• 0. Úvod
• 1. Platón o uspořádání kosmu
• 2. Platón o duši
• 3. Platón o společnosti a státu
• 4. Platón o umění

Platón bez idejí

Všude kolem sebe vidíme (či obecněji svými smysly vnímáme) velmi pestrou a různorodou materiální skutečnost ve formě odlišně se jevících materiálních jednotliviny. Ovšem filosofové byli od počátku (totiž od Thaléta) přesvědčeni, že tato pestrost a různorodost je v zásadě převoditelná na různé stavy jediného základního prvku nebo počátku (ἀρχή – arché = počátek, στοιχεῖον – stoicheion = element, prvek) či několika takových prvků.

Platón z této tradice vůbec nevybočuje, a dokonce v prvním přiblížení podává už známou (od Empedoklea) a neinovativní odpověď – základem materiální skutečnosti jsou čtyři živly, oheň (πῦρ – pýr), vzduch (ἀήρ – aér), voda (ὕδωρ – hydór), země (γῆ – gé). Tuto myšlenku vyjadřuje Platón v několika dialozích (Tim. 48b, Phlb. 29a, Leg. 889b a 891c) jako něco samozřejmého, evidentního, co není třeba složitě objevovat či dokazovat. Pravděpodobně tedy staví na předchozí tradici, aniž by se ovšem na ni výslovně odvolával.

Jestliže se Platón tak jednoduše připojuje k této tradici, máme právo na další otázku: Podává nějaké vysvětlení různosti věcí na základě různého obsahu elementů, jako to činí původce tohoto vysvětlení Empedoklés určením poměrů živlů? (Ten totiž například tvrdí, že dva díly země, dva díly vody a čtyři ohně po spojení aktivním činitelem Láskou vytvoří kosti nebo že ze stejných dílů všech čtyř prvků vzniká krev a maso. Viz zlomky DK 31 B 96 a 98.)

Otázku lze položit také obecněji: Proč Platón potřebuje pro výklad látkového světa právě tyto čtyři prvky? Co jejich prostřednictvím vysvětluje?

Co Platón vysvětluje pomocí čtyř elementů?

Protože nyní klademe otázky ve fyzikálním kontextu, možná nás překvapí, že Platón využívá konceptu čtyř živlů i v oblasti biologie, a možná dokonce primárně v biologii. Jak se máme s takovým překvapením vyrovnat?

Vlastně bychom ani nemuseli být překvapeni, protože i z výše zmíněných Empedokleových zlomků je patrno, že kombinacemi prvků vysvětluje složení organického světa. A dále můžeme v předstihu ohlásit, že se tu střetáváme s typickým případem Platónova uvažování: Jeho výklad látkové skutečnosti totiž nemíří jen k nějaké mechanistické, čistě fyzikální teorii, nýbrž především k vysvětlení účelovému, k odhalení racionálního plánu v kosmu. Jelikož rozum je podle Platóna příčinou dokonalosti, již kosmos skutečně vykazuje, a jelikož rozum může být obsažen pouze v duši, tj. v něčem živém (viz Tim. 30a-b), nutně je pro něj výklad kosmu spojen s výkladem živé přírody.

Výslovné potvrzení takového přístupu se objevuje v desáté knize Zákonů, kde Platón rozhodně nesouhlasí se snahou vysvětlit skutečnost jen pomocí nahodilých či přirozených kombinací čtyř živlů (Leg. 889b-c), a kde se posléze dokazuje, že primární skutečností a příčinou všeho dění v látkovém světě je duše (896c-e).

Detailní rozvedení teorie čtyř živlů však najdeme v Tímaiovi, proto se dále budeme věnovat především tomuto spisu (a občas přihlédneme k Epinomidě).

Živly a organismy

Platón především uvádí – opět bez důkazu a vlastně jaksi mimochodem, že právě organismy jsou složeny z ohně, vody, vzduchu a země (Tim. 42c-d a 42e-43a). Ovšem zatím postrádáme jakékoli podrobnosti o složení, jež by mohly vysvětlit druhové rozdíly.

K tomu se přiblížíme následujícím citátem:

Všechny totiž druhy, jaké a kolik jich vidí rozum obsaženo v živoku vpravdě jsoucím, takových i tolika měl ... nabýti i svět. Jsou pak čtyři, za prvé rod bohů na obloze, dále druh živočichů okřídlených a létajících vzduchem, třetí druh žijící ve vodě, čtvrtý pak chodící po nohách a žijící na suchu. Rod bohů vytvořil většinou z ohně, aby byl co nejzářivější a nejkrásnější...
Tim. 39e-40a1

Čteme, že na nejobecnější rovině lze rozlišit čtyři druhy (či spíše rody) živých organismů (a Platón zdá se bere v potaz především živočichy) podle čtyř živlů. Přitom rozlišení je založeno na životním prostředí organismů, jež představují právě živly. Pouze v případě ohně se objevuje jiné kritérium – s ním spojení živočichové jej také obsahují ve svém těle.

Stále se jedná jen o velmi povšechné líčení, proto se obrátíme ke sporné Epinomidě, jež přece jen podává podrobnější popis principů druhového členění. Přitom se zdá, že rozvíjí myšlenky z Tímaia, tedy snad se aspoň v obecných rysech drží Platónových přesvědčení.

Konkrétní poznámka k Epinomidě:
Je zde ovšem jeden konkrétní moment, který Epinomidu od Tímaia a od Platóna velmi vzdaluje – totiž určení aithéru jako pátého elementu. Tomu se budeme věnovat samostatně v podkapitole 1. B. c.

Jaké informace přináší Epinomis? Potvrzuje, že nejobecnější organické druhy souvisejí se živly, ale hned také tuto souvislost upřesňuje: „Přidělení“ druhu či druhů k živlu se děje na základě převládání tohoto prvku ve složení jejich těla (Epin. 981c). Podle tohoto principu jsou vyčleněny následující obecné třídy.

1. Druhy pocházející ze země, k nimž spis zařazuje „všechny lidi, všechny živoky mnohonohé i beznohé, všechny pohyblivé i všechny nehybné, kteří jsou drženi kořeny...“ (981d1-3). Oproti Tímaiovi jsou tedy výslovně zahrnuty i rostliny a mimo to následuje ještě udání kritéria pro tuto třídu – těla těchto druhů jsou složena ze všech živlů, ale převažuje v nich země (981d4-5).
   Je nasnadě, že velmi podobně budou určeny zbývající obecné třídy, proto podáme pouze jejich výčet bez komentáře.
2. Nebeské organismy, „božský rod hvězd“, převaha ohně, trochu země a vzduchu, minimum vody a aithéru (981e).
3. Organismy převážně z aithéru, ale obsahující i zbylé prvky, „daimóni“ (polobožské bytosti, příkladem může být Erós z dialogu Symposion).
4. Organismy ze vzduchu – nejsou uvedeny žádné bližší údaje o složení, jejich funkcí je prostředkování mezi lidmi a bohy, a tedy velmi připomínají aithérické daimóny.
5. Organismy z vody, „polobohové“ (není úplně jasné, jakou třídu božských bytostí, odlišnou od tříd spojených s aithérem a vzduchem, má autor spisu na mysli).

Výklad o posledních třech skupinách je rychlý a scházejí detaily (Epin. 984b-985b). Ještě upřesněme, že od uvedeného postupu výkladu se liší seřazení podle „ontologické hodnoty“ živlů i jim odpovídajícím druhům, které od vyšších k nižším vypadá takto:

oheň – aithér – vzduch – voda – země

Kromě toho si všimněme, že podle autora Epinomidy – a na rozdíl od Tímaia – existují čtyři třídy božských či polobožských bytostí, zatímco všechny „přirozené“ druhy spadají do jediné třídy, v níž je hlavním živlem země.

Nyní můžeme uzavřít výklad o živlové podmíněnosti druhů. Podle převahy prvku v těle (nebo podle životního prostředí) je určeno tolik nejobecnějších rodů či tříd živých organismů, kolik je živlů (v Tímaiovi čtyři, v Epinomidě pět). Na tuto škálu jsou hierarchicky zařazeny jak druhy „přirozené“, tak i druhy božských bytostí včetně nebeských těles jako nesmrtelných či téměř nesmrtelných bohů (Epin. 981e-982a).

Posouzení klasifikace organismů

S ohledem na poslední údaj dělení v Epinomidě vlastně příliš nepřispívá ke klasifikaci těch „přirozených“ organismů, tedy živé přírody v našem moderním smyslu slova. Platónovo dělení v Tímaiovi – na živočichy létající, vodní a suchozemské (přesněji „chodící“, tedy vlastně jen savce a suchozemské ještěry), pomineme-li nebeská tělesa – je v tomto ohledu uspokojivější, protože tři ze čtyř tříd zahrnují právě přirozené druhy.

Platónova klasifikace je však neúplná. Především nezahrnuje rostliny a také by se asi jen obtížně hledala kritéria pro zařazení např. krokodýla, který chodí po souši, ale žije i ve vodě, či hrabavých ptáků, pro něž létání není podstatnou charakteristikou. Těmito nedostatky naopak netrpí klasifikace z Epinomidy – rostliny zahrnuje, všechny „zemské“ organismy také, krokodýla či kura domácího by asi pojala jako druhy, které mají vyšší zastoupení dalších prvků (krokodýl kromě země ještě vodu, kohout kromě vzduchu i zemi).

Na druhou stranu právě toto kritérium je – v klasickém Řecku bylo – zcela spekulativní, nevychází ze závěrů pitev či jiného měření. Autor Epinomidy by asi až podle pozorování životního prostředí určitého druhu řekl, jaké živly převažují v jeho těle, a neměl by pro to žádné důkazy. Platónova klasifikace z Tímaia naopak stojí přímo na tom, co lze pozorovat – tedy na prostředí, v němž druh žije.

Na závěr lze Platónovi (a jeho Tímaiovi, autorsky nejistou Epinomis ponechme stranou) vytknout, že ačkoli uvádí živly nejprve v těchto biologických souvislostech, nedotahuje tuto fyzikálně-biologickou klasifikaci do důsledků. Nedůslednost a neúplnost v této oblasti vynikne zvláště ve srovnání s detailností a důkladností jeho vysvětlení geometrického základu živlů a jejich druhů (Tim. 53c-61c, viz dále v této kapitole i v oddíle B. b.).

Živly a vjemy

Pomocí živlové teorie dokáže Platón vysvětlit také smyslové počitky. Např. vidění je popsáno jako kontakt vnějšího mírného ohně – denního světla – s příbuzným vnitřním ohněm, který prochází očima ven z těla a jaksi „ohmatává“ okolí (Tim. 45b-46c). Později (61e-62b) je odůvodňováno, proč je oheň vnímán jako teplý a vlhkost jako chladná, což vzato z druhé strany znamená, že Platón osvětluje vjemy tepla a chladna na živlové úrovni (přímo na úrovni geometrického základu, s nímž se teprve budeme seznamovat, proto se nyní nemůžeme pouštět do podrobností).

Živly a fyzikální rozmanitost

V tuto chvíli se už konečně dostáváme k čistě fyzikální rovině živlové teorie, na níž uvidíme, jaké jevy neživé přírody dokáže tato teorie v platónském podání objasnit.

Stále v Tímaiovi, nyní v pasáži 58c-61c, Platón píše o druzích jednotlivých živlů a také o jevech, jež vznikají kombinací některých živlů. Příčinné vysvětlení se opět zakládá na geometrii živlů, proto se nyní omezíme na přehled vybraných vysvětlených jevů, což je ostatně hlavním cílem této kapitolky. Přehled podáme schematicky, přičemž pod jednotlivé živly podřadíme vybrané skutečnosti.

• Oheň
  • plamen
  • světlo
  • zůstatek ohně v rozžhavených tělesech po uhasnutí plamene
• Vzduch
  • čistý aithér
  • další druhy bez vlastního označení
  • mlha
• Voda
  • druh přirozeně tekutý – např. šťávy, tj. kapaliny „procezené rostlinami“ (mj. víno, olej, pryskyřice, med)
  • druh zkapalnělý (látky roztavené působením ohně) – např. zlato nebo měď
• Země
  • kámen (průsvitné krystaly nebo méně hodnotné nekrystalické formy minerálů)
  • pálená hlína
  • draslo
  • sůl
• Voda a země
  • látky sklovité a tavitelné druhy kamenů (podíl země > podíl vody)
  • látky voskovité a vonné (podíl vody > podíl země)

Jak lze vidět, čtyři živly umožňují vysvětlit pestrou skladbu neživé skutečnosti. Můžeme se domnívat, že podobně by Platón dokázal k živlům či jejich kombinacím přiřadit jakoukoli látku nacházející se v přírodě či vzniklou lidským zpracováním přírodních surovin (výslovně to konstatuje pro kapaliny – 59c-d). Zároveň je zřejmé, ale také vzhledem k době pochopitelné, že rozdělení vychází z určitých pozorovatelných vlastností a nikoli z určení vnitřní struktury. Proto v něm najdeme pro nás překvapivé zařazení zlata či obecně kovů pod vodu nebo mlhy pod samotný vzduch (mlha je přece vlhká, měla by tedy být nějakou kombinací vody a vzduchu).

V úplném závěru této kapitolky můžeme prohlásit, že Platón bohatě využívá živlovou teorii pro vysvětlení jevů fyzikálních i biologických. K tomu mu dostačují právě čtyři tradiční živly.

Ovšem jestliže se zabýváme Platónem, asi by nás trochu překvapilo a zklamalo, kdybychom u něj nenalezli nic víc, než co přinesla starší myslitelská tradice. A skutečně, následující kapitolka nás seznámí s radikálním a jedinečným Platónovým rozpracováním představy o čtyřech živlech.