Struktura výkonu v extrémních cyklistických disciplínách se výrazně liší od struktury výkonu v klasických cyklistických disciplínách. Základ všech faktorů je stejný, nicméně v extréních disciplínách je kladen důraz na některé z nich, což činí jejich výsledný efekt i nároky na přípravu jezdce extrémní. 

Podle Dovalila (2002) se sportovní výkon uskutečňuje prostřednictvím sportovní činnosti, která je zaměřena na dosažení maximálního výkonu. V průběhu tréninku je tato činnost osvojována a zdokonalována jako dovednost. Sportovní dovednost je tréninkem získaný komplex výkonových předpokladů sportovce řešit správně a účinně úkoly dané sportovní specializace. Dovalil dále uvádí, že v množině proměnných, které ovlivňují a vytvářejí sportovní výkon, lze rozlišit faktory somatické, kondiční, techniky, taktiky a psychické. 

Struktura sportovního výkonu (zdroj: Dovalil, 2002)

Somatické faktory

Z hlediska somatických faktorů, podobně jak se jedná o somatické faktory jiných cyklistických disciplín bude patřit tradiční škála parametrů kosterního a svalového systému, které jsou založeny na posouzení délkových mír, hmotnosti, rozložení aktivních a pasivních tělesných hmot (tuk vs. svalstvo) a struktury, resp. typu svalových vláken (Siriški, 2011).  

K hlavním somatickým faktorům patří 

• výška a hmotnost
• délkové rozměry
• složení těla
• tělesný typ

Extrémní disciplíny se dle somatických paramterů liší především výstupním výkonem. Somatické parametry u jezdců BMX například znamenají, vzhledem ke struktuře výkonu, kde je pro úspěch rozhodující první fáze závodu, prioritu ve složení těla (rychlá vlákna) a délkových mírách dolních končetin (kratší = sprinteři), u jezdců Freestyle pak na tělesný typ jezdce.

Kondiční faktory

Kondičními faktory jsou považovány pohybové schopnosti jedince. Jsou to vrozené předpoklady, které mají podstatný vliv na celkovou výkonnost. Do pohybových schopností řadíme silové, vytrvalostní, rychlostní a koordinační schopnosti. Podle Měkoty (2005) a dalších autorů se pohybové schopnosti člení na kondiční, hybridní a koordinační.

Mezi kondiční schopnosti zařazujeme vytrvalostní a silové schopnosti, vytrvalostní schopnosti se dále dělí na aerobní vytrvalost, anaerobní vytrvalost a na silovou vytrvalost. Do silových schopností spadá silová vytrvalost, maximální síla a rychlostní síla. Do hybridní neboli smíšených schopností řadíme rychlostní schopnosti – rychlostní síla, akční rychlost a reakční schopnost. Koordinační schopnosti jsou reakční, rovnováhová, rytmická, orientační a diferenciační 

Na rozvoj kondičních schopnosti se jezdci extrémních disciplín nejvíce soustředí v přípravném mezocyklu (prosinec – únor), kdy rozvíjejí svůj fyzický fond, postupně do tréninkového procesu začleňují cvičení na stimulaci komplexní síly, explozivní síly, obecné a speciální vytrvalosti a také rychlostních a koordinačních schopností. Kondiční faktory hrají výraznou roli u závodníků Enduro a DH v problematice vytrvalostních schopností. Silové a rychlostní schopnosti dominují v přípravě jezdců BMX a 4X, zatímco koordinační schopnosti u závodníků Freestyle, kde není výsledkem co nejrychlejší průjezd stanovené dráhy.

Struktura komplexu motorických schopností (Měkota, 2005)

Silové schopnosti

V našem kontextu mluvíme o síle jako o schopnosti překonat, udržet nebo brzdit určitý odpor. Svalová kontrakce je odpovědí na svalový ruch a je doprovázena množstvím chemických, fyzikálních a fyzikálně-chemických  změn. Svalové napětí, tzv. tonus, má sval i v klidovém stavu. Při kontrakci toto napětí roste. Projev síly závisí na počtu svalových vláken, který se během tréninkového procesu postupně zvětšuje. Pohyb poté zajišťuje souhra svalových skupin (mezisvalová koordinace). Silové schopnosti se dělí na následující druhy:

• síla absolutní (maximální)
• síla rychlá a výbušná (explozivní)
• síla vytrvalostní

Každá z těchto druhů síly je spojená s jiným množstvím odporu, jinou rychlostí pohybu a může být jinak realizována. V tabulce jsou znázorněny druhy silových schopností a charakter jejich působení.

 

druh silové schopnosti	velikost odporu	rychlost odporu	opakování, trvání odporu
absolutní	maximální	malá	krátce
výbušná	nemaximální	maximální	krátce
vytrvalostní	nemaximální	nemaximální	dlouho

Velikost odporu, rychlost pohybu a trvání pohybu při klasifikaci silových schopností (Dovalil, 2002)

 

Překonávat odpor pomocí dolních končetin musí jezdci extrémních disciplín cyklistiky neustále. Při svém pohybu využívají  ve svém (měřeném) výkonu jízdu v sedle minimálně, z hlediska silových schopností tedy musejí trénovat široké spektrum silových schopností dynamické i statické formy.  Při rychlém rozjezdu nebo startu využívají výbušnou (explozivní) sílu dolních končetin. Během jízdy přechází dolní končetiny na vytrvalostní sílu při aktivaci anaerobních procesů. Horní končetiny jezdců využívají vytrvalostní sílu- statickou i dynamickou. Silové požadavky jezdců těchto disciplín jsou komplexní. Proto i silová příprava (trénink) musí mít komplexní povahu. Horní a dolní končetiny se na tréninkové resp. závodní jízdě však podílejí největší měrou.  Viz. kapitola: Rozvoj pohybových schopností v jednotlivých disciplínách.

Rychlostní schopnosti

Rychlostní schopnosti využíváme při výkonech, které jsou charakterizovány vysokou rychlostí pohybu. Tyto činnosti provádíme maximální intenzitou, která však podle Dovalila nemůže trvat déle než 10 – 15 sekund. Rychlostní schopnosti jsou utvářeny složitým komplexem činitelů a kladou zvýšené nároky na koordinaci svalových skupin. Rozvoj rychlostních schopností je velmi obtížný z důvodu genetických predispozicí poměru rychlých a pomalých svalových vláken (Siriški, 2011).

Naprostou dominanci má rychlostní příprava jezdce v disciplínách 4X a BMX, kde je rozhodující vybudování pozice ve startovním poli závodníků v první třetině části závodu, resp. v první rovině závodní dráhy před prvním skokem. Důležitost přípravy je tedy enormní. Ve freestyle musí být ve většině případů rychlost provedení pohybů vysoká, proto se při kondiční přípravě rozvoj rychlostních schopností nesmí opomenout. Obecně je při tréninku rychlostních schopností používána menší zátěž, prováděný pohyb je opakován vícekrát při vysoké intenzitě rychlosti. Při tréninku rychlostních schopností je potřeba zatěžovat co největší škálu svalových skupin. Viz. kapitola: Rozvoj pohybových schopností v jednotlivých disciplínách.

 

 Vytrvalostní schopnosti

„Vytrvalost je komplex předpokladů provádět činnost požadovanou intenzitou co nejdéle nebo co nejvyšší intenzitou ve stanoveném čase.“ (Dovalil, 2002). Z hlediska energetického zajištění dělíme vytrvalostní schopnosti na dlouhodobou, střednědobou, krátkodobou a rychlostní vytrvalost.  O úrovni vytrvalostních schopností rozhoduje aerobní výkon a aerobní kapacita. Výkon ve freestyle mountainbike a fourcrossu spadá do vytrvalosti krátkodobé, energetické krytí zajišťuje ATP – CP systém a LA systém. V tréninku je tedy potřeba stimulovat LA systém  a podle toho nastavit dobu cvičení a intenzitu.

Závodní a tréninková jízda ve freestyle mountainbike trvá 10-15 sekund, v BMX max. 40s, ve fourcrossu okolo 60 s, základ kondičního tréninku je postaven podobně jako kondiční trénink běžců na krátké tratě. Jezdci freestyle mountainbike sice nepotřebují projet trať v co nejkratším čase, ale únava při jízdě přímo působí na správné provedení freestylových prvků na skocích. Vytrvalostní schopnosti v těchto disciplínách jsou postaveny na nutnosti opakovat v krátkém časovém sledu několik výkonů za sebou, jelikož jezdec postupuje do dalších bojů (konkurence roste) je nutno v optimálním případě výkonnost zvedat až k finálové jízdě. Pro některé jezdce je přitom důležitá i kvalifikační jízda, která znamená postup do dalších bojů. Proto je třeba vytrvalostních schopností a modelace závodů pro případ podávání opakovaně vrcholných výkonů. 

Oproti tomu, jezdci DH a především Enduro jsou vystaveni působení závodu o mnohem delším trvání. V případě DH jsou obvyklé výsledky okolo 3-4 minut. Raritou a sportem s vysokým podílem vytrvalosti je všestranný závod v Enduru, kde je měřený výkon jezdce okolo 26-30 minut, nicméně vytrvalostní schopnosti hrají prim při překonávání vzdáleností ertikální i horizontální povahy na specifickém jízdním kole mezi jednotlivými RZ (rychlostní zkouška). Závodník musí udržet výkonnost po několik hodin závodu.   

Při tréninku vytrvalostních schopností je dobré využít např. intervalovou metodu založenou na variabilitě srdeční frekvence nebo času. Pro kratší disciplíny je vhodný intervalový trénink složený z opakování kratších úseků s maximálním úsilím (okolo 100% VO2 max), při němž vzniká kyslíkový dluh. Počet úseků je tak velký, po jak dlouho je trénující schopen udržet vysoké tempo. Přestávky mezi úseky jsou přiměřeně dlouhé, aby umožnily dostatečnou regeneraci, ale současně zachovaly zvýšenou činnost srdce a dýchání. Srdeční frekvence by při zotavení, mezi úseky neměla klesnout pod 120-140 tepů/min (Siriški, 2011).

 

Koordinační pohybové schopnosti

V cyklistických disciplínách, kterými se zabývá naše práce, jsou kladeny vysoké nároky na odhad vzdálenosti, rovnováhu, prostorovou orientaci, rytmus, rychlé přizpůsobení se vzniklé situaci atd. Je zde tedy velmi důležitá funkce centrálního nervového systému a nižších řídících center. Mezi základní koordinační pohybové schopnosti patří podle Dovalila (2002):

• diferenciační schopnost
• orientační schopnost
• schopnost rovnováhy
• schopnost reakce
• schopnost rytmu
• schopnost spojovací
• schopnost přizpůsobování

Zvláště ve freestyle mountainbike je velmi důležité zkoordinovat práci celého těla. Při provádění freestylových prvků musí mít jezdec přesné uvědomění o pozici všech segmentů těla ve vzduchu, podobně jako například gymnasté. Freestylista často provádí prvky, při kterých rotuje kolem své osy horizontálně i vertikálně a do toho vsazuje menší prvky (protáčení řídítek, protáčení rámu kolem řídítek apod.), díky čemuž vytváří trikové kombinace, které jsou na soutěžích nejlépe bodovány. Celou dobu ale musí mít kontrolu nad svou polohou vůči skoku, na kterém trik provádí. Špatný odhad vzdálenosti nebo polohy může vést k nepovedenému odjetí prvku, pádu a často i zranění. Jezdci fourcrossu sice při skocích neprovádějí freestylové prvky, za to se ale často ocitají ve vzduchu v bezprostřední blízkosti jednoho nebo více soupeřů. Navíc vše probíhá v rychlostech 30 – 60km/h, tudíž riziko úrazu je opět velmi vysoké. Trénink koordinačních schopností specializovaných pro freestyle mountainbike a fourcross začíná u naprostých začátečníků v podobě překonávání různě dlouhých skoků. Jezdci se naučí odhadovat správnou rychlost, práci s kolem v letové fázi a dopad. Podle zaměření disciplíny pak připojují další tréninkové prvky.

 

Pohyblivost

Pohyblivost je schopnost člověka pohybovat svaly v no největším rozsahu. Pohyblivost se dále dělí na:

• statickou pohyblivost (bez ohledu na rychlost provedení)
• dynamickou pohyblivost (spojována s dynamickým pohybem a může být spojena s rizikem úrazu)
• funkční pohyblivost (schopnost využít rozsah kloubní pohyblivosti, odpovídá specifice protahování a má největší význam pro sportovní výkonnost)
• aktivní pohyblivost (rozsah pohybu při volním použití svalů bez vnější pomoci)

Strečink je jednak forma rozcvičení (dynamický) jednak regenerační a funguje jako prevence zranění a kompenzace přetížení. Při pravidelném a řádném strečinku dochází k prodlužování vazivových tkání a svalů, tím se zvyšuje samotná pohyblivost. Při nedostatečném nebo žádném protahování se pohyblivost snižuje. Rozlišujeme statický, dynamický, pasivní a aktivní strečink . 

U extrémních cyklistických disciplín, stejně jako u většiny jiných sportů, slouží strečink primárně k prevenci potenciálních zranění. Plní také funkci relaxace a prohlubuje pohybové vnímání. Při realitaci dynamického strečinku ve vnějším prostředí je ale potřeba brát v úvahu teplotu okolního prostředí, z důvodu možného zranění. 

 

Faktory techniky - pohybové dovednosti

„Technikou se rozumí účelný způsob řešení pohybového úkolu, který je v souladu s možnostmi jedince, s biomechanickými zákonitostmi pohybu a uskutečňuje se na základě neurofyziologických mechanizmů řízení pohybu.“ (Dovalil, 2002). Technika je tedy záležitostí řízení motoriky tak, aby bylo dosaženo dokonalé souhry svalových skupin, které jsou řízeny nervosvalovou soustavou. Z tohoto pohledu můžeme techniku rozdělit na vnitřní a vnější. (Hrstková, 2010). „Vnitřní techniku tvoří neurofyziologické základy, které mají podobu zpevněných a stabilizovaných pohybových vzorců a jim odpovídajících koordinovaných systémů kontrakcí a relaxací svalových skupin. Vnější technika se projevuje jako organizovaný sled pohybů a operací sdružených v pohybovou činnost, zaměřenou k danému cíli. (Dovalil, 2002). Technika je součástí tréninku v průběhu celé sportovní kariéry. Začátečníci si osvojují a zdokonalují základy, u zkušených sportovci probíhají procesy diferenciace, integrace a stabilizace (Siriški, 2011).

V extrémních cyklistických disciplínách jsou faktory techniky zásadní pro správné provedení pohybového úkolu, zejména u disciplíny Freestyle, kde je na technické provedení triků kladen enormní důraz. Technika startu je naopak důležitým segmentem v závodech BMX a 4X, pro jezdce DH a Enduro jsou to obtížné technické pasáže na trati. Proces osvojování jezdecké techniky je složitý a založený na systematickém trénování pohybových dovedností, respektování principů motorického učení a vyspělosti jezdce, podobně jako ohleduplnost vůči vnějším podmínkám při sportovní činnosti.

 

Metodické kroky při osvojování a zdokonalování  sportovních dovedností (Dovalil, 2002)

Faktory taktiky

„Taktikou se chápe způsob řešení širších a dílčích úkolů, realizovaných v souladu s pravidly daného sportu. Spočívá ve výběru optimálního řešení strategických a taktických úkolů. Ten však bezprostředně souvisí s technickými aspekty, takže realizace taktických záměrů je možná jedině prostřednictvím techniky“ (Dovalil, 2002). K rozvoji taktických faktorů je zapotřebí určitých souborů vědomostí a intelektové schopnosti. (Hrstková, 2010). Dovalil dělí taktiku na individuální, skupinovou a týmovou a na útočnou a obrannou. Největší uplatnění mají faktory taktiky ve sportech s dlouhodobou délkou sportovního výkonu (např. sportovní hry) (Siriški, 2011).

Závodní jízdy ve freestyle, BMX a fourcrossu jsou relativně krátké povahy (40 – 60 s), taktické faktory přímo v jízdě jezdec uplatňuje ve chvíli, kdy jízda nevychází přesně podle představ (např. při pádu nebo při nepovedeném projetí překážky – zbytek jízdy může riskantně zkusit prvek nebo průjezd, který nemá dostatečně natrénovaný).  Taktické faktory se také využívají při plánování kvalifikačních nebo finálových jízd, při tréninku před závodem atd. Ve většině případů má jezdec připraven model situací a postupů, které proměnlivě uplatňuje podle vývoje závodu a svého výkonu. V případě DH a Endura jsou taktické momenty spjaty s překážkami na trati, technickými pasážemi nebo aktuální formou jezdce. V závodech Enduro se jedná také o předjíždění pomalejšího jezdce nebo volbu optimálního rozložení sil mezi jednotlivé RZ. Do taktiky lze vložit i řešení technických potíží, které jsou na trati způsobeny. Jelikož je většina disciplín Extrémní cyklistiky uplatňována ve variabilném vnějším prostředí, jsou na jezdce kladeny vysoké nároky na tvorbu modelových situací i vzorců jejich řešení vůči těmto podmínkám s ohledem na vývoj závodu.  

 

Psychické faktory

Přestože struktura výkonu vychází ze sportovní specializace s odpovídajícími faktory kondičními, technickými a taktickými, mají u všech typů výkonů rozhodující význam faktory psychické. V užším pohledu se výkon považuje za závislý na schopnostech a motivaci. Motivace bývá považována za automatickou, což nemusí vždy odpovídat skutečnosti. Mezi další intervenující proměnné řadíme: osobnostní předpoklady (zaměřenost osobnosti), charakterové vlastnosti (sebedůvěra, píle, houževnatost, svědomitost), volní vlastnosti (cílevědomost, odpovědnost, soutěživost, bojovnost, vytrvalost, trpělivost, odvaha, rozhodnost), temperament (emoční stálost, emoční zralost, neuroticita, absence melancholických prvků..), sociální role (zvýšená agresivita a sebeprosazování sportovců..) (Siriški, 2011)