Podle vzniku mapy dělíme mapy na mapy původní, originální, které vznikly z přímého měření v terénu či na základě vyhodnocení leteckých snímků a na mapy odvozené, které jsou zpracované z map původních, obvykle většího měřítka s použitím kartografické generalizace (tj. výběr hlavních a podstatných objektů znázorňovaných na mapě).

Proces tvorby map je podle druhů prací rozčleněn do pěti etap:

Jednou z nejdůležitějších částí je název mapy, tj. název regionu, který je na mapě zobrazen, dále tematické zaměření mapy a její měřítko. Tyto informace nalezneme na obalu mapy. Název mapy a její měřítko jsou také umístěny na mapě samotné, obvykle v jejím pravém horním rohu.

Měřítko mapy udává poměr vzdálenosti na mapě ku vzdálenosti v terénu. Například 1 cm na mapě s měřítkem 1:50 000 znamená vzdálenost 50 000 cm, tedy 0,5 km skutečné vzdálenosti v terénu. Mapy obvykle obsahují jak číselnou, tak grafickou podobu měřítka. Tam, kde je umístěno měřítko mapy, bývá také uvedena ekvidistance vrstevnic. Ekvidistance vrstevnic udává, po kolika výškových metrech jsou vrstevnice zobrazeny. V mapách s měřítkem 1:50 000 jsou vrstevnice zpravidla zobrazeny v intervalu 10 m. Vrstevnice tedy spojují místa o stejné nadmořské výšce a na mapě znázorňují různé terénní tvary (např. kopce, hřbety, údolí aj.). Podle jejich průběhu a nahuštění poznáme, jaké a jak prudké terénní tvary budeme překonávat. Vrstevnice jsou v mapě zakresleny světle hnědou barvou a pro přehlednost je každá pátá vrstevnice zakreslena silněji. K vykreslení drobných detailů terénu se užívají pomocné vrstevnice, které jsou znázorněny přerušovanou čárou.

Před použitím mapy je nezbytné se podrobně seznámit s legendou mapy, která je součástí každé mapy. Důležité je prostudovat, jakými symboly jsou značeny jednotlivé druhy komunikací. Také bychom se měli seznámit se značkami symbolizujícími různé přírodní či kulturní zajímavosti, ubytování a restaurace, které mohou představovat nejen orientační prvek v terénu, ale také místo odpočinku.

Předpokladem pro orientaci v terénu je určení vlastního stanoviště na mapě a alespoň částečná znalost místa, na kterém se ve skutečnosti nacházíme. Jako orientační body můžeme využít dva terénní tvary v naší blízkosti. Pro určení vlastního stanoviště v terénu můžeme využít dva způsoby. Ovšem vždy je nezbytné mít mapu správně orientovanou na sever.

Prvním způsobem je porovnání mapy s terénem pouhým pohledem. Rozhlédneme se, jaké významné prvky (např. potok, pěšina, hájovna, pomník, rozhledna, vrchol kopce aj.) se v našem blízkém okolí nacházejí. Odhadneme jejich směr a vzdálenost a porovnáme je s jejich symboly na mapě. Tento způsob je velmi nepřesný, neboť nepříliš zkušený turista zpravidla správně neodhadne vzdálenost těchto útvarů.

Druhým způsobem je porovnání mapy s terénem za pomoci dvou bodů. V terénu vyhledáme dva nápadné krajinné body, které můžeme spolehlivě určit a při jejich vyhledání na mapě, je nezaměníme s jinými body. Správně zorientovanou mapu na sever položíme na pevnou podložku (pařez, kámen). Ve směru od nápadných bodů v terénu vedeme přímku k jejich vyhledaným značkám na mapě. Tyto přímky prodloužíme a v místě, kde se protnou, se nachází naše stanoviště. Pro vytvoření přímek je ideální měkká tužka, ale můžeme využít stébla trávy či tenké větvičky.

Značení turistických tras v obcích obvykle začíná u železničních či autobusových zastávek, tedy na místech, kam turista přijede a kde začíná jeho výlet. Značky jsou umísťovány na různých objektech jako jsou kamenné zídky, sloupy, ploty, stromy aj. V polích a na loukách je nalezneme na značkařských holích či na kamenech. Interval jejich rozmístění by neměl být větší než 250 m.

Pásové značení vybudoval a se státní podporou stále udržuje Klub českých turistů (dále KČT). Pásové značky o velikosti 10×10 cm mají podobu tří vodorovných pruhů. Okrajové pruhy jsou bílé, prostřední pruh je barevný (červený, modry, zelený či žlutý) podle barvy turistické značky. V místech křížení cest či změny směru trasy jsou tyto značky doplněny o značku šipka, která nám upřesní, kterým směrem pokračovat. Na úsecích společných pro více tras jsou značky vždy umístěny společně. Místa, kde turistické značky končí, jsou označena koncovou značkou. Dále existuje skupina speciálních značek, které turistu informují o různých místech, vzdálených nejvýše 1 km od trasy. K těmto místům patří zříceniny, vyhlídky, studánky, vrcholy aj.

Systém pásového značení je doplněn o směrovky a tabulky. Směrovky poskytují informace o vzdálenostech k vybraným turistickým cílům. Tabulky sdělují název a nadmořskou výšku místa, na kterém se turista právě nachází.

První pěší turistická trasa KČT vznikla 11. května 1889, kdy „označovací družstvo“ spojilo červenou značkou Štěchovice a Svatojánské proudy. Ještě v tomto roce byly vyznačeny další trasy na Karlštejn, Skalku a Rač a délka tras tak dosáhla 55,5 km. V roce 1912 bylo dokončeno značení první dálkové trasy z Prahy přes Brdy na Šumavu.

Značené trasy pak rychle přibývaly, v roce 1920 jich bylo v tehdejším Československu 25 000 km, v roce 1938 již 40 000 km. Druhá světová válka a dále léta 1950 - 54 ale znamenaly krizové období pro značení. Neprováděla se potřebná pravidelná obnova značení a celá síť značených tras byla silně narušena.

V roce 1954 vydala vláda Usnesení o nové organizaci turistiky a cestovnícho ruchu v ČSSR a v r. 1958 pak ÚV ČSTV Směrnici o jednotném značení turistických tras v Československu. Značení získalo v rámci financování tělovýchovy pravidelný příjem na úhradu materiálu a cestovních nákladů značkařů. Značené trasy se podařilo znovu obnovit a postupně vybavit směrovkami a nástěnnými mapami. Síť značených tras se postupně zvětšovala. Brzy po roce 1989 bylo provedeno i vyznačení sítě turistických tras v dlouhá léta nepřístupném pásmu při rakouské a německé hranici a její celkový rozsah na území České republiky tak překročil 37 000 km. Finanční náklady značení jsou od r. 1997 hrazeny z rozpočtu odboru Cestovního ruchu Ministerstva pro místní rozvoj ČR.

V současné době se Klub českých turistů zabývá nejen značením pěších tras, ale i tras lyžařských a spolu s dalšími organizacemi i tras cyklistických a cykloturistických. Na konci roku 1998 bylo v České republice vyznačeno celkem 37 682 km pěších tras a 130,5 km lyžařských tras. Je na nich vyvěšeno 54 711 směrovek a tabulek, instalováno 2 746 směrovníků a 1 590 vývěsních laminovaných map ve stojanech nebo rámech. O obnovu značení a údržbu informačních prvků na trasách se v r. 1998 staralo 1145 značkařů, kteří při tom odpracovali více něž 59 000 hodin.

Společně s jinými organizacemi se členové KČT podílejí i na značení tras pro cyklisty. V loňském roce jejich celková délka v ČR dosáhla již 2 068 km. U vyznačených tras pak KČT zajišťuje svými členy (stejně jako u tras pěších) pravidelnou údržbu. Je také z pověření MD ČR a MV ČR garantem jednotného značení cyklistických tras, které eviduje a všem novým trasám přiděluje evidenční čísla z celostátního registru.

Ve svých řadách rádi uvítáme všechny z Vás, kteří máte zájem nám při údržbě pěších, lyžařských nebo cyklistických tras pomoci. Stačí se spojit jakýmkoli způsobem na adresu Ústředí KČT.

Pěší trasy jsou značeny pásovými značkami, které se skládají ze tří vodorovných pásů. Prostřední pás, který určuje barvu značené trasy, je červený, modrý, zelený nebo žlutý. Oba krajní pásy jsou bílé a mají za úkol značku ještě více zviditelnit. Pásová značka tedy tvoří čtverec o rozměrech 10 × 10 cm. V ostrých lomech cesty nebo při jejím odbočení na jinou komunikaci je pásová značka doplněna na šipku. Na společném úseku několika značených tras se používá vícebarevná značka, pro místní trasy je někdy použito místní značky.


Na koncích značených tras najdete koncovou značku a různé krátké významové odbočky jsou značeny speciálními značkami odbočka k vrcholu nebo vyhlídce, ke zřícenině hradu, ke studánce a k jinému zajímavému objektu. Tzv. naučné stezky se značí pásovými i místními značkami nebo speciálními značkami naučné stezky.


Ve městech, vesnicích, na křižovatkách s jinou značenou trasou a na dalších turisticky významných místech je malované značení doplněno tabulkami a směrovkami. Z tabulky se dozvíte název místa, popř. jeho nadmořskou výšku, směrovky informují o kilometrových vzdálenostech k dalším cílům na trase.


Cyklistické trasy dělíme na cyklotrasy a cykloturistické trasy. Všechny prvky cyklistického značení mají žlutou podkladovou barvu. Cyklotrasy jsou ty, které vedou po silnicích, dobrých místních a účelových komunikacích. Jejich značení je podobné jako u silničního značení pro motorová vozidla.

Používají se tři základní cykloznačky: Návěst před křižovatkou, Směrová tabule a Směrová tabulka. Na všech najdete symbol kola, číslo dané trasy a na směrových tabulích i kilometrové vzdálenosti k dalším cílům na trase. Umisťují se stejně jako dopravní značky před každou křižovatkou nebo odbočkou cyklotrasy.


Cykloturistické trasy jsou ty, které vedou většinou po horších polních či lesních cestách nebo terénem. Jsou vyznačeny pásovými značkami o rozměru 14×14 cm, které mají krajní pásy žluté a prostřední je červený, modrý, zelený nebo bílý. Mohou být také doplněny na šipku. Jedná se tedy o podobné značení jako u tras pěších nebo lyžařských, jen základní barva je žlutá a značky jsou přibližně jednou tak velké, aby byly pro cyklisty lépe viditelné. Pásové značení je doplněno směrovkami, které oproti těm pěším mají opět žlutý podklad, jen dvě řádky textu a v záhlaví napsáno "Cyklotrasa KČT č. ...".


Značení lyžařských tras se v podstatě neliší od značení tras pěších, používá se stejných druhů značek, stejné tabulky i směrovky, zachovávají se i jejich rozměry. Odlišná je pouze barva krajních pásů značek, která je oranžová. Vnitřní pás pak může být červený, modrý, zelený nebo bílý. Lyžařské směrovky mají podkladovou barvu také oranžovou.


Systém GPS (Global Position systém) je vojenský navigační systém Spojených států amerických, který je od 90. let 20. století využíván komerčně k civilním potřebám.


Tento systém se zrodil v roce 1973 a je založen na výpočtu vzdálenosti mezi uživatelem na Zemi a družicemi na oběžných drahách ve výšce cca 20 000km nad zemským povrchem. Pro výpočet 3D polohy – tedy obou 2D souřadnic včetně třetí výškové je zapotřebí signál z minimálně 4 družic. Obvykle je dostupný signál z 8, maximálně z 12 z celkového počtu 24 družic.

Signál z GPS družic je ještě korigován v Evropě systémem EGNOS, což praktcky znamená zpřesnění signálu po cca 5 minutách z hodnoty 8-10 metrů na 1-3. V případě příjmu signálu pak v turistice hraje roli také prostředí příjmu, nachází–li se přijímač v hustém neprostupném lese za vlhkých podmínek nízké oblačnosti, je signál mnohem méně dostupný než při ideálních podmínkách azurové oblohy a volného prostranství. Stejně tak je pochopitelně síla přijatého signálu závislá na citlivosti přijímače, resp. jeho kvality jeho příjmu.

Evropský systém Galileo je program pro poskytování služeb globálního navigačního družicového systému a jeho aplikací (určování polohy, navigace a poskytování časoměrných signálů) pro veřejný i soukromý sektor. Kompletní systém GALILEO bude obsahovat 30 družic obíhajících ve třech rovinách po kruhových drahách ve výšce cca 23 500 km a umožní každému držiteli přijímače signálu určit jeho aktuální polohu s přesností lepší než jeden metr.


Systém GALILEO by měl nalézt využití z 80 % především v sektoru dopravy v aplikacích vázaných na informaci o zeměpisné poloze. Dále také může sloužit k měření deformací, k přesnému určení překázky na dně řeky, k přesnému sledování pohybu mraků exhalací a oblaků radioaktivních látek, k přesnému určení a opakovanému vyhledání lokality vzácných a chráněných rostlin nebo ke sledování pohybu zvířat. Systém by měl poskytovat vyšší přesnost (ve srovnání se stávajícími navigačními systémy) dostupnou všem uživatelům, větší pokrytí signálem družic obáhajících na vyšších oběžných drahách. Z této výhody bude těžit například Skandinávie, jakožto nejsevernější evropská oblast.

Celý systém GPS lze rozčlenit do 3 podsystémů - kosmický, řídící (kontrolní) a uživatelský.

Kosmický podsystém je v současné době tvořen 24 družicemi, z čehož 3 slouží jako záložní. Ty krouží kolem Země ve výšce přibližně 20 000 km na 6 oběžných drahách skloněných vždy o 60 stupňů. Každá družice je vybavena přijímačem, vysílačem, atomovými hodinami a řadou přístrojů,slouží pro navigaci a jiné speciální úkoly jako např. pro detekci výbuchu jaderných náloží. Bylo ověřeno, že v oblasti celé naší republiky je v kteroukoliv denní či noční hodinu nad obzorem nejméně 6 až 8 družic navigačního systému GPS.

Družice přijímá, zpracovává a uchovává informace předávané z pozemního řídícího centra, na základě kterých koriguje svoji dráhu raketovými motorky, sleduje stav vlastních systémů a podává o těchto skutečnostech informace zpět do řídícího centra. Pro případné problémy je každá družice vybavena záložními zdroji, palubní baterie jsou dobíjeny dvěmi slunečními panely. Samotný princip určování polohy systémem GPS je takový, že družice vysílá signály pro uživatele v podobě složitého signálu. Každá družice vysílá zprávy o své poloze a přibližné polohy ostatních družic systému.

K určení aktuální polohy Váš přijímač počítá tzv. pseudovzdálenosti, což jsou vzdálenosti mezi vaším přijímačem a viditelnými družicemi (nad obzorem). Výpočet pseudovzdálenosti vychází ze znalosti rychlosti šíření družicového signálu a rozdílu času mezi vysláním a příjmem signálu. Termín pseudovzdálenost se zavádí proto, že je nutné zavádět další doplňující výpočty, které určení výsledné polohy dále zpřesňují.

Pro určení dvojrozměrné polohy (nejčasněji zeměpisná délka a šířka) postačí příjem signálu z min. tří družic (výpočet tří pseudovzdáleností), pro určení trojrozměrné polohy (navíc výška) minimálně ze čtyř družic. Příjem menšího počtu družic znemožňuje výpočet polohy, vyšší počet družic naopak určení polohy dále zpřesňuje..

Řídící podsystém monitoruje funkce družic a získané údaje předává zpět družicím. Řídící podsystém tvoří hlavní řídící stanice v  olorado Springs, 5 monitorovacích stanic a 3 pozemní řídící stanice, které spolupracují s hlavní řídící stanicí. Cílem celého řídícího podsystému je monitoring funkcí každé družice, sledování a výpočet dráhy družice, komunikace a zajištění přesného chodu atomových hodin na družicích. Jakákoliv závada na družici musí být co nejrychleji operativně řešena. V současné době existuje několik nezávislých monitorovacích sítí, které umožňují další přesnější určování polohy, především pro velmi přesné aplikace (geodézie, geodynamika). Tyto sítě se nepodílejí na řízení a činnosti systému GPS.

Uživatelský podsystém znamená, že pro příjem  a zpracování GPS signálů byly vyvinuty speciální přijímače. Kromě speciálních přijímačů určených pro vojenské aplikace, existuje dnes řada dalších typů GPS přijímačů. GPS přístroje můžeme rozdělit na nemapové přístroje, mapové přístroje, PDA + GPS (bth).


 
PaedDr. Jan Ondráček, Ph. D., a kol., FSpS MU Brno
tech. spolupráce: Servisní středisko pro podporu e-elarningu na MU, Brno 2006