Štarkov u Nového Jimramova

Mrazové zvětrávání metagranitů svrateckého krystalinika

sev. šířka (S42): 49°38,383´

vých. délka (S42): 16°10,251´

nadmořská výška: 641 m n. m.

mapa KČT: č. 48 (sektor B4)

Asi 3,5 km z. od Jimramova najdeme na vrcholu kóty Skály zbytky po hradu Štarkov. Zřícenina je situována do vrcholových partií skalních výchozů, jejichž stěna je místy až 20 m vysoká (foto 1, 2 a 3). Na místo starého hradu se dostaneme cestou do prudkého kopce po modré nebo červené turistické značce (mapa 1). Obě značky protínají na různých místech silnici Nový Jimramov – Daňkovice.

Lokalita se nachází přibližně v centru svrateckého krystalinika, které je podle řady autorů řazeno do samostatné oblasti kutnohorsko-svratecké (mapa 2). Mísař et al. (1983) definuje kutnohorsko-svrateckou oblast vystupující v severním lemu moldanubika od kouřimského zlomu na Z až k moravskoslezskému zlomovému pásmu na V. Hranice vůči moldanubiku je diskutabilní, často se ztotožňuje s muskovitovou izográdou nebo se definuje široká přechodná zóna mezi jednotkami. Hranice se středočeskou oblastí na severu je litologická, zpravidla s podhořanským krystalinikem. Průběh kutnohorsko-svratecké oblasti porušuje hlinská zóna, řazená ke středočeské oblasti. Tato struktura vymezuje v kutnohorsko-svratecké oblasti západní část – kutnohorské a ohebské krystalinikum a východní část – svratecké krystalinikum.
Hranice svrateckého krystalinika s moldanubikem na jihozápadně je tvořena muskovitovou izográdou, tj. postupným ubýváním muskovitu v zóně široké do 10 km. Hranice s poličským krystalinikem na SZ je dána litologickými rozdíly a je zdůrazněna zlomovými strukturami. Směrem k jihu krystalinikum rychle vykliňuje, východní hranice s moravikem je zvýrazněna pruhem těles mramorů a zlomovými strukturami, které pozvolna přechází do svojanovské mylonitové zóny. Na západě je jednotka částečně překryta křídovými sedimenty nebo je zde omezena systémem zlomových poruch vzhledem k hlinskému proterozoiku a paleozoiku.
Svratecké krystalinikum buduje komplex hornin, které jsou v nadložní pozici vůči statigraficky staršímu moldanubiku. Původními horninami svrateckého krystalinika byly mořské sedimenty drobového a jílového charakteru, které místy obsahovaly polohy karbonátových a křemitých sedimentů. Nedílnou součást tvořily i vulkanické a vulkanosedimentární typy hornin. Celý komplex byl v proterozoiku metamorfován, několikanásobně migmatitizován a následně proniknut aplitovými a pegmatitovými žilami. Pravděpodobně v kambriu intrudovala do migmatitového sledu tělesa granitických hornin a celý komplex byl následně v období svrchního devonu až spodního permu metamorfován variskou orogenezí.
V současné době má krystalinikum zřetelně klenbovitou stavbu. Převažujícími horninovými typy jsou hrubě zrnité dvojslídné svory a drobně až středně zrnité dvojslídné pararuly nebo svorové ruly. Ve formě pruhů jsou zastoupeny dvojslídné migmatity až ortoruly (tzv. svratecké ortoruly). Poměrně málo hojná jsou drobná tělesa amfibolitů, krystalických vápenců, serpentinitů, erlánů nebo skarnů. Větší význam mají pouze čočkovitá tělesa mramorů, která jsou uspořádána do pruhu zvýrazňujícího hranici mezi svrateckým krystalinikem a moravikem. Pro úplnost uveďme, že Cháb et al. (2008) řadí horniny svrateckého, kutnohorské i čáslavského krystalinika k moldanubiku.

Na lokalitě Štarkov jsou ve výchozech velmi dobře odkryty hrubě zrnité porfyrické biotitové až muskovit-biotitové alkalickoživcové metagranity, které se ve starší literatuře označovaly jako okaté nebo plástevnaté „svratecké“ ortoruly. Ve svrateckém krystaliniku tvoří metagranity dvě rozsáhlejší tělesa, která svým protažením sledují foliaci směru SZ-JV.
Biotitový metagranit obsahuje výrazné vyrostlice (porfyroblasty) K-živců o velikosti až 8 cm (foto 4, 5 a 6) a křemene do 2 cm. Základní hmota je tvořena K-živcem, křemenem, biotitem a muskovitem. Struktura je hrubě porfyrická, lepidogranoblastická, místy jsou částečně zachované magmatické znaky a strukturu lze označit jako porfyroklastickou až maltovitou. Nejsilněji deformované horniny mají texturu plástevnatou až hrubě okatou (foto 7 a 8).
Porfyroblasty K-živce jsou pertitické a zdvojčatělé podle karlovarského zákona. Mohou obsahovat uzavřeniny jiných minerálů, ve většině případů jsou však rekrystalizované do drobně zrnitého agregátu živcových zrn. Rekrystalovaný křemen tvoří undulózně zhášející agregáty, méně deformované vyrostlice křemene jsou kouřově zakalené. Základní hmota obsahuje stejný poměr K-živce a plagioklasu, plagioklas může být zonální a odpovídá ambitu až oligoklasu. Zřetelně pleochroický biotit vytváří tenké pásky nebo při nižším stupni deformace shluky lišt čočkovitého tvaru. Přítomný muskovit částečně vzniká přeměnou K-živce. Z akcesorických minerálů je zastoupen ilmenit, silimanit, apatit a zirkon.
Chemické složení metagranitů odpovídá alkalicko-vápenatým, peraluminckým, vysoce draselným až šošonitickým horninám s poměrem K2O/Na2O = 1,4-2,3. Výrazná je negativní europiová anomálie hornin.

Horniny jsou zřetelně tektonicky deformovány během variské orogeneze a lze předpokládat, že k jejich deformaci a rekrystalizaci došlo v podmínkách amfibolitové facie při 650°C a 7 kbar. Deformace byla izochemická a nijak neovlivnila chemické složení minerálů. Zdrojové magma současných metagranitů mělo charakter korových tavenin vzniklých dehydratačním tavením biotitu.

Ve vrcholové části lokality vytváří matagranity skalní hradby (foto 9, 10, 11 a 12), které se zformovaly během kvartérních zvětrávacích pochodů. Mezi dvěmi skalními věžemi je vyvinuty skalní soutěska (foto 13) a zřetelná je i morfologie puklinových jeskyní. Na úpatí výchozů je vyvinut asi 70 m dlouhý balvanový proud, který postupně přechází v jednotlivé balvany.
Ve vrcholových partiích výchozů jsou zachovány zbytky středověkého hradu Skály z konce 14. století (foto 14, 15 a 16), ve spodní části se zachovala část hradního příkopu. Okolní lesní porost lze klasifikovat jako smrkovou bučinu.

Buriánek D., Hanžl P., Melichar R., Zavřelová A. (2006): Vznik a vývoj metagranitů svrateckého krystalinika. – Geol. výzk. Mor. Slez. v roce 2005, 84-88, Masarykova univerzita. Brno.
Cháb J., Breiter K., Fatka O., Hladil J., Kalvoda J., Šimůnek Z., Štorch P., Vašíček Z., Zajíc J., Zapletal J. (2008): Stručná geologie základu Českého masivu a jeho karbonského a permského pokryvu. – Česká geologická služba, Praha. 284 stran.
Kolektiv autorů (1994): Regional geological subdivision of the bohemian Massif on the territory of the Czech Republic. – Journal Czech Geol. Soc., 39, 1, 127-144. Praha.
Melichar R., Buriánek D., Břízová E., Buriánková K., Čurda J., Fürych V., Hanžl P., Kirchner K., Lysenko V., Mrnková J., Roštínský P., Rýda K., Skácelová Z., Vít J. (2004): Vysvětlivky k základní geologické mapě ČR 1:25 000, 24-111 Sněžné. – 63 stran, MS, Český geologický ústav. Praha.
Mísař Z., Dudek A., Havlena V., Weiss J. (1983): Geologie ČSSR I. Český masív. – SPN Praha. 336 stran.
Návrh (1976): Návrh regionálně geologické klasifikace Českého masivu. – Čas. mineral. geol., 21, 1, 1-21. Praha.

© Václav Vávra, Ústav geologických věd, Přírodovědecká fakulta MU , Kotlářská 2, Brno. E-mail: vavra@sci.muni.cz.
TOPlist