Přechod na menu, Přechod na obsah, Přechod na patičku

Úvěr a lichva

Úvodem k oddílu "Právo a ekonomie"

Víme, že dějiny jsou tradičně zkoumány z různých úhlů pohledu. Historikové se zaměřují na sled historických událostí, jejich příčiny a následky, uměnovědci na vývoj stylů a forem, stejně tak právní historikové mají v hledáčku vývoj práva. Hledání kořenů moderního právního státu bylo cílem předcházejícího výkladu. Předmětem zkoumání této kapitoly je podtrhnout propojenost ekonomického a právního vývoje. Takový úhel pohledu byl podnícen dílem Valentina Urfuse: Právo, úvěr a lichva v minulosti (Uvolnění úvěrových vztahů na přechodu od feudalismus ke kapitalismu a právní věda recipovaného římského práva). Na půdorysu vývoje úvěrových vztahů si klademe otázku, jaké je působení práva na ekonomický život všeobecně. Jde o hlubší a všestrannější poznání dějinného procesu, který vedl k demokratizaci společnosti. V tomto procesu sehrála recepce římského práva velmi důležitou úlohu.

Závěrem doplňujeme výklad statí o dvou velikánech novověku, jejichž dílo bývá řazeno do věd ekonomických. Kladli si otázku, která není cizí ani našemu zájmu, a tou je hledání podstaty efektivního státu. Výklad má poukázat na vnitřní sepjetí Urfusova díla s myšlenkami Adama Smithe, skotského sociálního filosofa a politického ekonoma, a rakouského právního filosofa a ekonoma Fridricha Augusta von Hayeka, a je veden snahou ukázat vnitřní koherenci historického vývoje s novodobým poznáním. Cílem je také ukázat nezbytnost pochopení vzájemné interakce práva, peněžních vztahů a ekonomie vůbec. Současně se snažíme zdůraznit, že demokracie má své hluboké kořeny v širším kontextu života společnosti. Chceme-li pochopit podstatu demokracie a její základy, je prospěšné se ubírat směrem, který ukázal ve svém díle Valentin Urfus.

Úvěr a lichva

Aniž bychom prováděli hlubokou analýzu příčin, proč tomu tak je, spokojíme se s tvrzením, že vynalezení peněz jako oběživa znamenalo v pravém smyslu slova počátek nové epochy lidských dějin. S potřebou užívání peněz rostla současně potřeba úvěru. A není tedy divu, že toto schéma náleží do raných dějinných období. Rozvoj nepostupoval rovnoměrně, a zatím co v období antiky dosáhl vysoký stupeň rozmachu, naopak s velkými obtížemi se prosazoval v období raného feudalizmu. Historicky jedinečné podoby dostaly peněžní vztahy v období přechodu od feudalizmu ke kapitalizmu. Spolu s tímto vývojem se dostala do popředí i úloha úvěrových vztahů, s nimi ruku v ruce šly i krajní projevy úvěrového styku – lichva.

nahoru

Starověk

Již ve starobabylonských právních památkách se setkáváme s důkazy o existenci úvěru a snahou regulovat úrok. Je z nich patrná zřetelná tendence, že nadměrně vysoké úrokování je nežádoucím jevem. Tato červená niť pak provází celý další vývoj úvěrových vztahů. Ve starověkém Řecku se setkáváme z dochovanými důkazy o obchodním životě městských států, kde peněžní a úvěrové obchody provozovali jak jednotlivci, tak chrámové banky. Ještě čilejší obchodní ruch pak panoval v Řecku helénistickém.

V Římě se úroková legislativa váže již k Zákonu XII desek, ve kterém se reguluje výše úroků – „fenus unciarum“. Jednalo se tehdy o určitou poměrnou část „něčeho“, tedy naturální úvěr. Po té, co se rozšířilo užívání peněz, nastal rychlý rozvoj monetárních vztahů, o čemž svědčí dochované zprávy z oblasti legislativní. Jde o zákon Lex Duilia Menenia, vydaný v roce 357 př. Kr., jenž přinesl nové ustanovení o úrocích. Jeho obsah není zcela jasný, jasné však je, že usiluje o potlačení lichvy a návrat k zásadám vytyčeným v Zákoně XII desek. Stejně další zákony lex Genucia, která snad zakázala úroky absolutně, a následná lex Marcia, která měla absolutní zákaz zmírnit. V době vlády konzervativního politika Sully byla vydána lex Cornelia Pompeia, která obnovila staré úrokové předpisy. V době klasického práva, době největšího ekonomického rozmachu poskytování půjček, samozřejmě umožňovalo pružné fungování ekonomiky. Bez mobility kapitálu se totiž tržní prostředí obejít nemůže.

Právním prostředkem pro půjčování peněz se v průběhu doby klasické stalo mutuum. Gaius ve své učebnici říká: „Věcí se obligace kontrahuje při poskytnutí zápůjčky. K poskytnutí zápůjčky dochází pak vlastně jen tehdy, týká-li se věcí, které vážíme, měříme či počítáme, jako jsou ražené peníze, víno, olej, obilí, bronz, stříbro, zlato. Tyto věci buď odpočítáním nebo odměřením nebo odvážením převádíme tak, aby se staly vlastnictvím příjemců a byly nám jednou navráceny, ne ovšem tytéž, ale jiné téže podstaty. Proto se také tomu kontraktu říká mutuum (mutuus = vzájemný), protože to, co jsem ti takto poskytl, stává se z mého tvým.“ (Gai. I. 3, 88).

Základním znakem mutua je, že jde o kontrakt neformální reálný, jehož objektem musí být věci genericky určené. Pro ty platí režim genus perire non censetur. Nemusí jít nutně vždy o peníze, předmětem mutua mohou být i jiné genericky určené věci, potom se jedná o naturální úvěr. Žalobou na vrácení půjčky je condictio certae creditae pecuniae a v případě, že nejde o peníze, pak „rei“. Šlo o žalobu požívající režim přísného práva – stricti iuris. Závazek zaplatit za půjčku úroky je od mutua oddělen. Úroky, latinsky „usurae“, byly sjednávány stipulací a byly chápány jako úhrada za užívání cizích peněz.

Římské právo vyvinulo rovněž úroky s prodlení, které se začaly prosazovat v souvislosti s procesním režimem dobré víry – bonae fidei.

Dalším zajímavým institutem v oblasti právní úpravy úroků bylo fenus nauticum – námořní zápůjčka, lépe řečeno námořní pojištění. Někdy se rovněž užíval pojem pecunia traiectitia. Tato právní úprava není římského původu, pochází z východní oblasti vyspělého starořeckého obchodního života. Šlo o úvěr poskytnutý na nákup zboží, které mělo být předmětem námořní dopravy. Nebezpečí této transakce spočívalo na bedrech věřitele, neboť úvěrem poskytnutý obnos dostal nazpět jen tehdy, dorazila-li loď s nákladem šťastně na místo určení. Je samozřejmé, že při takovémto riziku byla výše úroků velmi vysoká. Podobné rysy mělo námořní pojištění v době feudalizmu – „bodmerei“. A stejný ekonomický základ má dnes rozšířené, a poněkud eticky problematické, půjčování bez jakýchkoliv záruk, ale na vysoký úrok. Ekonomické ratio tkví v tom, že dlužníků musí být velké množství. Ti, kteří dluh vrátí, pak nahradí věřiteli ztráty, které mu vzniknou v důsledku nesplacení ostatními dlužníky. A pochopitelně zajistí kýžený zisk. Tak i dnes si můžeme klást otázku, kde je hranice mezi rozumným úrokem a lichvou. A vidíme, že napětí mezi oběma póly „žádoucím“ úrokem a „nežádoucí“ lichvou existuje stále.

Pokud jde o další vývoj zákonodárství římského státu v oblasti peněžních vztahů, sledujeme tendenci omezovat lichvu. Dokladem toho jsou císařské konstituce, které stále častěji regulují maximální úrokovou míru. Důležitou roli v tomto procesu pak sehrálo křesťanství. S jeho sílícím vlivem rostl odpor k lichvářství. A Justiniánská kodifikace pak tento trend ještě posílila.

nahoru

Středověk

Usuární doktrína

Zánik antiky znamenal dramatickou změnu v peněžních vztazích, v ekonomice a pochopitelně i v právu. Šlo o období katastrofálního rozkladu a úpadku. Jak bylo v předcházející kapitole vyloženo, prvním, a zpočátku jediným nositelem civilizace, byl papežský stolec. Mocenské postavení církve vneslo do ekonomického života silné tendenční prvky. Středověký pohled na lichvu a úvěr náležel k významným ideologickým oporám feudálního společenského řádu. Základem byla středověká usuární doktrína, odvozená z katolické věrouky. Opírala se o biblické výroky, aby věřitel v úvěrových vztazích nepožadoval více, než kolik úvěrem poskytl. V Lukášově evangeliu nalézáme větu: „mutuum date, nihil sperantes“. Jakékoliv zvýšení obnosu, který byl předmětem úvěru, bylo jednoznačně považováno za lichvu. Za lichvu byl považován každý z úvěru placený úrok, ne tedy jen úrok neúměrně vysoký. Lichva byla stíhána nejen jako právně nedovolený čin, nýbrž i jako jednání morálně a eticky závadné, čili jedním slovem byla považována za hřích, za porušení božích příkazů. Představy o úroku a lichvě byly ve středověké scholastické filosofii začleněny do širšího celku morálních stanovisek, které se snažily posuzovat systematicky soudobý hospodářský život v jeho celku. Do širšího rámce této scholastické ekonomické etiky náleželo vedle usuárních představ i pečlivě propracované učení o spravedlivé ceně a o mechanismu tržních forem – požadavky směřující k potírání monopolů. V jedné z nejvýznamnějších právních památek středověkého kanonického práva Dekretu Gratiánově nalézáme pak dovršení této doktríny a jejího začlenění do celocírkevního kanonického práva, v jehož rámci se vytváří všeobecně závazná pravidla.

V té době nezbytnou politickou podmínkou dotvoření usuárních představ pak bylo zapojení římskoprávních škol. Platí to zejména o recepci pojmů z oblasti obligací, zejména pak peněžního úvěru – mutua. Jak bylo již opakovaně vysvětleno, původní římskoprávní prameny ve své autentické podobě byly postaveny na zcela jiných principech. Nejinak tomu je i v případě úvěru a lichvy. Obsahový rozdíl mezi římskoprávními prameny a usuární doktrínou nebylo možno trvale potlačit. Římskému právu připadla tak velmi významná úloha při uvolňování usuární doktríny, která posléze vedla k definitivnímu překonání středověkých doktrinálních představ.

Na tomto místě je však třeba poodhalit vliv usuární doktríny na realitu dané doby. Výmluvné doklady najdeme ve Franské říši, kde usuární zákazy pronikají do obsahu karolinských kapitularií. Na říšské synodě 23. března roku 789 v Cáchách byl vydán zákaz požadování úroků, a to v naturální podobě. Peněžní oběh byl v této historické etapě velmi slabý, a to především z důvodu nedostatku stříbra. Šlo tedy o půjčování obilí na setbu a zákon byl namířen mimo jiné také proti vztahům závislosti, kterou by pro drobné vlastníky půdy úvěr od velkostatkáře vytvářel. Vidíme, že v podmínkách ne zcela hotového franskho feudalismu měly dotčené předpisy i určitý sociální ráz. Požadavek ekvivalence mezi poskytnutým a navráceným úvěrem nebyl posuzován podle doby, kdy byl poskytnut, nýbrž podle doby, kdy měl být splacen. Dlužníkovi mělo být umožněno vrátit v době žní, tedy v době, kdy byla cena obilí nejnižší. Zákon současně zavedl rozšíření zákazu úvěru na ostatní obyvatelstvo, neboť původně platil zákaz jen pro kleriky.

Evropský vývoj ve 12. století přinesl rozvoj společenských a ekonomických vztahů a rovněž růst zbožně peněžních forem směny a peněžního hospodářství. Zvláště pak v Itálii začala rozkvétat města. I církev sama začala využívat k posílení své moci nejrůznější formy peněžního styku. Byla to římskoprávní vzdělanost, která poskytla usuární nauce vývojového posunu. Jako první došlo, a to v rámci scholastického učení, k prolomení přísného nahlížení na každý úrok jako na lichvu při sjednávání konvenční pokuty a úroků z prodlení. Scholastičtí učenci tak začali záhy hledat další průlom. Pozornost se obrátila k náhradě škody zejména k její složce – lucrum cessans. V rámci středověkých římskoprávních škol byl zaveden nový pojem interesse, tedy pojem klasickému římskému právu neznámý. Tak postupně, více méně pod tlakem obchodního styku, se hledaly cesty k teoretickému zobecnění a k akceptaci úroku. Právnická učenost římskoprávních středověkých škol dodávala scholastickým moralistům materiál, aby mohli svoje úsudky pojmově i právnicky tříbit.

Posledním výkřikem usuární doktríny je pak usnesení církevního sněmu ve Vienne v roce 1312, které proklamovalo známou a často citovanou zásadu, že každý, kdo by odporoval usuárnímu stanovisku církve, má být považován za kacíře. Motivace tohoto opatření patří do oblasti obranné taktiky, která sahá ke krajním prostředkům, aby se ubránila ofenzívě nových stanovisek, podrývajících základy usuární doktríny.

nahoru

Právní humanismus

První pokusy otevřeně revidovat usuární doktrínu se datují do 16. století, do období rozvoje způsobu myšlení nazývané mos gallicus. Těžiště římskoprávní vzdělanosti se přesouvá z domovské Itálie (mos itallicus) na území Francie. Rozdíl mezi těmito školami není, jak víme, jen časový a místní. Spočívá především v novém pohledu na prameny. Zatímco glosátoři a postglosátoři vycházeli z Justiniánské kodifikace, humanisté ji kritizovali a největší hodnoty římského práva hledali a nalézali v právotvorbě období republiky a době klasické.

Šestnácté století je obdobím dalších hospodářských změn a růstu, který tvoří ekonomické pozadí nového zájmu o úvěrovou problematiku. Jde o období závěrečné fáze evropské renezance. Nové směry v právním myšlení přináší kritiku metody „bartolistů“. Odlišné pohledy na prameny římského práva změnily nepochybně i názory na úvěrové vztahy. Humanisté byli velmi erudovaní, a to nejen v právu, ale i v oblasti filologické a historické akribii (přesnost, pečlivost). Jeden z hlavních představitelů Cujacius (obrázek č. 55, 56), ačkoliv byl ještě poplatný scholastickým představám, upozorňuje na to, že v římském právu nebylo braní úroků spojeno s žádným „odiem“, tedy něčím nečestným v duchu středověkých představ: „něčím hříšným“. A další přínos humanistů spočíval v přesném vymezení rozdílu mezi pojmy mutuum a foenus. Zápůjčka byla považována za smlouvu esenciálně bezúročnou, zatímco foenus měl znaky opačné. Byl vždy spojen s úmluvou o úrocích a tato úmluva tvořila podstatnou součást jejího obsahu. Pečlivé pojmové rozlišení půjčky od foenu, spojeného bytostně s úroky, mělo v 16. století svůj značný aktuální dopad. Vylučovala-li půjčka pojmově úroky jako implicitní součást svého obsahu, pak tím byla obrácena na ruby stará zásada středověké scholastiky, že nedovolené úroky – „usura“ mohou přicházet toliko ve spojení s touto smlouvou: každý zisk věřitelů při mutuu mohl být tak z určitého hlediska posuzován i jako něco, co v podstatě není lichvářským úrokem, ale dovolenou náhradou škody – interesse (damnum emergens a lucrum cessans). To odpovídá pozdně scholastické nauce „o trojím kontraktu“ a o tom, že věřitelův zisk při půjčce je třeba apriorně posuzovat jako náhradu škody a teprve podle konkrétních okolností označit za lichvu.

Cujaciova socha v Toulouse
Obr. 56 Cujaciova socha v Toulouse
(zdroj: http://www.vanderkrogt.net/statues/Foto/fr/frmp043.jpg)

Jacques Cujas (zobraz)

Jacques Cujas (nebo Cujacius), (1522 – 4. říjen 1590) byl francouzský právní expert. Byl předním představitelem právních humanistů neboli školy mos gallicus, která se snažila zanechat práce středověkých komentátorů a soustředit se na zjištění správního textu a sociálního kontextu původních prací římského práva.

Narodil se v Toulouse, kde byl jeho otec Cujaus valchovačem (čističem bavlny). Sám se naučil latinsky a řecky, studoval právo u Arnauda du Ferrièr, tehdy profesora v Toulouse, a rychle získal skvělou pověst jako přednášející o Justiniánovi. V roce 1554 byl jmenován profesorem práva v Cahors, a přibližně o rok poté ho Michel de l'Hôpital zavolal do Bourges. François Douaren, který také obdržel profesuru v Bourges, bouřil studenty proti novému profesorovi, a Cujas následně rád přijal obdržené pozvání na Univerzitu ve Valencii.

Po smrti Duarena (1559) byl znovu zavolán do Bourges, kde zůstal do roku 1567, kdy se vrátil do Valencie. Tam získal celoevropskou pověst a studenty ze všech částí kontinentu, mezi kterými byli Joseph Scaliger a Jacques Auguste de Thou. V 1573 král Karel IX. Francouzský jmenoval Cujasa poradcem parlementu v Grenoblu, a v následujícím roce mu byla udělena penze od krále Jindřicha III. Markéta Savojská ho přesvědčila, aby se přestěhoval do Turína, ale po pár měsících (1575) se navrátil na své staré místo v Bourges. Vyhnaly ho náboženské války. Byl povolán králem do Paříže, a parlament mu dal povolení učit na tamní univerzitě. O rok později se konečně usídlil v Bourges, kde zůstal až do své smrti (1590) navzdory štědré nabídce papeže Řehoře XIII. v roce 1584, která ho měla přivést do Bologně.

Život Cujase byl v jednom životem učence a učitele. V náboženských válkách, které plně zaměstnávaly myšlení jeho současníků, vytrvale odmítal jakoukoli účast. „Nihil hoc ad edictum praetoris“ („nemá to nic společného s ediktem prétora“), byla jeho obvyklá reakce na toto téma. Jeho výjimečná zásluha jako právního poradce spočívala ve faktu, že se odvrátil od neotesaných komentátorů římského práva k vlastnímu římskému právu. Nahlédl do obrovského množství rukopisů, z kterých sesbíral více než 500 ve své knihovně; naneštěstí ve své závěti nařídil, aby se jeho knihovna rozdělila mezi kupce, čímž byla jeho sbírka rozptýlená a z velké části ztracena.

Jeho korektury, ze kterých bylo mnoho publikovaných pod titulem Observationes et emendationes, nebyly omezeny na právní knihy, ale vztahovaly se také na více latinských a řeckých klasických autorů. V oblasti jurisprudence byl jeho výzkum vzdálen od toho, aby se týkal jenom Justiniána; světu odhalil část Theodosiova kodexu, s vysvětlivkami; získal rukopis Basiliky, řeckého vydání Justiniána, později publikovaného Fabrotem. Sestavil také komentář ke Consuetudines Feudorum a k některým knihám Dekretálů. V díle Paratitla, nebo shrnutím, která udělal k Digestům, a hlavně k Justiniánskemu Kodexu, zkondenzoval do krátkých axiom základní principy práva a podal definice, pozoruhodné díky jejich obdivuhodné jasnosti a přesnosti. Jeho hodiny byly nepřetržité diskuze, na kterých nikdy nediktoval, a jeho jedinou přípravou bylo hluboké přemýšlení o předmětu diskuze. Nesnášel přerušování a při nejmenším zvuku si zvykl okamžitě zvednout ze stoličky a odejít. Byl silně oddán svým žákům a Joseph Justus Scaliger tvrdil, že ztratil více než 4 000 livrejí, když půjčoval těm, kteří je více potřebovali. (Wikipedia, 2015)

Dalším významným rysem humanistických představ je zájem o námořní zápůjčku – fenus nauticum. V době velkých námořních objevů a obchodů je tato motivace pochopitelná. V anglosaském právu se objevuje již zmiňovaná „bodmerei“. Stejně jako v antickém právu bylo zvýhodnění úrokové sazby zdůvodněno zvýšeným rizikem věřitele.

Z právníků, kteří se proti středověkým názorům na lichvu postavili zcela nesmlouvavě, byl především Charles Dumoulin – latinsky Molinaeus (obrázek č. 57). Útočil proti otrockému výkladu bible, který zakazoval braní úroků zcela. Naopak požadoval takový výklad, který odpovídal jejímu skutečnému smyslu. Podle něj je úrok možno považovat za nedovolený jen tehdy, pokud odporuje základnímu náboženskému požadavku – lásky k bližnímu. Tím se Molinaeus dotkl samé podstaty středověkého usuárního učení, což mu přineslo nemalé životní potíže a pronásledování. Podle převládajícího názoru znalců je však celkový ráz jeho díla blíže k bartolistům než metodě jeho krajanů, kterou byl mos gallicus.

Skutečným představitelem humanistů byl Donellus. Jeho závěry dospěly k doktríně, že úroky je třeba považovat za dovolené jak podle práva božského, tak i lidského. Odsuzuje jen ty úroky, které jsou usura turpis et proximum rodens, quae coniuncta est cum inconmoddo et iniuria proximi. Dalším kritikem středověké doktríny byl François Hotoman (obrázek č. 58). Ten ovšem nebyl jen právníkem, byl též politickým myslitelem a teoretikem. Měl proto pochopitelný sklon uvádět svoje názory na úvěrové a úrokové vztahy do určitého hospodářsko-politického rámce. Soustředil se zejména na otázku, jak potírat lichvu v pozitivní legislativě. Pokud jde o úroky, dospěl k závěru, že apriorně z hlediska přirozené spravedlnosti nelze úrokování odsuzovat. V osobě Hotomanově již pozorujeme přirozenoprávního myslitele, který klade nepochybný důraz na prioritu přirozenoprávního posuzování úvěrových vztahů.

Charles Dumoulin (zobraz)

Charles Dumoulin (1500, Paříž – 1566) byl francouzský právník. Pocházel ze vznešené rodiny spříbuzněné s Annou Boleynovou, matkou anglické královny Alžběty I. Byl přijat jako advokát v parlementu Paříže v roce 1522, ale když nemohl překonat své koktání, vystoupil z advokátské komory a věnoval se práci v kanceláři.

Poznámky k ediktu Jindřicha II. poměrně pozdního data, které publikoval v roce 1551 a ve kterých obhajoval právo krále potlačit nepořádky a podvody páchané v Římě při rozdělování příjmů, mu zabezpečily přízeň Jindřicha II., ale vyvolaly ostré protesty ze strany Svatého stolce.

Dumoulin přijal kalvinizmus, pak se stal luteránem. Znepokojován kvůli svým názorům se uchýlil do Německa, kde byl přijat s největšími poctami. Poté, co učil na univerzitě v Dole (1555 a 1556) se vrátil do Paříže (1557), jenomže tu ho čekaly nové těžkosti.

Poté, co publikoval dílo Conseil sur le Concile de Trente, ve kterém chtěl dokázat, že Tridentský koncil neměl význam, byl uvězněn a na svobodu byl propuštěn jen pod podmínkou, že nebude publikovat bez souhlasu krále.

Charles Dumoulin nalezl jako první skutečné zdroje francouzského práva a na nich položil základní normy: těmi komentoval právo římské a právo obyčejové – le droit coutumier; jeho dílo Révision de la Coutume de Paris považováno za mistrovské. (Wikipedia, 2015)

François Hotman (zobraz)

François Hotman (Franciscus Hotomanus), (23. srpen 1524, Paříž – 12. únor 1590, Basilej) byl francouzský spisovatel a advokát.

Jeho rodina byla slezského původu. Otec byl horlivý katolík, François byl ve věku patnácti let poslán na universitu do Orléans. Získal doktorát a za tři roky se stal obhájcem v Paříži. Ve 23 letech přestoupil k reformované církvi a odešel do Lyonu (později se hojně stěhoval). Kromě toho, že byl právníkem, byl i znalcem literatury, což mu umožnilo učitelskou činnost na školách v Lausanne, Štrasburku, Valence a Bourges. Po Bartolomějské noci, kdy nastalo krvavé pronásledování reformovaných (hugenotů) po celé Francii, se mu podařilo uprchnout do Švýcarska. Na přímluvu Kalvína byl jmenován profesorem v Ženevě.

Měl četné styky s českými studenty, kteří v duchovně spřízněné cizině hledali vzdělání. Nic na tom nezměnilo přestěhování do Basileje. Hotman přednášel svou kritiku římského práva a rozvíjel kalvinistickou státovědu. Bezpochyby tak přispěl ke změně politického myšlení šlechticů a měšťanů českého království, pozdějších hlavních účastníků českého stavovského povstání 1618.

Hotman byl muž ryzího charakteru, skutečné zbožnosti (jak ukazuje jeho Consolatio) a vřelého srdce. Jeho neustálé stěhování bylo inspirováno nikoliv strachem o sebe, ale péči o svou rodinu a touhou po míru.

Jeho práce byly velmi početné, počínaje De gradibus cognationis (1546), včetně pojednání o eucharistii (1566) a pojednání Anti-Tribonian (1567). Četná jsou jeho právnická, historická a politická díla. Jeho nejvýznamnější práce je Franco-Gallia (1573). Ta předložila ideální protestantské státnictví, hovořící ve prospěch vlády a volební monarchie. Můžeme zde najít specifické rysy kalvinismu – krále lze nejen nastolit, ale i svrhnout. (Wikipedie, 2015)

Závěrem můžeme shrnout, že ekonomika raného novověku nebyla schopna ještě unést takové uvolnění úvěrových vztahů, k jakému již zcela přirozeně dospěl demokratizační vývoj 19. století. Proto jí také v ideové oblasti mohla odpovídat jen taková stanoviska, která usuární doktrínu sice relativizovala, ale zdaleka ještě nelikvidovala. Představa, že je možno tuto doktrínu likvidovat jednostranným důrazem na obsah římskoprávních pramenů, je falešná. Úlohu, kterou mělo sehrát římské právo a která byla vskutku rozhodující, na něj teprve čekala v období, které bezprostředně následovalo.

nahoru

Snahy o přehodnocení usuární doktríny

Představitelé evropského reformačního hnutí v 16. a 17. stol. byli dalšími kritiky usuární doktríny. Jako první vystoupil švýcarský reformační náboženský myslitel Jean Calvin (1509-1564) (obrázek č. 59). Nekompromisně odmítal její myšlenkové základy a otevřeně se postavil za úrokování. Důraz kladl na rozlišování úvěru v obchodních vztazích a úvěr, který vyhledává člověk z nedostatku.

Jan Kalvín (zobraz)

Jan Kalvín (franc. Jean Calvin, it. Giovanni Calvino), (10. červenec 1509, Noyon– 27. květen 1564, Ženeva) byl švýcarský teolog francouzského původu, významný představitel křesťanské reformace 16. století, zakladatel kalvinismu.

Studoval v Paříži teologii a práva, roku 1533 se seznámil s naukou Martina Luthera a 1535 se stal protestantem. Musel Paříž opustit a cestoval do Itálie a Švýcarska. V Basileji se setkal s kazateli H. Bullingerem a G. Farelem a roku 1536 vydal své nejznámější dílo, Instituce. Téhož roku přišel do Ženevy, kde ho Farel vyzval, aby zůstal a pracoval pro reformaci. Kalvín vypracoval přísný obecní řád, který narazil na silný odpor, takže 1538 byli oba ze Ženevy vypovězeni. Kalvín odešel do Štrasburku, kde přednášel biblickou teologii, ale roku 1541 ho ženevští radní požádali, aby odpověděl jejich arcibiskupovi, který je chtěl přimět k návratu ke katolictví. Kalvínova odpověď městskou radu přesvědčila natolik, že ho pozvali zpět a slíbili, že se jeho obecnímu zřízení podřídí.

Kalvín vydal svůj Ženevský katechismus a zavedl ve městě přísný řád, a i když nevykonával přímo vládu, měl na ni velký vliv. Svojí autoritou prosadil mj. zákaz zábav, které sváděly k nemravnostem a nezřízenosti (tanec, jisté hry), aby se lidé mohli soustředit na Boha, na poctivou práci a šetrnost. Zákaz zlatých šperků přinutil ženevské zlatníky, aby si hledali jiné zaměstnání, a položil tak základ švýcarského hodinářství. Za čarodějnictví bylo roku 1545 upáleno 23 osob a pronásledování heretiků vyvrcholilo upálením francouzského teologa Michela Serveta roku 1553, což nebylo pouze Kalvínovo rozhodnutí, nicméně se o ně významně přičinil.

Kalvínovi šlo o upevnění reformace v Ženevě a chtěl se také postarat o tamní francouzské uprchlíky, kterým v jejich vlasti hrozilo pronásledování pro víru. To se mu také i přes počáteční neshody podařilo a v roce 1560 přijala Ženeva oficiálně kalvinistické vyznání. Stejně jako Zwingli prosazoval i Kalvín přísné a doslovné dodržování Bible. Jeho učení o předurčení navázalo na myšlenky Augustinovy, které Kalvín silně radikalizoval. Podle něho je o člověku předem rozhodnuto, kdo dojde spásy a kdo bude zatracen. Člověk se o tom však dozvídá podle toho, jak se mu daří vést poctivý a mravný život.

Ženeva, do které proudilo mnoho exulantů z celé Evropy, se pak stala jedním z hlavních protestantských center na starém kontinentě. Po Kalvínově smrti v zásadě splynula jeho církev se zwingliány (založil Ulrich Zwingli), a dala tak základ švýcarské národní církvi (vznikla v roce 1566), načež velmi ovlivnila Jednotu bratrskou a utrakvisty v Česku. Později na kalvinismus navázala mimo jiné i Českobratrská církev evangelická. (Wikipedie, 2015)

Naopak představitel německé reformace Martin Luther (obrázek č. 60) byl k otázkám úrokování rezervovaný. Vývoj jeho názorů byl ovlivněn německou selskou válkou, kdy převládl důraz na konzervativní vyústění reformace spojené s odmítáním jakýchkoliv krajností. Policejní předpisy o lichvě vydávané na úrovni německých teritorií pak umožňovaly úrok v rámci náhrady škody.

V 16. století, jistě též pod vlivem reformačního hnutí a renezanční filosofie, dochází k názorovým posunům v rámci oživení scholastického myšlení. Centrem se stává Španělsko, konkrétně Salamanca. Díky mořeplavbě a zámořským objevům se ze Španělska stala světová koloniální říše. Právní věda musela reagovat na ekonomický život jinak než dosud. Nastala éra revize usuární doktríny nikoliv zvenčí jako dosud, ale z nitra scholastického učení. Metodicky postupovali pozdní scholastikové pomocí kazuistiky. Kazuistická metoda dosáhla v jejich rukou jistého stupně virtuozity a dlužno říci, že jejich závěry se nejednou rozcházely s původním pojetím. Španělští učenci stále více dospívali k přesvědčení, že konkrétní případ braní úroků nelze apriorně posuzovat jako porušení doktríny, nýbrž daleko spíše jako aplikaci některého z dovolených titulů. Tím se petrifikovala představa, že faktické zvýšení úvěrového kapitálu zahrnuje v každé konkrétní situaci – jaksi implicite – především možnost jeho ospravedlnění. Vytvořili nauku „o trojím kontraktu – contractus trinus“. Úvěr v obchodním podnikání byl posuzován nikoliv jako kreditní vztah, založený na půjčce peněz, nýbrž jako obchodní partnerství. Úvěrový vztah byl rozložen do trojí smlouvy: jednou byla obchodní societa, na základě níž strana poskytující úvěr se posuzovala jako společník dlužníka, jenž byl obchodníkem nebo řemeslníkem. Druhou byl konstruován asekurační smluvní poměr, zajišťující všeobecně podíl na zisku z tohoto společenství a za třetí pak úmluva přesně vymezující tento podíl (zpravidla 5%). V praxi poměrně snadno aplikovatelnou právní úpravou bylo dosaženo v podstatě toho, že úrok 5% v obchodních vztazích se vymanil z dosahu usuární doktríny. Tento výrazně právnický aspekt pozdně scholastických děl měl jednoznačný vztah k římskoprávní vzdělanosti.

Nauka o trojím kontraktu byla pozoruhodnou symbiózou praktické právní vědy, pozdního bartolismu a raného usus modernu s pozdní scholastikou.

nahoru

Usus modernus pandectarum

Od pozdního středověku a znovu pak od konce 15. století procházela Evropa prudkými sociálně ekonomickými změnami, rýsujícími již otevřeně počátky nových výrobních vztahů založených na volném trhu. Tento proces se musel projevit i v právní vědě, jejíž vývoj se počal ubírat v rámci budoucích národních států. Bývalá jednota právní vědy však zatím odstraněna nebyla, a to ani ne naráz, a ani ne ve všem. V mezích jednotlivých proudů, navazujících na humanistické kritiky a syntézy, na pojmovou analýzu pozdního bartolismu, se její vědomí udržovalo a projevilo v nové rovině v racionalisticky pojatých myšlenkách přirozenoprávních. Jednotícím znakem bylo úsilí uvést v soulad to, co minulá staletí již vytěžila z římskoprávních pramenů a soustředit se k praktickým zřetelům domácího práva. V oblasti německého okruhu dalo toto úsilí vzniknout vědeckému proudu zvanému – usus modernus pandectarum. Zakladatelskými osobnostmi, a to ještě v lůně 16. století, byli Johan Oldedorp a Ulrich Zasius.

Stranou jejich zájmu nezůstala ani právní úprava úvěrových vztahů. Zasius řešil tuto problematiku převážně kazuisticky a soustředil se na rozdíly mezi právem římským (civilním) a kanonickým. O tom, zda je konkrétní smluvní vztah lichvou nebo ne, rozhoduje podle něj subjektivní stanovisko. Oldendorp si pak kladl otázku, zda lze považovat za správné regulovat úrokovou míru zákonem. Moderované úroky podle něj nesouvisely s kanonickými zákazy a připouštěl je u rentovaných obchodů. Vidíme, že počátky ususmodernistické literatury, jak o tom svědčí i díla dalších jejich raných představitelů, navazují na předcházející období. Postupně se ale stále více projevuje oproštění od zbytků doktrinálního myšlení. Se sílícím přirozenoprávním myšlením rozpoznáváme snahu hledat podstatu úvěrových vztahů v římskoprávních pramenech. Spojení úroků s úvěrem se pak stává něčím, co lze odvodit i podle zásad přirozeného práva.

Johann Strauch (1612–1679), známý právník saského okruhu a jeden z prvních představitelů rozvíjejícího se ususmodernu, říká o úrocích výslovně, že nejsou žádným právem jen prostě zakázány „nullo jure simpliciter prohibitae“. Považuje je za odměnu, která se dostává věřiteli za to, že dlužník užívá generických věcí poskytnutých úvěrem. Johan Samuel Stryk (1640–1710) byl učenec, který poprvé použil pojem usus modernus pandectarum a dal tak německé jurisprudenci název. Úroky v jeho pojetí nejsou samy o sobě ničím špatným. Odiósní charakter nabývají druhotně, pokud lakotní věřitelé jimi utlačují lid. Na této sociálně kritické struně pokračuje Stryk dále tím, že cituje množství dokladů zejména z antiky a téměř dramatickým vyvrcholením jeho výkladu je, že přes všechny excesy nelze úroky zakazovat. K morálnímu hodnocení úroků se pak staví tak, že bible určuje nikoliv zásady právní, nýbrž pravidla lásky k bližnímu.

Novověk přinesl nové vědecké proudy a změny i po stránce formální. Vědecké bádání se začalo specializovat, vznikaly samostatné práce na určitá konkrétní témata. Začalo se upouštět od metody anonymně systematického rámce a započala éra speciálního zřetele – monografického literárního projevu. Otázce úvěru se pak začala věnovat literatura zabývající se obchodním stykem.

V průběhu 17. století sílí v právní vědě racionalistické tendence přirozenoprávní. Pod jejich vlivem posunulo uvažování o úroku a lichvě do popředí další významný znak. Byl jím zřetel k majetkovým poměrům věřitele a dlužníka, zejména pak pohled na to, zda je dlužníkem člověk chudý či zámožný.

Wolfgang Adam Lauterbach (1618–1678) ve svých obsáhlých úvahách o usuře přichází s tvrzením, že kanonisté dělí úroky na dovolené a nedovolené podle toho, jaké výše dosahují (nedovolené jsou pak ty neúměrně vysoké). Dalším kritériem je otázka komu se úvěr poskytuje a kdo tedy úroky platí – zda chudý či movitý dlužník. K tomu nově připojuje úvahu, že rozhodující je, zda moderované úroky odporují právu přirozenému nebo ne. Úrok, jenž nepřesahuje určitou mez, tedy úrok moderovaný, není možno považovat za nedovolený. V úrocích je spatřována buď odměna za užívání cizího kapitálu, nebo obnos vyvažující nebezpečí spojené s úvěrem. Jindy se zdůrazňuje, a to opět v duchu římského práva, že úroky jsou placeny ne za užití cizích peněz, nýbrž za poskytnutí úvěru a převod vlastnictví k peněžnímu obnosu, který se stal předmětem úvěru.

K otázce lichvy se další ususmodernisté v průběhu 18. století postavili tak, že se jedná o překročení zákonem stanovených úroků. Poskytli tím novou půdu pro rozmáhající se kreditní zákonodárství, vyplývající z hospodářské politiky feudálně absolutistického státu. Pojem lichvy tak dostal nové atributy, které z něho učinily v podstatě ekonomickou a hospodářskopolitickou kategorii.

nahoru

Liberální koncepce úvěru a pandektistika 19. století

Evropa 19. století prožívá zásadní přeměny vyvolané vědeckotechnickým rozvojem, rozvojem peněžních vztahů a rozvojem tržní ekonomiky. Rozpad feudálních struktur je dovršen buržoazními revolucemi. Politické změny se přirozeně projevily i v právním posuzování úvěrových vztahů.

V hospodářsky vyspělých státech západní Evropy, zejména v Anglii, byla problematika úrokových a úvěrových vztahů viděna stále více z hledisek ekonomicko – teoretických, než z hledisek právně dogmatických. Takový úhel pohledu motivoval k naprosté liberalizaci představ o úvěru a úrocích. Představitelem zakladatelů klasické politické ekonomie a liberalizmu byl Jeremy Bentham (obrázek č. 61).

Jeremy Bentham (zobraz)

Jeremy Bentham (15. únor 1748, Londýn – 6. června 1832, Londýn) byl britský právní teoretik, osvícenský filosof a radikální společenský reformátor, zakladatel utilitarismu a kritik přirozenoprávního pojetí lidských práv.

Narodil se v bohaté a konzervativní rodině advokáta a jako zázračné dítě se už v dětství naučil latinsky a francouzsky. Ve dvanácti se zapsal na Queen´s College v Oxfordu, kde získal roku 1763 titul bakaláře a v roce 1766 (v osmnácti letech) titul magistra. Působil jako advokát, ale protivila se mu spletitost britského Common law a rozhodl se věnovat jeho reformě. Pod vlivem Th. Hobbese, D. Huma a francouzského osvícence Helvétia uznával jako jediný základ práva i státu jejich užitečnost. V letech 1785-1788 procestoval Evropu od Francie až po Rusko a setkal se s řadou významných lidí, například s d'Alembertem, s Jeanem Baptistem Sayem a dalšími. Příznivě přijal Francouzskou revoluci a 1792 byl jmenován čestným občanem Francie. K náboženství zastával celý život přinejmenším skeptické, spíše nepřátelské stanovisko.

Když po smrti otce 1792 zdědil jeho jmění a stal se tak nezávislým, usadil se ve Westminsteru jako zámožný gentleman a čtyřicet let se věnoval psaní o reformách práva a společnosti. Byl velmi pracovitý a denně napsal 10 až 20 stránek rukopisu; jen malá část z nich však vyšla za jeho života; řada spisů vyšla nejprve ve Francii, velká část teprve v současné době. Roku 1823 spoluzakládal Bentham Westminster Review, vlivný časopis "filosofických radikálů". Mezi jeho žáky patřil John Stuart Mill, syn Benthamova přítele, spisovatele a filosofa J. Milla. Bentham zemřel jako starý mládenec a do vysokého věku prý slzel, kdykoli se mu připomněly jeho marné námluvy. V poslední vůli Bentham stanovil, že se jeho mrtvola má vypreparovat a vystavit v University College London, kterou pomáhal založit a kde je dodnes vystavena, ovšem s voskovou hlavou, protože její mumifikace se nepodařila.

Bentham byl zastánce asociační teorie myšlení, liberalismu a volného obchodu a první myslitel, který se vyslovil pro volební právo (vzdělaných) žen. Východiskem jeho reforem byla představa, že cílem společnosti je rozmnožovat lidské štěstí a odstraňovat nebo aspoň omezovat každé utrpení. Už roku 1768 narazil při četbě na Hutchesonův princip „největšího štěstí pro největší počet“ a rozvinul jej do systému, jímž se podle něho mají řídit lidské společnosti i jejich zákonodárství; tento systém nazval utilitarismus.

Proto také chtěl, aby se některé činy, které podle jeho názoru nikomu neškodí, netrestaly (včetně homosexuality), zastával osvobození otroků i kolonií, právo na rozvod a odluku církve od státu. Naopak vůči zločincům zastával tvrdé stanovisko, připouštěl i tělesné tresty a pro odsouzené navrhl do kruhu uspořádané vězení (panoptikon), kde může dozorce sledovat úplně všechno; podobné uspořádání navrhoval i pro továrny.

Benthamova racionalistická etika je založena na třech sloupech: prozíravosti (prudence), poctivosti (probity) a dobročinnosti (beneficience). Protože cílem každého jednání je zvětšovat štěstí a omezovat strasti a protože míru štěstí lze podle něho dokonce změřit, lze na základě jeho „počtu obšťastnění“ (felicific calculus) kvalitu každého jednání přesně a objektivně určit. Rozhodující je trvání, intenzita, blízkost a jistota pocitu blaha, počet osob, které je zakusí, a vyhlídka na to, že z něho vzniknou další. Protože jde o minimalizaci utrpení, zaslouží si podle Benthama ochranu všichni, kdo mohou trpět, a tedy nejen lidé, ale i zvířata.

Bentham se počítá mezi zakladatele ekonomického liberalismu a proti svému příteli Adamu Smithovi skutečně hájil „lichvu“, tj. volné úrokové sazby, na druhé straně však zastával myšlenku státem zaručené minimální mzdy pro každého, povinného zdravotního pojištění a státní podpory růstu hospodářství i populace. Moderní ekonomičtí liberálové (L. Mises, F. von Hayek aj.) jej proto kritizují a pokládají naopak za nebezpečného odpůrce principů liberálního hospodářství.

Jako právník a člověk přesvědčený o nezbytnosti práva byl Bentham sice příznivcem Francouzské revoluce, ale velmi ostrým kritikem představy přirozených lidských práv, proti nimž napsal plamenný pamflet. Právo je podle něho – podobně jako pro jeho současníka Hegela – možné jen v organizovaném státu, který není založen na žádné společenské smlouvě, nýbrž legitimuje se pouze svojí prospěšností a užitkem. Představa, že by člověk mohl mít nějaká práva „od narození“, že by se „rodil svobodný“, jak tvrdily listiny lidských práv, je podle něho „anarchistický klam“ a „nebezpečný nesmysl“. Pamflet ovšem vyšel poprvé až 1816 ve Francii za obnoveného království.

Prostřednictvím svých vlivných přátel a Westminster Revue měl Bentham nesmírný vliv na politické a právní myšlení a dodnes patrně zůstává nejvlivnějším teoretikem práva. Jeho myšlenky převzali a šířili lidé jako John Stuart Mill, Herbert Spencer, John Austin a mnoho dalších. Utilitarismus je i dnes významný směr zejména v anglosaském světě. (Wikipedie, 2015)

Velké jméno, které předznamenává vývoj německé právní vědy 19. století, je Anton Fridrich Justus Thibaut (1772-1840) (obrázek č. 62). Kromě toho, že patřil do tábora odpůrců Savignyho, bylo jeho smýšlení jakýmsi prologem k tomu, jak na úvěrové vztahy nahlížela budoucí německá právní věda. Zdůrazňuje smluvně vyjádřenou vůli stran, a to zvláště tam, kde hovoří o výši smluvených úroků. Úroky jsou majetkovým ekvivalentem placeným za užívání věcí poskytnutých úvěrem, popřípadě za to, že věřitel byl v důsledku úvěru zbaven možnosti jich užívat. I kdyby nebyl po ruce žádný pozitivněprávní předpis, bylo by možno tvrdit, že braní úroků je dostatečně opodstatněno důvody, jimiž je obecně podložen vznik závazku. Zdůraznění smluvní volnosti jednoznačně ukazuje odklon od ususmodernistů a prozrazuje rodící se racionální liberalizmus. Georg Fridrich Puchta (1798–1846) byl dalším významným představitelem tentokráte již rozvinuté vědy pandektního práva, které dalo této problematice konečnou dogmatickou podobu. Přínos spočíval jednak v tom, že definičně vymezili pojem úroků a charakteru úrokové obligace. Úroky je nutno chápat jako ekvivalent toho, že dlužník užívá určité množství zastupitelných věcí, které mu věřitel poskytuje úvěrem. V otázce úrokové obligace byl důraz kladen na její akcesorickou povahu. Značnému zájmu se těšilo stanovení rozdílů mezi právní povahou úroků založených smluvně a vyplývajících ze zákona, zvláště pak jejich poměr k hlavní obligaci a jejímu obsahu. Pandektní věda se nevyhýbala otázkám úrokové míry. Pandektisté vycházeli z justiniánského práva a zevrubnou pozornost věnovali jednotlivým pojmům s tím spojeným, zvláště pak stupňům úrokových měr. Jejich předchůdci ususmodernisté se přes svůj odmítavý postoj k usuárním představám dívali jinýma očima než liberálové 19. století, vnímali lichvu jako ekonomické a společenské zlo, které nutno potírat, což ostatně odpovídalo justiniánským pramenům. Pandektisté zaujali velmi přímočaře liberální náhled. Veliký důraz kladli na zásadu smluvní volnosti, která dopadala i na výši stanovených úroků. Marně bychom v jejich výkladech hledali zkoumání hranice mezi úvěrem a lichvou. Překročení zákonné úrokové míry bylo chápáno jako právní důvod neplatnosti takového úvěrového vztahu.

Anton Fridrich Justus Thibaut (zobraz)

Anton Fridrich Justus Thibaut (1772–1840) se narodil v Hamelině v Hannoveru jako syn důstojníka hannoverské armády hugenotského původu. Nastoupil jako student jurisprudence na univerzitu v Göttingenu, poté do Königsbergu a později na univerzitu v Kielu. Tady se po získání titulu doktora práv stal soukromým docentem.

V roce 1798 byl jmenován mimořádným profesorem občanského práva a ve stejném roce se objevila jeho Versuche über einzelne Theile der Theorie des Rechts (1798), sbírka esejů o teorii práva, z nichž úplně nejdůležitější byla nazvaná Über den Einfluss der Philosophie auf die Auslegung der positiven Gesetze, kde se snažil ukázat, že historie bez filosofie nedokáže interpretovat a vysvětlit právo. V roce 1799 vydal svou Theorie der logischen Auslegung des römischen Rechts, jedno z jeho hlavních děl. V roce 1802 vyšla krátká kritika Feuerbachovy teorie trestního práva, která připomíná v mnoha ohledech spekulace Jeremyho Benthama. Ve stejném roce se objevilo Über Besitz und Verjahrung, pojednání o právu držení a promlčení nároku.

V roce 1802 byl zavolán do Jeny, kde strávil tři roky a napsal své hlavní dílo System des Pandektenrechts (1803). Kniha se proslavila proto, že to byl první moderní kompletní souhrn v této oblasti, vyznačují se přesností svých zdrojů a neformálním způsobem pojednání. Je to ve skutečnosti komplexní systém pandektního práva platného v Německu ovlivněného kanonickým právem a praxí soudů. Na pozvání velkovévody z Badenu Thibaut nastoupil v Heidelbergu na katedře občanského práva a pomáhal při organizování univerzity; a už odtud neodešel. Byl velmi vlivným pedagogem. V roce 1814 se objevil jeho Civilistische Abhandlungen, z nichž hlavním byl jeho slavný esej o nezbytnosti zákoníku pro Německo.

Tato jeho esej (Über die Nothwendigkeit eines allgemeinen bürgerlichen Rechts für Deutschland), která byla inspirována nadšením z války za osvobození a napsaná za čtrnáct dní. Thibaut si uvědomil změnu, kterou symbolizovalo vpochodování německých vojáků do Paříže v roce 1814, a šťastnou budoucnost otevřenou pro Německo. Doufal a věřil, že systém malých států bude pokračovat; velký stát považoval za zdrcující pro život jednotlivce, a škodlivý, protože koncentruje "aktivní život národa“ v jednom místě. Tahle esej byla rovněž odsouzením stanoviska, podle kterého má být pramenem práva jurisprudence, byl to argument pro kodifikaci a současně výzva civilistům, aby zdůvodnily svou existenci. Savigny přijal výzvu, když napsal Über den Beruf unserer Zeit für Gesetzgebung und Rechtswissenschaft (1814); a nastala dlouhá diskuse, ve které sláva patřila Savignymu; skutečné vítězství však náleželo Thibautovi.

V roce 1819 byl jmenován do horní komory nově utvořeného bádenského parlamentu. Byl také členem Scheidungsgericht (rozvodového soudu). Thibaut se oženil v roce 1800 s dcerou profesora Ahlerse z Kielu. Zemřel po krátké nemoci v Heidelbergu. (Wikipedia, 2015)

Georg Fridrich Puchta (zobraz)

Georg Fridrich Puchta (31. srpen 1798 – 8. leden 1846) byl německý právník.

Narodil se v Kadolzburgu v Bavorsku, pocházel ze staré české protestantské rodiny, která imigrovala do Německa, aby se vyhnula náboženské perzekuci. Jeho otec Wolfgang Heinrich Puchta (1769–1845), právní spisovatel a krajský soudce, naplnil svého syna právními představami a principy. V létech 1811–1816 mladý Puchta navštěvoval Gymnázium v Nurembergu, kde získal náklonnost k hegelianismu. V roce 1816 odjel na Univerzitu v Erlangenu, kde byl ovlivněn pracemi Savignyho a Niebuhra. V té době zde učil slavný Christian Fridrich von Glück. Puchta řekl o Univerzite v Erlangenu: "Jede Universität ist freilich mit einem Pfahl im Fleisch geplagt, aber die hiesige Fakultät hat, wenn Glück stirbt, nichts als Pfähle" („každá univerzita má určitě nějaký trn v těle, na téhle fakultě po Glückově smrti zůstanou jenom trny“). Získajíc zde doktorský titul, usadil se tu v roce 1820 jako soukromý docent.

V roce 1828 byl jmenován řádným profesorem římského práva v Mnichově. V roce 1835 získal místo na Katedře římského a církevního práva v Marburgu, ale odtud odešel do Lipska (1837) a v roce 1842 nahradil Savignyho v Berlíně. V roce 1845 se stal členem Státní rady (Staatsrat) a legislativní komise (Gesetzgebungskommission). Zemřel v Berlíně v 1846.

Mezi jeho spisy musí být zejména uvedeno Lehrbuch der Pandekten (Lipsko, 1838), ve kterém objasnil dogmatickou podstatu římského práva způsobem, který nikdo předtím nepoužil; a Kursus der Institutionen (Lipsko, 1841–1847), který podává jasný obraz o organickém vývoji práva mezi Římany. Mezi jeho další spisy patří Das Gewohnheitsrecht (Erlangen, 1828–1837), a Einleitung in das Recht der Kirche (Lipsko, 1840). (Wikipedia, 2015)

Naplnění liberálního pojetí úvěrových vztahů došlo přijetím Německého obchodního zákoníku v šedesátých letech 19. století. Úvěrové vztahy byly v duchu liberalisticky pojaté ekonomické svobody oproštěny od jakýchkoliv zřetelů připomínajících staré rozdíly mezi lichvou a dovoleným úvěrem a stejně tak nebyly podrobeny žádnému dalšímu reglementačnímu korektivu. Liberalizace úvěrových vztahů v 60. letech v Německu byla jakýmsi vyvrcholením dosavadního vývoje. Na tomto místě je třeba připomenout, že šedesátá léta 19. století byla příznivým obdobím ekonomického rozvoje, dlouhodobé konjunktury a industrializace, pro které se vžil pojem gründerská konjunktura.

Gründerské období (zobraz)

Začátkem 70. let 19. století plynulo do Německa obrovské množství peněz – válečných reparací z Francie v tehdy neuvěřitelném objemu pěti miliard zlatých franků. Následoval prudký růst objemu bankovních úvěrů a emisí cenných papírů. Spisovatelka Alexandra Ritchieová vzpomínala: "Berlíňané sypali peníze do nemovitostí, akcií, nových bank, chemiček, továren a železnic – v roce 1872 bylo založeno bezmála dvakrát tolik firem než během předchozího století." Ceny akcií a nemovitostí rostly (v některých berlínských čtvrtích až o 600 procent), úrokové míry byly díky nadbytku peněz nízké.

Zanedlouho se ukázalo, že kromě úspěšných projektů financovaly banky a burzy také mnoho nepodařených, nebo dokonce podvodných podniků. Kvůli nim zkrachovala první banka – nejslabší článek systému. Poté vkladatelé, kteří u ní měli uložené peníze. Jejich platební neschopnost způsobila řadu dalších krachů – rozvinula se zhoubná spirála, která se nevyhnula ani silným podnikům a bankám. V roce 1873 nastal na burze ve Vídni krach, německé burzy (a pražská burza) záhy následovaly. Akcie padaly, ceny nemovitostí rovněž. Úrokové míry byly vzhledem k zoufalému nedostatku hotovosti velmi vysoké. (KOHOUT, 2002)

Období prosperity zákonitě skončilo, a stejně zákonitě došlo k radikálnímu obratu a předchozí příznivý vývoj byl vystřídán ostrým krizovým zvratem. Otázky úvěrových vztahů postavila nová sociální situace do jiného světla a jako nutná se ukázala potřeba důsledky předchozí krajní liberalizace revidovat. V květnu 1880 byl přijat říšský zákon, doplněný říšským zákonem 1893, kterým byl znovu zaveden pojem lichvy. A nešlo jen o výši úroků, nadále měly rozhodovat i jiné znaky, zejména to, zda byly úroky přislíbeny tak, že věřitel využil stav nouze, lehkomyslnosti nebo nezkušenosti dlužníka.

Podobnou úpravu přijalo i Rakousko v roce 1881.

Právě jsme nastínili základní vývoj zbožně peněžních vztahů v minulosti. Musíme si však připomenout, že právě v této oblasti bude nutné přistoupit k zákonným změnám v naší „polistopadové“ legislativě, akcentující princip smluvní volnosti. Problémy se zneužíváním nezkušenosti či stavu nouze dlužníků ukazují, že stará antiteze mezi úvěrem a lichvou nezmizela. Právě naopak… A proto opět můžeme připomenout Janusovskou tvář římského práva.