy, nad močový měchýř – antireflexi anteversi.
• Nejmohutnější je široký vaz děložní – ligamentum latum uteri, který se táhne od hran děložních ke stěně malé pánve. Nejedná se o pravý vaz, ale o duplikaturu (zdvojení) pobřišnice – peritonea, kterou k děloze přicházení a odcházejí tepny, žíly a nervy.

Podpůrný aparát dělohy tvoří svalové dno pánevní – diaphragma pelvis a diaphragma urogenitale. (viz skripta Základy anatomie pohybového ústrojí, str. 63)

4. Perimetrium – tunica mucosa

Obrázek č. 116

Je neúplný peritoneální obal, kdy pobřišnice nástěnná – peritoneum perietale přechází přes zadní stěnu močového měchýře na přední stěnu a dále na zadní stěnu dělohy, vaječníku a ovaria jako duplikatura – široký vaz děložní – plica (ligamentum) latum uteri, který se dělí na:

• děložní okruží – mesometrium
• vejcovodní okruží – mesosalpinx
• vaječníkové okruží – mesovarium

Dotýká se zadní klenby poševní a přechází na konečník – rectum. Tím vznikají peritoneální kapsy – mezi močovým měchýřem a dělohou močovoděložní jamka – excavatio vesicouterina, mezi dělohou a konečníkem – rectem konečníkoděložní vyhloubení – excavatio rectouterina. Tento prostor je u stojící ženy nejnižším místem dutiny břišní – peritoneální vyhloubení – tzv. zadní Douglasův prostor. Punkce prostoru můžeme provádět per vaginam nebo per rektum (tedy cestou vaginy či konečníku). Obrázek č. 134

Cévní zásobení

Tepny pocházejí jednak z děložní arterie – a. uterina, která se spirálovitě vine podél hran děložních – je větví z vnitřní kyčelní tepny – a. iliaca interna. K rohům děložním jdou větve z vaječníkové tepny – a.ovaria, která je větví z břišní srdečnice – aorta abdominalis.

Žíly vytvářejí bohatou pleteň kolem dělohy a pochvy – plexus uterovaginalis a odtékají stejnou cestou jako přichází tepenné řečiště.

Inervace dělohy: z autonomního nervstva přicházejí sympatická vlákna, která kontrakce myometria zesilují a parasympatická vlákna, která kontrakce tlumí. Vedle autonomních vláken jsou v děloze i nervová vlákna senzitivní, proto jsou kontrakce svaloviny při menstruaci nebo porodu vnímány bolestivě.

Obrázky ke kapitole: Děloha (uterus)
Obr. 125 Děloha (uterus)	Obr. 126 Tvar ústí dělohy (ostium uteri u nullipary a multipary)	Obr. 127 Zahnízdění (nidace) blastocysty	Obr. 128 Vývojové fáze zárodku a plodu
Obr. 129 Plod před porodem	Obr. 130 Plodový koláč (placenta)	Obr. 131 Průřez lidskou placentou	Obr. 132 Zvětšení dělohy podle délky trvání těhotenství
Obr. 133 Závěsný aparát dělohy	Obr. 134 Anatomické vztahy v ženské pánvi (peritoneální dutina)

---

Pochva – vagina

Obrázek č. 135

Slouží jako kopulační orgán a pohlavní cesta. Je to předozadně oploštělá trubice, jejíž přední a zadní stěna na sebe naléhají. Během porodu se mění v širokou porodní cestu.

Přední stěna – paries anterior je kratší – asi 8 cm, zadní stěna – paries posterior dosahuje délky 10 cm. Horním koncem obemyká hrdlo děložní, takže část hrdla vyčnívá do vaginy tzv. čípek – cervix. Kolem celého kruhového úponu vzniká klenba poševní – fornix vaginae. Zadní klenba je nejvíce vyklenutá a po ejakulaci se v ní hromadí spermie.

Kaudální konec – ostium vaginae se otvírá do prostoru mezi malými stydkými pysky předsíň pošení – vestibulum vaginae, kterou zčásti uzavírá tenká slizniční řasa tzv. panenská blána – hymen Obrázek č. 136 Při první souloži se hymen natrhává, zbývají po něm drobné slizniční hrbolky – carunculae hymenales.

Stavba poševní stěny:

• Sliznice – tunica mucosa je narůžovělá, pokryta mnohovrstevným dlaždicovým epitelem. Neobsahuje žlázky.
  pozn.: dlaždicový epitel je na mnoha místech – memotechnická pomůcka – kde se jezdívá, tam se dláždívá, např. dutina ústní
  Při menstruaci a v těhotenství je překrvená a červenofialová. Tato sliznice přechází i na zevní plochu děložního čípku a se sliznicí děložní, která prodělává cyklické změny má ostrou hranici. Mohou zde vznikat eroze a ektopie (nenormálně uložené) slizniční. Na přední a zadní stěně tvoří sliznice četné hrubé řasy – rugae vaginales, které vyvstávají v přední a zadní valy – columna rugarum anterior et posterior. Tyto řasy se vytváření v pubertě a téměř mizí po klimakteriu.
• Slizniční vazivo – tunica submucosa obsahuje kolagenní i elastická vlákna, která umožňují značné roztažení pochvy. Jsou zde mohutné žilní pleteně a senzitivní genitální tělíska. V oblasti přední plochy pochvy za zadní plochou symfýzy v místě, kde zepředu na pochvu naléhá močová trubice vzniká poševní močotrubicový hřeben – carina urethralis vaginae. Toto místo je zvláště bohatě senzitivně inervováno a nachází se zde i Vater–Pacciniho tělíska, zejména v horní části valu. Je obvykle nejvýznamnější poševní erotogenní zónou – G bod. Z tohoto bodu vzniklý orgasmus u ženy je velmi silný.
• Svalovina – tunica muscularis je tenká. Vnitřní vrstvu tvoří nízké spirály, zevní svalová vlákna jsou uspořádána do vysokých spirál až longitudinálních. V dolní části jsou i příčně pruhovaná vlákna ze svalového dna pánevního – diaphragma pelvis a diaphragma urogenitale.
• Při zevním povrchu pochvy je tenká vrstva kolagenního vaziva tzv. tunica adventia. Obsahuje poševní tepny, odvodné žíly, lymfatické cévy a nervy.

Pochva je uložena v malé pánvi pod dělohou. Před ní leží močový měchýř a v kaudální části močová trubice, s kterou je přední poševní stěna poměrně pevně spojena. Za vaginou je uloženo rektum. Asi v polovině své délky prochází pochva přes svalové dno pánevní diaphragma pelvis.

Ve své poloze je pochva fixována vazivem k okolním orgánům, jednak okolním řídkým vazivem – parakolpiem ke svalovému dnu pánevnímu a hrázi.

Vnitřní prostředí pochvy je kyselé, což je dáno zde žijící bakterií lactobacillus acidofilus, které je jedním z ochranných filtrů volné cesty do dutiny břišní, dalším filtrem je hlenová zátka v oblasti děložního krčku.

Cévní zásobení

Tepny pocházejí z poševní tepny – a. vaginalis, která je větví z tepny děložní – a. uterina, dále větve ze střední konečníkové tepny – a. rectalis media a větve z vnitřní ohanbové tepny – a. pudenda interna.

Bohatá žilní poševní pleteň – plexus vaginalis odtéká do žilních pletení konečníku a močového měchýře.

Inervace je zajištěna autonomními sympatickými a parasympatickými nervovými vlákny. Dolní část pochvy je inervována senzitivně.

Obrázky ke kapitole: Pochva (vagina)
Obr. 135 Pochva (vagina)	Obr. 136 Typy panenských blan (hymen)

---

Zevní ženské pohlavní orgány – organa genitalia feminina externa

Obrázek č. 137

jsou umístěny na dolním konci trupu pod sponou stydkou – symphysis pubica.

Tvoří je:

• velké a malé stydké pysky – labia majora et minora pudendi,
• poševní předsíň – vestibulum vaginae,
• poštěváček – clitorisa
• žlázy poševní předsíně – glandulae vestibulares vaginae.

Velké stydké pysky – labia majora pudendi

Jsou párové kožní vaky, které vycházejí z tukového polštáře před symfýzou stydkého pahorku – mons pubisneboliVenušina pahorku – mons Veneris. Tuková tkáň z něho nemizí ani při největším hladovění. Jsou dlouhé asi 8 cm a dorsálně se za poševním ústím spojují v zadní pyskovou spojku – commisura labiorum posterior. Za ní následuje hráz – perineum. Mezi nimi je pouze úzká stydká štěrbina – rima pudendi. Vpředu pod Venušiným hrbolkem tvoří přední pyskovou spojku – commisura labiorum anterior.

Velké stydké pysky překrývají na vnitřní straně od nich ležící malé stydké pysky, což je znakem donošenosti ženského plodu. Podkladem velkých stydkých pysků je tukově vazivová tkáň. Na vnitřní straně je tenká sliznice, zevní strana má charakter kůže a je porostlá, tak jako mons pubis, chlupy ohanbí – pubes, které patří k terciárním pohlavním znakům ženy. Chlupy ohanbí u žen jsou ukončeny nahoře (ve směru k pupku) ostře horizontální linií – mají tvar opačně položeného trojúhelníku na rozdíl od muže vrcholem dolů.

Malé stydké pysky – labia minora pudendi

Jsou to párové kožní řasy uložené navnitř od velkých stydkých pysků. Jsou dlouhé asi 4 cm. Vpředu se větví v raménka, která obkružují zepředu a zezadu poštěváček – clitoris.

Vzadu splývají s vnitřní plochou velkých stydkých pysků. Jejich podkladem je vazivová tkáň, povrch má vzhled sliznice s množstvím mazových žláz.

Poševní předsíň –vestibulum vaginae

Je štěrbina, do které ústí pochva –ostium vaginae. Před ním je zevní ústí trubice močové – ostium urethrae externum (viz str.), vpředu ve vestibulu leží poštěváček. Do vestibula ústí také tubulozní a tuboalveolární hlenové žlázy (viz níže – ad 5)

Poštěváček – clitoris

Obrázek č. 138

Je topořivé těleso zevního genitálu ženy, které se podobá penisu muže. Dvě topořivá tělesa začínají na spodině symfýzy jako poštěváčková ramínka – crura clitoridis a spojují se v poštěváčkové tělo – corpus clitoridis (Bertolini). Ty přecházejí v poštěváčkový žalud – glans clitoridis. Oproti mužským topořivým tělesům chybí topořivé pyjové houbovité těleso – corpus spongiosus penis, a tím také odlišně probíhá ženská trubice močová (viz str.). Tomuto tělesu u ženy odpovídá široká žilní pleteň, poštěváčkové dutinkové těleso – bulbus vestibuli, corpus cavernosum clitoridis, které je párové. Je uloženo v bazi malých stydkých pysků a obě se spojují mezi poštěváčkem a ústím močové trubice. Při pohlavním vzrušení se sice naplňují krví, ale topořivou – erektilní funkci nemají.

5. Žlázy poševní předsíně – velké a malé předsíňové žlázy – glandulae vestibulares majores et minores

Obrázek č. 139

Velké předsíňové žlázy – glandulae vestibulares majores (Bartolini) jsou párové žlázy

ležící na zadní stěně předsíně poševní – vestibulum vaginae. Jsou velikosti hrášku,

produkují hlenovitý sekret, který zvlhčuje vchod poševní.

Malé předsíňové žlázy – glandulae vestibulares minores jsou četné drobné tubulozní

žlázy uložené v celém rozsahu poševního vchodu.

Cévní zásobení

Tepny přicházejí cestou zevní ohanbové tepny – a. pudenda externa a vnitřní ohanbové tepny – a. pudenda interna. Stejnojmennými žilními cestami odchází žilní krev – žíly ohanbové – vv. pudendae.

Inervace zevních pohlavních orgánů je u ženy velmi bohatá. Je zajištěna senzitivními a autonomními nervy – sympatikem a parasympatikem.

Pohlavní orgány u muže a ženy se vyvíjejí ze stejného indiferentního základu. Po skončení diferenciace lze srovnat jednotlivé části u muže a ženy:

u ženy	u muže
rima pudendi – stydká štěrbina	raphae scroti et perinei – šev šourku a hráze
labia majora pudendi – velké stydké pysky	Kůže scrota – šourku
labia minora pudendi – malé stydké pysky	pars spongiosa urethrae – houbovitá část močové trubice
vestibulum vaginae – poševní předsíň	prostatická část uretry distálně od ústí ductus ejaculatorii – vystřikovacího kanálku a pars membranacea urethrae – blanitá část močové trubice
ostium vaginae – poševní vchod	vyúštění utriculus prostaticus – prostatový váček, na colliculus seminalis – semenný pahorek
hymen – panenská blána	chybí homologní útvar
clitoris – poštěváček	penis – pyj
urethra feminina – ženská močová trubice	proximální část urethra masculina – močová trubice muže až po ústí ductus ejaculatorii – vystřikovací kanálek
bulbus vestibuli – poštěváčkové dutinkové těleso	corpus spongiosum penis – pyjové houbovité těleso
glandulae vestibulares majores – velké předsíňové žlázy	glandulae bulbourethrales – žlázy bulvotrubicové
glandulae vestibulares minores – malé předsíňové žlázy	glandulae urethrales spongiozní části uretry – žlázy močové trubice
ductus paraurethales – přítrubicové kanálky	ductuli prostatici – prostatové kanálky

Obrázky ke kapitole: Zevní ženské pohlavní orgány (organa genitalia feminina externa)
Obr. 137 Zevní ženské pohlavní orgány (organa genitalia feminina externa)	Obr. 138 Poštěváček (clitoris)	Obr. 139 Poševní předsíň a velké žlázy poševní předsíně (vestibulum vaginae et glandulae vestibulares majores) (Bartolini)

---

Antikoncepce – prostředky zabraňující oplození

Dělí se na mužskou a ženskou. Dále ji lze rozlišit jako dočasnou a trvalou. Trvalá je v podstatě některá z forem sterilizace.

Mužská antikoncepce

A) Dočasná

1. kondom, preservativ – používal se již v starověku, jednalo se o váček vytvořený ze střeva, převážně ovčího, který sloužil k zachycení ejakulátu – semene. V současné době je vyráběn z latexu. Má různý tvar, velikost, vůni i chuť. Povrch je různě upraven. Tato ochrana nabývá na významu v době nebezpečí, jednak přenosu pohlavních chorob, ale hlavně infekce HIV, možnost i přenosu hepatitidy B a C, která při infikování významně zkracuje život člověka – vysoké procento úmrtí do 10 let, vysoký výskyt zhoubných nádorů jater. Není tedy jen ochranou před početím, ale i ochranou před přenosnými chorobami.
2. spermicidní látky – jedná se o speciální chemické látky, které slouží k ničení spermií. Tato antikoncepce je pouze přídatná – adjuvantní.
3. tablety – jsou zatím ve formě výzkumu – měly by zastavit reversibilně (dočasně) spermatogenezi u muže.

B) Trvalá

1. podvaz chámovodu nebo jeho protětí – jedná se o částečně reversibilní stav, pokud dojde ke zrušení podvazu v ranné době od provedení, nebo se musí provést vytětí části semenného provazce a jeho mikrosutura, ale s velmi nejistým efektem
2. ozáření varlat – tyto žlázy snesou pouze 4–6 Gy, pak dojde k poškození zárodečného epitelu
3. kastrace – odstranění varlat – bylo prováděno do 17. století chlapcům, kteří měli krásný, vysoký hlas a zpívali v kostelích, aby jim tento hlas zůstal. Tento zásah nebyl stoprocentní, měl efekt jen u mála chlapců (Farinelli). V současné době je povolen tento zákrok ve státě Andora, kde lze slyšet sbor kastrátů. Dále byl prováděn u hlídačů harémů v muslimských zemích a v čínském císařství.

Ženská antikoncepce

A) Dočasná

1. pesar – je podobný jako kondom, ale používá se na překrytí děložního čípku
2. nitroděložní tělísko – IUD, DANA – jedná se o tělísko, které se vkládá do dělohy. Nápad vznikl ve starověku, kdy se vkládal do dělohy u velbloudic oblázek, aby během cest nezabřezla. Název DANA je dovozen od jména manželky autora českého IUD.
3. hormonální antikoncepce, která je v současné době nejrozšířenější a má nejlepší účinnost.
   K této patří i tzv. tableta či injekce „post coitum“, která se dává po souloži s tím, že má dojít k vypuzení event. oplodněného vajíčka a nemožnosti nidování.
4. spermicidní látky – stejné jako u muže – jedná se o pomocnou techniku
5. výpočet neplodných dnů – velmi malá účinnost
6. měření basální teploty – tato se měří vždy ráno po probuzení ve vagině, ke zvýšení teploty dojde v době kolem ovulace

B) Trvalá

1. podvaz vejcovodů bez či s přetětím – jedná se o částečně trvalou techniku, podvaz lze zrušit. V časné fázi po podvazu může dojít ke spontánnímu otevření, jinak se musí provést vytětí podvázeného místa a mikroskopické sešití – ale efekt není velký
2. ozáření vaječníků – zde musí být dávka několikanásobně větší než u muže – kolem 25 Gy
3. odstranění vaječníků – sterilizace

K různým sexuálním praktikám se používají různé pomůcky – tzv. sexuální hračky. V historii lidstva docházelo k vývoji hraček i sexuality. Některé typy hraček se vyvinuly v podstatě z léčebných pomůcek (vibrátory).

Afrodisiaka (koktejly, Amorovy bonbóny atd.) jsou různé látky, které se vyvíjely historicky ve všech kulturách světa. Jedná se o látky, které mají zvýšit sexuální schopnosti jedinců, jejich erekci, libido apod.

Byla míchána z různých látek. Mezi ně patří i některé zeleniny, např. celer, ale z důvodu, že je diuretikem – zvyšuje produkci moči. Tím dochází při naplnění močového měchýře, k zvýšení tlaku na žilní odtok a jeho zhoršení z oblasti pohlavních orgánů, k nucení na močení a k erekci u muže. V současné době se používá tzv. modrá tabletka – viagra, pozor na nebezpečí úmrtí, a nebo i jiné rostlinné preparáty (např. macca).

Mezi jiné preparáty patřily látky způsobující překrvení malé pánve – yohimbin, cantharidis – látka z tzv. španělských mušek – cantharis. Jedná se o brouka puchýřníka – Lutta vesicatoria.

V Rusku se užívaly jako afrodisiaka i sušení švábi (Blatta orientalis). Tato látka se vyskytuje také u brouků Mylabris, Meloe majalis, Meloe proscarabeus.

Z dalších technik se použivá injekce Papaverinu (z máku setého) do kavernozních těles u kořene penisu, aby se zlepšila erekce.

Mnohé receptury zcela pomíjejí racionalitu a většina je neúčinná.

V čínské medicíně se použivají rozemleté pyje od tygra, jelena, parohy jelena apod.