• 0. Poznámka
• 1. Úvod
• 2. Míléťané
• 3. Pýthagorejci
• 4. Hérakleitos
• 5. Eleaté
• 6. Po eleatech
• 7. Sofisté
• 8. Sókratés
• 9. Platón
• 10. Aristotelés

Dějiny filosofie I

Cíle tématu

Filosofická revoluce!

Sofisté provedli revoluci v dějinách antické filosofie, neboť se rozhodně odmítli (až na výjimky) věnovat problémům, jimž se věnovala dosavadní filosofická tradice — totiž zkoumání kosmu a úvahám o jsoucnu. Především odklon od „přírodní filosofie“ dokládá následující úryvek z Platónova dialogu, věnovaného nejuznávanějšímu ze sofistů:

„A Prótagorás, uslyšev tuto mou řeč, pravil: ‚Dobře se tážeš, Sókrate, a já rád odpovídám těm, kteří se dobře táží. Nuže přijde-li Hippokratés ke mně, nestane se mu to, co by se mu stalo, kdyby se dal do učení u některého jiného sofisty. Neboť ti jiní týrají mladé lidi: kteří utekli od odborných nauk, ty proti jejich vůli vodí zase nazpět a vrhají je do odborných nauk, učíce je počtářství a astronomii a geometrii a hudbě‘ — při tom pohlédl na Hippiu — ‚ale když přijde ke mně, nebude se učit o ničem jiném než o tom, proč přišel. Ta nauka pak jest rozvážnost i v soukromých věcech, aby co nejlépe spravoval své hospodářství, i ve věcech obecních, aby byl co nejschopnější činem i slovem říditi obce.‘“
Platón, Prótagorás 318d-319a

Nejprve si všimněme, že celý text popisuje proces učení a vztah mezi sofistou — učitelem a potenciálním žákem. Tedy Platón představuje Prótagoru jako učitele, nikoli snad jako původce originálních myšlenek nebo nového výkladu skutečnosti.

A co má být obsahem Prótagorova učitelského působení? Nikoli poznání skryté podstaty přírody nebo nalezení skutečného jsoucna, nýbrž praktické činnosti v nejširším slova smyslu — udržování vlastního majetku a účast na správě obecních záležitostí, v tom obojím by měl sofistův žák vynikat. V jistém ohledu je takové zaměření přímo protikladné cílům Thalétovým (aspoň jak byly pochopeny Platónem a Aristotelem, viz 2. C. a.).

Na první pohled by se dokonce mohlo zdát, že takové zaměření nespadá pod filosofii, jak jsme si ji definovali v 1. B., neboť Prótagorovi zjevně nejde o „poznání obtížně odhalitelné podstaty skutečnosti“. Ovšem jak uvidíme v závěru a v příštím tématu, sofisté přece jen hráli ne zcela bezvýznamnou roli v dějinách antické filosofie, tedy do nich sami patří. Můžeme jejich místo obhájit tím, že přece usilovali o poznání skutečnosti, totiž o poznání jedné její části — lidské společnosti a člověka jako takového. (To zase bylo stranou zájmu Míléťanů, tedy ani oni nepodali výklad úplně celé skutečnosti.)

Jestliže sofisté do dějin filosofie patří, můžeme přejít k další otázce: Kdy a kde je tam najdeme?

Historické zařazení revoluce

Sofisté, o nichž budeme nyní hovořit, působili v rozmezí od 2. pol. 5. až do počátku 4. st. př. n. l. Doba jejich působení se do značné míry překrývala s dobou Sókratova života, což právě přispělo k vlivu sofistů na dějiny filosofie.

Na otázku, kde sofisté působili, lze podat jednoduchou, ale alibistickou odpověď — v Řecku. Tím naznačujeme, že sofisté nepředstavovali geograficky vyhraněnou skupinu myslitelů, a to ze dvou důvodů. Jednak pocházeli z nejrůznějších částí řeckého světa, od Leontin na západě na Sicílii (Gorgiás), přes Élidu na severozápadě Peloponésu (Hippiás), ostrov Keos jihovýchodně od Athén (Prodikos) až po Abdéry na severu Egejského moře (Prótagorás), abychom zmínili rodiště těch nejvýznamnějších sofistů.

A jednak — a hlavně — sofisté cestovali a vyučovali po celém Řecku. Doložíme to ukázkou z Platónova dialogu Hippiás Větší. Sice musíme mít na paměti, že Platón sofisty kritizoval a zřejmě se ve svých dialozích nesnažil o nestranné a nezaujaté líčení, nicméně faktografické údaje, které o sobě pronáší sofista Hippiás, můžeme snad přijmout:

„... Élis, kdykoli potřebuje něco vyřídit s některou z obcí, pokaždé se obrací ke mně prvnímu, volíc mě za vyslance, protože mě pokládá za nejschopnějšího soudce a zvěstovatele řečí, které jsou vzkazovány od jednotlivých obcí. Tu jsem šel mnohokrát jako vyslanec také do jiných obcí, ale nejčastěji, a to ve velmi mnohých a důležitých věcech, do Lakedaimonu...“
Platón, Hippiás Větší 281a-b

O stránku dále (HMa. 282b-c) se doplňuje, že při těchto „státnických“ cestách sofisté vykonávali i svou běžnou učitelskou praxi. Jejich působiště tedy bylo omezeno v podstatě jen hranicemi řeckého osídlení.

Příčiny revoluce

Co takovou velkou změnu způsobilo? Lze uvést několik druhově odlišných, ovšem doplňujících se příčin.

1. Historicko-politická situace. Po řecko-perských válkách došlo v Athénách a obcích jejich spojenců (či vazalů...) k rozvoji demokracie, když se Perikleovi podařilo prosadit reformy ve prospěch chudých. Když však nyní téměř kdokoli mohl být zvolen do nějakého úřadu, staly se užitečnými jednak schopnost přesvědčit voliče, abych byl zvolen právě já, a jednak umění posléze obhájit vlastní kroky v úřadu (což bývá podstatně těžší). Zájemcům o úřady se proto hodilo jakési vyšší vzdělání, jež by jim tyto schopnosti vštípilo. Právě takové vzdělání začali nabízet sofisté.¹ Studium u sofistů se tak stalo prostředkem k individuálnímu úspěchu ve společenském a politickém životě.
2. Druhý důvod byl filosofický. Dosavadní dějiny filosofie bylo možno vnímat i tímto způsobem: Thalés něco řekl, Anaximandros řekl něco jiného, Hérakleitos řekl, že nikdo kromě něj ničemu nerozumí, Parmenidés že jen on zná pravdu od bohyně a že nejsoucno není, atomisté na to že prý prázdno musí být, a tak je i nejsoucno. Žádná shoda, žádné pevné poznání, jakoby pouhá řečnická tvrzení bez důkazů — tak zlehčuje výsledky předchozích filosofických snah Gorgiás (Chvála Heleny 13) a pochopitelně i takový pohled přispěl k odvratu od přírodovědného zkoumání.²
3. Jako třetí důvod lze uvést zkušenosti s různými právními a náboženskými systémy. Ty se lišily obec od obce, a sofisté jako vyslanci se pochopitelně s růzností práva a mravů dobře seznámili — viz Hippiovo líčení vlastního fatálního finančního neúspěchu v Lakedaimonu (HMa. 283b). Navíc během řecko-perských válek se Řekové pochopitelně seznámili s ještě odlišnějšími zvyklosti zcela jiné kultury. To nutně muselo vést k otázce po oprávněnosti a odůvodnění vlastních zvyků a standardů jednání, či přímo k odhalení jejich podmíněnosti,³ a tím obrátit pozornost ke zkoumání lidských záležitostí.

Plán výkladu

Podstata věci si vynucuje odlišný přístup než u dřívějších témat. Nejprve zodpovíme otázku, kdo vlastně byl „sofista“ (oddíl C.) Protože zjistíme, že zásadní charakteristikou sofisty je jeho učitelská působnost, zaměříme se v dalším oddíle na její popis (D.). Poté identifikujeme vlastní myslitelský a filosofický příspěvek sofistů (E.) a konečně si představíme nejvýznamnější sofisty osobně (F.).

Teď už si můžeme položit první a zásadní otázku.

¹ Kerferd, G. B. The Sophistic Movement. Cambridge: Cambridge University Press, 1981. s. 16-17.

² Guthrie, W. K. CH. The Sophists. 4. vyd. Cambridge: Cambridge University Press, 1983. s. 15.

³ Tamtéž, s. 16.